ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 23, prosinec 2021 OBSAH: ÚVODEM Každý má, co si přeje STALO SE Přehledně Koncert v Kostele U Salvátora byl více než úspěšný Den otevřených dveří? Nejlepší, co pamatuji! RETRO Pozvolné loučení se stoletou Zorou LIDÉ KOLEM NÁS Muzikou žiji, ale vnímám ji i jako druh podnikání (Jan Čajan) Hudba a hory jsou pro mě nepostradatelné (Pavla Flámová) ZORA RADÍ A INFORMUJE Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 12/2021 ZDRAVÍ Jak na svalové křeče v nohách? SPORT Šampionáty v benchpressu QARDO bodovalo ve Zlíně INZERCE # ÚVODEM: Každý má, co si přeje Kdysi se vyprávěla taková dobrá anekdota o pekle. Tedy, ono i těch bylo více, a také dobrých, ale tahle seděla i na méně pekelný život. Vlastně na nás na všechny. Vzpomněl jsem si na ni, když jsem telefonoval s jednou blízkou příbuznou a pravil jsem, že osud nás vždycky trefí tam, kde nás to nejvíc bolí. „Osud“? Blbost!“ překvapivě popuzeně odvětila. „Všechno je to vlastní rozhodnutí – co sis nadrobil…“ atd. Ta anekdota, co mi připomenula, byla o tom, jak do pekla přijdou na exkurzi nějací odborníci či kontroloři, snad z NKÚ nebo až z Evropské komise. Čert ve službě je provází, otevírá dveře a za každými z nich je menší nebo větší skupina nešťastníků. Jedni nad klávesnicí šílí, že tohle přece ne, takhle to nejde, jiní bědují nad spálenou pečení nebo hořekují nad jinou ranou osudu, ale pořád žádná vařící smola a ohně pekelné. Ani pláč a skřípění zubů se nějak nekoná, až ten jeden ze skupiny návštěvníků se na to zeptá. „Aha, no jo,“ otočí se k němu průvodce. „To musíme támhle dolů, museli jsme kvůli tomu udělat další suterén. Aby ten křik nerušil ostatní. Co bychom ale pro ně neudělali…“ – „Pro koho?!“ opáčí tazatel. „No přece pro křesťany. Oni na tom trvali.“ Mně osobně to trvalo do padesáti, a pak ještě pár dalších let, než mi to všechno došlo. Jasně, každý máme svoje slabé místo, a jako na potvoru právě na něj zaútočí osud, když nám potřebuje něco říct, a my nechceme slyšet. Jenže – je to osud externí? Nebo je to nějaký červ v našem mozku, co tak dlouho vrtá, až může odněkud – shůry? zevnitř? – zaznít hlas a sdělit „já ti to říkal!“ Tím nechci zlehčovat nic z toho, co lidé nazývají „úděl, osud, sudba,…“ ani zpochybňovat míru trápení toho kterého. Jen říkám, že právě ten rozměr trápení, ta jeho absolutní hodnota, je vlastně hodnotou relativní. To my sami si říkáme jak moc je hrozné tohle či ono, co nás potkalo – a že ti ostatní jsou na tom, jéje, do zpěvu! Náš pohled, naše trápení; a také naopak – náš krásný, rozmanitý život, tvrdím já. A rozmanitou se snažíme vytvářet i Zoru. Tak ať vám je s ní dobře. Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Listopad je měsícem mnoha významných dnů. Tak třeba 25. 11. byl Mezinárodní den bez nákupů, a hned poté, 28. 11. Mezinárodní den nekupování ničeho. Lidstvo má zřejmě rádo extrémy, dva dny předtím, 23. 11. totiž slavíme naopak den plný slev, Black Friday. Na konci 20. let 20. století postihla svět hospodářská krize. Po krachu newyorské burzy (25. 10. 1929) zorganizovali obchodníci den slev, aby alespoň něco vydělali. V USA jsou dnes slevy opravdu fenomenální. V Kalifornii mají v tento den zaměstnanci dokonce volno. A nákupy úzce souvisejí s penězi. Ty zřejmě nechyběly třeba Alfredu Nobelovi. 27. 11. 1895 podepsal svou závěť a odkázal 31 milionů tehdejších švédských korun na fond každoročního oceňování vědeckých a dalších zásluh. Vznikla Nobelova cena. A nezapomeňme na Advent! Letos začal v neděli 28. 11. a trvá až do pátku 24. 12. A pojďme k našim oblastním odbočkám. Členové OO Havlíčkův Brod založili před rokem, 21. 11. 2020, na Skype skupinu SONS HB, a 3. 12. spustili první společný hovor. Nejdříve se scházeli jednou týdně, později dvakrát, a od dubna tohoto roku už třikrát. I doba hovorů se protáhla, z jedné hodiny na dvě. V době, kdy se lidé scházet nemohli, to bylo velmi příjemným zpestřením. Lidé, kteří neměli možnost se připojit na Skype, byli přítomni na telefonu. Dnes se (alespoň zatím) mohou scházet i osobně, za což jsou velmi vděčni. OO Havlíčkův Brod si připomíná i roční výročí „Paprskové rubriky Oživlá kniha“. O své dojmy z načítání knih se v jejich oblastním časopise podělili Irena Budweiserová, Jan Hyhlík, Tereza Bebarová, Veronika Khek Kubařová, Anita Krausová, Josef Bernard Prokop, David Matásek, Vanda Hybnerová, Tomáš Juřička, nebo autorky knih Monika Benešová a Jana Poncarová. Chcete vědět víc? Sledujte časopis Paprsek, nebo náš web. V OO Havlíčkův Brod proběhl 19. 10. i Den otevřených dveří a výstava kompenzačních pomůcek. Návštěvníkům byla představena SONS a její poslání. Pomůcky pro lidi s postižením zraku předvedly pracovnice Krajského střediska Tyfloservisu Jihlava, a firma Sagitta Brno, pomůcky pro tělesně postižené firma DMA Praha, a Centrum pro zdravotně postižené. Několik návštěvníků si vyzkoušené pomůcky ihned objednalo, další získali kontakty, a vystavovatelé projevili zájem o další spolupráci. Akci navštívilo na 120 osob, mj. hosté z jihlavské SONS, dámy z Úřadu práce, oční lékařka, a rovněž tři třídy studentů Střední zdravotnické školy se svými pedagogy. Karel Novotný z OO Benešov nabízí možnost přečíst si text, prohlédnout fotografie a další malé věci, i přes vaši vadu zraku. V prostorách Posezu, v ulici M. Kudeříkové 1556, si od tohoto listopadu můžete vyzkoušet digitální zvětšovací lupu. Stačí jen nahlásit, kdy přijdete, a to e-mailem (novotny@sons.cz), nebo telefonicky (778 403 702). Služba je pro členy SONS zdarma. Po „Krabičkohraní“, „Originálních náhrdelnících“, a „Výrobě svícnů z přírodních materiálů“ pozval Karel Novotný i na další „Tvořivé dílny s Bárou“. Při akci „Vijme věnce vánoční“ si tři až čtyři z vás mohli vyrobit věnec, dekoraci, nebo svícen. Zajištěno bylo voňavé chvojí, přírodní i umělé ozdoby, a podkladový materiál. Jen svíčky vloni došly, proto doporučení přinést si vlastní, dle svého vkusu. Tuto akci uspořádalo KC Vrchlická hned ve třech termínech, 23., 24. a 25. listopadu. 14. 12. od 10 do 17 hodin se mohou rovněž 3 až 4 z vás zúčastnit „Balení dárků s láskou“. Přineste si jeden až tři dárky, a při popíjení vánočního punče si je krásně zabalíte. Právě obal může totiž zcela prozaický dárek, jakým jsou ponožky nebo sprchový gel, pozdvihnout, a říci obdarovanému, že jsme na něho s láskou mysleli. Vánoční i jiný papír je vítán. Na každou tvořivou dílnu je třeba se předem hlásit, a to telefonicky (778 403 702), nebo e-mailem (novotny@sons.cz). Letošní Halloween v OO Kyjov probíhal opět formou hravé výuky. A podařilo se tu skloubit příjemné s užitečným. K tréninku odhadu vzdálenosti a zásahu cíle posloužil osvědčený model klozetu, do kterého házeli soutěžící dýni. Při zásahu zazvonily rolničky. Jak se procvičovala jemná motorika? V kilogramu rýže hledali lidé 7 dílků kostlivce, a poté ho museli správně poskládat. Každý odvážlivec byl odměněn sladkým překvapením v dýni. OO Kyjov v listopadu ukončila, alespoň pro tento rok, svou turistickou výzvu. Celé jaro a léto putovali její členové společně pěšky po kraji, a jejich reálně ušlé kroky a kilometry je virtuálně zavedly do blízkých i vzdálených oblastních odboček. A právě o nich si povídali na listopadovém klubovém setkání. Některé odbočky tu znají důvěrně, o jiných jim informace chybí. A tak se dozvěděli třeba to, že jedna odbočka, která má jen 33 členů, spravuje 11 kasiček vodicích psů, druhá sídlí ve společných prostorech s TyfloCentrem a Tyfloservisem, třetí ve zrekonstruovaném domě, čtvrtá ve zbrusu nové budově, a členové páté se nemohou setkat ve vlastním prostoru, ale využívají jiné možnosti. Členové OO Olomouc zavítali do Brna Pisárek. Jejich cílem byla prvorepubliková vila Stiassni, která stojí v kopci nad místním výstavištěm. Ostatně o této návštěvě píšeme na jiném místě této Zory. Někteří členové OO Olomouc se začátkem října vypravili též do Vsetína na festival Tyfloart. O jeho programu jsme informovali v předminulém čísle. Dnes připomeneme, že novou festivalovou disciplínou byla prezentace amatérských zvukových nahrávek. Dvě z nich, „Malá noční hudba – slavičí romance“, a „Zvuková pohlednice z italského přímořského letoviska Caorle“, pocházely kompletně z „dílny“ Jana Příborského. Třetí, „Daneček nás baví“, nahrála Miluše Peterková z Opavy, a Jan Příborský ji zvukově upravil. Kdo je Daneček? Papoušek Žako, který se naučil výborně napodobovat lidský hlas i další zvuky. Antonín Vraný # Koncert v Kostele U Salvátora byl více než úspěšný V minulém čísle jsme zvali na koncert, který v rámci 3. ročníku festivalu Dny umění nevidomých v Praze ve středu 10. 11. 2021 v 19.00 uspořádala Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, z. s. Kdo pozvání přijal, dobře učinil. Zazněly slibované klasické i populární melodie v podání nevidomých umělců za doprovodu Orchestru VŠCHT Praha. Účinkující představili řadu skladeb autorů Františka Bendy, Bohuslava Martinů, Wolfganga Amadea Mozarta nebo Roberta Schumanna, ale zazněly také melodie Karla Svobody, Cesara Francka nebo i slavná melodie z filmu Tenkrát na západě nedávno zesnulého Ennia Moriccone. Nadšené ovace sklidili všichni účinkující – Ráchel Skleničková, Eva Blažková, Radek Žalud, Marián Bango a Jan Budín, a samozřejmě jmenovaný orchestr. Atmosféru koncertu přiblíží i několik fotografií z archivu SONS, poděkování za jeho uspořádání od presidenta SONS Luboše Zajíce si vysloužili organizátoři z Oddělení alternativních zdrojů a také duše celé přípravy Dagmar Filgasová. red # Den otevřených dveří? Nejlepší, co pamatuji! Tohle pronesla kolegyně Ilona Ozimková, když jsem jí ptal na dojmy z akce, nazývané v záznamech z porad DOD, která proběhla v přímé návaznosti na shora popsaný koncert, tj. den poté. Dveře v Domě služeb nevidomým v Krakovské 21 se otevřely pro všechny příchozí přesně v 9 hodin ve čtvrtek 11. 11. a nezavřené zůstaly až do 17. hodiny. Do uzávěrky Zory se nám nepodařilo upřesnit si statistiku, ale hlavně dopoledne „se dveře netrhly“. No, co by se trhaly, když byly otevřené, ale podle slov vedoucí Oddělení alternativních zdrojů Petry Kašparové „to byl prostě masakr!“ Řada školních tříd, jednotlivci i skupiny, náhodná „veřejnost“ i lidé z úřadů, kteří se tak nějak dotýkají světa nevidomých a slabozrakých, to je hrubý průřez demografií návštěvníků. Průvodci – zaměstnanci SONS – se skoro nezastavili, dům tu a tam hučel jako úl plný včel. Hitem mezi dětskými návštěvníky byla haptická expozice pražské zoo – vycpaní ptáci i hadí kůže a další povrchy zaujaly malé i velké. Zájem byl o zvukovou střelbu i o vybavení školicí kuchyně Tyfleservisu, jehož pracovnice se rovněž měly co ohánět, aby zvládly otázky a zájem návštěvníků. „Prostě – v recepci jsme měli napilno, kam všude lidi poslat a musím říct, že tolik atrakcí jsem v domě ještě nezažila,“ přidává kolegyně Ilona hodnocení. „Sama bych si docela někam zašla se podívat a zkusit si některou z nabízených aktivit.“ Také za tuto akci neminulo organizátory veřejně vyslovené uznání od prezidenta SONS Luboše Zajíce. Václav Senjuk # RETRO: Pozvolné loučení se stoletou Zorou Původně jsem myslela, že už sáhnu do historického svazku jen jednou, ale nakonec to přece jen vyjde na dvě pokračování. Otázku „co tím chtěl básník říci“ jistě vnukne poslední chvilka poezie: Jaroslav Kvapil: Nevysloveno Tisíc slov se na rtech stále chvěje, je v těch slovech všechen Boží svět – ale co se ve tvém srdci děje, kterým slovem lze to povědět? Proteskní to s tebou nocí dlouhou, nelze toho ani unésti, nezve se to štěstím ani touhou, láskou není to, ni bolestí, se stromů to vůní bylo sváto, líbalo to tebe na čelo, květ tím kvetl, hudba zpívala to, srdcí tisíce to bolelo, je v tom smutek věčnosti i věcí, věčnost tvá i chvilkový tvůj svět – cítíš to a nedocítíš přeci, že´s to někdy říci nedoved… A od veršů plných náznaků a symbolů k realitě, týkající se tehdejšího světa nevidomých, Běžná čísla, jak už jsem na počátku psala, docela šetří informacemi ze slepeckého světa. Příště ještě nahlédnu do zpráv, kde se tu a tam zmínka najde. O to hutnější je v tomto směru závěr, z něhož se pokusím vybrat hrstku údajů, ač vlastně vše v rozsáhlé zprávě má svoji dokumentární hodnotu. První mezinárodní sjezd nevidomých Esperantistů v Praze (pokračování) Skončila jsem Haraldem Thilanderem, Švédem, který vyšel sjezdu vstříc pomocí svého časopisu. Takže tento hluchoslepý muž redakčně řídil, nejspíš sám připravoval, Esperanta ligilo v letech 1912-1958. Oslepl ve třinácti letech, časem zřejmě získal i sluchovou vadu, a právě Esperanto mu otevřelo možnost korespondence s pěkným kusem světa. Ale opět citace z velkého pojednání: „Ke sjezdu přihlásilo se 95 nevidomých. Někteří nepřijeli pro různé, hlavně valutové překážky. Sjezdu zúčastnilo se celkem 71 osob, z nich 13 vidomých, z různých národností. A to 51 příslušníků národnosti československé, 6 německé, 3 francouzské, 3 účastníci z Rakouska, 2 z Dánska, 1 Maďar, 1 Švéd, 1 Španěl,1 Belgičanka, 1 Angličanka, 1 Švýcar. (Moje poznámka: Dál bych se dost brodila jmény, tedy budu vybírat jen ta nějak zajímavá, stejně jako neběžné informace.) Tedy opět vstupuji do textu: Za Podpůrný spolek samostatných slepců vystoupila slečna Libnarová z Prahy. (Moje pozn.: byla učitelkou hudby, později provdaná Blažková.) Vláda brasilská ohlásila příchod oficiálního zástupce brasilských slepců P. Fr. A. de Almeida, jenž měl zastupovati zároveň slepecký ústav Benjamin Constant v Rio de Janeiro. Proč zmíněný delegát nepřijel neznámo dosud. 31. července sloužil na Klárově Dp. Randa mši sv., při níž četl Evangelium a konečné modlitby Esperantem. Odpoledne byli nevidomí přítomni slavnostní zahajovací schůzi 13. světového sjezdu vidomých Esperantistů, jehož se zúčastnilo přes 2200 osob. V průběhu skoro čtyřhodinové schůze pozdravil Mistr Macan vidomé Esperantisty jménem sjezdu nevidomých a pozval je k účasti na našich schůzích. Hlučný potlesk byl důkazem sympatií vidomých stoupenců. Oficiálně byl sjezd zahájen v pondělí dopoledne. Započal esperantskou hymnou zpívanou českými nevidomými dívkami za klavírního doprovodu. Milovaný a vážený „tatíček slepců“ Prof. Theophile Cart z Paříže prohlásil srdečnými slovy sjezd za zahájena. Po řeči Prof. Stejskala promluvil upřímně zástupce Prahy pan Hála a místopředseda kuratoria Klárova ústavu p. Leschinger. Obě české řeči tlumočeny byly jednatelem do Esperanta a nadšený potlesk přítomných byl zaslouženou odměnou oběma delegátům za jejich zájem o slepecký sjezd. Opět vstupuji do textu konstatováním, že následuje hrst jmen účastníků oficiálně hovořících za nevidomé různých národností. Ale nemohu nechat bez povšimnutí, že za ty naše si vzaly slovo dvě dámy. Opět sl. Libnarová za Podpůrný spolek samostatných slepců a sl. Bartůšková za československé nevidomé. Dále jednatel sjezdu i autor tohoto referátu vysvětluje, že předešlá setkání byla prvními pokusy a jen poradami, pražský sjezd je prvním skutečným sjezdem nevidomých Esperantistů. I přidány informace o náročných přípravách. Ale vraťme se opět na schůzi: „Na to následovala zajímavá řeč předsedy Prof. Carta, v níž vysvětlil, že vážná oční choroba jeho děcka přivedla jej na pole práce ve prospěch slepců. Vylíčil žertovně první smělé kroky, jež učinil pro zavedení Esperanta mezi slepci, např. intervenci u řady evropských královen, jimž poslal první esperantskou učebnici tištěnou Braillovým písmem. Jedna z nich poslala mu „královský dar“ 100 korun, jiná (slavná rumunská královna-spisovatelka Carmen Sylva) slíbila jediná účinnou pomoc, hlavně mravní, zatímco ostatní korunované hlavy nechaly jeho výzvu nepovšimnutu. A když zmínil milovaného syna zabitého na francouzském bojišti, skropily náhle vytrysklé slzy jeho ušlechtilý obličej a hluboké pohnutí znemožnilo mu pokračovati. V okamžiku tom jsme všichni pocítili, jak duševně blízci jsme tomuto znamenitému muži, zesmutněvše jeho smutkem a spolucítíce se vřelou účastí jeho palčivou bolest. A stejně jímavý byl okamžik, kdy profesor Cart zdůrazňuje zásluhy skromného pracovníka Mistra Macana, naklonil se k němu a políbil jej. Vidomí účastníci nemohli se zdržeti slz, vidouce oba ctihodné starce v upřímném přátelském objetí, i v řadách slepců bylo patrno veliké pohnutí. Nezapomenutelná scéna! Ke konci přečetl jednatel došlé pozdravné dopisy a telegramy, mezi nimi také srdečný telegram obětavého hluchoslepého redaktora časopisu Esperanta ligilo Thilandera ze Stockholmu. Jméno Thilander, tak drahé slepcům, bylo slyšeti mnohokráte v běhu slavnostní schůze a vyvolalo vždy nadšený potlesk. Bylo vysloveno všeobecné politování nad nepřítomností váženého redaktora a jeho onemocněvší nevidomé choti.“ Plaše a s dojetím je tedy nutno bez rušení opustit dávný sjezd, jeho část, plnou protichůdných citových projevů, dnes bychom řekli emocí. Ještě nutno dodat, že byly odeslány telegramy prezidentu Masarykovi a ministru zahraničí Benešovi, též hrstce osobností ze světového hnutí nevidomých. Zatím ještě, i ze známých pandemických důvodů, těžko lze plýtvat objetími, ale přejme si, až to bude možné, abychom uměli najít ty, kdož by si je zasloužili. V poslední části se těší na shledanou Eva Budzáková # LIDÉ KOLEM NÁS: Muzikou žiji, ale vnímám ji i jako druh podnikání Na akordeon se Jan Čajan (38) učí od dětství. Sám, podle sluchu. A hraje výborně. Však ho také přijali jako muzikanta do světoznámého pražského pivovaru a restaurace U Fleků. Muzika je prý nejen jeho koníčkem, ale také v něm dokáže probouzet jeho podnikatelského ducha. Kromě ní se věnuje povolání maséra v lázních Poděbrady. Právě tam jsme se za ním vydali na rozhovor. Kdo mě přivedl k harmonice? Jsem od svých pěti let samouk, hraji a učím se podle sluchu. První malou harmoniku měl doma můj strýc. Dali mi ji do ruky. Jednoduché písničky jsem zahrál hned, složitější melodie nacvičil. Ale nějaká vloha tam byla. Hrál jsem dlouho jen pravou rukou, levou jsem přidal až v 15 letech. Když mi bylo 18, objevil jsem v bazaru na ČRO České Budějovice „Delicii“. Táta mi ji koupil k narozeninám. Když jsem nezvládl střední obchodní školu v Nových Butovicích, chtěl jsem zkusit konzervatoř. Před tím jsem chodil, poprvé a naposledy, k učitelce hudby. Hrál jsem, ale podle ní špatným prstokladem. Ona to odhalila, a naučila mě prstoklad správný. To byl boj. Na konzervatoř mě poté stejně nevzali, a učím se zase sám. Ale nejsem takový sluchař, že bych poznal tón třeba pouhým ťuknutím do sklenice. Ale slyším písničku, a buď ji hned zahraju, nebo se ji naučím. Před dvěma lety jsem zhruba rok hrál v pivovaře a restauraci U Fleků. To byla ohromná zkušenost, výborně jsem se tu vyhrál, a hodně mě to posunulo dopředu. Do té doby jsem hrál hlavně lidovky, občas nějakou moderní muziku. Ne že bych si netroufl na náročnější skladby, ale impuls k nim přišel právě U Fleků. Podle sluchu jsem se naučil třeba Montyho čardáš, nebo valčík „Pod francouzskou oblohou“. Inspiroval mě k tomu i můj kamarád, velmi talentovaný hudebník, Roberto Lombino. Než se takové skladby naučím, nějakou dobu to trvá, ale hra mi dělá radost. A pořídil jsem si i svůj „vymazlený“ nástroj, „Royalku“. Pro zasvěcené, v pravé ruce má jedenáct registrů, v levé pět. A ještě jsem si ji zvelebil ozvučením a dalšími vychytávkami. Po téhle stránce jsem velmi spokojený. Jak jsem se ke Flekům dostal? Jsem zapojen do internetových skupin harmonikářů. Tam jsem objevil inzerát, že do vyhlášené pražské restaurace harmonikáře shánějí. Nebylo přímo řečeno, že je to ke Flekům. Zkusil jsem to. Konkurz žádný nebyl. Ty internetové skupiny jsou určeny pro pokročilé muzikanty. Rovnou mi dali termín, „hodili“ mě na plac, a já hrál. Až poté se mě zeptali, zda se mi tam líbí. Možná nevěřili, že zůstanu. Můj visus je na hranici slabozrakosti a zbytku zraku. I z toho měl provozovatel zpočátku strach. U Fleků hrajete ve stoje, přitom chodíte po různých prostorech. Každý je pojmenován, Rytířský sál, Velký sál, zahrada atd. Nejpohodlnější na hraní byla zahrada. Po té jsem mohl chodit, ale nebyla to podmínka. Po menších sálech chodit příliš nelze. Přesto jsem se musel často vyhýbat číšníkům, je tu totiž pořádný „šrumec“. Nejlepší bylo stát na místě, kde jsem nejméně překážel. Ne vždy to však šlo, a během hry jsem několikrát měnil místo. Hospodu jsem si proto musel pořádně obšlápnout. Radili mi jen zpočátku. Ale pak jsme se vzájemně poznali, a fungovalo to. Číšník na mě houkl, a já už věděl, kam uhnout. Běžně tu nese na tácu 20 piv. Dokud host neřekne, že platí, sází mu na stůl jedno za druhým. Kromě piva je tu oblíbená becherovka a medovina. Hrál jsem od 11 do 16, nebo od 16 do 23 hodin. Každou celou hodinu jsem nastupoval na plac, ve tři čtvrtě jsem měl přestávku. Hraní pro mě nebylo náročné, jsem zvyklý hrát, a nástrojem žiji. Zpívat jsem mohl, ale vyžadováno to nebylo. Často tu zpívají hosté, a byli i chvíle, kdy mě nepustili od stolu. A daly se tu vydělat i slušné peníze. Ale během hraní, ani o přestávce, jsem si nemohl říci ani o nic k pití. Tedy pokud jsem neměl kamaráda číšníka. I takové přátelství tu samozřejmě vzniklo. A druhá možnost, že mi pití koupil host. Jeden se ale nesmí opít. I takový člověk tam byl, nemohl hrát, a ihned ho propustili. Já mám pivo rád, ale ještě nikdy jsem nemusel říkat: „Položte mi ruce na zem, a já už dojdu.“ Až po práci jsem mohl dostat i stravenku na místní jídlo. Jak už jsem řekl, škola se mi nepodařila, na konzervatoř mě nevzali, ale řekl jsem si „Vem to čert“. Byl jsem rok doma, v roce 2004 nastoupil do masérského kurzu, a hned po něm jsem si zřídil živnost. To pro mě byla podstatná doba. „Něco“ jsem měl, a chtěl jsem se prosadit. Masážím jsem se věnoval 5 let. Moc lidí nechodilo, ale někdo přece. Už jsem si myslel, že živnost zavřu, ale nebaví mě nic nedělat. Zašel jsem proto raději na živnostenský úřad a zjistil si další živnosti, pro které není potřeba speciální vzdělání. Podle zdravého rozumu, i podle mého handicapu. Byly to obory, které jsou mými koníčky, jako práce na počítači, tisk vizitek, vydavatelská činnost i muzika. Ale zároveň jsem chtěl i vydělávat. A těmto oborům se věnuji dodnes. Sám jsem si vydal své dvě CD, tiskl jsem encyklopedii o vlacích apod. Být v zaměstnání, to mi nevyhovovalo. Byl jsem zaměstnaný jako masér v Praze, a jako telefonista ve firmě, která prodává kancelářské potřeby. Ale nelíbilo se mi lidem zboží nutit. A také jsem říkal věci otevřeně, a to byl problém. Jen masáže dělám dnes v Poděbradech na dohodu. Baví mě to, a v lázních je mi dobře. Absolvoval jsem i kurz čínské masáže „guasha“. Provádí se speciální destičkou velikosti kreditní karty. Tou masér škrábe tělo klienta až do zčervenání kůže. Vypadá to zvláštně, ale je to velmi příjemné. Čím mě uchvátily Poděbrady? Krásným prostředím, řekou, a hlavně lidmi. Nechci si to malovat růžově, ale lidé se tu chovají lépe než všude tam, kde jsem pobýval. Běžně se tu zdraví, více si povídají. Tak je to asi normální, ale na jiných místech jsem to nezažil. Škoda, vždyť pozdrav a úsměv jsou přece zadarmo. A jak jsem se sem dostal? Přes hudební Facebook jsem se seznámil se svou přítelkyní, klarinetistkou Ivetou. Dvakrát mě navštívila ve Ktiši u Prachatic, a já jí řekl, že mě tu nic nedrží, a že se k ní mohu klidně odstěhovat. Tak jednoho dne přijela, a i s věcmi si mě odvezla. Dnes bydlíme v najatém domku v Choťánkách, a uvažujeme, že bychom ho koupili. Je nám tam dobře. Jen je v něm trochu vlhko, ale to se prý dá vyřešit. S Ivetou hrajeme i v místní kapele Blaťanka. Kšeft to není velký, zatím chodíme spíše jen na zkoušky. Ale hrají tu výborní lidé. Nejprve nevěřili, že s nimi budu moci hrát. Harmonikáře do té doby neměli. A čeho se báli nejvíce, že neumím noty. Ale zkusili jsme to. Zpočátku mi řekli, od jakého tónu, a v jaké tónině začínají hrát, a já se přidal. Dnes to říkat nemusejí. Jsem už vytrénovaný. Už se s nimi ani nemusím scházet. Sednu si k nahrávce, naposlouchám ji, a vím. Hodně písniček si také obohacuji o své tóny. Pasují mi tam, a bývalému kapelníkovi, který k nám stále chodí jako poradce, se to velmi líbí. Dokonce prohlásil, že jsem jejich objev. Bohužel, některé muzikanty, kteří hrají podle not, prý někdy pletu. Říkám jim, ať si hrají svůj part, a mě neposlouchají. Každý muzikant přece musí svůj part umět. Jejich melodie naopak vede mě, a já si do ní stihnu zahrát ještě něco. Když některý z muzikantů udělá chybu, já jako člověk, který umí poslouchat hudbu, a ovládá nástroj, si s tím poradím. Ten, kdo hraje jen podle not, může mít v tu chvíli problém. Ale postupně si na sebe zvykáme. U kapely se probouzí i můj podnikatelský duch. Ekonomika a účetnictví, to mě vždy bavilo. A rozčílil jsem se, když jsme za hraní u hasičů dostali pouhých 300 Kč. Za to bych sám hrát nešel. Ale bavilo by mě dělat kapele manažera. Aby o nich lidé věděli, a více je poptávali. Navrhoval jsem třeba webové stránky. A řekl jsem, že jim je udělám, a že za práci nic nechci. Ale něco stojí správa stránek, 1000 až 2000 Kč ročně. A jim je líto takové peníze vydat. Hodně se orientují na lidovou hudbu, Ale dnes lidé chtějí i tu moderní. Též jsem navrhoval, aby si za akci řekli pevnou sumu. Prý přijdou o posluchače. A také že muzikanti považují hudbu spíše za svého koníčka. A já opáčím, že i já muzikou žiji, ale chci ji mít i zaplacenou. Zadarmo si můžu hrát doma. Když jdu s harmonikou sám, zahraju cokoliv, a mám kšeftu více. A podnikání beru poctivě. Mám rád pořádek, stanovím si hodinovou taxu, a zaplatím Ochrannému svazu autorskému (OSA). To mi přijde poctivé, i skladatel chce své. Pokoušel jsem se sestavit i vlastní kapelu. Muzikanty jsem i sehnal, stačil by mi bubeník a basista, Ale vždy to na něčem ztroskotá. Jedni mi řekli, že neumím noty. Další, že prý budeme hrát jen v tónině, která se jim líbí. Já se ale řídím podle toho, ve které tónině píseň vyzpívám. A jen v jedné tónině hrát nebudu. A tak si nakonec s těmi lidmi nesedneme. Dvakrát jsem si zahrál se Zichoveckými heligonkáři. V pivovaře Zichovec u Kladna. Hráli jsme ve složení bubeník, saxofonista, a 3 heligonkáři. Skvělí muzikanti. Všichni, kromě mě, uměli noty, ale i tak jsme se výborně sehráli. A čepovali vynikající Zichoveckou osmnáctku. Dnes už mi ale neberou telefon, Bůh ví, co s nimi je. Pak jsem se sešel s dalším výborným muzikantem. Měl hodně zkušeností, prošel několika soubory. Ale řekl, že na něho moc tlačím, a skončil. Zkouším se zkontaktovat i s dalšími lidmi, ale nikoho nepřemlouvám. Zatím jsem vždy zůstal sám. Ale jako jednotlivce mě lidé kontaktují více než třeba naši kapelu. Nedávno jsem třeba hrál k devadesátinám paní v domově Palata. Pozvala mě její rodina. Ještě s Pavlem Rogaczewskim jsme byli před pár lety ve sklípku, a svrběly mě ruce, když hrál harmonikář. Spolužák Tomáš Vrchlavský mi povídá, ať mu zkusím říci, třeba mi to půjčí. Tak jsem se odhodlal. Nastala minuta ticha, a pak, prý ať mu to ukážu. Poslouchal, a nevěřil, že nemám žádnou školu. Nechal mě hrát, a šel si sednout mezi hosty. Jakou muziku mám rád? U mě doma byste nejčastěji slyšeli velryby, ptáky, a další relaxační hudbu. Poslouchám i lidovky, a věci, které se potřebuji naučit. Kde je možné mě sledovat? Muziku jednoduše na kanále „YouTube“. Stačí tam do editačního pole zadat „Jan Čajan“. Dále provozuji zábavný web Encyklopediezvuku.cz. Ten vznikl z nápadu Radka Seiferta. Podobná věc na internetu tehdy nebyla. Natáčím originální zvuky, a opatřuji je popiskem. Svůj osobní profil mám na Facebooku, a kromě něho tam zveřejňuji rovněž akce pro veřejnost, služby občanům, a také mé myšlenky a úvahy. Antonín Vraný # Hudba a hory jsou pro mě nepostradatelné Rozhovor s nevidomou pěvkyní Pavlou Flámovou vznikal nějakou dobu. I když se známe a základ textu se jí líbil, dolaďování pomocí mailů chvíli trvá. Jsem ale ráda, že vám ji mohu představit. Tato velmi nadaná, inteligentní a energická žena se narodila v Ostravě, vystudovala klasický zpěv na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a poté Právnickou fakultu MU v Brně. V roce 2013 byla přijata ke studiu na světově známou a vyhledávanou Scholu Cantorum Basiliensis ve Švýcarsku, kde se plně věnovala dílům barokních mistrů, ale i odlišnostem všech stylových epoch. Má za sebou úspěchy v několika významných mezinárodních soutěžích, za všechny uveďme finále mezinárodní pěvecké soutěže Händel singing competition v Londýně 2016, odkud si odnesla cenu Selma D and Leon Fishbach Memorial Prize. Je vdaná, s manželem nyní žije v Basileji a věnuje se především koncertní činnosti. Vystupuje na evropských pódiích ve Švýcarsku, Německu, Anglii či Maďarsku. Je vyhledávanou sólistkou pro svůj jedinečný hlasový témbr, stylovou interpretaci a precizní techniku. Ráda volí méně známá a obtížná díla. V ČR Pavla naposledy vystupovala na letošním festivalu staré hudby Musica ad confluentem v Českých Budějovicích. Mohla bys na úvod říct, jak se tvůj vztah k hudbě projevoval a rozvíjel v dětství? Jako malá jsem si ráda zpívala a jednou jsem dostala klávesy, na ty jsem hrála a snažila se nacházet tóny, vymýšlet různé souzvuky. Hlavně mě ale ovlivnila babička z tátovy strany. Měla barevný alt. Já jsem tehdy samozřejmě nevěděla, že je to alt, ale měla krásný hlas a velký rozsah. Znala spoustu lidových písní, především moravských, a ty mě učila. Později se při mém studiu na konzervatoři ukázalo, že třeba mnoho z Janáčkových písní znám právě od babičky. Navíc u nás se mluvilo slezským nářečím, takže jsem rozuměla i slovům. Babička mě také brávala na mše, i tam se zpívalo. Nutno ale říct, že neměla hudební vzdělání. Měla hudbu ráda a to bylo to hlavní, co mi mohla dát. Co tě přivedlo právě ke staré hudbě? Na ostravské konzervatoři jsem studovala klasický zpěv a belcanto. Jednou mě slyšela zpívat paní Václava Smetáčková a pozvala mě na Letní školu staré hudby ve Valticích. Tam jsem se seznámila s Jiřím Kotoučem, který mi začal vysvětlovat, jak se stará hudba zpívá. Docházela jsem pak k němu na soukromé hodiny zpěvu do Prahy. Ale jestli jsem si tehdy myslela, že vím, co to stará hudba je, šeredně jsem se pletla. A jestli jsem si myslela, že vím něco málo o interpretaci, tak jsem se pletla ještě víc. Na to ale člověk přijde až později. Která období máš tedy coby interpret nejradši? Miluju baroko, ale mám zrovna tak ráda další období. Miluju třeba Mozartova díla a myslím si, že si snad i vím rady s tím, jak je zpívat. Mám nesmírně ráda díla Mendelssohnova. A taky si myslím, že Mendelssohna můžu obstojně zpívat, byť je to romantismus. Nezpívám opery a nejde o to, že by se mi operní tvorba nelíbila, ale prostě mě umělecký život vede určitým směrem. Nemůžu říct, že bych měla nastudováno málo světských děl, ale oratorní, mešní a kantátová tvorba pro mě patří ke stěžejním. A ze skladatelů je to jednoznačně Bach. Bach je pro mě alfa-omega. Je nepochopitelné, jak někdo mohl něco takového vytvořit, s takovou samozřejmostí. Je nesmírně těžké Bachova díla zazpívat dobře, to skoro ani nejde. Co se týká studií je tvůj život opravdu pestrý, mohla bys říct, jak ses dostala až na prestižní školu ve Švýcarsku? Spolupracovala jsem s jedním barokním ansámblem a jedna cembalistka se mě tehdy zeptala, jestli bych nechtěla zkusit studium mimo Česko. Vyprávěla mi o svých studiích a mně se to zdálo zajímavé, tak jsem si zkrátka řekla, proč to nezkusit. A právě ona mě tam pak i přihlásila. Původně jsem se hlásila na bakaláře a přijímačky jsem udělala. Ale řekli mi, že výkon odpovídá magisterskému studiu. Něco takového by mě ani ve snu nenapadlo. Člověk si i říká, že to nezvládne, ale potom mu už nic jiného nezbývá. Jaké bylo studium ve Švýcarsku ve srovnání s Českem? Švýcarsko je velice bohatá, rozvinutá země, ale v mnoha ohledech je Česko na nevidomé studenty připravenější. Řekla bych, že Česko je více blind friendly. Samozřejmě Schola cantorum je specifický institut, má i zvláštní zařazení v systému škol. Nestudují zde nevidomí lidé a ani si nemyslím, že by tu v budoucnu běžně studovali. Když jsem tam v r. 2013 nastoupila, účastnila jsem se workshopu o studiu postižených a bylo to tam teprve v plenkách. Myslím, že co se týče hudebně teoretické části, nemohla bych dostat nikde v republice lepší vzdělání než právě na konzervatoři v Ostravě. Díky handicapu jsem brala individuální hodiny a taky jsem chtěla studovat a naučila jsem se toho asi o něco víc. To se pak ukázalo právě na Schole, kde jsou studenti rozdělení do skupin od A pro začátečníky po E pro nejpokročilejší, kam chodili jen cembalisté a varhaníci, kteří by měli teorii znát komplexně. Ti, kdo se zabývají pouze jednou melodickou linií, nemusí jít tak do šířky. Sem obvykle patří i zpěváci. Já jsem začala chodit do skupiny D a pak jsem se dostala do té nejlepší skupiny. Tím se nechci chlubit, ale chci tím říct, že se mi v Česku dostalo teoretického vzdělání na velice dobré úrovni. Na Schole mi všichni vyšli vstříc, dělali, co mohli, i když spousta z nich vůbec netušila, co je dobré nebo zrovna vhodné. Bylo to někdy těžké. A snazší to zase bylo v tom, že nevěděli, co očekávat, takže je člověk mohl překvapit. Pedagogové učili systematicky a výborně a snažili se předat mi co nejvíc. Nebrali na mě žádné přehnané ohledy. A celková atmosféra byla lidsky mnohem, mnohem přátelštější než na konzervatoři. Třeba jedna moje učitelka, která mě obrovským způsobem ovlivnila, mě přihlásila na soutěž do Londýna. Ta soutěž stála hodně peněz, cesty a vše s tím spojené bylo hodně nákladné. Zavolala mi tehdy a řekla, přijď si do školy vyzvednout něco, co potřebuješ do Londýna. Byla tam obálka a v ní přání a sto liber. Bylo tam napsáno, ať tato cesta není jen zpívání a stres, ale ať si užiju Londýn, koupím si pravý anglický čaj, pravý cake a vzpomenu si na ni. Tehdy mě to dojalo až k slzám a doteď to tak cítím. Nešlo o to, že by si myslela, že potřebuji peníze, ale bylo to nádherné přátelské gesto. A jak je Švýcarsko vstřícné vůči nevidomým v běžném životě? Žije se tady hezky, i když je tu všechno mnohonásobně dražší. Ale když se člověk rozhodne, že bude vařit třeba maso na estragonu, všechno sežene hned a třeba i v malém obchodě, a tak je to se vším. V neděli jsou tady obchody zavřené, otevřené jsou jen menší potraviny. Švýcaři jsou velice milí a pořád se usmívají. Jsou to horalé a mají rádi svůj klid. Jazykově jsou velice dobře vybavení, v drtivé většině se domluví anglicky, francouzsky, německy. Říká se, že jsou uzavření a nikoho si nepustí k tělu, já tu zkušenost nemám. Ke mně se chovali vždycky hezky, takže nemůžu říct křivého slova. Někdy mám pocit, že očekávají méně, než jim člověk může nabídnout. I třeba ve vzdělání. České vzdělání není vůbec špatná věc. Já jsem se, na rozdíl od mnoha studentů, zajímala o svoje okolí, chodila jsem běhat a poznala tak spoustu Švýcarů, naučila jsem se vařit švýcarské fondue, a vůbec. Když zjistí, že tohle člověk chce, moc si toho váží. Úžasné mi na nich přijde i to, že ocení lidskou práci. A to i finančně. Ale jak se tady nevidomému chodí, to je menší katastrofa. Není tu moc pravých úhlů a je tu obrovský provoz. Když je na přechodu zelená, tak to sice pípá, ale velmi potichu, tady musí být všechno potichu. (úsměv) Pod tlačítkem na semaforu je kovový obdélníček, který vibruje, když je zelená. Je to pro hluchoslepé, ale já ho používám taky, abych si byla jistá na dvě stě procent. Zastávky jsou často v rámci kruhového objezdu, v zatáčkách. Tramvaje jsou dlouhé, nezastavují vždy vepředu a nehlásí číslo. Prostě tramvaj ujede a je pryč. Když jsem přebírala vodicího psa, cvičitelka měla lehčí depresi, protože ani pes nepoznal, kde zastávka je. Označníky často nejsou na začátku, ale někdy uprostřed, na konci, někdy deset metrů za zastávkou. Všechno je tady užší a pořád se staví a bourá. Třeba jsem pravidelně chodila kolem hotelu Hilton a jednou jsem šla – a hotel tam nebyl. Co je tady ale dobré, to jsou nádraží. Ve vlaku hlásí kromě zastávky i na kterou stranu je výstup. A jsou slyšet jen hlášení vztahující se k danému nástupišti, takže se do toho neplete hlášení všech ostatních vlaků. Basel (Basilej) má historické centrum, ale jinak je to poměrně moderní město. Protože ale Švýcaři nejsou v EU, nemusí splňovat žádné normy. Kantony jsou samostatné, takže tramvaje vypadají jinak, pytle na odpadky vypadají jinak, chodníky vypadají jinak. Školní docházka má svůj systém, ale jednotlivé stupně trvají v některých kantonech déle. Nebo mají v jednom kantonu prázdniny týden a v druhém dva. Tak si z legrace říkám, že kdybych mohla, zavedla bych v každém kantonu jiný čas, protože by to hezky korespondovalo s tím, jaký je to chaos. Abych se ještě vrátila k hudbě: dobře se připravit a podat dobrý výkon je velmi náročné, jak po vystoupení relaxuješ? Hlavní je zachovat si kontrolu nad emocemi, a přesto ty emoce lidem sdělit. To je hrozně těžké skoro vždy, když jde o více než hodinový sólový koncert nebo když zpívám v rámci oratoria, které trvá tři hodiny. Bývá náročné po celou dobu udržet koncentraci, a se zrakovým handicapem o to víc. Je důležité se dobře vyspat, před koncertem se dobře najíst – ne moc, ani ne málo. A hlavně je dobré si to vystoupení užít, když to člověk myslí opravdu vážně, publikum si to taky užije. Podle mě to jinak nejde. A na tom pracuju pořád, i těsně před koncertem. Bývám pak někdy úplně vyčerpaná. Nejlepší relaxace jsou pro mě hory. Bez hor nemůžu žít. Když jsem v nějakém stresu nebo nepohodě, je to lepší než jakýkoliv jiný lék. Tam si dovedu utříbit myšlenky. I když jsem nevyspaná – po koncertě často nemůžu spát, protože ještě doznívají emoce a adrenalin – hory mě úplně občerství a je mi najednou opravdu krásně. A na závěr možná ne úplně originální otázka, ale opravdu by mě to zajímalo: Kdyby sis v životě mohla něco přát, co by to bylo? Chtěla bych umět vlastně všechno: lépe umět jazyk, mít víc síly se učit, ale také si umět lépe zorganizovat čas. Naučit se italsky, umět krásně zpívat, dobře sportovat, rychleji běhat, lépe plavat. Chtěla bych mít víc času na svoje koníčky, na svoje bližní, taky bych ale chtěla mít trochu víc práce. Nechci, aby to vyznělo, že mám všeho málo, ale já to tak někdy trochu mám, že chci pořád víc. A v rovině abstraktní, já mám docela bohatou fantazii, chtěla bych létající koberec. To mi přijde jako vynikající prostředek pro přemísťování se z bodu A do bodu B, C a D atd., atd. A když se ještě vrátím k uměleckému životu: Opravdu bych chtěla, aby posluchači po mém koncertu mohli říct, že to s nimi pohnulo, že je to občerstvilo a jdou z koncertu v úplně jiném rozpoložení, než přišli. A aby můj handicap nehrál vůbec žádnou roli. Buď člověk umí zpívat, nebo neumí zpívat. Je jasné, že nějaká omezení tady jsou, ale aby bez ohledu na to někdo řekl, to není špatné. A pak bych si přála ještě jednu věc. Až to jednou přijde (i když doufám, že to ještě nějakou dobu počká), až tedy budu stát v té frontě, protože na Bacha se určitě stojí fronta, aby mi řekl, nebylo to špatné, Flámová. Tak to bych opravdu chtěla. A pak samozřejmě věci, které chce snad každý. Jsem mírumilovný člověk a dala bych téměř všechno za to, aby byl všude mír. A taky – žít dobře je docela umění, člověk dělá různé chyby a kopance, ale abych si jednou nemusela něco moc velkého vyčítat. Když udělám chybu, aby mi to vždycky ukázalo cestu, kudy jít dál, jak to zlepšit a jak se z toho poučit. Daniela Thampy # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 12/2021 Rok 2021 uzavřeme rubriku rad a informací z pražské Sociálně právní poradny SONS informací o: - zvýšení minimální mzdy a - změně přílohy vyhlášky obsahující seznam pomůcek, na které je možné získat příspěvek Minimální mzda v r. 2022 I pro rok 2022, navzdory ne právě dobré ekonomické kondici státního rozpočtu, přijala vláda nařízení, jímž se zvyšuje od ledna minimální mzda. Ačkoliv nařízení ještě nebylo v době uzávěrky tohoto článku publikováno ve Sbírce zákonů, stoupne částka minimální mzdy o 1000 Kč, ze současných 15 200 Kč na 16 200 Kč, hodinová minimální mzda ze současných 90,50 Kč na 96,40 Kč. Pravda, proti návrhům ministryně práce a sociálních věcí, Jany Maláčové, jde o nárůst malý, paní ministryně totiž navrhovala zvýšit částku minimální mzdy na 18 000 korun. Spolu s částkou minimální mzdy, tedy odměny za práci na celý úvazek bez ohledu na to, o jaký druh práce jde, stoupne i zaručená mzda. Zaručenou mzdou se rozumí částky, které stanoví vláda podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce. Práce jsou pro účely zaručené mzdy rozděleny do osmi skupin. Ve druhé skupině, kam patří např. práce pokojských, sanitářů, kopáčů, asfaltérů, trafikantů, domovníků, školníků apod., stoupne částka zaručené mzdy z 16 800 Kč na 17 900 Kč hrubého. 19 700 Kč je úroveň zaručené mzdy pro práce ve třetí skupině, tedy např. klempířů, barmanů, topenářů, číšníků, holičů a kadeřníků, instalatérů, pečovatelů nebo osobních asistentů osob se zdravotním postižením. Do konce tohoto roku to byla částka 18 500 Kč. V osmé nejvyšší skupině prací bude od ledna 2022 zaručená mzda činit 32 400 Kč, tedy dvojnásobek základní sazby minimální mzdy. Lze říci, že částky minimální mzdy a zaručené mzdy vzrostou v r. 2022 o cca 6,5 % proti minulému roku. Staronová položka pomůcek pro zrakově postižené I v této pasáži budeme informovat o novele prováděcí vyhlášky, která dosud nebyla publikována ve Sbírce zákonů; tentokrát jde o vyhlášku připravovanou Ministerstvem práce a sociálních věcí, č. 388/2011 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Vzhledem k tomu, že MPSV už připravuje i na tuto vyhlášku navazující vnitřní předpisy a že znění novely vyhlášky prošlo meziresortním řízením již v poměrně dávné době, budeme spoléhat na to, že vyhláška bude změněna tak, jak bylo během souvisejících jednání dohodnuto. Nás bude konkrétně zajímat změna přílohy 1 vyhlášky, která obsahuje seznam druhů a typů pomůcek určených osobám se zdravotním postižením, na jejichž pořízení se poskytuje příspěvek na zvláštní pomůcku. Do této přílohy bude zařazena nová položka pomůcek s názvem: kamera s hlasovým výstupem. Na pomůcky v této položce budou moci získat příspěvek osoby se zdravotním postižením uvedeným v části I bodě 2 písm. a) až c) v příloze příslušného zákona, tedy úplně a prakticky nevidomí a těžce slabozrací. Jaké pomůcky do této položky budou spadat, upřesní MPSV vnitřním předpisem, který se teprve připravuje, nicméně v součinnosti s Tyflokabinetem SONS budou pomůcky nadefinovány zhruba takto: „Položka bude zahrnovat produkty, které umí rozpoznat a přečíst text v záběru kamery, bankovky či obličeje, rozeznat zboží a různé předměty. Může jít o malé kamery upevněné k brýlové obroučce, kdy všechny ovládací prvky, řídicí mikropočítač a miniaturní reproduktory jsou součástí kamery, nebo se může jednat o produkty, které mají všechny ovládací prvky, mikrokameru, řídicí mikropočítač a miniaturní reproduktory integrovány přímo do obruby a nožiček, které umožňují navíc zprostředkovat videohovor s vidícím asistentem, který může osobě se zrakovým postižením pomoci nebo poradit („mluvící brýle“). Pod tuto definici lze tedy z pomůcek nyní dostupných na trhu podřadit OrCam, popř. brýle vyráběné společností Envision. Tyto pomůcky byly dosud dostupné jen osobám úplně či prakticky nevidomým, podřazovaly se pod digitální čtecí přístroj pro nevidomé s hlasovým výstupem. Rozšířením skupiny o lidi s těžkou slabozrakostí tedy dochází ke zvýšení počtu uživatelů, kteří na příspěvek na kameru s hlasovým výstupem mohou dosáhnout. Elektrické spotřebiče pro domácnost V průběhu diskusí o změně předmětné přílohy byla SONS požádána i o stanovisko k návrhu možnosti příspěvku na „softwarové ozvučení domácích spotřebičů“. Jakkoliv si uvědomujeme, že nevidomí či těžce slabozrací jsou při pořizování spotřebičů pro domácnost ve značné nevýhodě oproti lidem bez zrakového postižení, museli jsme přisvědčit jednoznačně deklarovanému postoji MPSV, že tuto nevýhodu navrženým způsobem kompenzovat nelze. V našem stanovisku jsme mimo jiné uvedli: „Elektrické domácí spotřebiče (pračka, sušička, myčka, lednice, sporák, pečicí trouba, mikrovlnná trouba, kávovar, vysavač atd.) jsou dnes zcela běžnou a nedílnou součástí každé domácnosti. U naprosté většiny domácích spotřebičů je zcela zřejmý trend nahrazování fyzických ovládacích prvků dotykovými. Náhradou mnoha fyzických tlačítek za jedinou dotykovou plochu se jednak zvýší komfort obsluhy pro běžného uživatele bez zrakového postižení, jednak se sníží množství součástí spotřebiče a v důsledku toho se projeví i nižší poruchovost. Zmiňované mikrovlnky, pračky, ale i sporáky či kávovary nebo dříve jednoduché rychlovarné konvice se rychle mění v sofistikovaná zařízení, kde je potřeba vše kontrolovat pomocí displejů a dotykových ploch. V případě nevidomých osob to ale bohužel vede také k menší nebo až žádné přístupnosti. Pokud na takové displeje nevidíme a dotykové ovládací prvky nenahmatáme, stává se pro nás výběr, nastavení a obsluha domácích spotřebičů těžko rozlousknutelným oříškem.“ Pokračujme v citaci stanoviska SONS, jehož hlavním autorem byl za Tyflokabinet Ing. Jiří ježek: „Ojedinělé prémiové domácí spotřebiče, ale jen ve vyšších cenových úrovních, nabízejí jako jednu z volitelných integrovaných funkcí hlasového průvodce, který umožňuje i nevidomým osobám je plně ovládat a obsluhovat. Jedná se sice o nadstandardní, ale nedílnou funkční součást těchto spotřebičů. Nelze ji od výrobku jakkoli oddělit ani vyčíslit její faktickou cenu. Tuto pro zrakově postižené občany požadovanou funkčnost však nelze ani dodatečně do žádného ze spotřebičů doplnit. Integrovaný hlasový výstup je buď přímo součástí spotřebiče, anebo zpravidla vůbec není.“ Uvědomujeme si, že níže naznačený trend není řešením pro všechny nevidomé či těžce slabozraké, zejména ne pro ty, pro něž je ovládání složitějších a technicky náročných pomůcek hůře či vůbec zvládnutelné, nicméně jde o trend nezvratný, který je možné a nutné využít, proto v našem stanovisku pokračujeme: „Trend v oblasti obsluhy domácích spotřebičů směřuje k řízení dotykově ovládaných zařízení na dálku přes speciální aplikaci nainstalovanou v chytrém telefonu či tabletu nebo v chytrém reproduktoru s hlasovou asistentkou. A protože nedílnou součástí multifunkční elektronické komunikační pomůcky pro nevidomé a hluchoslepé je integrovaný hlasový výstup, může takto vybavené chytré domácí spotřebiče v případě dobře přístupné aplikace zcela ovládat a používat i nevidomá osoba. I zde se jedná o aplikace, které jsou integrální součástí chytrých spotřebičů, oddělení ceny tohoto softwarového vybavení od celkové ceny spotřebiče není možné. Samotná aplikace bez příslušného spárovaného spotřebiče nemá pro koncového uživatele žádnou hodnotu a ani nelze vyčíslit její cenu. Rovněž zde platí, že chytré spotřebiče s touto funkcí zatím také patří do prémiových modelů, jejichž cena převyšuje o desítky procent, často ale i dvojnásobně a vícekrát cenu běžného spotřebiče ve stejné kategorii bez možnosti dálkového ovládání. Proto vidíme jako rozumné řešení, kde Úřad práce může konkrétně pomoci alespoň některým zrakově postiženým občanům v obsluze domácích spotřebičů, a tím podpořit jejich samostatnost a nezávislost, přiznávat příspěvek na pořízení kvalitních chytrých telefonů a tabletů na platformě operačních systémů iOS a Android v rámci kategorie elektronické multifunkční komunikační pomůcky. Obsluha některých spotřebičů chytré domácnosti skrze chytré telefony a tablety je totiž dalším vážným a plně akceptovatelným důvodem pro opodstatněné přiznání příspěvku. S velkou pravděpodobností se jedná o trend, kterým se bude ovládání elektronických domácích spotřebičů ubírat.“ Doufejme, že alespoň v tomto bodu vezme Ministerstvo práce a sociálních věcí náš názor v úvahu při metodických pokynech pro úředníky rozhodující o příspěvku na zvláštní pomůcku. Za pražskou Sociálně právní poradnu SONS Luboš Zajíc # ZDRAVÍ: Jak na svalové křeče v nohách? Jsou poměrně častým zdravotním problémem. Někoho trápí v prstech u nohou, jiné v celých chodidlech, lýtkách, stehnech i zádech. Ozývají se hlavně v noci a probouzejí pacienta ze spánku. Pokud je způsobí pouhé přetížení svalstva, větší nebezpečí nám nehrozí. Jejich příčinami mohou být ale i závažnější choroby. O křečích v nohách si povídáme s MUDr. Pavlem Vítem. Svalová křeč je náhlý, prudký, a vůlí neovladatelný stah svalu nebo skupiny svalů. Postižené svaly, ale i celé části těla, jako prsty u nohou, chodidla, lýtka či stehna, během tohoto stahu ztuhnou a jsou bolestivé. Křeč trvá obvykle několik sekund až minut, bolest a ztuhlost mohou přetrvávat i několik hodin. Křeče nás mohou potrápit v každém věku. Pokud se jejich příčinu nepodaří zjistit, mluvíme o primárních křečích. Vliv na jejich rozvoj může mít přetížení svalů, chlad, únava či stres. Mohou je ale způsobovat také abnormální nervové vzruchy během spánku, nebo krátkodobé přerušení toku krve do svalů. Sekundární křeče vznikají jako následek jiných obtíží a chorob. U mladých lidí a sportovců se křeče objevují v důsledku nesprávného zatěžování určitých svalových skupin. U starších pacientů je zase častou příčinou věkem podmíněné zkracování šlach, které jsou spojkami mezi kostmi a svaly. V těhotenství se křeče objevují s tím, jak budoucí matka postupně přibývá na váze a více zatěžuje svaly na nohou. A obecné příčiny? Nedostatek hořčíku, vitamínu D, E, kyseliny listové, či naopak zvýšená konzumace vápníku. A také naši „staří známí“, sedavý způsob života, nadváha a obezita, konzumace nezdravých potravin, nedostatek tekutin a pohybu, nošení nevhodné obuvi, únava a stres. Na vině ale mohou být i závažná neurologická a infekční onemocnění, choroby jater apod. Křeče v nohou lze často potlačit pomocí speciálních cviků. Důležité je protáhnout a rozmasírovat křečí postižený sval. Chůze pomůže v případě, kdy vás křeč postihne v oblasti chodidla. Pokud trpíte křečemi v holeni (přední část nohy od kolena ke kotníku). Protáhněte nárt a patu tlačte směrem k lýtku. V případě křeče v lýtku protáhněte patu a přitahujte prsty směrem ke kotníku. Zkusit můžete i chůzi po patách. Při ní ovšem pozor na pády. Pro nevidomého člověka bude při chůzi vhodná pevná opora, například stůl. Pokud vás přepadne křeč ve stehenním svalu, protáhněte a napněte nohu. Po odeznění příznaků se nenavracejte do polohy nebo činnosti, která křeč vyvolala. Vhodnou prevenci, zvláště proti primárním křečím, představují protahovací cviky. O těch, které jsou vhodné právě pro vás, se poraďte se svým lékařem nebo fyzioterapeutem. Kdy navštívit lékaře? Když vás křeče postihují opakovaně, trvají déle než deset minut, a nezlepšují se ani po výše uvedených cvičeních. A také tehdy, když jste se před vznikem křečí poranili, nebo jste byli v kontaktu s jedovatými látkami, těžkými kovy, nebo jste třeba jen pracovali se zeminou na zahrádce. V případě primárních křečí vám doporučím úpravu životního stylu. Konzumujte pestrou stravu, a dostatečné množství výše uvedených vitamínů, hořčíku a vápníku. Kromě potravinových doplňků je najdete v zelenině, slunečnicových a dalších semínkách, mandlích a ořeších, mléce, mořských rybách nebo luštěninách. Vitamín D získáváme hlavně ze slunečního svitu. V určité míře se však nachází i v mořských rybách, sóji nebo mléku. Dbejte na pravidelný pitný režim. Hýbejte se, a poté se řádně protáhněte. Máte-li nadváhu, zhubněte. Léčba sekundárních křečí závisí na jejich příčině. Lékař vám může předepsat léky, nejčastěji na uvolnění svalového napětí (myorelaxancia), či zmírnění bolesti (analgetika). V lékárně lze volně koupit přípravky s obsahem paracetamolu, ibuprofenu nebo guaifenesinu. O jejich dlouhodobějším užívání se ale vždy poraďte s lékařem. Pokud se léčíte bylinkami, vyzkoušejte čaj z lipového květu nebo hlohu obecného. Antonín Vraný # SPORT: Šampionáty v benchpressu Tradiční silácké Mezinárodní mistrovství České republiky proběhlo 11. září 2021 v bezbariérové hale 1. Centra zdravotně postižených jižních Čech na Vltavském nábřeží v Českých Budějovicích. Akce se uskutečnila pod záštitou primátora města České Budějovice Ing. Jiřího Svobody za účasti celkem 35 závodníků a závodnic s mentálním, tělesným či zrakovým postižením. Mistrovství bylo prověrkou před říjnovým mistrovstvím světa zrakově postižených vzpěračů v Gruzii. Jak se dalo očekávat, nejlepší výkon zaznamenal devítinásobný mistr světa, hluchoslepý Martin Biháry, když vleže na lavici zvedl činku o váze 170 kg. „Martin by rád získal i desátý titul a právě k tomu směřuje svoji přípravu,“ informovala členka organizačního štábu Jana Smékalová. I přes náročnou situaci kvůli pandemickým opatřením a nejistotu ve finančním zabezpečení kvůli sporu Národní sportovní agentury s Českým svazem zrakově postižených sportovců se trojice našich zrakově postižených vzpěračů v druhé polovině října vydala na Kavkaz, kde proběhly hned dva šampionáty v benchpressu. A ve dnech od 22. do 29. října 2021 v gruzínském městě Bakuriani nakonec postupně vybojovali několik cenných kovů. Martin Biháry získal v otevřeném závodu stříbrnou medaili výkonem 170 kg ve váhové kategorii do 90 kg. V kategorii Masters nad 40 let vybojoval dokonce zlatou medaili; dále v evropském bodování také zlatou a stříbrnou medaili. Michal Rokůsek se svými výkony postaral o zisk bronzové medaile v evropském bodování, když zvedl činku o váze 120 kg ve váhové kategorii do 100 kg. Oba vzpěrači jsou členy 1. Centra zdravotně postižených JČ. Společně s nimi startoval v Gruzii i Martin Fejfar ze Zory Praha, který se umístil v rámci Evropy na čtvrtém místě. Brzy po příletu domů se všichni opět s vervou vrhli na sportovní přípravu, tentokrát na IBSA Games Afrika v Egyptě (v Luxoru) v březnu 2022, kde by měl výpravu doplnit další českobudějovický vzpěrač Josef Camfrla. „Doufám, že se klukům za pět měsíců podaří překonat své osobní rekordy a tím budou důstojně reprezentovat Českou republiku,“ sděluje trenér Jiří Smékal. Vladimír Krajíček # QARDO bodovalo ve Zlíně Letošního Moravského turnaje Qardo, který se uskutečnil v sobotu 13. 11. ve Zlíně, se zúčastnilo celkem 16 hráčů za 4 hracími stoly. Účastníci přijeli z různých koutů Moravy, jen 2 rozhodčí byli z Prahy. Jedním z nich byl Václav Fanta, autor hry, dalším byla účastnice snad všech dosud konaných turnajů, ať už se konaly kdekoli po republice, domácí Marta Zemanová. Po skončení turnaje byla místa výherců obsazena takto: 1. místo: Dobromila Dvořáková (Uherské Hradiště) 2. místo: Jaroslav Rozsypal (Otrokovice) 3. místo: Miroslava Kneslová (Uherské Hradiště) 4. místo: Jaromír Žamboch (Vsetín). Všichni účastníci turnaje dostali upomínkový balíček (vitamíny, laskominy) a 3 výherci i věcné dárky. Turnaj probíhal jako obvykle, t.j. základní hra (16 osob), semifinále (8 hráčů s nejvyšším počtem bodů ze všech 4 stolů základní hry), nakonec finále - 4 hráči s nejvyšším počtem bodů součtem od obou stolů. Každá hra byla tříkolová. Turnaj který trval od 10 hodin dopoledne do skoro tří hodin odpoledne se vydařil. Všichni zúčastnění byli spokojeni také proto, že OO Zlín se postarala i o bohaté občerstvení dominovaly vynikající moravské koláče a domácí obložené chlebíčky, kávu a čaj doplnilo i víno. A samozřejmě nechyběla skvělá nálada. sj # INZERCE Prodám kamerovou lupu větší Rudy 7 HD koupenou dne 28. 2. 2018 za částku 34 900 Kč, doklady doložím. Málo užívaná, cena dohodou. Jindřiška Hrnčířová, Londýnská 522/2, Praha 2, email: jajahrn@seznam.cz, tel.: 603 933 898. *.* # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 23, prosinec 2021 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektorka: Daniela Thampy Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Kateřina Rovenská Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné v roce 2021 činí 72 Kč, pro rok 2022 je 96 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.