ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104 číslo 10 květen 2020 OBSAH: ÚVODEM Nechtěné dárky a jiná potěšení STALO SE V Opavě dostali nevidomí dárek, který pomůže přečkat izolaci Poděkování za roušky BÍLÁ PASTELKA Bílá pastelka letos třídenní LIDÉ KOLEM NÁS „Mě k té v uvozovkách zdravé výživě vychovali,“ říká MUDr. Kateřina Cajthamlová ZORA RADÍ A INFORMUJE O čem se moc nemluví – Žijeme ve vztazích VI. BUDE VÁS ZAJÍMAT Já a covid-19: vědci zkoumali vliv pandemie na Čechy Chlapec roky jedl jen hranolky a chipsy. Přišel o zrak, tělu chyběly vitamíny Syndrom suchého oka je důsledkem moderního stylu života KULTURA Vyznání knize: Nečtu očima, ale poslechem Vzpomínka na Hedu ZDRAVÍ Nespoléhejte na očkování proti koronaviru, varují přední světoví experti Pokrok v léčbě suché formy makulární degenerace? SPORT Ve škole se střílí! # ÚVODEM: Nechtěné dárky a jiná potěšení Dostalo se mi před necelými dvěma lety opravdu nechtěného, a sice že s námi začal bydlet tatínek mojí paní. Tehdy mu bylo 86 let, ale stále v plné fyzické síle. Ještě v osmdesáti totiž udělal shyb a klidně půl dne sekal kosou. A po třetím pivu dokazoval, že to jediné platí na Parkinsona, neboť se mu už netřásly tolik ruce. Jak byl zvyklý z domova, začal rozhodovat i ve svém novém působišti – velká zahrada, spousta práce kolem domu, přes týden v celém domě sám, tak mohl vymýšlet a dělat a dělat. „Jediné, co má smysl, je tvrdá práce!“ říkal si občas, když jsme mu nechtěli dovolit třeba posekat trávník, kde stále ještě kvetly různé luční kytičky a včely se na nich střídaly se svojí tvrdou prací… Je nasnadě, že za pár týdnů se moje lehká náklonnost změnila v zuby skřípající toleranci, ale i ta za chvíli vymizela, aby ji nahradila – proč to nepřiznat – ozbrojená neutralita, která občas vzplanula v otevřený boj. Klasická situace dvou kohoutů, ale stokrát si to můžete uvědomovat a intelektuálně rozumovat, že starého pána nutno shovívavě tolerovat, když on pak s umanutostí malého parchanta trvá na svém! Uběhly skoro dva roky, o svých pocitech v jejich průběhu snad jednou napíšu knihu – méně než stovky stran stačit nebudou, ale v posledních týdnech tak trochu s nelibostí na sobě pozoruji, jak se vyhraněná nechuť k nechtěnému dárečku obrušuje a láme. Ne, není to tím, že by se děda „polepšil“, naopak dělá všechno ještě urputněji, už vůbec neslyší a spíš to vypadá, že je za to rád a že tak může dělat všechno v přesném protikladu toho, co se po něm chce. Dokonce občas usedne do svojí Barušky (to je skoro dvacet let stará Fabie) a ač už by jezdit neměl, vydává se do blízkého města, aby si přinesl léky, které jsme mu mohli vyzvednout my. A já s překvapením zjišťuji, že i toleranci se dá naučit, pravda, ve tvrdé škole života. Začínám to vidět jako dárek opravdový, protože ač nechtěný – jak také chcete předem odhadnout, co pro vás bude ve finále užitečné, že? – přesto cenný. Každá zkušenost je cenná, a na rozdíl od minulých dob, kdy jsme vyjížděli i za hranice na „výměnu zkušeností“ já už dávno vím, že slovo zkušenost je od slova zkusiti si. Dále skřípu zuby, když osmaosmdesátiletý, sotva dýchající děda zkouší popoběhnout, aby byl u těžkého kamene (pařezu, jiného břemene) dříve než já a dokázal tak svou stále bezmeznou sílu. Nadále mě bere čert, když zcela zbytečně pokosí „alespoň kolem stromů“ nebo se snaží sám odvalit skoro stokilový blok pískovce na místo, které vybrala paní domu. Už ale nezvažuji pro a proti doživotního trestu za vraždu a to, že jsme kvůli dědovi skoro sto hodin práce věnovali stavbě kurníku – zatepleného! – již beru jako fajn práci, kterou jsem ještě nedělal, ale najednou, díky dědovi, umím. Takže kdybyste někdo potřeboval kurník, tak asi pro pět sedm slepic, dejte vědět. Proč jsem psal právě tenhle úvodník? Pro ty z vás, kteří potřebují explicitní zdůvodnění – stručně si s tímhle tématem poradilo už přísloví, že všechno zlé je pro něco dobré. Když ale já to tak krátce a pregnantně neumím. Přeji vám i za redakci příjemné jarní chvíle se Zorou. Václav Senjuk # STALO SE: V Opavě dostali nevidomí dárek, který pomůže přečkat izolaci Jsou zavření doma a nemohou se příliš stýkat ani mezi sebou. Současná omezení pociťují také obyvatelé Domu svatého Cyrila a Metoděje v Opavě-Vlaštovičkách. Situace je pro ně o to horší, že jsou nevidomí. Právě v těchto dnech mají ale o zábavu postaráno. Od Světlušky a Nadačního fondu Českého rozhlasu dostali speciální dárek. Zvukovou střelbu. Notebook propojený s terčem, pistole a laserový paprsek. Právě teď se střílí ve společenské místnosti charitního domu. Zvuky označují polohu od středu terče. Jeden z vidících pracovníků domu asistuje. Světluška už pomohla přímo tady několikrát. Nevidomí mohou využívat třeba nejrůznější čtečky, Braillskou tiskárnu anebo nejmodernější verze počítačových programů pro lidi s vadami zraku. Vždy je to velká pomoc. „Pro nevidomého je to dobré hlavně v tom, že rozvíjí svoji sluchovou orientaci, jemnou motoriku. A takové to gró, co je pro ně dobré, je, že se společně baví, sdružují, tráví aktivně volný čas,“ vysvětluje vedoucí domu Zuzana Janků. A jak jsme se přesvědčili, zvláštní střelecké zvuky se teď budou linout jinak ztichlým domem asi hodně často. Martin Knitl Zdroj: rozhlas.cz # Poděkování za roušky Jak začít? Asi takto. Paní Veronika Bártová, sociální pracovnice na naší mladoboleslavské odbočce, zaslala koncem března mail s nabídkou ušití roušek pro naše členy. Bezprostředně po té se rozjela akce „roušky“. Pan Krčma obtelefonoval všechny naše členy (asi 90) a informoval je o nabídce. Dalším krokem bylo zveřejnění mailu paní Bártové v našem dubnovém Zpravodaji. Přihlásilo se padesát pět zájemců! Přestože paní Bártová šila roušky i pro některé instituce na Turnovsku a Liberecku a stará se o malého syna, tak začala šít okamžitě pro nás. Zhotovila každému zájemci po dvou rouškách a také je co nejdříve rozeslala. Pokud mám dobré informace, tak ke všem dorazily. Chtěl bych jménem Rady zrakově postižených a jménem všech členů odbočky paní Bártové moc a moc poděkovat za její vstřícnost a empatii. Ivan Tůma # BÍLÁ PASTELKA: Bílá pastelka letos třídenní Nácvik chůze s bílou holí. Výcvik vodicích psů pro nevidomé. Zaměstnávání zrakově postižených – že to všechno znáte? Už jste o tom i s někým hovořili, vyzkoušeli si, doporučili, protože to všechno jsou činnosti, které si dala do popisu práce SONS? A také výuka práce na počítači pro nevidomé, využívání stále rozšiřované knihovny digitálních dokumentů a další služby pro nevidomé. Ale není to jen popis činnosti SONS, která je ostatně mnohem obsáhlejší, košatější a řekněme i cílenější. Jde totiž i o oblasti, ve kterých pomáhá s financováním celonárodní sbírka Bílá pastelka. Nenechte se mýlit tím, že jsme dosud – logicky – o sbírce nepsali. Nejste to totiž vy, naši čtenáři, kdo by měli přispívat a kupovat si bílé pastelky. Nicméně – podle stejné logiky – přece jen jste to vy, kterým je tenhle text určený, byť přínosy sbírky jsou primárně pro vás. Protože i na vás leží odpovědnost za její úspěch. První ročník sbírky proběhl v roce 2000, o symbolickém datu 15. října, kterýžto den je mezinárodně Dnem bílé hole. V roce letošním tedy půjde již o 21. ročník. Ten bude prvním, kdy ve více než 220 městech (vloni to bylo 224, letos se počítá opět s nárůstem jejich počtu) vyrazí do ulic, k obchodům, do škol a k řadě institucí dvojice dobrovolníků s kasičkami, zásobené i bílými pastelkami. Symbol je jasný. Nevidomý vidí totéž, co vidoucímu ukáže stopa bílé pastelky na bílém papíře – tedy nic. Přesto i nevidomý má k dispozici plný, bohatý život, o čemž právě naše čtenáře nemusíme přesvědčovat. O čem je však přesvědčit chceme, to je důležitost sbírky Bílá pastelka. Letos bude trvat tři dny, proběhne ve dnech 12. až 14. října a cokoli pro její úspěch uděláte ve svém okolí, to může pomoci násobně zvýšit její popularitu mezi většinovou populací a potenciálními dárci. Loňských 2687 dobrovolníků vybralo celkem 3 213 371 korun, které byly beze zbytku použity na výše zmíněné účely. V celkovém rozpočtu SONS ČR to představuje nepřehlédnutelná skoro čtyři procenta ročních výdajů, každá desetina navíc ovšem bude v letošní post-(doufejme) pandemické situaci mít o to větší význam. Mimochodem – pro redakci by tato částka stačila na celoroční provoz včetně nákladů na výrobu a distribuci všech vašich časopisů. Tak nezapomeňte vysvětlovat, propagovat, zvát a upozorňovat ty významné, i ty „obyčejné“ lidi ve svém okolí: 12. až 14. října podpořte – poprvé třídenní – Bílou pastelku. redakce # LIDÉ KOLEM NÁS: „Mě k té v uvozovkách zdravé výživě vychovali,“ říká MUDr. Kateřina Cajthamlová Známá je především jako popularizátorka zdravého životního stylu a zodpovědného přístupu ke svému životu. V naší knihovně digitálních dokumentů můžeme nalézt její nejnovější publikaci „Abeceda moderního rodiče“, ve které se zabývá mezilidskými vztahy i životním stylem v dnešní uspěchané společnosti. O rozhovor jsme požádali naši přední lékařku, psychoterapeutku a moderátorku úspěšných televizních pořadů MUDr. Kateřinu Cajthamlovou. Prožila jste nějakou zkušenost s lidmi se zrakovým postižením? Mám dva nevidomé pacienty, ale i já sama jsem dlouho trpěla několika zrakovými vadami. V dětství to byla tupozrakost. Pro udržení zrakové ostrosti jsem nosila okluzor střídavě na jednom a druhém oku. Ve čtrnácti letech jsem podstoupila operaci šilhavosti. Výsledkem bylo bohužel progresivní zhoršení zraku, ze čtvrt dioptrie byly najednou čtyři, naplno se projevil astigmatismus. Pravým okem jsem viděla do blízka, levým do dálky, viděla jsem dvojitě a pociťovala ztrátu prostorového vidění. Kvůli riziku odchlípnutí sítnice mi zakázali veslování a judo. Na základní škole jsem z první lavice velmi špatně viděla na tabuli. Na střední škole jsem se za svou zrakovou vadu styděla a kompenzovala jí větším memorováním učiva. V jednom díle pořadu „Jste to, co jíte“ jsme navštívili nevidomé manžele. Perfektně se orientovali v prostoru bytu, svítili jen kvůli nám a já jsem zprvu nechápala, jak nevidomá paní může vařit. Říkala, že musí mít ve věcech absolutní pořádek. I mně tatínek říkával: „Uklízej si, až půjdeš poslepu, musíš vše najít“. A já si uvědomila, že to říkal proto, že se bál, že ztratím zrak. Před třemi lety se k tomu všemu přidala katarakta. A tehdy jsem opravdu prožívala stavy, kdy člověk ztrácí zrak. Na optotypu jsem stěží přečetla největší písmena, když mi lékařka ze tří metrů ukázala tři prsty proti černému pozadí, nespočítala jsem je. Prošla jsem si i procesem přizpůsobování. Naprosto chápu slabozraké lidi, kteří chtějí, aby to na nich nebylo poznat. I já jsem chtěla být co nejvíce samostatná. Nepoznávala jsem lidi na ulici. Abych to nedala najevo, zvykla jsem si tvářit se jakýmsi středním výrazem. Hojně jsem využívala sluch i hmat. Neviděla jsem číslo tramvaje a orientovala jsem se podle času jejího příjezdu. Zda je to ona jsem zjistila až po nástupu. Ztráta prostorového vidění se projevovala legračně, když jsem se nesoustředila, narážela jsem do pravého futra dveří. Když to dnes vyprávím kamarádkám, říkají, že to opravdu nebylo vidět. Naštěstí dnešní medicína umí kataraktu operovat. Zároveň mi lékaři provedli zrakovou korekci. Dnes vidím nablízko i do dálky bez brýlí, je to úplný zázrak, jakoby mě pustili z vězení. Ráda pozoruji lidi a prý jsem i veselejší. Nekouřím, užívám potravní doplňky proti makulární degeneraci, všemožně si chráním to, co jsem znovu získala a vážím si každého okamžiku. Co je zajímavé, ztráta zraku mě postupně zbavovala orientace v prostoru, ale rozhodně ne kontaktů s přáteli. Tohle prožívají lidé se ztrátou sluchu nebo po levostranné mozkové příhodě. Slyší, myslí, ale nedokážou se vyjádřit. Své zdravotní postižení ovšem musejí kompenzovat, aby se mohli vrátit do světa, komunikovat s ním, porozumět mu, ale i proto, aby svět správně pomohl jim. To je jediný způsob, jak v tomto světě žít. Každý si zkrátka nese svůj kříž, svoji výzvu přizpůsobit se a znovu začít. Překážka v životě nám ukáže, kdo je kdo i kdo jsme my. Pokud ji však přijmeme jako limit, srazí nás to na kolena. Co velmi oceňuji, ve společnosti přibylo ohleduplnosti. Lidé s postižením se z ní nevyčleňují. Běžně se pohybují na ulicích, a protože se na ně myslí, dostanou se na mnoho míst. A těší mě i to, že jsme jedna z nejbezpečnějších zemí na světě. A ještě jedna zajímavost. To, co jsme prozkoumali našimi smysly, je prý nejvýše 9 % skutečnosti. Žijeme ve svých představách. Tohle vám řeknou policisté. Každý z pěti svědků nějaké nehody si všimne něčeho jiného, řekne jiný příběh, uvede jiný vzhled člověka. Jak ovlivnil váš zrak vaši lékařskou praxi? Začínala jsem ve výzkumu. Ale na tuhle práci musíte vidět. Přešla jsem proto nejprve na internu, a v roce 2004, když už jsem viděla velmi špatně, jsem absolvovala psychoterapeutický výcvik. Psychoterapii mohu dělat, i když nevidím. Slyším zvuk hlasu a sluchem se orientuji v lidské psychice. Všimnu si i malé změny. Dnes vidím a mohla bych se vrátit k interně, ale práce psychoterapeuta mě velmi naplňuje. V mé ordinaci najdete spoustu knížek z různých oborů. Velmi ráda čtu, pomáhá mi to chápat, jak lidé myslí. Pro pacienty je tu pohodlné křeslo a různé artefakty, které dokáží zaujmout jejich pozornost. Třeba hlava Buddhy, velká jako dětská hlava. Podle toho, jak ji pootočím, má různé výrazy tváře. Usmívá se, mračí se, je smutná nebo se hněvá. Normálně je natočena usměvavou stranou k pacientovi. Když se některý zlobí, pootočím ji a říkám: „Koukněte, takhle to vypadá. Je to na vás vidět, i když si myslíte, že ne. A je to slyšet i z vašeho hlasu.“ A jací pacienti mě navštěvují? Často ti, které trápí nadváha, obezita nebo závislost, ať už na substanci (alkohol, tabák) nebo na lidech (jednotlivec i skupina). Společně se snažíme najít příčinu, většinou nějaký psychologický moment, který jejich život pozměnil. Prožili týrání či odmítnutí, jsou opuštění, ztratili práci, cítí se staří apod. Někdy ale stačí jen málo. Odhodit svou „jasnou představu“ o tom, jak by se ostatní měli chovat, a pokusit se změnit sám sebe. Další mé pacienty postihl úraz, byla jim diagnostikována závažnější choroba, nebo se přijdou poradit, protože chtějí slyšet druhý názor. Co svým pacientům doporučujete ohledně zdravé výživy a životního stylu? Nerozlišuji výživu na zdravou a nezdravou. Doporučuji potraviny, které jsou vyrobeny z kvalitních surovin, neobsahují nadbytečnou sůl, cukr, barviva a jiné zvláštnosti. A konzument? Správný životní styl je rovnováha. Paradoxem dnešní doby je myšlenka, že existuje jeden koncept zdravé výživy. Mnozí lidé se proto příliš kontaktují se světem a zapomínají se vracet sami k sobě. Zabývají se doporučovanými dietami a často jdou ode zdi ke zdi. Drží dietu a pak si dopřejí. Skokové změny jsou ale pro náš organismus šok. Lepší jsou vždy postupné kroky, které jsme schopni zvládnout. Pravdou je, že různí lidé mají různé potřeby. Co je zdravé pro dítě, které roste, má spoustu pohybu a učí se, to není pro těhotnou ženu ani pro člověka sedícího u počítače, staršího či nemocného. Stravu je třeba přizpůsobit věku, zdraví, fyzické a duševní zátěži, počasí, u žen menstruačnímu cyklu i tomu, co vám vaše tělo říká. Každý pacient, když se ho na to zeptám, přesně ví, co a v jakém množství mu dělá dobře, čím si škodí i kdy jeho potíže začaly. Od porodu, od diety, od doby, kdy lékař diagnostikoval cukrovku apod. Člověk musí zkrátka brát na vědomí změny a přizpůsobit se jim. To nám prodlužuje život. Trvání na starých stereotypech a podléhání vlivům ostatních nám ho naopak zkracuje. V našem jednání jsme svobodní, využijme toho a převezměme odpovědnost za svůj život a zdraví. Zamysleme se, ohlédněme se, řekněme si, kam jsme došli a kam chceme směřovat. A když si všimneme, co děláme špatně, můžeme volit jiné cesty. Těch může být i více, svět je komplexní a ve svobodě nabízí různé varianty. Na internetu je ale neseženete. Jaký je váš životní styl? Mě k té „zdravé výživě“ vychovali. Babička pěstovala zeleninu, díky otci jsme občas jedli ryby, díky strýci i zvěřinu. Co jsem se v mládí naučila, vydrželo mi dodnes. Mé dětství však rozhodně nebyla doba nadbytku, jako je tomu dnes. V současnosti hodně plýtváme a neuvědomujeme si, jak dobře se máme. A jsme rozmazlení. Nechodíme pěšky, a díky mobilům, našim modlitebním knížkám, se odcizujeme všemu krásnému. Ale zpět k mému životnímu stylu. Dokážu jít spát, když pociťuji potřebu spánku, a ráno se budím spontánně už okolo čtvrté hodiny. Narodila jsem se ráno ve čtvrt na pět a maminka říkávala, že tou dobou budu i vstávat. I proto mám ráda léto, kdy se brzy rozednívá. Miluji pohyb, cvičím, tančím a jezdím na kole. Ráda snídám, na to si vyhrazuji vždy hodinu. Jím pomalu a málokdo se mnou vydrží u snídaně až do konce. Dnes bydlím i snídám sama, a bylo tomu tak většinu mého života, protože děti se mnou tak brzy nevstávaly. Když jsem jezdívala na vodu, vybírala jsem si do dvojice toho, kdo byl ochoten se mnou posnídat. Oběd si většinou nosím do práce. Mám teď období, kdy miluji červenou barvu a červené potraviny, červenou čočku, červenou papriku, červenou řepu, ředkvičky, rajčata apod. Reminiscence z dětství je kančí guláš, tedy červené maso. Jen ke knedlíkům mám jakýsi psychologický odpor. Kvůli nim jsem totiž zrušila svatbu. Nedohodly jsme se s potenciální tchyní, která vyžadovala, abych se je naučila vařit, protože syn je má rád. Mohu jíst jen ty bramborové. Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Žijeme ve vztazích VI. V předchozích dílech pojednání o životě ve vztazích jsme se zabývali především komunikací. Oblasti a formy komunikace, které jsme zdůraznili, se týkají dvou i více lidí – např. rodič a dítě, kolegové v práci, manželé, přátelé anebo menší skupina (maximálně deset osob). Popsané komunikační vzorce jsou víceméně univerzální, orientované na praktické využití v běžném vztahu. To nejlepší, co můžete pro sebe navzájem udělat, je naslouchání a ochota společně léčit symptomy počínající krize. Ať se nastupující krize týká dvou nebo více osob, včetně dětí, je nezbytné, aby nikdo neřešil konflikty zkratkovitě, ale aby si všichni navzájem dopřáli čas k naslouchání a sdílení. Každý by měl mít právo vyjádřit, co ho bolí, štve nebo znepokojuje. Od určitého věku (záleží na stupni zrání) by i děti měly mít na řešení konfliktu podíl. Jen tak se naučí, že i když se s někým pohádají, je dobré si věci navzájem ujasnit a smířit se. Samozřejmě je vždy na rodičích, aby posoudili, jestli jejich hádka a následné smíření dítěti prospěje nebo je spíš vyděsí. Stává se, že přes veškerou snahu o harmonickou a bezchybnou komunikaci se nám nedaří vytvořit očekávané souznění. Někdy totiž v zájmu klidu v rodině (na pracovišti, v zájmové skupině nebo ve školní třídě) zametáme pod koberec to, co nás štve, co nám ubližuje nebo za co se stydíme. Zkušenost ukazuje, že ani potom nedochází k souznění, naopak se nenápadně vkrádá rozmrzelost. V situaci, která nám není po chuti, bychom co nejdříve měli pojmenovat problém, vyjádřit svoje přání nebo pocit. Všechno, co dokáže člověk nazvat jménem nebo vyjádřit identifikačním znakem, lze následně uchopit, prohlédnout ze všech stran, popsat, ohodnotit, zatřídit. Někdy stačí pár sekund abychom se zorientovali, někdy potřebujeme chvilku přemýšlet. Pro konkrétní představu efektivní komunikace nabízíme několik pravidel, která němečtí psychologové Joachim Engel a Franz Thurmaier popsali a rozvedli v knize Jak to se mnou mluvíš? Tato komunikační pravidla se týkají jak mluvčího, tak i posluchače. Co zvládat v roli mluvčího 1. Otevřít se a popsat, co se ve vás odehrává. Když totiž přímo vyjadřujete své pocity a potřeby, nesklouznete tak snadno k obviňování a výčitkám, snadněji se dorozumíte. Můžete se tím vyhnout i „negativnímu čtení myšlenek“, předjímajícím partnerovy reakce (např. „S tebou se jinak mluvit nedá“ nebo „Já bych něco podnikl, ale ty přece nic dělat nechceš“). Mluvčí se už předem jistí proti možné posluchačově reakci a riskuje tím samonaplňující se proroctví. 2. Používání první osoby tak, že budete mluvit o svých vlastních myšlenkách a pocitech. Tím budou všechna sdělení osobnější. Vyjádření směřovaná mimo sebe situaci zkreslí nebo zamlžují. Místo „já“ obvykle použijeme třetí osobu, např. „člověk“ nebo věty v druhé osobě, „ty“, což jsou většinou výtky či obviňování působící jako spouštěče protiútoků nebo ospravedlňování. 3.Hovořte o konkrétních situacích nebo událostech, ale vyhýbejte se zobecňování (nepoužívejte např. slova jako „vždycky“, „nikdy“, „jak je všeobecně známo“…) Zobecňování obvykle vyvolává okamžitý nesouhlas a odvádí pozornost od konkrétního obsahu. Při zachování tohoto pravidla bude vaše sdělení pochopitelnější. 4. Hovořte o konkrétním jednání, bez přívlastků a košatění. Vaše konkrétní sdělení budou srozumitelnější a také se vyhnete negativnímu hodnocení svého protějšku. Opravdu není dobré používat přívlastky jako např. „typické“, „nemožné“, „pasivní“, tím jen vzbudíte odpor. Jednání, které vnímáte, oddělte od spekulací a myšlenek, které ve vás situace vyvolává. 5. Setrvávejte u jednoho tématu! Je nezbytné zabývat se jen takovými významy, které jsou pro vaše téma důležité a vašemu protějšku objasní, o co vám jde. Jinak hrozí riziko, že se vaše téma ztratí a s ním i jeho řešení. Co zvládat v roli posluchače 1. Aktivní naslouchání projevíte tím, že přitakáte citoslovcem „aha“ nebo „hm“, zopakujete výrok nebo myšlenku mluvčího. Někdy stačí přikývnout, pohladit ruku, poklepat na rameno. Zásadně budeme při rozhovoru čelem k sobě, ideální je oční kontakt tam, kde je to možné. Je dobré zvolit verbální i neverbální signál, že nasloucháte, a že vás sdělení mluvčího zajímá. Vhodné jsou i vstřícné poznámky typu: „Rád bych o tom slyšel více“ nebo „vůbec jsem netušila, že...“. Tím druhého povzbudíme k dalšímu hovoru. 2. Shrňte zásadní výroky mluvčího pokud možno vlastními slovy, abyste dali jasně najevo, že jste mu porozuměli. Jestliže je to pro vás složité, potom jeho výroky prostě zopakujte. Toto zrcadlení vám pomůže partnerovi porozumět, může odhalit příčiny nedorozumění a zabrání nekonečnému bujení rozhovoru následkem nežádoucího rozčlenění na nejasné části. 3. K lepšímu porozumění přispívají i otevřené otázky, například: „Jak ses při tom cítil?“, „Jak sis toho všiml?“. Nikoliv třeba: „Toho sis přece musel všimnout, ne?“. Otevřené otázky pomohou vyhnout se zbytečným interpretacím, dávají mluvčímu najevo váš zájem, nenutí ho k ospravedlňování, ale naopak povzbuzují k tomu, aby se do zvoleného tématu ponořil hlouběji. 4. Ocenění mluvčího za férové jednání se může projevit nejlépe pochvalou nebo zvýšenou vstřícností. Není totiž úplně samozřejmé, když se mluvčí upřímně otevře a projeví ochotu svůj problém sdílet. Osvědčuje se reakce typu: „Protože jsi mi to řekl tak jasně a otevřeně, rozumím tomu teď mnohem lépe“. Chválit může samozřejmě i mluvčí svého partnera jako dobrého posluchače. 5. Zpětná vazba by měla vyjádřit vaše vyvolané pocity. Jestliže nebudete schopni s pochopením reagovat na mluvčího, protože vás předložená sdělení velmi popudila, urazila nebo naštvala, je zpětná vazba obzvlášť důležitá. Je na místě vyhnout se nepřímým výrokům typu: „To ale přece není vůbec pravda!“ Místo toho raději přímo projevte své pocity, například „Jsem velmi překvapena, že to tak vidíš“. Stejně důležité je vyjádření aktuálních pozitivních pocitů, například „Mám radost, že to chceš podniknout společně se mnou“. Nikdy ale neužívejte sdělení typu „No konečně jsi to pochopil, to jsem si oddechla“, které je dehonestující a může všechno jen pokazit. V závěru bych ráda slíbila, že dodržováním pravidel se všechno zlepší jako mávnutím kouzelného proutku. K takovému slibu mě však neopravňují ani nabyté vědomosti, ani letité zkušenosti. K vytvoření konfliktu a naopak k jeho vyřešení jsou vždy ve hře alespoň dva hráči. Hodně záleží na jejich ochotě věci společně napravovat, na tom, čím vším v životě procházejí, na jejich osobnosti i temperamentu. Přesto všechno říkám – zkuste to znovu a lépe! Třeba se zrovna u vás podaří změnit společný vztah k lepšímu. Určitě stojí za připomenutí možnost vyhledat odbornou pomoc tam, kde už jsou vztahy víceméně rozpadlé, a přesto by stálo za to je obnovit. Každý vztah, který vznikl dobrovolně, a po dlouhou dobu přinášel laskavé a bezpečné soužití, stojí za záchranu. Dr. Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Já a covid-19: vědci zkoumali vliv pandemie na Čechy Úzkostné poruchy, deprese, sebevražedné myšlenky i diskriminace: to vše pociťují Češi v souvislosti s koronavirovou pandemií. Ukázala to studie vědců z Národního ústavu duševního zdraví. Jaké je aktuální duševní zdraví Čechů v době koronavirové pandemie? Jak se obávají nákazy? Setkali se v tomto období s nějakou formou diskriminace? A jak hodnotí účinnost přijatých opatření? Nejen tyto otázky sledovala studie Já a covid-19, kterou zorganizoval Michal Pitoňák z Národního ústavu duševního zdraví ve spolupráci s vědecky popularizačním spolkem Queer Geography. Úzkosti, deprese i diskriminace „V naší studii jsme se zaměřovali na zhodnocení stavu duševního zdraví, zejména pak na zjištění přítomnosti depresivních či úzkostných problémů, a to v posledních dvou týdnech s ohledem na aktuální situaci. Z našich výsledků vyplynulo, že 42 % žen a 57 % mužů nemělo žádné duševní potíže a jejich stav byl normální. Lehké duševní potíže značily výsledky u 35 % žen a 28 % mužů. Středně závažné a vysoce závažné duševní potíže pak vycházely u 23 % žen a 15 % mužů. Z toho 14 % žen a 10 % mužů ukazovalo přítomnost úzkostných potíží a 15 % žen a 8 % mužů přítomnost deprese, oba druhy potíží se často překrývají. Celkem 17 % (tj. 428) respondentů připustilo, že měli v posledním měsíci nějaké sebevražedné myšlenky. Ve vysoce závažném riziku sebevraždy pak bylo téměř dvojnásobek mužů (13 %) proti ženám (7 %),“ říká Michal Pitoňák s tím, že vyšší míra sebevražedného uvažování je častější u ne-heterosexuálních osob. Vadí udavačství a nevraživost vůči určitým skupinám Z celkového počtu 2454 respondentů se 269 osob (11 %) setkalo v posledních čtrnácti dnech s nějakou formou diskriminace či jiného druhu nevhodného chování v důsledku nemoci COVID-19. Mezi nejčastější patřila nadměrná ostražitost a udavačství ze strany okolí (19 %), nevraživost vůči určitým skupinám (chalupáři, pendleři, Pražáci – 17 %). Mezi dalšími formami diskriminace byla například nenávist na sociálních sítích a ve 3 % byly zaznamenány dokonce závažné případy související se snížením běžné dostupnosti zdravotní péče či jejím odmítnutím. A jak se Češi obávají nákazy? „U vnímané zranitelnosti vůči infekci jsme naměřili obecnou hodnotu, která obvyklé hodnoty převyšovala pouze mírně, avšak u druhého ukazatele – odporu vůči mikrobům – jsme zaznamenali značně zvýšené hodnoty u mužů i žen. Nijak překvapivě proto můžeme shledat, že strach z infekce a odpor vůči mikroorganismům je v současnosti ve společnosti významně vyšší, než je tomu obvykle,“ popisuje Pitoňák. Nepřekvapí, že 96 % respondentů dodržuje povinné nošení roušek. Zajímavější bylo zjištění, že častější mytí rukou či užívání dezinfekčního prostředku připustilo pouze 73 %, resp. 69 % respondentů. Nejúčinnější je podle dotázaných karanténa a omezení kontaktu A jak hodnotí respondenti zavedená opatření? „Největší shoda na účinnosti panovala ohledně izolace nakažených v domácí karanténě (66 % hodnotilo toto opatření jako zcela účinné) a zamezení kontaktu s osobami v největším ohrožení onemocněním (podle 58 % zcela účinné) a sociálního odstupu (podle 52 % zcela účinné). Jako nejméně účinné formy opatření byly naopak označeny omezení návštěv u lékaře (25 % označilo za zcela účinné) a pouze 19 % označilo za zcela účinné nošení roušek. Z našich výsledků vyplynulo, že nejvíce osob (65 %) souhlasí s tím, aby nošení roušek bylo povinné pro všechny v místech, kde je to odůvodněné, avšak že by mělo být dobrovolné v jiných místech (např. v parcích či v přírodě, kde nejsme druhým blíže než 2,5 metru),“ uzavírá Michal Pitoňák. Sběr dat se uskutečnil formou online dotazníku ve dnech 3. – 14. dubna 2020 Výsledný výběrový soubor obsahoval 2454 respondentů. Z toho bylo 1285 žen (52 %), 1112 mužů (45 %) a 57 (2 %) osob, které se identifikovaly jako trans muži (24), trans ženy (3) nebo nebinární, genderqueer či genderově fluidní osoby (18). Respondenti relativně dobře reprezentovali jednotlivé kraje, nejméně jich bylo z kraje Karlovarského (83) a nejvíc z krajů Jihomoravského (219), Moravskoslezského (219) a z Prahy (552). Kompletní výsledky studie: https://www.queergeography.cz/ja-a-covid-19-vysledky/ Marie Zemanová Zdroj: inspirante.cz # Chlapec roky jedl jen hranolky a chipsy. Přišel o zrak, tělu chyběly vitamíny Sedmnáctiletý britský chlapec, který od konce základní školy nejedl nic jiného než smažené hranolky a chipsy, přišel nevratně o zrak. Po letech nezdravé stravy trpěl nedostatkem vitamínů, demineralizací kostí a silnou podvýživou. Experti v souvislosti s tím varují před riziky jednostranné stravy. Nedostatek vitamínů hrozí také veganům. Adolescent navštívil praktického lékaře naposledy ve čtrnácti letech, protože se cítil unavený a nemocný. Kvůli nedostatku vitaminu B12 mu lékař doporučil vhodné doplňky stravy a zlepšení životosprávy. Chlapec ale jeho doporučení nedbal, způsob stravování nezměnil a vitamíny nebral. O tři roky později se ocitl s progresivní ztrátou zraku na oční klinice v Bristolu. „Jeho strava se v podstatě skládala jen ze smažených hranolků. A ke svačině si dával brambůrky od značky Pringles. Jen velmi zřídka si dal plátek bílého chleba nebo šunky. Nejedl ovoce ani zeleninu,“ popisuje oční lékařka Denize Atanová, která o chlapce v nemocnici pečovala. Podle ní měl k některým druhů jídla averzi, a tak se hranolky a chipsy staly postupně jediným jídlem, které dokázal pozřít. Lékaři zjistili, že chlapec má nedostatek vitamínů B12 a D. Chyběly mu i minerály, nejvíce měď a selen. Navzdory nezdravému stravování mladík neměl nadváhu ani podváhu, trpěl ale závažnou podvýživou. „V jeho kostech se rapidně snížil obsah minerálů, což je u chlapce jeho věku opravdu šokující,“ říká Atanová pro server BBC. Lékaři sice pacientovi okamžitě nasadili vitamínové doplňky a svěřili ho do péče dietologa a psychiatra. Z hlediska ztráty zraku ale podle nich splňuje kritéria, aby byl registrován jako slepý. „Ve vidění má přímo uprostřed slepé skvrny. Nebude moci řídit auto a bude pro něj velmi obtížné číst, sledovat televizi nebo rozeznat tváře. Může se alespoň sám pohybovat, protože mu zůstalo periferní vidění,“ vysvětluje Atanová. Chlapcovo onemocnění se nazývá nutriční optická neuropatie a podle odborníků se dá léčit pouze za předpokladu, že se zachytí v raném stádiu. Pokud však zůstane dlouho bez adekvátní léčby, nervová vlákna ve zrakovém nervu umírají a poškození zraku se stane nevratným. Ačkoli jsou podobné případy velmi vzácné, podle Atanové by si měli být rodiče vědomi možného poškození, které může způsobit jednostranná strava. Nedostatek vitamínu B12 a s tím spojené problémy se zrakem hrozí podle odborníků také veganům, kteří by proto měli užívat vhodné doplňky. dtt Zdroj: idnes.cz # Syndrom suchého oka je důsledkem moderního stylu života Zatímco lidské oko bylo během uplynulých tisíciletí uzpůsobeno k tomu, aby sledovalo blízké i vzdálenější objekty, v současné době lidé upírají svůj zrak převážně do obrazovek počítačů a mobilních telefonů. Moderní technologie podléhají velmi rychlému vývoji, naproti tomu člověk bohužel tuto schopnost nemá. V důsledku novodobého životního stylu bývá náš organismus často nadměrně zatěžován a jedna z těchto obtíží se týká právě našich očí. Co je syndrom suchého oka? Každý, kdo v současné době vykonává práci na počítači, stráví u obrazovky každý den minimálně osm hodin a není výjimkou trávit u něj i svůj volný čas. Spousta lidí se navíc od monitoru svého počítače přesune k televizi nebo svůj zrak nasměruje do mobilního telefonu. Tak či onak, naše oči jsou nadměrně namáhány a výsledkem někdy může být nepříjemný pocit v očích, někdy až bolestivý, či rozostřený zrak, který je dnes označován za tzv. syndrom suchého oka nebo také syndrom kancelářského oka. Co způsobuje syndrom kancelářského oka? Při práci u počítače mají lidé tendenci upínat zrak vždy na některý bod monitoru, což vede ke snížené frekvenci mrkání, které má za výsledek nedostatečné zvlhčování očí. Podle odborníků stačí pouhých 5 hodin za monitorem k tomu, aby se syndrom kancelářského oka začal projevovat. K podobnému soustředění zraku mnohdy dochází i v autě při řízení, proto tento fenomén může trápit rovněž řidiče, kteří tráví spoustu času za volantem. Pokud tedy pracujete na počítači a ještě za prací dojíždíte, s největší pravděpodobností se to na zdraví vašich očí podepíše. Nepříjemný pocit v očích dále umocňuje suché či prašné prostředí, v kancelářích se nejčastěji jedná o klimatizované místnosti. Jaké jsou příznaky syndromu suchého oka? Svědění očí, pálení očí, pocit dráždění cizím tělískem, světloplachost, zhoršené vidění k večeru, tlak v očích, zvýšené slzení a bolest hlavy. Fyziologické příčiny syndromu suchého oka Při nadměrném upínání zraku na určité body monitoru a omezeném mrkání dochází k poruše toku a produkce slzného filmu na povrchu oka. Vzhledem k následnému zpomalení tvorby slz se dostavují nepříjemné pocity podrážděného oka, jež může i poškodit povrch oka. Obtíže nezpůsobuje pouze snížené množství slz, ale také jejich zhoršené složení. Kvalitní slzy jsou tvořeny vodou, hlenem a olejem, což jsou složky, které mají za úkol oči zvlhčovat a chránit před vnějšími vlivy. V případě podrážděného oka může být zastoupení jedné ze složek oslabeno. Nedostatečnou tvorbu slz mohou ovlivňovat i některé léky, stres, dlouhodobé užívání očních kapek nebo některé nemoci, mezi které patří například alergie, infekce, cukrovka nebo autoimunitní nemoci. Ženy bývají navíc vůči syndromu kancelářského oka více náchylné v období menopauzy. Jaká je u syndromu suchého oka léčba? Syndrom kancelářského oka se nejčastěji léčí za pomoci kapek na suché oko, kterým se říká umělé slzy. Ty mají za úkol oko nejen zvlhčovat, ale také ho chránit před vlivy z vnějšího prostředí. Dále je taktéž možné přistoupit k léčbě pomocí očních gelů a mastí, jež jsou určeny k nočnímu užití. Smyslem takovéto léčby je vytvoření rovnoměrné vrstvy slzného filmu, jež na oku přetrvá po určitý čas a zabrání tak podráždění oka způsobeného vysycháním. Očních kapek je v současné době na trhu celá řada, nicméně každé jsou určeny k jinému účelu, a pokud byste nesáhli po těch správných, může se váš stav naopak zhoršit. Velká část očních kapek obsahuje konzervanty, jež mají schopnost potíže suchého oka spíše prohloubit. To je také důvodem, proč lidé, kteří nosí kontaktní čočky, mají větší sklon k vysušování očí. Kapky, které tyto osoby užívají, zpravidla zmíněné konzervanty obsahují. Pokud by ani jeden ze zmíněných přípravků neúčinkoval a váš stav se nezlepšoval, bude vhodné navštívit lékaře, který vám doporučí vhodnější léčbu. U těžších případů se někdy také přistupuje k chirurgickému zákroku, při kterém dochází k dočasnému či trvalému blokování odtokových kanálků, případně se touto cestou řeší potíže s očními víčky. Dopady neléčeného syndromu suchého oka Pokud by potíže nebyly včas léčeny, docházelo by postupně k poškození povrchu oka, jak již bylo zmíněno. Poškození se zpočátku projevuje drobnými oděrkami na oku, následně však může syndrom suchého oka pomalu přejít až k chronickému zánětu spojivek nebo rohovky. V nejzazším případě není vyloučené, že rohovka ztratí průhlednost a dojde ke zhoršenému vidění. Při neřešení problému by mohlo dojít i k trvalému poškození zraku. Jak preventivně bojovat proti syndromu suchého oka? Pokud patříte mezi rizikovou část populace, která tráví několik hodin denně před monitorem, je dobré vědět, jak syndromu preventivně předcházet. Pokud člověk svou práci dělá dobře, je naprosto přirozené, že se nemůže permanentně soustředit na pravidelné a časté mrkání, nicméně svým očím můžete ulevit i jinou cestou. V ideálním případě byste se měli vyhýbat klimatizované místnosti, ale raději častěji větrat, neboť čerstvý vzduch je pro oči velmi prospěšný. Vyvarovat byste se měli také zaprášeného prostředí a naopak chodit pravidelně do přírody nebo alespoň ven na vzduch. V neposlední řadě byste neměli zapomínat ani na dostatečný přísun tekutin, nejen proto, že hydratace výrazně ovlivňuje tvorbu slz, ale i z důvodu, že dostatek vody je důležitý pro správnou funkčnost celého organismu. Co dále funguje? Oční jóga: Oční jóga nebo také oční gymnastika spočívá v osvojení specifických technik pohybu očí, které můžete praktikovat pouhých pár minut denně nejen ve volném čase, ale i při práci. V podstatě se jedná o cílené pohyby různě do stran nebo nahoru a dolů, které fungují jako masáž očního orgánu. Na chvíli zavřete oči: Jakmile začnete pociťovat, že jsou vaše oči unavené nebo mírně podrážděné, zkuste je na pár vteřin zavřít a třeba je i promněte. Následně byste měli pociťovat úlevu. Častější přestávky: Nastavte si klidně předem určité časy, například ve vašem telefonu, kdy se zvednete ze židle a protáhnete se, dojdete si například udělat čaj nebo něco k jídlu, případně se jen projdete po chodbě. red Zdroj: zdravi.doktorka.cz, duovize.cz, energiezivota.cz, gemini.cz # KULTURA: Vyznání knize: Nečtu očima, ale poslechem Ústní podání příběhů a zpráv bylo ve starověku jedinou možností. Po zavedení písma se zapisovalo na hliněné destičky. V pozdější době se přešlo na pergamen nebo papyrus. Před zavedením knihtisku byly všechny knihy psány ručně. Pro psaní se používaly svitky. Ty byly v pozdější době nahrazeny kodexem, což je svázaná kniha se stránkami a hřbetem. Tato forma se zachovala do dnešních dnů. Nyní se přesuneme do konce 20. století. V této době nemají lidi čas na to si sednout a vychutnat si nějaké knižní dílo. Proto vzniká nové odvětví. Já osobně tomu říkám čtení poslechem. Co je to audio kniha? Původ audio knih můžeme vystopovat v hluboké minulosti. Navazuje totiž na dávnou tradici předčítání. Nicméně v roce 1931 byl v USA spuštěn program, jehož cílem bylo pomáhat nevidomým osobám. O rok později následovalo vydání první namluvené knihy, které se v letech následujících rozšířilo. Popularita audio knih distribuovaných na gramofonových deskách vzrostla s nástupem magnetofonových kazet. Důvod byl prostý. Kazetový přehrávač se stal součástí každého nově vyrobeného automobilu. Nedůvěra autorů ale byla velká, proto se příliš mnoho dobrých audio knih této doby neodvíjí od tištěné podoby. V šedesátých letech však již můžeme audio knihy najít v knihovnách (především na vinylových deskách), nahrávají se i instruktážní a vzdělávací pořady. V polovině osmdesátých let na americkém trhu, čísla prodejů vzrostla na několik miliard dolarů ročně. Zatímco hudební fanoušci vzali nový formát CD velmi rychle za svůj, posluchači audio knih byli pomalejší. Zlom nastal opět až s montováním nových audio přehrávačů do osobních vozů. Formát se tedy nakonec ujal. S příchodem internetu, širokopásmových technologií, nových komprimovaných audio formátů a přenosných MP3 přehrávačů se popularita audioknih výrazně zvýšila. Tento růst se odrazil i v nástupu předplacených služeb na audio. Pomůcka i potřeba Audio knihy jsou skvělou pomůckou pro děti, které se učí číst – pomáhají rozvíjet porozumění psanému textu, aktivizují zarputilé lenochy a zkrátka všechny, kteří nemají času nazbyt. Šetří nejen naše oči, ale i čas, který můžeme strávit jakoukoli jinou činností zpříjemněnou právě poslechem mluveného slova. Jde též o výbornou volbu hlavně pro nevidomé nebo těžce zrakově postižené. Proto vznikla knihovna a tiskárna pro nevidomé. Tu založil Karel Emanuel Macan. Tato instituce se zabývá výrobou braillských knih, reliéfních pohledů, atlasů a kalendářů. Později také i tvorbou audio knih. Pro spoustu lidí jsou audio knihy denním chlebem. Poslouchají je při práci, v autě a při domácích činnostech. Audio knihy lze dělit na zkrácené a nezkrácené. Ty nezkrácené knihy jsou doslovné, zatímco ty zkrácené mají text upravený. Obvykle za tím lze hledat snížení výrobních nákladů a menší časovou a finanční náročnost na straně kupujícího. Rozhlasové hry Zjednodušeně řečeno, rozhlasové hry jsou zkrácené audio knihy s dramatizací. Obvykle je čte několik herců s přídavkem zvukových efektů. Můžeme je nalézt na stránkách Českého rozhlasu. Už jako malý capart jsem seděl v kuchyni u babičky a poslouchal rádio, ve kterém zrovna běžela rozhlasová hra. Je to, jako byste seděli v divadle. Akorát místo toho sedíte v pohodlí domova a posloucháte rádio. V dnešní době se tyto dramatizace dají stáhnout, nebo poslouchat online. E-knihy Znám dost lidí z řad nevidomých, kteří audio knihy nepreferují. Dávají přednost četbě knih elektronických. To probíhá velice jednoduše. Stačí si na některém z preferovaných e-shopů či na speciálním webu knihovny pro zrakově hendikepované stáhnout – někde nejdříve zakoupit – e-knihu a nahrát ji do mobilního telefonu. Nainstalovat si čtečku e-knih, která podporuje převod textu na řeč. Tím se pak z e-knihy vytvoří audio kniha, kdy se o předčítání textu stará syntetický hlas, který je v dnešní době na docela dobré úrovni. Tuto volbu používám taky proto, že i když je audio knih jako máku, pořád nejsou namluveny ty knihy, které se mi líbí, nebo které bych chtěl. Dokonce i někteří zdraví lidé tuto funkci využívají čím dál častěji. Preferujete spíše rozhlasové hry, audio knihy nebo e-knihy? Rozhlasové hry jsem vždy miloval, miluji a milovat budu. Většinou je to dost parádní zážitek. Troufám si napsat, že se to trochu rovná divadelní hře. Protože u rozhlasovek musí být režisér, který musí dokázat posluchačům zprostředkovat zvukově stejný zážitek, který u filmů či televizních pořadů doplňuje vizuální stránka v TV či na internetu. Celkové zpracování rozhlasovky by mělo v lidech podněcovat tu správnou představivost, aby si děj rozhlasové hry mohli vychutnat naplno. Audio knihy mám hrozně moc rád. Vybírám si je podle toho, kdo je načítal. Už jsem poslouchal tituly, u kterých mi nevyhovoval hlas, nebo podání od člověka, který onu knihu namlouval. Nic proti dané osobě, která dostala onu knihu k načtení. Jen mi prostě k dané knize, příběhu nebo ději načitatel nepasoval. Co mi ale u audio knih obzvlášť vadí? Je to bez pochyby hudební předěl na začátku nebo na konci jednotlivé stopy. Proto občas raději sáhnu po elektronické knize a nechám si ji předčítat čtečkou obrazovky. Závěrem Knihy tu s námi jsou, byly a budou. Ať chcete nebo ne, jsou naší součástí, jako cokoliv jiného. Věřte, nebo ne, i na knihách se dá vypěstovat závislost. Kniha nám rozšiřuje obzory a slovní zásobu. Můžeme je číst očima, poslechem, nebo rukama. Byl bych moc rád, kdyby se místo konzumování hloupého obsahu v televizi a na YouTube četly raději knihy. Já osobně si knih velice vážím. Vážím si autorů, kteří knihy píšou. Vážím si herců, kteří pro nás namlouvají audio knihy. Přiznám se bez mučení, že jsem na knihách tak trošku závislý a čtu dnes a denně. Myslím si ale, že na této závislosti není nic špatného. Jan Šimek Zdroj: giebnews.eu # Vzpomínka na Hedu Ve čtvrtek 23. dubna zemřela paní Heda Čechová. Pro mnohé z vás především hlas mnoha postav ze zvukových knih. Ve svém životě, který byl doslova nabitý událostmi a změnami, toho však stihla více než dost. Ve svých dvaceti letech přišla o otce, byla nucena starat se o matku a sestru, tvrdě pracovala, po čistkách v roce 1968 byla propuštěna z Československé televize a od roku 1970 se věnovala načítání zvukových knih. Celý rozhovor s paní Hedou jsem zveřejnil v Naší šanci v roce 2016, proběhl pak i konferencí Vis-Imp a posluchači Naší šance si následující rozhovor o ní budou moci poslechnout v 5. čísle tohoto měsíčníku. Paní Čechová se dožila krásných 91 let a přes všechny životní rány, jež utržila, zůstala věrna optimismu a víře v dobré lidi. Měla ráda pohodu a ráda byla také jak se svou rodinou, tak si uměla užít chvil odpočinku o samotě. O paní Hedě jsem si povídal s její snachou Miladou, manželkou Vladimíra Čecha mladšího. A jak to tak bývá, na mikrofon jsme natočili pěkné povídání, které se také v 5. Naší šanci objeví, ale po ukončení rozhovoru jsme ještě chvíli povídali a navíc zaznělo mnohé, nač jsme si oba nevzpomněli, ale co by byla škoda opomenout. Dověděl jsem se tak, že paní Heda byla mimo jiné také velkým pejskařem. Paní Milada vzpomínala zejména na posledního pejska paní Hedy, fenku kokršpaněla, jejíž jméno jsem již zapomněl. Ani při prohlídce svého archivu jsem se jméno posledního pejska nedověděl. Paní Milada ale řekla že: „Heda byla jedinečná v tom, jak si dovedla udržet životní optimismus a i když nebylo vždycky lehko, dovedla se přes rány osudu přenést. Právě čtení knih, poslouchání rozhlasu a její pejsek to byl, kdo jí pomáhal překonávat neradostné a někdy i tragické momenty v životě.“ O tom, že paní Heda ráda vařila a pekla svým vnoučatům, svědčí i její nevydaná „Hedina kuchařka“, do které budeme jednou moci nahlédnout. Svá čtyři vnoučata milovala a až do konce života jí byli vnuci a vnučky velkou oporou. „S Hedou byla legrace, protože měla humor ráda a ráda se smála. Dbala vždy o to, aby vládla pohoda. Byla to velmi moudrá a sečtělá žena, a to nejen proto, že četla knížky v Macanově knihovně, ale zejména proto, že sama ráda mnoho četla. A jestli ji něco dovedlo opravdu nadzvednout, byla to upadající úroveň češtiny v médiích.“ A jak by také ne, žena herce a později také rozhlasového redaktora Vladimíra Čecha staršího, jenž svůj hlas propůjčil nemalému počtu postav knih ve fondu KTN. Oba manžele, kteří pracovali pro rozhlas a televizi ještě v dobách, kdy se česky mluvilo a o správnou češtinu se velmi dbalo, muselo mrzet, ostatně jako mnoho jiných, že zejména po obratu v našich moderních dějinách se poslouchatelná čeština z médií propadla kamsi jinam. I z tohoto důvodu jsem velmi rád, že si mohu připomenout tu krásnou češtinu všech členů rodiny Čechových. Na můj zvídavý dotaz, zda někdo s Hediných vnuků nepomýšlí pokračovat v započatém díle, se paní Milada jen usmála a zavrtěla hlavou. „Ne, nikdo z nich se herectví nevěnuje. Nikomu jsme do výběru povolání nemluvili. Každý dělá to, co ho baví, a to je dobře.“ Nevyloučili jsme však, že v životě je možné cokoli a tak kdo ví, třeba se ještě s některým s Hediných vnuků v naší knihovně setkáme. „V poslední době, kdy už byla Heda hodně unavená, a s přibývajícími lety přibývalo také zdravotních těžkostí, si přála odejít za Vladimírem. Přála si odejít klidně a důstojně, nejlépe se uložit ke spánku a z něj se už neprobudit. Její přání se jí vyplnilo a já vím, že se tam s Vladimírem setkali.“ I přes smutné téma, odchod paní Hedy, jsme si s Miladou Čechovou velmi hezky popovídali a paní Miladě za to patří mé velké díky. Věřte mi, není lehké vyptávat se takhle na blízkého člověka, který vás náhle opustí. Můžeme si znovu a znovu říkat, jak měl ten, koho jsme ztratili, dlouhý a pěkný život a jakého požehnaného věku se dožil, jeho ztráta nás zasáhne stejně nepřipravené a stejně bolestně. Tím více si vážím toho, že jsem mohl prostřednictvím Jana Zahradníka z KTN paní Miladu oslovit a vzpomínku na Hedu Čechovou pro vás, milí čtenáři, natočit a napsat. Heda Čechová se tak přidala k lidem, na které si můžeme již jen vzpomenout, avšak jimi ztvárnění hrdinové knih jsou nesmrtelní. Herců, rozhlasových redaktorů, zpěváků, zkrátka všech, kteří nám knížky četli a čtou, si nikdy nepřestanu vážit za jejich neocenitelné služby pro naši komunitu a vzpomenu na ně kdykoli si pustím některou z mých oblíbených zvukových knih. Petr Mašek # ZDRAVÍ: Nespoléhejte na očkování proti koronaviru, varují přední světoví experti Lidstvo bude muset žít s hrozbou koronaviru i v „dohledné budoucnosti“ a bude se muset tomuto viru přizpůsobit. Neexistuje totiž záruka, že se podaří v nejbližších letech vyvinout fungující očkování. Takto varoval epidemiolog z Imperial College v Londýně a současně expert Světové zdravotnické organizace (WHO) na nemoc COVID-19 David Nabarro. V rozhovoru pro deník The Observer Nabarro uvedl, že veřejnost by neměla předpokládat, že bude fungující široce použitelná vakcína proti novému koronaviru vyvinuta v blízké budoucnosti; naopak lidé se budou muset přizpůsobovat této stále přítomné hrozbě. „Nemusí se podařit vyvinout bezpečné očkování proti jakémukoliv viru,“ tvrdí expert. „Pokud jde o vývoj vakcíny, některé viry jsou velmi, velmi složité – takže v dohledné budoucnosti si budeme muset najít způsoby, jak s tímto virem dále žít.“ Podle vědce to znamená především naučit se co nejlépe izolovat ty, kteří vykazují známky nemoci a také jejich kontakty. Starší lidé budou muset být podle Nabarra mnohem lépe chráněni a kromě toho bude zapotřebí dlouhodobě zajistit kapacitu nemocnic. „Stane se to pro nás novým normálem,“ dodal vědec. Nabarro není jediným vědcem, který je k rychlému vývoji očkování skeptický. Také podle profesora Iana Frazera z Queenslandské univerzity tento konkrétní koronavirus představuje výzvu, s jakou se vědci ještě nesetkali. Frazer má přitom s vakcínami řadu zkušeností, podílel se na úspěšném – a letitém – vývoji očkování proti lidskému papillomaviru, který způsobuje rakovinu děložního čípku. V rozhovoru pro australskou stanici ABC uvedl, že očkování proti jakémukoliv z existujících koronavirů bylo doposud nemožné především proto, že virus infikuje horní cesty dýchací, které lidský imunitní systém nedokáže dobře chránit. Tento názor potvrdila i jeho kolegyně Larisa Labzinová, imunoložka ze stejné vysoké školy. „U každého viru nebo bakterie, která způsobuje nemoc, potřebujeme jinou vakcínu: protože imunitní odpověď, která je s ní spojená, je pokaždé jiná,“ uvedla vědkyně. Dýchací cesty jsou oříšek Podle profesora Frazera jsou dýchací cesty z hlediska očkování problematické především proto, že se jedná vlastně o samostatný imunitní systém, který není snadno přístupný existujícími očkovacími technologiemi. Je sice uvnitř těla, ale jinak se chová spíše jako jeho povrch; je proto složité dostat do něj účinně očkovací látky. Na povrchu těla nevznikají tak silné imunitní reakce, protože organismus se tam před cizorodými vlivy chrání jinak. U jiných koronavirů se podle Frazera již stalo, že při vývoji očkování se dostavil přesně opačný než očekávaný výsledek: nebezpečnost infekce po něm dokonce vzrostla. Stalo se to například u jedné z vakcín proti koronaviru, který postihuje zvířata, ale také při experimentech s očkováním proti koronaviru SARS. Američtí experti jsou k vakcíně nedůvěřiví Podobně obezřetní jsou vůči blízkému příchodu očkování i američtí vědci. Anthony Faucci, ředitel Národního ústavu pro alergie a infekční nemoci, opakovaně zdůrazňuje, že jakákoliv snaha o vakcínu bude trvat nejméně rok až 18 měsíců. Podle expertů, které oslovil deník New York Times, jsou ale i tyto odhady velmi optimistické. Na vývoji se ale podílí nesrovnatelně větší množství vědců a je také mnohem lépe financovaný než jakýkoliv srovnatelný projekt v dějinách. Moderní biotechnologie jsou schopné vznik očkování výrazně urychlit, ale není příliš realistické akcelerovat klinické testy. V současné době se už sedm kandidátů na vakcínu testuje klinicky – čtyři v Číně, dva v USA a jeden ve Velké Británii. Asi dvě až tři desítky dalších kandidátů jsou ve fázi preklinického výzkumu. Kar Zdroj: čt24 # Pokrok v léčbě suché formy makulární degenerace? Suchá forma makulární degenerace je typickým onemocněním, které bývá spojováno s nezdravým životním stylem a stářím. Nejčastějšími pacienty jsou totiž lidé nad 55 let. Trpí ztenčováním a odumíráním buněk uprostřed sítnice a tím postupně ztrácejí zrakovou ostrost ve středu zorného pole. Současná medicína jim dokáže nabídnout terapii, která postup nemoci pouze zpomalí. Příliš oblíbená není, lék se totiž podává injekčně přímo do oka. Pokrok by mohl přinést společný výzkum Oxfordského biomedicínského centra při místní univerzitě a britské společnosti Gyroscope Therapeutics, která se specializuje na genetickou léčbu očních nemocí. V čem spočívá jejich nová metoda? Po podání znecitlivujícího léku vpravili lékaři 80leté ženě přímo do sítnice roztok s uměle vyrobeným virem. Ten v sobě nesl upravenou genetickou informaci (danou určitým pořadím stavebních látek v molekule DNA). V podstatě napadl a infikoval vybrané buňky sítnice. Podle dosavadních výzkumů by působení viru mělo být omezeno skutečně jen na přesně vybrané buňky. V nich umělou genetickou informaci uvolnil a ona by podle plánů měla opravit chybu, která odpovídá za makulární degeneraci. Postup léčby není zatím jednoduchý a ani choroba po jeho aplikaci zcela nezmizí. Pokud ovšem vše dobře dopadne, měl by se nárůst nemoci v ošetřeném oku zastavit. Zákrok byl proveden pouze na jednom oku, lékaři tedy mohou srovnávat, jak se nemoc v obou očích vyvíjí. A také doufat, že pokud se metoda začne používat v raném stadiu onemocnění, mohla by zachovat kvalitu života jejich pacientů. Ve vyspělých zemích jde totiž o nejčastější formu ztráty zraku ve věku nad 65 let. Jiří Petr Zdroj: ct24.ceskatelevize.cz # SPORT: Ve škole se střílí! Nebojte se, nejde o žádné násilí, ale o zájmovou aktivitu dětí ze Školy Jaroslava Ježka v Praze na Hradčanech. Už rok se ve zdejší tělocvičně koná týden co týden kroužek simulované zvukové střelby, který pro děti z této speciální školy zajišťují členové oddílu zvukové střelby při TJ Zora Praha. Kroužek vede vychovatelka Martina Policarová, která se věnuje sportovní simulované zvukové střelbě a také pořádá v rámci celé České republiky puškové závody dospělých střelců. Střelecké vybavení bezplatně zapůjčila TJ Zora Praha. Metodicky děti vede a své trenérské nápady uplatňuje sportovní střelec a trenér Tomáš Trnka, který se kromě zvukové střelby věnuje i klasické závodní střelbě z pistole. Vymýšlí pro děti pestré průpravné cviky a prvky, aby měly chuť se učit každý týden něco nového. Povzbuzuje méně průbojné účastníky kroužku a trpělivě krotí ty živější. Vede je ke zdravé soutěživosti, a ačkoliv je střelba individuální sport, i k týmové spolupráci. Děti si osvojují držení a ovládání zbraně, střelecký postoj, míření pomocí zvuku a jiné střelecké dovednosti. To vše je doplněno kompenzačními a průpravnými cviky pro zlepšení základního fyziologického postoje, stability, rozlišování směrů pohybu a prostorové orientace. Děti běžně střílí z lehké plastové laserové pistole, ale už několikrát si mohly zastřílet i z těžší pistole a také z laserové a optické pušky. Ukázalo se, že zvuková střelba není tak snadná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Většina dětí má problém s orientací v terči a i zdatnější chlapci zjistili, že stát bez hnutí s rukama nataženýma dopředu a jemně zmáčknout spoušť není jen tak. To však mladým střelcům neubírá na elánu a chuti trénovat. Výsledky svého tréninkového snažení si děti mohly porovnat již na dvou velkých školních závodech. První závod proběhl na konci loňského školního roku a utkali se v něm chlapci a dívky ve střelbě na 10 ran z lehké pistole a 5 ran z laserové pušky. Nejlepšího výsledku tehdy dosáhl Jakub Dvořák s nástřelem 122 bodů. V pololetí letošního školního roku se uskutečnil druhý velký závod, během něhož si děti vyzkoušely, jak závodí dospělí střelci. Střílely na dvou stanovištích vždy po deseti ranách z těžší a lehčí pistole. Vítěz „mužského“ závodu David Vařeka nastřílel 159 bodů. V závodě mezi dospělými by mu tak o jediný bod unikl kvalifikační limit potřebný k účasti na mistrovství republiky. Z dívek byla nejlepší střelkyní Lucie Flügelová. A jak to celé vlastně začalo? V loňské březnové Zoře jsme přinesli článek o tom, že se ve Škole Jaroslava Ježka konal sportovní den, v rámci něhož se mohly děti s různým stupněm zrakového postižení seznámit se simulovanou zvukovou střelbou. Ta je zaujala natolik, že se některé z nich začaly vyptávat, zda by si ještě někdy mohly střelbu vyzkoušet. Paní učitelky příjemně překvapilo, že mezi zájemci o střelbu byly i děti, které dosud volnočasové a sportovní aktivity příliš nelákaly. A tak na základě zájmu dětí oslovily organizátory zvukové střelby z TJ Zora Praha s otázkou, zda by mohli ve Škole Jaroslava Ježka vést střelecký kroužek… Martina Policarová Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 10, květen 2020 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.