ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104 číslo 24 prosinec 2020 OBSAH ÚVODEM Umět odejít STALO SE Přehledně LIDÉ KOLEM NÁS Když hudba prostupuje celým životem LITERÁRNÍ KLÁNÍ Valašské kotáry vás očekávají ZORA RADÍ A INFORMUJE Rozjímání pro koukavé – 1. část ZDRAVÍ Když se řekne prekanceróza Zvládneme v budoucnu léčit i dědičné choroby? NĚCO K VÁNOCŮM… A NĚCO K SILVESTRU Svátek svatého Mikuláše Anekdoty Recepty na punč # ÚVODEM: Umět odejít Čím jsem starší, tím častěji si to říkám: nauč se konečně i odcházet! Ale to máte věcí, co vám do toho najednou vlezou – ještě přečíst korektury Obzoru, napsat mail vedení kdo má nárok na home office a proč, zaplatit další pokutu za parkování…, jo, a dopsat Zoru, tedy úvodník. Všimli jste si toho? Předtím, než člověk někam jde poprvé, mívá každý občas trému. Tu větší, tu menší, ale ani ti nejostřílenější nebývají imunní proti svíravému pocitu: abych to nezvoral! Abych zapůsobil tak jak chci! Dokonce se příchody i učí. Učí se je herci, dokonce pokaždé znovu, podle role. To je jasné, jinak přijde na jeviště popelář Doolittle, jinak Líza – květinářka a úplně jinak Líza – mladá lady po kurzu profesora Higginse, že? O příchodech – nástupech politiků by se daly napsat litanie a jejich sliby při entrée? Jen setina z těch vizí a slibů kdyby se na světě vyplnila, dávno už by nám záviděli i andělé nebeští. Co ale odchody? No dobrá, už slyším ty námitky, že přece herci, když už jsme o nich mluvili, tak ti se musí odchody ze scény učit stejně jako ty příchody… Kde jsou ale ostatní? Trénovali jste například vy někdy třeba odchod z hospody? Pardon, z restauračního zařízení. Navíc doteď to zapotřebí nebylo, k okénku se jen přistoupí a zas pak odstoupí, jako byste ani nepřišli-neodešli. Předtím, než jsem nastoupil do Zory, pracoval jsem řadu let externě pro jeden významný vydavatelský dům, a byla to práce zajímavá. Poslední rok dva ale už žádné zakázky nebyly, jen jsem tam občas zašel, pohovořil s několika známými – i těch je čím dál méně – a nabral si pár výtisků novin a časopisů. Jenže i tohle vydavatelství musí hubnout, a tak mi volali, že zruší mou firemní adresu a vstup do budovy… Ačkoli je to všechno logické, jasné a jednoznačně s tím souhlasím, přesto mě to na chvíli sebralo. Proč? Nostalgie? Spíše jde o symbol: končíš, finito. Finis coronat opus neboli konec korunuje dílo, takže odcházení je přece jako korunovace! Nebo ne? Dobrá zpráva je, že rozladění netrvalo ani celý den. Je tady Zora a vy všichni, naši čtenáři, pro které je fajn pracovat. Přesto si musím i tady začít uvědomovat, jak je důležité umět odhadnout kdy a jak odejít. Aby to bylo s noblesou – ale ten příklad, jak to zásadně nedělat, nabízejí skoro všichni politici, spousta bavičů a celé hory mediálních expertů. Mám tedy podle čeho to celé nastavit. Zatím ale vím spíše o spoustě práce, která nás všechny čeká. A to je dobře. Vstupujeme do roku s koncovkou 21. Lichý součin dvou prvočísel. Mnozí prý čekali od toho končícího dvacítkového jen samá pozitiva, radosti a bohatství. Někdo se dokonce i dočkal, většinově ale asi uzavírají se zklamáním – snad ten příští…? Mám pro vás radu: čím méně očekáváte, tím více příjemných překvapení se můžete dočkat. A to každému z vás také přeji za sebe i za celý náš redakční tým. Aby vás čekala jenom příjemná překvapení, byť i byla občas drobná a nevýznamná. Inspirativní čtení přeje Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Prosinec je měsíc, kdy slunce svítí slabě a jen prosvítá mezi mraky. Předpokládá se, že jeho název vznikl z praslovanského slovesa „prosinoti“, které znamenalo „prosvítati“. V neděli 29. listopadu byla první adventní neděle, začal nový liturgický rok a prožíváme období duchovní přípravy na Vánoce. Dříve byl Advent zároveň dobou půstu a zakázány byly zábavy, svatby a hodování. Čím právě žijí oblastní odbočky SONS? OO Olomouc a OO Semily informovaly o novém, přehledném a přístupném portálu „covid.gov.cz“. Jak název napovídá, najdete tu informace související se současnou epidemií. Pod odkazem „covid.gov.cz/situace/osoby-se-zdravotnim-postizenim“ najdete též informace, které se týkají osob se zdravotním postižením. Nakupujete v internetových obchodech? OO Olomouc upozornila, že nákupem můžete podpořit STŘEDISKO VÝCVIKU VODICÍCH PSŮ SONS a přitom nezaplatit ani korunu navíc. Lze to přes stránku „givt.cz“. Tady vyhledáte svůj e-shop, organizaci SONS, kliknete na „zahájit nákup“, nakoupíte a část vaší útraty půjde na podporu střediska. V Moravském divadle v Olomouci se 17. 11. uskutečnil koncert, na kterém v doprovodu živé kapely zazpívali umělci Moravského divadla a pozvaní hosté. Zazněly písně z muzikálů, popové a rockové hity i poděkování zdravotníkům, jimž byla akce věnovaná. Koncert bude k poslechu na MALL.TV, na facebooku Moravského divadla a Rádia Haná. A u kultury ještě zůstaňme. OO Olomouc si chvilkou poezie připomněla Ladislava Kratochvílu, který nás před časem navždy opustil. Byl známý svými verši, odlehčenými i vážnějšími. Něco veselejšího? OO Olomouc hlásí, že je ve spojení s velkou částí svých členů, zejména těch starších a osamělých. A pro inspiraci, také se jim daří organizovat úterní besedy na Skype. Jan Příborský se ve svém příspěvku navrátil ještě ke dvěma pro nás důležitým podzimním dnům. 15. října jsme oslavili Mezinárodní den bílé hole. Hůl nevidomí využívali při pohybu po staletí, rozvoj dopravy však s sebou přinesl potřebu nevidomou osobu označit. Jako první použil bílou hůl v roce 1921 Angličan James Biggs. Aby byl pro motoristy lépe viditelný, natřel si svoji vycházkovou hůl na bílo. Oficiálně se bílé hole začaly používat v roce 1930 v Paříži, a to na návrh Guily Herbemontové. Mezinárodní den bílé hole byl pak vyhlášen na návrh Světové rady pro blaho slepců v roce 1964 v New Yorku. 13. listopadu jsme si připomněli Den nevidomých. Tento den se v roce 1745 narodil francouzský filantrop a učitel nevidomých Valentin Haüy. Jako Den nevidomých ho původně navrhli v roce 1947 dva učitelé brněnské školy pro nevidomé Rudolf Krchňák a Lubomír Nop. Druhý jmenovaný se později stal ředitelem školy pro nevidomé v Praze na Hradčanech. Postupně se připojily i další země. OO Brno se v druhé polovině listopadu odstěhovala do nových prostor v domě Josefa Chaloupky. Vše velmi rychle, prostě akce Kulový blesk. A tím doba rukou plných práce nekončí. Teď zase vše vybalit a určit tomu nové místo. V OO Kroměříž se 11. listopadu představila nová pracovnice Veronika Morongová (28). Veroniku jsme v našem časopise zmínili už před měsícem. Tehdy se jako dobrovolnice vydala s kasičkou do ulic Kroměříže na sbírku Bílá pastelka. Dnes přidáme informaci, že pracovala v mateřské škole i v domově seniorů. Kromě svého pracovního nasazení ráda hraje na kytaru, zpívá i vaří. Karel Novotný z pražského Komunitního centra Vrchlická představil nové herní plány SUDOKU. Prý opravdové lahůdky, pro začátečníky i nejzkušenější luštitele. Obtížnost 9 je tu poprvé. Úspěšní luštitelé, i vy, kteří potřebujete poradit, se můžete ozvat se svou zpětnou vazbou na e-mail: novotny@sons.cz nebo na tel: 778 403 702 Více informací o životě v oblastních odbočkách naleznete na stránkách sons.cz/odbocky/aktuality. Všem čtenářům přejeme duchaplné trávení doby adventní a hodně zdraví. # LIDÉ KOLEM NÁS: Když hudba prostupuje celým životem Jeho povoláním i koníčkem, kterému se věnuje od šesti let, je hudba. Když v něm ve speciální škole pro zrakově postižené na Hradčanech rozpoznali hudební talent, stalo se jeho cílem být hudebníkem a učitelem hudby. Hudba ho spojila se světem, publikem, mladými lidmi i s jeho ženou. Nedávno se představil také jako kandidát do Republikové rady SONS. O předvánoční rozhovor jsme požádali Mgr. Milana Arnera. Jakým způsobem přistupujete k hudbě právě vy? Hudbě se věnuji v několika rovinách. Aktivně koncertuji, mám štěstí, že jsem mohl hrát řadu koncertů nejen se svou ženou, ale také s řadou zajímavých hudebníků, orchestrů i dirigentů. Dále se věnuji pedagogické práci. Vyučuji hru na zobcovou flétnu, klarinet a saxofon v pražské ZUŠ Adolfa Voborského. Pro děti od dvanácti let, které prošly hudební naukou, tu vedu i nový předmět, jenž jsem nazval poslechový seminář. V něm se děti učí hudbu poslouchat, vnímat i rozeznávat nástroje. Povídáme si o hudbě i o kultuře obecně. Jedna věc je totiž naučit se hrát na hudební nástroj, druhá mít hudbu rád a umět ji poslouchat. Vyučuji také dějiny hudby, historicko-estetický seminář a bodový notopis na Konzervatoři Jana Deyla. Zde uplatním i své muzikologické vzdělání, neboť jsem absolventem oboru hudební věda na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Angažuji se také v Klubu učitelů hudby se zrakovým postižením SONS, kde zastávám funkci místopředsedy. V rámci klubu organizujeme, nejen pro naše členy, akreditovaná školení o metodice hry na hudební nástroje, podílíme se na plánu vydávání braillských not Knihovnou a tiskárnou pro nevidomé. V Praze a v Brně pořádáme již tradiční koncerty našich učitelů a jejich hostů. Pražský koncert se odehrává každoročně v kostele sv. Vavřince, brněnský koncert pořádáme obvykle jednou za dva roky. Za velmi přínosné považuji, že se v rámci klubu můžeme setkávat a vyměňovat si poznatky z naší praxe. Hudba zkrátka prostupuje celým mým životem. Skládáte hudbu vy sám? Ne, i když myslím, že kdybych v dětství našel učitele, který by mne v tom podporoval a začal mne učit, možná bych skládat začal. Rád ale improvizuji, baví mě vymýšlet různé doprovody k písním a skladbám, které hraji se svými žáky. Vnímáte rozdíl ve výuce žáků vidoucích a nevidomých? Pokud jde o výuku hry na nástroj, je pro nevidomého učitele mnohem snazší vyučovat vidícího žáka. Domnívám se, ale neplatí to stoprocentně, že jeden z dvojice žák učitel by měl alespoň trochu vidět. Znám samozřejmě i nevidomé hudebníky, které vzdělávali nevidomí učitelé velmi dobře. Neříkám, že to nejde, ale je to náročné. Nevidomý žák potřebuje větší kontrolu v oblasti mimiky, postoje i pohybů těla, které s hudbou souvisejí. To nevidomý učitel kontroluje těžko. Nevidomí žáci nemají často patřičnou sebekontrolu pohybu, takže je třeba je kontrolovat mnohem více, než žáky vidící. Proto také většina nevidomých učitelů vyučuje hru na nástroj v běžných školách. A naopak, třeba ve škole na Hradčanech prakticky všichni učitelé hry na nástroj alespoň trochu vidí. I já učím v ZUŠ vidící žáky a kromě sluchu musím využívat také hmat. Kontroluji dětem ramena, ruce, atd. Ale to žáci bez problémů přijímají. Dnes prožíváme dobu distanční výuky. Většina nevidomých učitelů nemá, myslím, velký problém s prací s moderními technologiemi. Protože však pracujeme na dálku, nemůžeme při vlastní výuce hmat používat. Proto více mluvíme a klademe otázky. To je samozřejmě namáhavější způsob, ale myslím, že jsme se i s tímto dokázali vyrovnat. Nevidomé žáky učím na konzervatoři. Snažím se jim z pozice zrakově postiženého předávat své zkušenosti, které jim učitel bez postižení předat nemůže. Nevidomému dítěti bych tedy v případě hry na nástroj raději našel dobrého vidícího učitele, seznámil ho se specifickými potřebami dítěte a sám bych oběma pomáhal. Dnes nevidomé děti totiž vyučují často učitelé, kteří s výukou zrakově postižených nemají zkušenosti. Členové našeho klubu učitelů hudby proto někdy působí jako poradci pro inkluzivně vzdělávané žáky i pro jejich učitele. Vždy jsem rád, když se na mne nějaký učitel či asistent nevidomého žáka obrátí. Velmi rád mu poradím a navrhnu způsob, jak takového žáka vyučovat. Jak vnímáte hudební spolupráci s vaší ženou? S Petrou jsme se seznámili při studiu na konzervatoři. Tam byli občas přijati i vidící uchazeči, ona byla mezi nimi. Už ve škole jsme vytvořili duo klarinet kytara, v té době jediné v republice. V letech 2001 až 2002 jsme studovali naše nástroje a hru v duu v Moskvě. A hráváme stále, dnes je však tou hlavní, nejdůležitější a nejpříjemnější náplní našich životů rodina. Máme spolu dvě děti. Dvanáctiletá Andulka hraje na klavír, ale myslíme, že její směřování je spíše výtvarné. Desetiletý Tonda se nejvíce zabývá počítači. Společný čas trávíme také rozpravami o naší práci a vymýšlením aktivit pro žáky, neboť moje žena učí na stejné ZUŠ jako já. A protože dobře vidí, samozřejmě mi může pomoci i s některými věcmi, které bych sám dělat nemohl. Je mým častým průvodcem, řídí auto atd. Jak jste prožívali rok studia v Rusku? Jaké je ruské publikum? Vždy říkám, že to byl jeden z nejzajímavějších roků v našich životech. Studovali jsme na Státním specializovaném institutu (dnes akademii) umění v Moskvě, vysoké škole, která se zabývá výukou zrakově postižených. S některými jejich profesory jsme se setkali u nás na mezinárodních soutěžích zrakově postižených hudebníků a napadlo nás požádat o to, zda bychom tam mohli studovat. Následně se nám podařilo získat finanční prostředky od několika nadací. Velmi intenzivně jsme se tam zabývali hrou na nástroje, především ale komorní hrou v našem duu. Naši učitelé velmi rychle zjistili, co potřebujeme, a přistupovali k nám s hlubokou znalostí hudby a s velkým entuziazmem. Poznali jsme mnoho nového a po roce jsme se vrátili s poněkud jiným náhledem na hudbu, hloubku projevu i její studium. Zastávám názor, že pokud člověk odjede na čas do zahraničí, bude po návratu posuzovat život u nás s určitým nadhledem. Díky Natálii Ivanovové-Kramské, která učila Petru a pracovala s námi jako s duem, jsme měli možnost koncertovat v moskevských muzeích, galeriích i ve věhlasných koncertních sálech. Pro své žáky totiž pořádala mnoho koncertů a nás k nim záhy přibrala. Pro mě je nezapomenutelný společný koncert s kolegou a přítelem, nevidomým klarinetistou Vadimem Titovem v Archangelsku, daleko na severu Ruska. Už několik minut před vstupem na pódium začali lidé tleskat a my jsme vnímali, jak moc touží po hudebním zážitku. Takové je, myslím, ruské publikum. Chce poslouchat klasickou hudbu, velmi si váží její tradice, je velmi znalé i kritické. Díky dalšímu příteli, vynikajícímu nevidomému kytaristovi Denisu Asimovičovi, který už bohužel není mezi námi, jsme odehráli několik koncertů i v Bělorusku. Při jedné z cest na běloruský venkov jsme se setkali s místním knězem. Navrhl nám, abychom zahráli na jeho mši. Odvezl nás do zapadlé vesnice se starobylým dřevěným kostelíkem. Vrátili jsme se v něm snad o století zpět a zahráli lidem krátký program z české hudby. To nečekali! A tak vděčné publikum a příjemný pocit málokdy zažijete! Přitom jsme tu hrát neměli, jen jsme se nechali nést událostmi. Byl to opravdu neobyčejný zážitek. Koncertujete i s dalšími nevidomými hudebníky? Ano, občas. Krásné zážitky mám ze společných koncertů s kolegy z konzervatoře, klarinetistou Janem Budínem a klavíristou Romanem Schenkem. Doufám, že si ještě někdy znovu zahraji s klarinetistou Vadimem Titovem. Setkali jsme se v Mariánských Lázních, kde vyhrál soutěž zrakově postižených hudebníků, a od té doby jsme přáteli. Kromě hry na klarinet pracuje také jako školitel odečítače JAWS v ruské organizaci nevidomých. Rád bych ještě vzpomenul na krásnou spolupráci s anglickou nevidomou flétnistkou Kate Risdon, s níž jsem vystoupil v roce 2017 na koncertě ve Španělském sále Pražského hradu. Jak vnímáte spolupráci s dirigenty? Mám štěstí, že jsem často hrál jako sólista s orchestry a tedy i s mnoha dirigenty. Protože na dirigenta nevidím, musíme se na některých věcech, jako je tempo, nástupy apod., předem domluvit. Při hře mě ale dirigent pečlivě sleduje a jako vynikající hudebník mnohdy dokáže bez předchozí domluvy vytušit můj záměr. Ten předává orchestru, který se mé hře přizpůsobí a podpoří ji. Osobně jsem měl možnost hrát s opravdu kvalitními orchestry i dirigenty a jsem tomu rád. Co si představíte, když se řekne hudba a Vánoce? Mám rád vánoční hudbu starých českých skladatelů. Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby je překrásná, zvláště třeba její nahrávka na autentické nástroje, kde zpívá mimo jiné Magdaléna Kožená. Mám rád ale i hudbu málo známých českých skladatelů, např. Josefa Antonína Sehlinga. Rádi každoročně navštěvujeme vánoční představení souboru Chorea Bohemica ve Stavovském divadle, který hraje zajímavé úpravy lidových písní a vánočních koled. Rád poslouchám i zdařilé jazzové úpravy vánočních písní. Vánoce, to je i česká lidová hudba, a v ní hraje nezastupitelnou roli můj oblíbený klarinet. Na Štědrý den si rádi s rodinou i s přáteli koledy zahrajeme a zazpíváme. A po Štědrém dni rádi navštívíme vánoční koncert v některém z pražských kostelů. Antonín Vraný # LITERÁRNÍ KLÁNÍ V Zoře číslo 6 jsme vás, vážení čtenáři, vyzvali k tvorbě. Chtěli jsme, abyste napsali krátkou pozvánku,… ostatně to jsme již psali v předchozím čísle. Nyní tedy přinášíme druhé dílko ze zatím stále jen dvou – text Václav Valáška. Připomínám, že jsme se rozhodli – i vzhledem k tomu, že pandemie nadále zůstává – vyhlásit ještě druhé kolo, či spíše posunout termín do 31. března roku 2021. redakce # Valašské kotáry vás očekávají To ještě Noe se svou archou nedorazil k Araratu a...? Blbost, přeháním! Takže jinak. To ještě Kryštof Kolumbus nepřistál u břehů Ameriky a staří Valaši už dávno sbírali švestky do beček a pálili z nich slivovici, jinak řečeno valašský penicilín. Užívá-li se správně, je to lék nad léky. Ale pokud ji chce někdo ochutnávat jen tak s domácí klobásou nebo špekem, pozor! Dokáže být i mrcha zrádná! V této souvislosti je dobré absolvovat veškeré prohlídky a trasy po Valašsku, na které jste tímto srdečně zváni předem, dokud nohy slouží! Takže zabalte potřebné bebechy a přijeďte. Nezapomeňte pevné boty, horské oblečení, též plavky, sluneční brýle a opalovací krémy. Z toho vyplývá, že se můžete slunit u přehrady Bystřička, namočit tělo do vod přehrady v Horní Bečvě, nebo koupalištích ve Vsetíně, Valašském Meziříčí či Rožnově p. Radhoštěm, tedy městech spadajících do vsetínského SONSu. Ptáte se a co příroda? K čemu pevné boty a avizované oblečení? Vyjmenovat všechny vrchy by zabralo kus místa, proto se zmíním jen o nejnavštěvovanější hoře Velký Javorník, ze kterého je úžasný výhled na okolní hory, nebo vrchol Soláň se stálou výstavou dřevěných soch. Pro ty zdatnější se nabízí i Lysá hora, nejvyšší vrchol Beskyd. Ta ovšem, jak mnozí vědí, nepatří Valašsku, ale Lašsku, ležícímu o necelou vsetínskou míli dál. Co? Jak dlouhá že je vsetínská míle? To nikdo neví. K překročení hranic těchto oblastí není nutné mít u sebe pas. Tady je však turisty potřeba varovat! Pozor na divoké šelmy! Vlky, divočáky, lišky a lišáky nemá cenu ani zmiňovat, těch žije po českých lesích už tolik, že to nikoho nevzrušuje. Rysa ostrovida uvidíte pouze tehdy, když budete mít veliké štěstí, ale můžete narazit i na medvěda. Ano! Povede-li vás však zkušený horal, jste chráněni. Opravdu! Sám jsem to zažil. Před tím, než jsme tenkrát vyšli, nás postavil do řady, pečlivě spočítal, pak se ujal slova. „Vážení,“ povídá, „než vyrazíme, dám každému zvoneček a vy si ho připnete na ruku! To abych slyšel, kde se nacházíte. A kdybyste narazili na medvědí lejno, utíkejte, co vám nohy stačí!“ Po rozpačitém, několikavteřinovém tichu kdosi vyštěkl: „A jak poznám, že je to medvědí lejno?“ „Vole?“ dodal potichu. „Bude v něm spousta zvonečků!“ Nemít strach je sice dobrá vlastnost, ale i z našich měst si můžete odnést nezapomenutelné vzpomínky. Tím jsem se plynule přenesl z lesních hvozdů do parků a zámeckých interiérů. Sídlo vsetínských pánů, které se rozprostírá nad řekou Bečvou, disponuje různými výstavami a budete-li mít štěstí a povede vás průvodkyně typu mé manželky, nemusíte vidět, stejně jako já, a přesto v duchu uzříte plastický obraz všech exponátů. Mně se v těchto prostorách, na její přímluvu, ocitl v rukou i samopal Špagin, používaný ve druhé světové válce. Podal mi ho sám správce sbírek. Vzápětí mne trochu rozladil, když na mou otázku, jestli si jej (ten samopal) mohu vzít domů, kategoricky odmítl. Od průvodkyně jsem se pak dověděl, že jeho pohled hovořil něco o bláznech a chtěl si prý poklepat na čelo. Jak však říkám, základem je mít průvodkyni, která ví, co vás zajímá! Ale bacha! Já svou paní znám, tudíž vím, co očekávat. Povede-li vás však ale nějaká ukecaná a svlaží cestou své útroby pivem, může vám z toho brnět hlava! Také se přimlouvám za návštěvu zámku v Lešné nebo Valašském Meziříčí! Jestliže si domluvíte čas návštěvy předem, máte jistotu, že mimo vaši skupinu zrakově postižených se budou chodbami ploužit jen duše bývalých majitelů, a dohlížet, abyste osaháváním něco neponičili. Evropským unikátem je valašskomeziříčská manufaktura Gobelínka. Od doby, kdy jsem ji navštívil, vím, jakým způsobem se kdysi vázaly koberce a co práce, trpělivosti a zručnosti to vyžadovalo. Tady si dovolím další radu! Jestli budete chtít zjistit to co já, musíte zahodit ostych. Když jsem tenkrát po několikaminutovém poslechu vysvětlování pochopil, že nic nechápu, koukl jsem na hbité prsty zaměstnankyně prsty svými. Trpělivě snášela mé doteky, odpovídala na mé zvídavé otázky, ale chvílemi jsem to z ní tahal jako z chlupaté deky. Přestože jsem ji neviděl, byla krásná, protože měla smysl pro humor. Později jsem několikrát zapřemýšlel, jaká by z ní byla moje průvodkyně...? To by však asi neprošlo. Spousta času se dá strávit v Rožnově pod Radhoštěm. Než projdete Valašské muzeum v přírodě, uteče den, jako když ruku obrátíš. Těch roubenek, stodol, staletého nářadí či nádobí. Od samotného koukání až bolí prsty na rukou. Na zdejším Slavíně odpočívají vedle Emila Zátopka také Ludvík Daněk a Jiří Raška. Ten Vyšehradský, kde je pochována spousta věhlasných a světoznámých lidí, je sice větší, ale Rožnovský mu za nějaký ten rok bude v patách. Zatím však nejsou lidi. A až se jim pokloníte, čeká na vás některá z hospůdek, samozřejmě starých valašských. Aniž se budete muset ptát na cestu, dotáhne vás k nim nádherná, všudypřítomná vůně kyselice, uzeného masa a už zmíněné slivovice. Na nedávno postavenou rozhlednu jděte raději až další den, až si odpočinete. Je to do kopce a cesta není vystlaná měkkou travičkou, nebo mechem, nýbrž hrbolatými kameny a kořeny. Pustevny, jedno z nejvyhlášenějších míst. Nahoru se dostanete nejen pěšky, ale i autobusem, nebo lanovkou. Zde na vás čeká nově zrekonstruovaná chata Libušín, jeden z Jurkovičových skvostů. Od ní to musíte vzít k soše Radegasta a vzdát mu hold za to, že je život hořký, bohudík! Jinak to nejde, protože by to bylo totéž jako navštívit Prahu a nevidět Karlův most! A když už budete tady, vezměte to cestou po vrcholu a ta vás dovede k dřevěné kapli, kde kdysi kázali Cyril s Metodějem. Méně náročná je prohlídka muzea Tatry Kopřivnice. Pro motoristy učiněný ráj. I zde platí – domluvte si termín! Budete mít jistotu, že se vám nebudou motat pod nohama děti. Nic proti mládeži, ale když kvůli jejich řevu neslyšíte vlastního slova, pak to není to pravé ořechové. Hrubé provazy, vyznačující kudy musí normální lidé chodit, strážce sbírek odstraní, pootvírá dveře aut, do kterých se můžete posadit, přitom vám podá pomocnou ruku, abyste si, nedejbože, neublížili. Nemohu nevzpomenout slavnou Vizovickou palírnu. Už z dálky vás přivítá dřevěná socha Bolka Polívky, umně vytesaná v nadživotní velikosti. Pověřený pracovník rád povypráví o všech problémech i úspěších provozu, ostatně jako všude jinde. Dokonce dostanete ochutnat. Ale veliké naděje si raději nedělejte, jsou to lakomci. Štamprle, do kterých nalévají, jsou jen o něco větší než náprstky. Usměje-li se na vás štěstí, dostanete dva. Pokud vám to bude málo, vedle v prodejně nakoupíte, co hrdlo ráčí. Co do ukojování chuťových buněk se jeví jako lepší čokoládovna, která je jen o pár kroků dál. Vemte si třeba takové pralinky! Věřte nebo nevěřte, pokaždé v životě, když jsem dal jednu na jazyk, vyskočila v mé hlavě otázka, jak do ní dávají tu náplň? Teď už to vím. Ale nepovím! Neméně zajímavá je výroba vánočních figurek a kdoví čeho ještě. A ty příchutě?! Dokonce i čili. Uznejte! Čokoláda a pálivá paprika? Existovalo to kdy? No, však uvidíte! Po absolvování zážitků si určitě nenechte ujít skvělé masáže prováděné v masérském centru SONSu Vsetín. Vyhřívané stoly, příjemná hudba, ještě příjemnější promnutí všech svalů zkušenými prsty. Jako bonbónek na ukončení je to skvělé, ne? I zde je však dobré objednat se předem! Vážení čtenáři, dovolte mi poslední poznámku a končím. Než několikrát slyšet, nebo číst, je lepší jednou zažít! Takže na shledanou na valašských kotároch! Václav Valášek # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Rozjímání pro koukavé – 1. část Na neveřejných konferencích, které se velmi podobají sociálním sítím, se nevidomí lidé o lecčems dohadují, nadávají si i vzájemně souhlasí atd. Rozjímání pana Luboše Hockého o soužití slepců s vizuálním světem by se podle názoru našeho dopisovatele mohlo hodit k publikaci v časopisu Zora pro poučení PT publika. Souhlasíme, a s drobnými zásahy typu překlepů nabízíme našim čtenářům. Možná to rádi využijí pro nenásilné poučení svého vidoucího okolí. Zdravím, a předkládám k věcné diskuzi můj text, jenž jsem ke dni bílé hole a dni nevidomých dal k dispozici našemu oblastnímu týdeníku, který vychází na Lounsku, Žatecku, Podbořansku, a obměněn i na Chomutovsku. Text byl rozdělen do pěti čísel tohoto týdeníku. Za věcné připomínky děkuje Luboš Hocký. Víte, jak oslovit na ulici či nabídnout pomoc slepci? Mezinárodní den bílé hole připadá na patnáctého října, den nevidomých na 13. listopadu. Upozorňuje nás na existenci nevidomých lidí, kteří žijí mezi námi. Doprovází ho i každoroční sbírka Světluška a Bílá pastelka, letos probíhá již 21. ročník. I přes nepříznivou epidemiologickou situaci se vydalo do ulic měst pět set dvojic dobrovolníků. Vybrané finance půjdou na nácvik chůze s bílou holí, výcvik vodicích psů, výuku na počítačích či knihovnu digitálních dokumentů Sama znám jednoho pána, který je nevidomý. Každý týden mu posílám již řadu let mailem články, které v našem týdeníku vycházejí, aby měl, jak on říká, před chlapy na pivu taky nějaký ten přehled. Jako člověk je velmi vnímavý, pozorný a milý. Nezapomene popřát na MDŽ, narozeniny, svátek, Velikonoce či Vánoce. Silnou jeho stránkou je i pozitivní přístup ke světu. V poslední době už nechodí ani za kamarády na pivo, zhoršilo se mu zdraví, ale poprosil mě, zda bych neotiskla jeho rady, když vidíte slepého a budete mu chtít pomoci, jak se máte chovat, které sám sepsal spolu se svými příběhy ze života. Ráda. Proto, ať už k výročí Mezinárodního dne bílé hole, nebo Mezinárodního dne nevidomých, vám v našem seriálu přiblížím pohled, rady a tipy pana Luboše Hockého z Loun, jak pomoci nevidomému. Děkuji. (caj) Vidíte slepého? Chcete nebo potřebujete jej oslovit či mu chcete pomoci? Víte jak? Je mi 79* let, od svého 24. roku jsem prakticky nevidomý a od 30 let nerozeznám světlo od tmy. Po celou dobu mé slepoty, až na dobu, kterou jsem strávil ve slepecké škole, se pohybuji mezi vámi, koukavými, a tak jsem poznal velice důvěrně problémy a předsudky, jež mezi vámi, vidícími a námi nevidícími jsou a existují. Čas od času se dostávám do situace, kdy potřebuji pomoci a přiznám se, že je mi někdy poskytnuta velice komickým způsobem, jenž je vyvolán neznalostí, nesmělostí toho, kdo mi pomoc poskytuje, ale upřímné díky za ni. Velmi často si vzpomínám, když jako voják jsem s kamarádem na vycházce v Nymburce viděl slepého, jak se svou hůlkou kráčí ulicí. Přiznám se, že na rotu pochodující americké námořní pěchoty bychom necivěli asi vyjeveněji. Jistě bychom pomohli, bylo-li by třeba, ale hodina společenského chování a projev vysoké inteligence by to určitě nebyl. Večer na pokoji jsme všichni probírali něco, o čem jsme neměli pojem S úsměvem proto přecházím různé netaktnosti, pokud ovšem nejsou vyvolány nabubřelým, nafoukaným, povýšeneckým jednáním. Mnozí z vás mne znáte osobně, mnozí z telefonu, jiní jen tak od vidění z ulice, vlaku autobusu. Pracoval jsem téměř 30 roků jako telefonista v porcelánce. Předsudky Jedním z nejznámějších předsudků je, že slepcům se zlepší sluch. Není to pravda, potvrdí vám to každý lékař. Smysly se nemohou zlepšit. Neslyšíme lépe, ale více posloucháme, neboť zvuk je pro nás rozhodující. Chodidly vnímáme terén, po kterém kráčíme, chodidla mi signalizují volné dlaždice v chodníku a jeho zakřivení s různými výmoly. Hůlka nás informuje o překážkách na cestě, ale téměř vždy selže, má-li oznámit výkop. A nenajde a ani nemůže najít korbu nákladního auta, protože ji podejde. Do lešení slepec vrazí také dříve hlavou nebo holenní kostí. Tříkolka, autíčka a jiné hračky na sídlištním chodníku, to je také pěkná záludnost a stojí za upozornění. Ale sluch, sluch nás informuje o pohybu našeho okolí, o kolemjdoucích, ale hlavně o motorových vozidlech. Dále jsou zvuky, co jsou na stejném místě, jako kompresor lednice v obchodě, hluk z restaurace, zvýšený hluk na hlavní ulici, železniční trať se zvonky na přejezdu, šumící kanalizační šachta a různé jiné. To všichni znáte a slyšíte, ale nevnímáte, neboť to nepotřebujete. Pro nás jsou to však zvuky orientačně velmi důležité, neboť jsou na stálém místě. Mnozí z vás mají představu, že máme geniální paměť na hlasy. Není tomu tak. Slepec, který žije pouze v kruhu rodiny a zná pouze přátele, je samozřejmě lehce pozná. Slyší relativně málo lidí ve stejném zvukovém prostředí. Co však telefonista, masér a ti, kdož přijdou do styku s velkým množstvím lidí? On je skutečně velký rozdíl slyšet někoho v klidu místnosti, z telefonu, v klidné ulici, a něco zcela jiného je, když na slepce promluvíte v rušné restauraci, obchodě, na ulici, kde jsem nucen sledovat provoz na chodníku a, pokud se blížím ke křižovatce, provoz křižovatky. Pozdrav, pokud nepadne jméno, může také platit někomu zcela jinému, kdo je za námi. Ale ani Ahoj Luboši, Vašku, Jardo, Franto v hlomozu ulice občas nestačí k poznání kamaráda. Poznat někoho, koho jsem léta neslyšel, v hluku ulice, kdy jsem soustředěn na její šum, po hlase je prakticky nemožné. Představte se nějak jménem a neklaďte otázku: jestlipak mne ještě poznáš?? Jde přede mnou starý, špatně pohyblivý člověk, malé dítě,… a tento dojem může vyvolat vánek pohybující odhozenou krabičkou od cigaret nebo papírem a musím se proto plně soustředit na ně. I slepcům se s přibývajícími lety horší sluch a těm, co nevidí více let z titulu vysoké námahy, podstatně rychleji, než vám koukavým. Potkáte-li na ulici člověka s bílou holí, jež má červené pruhy, vězte, že je to člověk s poškozeným zrakem i sluchem. Sluch, hmat i čich si musíme vycvičit a stále cvičit, aby nám sloužily tak, jak potřebujeme. Cit mám ve všech prstech stejný, ale číst Braillovo bodové písmo mohu pouze ukazováčkem pravé ruky. Ten je na to vycvičen. Víte, jak oslovit na ulici či nabídnout pomoc slepci? Nejprve připomínám, že nevidomí jsou normální lidé, kteří mají různé povahové rysy, přednosti a nedostatky jako ostatní a obvykle je nepotěší silné projevy soucitu, poznámky zpochybňující nebo přeceňující naše schopnosti. Jsou mezi vámi tací, kteří, když vidí dobře se pohybujícího slepce, tak zkoumají, snaží se dokázat, že slepotu předvádí. Stalo se mi, když kotelna na Tyršáku měnila rozvody, že byl odkryt topný kanál v jedné z ulic, kudy musím chodit. Dobrý známý se cestou přidal a chtěje dokázat, že vidím, nechal mne spadnout do 2 metry hlubokého kanálu s konzolemi a trubkami, a pak se divil jak je to možné. Na moji otázku Proč jsi to udělal? odpověděl Luboši, já věřil, že vidíš a že zastavíš. Nechte rozhodování na lékařích. Mohu vás ubezpečit, že slepotu nenafilmujete a přístroje neoblafnete. Podíváte-li se slepci přímo do očí, uvidíte i vy, že oči jsou mrtvé, neživé. Je to vidět i na mých fotografiích, jak mi odcházel zrak, jak jsem slepnul. Šel jsem touž ulicí při její generálce a vodohospodáři měli otevřenou 270 centimetrů hlubokou jímku. Dvě dámy se bavily s pánem v autě, dívaly se na mne, jak kráčím k výkopu, a nechaly mne tam spadnout. Odešly, auto odjelo – a byli to lidé, jež podle hlasu znám. Co vy na to? Samozřejmě respektuji, že nikdo není povinen mne na nebezpečí upozornit, převést přes ulici nebo křižovatku. Lepší je ale říci On vidí! a tím omluvit svoji lenost, neochotu pomoci. Často mne lidé zkoušeli tím, že mi mávli něčím před obličejem. Ani to vám však nemusí vyjít. Jak vysvětlíte úder do obličeje? Slýchávám také: když šlápneš do prázdna, tak dej nohu zpátky, ne? Couvni! To je nesmysl! pokračování Luboš Hocký # ZDRAVÍ: Když se řekne prekanceróza V některých buňkách našeho organismu mohou vlivem věku, stresu, různých chemikálií a dalších faktorů nastávat změny. Pokud zvyšují pravděpodobnost vzniku rakovinových buněk, mluvíme o prekanceróze. Nejedná se sice ještě o rakovinu, je však třeba zbystřit a věnovat jí zvláštní pozornost. Prekanceróza se může objevit v různých částech organismu, tedy i příznaky mohou být různé. Signálem, že něco není v pořádku, často bývá tlak v břiše, zvětšení břicha, přítomnost krve ve stolici, neplánované hubnutí, dlouhodobá únava a snížená výkonnost nebo dlouhodobě zvýšená teplota, obzvlášť k večeru. Ženy mohou pociťovat bolest v podbřišku nebo nalézt hmatatelnou bulku v prsu či v tříslech. Jaké jsou nejčastější prekancerózní stavy? V rakovinu tlustého střeva se mohou vyvinout polypy, uzlíkovité výrůstky v tlustém střevě. Často je lze zjistit a odstranit při vyšetření tlustého střeva (kolonoskopii). To se doporučuje pro většinu lidí od 45 let. Většina mateřských znamínek nevyžaduje léčbu. Pokud se ovšem zvětší, změní tvar nebo barvu, měli byste i je nechat vyšetřit lékařem. Může se z nich totiž vyvinout rakovina kůže. Další prekancerózou je stav, kdy v kostní dřeni vznikají abnormální krevní buňky. Obvykle nevykazuje žádné příznaky, může se však vyvinout v rakovinu krve. Bývá odhalen při běžném krevním testu. U žen se může objevit prekanceróza děložního čípku. Je zjišťována z jeho buněk pomocí tzv. Pap testů, které lékaři doporučují ženám už od 21 let. V zemích, kde se používají, četnost rakoviny děložního čípku výrazně poklesla. Při běžném mamogramu může lékař odhalit také abnormální buňky v mléčných žlázách prsu, které zatím neprostupují do okolní tkáně. I ty se mohou vyvinout v rakovinu. Léčba obvykle spočívá v chirurgickém zákroku v kombinaci s radiační terapií. Dříve se lékaři domnívali, že prekancerózy a další poškození buněk způsobuje hlavně činnost látek zvaných karcinogeny. Dnes zastávají spíše názor, že na vzniku prekancerózy spolupracuje více faktorů. Kromě karcinogenů sem patří hormony, stres, infekční viry, bakterie a paraziti, chronické záněty a dráždění dýchacích cest tabákovým kouřem i znečištěné životní prostředí. Jak prekancerózy diagnostikujeme? Vyhledávání (screening) těchto stavů se stalo rutinní součástí preventivních lékařských prohlídek. Zvláště pak u stárnoucích a na některé typy rakoviny náchylnějších osob. Na přítomnost abnormálních buněk mohou ukázat běžné krevní testy, fyzikální vyšetření i zobrazovací metody. Pro stanovení přesné diagnózy je však nutná biopsie, tedy odběr a následné mikroskopické vyšetření buněk malé části tkáně. Léčba se odvíjí vždy od konkrétního nálezu a jeho závažnosti. Může jít o pravidelné pečlivé sledování pacienta, zahájení léčby, která předchází růstu abnormálních buněk,nebo menší či větší chirurgický výkon. V některých případech je nález podkladem i pro vyšetření dalších členů rodiny. Jiří Petr Zdroj: zdravi.euro.cz, vitalia.cz, mojezdravi.cz # Zvládneme v budoucnu léčit i dědičné choroby? Usherův syndrom je závažné dědičné onemocnění, které se objevuje v prvních dvou desetiletích života. Postihuje zrak i sluch, ale zatímco porucha sluchu je většinou patrná od raného dětství, porucha zraku se obvykle přidává později. Projevuje se omezeným zorným polem, horším vnímáním kontrastů, šeroslepostí, ale v závažných případech i částečnou nebo úplnou hluchoslepotou. Kromě toho se mohou objevit také poruchy rovnováhy. V České republice trpí Usherovým syndromem asi 400 osob. Už v roce 1858 popsal pruský průkopník oftalmologie Albrecht von Graefe případ neslyšícího pacienta s poruchou pigmentace očí. Barva každého jeho oka byla jiná. Navíc jeho dva bratři trpěli stejnými příznaky. Domněnku, že jde o dědičnou chorobu, potvrdil jeho student Richard Liebreich. Onemocněním totiž v Berlíně, kde svá sledování prováděl, trpěli sourozenci a rodiny napříč všemi generacemi. Naopak nenacházel žádné ojedinělé případy. Syndrom poprvé popsal v roce 1935 skotský oftalmolog Charles Usher. V roce 1977 byly pak rozlišeny a popsány jeho tři základní typy. Ty se postupně dále upřesňovaly. Účinná léčba však už byla nad naše síly. Nyní svitla pacientům velká naděje. Nejprve byla objevena struktura poškozeného genu, který je původcem Usherova syndromu. Následně němečtí vědci vyrobili zdravý gen a vpravili ho do těla viru. Čeští vědci pak vyšlechtili výzkumná miniprasata s poškozeným genem. Pro výzkum genové terapie jsou vhodnější než třeba laboratorní myši, protože se více podobají člověku. Jednomu z nich už byl aplikován do sítnice virus se správným genem. A skutečně, oko začalo produkovat bílkovinu, jejíž nedostatek onemocnění způsobuje. Jde o poměrně běžný, krátký a bezpečný operační výkon. Pokud se prokáže jeho úspěšnost, bylo by možné provádět ho na několika pracovištích i v našich nemocnicích. Jiří Petr Zdroj: tichezpravy.cz, nemoc-pomoc.cz # NĚCO K VÁNOCŮM… A NĚCO K SILVESTRU Svátek svatého Mikuláše Vloni jsme psali o původu Vánoc, letos se podíváme na jakéhosi „předskokana“ Vánoc – na svátek sv. Mikuláše. V každém státě představuje svátek svatého Mikuláše jiné tradice a zvyky. V České republice a na Slovensku je Mikuláš zobrazen jako muž s bílými dlouhými vousy, oděn do biskupského oděvu a s sebou si při nadílce bere anděla a čerta. Andělé spolu s Mikulášem rozdávají dětem dárky, čert má za úkol strašit a symbolicky trestat zlobivé děti. Mikuláše se slaví v noci z 5. na 6. prosince. Obvykle dostávají děti čokolády, pamlsky, ale také pomeranče, banány, brambory nebo uhlí. Dříve totiž bylo ovoce, stejně tak jako čokoláda, oříšky nebo sušené plody, vzácností, a tak je nosil hodným dětem a lidem Mikuláš. Svatý Mikuláš byl ovšem skutečnou osobou. Narodil se kolem roku 280 v městě Patara v Lýkii, ale většinu života prožil ve městě Myra, dnes Demre, v Turecku, kde 6. prosince roku 345 (nebo také až 352) také zemřel. Již za časů pronásledování křesťanů působil jako biskup, zúčastnil se ale – po uznání křesťanství oficiálním náboženstvím – i Prvního nikajského koncilu. Na něm byly poprvé zformulovány zásady víry a další základní teze náboženství, které se posléze stalo nejmasovější věroukou světa. Pohřben je v Bari v jižní Itálii, kam ho převezli italští námořníci, kteří ho považovali za svého patrona. Mikuláše uctívá celá řada křesťanských církví: Anglikánství, Baptismus, Kalvinismus, Katolictví, Luteránství, Metodismus, Pravoslaví, Presbyteriáni, východní pravoslavné církve. Jeho atributy jsou mitra a berla; tři zlaté koule (zlatá jablka), zlaté pruty, pytlíky, chleby, měšce; tři chlapci v kádi; tři chleby na knize; kotva a loď; zajatci; žebrák. Je patronem států a zemí (Ruska a Lotrinska), ministrantů, dětí, panen, poutníků a cestujících, rybářů, soudců, advokátů, notářů, obchodníků, lékárníků, hostinských, obchodníků s vínem (ale i s parfémy, zrním, semeny, krajkami, suknem), patronem řezníků, sládků, lihovarníků, mlynářů, pekařů, sedláků, tkalců, kameníků, dělníků v kamenolomech, knihařů, knoflíkářů, svíčkařů, hasičů a zajatců. Je vzýván za šťastnou svatbu, proti nebezpečí vody a moře, ke znovuzískání odcizených věcí, proti zlodějům. Je i patronem měst (Amsterdam, Bari, Barranquilla atd.). Jako biskup v Myře v Lykii byl už za svého života velmi oblíbený mezi lidmi, proslul štědrostí k potřebným, jako obránce víry před pohanstvím a zachránce nespravedlivě obviněných. Pro množství zázraků, které se udály na jeho přímluvu, je také někdy zván Mikuláš Divotvůrce (Nikolaos ho Thaumaturgos). Jde o jednoho z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství, ve východních církvích je po Panně Marii druhým nejuctívanějším svatým vůbec. V západní liturgické tradici jeho svátek připadá na 6. prosinec a oslava tohoto svátku je spojena s rozdáváním dárků dětem (obvykle v předvečer 5. prosince). Byl rovněž inspirací pro vytvoření mýtické postavy Santa Clause, dodáním dalších atributů. Během Galeriova a Maximinova pronásledování křesťanů byl patrně vězněn, v období rozkvětu křesťanských komunit za Licinia již byl zcela jistě biskupem Myry, a to patrně velmi oblíbeným a rozsáhle činným v oblasti dobročinnosti. Byl též velmi zapáleným obhájcem víry a bojovníkem proti ariánství a pohanství. Je mu připisováno zničení několika pohanských chrámů. Zároveň se též patrně zasazoval o spravedlivý přístup k cizincům a dohlížel na spravedlivý chod soudů. Nejspíše moudře, neboť se stal známým též jako ochránce nespravedlivě obviněných. Na Prvním nikajském koncilu se tvrdě postavil proti přívržencům ariánství, směru, který právě koncil označil za herezi. Mikuláš z Myry zemřel patrně 6. prosince, podle některých historiků ale jde možná o fabulaci mající podložit umístění jeho svátku na tento den, aby nahradil pohanský svátek zrození Diany, římské bohyně lovu. Pohřben byl původně v Myře, avšak v 11. století, když se Byzantská říše potácela pod útoky četných nájezdníků, stala se Malá Asie součástí islámského světa. Pád Mikulášova hrobu do rukou muslimů vyburcoval italské námořníky, kteří v roce 1087 Myru přepadli a ostatky odvezli do Bari (prázdný sarkofág stojí v Demre dodnes). Kryptu s Mikulášovými ostatky posvětil roku 1089 papež Urban II. Úcta a tradice Jako všichni světci z jeho doby nebyl sv. Mikuláš z Myry nikdy oficiálně prohlášen svatým, jeho uctívání se prostě stalo součástí víry širokých vrstev a zvolna se šířilo, k jeho největší expanzi docházelo od 8. století v Rusku, jehož je patronem. Postupně se jeho kult šířil i do dalších slovanských zemí a od 10. století do Evropy, zvláště Německa, Francie a Anglie. Za svatého ho uznávají všechny křesťanské církve, které úctu ke svatým praktikují, u pravoslavných jde o nejuctívanějšího světce (pomineme-li Pannu Marii), velmi oblíben je též v Nizozemí, Německu a USA. V celé Evropě nacházíme často cykly se scénami z Mikulášova života – např. v německé Kostnici z 15. století nebo v kostele Panny Marie v Gdaňsku. Po světě jsou rozesety desetitisíce kostelů zasvěcených svatému Mikuláši, mimo jiné např. Basilica di San Nicola v Bari, kde jsou uchovávány jeho ostatky, ze kterých už po několik staletí vytéká tekutina, které jsou připisovány léčivé účinky. V Česku je to například katedrála svatého Mikuláše v Českých Budějovicích, v Praze stojí kostel na Staroměstském náměstí, na Malé Straně a barokní ve Vršovicích. V Brně stál Kostel svatého Mikuláše na Náměstí Svobody. Zpodobnění a atributy Mikuláš je zobrazován jako starší biskup s vousem; na Východě je zobrazován holohlavý. Jako nejčastější atribut mívá Mikuláš u sebe tři zlaté koule na knize. Tento atribut je spojen s legendou o šlechtici a jeho třech dcerách. Mikuláš bývá oblečen v červeném plášti, na hlavě mívá biskupskou mitru a v ruce biskupskou berlu. Legenda o šlechtici a jeho třech dcerách Jde o jednu z nejstarších legend o sv. Mikuláši, která se dochovala ve vícero podobách. Podle nejextrémnější verze zchudlý šlechtic poslal své tři dcery do veřejného domu, aby si vydělaly na věno. Mikuláš jim podle legendy hodil oknem po jednom sáčku se zlaťáky, takže mohly ukončit svou činnost a vdát se. Umírněnější a poměrně rozšířenější verze podávají celou záležitost tak, že zchudlá rodina uvízla v dluzích a vše směřovalo k tomu, že otec skončí ve vězení pro dlužníky a dcery budou prodány a odvlečeny do veřejných domů (resp. tam bez prostředků a věna nakonec stejně skončí). K tomu však nedošlo díky zásahu sv. Mikuláše, v jehož popisu se obě verze shodují. Rodina tak unikla z dluhů a zbylo i na věno. Vzhledem k této legendě (a její „extrémní“ variantě) je světec též označován jako patron prostitutek, jsou tím však myšleny především bývalé prostitutky, či sexuální otrokyně. Na stejné legendě je též založena tradice mikulášské nadílky. Sváteční tradice Tradice spojené s Mikulášovou osobou jsou velmi pestré a krajově i národnostně se liší. Součástí většiny z nich je rozdávání dárků dětem. V USA se tato tradice postupně přetvořila ve fenomén Santa Clause, který ovšem dnes již roznáší dárky o Vánocích. Odtud se v této pozměněné podobě šíří do okolního světa. Santa Claus však nemá atributy a oděv českého Mikuláše, ale je oblečen do červeno-bílého oděvu, červeno-bílé čepice a vysokých holínek. Česko a Slovensko V Česku a na Slovensku je v dnešní době při tzv. mikulášské nadílce Mikuláš představován v biskupském oděvu s dlouhým bílým vousem a je doprovázen anděly a čerty. Tato skupinka obchází domácnosti s dětmi 5. prosince v předvečer svátku sv. Mikuláše. Andělé s Mikulášem roznášejí dárky, čerti se starají o symbolické trestání a strašení zlobivých dětí. Ne vždy však byl Mikuláš doprovázen andělem a čertem. Jindy s ním chodil třeba obecní policajt. Anděl je ze všech společníků nejmodernější verzí. Celkově je Mikuláš jakousi přípravou na Vánoce, kdy se nerozdávají příliš hodnotné a trvalé dary, ale spíše jen nějaké pamlsky nebo malé dárky pro štěstí, však v době, ze které tento zvyk pochází, tedy v době kdy byly podobné laskominy a některé druhy ovoce méně dostupné, toto bylo oceňováno více než dnes. Ve všech dobách v této tradici však šlo především více o zážitek než o dary. Proč se na Mikuláše naděluje? Tato tradice má kořeny přibližně v desátém století. Tato tradice vznikla při chlapeckých biskupských hrách, které se držely v Porýní na klášterních školách. Při hrách jeden ze žáků nesl berlu, kterou přebíral funkci představeného kláštera a po jeden den v roce v zastoupení svatého Mikuláše byl pánem školy. Ve třináctém století byl tento svátek posunut na den svatého Mikuláše a ještě později byla vymyšlena hra, ve které čeledín naděloval dětem dárky. Čeledín jménem Ruprecht měl děti odměňovat, ale i pokárat zároveň, a tak se k Mikulášovi postupně připojila postava anděla a čerta. Zdroj: Wikipedia.cz a svatky.centrum.cz zpracoval sj # Anekdoty • Čestný politik, tvrdě pracující zaměstnanec státní správy a Santa Claus najdou tisícovku. Kdo si ji nechá? Santa. Ti dva druzí jsou bájné bytosti. • Dvě ženy se baví nad kávou: „Včera jsem vzala muže na vánoční trhy,“ nadhodí jedna. Druhou to zaujme: „Nepovídej, a chtěl ho někdo koupit?“ • To už je pátý rok za sebou, co k nám zase na Vánoce přijedou manželčini rodiče. Myslím, že letos už je asi budeme muset pustit dovnitř. • Chlapeček v mrazivém prosincovém ránu pobíhá po dvorku a velmi nahlas si prozpěvuje: „JÁ BYCH SI TAK HROZNĚ PŘÁL DOSTAT K VÁNOCŮM NOVÉ KOLO!“ Jeden starší pán na něj nějakou dobu hledí, pak k němu přijde a napomene ho: „Chlapče, uklidni se, Ježíšek není nahluchlý!“ Lehce zadýchaný chlapeček se usměje: „Ježíšek asi ne, ale teta Anežka je hluchá jako poleno.“ • Malá holčička napsala Santovi, že chce k Vánocům malou sestřičku. Santa odpověděl obratem. Holčička prý mu má poslat maminku. • Jaký je hlavní rozdíl mezi sněhulákem a sněhuláčicí? Sněhové koule. • Dvě blondýny bloudí lesem a hledají nějaký hezký vánoční stromeček. Po hodinách mrznutí a odhánění vlků jedna blondýna naštvaně zasekne sekeru do nejbližšího smrku a prohlásí: „Tak, a dost. Bereme příští stromek, který bude mít tu správnou výšku, a kašlu na to, jestli bude ozdobený, nebo ne!“ • Jak víme, že je Santa muž? Žádná žena se špetkou důstojnosti by si na sebe nebrala tytéž šaty tolik let za sebou. • Pepíček stojí u stromečku a raduje se z dárků: „A maminko, všechny tyhle dárky jsou od Ježíška?“ „Přesně tak, Pepíčku,“ usměje se maminka. „Aha, takže vy jste se na mě letos zase vykašlali.“ • „Tati, a odkud je vlastně Ježíšek?“ „Chlapče, když se tak podívám na většinu dárků, řekl bych, že je z Číny.“ • Vlčák se dívá na vánočně vyzdobenou jedličku v obýváku a zasněně si povzdechne: „Můj pán je jednoduše nejlepší. Který pes může říct, že má doma záchod, a ještě s elektrickým osvětlením?“ • Milý Ježíšku, letos nechci, abys mi nosil dárky, mám všechno, co bych si mohl přát. Spíš mě napadlo, nemohl by sis třeba něco odnést? Například mou tchyni? • „Šéfe, mohl bych zítra dostat volno? Žena potřebuje doma pomoct s vánočním úklidem,“ ptá se Rudolf v práci. „To ses zbláznil, Rudo? Víš, jak jsme na tom před Vánoci, kvůli takové pitomosti ti volno dát nemůžu!“ „Díky, šéfe," uleví se Rudovi, „já věděl, že je na tebe spolehnutí!“ • Proč nejsou ve Skotsku kominíci? Proč platit za něco, co dělá každý rok Santa zcela zdarma? • Vojta se ptá kamaráda Hynka: „Proč sis k vánocům přál dvě sady vláčků?!“ „Protože bych si rád měl s čím hrát, i když je doma táta!“ • Jak se správně říká starému sněhulákovi? Louže. A teď ty silvestrovské • Čím se liší škola od ústavu pro duševně choré? Obvykle mají jiné telefonní číslo. • Petr přijde domů pozdě v noci, úplně nametený. Probudí manželku a naléhá: „Jitko, Jitko, vzbuď se! Víš, co se mi právě stalo?“ „To teda nevím.“ „Šel jsem na záchod a světlo se samo rozsvítilo. A když jsem odešel, světlo se zas zhaslo, prostě jen tak – myslím, že získávám nějaký superschopnosti!“ Jitka zoufale zasténá: „Bože Petře, ty prase! Tys zase čůral do lednice!“ • Dítě: Tati, co dělají kondomy? Otec: Předcházejí otázkám, jako je tahle, synu. • Santa Claus sešplhá dolů komínem do rodinného obýváku a … panebože … stojí tam překrásná, úchvatná blondýna, nahá jako palec. Významně na Santu mrkne. Santa se chytne za hlavu: „Když to udělám, už nikdy se nedostanu na nebe. Když to neudělám, tím komínem už zpátky neprolezu!“ • „Tak cos dneska dělal ve škole, Pepíčku?“ „Já o tom nechci mluvit, mami. Večer to stejně uvidíš ve zprávách.“ • Mladý tatínek chodí po parku s kočárkem, ve kterém se zmítá jeho řvoucí synek. Tatínek kočárkem jemně houpe a tišivým hlasem opakuje: „Uklidni se, Fando, no tak, Fando, buď rozumný.“ Kolem jde postarší paní a povzbudivě se na tatínka usměje: „To máte krásného synka, takový bujný, že? A jaké má pěkné jméno, Fanoušek!“ „Ne, syn se jmenuje Radek, Fanda jsem já.“ • Ten trapný okamžik, kdy po roce manželství zjistíte, že všechny ty vtipy o manželském soužití nebyly tak úplně vtipy… • Nezdolný optimismus a radost ze života vás možná neprotáhnou úplně všemi problémy, na které narazíte, ale naštvou dostatečný počet parchantů, aby vám to za to stálo. • Tomovi a Anně je oběma 60 let a už 40 let jsou šťastně svoji. Jednoho dne jdou spolu na procházku, když se před nimi náhle zjeví hodná víla a povídá: „Už jste spolu tolik let a jste tak nádherný pár, ráda bych vám každému splnila jedno přání!“ Anna je bez sebe nadšením a přeje si společný zájezd do Thajska. Puf – náhle drží v ruce dvě letenky do Bangkoku a poukaz na čtrnáctidenní pobyt v pětihvězdičkovém hotelu. Tomovi zajiskří oči a nadchne se: „To je životní šance! Je mi to moc líto, srdíčko, ale přeju si mít o 30 let mladší ženu!“ „A jste si tím jistý?“ ověřuje hodná víla. „Ano!“ bez váhání odpoví Tom. Puf… a Tomovi je 90. • Taky si myslím, že Bůh miluje prosté duchem. Proč by jich jinak nadělal tolik? Zdroj: vtipe-vylez.cz # Recepty na punč Punč pochází z Indie, odkud má i jméno. V hindštině se mu říkalo pánč, což znamená pět, a je to počet ingrediencí, ze kterých se skládal – z alkoholu, citrónu, cukru, vody (nebo čaje) a různorodého koření. Námořníkům a zaměstnancům Britské Východoindické společnosti kdysi natolik zachutnal, že si recept na jeho přípravu přivezli domů. První zmínka o něm je už z roku 1632. Brzy se rozšířil po Evropě, k jeho výrobě se používalo víno a brandy. To se do něj dává i dnes, ale od roku 1655, kdy se poprvé na kontinent dostal jamajský rum, má většinou přednost tato ingredience. Punč má spoustu podob Nicméně každý národ si podle podmínek punč přizpůsobil, v České republice se obvykle dělá z vína, doplněného kapkou tuzemáku, cukrem, pomerančem, rozinkami, oříšky, skořicí a koriandrem. Při vánočních oslavách v Německu zase nesmí chybět feuerzangenbowle z červeného vína a hořícího rumu, tím se polévá velká homole cukru, umístěná ve středu obří nádoby. Jinak punč pojali v Mexiku. Říkají mu agua loca neboli „bláznivá voda", je velmi sladký. Základ totiž tvoří fermentovaná cukrová třtina doplněná o místní lihoviny – mezcal či tequilu. K nim se přidá tzv. agua fresca, slazený nealkoholický nápoj z ovoce, obilovin a vody. Ve velkém obsahu cukru se zdánlivě rozpustí i chuť silných kořalek, je velmi snadné se jím opít. Pravý anglický punč Ingredience 750 ml tmavého rumu, 750 ml suchého červeného vína, 3 šálky silného čaje (ne zeleného), 400 g cukru, šťáva z jednoho velkého pomeranče, šťáva z jednoho citronu Postup Hotový čaj se smíchá s vínem a se šťávami z ovoce. Nevaří se, jen se zahřeje, naleje do mísy, přidá se část cukru. Zbytek cukru zůstane v naběračce, kde se k němu přilije tmavý rum a nechá se vsáknout. Poté se zapálí, ještě hořící směs se nalije do punče a pořádně zamíchá. Tradiční český punč Ingredience 250 ml vody, 250 ml červeného nebo bílého vína, 60 ml rumu, 70 g cukru, šťáva z poloviny pomeranče a poloviny citronu, 1 celá skořice, 1 badyán, 2 hřebíčky. ) Postup Vymačkejte šťávu z citronu a pomeranče, přilijte vodu a přidejte cukr. Přiveďte k varu. Pak přilijte rum a víno, přidejte koření. Zahřívejte, ale jen k bodu varu. Bezinkový nealkoholický punč Ingredience 150 ml jablečné šťávy, 150 ml bezinkové šťávy, 2 hřebíčky, kousek skořice, 2 lžičky citronové šťávy Postup Směs přivedeme k varu v přikrytém hrnci a přibližně pět minut mírně povaříme, přecedíme a podáváme do sklenic. Ozdobit můžeme plátkem citronu Vídeňský punč Ingredience 50 ml rumu, 5 ks hřebíčku, 5 balíčků černého čaje, 1 l jablečného moštu, 500 ml vody, 1 celá skořice, 1 vanilkový lusk, 1 l červeného vína Postup Je to velmi jednoduché a velmi dobré. V konvici si spaříme 5 sáčků černého čaje horkou vodou a necháme odstát. Přidáme jablečný mošt, celou skořici, vanilkový lusk, hřebíčky a 10 minut povaříme. Potom přidáme kousek ovoce, víno a rum, podle chuti osladíme, popřípadě přidáme několik kapek citronu. Punč prohřejeme a přelijeme do nahřáté sklenice. Boston punch Studený punč namíchaný ze šampaňského, minerální vody, jablečného moštu, brandy, triple sec nebo Cointreau a citónové šťávy. Ingredience – pro 15 lidí (1 díl – 2 cl) 750 ml šampaňského nebo bílého šumivého vína, 400 ml minerální vody, 300 ml jablečného moštu; 150 ml Brandy, 4 díly citrónové šťávy, 3 díly tmavého rumu, 2 díly triple sec nebo Cointreau, 1 lžíce cukru, kousky jablek, kus ledu, punčová mísa Postup V míse rozpustíme v citrónové šťávě cukr. Přidáme rum a triple sec nebo Cointreau, Vložíme kus ledu a nalijeme brandy a jablečný mošt, dolijeme minerální vodou a šampaňské. Nakonec přidáme kousky jablek. Punč naléváme do sklenic na bílé víno. Jablka před použitím pokapeme citrónovou šťávou, tak nám nezčernají! Cointreau – Vyrábí se podle přísně tajné receptury, v zásadě spojením neutrálního lihu s výluhy kůry hořkých haitských pomerančů a dalších citrusových plodů z Brazílie a Španělska. Má příjemnou pomerančovou vůni, intenzivní kořeněnou a zároveň sladkou chuť. Triple sec - Pomerančový likér, druh Curacaa, vyrobený ze slupek malých zelených pomerančů s karibského ostrova Curacao. Pojem triple sec znamená trojnásobně suchý, přesto není tento likér výrazně suchý. Curacao je k sehnání v různých barvách – modré, zelené, červené i žluté. *.* # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 24, prosinec 2020 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.