ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105 číslo 8 duben 2021 OBSAH ÚVODEM Díky za vaše názory STALO SE Přehledně Čtvrt století. Jak se rodila dnes pětadvacetiletá SONS RETRO A je zde zas, ten dávný čas LIDÉ KOLEM NÁS Tohle chci zažívat znovu, a dokážu to i sama Čím byl, tím byl rád LITERÁRNÍ KLÁNÍ Dobré místo pro život Město, ve kterém jsem doma aneb Pozvání po době kovidové ZORA RADÍ A INFORMUJE Občanský průkaz s braillskou identifikací? O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – IV. ZDRAVÍ Co dělat při zánětu šlach? Srdeční šelest nemusí být vždy nevinný TROCHA HUMORU # ÚVODEM: Díky za vaše názory Dlouho jsme se spokojovali s občasnými reakcemi vás, čtenářů, jsouce si vědomi, že když nic nepíšete, jste nejspíš spokojeni, protože spíše se napíše stížnost než pochvala. Když jsme ale potřebovali vědět, jak byste se dívali na úpravu cen předplatného „svých“ časopisů, nezbylo, než se vás zeptat. A musím říct, že jsme udělali dobře. Jednak jsme si ověřili, že kolegové v oblastních odbočkách mají skutečný zájem o to, aby se časopisy dostaly až k vám a že pro to udělali maximum. Za to jim patří náš dík. Kromě toho jsme se dozvěděli, že mnozí z vás, když už jsou o svoje názory a hodnocení požádáni, nám zpětnou vazbu poskytnou, a že je cenná. I když nás někdy něco překvapí, občas ne právě tohle jsme si mysleli, ale překvapení jsou i milá, pozitivní. Budeme s vašimi názory pracovat, slibuji, budeme se snažit, aby i to sebemenší přání bylo alespoň občas naplněno v obsahu některého z našich – vašich časopisů. Za sebe slibuji, že úvodníky, které se občas příliš rozrostly, budu hlídat a držet na únosném rozsahu. Ale také slibuji, že humor u nás zůstane a bude mít rozmanité podoby. V poslední době mě totiž zaujal výrok Liliany Malkiny, herečky původem Rusky, která ale žila v Estonsku a vyznačuje se nádherným basem. Doopravdy. A je skvělá. V jednom pořadu ČT se nedávno podělila o asi nejen svou zkušenost: „Lidé bez humoru mohou být klidní, do smrti se jim již nic hrozného nepřihodí. To nejhorší je totiž už potkalo.“ Příjemné chvíle se Zorou Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Aprílové počasí je nestálé a proměnlivé. Pokud se však v tomto měsíci objevují bouřky, zvěstují pěkné léto. V roce 1700 začali mladí Angličané slavit první duben jako „Den bláznů", Apríl, a prováděli si různé žertíky i drobné zlomyslnosti. Prapůvod tohoto zvyku je sice nejasný, výborně si ho ale osvojili dva čápi bílí z chomutovského zooparku. Místním obyvatelkám kradou podprsenky, samozřejmě ty, které si předtím vypraly a pověsily na šňůru. Vystýlají si jimi svá hnízda a baví tím celý svět. A na apríl v roce 1913 byl otevřen pražský Jedličkův ústav pro tělesně postižené. Za zajímavými osobnostmi našeho světa se vydejme do Tyflopedického lexikonu jmenného od Josefa Smýkala. 30. března 1995 zemřel Miroslav Sojka, ředitel Slepecké tiskárny a knihovny Karla Emanuela Macana v Praze. 12. dubna 1898 se narodil Vadim Sergejevič Sverlov, ruský tyflopedagog a zakladatel slepeckého muzea v tehdejším Leningradě, dnešním Sankt Petěrburgu. A 25. dubna 1763 se narodil Alois Klar, ředitel Ústavu pro nevidomé na Hradčanech a zakladatel Ústavu pro zaopatřování a zaměstnávání slepců v Praze. A pojďme do našich oblastních odboček. OO Kroměříž poděkovala Nadačnímu fondu Světluška Kaufland za grantový příspěvek ve výši 100 tisíc Kč. Bude jím spolufinancovat nákup braillské tiskárny. Ta poslouží jako zdroj textů k procvičování čtení Braillova písma, k tisku materiálů pro studenty s postižením zraku v regionu i pro osvětovou a propagační činnost odbočky. Braillské tiskoviny nabídne OO také úřadům, informačním centrům a firmám, které tak budou moci zpřístupnit informace zrakově znevýhodněným občanům. „Jedním z nejkrásnějších zadostiučinění v životě je, že kdykoli se upřímně snažíme pomoci jinému, pomáháme i sami sobě.“ I tímto citátem od Ralpha Waldo Emersona poděkovala OO Olomouc politikům krajské volební koalice „Spolu“ a paní Věrce Zukalové z „Dobrého místa pro život“. Ti darovali 50 respirátorů FFP2, které budou předány starším, nevidomým a osaměle žijícím členům odbočky. OO Semily zveřejnila Informaci č. 32 – 2021 (o očkování chronických pacientů). O očkování je třeba se zajímat. Pro očkování lidí nad 70 let a lidí s chronickým rizikovým postižením byly stanoveny kódy. Poskytne vám ho ambulantní specialista, specializované pracoviště či lůžkové zařízení, nebo praktický lékař. Dnes se očkuje hlavně vakcínami Pfizer nebo Moderna, které musejí být v mrazících boxech. Proto jsou u praktických lékařů, alespoň zatím, jen v omezené míře. Snahou je očkovat pacienty ve speciálních centrech. Pokud se do centra nemůžete z objektivních důvodů dostavit, můžete zkusit požádat o poskytnutí sanitního vozu. Více informací najdete na: pacientskeorganizace.mzcr.cz/index.php?pg=home&aid=108. Mobilní chytrou inzulinovou pumpu představil v rámci pravidelných online setkávání členů OO SONS Kyjov Benjamín Levíček. Je prý prvním nevidomým pacientem v ČR, který ji začal používat. Pumpa nepřetržitě dodává do těla lékařem předepsané dávky inzulinu. Pacient si několikrát denně zkontroluje hladinu krevního cukru a případně upraví dávkování inzulinu chytrým telefonem s hlasovým výstupem. Kromě toho musí každé 3 dny ručně vyměnit kanylu a zásobník s inzulinem. První věc prý při troše zručnosti zvládne každý, výměna zásobníku ale už pro nevidomého tak jednoduchá není. I ona se však dá nacvičit. Besedy se zúčastnilo asi 30 osob, mezi nimi i vážná zájemkyně. Své časopisy v březnu publikovaly Oblastní odbočky v Jihlavě (Pohoda), Kroměříži (Informátor) a Chrudimi (Maják). A jedna zajímavost na závěr. Jméno Holanďana Lou Ottense vám patrně nic neřekne. Byl to však vynálezce, který přivedl na svět analogovou zvukovou kazetu. K nápadu ho přivedla obtížná manipulace s cívkami magnetických pásků u tehdejších magnetofonů. Možná si ještě vzpomenete, jak se pásek musel pracně nasoukat do mechaniky magnetofonu a ručně zakládat do protilehlé cívky. První audiokazetu představila firma Philips pod sloganem „menší než krabička cigaret“ v roce 1963. Ottens předpokládal, že bude používána jen do přenosných magnetofonů, u nichž nejsou velké požadavky na věrnost záznamu. Ani společnost Philips vynálezu zpočátku příliš nevěřila. Ihned se však pro něj nadchla japonská firma Sony. Koupila patent a kazetu vylepšila tak, že byla schopná zaznamenat zvuk v hi-fi kvalitě. Tato kazeta se následně stala světovým standardem a převratným způsobem změnila způsob poslechu hudby. Do dnešního dne se jich po celém světě prodalo více než 100 miliard kusů. Její vynálezce Lou Ottens zemřel v sobotu 6. března ve věku 94 let. Antonín Vraný Zdroj: Smýkal, Josef; Tyflopedický lexikon jmenný, pozitivni-zpravy.cz, musicserver.cz # Čtvrt století. Jak se rodila dnes pětadvacetiletá SONS Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých vznikla dne 16. června 1996 sloučením tří subjektů: České unie nevidomých a slabozrakých (dále „Unie“), Společnosti nevidomých a slabozrakých v České republice (dále „SNS“) a Společenství organizací nevidomých a slabozrakých (dále „Společenství“). Na sjednocení hnutí nevidomých má lví podíl posledně jmenované Společenství a jeho výkonný ředitel Václav Polášek, dnešní prezident SONS. Byla to vlastně organizace bez individuálních členů – tvořily ji Unie a SNS, a sice kvůli jednotnému zastoupení českých nevidomých v zahraničí a společným kulturním aktivitám často přesahujícím rámec obou organizací. Unie vznikla 3. prosince 1989 s vizí svépomocného spolku spoléhajícího především na vlastní síly, nicméně neodvrhujícího dobročinnost ani podporu státu. SNS byla ustavena 21. dubna 1990 jako nástupnická odnož dřívější celostátní organizace zdravotně postižených zvané Svaz invalidů v ČSR. Po rozpadu československé federace se Unie a SNS scházely na půdě Společenství a vůle ke sjednocení nebyla zpočátku příliš patrná: SNS žila z tradice a soustřeďovala se na typicky spolkovou činnost (setkávání, výlety apod.), zatímco Unie zakládala a bouřlivě rozvíjela nové služby (sociální rehabilitaci v Tyfloservisu a na Dědině, Knihovnu digitálních dokumentů, odstraňování bariér apod.). Obě organizace usilovaly o státní podporu a bylo čím dál jasnější, že nemohou očekávat žádoucí štědrost. Statutární představitelé obou organizací, jakož i výkonný ředitel Společenství si byli dobře vědomi skutečnosti, že v naší malé zemi si těžko můžeme dovolit dlouhodobě pěstovat dva velmi podobné spolky. Zároveň dobře věděli, že oba spolky jsou natolik silné, že jeden ten druhý hned tak nepohltí. A když se do věci vložil výkonný ředitel Společenství s nabídkou, že proces sjednocení bude moderovat a dotáhne ke konečnému cíli, byl ke sloučení dán první silný popud. Od konce roku 1994 se pod jeho patronací scházeli vyjednávači obou organizací na řadě sjednocovacích schůzek, až dosáhli dohody. Tu pak schválila oddělená shromáždění Unie i SNS a 16. června 1996 se sešlo ustavující shromáždění dnešní SONS. Tvořilo je 65 delegátů SNS a 65 delegátů Unie a jejich usnesení o sjednocení bylo jednomyslné. Sjednocení bylo správným krokem. Bylo utlumeno hašteření uvnitř komunity nevidomých a slabozrakých a SONS má dnes nezastupitelnou pozici jak v očích státu, tak v očích veřejnosti. Rudolf Volejník, viceprezident SONS ČR z.s. Toto avízo poměrně přesně splňuje požadavek doby – stručně, krátce, politicky korektně. Ale to, jak se cesta ke sjednocení odvíjela, jak se vyvíjely názory klíčových účastníků procesu sjednocení zhruba mezi lety 1989 až 1996, bude předmětem miniseriálu, na kterém jsme se domluvili s pamětníkem této doby Rudolfem Volejníkem. A nakolik je pan viceprezident až obsedantně závislý na dostatku zdrojů, bude jeho seriál také koláží vzpomínek dalších pamětníků, takže se máme na co těšit. redakce ZORA # RETRO: A je zde zas, ten dávný čas Že takhle rýmuji hned začátkem? Ano, je zde slíbená chvilka poezie, která, jak doufám, nikoho nezabije. Vojtěch Pakosta: V jaře Skřivánků prvních slyším hlas, zřím v luhu očka sedmikrás, a lístku křovin na sněti již opět těžko v poupěti. O, jara čas, o, blaha čas! Vzpomínek pln a vážných dum, zní v sluch mi známý bystřin šum a hudbou vánku lahodnou pne mysl peruť svobodnou vstříc radosti, vstříc blahým snům! A jak to jaro na luzích plá jako kouzlo v ňadrech mých, a květy, jež chtěl zničit mráz se v duši moji vrací zas v hruď slunce lásky, na rty smích. Že autora těchto rýmů, jeden z nich je dokonce absolutní, vůbec neznáte? Já také ne, ale je k nalezení na Wikipedii, to pro zájemce. Ostatním jen sděluji, že to byl kněz, katolický básník a spisovatel, překladatel z polštiny a srbochorvatštiny. Poezie patřívala do časopisů zcela samozřejmě. Témata, lidského zdraví se týkající, ovšem také. A je jich, pro známé okolnosti, jaksi čím dál víc. Současná Ema uvedla prospěšný seriál Pravdy a mýty o zubech. Do jaké kategorie si kdo zařadíte tuhle (zajisté zaručenou) informaci z roku 1921, záleží, milí čtenáři, jen a jen na vás. Prostředek k zachování zubů Profesor D. Buchner v Mnichově odporučuje k zachování zubů líh. Při čištění zubů smočíme nejprve kartáček do vody a přebytečnou vystříkáme, načež nakapeme naň trochu silného lihu a pak kartáčkem zuby i dásně aspoň dvakráte denně, ráno a na večer zpracujeme. Jsou-li zuby už nakaženy, smočíme kartáček již dříve namočený přímo do lihu asi 45 stupňů silného a třeme zuby velmi důkladně, aniž bychom se dali zmásti bolestí, kterou z počátku v nakažených zubech pocítíme. Bolest tato trvá sotva minutu a více se nevrátí. Výhoda léčby lihové jeví se v tom, že přestanou se zuby dále kaziti, i ony, které již nakaženy byly. Ve třech až šesti nedělích jest nakažený zub úplně bezcitným a může pak býti vyplombován a pak zachován. Poslední moje dnešní poznámka: Jelikož ministerstvo zdravotnictví má přece jen trošku jiné starosti, těžko má metodu, jež by pojišťovnám ušetřila za injekce, kdo doporučit. Tedy zkoušejte, vážení, na vlastní odpovědnost. A ať nekončím zprávou jako z „Lihových novin“ přidávám pár poněkud nadčasovějších moudrostí, nalezených hned pod ní. V obojím případě chybí autor. Moudrosti Nikdo nestojí tak vysoko, aby nemohl ještě stoupati, a nikdo tak nízko, aby nemohl padnouti. Snažení po slávě svědčí o velikosti ducha, opovrhování slávou o velikosti srdce. Opět legálně opisovala Eva Budzáková # LIDÉ KOLEM NÁS: Tohle chci zažívat znovu, a dokážu to i sama Od dětství miluje dobrodružství a pořady o cestování. Ale sama vyrazit třeba do Indie, to jí napadlo až mnohem později. Ve 30 letech, v roce 2008, podstoupila zákrok zvaný vitrektomie. Jedno oko se jí zalilo krví a zcela odešlo. Druhé lékaři zachránili, zůstalo na něm asi 15 % vizu s trubicovým viděním. Byl to snad impuls k tomu začít cestovat a plnit si své sny? Od té doby totiž navštívila přes 40 zemí světa. Povídali jsme si s cestovatelkou Zuzanou Habáňovou. Jak to všechno začalo a kam vedly vaše první kroky? V létě 2010 mi zavolal kamarád, který dokončil medicínu, zda s ním nechci jet na dovolenou, než nastoupí jako lékař do nemocnice. Řekla jsem mu, co se mi stalo, ale zároveň jsem zatoužila po dobrodružství. Zavolal znovu. Poslal mě na očkování, prý za pět dnů letíme do Thajska. Když jsem se pak objevila na letišti s bílou holí, byl šokován. A jakmile letadlo vzlétlo, oznámil mi, že domů poletím sama, on prý musí pokračovat do Malajsie. A dobrodružství bylo tu. V Thajsku jsem hltala každý okamžik, přírodu, kulturu, lidi, a u moře jsem si uvědomila, že tohle chci zažívat znovu, a že to dokážu i sama. Začala jsem plánovat. Kam, jak a s kým se dnes dozvíte i na mých stránkách zuzanahabanova.com. Za rok jsem se vydala se sousedkou, která nikdy necestovala, do Paříže, do Andalusie a na řecký ostrov Kos. A v roce 2011 jsme s kamarádem, který byl jednou v Maďarsku, podnikli výlet do Indie. Všechny cesty jsem sama organizovala a ti lidé na to dodnes vzpomínají. Nejvíce jsem se obávala pohybu na letišti. A zjistila jsem, že je to bezpečné místo, kdekoliv na světě, a že zdejší personál se o člověka s handicapem vždy výborně postará. Mohla jsem tak cestovat sama a prožila mnoho vtipných a kuriózních situací. V tureckém Istanbulu jsem si při čekání na letadlo skvěle popovídala se syrským obchodníkem na vozíku. Ve Vídni jsme s přítelem přestupovali a měli jen málo času. Po přistání čekalo u letadla malé autíčko. Nasedli jsme a pán uháněl přes letištní plochu k druhému letadlu. Co vše a jak podrobně plánujete před cestou? Často cestuji s lidmi, kteří nemají zkušenosti. Někteří se mnou jeli jako průvodci jen jednou, jiní si to zopakovali nebo dnes cestují sami. Já každou cestu skutečně podrobně plánuji včetně místních a časových souvislostí. Zjednodušeně řečeno, nepojedu přece z Prahy do Ostravy, abych poté navštívila Pardubice. A s mým zrakem hledat něco až na místě, to by byl zmatek. Ne vždy ale jde vše podle plánu. Na Filipínách nám z jednoho ostrova na druhý nejely lodě. Hodně jsem improvizovala a na místo jsme se dostali jinou cestou. Na řecký ostrov Kos jsem koupila letenku z Frankfurtu, a myslela, že to je ten nad Mohanem. A tam jsem zjistila, že je to jiný, a že je odtud vzdálen ještě 200 km. Spolucestující se tehdy doslova „vyvrátila“. Pomohl nám letištní personál. Dovedli nás k autobusu a na správné letiště jsme se dostali včas. Prý se to tu stává i zkušeným cestovatelům. V Indii nás z letiště v Dillí do hotelu odvezlo taxi. Byli jsme tu poprvé a taxikář nás „natáhl“. Plánovala jsem cestu po městě, a rikša nás zavezl jinam. A pak jsme z Dillí přeletěli na jižní cíp Indie, do města Tiruvanantapuram. To je hlavní město snad nejkrásnějšího indického území Kérala. Moře, palmy, sloni, u toho jsem přece musela být! A tady se mé plány zase vyvedly do puntíku, vlaky jely načas a klaplo objednané ubytování. Jen Indové ze mě, bílé hole i výřečnosti byli trochu paf. Dva roky poté jsme s jiným kamarádem, většinou nočními vlaky, projížděli severní Indií. A to je úplně jiný svět, všude lidí jak máku, chudoba, na ulicích se ve špíně pasou krávy. Ve vlacích jsme seděli i spali mezi Indy. Lehátka ve vlaku nebyla. Když jsem se jednoho rána probudila, pod nohama mi spalo malé dítě. Na mého kamaráda už toho bylo asi hodně. Pohádali jsme se, rozešli se a každý pokračoval vlastní cestou. A to už byl pořádný adrenalin. Ale i to dobře dopadlo a Indové se o mě postarali. Když jsme se před časem s kamarádem potkali, oba jsme se smáli. Někdy bylo zkrátka těžké sehnat k sobě parťáka, se kterým si sednu a na něhož se mohu spolehnout. Člověk mě musí upozorňovat na schod, obrubník, po setmění nevidím vůbec. A řešila jsem už i „ulétnuté“ letadlo. Pravdou je, že se po těch letech cítím být zkušenější, lépe se domluvím a přípravu zvládám rychleji. Jak na cestách pečujete o své zdraví a léky? V případě potřeby si někoho rychle odchytnu. Pro diabetika je nejkomplikovanější situací náhlé upadnutí do hypoglykémie (nízká hladina krevního cukru). V bdělém stavu situaci zvládnu, sleduji se, pravidelně si měřím hladinu cukru a vždy mám u sebe sladký nápoj. Horší je to ve spánku. S přítelem jsme se plavili mezi indonéskými ostrovy. Já se na lodi najedla a usnula. Když loď připlula do přístavu, začal mě přítel budit. Mé tělo bylo studené a on pochopil, co se stalo. V takové chvíli je nutné podat mi injekci glukagonu. Já měla v batohu i injekce na ředění krve, a on to v první chvíli ve zmatku spletl. Ale včas si toho všiml a podal mi tu správnou. A to už u nás byli námořníci, proč nevystupujeme. Mysleli, že jsem opilá. Když jim přítel vysvětlil situaci, zabalili mě do deky a vynesli z lodě. Náhle byl okolo nás shluk stovek lidí, a já se začala probírat. Úplně jsem se probrala až v hotelu. Když po takovém stavu otevřete oči, je to, jako kdybyste vystoupili z posmrtného života. Dnes už mám inzulinovou pumpu se senzory. Jakmile začne hladina cukru v krvi klesat, pumpa sníží nebo vypne dávkování inzulinu. Ale třeba do Kolumbie jsem pumpu s sebou nevzala. Je tu velká kriminalita. Peníze a pas bych vždy nějak vyřídila, ale léky? Takže raději inzulin a sladký nápoj s sebou. U mě i u přítele v krosně, i v kabelce. To platí obecně pro každou cestu. Inzulin bych měla uchovávat v chladu. Jenže to bych musela na cestách stále hledat ledničku. Užívám i další léky, a kromě nich mám své cestovní léky na bolest, teplotu, průjem, nebo i antibiotika. Na Filipínách jsem utrpěla hrůzně vypadající úraz, jako kdyby mě kousl žralok, tak jsem si je nasadila. Začala jste provozovat couchsurfing. O co se jedná? O sociální síť, kde si lidé po celém světě nabízejí zdarma ubytování. V domě, samostatném pokoji i na zahradě. Informoval mě o ní otec. Nejprve jsem jí nevěnovala pozornost, ale pak si uvědomila, že žiji sama, mám ráda lidi, a že to je fantastická možnost kontaktu s nimi. A hned po založení účtu jsem doma měla dva Mexičany. Spali v obýváku, uvařila jsem a vzala je na výlet na Konopiště. Během dalších let jsem takto poznala mnoho zajímavých lidí i nové přátele. Téměř každý mě pozval na oplátku do své země. A všichni byli vykuleni z toho, jak špatně vidím. Na svém účtu jsem to neuvedla. Tímto způsobem ušetříte za ubytování, ale je vhodné přivézt těm lidem nějaký dárek nebo přispět na jídlo. A trochu se naučit jejich jazyk. Měsíc před cestou si proto sednu k jazyku země, kterou navštívím, a piluji základní fráze. Domluvím se anglicky, německy i francouzsky. Když jsme jeli na Kavkaz a do Náhorního Karabachu, snad do té nejkrásnější země na světě, oprášila jsem ruštinu. Před návštěvou Ekvádoru a Kolumbie jsem se učila španělsky. Podrobněji jsem se věnovala i turečtině. Zatím jsem se vždy domluvila. Dnes couchsurfing už neprovozuji, s přítelem vyhledáváme spíše rodinné penziony a povídáme si spolu. Letos jsme takto bydleli na Azorských ostrovech. S majitelem penzionu jsme se spřátelili, z domu mu pak poslali české pivo a byli vyhlášeni hosty roku 2020. Jak se mladé ženě cestuje v muslimských zemích? Navštívila jsem Turecko, Írán, Jordánsko. Ty země mám velmi ráda, na cestách jsem se zatím vždy cítila bezpečně, i se zdejšími lidmi mám zatím ty nejlepší zkušenosti. Jsem však vždy opatrná, jedu s průvodcem, cestuji jen ve dne a respektuji místní lidi. Jen v Maroku na trhu bylo na mě lidí už moc. A méně mě láká také Afghánistán nebo Pákistán. V roce 2012 jsem přemluvila svého kamaráda na cestu do Kurdistánu. Hodně jsem o té zemi četla a lákalo mě se tam podívat. V tureckém Kurdistánu jsem dokonce získala kontakt na průvodce, který mě doprovodil i do toho iráckého. Velmi se divil, že „slepá“ holka chce navštívit Irák. Donutila jsem ho přísahat, že se mi tam nic nestane, a on si řekl o lahev slivovice. V drsné zemi jsem se ale tenkrát cítila výtečně. Iráckou hranici jsme normálně projeli. A zatímco v Turecku žili Kurdové poměrně skromně, ty irácké jsem vnímala jako bohatší. Pěkné domy, auta i vybavené domácnosti. Vše jsem tu hltala. Co poutní cesty s vaším otcem? Táta skončil s podnikáním a já právě sledovala příběh dívky, která šla pěšky do Santiaga de Compostela. Já dala návrh, táta souhlasil, a mně se tak splnil další sen. Vyšli jsme z pro mě exotického portugalského města Porta. Často jsme jen šli, každý s vlastními myšlenkami, hodně se smáli a samozřejmě řešili jídlo a spaní. Potkávali jsme hlasitě zdravící poutníky. Táta prý tolik pozitivních lidí nikdy nepotkal. Další naše poutě vedly norskými horami, polskou „Cestou orlích hnízd“ z Krakova do Čenstochové nebo do Říma. Tu jsem bohužel nedokončila, 100 km před cílem se mi na noze udělal ošklivý puchýř a lékař další cestu nedoporučil. Předtím jsme však už prošli Toskánskem a poté jsme lodí stihli ještě výlet na Sardinii. Naše poslední cesta vedla Andalusií, z vnitrozemí k moři. Tam jsem se zakoukala naproti na marocké pobřeží, a napadlo mě vzít tátu do Afriky. Pro něho, dnes už osmašedesátiletého, to vše bylo velké dobrodružství. Už pokukuji, kam ho vezmu příště. Bála jste se na svých cestách o zdraví nebo o život? Nejvíce se bojím toho, že zkazím cestu svým průvodcům. O sebe se nebojím. Respekt mám z moře. Plavu jen tam, kde stačím. Raději mám pevninu, přírodu a pěší túry. Naopak nejvíce radosti jsem zažila v Indii. Indové jsou totiž trochu jako děti a hodně zábavy s nimi zažijete třeba při smlouvání na trhu. Jak své cesty financujete? A kam se chcete ještě podívat? Cestování samozřejmě levné není. Doma ale žijeme skromně a dokážeme dost ušetřit. Naše cesty stojí zhruba třetinu ceny, kterou bychom zaplatili cestovní kanceláři. Běžně koupím letenku za méně než polovinu ceny, byť je to s přestupem. Třeba z Bratislavy do bulharské Sofie jsme vloni letěli za 250 Kč. No nekupte to! A další plány? Láká mě třeba Nikaragua nebo Zimbabwe, země, které jsou pro mě něčím atypické. Antonín Vraný # Čím byl, tím byl rád Také telefonistou. Psávala jsem kdysi, snad ne tak dávní pamětníci pamatují, o telefonistech. Ten, kterého už s manželem pár let známe, Luboš Prokeš, se zabýval nejen tímto povoláním. Narodil se v roce 1961, Základní devítiletou školu absolvoval v Brně, tehdy ještě na Veveří 15, pak kousek Střední ekonomické školy v Praze-Krči, pro zasvěcené na Kláráku. Tamtéž pak ho uvedl kurz telefonistů do této profese. Dál tedy, Luboši, vyprávěj ty. „Kurz jsem ukončil v roce 1979 a už měl vyhlédnuté místo. Konkrétně v Komunálních službách Uničov. Nejdřív váhali, jestli nevidomý může tuto práci dělat. Podmínku, možná ji považovali za nesplnitelnou: měli umět zaznamenávat hovory na běžném kancelářském stroji. Pozvali mne na pohovor, kde jsem ukázal, že to opravdu umím. No a pak zůstal celých 15 let.“ Ale vím, že po roce 1990 to už nebylo tak jednoduché. „To tedy nebylo. Soukromník, který tohle pracoviště převzal, mínil, že telefonista je nerentabilní. Přeřadili mne tedy do profese zámečníka. Práce pro firmu Moravia ve Šternberku, vhodná pro člověka s dobrým zrakem. Po jednání s Úřadem práce jsem mohl na ústředně zůstat, dokonce přibyla další činnost, konkrétně zásobování. Vše potřebné psáno na stroji, později dost pomohla Eureka A4. Nikdy ale nebylo na třílinkové ústředně s dvaceti sedmi pobočkami málo práce, měl jsem 27 poboček a hodně hovorů.“ Ale, jak jsi kdysi zmiňoval, ten „komunál!“ pak skončil. „Kesl, což byla firma, která služby provozovala, pro dluhy a jiné problémy zanikla a já zase bez práce. Za čas se mi ale ozvala dopravní firma, jejíž kamiony jezdily po celé Evropě, což byla skutečná výzva. Nastoupil jsem do pozice dispečera. Znamenalo to informovat řidiče kam jet, řešit závady a na dálku různé problémy na cestách. Někteří kolegové nebyli nadšeni, pochybovali, zda práci zvládnu. Ale vydržel jsem osm let. I tato firma se zas dostala do problémů, tedy nová otázka co dál. Na Úřadě práce se po dvou letech objevila nabídka pražské firmy, která měla dotované místo. Spolupracující paní opravdu nevěděla, co bych dělal. Tedy technický redaktor. Různé rozhovory. Třeba o celkové koncepci energetiky. Tomu jsem opravdu nerozuměl a pán, s nímž jsem měl tohle rozebírat, mi řekl, ať se raději věnuji telefonování, když energetika mi nic neříká. Dotace skončila, tedy i spolupráce s firmou. Další moje domácí pracoviště bylo v Hulínské chráněné dílně, pro ni jsem nakonec vytvářel databáze možných zákazníků. Tahle možnost skončila v roce 2015 a já jsem věděl, že budu muset hledat dál. Sám, protože na Úřadě práce jaksi nevěděli, co bych dělal. A tentokrát to, překvapivě, trvalo jen tři dny. Na Internetu jsem narazil na českou firmu Odorik, která poskytuje levné volání. Jméno má podle Odorika, prvního českého cestovatele ze 14. století, také však trochu Itala. Jsem tam spokojen. To, co dělám je pasivní marketing. Čeká zkrátka u telefonu, kdo zavolá. Objednávky, ale i technické dotazy. Nevím-li sám, domlouvám se s kolegy, ale myslím, že umím poradit, protože se mohu dostat i do profilů zákazníků i pomoci s různými problémy. Našich možností dost využívají i cizinci, kteří zde pracují, např. hovor do Vietnamu vyjde na jednu Kč. Opravdu jsem rád, že tuto práci mám, s majiteli skvěle vycházím. Abychom nemluvili jen o práci, jaké jsou tvoje zájmy? „Především rád poslouchám hudbu. Třeba i barokní a vůbec vážnou, ale mám rád i populární skoro současnou. Spíš střední proud, retro ze šedesátých až osmdesátých let. A také hodně čtu, momentálně z Macanovy knihovny Remarque Tři kamarádi. A mám jeden zvláštní zájem, suchozemské želvy. Býval jsem i v klubu jejich chovatelů. Jednou si mne našla paní, které jsem poradil co se želvičkou, kterou si rodina přivezla z ciziny. Vedoucí klubu mi pak volal, což bylo docela legrační, že nevidím, tak nemám co radit. A přitom jsem jim v chovatelských začátcích opravdu pomohl!“ Nakonec se ještě vracím k hrstce tvých profesí a z toho vyplývajících zkušeností. Co bys radil dnešním mladým, hledajícím realizaci? Jistě je dost složité se zorientovat ve zmatcích zdejšího trhu práce. „Vím, že to je dost složité, ale práci sehnat lze. Jen to chce si věřit. Mně už také často docházela trpělivost a moc jsem nedoufal. Bývá nabízen takzvaný aktivní telemarketing, což znamená obvolávat firmy a hlavně domácnosti. Ale i kdybyste nabízeli opravdu kvalitní zboží dobré firmy, lidé nemají po různých divných zkušenostech důvěru. Pasivní telemarketing, kdy já předpokládám zájem, je jednodušší. Uměl bych si představit našince jako soudní zapisovatele. A v oné pražské firmě jsem jako technický redaktor přepisoval ze zvuku developerské konference. Tedy i práce s nahrávkami.“ Tohle je tedy vážné téma, možná se v dalším článku budu s tebou či někým dalším podobným zkušenostem věnovat víc. S Lubomírem Prokešem z Uničova ráda rozmlouvala a přeje mu ať je dál ve své práci rád Eva Budzáková # LITERÁRNÍ KLÁNÍ V Zoře číslo 6/2020 jsme vás, vážení čtenáři, vyzvali k tvorbě. Chtěli jsme, abyste napsali krátkou pozvánku,… První došlý text přišel od XXX Budzákové, druhé dílko ze stále jen dvou (takový stav byl ještě v únoru 2021) byl text Václav Valáška. Oba tyto texty vyšly ještě koncem roku 2020. Připomínám, že jsme se rozhodli – i vzhledem k tomu, že pandemie nadále zůstávala – vyhlásit koncem roku ještě druhé kolo, či spíše posunout termín do 31. března roku 2021. Přesto až do apelu na krajské koordinátory se nedělo nic… Až v březnu dorazilo v rychlejším sledu hned několik textů, přičemž přívlastek „literární“ můžeme bez uzardění přidělit jednomu až dvěma, ale chceme představit všechny „pozvánky“ čtenářů Zory do míst či měst, kde autoři žijí. Proto jsme v minulém čísle – více než rok po vyhlášení soutěže – otiskli jeden z dalších textů, dnes přidáváme pozvánku hned na dvě místa: do Plzně a do Vrchlabí. Připomínáme znovu přívlastek soutěže „literární“ – ne každý popis místa, jakkoli plný informací, se tak dá označit. i tak ale, zejména když jde o osobní zpověď, má v naší soutěži svoje místo. A ještě příště otiskneme nejméně jeden další text. redakce Dobré místo pro život Když jsem se před více než 60 lety vdávala do Plzně, moji pražští přátelé se mi divili – nepovažovali Plzeň za nejlepší místo pro život. V Praze jsem měla rodiče a dobré zaměstnání, ale šla jsem „za hlasem svého srdce“, za milovaným manželem. Město na mne zpočátku nejlepší dojem neudělalo, byla to „černá Plzeň“, jak byla tehdy nazývána. Domy byly šedé, ulice temné, zeleně málo. Můj manžel, plzeňský patriot, se snažil ukázat mi Plzeň i z té lepší stránky, zvláště krásné a snadno dostupné plzeňské okolí. Navštěvovali jsme okolní hrady a zámky, také lesy a rybníky, kterých je kolem Plzně několik. Největší a nejznámější je Bolevecký, jehož okolí je nyní krásně upraveno. Kolem celé plochy vede turistická stezka, vybízející k rodinným nedělním procházkám. Co mne také v Plzni hned zaujalo, bylo divadlo. Navštěvovali jsme tehdejší „Malé“ a „Komorní“ (obě už dávno neexistují), a hlavně „Velké“, které mne nadchlo jak interiérem, tak hereckou kvalitou. Výhodou našeho města je poměrná blízkost a dostupnost Šumavy, kterou jsem si brzy zamilovala. Vztah k ní mi zůstal až do dnešní doby, s naším klubem SONS Plzeň-město navštěvujeme každoročně jako rekondiční pobyt v Kašperských Horách ubytovací zařízení pro handicapované. Postupem času se Plzeň začala měnit, byla zbourána legendární „Pětatřicátá“ kasárna, zrekonstruována krásná židovská synagoga, a později nové, moderní divadlo. Synagoga je chloubou města, je zde skvělá akustika a hostovali zde nejlepší umělci. Nové divadlo, které uvádí všechny divadelní žánry, je moderní, zajímavá stavba, která je protipólem „Velkého“, klasického, Plzeňany milovaného divadla. V posledních desetiletích se začal měnit celý vzhled města, ulice už nebyly šedivé, domy dostávaly nové nátěry, barevné a veselé. Parčíky rozkvetly, město se měnilo před očima. Velká pozornost je věnována historickému centru, starobylé domy jsou upravené a udržované. Za zmínku stojí také krásné „Plzeňské dvorky“ (pozadí historických domů), které jsou rovněž pěkně upravené a jsou pravidelně otevírány veřejnosti. Ve městě je také několik interiérů známého architekta Loose, které jsou také veřejnosti zpřístupněny. Město se může také pochlubit velmi dobře udržovanou zoologickou zahradou, která byla poslední dobou rozšířená a zkrášlená. Plzeňskou zajímavostí je také „Meditační zahrada“, která je věnována obětem zla a násilí. Její návštěva je pro zvláštní atmosféru zajímavým zážitkem. Určitou plzeňskou raritou jsou čtyři řeky, které městem protékají – Mže, Radbuza, Úhlava a Úslava. Procházky podél vody a na nově vybudované „náplavce“ jsou jistě příjemným cílem Plzeňanů. Nemůžeme opomenout historické plzeňské náměstí, kterému vévodí katedrála sv. Bartoloměje. Na náměstí sídlí také plzeňské biskupství a dětmi oblíbené Muzeum loutek. Západočeské muzeum pak nalezneme poblíž náměstí. Symbolem města jsou upomínky na osvobození Plzně americkou armádou – pomník „Díky, Ameriko“ a památník gen. Pattona – osvoboditele Plzně. Nejznámější a světově proslulou vizitkou Plzně je plzeňský pivovar. Jeho návštěva a posezení „Na Spilce“ je prostě zážitkem jak pro tuzemské, tak i cizí návštěvníky. Plzeňské pivo dělá městu ve světě dobré jméno a jeho chuť je proslulá. Sama se však musím přiznat, že se ani po tolika letech ze mne „pivařka“ nestala, stále mám raději dobré, červené víno. I přesto už ale dávno vím, že Plzeň je dobré místo pro život. A je vždy přátelská a otevřená všem návštěvníkům. A proto – vítejte v Plzni! Marie Procházková, SONS Plzeň-město # Město, ve kterém jsem doma aneb Pozvání po době kovidové Pokud se odněkud vracím domů, do mého města, těším se. Jsou zde místa, která často navštěvuji, protože mají svá kouzla. Určitě ten hřejivý pocit taky znáte. Přestože jsem dobrých třicet let slabozraká, ráda čtu a píšu, občas fotografuju. A mám ráda naše město – Vrchlabí. Žiju už tady téměř sedmdesát let a jsou chvíle, kdy potřebuji se svou slabozrakostí s něčím poradit, nebo si jen tak popovídat se spřízněnými dušemi. Naštěstí máme v našem městě pobočku SONSu, která je nedaleko centra. Pod vedením Karolíny a Lenky tam vládne přátelská atmosféra. Je nás celkem čtyřicet členů. Nabídka činností je třikrát týdně. V pondělí bývají dílničky, v úterý oblíbené bubnování, ve středu Bingo nebo společná návštěva muzea, či výstavy nebo vycházka do okolí. Ani v době kovidové nezahálíme. Dostáváme na sociálních sítích tzv. „úkoly“, které z domu zpracováváme. Např. pošli nejlepší vtip, poděl se o nejlepší recept na vánoční cukroví, pošli fotografii oblíbeného místa apod. Velmi se těšíme, až se budeme zase moci scházet……. Jen slepí nemohou vidět, jak Vrchlabí krásní. Samozřejmě tu jsou místa, kterými se nelze chlubit, ale těch je stále méně. Nechte se tedy nejprve vlákat do historie města. Stručně vás provedu památkami, které by byla škoda minout. Vítejte ve Vrchlabí. V roce 1533 bylo povýšeno na město. Velkou zásluhu na tom měl majitel zdejšího panství Kryštof z Gendorfu – korutanský důlní odborník a královský rada. Od té doby se město honosí znakem a privilegiem dvou výročních trhů. Gendorf z Vrchlabí zde vytvořil jedno z nejvýznamnějších center hutnictví železa, nejproduktivnější v českých zemích. Za prací sem tehdy přišlo velké množství nových obyvatel. Za časů třicetileté války patřilo Vrchlabí veliteli císařských vojsk Albrechtu z Valdštejna. Polní a chladné zbraně, vyráběné ve vrchlabských dílnách z místních materiálů, se tak ocitly téměř na všech bojištích. Dominantou města je zámek Stavbu v roce 1546 započal Kryštof Gendorf z Gendorfu. Je postaven v renesančním slohu. Stavitel je neznámý, na dostavbě pracoval Ital Carlo Valmade. Původně obklopoval stavbu dvanáct metrů široký vodní příkop, přes který se do zámku vstupovalo třemi mosty. Z původního zařízení zbývá nejvzácnější památka – renesanční kachlová kamna v bývalém rytířském sále, dnes ve velké zasedací síni. Ve vstupní hale jsou obrazy posledních ulovených krkonošských medvědů v letech 1665, 1693, 1701 a 1726. S výstavbou zámku byla založena okrasná zahrada. Zahradník Fuchs přeměnil zahradu na přírodní park v romantickém stylu. Od roku 1964 o něj pečuje Správa krkonošského parku. Park je na seznamu nemovitých kulturních památek. Na konci devadesátých let dvacátého století byla zahájena obnova parku do jeho romantické podoby. Ze zámeckého parku vede dřevěný visutý most k zámecké hrobce. Zámecká kaple Černínů – Morzinů Nechala ji vystavět hraběnka Aloisie Černínová – Morzinová v letech 1887-1891 v novogotickém slohu. Interiér kaple je zdoben krásným oltářem s pietou. Hrobka se nachází přímo pod kaplí. V roce 1917 byly do ní uloženy ostatky samotné hraběnky. Klášter a kostel sv. Augustina Klášter a kostel sv. Augustina byly osobní donací šlechtice a majitele panství Maxmiliána Františka Felixe Morzina, jehož štědrost vůči augustiniánům byla příslovečná. Po jeho smrti pokračoval ve stavbě kostela jeho bratr Václav, hrabě Morzin, velký mecenáš a milovník umění, znalec hudby. Základní kámen byl položen v roce 1705. Rakouský architekt Adam Auer navrhoval klášter pro komunitu dvanácti mnichů. Práce na kostele pokračovaly velmi pomalu. V roce 1725 byl kostel dokončen a slavnostně vysvěcen. To bylo ještě zopakováno v roce 1733. Za císaře Josefa (1780-1790) nebyly zrušeny konvent a kostel vzhledem k tomu, že klášter se zabýval výchovou řeholníků a mniši také poskytovali lékařské služby lidem z okolí. Od roku 1760 v areálu kláštera provozovali lékárnu. Ještě za působení augustiniánů bylo v roce 1883 založeno muzeum. Základem sbírek se stala knihovna. V klášterním kostele se nachází rodová hrobka hraběcího rodu Morzinů, je tam i pochován hrabě Václav Morzin. Právě jemu věnoval Antonio Vivaldi některé skladby, jež obsahují i slavné koncerty „Čtvero ročních období“. V klášterním kostele se nacházejí varhany z roku 1898. Ve Vrchlabí působila od poloviny 17. století více než 150 let rodina Tauchmanů – jedna z nejstarších varhanářských škol na území Čech. Posledním augustiniánským převorem byl Cyril Látal, který byl donucen k odchodu v souvislosti s komunistickým potlačením církve a řádů roku 1950. Od roku 1941 mělo celé jedno patro pronajaté Krkonošské muzeum pro své sbírky a expozice. V roce 1966 připadly všechny budovy správě KRNAPu. Budovy byly poté dlouho veřejnosti uzavřeny a začala dlouhá rekonstrukce. Muzeum se pro veřejnost otevřelo v roce 1978 a jako poslední byl koncem osmdesátých let opraven klášterní kostel. V roce 1999-2000 proběhla obnova fasád konventu. Výstavní prostory Krkonošského muzea jsou uzavřeny od r. 2017 do roku 2021. Procházejí přeměnou v nové Návštěvnické centrum KRNAPu. Klášterní kostel sv. Augustina je významnou barokní památkou našeho města. Pro svou výbornou akustiku je využíván jako koncertní síň. Konají se v něm letní nedělní a tradiční vánoční koncerty. Kostel sv. Vavřince Stojí na místě jednolodního gotického kostela ze 14. století. Autorem projektu je pražský Stephan Tragl, stavby v novogotickém slohu se ujal místní stavitel Eduard Zirm. Původní kostel byl zbořen v r. 1886, nový chrám se otevřel v r. 1889. Kostel je chráněn jako kulturní památka. Západní věž je vysoká 60 metrů. Všechny tyto historické objekty jsou otevřeny v době letních prázdnin. Pokud si objednáte v Informačním centru komentovanou prohlídku, nebudete litovat. Poradím vám ještě jedno malé doporučení: nedaleko kostela sv. Vavřince se nachází Kulturní dům Střelnice. Je to místo, kde v roce 1967 natáčel Miloš Forman známou komedii „Hoří má panenko“. A v tamější restauraci“ U Švejka“ výborně vaří. Ale takových restaurací je ve městě víc. Pokud jste sportovně založeni, tak budou pro vás uspokojivé i zimní měsíce. Vrchlabí je situováno téměř v centru Krkonoš a tak je velmi vhodným výchozím turistickým místem. V zimě se město stává lyžařským střediskem díky nedalekým Herlíkovicím s moderně vybaveným skiareálem a lyžařským areálům Bubákov a Kněžický vrch. Okolní terén je upravován do bílých běžeckých stop. U fotbalového stadionu je v zimě zasněžovaný běžecký okruh s umělým osvětlením a napojením na další běžecké trasy. K zimním turistickým atrakcím patří od 15. prosince 2018 Krkonošský pohádkový betlém. Autorem je vrchlabský řezbář Pavel Tryzna. Letošní novinkou je strážce betlému. Stojí u brány do parku a v rukou drží znak a zakládací listinu města. Je to Kryštof Gendorf z Gendorfu, zakladatel našeho města. Tak nyní si už jen můžeme přát, aby kovidová situace co nejdřív skončila a abych vás mohla poctivě pozvat – Přijďte pobejt! Vrchlabí nám vzkvétá před očima. A to je velkou nadějí. K jejímu naplnění však dojde pouze tehdy, nepřipravíme-li se o jeho historii. Vždyť dnešek vychází ze včerejška, a také zítřek se časem stává minulostí. Minulost pomáhá budoucnosti nezpronevěřovat se tradicím. Je důležité si stále uvědomovat kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme… Eva Malichová, OO SONS Vrchlabí # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Občanský průkaz s braillskou identifikací? Souhrn ze zajímavé diskuse, jež proběhla v maillistu EBU, poskytl Zoře Ing. Jan Urban: Otázku na braillské popisky položili Němci, kteří projednávají změnu v označení občanek s tím, že zodpovědné ministerstvo chce nabízet možnost braillského potisku na žádost, a to prostřednictvím nálepky. Německá organizace nevidomých by jednak raději viděla popisky pro všechny, čili aby nevidomí nebyli jen něco extra, a za druhé, aby popisky byly součástí embossu karty, a měly tedy trvanlivější charakter než jaký má pouhá nálepka. Německé ministerstvo se brání, že technologie výroby občanek emboss neumožňuje, a němečtí kolegové se proto ptají na příklady osvědčených postupů z jiných zemí. Na dotaz zareagovalo překvapivě mnoho zemí, zasílám souhrn odpovědí: - v Chorvatsku na žádost dávají na občanku braillská písmenka ó a í, „Osobna Iskaznica“, čili občanský průkaz - Maďaři od roku 2016 uvádějí na občankách dvě braillská písmenka "ID", ostatní průkazy nicméně takto označené nejsou, a ocenili by, kdyby předpokládaná evropská karta zdravotně postiženého byla Braillem rozlišitelná též - ve Slovinsku mají na občance také dvě písmenka, z příspěvku není úplně jednoznačné, zda jde o iniciály držitele či o vždy stejná písmenka identifikující kartu - v Polsku proběhla diskuse, ale na občanku se nic dávat nezačalo, pouze průkaz ZTP má braillský popisek - Estonci měli ohledně braillských popisků též diskusi, shodli se ale, že na občance není dostatek místa pro přepis nejdůležitějších údajů, a tak od Brailla upustili. Z hlediska rozeznatelnosti jsou nicméně jejich občanky dostatečně zřetelně odlišitelné od ostatních karet svými ochrannými prvky, a navíc jsou čitelné digitálně, takže je možné je rozpoznat i s pomocí počítače - v Itálii občanky na sobě také žádného Brailla nemají, jejich karta TEAM však obsahuje tři znaky související s jejich daňovým číslem, co je karta TEAM ale netuším - Kypřané na občankách nic nemají, a když se po Braillu ptali, dostali prý odpověď, že občanky mají formát stanovený Evropskou komisí, a že se při návrhu s žádným Braillem nepočítalo; nicméně určitého Brailla mají na evropské kartě, jen údajně mizerného, protože velikost bodů a ani rozestupy mezi linkami neodpovídají normě; sám tipuji, že evropskou kartou se bude myslet průkaz od zdravotní pojišťovny - Dánové žádný popisek v Braillu na občankách nemají, avšak kdysi měli občanky odlišitelné alespoň hmatně jiným způsobem, z onoho "kdysi" si dovoluji usuzovat, že tomu dnes tak již není - Francie, Rakousko, Belgie, Nizozemí, Finsko, Švédsko, Česko a ani Slovensko žádné braillské popisky nemají. Jan Urbánek # O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – IV. V několika fázích života, což je zejména dětství, rané mládí a pokročilé stáří, jsme do určité míry závislí na druhých, někdy jsou to blízcí lidé, ale nemusí to tak být vždy. Je dobré o tom vědět, připravit se na možná úskalí této závislosti. Žádný dospělý člověk si dobrovolně ani úmyslně svou závislost nevybírá, ani si ji nepěstuje. Nedospělý člověk si naopak v závislosti libuje nebo ji nadužívá. Časem se naučí druhé obviňovat ze svých těžkostí a selhání, bude nekompetentní pro řešení vlastního života. Přenášení odpovědnosti za své počínání na jiné osoby zbavuje člověka schopnosti rozhodovat se, mít moc nad svým vlastním zráním a naučit se samostatnosti. Být závislý, tedy svolit k manipulaci, nepřináší štěstí nikomu ze zúčastněných. Manipulace neprospívá ani manipulátorovi ani manipulovanému. To, že je za rozhodnutí dospělého člověka odpovědný někdo jiný než on sám, deformuje jeho život i vztahy, častokrát nevratně. Zralé rozhodnutí nevede k vykonávání cizí vůle, ale neznamená ani jít bezohledně přes mrtvoly, když chci dosáhnout svého. Moudré je, nechat druhé promlouvat, vyslechnout jejich názor. Moudré je, nechat se ovlivňovat v únosné míře, například mám-li vzor, který dočasně mému zrání pomáhá. Je příjemné a často důležité být v kontaktu s moudrými lidmi, ale je na mně, jak častý a jak dlouhý ten kontakt bude. Mohu se řídit dobrou radou, chci-li se dobře rozhodnout, ale v žádném případě nebudu agresivní, když mi rada nevyhovuje. Existuje zkušenostmi potvrzená nepřímá úměra mezi závislostí a schopností rozhodovat se a nést odpovědnost. Výsledek se může lišit s ohledem na intenzitu a délku trvání takové závislosti, ale rozdíly bývají i mezi pohlavími. Ženy, které neuzrály pro kvalitní vyvážené vztahy – partnerské nebo rodinné – dělí Kateřina Rodná (2020) na několik typů. Některé z nich v tomto článku stručně popíšeme. Typ Liána Většinou jde o křehký, drobný typ ženy, která dává najevo svou ztracenost ve složitém světě, stále vyjadřuje – slovně nebo v různých náznacích – nezbytnou nutnost být opečovávaná a chráněná. Pokud jde o Liány se zrakovým handicapem, ani nemusejí být fyzicky křehké, absence zraku v různé míře může být sama o sobě vítanou záminkou pro vyžadování služeb a ochrany. Liána vyhledává vztahy, kde její protějšek bude, alespoň zpočátku, nadšený ze své autority a nenahraditelnosti. Vždyť ona je tak bezbranná, nejistá, tak bezradná, že si ani sama nevybere jídlo v restauraci nebo místo, kam by jela na dovolenou! Liána ráda využije jak rodiče, tak sourozence nebo přátele, kteří se cítí za ni zodpovědní a připadalo by jim nemorální, kdyby tu „chudinku“ nechaly v nesnázích. Ze vztahu, který může zpočátku uspokojovat obě strany, se ale časem stane soukromé peklo. Typ Zlatokopka Je milá, přizpůsobivá, ze začátku důsledně odmítá materiální nebo praktickou pomoc. Plní očekávání přátel, rodičů, partnera, a to s půvabem a zdánlivou samozřejmostí. Dokáže se vším sebevědomím předvádět „děvče do nepohody“ nebo hluboký zájem o svůj protějšek, o jeho problémy, práci, studium. Součástí strategie bývá perfektní zevnějšek, hodně kosmetiky, hodně značkového oblečení, zkrátka atraktivita a fyzická přitažlivost na stupni dokonalosti. Když Zlatokopka nabyde jistoty, že má svou oběť dostatečně zpracovanou, jakmile má přehled o terénu, z jejího partnera nebo kamarádky se stane bezedná studna dárků, služeb, finančních pozorností a v neposlední řadě nesplacených půjček. O tomto typu žen se hodně vtipkuje, ale málokdo si včas uvědomí, jak umí být ve svých záměrech nenápadné a cílevědomé. Říká se, že nepracovat stojí Zlatokopku víc námahy a investic než jít do zaměstnání a sama se živit. Typ Dcerka Říká se jí maminčina nebo tatínkova holčička. Jde o „věčnou dceru“, která nikdy nedospěla. Rodiče, anebo pouze jeden z nich jsou nejvyšší autoritou po celý její život. Tato závislost se, ke škodě dalších vztahů, přenáší i do jejího vlastního manželství nebo mateřství. Na problém je ale zaděláno již v mladém věku, kdy se -náctiletá nedokáže rozhodnout a nutí své přátele, aby přijali názor jejích rodičů, ať přímo nebo jejím prostřednictvím. Typický výrok, který přetrvá věky, je „nevím, co tomu řeknou naši“. Ani se nesnaží přemýšlet o svém budoucím povolání, protože rodiče včas rozhodnou za ni. Rodiče se následkem vlastních chyb nikdy nezbaví své zodpovědnosti za život potomka, aniž se potomek naučí sám za sebe odpovědně rozhodnout. Nezdravá, často oboustranná závislost biologicky dospělých dětí a jejich rodičů se týká žen stejně jako mužů. Příkladem bývá i muž donekonečna využívající komfort domácnosti svých rodičů, tzv. Mamahotelu. Podle ankety uveřejněné v britském časopise Telegraph dozrávají muži přibližně o jedenáct let později než ženy, zpravidla až kolem čtyřiceti let. Nicméně v našich podmínkách se odhaduje, že muži dozrávají kolem třicítky. Někteří odborníci mají zato, že muži někdy potřebují k dozrání silné podněty, mnohem silnější než ženy. Uvádí se, že takovým podnětem může být třeba účast při manželčině porodu, dramatická životní zkušenost, kterou bývá úmrtí člena rodiny, zhoršení ekonomických podmínek, přijetí důležitého postu v zaměstnání nebo zhoršení zdravotního stavu. Když se snažíme odhadnout, do jaké míry je muž dospělý, nesmíme zaměnit nedospělost s dětinskostí. Dětinskost se může vyznačovat nadhledem, impulzivitou, tendencí dělat si legraci ze sebe i z všedních problémů. Někdy jsou tyto vlastnosti pro vztah příjemné, přispívají k vytvoření rovnováhy emocí, které by jinak spěly k negativnímu prožívání. Tolerovaná dětinskost může vztahy obohatit hravostí, pozitivním myšlením, radostí ze života. Tyto mužské vlastnosti ocení zejména děti nebo partnerka, která je příliš starostlivá nebo pesimistická. Samozřejmě, nic se nemá přehánět, ale trocha veselí ještě žádný vztah neohrozila. Pokud je muž s dětinskými vlastnostmi schopen být zodpovědný za sebe a postarat se i o druhé, jistě bude přijatelnější než třicetiletý mrzout v bačkorách u počítače nebo televize. Podle čeho tedy spolehlivě poznáme dospělého muže? Ředitel Ligy otevřených mužů Martin Jára definuje mužskou zralost ve čtyřech směrech: - odpovědnost - odvaha - originalita - otevřenost Kdo je odpovědný, dovede se rozhodovat a unést důsledky svého rozhodování. Je schopen se i společensky angažovat. Odvážný muž zná hranice svých možností, ale nebojí se je uměřeně posouvat. Originální muž se nestydí za to, že je svůj, podílí se na vytváření nových projektů nebo je sám navrhuje. Věci promýšlí a dovádí k cíli. Otevřený muž neskrývá problémy pod pokličkou, snaží se je definovat a řešit, komunikuje. Často dovede sdílet i problémy druhých a podle potřeby se podílet na jejich řešení. Jak vnímají ženy projevy nedospělosti u mužů? Ženy jsou málokdy tolerantní k vidláckým projevům, třeba když muž nekontrolovaně říhá nebo pouští větry. Dovádí je k šílenství, když se muž předvádí za volantem nebo na tanečním parketu Nesnášejí mužovy opakované vtipy a žertíky. Negativně hodnotí, když se muž nedokáže ani v základech postarat o chod domácnosti. Jsou zmatené, když v partnerově posteli objeví na povlečení autíčka nebo postavičky z animovaných filmů, vadí jim i jiné infantilní doplňky v partnerově pokoji. Ke zralé mužnosti nepřispěje ani mužova neschopnost vést vážnější nebo hlubší rozhovory a neznalost obecně aktuálních událostí. Ženy si všimnou i takové maličkosti, že nedospělý muž častěji používá zájmeno „já“ než „my“, i když se jedná o události prožívané ve dvou či více účastnících. pokračování Dr. Jaroslava Novotná # ZDRAVÍ: Co dělat při zánětu šlach? Šlachy jsou pevné a silné vazivové provazce, kterými se svaly upínají ke kostem. Pokud dojde k jejich podráždění nebo zánětu, vzniká onemocnění latinsky zvané tendinitida. Nejčastěji postihuje šlachy na kloubech ramene, kolen, loktů, kotníků a zápěstí. Jejími příznaky jsou bolesti a zhoršení pohyblivosti kloubu, které postižené šlachy ovládají. Nejčastější příčinou tendinitidy jsou dlouhodobě stále stejně prováděné pohyby, které šlachy přetěžují. Vyšší riziko zánětu podstupují proto lidé, kteří zvedají břemena, hrají kuželky, bowling nebo goalball, ale třeba také maséři. Šlachy můžeme nadměrně přetížit i tehdy, kdy jsme určitý pohyb léta nevykonávali, a dnes jsme se do něj znovu s vervou pustili, třeba práce na zahradě, zvedání činek apod. Riziko zánětu se zvyšuje, pokud pohyby neprovádíme správně. Ale nejen pohyby, riziko představuje rovněž nesprávný sed i postoj. Dalšími příčinami bývají úrazy, stárnutí, onemocnění kloubů, diabetes nebo dlouhodobé užívání některých léků, třeba kortikoidů nebo antibiotik. Hlavním příznakem zánětu šlach je tupá bolest v okolí postiženého kloubu, která se zhoršuje při pohybu. Místo může být na dotyk bolestivé, zatuhlé, oteklé nebo teplé. Pohyblivost kloubu bývá omezena. Pokud se rozhodnete léčit sami, dopřejte si klidový režim a ledový obklad. Postiženou končetinu jen lehce protahujte a udržujte ji ve zvýšené poloze. Usnadníte tak návrat žilní krve do srdce. Úlevu může přinést kompresní bandáž postiženého místa elastickým obinadlem. Na bolest a proti příznakům zánětu můžete v doporučených jednotlivých i denních dávkách užívat volně prodejné léky. Dostupné jsou v krémech a gelech pro vnější aplikaci i v tabletách či kapslích pro užití vnitřní. Kdy vyhledat pomoc? Pokud se příznaky zánětu nezmírní či neodezní do tří dnů, zhorší se nebo přibydou další komplikace v podobě horečky, otoků nebo brnění postižené končetiny. Lékaře informujte o nedávných i minulých úrazech, fyzických aktivitách, onemocněních, kterými trpíte i o lécích, které užíváte. Následovat bude vyšetření bolavé oblasti a rozsahu pohybu v postiženém kloubu. Šlachy patří mezi měkké tkáně a na rentgenu nejsou vidět. Proto vás v případě potřeby lékař pošle spíše na magnetickou rezonanci nebo na ultrazvuk. Léčba tendinitidy se zaměřuje na mírnění bolesti a zánětu. Lékař vám předepíše vhodné léky, v případě větších bolestí a otoků může také jednorázově aplikovat injekci kortikosteroidu přímo do postiženého místa. Kromě léků vám může doporučit fyzioterapii, rehabilitaci nebo použití ortopedických pomůcek, jako jsou ortézy, berle nebo hole. Ve vážnějších případech je nutné chirurgické odstranění zánětem poškozené tkáně. Při včasné léčbě potíže obvykle rychle odezní. U některých pacientů však mají tendenci se vracet a stávají se chronickými. Ne vždy je možné zánětu šlach předejít, prevence ale existuje. Cvičením a posilováním se udržujte v dobré kondici. Před cvičením svaly lehkým pohybem zahřejte a po cvičení je protáhněte. Nezůstávejte dlouho v jedné poloze, vyhněte se stále stejným pohybům, střídejte aktivity a nepřetěžujte se. Správně seďte i stůjte. Jakmile se objeví příznaky zánětu, dopřejte si 20 minut klidu a ledový obklad. Jiří Petr zdroj: medlicker.com, zdravi.euro.cz # Srdeční šelest nemusí být vždy nevinný Pravidelné zvuky krve, která protéká chlopněmi vašeho srdce, slyší lékař během vyšetření stetoskopem. Pokud je zvuk neobvyklý, nazve ho srdečním šelestem. Mnoho takových je neškodných, též nevinných nebo benigních. Vznikají při vysoké teplotě, při stresu a úzkosti, ukončení běhu, cvičení a dalších stavech, kdy krev srdcem proudí rychleji. Okolo 10 % dospělých a 30 % dětí ve věku od 3 do 7 let má neškodný šelest. To znamená, že i jejich srdce funguje normálně. V jiných případech však srdeční šelest může narušit schopnost srdce pumpovat krev. Nejčastěji se to projevuje dýchavičností i dušností při námaze, točením hlavy, návaly rychlého srdečního rytmu i bolestmi na hrudi. V takovém případě byste měli co nejdříve vyhledat lékaře. Příčinami srdečního šelestu mohou být dědičné a vrozené vady. Srdce je tvořeno dvěma síněmi, dvěma komorami a čtyřmi chlopněmi. Síně a komory jsou od sebe neprodyšně odděleny přepážkami. Některé vrozené vady ale mohou způsobit, že přepážky nemusí být plně vyvinuté. Úkolem chlopně je otevřít se během čerpání krve a pevně se uzavřít po jejím dokončení. Pokud se některá z chlopní nedokáže plně otevřít, je odtok krve narušen. Mluvíme o stenóze chlopně. Druhou chybou je stav, kdy se chlopeň po přečerpání krve plně neuzavře a krev se vrací zpět. Tehdy jde o nedomykavost chlopně. Srdeční šelest často způsobí také zvýšená funkce štítné žlázy, hypertyreóza. Dalšími příčinami bývají infekce chlopní, srdečních komor nebo osrdečníku, vnějšího obalu srdce. Mohou vzniknout po prodělané revmatické horečce v dětství, po některých lékařských nebo zubních zákrocích, ale i v důsledku nitrožilního podávání drog. Součástí vyšetření je vaše celková anamnéza. Lékař se vás zeptá, jaké choroby jste prodělali vy i vaši předkové, a posoudí případnou dědičnou zátěž. Běžným stetoskopem je sice schopen zjistit, v jaké části srdce se šelest vyskytuje a jak je hlasitý, následně ale vždy využije důkladnější diagnostické testy. Každý z nás někdy podstoupil vyšetření EKG. Jde o nejběžnější a základní vyšetřovací metodu v kardiologii. Záznam elektrické aktivity srdce ukáže odchylky od jeho pravidelného rytmu, poruchy tvorby nebo převodu vzruchu v srdci i místo a rozsah postižení. Echokardiografie je metoda vyšetření srdce pomocí ultrazvuku. Dokáže poskytnout obraz struktury srdce i jeho chlopní. Vyšetření je bezbolestné a pacienta na něj není nutné nijak připravovat, vyžaduje však kvalifikovaného a zkušeného lékaře. Pokud existuje podezření na zvětšené srdce nebo na jeho vrozenou abnormalitu, doporučí vám lékař rentgen hrudníku. Při podezření na infekční chorobu srdce provede potřebné krevní testy. Speciálním vyšetřením je srdeční katetrizace. Při něm lékař zavádí tenkou sterilní trubici (katétr) do stehenní tepny v třísle nebo do tepny horní končetiny a vede ji až do srdce. Katétr dokáže měřit průtoky krve v srdečních chlopních a komorách, a také vstříknout do srdce kontrastní látku, která ho umožní důkladně zrentgenovat. Výkon se provádí na katetrizačním sále v místním znecitlivění. Váš lékař bude vaše srdce, abnormální šelest i jeho vývoj pečlivě sledovat. Pokud je způsoben jinou chorobou, bude se snažit ji léčit a odstranit tak původní příčinu. Léčba srdce bude záležet na jeho stavu a může být medikamentózní i chirurgická. Jiří Petr Zdroj: zdravi.euro.cz, cs.wikipedia.org, vitalit.cz # TROCHA HUMORU Dva sváteční trampové si postavili stan u rybníka. Byl dusný letní večer, komáři štípali a mládenci byli samý pupenec. Když padla tma a zdálo se, že komáří útoky polevily, uviděl jeden z trampů dvě blížící se světýlka svatojánských mušek. Vyskočí, zatřepe se sousedem a zoufale křičí: „Koukej, vole, ti parchanti si na nás vzali baterky!” Karavana jede po poušti. Muži na velbloudech, ženy pěšky vedle nich. Turistka, která to vidí, vykřikne: „Tady nikdo nechrání zájmy žen!” Uslyší to jedna beduínka a oponuje: „Naopak. K čemu by nám v noci byli unavení muži?” Indiáni zajmou Pražáka, Brňáka a Ostraváka. Přijde náčelník a povídá: „Máte to špatný, pánové, zabijeme vás a z vašich kůží si naděláme kánoe…ale že jste cizinci, můžete si vybrat, jak umřete.“ Pražák se zamyslí, řekne si o dvě krabičky rohypnolu, všechny ty prášky sní, usne a tiše umře. Moravák se zamyslí, řekne si o pět litrů slivovice, vypije to na ex, upadne do bezvědomí a umře na selhání jater. Ostravák se zamyslí, řekne si o vidličku a začne se s ní bodat všude, po celém těle… Už je samá díra, krev stříká, Ostravák pomalu vypouští duši, ale z posledních sil se ještě vzchopí, koukne na náčelníka a povídá: „A máš po kánoi, pičo!“ Běhá trpaslíček s malou lucerničkou po Moskvě, do každého koutku posvítí. Co hledáš drobečku, ptají se lidé. Hledám poctivost, vysvětluje trpaslíček. To tady nehledáš dobře, to víš, ten Putin, zkus to v Americe. Ta je vzorem všech ctností. Běhá trpaslíček s malou lucerničkou po New Yorku, do každého koutku posvítí. Co hledáš drobečku, ptají se lidé. Hledám poctivost, vysvětluje trpaslíček. To tady nehledáš dobře, to víš ten Biden, zkus to v Česku. To je vzorem všech ctností, mají tam svobodu, demokracii, láska a pravda tam zvítězila. Běhá trpaslíček se smutnou tvářičkou po Praze, do každého koutku nahlídne. Co hledáš drobečku, ptají se lidé. Ále, měl jsem takovou malou lucerničku..., vysvětluje trpaslíček. # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 8, duben 2021 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.