ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104 číslo 22 listopad 2020 OBSAH ÚVODEM Štěstí? Úspěch? Moucha ve zlaté pavučině STALO SE Přehledně Zora blahopřeje ke státnímu vyznamenání LIDÉ KOLEM NÁS Jak to jde od ruky pracovníkům v brněnském HapAteliéru BLINDička aneb Život prakticky nevidomé ženy Jaroslav Winter: Díky konferenci INSPO vznikají nové a prospěšné projekty BUDE VÁS ZAJÍMAT Nová naděje pro lidi s nemocnou sítnicí? Velká záhada matematiky? Neumíme definovat tvar vejce Příspěvek 5000 Kč k důchodu. Ani rouškovné, ani zdražení Znáte, nebo neznáte své tělo? Slavní s handicapem: Miloš Kopecký ZDRAVÍ Se škytavkou můžete zkusit bojovat různými způsoby Problémy s krční páteří trápí mnoho lidí Mohou lidé trpět strachem z moderních technologií? SPORT Mistrovství České republiky v benchpressu sportovců s handicapem # ÚVODEM: Štěstí? Úspěch? Moucha ve zlaté pavučině Kdepak. Opravdu neodsuzuji úspěch jako takový. A už vůbec ne jeho nositele. Všechny ty vítěze etap, pokořitele osmi i ménětisícovek, podnikatele, kterým se začalo dařit a nyní mohou svým sotva zletilým dětem nakupovat drahá auta a jiné hračky, všechny obdivuji a uznávám. Pokud si – v případě podnikatelů (nikoli „podnikatelů“) svůj úspěch zasloužili; u vítězů etap a dobyvatelů osmitisícovek se to skoro předpokládá. Mám to jinak. Vadí mi cosi, co nejlépe popisuje poměrně starobylé slovo: bažení. Bažit po něčem. Už zvuk toho slova napovídá až chrochtavou touhu to „něco“ mít, vlastnit – a většinou jde o počitatelné bohatství. Zatím jsem nějak neslyšel o někom, že by bažil po tom být poctivý. Bažit po rovné páteři i v protivenstvích – ani to se zatím v našem okolí moc nenosí. Zato prachy, ty táhnou! Mimochodem – slovo bažení jsem jako domovské objevil u diagnostiky návykových chorob. To si vědci (Nešpor a Csémy) vybrali jako nejvhodnější ekvivalent pro anglické „craving“ (touha, toužebné přání) v adiktologii. Věřili byste, že tohle je – jako prý ostatně všechno – také řešeno v Bibli? V Novém zákoně nabádá Kristus, abychom žádali nejprve království Boží, a to ostatní bude nám přidáno. Vidím to špatně, když za tohle biblické království Boží považuji dobře odvedenou práci? Nic víc a nic méně – „jen“ dobrou práci. Ta totiž přináší potěšení sama o sobě, ať již jde o pošťáka (vzpomeňte na Čapkovu Pohádku pošťáckou), konstruktéra vesmírných lodí nebo kuchařku ve škole, dosaďte si, co chcete. Ano, pokud při cestě k dobrému výsledku práce musíte překonávat překážky naházené vám do cesty osudem, může být uspokojení z finální podoby, tj. dobré práce, asi intenzivnější, ale moc bych na to nesázel. Štěstí je potvora, kterou s nějakou další těžko srovnáš. Co je větší štěstí – vyhrát sto tisíc, nebo milion? Asi je to blbost. Každý ví, že milion je víc než sto tisíc, ale když ten meloun vyhraje Kellner nebo Babiš, asi se štěstím nezblázní, zatímco ze stotisícové výhry může být máma samoživitelka až na infarkt štěstím. Možná je pravdě nejblíž příběh z dávné, pradávné anekdoty z bipolárního světa. To se o tom, co je větší štěstí, dohadují u stolu Američan, Francouz a Rus. Američan říká, že jednou vyhrál v loterii milion, takže si mohl koupit malý ranč – a to je to největší štěstí. Francouz se ho snaží trumfnout a popisuje, jak na pláži v Nice potkal úžasnou krasavici, padli si do oka a nejen to, a když si ji pak vzal, dostal s ní i nádhernou vinici se skvělým Beaujolais. Největší a trvalé štěstí. Rus tak kouká, a pak říká: „To u mě doma takhle nad ránem, někdy ve čtyři, zazvonil zvonek u dveří. Jdu otevřít, tam dva chlapi v kožených kabátech, a ptají se dost zhurta – Jste Ivan Vasiljevič?! A já říkám – Ne, ten bydlí o patro výš… Takové štěstí, o tom se nikomu ani nezdá!“ Tak snad – že by štěstí mohl přinést jakýsi bilanční úspěch? Třeba z dobře prožitého života? Ale to jsme zase tam, kde jsme byli – co je dobře prožitý život pro Al Capona, pro Krejčíře, pro kdejakého tuneláře? Nebo ten, který se odvíjel v altruismu, empatii a pomoci, jak se dočtete hned v několika článcích této Zory? Co?! Kde se v titulku vzala ta zlatá pavučina? No přece aby byl zajímavější, jinak to nemá žádný vypovídací význam. Že je to celé o relativitě? A o čem jste mysleli? Tak ať se vám i v době – snad už polevující – pandemie příjemně, tetelivě zdá o štěstí, ale hlavně ať je vám příjemně se Zorou. Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Je tu listopad a s ním Dušičky nebo 31. výročí sametové revoluce. Blíží se Vánoce. 14. listopadu 1719 se narodil otec Wolfganga Amadea Mozarta, hudební skladatel Leopold Mozart. 18. listopadu 1883 bylo v Praze po požáru otevřeno Národní divadlo. A abychom nezapomněli – 13. listopad se ve světě i u nás vzpomíná jako Mezinárodní den nevidomých. Dnes kvůli Covidu omezily nejen oblastní odbočky SONS mnoho aktivit. Pozitivní zprávou může být, že Rusko s Čínou už prý proti Covidu očkují. U nás má být vakcína v lednu. Tak snad bude účinná. OO Olomouc přehledně publikovala aktuální zákazy a opatření, které se týkají shromažďování lidí, roušek a respirátorů pro osoby se zdravotním postižením nebo opatření Českých drah. Pro odlehčení zařadila aktuální píseň Jana Pokorného, vystupujícího pod jménem Pokáč. V této situaci proběhla i pro nás velice důležitá celostátní sbírka Bílá pastelka. Na 21. ročník celostátní sbírky Bílá pastelka byly letos vyhrazeny tři dny, 12., 13. a 14. říjen. Bohužel ji ztěžovala pandemie Covid-19. I proto se oblastní odbočky více věnovaly alternativním způsobům výběru (dárcovské SMS, platba pomocí QR kódu, převod na sbírkový účet, oslovení místních dárců i hledání míst pro umístění sbírkové pokladny). V některých městech ale vyrazily do ulic s kasičkami i dvojice dobrovolníků. OO Jičín se jich několik podařilo získat. Její předsedkyně Lucie Čurdová poděkovala Marii Vošvrdové, Vojtěchu Blažkovi, Lukáši Černému a Zdeňku Štěrbovi, kteří se spolu s ní vydali v pondělí a úterý do Jičína, Nové Paky, Sobotky, Lázní Bělohradu a Kopidlna. Ve středu sice pršelo a byla zima, i tak se na jičínské náměstí opět vydali. I v nelehké době se jim podařilo vybrat slušný peníz. Fotografie ze sbírky zveřejnila také OO Tábor. Dobrovolnice Veronika Morongová se přes pandemii i nevlídné počasí vydala s kasičkou do ulic Kroměříže. Místní OO děkuje jí i dalším partnerům, kteří nabídli pomoc s realizací sbírky, ředitelce Charity Kroměříž Anně Valachové a jejím spolupracovníkům, vedení a zaměstnancům Kroměřížské nemocnice, jejímu tiskovému mluvčímu Egonu Havrlantovi, lékařce diabetologické ambulance Ditě Pospíšilové a jejím spolupracovnicím i ředitelce Poradenského centra pro sluchově postižené Kroměříž Drahomíře Kunčarové a jejím spolupracovníkům. Své časopisy zveřejnily na podzim Oblastní odbočky v Berouně (Berounské očko), Vsetín (Sonsáček), Tábor (Táborský Informátor), Česká Třebová (Časopis OKÉNKO), Chrudim (Maják), Semily (Dorášek) a Praha západ (Vrchlického očko, Zpravodaj Komunitního centra Vrchlická). Časopisy najdete a stáhnete na www.sons.cz/Aktuality-v-odbockach Antonín Vraný # Zora blahopřeje ke státnímu vyznamenání Není to poprvé, co na stránkách Zory nacházíte jméno Václava Fanty. Tentokrát to ale není ani v souvislosti s nějakým dalším počinem Vokál Klubu, který před časem spolu s Dr. Čaneckým zakládal a jehož je stále členem, ani v souvislosti s dnes již populární hrou QARDO. Václav Fanta se stal totiž jedním z 38 vyznamenaných při příležitosti státního svátku – Dne vzniku samostatné ČSR 28. října. Byl vyznamenán Medailí Za zásluhy I. stupně (za zásluhy o stát v oblasti umění). Nemá smysl zatajovat, že jsme s Václavem přátelé již desítky let, přesto se budu snažit nebýt příliš osobní. Stejně tak ale nemá smysl vyjmenovávat zásluhy, které si zcela pochopitelně uznání zaslouží a které velká část komunity nevidomých zná. Již byla řeč o Vokál Klubu i QARDO klubu – oba tyto kluby SONS založil (QARDO) nebo spoluzaložil. Hru, jíž se dnes baví její fandové od Prahy po Zlín, ale i v Nitře nebo v Panamě, Václav vymyslel, a to včetně designu, pro zhotovení všech sad sehnal nejen výrobce, ale i sponzory. Když jsme u sponzorů – po celou dobu, když vedl Vokál klub, dokázal vždy získat dostatek darů, aby klub mohl pohodlně financovat svoje aktivity bez dalšího přispění SONS. Totéž platí i o QARDO klubu. Za stovky hodin, věnované této činnosti, si nikdy nechtěl vzít ani korunu, ale to tak nějak patří k jeho naturelu. Ostatně stejné to bylo již v devadesátých letech, kdy podobně, prakticky jako sám voják v poli, získával prostředky pro činnost Katolické nadace pro nevidomé (KNPN), v jejímž rámci vymyslel a nechal vytvořit sadu třiceti polychromovaných reliéfních dřevěných obrazů svatých. Důvod? Aby nevidomé děti dokázaly pochopit a poznat to, čemu se říká u křesťanských svatých atributy – palmová ratolest, kolo, meč a další předměty, které světce na obrazech charakterizují. Tyhle obrázky jsou pro Václava takové „rodinné stříbro“ a mnozí z vás je jistě viděli – očima nebo rukama. První výstava reliéfních obrazů byla v Anežském klášteře v roce 1997 a zahajoval ji Radovan Lukavský. Velkou pozornost získal tento soubor na Mezinárodní výstavě haptického umění v Bruselu v roce 1998, byl také, a hned několikrát, vystaven v ČR. Autorkou reliéfních obrázků je řezbářka loutek Jarmila Haldová. Ale když už je medaile definována za zásluhy v oblasti umění, samozřejmě i tak je to po zásluze – Václav Fanta vystavoval svoje fotografie ještě jako aktivní umělec v Montrealu, Grazu (Štýrský Hradec – Rakousko), Edinburgu, samostatné výstavy měl v Praze, Jeně, Moskvě, v Mexiku (Mexico City) nebo v Kábulu. A věděli jste, že se zmíněnou KNPN zorganizoval (spolu s jednou jedinou profesionální manažerkou v cestovním ruchu) cestu pro nevidomé do Svaté země? Vypravili tam celé menší letadlo (padesát lidí) a mnozí účastníci na tenhle zážitek dodnes vzpomínají jako na cosi z říše snů. Je třeba říci, že Václav Fanta je jako vyznamenaný v dobré společnosti: Karel Brückner, Petr Čornej, Václav Nedomanský nebo Petr Nováček, abych jmenoval jen tak namátkou čtyři další osobnosti. A jako to v Zoře neděláme nikdy, ani tentokrát se nechci dotýkat nejrůznějších kontroverzí kolem výběru, vztahů k hlavě státu nebo jiných záležitostí. Při čtení stručného životopisu Václava Fanty na stránkách Hradu si říkám, že v něm mohlo být o něco méně z jeho života před oslepnutím a o něco více z toho druhého, který začal brzy po padesátce, kdy se Václav začal doslova rozdávat. Z mého pohledu tím nejcennějším zjištěním je, že čím více se rozdává, tím více má. Ne ne, nejde o majetek osobní, tam se spíš usilovně snaží vyjít s důchodem. To víc, co má a dále rozvíjí, spočívá v přátelství lidí kolem něj, v radosti z díla, které za ním narůstá i nyní. Již tři desetiletí, i když už dávno netvoří umění obrazové, umění fotografie, které měl tak rád a jímž se prosadil a řekněme i proslavil „tehdy“, dokud viděl. Václave, blahopřejeme; a chtěl bych věřit, že blahopřání je i za všechny z Tvojí současné komunity. Mimochodem – vicepresident SONS Rudolf Volejník volal hned ráno po státním svátku a přál mu i za celé vedení našeho spolku. Václav Senjuk # LIDÉ KOLEM NÁS: Jak to jde od ruky pracovníkům v brněnském HapAteliéru? HapAteliér se jako detašované pracoviště Tyflocentra Brno zakládal v únoru 2013. Dnes v něm na chráněných pracovních pozicích pracuje sedm zaměstnanců s těžkým postižením zraku, tři košíkáři, tři keramici, kartonážník a dále administrativní pracovnice s jiným zdravotním postižením. Dalších zhruba 25 klientů využívá službu sociálně terapeutických dílen, kde se učí pracovním dovednostem a návykům. Chráněná i terapeutická dílna Už pátým rokem se o dílnu, klienty, administrativu i projektovou dokumentaci stará Petr Sýkora. Původně vystudoval sociální pedagogiku a pracoval na různých pozicích, jako personalista, učitel na vysoké škole i oblastní ředitel firmy. Jak sám říká, tohle je jeho první zkušenost se sociální prací a velmi ho baví možnost spojení manažerské a rukodělné práce. Dopoledne v prostorách dílen obvykle funguje chráněná dílna, odpoledne sociálně terapeutická. Sem pravidelně dochází okolo 6 klientů denně. „Společně se s klienty dohodneme na individuálním plánu a na tom, co budeme dělat. V chráněné dílně zpracováváme týdenní plán, přitom se řídíme i poptávkou. Významnější záležitosti, včetně podávání projektové dokumentace, schvaluje ředitelka Tyflocentra,“ upřesňuje Petr Sýkora. Rekvalifikace HapAteliér neprovádí. Své zaměstnance většinou pozná v sociálně terapeutických dílnách. Pokud dosáhnou potřebných pracovních dovedností, uvolní se místo v dílně a peníze na mzdu, může někoho zaměstnat. Počet zaměstnanců lze zvýšit i na základě grantu nebo dotace, třeba jen na dobu určitou. „Rozšiřovat dílnu o další řemesla nyní neuvažujeme. I tak je Tyflocentrum Brno, kterého jsme součástí, výraznou organizací v oblasti zaměstnávání osob se zrakovým postižením,“ pokračuje Petr Sýkora. „Pro ně sice nemáme zprostředkovatelnu zaměstnání, pokud ale víme, že klient má nějakou dovednost, schopnost, zkušenost, snažíme se i my zprostředkovat kontakt na potenciálního zaměstnavatele. Ve městě Brně pomáhá se zprostředkováním zaměstnání pro osoby se zdravotním, tedy i zrakovým postižením, organizace Agapo.“ Košíkáři V košíkářské dílně může pracovat až 8 osob. Právě přítomná nevidomá klientka sem nejprve rok docházela do sociálně terapeutické dílny. Zkusila si práci s korálky i keramikou, ale její srdcovou záležitostí se stal pedig. Teď plete plážovou tašku: „Dno a osnovy jsou z plochého lisovaného pedigu. Proplétám ho šénami (podélně štípané vrbové proutí s ohoblovanou dužinou), normálním i plochým pedigem (dužina z ratanové liány).“ Od března je klientka zařazená do ročního projektu „Zvyšování odbornosti a zaměstnání na zkoušku“, který navrhl a realizoval Petr Sýkora spolu s Nadačním fondem ČRo Světluška. Jde o stupeň směrem k chráněnému pracovnímu místu. Klient ještě není zaměstnancem, ale za práci už dostává odměnu. Prakticky nevidomý Pavel je rekvalifikovaný košíkář. Právě plete na zakázku závěsný koš na květiny: „Je ze syrového zeleného proutí, se kterým pracuji nejraději. Na rozdíl od zpracovaného pařeného proutí jde o živý materiál. Práce s ním je fyzicky namáhavější a náročnější je i příprava, máčení proutí trvá i týden.“ Zelené proutí si HapAteliér obstarává sám ve vrbovišti (též prutník), které se nachází v obci za Brnem. Z pařeného proutí a pedigu tady vyrábějí ošatky, závěsné kapsy nebo věnečky. Keramici Přecházíme do keramické dílny. I zde může pracovat až 8 osob. Nevidomí, kteří se s výrobou keramiky ještě nesetkali, začínají z hlíny modelovat základní tvary. Často jim přitom sociální pracovnice vedou ruku. Postupně je navádějí slovně a těm pokročilým už jen zkontrolují hotový výrobek. Jednou z jejich hlavních činností je odlévání stolní keramiky, hrnků, talířků, váz apod. Do dvoudílných sádrových forem nalévají keramickou licí hmotu. V případě hrnku má forma tvar válce. Některé formy jsou už s uchem, jindy je nutné ucho dodatečně nalepit. Někdy je třeba vyplnit celý objem formy, jindy nalít hmotu pár milimetrů pod okraj. Záleží na tom výsledná podoba horního okraje hrnku. Forma saje vodu z licí hmoty a ta podél její stěny postupně schne a tvrdne. Je na dovednosti pracovníka, aby poznal, že přilnutá tloušťka odpovídá tloušťce stěny hrnku. I nevidomý zvládne hmatem zkoumat konzistenci licí hmoty podél stěny formy. Když je tloušťka přilnuté vrstvy dostatečná, vylije zbytek licí hmoty z formy zpět do kyblíku. Po několika dalších dnech pracovník formu rozloupne a vyjme hrubý výlisek. Ten následně začišťuje a po určité době ho „přežahne“ v peci. A poté znovu začistí, aby byl dokonale hladký. Následuje glazování a výpal v peci. Glazura může být lehký prášek nebo řídká rychle schnoucí tekutina. „I nevidomí si tu zkusí celý výrobní proces, tedy i glazování a finální úpravu výrobků. Často upravují své výrobky tak, že je namočí do licí hmoty a škrabátkem vytvářejí reliéf. Je to práce titěrná, ale jejich výrobky bývají velmi pěkné,“ říká další z klientek, která je slabozraká a právě glazuje máslenku. „Spodní část neglazuji, protože glazura by se během výpalu připekla do pece a máslenku bychom museli od ní odsekat majzlíkem.“ V keramické dílně lze pracovat také na dvou hrnčířských kruzích. Práce na nich vyžaduje trpělivost. Hodně klientů si ji zkusí, ale nevytrvají. Jednou z těch, kteří ji zvládli, je paní Zuzka. Na kruhu se učila pracovat pět měsíců: „Nejdůležitější je řádně vycentrovat hroudu keramické hlíny. Formovat ji do určitého tvaru už je pro šikovné ruce snadnější. První den vytočím výrobek a druhý den ho znovu na kruhu speciálními nástroji zvenčí obrousím. Vnitřek musí být dokonalý už při vytáčení. Před vypálením se výrobek ještě nechává schnout.“ Kromě práce s hrnčířským kruhem modeluje Zuzka také různé sošky na zakázku. Dnes je to sedící hastrman s nohou přes nohu, velký zhruba jako batole. Trubicovým viděním se na svém světlém pracovním místě u okna dokáže zaměřit a vytvořit detail, část obličeje, úsměv apod. Zatímco ona potřebuje denní světlo, jiný naopak vyhledává šero. Pracoviště jsou tu lidem s různými potřebami přizpůsobena. Kartonáž V další místnosti vyrábí zrakově postižený kartonážník krabičky, šperkovnice, stojánky na informační materiály, přáníčka apod. Je tu i sklad a prodejna. Tady úřaduje administrativní pracovnice s jiným než zrakovým postižením. Přebírá a naskladňuje materiál, předává ho pracovníkům dílen, stará se o prodej hotových výrobků. Podklady pro účetnictví odevzdává do administrativně správního centra. „Výrobky prodáváme na jarmarcích, větší zakázku někdy udělá firma. To je optimální situace, protože víme co, kdy a za kolik prodáme,“ pokračuje Petr Sýkora a na závěr dodává: „Vytvořili jsme též zásilkový obchod a e-shop. Tady prezentujeme naše dílny a služby, nabízíme výrobky. Snažíme se ho propagovat na internetu, rozdáváním letáků při prodejích apod. Myslím, že se nám to postupně daří. Jde nám hlavně o to, aby výrobky byly prodejné, a aby naši zrakově postižení zaměstnanci měli práci. Takže cena výrobků v podstatě odpovídá nákladům na materiál. Tržby nebývají velké, ale na konci roku míváme to, co jsme vyrobili, prodané. Jen letos se nám sklady bohužel díky pandemii koronaviru spíše plní. Doufejme, že příští roky přinesou více příležitostí.“ Antonín Vraný # BLINDička aneb Život prakticky nevidomé ženy Prakticky nevidomá Linda Albrechtová z Plzně je autorkou zajímavých a čtivých povídek. Některé z nich se umístily na předních místech literárních soutěží pořádaných pro lidi s handicapem. Další postřehy a Články psala několik let, ale nějak prý nebyl ten správný impuls je poslat do světa. K tomu se rozhodla letos v létě. Založila blog „BLINDička aneb Život prakticky nevidomé ženy“. Najdete ho na adrese http://www.blindicka.com O čem její blog je? To nám autorka představila osobně: „O všem, co byste chtěli vědět o životě skoro ve tmě, o všem, co vás zajímá, i o všem, nač byste se možná báli zeptat. V několika oddílech se tu Dočtete, jak se žije se zbytky zraku, jak vykonávám běžné denní činnosti, jak jsem studovala, jak pracuji, cestuji, nakupuji, pečuji o dítě i vodicího psa nebo jak se seznamuji a co mi dělá radost. To vše, myslím, velmi pěkně literárně zpracované. Chci tímto způsobem inspirovat a motivovat lidi se zrakovým handicapem, kteří se chtějí pustit do něčeho odvážnějšího, nebo naopak pochybují o tom, zda se zapojit do běžných aktivit. Ráda bych jím oslovila i laickou veřejnost. Aby se lidé nebáli kontaktu s námi, aby věděli, jak s námi komunikovat a jak nám případně pomoci. Blog lze sledovat i na Facebookovém profilu https://www.facebook.com/blindicka“ red # Jaroslav Winter: Díky konferenci INSPO vznikají nové a prospěšné projekty Už 20. ročník konference INSPO o technologiích pro osoby se specifickými potřebami se uskutečnil 12. října v Praze, tentokrát online vzhledem k omezením v době koronaviru. Program nabídl zajímavé přednášky a představil i technologické novinky a inovace. Konferenci uspořádalo BMI sdružení, z.s. s pomocí spolku Křižovatka.cz. Předseda BMI sdružení Jaroslav Winter, držitel mnoha prestižních ocenění za propagaci internetu a také šéfredaktor portálu Helpnet.cz poskytl magazínu Inspirante rozhovor. Pokud vám to nebude vadit, vraťme se v čase o jedenadvacet let zpátky. V roce 1999 jste totiž zakládal BMI sdružení, což je nevládní nezisková organizace, jejímž posláním je podpora rozvoje internetu jako globálního komunikačního prostředku. Zaměřujete se na využití moderních technologií zejména pro osoby se specifickými potřebami, sdružení zorganizovalo řadu akcí. Které z nich považujete za nejpřínosnější? Nejvýznamnějším projektem byla celonárodní osvětová kampaň Březen – měsíc internetu, která probíhala v letech 1998 až 2008. Zapojily se do ní stovky firem, knihoven a institucí. Vznikla řada odborných konferencí, soutěží a dalších aktivit, z nichž některé pokračují dodnes. Jde zejména o konferenci ISSS – Internet ve státní správě a samosprávě, konferenci INSPO o technologiích pro osoby se specifickými potřebami, soutěž o nejlepší webové stránky měst a obcí Zlatý erb či soutěž o nejlepší knihovnické stránky Biblioweb. V roce 2003 jste stál i u zrodu Informačního portálu Helpnet.cz pro osoby se specifickými potřebami, který si dal za cíl usnadňovat orientaci v problematice zdravotního postižení. V čem spatřujete největší přínos tohoto portálu? A jak se vám daří oslovovat ty, kterým je Helpnet.cz především určen? Jak se postupně stále zdokonalují algoritmy vyhledávačů, jako je Google či Seznam, ustupuje do pozadí část portálu s roztříděnými odkazy na tuzemské internetové zdroje členěnými podle základních skupin postižení. Stále však je portál důležitým informačním zdrojem pro poskytovatele sociálních služeb, pomáhající organizace i jednotlivé uživatele se zdravotním postižením. Nacházejí zde na jednom místě informace o grantech, dotacích, legislativních změnách, vzdělávacích akcích a dalších aktivitách, které nikde jinde takto soustředěné nenajdou. Kromě toho jim portál nabízí prostor k publikování vlastních zkušeností, pozvánek a oznámení. Vaše aktivity se vyvíjely. Nejdřív propagace internetu jako základny pro podnikání, později jste díky BMI popularizoval internet v podstatě pro všechny a v posledních letech se zaměřujete zejména na osoby se specifickými potřebami. Jak se v jejich případě situace zlepšila a které nástroje nebo projekty jim pomáhají usnadnit zapojení do běžného života nebo při získávání zaměstnání? Podobný rozvoj jako v případě osob se sluchovým postižením zaznamenaly asistivní technologie taky v dalších oblastech. Například lidé, kterým jejich postižení neumožňuje používat počítačovou myš, před 20 lety neměli u nás k dispozici prakticky žádné řešení. Ale už v roce 2005 jsme na konferenci INSPO představili ovládání počítače hlasem a taky pohybem očí. Následovaly postupně další alternativy a teď jsem spočítal na e-shopu olomouckého Petitu, že nabízí celkem 28 různých „myší“ neovládaných rukama. Pro uživatele je to obrovská pomoc, například řada diplomových prací i knih už vznikla tak, že je autoři celé nadiktovali do programu, který hlas převádí do textu. Pro nevidomé uživatele byl důležitým mezníkem nástup mobilních telefonů, následovaný vývojem velkého množství aplikací, které jim umožňují aktivně se zapojit do běžného života. Dokonce bych řekl, že možnosti technologií usnadňujících život lidem s různým postižením jsou v předstihu před jejich známostí u potenciálních uživatelů. Proto jsou důležité akce osvětového charakteru. Velmi aktivně působíte i v České unii neslyšících, kde jste byl koordinátorem velmi zajímavého projektu Simultánní přepis mluvené řeči. Jak se podle vašich zkušeností změnilo postavení neslyšících v naší republice za posledních dvacet let? Za 20 let, co organizuji konferenci INSPO, došlo k významnému posunu. Mohu to dokumentovat na tom, jak se vyvíjely možnosti zpřístupnění obsahu konference pro účastníky se sluchovým postižením. My jsme hned od prvního ročníku zajišťovali tlumočení do českého znakového jazyka. Teprve v roce 2008 jsme k tomu přidali simultánní přepis mluvené řeči, do té doby jsme o té možnosti nevěděli a ani žádná taková oficiální služba neexistovala. Díky přepisu se ten rok přihlásilo na konferenci asi pětkrát více účastníků se sluchovým postižením než dosud. Pro ohluchlé a nedoslýchavé, kteří neznají znakový jazyk, do té doby konference neměla význam. Simultánní přepis v roce 2008 měl velký úspěch, hodně se o tom mluvilo a Česká unie neslyšících požádala Nadaci Vodafone o grant na zavedení simultánního přepisu jako regulérní sociální služby. Takže konference svým způsobem podnítila rozvoj simultánního přepisu v Česku. O tři roky později jsme na konferenci prvně použili systém Polygraf Střediska Teiresiás, který umožňuje přenášet přepis také na tablety, nejen na plátno. V roce 2012 představila konference INSPO další důležitou technologickou novinku – přepis online na dálku. Provozuje ji s využitím aplikace eScribe sociální podnik Transkript online. Je zajímavá i tím, že ji v posledních letech zajišťují z velké většiny nevidomí přepisovatelé. Mohl bych pokračovat, ale přeskočím do současnosti, protože na programu letošní konference byly kromě jiného dvě zajímavé novinky. První je telefonní hovor s přepisem a druhou aplikace Beey, umožňující automatické generování titulků. Tady si trochu ohřeju polívčičku, protože jde o jeden z příkladů, kdy díky konferenci INSPO vznikají i nové projekty. Vývoj aplikace Beey jsme v podstatě „objednali“ loni na podzim, aby ji firma Newton Technologies stihla předvést na letošní konferenci v březnu. To jsme netušili, že nevznikne jen aplikace, ale i internetová televize TV Beey pro diváky se sluchovým postižením. Ta s nástupem koronaviru sehrála velmi důležitou roli, protože přinášela televizní zpravodajství a videa o pandemii opatřené titulky. Jaké další novinky představilo letošní INSPO? Program konference INSPO nabídl řadu zajímavých přednášek a představil i technologické novinky a inovace. Aplikace Záchranka například diváky seznámila s novou funkcí – přenosem videa z místa nehody na dispečink zdravotnické záchranné služby, která velmi usnadní komunikaci neslyšících v nouzi díky funkci chatu. Na konferenci byla představena i seznamka nejen pro handicapované Tvoje láska. Jak funguje? Tato internetová seznamka je unikátní v tom, že používá algoritmus, který spáruje klienty podle toho, jak se k sobě hodí. Neztrácejí pak čas oslovováním někoho, koho by nezaujali. Algoritmus je upraven tak, aby odrážel požadavky a potřeby handicapovaných, aby odrážel bariéry, na které postižení při seznamování nejvíce narážejí. Základem úspěšného seznamování však není jen algoritmus, ale především osobní práce s klienty. Těch aktivit, u jejichž zrodu jste stál, posunujete je kupředu a pomáháte prosazovat, je opravdu hodně. Skoro by se chtělo říct, že na jednoho člověka zvládáte nemožné. Přesto se zeptám, jaké plány máte do budoucna? Vzhledem k tomu, že je mi 72 let, hlavním plánem je nezačínat už žádné nové projekty. Dokud mi zdraví bude sloužit, budu se nadále věnovat portálu Helpnet a doufám, že v příštím roce bude možné uspořádat INSPO s programem, který jsme měli připravený pro letošní rok. A poté už bych rád předal štafetu s organizováním konference dále. Bavíme se o tom s kolegy ze Střediska Teiresiás, které je už několik let technologickým partnerem INSPO. U nich se nemusím obávat o další osud konference, naopak mám záruku, že ji ještě vylepší. Bude-li zájem, pomůžu jim jen s programem a propagací. A dovolím si poslední dotaz. Co a kdo vám v poslední době dělá radost a prozradíte, jak případně odpočíváte a dobíjíte „baterky“? Udělalo mi radost, že se vydařila konference INSPO v online podobě, když nebylo možné uspořádat ji v Kongresovém centru. A baterky dobíjím při fotografování. Když vyrazím do přírody s fotobatohem, tak neznám lepší způsob, jak se od všeho oprostit. Břetislav Lapisz Zdroj: inspirante.cz # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Nová naděje pro lidi s nemocnou sítnicí? Grafen je materiálem budoucnosti. Je velmi odolný, pružný, lehký a biologicky odbouratelný. K tomu dokáže vést elektrický proud. Tvoří ho vlastně jen jeden prvek, uhlík, jehož atomy se poskládaly do plochy šestiúhelníku. Grafen může představovat i budoucí naději pro mnohé z nás. Vědci American Chemical Society totiž oznámili úspěšné vytvoření a otestování ultratenké umělé sítnice s použitím právě tohoto materiálu. Pokusy o její vytvoření tu už samozřejmě nějaké byly, ovšem k dokonalosti měly zatím poměrně daleko. Tuhé nebo naopak křehké materiály implantátů nebyly vhodné, protože mohou poškodit okolní oční tkáně. A jejich plochá vrstva vytvářela často rozmazané nebo zkreslené obrazy. Tentokráte výzkumníci použili kombinaci grafenu, disulfidu molybdenu, oxidu hlinitého, nitridu křemičitého a tenké vrstvy zlata. Vytvořili dvojrozměrný útvar, v němž jsou hustě rozesety zakřivené a pružné senzory. Zařízení se přirozeně přizpůsobí tvaru a velikosti sítnice, aniž by ji poškodilo. I když je výzkum teprve na počátku, Studie prováděné v laboratoři a na pokusných zvířatech už ukázaly, že tento model je schopný napodobovat vlastnosti lidských očí. Zařízení by tak mohlo nejen zdokonalit už existující vizualizační technologie pro nevidomé, ale v budoucnosti také obnovit zrak mnoha lidí s onemocněním sítnice. Jiří Petr Zdroj: Phys.org, vtm.zive.cz # Velká záhada matematiky? Neumíme definovat tvar vejce Vejce se o Velikonocích skloňují ve všech pádech. Je ale vajíčko díky svému jedinečnému tvaru zajímavé i z vědeckého hlediska? Zatímco jedni si lámou hlavu otázkou, jestli bylo dříve vejce, nebo slepice, matematici dumají nad dokonalým vzorcem pro tento oválný předmět. A hloubají nad ním už dlouho, velmi dlouho. Proč na tomto úkolu ztroskotali dokonce i géniové, vysvětlil agentuře DPA profesor matematiky a ředitel interaktivního muzea Mathematikum z německého města Giessen Albrecht Beutelspacher. „Pro matematiku je to okrajové téma,“ přiznal profesor Beutelspacher. Přesto prý se už mnoho lidí zabývalo například tím, jak si poradit s jeho dokonalým tvarem. „Neexistuje jediný pravý tvar vejce,“ zdůraznil Beutelspacher. A matematika prostě na jeho ideální formě dosud ztroskotává. „Jedním, kdo si myslel, že už ji má, byl Albrecht Dürer (1471-1528). Byl to ale mylný závěr. Nenalezl perfektní formu vajíčka, nýbrž elipsu,“ připomněl německý profesor. Žádný „ten pravý“ vzorec pro vejce neexistuje, je jich několik. Matematici přišli na přibližná řešení. Zpravidla prý nejprve odvodí vzorec pro tupou stranu, pak pro špičku a nakonec je spojí dohromady. Co je ale tak složitého na vejci, když se přece dají vypočítat pravé úhly, koule, kužele. V přírodě se prostě vyskytuje mnoho různých tvarů vajec, tvrdí matematik Beutelspacher. „Je jen jeden kruh, velký nebo malý, jeden čtverec, velký nebo malý, ale různá vejce. Některá jsou podlouhlejší, jiná téměř kulovitá. I kdyby tu byl dokonalý vzorec pro jeden tvar vajíčka, nebyl by to vzorec pro všechna vejce.“ Zdroj: Aktuálně.cz # Příspěvek 5000 Kč k důchodu. Ani rouškovné, ani zdražení Má to být kompenzace za zdražování, říká ministryně Maláčová. Jenže s tím už počítá pravidelná valorizace. Jednorázový příspěvek je nicméně pro stát pořád levnější, než kdyby zvýšil samotné důchody. Téměř tři miliony důchodců mají v prosinci dostat jednorázový příspěvek ve výši 5000 korun. Pokud všechno dál půjde hladce, mělo by k jeho výplatě dojít ještě před Vánoci. Vládní návrh počítá s tím, že příspěvek – stejný pro všechny bez ohledu na výši důchodu – vyplatí Česká správa sociálního zabezpečení během prosince, a to v jednotný termín, tedy bez vazby na výplatní termín konkrétního důchodu. Příspěvek dostanou automaticky všichni příjemci důchodů stejnou formou jako samotnou penzi, tedy buď na účet, nebo v hotovosti. Nebude potřeba o něj někde speciálně žádat. Kdyby se to přesto nestihlo v prosinci, vyplatil by stát příspěvek na začátku roku 2021. Vládní koalice má dostatek poslanců, aby přehlasovala i případné veto senátorů. Příspěvek ve výši 5000 korun mají dostat všichni důchodci, tedy ti, kdo pobírají starobní, invalidní i pozůstalostní penze. Jde celkem o 2,9 milionu lidí. Příspěvek nemá podléhat případné exekuci a nezahrnoval by se do příjmů. Neměl by tak ohrozit pobírání dávek na bydlení či jiných sociálních podpor. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) tento příspěvek původně nazvala jako rouškovné. Měl důchodcům hlavně vynahradit vyšší náklady, které měli v souvislosti s koronavirovou krizí. Když ale návrh na konci srpna schválila vláda, premiér Andrej Babiš (ANO) tento název odmítl. „Prosím vás, my jasně říkáme, že to není rouškovné, že není přímá souvislost s tím virem. (...) Nenazýváme to rouškovné, ale příspěvek na lepší a zdravější život našich seniorů,“ zdůraznil Babiš. A mluvil také o jisté kompenzaci za stres, který důchodci jako ohrožená skupina během jara zažili. Objevil se i argument, že když vláda částečně nahradila výpadek příjmů podnikatelům a nepřímo pomohla i zaměstnancům, měla by pomoci i seniorům. Ve skutečnosti však senioři byli skupinou, která plošně o svůj pravidelný příjem nepřišla. Stát jim během koronavirových omezení dál vyplácel důchody v běžné výši. Maláčová nakonec používá jiný argument. „Senioři a invalidé mají hluboko do kapsy a 5000 navíc jim pomůže vyrovnat se s letošním zdražováním,“ napsala na Twitteru po druhém čtení ve sněmovně. Jenže ani to není přesné. Na zdražování už totiž myslí zákonem nastavená pravidla valorizace, růst cen tedy mají důchodci pokrytý v každoročním zvyšování penzí. Důchody se pravidelně zvyšují o růst cen (inflaci) a polovinu růstu reálných mezd. U inflace se přitom od roku 2017 počítá buď s celkovým indexem růstu spotřebitelských cen, nebo se speciálním indexem, který vychází ze spotřebního koše důchodců. Použije se přitom vždycky ten typ inflace, který je vyšší. Letos je to tedy poprvé „důchodcovská“ inflace. (Pokud chcete znát, o kolik se vám zvedne důchod v roce 2021, jděte na https://www.penize.cz/duchody/419803-prispevek-5000-kc-k-duchodu-ani-rouskovne-ani-zdrazeni). Ceny spotřebního koše seniorů se podle Českého statistického úřadu zvedly od loňského července do letošního června (což je rozhodné období pro výpočet) o 3,8 procenta, zatímco běžná inflace dělala 3,4 procenta. Mzdy se reálně zvýšily o čtyři procenta (jde o růst po odečtení inflace). Důchody přitom vláda mimořádně navyšovala už v předchozích letech. Od začátku letošního roku stouply o víc než jen zákonnou valorizaci. Průměrný důchod v lednu 2020 vzrostl o zhruba 900 korun. Většinu dělala zákonná valorizace, dalších 151 korun k průměrnému důchodu dosypala mimořádná pravidla navržená vládou a podpořená i opozicí. Ještě o rok dřív prosadila vláda další změnu důchodů, která je zvyšuje natrvalo. Od roku 2018 totiž základní výměra důchodu, kterou dostává každý penzista stejně velkou, vzrostla z předchozích devíti na současných deset procent. Oproti předcházejícím rokům je tak každý důchod v Česku nyní automaticky vyšší o víc jak 300 korun měsíčně. Jednorázový pětitisícový příspěvek má státní pokladnu vyjít zhruba na 15 miliard korun, zatímco mimořádná navýšení důchodů z let minulých budou mnohem dražší. „Vzestup výdajů na důchody o 29,5 miliardy korun pro rok 2021 je téměř plně dědictvím nadstandardních valorizací a dalších úprav důchodů z předchozích let, které se v plné síle budou dál propisovat do budoucích deficitů důchodového účtu,“ říká Eva Zamrazilová, předsedkyně Národní rozpočtové rady. Vláda tak celý důchodový systém dostává pod velký tlak. Za letošní a příští rok deficit důchodového účtu přesáhne v součtu hranici 100 miliard korun. To znamená, že na důchody půjde o více jak 100 miliard korun více, než kolik se vybere na sociálním pojištění. Stát tak musí najít na důchody další peníze. A výdaje státu na důchody, ale třeba i na zdravotnictví porostou také kvůli nepříznivému demografickému vývoji. Počet seniorů poroste a bude méně lidí v produktivním věku. „Kvůli stávajícímu prudkému nárůstu zadlužení bude stát vydávat více peněz také na obsluhu dluhu. Aby bylo možné veškeré nutné výdaje financovat, bude se tak muset stát nejspíše buď dál zadlužovat, nebo přistoupí ke zvýšení daňové zátěže obyvatel,“ varuje Zamrazilová. Dodává, že se dostáváme do pasti. „Pokud lidem tím pádem zůstane v peněženkách méně prostředků, omezí se jejich možnosti, jak si spořit na stáří,“ říká. Právě úspory na stáří by v budoucnu měly lidem pomoci se vyrovnat s případným propadem státních důchodů, pokud na nich stát bude muset šetřit. Jiří Hovorka Zdroj: penize.cz # Znáte, nebo neznáte své tělo? Uděláme takový malý pokus: Sežeňte si někoho s metrem nebo aspoň tužkou, případně si metr rozložte či rozviňte před sebe. Zavřete oči a svýma rukama, které mějte před sebou v pozici, jako kdybyste ukazovali, jak velkou jste chytili rybu, odhadněte šířku svých ramen – prostě dejte ruce tak daleko od sebe, jak si myslíte, že máte široká ramena. Na ramena si samozřejmě nesahejte. Až to budete mít, držte ruce v dané pozici, otevřete oči a ať vám jejich vzdálenost nějaký geodet či krejčí změří, případně pomocí metru změřte svůj odhad sami. Jdete na to? Tak zavřete oči a pojďme Pak porovnejte svůj odhad se skutečností. Jestli jste to plus mínus řekněme 5 cm strefili, čtete dobře svoje tělo. Pokud jste se výrazněji odchýlili, vaše čtení těla a propojení s ním je zřejmě poněkud narušené a to mívá určité následky. Co o lidech, kteří špatně odhadují šíři svých ramen, tento nesoulad jejich představy a reality prozrazuje? Špatné vnímání vlastního těla – to pak může souviset s určitými pohybovými obtížemi, úrazy, bolestmi a ignorováním či misinterpretací signálů těla: - Upřednostňování představ před realitou může vést k potížím v kontaktu se světem a lidmi - Vyšší pravděpodobnost výskytu nějaké psychické poruchy (deprese, úzkostné poruchy aj.) – vnímání těla je totiž propojeno s emočními mozkovými centry a nesoulad v jedné oblasti se dost pravděpodobně projeví jako nesoulad v oblasti druhé Zmíněný „ramenní“ pokus, který můžete zopakovat ještě s šířkou pánve a velikostí nohy, je ze zajímavé knížky Labyrint pohybu od prof. Pavla Koláře. Dobrá zpráva je, že vnímání vlastního těla jde trénovat a zlepšovat, například pomocí jógy, tai-či a podobných typů cvičení, kde se klade důraz na uvědomování si těla a soustředění na pohyb. Můžete zkusit i soustředit se při chůzi na chůzi, na jednotlivé části těla při provádění běžných činností nebo se zaměřovat na dech. Návod na dechovou meditaci/relaxaci najdete na www.relaxace.psychoweb.cz. Propojení s tělem se hodí a navíc skrz tělo je možné dost podstatně ovlivnit psychické (ne)zdraví. PhDr. Michaela Peterková, psycholožka # Slavní s handicapem: Miloš Kopecký Národní umělec, který později zkritizoval komunistické představitele, charismatický herec, který se v soukromí utápěl v depresích – tím vším byl Miloš Kopecký, představitel mnoha filmových, divadelních i seriálových rolí. Miloš Kopecký se narodil 22. srpna 1922 v Praze do česko-židovské rodiny. Jeho otec byl kožešník a jeho matka kloboučnice a bývalá modelka. Podle serveru ČSFD měl ke škole negativní vztah a studium na víceletém gymnáziu ukončil již v prvním ročníku. Stejně tak se mu nepodařilo vyučit se kožešníkem. Naštěstí věděl, že se chce věnovat divadlu, a proto se roku 1939 stal členem recitačního souboru Tvar. Druhá světová válka poznamenala herce negativně, jelikož byl kvůli svému původu deportován do pracovního tábora v Bystřici u Benešova. Jeho matka skončila v koncentračním táboře v Osvětimi, kde zahynula. S její smrtí se Miloš Kopecký nikdy nesmířil a tato tragédie v něm nastartovala deprese. Nebyla to bohužel první nešťastná událost, která se mu v životě přihodila. I když se po válce oženil s kolegyní Stellou Zázvorkovou a narodila se jim dcera Jana Kateřina, manželství vydrželo pouhý rok a dcera v patnácti letech spáchala sebevraždu. „Pustila si demonstrativně plyn a já přišla pozdě. V ten okamžik se mi zhroutil celý svět (…) pravděpodobně zdědila i Mildův sklon k depresím,” vypráví Valerie Zawadská v hereččině roli v cyklu Příběhy slavných Českého rozhlasu Dvojky. První angažmá získal v divadle Větrník, kde začínal jako zvukař a oponář. Později působil i v dalších pražských divadlech včetně Divadla na Vinohradech i Národního divadla. Na stříbrném plátně se objevil poprvé v roce 1947, a to ve filmech Nevíte o bytě?, Jan Roháč z Dubé a Až se vrátíš… Mezi významné filmy, v kterých si zahrál, patří například Pyšná princezna, Baron Prášil nebo Adéla ještě nevečeřela. Role získával ale i v televizních seriálech, například v Nemocnici na kraji města, kde hrál přísného a nevrlého doktora Štrosmajera. Jeho poslední rolí byl regent v pohádce Kouzelný měšec z roku 1996. V témže roce zemřel 16. února v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích. O tom, že se zde léčil s depresemi, věděla údajně kromě lékařského personálu jen jeho nejbližší rodina. Přežila ho jeho čtvrtá manželka, Jana Křečková, s kterou měl dceru Barboru. Ivana Recmanová Zdroj: inspirante.cz # ZDRAVÍ: Se škytavkou můžete zkusit bojovat různými způsoby Přitahuje hodně pozornosti, ale plně prozkoumána dosud nebyla. Škytavku někdy zažil zřejmě každý z nás. Jde o krátký rytmický vdech, který je způsoben zkrácením bránice. Jedna teorie dokonce tvrdí, že jde o pozůstatek dýchání žábrami. V mozku a v prodloužené míše nám prý zůstaly nervy, které jsou za jejich pohyb zodpovědné a které občas projeví aktivitu. Charles Osborne začal škytat v osmnácti letech. První roky škytal až čtyřicetkrát za minutu a za celý život učinil prý 430 milionů škytnutí. Přizpůsobil se, založil rodinu i podnikal. Zemřel poté, co ho škytavka opustila. Nejčastěji škytáme po jídle, někdy i následkem strachu nebo stresu. Tehdy se škytavky zbavujeme obvykle obtížněji. Účinný lék dosud nalezen nebyl, existují ale postupy, které škytání dokáží předejít, zmírnit nebo zastavit. Nepřejídejte se a jídlo nehltejte. Na škytavku zkuste nemyslet. Uklidněte se a přepněte tělo na jiné procesy (práce, přemýšlení apod.). Snězte něco kyselého, třeba plátek citronu, nebo vypijte sklenici vody po malých doušcích. Uvolnění bráničního svalu někdy přináší pomalé hluboké dýchání nebo opakované zadržení dechu na dobu tří až pěti sekund. Zkracování bránice můžete zmírnit i tlakem prstů na kořen jazyka, jako byste chtěli vyvolat zvracení. Pomoci mohou cviky jako kliky nebo sklapovačky. V boji se škytavkou se může osvědčit akupresura. Vyhledejte a stlačte místo v jamce mezi klíčními kostmi nebo stimulujte místo přímo pod nosní přepážkou. Škytavkou mohou trpět i novorozenci a kojenci, a to nejčastěji ze dvou důvodů. Prvním je nedokonalá spolupráce mozku s bránicí, druhým polknutí většího mmnožství vzduchu spolu s jídlem. U ročních a starších dětí může škytavka zaútočit i v důsledku přejedení, nachlazení, žízně, stresu či z neurologické příčiny. Obvykle zmizí do pěti minut, ale může trvat i půl hodiny. Rodiče mívají tendenci ke strachu i panice, na dítě by však tyto emoce neměli přenášet. Zatímco škytavka ve většině případů nepředstavuje nebezpečí, nervy dítěte jsou v prvních letech života velmi křehké a zranitelné. Doporučuje se spíše nasměrovat úsilí na potlačení škytavky. Pokud dítě škytá po přejedení, krmte ho menšími dávkami a častěji. Při krmení z kojenecké láhve zkontrolujte dudlík. Pokud z něho teče mléka málo, dítě spolu s ním polyká množství vzduchu. Škytat může dítě i proto, že je mu zima. Oblečte ho a zahřejte. Někdy naopak pomůže ochlazení ušních lalůčků. Pokud neškytáte často, dlouhodobě nebo příliš intenzivně, není třeba se obávat. V opačném případě navštivte svého lékaře. Škytavka může být prvním příznakem žaludečních chorob a u dětí signalizovat přítomnost roupů nebo jiných červů. Samozřejmě pokud je škytání časté a intenzivní, obraťte se na pediatra či neurologa. Škytavka může potkat také vašeho psa. Hlavně v případech, kdy je krmen suchým krmivem, žere hodně a rychle. Tehdy může být jeho žaludek přeplněný a ucpává se. Štěňata mohou škytat při nedostatku tekutin i po delší hře či procházce. Jejich vysušené sliznice totiž mohou dráždit bránici, která má sklon se křečovitěji stahovat. Škytat mohou psi i tehdy, když jsou nachlazení, mají červy nebo cizí tělesa v žaludku. Psa proto pravidelně odčervujte. Pokud je přežraný, dejte mu napít vlažné vody. Štěňatům zkuste masírovat bříško. Psa můžete také vzít za přední tlapky a pomalu ho postavit. V této poloze ho držte alespoň 3 minuty. Pokud škytavka dlouho neustupuje nebo je příliš častá, navštivte veterináře. Antonín Vraný Zdroj: cs.medlicker.com, celostnimedicina.cz # Problémy s krční páteří trápí mnoho lidí Japonský inženýr a mistr aikido Katsuzo Nishi měl silné bolesti páteře již od dětství. Aby posílili jeho zdraví, poslali ho rodiče do odlehlého kláštera, kde strávil tři roky mezi mnichy a utužoval nejen své tělo, ale i ducha. Na cestě za lepším zdravím Nishi přečetl mnoho knih moderních doktorů a vědců, ale i spisy zabývající se lidovou moudrostí a tradiční medicínou Východu a Evropy. Po mnoha letech studií publikoval knihu, ve které popsal systém zdravého těla. Pravidla zdraví Katsuza Nishi Jeho kniha vyšla v roce 1927, v době, kdy autorovi bylo 44 let. Po téměř 90 letech už má autor miliony fanoušků. Následují ho lidé po celém světě, nejen v Japonsku. Poznejte i vy některé z jeho technik a zocelte své tělo. Vyzkoušejte například: - spát na tvrdší posteli - místo polštáře tvrdý ovál - zacvičit zlatou rybu Spánek ve špatné poloze zkracuje život Křivá páteř může vést k vážným problémům a poškozením vnitřních orgánů. Proto byste si měli dávat pozor na to, jaké máte držení těla nejen během dne, ale i v noci. Nishi tvrdí, že rovná páteř vám nejen přidá pár centimetrů na výšce, ale také podpoří trávicí systém. Japonci místo polštářů používají jakési roličky, připomínající srolovaný ručník, protože je během spánku důležité, abyste si hlídali pozici krku. Nishi doporučuje vyměnit klasický měkký polštář za tuto malou pevnou ruličku/ovál, který zůstane ve stejné pozici i poté, co si na něj lehnete – tedy že se neprohne, ani jinak nedeformuje. Ovál byste měli umístit mezi třetí a čtvrtý obratel. Pokud vám bude zpočátku nepříjemný, můžete ho obalit něčím měkkým. Postupně ale vrstvy odebírejte a zvykejte si na tvrdou podložku. Cvik, který byste měli vyzkoušet Jmenuje se zlatá ryba. Lehněte si na rovný a pevný povrch. Natáhněte paže. Chodidla umístěte tak, aby byla rovnoběžně s podlahou. Natáhněte levou patu dopředu a současně vytáhněte levou ruku za sebe. Nezvedejte ji z podlahy. Totéž opakujte s pravou patou a pravou paží. Pohyb prociťte. Celý cvik na obě strany by vám měl zabrat okolo dvou minut Dále položte dlaně na sebe. Ohněte paže v loktech a umístěte je pod třetí a čtvrtý obratel. Nohy dejte k sobě a pomalu roztahujte chodidla do stran, potom překlopte chodidla doleva a doprava. Celé tělo by se mělo jemně pohybovat a vibrovat. Cvičte po dobu dvou minut. Pokud budete cvičit pravidelně, brzy pocítíte zlepšení v oblasti krční páteře a celkového držení těla. redakčně upraveno Autor: Milan Juha Zdroj: zdravestravovani.eu # Mohou lidé trpět strachem z moderních technologií? Slovo fobie jste už určitě někdy zaslechli. Jde o přehnaný a často nevysvětlitelný strach z některých věcí nebo situací, konkrétně třeba z pavouků, výšek, uzavřených prostorů apod. Projevuje se neklidem, nervozitou i agresivitou. Může ho doprovázet ale i sucho v ústech, zrychlený dech, bušení srdce, ale třeba i zvracení nebo neschopnost promluvit. Fobie tak komplikují život řady lidí. A co je zajímavé? Stále častěji trpíme strachem z něčeho, co naši předkové vůbec neznali. Jedním z největších strachů, které od přelomu tisíciletí prožívají zejména děti a dospívající mládež, je Nomofobie (z angličtiny no mobile phobia). Od roku 2010 jde o regulérní nemoc, při které člověka doslova uhání strach ze ztráty telefonu, mobilního signálu, kreditu, datového připojení, a pokud není nablízku zdroj elektrické energie, pak i z vybití baterie. Mnozí trpí už při pouhé představě na takovou situaci. Podle odborníků může nomofobie postihovat až 53 procent všech uživatelů mobilů. Pokud máte přehnaný strach z toho, že vám „něco utíká“, možná trpíte Fomofobií (opět z anglického výrazu Fear Of Missing Out). Při práci nebo při večeři musíte mobil odložit a utečou vám důležité zprávy. Na Facebooku, Instagramu a dalších sociálních sítích se vždycky najde někdo, kdo si života „užívá“ více než vy. To vše vás může přivést až k úzkostem a k depresím. Další lidé zase neradi mluví do telefonu, neberou cizí telefonní čísla nebo si před každým telefonním hovorem musejí udělat dechové cvičení. Takoví si nejen moc nepopovídají, ale mohou trpět i strachem z telefonování, Telefonofobií. Specifickou skupinu pak tvoří lidé trpící Neofobií. Ti mají strach z nového modelu iPhonu, nové verze internetového prohlížeče a vlastně čehokoliv, co je pro ně nové. V případě Selfiefóbie – nejde o skutečnou nemoc. Tento výraz se začal hojně používat na internetu a označuje osoby, které mají strach z focení sebe sama. Útěchou pro ně budiž fakt, že stovky selfie začínají být pro leckoho otravné. Na závěr trochu optimismu. Existují totiž i aplikace, které se snaží některé fobie léčit. Třeba strach z pavouků, Arachnofobii. Aplikace vás v tomto případě motivuje k tomu dotýkat se roztomilých pavoučků na dotykovém displeji. Třeba nám vývojáři do budoucna naprogramují i aplikaci na Nomofobii. Antonín Vraný Zdroj: theguardian.com, cs.wikipedia.org # SPORT: Mistrovství České republiky v benchpressu sportovců s handicapem Národní šampionát v benchpressu sportovců s tělesným, zrakovým, intelektuálním a kombinovaným postižením proběhl dne 27. září v Českých Budějovicích v bezbariérové sportovní hale 1. Centra zdravotně postižených JČ za dodržení nařízených hygienických opatření a rovněž pod záštitou předsedy Národní sportovní agentury Milana Hniličky. Dařilo se především sportovcům hájícím barvy domácího pořadatelského celku. Na akci každý účastník poctivě dodržoval předem nastavené pokyny – dezinfekce rukou, dvoumetrové rozestupy, určená místa k sezení. Roušky u všech přítomných byly v hale samozřejmostí. Celkový počet všech účastníků byl 50 osob. Martin Biháry se zrakovým postižením zvítězil ve váhové kategorii do 90 kg výkonem 165 kg. Tím potvrdil svoji roli favorita a také příslušnost k absolutní světové špičce. Na druhém místě skončil Michal Rokůsek výkonem 100 kg ve váhové kategorii do 100 kg, za ním skončil Josef Camfrla (váha do 82,5 kg), když se mu podařilo zvednout činku o váze 72,5 kg. Soutěžili podle pravidel IBSA (Mezinárodní asociace nevidomých sportovců). V kategorii tělesně postižených vybojoval vítězství Lukáš Šimánek (váha do 97 kg) výkonem 165 kg, druhý byl Karel Schoř (váha do 80 kg), když pokořil činku o váze 132,5 kg. Martin Tomka (váha do 72 kg) předvedl skvělý výkon 85 kg. Nutno podotknout, že vzpěrači v této kategorii provádí výtlak činky na lavici s nataženýma nohama dle pravidel IPC (Mezinárodního paralympijského výboru). Velký zájem je ze strany sportovců s kvadruplegií a s kombinovaným handicapem, kteří soutěží na přístroji multipress, jenž jim dovoluje souměrně zvednout osu činky, i když mají jednu končetinu slabší (nejedná se o oficiální paralympijskou disciplínu). Překvapením této kategorie byl Jiří Šulc z Pelhřimova výkonem 60 kg (váha do 65 kg). Druhý byl Radek Benýšek (váha do 97 kg) výtlakem činky 80 kg, třetí místo vybojoval výkonem 42,5 kg Kristián Kobiela (váha do 49 kg) z SK Kociánka Brno. Mezi vzpěrači s intelektuálním postižením uspěl Štěpán Chonka ve váze do 107 kg výkonem 70 kg, za ním byl Zdeněk Pletzer ve váze do 107 kg, když pokořil činku o váze 65 kg. Na třetím místě zůstal Martin Palas výkonem 35 kg (váha do 35 kg). Tato kategorie soutěží podle speciálních pravidel – od hrudníku směrem nahoru a osa činky leží na bezpečnostních zarážkách v úrovni hrudníku. Používají širokou lavici jako u parapowerliftingu s nataženýma nohama. Toleruje se pohyb vychýlené činky do stran. "Všichni účastníci si prožili nádhernou sportovní atmosféru v přátelském setkání s dalšími vzpěrači různých typů handicapu, kteří si navzájem fandili. Na závěr proběhlo slavnostní vyhlášení, kde obdrželi medaile, diplomy a věcné ceny od pořadatelů," zhodnotila akci jedna z hlavních organizátorů šampionátu Jana Smékalová. Záznam z MČR bylo možné shlédnout v rámci programu České televize v Paralympijském magazínu v průběhu října. Vladimír Krajíček *.* Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 22, listopad 2020 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.