ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104 číslo 18 září 2020 OBSAH ÚVODEM Toxické rodičovství ve třetím věku? STALO SE V Pracově se nejen pracovalo! Lego vydalo speciální stavebnici pro nevidomé Rada postižených slaví 20 let. Přispěla k přijetí zákonů, brojila proti Drábkově sKartě NAŠE VĚC – VOLBY VEDENÍ SONS Mgr. Milan Arner – kandidát do republikové rady SONS ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Valašská olympiáda 2020 s novým moderátorem NAPSALI JSTE NÁM Studium na speciální škole O knihách a knihovně LIDÉ KOLEM NÁS O knihovně, čtení a životě – rozhovor se Zdeňkem Bajtlem (1. část) ZORA RADÍ A INFORMUJE O čem se moc nemluví – Přátelství včera, dnes a navěky? – II. ZDRAVÍ Kožní plísňová onemocnění pacienti často přehlížejí Novinka v oční diagnostice Trpíte bolestí krční páteře? Cvičte! SPORT Handicapovaní sportovci hodnotili # ÚVODEM: Toxické rodičovství ve třetím věku? Vypnul jsem rádio a začal hloubat nad tématem úvodníku, když zavolal Petr. Bývalý kolega, novinář, teď v důchodu. Jeho jedním z talentů je zavolat vždycky v nejnevhodnější chvíli. Tentokrát to bylo jinak. Naslouchal jsem a byl rád, že nejsem jako on. Tedy – ne tak hodný, rozuměj blbec. Ještě když jsme oba byli ve věku předdůchodovém, vyprávěl Petr občas o patáliích s opravami domku po mamince. Dlouho po její smrti používali domek na pomezí mezi Českým královstvím a Moravou bez úprav, ale postupně to letní a víkendové bydlení zvelebili. Petr je zručný jako mnoho intelektuálů, tedy minimálně. Ale v tom domku vyrůstal, a tak tam v městečku zná kdekoho a kdekdo zná jeho, řemeslníci tedy nebyli až takový problém. Čekáte ale? Čekáte správně. František má syna a dceru. Dcera z tohoto pohledu není zajímavá – co já vím, nic moc je nestojí, nic nechce, má svůj soběstačný život. Ale její bratr je umělec. Profesí i životem. Není chudý, naopak. Vydělává slušně a stabilně, jezdí autem prestižní značky, má už druhou ženu a celkem tři děti. A zalíbil se mu obraz dětí, jak s dědečkem a babičkou sají čerstvé povětří, sluníčko a zdravý venkovský život, takže Petr stále častěji musí odříkat posezení u skleničky, protože hlídá. Někdy jedno vnouče, často však i všechny synovy děti, prostě se ženou fungují jako klasika – pečující prarodiče. Rádi. Potud chápu. Chápat jsem přestal, když se aktuální snacha rozhodla, že v chaloupce pro dva bude dobře všem čtyřem i se dvěma až třemi dětmi. A Petr začal, chtě nechtě, na opravdu již stará kolena opět rekonstruovat. Ovšem řemeslníci z jeho doby už nefungují, ceny jsou proti těm před deseti patnácti lety v nedohledné výši, v místě sice nastoupily nové firmy, ale ty nemají čas! Ačkoli je to do Prahy 200 km, zdejší kšeft za pár šupů se nevyplácí, Praha je Praha! Synek (no – poctivých čtyřicet určitě, spíš víc) tohle všechno raději netuší, ostatně jeho živobytí leží také v Praze, ve zcela jiných kruzích, takže „tati, zařiď“! A přiveze děti a pár příspěvkových korun – naši si úspory do hrobu přece nevezmou. Vím z vlastní zkušenosti, že i pouhý dohled na firmy a dodavatele prací je fyzicky náročný a psychicky úplně na hranici snesitelnosti, jenže! Petrova žena, jako skoro každá matka, je na svoje děti fixovaná a pořád je jako děti vidí. Neprošlo by mu, kdyby syna poslal k čertu! Hned první nebo druhý článek v aktuálním čísle Obzoru je o tzv. toxickém rodičovství. Australský spisovatel a ředitel školy John Marsden podle něj burcuje současnou společnost a varuje před doslova pandemií nebezpečného, škodlivého či také tzv. toxického rodičovství. Varuje před rodiči, kteří se staví do role advokáta svých dětí, vše za ně řeší, umetají jim cestičku a obhajují je za každých okolností, i když jejich děti nejsou tak nadané nebo nevinné, jak si dospělí myslí… Nevím, jak by se mělo říkat tomu, když rodiče už jsou post-dospělí a děti dávno mají děti vlastní, ale přesto si nárokují péči a servis jako když byly v plínkách. A když ho navíc dostanou…? Tak co, nemáte to také tak? Nechtějte ovšem po mně, abych se podíval do vlastního hnízda! Mimochodem – příjemné a inspirativní čtení. Václav Senjuk # STALO SE: V Pracově se nejen pracovalo! Kdo s kým a jak se dozvíte, když si přečtete celý tento příspěvek. Nadační fond Mathilda letos připravil opět dva týdenní rekondiční pobyty pro držitele vodicích psů. Koronavirus způsobil nejeden problém při organizování tohoto soustředění, přesto se podařilo zajistit jeden pobyt už na první polovinu srpna, ten druhý na přelom srpna a září 2020. Prvního turnusu se zúčastnilo celkem 18 vodicích psů, o ten druhý projevilo zájem 16 účastníků. Tento velmi praktický a užitečný pobyt se uskutečnil v zotavovně Pracov u Sezimova Ústí. Prostředí tu bylo velmi příjemné, naši průvodci či rodinní příslušníci si zde přišli také na své! Ve vedlejší přístavbě byl velký krytý bazén, k dispozici tu byly víceúčelové kurty, dětské hřiště s prolézačkami, fitcentrum, bowling, kulečníkový i billiardový stůl, ale i půjčovna jízdních kol. Nedaleký Tábor nabízí k vidění mnohé historické a kulturní památky. Vzhledem k letním vedrům přivítali mnozí účastníci koupání v blízké Lužnici. Hlavním záměrem našeho pobytu bylo samozřejmě procvičování dovedností našich čtyřnohých pomocníků. Denně jsme trénovali pohyb našich psů na speciální překážkové dráze, každý den byla těžší a těžší, samozřejmě tu nechybělo ani procvičování jednotlivých prvků poslušnosti či nevšímavost k odhozeným pamlskům. Na řadu přišla i frekvence jak v samotném Táboře, tak i v Sezimově Ústí, kde nebyla nouze o úzké a křivolaké uličky s velmi nerovnou a nepravidelnou dlažbou. Připravena byla i nelehká večerní prověrka dovedností našich vodicích psů potemnělými uličkami a různorodými zákoutími tohoto města. Ve volném čase jsme si mohli i my zaplavat v bazénu či osvěžit se na terase zotavovny, milovníci přírody mohli vyrazit na vycházku do okolí areálu, naši čtyřnozí pomocníci s radostí absolvovali i osvěžující koupel v Lužnici, ti si to opravdu užívali! Organizační štáb Mathildy pamatuje vždy i na naše kulturní vyžití, letos to zkomplikovala corona, ale i přesto jsme absolvovali velmi zajímavou přednášku historika Stanislava Tomečky, který nám přiblížil historický vývoj Tábora od jeho vzniku v roce 1270 až po revoluční období 15. století. Neméně zajímavá byla návštěva Zoo Tábor, kde si pro nás její pracovníci připravili komentovanou prohlídku spojenou s krmením vybraných zvířat. Tato zoo čítá na 80 druhů zvířat o celkovém počtu 350 kusů. Mezi nimi najdete např. opice makaky, klokana bílého, medvědy baribaly, velblouda dvouhrbého, pumy, fosy, surikaty, ale i levharty, tučňáky, papoušky Ara, jestřáby atd. Průvodkyně byla velmi vstřícná, snažila se nám jednotlivá zvířata nejen popisovat, ale i přiblížit způsob jejich života. Zmínit se tu musím také o návštěvě jedinečné filmové zbrojnice v Táboře, odkud se zapůjčují různé rekvizity a historické zbraně pro natáčení filmů jako byla slavná Báthory, Letopisy Narnie, Tristan a Isolda nebo Jan Žižka. V této unikátní zbrojnici je umístěno na 3000 středověkých zbraní, brnění či dalších rekvizit. Jednotlivé zbraně si zde můžete nejen rukama prohlédnout, zároveň máte i možnost vyzkoušet si historické brnění, ve kterém hrál např. Brad Pitt. Kromě jiného jsou zde vystaveny středověké zbraně, jako jsou meče, různá kopí, sudlice, halapartny, cepy, ale i různé helmice, drátěné nebo plechové brnění apod. Na poslední den, jak již bývá zvykem, byla připravena věhlasná „bojovka“, spočívající ve zkoušce vaší paměti, orientace v daném areálu za spoluúčasti vašeho vodicího psa, ale také na týmové spolupráci. Vše samozřejmě za dohledu našich instruktorek výcviku, bedlivě sledujících naše počínání, prohřešky či vtipné průpovídky. Při závěrečném hodnocení není nouze o humorné komentáře z průběhu celé bojovky, kdy nezůstává jediné oko suché! Co zbývá dodat? Upřímné poděkování celému organizačnímu štábu Mathildy, který připravil tento báječný pobyt, ale hlavně instruktorkám výcviku v čele s Ing. Hanou Jasenovcovou, tj. Haně Hoškové, Elišce Tyrolerové a Lindě Luksa za jejich jedinečný přístup, trpělivost a ochotu naslouchat našim potřebám a zájmům! Emil Miklóš # Lego vydalo speciální stavebnici pro nevidomé Společnost Lego přichází na trh s naprostou novinkou. Jedná se o stavebnici, která je určena osobám s poruchou zraku. Má jim pomoci v rozvoji i v začlenění se do běžného kolektivu. Produkty budou přednostně dodávány školám a institucím, které se těmto lidem věnují. V dubnu roku 2019 vyplula na povrch informace o tom, že Lego na takovém projektu pracuje. Po úspěšném dokončení pilotního projektu se Lego Foundation a Lego Group pochlubily braillskou stavebnicí, kterou budou distribuovat do sedmi zemí, mezi něž patří Velká Británie, USA, Francie, Brazílie, Dánsko, Německo a Norsko. Zajímavé ale je, že již v roce 2011 přišla dánská asociace pomáhající nevidomým s podobným nápadem, ten byl ale odložen stranou. O 6 let později se však vytasila s něčím podobným brazilská asociace Dorina Nowill, a Lego tuto myšlenku zrealizovalo. Na stavebnici z dílny Lega je speciální to, že všechny kostky obsahují Braillovo písmo pro nevidomé. Toto písmo je pojmenováno po francouzském pedagogu Luisi Braillovi. Podle vyjádření společnosti Lego mohou zrakově znevýhodnění žáci díky Braillovu písmu na kostkách rozvíjet jak jemnou motoriku, tak i učení se samotné braillské abecedy. „Kostky jsou tvarovány tak, aby cvočky nahoře odrážely jednotlivá písmena a čísla v Braillově písmu, zároveň však zůstávají plně kompatibilní s ostatními Lego stavebnicemi,” uvádí společnost. Dále ve vyjádření stojí, že na kostkách jsou zobrazena písmena, čísla a interpunkční znaménka jak v Braillově písmu, tak i v tom klasickém. To otevírá možnost zapojení do hry i vidící vrstevníky, zároveň je to velká pomoc i pro rodiče a učitele. Jedná se tak o další způsob, jak zajistit inkluzi pro nevidomé již v raném věku. Lego zasílá vybraným institucím tento produkt zdarma, jednotlivci si jej prozatím zakoupit nemohou. Každá sada stavebnice obsahuje více než 300 braillských kostek s abecedou, čísly, matematickými symboly a interpunkčními znaménky. Vydání produktu doprovází nová webová stránka, na které najdete všemožné aktivity rozvíjející zrakově znevýhodněné osoby za pomoci této stavebnice. V roce 2021 plánuje Lego vydat produkt ve 20 zemích a přeložit jej do 11 jazyků. Z vyjádření osob, kteří se nevidomým věnují, vyplývá, že se jedná o velice zajímavý a užitečný produkt. David Clarke, ředitel společnosti Royal National Institute of Blind People, řekl, že nadace Lego vytvořila pro děti s poruchou zraku zcela nový a poutavý způsob, jak se naučit číst a psát za pomoci braillských kostek. Paige Maynard, učitelka nevidomých a slabozrakých dětí, a tvůrce programu pro děti předškolního věku, vysvětlila, že braillské kostky povedou ke spojení studentů se zrakovou vadou dohromady s těmi běžnými. Je skvělé, že se stále více společností snaží pomáhat zdravotně znevýhodněným osobám. Tento produkt vypadá opravdu zajímavě, a nám nezbývá než doufat, že naplní očekávání a kromě rozvíjení nevidomých studentů v oblasti čtení a psaní Braillovy abecedy dokáže děti posunout v inkluzi do běžné společnosti. Benjamin Levíček Zdroj: letemsvetemapplem.eu # Rada postižených slaví 20 let. Přispěla k přijetí zákonů, brojila proti Drábkově sKartě Prosazení zákona o sociálních službách v Česku či zrušení sKaret, s nimiž si měli potřební povinně vybírat dávky z bankomatů, řadí mezi své dosavadní úspěchy Národní rada osob se zdravotním postižením (NRZP). Za dvě desetiletí existence přispěla k přijetí řady novel ke zlepšení života handicapovaných. ČTK to řekl předseda rady Václav Krása. Dvacáté výročí NRZP oslavila v sobotu 22. srpna v Jízdárně Pražského hradu. Slavnostní setkání se mělo původně konat před dvěma měsíci, kvůli koronaviru se přesunulo. Rada vznikla v červnu 2000, kdy se na tom dohodla dvě sdružení organizací postižených. Nyní zastřešuje spolky, kde víc než polovinu členů tvoří lidé s handicapem a jejich blízcí. Vyjednává za ně s vládou, ministerstvy, kraji, zákonodárci či úřady. „Měli jsme lví podíl na přijetí zákona o sociálních službách. I když měl chyby a několikrát se novelizoval, bylo hlavní, že vznikl. Podařilo se zavést příspěvek na péči, a tak posílit kupní sílu klientů, aby si mohli služby zaplatit,“ uvedl Krása, který v čele rady stojí téměř 18 let. V minulých letech rada bojovala za zvyšování příspěvků na péči či zlepšení zaměstnávání lidí s handicapem. Za minulé krize se postavila proti úsporným škrtům. Ostře vystupovala proti sKartě. Ta se zavedla v roce 2012 za tehdejšího ministra práce Jaromíra Drábka (TOP 09). Projekt vyvolal vlnu odporu. Rada uspořádala v Praze demonstraci, na kterou dorazilo několik tisíc lidí s handicapem a jejich blízkých. Systém sKaret se zhruba po roce a půl v roce 2014 zrušil, podle Krásy i po tlaku NRZP. „Něco jsme zachránili, něco prohráli,“ shrnul šéf rady. Podotkl, že se dosud nepodařilo přijmout třeba zákon o ucelené rehabilitaci. Rada podle svého předsedy před pár lety změnila taktiku a snaží se místo protestů „diplomaticky vyjednávat“ o zlepšování podmínek. Své zástupce má ve vládním výboru, v různých radách a komisích. „Je paradox, že když jsme upustili od nátlakových akcí, je stále větší tlak na zmenšení našeho vlivu v různých veřejných strukturách a na snížení podpory,“ zmínil šéf rady. Podle místopředsedy NRZP Jana Uherky se dá předpokládat, že bude v příštích letech kvůli krizi a zajišťování peněz naplňování cílů složitější a rada bude muset vystupovat výrazněji. Krása věří, že se případné škrty lidí s handicapem příliš nedotknou. Nové představitele si rada bude volit příští rok v květnu. I když se podle vedení rady podmínky lidí s handicapem v posledních dvou desetiletích zlepšily, stav ideální není. „Stále platí, že se osoby se zdravotním postižením a jejich rodiny nacházejí vůči většinové společnosti v nerovném postavení. A nerovnost, jak známo, deformuje – jak je samotné, tak většinovou společnost,“ uvedl Uherka. Statečnost lidí, kteří se někdy i celoživotně potýkají se svými tělesnými omezeními, vyzdvihl premiér Andrej Babiš (ANO), setkání pozdravili i ministři Karel Havlíček a Jana Maláčová a další politici či příznivci sdružení. „Žít se zdravotním handicapem je těžké a lidé, kteří bojují s nepřízní osudu a nevzdávají se, nám všem mohou být inspirací,“ uvedl Babiš a poděkoval radě za její práci. Připomněl, že zdravotně postižení jsou jednou z nejohroženějších skupin obyvatel při pandemii koronaviru. „Klíčová je dostupná zdravotní a sociální péče a včasná informovanost i mezi blízkými,“ uvedl. Zdroj: eurozpravy.cz # NAŠE VĚC – VOLBY VEDENÍ SONS: Mgr. Milan Arner – kandidát do republikové rady SONS Důvodem, proč vám, milí čtenáři, předkládám tento kratičký článek je, že bych se vám rád představil jako jeden z kandidátů do republikové rady, jež bude volena na říjnovém republikovém shromáždění SONS. Na minulém shromáždění roku 2016 byl totiž hlasováním odmítnut můj návrh, aby každému z kandidátů byl dán čas pouhých tří minut na své představení, takže nikdo z nás nemohl volitelům o sobě říci vůbec nic. Proto jsem se rozhodl představit se vám předem, a to na stránkách Zory. Neobávejte se, nebudu vám zde předkládat žádný obsáhlý životopis. Představím krátce průběh svého vzdělávání a profesního života, jenž úzce souvisí s mým současným působením a tedy i s tím, v čem bych mohl být prospěšný zrakově postiženým v republikové radě. Narodil jsem se v Praze roku 1976 a jsem zcela nevidomý. Základy vzdělání jsem získal na Základní škole pro nevidomé v Praze. V této škole jsem nalezl také svou celoživotní lásku, jíž je hudba. Pokračoval jsem studiem hry na klarinet a klavír na Deylově konzervatoři, následovalo studium oboru hudební věda na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde jsem r. 2003 získal magisterský titul. V letech 2001-2002 jsem studoval hudbu i na specializované vysoké škole, která se zabývá výukou zrakově postižených hudebníků, a to na Státním specializovaném institutu umění v Moskvě. Od roku 2003 působím jako učitel hudebně teoretických předmětů na Konzervatoři a střední škole Jana Deyla a jako učitel hry na klarinet a saxofon na základní umělecké škole v Praze 4 Modřanech. Někteří čtenáři tohoto článku mne mohou znát také z mých koncertních vystoupení, a to jak na tradičních prosincových koncertech pořádaných SONS ve Španělském sále Pražského hradu, tak třeba na koncertech v rámci Dnů umění nevidomých na Moravě či koncertech k mezinárodnímu dni zraku, které již řadu let pořádá Plzeňská filharmonie. Řadu let se také snažím podporovat nevidomé děti, jejich učitele i rodiče v tom, aby se, i přes velmi obtížně zvládnutelné vzdělávání v rámci inkluze, věnovaly hudbě. Měl jsem možnost přednášet jak pro pracovníky speciálně pedagogických center, tak pro rodiče a učitele v inkluzi vzdělávaných dětí. Touto problematikou se zabývám při své práci na Deylově konzervatoři. Jsem též členem pracovní skupiny při SONS pro vzdělávání osob se zrakovým postižením, která se snaží navrhovat změny v dosavadním systému vzdělávání zrakově postižených žáků v České republice. Další činností, kterou dělám s velkou chutí, je práce v rámci Klubu učitelů hudby se zrakovým postižením SONS, jehož jsem od doby jeho znovuobnovení r.2008 místopředsedou. V rámci našeho klubu se zabývám především koncipováním školení pro učitele hudby, jež jsou akreditována ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Tato školení pořádaná ve spolupráci s Deylovou konzervatoří přinášejí zrakově postiženým učitelům možnost dalšího vzdělávání v oblasti nových metod výuky hry na jejich nástroje, setkávání s významnými lektory atd. Z předchozího textu tedy vyplývá, že středem mého profesního zájmu je především hudba, kultura a vzdělávání. To je také, myslím, nesmírně důležitá část práce naší organizace nevidomých. Kvalitní vzdělávání, jehož nedílnou součástí je tradičně i vzdělávání hudební, přináší nevidomým samostatnost, možnost zaměstnání a tudíž i uplatnění ve společnosti. SONS přináší naší „komunitě“ mnoho dobrého, především možnost setkávání, volnočasových aktivit a důležitých služeb pro ty, kteří mají problémy spjaté s naším postižením. Je ale nutné, alespoň podle mého názoru, nezapomínat na to, že jen vzdělaný nevidomý člověk, lhostejno, zda vyučený, rekvalifikovaný, středoškolsky či vysokoškolsky vzdělaný, se může v naší společnosti uplatnit, nikoli být závislý pouze na sociálních dávkách či charitě. Domnívám se, že v těchto výše zmíněných oblastech mohu být naší organizaci prospěšný. Pokud by se někdo z vás, milí čtenáři, chtěl se mnou spojit, je možné mi napsat na e-mailovou adresu milan.arner@gmail.com, případně se můžeme po předchozí domluvě setkat třeba na Skypu. Rád zodpovím vaše dotazy. Milan Arner Toto číslo Zory je poslední, do něhož mělo smysl umístit a publikovat profily kandidátů na některou z volených funkcí ve vedení SONS, o jejichž personálním obsazením bude rozhodovat začátkem října Celorepublikové shromáždění v Táboře. Mrzí nás, že se chtělo našim čtenářům představit jen několik z celkového množství kandidátů. Těm, kteří naši nabídku využili, děkujeme za sebe i za jejich voliče. Redakce ZORA # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Valašská olympiáda 2020 s novým moderátorem Ukončení léta ve sportovním areálu FC Lhotka nad Bečvou V pátek 21. srpna 2020 se uskutečnil již 6. ročník Valašské olympiády. Byla součástí celodenní akce Ukončení léta organizované Oblastní odbočkou SONS Vsetín, ve spolupráci s FC Lhotka n. B. Naše pozvání opět, stejně jako v loňském roce, přijala paní místostarostka Města Valašského Meziříčí Mgr. Zdislava Odstrčilová, role moderátora se tentokrát ujal redaktor časopisu Naše šance Petr Mašek. Také již tradičně se této olympiády mimo našich členů zúčastnili i členové z OO Přerov, Zlín, Olomouc a vlastně i z jiných koutů naší země jako hostující členové naší vsetínské odbočky. Soutěžilo se jako vždy v deseti disciplínách – běh na vzdálenost 50 m s průvodcem, směr přímý, skok do dálky z místa, kop na bránu, hod na ozvučený cíl, střelba tenisovým míčkem na branku, odhad míry, odhad váhy, jízda na tandemu (duplex), chůze s bílou holí na přesnost a čas s překážkami a plněním soutěžních disciplín. Soutěžící s klapkami na očích zápolili o získání co největšího počtu zlatých medailí v jednotlivých disciplínách, neboť na základě počtu získaných těchto dílčích zlatých medailí bylo pak vyhlášeno pořadí na prvních třech stupních vítězů olympiády. Absolutním vítězem letošní olympiády se stal Jaroslav Machala z přerovské odbočky, který tímto získal valašskou klobásu XXXL (1m dlouhou), druhé místo obsadil náš známý lidový vypravěč Václav Valášek, který byl odměněn valašským frgálem s věnováním psaným hruškovou náplní. Na třetím místě se umístil kytarista, písničkář a hudební skladatel Milan Hradil ze Zlína – ten byl oceněn pravou valašskou slivovicí. Milan Hradil nejen že úspěšně sportoval, ale ještě nás jako každý rok stíhal po celou dobu akce těšit a bavit svými písněmi. Po skončení sportovního zápolení představili novinky z oblasti kompenzačních pomůcek pracovníci dodavatelských firem SAGITTA Ltd., spol. s r.o. z Brna a Adaptech s.r.o. z Prahy. Petr Mašek pozvedl úroveň této tradiční letní akce profesionálním ozvučením, vtipným moderátorským slovem a výborně zvoleným hudebním „pozadím“ nevidomých interpretů a navíc překvapil zprostředkováním živých telefonních vstupů zajímavých osobností Báry Hrzánové, Báry Mirgové, Radka Žaluda a Miroslava Orsága. Závěr této celodenní akce patřil koncertu úspěšné nevidomé zpěvačky Aleny Terezie Vítek, který proběhl v rámci festivalu DUN 2020. Alenka zazpívala nejen klasické písně, ale i písně Jaroslava Ježka a další oblíbené písně na přání publika – na závěr s ní zpívali všichni přítomní. Akci finančně podpořili Zlínský kraj, Město Valašské Meziříčí a obec Lešná, věcné dárky poskytlo Tesco Val. Meziříčí, Město Valašské Meziříčí a další místní sponzoři. Všem shora jmenovaným a zároveň všem dobrovolníkům a průvodcům patří obrovské poděkování za empatii a celkovou pomoc. Akce se dle vyjádření všech účastníků – soutěžících, diváků, dobrovolníků a organizátorů – velmi vydařila a již dnes se všichni, včetně moderátora, těší na další ročník, který je plánován na pátek 20. srpna 2021. Ludmila Pavelková # NAPSALI JSTE NÁM: Studium na speciální škole Ve svém článku reaguji na reportáž Petra Maška z Naší Šance o jeho úspěšném zakončení studia na Střední škole pro zdravotně znevýhodněné na Kamenomlýnské 2 v Brně. Je obdivuhodné, jak skloubil studium s velkým pracovním nasazením a zvládl to i ve vyšším věku. Prostřednictvím reportáže se mi evokovaly zážitky z mládí, kdy jsem studovala také na této škole. Nastoupila jsem tam v roce 1993 a bylo mi 24 let. Tehdy tam byli asociováni pouze zrakově postižení a v rámci integrace i několik vidících studentů. Dnes jsou tam kromě zrakově postižených také studenti s kombinovaným postižením. Absolvovala jsem běžnou základní a střední školu a po šestiletém pracovním procesu jsem díky okolnostem znovu nastoupila do školy. Po instalaci digitální ústředny v Oděvním průmyslu se vyskytly nějaké problémy, tak jsem se rozhodla odejít. Krátce před odchodem jsem získala kontakty na Tyfloservis a SONS. Když se mi naskytla příležitost studovat, tak jsem ji využila. Už jsem nemínila na ústředně poslouchat, že na tu obrazovku je potřeba vidět. Výpověď jsem nedostala jenom kvůli tomu, že úřad práce k tomu nedal souhlas. Nakonec se mi potvrdilo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. První dva roky jsem studovala všechny předměty a třetí rok jsem si zařídila individuální plán. Jelikož jsem měla maturitu, tak jsem si vybrala předměty, které jsem mohla v životě využít. Zaměřila jsem se na angličtinu, psaní strojem a výpočetní techniku. S kurzem Braillova písma jsem začala před nástupem do Brna a tam jsem ho dokončila. Kromě Pichtova stroje jsem používala přenosný počítač Eureku. Učila jsem se číst černotiskový materiál pomocí přístroje (Optacon) a pracovala jsem i s Braillským řádkem u stolního počítače. Jelikož jsem do té doby neznala nikoho zrakově postiženého, tak jsem konečně nemusela řešit žádné komplexy. Byla jsem ve svém živlu a opravdu jsem si to užívala. Každý rok jsme jezdili na běžky a dokonce jsme byli i u moře v Itálii. Jsem ráda, že jsem v Brně potkala spoustu dobrých lidí z řad kantorů a spolužáků. Všichni jsme si pomáhali a vzájemně se podporovali. První rok jsme byli ubytováni v areálu školy, ale potom jsme jezdili na internát až do Komárova. I když byla zastávka tramvaje dost daleko od internátu, tak jsme chodili často na kulturní akce. Ze sportovních aktivit jsem provozovala showdown a goalbal. Děkuji moc kantorům, vychovatelům a také mužům na civilní službě, kteří zajišťovali doprovod nevidomým studentům i na nádraží. Před pěti lety jsem absolvovala exkursi na této škole a mile mě překvapilo, že je internát přímo v budově školy. Zjistila jsem, že tam stále pracují dvě lektorky a jeden vychovatel. Jedna učitelka tam nastoupila už v roce 1992 hned po otevření této školy. Po tříletém studiu jsem se dostala na jazykovou školu. Měla jsem štěstí, že mi s přípravou na přijímací zkoušky pomohla profesorka angličtiny, která byla jenom o čtyři roky starší. I když jsem měla obavy z nového kolektivu, tak jsem se setkala se vstřícným přístupem nejen ze strany lektorů, ale i spolužáků. Vzhledem k tomu, že každodenní dojíždění bylo dost náročné, tak jsem se domluvila na tom, že dva dny v týdnu se budu věnovat studiu doma. Bylo to stejně vyčerpávající a já jsem už v té době byla prakticky nevidomá. Proto jsem studium po půl roce ukončila. Děkuji za zkušenost k nezaplacení, že jsem mohla srovnat studium na běžných školách se studiem na speciální škole. Nyní pracuji v odbočce SONS Prostějov jako předsedkyně a koordinátorka dobrovolníků. Tato práce mě naplňuje a jsem ráda, že můžu pomáhat lidem se stejným postižením. Vážím si pomoci našich dobrovolníků, kterým děkuji za jejich obětavý přístup. Velký dík patří i mamince, která mi dělá asistentku a současně je členkou revizní komise. Máme výbornou spolupráci i s kolegy a pracovnicí TyfloCentra. V odbočce působím už 23 let a začínala jsem jako sociálněprávní poradkyně. V současné době jsem úplně nevidomá, ale mám aspoň světlocit. Pavlína Bartošková # O knihách a knihovně Vážená redakce, Stav nouze a pandemie postihly i čtenáře uzavřením knihoven, v případě zrakově postižených audio-knihoven. Svým článkem jsem chtěla vyzvednout fungování knihoven i v této nelehké době. Možná, že některým zrakově postiženým to něco napoví. Marie Procházková, SONS Plzeň-město PS: Píši bez vidění, bez silné lupy nic nepřečtu, ale ZORU odebírám. Vím, že je velmi obtížné můj rukopis rozluštit, omlouvám se a prosím o pochopení. Ve skutečnosti rukopis paní Procházkové byl čitelný dost dobře, kdyby mě osobně někdo přiměl psát perem se zakrytýma očima, nedokázal bych to a výkon paní pisatelky je obdivuhodný. Včetně dokonalého použití interpunkce. A nyní již její článek. – pozn. red./sj Zrakově postižení a knihy Vyrůstala jsem ve čtenářské rodině a knížky jsem odmalička milovala. Zůstalo mi to po celý život, navštěvovala jsem knihovny, knížky si různě půjčovala i kupovala. Krátce po svých 80. narozeninách jsem doslova ze dne na den ztratila schopnost číst, bez silné lupy nepřečtu ani slovo – píši rovněž bez vidění. Po velkém šoku a následném zklidnění jsem začala pátrat po náhradním řešení – audioknihovně. Stala jsem se pravidelnou a nadšenou návštěvnicí a od té doby – je to už 6 let – navštěvuji Knihovnu pro zrakově postižené plzeňského kraje. Vracím se ke knížkám, které jsem v mládí milovala, a kromě toho poznávám i nové autory dnešní doby. Knihovnu vede skvělá knihovnice paní Jana, která je nejen velmi vzdělaná a sečtělá, ale umí s výběrem dobře poradit. Navštívila už také 2krát naše kluby SONS (Plzeň-město i Plzeň-jih) a vždy nám o fungování knihovny hezky povyprávěla. Knihovna má zhruba 5000 nahrávek všech možných žánrů, takže výběr je takřka neomezený. Stále vznikají další nové nahrávky a jejich interprety jsou většinou přední herci a moderátoři, někdy dokonce i autoři knih samotní. Letos v březnu, v době nouzového stavu a pandemie byla knihovna na delší dobu uzavřená. Neznamenalo to však, že by „čtenáři“ byli o své čtení připraveni. Knihovna zasílala klientům ve zvlášť zhotovených obalech disky poštou, a stejným způsobem byla CD vracena. Nutno ještě podotknout, že zasílání probíhá bezplatně, jako služba zrakově postiženým. Sama jsem tuto službu také využila. Za to, že mohu Studijní a vědeckou knihovnu plzeňského kraje, jejíž je knihovna pro nevidomé součástí, pravidelně navštěvovat, jsem velmi vděčná. Tímto příspěvkem bych se chtěla o svoje zážitky podělit s vámi, kteří také máte rádi knížky, ale váš zrak už vám neslouží. I když to úplný kontakt s knihou nenahradí, můj život to obohacuje. Marie Procházková, Plzeň # LIDÉ KOLEM NÁS: O knihovně, čtení a životě – rozhovor se Zdeňkem Bajtlem (1. část) Že Zdeněk Bajtl, dlouholetý vedoucí Knihovny digitálních dokumentů, nedávno oslavil významné kulaté výročí, je patrně už známou věcí, alespoň mezi čtenáři KDD a časopisu Téčko. Ten s ním totiž přinesl již v létě zajímavý rozhovor, a to – v duchu svého zaměření – především o věcech technických. Knihovna ale není jenom technika, a proto jsme se rozhodli Zdeňka Bajtla při této příležitosti vyptat také na věci poněkud méně technické a víc knihovnické a osobní. - Jak vlastně knihovna postupně vznikala? Jaké byly jednotlivé fáze toho, co známe jako službu dnes? V době, kdy to začalo, jsem u toho asi nebyl, protože jsem nastoupil v roce 1996, kdy knihovna už nějakou dobu fungovala. Základem byla ale myšlenka zkusit se spojit s vydavateli časopisů (např. Respektu) a získat od nich nějakou digitální podobu textu, která pak byla převáděna do počítačové podoby vhodné pro nás zrakově postižené. Důvodem bylo, že jsme většinu textů dostávali v různých sazečských programech, museli jsme je proto upravit, aby se daly číst v Eurece, členit je na hrozně malé úseky atd. Ale nic nevzniká najednou, všechno se vytváří postupně, a tak tomu bylo i s knihovnou. Výhodou bylo, že systém BBS, na kterém to začalo celé fungovat, už měl nějaké podklady. Proto jsme si zjistili, jaké údaje lidi nejvíce zajímají, abychom je mohli ke knize zadávat, většinou to byl samozřejmě název díla a autor. Zároveň jsme začali knihy třídit do jakýchsi „šuplíčků“, takových předchůdců předmětových skupin. Humorné bylo, že jsme museli z technických důvodů užívat jakési šifry nebo zkratky: tak „prozen“ bylo „pro ženy“, „havelh“ byly „hry Václava Havla“ atd. Když pak r. 2002 vznikala nová podoba knihovny, museli jsme si dopředu promyslet, jaké položky chceme v katalogizačních záznamech zachovat; rozhodli jsme se inspirovat klasickými knihovními záznamy, takže jsme zpočátku vyplňovali přehršle nejrůznějších formálních údajů, než jsme zjistili, že je to asi nesmysl, a zase jich tak tři čtvrtiny skryli. Tím ale vznikla funkční a pevná struktura, dostalo to nějakou tu „fazónu“, na jejímž základě jsme najednou viděli: Tady máme málo detektivek, od tohoto autora nám něco chybí… Už ani nevím, kdy jsme přidali také členění do sérií (těm sice říkáme „edice“, ač jsou to vlastně spíš série), ale jsme asi jediná digitální knihovna, která tohle opravdu pečlivě dělá. V poslední době je tohle „sériové psaní“ čím dál častější, jestli je to kvůli tomu, že má autor dlouhou myšlenku a pak z ní pořád těží dál, nebo jestli mu jde taky o výdělek…? Těžko říct. Každopádně těch sérií je opravdu hodně a i my sami v tom máme někdy zmatky. Další významný krok souvisel se sháněním knih a bylo jím zavedení pseudonymů skenovatelů. Jeho hlavním důvodem bylo, že jsme potřebovali získávat knihy v určité kvalitě; protože v 90. letech jsme byli vděčni za cokoli, takže lidé skenovali a moc texty neopravovali (technika OCR taky byla někde úplně jinde, než je dnes), někdy posílali jen kusy textů nebo jednotlivé povídky. Proto jsme zavedli pseudonymy a osvědčilo se nám, že jakmile se člověk ke své práci musí podepsat, uvést tam třeba jen pseudonym „Martin“, snaží se, aby ta jeho práce nějak vypadala, aby měla nějakou tu „štábní kulturu“, jak se říká. Ostatní čtenáři pak zase vědí: aha, od tohoto skenovatele si to stahovat nebudu, ten tam má moc chyb, nebo naopak: tenhle se specializuje na detektivky, tenhle dělá romány pro ženy, a mohou se orientovat i podle toho… Skenovatelů teď už radikálně ubylo, protože zásobujeme věcmi od nakladatelů nebo z internetu asi opravdu hodně. Skenují nám tedy už jenom ti, kdo mají nějaké speciální přání, nebo čtou zkrátka jinou než tu typickou dnešní mainstreamovou literaturu. Ale i za ty jsme rádi, rozšiřují právě to spektrum knih, které v knihovně potom máme. - Čím je tedy podle vás knihovna žánrově specifická? Je to myslím právě ten fakt, že kromě beletrie máme i věci populárně naučné až učebnicové. Jsem rád, že dodržujeme metodiku, kterou užívá brněnské středisko Teiresias, a dodáváme tak knihy opravdu v kvalitní podobě (často včetně tabulek, přepisu grafů, schémat atd.). - Historie knihovny je tedy zajímavá a dlouhá, co ale přivedlo k digitalizaci vás osobně? Byla to – jako asi u většiny zrakově postižených – právě Eureka, kde bylo možno si věci stahovat a číst. Systém BBS, na kterém to celé fungovalo, pracoval na bázi zakládání nejrůznějších souborů, které si tam uživatelé sdíleli. Já jsem tam ze začátku přispíval hlavně různou hudbou, hrami atd., ale líbilo se mi, že jsem tam mohl číst nejrůznější časopisy (třeba už zmíněný Respekt), dostal jsem se ale také k různým návodům, ale i k erotickým povídkám – celé tohle spektrum věcí se tam už tehdy objevovalo. Když mě pak v roce 1996 přijali do Tyflokabinetu, který tenkrát poskytoval výuku na PC, rozhodl tamější prezident Pešák, že se víc hodím právě do té digitalizace, což bylo druhé centrum, které se počítači zabývalo. To už jsem se připojoval přes modem, používal jsem takové vymoženosti, jako bylo začínající e-mailování. Tohle právě byla doba, kdy začali lidé lačnět po informacích, po přístupu k nim, internet byl tehdy začínající novinkou. A mě samého to hrozně bavilo, byla to doba nesmírného nadšení po poznávání nových věcí a jejich zpřístupňování ostatním; rodinu jsem tehdy neměl, tak jsem chodil z práce klidně v deset večer, zkrátka jsem tím žil. - Od roku 1996 uplynulo přece už poměrně hodně vody – jak je na tom vaše nadšení a pracovní nasazení dnes? Zní to asi zvláštně, ale mě ta práce pořád baví a přináší mi něco nového. Kromě knihovny mám totiž na starosti i Navigaci. To je zase úplně něco jiného, ale pracujeme tam hodně i s počítačovou technikou, jedná se nám o přenášení obrazu na dálku atd. Kromě toho se motám kolem řady jiných projektů; teď se nám např. podařilo dotáhnout aplikaci Vystupuj, která zajišťuje sledování cesty ve veřejné dopravě a upozorní vás, kdy máte vystoupit – to v MHD nevypadá až tak zajímavě, ale pro meziměstskou vlakovou a autobusovou dopravu je to myslím nesmírně užitečné (kdo z nás někdy nepřejel stanici?). Stejně se teď snažíme pracovat na projektu indoor navigace v obchodních domech, aby se nevidomý i tam, kde není běžně dostupná GPS, dostal přesně k tomu obchodu, který potřebuje. Do toho jsem ještě pořád u vyučování a zaškolování lidí na PC, aktuálně jsme řešili, jak je učit ovládat Windows 10; protože technika jde pořád dál (Jaws už nemá číslo 6, na kterém jsem začínal, ale 20), jsou tu stále nové a nové výzvy. Celkově si myslím, že je to dáno tím, že jsem začal, jak se říká, „od píky“. Já jsem ten počítač musel zkrotit, přinutit ho, aby dělal, co já po něm chci, zatímco dneska někoho k počítači posadí, dají mu úkol a on se rozčiluje, že ho ten stroj neposlouchá. Těžko říct, jak to bude vypadat s nejmladší generací, co už se vlastně s těmi tablety narodila, ale přijde mi zase, že tam už není ten hlubší vhled, znalost podhoubí celého systému jako celku. - Máte určitě pravdu v tom, že dnes už jsou lidé zvyklí na úplně jiné technické možnosti než dříve. Myslíte si ale, že tenhle řekněme laxnější přístup k věcem je záležitost obecnější? Pravda je, že mám pocit, že v naší generaci jsme byli víc odkázáni na sebe. Je to možná hloupý příklad, ale pamatuju se, jak jsem chodil jako student konzervatoře do Světozoru na zmrzlinový pohár – a byl jsem tenkrát na sebe hrdý, že jsem tam sám dokázal dojít, sám si objednat, najít si stoleček, sednout si k němu a ten pohár sníst. Dneska mi přijde, že většina mladých lidí by nejraději, aby je tam někdo odvedl, aby je prodavačka správně chytla a správně odvedla ke stolečku, aby jakmile se začnou zvedat, ihned přispěchala a pomohla jim ven. A to mě mrzí, přijde mi, že dnes jako zrakově postižení máme, na co si vzpomeneme, což je na jedné straně úžasná věc, ale obávám se, jestli to u lidí trochu nesnižuje motivaci něco dokázat, něco udělat sám. Pokračování Jiří Hubáček # ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Přátelství včera, dnes a navěky? – II. V předchozí části (vyšla v č. 12 – pozn. red.) jsme se dozvěděli, že přátelství se vyvíjí z pocitu sounáležitosti s člověkem, který není naším životním partnerem nebo příbuzným. Přátelství se buduje mimo legislativně ošetřené vztahy. Pro vznik přátelství není rozhodující dětský věk, dospělost nebo stáří. Není ani důležité, jestli přátelství budujeme při dětské hře nebo při práci na společném díle. Přátelství vzniká ve všech sociálních vrstvách, při společných činnostech, ať praktických nebo uměleckých, ve všech možných zájmových skupinách anebo třeba jen ve dvou lidech, kteří spolu momentálně pracují na zalesňování pozemku. Při společných aktivitách totiž dosahujeme mnohem většího uspokojení a radosti, než kdybychom danou činnost konali sami. To, co přátele spojuje, může být společný cíl, ale třeba vzájemná podpora nebo spojující téma. S tím bezprostředně souvisí sdílení, což znamená, že to, co prožívám, se mnou do určité míry prožívá můj kamarád, přítel, známý. Zajímá ho to, a mě zas zajímá, co a jak prožívá ten druhý. Ze sdílení se postupně vyvíjí vlastnost, které se odborně říká empatie. V USA se dostávají do kolektivu vrstevníků děti tak brzy, jak je to jen možné, aby jejich matky mohly jít zpět do zaměstnání, které na ně nepočká déle než deset týdnů od porodu. Kojenci v tomto věku sice ještě nemají potuchy o sociálních vztazích, ale umístěné do obdoby našich jeslí žijí v atmosféře společného prožívání prostoru, zážitků i komunikace dospělých. Děti v naší republice mají to štěstí, že s nimi jejich maminky, případně tátové, můžou v rámci placené rodičovské dovolené setrvat nejméně do tří let věku. První sociální interakce se uskutečňuje nejspíš na pískovišti, kde se batole prvně dozvídá, že si může hrát s jiným batoletem, doslechne se i o pravidlech, která musí dodržet, aby si s ním druhé děti chtěly hrát. Prohlubování vztahů malých dětí a následně jejich budování se tedy odvíjí podle četnosti kontaktu s jinými předškolními dětmi. Když jde v USA prvňák do školy, ví zcela přesně, jak funguje dětský kolektiv, a jak se on v dětském kolektivu prezentuje. Má nejen zažitá pravidla, ale i strategie, role a komunikační dovednosti. Tohle je tedy výhoda amerických předškolních institucí. Nevýhoda je, že vztah k rodičům a sourozencům je tady omezen pouze na víkendy a uspěchanou komunikaci ve večerních nebo ranních hodinách, když jsou děti s rodiči společně doma u snídaně nebo večeře. Samozřejmě, je tu i společná dovolená, když se zadaří a rodiče si ji mohou dopřát. Jak se tedy vyvíjí přátelství mezi předškolními dětmi v našich podmínkách? Už na pískovišti má dítě radost, když si s ním jiné dítě hraje. Ty samé emoce prožívá v mateřské škole nebo v dětské skupině, kde začíná mít své oblíbené partnery pro hru nebo třeba pro společné vycházky s ostatními. Respektuje pravidla, která mu umožní uplatnit mezi dětmi nejen své dovednosti, ale i prožít citové uspokojení. Spontánně se učí přijímat svůj díl odpovědnosti ve společném vztahu s jedním nebo více dětmi. V předškolním věku se u dětí zcela jasně profiluje sexuální odlišnost. Některé děti se poprvé zamilují, ale tento vztah nebývá hluboký ani déledobý. Zdá se, že kamarádství, ať se stejným nebo opačným pohlavím, bývá trvalejší. Naši přední dětští psychologové (Hoskovcová, Matějček, Kopecká) ve svých publikacích zdůrazňují, že předškolní věk má zásadní vliv nejen na rozvoj mentálních a praktických dovedností, ale zejména na rozvoj sociálních vztahů a schopností tyto vztahy budovat a prohlubovat. Předškolní věk není tedy jen přípravou na školu, ale především přípravou na život ve společnosti. Proto např. profesor Matějček a další odborníci zdůrazňují, jak důležité je, aby předškolní dítě přicházelo co nejvíce do styku se svými vrstevníky, protože ve skupině stejně starých dětí je ideální prostředí pro přirozenou adaptaci, mohou se nejlépe vytvářet tzv. presociální vlastnosti (Matějček 2005). V předškolním věku se dítě rozvíjí pohybově, intelektově, citově a kulturně společensky. Začíná si podvědomě přisvojovat modely chování dospělých, a to včetně formálních povinností. Začíná chápat nejen pravidla vzdělávacího procesu (jeho hlavní součástí je především hra), ale i pravidla hygienická a především pravidla společenského chování. Dítě ví, anebo alespoň tuší, že bez znalosti a respektování těchto pravidel bude vybočovat, bude se lišit a vzbudí nedůvěru ostatních dětí, protože je zkrátka „jiné“. To bývá problém dětí s handicapem, zejména tzv. hyperaktivních. Odlišují se, nedovedou spolupracovat v týmu, jsou nepředvídatelné. Celý proces vývoje předškolního dítěte již od narození provází komunikace, která je základním nástrojem vztahu. Je-li dítě trvale zapojeno v dětském kolektivu ještě před zahájením školní docházky, má příležitostí ke komunikaci s vrstevníky mnohem víc než dítě, které je celou dobu pouze v rodině. Všechny říkánky, písničky, pohybové i stolní hry jsou jedinečnou příležitostí, jak děti navazují vzájemné kontakty, a to nejen v dialogu, ale i ve skupinové komunikaci podmíněné společnou aktivitou a cílenou činností .Osvojují si také dočasné role dospělých, rády si hrají na rodiče, lékaře, učitelky nebo opraváře. Jedinečným nástrojem je i učení se vyprávět a naslouchat druhému dítěti, když vypráví. Dítě má nejen možnost osvojit si takové umění, ale nebát se projevit svůj názor, pojmenovat pocit, přemýšlet o svých postojích k událostem nebo k známým osobám či dětem. Samozřejmě způsob i úroveň vyjádření odpovídá zralosti dítěte. Už taková maličkost, že může vyjádřit, co se mu líbí nebo co má rádo, je jakousi minivizitkou a signálem pro jiné děti, které se s ním ztotožňují nebo jeho názor svobodně odmítnou. Tady nejednou začíná přátelství dvou nebo tří předškoláčků, ale malý človíček se brzy naučí vnímat komunikační atmosféru mezi více dětmi, současně také objevuje i společnou kreativitu, která je doprovázená emocemi, pohybem i řečí. Zmíníme ještě několik věcí, které se na tvorbě dětských přátelství podílejí. Pro rozvoj představivosti má velký význam četba pohádek, v menší míře sledování videa nebo audia. Dítě v tomto věku má přirozený sklon osvojit si vlastnosti oblíbených hrdinů, což je velmi důležité pro budování etického myšlení. Když dospělý předčítá pohádky, děti rády komentují jejich epizody i chování jednotlivých postav. Dospělý má pak možnost s dítětem hodnotit, jestli se pohádková postava chová přátelsky nebo ne. Podle toho si děti uvědomují, jaké vlastnosti jsou pro jejich vztahy důležité. Děti si často vymýšlejí imaginárního kamaráda, který se v jejich fantazii zničehonic zrodí a dítě provází. Jedinečným příběhem je např. Karkulín ze střechy od autorky Astrid Lindgrenové, kde se imaginární kamarád osamělého chlapce stává prakticky členem rodiny. Předškolní dětská skupina má pro raný dětský věk určující význam. Pokud jde o institut mateřských škol, je považován mnohými odborníky za nezbytný nejen pro děti jedináčky, ale i pro ty, které vyrůstají v nepříznivém sociálním prostředí, bez možnosti zdravého vývoje všech důležitých vlastností a vědomostí, které by je připravily pro plnohodnotný život ve škole i v dospělém věku. Podle prof. Matějčka je pro dítě tohoto věku nezbytná konformita, která se buduje tím, že si dítě osvojuje hygienické, kulturní i společenské návyky, které se učí od dospělých a které mu umožňují rozvinout svou osobnost ve vztazích. Nemůže-li z jakýchkoliv důvodů předškolní dítě navštěvovat mateřskou školu, lze nedostatek dětských vztahů a přátelství eliminovat alespoň častou docházkou do zájmových kroužků nebo jiných dětských kolektivů, které mu umožní v této oblasti dozrát. Jean Jacques Rousseau, jeden z předních osvíceneckých pedagogů 18. století ve svém pedagogickém díle nejednou doložil myšlenku, že základní vývoj dítěte je ukončen zhruba v šesti letech věku. Měl tím na mysli zejména to, že schopnost navázat vztahy a prožívat je bývá zákonitě podmíněna mnoha vývojovými faktory, které se v tomto věku objevují, uskutečňují a dávají základ celoživotnímu uplatnění ve všech rovinách – vzdělání, dovednosti, schopnost stále se učit a rozvíjet, najít a obhájit své místo ve společnosti. Podobné tvrzení se samozřejmě objevuje i u jiných pedagogů, ale v době Rousseauova působení se pedagogické a psychologické poznatky začaly realizovat v institucích, zejména ve školách a školských ústavech. Od té doby se pedagogika a psychologie předškolního věku v institucích dále rozvíjí a uplatňuje v různých variantách. Pokračování Dr Jaroslava Novotná # ZDRAVÍ: Kožní plísňová onemocnění pacienti často přehlížejí Plísňová nebo též mykotická onemocnění kůže jsou velmi častá. Postihují zhruba 20% populace. Nejčastěji je postiženo chodidlo a kůže mezi prsty na nohou. Plísně však mohou napadat také vlasy, nehty i vousy. Onemocnění kůže se projeví svěděním, mokváním a zarudnutím, postižené partie mají tendenci tvrdnout, lámat se a drolit. Narušení kožního povrchu pak představuje vstupní bránu pro bakteriální infekci. Plísňové onemocnění nohou způsobují nejčastěji mikroskopické houby či kvasinky. Kromě klasické meziprstní formy se lze setkat i s plísněmi chodidel a plosek nohou. Projevují se tvorbou šupin, zrohovatělé vrstvy kůže nebo puchýřků. Plíseň na chodidlech pacienti často přehlížejí a považují ji za suchou a mozolnatou kůži. Přenos infekce vodou prokázán nebyl. Nejčastěji nemoc získáme tak, že šlápneme na šupinky kůže, které se odrolily z nohou infekčního pacienta. Ty ulpívají na podlahách ve společných prostorech, sprchách, šatnách, na dlaždicích v okolí bazénů apod. Přenos infekce usnadňují kožní prasklinky a ploché, otlačené a poraněné nohy. Pozor dejte i na společně užívané předměty, jako pantofle, sedátka, ručníky apod. K ověření plísňového původu vám lékař odebere vzorek kůže z postižené oblasti. Ten následně vyšetří mikroskopicky i kultivačně. Před vyšetřením je nutné ložisko plísně několik týdnů neošetřovat antimykotickými léky. Léčba mykóz kůže nohou spočívá hlavně v zevní aplikaci antimykotických léků. Většina z nich je volně prodejných. Roztoky, spreje a krémy aplikujte do meziprstí, masti a krémy na chodidla. Slabší vrstvy zrohovatělé kůže před ošetřením obrušujte pilníkem. Pokud se tvoří vrstvy silné, které mají navíc tendenci praskat, poraďte se s lékařem. I když kožní plíseň nohou vyléčíte, je nutno počítat s tím, že má tendenci se často vracet. Plynule proto přejděte k preventivním opatřením. Spočívají v pravidelné hygieně, nošení vzdušné obuvi a ponožek, v pravidelné dezinfekci obuvi antimykotickým sprejem i v použití prostředků proti pocení. U často recidivujících mykóz promazávejte dvakrát týdně kůži chodidel i prstů antimykotickým krémem. Pokud plíseň nereaguje na zevní léčbu, nezbývá než se pokusit o krátkodobou kúru vnitřní. Jiří Petr Zdroj: lekarna.cz, zdravi.euro.cz # Novinka v oční diagnostice Všeobecná fakultní nemocnice používá přístroj, který jako jediný u nás dokáže pořídit detailní snímky očního pozadí ve velmi širokém úhlu. Běžné elektronické fotoaparáty pro focení sítnice pořizují jen snímky o úhlovém záběru do 50 stupňů. Tento přístroj je schopen vyfotit i s nerozšířenou zorničkou snímek, který má až 135 úhlových stupňů. To je možné díky parabolickému zrcadlu a speciálním LED diodám. Zařízení dokáže zachytit i nepatrné pohyby oka, ale díky umělé inteligenci nejsou snímky rozmazané. Pokud si lékař dá dva vedle sebe, má k dispozici až 260 stupňový záznam očního pozadí. Může vám do žíly také aplikovat speciální krevní barvivo a snímky pořídit v určitých časových odstupech s pomocí speciálního filtru. Barvivo, které se spolu s krví dostane i do sítnice, ukáže, jak ho cévy udržují nebo propouštějí. Takto lze určit řadu chorob oka, které souvisejí zejména s jeho špatným cévním zásobením. K nim patří i degenerace sítnice nebo nádory na jejím okraji, které jiným typem přístroje nelze zachytit. Antonín Vraný Zdroj: plus.rozhlas.cz # Trpíte bolestí krční páteře? Cvičte! Pravidelné cvičení a změna pohybových návyků jsou léčbou i prevencí bolestí krční páteře. Krční páteř sice nese „jen“ hlavu, ale pokud jste vnímaví, všimnete si, že s ní pohybujete v podstatě neustále. Skutečností zkrátka je, že krční páteř a svaly patří mezi nejvíce namáhané části našeho těla. A s její bolestí se potýká čím dál více lidí, děti nevyjímaje. Bolest mohou způsobit úrazy i náhlé prudké pohyby hlavy. Častěji je však důsledkem sedavého zaměstnání, u slabozrakých též práce na počítači, zírání do mobilního telefonu nebo chůze s bílou holí. Při těchto činnostech mají lidé tendenci předklánět hlavu a vystavovat ji do nepřirozené polohy. Hlava dospělého člověka váží normálně asi 5 kilogramů. Pokud je nakloněna dopředu o úhel 15 stupňů, působí na krční páteř takovou silou, jako by vážila více než dvojnásobek. Při naklonění o 60 stupňů je to dokonce více než pětinásobek. Častým nakláněním hlavy může vzniknout tzv. horní zkřížený syndrom. Jde o stav, kdy svaly v oblasti krku nebo horní části trupu nejsou namáhány rovnoměrně. Jde o nerovnováhu mezi předními a bočními svaly krku nebo mezi prsními a lopatkovými svaly. Jedny bývají přetížené, druhé naopak ochablé. Mobil je proto vhodné držet před sebou ve výšce obličeje. Kvůli rovnoměrnému zatížení ramen i krční páteře je doporučováno psát zprávy oběma rukama. K dalším příčinám bolesti krční páteře patří nesprávná poloha těla během spánku. Nejvíce jsou ohroženi ti, kteří spí na břiše. Uléhají často s hlavou vytočenou do strany, a když usnou, poklesne napětí krčních svalů a hlava se zalomí směrem dozadu. Po probuzení může člověk pociťovat bolest nejen v oblasti krku, ale i hlavy. Lepší je spát na zádech nebo na boku a nenaklánět hlavu nahoru, dolů ani do stran. Hlava by měla ležet vodorovně s osou zbytku páteře. Důležité je proto zvolit i správnou velikost polštáře. Příliš velký i příliš malý může způsobit potíže. Pokud krční páteř soustavně zatěžujeme, objeví se nejprve únava nebo pocit slabosti krčního svalstva. Ty následně střídá bolest, která se obvykle šíří do hlavy, lopatek nebo rukou. Někdy se k ní přidá nevolnost nebo pocit závratě. Bolest může později pacienta velmi obtěžovat a limitovat ho v běžných pohybech, jakými jsou chůze nebo otáčení hlavy. Největší bolest doprovází zablokování krční páteře, tzv. akutní ústřel. Pacient je ztuhlý, strnulý a pociťuje bolest na jedné straně zadní části krku. I ta může vystřelovat do hlavy či rukou. Léčba je individuální. Pokud není bolest intenzivní, mohou pomoci volně prodejná analgetika. Užívat je lze v tabletách, mastech nebo gelech. Ulevit může i hřejivý obklad či náplast. Po zvážení míry bolesti a závažnosti situace je vhodným prostředkem masáž postiženého místa. Pokud má pacient krční páteř zablokovanou, je třeba navštívit lékaře a následně fyzioterapeuta. Ten uvolní zablokované místo a doporučí preventivní cviky. Pravidelné každodenní cvičení a změna pohybových návyků jsou totiž léčbou i prevencí bolestí. Jiří Petr Zdroj: vitalia.cz, zdravi.euro.cz # SPORT: Handicapovaní sportovci hodnotili Ve středu 29. července 2020 konečně došlo k vyhlášení vítězů tradiční ankety mapující úspěchy českého sportu handicapovaných. Slavnostní galavečer proběhl v pražském TOP HOTELu v náhradním termínu (původní konání akce dne 10. března překazilo vyhlášení nouzového stavu v České republice). Z celkového triumfu se stejně jako v loňském roce radoval sportovní střelec Tomáš Pešek. Sportovec původem z Královéhradeckého kraje a člen České asociace tělesně handicapovaných sportovců vyhrál v roce 2019 světový šampionát v australském Sydney, a také se mu povedlo vystřílet jistotu startovního místa pro Českou republiku na Letních paralympijských hrách, které se – doufejme – na přelomu srpna a září 2021 uskuteční japonském Tokiu. Posledním sportovcem, jemuž se podařilo v anketě obhájit vítězství z předchozího ročníku, byl legendární cyklista Jiří Ježek, který triumfoval v rámci anket NHSR 2011 a 2012. Druhé místo v anketě obsadila lyžařka Tereza Kmochová, která ze Zimních deaflympijských her v Itálii v prosinci přivezla fantastickou sbírku pěti cenných kovů. Čtyři stříbrné medaile a jedno zlato – taková byla vizitka české jedničky v alpském lyžování mezi neslyšícími sportovci. Kmochové se podařilo ovládnout anketu Nejlepšího handicapovaného sportovce roku již dvakrát (ročníky 2013 a 2015). Třetí příčku si vysloužil snowboardista Tomáš Pazdera, který ve své disciplíně snowboardcross zůstává na světové scéně dlouhodobě neporažen. Svěřenec trenéra Marka Jelínka zažil povedené období, když kromě triumfu z deaflympijských her o několik týdnů později oslavil také rozšíření rodiny o prvního potomka. Až na 10. místě ankety NHSR 2019 najdeme zrakově postiženého sportovce – mladého alpského lyžaře Tadeáše Kříže, a jeho traséra Romana Nevrlého. V případě šesti Trenérských cen uspěl jako zástupce Českého svazu zrakově postižených sportovců slabozraký Pavel David z Tandemu Brno, vedoucí reprezentačního týmu showdownistů. V rámci výročí založení Českého paralympijského výboru udělila pak organizace ceny pro nejúspěšnějšího sportovce za jednotlivé svazy. Za uplynulých 25 let byla vybrána za ČSZPS sjezdová lyžařka Kateřina Šromová, rozená Teplá, medailistka z několika paralympiád a světových šampionátů. V kategorii Juniorka roku byla oceněna tělesně handicapovaná plavkyně Vendula Dušková; cena pro Juniora roku připadla neslyšícímu tenistovi Jaroslavu Šmédkovi. Mezi Objevy roku došlo k vyhlášení bronzového sjezdového lyžaře z deaflympijských her v Itálii Jiřího Hartiga a tenistky Kateřiny Blaščíkové (oba Český svaz neslyšících sportovců). Síň slávy byla letos rozšířena o úspěšného cyklistu Jiřího Boušku (Česká federace Spastic Handicap). Škoda, že starty a úspěchy nevidomých a slabozrakých sportovců v mezinárodních soutěžích jsou v posledních letech tak sporadické. Vladimír Krajíček * * Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 18, září 2020 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.