ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104 číslo 12 červen 2020 OBSAH: ÚVODEM Když se řekne desatero STALO SE Zpráva z mimořádného zasedání Republikové rady SONS LIDÉ KOLEM NÁS S PhDr. Evou Zichovou nejen o výuce žáků s postižením sluchu Můj manžel je mi k ruce mnohem častěji, vypráví nevidomá Linda ZORA RADÍ A INFORMUJE O čem se moc nemluví – Přátelství včera, dnes a navěky? – část I. Spolupráce nevidomých probíhá i na mezinárodní úrovni Posviť Světlušce a užij si nové zážitky Nově zpřístupněné památky KULTURA Přístup k umění má být rovný pro všechny BUDE VÁS ZAJÍMAT Nová zastávka v Příbrami bude přístupná pro vozíčkáře i zrakově postižené Šestý smysl zvířat: Poznají blížící se nebezpečí i lidské nemoci ZDRAVÍ Poškození mozku dětem hrozí, i když alkohol pije jen otec Dnes už je stetoskop běžným pomocníkem lékaře Zánět žaludku může často probíhat skrytě # ÚVODEM: Když se řekne desatero Už jsem to měl skoro napsané. Skvělý úvodník – nerad se chválím, ale skutečně, vypointovaný, s odvoláváním na zdroje (no dobře, zdroj byl jeden, Bible, ale v podání Exodus, Deuteronomium i tzv. katechetická formule podle svatého Augustina) – jenže jsem se podíval na rozsah, a bylo jasné, že takhle ne. Ano, hádáte správně, šlo o základní text, na němž prakticky stojí etika a morálka euroatlantické kultury, společnosti, o Desatero. A o to, že jde „jen“ o deset přikázání, ale kdyby je každý z nás vzal za svoje osobní krédo, nemusely by být vlastně žádné další zákony. Třeba ten náš Občanský zákoník má rovnou 3081 paragrafů! Psát o tom mě napadlo ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že jen tak, z hlavy, jsem všech deset přikázání nedal ani po půlhodině pekelného soustředění. Nebude to jen tím, že paměť je mrcha a dělá si s informacemi, s odpuštěním, co chce. K tomu sny, které přetřiďují a posílají tu informaci do dlouhodobé paměti, tu zas ji vypustí jako nepotřebnou úplně, ale co kdyby? A tak ji, tu informaci, pro jistotu zasunou někam do hipokampu, což je sídlo krátkodobé paměti, ale také prostorové orientace. Jenže pak se někdy něco někde v hlavě zas vynoří, jen náhodně vyvoláno třeba vůní, a vy si vybavíte tu zapomenutou básničku z první třídy obecné, jindy zas dávno nepoužitou definici goniometrické funkce, nebo právě ono desatero. Když není poptávka, požadavek, tlak okolí, nic vás nenutí si některé věci, byť byly sebedůležitější, udržovat neustále v pohotovosti, takříkajíc v operační paměti. Většinou to nevadí, nic vám nehrozí, když si nevybavíte ani pár řádek z veršů Máchova Máje – ale můžete třeba přijít o ženu, kterou byste moc chtěli, ale ji by přesvědčil právě jen ten verš, byť neuměle odrecitovaný. Zatracená paměť! Nic vám nehrozí ani za neznalost desatera, ale moc vám ho doporučuji si zopakovat. Třeba jen přes stručného prostředníka – Wikipedii. Stojí to za to. A až se mi podaří očistit ten svůj skvělý (ach ta mizivá sebereflexe) text od balastu zbytečných slov a obratů, co jsou jen na efekt, třeba vám ho dodám i s tím desaterem. Zatím si v pohodě přečtěte aktuální Zoru, kde se o nejstarší Smlouvě či nejkratším Zákonu – desateru – vůbec nemluví, zato se dozvíte spoustu jiných užitečností. Mozek pak rozhodne za vás, které z nich si uchováte. Příjemné skoro letní počtení za sebe i redakci přeje Václav Senjuk # STALO SE: Zpráva z mimořádného zasedání Republikové rady SONS Slovo „mimořádného“ v nadpisu této zprávy by vás nemělo překvapit – v posledních třech či čtyřech měsících je téměř všechno mimořádné, nové, neočekávané, nevídané, nevítané, překvapivé atd. Poslední plánované zasedání Republikové rady SONS v tomto volebním období se odehrálo v pátek 6. března 2020. Když jsem připravoval zápis z onoho zasedání pro posouzení členů, připadalo mi, že byl vyhotoven v nějakém dávno zapomenutém století – nic, co bylo tak pečlivě naplánováno, neplatí, na celostátní shromáždění v květnu zapomeňme, vše je třeba odložit a jak to udělat s mandátem statutárních představitelů, který ve shodě s literou stanov končí 28. května? Na tyhle i další otázky odpovídá v pořadí šestnácté (a první mimořádné) zasedání rady. Abychom nedráždili vira bosou nohou, sešli jsme se na čerstvém vzduchu v exteriéru Střediska výcviku vodicích psů SONS. Z 21 členů nás dorazilo 16 plus výkonná ředitelka a prezidentova sekretářka. Stěžejním bodem programu bylo prodloužení mandátu prezidenta a viceprezidenta do konání odloženého X. celostátního shromáždění SONS. Prezident, ani já jsme nebyli při projednávání tohoto bodu přítomni v souladu s čl. XII. odst. 1) písm. i) platných stanov a zároveň abychom zajistili naprosto neregulovanou debatu o tomto zásadním rozhodnutí. Rada o této záležitosti nerokovala dlouho a podle níže uvedeného usnesení, které jednomyslně přijala (my s prezidentem jsme nehlasovali), soudím, že byla diskuse bez ostrých hran. Usnesení má dva body a zní takto: 1. Republiková rada Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky, zapsaného spolku v důsledku zásahu vyšší moci a v souladu s čl. XVI. Odst. 1) platných stanov prodlužuje mandát prezidenta SONS ČR, z. s. Václava Poláška a viceprezidenta SONS ČR, z. s. Rudolfa Volejníka od 28. května 2020 do 6. října 2020, data konání X. celostátního shromáždění SONS z. s. 2. Václav Polášek a Rudolf Volejník tak i nadále v souladu s čl. XIV. odst. 6) platných stanov tvoří statutární orgán SONS ČR, z. s. a jejich jednání za SONS ČR, z. s., jakož i práva a povinnosti, se nadále řídí platnými právními předpisy ČR, stanovami SONS ČR, z. s. a dalšími vnitřními předpisy. Když jsme tedy neponechali loď SONS bez kapitána a kormidelníka, mohli jsme se pustit do překopání organizace původně plánovaného třídenního celostátního shromáždění. Prezident připomněl, že příkazem doby se stalo všeobecné šetření v neziskovém sektoru, které se odrazí i na našich spolkových aktivitách. RR se usnesla, že celostátní shromáždění zkrátí ze tří na dva dny, ale místo konání jsme nezměnili – zůstáváme v Táboře (Praha, která ve sdělovacích prostředcích slibuje hory doly, se ve skutečnosti ukazuje jako ještě dražší než před krizí). Ze zkrácení shromáždění plyne snížení příspěvku oblastní odbočky a celostátního klubu za delegáta a jeho průvodce na 1000 korun; kandidáti do volených funkcí, kteří nejsou zároveň delegáty, zaplatí 1600 korun. Nyní nechť nastraží uši, či prsty nebo oči (podle toho, v jaké podobě Zoru čtou) členové SONS i jejich oblastní a klubové rady. Lhůta pro kandidování na prezidenta, viceprezidenta, člena Republikové rady a člena Republikové kontrolní komise se prodlužuje do 5. září 2020. Oddělení pro oblastní odbočky a celostátní kluby je připraveno uvítat a zaevidovat případné další uchazeče. Posledním důležitým bodem programu byla zpráva prezidenta a výkonné ředitelky o spolkovém dění v průběhu koronavirové krize: • Byly přerušeny spolkové aktivity typu osobního setkávání; rovněž došlo k pozastavení sociálně aktivizačních služeb. Odborné sociální poradenství bylo poskytováno na dálku; byly dočasně uzavřeny prodejny tyflopomůcek (e-shop fungoval); činnost přerušili i maséři. Rozvolňování a postupné obnovování činností a služeb se řídí příslušnými opatřeními vlády a orgánů veřejné moci za dodržení všech hygienických a bezpečnostních pravidel. Několik zaměstnanců čerpá ošetřovné, další pracovali z domova. • Prezident chválí většinu oblastních odboček za aktivní a kreativní přístup. Ústředí i obecně prospěšné společnosti pomáhaly při zabezpečování ochranných prostředků tam, kde bylo třeba, mnohé OO to zvládaly samostatně. Výkonná ředitelka vyzvedla flexibilitu oblastních odboček, byla ráda za možnost rychlejšího a bližšího seznámení s kolegy po celé republice. K 18. 5. byl obnoven prakticky běžný chod v rámci povolených omezení. Nepřijde-li v následujících měsících druhá, zničující vlna virové nákazy, bylo toto zasedání Republikové rady ve stávajícím volebním období opravdu poslední. Využiji této příležitosti k upoutávce na X. celostátní shromáždění, z něhož vzejde nové vedení SONS. S uspokojením mohu konstatovat, že SONS dnes netrpí před volbami rozhádaností typu „hlavně nevolte toho či onoho“. Všichni současní kandidáti na statutární představitele jsou platnými členy spolku a jsou hodni naší pozornosti. Sledujme spíše než jejich předsevzetí jejich počínání, spíše než jejich sliby jejich dosavadní skutky a podle toho se rozhodujme. V každém případě nehrozí, že by se SONS dostala po říjnové volbě do nesprávných rukou. Rudolf Volejník # LIDÉ KOLEM NÁS: PhDr. Evou Zichovou nejen o výuce žáků s postižením sluchu Zhruba před rokem jsme v našem časopise publikovali rozhovor s paní učitelkou Gymnázia pro ZP a SOŠ pro ZP v Praze PhDr. Evou Zichovou. Ač sama nevidomá, vyučuje též žáky s postižením sluchu. O specifikách jejich výuky i o integraci žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol je náš dnešní rozhovor. Jakým způsobem vyučujete žáky s postižením sluchu? Učím žáky Střední zdravotní školy v oboru asistent zubního technika v Radlicích. Původně jsem tam šla na záskok, dovést třídu k maturitě. Dnes jsem tam 16 let. Učit žáky s postižením sluchu je pro mě příjemnou změnou, která mi rozšířila obzor. Vnímám je jako velice přímé lidi, kteří se vás bez obalu zeptají na cokoliv, třeba i na váš soukromý život, zda jsem vdaná nebo kolik mám dětí. Na to se přece kantora jen tak nezeptáte. Hlavním specifikem výuky je přítomnost tlumočníka do českého znakového jazyka. Žáci se na něj nebo na odezírání rtů mluvčího soustředí a proto si během výkladu nepíší poznámky. Podklady pro výuku jim připravuji sama. Dostanou je na začátku školního roku v digitální podobě. Přinášejí si je do hodin a připisují si do nich vlastní poznámky. Musím prostě počítat s tím, že nemůže být současně výklad a zápis látky. Vždy jsem si myslela, že člověk se sluchovým postižením více čte a hledá informace v knihách. Ale není to pravda. Jejich mateřštinou je znakový jazyk, čeština je jazykem cizím. Text je pro ně často nesrozumitelný, potíže mají s psaním. Když jim zpracovávám přípravy, musím texty hodně zestručnit. Oni se ptají na významy slov, mnohdy mě ani nenapadne, že je neznají. Takové slovo napíši na tabuli a žáci si ho opíší do slovníčku, který jsem jim vytvořila za každou přípravou. Jestliže si vysvětlujeme nový pojem, např. absolutismus, musím jeho význam často opakovat. I tak se stane, že v následujících hodinách ho zapomenou a musím ho napsat znovu. Práce s textem je velmi důležitá i při písemném zkoušení. Žáci v něm hledají odpovědi, potvrzují pravdivost tvrzení, doplňují věty. Písemné testy opravuji ihned po napsání ještě během vyučovací hodiny. Odpovědi jsou totiž často nejasné. Žáci někdy své neznalosti schovávají za jazykové bariéry. Vědí prý, co chtěli říci, ale neuměli to vyjádřit. V tom případě pro ověření znalostí nastupuje znakový jazyk. Ostatní žáci mezitím samostatně pracují na zadaném úkolu. Pro žáky, kteří výklad odezírají, je těžké udržet pozornost po celou dobu výuky. Odborná literatura také říká, že odezíráním není možné všemu porozumět. Musím proto často učivo zestručnit, zjednodušit a slevovat ze svých požadavků. Myslím, že žáky s postižením sluchu by bylo dobré vzdělávat v jejich přirozeném jazyce už na základní škole. Tam se však vyučuje převážně orální metodou. Škola v Radlicích tak nabízí exklusivní vzdělávání, když žákům s postižením sluchu dává možnost výběru vyučovací metody. Jaký je váš názor na integraci nevidomých do běžných škol? To je velké téma. Jsem ráda, že se ptáte na integraci a ne inkluzi. Pro integraci do běžných škol jsem vždy byla a budu. Pro žáka se zrakovým postižením je vždy lepší, když může chodit do školy v místě bydliště. Rodiče ovšem musí zvážit, zda má dítě pro integraci předpoklady a zda mu bude vyhovovat. Musí mít k dispozici potřebné kompenzační pomůcky a umět s nimi samostatně pracovat. Speciálními pomůckami musí být vybavena i škola. A samozřejmě nesmí chybět odborná připravenost všech učitelů. Pak je integrace na místě. Jsem proti inkluzi. Vidím v ní politické zadání rušící možnost volby vyhovujícího způsobu vzdělávání. „Přesazením“ žáků se speciálními potřebami do běžné školy jejich postižení nezmizí. Jenže kdo rozhodl, že se budou mezi intaktními spolužáky cítit nejlépe? Vadí mi, že do inkluze zasahují různé neziskové organizace. Těm jde především o vlastní profit, někdy proto až agresivně inkluzi prosazují. Speciálně pedagogická centra pak zařazují proti svému přesvědčení žáky se speciálními potřebami do hlavního vzdělávacího proudu. Jde tak i o záměrnou likvidaci speciálních škol. Do těch se žák se zdravotním postižením dostává až v krajním případě. Pár příkladů. Pedagogická komora před časem připomínkovala zákon o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných. S připomínkami souhlasil i ministr školství. Poté se konal seminář, kterého se zúčastnily neziskovky jako Rodiče za inkluzi, Rytmus, Člověk v tísni, Eduin atd. Ostře se postavily proti. Ministr od začlenění připomínek do zákona ustoupil, aby později přiznal tlak lobbistických neziskovek. Záznam schůzky nebyl dán veřejnosti k dispozici. Předseda neziskové organizace Eduin Bohumil Kartous je vnímán jako odborník na vzdělávání. Setkala jsem se s ním na pracovní schůzce, kde pouze obhajoval a prosazoval inkluzi, na argumenty a připomínky nezareagoval. Nechci se ho nijak dotknout, ale zajímalo by mě, kolik let učil ve speciální škole. Na dalším školení vysvětlovala jistá učitelka, co všechno dělají pro inkluzi. Třídy prý nechali vymalovat různými barvami. Zeptala jsem se, zda mají pro těžce slabozraké žáky braillskou tiskárnu a zda umí kantoři číst a psát bodovým písmem. Uměla to družinářka. To přece není připravenost školy pro inkluzi! Setkávám se s případy, kdy k nám přicházejí inkludovaní žáci, se kterými pedagogové v běžných školách zjevně pracovat neuměli a asistenti dělali spoustu věcí za ně. Nebyli vedeni k samostatné práci, nečetli, nepsali, byli spíše pasivními přihlížejícími. Zkuste si představit třeba žáka s těžkou slabozrakostí a autismem. Musí se učit ve třídě s 30 žáky, učitelkou a asistentem pedagoga. K tomu tam může být ještě dítě se sluchovým postižením a dítě hyperaktivní. To se to slabozrakému autistovi bude učit! Může v běžné škole zažít pocit úspěchu, když ho třída neustále ruší a on za chvíli neví, o čem učitel hovoří? Budou zdravé děti brát svého spolužáka vážně? Inkludovaní žáci, kteří k nám přicházejí, často říkají, že zažívali posměch i šikanu. Jsem přesvědčena o tom, že existence speciálních škol je nutností. Jedině ony mohou žákům se speciálními potřebami nabídnout kvalitní vzdělání a přípravu pro samostatný život. Dnes si však odborníci na inkluzi nechali spíše vystavit patent na to, že ideálním řešením je zařadit žáka do hlavního vzdělávacího proudu, přidělit mu asistenta, vytvořit individuální vzdělávací plán, a vše bude fungovat. A přitom zpětnou vazbu od žáků i učitelů máme, ví o ní i ministerstvo. Nemohu tedy souhlasit se snahou rušit možnost volby způsobu vzdělávání pro ty, kteří ji potřebují. Antonín Vraný # Můj manžel je mi k ruce mnohem častěji, vypráví nevidomá Linda Před více než dvěma měsíci jsme pro vás publikovali rozhovor s prakticky nevidomou Lindou Albrechtovou. Týkal se jejího studia a práce na Západočeské univerzitě v Plzni. To však nebyla jediná témata, o kterých jsme si se sympatickou mladou ženou a jejím mužem Janem povídali. Dnes tedy třeba o jejích přednáškách studentům medicíny, vztahu k módě nebo o výchově dítěte. Kromě Západočeské univerzity pracujete i v plzeňském Tyfloservisu. Co je tady vaším úkolem? Cvičím klienty v práci s pomůckami jako COLORTEST, Pen Friend nebo Mluvík. Podílím se na organizaci rekondicí, dnů sociálních služeb, sbírky Bílá pastelka a dalších osvětových akcích, na kterých také klientům a veřejnosti přednášíme. Když je potřeba, vyučuji Braillovu písmu. Dokážu poskytnout i technickou podporu uživatelům dotykových telefonů. Práci s nimi ale vyučuje Tyflocentrum. V době výuky přednáším každých 14 dnů studentům medicíny. Za prvé proto, že otázky na toto téma jsou součástí zkoušky z očního lékařství, a za druhé, aby každý budoucí lékař měl povědomí o tom, co dělat, když se setká s nevidomým pacientem. Povídáme si o Tyfloservisu, jaké služby poskytuje, jak se chovat k člověku s těžkým postižením zraku, co je Braillovo písmo apod. Ukazujeme pomůcky jako hodinky a telefony s hlasovým výstupem, Pen Friend nebo COLORTEST. Speciálně u něj se studenti často diví, k čemu ho prý potřebujeme. Dále si vysvětlujeme, proč a jak se nevidomí učí vlastnoruční podpis a předvádíme ho s využitím rámečku v šabloně určené k rozpoznávání bankovek. Velký zájem je o optické a elektronické pomůcky jako filtrové brýle, optické, kamerové a digitální lupy, digitální čtecí zařízení, čtečky apod. Prý máte ráda módu. Jak si ji vybíráte? (Linda i její manžel se smějí, Linda se na něho obrací, zda by o módě nechtěl popovídat on). Mám ráda je velmi slabý výraz, já miluji módu! V tomto směru jsem shopaholik a vlastním nepřeberné množství oblečení. Miluji také kosmetiku, ráda se pěkně učešu a nalíčím. Jak nakupuji? Složitě! Dříve jsme s kamarádkou jednou týdně dodržovaly holčičí den. Ten jsme dodržovaly i v době, kdy jsem se stala matkou. Zrušen byl až tehdy, kdy se jí stala i ona. Dnes občas vyrazíme s mami. I ona miluje módu a nakupování, ovšem jako zrozenec ve znamení vah se postaví uprostřed obchodu, rozhlédne se a prohlásí, že tu nic nemají. To je přesně to, co nepotřebuji slyšet. Chci si každý kus osahat, zjistit materiál, velikost a cenu, a to mami nebaví. Navíc je stále zaměstnaná a na nakupování nemá vždy čas. Můj manžel je mi k ruce mnohem častěji. Je to klidný a hodný člověk, ale po čtvrthodině strávené v konfekci začne přetékat i jeho šálek trpělivosti. Ale nějak to se mnou vždy vydrží. Já hmatem zkoumám zboží a on, abych nemusela používat čtecí přístroj, mi čte velikosti a ceny. Snad nejvíce mě baví nakupovat ve výprodejích. S mami nebo s kamarádkou bychom samozřejmě prošly vše, ale s manželem se snažím v rámci zachování našeho výjimečného vztahu i jeho zdravého rozumu nakupování omezit. Nakupuji i bez znalosti toho, jak věc vypadá. Třeba na internetu podle popisků produktu. Jenže podle nich většinou přesně nevím, jak věc bude vypadat. Mám ráda šátky, ukazuji mami jeden právě zakoupený na internetu, a ona opáčí: „No to jsou pěkní tučňáci.“ A já se divím: „Cože?“ To jsem samozřejmě netušila a šátek s tučňáky bych si neobjednala. Ale dobře, na zimu se to hodí. V létě se vše opakovalo, znovu šátek. Myslela jsem, že na něm jsou zlatá kolečka. Byly to ananasy! A to už jsem se rozčilovala. Později jsem však příběhem pobavila všechny moje kamarádky. Dnes zboží někdy objednám na internetu, ale dojdu si pro něj na prodejnu. Pokud jsou to ananasy nebo tučňáci, nechám jim to tam. Zmínila jste kosmetiku. Jakým způsobem se líčíte? Líčím se od mládí, mám v tom praxi a své postupy předávám i kamarádkám, které si je chválí. Když na sebe nevidíte a nikoho vidícího nemáte po ruce, musíte si vytvořit svůj systém a postup. Podle mě je důležité nevolit příliš odvážné barvy, i když zřejmě existují ženy, které to risknou. Používám nude (nahou) rtěnku s barvou mých vlastních rtů. Nikdy křiklavě rudou. To chce pořádnou konturu na rty a tu si prostě neudělám. I u líčení stíny nebo tvářenkou volím spíše světlejší odstíny a menší množství líčidla. Před nanášením oklepnu štětec a poté tvář lehce přejedu papírovým kapesníčkem, abych zahladila případné nerovnosti. Dělá to čtvrt hodiny práce a odcházím. Jak jako prakticky nevidomá matka vychováváte dítě? Doufám, že dobře. Mohu přiznat, že na mateřské dovolené je manžel. Když ale odejde do práce (vystudoval strojařinu, po škole nastoupil na civilní službu jako knihovník a zatím jím už téměř 20 let zůstal), musím vše zvládnout sama. Když byla Tonička miminko, bylo to pro mě svým způsobem jednodušší. Dnes jí je dva a půl roku, všude se snaží dostat a vše bere do rukou. Objevila kouzlo schůdečku a chce vidět více a dosáhnout dále. To bylo nebezpečné, zvláště v době, kdy malé dítě ještě netuší, že nesmí lézt třeba ke sporáku. Při vaření jsem musela být velmi opatrná. Dávala jsem ji do jídelní židličky. Když zazvonila návštěva, dala jsem ji do postýlky s ohrádkou. Člověk nikdy neví, co to dítě napadne. I když někdy křičela, byla tam v bezpečí. Musím zaklepat, zatím se nám nestal větší karambol. Dnes už ji mohu na spoustu věcí upozornit, říci jí, aby mi nalezené věci podala do ruky apod. Jako problém jsem vnímala dávkování léků v sirupu. Naštěstí jí chutnal a dávka byla vždy k okraji odměrky, což jsem poznala hmatem. Kdyby to byla půlka odměrky, také bych to poznala. Ale třeba teplotu jí nezměřím. Nehtíky jí také běžně neostříhám, to je příliš titěrná práce a boj i pro manžela. A také musím počítat s občasnou špinavou pusinkou, vestičkou apod. Co nezvládnu sama, řeší naše babi jako vedlejší efekt videohovorů přes FaceTime na iPhonu. Babi s Toničkou se totiž párkrát denně potřebují vidět a popovídat si. Takže si takto telefonujeme a kromě jiného babi odhalí i tyto nedostatky. Myslím, že dítě pozná, co si u koho může dovolit. Když jsme spolu doma samy, Tonička je klidnější. Když je doma manžel, je mnohem akčnější, více se pohybuje, prohledává prostor a vyžaduje tátovu pozornost. Když při hře třeba upadne, manžel hned vidí, kde se jí to stalo, kam se praštila a co má dělat. Já slyším ránu a musím se zeptat. Dnes už odpoví, ale dříve jen brečela. Používáte moderní technologie i při dalších činnostech? Ano, kromě oční vady mám ještě další zdravotní problém, jsem kardiak. Od páté generace ozvučených hodinek Apple Watch si proto měřím puls a EKG. Záznam poté mohu vytisknout a poskytnout své internistce. Ozvučené hodinky používám i na měření svých sportovních aktivit (ušlé kroky, ujeté kilometry, rychlost pohybu apod.). Aktivně chodím do fitka a jezdíme na dvoukole. Také mám ráda plavání a chtěla bych k němu přivést i dceru. Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Přátelství včera, dnes a navěky? – část I. Motto: Je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; (Bible, kniha Kazatel) Nikdo nepochybuje o tom, že přátelství je vztah. Kde se bere naše touha najít přátele, udržet si je anebo naopak, zřeknout se těch, kteří zklamali? Kdy přátelství vzniká a čím se osvědčuje? Kdy přátelství zaniká? Lze v dnešní době pěstovat celoživotní přátelství? Kdy je přátelství účelové? Jak rozeznat přátelství a lásku? Co brání přátelství? Možná se leckomu může zdát, že přátelství se v postmoderní době nenosí, romantické představy o přátelství Tří mušketýrů, Old Shatterhanda a Vinetoua nebo Pátka a Robinsona jsou jen ozvěny romantických autorů z minulých století. Mnozí z milovníků literatury si navíc v souvislosti s genderovými konstrukcemi kladou otázky typu – jak to vlastně bylo s přátelstvím biblického Davida a Jonathana, Dalibora z Kozojed a jeho přítele Zdeňka, Šárky a Vlasty nebo Jany Eyrové a její milované kamarádky Heleny? A jak je to vlastně s přáteli na sociálních sítích? Můžeme se na ně spolehnout? Jsou to ti vyvolení, jejichž přátelství se pozná v nouzi? V tomto i následujících článcích se pokusíme zmapovat zákonitosti i úskalí vztahu, který bychom si všichni přáli prožít a který se nám občas vymyká z rukou či představ. Zkusíme si třeba i zpětně prožít své vztahy v mládí, v dětství, budeme společně přemýšlet i o tom, jestli se význam přátelství liší v souvislosti s naším handicapem nebo s věkem. Co znamená shromažďovat kameny ke stavbě přátelství a kdy je čas takovou stavbu vzdát nebo ji opustit. Budeme se těšit i na vaše dopisy nebo příspěvky související s tímto tématem. Pište na adresu redakce Zora, nejlépe do rubriky Odpovědna. Přátelství není jen pojem Přátelství je vztah mezi dvěma nebo i více jedinci. Vyznačuje se především tím, že člověk prožívá vzájemné pochopení a podporu od někoho, kdo není rodič nebo sourozenec (případně vlastní dítě). Jde tedy o vztah, který není definován pokrevním nebo smluvním poutem. Podle odborníků v oboru sociální a vývojové psychologie je přátelství jedním z důležitých zdrojů životní spokojenosti, a to bez ohledu na věk, společenské postavení nebo vzdělání. Historicky bych zařadila vznik přátelských vztahů do lidských společenství, která si osvojila a rozvinula 2. signální soustavu s úměrně vyvinutými emocemi a sociálními kontakty na úrovni složitějších rolí ve skupině. Vztahy se stávají nejen účelovými (vzájemná pomoc při zajišťování potravy a bezpečí), ale dostávají se na vyšší kvalitu kulturního a společenského života. Tento trend pokračuje během celého vývoje lidstva, vztahy jsou rozmanitější s ohledem na potřeby jedinců a stále se rozvíjející civilizace. Důsledkem bývá i změna postoje ke vztahům, konkrétně k různým formám přátelství. Podstatou ale zůstává, že každý jedinec se zdravými sociálními vztahy po přátelství touží už od raného předškolního věku a nepřestává toužit až do vysokého stáří. Přátelství ve své podstatě nepomíjí, protože jednou z jeho vlastností je schopnost přizpůsobit svoje potřeby a postoje spravedlivým potřebám toho druhého, na kterém mi záleží. Přátelství se vyznačuje i různými stupni vzájemné blízkosti. Máme přátele důvěrné, se kterými můžeme sdílet i osobní problémy, radosti a zážitky. Můžeme s nimi diskutovat, i když nemáme stejný názor, navzájem si poskytujeme víc pomoci, cítíme se s nimi plně uvolnění, protože si můžeme dovolit být sami sebou. Přes veškerou blízkost na sobě nejsme závislí , takže o to víc se můžeme vzájemně inspirovat. Někteří z důvěrných přátel se osvědčují natolik, že se stanou celoživotními přáteli bez kterých si svůj život ani neumíme představit. Poněkud menší význam přisuzujeme přátelství tzv. „známých“, kteří pro nás jistou důležitost mají, ale z různých důvodů ani oni, ani my, necítíme potřebu hlubšího nebo častého kontaktu. Přátele nebo dobré známé můžeme zcela přirozeně nalézt v různých zájmových seskupeních, a to jak na pracovišti nebo ve škole, v klubech, sportovních týmech, vzdělávacích kurzech, náboženských skupinách nebo třeba na dovolené či při déle trvajícím pobytu ve zdravotnickém zařízení. Přátelství (na rozdíl od rodinných vztahů) nebývá vázáno na žádné specifické prostředí, politickou situaci nebo sociologické kategorie. Přátelství překračuje zeměpisné i společenské hranice anebo se soustřeďuje na nejbližší okolí vlastního domova. Přátelství nezná omezení kromě etických nebo povahových rozporů. Aby přátelství bylo přátelstvím se všemi jeho atributy, jsou si jedinci žijící v takovém vztahu navzájem rovni. Není to rovnost způsobená shodnými vlastnostmi, profesí, schopnostmi, společenským postavením nebo identickým věkem. Ano, tyto vlastnosti sice mohou k přátelství přispět, ale tou hlavní a zároveň postačující podmínkou je, že respektuji a jsem respektován. Z toho vyplývá i ochota lecčeho se zříci nebo obohatit toho druhého tím, čeho se mu nedostává. Oboustranně pro sebe vytváříme pocit bezpečí a vzájemného přijetí. Vztah je živý, má možná hluboké kořeny v minulosti, ale roste a nese plody. Všichni, kdo tyto plody chtějí požívat, však musí vědět, jak a čím k optimální existenci vztahu přispět. S dobrými známými můžeme očekávat zajímavé zážitky, chvíle vzájemného sdílení, jednorázovou pomoc. V takovém vztahu nám nehrozí žádné riziko, nemůžeme prožít ani hluboké zklamání, ani sžíravý strach, když je ten druhý v nějakém nebezpečí, neprožíváme chvíle nejistoty, zda jsme druhému neublížili, neprožíváme pocit ohrožení, když se z úst přítele nebo přítelkyně o sobě dozvíme něco nepříjemného. Z poznání úskalí přátelství se může rozvinout i nechuť přátelství navazovat nebo dokonce úzkost. Příčiny strachu ze vztahů však byly obsahem předešlých článků v časopise Zora a proto nebude jejich detailní popis součástí této série. Pokračování Dr. Jaroslava Novotná # Spolupráce nevidomých probíhá i na mezinárodní úrovni Věděli jste, že lidé nevidomí a s těžkým zrakovým postižením spolupracují na celosvětové úrovni? Organizace spojených národů (OSN) uvádí, že k dnešnímu dni uznává svrchovanost 206 států. Organizace zrakově postižených ze 190 z nich jsou pak členy Světové unie nevidomých (World Blind Union, WBU). Tato mezinárodně uznávaná instituce sdružuje a zastupuje 253 milionů nevidomých a slabozrakých osob. Svět je veliký, proto i činnost WBU je rozdělena do oblastí, regionů. Sídlo Africké unie nevidomých byste nalezli v keňském Nairobi, Asijské a pacifické unie nevidomých v malajském Kuala Lumpur, Evropské unie nevidomých (EBU) v Paříži a Latinskoamerické unie nevidomých v uruguajském Montevideu. Unie jako celek je řízena z kanadského Toronta, kde sídlí rovněž Unie nevidomých pro severní Ameriku a Karibik. Co je hlavním úkolem WBU? Jednoduše usilovat o to, aby byl svět pro lidi s těžkým zrakovým postižením lepším místem k životu. Za tím účelem se každé 4 roky koná Valné shromáždění WBU, které rozhoduje o svých prioritách a strategickém plánu. Nejbližší valné shromáždění se bude konat ve dnech 21. až 26. května 2021 ve španělském Madridu. A co patří k hlavním prioritám WBU? Práva osob se zdravotním postižením a osob s těžkým postižením zraku v kontextu obecných lidských práv, výuka a pracovní uplatnění osob s těžkým postižením zraku, přístupnost měst nebo spolupráce při sdílení informací. Aby mohla WBU své priority naplňovat, spolupracuje s vládami členských zemí i s řadou mezinárodních organizací. Zastavme se u dvou nejdůležitějších. První z nich je Mezinárodní rada pro vzdělávání osob se zrakovým postižením (International Council For Education Of People With Visual Impairment, ICEVI). Jejím cílem je podpora rovného přístupu k odpovídajícímu vzdělání pro všechny děti a mládež s postižením zraku. Je zřejmé, že činnost ICEVI je velmi úzce spjata s prioritou WBU. Není proto divu, že valné shromáždění v Madridu, o kterém je řeč výše, bude společné pro obě instituce. Druhou organizací je Mezinárodní agentura pro prevenci slepoty (Organisation for the Prevention of Blindness, IAPB). Jejím posláním je eliminovat hlavní příčiny slepoty a zrakového postižení, kterým medicína umí zabránit. Typicky jde např. o slepotu v důsledku šedého zákalu (katarakty). IAPB se proto snaží motivovat vlády jednotlivých států k tomu, aby se u svých obyvatel více zabývaly prevencí a péčí o zrak. Společnou iniciativou WBU, ICEVI a IAPB je Vision Alliance. Vytváří podmínky jak pro koaliční spolupráci, tak i pro zlepšování programů a služeb všech jejích členů. Antonín Vraný Zdroj: worldblindunion.org, icevi.org, iapb.org # Posviť Světlušce a užij si nové zážitky Následující text je osobní výzvou Gabriely Drastichové, ředitelky Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška ke všem, kdo kdy přispěli a přispívají svými dary na jeho činnost. Ačkoli se obrací na většinovou, tedy nikoli zrakově postiženou část populace, je text informačně bohatý a tím užitečný i pro komunitu nevidomých a slabozrakých. Ostatně i některé projekty SONS patří mezi ty, které Světluška podpořila finančně. Proto text přetiskujeme v plném znění. (red) Pomůžete nám svítit dál, udržet nohu na plynu, a zajistit tak pomoc nevidomým bez omezení? Přispět můžete jednorázově jakoukoliv částkou, nebo třeba pomáhat každý měsíc, více na: https://www.darujme.cz/projekt/1203071. Zdravím vás, jmenuji se Gabriela Drastichová a jsem ředitelkou Nadačního fondu Českého rozhlasu, který v letošním roce slaví 20 let od svého založení Českým rozhlasem. Již 18 let je hlavním projektem nadačního fondu Světluška, která pomáhá těžce zrakově postiženým srovnat jejich nesnadnou výchozí pozici v životě, žít život dle vlastní volby a zvládat překážky, kterým kvůli svému hendikepu čelí. Částka, kterou jsme celou dobu působení přerozdělili, se blíží 160 milionům korun. Ročně podpoříme více než 250 jednotlivců a 80 organizací, které zajišťují po celém Česku služby pro zrakově postižené, a tvoří tak systém komplexní odborné péče od narození až po jejich seniorský věk. Bez vás, našich přátel, partnerů, podporovatelů a fanoušků by to nebylo možné. Běháte s námi s čelovkami Stromovkou a dalšími městskými parky, chodíte k nám na tu nejčernější kávu do Kavárny POTMĚ, přispíváte nám nemalou částkou během zářijových Sbírkových dní Světlušky, posíláte dárcovské esemesky a přispíváte pravidelně na sbírkový účet. Za to vám patří mé upřímné poděkování. Mimořádná opatření spojená s pandemií covid-19 zasáhla nás všechny. Pro těžce zrakově postižené znamenají výrazné omezení samostatného pohybu venku, protože se nemohou spoléhat na pomoc nás vidících a běžný lidský dotek se stal ohrožením. Rodiny, které pečují o děti s těžkým zrakovým či kombinovaným postižením, ze dne na den přišly o podporu sociálních a vzdělávacích služeb a jsou na péči v režimu 24/7 sami. Nevidomí maséři přišli o klientelu a zaměstnanci se zdravotním postižením se stávají postradatelnou pracovní silou. Nebyl čas otálet. 19. března jsme nabídli všem našim žadatelům finanční podporu z krizového fondu, organizacím, které realizují projekty s naší podporou, jsme umožnili finanční prostředky od Světlušky využít tam, kde jsou nyní nejpotřebnější, nebo až v době, která bude pro jejich klienty a pracovníky bezpečná. Mimořádná opatření zasáhla i do světluščích aktivit. Noční běhy pro Světlušku, které by v tuto dobu už byly v plném proudu, jsme přesunuli na podzim. Kavárnu POTMĚ pro vás opožděně otevřeme na konci srpna v Českých Budějovicích a následně v dalších městech. Velkou neznámou jsou pro nás stále zářijové Sbírkové dny Světlušky, se kterými nám pomáhá na 8 tisíc dobrovolníků ze škol po celém Česku. Přípravy pokračují, ale může se stát, že studenti letos v tak hojném počtu do ulic svých měst nevyrazí. Běhy, kavárnu, sbírkové dny i koncert pro vás připravujeme s podporou našich partnerů, mezi nimiž jsou produkční firmy, hotely, restaurace, tiskárny, reklamní agentury a mnoho dalších. Ti sami ale budou v letošním roce bojovat o vlastní přežití a my chápeme, že nejprve musí znovu na nohy postavit vlastní podnikání a až si budou jistí, opět podepřou i Světlušku. Bude nám tak letos chybět bezmála 900 tis. korun na zajištění plnohodnotného chodu grantového oddělení a organizaci všech plánovaných akcí pro naše dárce v podzimních měsících. Nečekáme ale se založenýma rukama. Otevřeli jsme Světluščí e-shop a nově jsme pro vás připravili Kavárnu POTMĚ: online a Podcasty POTMĚ, které moderují známé osobnosti sociálních sítí a mistři rozhovorů Českého rozhlasu. Podcasty, které si rádi poslechnete u kávy či při běhání, vám představí zajímavé pohledy na život bez zraku, okomentují aktuální dění v neziskovém sektoru a pozvou vás i k přípravě Světluščích akcí. I když každý jinde, budeme o sobě stále vědět! Kavárna POTMĚ: online je příjemné posezení u kávy s našimi nevidomými a slabozrakými kavárníky. Nebudou chybět zajímaví hosté, neotřelá témata a dobrá zábava i poznání. Jenom kávu a čaj si tentokrát budete muset připravit vlastní. Zážitek vám zprostředkuje v pohodlí vašeho domova či kanceláře prostředí pro živou konverzaci Crowdcast. Kavárna POTMĚ: online a Podcasty POTMĚ budou odměnou pro vás všechny, kteří posvítíte Světlušce, a umožníte nám tak zajistit plnohodnotné fungování grantového oddělení, které ve spolupráci s odborníky rozděluje finanční podporu těm nejpotřebnějším, zorganizovat Noční běhy ve všech šesti městech, postavit Kavárnu POTMĚ i v podzimních a zimních měsících a v neposlední řadě zajistit to, abychom dokázali podržet systém sociálních služeb pro těžce zrakově postižené, který jsme více než dekádu v Česku pomáhali budovat. Zdroj: rozhlas.cz # Nově zpřístupněné památky Vážení milovníci cestování, kultury a poznávání. Již se nám blýská na lepší časy a proto vězte, že na webu SONS ČR v sekci památky naleznete pod tímto odkazem – https://www.sons.cz/pamatky – další nově zpřístupněné objekty. Jsou to: Vila Tugendhat v Brně, Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy – tedy Skanzen ve Strážnici a Národní památník na Vítkově. Přeji Vám krásné zážitky Alena Hejčová, Metodické centrum odstraňování bariér # KULTURA: Přístup k umění má být rovný pro všechny V čísle devět (ve zvuku to bylo dvojčíslo 7-8) jsme uveřejnili historku americké kurátorky výtvarného umění, zrakově postižené Bojany Coklyat, která ilustrovala přístup tuzemských uměleckých institucí – galerií a muzeí – k inkluzi postižených návštěvníků. Zejména vůči zrakově postiženým podle Bojany existuje veliký dluh. Následující článek se na celou záležitost dívá v širších souvislostech a přináší řadu dokreslujících informací. I proto jsme se takto z jiného úhlu pohledu k tématu Bojany Coklyat vrátili následujícím článkem Ondřeje Horáka. (red) V březnu 2020 se na výzvu vzdělávací platformy Máš umělecké střevo? uskutečnila v Pražském kreativním centru prezentace zrakově postižené kurátorky Bojany Coklyat. Nazvala ji „Přístup k umění“ a představila v ní své zkušenosti v práci s postiženými lidmi v českém galerijním prostředí. To měla možnost studovat téměř rok díky Fulbraightově stipendiu a příležitosti využila k seznámení se se stavem v našich velkých i menších kulturních institucích. V prezentaci americká kurátorka okomentovala snahu našich galerií a muzeí vytvářet programy pro návštěvníky s nejrůznějšími druhy postižení. Soustředila se také na konkrétní příklady ze zahraniční praxe. Na závěr představila projekty z výstavy, kterou před časem kurátorsky vedla ve Spojených státech a vytvořené zrakově postiženými osobami, které však podle ní nelze označit jako terapeutické nebo provázané příběhem osobní tragédie, ale naopak jako projekty dynamické, inovativní a provokující. Tak mimochodem působí i sama kurátorka. Puntíky naděje Coklyat se u nás zajímala o zkušenosti nevidomých s našimi galeriemi a muzei, zjišťovala, jaká je nabídka našich výstavních institucí a jak jsou na zájem ze strany postižených obyvatel připraveni. V českém prostředí srovnávala několik odlišných typů institucí. Od těch velkých typu Národní muzeum v Praze nebo Muzeum města hl. m. Prahy, přes menší galerie, jako jsou Etc. gallery či galerie Display nebo brněnská Fait gallery. Vznikl seznam konkrétních příkladů, které americká kurátorka zdůrazňuje jako důležité a v našem prostředí nedostatečně pokryté. Je to především častější popis děl v Braillově písmu nebo doplnění o audio komentář, zlepšená navigace pro nevidomé návštěvníky, ale třeba také alternativní text umisťovaný pod obrázky na sociálních sítích. Upozornila, že je nutné konzultovat změny přímo s postiženými a jejich organizacemi. To je podle ní možná největší kámen úrazu ve snaze o inkluzi v našem výstavním prostoru. Galerie sice dodržují předpisy dané zákonem, ale samy aktivně nevyhledávají problematická místa a málo konzultují současný stav s odborníky. Coklyat proto jednu z kapitol nazvala „Dot of hope“ (puntík naděje) a s ironií popisovala (ne)dostatečnou funkčnost žlutých samolepek v podobě puntíků na začátku a konci schodiště nebo jejich špatné umístění. Právě tyto značky jsou přitom často jediným dokladem o tom, že naše kulturní instituce vůbec vědí o zdravotně postižených spoluobčanech. Tato nedostatečnost a neohleduplnost je zvláštní i proto, že snahy některých našich galerií vycházet vstříc handicapovaným spoluobčanům mají už svou dlouhou historii. Kůň v galerii Jako jeden z dobrých příkladů byl v minulosti označován projekt Obrazy pro nevidomé, který vznikl v roce 2009 v Galerii středočeského kraje (GASK). Do dnešních dnů jde o nejkomplexnější projekt, který galerijní instituce nevidomým spoluobčanům nabízela. Jeho snahou bylo zprostředkovat konkrétní umělecká díla ze sbírek galerie nevidomými. Projekt vznikl díky spolupráci s Knihovnou a tiskárnou pro nevidomé K. E. Macana a výtvarníkovi Davidu Linkovi, autorovi grafických matric. Během dvou let vzniklo osm originálních haptických přepisů děl slavných českých umělců (namátkou J. Zrzavého, Toyen, J. Čapka nebo M. Medka). Přes Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých byly kontaktovány organizace nevidomých z celé ČR. Vznikl celodenní program s širokou nabídkou: od projekce filmu s hlasovým popisem pro nevidomé přes haptickou stezku galerií, kdy se návštěvníci mohli seznámit nejen se sochami a plastikami ze sbírky, ale poprvé v historii u nás také s obrazy. Zrakově postižení měli možnost přečíst si informace o dílech v Braillově písmu nebo jít výstavou s průvodcem. To vše doplnila mimořádná práce umělce Tomáše Vaňka, která návštěvníkům nabízela možnost poznat prostory galerie díky zvukové instalaci. Vaněk nahrával nejrůznější zvuky v jednotlivých místech galerie, v jednom případě procházel výstavou kůň a podle zvuku jeho chůze bylo možné získat představu o velkosti místnosti. Celá akce se setkala s pozitivním ohlasem ze strany návštěvníků a jejich organizace, GASK byl tehdy zařazen do celoroční nabídky klientům SONS. Projekt měl inspirovat také další galerie, k tomu ale až na malé výjimky nedošlo. Ideální stav je daleko Současnou situaci v našich galerijních a muzejních institucích můžeme vnímat tak, že jsou (ve své většině) poměrně připraveny na zájem ze strany sociálně odloučených skupin či zdravotně a mentálně handicapovaných. Velké galerie typu Národní galerie v Praze, Národní muzeum v Praze nebo Moravská galerie v Brně, či většina krajských galerií disponují už řadu let několika typy specializovaných doprovodných programů, nebo dokáží na návštěvu speciálních skupin návštěvníků zareagovat. Tak popisovala situaci během své prezentace i Bojana Coklyat. Ačkoliv byla ve svém celkovém vyznění spíše pozitivní, z různých konkrétních příkladů je jasné, že české galerijní a muzejní instituce mají k ideálu daleko. Běžně se můžeme setkávat se stavem, kdy galerie a muzea nemají ani bezbariérový přístup, na nároky nejrůzněji postižených skupin spoluobčanů nereagují nebo realizaci stále odkládají. Snaha o konzultace stavu s profesionálními organizacemi zastupující tyto občany je minimální. Na druhou stranu je dobré říci, že také tlak těchto organizací je často jen malý nebo nedůrazný. Naše výstavní instituce pak celou situaci bagatelizují a nejsou nuceny dát těmto oprávněným nárokům větší váhu. Jako dobrý příklad připravenosti našich institucí může posloužit historka, kterou Coklyat zažila během návštěvy muzea v centru Prahy. Při vstupu do budovy a předání informace, že má závažné postižení zraku (Coklyat používá při chůzi hůl pro slabozraké) neváhala jedna z kustodek ověřovat závažnost postižení prudkým pohybem ruky před jejíma očima. Ondřej Horák # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Nová zastávka v Příbrami bude přístupná pro vozíčkáře i zrakově postižené Nová železniční zastávka, kterou budují stavbaři na sídlišti v Příbrami, bude přístupná pro vozíčkáře i zrakově postižené. Akce si vyžádá téměř 30 milionů korun, stavební práce by měly skončit 30. září, uvedla na dotaz ČTK mluvčí Správy železnic Nela Friebová. „Železniční doprava na zastávce bude dostupná pro občany se sníženou schopností pohybu i pro zrakově postižené díky vybudování bezbariérového přístupu na nástupiště. V ploše nástupiště budou umístěny vodicí linie, varovné a signální pásy,“ uvedla Friebová. Bezbariérový přístup na nástupiště má nyní podle Správy železnic 54 procent nádraží v ČR, do roku 2025 to má být 72 procent stanic. Ke sladění požadavků na bezbariérovost nádraží a na jejich potřebné úpravy slouží od loňského roku platforma pro setkávání zástupců Národní rady osob se zdravotním postižením ČR, osobních dopravců a Správy železnic. Nová příbramská zastávka, kterou začali stavbaři budovat minulý měsíc, bude vybavena také přístřeškem s lavičkami, odpadkovými koši a tabulemi s informacemi pro cestující. Zřízeno bude i osvětlení přístupové komunikace a nástupiště, rozhlas a informační systém. Součástí akce je podle Friebové i rekonstrukce 147 metrů dlouhého železničního svršku a spodku. Tím se prodlouží životnost a zjednoduší údržba kolejí. Díky nové zastávce se zlepší dopravní dostupnost pro lidi ze sídliště i rekreační oblasti Nový rybník a ulehčí se dopravě ve vnitřním městě. Během prací jsou na železnici do konce května naplánované výluky. Zdroj: pribram.cz # Šestý smysl zvířat: Poznají blížící se nebezpečí i lidské nemoci Zvířata žijící ve volné přírodě mají neobyčejně vyvinutý šestý smysl. Dokáží vycítit nejen blízkost svého nepřítele, ale i přicházející přírodní katastrofy. O svůj instinkt nepřišli ani domácí mazlíčci, ačkoli se jejich šestý smysl adaptoval na lidskou přítomnost. Jsou to právě roztomilí chlupáči, kteří jako první zjistí, že je jejich pán nemocný. U žen zase rozpoznají těhotenství. Zvířecí mozek má totiž oproti tomu lidskému enormně funkční šišinku. Šišinka neboli epifýza je endokrinní žláza ve tvaru borové šišky (odtud odvozený název), která se nachází v mezimozku a produkuje hormony, zejména spánkový melatonin. Ten ovlivňuje biorytmy - spánek, bdění a také činnost pohlavních orgánů. Zároveň se šišinka považuje i za "třetí oko" či sídlo duše. Její aktivita je však daleko výraznější u zvířat než u lidí. „Zvířecí duše je jednodušší, než u nás u lidí, protože zvířata nemají druhou signální soustavu. Nemohou přemýšlet jako lidé, netvoří asociace a naopak fungují pudově, reflexně, tedy jednodušeji,“ vysvětluje zvěrolékař Alexandr Skácel. „Zvířata daleko lépe vnímají čichem a sluchem. Ale např. sloni velmi dobře vnímají i ploskami svých chodidel. Pokud predátor běží, tak už na dálku několika kilometrů vnímají jemné otřesy půdy. Pokud to slon vyhodnotí jako nebezpečí, ihned tvoří obrannou rojnici, při které se kolem slůňat shromáždí dospělí sloni, aby je ochránili.“ Mimosmyslové vnímání zvířatům pomáhá také rozpoznat přírodní katastrofy, které by pro ně mohly mít fatální následky. Svědčí o tom hned několik událostí. Třeba chování plameňáků krátce před vypuknutím zemětřesení následované obří tsunami v roce 2004 na jihovýchodě Srí Lanky, které připravilo o život 285 tisíc lidí. Plameňáci s předstihem opustili pobřeží Point Calimere, kde hnízdili. Nebezpečí vycítila také divoká zvířata, která prchala na vyvýšená místa. Vědci si to vysvětlují tím, že zvířata vnímají tzv. infrazvuk, tedy zvuk s frekvencí nižší 16 hertzů. A právě takové infrazvukové vlny vznikají při zemětřesení, sopečném výbuchu či tsunami. Lidské ucho ale takové zvuky zaznamenat nedokáže. Schopnosti domácích mazlíčků Zvířata žijící v přítomnosti lidí také mají jedinečné instinkty, byť jsou více zaměřené vůči vůdci smečky, tedy paničce nebo páníčkovi. Domácí mazlíčci jsou citliví tvorové, kteří na lidech poznají zdravotní problém dřív, než si to uvědomí jejich majitel. Nejvíce vyvinutá je tato schopnost u psů a koček. A to nezávisle na tom, zda jde o mírnější choroby nebo ty závaznější. V extrémních případech ale může na nemoc svého chovatele tzv. dojet i samotný čtyřnohý kamarád. „Během své praxe jsem se s tím setkal několikrát. Staral jsem se o kočičku jedné rodiny, která měla syna. Když mu bylo kolem 16 let, kočka mu začala zdánlivě z ničeho nic lehat na hrudník. Po mém upozornění, že to může značit chlapcův zdravotní problém, vzala matka syna k lékaři,“ popisuje Skácel. Chlapci následně diagnostikovali rakovinu mízních uzlin a to právě v oblasti hrudníku. „Zachránili mu život ne za pět minut, ale za vteřinu dvanáct. Kočka však kvůli častému polehávání na nemocné části těla mladíka také ochořela, a to epilepsií. Podařilo se nám nemoc stabilizovat díky homeopatické léčbě,“ dodává veterinář. Ale abychom nestranili jen psům a kočkám, citlivá jsou i další domácí zvířata. „Například i papoušek je schopen vycítit chorobu, ale trvá mu to mnohem déle a signály dává najevo nenápadně. Obecně pak lze říci, že čím nižší evoluční stupeň, tím je tato schopnost nižší,“ uzavírá Skácel. Domácí mazlíčci ale dokáží zvěstovat i dobré zprávy, například těhotenství. Intuitivní jsou v tomto případě spíše psi, a to díky svému čichu. Podle vědců totiž kromě běžných pachů umí vycítit i hormonální změny už v raném stádiu ženina těhotenství. Psi sice logicky netuší, že jejich panička nosí pod srdcem dítě, ale ví, že se něco děje, což dávají najevo svým chováním. Jejich ochranitelské pudy se minimálně zdvojnásobí. Čtyřnohý kamarád má mazlivější náladu, více si sedá své paničce na klín a jeho hlídací instinkt se rozjede na plné obrátky. Pokud tedy budeme vnímavější vůči svým zvířecím kamarádům, můžeme se leccos dozvědět i sami o sobě. Alžběta Šírková Zdroj: Moulík.cz/Zajímavosti # ZDRAVÍ: Poškození mozku dětem hrozí, i když alkohol pije jen otec Je dlouhodobě známo, že alkoholismus u těhotných žen představuje velké nebezpečí pro budoucí vývoj jejich dětí. Ale málokdo se zabýval tím, zda je bezpečné, když alkoholu příliš holdují muži, kteří se snaží zplodit potomka. Takový výzkum provedli američtí vědci, samozřejmě pod vedením ženy. Probíhal sice jen na laboratorních potkanech, ale výsledky se podle jeho autorů dají aplikovat také na člověka. Otázkou bylo, jaký bude vývoj mláďat, která se narodila samicím abstinentkám a samcům alkoholikům. A výsledek? Přestože mláďata ani jejich matky nikdy nebyly alkoholu vystaveny, mozky myšat projevovaly podobné změny, jako by samy byly dlouhodobými alkoholiky. Ukázalo se, že potomci takových párů mají výrazně narušený vývoj mozku, především pak mozkové kůry. Ta je přitom u savců vývojově nejmladší a nejsložitější částí mozku a je zodpovědná za takové procesy, jako je poznávání, učení a myšlení. Všem budoucím rodičům proto přejme více lásky, méně jedů a zdravé děti. Mimo jiné i proto, že další výzkum jiných amerických vědců ukázal (tentokrát už na lidech), že když myslíme na děti, je náš mozek nejvýkonnější. Jakým způsobem to zjistili? Dobrovolníci měli při pokusu použít a zapamatovat si slova, která souvisela s jejich životem v pravěké Africe. Jednoznačně zvítězila ta, která souvisí s výchovou dětí, lidé si jich zapamatovali výrazně více než v případě, kdy šlo o hledání partnera pro pohlavní styk. Náš mozek je tedy pokládá za nejdůležitější. Antonín Vraný Zdroj: # Dnes už je stetoskop běžným pomocníkem lékaře Pravděpodobně každého z nás už někdy vyšetřoval lékař stetoskopem, účinným a jednoduchým nástrojem k poslechu srdce, plic, pohybů střev i odezvy plodu v matčině děloze. Jde o trubici, jejíž jeden konec je zvoncovitě rozšířený. Ten lékař přikládá k pacientovu tělu. Druhý úzký konec si vkládá do ucha. Moderní verzí stetoskopu je fonendoskop. K tělu pacienta lékař přikládá rozšířený konec s pružnou membránou, která přebírá zvuky i mechanické kmity a přenáší je uzavřeným prostorem trubice k jeho oběma uším. Cesta stetoskopu do lékařských ordinací ale nebyla bez překážek. Ještě na počátku 19. století totiž mnozí „pořádní lékaři“ změřili pacientovi sotva srdeční tep a tělesnou teplotu. Zvuky vydávané nemocným tělem často považovali za trapné a snažili se je ignorovat. Zaobírání se tělesnými schránkami přenechávali raději chirurgům. „Dobře věděli, jak si udržet odstup a společenské postavení.“ V roce 1816 vyšetřoval francouzský lékař René Laënnec obézní ženu. Chtěl si poslechnout její srdce, ale ostýchal se dotknout se vlastním uchem jejího těla. Sroloval proto list papíru do trubičky a pacientčiny hrudi se dotkl jedním jejím koncem. Druhý konec si přiložil k uchu. Pomocí tohoto prvního stetoskopu dokázal nejen zesílit zvuk bijícího srdce a plic, ale zachoval si rovněž svou důstojnost i soukromí pacientky. Lékaři stetoskop ovšem ještě dlouho odmítali používat. Ve 30. letech 19. století publikoval časopis London Medical Gazette článek, který informoval o tom, že tento nástroj není o nic lepší než lékařovo ucho. V roce 1848 složil profesor medicíny z Harvardu Oliver Wendell Holmes dokonce „Píseň o stetoskopu“. Přirovnával v ní nástroj k dětskému chřestítku a popisoval trampoty seriózního lékaře, jenž se zmýlil v diagnóze, neboť se mu do jeho stetoskopu dostali pavouk a dvě mouchy. Většina anglických a amerických lékařů se zkrátka rozhodla, že stetoskop nepotřebuje. Byli však i tací, kteří jeho přednosti oceňovali. Modely tehdejších stetoskopů se volně pohupovaly od jejich uší tak, jak to můžeme vidět i u dnešních lékařů. Bylo to však považováno za natolik hloupé, že to přivádělo do rozpaků i samotné lékaře. Další možná i proto nosili stetoskopy omotané kolem klobouků. Když jednomu studentovi medicíny upadl stetoskop na zem, byl obviněn z držení zbraně. I mnozí pacienti byli ze stetoskopu zpočátku zmateni. Někteří ho považovali za chirurgický nástroj a měli strach, že je chce lékař začít operovat. Až koncem 19. století si na stetoskop zvykli a začali vyhledávat lékaře, kteří ho používali. A co pacientovo soukromí? Jeden ze stetoskopů měl trubici dlouhou několik desítek centimetrů. Lékař tak mohl pacienta pohodlně vyšetřit i z vedlejší místnosti. Jiří Petr Zdroj: Belofsky, Nathan; Podivná medicína.cs, wikipedia.org # Zánět žaludku může často probíhat skrytě Zánět žaludku, gastritida, je nepříjemné onemocnění, které vzniká jako následek infekce, špatných stravovacích návyků, stresu i konzumace léků a jedů. Až 30 % Čechů v produktivním věku trpí podle lékařů často se opakujícími nebo trvalými potížemi spojenými s žaludkem. Jak náš žaludek zpracovává potravu? Jeho stěna, hladký sval, dokáže vyvinout pohyb, mechanicky promíchat svůj obsah a lépe ho smísit s žaludečními šťávami. Ty jsou směsí silné kyseliny chlorovodíkové a látek zvaných enzymy, které potravu rozkládají chemicky. Sliznice žaludku je před nimi chráněna vrstvou hlenu. V případě jejího poškození ji však agresivní kyselina může leptat a vyvolat její zánět nebo vřed. To se projeví bolestí žaludku, někdy také hlavy, celkovou slabostí, nevolností a zvracením, které může být i s příměsí krve, nechutenstvím, pocitem sytosti, ale také průjmem, kyselým říháním, povlakem na jazyku nebo zápachem z úst. Pokud jsou potíže náhlé a přechodné, jde o akutní gastritidu. Její příčinou bývá časté psychické vypětí, přemíra alkoholu nebo nikotinu, ale mohou jí být rovněž konzumace zkažených potravin, ozařování při nádorovém onemocnění nebo některé léky. Patří k nim i ty běžné k tlumení bolesti a příznaků zánětu. Chronickou gastritidu způsobuje nejčastěji špatné prokrvení žaludeční sliznice, její časté záněty a nedostatečná regenerace. Pacienti obvykle pociťují výše popsané vleklé potíže, ale u někoho může nemoc probíhat zcela skrytě a bez příznaků. Největším nebezpečím dlouhodobě neléčené gastritidy je krvácení z žaludeční sliznice. Pokud je malé, bývá pacient „jen“ unavený a malátný. Silné krvácení ho však může ohrozit na životě. Nepodceňujte proto varovné signály, kterými jsou náhlá bodavá bolest břicha, rychlý nepravidelný tep a zvýšená potivost. Dlouhodobé poškození žaludeční sliznice může vést i k nádorovému onemocnění. Specifickou příčinou chronické gastritidy je infekce sliznice bakterií Helicobacter pylori. Pokud je dlouhodobě neléčená, může způsobit nedostatečné vstřebávání železa a chudokrevnost. Uvedené příznaky jsou však společné pro většinu chorob trávicího traktu včetně žaludečních a dvanáctníkových vředů nebo rakoviny žaludku. Pro odhalení gastritidy je proto nutné celkové vyšetření doplněné prohlídkou žaludeční sliznice endoskopem a vyšetřením stolice na přítomnost krve. Jak léčíme gastritidu? V případě akutního zánětu se vyvarujte psychickému vypětí a omezte potraviny a nápoje, které žaludeční sliznici dráždí. Jde o alkohol, kávu, perlivé nápoje a tučná, kořeněná a přesolená jídla. Nedoporučují se luštěniny a čerstvá nadýmavá zelenina, plísňové sýry, uzeniny a kynuté těsto. Vhodné jsou naopak brambory, rýže, zeleninové vývary, vařená mrkev, jablka nebo banány. Celozrnné pečivo nahraďte (ne čerstvým) bílým, suchary nebo piškoty. Pijte čistou vodu, heřmánkový, mátový nebo černý čaj. Preventivním opatřením je rovněž redukce hmotnosti. Pokud dietní opatření nestačí nebo trpíte-li chronickou gastritidou, může vám lékař předepsat léky, které neutralizují překyselený žaludek, snižují produkci žaludeční kyseliny, uvolňují křeče, mírní nevolnost a další. Některé z těchto léků lze také volně koupit v lékárně. Pokud je původcem gastritidy bakterie Helicobacter pylori, předepíše vám lékař antibiotika, zpravidla v kombinaci s léky na ochranu žaludeční sliznice. Antonín Vraný Zdroj: vitalia.cz, zdravi.euro.cz ** # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 12, červen 2020 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.