ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 20, říjen 2021 Obsah: ÚVODEM Kde to žijeme, aneb Volby moc nevyřeší STALO SE Přehledně TyfloCentrum v Brně má nový dům Valašská olympiáda 2021 – děti byly nadšené! RETRO Stoletý svazek opět na scéně ZORA RADÍ a INFORMUJE O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? III. část BUDE VÁS ZAJÍMAT Slunce, moře, sex a umění: Obří procesí putuje po Zemi Blog: Proč jsem jí nevěřil zamčené dveře? Mozek skrývá realitu druhých ZDRAVÍ Pokud vás třes rukou omezuje, navštivte lékaře SPORT XVI. letní paralympijské hry jsou minulostí # ÚVODEM: Kde to žijeme, aneb Volby moc nevyřeší Vlastně nevyřešily, předpokládám. Protože když píši tenhle úvodník, máme do voleb – myslím těch do parlamentu, ty SONSí jsou za námi, že – devět dní. Až ho budete vy číst, bude po všem. Tedy nejspíš ne po všem, jen po volbách. Tanečky kolem sestavování vlády nejspíš s námi budou ještě i po skončení televizních Star Dance. Ale vsadím se, že ať vyhrál Petr nebo Pavel, na mojí komunikaci s Pražskou správou sociálního pojištění se nic nezmění. Totiž – někdy začátkem června mi přišla datovou schránkou zpráva, že se jim vrací na moji adresu poukázaná částka nemocenské za loňský listopad – byl jsem v lázních. Obratem jsem odpověděl, splnil vše, co se po mně chtělo – a nic. Jistá paní Michálková z Odboru nemocenského pojištění od té doby zmizela nejspíš s povrchu zemského. Neodpovídá na dopisy, poslané přes datovou schránku, telefony na úřadě desítky minut marně vyzvánějí, úřad nereaguje ani na telefonních číslech uvedených jako „pro veřejnost“, kontakty na jeho vedení se dohledat nedají. Prostě stát ve státě. Když jsem si postěžoval na poště, sdělila mi soucitně paní za šaltrem, že i kdybych se dovolal, řekli by mi jen, že oni mají na všechno lhůtu 90 dní. Nojo, ale od kdy ta lhůta běží? OD chvíle, kdy se dovolám…!? A podobně by se dalo psát o dalších tuzemských neprůstřelných institucích. Naštěstí u nás v Zoře je to jinak. Dovoláte se (téměř) vždycky, vaše požadavky řešíme promptně, dokonce se tu a tam stane, že řešíme i požadavky neoprávněné. Tuhle například poslali z tiskárny urgované výtisky člověku, který na letošek vůbec nezaplatil předplatné! Jasně, příště si už dáme pozor, ale aby se nestalo, že vy zaplatíte, ale my nemáme vaši platbu v systému, moc prosím – dodržujte naše rady a pokyny k platbám. Neplaťte například složenkou rovnou přes banku – to se nikdy nedozvíme, kdo je plátcem ani co si vlastně předplatil. A ještě něco. Naše nová kolegyně Kačenka Rovenská už se zapracovala, a dělá jedna radost. Jenže má jen půl úvazku, takže po poledni ji nezastihnete, a nikdo jiný nemá právo disponovat pokladnou. Úřední hodiny pro předplatné jsme jí stanovili od pondělí do čtvrtka od 9 do 11.30. Tak než se k nám vypravíte – a věřte, že vás rádi uvidíme – raději zavolejte. Příjemné chvíle se Zorou za celou redakci přeje Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Antonín Vraný Rána jsou už chladná, listí ze stromů padá, a víno je téměř sklizeno. Pokud jste ještě neochutnali letošní burčák, máte jednu z posledních možností. Nahlédněme do Tyflopedického lexikonu jmenného od Josefa Smýkala. 25. 10. 1932 zemřel Franz Hinze, významný německý tyfloped a tyflotechnik. Vynalezl sázecí stroj pro Braillovo písmo, čímž výrazně zlevnil výrobu bodově tištěných knih. A 31. 10. 1878 se narodil Rudolf Freszl, publicista, redaktor, a po smrti Karla Emanuela Macana šéfredaktor časopisu Zora. Pojďme k našim oblastním odbočkám. OO Kroměříž informovala o „Neslýchaně zábavném večeru“. Letošní ročník se prý opravdu vydařil. Kromě hudební formace Karel Gott revival Morava nebo bubeníka Hanze Sedláře ohromila Hana Holišová, Dasha nebo Petr Kolář. Pobavil Lukáš Pavlásek. Publikum i účinkující společně v jednom okamžiku znakovali větu: „Máme rádi Neslýchaně zábavný večer“. Vytvořili tak český rekord v počtu současně znakujících osob na jednom místě počtem 501 znakujícího. Členové OO Semily prožívají podzim nabitý událostmi. 7. 10. si zahrají v Turnově bowling, 14. 10. pojedou do Kunratic u Cvikova na exkurzi do Sklárny Pačinek, galerie pana Pačinka a Křišťálového chrámu. 21. 10. pojedou do Rokytnice nad Jizerou na oblíbené sejkory. Říjnové akce zakončí 27. 10. výletem na zámek v Zákupech. Prezident a viceprezident SONS ČR, a též OO Olomouc publikovali nabídku komunikace vedení SONS s veřejností. Naplňují tak svůj předvolební slib. Máte zájem popovídat si s prezidentem Lubošem Zajícem nebo viceprezidentem Janem Šnyrychem? Můžete tak učinit 4. 10., a poté každé sudé pondělí, tedy pokud právě nebude státní svátek. Od 15.00 do 16.00 je můžete kontaktovat na pevné telefonní lince 221 462 111 (budete přepojeni ze sekretariátu SONS), od 16.00 do 17.00 hodin pak budou k dispozici na veřejné skypové skupině, na adrese 1url.cz/@prezidentsons. Oba pány lze kontaktovat též e-mailem, nebo se s nimi po domluvě setkat osobně. O případných změnách budeme informovat. OO Olomouc zveřejnila informace k volbám 2021 pro osoby se zdravotním postižením. Na internetových stránkách www.mvcr.cz/volby/clanek/vzory-hlasovacich-listku-2021.aspx jsou vyvěšeny vzory všech sad hlasovacích lístků pro volby do Poslanecké sněmovny. Jsou ve formátu PDF, a přístupné s pomocí hlasových odečítačů. Na informačním letáku jsou dále uvedeny tři QR kódy, které odkazují na informace pro voliče. OO Jičín uskutečnila 26. 9. v jičínském zámeckém parku posezení s Bílou pastelkou. Návštěvníci měli možnost poznat génia Louise Brailla a jeho bodové písmo, vyzkoušet si některé běžné činnosti bez zrakové kontroly, zvukovou střelbu, nebo si zahrát hry pro nevidomé. OO Vsetín pozval na dvě zajímavé akce. Ta první – koncert Petra Bazaly v rámci celostátní sbírky Bílá pastelka dne 12. 10. v Kavárně Tucan ve Valašském Meziříčí – již bohužel proběhla. Druhou je vsetínské podzimní výroční Oblastní shromáždění, které se uskuteční 23. 10. v DK Vsetín od 9.30 hodin. A do OO Vsetín ještě na skok. Její členové o prázdninách opravdu nezaháleli. Na přelomu července a srpna regenerovali v lázních Slatinice. Věnovali se ale i turistice, hmatovým prohlídkám, nebo skládání hlavolamů vytvořených na 3D tiskárně. 5. 8. uspořádali 7. ročník koncertu v Hospici Citadela ve Valašském Meziříčí. Ne však v zahradě, ale v místní kapli. Lilo totiž jako z konve. Zájem byl i tak mimořádný. Alena Terezie Vítek a Radek Žalud vytvořili atmosféru, kterou ocenili i ředitelka Diakonie Květoslava Othová a starosta Valašského Meziříčí Robert Stržínek. Hned následující den se ve spolupráci s Masarykovou městskou knihovnou uskutečnil na Dolním náměstí ve Vsetíně koncert cimbálové muziky Falešnica s nevidomým primášem Radimem Vojtkem. Ve stánku před pódiem mohli lidé vyzkoušet různé kompenzační pomůcky a dozvědět se více o našich službách a aktivitách. # TyfloCentrum v Brně má nový dům Petr Mašek Dne 16. září byl v Brně slavnostně otevřen nový dům služeb pro nevidomé. Přesně Dům služeb pro nevidomé Josefa Chaloupky. Zdejší TyfloCentrum má nyní prostory, které mu mohou jiní provozovatelé podobných služeb jen závidět. V třípatrovém domě se suterénem najde uživatel vše, co moderně pojatý a odborně navržený dům může poskytnout jeho požadavkům. Vzdušné místnosti, pro slabozraké také dostatek světla, přehledně koncipované chodby se schodištěm uprostřed budovy ve tvaru U a v jeho středu řádně ozvučený a označený výtah. Dům je bezbariérový a na chodbách jsou hmatné vodicí linie. Kanceláře velké a přehledné. Ostatně – dovolím si vás domem provést. Když přijdete od zastávky tramvaje, uvítá vás zvukový maják umístěný nade dveřmi. Hned za vstupními dveřmi najdete recepci, kde se vás ujmou vždy ochotné paní recepční a pomohou vám s orientací. Naproti recepci najdete prodejnu, kde je možno koupit si výrobky z dílen, o kterých si ještě povíme. Vstupní hala, schodiště a toalety jsou stejné ve všech patrech, z hal ústí chodby k jednotlivým kancelářím. V zadním traktu v přízemí jsou dílny: keramická, košíkářská a kartonážní. Je zde také zasedací místnost neboli aula, kde je možno pořádat besedy, školení nebo promítat filmy. V prvním poschodí najdeme kanceláře vedení TyfloCentra, opět zasedací místnost, naproti je pak klubovna a vstup na zelenou terasu. Zde je možno posedět, poklábosit, nebo si zde zacvičit. Do prostor zahrady je možno vyjít si jen s průvodcem, protože mezi bylinkovými či květinovými záhonky jsou světlíky, které přivádějí světlo do dílen. Ve druhém poschodí najdeme kanceláře aktivizace, rehabilitace a poradenství. Jsou zde i učebny počítačové výuky. Každý ze čtyř lektorů má místnost sám pro sebe a klient má velmi komfortní prostředí, kde může v klidu vstřebávat informace. Třetí patro slouží jednak odbočkám, jednak je zde velká cvičná kuchyně a klubovna. Mezi těmito místnostmi jsou velké posuvné dveře, jejichž zasunutím získají pracovníci odbočky poměrně velký sál. Podél kuchyně i klubovny je situován úzký, zato však dlouhý balkón. Na druhé straně třetího patra najdeme kanceláře asistence, koordinátora dobrovolníků a místnosti pro externí pracovníky. Sláva i přání do budoucna A jak že probíhalo slavnostní otevření budovy? Ve 14 hodin se návštěvníci shromáždili před budovou, jejíž vchod byl opatřen symbolickou páskou. Tu společně přestřihli hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich, primátorka města Brna Markéta Vaňková a starostka městské části Brno Královo pole Karin Karasová. Z dalších přítomných hostí zmiňme Milana Pešáka, Jana Šnyrycha, Dagmar Filgasovou či Luboše Krapku, ředitele Nadačního fondu Mathilda. Hostů bylo ovšem mnohem více, jen namátkou: ředitelka Centra služeb pro osoby se zrakovým postižením v Brně-Chrlicích Marcela Troubilová, ředitel střediska Teiresiás, univerzitního pracoviště MUNI, Petr Peňáz, další kolegové ze SONS, ředitelky a ředitelé ostatních TyfloCenter a Tyfloservisu,… Stavba domu přišla na téměř 50 milionů korun a byla financována z integrovaného regionálního operačního programu a státního rozpočtu v rámci Brněnské metropolitní oblasti. K dofinancování stavby ze svého rozpočtu významně přispělo také město Brno a stejně tak i Jihomoravský kraj. Nový dům poskytuje bezbariérové moderní prostředí pěti registrovaným sociálním službám pro osoby se zrakovým postižením a dalším činnostem Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých a spolku Tandem Brno. Po přestřižení pásky byla uspořádána tisková konference, kde vystoupili všichni zmínění, zhodnotili průběh realizace tohoto projektu, ale především každý novému domu něco popřál. Starostka Karin Karasová se přiznala k nedůvěře, jakou měla v začátcích projektu, a o to více byla šťastná z jeho zdárného dokončení. Markéta Vaňková vyzdvihla potřebnost služeb pro zrakově postižené a neziskových organizací vůbec. Za město Brno pak Tyflocentru slíbila další podporu a pomoc. Jan Grolich se s námi podělil o svou novou zkušenost, kdy si s týmem nevidomých zahrál fotbal a jeho projev byl pln obdivu ke schopnostem nevidomých a slabozrakých lidí. Po tiskové konferenci bylo možné projít se budovou a seznámit se se všemi prostorami. Otevřena byla též prodejna, kde si mohli návštěvníci zakoupit suvenýr jako upomínku na tento památný den. Akce se odehrála za příjemného zářijového dne. Počasí Brňanům přálo, takže i na terase bylo možno posedět, potkat se s kolegy z jiných krajů či odboček, ohodnotit nabízené služby ve zbrusu novém domě a tak trochu si povzdechnout nad tím naším starým barákem. „No podívej se, jak to tu mají hezké!“ Město, kraj a dotace z EU umožnily postavit v Brně opravdu mimořádný dům. Bylo by hezké, kdyby se i v dalších krajích povedlo totéž. Ale víte, že realizace od myšlenky až k otevření domu trvala více než 7 let? A to si ani nedovedu představit, kolik práce a úsilí to muselo dát pracovníkům brněnského TyfloCentra v čele s RNDr. Hanou Bubeníčkovou. Mám tu čest s ní kamarádit již více než 25 let, a čím déle ji znám, tím více si jí vážím. Závěrem si tedy dovolím nabídnout svůj soukromý názor. Domnívám se, že zmíněný dům stojí a slouží zrakově postiženým především její zásluhou. Mít vizi je krásná věc, ale uskutečnit ji při stavu současné legislativy je věc druhá. A Hanka to se svým týmem zvládla. Klobouk dolů, paní ředitelko! A co novému domu přát? Jistě každý z vás na něco přijde, a navštívíte-li TyfloCentrum v Brně, můžete mu popřát sami. Původní titulek zněl vtipněji: Chaloupka má nový dům. Ale protože ne každý by tomuto žertu rozuměl, titulek jsme změnili. Nicméně jméno Josef Chaloupka bude u brněnského TyfloCentra aktuální vždycky. Nejen proto, že je součástí názvu domu. A kdo že vlastně byl Josef Chaloupka? Odpověď na tuto, ale i na spoustu dalších otázek najdete v Naší šanci, kde ředitelka Hana Bubeníčková v rozhovoru vše detailně vysvětluje. V čísle 10/2021 bude také přímá reportáž ze slavnostního otevření Domu Josefa Chaloupky v Brně. # Valašská olympiáda 2021 – děti byly nadšené! Ludmila Pavelková V pátek 20. srpna 2021 se uskutečnil již 7. ročník Valašské olympiády. Byla součástí celodenní akce Ukončení léta organizované Oblastní odbočkou SONS Vsetín ve spolupráci s FC Lhotka nad Bečvou. Naše pozvání již tradičně přijala i místostarostka Valašského Meziříčí Zdislava Odstrčilová a psycholožka záchranného hasičského sboru Anna Hubová. Milým hostem byl i starosta obce Lešná Jaromír Zavadil a preventista Městské policie Valašské Meziříčí Pavel Kachtík. Příjemnými a milými soutěžícími ovšem byly děti z příměstského tábora Sportovního klubu mládeže pod vedením Gabriely Mockové. Celodenní akce v pěkném sportovním areálu začíná vždy Valašskou olympiádou, stejně tomu bylo i v letošním roce. Po slavnostním nástupu, kde zahrála naše vsetínská hymna (složená V. Valáškem) se přes 50 účastníků rozešlo po stanovištích plnit různé disciplíny, jako jsou: dovednosti s bílou holí, přímá chůze s měřenou odchylkou, jízda na tandemu, různé hody a střelby atd. Děti z příměstského tábora se velmi rychle adaptovaly a s nasazenými klapkami na očích se vrhly mezi dospělé soutěžící, aby se s velkým nadšením zapojily. Přestože se soutěžilo o ceny, které poskytli donátoři a drobní dárci, nešlo především o ně. Šlo o utkávání se a zapojení všech do pohybových aktivit. Součástí programu byly doprovodné akce, seznámení se a ukázka Městské policie VM a Hasičského záchranného sboru obce Lešná pod vedením pana Zdeňka Grygaříka. Dále si účastníci mohli zastřílet laserovým paprskem při simulované střelbě, zahrát showdown, vyzkoušet různé kompenzační pomůcky přítomných dodavatelských firem, vyzkoušet simulační brýle a také se jen tak pobavit a zazpívat si při kytaře se známým písničkářem Milanem Hradilem. Třešničkami na dortu byla nová soutěžní skupinová disciplína posouvání na lyžích (ve trojicích na jednom páru lyží) a simulovaný požár se zásahem hasičské jednotky. Celou akci moderoval a přítomné bavil redaktor časopisu Naše šance Petr Mašek. Ke spokojenosti všech účastníků přispělo výborné počasí i dobré občerstvení (valašské frgály, kotlíkový guláš a další dobroty). Na ukončení celodenní akce vystoupila v rámci festivalu DUN skupina nevidomých hudebníků a zpěváků z Olomouce pod názvem KYKLOPband, se kterou jsme si zazpívali známé písně různých žánrů. Bylo příjemné vidět, s jakou iniciativou a velkým nadšením se zapojilo téměř 30 dětí, které si odnášely mnoho pozitivního ze setkání s osobami se zrakovým postižením. Pro nás jde o výbornou osvětu, neboť se o vlastní nadšení dělily se svými rodiči a příbuznými. Celou akci natáčela Regionální televize CZ a její záznam můžete zhlédnout na odkaze: Valašská olympiáda nevidomých a slabozrakých 2021, www.youtube.com/watch?v=NYiYcLWIBMQ. Samozřejmě je třeba poděkovat všem přítomným, hostům, průvodcům a nejvíce velkému množství dobrovolníků, kteří se opakovaně dle svých možností zapojují do této celodenní organizačně náročné akce. Akci finančně podpořily Zlínský kraj, Město Valašské Meziříčí, obec Lešná a Nadace Tesco. Věcné dárky poskytli Supermarket Tesco VM, Město Valašské Meziříčí a další místní sponzoři. Všem jmenovaným a zároveň všem dobrovolníkům a průvodcům patří obrovské poděkování za empatii a celkovou pomoc. Již dnes se všichni včetně moderátora těší na další ročník, který je plánován na pátek 19. srpna 2022. # RETRO: Stoletý svazek opět na scéně Eva Budzáková Našel se milý čtenář, ptající se, kdy už bude tenhle seriál pokračovat. Tak tedy slibuji, alespoň pokud jde o už i zvážený a změřený svazek, že můžete očekávat ještě tuto a závěrečnou část. Již zmíněno, že před sto lety bylo jako letos sčítání lidu. Zájemce, který nemá statistiku za nudnou, tedy může srovnávat: Dle publikace Státního úřadu statistického připadá na jeden čtvereční km v Československé republice průměrně 97 obyvatelů. Nejřidčeji jest obydleno východní Slovensko v župě Liptovsko Svatomikulášské, kde připadá na jeden čkm 42 a v Podkarpatské Rusi 48 obyvatelů. Nejhustěji zalidněno jest (mimo Prahu) Těšínsko, kde obývá na jeden čkm 244 obyvatelů, v Čechách župa Lounská a Českolipská se 174 a Mladoboleslavská se 150 obyvateli na 1 čkm. Od statistiky, a bylo by to zajímavé i dál, rovnou zcela jinam: Mezinárodní sjezd nevidomých esperantistů v Praze. Jakmile na loňském (12.) sjezdu v Haagu byla Praha zvolena sídlem 13. světového sjezdu Esperantistů (srpen 1921), rozhodl se náš československý konsul esperantský pro nevidomé pan K. Em. Macan, že se pokusí uspořádati v rámci tohoto sjezdu vidomých zvláštní mezinárodní sjezd nevidomých Esperantistů. Prof. Cart schválil tento plán a naše ministerstva zdravotnictví, sociální péče, zahraničí a školství udělila nám potřebné subvence. Na popud mistra Macana ustavil se v Praze přípravný výbor složený ze zástupců pražských esperantských spolků, obou esperantských svazů, učitelů Esperanta v Klárově Ústavě nevidomých. Jeho členem byl dále pan ředitel Tříska, pánové referenti z ministerstev, jež byla dožádána o subvence. Laskavostí pana ředitele Klárova ústavu bylo nám dáno k dispozici 80 lůžek bezplatně ve zmíněném ústavě. Tamže byli také nevidomí účastníci sjezdu bezplatně stravováni (náklad hrazen subvencemi). Magistrát hlavního města Prahy přijal ochotně protektorát slepeckého sjezdu, správa městských Elektrických podniků dala nám bezplatně k dispozici pro sjezdový týden dva vozy městské elektrické dráhy k převážení nevidomých kongresistů ke schůzím a koncertům sjezdu vidomých (do Reprezentačního domu, na Žofín apod.), Ministerstvo zahraničí poskytlo slepým cizincům a jejich vidomým průvodcům úplnou slevu vysokého poplatku, ředitelství Pražské Paroplavební společnosti poskytlo nevidomým účastníkům a jejich průvodcům bezplatnou jízdu parníkem při čtvrtečním výletu, ředitelství zbraslavského panství slíbilo pohoštění účastníků a během přípravných prací prokázal nám veliké služby redaktor esperantského slepeckého měsíčníku Esperanta ligilo dav nám svůj časopis zcela k dispozici. Tak stal se časopis pana Thilandera prostředníkem mezi přípravným výborem a slepými Esperantisty z celého světa. Ejhle, oni se sešli, a bez Internetu!, napadne leckoho po stu letech. Dobrá vůle, ochota vyjít vstříc, to nad těmi řádky člověka těší! Občas je tohle opisování trošku zápas se zkratkami, dobovými klišé či skladbou vět, ale jde to. Příště, prosím, očekávejte na rozloučenou hlavně informace ze sjezdu něčím menším odjinud doplněné, v závěrečném článku, který, jak doufám, může být trochu delší. Pěkné počtení a dobré zdraví přeje Eva # ZORA RADÍ a INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? III. část Jaroslava Novotná Každý vztah mezi dvěma nebo více lidmi je více nebo méně vykoupen nějakým konfliktem. Ano, často si říkáme – bylo by krásné žít bez konfliktu! Anebo si sami o sobě myslíme, že my konflikty nevyvoláváme, a proto jsme předurčeni pro trvalý a hluboký vztah, ať v partnerském nebo jiném seskupení. Dokonce ani nechceme zažít konflikt s nějakou obecně významnou institucí, což může být manželství, sousedství, Úřad práce nebo třeba náboženský či kulturní spolek. Moudrý a zkušený člověk dochází dříve nebo později k poznání, že konflikt je hybnou silou nejen pokroku, ale i plnoprávného soužití příslušníků lidské, ale třeba i zvířecí smečky. Na konfliktu se sami o sobě dozvíme, jaké jsou naše schopnosti, možnosti, ale i smysl pro fair play. Jen v konfliktu najdeme svou přirozenou roli, ať nám dříve říkali cokoliv nebo jsme třeba podlehli i vlastním představám. V konfliktu ukazujeme, na čem nám doopravdy záleží i jaké nástroje k prosazení svého názoru lze nebo nelze použít. 5. Mám právo stanovit a chránit své hodnoty Epizoda Jaroslav a Markéta pochází oba ze stabilních rodin. Naučili si vážit jeden druhého, protože to viděli u rodičů. Nikdy mezi sebou nehráli na „kdo s koho“, ani podobné hry, ve kterých je jeden submisivní a druhý dominantní. Všechno fungovalo, nebylo zapotřebí plýtvat silami na řešení konfliktu. Po několika letech v paneláku se jim poštěstilo najít si ideální bydlení. Následovalo zařizování domku, přestavování a úpravy. A tehdy Jaroslav oznámil, že si v polovině půdního prostoru splní svůj dávný sen, zařídí si zde modelářský koutek. Jaroslav miluje modely letadel, což je hezký a ušlechtilý koníček, ale zabírá dost místa. Máte-li za manželku skoro nevidomou mladou ženu, může vzniknout konflikt. Modely jsou křehká věc, dlouho trvá, než je sestrojíte. Je potřeba mít se na pozoru, aby hospodyňka nebyla moc rasantní při uklízení a smejčení. Je-li hospodyňka skoro nevidomá, je to trochu o nervy. A pokud jde konkrétně o Markétu – nemá k rozpracovaným modelům pražádný vztah. Ano, nadšeně zkoumá hotový model, zajímá ji všechno o konkrétním typu letadla. Jaroslav rád na toto téma předá informace a má radost, že jeho Markétka sdílí tuto zálibu s ním. V paneláku to bylo o nervy, pouštěl Markétu do ložnice až tehdy, kdy měl všechny nástroje i materiál bezpečně uložen. Ochránit svého koníčka zabralo dost času a energie, a tak byl moc rád, že se vše vyřeší skromnou dílničkou v podkroví nového domku. Vůbec nechápal, že Markéta odmítla dát souhlas k relativně malé úpravě. Jaroslav vysvětloval, počítal ušetřený čas, poskytl výklad o důležitosti svých potřeb. Markéta neustoupila, doporučila, aby si tedy dělal, co chce a bouchla dveřmi. Následujících několik dnů trávila u kamarádky. A Jaroslav nelenil, svou dílničku zařídil, byl hrdý, že to nestálo moc peněz ani času. Věděl, že až se Markéta vytrucuje, že přijde a užasne nad jeho šikovností a konečně sama uzná, že tohle řešení je ideální. Markéta se vrátila. Jaroslav předvedl modelárnu, jak sám pro sebe nazval svou dílnu. Markéta si všechno vyslechla, tu a tam si ohmatala věci v policích i na stole, to vše bez komentáře. Potom se vrátila dolů a začala vybalovat a uklízet. Ticho nevěstilo nic dobrého. A Jaroslav znovu zahájil svou obhajovací řeč. Avšak konečnou tečku učinila Markéta dvěma větami: „Než abys mě do smrti rozčiloval, dám se s tebou raději rozvést. Neumíš si vážit manželství a místo, aby ses přizpůsobil, nemáš ani ohled na to, že jsem oproti tobě v nevýhodě!“ Supervize Žádná práva instituce nebo pomyslných autorit nemohou být manipulativně povýšena nad právo jednotlivce, který chce realizovat své oprávněné potřeby nebo životní směřování. Znovu upozorňujeme na to, že nic se nesmí dít na úkor druhého. Markéta, aniž by Jaroslavovi sdělila jediný rozumný důvod, proč si nesmí zařídit svou dílnu, využila pomyslného institučního práva na uchování nebo rozvedení manželství, které může využít. Epizoda se dá přeložit nebo interpretovat přibližně takto: Já, nevidomá manželka, jsem si tě vzala z lásky a pořád doufám, že spolu budeme ve starostech i radostech. Jenže ty sis udělal dílnu, kterou s tebou nemohu a ani nechci sdílet, protože mě letadla až tak moc nezajímají. Mně postačí, když letadlo létá a může mě někam dopravit. Štve mě, že si děláš, co chceš a já dobře chápu, že sis naschvál našel něco, co slepý člověk nemůže dělat, a tak se vlastně nade mě povyšuješ. Možná na ty všechny špejle a lepidla žárlím, ale to je mi fuk. Buď to celé zrušíš a najdeš něco, co můžeme dělat spolu, nebo na tebe i na tvoje letadla kašlu. Z toho, co jde Markétě hlavou, lze usoudit, že nemyslí na Jaroslava a jeho právo na vyvážené, spokojené a smysluplné trávení volného času. Chce manipulovat nejen prostor, ale i čas a způsob kreativního konání, které Jaroslav potřebuje, aby se cítil šťastný. Jaroslav ji nepochybně o nic nešidí, nechová se k ní bezohledně, ani ji nepřesvědčuje, že s ním musí jeho hobby sdílet. Markéta si stěžuje jen na to, že Jaroslav chce dělat něco jiného, než co ona schvaluje. Co nejhoršího se může stát? Nabízí se volba, že Jaroslav vyklidí modelárnu a uzná Markétin nárok na jeho volný čas i na jeho zájmovou sféru. Podle svých práv však nemusí prožívat pocity viny, nemusí obětovat své vlastní hodnoty, ani se přizpůsobovat Markétiným rozmarům. Manželství je nezpochybnitelný závazek, ale nikoliv klec nebo polepšovna. Mít právo na vězení není nic, o co bychom měli stát. 6. Mám právo změnit svůj názor Epizoda Tomáš vždycky miloval spravedlnost a rovnoprávnost všech lidí. Když mu bylo patnáct let, vstoupil nadšeně do tehdejšího Socialistického svazu mládeže. Věřil, že tak bude možné hájit práva zneužívaných a znevýhodněných lidí ve společnosti. Počáteční nadšení z příležitosti měnit svět k lepšímu však vystřídalo rozčarování. Jenže to už ho do svých řad přijala tehdy vedoucí strana. Následně přišly události, které zavdaly mnohým příčinu nebo důvod k opuštění strany i vlasti. Tomáš se na druhé straně železné opony protloukal všelijak, ale našel si povolání a založil rodinu. Za ženu si vzal Němku, zrakově postiženou učitelku hudby. Když jejich tři děti dorůstaly a rodiče uvažovali o návratu do Česka, Tomáš jako by se znovu narodil. Hranice byly oboustranně otevřené, on mohl představit svou rodinu rodičům a poohlédnout se po zaměstnání pro Hedu i pro sebe. Jazykové bariéry nebyly nijak fatální, manželka i děti obstojně mluvily česky, protože Tomáš žil v naději, že se jednou všichni do Čech přistěhují. Těšil se na společné bydlení s rodiči, kterým se v restituci vrátil pětipokojový byt. Něco se ale pokazilo. Hned na začátku byli „přistěhovalci“, jak jim otec rodu říkal, podrobeni velké lustraci. Zásadním kamenem úrazu byl dosud nedořešený konflikt s otcem, který jako věrný člen komunistické strany nikdy neschválil synovo odpadlictví. Tomáš se od otce velmi rychle dozvěděl, že nemá páteř, že se nechal unést předpotopními ideály o spravedlnosti a lásce k bližnímu místo toho, aby pomáhal budovat a chránit svou vlast a stranu. Dozvěděl se, že on i jeho žena patří na periférii slušné společnosti, protože si žili v kapitalistickém blahobytu a teď se vrátili do zmatku, který následkem sametové revoluce povede zase jen ke kapitalismu. Vnoučata vyrůstají v jakési tmářské církvi, a raději ani nepomyslet, co z nich jednou bude. Nevidomá učitelka hudby hledá uplatnění tady, protože tu máme už z minulosti dobře vybudovanou sociální záchrannou síť. Tomáš i jeho rodina odešli spát do hotelu, protože všechno si budou muset znovu a pořádně promyslet. Tomáš prvně v životě brečel, protože se o sobě dozvěděl, jaký je podrazák a vykořisťovatel, když v Německu mnoho let vedl středisko pro drogově závislé a živil se na úkor pracujících v kapitalistické společnosti, která feťáky chrání, místo aby je poslala do práce. Z komunisty se stal věřícím dobrodincem. Měnit názor, a k tomu ještě světový, je prostě neodpustitelné! Supervize Povrchně smýšlející člověk, jako je třeba Tomášův otec, nepřipouští, že někdo může změnit názor, protože se mýlil. Kdo se mýlí, je slaboch, nezodpovědný hlupák, který je bolákem na tváři společnosti. Takový prevít by se měl omluvit za svou nezodpovědnost a bezzásadovost. Tento postoj potlačuje právo jedince na svobodné vyjádření názoru nebo jeho změnu. Potlačuje i právo přizpůsobit se v situaci, kdy nám náš dosavadní názor ztěžuje seberealizaci nebo nás tvrdě omezuje v normálním životě. Nejde přece o profanaci nějakých ideálů nebo kariéristické převlékání kabátu. Neztrácíme důvěru přátel, rodiny ani okolí jen proto, že si přiznáme, kde jsme udělali chybu. Tím neztrácíme ani zodpovědnost, ani čest, dokonce ani vlastní hrdost. Co se může stát nejhoršího? Nejsmutnější situace nastává tehdy, není-li projevena ochota k pochopení a odpuštění někomu, kdo se mýlil a změnil postoj ke svým bývalým hodnotám. Tomáš se mýlil, když myslel, že stranická příslušnost umožní mladému člověku realizaci v pomáhajícím sektoru. Když poznal svůj omyl, změnil názor a nebál se začít znovu. Zaplatil dosavadním komfortem a ztrátou rodiny a přátel doma. Jeho otec naopak úzkostlivě a rigidně stojí na svém jen proto, že takhle je to prostě správné. Výsledek je, že místo sblížení nastoupilo tvrdé odmítnutí synovy nabídnuté ruky. To může trvat až do konce života v osamění a zatrpklosti starého člověka. (pokračování) # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Slunce, moře, sex a umění: Obří procesí putuje po Zemi Michal Komárek Přivezl k egyptským pyramidám první skupinu „moderních turistů“, založil jednu z prvních moderních cestovních kanceláří, vymyslel principy, které cestovky využívají dodnes. Thomas Cook. V létě to bylo 129 let, co ve svých 84 letech zemřel. Bylo to v červenci 1892 a před 180 lety – shodou okolností rovněž v červenci, 1. 7. 1841, uspořádal první masový výlet, a to hned pro 500 lidí. Jedna z posledních šancí, jak se podívat na pyramidy! Jeďte tam, dokud není pozdě! Média v posledních letech přinášejí více či méně seriózní žebříčky míst, která jsou kriticky ohrožena masovým turismem v kombinaci s klimatickou změnou nebo válkami a migrací. Žebříčky jsou různě dlouhé a propracované, mívají od 7 do třeba 30 položek a objevují se na nich některé stálice – Benátky, Tádž Mahal, Machu Picchu, Velká čínská zeď, egyptské pyramidy, skalní město Petra… Dnes samozřejmě globální turismus řeší jiné, mimo jiné i „kovidové“ problémy a prostřednictvím OSN, Evropského parlamentu nebo odborných asociací ohlašuje, že jeho restart bude jiný – udržitelný, ohleduplnější, rozumnější. Zda to je naplnitelná vize nebo jsou to jen neudržitelné proklamace, teprve uvidíme. Počátky toho opulentního plýtvání a hýření, v něž se světový turismus v posledních desítkách let proměnil, byly každopádně velmi skromné. A z dnešního pohledu obsahují i zajímavou dávku ironie. Mezi prvními, kdo startovali moderní podobu turismu, byl totiž i Angličan Thomas Cook. Velmi přísný, zbožný muž z baptistické rodiny, který svoji kariéru „cestovního agenta“ zahájil jako propagátor boje proti alkoholismu. Pak vozil první turisty k pyramidám. Cestovka jako pobočka kampaně za střídmost Thomas Cook (1808-1892) strávil většinu svého mládí na cestách po anglickém venkově, kde rozdával pamflety varující před alkoholismem a mluvil o té pekelné hrozbě s kýmkoli, kdo byl ochoten naslouchat. Sám ale tušil, že to je velice neefektivní způsob, jak někoho přesvědčit. Že výdej jeho času a energie neodpovídá výsledkům. To, že až fanatický asketismus některých protestantských náboženských skupin není v rozporu s podnikavostí a úspěchem na trhu, je dobře známo. Sociolog Max Weber dokonce ve svém slavném díle Protestantská etika a duch kapitalismu dokládá, že kapitalismus z protestantského přístupu k životu přímo vyrůstá. Dokladem je i Thomas Cook. Cook rychle pochopil, jaké možnosti mu nabízí železniční doprava, která se začala v Británii rychle rozvíjet. Kampaň proti alkoholismu a za střídmost začal organizovat jako výlety vlakem. Dokázal tak na venkov dopravit mnohem víc svých stoupenců než dřív. A když navíc začal využívat i telegrafickou síť, která v 50. letech dosáhla v Británii délky už přes 2000 mil, mohl „výlety“ organizovat i na dálku. Nynější vedení společnosti připomnělo letos v létě – 5. července 2021 – 180. výročí prvního výletu, který Thomas Cook zorganizoval. Pronajal parní vlak, kterým z Leicesteru do Loughborough dovezl 500 lidí. Pro mnohé z nich šlo o první cestu vlakem v životě. To byl první krok – Cook zaplavil anglický venkov přesvědčenými baptisty. A další krok následuje zcela podle logiky „ducha kapitalismu“: pověsil baptistickou kampaň na hřebík a věnoval se turistice. Nejprve provázel turisty po Anglii, ale už v roce 1855 vedl první zahraniční zájezd do Francie a o tři roky později do Švýcarska. Ale za první předvoj skutečně moderních turistů je považována skupina, kterou Cook přivezl v roce 1869 do Egypta. Je to stále stejné: Slunce, moře, sex a umění Až kolem poloviny 19. století začínají cestovat i jiní než nejurozenější a nejbohatší lidé. Tedy cestovat kvůli cestování samotnému, kvůli radosti z cestování a poznávání. Teprve s průmyslovou revolucí vzniká střední vrstva, lidé, kteří sice nemají zdaleka tolik peněz a času, jako ti opravdu bohatí, ale přece jen se jim už otevírá alespoň omezená možnost někam vyrazit, poznat kus světa. V 17. a 18. století se turismus omezoval v podstatě na „Grand Tour“. Tradiční okružní cestu po Evropě pro urozené a bohaté, která byla v určitých kruzích považována téměř za povinnou součást vzdělání a výchovy. A v mnohém připomínala dnešní turistické destinace – Paříž, Ženeva, Alpy, Florencie… Zajímavý komentář k tomu přináší Google Arts and Culture s titulkem Slunce, moře, sex a umění. Tvrdí, že podstata, smysl cestování se od dob Grand Tour vlastně nezměnily. Lidé stále jezdí na podobná místa. Chtějí, aby ostatní věděli, že tam byli – dnes selfie, tehdy portréty. Chtějí zažít vzrušení, dobrodružství, romantickou aféru; něco, co přesahuje každodennost… Byli takoví i Cookovi turisté? Rozvážní měšťané, kteří sotva získali trochu pevné půdy pod nohama, chtěli váhavě a opatrně prozkoumávat svět? Turisté vedení strohým baptistou, který ze všeho nejvíc nenáviděl nestřídmost? Byli to už opravdu moderní turisté? Běžní normální občané, snad nepříliš bohatí, ale liberálně rozhodnutí navázat na způsoby bývalého nejurozenějšího stavu? Pravděpodobně ano. Jen ještě nevěděli, že jsou součástí obřího procesí, které putuje za sluncem, mořem, sexem a uměním. První moderní turisté V roce 1869 končily práce na Suezském průplavu. Do Egypta proudilo mnohem víc lidí, než byla ta skromná Cookova skupina turistů. Proč právě oni by měli být těmi prvními moderními turisty? Cook předznamenal kvality cestovní kanceláře v době masové turistiky. Objednal služby pro celou skupinu a za to získal slevy – all inclusive. Byl ochranitelský průvodce, který vše zařídil. Dokonce se s ním na cesty vydávaly samotné ženy – Cook byl „společník“, na kterého je možné se spolehnout za jakýchkoli okolností. Více než nějaký turistický agent. Důvěryhodný partner s baptistickou minulostí. A navíc a především to byl podnikatel se skvělou intuicí. Takže když pochopil, jaký je zájem turistů o Egypt, najal a později i vybudoval flotilu, která turisty vozila po Nilu. A pustil se dokonce i do stavebních prací, aby se turisté cítili pohodlně. Z trosek Karnaku – největšího chrámového komplexu – začal budovat město, které dnes turisté navštěvují jako Luxor. Pyramidy? Přijeďte co nejdříve! Ostatní už je viděli. A možná tu už dlouho nebudou… Podle výpočtů OSN je cestovní ruch třetím nejvýznamnějším celosvětovým exportním odvětvím. Jeho podíl na exportu činil podle posledních odhadů před kovidovou krizí 7 %. V roce 2019 vyjelo na cesty do zahraničí 1,5 miliardy turistů. Na cestovním ruchu je závislých celosvětově 10 % pracovních míst. Jen v Evropě je to 27 milionů pracovních míst. Podle odhadů OECD poklesl mezinárodní turistický ruch v důsledku pandemie kovidu v roce 2020 o 80 %. V rámci Evropské unie poklesl mezinárodní turistický ruch ve druhé polovině roku 2020 o 97 %! EU, OSN a další mezinárodní organizace vidí v kovidové krizi i příležitost – restart turismu by měl být udržitelnější, ekologičtější, vyváženější… Mnoho měst bojovalo před kovidovou krizí se zahlcením historických center turisty. Příkladem je Barcelona. Alespoň jednu noc tu před kovidem strávilo více než 30 milionů turistů. Nakolik jde především o byznys, dokládá výrok prezidenta sdružení Přátelé Rambly, které reprezentuje zájmy podnikatelů na nejrušnějším barcelonském bulváru La Rambla: „Každý rok po této ulici projde víc než 100 milionů lidí. Představte si, že by každý utratil alespoň jedno euro…“ Starostka Barcelony Ada Colau vyhlásila neřízenému turismu boj. Město pod jejím vedením omezilo vjezd velkých výletních lodí do barcelonského přístavu, nepodpořilo rozšíření letiště, omezuje možnosti ubytování turistů v centru města. Podobně to vidí pražský primátor Zdeněk Hřib. Nedávno v České televizi vysvětloval, že Praha by se ideálně měla dostat někam mezi přesycenost turisty před kovidem a nedostatek turistů v rámci krize. v roce 2019 navštívilo Prahu 8 milionů turistů, což je číslo srovnatelné s Římem, který je ale dvakrát větší. V minulém roce přijely jen o málo více než 2 miliony turistů. Cestovní kancelář Thomas Cook zkrachovala v roce 2019 po více než 150 letech. Nikoli nadlouho. Jako online cestovní agenturu a „zážitkovou platformu“ ji obnovuje její nový čínský majitel. Redakčně upraveno # Blog: Proč jsem jí nevěřil zamčené dveře? Mozek skrývá realitu druhých Pavel Kasík My lidé máme přirozenou tendenci být k druhým empatičtí. Ale naše empatie má své meze. Obvykle si je neuvědomujeme, protože náš mozek o svých limitech nerad přemýšlí. Místo toho nám je zatajuje. A s nimi i velkou část reality. Mozek nám totiž vnímanou realitu vyčistí od věcí, které nezapadají do našeho pohledu. „Můžeš mi, prosím tě, ještě jednou ukázat, jak otevřu pračku, když chci něco přidat po zapnutí?“ „Jasně, vydrž, už jdu,“ houknu. A po cestě kroutím hlavou. Jak je možné, že se to někdo nedokáže naučit? I tentokrát se vše odehraje podle obvyklého scénáře: Přijdu, cvaknu a je otevřeno. Na první pokus. „To není možný. Zase? Já to zkoušela asi minutu. Co jsi udělal jinak než já?“ „Nevím, prostě vezmu za dveře, zmáčknu to tlačítko a je to,“ dělám ze sebe čím dál většího experta na otevírací mechanismus naší pračky. Evidentně to prostě umím. Jenže… Na chvíli opustíme pračku a podíváme se na nějaké psychologické výzkumy. Slibuji, že to spolu souvisí. Dozvíte se, jakou chybu jsem udělal. A proč jsem manželce nevěřil, že ty dveře fakt nešly otevřít. Možná zjistíte, že podobnou chybu děláte taky. Máme ji totiž „naprogramovanou“ přímo v mozku. Empatie, ale jen k někomu Lidé mají přirozenou empatii. Když jsem kdysi poprvé četl studii vydanou roku 2004 v Science, měl jsem až husí kůži: Vědci pomocí funkční magnetické rezonance sledovali, co běží v hlavě lidem, kteří prožívají bolest. Lidem sledujícím svého blízkého, jak prožívá bolest, probíhaly v hlavě velmi podobné procesy jako tomu, kdo bolest skutečně pociťoval. Svým způsobem tak pozorovatel vnímá podobně reálnou bolest jako ten, komu je skutečně způsobena. „Lidé jsou navrženi k empatii,“ hlásaly tehdy titulky. Krásná idea. Jenže přirozená empatie – víceméně podvědomá záležitost – je dost nespolehlivá věc. Empatii vnímáme silněji vůči lidem, kteří vypadají jako my nebo kteří jsou součástí naší skupiny. Je to taková mentální zkratka, která funguje tak trochu bez našeho přičinění. Pomůcka, kterou si náš mozek usnadňuje život, a to znamená, že jde cestou nejmenšího odporu. Behaviorální ekonom a držitel Nobelovy ceny Daniel Kahneman tomu říká „rychlé myšlení“. Děje se bez našeho vědomého zapojení, dělá ukvapené závěry, a může tak vést k celkem zajímavým omylům. Kognitivní omyly mohou být podle Kahnemana obzvláště zákeřné tím, že zkreslují naše vnímání reality (v angličtině se někdy mluví o cognitive bias, tedy kognitivním zkreslení). Nejde přitom o to, že by lidé nebyli dostatečně inteligentní na to, aby realitu pochopili. „Racionalita není to samé, co inteligence,“ připomíná Kahneman v knize Myšlení rychlé a pomalé. Inteligentní člověk může podle behaviorálních vědců dojít k chybnému závěru prostě tak, že nevěnuje čas a energii racionálnímu uvažování a spokojí se s myšlenkovou zkratkou. Nevěříme ostatním jejich realitu Zpátky k té pračce, kterou manželka nikdy otevřít nedokáže, zatímco já jsem ji vždycky otevřel na první pokus. Když jsem takto údajně zamčené dveře pračky jedním stiskem otevřel poprvé, připadal jsem si šikovný. Když podruhé, tak ještě šikovnější. A potřetí – to už není náhoda, je to jasné, jsem zkrátka na tyto věci tak nějak obecně lepší. Závěr, kterému se můj mozek vůbec nebránil. Vědci mají pro tento typ omylu několik jmen. Jedním z nich je „zkreslení sloužící sobě“ (self-serving bias). Mozek vnímá jako důvěryhodnější ty informace, které umožňují zvýšit vlastní sebevědomí a vnímat sám sebe jako schopného. Samozřejmě ne každý to má takto nastaveno, někdo naopak sám sebe chronicky podceňuje. A většina lidí zvládne, v různých situacích, sebepodceňování i sebepřeceňování. Iracionální chování si nedělá s konzistentním přístupem starosti. Další kognitivní iluzí, která náš pohled ovlivňuje, je naivní realismus. Máme k němu asi občas sklony všichni: Myslíme si, že svět, který pozorujeme, je objektivní svět. A že lidé, kteří mají jiný pohled než my, jsou zkrátka špatně informovaní nebo dělají něco špatně. Je to svým způsobem užitečná iluze. Fungovat ve světě, kde o všem musíme pochybovat, je vyčerpávající. A tak nám náš mozek tu nejistotu zatají a dá nám sladký pocit toho, že to, co víme, je objektivní pravda. Schová před námi tu nejistotu, trochu jako když rodič schovává před potomkem věci, které děti neumí zpracovat. Bohužel se našemu mozku daří držet nás v iluzi. Když se náš pohled dostane do konfliktu s pohledem někoho jiného, máme hned jasno: Oni museli udělat chybu, ne my. Ten druhý něco spletl, něco zapomněl, něco pokazil, něco zanedbal. „Pocit nejistoty vycházející z toho, že různí lidé vnímají svět různě, obvykle vyřešíme tak, že ostatní lidi prohlásíme za neschopné vnímat svět takový, jaký skutečně je. Usoudíme, že toho nejsou schopni kvůli nějakým intelektuálním či morálním nedostatkům,“ napsal už v roce 1949 psycholog Gustav Ichheiser. „A tito ostatní lidé tím pádem neumí reagovat normálně, správně. Tím samozřejmě implikujeme, že my, kteří svět vidíme takový, jaký doopravdy je, reagujeme normálně a správně.“ Iluze: To by se mi prostě stát nemohlo Jedním z výsledků této iluze je její konkrétní projev s dalekosáhlými důsledky. Kognitivní omyl známý jako iluze spravedlivého světa (anglicky just-world fallacy). Máme podvědomý pocit, že když se někomu v životě nedařilo, zřejmě si za to může sám. Choval se jinak, než se měl chovat. Místo abychom uznali, že role výchozích podmínek, náhody a štěstí je mnohem větší, než jsme si obvykle ochotni přiznat. (Já vím, pračka, už tam budeme, slibuji!) Naivní realismus kombinovaný s iluzí spravedlivého světa je obzvláště zákeřný tam, kde se vztahujeme k ostatním lidem a jejich zkušenosti. Když nám někdo popisuje svou nepříjemnou zkušenost, máme pocit, že přesně chápeme, co ten člověk říká. A náš mozek – nemůže si pomoci, dělá to automaticky – nám hned nápomocně našeptává, že se to určitě nestalo tak, jak ten člověk říká. Že určitě ten člověk udělal nějakou chybu, kterou bychom my neudělali. Nejspíš ten člověk není tak chytrý a schopný, jako my. My bychom to určitě vyřešili lépe. Tudíž nám by se to stát nemohlo! Nic z toho nemusíte říkat nahlas. I když někdo to nahlas řekne buď z nedostatku taktu, nebo protože má pocit, že to „přece musí někdo říct“. Ale je přirozené, že si to myslíte. Bavili jste se někdy s technickou IT podporou po telefonu? (Zdravím skvělé lidi z naší IT podpory, toto opravdu není o naší poslední konverzaci, to je obecný postřeh!) Snažili jste se je přesvědčit, že jste všechno udělali správně, a přesto vám stroj nefunguje? Věřili vám? Samozřejmě, že nevěřili. Deset minut se přes vaše ujišťování ptali, zda jste stroj restartovali, zda má nabité baterie, zda jste neodpojili motor a zda vůbec máte v ruce správný stroj. Je to vyčerpávající, že? A takto – jen mnohem hůře – se nejspíše cítí člověk, který musí vysvětlovat, proč se nechal vyhodit z práce, okrást, znásilnit, obtěžovat, proč naletěl podvodníkovi, proč má chatrné zdraví nebo proč je v tíživé finanční situaci. Znásilnění a iluze spravedlivého světa Tento článek jsem původně dopsal několik hodin před tím, než v návaznosti na obvinění Dominika Feriho ze sexuálního obtěžování vypukla česká diskuze o znásilnění a obětech. Dodám tedy, že právě podvědomá iluze spravedlivého světa koreluje s představou, že oběti sexuálního obtěžování a znásilnění si za něj mohou samy. Výsledkem je sekundární viktimizace, kdy je oběť násilného činu podrobena obviněním a analýzám s cílem zjistit, nakolik si za svůj problém může sama svým chováním. Lidé, kteří vědomě věří či podvědomě podléhají iluzi spravedlivého světa, častěji hledají důvody, proč si oběť za to, co se jí stalo, může sama. Projevují se i další kognitivní omyly, třeba přeceňování vlastní schopnosti předpovědět, jak nějaká situace dopadne („to je jasné, co čekala, že se stane?“). „Řadu příspěvků, které na sociálních sítích reagují na něčí zkušenost se znásilněním, lze vysvětlit jako důsledek iluze spravedlivého světa,“ shrnují například Laurie Giddens a Stacie Petter. „Může jít o způsob, jakým se člověk emočně vypořádává s nespravedlností, o které čte. Lidé sami sebe přesvědčí, že jim osobně by se taková věc stát nemohla. A pak mají tendenci obviňovat oběť z toho, že si za nespravedlnost může sama. Obviňování oběti je dobře popsaný způsob, kterým někteří lidé řeší nemožnost nastolit spravedlnost." „Nevinná oběť ohrožuje naši představu o spravedlivém světě,“ píše Carolyn Hafer ve své studii z roku 2000. „Někteří lidé na to reagují tím, že hledají způsoby, kterými připsat vinu oběti. Jedním ze způsobů je racionalizace osudu oběti, což jim umožňuje se ubezpečit, že jim by se něco takového stát nemohlo.“ Bohužel nám tato iluze brání si navzájem porozumět. Vyžaduje nemalé úsilí uvědomit si, že moje zkušenost je jiná než zkušenost ostatních. Že i moje předpoklady o zkušenosti ostatních jsou obvykle založené na mých zkušenostech. A že tedy můj předpoklad vůbec nemusí odpovídat realitě, naopak ji může skrývat. Nejsem tak šikovný, jak mi můj mozek tvrdil A to se právě stalo v případě té naší pračky. Jak je možné, že manželce nešly dveře pračky otevřít, zatímco já je vždycky otevřel na první pokus? Můj první instinkt byl, že jsem zkrátka dobrý, lepší, nejlepší v otevírání praček. Díky, mozku. Ale protože už nějaké zkušenosti se svou omylností mám a o kognitivní omyly se delší dobu zajímám, zkusil jsem si naordinovat vlastní medicínu a podívat se, jestli jsem opravdu tak šikovný, jak mi můj mozek tvrdí. Stačilo 90 sekund hledání a iluze praskla. Návod na pračku jsem našel v PDF. V něm pasáž o zamykání pračky: „K otevření dveří po spuštění pračky je potřeba zastavit proces praní. Pokud už začal prací cyklus, může trvat několik minut, než se dveře odemknou.“ Tedy přesně těch několik minut, které stačily na to, aby manželka zkusila otevřít dveře, zavolala mne („cvak!“ udělala v ten moment potichu pračka), já se uvážlivě přiblížil a jedním zkušeným pohybem pračku otevřel. Nebyl jsem šikovnější v řešení situace. Časový odstup zajistil, že jsem otevíral odemčené dveře. Řešil jsem úplně jinou situaci než manželka, ale měl jsem dojem, že jde o situaci stejnou. Můj mozek, místo aby tuto naivní domněnku zpochybnil, mi automaticky připsal body. „Proč se v tom moc šťourat, když je pro mne výsledek příznivý?“ řekl si můj kognitivní autopilot. Doufám, že si tuto zkušenost budu pamatovat. U pračky jsme se tomu s manželkou společně zasmáli a poučili se, že je dobré občas nahlédnout do příručky. Ale u jiných věcí jsou ta nedorozumění vážnější. Důvěřovat ostatním, kteří mají jiné zkušenosti než my, je kognitivně náročné. Na kognitivní automat se v takových případech spoléhat nemůžeme. Realita ostatních je pro nás obtížně nahlédnutelná. Někdo má dveře zamčené a někdo odemčené. A ti, kteří odemčenými dveřmi prošli na první pokus, nevěří těm, kteří lomcovali zamčenými dveřmi. Vždyť stačilo vzít za kliku… Jak fungují kognitivní iluze Svět je složitý. Lidský mozek musí neustále zpracovávat ohromné množství informací. Využívá k tomu různé zkratky. Filtruje informace, což nám pomáhá se zorientovat a rozhodovat. Často ale tyto zkratky vedou k předvídatelným chybám. Těmto chybným závěrům vědci říkají kognitivní iluze nebo kognitivní omyly. zdroj: internet # ZDRAVÍ: Pokud vás třes rukou omezuje, navštivte lékaře Jiří Petr Ve většině případů neohrožuje náš život, má však negativní dopady na jeho kvalitu. Často totiž ztěžuje provádění běžných činností, jako hygiena, psaní, držení příboru nebo oblékání. Třes (latinsky tremor) je označení pro vůlí neovladatelné rytmické pohyby svalů na různých částech těla. Nejčastěji postihuje ruce a nohy, ale i hlavu, trup a vzácně celé tělo. Může se objevit bez příčiny, i jako příznak jiné choroby. Klidový třes se vyskytuje nejčastěji ve stoje nebo vsedě, když jsou vaše svaly uvolněné. Často se objevuje bez zjevné příčiny a může být i dědičný. Setkat se s ním lze i po prochladnutí organismu, při horečce, hladu a vyčerpání nebo při zvýšeném emočním vypětí. Pokud se nevyskytuje dlouhodobě, považujeme ho v těchto případech za normální. Akční třes je spojený s aktivitou a prováděním cílených pohybů. Těmi mohou být zasouvání klíče do zámku, krájení chleba, pohyb ruky s hrnkem horkého nápoje k ústům apod. Někdy se příčinu třesu nepodaří zjistit. Často však jde o důsledek některých onemocnění. K nim patří poruchy a poranění mozku i neurodegenerativní onemocnění jako Parkinsonova choroba, roztroušená skleróza, stavy po mozkových mrtvicích apod. Třes rukou může nastat v důsledku stresu, deprese nebo duševního onemocnění. Dalšími příčinami mohou být poruchy svalů, zvýšená činnost štítné žlázy, ale též selhávání jater nebo ledvin. Třes může být i nežádoucím účinkem užívání některých léků. Týká se to těch, které jsou používány v neurologii a psychiatrii, kortikosteroidů nebo léků na astma. Třes se konečně může objevit i po požití alkoholu, kofeinu nebo jiných návykových látek. Pokud si od těchto látek právě odvykáte, mohou vás doprovázet abstinenční příznaky, ke kterým patří i třes. Mírný třes obvykle nevyžaduje léčbu. Pokud vás však obtěžuje a omezuje v běžných činnostech, navštivte lékaře. Pokud je jeho příčinou jiné onemocnění, obvykle se po jeho léčbě váš stav zlepší. Pokud jsou příčinou třesu nežádoucí účinky léků, potíže odezní při jejich změně. Svalovou sílu, koordinaci pohybů i rovnováhu pomůže zlepšit ergoterapie, fyzikální terapie a rehabilitace. Podpůrně mohou pomoci dechová cvičení a další relaxační techniky. Lékař vám může předepsat též léky na uklidnění. Někdy na ně ovšem pacient nereaguje, nebo je třes tak silný, že ho léky nedokážou zklidnit. Tehdy může pomoci „hluboká mozková stimulace“ (DBS). Lékaři umístí malé zařízení pod kůži v horní části hrudníku. To vysílá elektrické signály do elektrod implantovaných v části mozku, která je za třes zodpovědná. Zdroj: healthline.com, medlicker.com # SPORT: XVI. letní paralympijské hry jsou minulostí Vladimír Krajíček Necelé tři týdny po skončení letní olympiády byly na Olympijském stadionu v Tokiu slavnostně zahájeny paralympijské hry, jež byly rovněž o rok odloženy kvůli pandemii koronaviru. Od 24. srpna do 5. září mohlo o medaile bojovat zhruba 4500 sportovců ze 163 zemí včetně 28 Čechů. V programu bylo celkem 540 disciplín v 22 sportech; Češi měli zastoupení v osmi z nich. Na úvodním zahajovacím ceremoniálu nechyběla ani podstatná část české paralympijské výpravy. Bohužel nebylo možné zajistit účast všech našich reprezentantů, a to kvůli jejich postupným příletům do japonského hlavního města a také proto, že cyklisté byli ubytováni v jiné části země, v jejich vlastní "bublině". Vlajkonoši naší výpravy byli poprvé v historii 3 sportovci: při zahájení her atletka Eva Datinská a plavec Arnošt Petráček; vlajku na závěrečném ceremoniálu nesla koulařka Anna Luxová. Po nástupu výprav při zahajovacím ceremoniálu následovaly projevy předsedkyně organizačního výboru Seiko Hašimoto a šéfa paralympijského hnutí Andrewa Parsonse, načež japonský císař Naruhito pronesl protokolem předepsanou oficiální zahajovací větu paralympiády. Slavnostní ceremoniál pak vyvrcholil zapálením paralympijského ohně. O jeho zažehnutí se postarala trojice japonských paralympioniků-vozíčkářů: tenistka, vzpěračka a hráč boccie. Také bez diváků Paralympijské hry se stejně jako nedávné olympijské hry odehrávaly před prázdnými tribunami. Jedinou výjimku představovali školáci, kteří mohli v omezeném počtu na některé soutěže. Sportovci se svými trenéry a asistenty trávili veškerý čas v Japonsku v "bublině" paralympijské vesnice nebo na svých sportovištích. Takže tento výlet do vzdálené země nebyl nijak zvlášť záviděníhodný. Na první medailový úspěch pro českou paralympijskou výpravu se čekalo do 28. srpna. Ten den se zaskvěl smíšený tým lukostřelby na střelnici Yumenoshima. David Drahonínský a Šárka Musilová s přehledem ovládli čtvrtfinále i semifinále a nad jejich síly byla pouze dvojice z Číny. Paralympijský šampion z Pekingu 2008 David Drahonínský zahájil soutěž jednotlivců druhým místem v kvalifikaci. Vylepšil paralympijský rekord kategorie W1 na 651 bodů, vzápětí jeho výkon ale překonal Turek Turkmenoglu se skóre 661. Toho ale Drahonínský ve finále porazil a získal pro ČR první zlatou medaili. Lukostřelkyně Šárka Musilová pro nás následně vybojovala druhou stříbrnou medaili. 1. září boccista Adam Peška prošel celým turnajem jednotlivců bez porážky a ve finále zdolal i legendu tohoto sportu, Řeka Polychronidise. A podruhé byla v Japonsku slyšet česká národní hymna. (Boccia čili boča je jakási odlehčená obdoba pétanque, takže se tomuto sportu mohou věnovat lidé s ochablými svaly a špatnou koordinací končetin.) Opět kov z bazénu Plavec Arnošt Petráček, který se před pěti lety v Riu de Janeiro postaral o jediné české zlato, byl velice blízko medailovým pozicím ve finále na 50 metrů volným způsobem, ale byl smolně diskvalifikován. Jeho čas však přišel v pátek 3. září: v disciplíně 50 metrů znak nejprve vylepšil paralympijský rekord a do večerního finále vstupoval jako jeden z favoritů. V něm byl dlouho ve vedení a už to vypadalo na další zlatý úspěch. Bohužel ruský soupeř Ždanov ve vedlejší dráze Petráčka na posledním metru přeplaval a vytvořil nový světový rekord. Stolnímu tenistovi Jiřímu Suchánkovi se v Tokiu podařilo navázat na bronz z Ria de Janeira jen částečně. Jako jediný z českých zástupců postoupil ze základních skupin do play off a porazil Jána Riapoše (současného předsedu slovenského paralympijského výboru) 3:2 na sety, ve čtvrtfinále ale podlehl Rafalu Czuperovi z Polska 1:3. Náš devětatřicetiletý vozíčkář tak v konečném pořadí obsadil páté místo. Avšak později sehrané duo stolních tenistů Jiří Suchánek – Petr Svatoš vybojovalo bronz. Bronzovou medaili přidal na olympijském stadionu koulař Aleš Kisý, který ve finále jeho kategorie vyrovnal svůj osobní rekord. Nenechala se zahanbit ani koulařka Anna Luxová, která se skvěle vypořádala s deštivými podmínkami a předvedla také třetí nejlepší výkon své kategorie. Skóre lepší než v Riu 8 medailí – dvě zlaté, 3 stříbrné a třikrát bronz! Takové je vysvědčení českých para sportovců z letošních Letních paralympijských her v Tokiu. Je to o jeden cenný kov více než před pěti lety v brazilském Riu. V celkovém hodnocení národů, v součtu všech získaných medailí, obsadila Česká republika 39. místo. Majitelé osmi cenných kovů se postupně vraceli do České republiky a někteří sportovci zažili opravdu bouřlivé přivítání na Letišti Václava Havla, i za patřičné pozornosti médií. Symbolickou tečku za výkony na paralympiádě učinilo slavnostní přijetí vybraných členů výpravy předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radkem Vondráčkem ve čtvrtek 9. září. A jak si vedl jediný zástupce Českého svazu zrakově postižených sportovců, plavec Miroslav Smrčka? Třikrát skončil mezi posledními už v rozplavbách. 100 metrů znak zaplaval v čase 1:15,93; 100 metrů prsa v čase 1:28,29 a 200 metrů polohový závod v čase 2:54,35 (uvedeno v minutách). Inu, v osmapadesáti letech (patrně jako nejstarší paralympionik), po dlouhých pandemických výpadcích v trénincích a při pochybné životosprávě se sotva daly čekat lepší výsledky. Jenže budou mít čeští nevidomí a slabozrací již za tři roky na paralympiádě v Paříži vůbec nějaké zastoupení? Otázka, na kterou by měli jaksepatří odpovědět mladí… # Tiráž: ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 20, říjen 2021 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Předplatné, administrace, inzerce: Kateřina Rovenská, zora-objednavky@sons.cz Korektorka: Daniela Thampy Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné pro rok 2021 činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.