ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104 číslo 9 květen 2020 OBSAH: ÚVODEM Nikdy neříkej NIKDY! Podruhé! STALO SE Bojana Coklyat-DiFeo: „Laskavost neznamená rovnost“ První téměř tři miliony z Fondu Kaufland míří k příjemcům LIDÉ KOLEM NÁS Milan Včelák je aktivním členem SONS nejen v Plzeňském kraji ZORA RADÍ A INFORMUJE Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 05/2020 O čem se moc nemluví – Žijeme ve vztazích V. BUDE VÁS ZAJÍMAT Google se podílí na vývoji brýlí, které pomáhají nevidomým vidět Sto šedesát let! 10. 4. 1860 vznikla první nahrávka O měsíc pozadu. Anebo napřed? Švédsko a koronavirus ZDRAVÍ Lidé s hypersomnií mohou ohrožovat sebe i své okolí SPORT Černobílé problémy Odloženo! Letní paralympijské hry v Tokiu se uskuteční v roce 2021 # ÚVODEM: Nikdy neříkej NIKDY! – Podruhé!! Minulé číslo Zory, osmičku, jste měli jen vy, co čtete v bodech. Zvukovou verzí jsme vyšli vstříc nahrávacím studiím, protože v důsledku karantén tam měli problémy. V čísle devět jsme to i ve zvuku dotáhli do shodných obsahů, jen ten úvodník by jaksi tak trochu kulhal… Ale to bych nebyl já, kdybych si neporadil v duchu svojí oblíbené choroby. Které? No přece prokrastinace. A tak jsem do zvuku dal minulý úvodník z brailla a ještě jsem přihodil odstavec ze zvětšené černotiskové verze. Ten je tady nyní i pro vás – a všechno je v cajku: Jde samozřejmě o oblíbené téma internetového humoru dneška, koronavirus – znáte tuhle? „Stejně jsme úžasný národ. Spolu šijeme roušky, pečeme chleba a housky... Doufám ale, že příští výzva nebude znít SPOLU OPRAVÍME DÉ JEDNIČKU! Do toho už fakt nejdu!“ Ale nebojte se, lék na covid-19 už prý je objevený. Jsou to slzy Chucka Norrise. Hloupé je, že ten nikdy nepláče! Naneštěstí mezi všemi dotazy na různé linky pomoci se prý objevil i tento: „Fakt jste si jistí, že zavřít spolu manžela a manželku na čtrnáct dní doma je řešení, jak snížit počet obětí koronaviru?!“ Já naštěstí trávím nynější celozávodní dovolenou kromě toho, že dělám tuhle Zoru a spoustu dalších věcí do práce i tím, k čemu jsem se nechal před asi osmnácti lety najmout jednou (nyní tedy asi již svou) paní. Tím myslím práce na nemovitosti. Ale že jich je, až hanba! Až do svých padesáti jsem se choval moudře, a jakmile se na obzoru rodiny nějaká nemovitost objevila, zařadil jsem zpátečku. A to dost rychlou. Jenže při té poslední nemovitostní události jsem asi nebyl ve střehu, a tak teď mám – prý naštěstí – kde přečkávat hodiny „volna“ kvůli pandemii. V dílně (seznam prací, které se ode mě očekávají, má už tři strany A4 hustě popsané drobným ženským písmem), kolem vejminku (jen asi sto padesát metrů podlahových lišt, police na dva kubíky knih, úprava psacího stolu a pár dalších drobností), a pak už jen předělat vrata, naopak z vrat bývalé stodoly udělat venkovní, leč zastřešenou včelnici, postavit jen něco málo přes dva metry kamenné zdi, nejlépe původní metodou na hliněnou maltu… Stačí? Dobrá, nebudu pokračovat. Ale už aby ten virus zmizel, nebo mě boj s nudou bude stát život. Příjemné májové počtení i za redakci přeje Václav Senjuk # STALO SE: Bojana Coklyat-DiFeo: „Laskavost neznamená rovnost“ Minulý rok přilákala americká Fulbrightova stipendistka Bojana Coklyat-DiFeo nespočet lidí na svůj facebookový status, kde popsala zkušenost s Národním muzeem v Praze. Zaměstnanec muzea jí nevěřil, že má zrakové postižení, a tak se jí začal přibližovat prstem k oku, až ho v něm ucítila. Tato absolventka Newyorské univerzity nabídla zaměstnancům v muzeu školení v oblasti postižení, protože je to koneckonců hlavní důvod, proč sem přijela: provést výzkum přístupnosti výtvarného umění. Po incidentu v Národním muzeu ses rozhodla zadarmo proškolit zaměstnance v oblasti přístupnosti. Co tě k tomu vedlo? Myslím, že řada lidí by raději získala něco od instituce, která je diskriminovala, než aby jí poskytli něco zdarma. Ráda bych vysvětlila, že zaměstnanci vzdělávací a marketingové sekce Národního muzea se věnovali přístupnosti, znakovému jazyku a průvodcovství, snažili se také na internetu popisovat obrázky, nicméně problém je v tom, že lidé, kteří stojí před galeriemi a sledují návštěvníky, nejsou najímáni muzeem, nýbrž ministerstvem kultury. Jednou ročně si projdou školením, ale tato skupina se často mění a někteří z nich smysl školení nechápou, což je velký problém muzea i ministerstva. Navíc v muzeu není oddělení, které by se konkrétně zabývalo přístupem lidí s postižením nebo jinými potřebami návštěvníků. Tuto situaci jsem však pochopila a věděla jsem, že kdybych se pokoušela něco získat z jednoho oddělení muzea, které nemělo přehled o tomto problému, nikomu by to neprospělo. Měla jsem s nimi setkání a doufala jsem, že uspořádám ještě workshop, ale snad se ještě uskuteční na jaře. Jsem lektorka a konzultantka a poučila jsem se, že i když to může být únavné, vyhradit si čas na vzdělávání lidí může zvýšit jejich povědomí a rozšířit znalosti. Chci věci zlepšovat a spolupracovat s ostatními, místo abych získala jen něco pro sebe. Bojuji za všechny lidi, kteří jsou postižení. Proč ses přihlásila do Fulbrightova programu a proč sis vybrala Českou republiku? V létě 2018 jsem na Newyorské univerzitě získala stipendium ke studiu v Praze. Mohla jsem si vybrat mezi Florencií, Berlínem a Tel Avivem, ale na České republice mě opravdu zaujalo, když jsem se dočetla, jak komunismus zpomalil dostupnost pro lidi s postižením. Když jsem v létě v rámci stipendijního programu přijela, navštívila jsem asi 25 kulturních institucí a uvědomila si, že zdejší horší přístupnost ve srovnání s Velkou Británií nebo USA není zapříčiněna jen komunismem, ale je to hlubší problém v přístupu k lidem s postižením. Komunismus byl ideologií, která si nevážila postižených lidí a vedla k velkým hospodářským problémům, ale když se bavíme o postižených, slýchám v Česku totéž co ve Spojených státech: nemáme peníze, nemáme podporu a moc postižených lidí do muzea či galerie nechodí. Pokud se tedy říká totéž v USA i v Česku, co za tím stojí? Proč se s lidmi nezachází rovně v zemi, kde máme takovou historii občanských práv jako v USA, ani tam, kde byla tak těžká období jako v České republice? Chtěla jsem získat Fulbrighta, protože jsem chtěla sdílet znalosti o přístupnosti umění pro postižené a dozvědět se, jak to dělají v jiných zemích. Chci být součástí řešení a dozvědět se něco o dalších sociokulturních důvodech přístupu společností k postiženým. Jaké rozdíly mezi USA a Českem jsi tu zaznamenala, co se týče přístupu k postiženým lidem a jejich emancipace? První rozdíl, jehož jsem si všimla, je výrazně větší nezávislost postižených lidí v USA. Neříkám, že to je perfektní, ale před desetiletími jsme měli hnutí za nezávislý způsob života, díky čemuž se snížila závislost postižených na ústavech a rodičích, což logicky vede k větší zaměstnanosti a kulturnímu vyžití. Máme co zlepšovat, ale máme zákon Americans With Disabilities Act, který je základem podpory práv postižených. Je to rozšířený zákon o občanských právech z 60. let, který byl schválen v 90. letech, a zajišťuje, že když vyučující na vysoké škole nezachází se studentem rovně nebo řekne něco nevhodného o jeho postižení, bude hnán k odpovědnosti. Znám tucty postižených, kteří jsou vyučujícími, inovativními umělci a lidmi v neziskovém sektoru, fungují ve vedoucích pozicích. Bylo však náročné najít tady v Česku podobnou komunitu lidí ve výzkumu, umělců a aktivistů. Myslím, že je úžasné, jak nezávislí dokážou být postižení lidé v USA, ale všímám si, že v Česku jsou lidé ochotnější věnovat čas někomu s postižením, nejen to, že mu nabídnou místo ve vlaku nebo v tramvaji. Bylo pro mě těžké pochopit, že se ke mně lidé někdy chovají jako k obtížnému hmyzu, ale většina ve mně opravdu vidí lidskou bytost, která potřebuje pomoc. V USA, alespoň ve státech New York, Connecticut a New Jersey, nejsou ostatní ochotni tolik pomáhat. Například každý taxikář, který mě v Česku vezl, vylezl z auta, aby mi pomohl nasednout, a ujistil se, že jsem dorazila na správné místo, vystoupil se mnou z auta. Tohle si v New Yorku nedokážu představit! Ale uvědomuji si, že laskavost neznamená rovnost. Také se tu lépe využívají technologie a lépe se tu vzdělávají vysokoškolští studenti než v USA, je tu však na druhé straně nedostatek společenské inkluze a přístupnosti. Někteří lidé jsou skeptičtí ohledně přístupnosti. Říkají: „Ale když je někdo od narození nevidomý, nebude vnímat barvy.“ Jak bys na to odpověděla? Těm, kteří se ptají, proč by nevidomí lidé chtěli vědět něco o barvách nebo se zajímali o něco vizuálního, bych řekla, že ignorují, na čem je postavena celá naše společnost. Naše budovy, architektura, móda, média a jak na sebe reagujeme, to vše je založeno na tom, co vidíme. Jsme extrémně vizuální kultura, a i když nevidíte, pořád nasáváte všechno, co vidící lidé říkají. Pro vás jsou důležité tytéž věci. Pokud je oblíbená barva vaší matky růžová, potom si ji jako nevidomé dítě můžete spojovat s ní a šťastnými vzpomínkami. Helen Keller řekla: „Nevidím žlutou ani oranžovou, ale znám rozdíl v chuti mezi citronem a pomerančem.“ Barva je koncept, tudíž ji chápeme intelektově. A jsem opravdu hluboce přesvědčena, že i když je někdo nevidomý nebo žije s jiným postižením, pořád umí uvažovat, díky čemuž může řešit problémy, myslet kriticky a mít vlastní názory. Vezměme si například červenou. Ta barva neexistuje jen sama o sobě někde ve vakuu. Červená se dá použít v malbě na přilákání pozornosti očí, na zdůraznění jasu něčích šatů nebo jde o něco romantického. Barvy se velmi specificky užívají ve výtvarném umění nebo v naší kultuře. A ve filmech se modrá a oranžová používají, aby v lidech vyvolaly určité pocity. Ty jsou za určitých okolností doplněny hudbou, dialogy a pocity ostatních. Popisovat malbu nebo fotografii může vypadat jako poezie. Můžeme si to procvičovat a vždy to ráda někoho naučím! Ivana Recmanová Zdroj: inspirante.cz # První téměř tři miliony z Fondu Kaufland míří k příjemcům Část výtěžku z vánoční sbírky, ve které zákazníci obchodní sítě Kaufland darovali na podporu těžce zrakově postižených 10 milionů korun, již putuje k prvním příjemcům. V prvním kole grantového řízení bylo podpořeno celkem 31 žádostí organizací v celkové výši 1 872 035 korun a 49 žádostí jednotlivců v celkové částce 1 079 605 korun. Partnerský Fond Kaufland, výjimečný zejména svou časovou flexibilitou a šíří podpory, je určen neziskovým a příspěvkovým organizacím, které pomáhají lidem s těžkým zrakovým nebo zrakovým kombinovaným postižením po celé České republice. Současně je z něj hrazena významná část nadačních příspěvků pro jednotlivce s těžkým zrakovým nebo zrakovým kombinovaným postižením všech věkových skupin. Fond Kaufland je součástí veřejné sbírky Světluška, do které přispívají individuální dárci i firemní partneři v průběhu celého roku. Jste osobou se zrakovým postižením, nebo se o blízkou osobu se zrakovým postižením staráte? Organizací pomáhající lidem s těžkým zrakovým postižením? Žádost o příspěvek je možné podat kdykoli, blíží se ale uzávěrka druhého kola grantových řízení, a sice pro jednotlivce v termínu 31. března a pro organizace 18. května. Více informací a přihlášky naleznete na svetluska.rozhlas.cz pod kliknutím na aktuální dění. Petra Mžourková Zdroj: rozhlas.cz # LIDÉ KOLEM NÁS: Milan Včelák je aktivním členem SONS nejen v Plzeňském kraji Milan Včelák je absolventem bakalářského oboru veřejná správa na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni. Dnes pracuje jako vedoucí Pracoviště Plzeň, které tvoří oblastní odbočky Plzeň-jih, kde je i předsedou oblastní rady, a Plzeň-město. V Plzeňském kraji zastává i funkci předsedy krajské koordinační rady SONS. V neposlední řadě je členem rady celostátního Aktiv klubu SONS. Podrobnosti o jeho studiu a práci jsme zjišťovali přímo na jeho pracovišti. Jak jste jako člověk s těžkým postižením zraku prožíval studia na vysoké škole? Přechod na vysokou školu byl pro mě šok. Na střední škole (Gymnázium pro ZP a SOŠ pro ZP v Praze) jsme se ve třídě o 10 žácích všichni dobře znali a pomáhali jsme si. Posluchárna se 100 studenty byla pro mě nepřehledná, anonymní, špatně jsem se tu při komunikaci s ostatními orientoval a málokoho jsem opravdu poznal. Přitom vůbec nešlo o to, že by mi nikdo nechtěl pomoci. Přednášky jsem si nahrával ještě na kazetový diktafon a doma si je přepisoval do počítače. Zkoušky jsem skládal většinou ústně. Písemky jsem psal, ale to jsem ještě viděl o něco lépe a stačil mi hodně zvětšený černotisk. Jak vnímáte svou práci v manažerské pozici? Od března 2015 pracuji jako vedoucí Pracoviště Plzeň. U nás v Plzni působí hned dvě oblastní odbočky, Plzeň-jih a Plzeň-město. Optimální by samozřejmě bylo (a zřejmě by to přivítalo i vedení SONS), kdyby se odbočky spojily. K tomu však bohužel zatím není vůle. Vztahy mezi odbočkami historicky nejsou moc dobré. Já jako mladší člen už to vidím jinak a sjednocení bych se nebránil. Náš tým tvoří tři lidé. Vidící kolegyně Sabrina Zikánová mi pomáhá hlavně s administrativou. Jako uživatel JAWS bych mnohé údaje nalézal a kontroloval příliš dlouho. Druhou kolegyní je Mgr. Iva Rejtharová (a její vodicí fenka Isinka). Můj pracovní úvazek je 0,6, Sabrinin 0,5 a Ivin 0,2. Když nám je sečtete, je to dohromady 1,3 úvazku. Někdy je to málo, zvláště v době, kdy žádáme o dotace a granty, nebo když někdo z nás onemocní. Ale nestěžujeme si, zatím práci zvládáme. Vytváříme si plán činnosti na měsíc. Na přelomu roku žádáme o dotace od Plzeňského kraje (hlavní dotace), městských obvodů, ale i od dalších sponzorů včetně soukromých subjektů. Tato administrativa nám zabere mnoho času. Sehnat finance není dnes jednoduché a téměř nikdy nedostaneme celou částku, o kterou žádáme. V říjnu spolupořádáme sbírku Bílá pastelka. Na základě povolení ústředí SONS jednáme s obchody o umístění kasiček, vodicích psů. Pocházejí od SONS, půlka vybraných peněz jde zpět do ústředí a půlka nám. Využít je lze v podstatě na jakoukoliv naši činnost. Umisťování kasiček se nám docela daří i díky Ivě Rejtharové a našemu místopředsedovi Vladimíru Schnurpfeilovi, kteří kontaktovali manažery prodejen masa a uzenin Zeman a prodejen potravin COOP. Dnes jsou kasičky v devíti jejich prodejnách. Kolik každá z nich dokáže vybrat, zjistíme jednou ročně. Snažíme se spolupracovat i s dalšími organizacemi. Jako hosté se účastníme jednání Krajského výboru Národní rady osob se zdravotním postižením (KV NRZP). I když v ní nemáme hlasovací právo, spolupráce na krajské úrovni funguje výborně, hlavně díky předsedovi KV NRZP PhDr. Miroslavu Valinovi, ale i díky všem organizacím NRZP v Plzeňském kraji. Zastávám i funkci předsedy krajské koordinační rady SONS našeho kraje. Tvoří ji TyfloCentrum, Tyfloservis a pět oblastních odboček: Plzeň-jih, Plzeň-město, Domažlice, Rokycany a Tachov. Mou povinností je radu svolávat a řešit různé situace. Diskutujeme témata probíraná na Republikových radách, řešíme konkrétní problémy na našich pracovištích a vzájemně se inspirujeme organizovanými akcemi pro členy a klienty. Jednání se účastní také vedoucí Oddělení pro Oblastní odbočky a celostátní kluby SONS Jan Pakoš. Dříve byly rady pořádány v Plzni, ale loni jsme je zorganizovali i v Rokycanech a Domažlicích. Tak máme možnost poznat podmínky, ve kterých pracují. Bohužel situace není ani na jedné odbočce uspokojivá. Tím nikoho nekritizuji, naopak třeba paní Sýkorová pracuje v OO Rokycany jako dobrovolná funkcionářka. OO Domažlice zase sdílí místnost s dalšími organizacemi. Tady je obecně těžší sehnat finance. Z dotace Plzeňského kraje pro organizace, které sdružují osoby se zdravotním postižením a neposkytují sociální služby, se podařilo pořídit odbočce v Domažlicích notebook. Příští radu svoláme do OO Tachov. V čem spočívá vaše práce v Aktiv klubu SONS, v jehož Klubové radě také zasedáte? Tady sdružujeme lidi s těžkým postižením zraku, kteří rádi cestují. Působím jako řadový člen klubové rady. V minulém roce mohli členové Aktiv klubu navštívit španělskou Barcelonu, italský Milán a v dubnu se chystali do Paříže (bohužel z důvodu epidemie Covid-19 se zájezd ruší). Klub zajišťuje hromadně dopravu, asistenci na letištích a ubytování. Jeho poskytovatelé tak dopředu vědí, kdo k nim přijíždí. Doprovod musí mít každý nevidomý sám. Oba výlety byly spojeny i s návštěvou místních komunit lidí se zrakovým postižením. Zájezdy se konají výhradně pro členy klubu a jejich doprovody. Pro členství v klubu je třeba se zapsat a zaplatit jednorázové zápisné 50 Kč a roční členský příspěvek 200 Kč. Sám jsem se ale zahraničních výletů neúčastnil z důvodů finančních i bezpečnostních. Podrobné informace o nich byste získali spíše od předsedy klubu Vojtěcha Železníka. V srpnu 2019 jsme však i u nás v Plzni pořádali dvoudenní klubovou akci. Navštívili jsme pivovar a plzeňské podzemí, Starý Plzenec a tamní zříceninu hradu Radyně, vše s komentovanými prohlídkami. Kolik osob s těžkým postižením zraku, vašich potenciálních členů, žije v Plzni? Asi 500 osob. V naší odbočce je 93 členů, z toho 4 hostující. Nejmladšímu je 20, nejstaršímu 94 let. Jinak jde spíše o starší osoby, nejčastěji ve věku mezi 50 a 70 lety. OO Plzeň-město sdružuje 40 členů. Služeb TyfloCentra a Tyfloservisu využívá podle informace Bc. Martiny Hrdonkové, vedoucí místní organizace Tyfloservis, asi 150 klientů. Je pro ně důležité využívat určité služby, ale do SONS nevstupují, ačkoliv roční členský poplatek činí pouhých 100 Kč. Lidé se dnes zkrátka sdružovat nechtějí. Nové členy se přesto snažíme přilákat, hlavně prostřednictvím našich sportovních a kulturních akcí. Každé druhé pondělí navštěvujeme posilovnu, kde běháme na speciálních pásech H. E. A. T., v úterý cvičíme jógu a v dvouměsíčním intervalu chodíme na bowling. Od dubna zahajujeme kurz trénování paměti. V rámci našich společných pobytů cestujeme po celé ČR. Letos (možná) pojedeme do Rožnova pod Radhoštěm, jihočeské Bechyně a na víkendovou vinařskou akci do Svatobořic-Mistřína nedaleko Kyjova. Co se týče kultury, osobně raději navštěvuji muzikály, ale dnes si v Plzni přijdou na své i vyznavači opery. V této souvislosti chci na závěr vyslovit velký dík TyfloCentru i Tyfloservisu za to, že nás i naše akce doporučují svým klientům. Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 05/2020 V článku, který se právě chystáte přečíst či minout, se můžete dozvědět o: - změnách životního a existenčního minima, které nastaly od 1. dubna 2020 a - eReceptu a lékovém záznamu. Rozhodnutí je, milí čtenáři, na vás. Nové částky životního a existenčního minima S účinností od 1. dubna 2020 konečně došlo k dlouho očekávané změně, která již byla několikrát na spadnutí, jak jsme o tom informovali např. v poradenském článku 01/2019, kde jsme naštěstí „opatrně“ psali o tom, že Ministerstvo práce a sociálních věcí navrhlo vládě zvýšení částek životního a existenčního minima, ale že nebylo jisté, zda vláda návrh schválí. Tehdy jej neschválila, a tak došlo k odložení zvýšení o více než rok. Nicméně od února tohoto roku je již platné a od 1. dubna účinné nařízení vlády č. 61/2020 Sb., kterým se částka existenčního minima z původních 2 200 Kč zvýšila na 2 490 Kč a částka životního minima samostatně posuzované osoby z 3 410 Kč na 3 860 Kč. Obdobně byly zvýšeny i další částky pro společně posuzované osoby, zájemce o další detaily odkazujeme na stránku https://www.kurzy.cz/kalkulacka/zivotni-minimum/. Na této stránce najdete také přístupnou kalkulačku životního minima, pracující s aktuálními částkami, což neplatí úplně o všech kalkulačkách, které lze na českých webech nalézt. Aktuální nárůst je tedy o něco vyšší, než jak byl navrhován před více než rokem, činí zhruba 13 %. Co zvýšení částek ovlivní? Výše částek životního minima má význam zejména pro zjišťování nároku na některé dávky státní sociální podpory a jiné nepojistné sociální dávky, konkrétně přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, porodné, zvýšení příspěvku na péči, příspěvek na zvláštní pomůcku a dávky systému pomoci v hmotné nouzi. Ani zdaleka ne u všech dávek, které již jednotlivci nebo rodiny pobírali, zvýšení částek životního a existenčního minima bude mít vliv na jejich výši. Např. u příspěvku na bydlení se výše dávky změní jen u těch, jejichž příjmy nedosahují životního minima, což se týká pouze menšiny příjemců dávky. U zvýšení příspěvku na péči se také jeho výše nemění, stále se jedná o částku 2000 Kč, jen na toto zvýšení dosáhnou některé rodiny, které na zvýšení předtím nedosáhly. Pro ilustraci uveďme částku životního minima rodiny, v níž žijí dvě dospělé osoby se dvěma dětmi, (5 a 7 let). Částka životního minima této rodiny bude od dubna t.r. 11 140 Kč, takže pro nárok např. na přídavek na dítě měsíční příjmy této rodiny nesmějí přesáhnout částku 30 078 Kč (jde o součin měsíčního příjmu a koeficientu 2,70). eRecepty a lékový záznam Mnozí z Vás se již v praxi setkali s předepisováním léčiv na elektronické recepty. Jejich vystavování je pro lékaře povinné, vystavení listinných receptů je možné jen v určitých zákonem specifikovaných výjimečných situacích. Každý eRecept má vlastní identifikátor, soubor dvanácti alfanumerických znaků, který pacient může obdržet na papírové průvodce, mobilním telefonem jako SMS nebo e-mailem. Tento identifikátor může být vyjádřen dvěma způsoby: buď oním řetězcem dvanácti znaků, což je při vyzvedávání léků v lékárně trochu náročnější, protože lékárník musí přesně opsat všech dvanáct znaků bez jediné chybičky, což se nemusí vždy napoprvé podařit. Druhou, pohodlnější variantou, je vyjádření identifikátoru čárovým nebo QR kódem (ideální pro ty, kdo jsou vybaveni chytrým telefonem). Tento kód pak lékárník čtečkou z displeje telefonu sejme, aniž musí cokoliv opisovat, a v tu chvíli se mu již (funguje-li vše, jak má) váš konkrétní recept na úložišti eReceptů zobrazí a lékárník může začít s vydáváním léku. Sotva jsme si na tuto novinku zvykli, byl do naší legislativy zaveden nový institut, tzv. lékový záznam. V praxi jde o to, že v úložišti elektronických receptů, v němž je kromě záznamu jaké léky nám kdo a kdy předepsal, také zaznamenáno, zda, kdy a od koho si pacient léky vyzvedl. Byť jistě nelze popřít, že znalost těchto informací lékaři či lékárníky může být v mnoha případech pro pacienty prospěšná, zejména při zvažování předepsání a vydání dalších léků, zároveň to s sebou pochopitelně nese určité riziko. Pacient nemusí vždy chtít, aby každý lékař, jehož služby využije (např. stomatolog či gynekolog) věděl o všech jiných lécích, které pacient užívá, protože tento údaj může být mnohdy velmi citlivý a důvěrný. Po určitém přetahování mezi oběma komorami Parlamentu ČR bude od 1. června 2020 účinný § 81d zákona o léčivech (z. č. 378/2007 Sb.), který lékový záznam upravuje. Jeho první dva odstavce přesně ocituji: „(1) Lékový záznam umožňuje pacientovi, lékaři, farmaceutovi a klinickému farmaceutovi nahlížení na údaje o léčivých přípravcích předepsaných a vydaných konkrétnímu pacientovi, které jsou obsažené v centrálním úložišti elektronických receptů, včetně jejich dalšího zpracování. (2) Chce-li lékař nebo klinický farmaceut poprvé nahlédnout do lékového záznamu pacienta, je lékový záznam pacienta zpřístupněn lékaři a klinickému farmaceutovi až po prokázání totožnosti pacienta u poskytovatele zdravotních služeb; tato podmínka nemusí být splněna pro lékaře a klinické farmaceuty u poskytovatele, u kterého již v rámci poskytnutí zdravotní služby byl pacientovi předepsán elektronický recept a na tento recept bylo pacientovi vydáno alespoň jedno balení léčivého přípravku. Totožnost pacienta se prokazuje prostřednictvím systému eRecept ověřením čísla občanského průkazu nebo cestovního pasu v základním registru obyvatel.“ Podmínky upravené dalšími odstavci již budu parafrázovat: Při nahlédnutí do lékového záznamu lékař či farmaceut vidí následující údaje: a) informace o předepsaných léčivých přípravcích, b) informace o vydaných léčivých přípravcích, c) identifikační údaje lékaře a farmaceuta, resp. příslušného zdravotnického zařízení či lékárny. Pacient sám o sobě vidí tytéž údaje, ale také to, kdo a kdy do jeho lékového záznamu nahlédl. Zákon dále stanoví, že lékaři i farmaceuti smějí do lékového záznamu konkrétního pacienta nahlížet jen tehdy, pokud pacientovi poskytují nějakou službu. Takže pokud by nějaký lékař či lékárník nahlíželi na údaje o pacientech, aniž by k tomu měli důvod, pacient má možnost to zjistit, a jednalo by se o protiprávní čin. Lékař má možnost vidět konkrétní údaje v lékovém záznamu pacienta po dobu pěti let, lékárník pouze po dobu jednoho roku. Od 1. června 2020 mají tedy lékaři a farmaceuti za podmínek uvedených výše právo v souvislosti s poskytováním zdravotní služby nahlížet do lékového záznamu pacienta, přičemž je stanovena fikce souhlasu pacienta. To znamená, že možnost nahlížení vznikne u všech pacientů automaticky. Co když souhlasit nechceme Způsob vyjádření nesouhlasu, popř. udělení souhlasu pacienta k nahlížení jen některým lékařům či farmaceutům upravuje vyhláška o předepisování léčivých přípravků při poskytování zdravotních služeb, (č. 329/2019 Sb.), konkrétně § 12, opět cituji: „(1) Pacient může vyjádřit nesouhlas s nahlížením na údaje zobrazující se prostřednictvím jeho lékového záznamu, nebo dříve vyjádřený nesouhlas odvolat a) prostřednictvím služby webové aplikace pro pacienty, b) oznámením zaslaným prostřednictvím datové schránky pacienta nebo datové schránky zákonného zástupce, pokud je pacient nezletilým dítětem, do datové schránky Ústavu, nebo c) zasláním listinného podání s úředně ověřeným podpisem na adresu sídla Ústavu.“ Ústavem zákon míní Státní ústav pro kontrolu léčiv. Další informace a formulář pro vyjádření nesouhlasu, popř. pro vyjádření souhlasu s nahlížením do lékového záznamu pro konkrétního lékaře či lékárníka lze nalézt zde: https://www.epreskripce.cz/aktuality/vyjadreni-souhlasu-nesouhlasu-s-nahlizenim-zdravotnickych-pracovniku-do-lekoveho-zaznamu. Jak se na uvedených webových stránkách také dozvíme, přístup k našemu lékovému záznamu by mělo být možné spravovat např. i prostřednictvím mobilní aplikace eRecept. Tu jsem si na svůj iPhone zkusmo nainstaloval, ale k jejímu úspěšnému používání je jednak nutné podniknout další registrační kroky a hlavně k otestování její přístupnosti nejsem rozhodně tím nejpovolanějším, Ale věřím, že tohoto úkolu a předání zkušeností se chopí jiní, na přístupnost a nové technologie mnohem erudovanější odborníci. Za Sociálně právní poradnu SONS v Praze Luboš Zajíc # O čem se moc nemluví – Žijeme ve vztazích V. V této části pojednání o vztazích se budeme zabývat respektováním a úctou, bez které se neobejde žádná zdravá, rozuměj nezmrzačená komunikace. Respekt je synergické vnímání jednoho nebo více jedinců zpravidla stejného druhu. Začíná již u živočichů – nejen u savců, ale i u ryb, ptáků, a dokonce můžeme o respektu uvažovat i ve hmyzím společenství, kde se jednoznačně projevuje hierarchie a kompetence skupin i královny. V lidském společenství se respekt trochu mění s ohledem na sociální uskupení, v němž se jedinec trvale nebo významně nachází. Někdy se respekt zaměňuje se strachem vyplývajícím s podřízenosti nebo nevýznamnosti, vzpomeňme třeba na různé party, sportovní kluby, parlament, vládu nebo kmen. Přirozená úcta a respektování nemá nic společného s hierarchií nebo strachem ze sankcí. Vzájemnou úctu prožívá (nebo by to tak alespoň mělo být) rodič a dítě, učitel a žák, žena a muž v partnerském i profesním vztahu, sourozenci v rodině nebo členové klubu. Shrnuto – chci-li s někým prožívat zdravý a naplněný vztah, potřebuji si svého protějšku vážit bez ohledu na jeho odlišnost nebo znevýhodnění, budu respektovat jeho intelekt bez ohledu na dosažený stupeň vědění, nebudu podceňovat nebo zlehčovat jeho názor nebo dosažené dovednosti. Ve svém srdci i mysli si vyhradím prostor nejen pro toleranci, ale především pro vzájemnou komunikaci. Chceme se, jeden jako druhý, cítit bezpečně, vnímat svou hodnotu a důležitost pro druhého. Ano, pravidla jsou nám naprosto jasná a vůbec nevypadají nedostupně. Něco podobného se někteří z nás učili i v kurzech jógy, ovšem s tím rozdílem, že se poněkud potlačila emoční stránka vztahu. Učili jsme se, že na těch druhých nám nemusí tolik záležet, protože nejdůležitější je vnitřní harmonie a pozitivně laděné prožívání vnějších vlivů. Není divu, že pro krize a konflikty, které bývají součástí všedního života, v józe moc prostoru nezbývá. Lidský vztah žije i padá s komunikací. Pozor, komunikace není výřečnost! Komunikace je vzájemné sdělování a sdílení, a není vázaná na množství slov nebo znaků (v psaném projevu nebo ve znakovém jazyce). Komunikace vyžaduje dovednosti, které bychom si správně měli osvojovat od nejranějšího věku v rodině, později ve škole. Komunikace nejsou informace, oznámení, otázky, odpovědi, příkazy, výčitky, výtky, pomluvy, nadávky a jednostranné prosazování vlastního názoru nebo potřeby. Pozice nadřazenosti, síly, nebo naopak ignorance vyvolává strach, odpor, nenávist nebo rezignaci. V takovém ovzduší nemůže nikdy dojít k dialogu, komunikace se stává patologickou, nezdravou. Následkem toho je známá hra kdo z koho, která ale nikdy nevede k uspokojivému vítězství nebo dosažení optimálního cíle. Jestliže chápeme význam a znaky mezilidské komunikace, nezbývá než se zajímat o možnost zvládnutí komunikačních dovedností. Konfliktu se bát nemusíme, pokud respektujeme a jsme respektováni. Vzájemná úcta je tou hlavní podmínkou. Při zdravé komunikaci založené na respektu se z obávaného konfliktu stane zkouška a šance na přežití a posílení vztahu. Je obvyklé, že konflikt nemusí být zpočátku viditelný nebo hrozivý. Stává se, že počínající krize vztahu se projeví nenápadnou změnou chování. To, co pomáhá objevit nenápadně pučící problém, je empatie. Empatie není nějaká vrozená a speciální vloha pro  vcítění do druhého. Je to přirozená schopnost, kterou lze zcela zmařit nebo naopak rozvíjet a prohlubovat. Úcta a neformální láska k druhému tady ovšem hraje zásadní roli. Učitel těžko odhadne narůstající krizi ve vztahu mezi ním a žákem, když bude k dětem lhostejný nebo přímo odmítavý. Stejně tak tomu je v rodinných vztazích, mezi přáteli nebo i na pracovišti. Nemáme-li se rádi, je i zbytečné zkoumat kdo si začal nebo kdo za to může. Hrozí-li nebo už probíhá nepřátelství, nese s sebou napětí. Navenek se objeví změny chování včetně gest, mimiky, tónu hlasu, rychlosti řeči nebo pohybů. Vnitřní napětí mění tón řeči zpravidla na ublížený, výhrůžný, vyčítavý, mentorský, posměšný nebo zlostný. Nasloucháte-li druhému člověku, nezapomeňte ve vypjatých chvílích naslouchat také sobě. Zkuste si představit, jak vy sami byste reagovali na takový projev, jaký v tu chvíli předvádíte. Nestala se tu nějaká chyba? Pomůže nám, když rychle poznáme neklamné znaky tzv. nezdravé komunikace. Ta zdravému vztahu nepomáhá, spolehlivě ho ale dokáže rozbít nebo alespoň vážně ohrozit. Mívá daleko vážnější důsledky než samotný problém, který se čas od času v každém vztahu objeví. Nezdravá komunikace způsobí, že krize naroste o další rozměr. Do hry vstoupí nenávist a touha po moci. Pochybná výhra mívá cenu zničeného nebo vážně poškozeného vztahu. V takové chvíli je lepší komunikaci přerušit, nechat sobě i druhému čas na přehodnocení názorů i jednání. Zásadní otázka cílená spíš k sobě je – stojí to za takovou hádku, ponižování a umanuté hledání slabin v principech? Vždyť vypadám, že toho druhého nemám ráda a že v mých očích nestojí za nic. Je to opravdu takhle? Pro udržení a prohloubení vztahu se znovu a znovu vyplácí včas promluvit o změnách chování a komunikace, hledat objektivní příčiny i bolavá nebo zranitelná místa. Znamená to počkat na vhodnou chvíli, připravit si pár vět dopředu a začít se opatrně dotýkat bolavých témat. Trochu to připomíná odstraňování obvazu z rány, na které se utvořil strup a který nesmíme strhnout. I když to bude nepříjemné, cílem nebude obnovit krvácení, cílem bude ránu znovu ošetřit a udělat všechno pro zahojení. Dosáhneme toho zpravidla tak, že nebudeme opakovaně a obšírně vysvětlovat problém, nebudeme omílat mnohokrát položené otázky, na které nikdo nezná jednoznačnou odpověď. Přemýšlejme raději o tom, jak se druhý s námi cítí. Zpomalme tempo řeči, naslouchejme a stále se ujišťujme, že nás náš protějšek vnímá, aniž se cítí ohrožen. Nebojme se mluvit i o vlastních pocitech, když vidíme, že je ten druhý nezná. Při vzájemném sdílení nemá smysl chrlit na sebe všechno, co nám jde hlavou; učme se dialogu. Tato dovednost se v životě vždycky může hodit, a to nejen jednomu, ale všem zúčastněným, včetně dětí. Neskákejme si do řeči, a hlavně – nezapomínejme chvílemi zrcadlit sdělení druhého. Dělá se to tak, že bez posměšné intonace řekneme třeba: „jestli dobře rozumím, vyhovovalo by ti...“ Pak můžeme snadněji pokračovat s informací o svých vlastních přáních nebo možnostech. Velkou váhu má i věta asi tohoto znění: „rozumím ti, a zároveň, prosím, uvažuj, že já dávám přednost...“ Klidně a soustředěně vedený dialog přesvědčí náš protějšek o tom, že jeho sdělení získalo naši pozornost, že je bereme vážně. Tím si také otvíráme bránu k vyjádření svého názoru nebo pocitu. Naučíme se nejen ztlumit vášně, ale zároveň si osvojujeme umění tzv. konstruktivní hádky, která konflikt nepodněcuje, ale naopak jej umožní rozumně řešit bez nekonečného vršení argumentů a protiargumentů. V každé hrozící i probíhající krizi musíme hledat pro všechny účastníky bezpečný čas k zamyšlení a střízlivé úvaze bez znaků ohrožení. Jsme hráči a ne gladiátoři jdoucí na smrt. Musíme vědět, že se hraje s férovými kartami a že nikdo nemusí z kola ven. Jsme možná v tuto chvíli protivníci, ale nejsme nepřátelé. Pokud se z protivníka stane adrenalinem zaslepený útočník, je potřeba hru dočasně přerušit. Donedávna jsme přece byli k sobě slušní a milí. Ten útočník ještě před hodinou bylo moje milované dítě. Ta vzteklá stařena byla ještě před hodinou moje máma. Ta hysterická fúrie, která pěstičkami bouchá do svého protějšku, jsem já, milující manželka, která řeší zdánlivě neřešitelnou situaci svého dosud obstojného manželství. Co se stalo, že jsme se takhle změnili? Co v nás vlastně dříme? Můžeme ještě zabránit vzrůstající nenávisti, nebo jsme už úplně mimo? pokračování Dr. Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Google se podílí na vývoji brýlí, které pomáhají nevidomým vidět (bez záruky – pozn. red.) Nizozemský startup Envision ve spolupráci s Googlem vyvinul AI brýle s názvem Envision Glasses, které pomáhají nevidomým a lidem s horším zrakem vidět pro jejich život důležité věci. Zařízení dokáže extrahovat informace z obrazů lidí, předmětů a veřejné dopravy a poté je nositeli předat ve formě slov. Umí číst texty v knihách (např. v kuchařkách), pamatovat si obličeje nositelových přátel a jejich jména a popisovat okolní prostředí, např. železniční nebo výstražné značky. Podle tvůrců brýle používají v současnosti nejrychlejší a nejpřesnější software na optické rozpoznávání znaků a jsou schopné přečíst jakýkoli text ve více než šedesáti jazycích z jakéhokoli druhu povrchu, od nápisů u jídla po ručně psané písmo. Společnost Envision s Googlem již předtím spolupracovala – vyvinula software pro jeho chytré brýle Google Glass. Ty sice u spotřebitelů propadly, ale žijí dál v podnikové sféře jako hands-free asistent pro výpočty v továrnách nebo ve skladech. Novinku je možné si předobjednat na oficiální produktové stránce. Na výběr jsou dvě verze, které stojí 1499, respektive 1699 eur (v přepočtu asi 39 400, resp. 44 600 Kč). Až v srpnu dorazí do obchodů, oficiální prodejní cena bude činit 1899 eur (zhruba 49 890 korun). Martin Duchoslav Zdroj: smartmania.cz # Sto šedesát let! 10. 4. 1860 vznikla první nahrávka Při svitu měsíce, kamaráde pierote, půjčte mi pero a já zachytím slovo. Text francouzské písně Au Clair de la Lune nemohl být symboličtější. K zachycení slov skutečně došlo a pro vynálezce Édouarda-Léona Scotta de Martinvilla se tímto uzavřel sedm let trvající boj. Dokázal zachytit hlas. Jeho vylepšený fonautograf mohl začít dlouhou cestu, na které metamorfózami přes gramofon, magnetofon nebo třeba MP3 přehrávač pomohl vybudovat mimo jiné multimiliardový hudební průmysl. V pátek 10. dubna to bylo 160 let, co Édouard-Léon Scott de Martinville poprvé v dějinách dokázal zachytit a přehrát lidský hlas. Daguerrotypie − reprodukce obrazu pomocí fotografického procesu − si už téměř dvacet let užívala výsluní zájmu francouzské veřejnosti, zvuk ale na své zachycení stále ještě čekal. Édouard-Léon Scott de Martinville byl ze současné perspektivy v podstatě polyhistor: Vyučený tiskař se zabýval technickými vynálezy, nakukoval taktéž do společenských věd. V 50. letech 19. století se nadchl pro možnost záznamu zvuku. Jak tomu sám říkal, měl nestoudný záměr zaznamenat slovo a hledal cestu, jak by „automatický stenograf“ dokázal posbírat celou konverzaci. První průlom se mu podařil v roce 1857, kdy na papír zaznamenal zvuk moře. Byl to zjednodušený mechanický model ucha, kdy velký trychtýř „sbíral“ zvuk a pero jej přenášelo na papír. Záměrem nebylo takříkajíc bavit zvukem davy, ale zjednodušit dalším vědcům zkoumat frekvenční křivky zvuku. Během dalších tří let dokázal − bez jakékoliv komerční odezvy − svůj přístroj vylepšit a místo moře byl schopen nahrát i vyšší tóny. Takže sám do trychtýře zpíval či recitoval. Zvuk ale nebyl příliš čistý a kromě několika vědců na univerzitách novinka nevzbudila žádný zájem. Další progres se tak již nedostavil. V roce 1879 de Martinville zemřel. Rok nato Edison představil svůj fonograf a francouzský vynálezce upadl v zapomnění. Jeho jméno se vynořilo až před dvanácti lety. Tehdy „první hit“ znovu na světlo vytáhl list New York Times. Spojil se s vědci z kalifornské univerzity, kteří dokázali přehrát kousky papíru, jež se našly v pařížském archivu. Au Clair de la Lune si tak před dvanácti lety zpátky vzala rekord jako nejstarší dochovaná nahrávka, odebírajíc dosavadní primát hliníkové fólii s Edisonem zaznamenaným popěvkem Mary má jehňátko. Ta pocházela z roku 1877. Díky vynálezům de Martinvilla a Edisona během následujícího jednoho a půl století vyrostl obří nahrávací průmysl, který jen v hudebním segmentu loni globálně vygeneroval tržby blížící se dvaceti miliardám dolarů. Bez Au Clair de la Lune, netalentovaného zpěváka a dnes prakticky neznámého vynálezce, by nebyl možný globální úspěch a kultovní status jmen, jako jsou Elvis Presley, Rolling Stones nebo Michael Jackson. V tomto směru se k 10. dubnu váže ještě jedno výročí. Velmi symbolické. Právě v tento den totiž před padesáti lety Paul McCartney fakticky oznámil rozpad té − minimálně z hlediska prodeje zvukových nahrávek − nejúspěšnější kapely všech dob. The Beatles. Ti se tak rozpadli přesně 110 let poté, co vznikl vynález, jenž jim umožnil uspět. autor: Nikkarin, Lukáš Vincent, redaktor HN+ # O měsíc pozadu. Anebo napřed? Švédsko a koronavirus Mnohé nasvědčuje tomu, že švédský způsob boje s koronavirem vede správným směrem. Jako jediná evropská země si zatím Švédsko vystačilo jen s minimem zákazů a omezení. Švédové mohou – ale nemusí – dát na pouhá doporučení své vlády. S rostoucím počtem nakažených i mrtvých si vláda s předstihem vyhrazuje zvláštní pravomoci a občané se připravují na zpřísnění opatření, které může přijít. Ale vůbec to není jisté, protože švédské úřady jsou pořád přesvědčené, že jejich benevolentní cesta není tak špatná, jak si všichni okolo myslí. Momentálně ve Švédsku není možné pořádat shromáždění s víc než padesáti účastníky a vysokoškolští studenti se učí on-line z domova. Obchody jsou otevřené, restaurace vaří (jen v nich podle pravidel z minulého čtvrtka nesmí sedět víc než padesát lidí), ulice nejsou vyprázdněné a horská střediska nerušeně vítala velikonoční návštěvníky. Rozhodně to ale není tak, že by uprostřed ztichlé a zastavené Evropy kypělo Švédsko životem. Podle švédských průzkumů se dvě třetiny obyvatel snaží zdržovat doma, a je to znát. Americká technologická firma Google zveřejnila souhrnná data o pohybu lidí, z nichž plyne, že i ve Švédsku se běžný život velmi zpomalil. V hustě obydleném hlavním městě Stockholmu, které je zároveň nejpostiženější částí země, se úbytek lidí nakupujících a cestujících za zábavou či do zaměstnání dokonce blíží hodnotám v Česku. I tak se ale švédský život podobá normálu v celé Evropě zdaleka nejvíc. Míra důvěry ve stát i zodpovědnost vůči spoluobčanům jsou ve Švédsku historicky vysoké. Koncem minulého týdne ale každý den přinesl v průměru pětistovku nových zjištěných nakažených a sto lidí, kteří s nemocí covid-19 zemřeli. Skupina vědců a lékařů od počátku krize kritizuje vládní přístup jako nedomyšlený a žádají stejná omezení pohybu a mezilidského kontaktu jako ve zbytku Evropy. Jejich spoluobčané se zatím nepřidávají. Podle průzkumů veřejného mínění je většina Švédů se současným nastavením spokojená a souhlasí se slovy premiéra Stefana Löfvena, že je nutné „být dospělý a dostát odpovědnosti za sebe, své sousedy a svou obec“. S rostoucími čísly se ale samozřejmě nabízí otázka, zda švédská dobrovolná zodpovědnost na prudce nakažlivou nemoc bude stačit. Tvář švédské reakce na epidemii a hlavní hygienik Anders Tegnell koncem týdne ujišťoval veřejnost, že počty jsou hrozivé jen na první pohled. Podle Tegnella ve skutečnosti čísla vypovídají o tom, že epidemie začíná ve Švédsku zpomalovat. Země má stále k dispozici volná lůžka na jednotkách intenzivní péče, zhruba pětina kapacity je volná. Pokud se švédské úřady nepletou či pokud nepřijde neočekávatelný skok, právě teď by se měla švédská taktika začít vyplácet. Jak Tegnell celý uplynulý měsíc opakoval, Švédsko nechce své obyvatelstvo „proměřovat“ a budovat „stádní imunitu“. Stejně tak nejde v první řadě o ekonomické ztráty. Tamní ekonomika je zapojená do té globální jako každá jiná a i na Švédsko krize tvrdě dolehne. Očekává se propad HDP minimálně o pět procent, a přestože pro firmy nebyl náraz tak tvrdý, i tak jsou švédské noviny plné podniků v problémech, žádajících státní pomoc (která je také kritizovaná jako složitá a nepromyšlená). Řada evropských zemí, například Česko, ale nyní stojí před dilematem, jak tuhá opatření uvolnit, aby se bolestně dosažený příznivý trend nezvrátil. Právě tomu se Tegnell chtěl vyhnout. „Tuhá opatření nemají dlouhodobě smysl. Lidé se unaví. Nakonec vyjdou z domovů ven, bez ohledu na zákaz,“ vysvětloval světu i samotným Švédům. Čistě teoreticky mají už teď Švédové velký kus cesty, který čeká zbytek kontinentu, za sebou. A pak je tu druhý, pesimistický scénář, na který se vláda připravovala v průběhu minulého týdne. Parlamentu předložila zákon, který by umožňoval rychle zastavit dopravu nebo uzavřít obchody a restaurace, bez souhlasu parlamentu (ten by vládní kroky schvaloval zpětně). Opozice s tímto návrhem souhlasí. „Viděli jsme, jak rychle se situace v Evropě i Švédsku může změnit. Musíme být připravení na všechno a být rychlí,“ nechala se slyšet ministryně zdravotnictví Lena Hallengren. Švédsko mělo podle tamní vlády k 10. dubnu 9685 nakažených, z toho 749 bylo ve vážném stavu a 870 lidí nemoci podlehlo. Tomáš Brolík, Respekt Zdroj: REUTERS/TT NEWS AGENCY # ZDRAVÍ: Lidé s hypersomnií mohou ohrožovat sebe i své okolí Poruchu spánku, při které člověk nemůže normálně usnout nebo se ze spánku často probouzí, nazýváme insomnií. Okolo 5 % české populace trpí však i problémem opačným, nadměrnou spavostí, hypersomnií. Nemluvíme o dočasné denní spavosti ani o nedostatku spánku z důvodu předešlých probdělých nocí. Jde o poruchu, která své pacienty trápí déle než jeden měsíc. Jaké jsou její projevy? Délka nočního spánku se obvykle nemění, ale během dne se objevuje zvýšená spavost a nekontrolovatelné záchvaty spánku. Celková denní potřeba spánku pak může dosahovat 12, 14, ale i 16 hodin. Ani to však nestačí k tomu, aby si pacient odpočinul. Dlouho se probouzí, cítí se unaven a není schopen kontrolovat bdělost a usínání. Mívá bolesti hlavy, hůře se pohybuje i přemýšlí. V jiných případech se střídají období nadměrné denní spavosti a normální potřeby spánku. Za velmi závažný se považuje stav, kdy člověk usíná kdykoliv a během jakékoliv činnosti. Doba spánku v tomto případě sice nebývá dlouhá (5 až 30 minut) a člověk se po něm cítí svěží, přesto nesmí vykonávat aktivity, které vyžadují jeho nepřetržitou pozornost. To samozřejmě snižuje kvalitu jeho osobního i profesního života. Problém nastává i tehdy, když se člověk snaží s nutkavou potřebou spánku bojovat a spát méně, než ve skutečnosti potřebuje. Poté totiž bývá podrážděný, náladový a někdy i agresivní. Ostatní si jeho potíž často nevykládají jako nemoc a považují ho za spáče a lenocha. Hypersomnie však může být velice nebezpečná a nemocný člověk může ohrožovat sebe i své okolí. Někdy je hypersomnie chorobou sama o sobě. Častěji však vzniká v důsledku dalších zdravotních obtíží. Mohou ji způsobit záněty a onemocnění mozku, duševní poruchy, spánková apnoe, chronický únavový syndrom, ale i cukrovka, poruchy trávicího systému, nádory a mnoho dalších. S nadměrnou spavostí se mohou setkat i některé ženy během těhotenství. Pokud na sobě pozorujete zvýšenou a déletrvající potřebu denního spánku, měli byste navštívit spánkovou poradnu nebo praktického lékaře. Léčba hypersomnie závisí na její příčině. Při medikamentózní léčbě se používají léky k potlačení únavy, k udržení bdělosti a ke zlepšení koncentrace. Někdy lékaři volí také antidepresiva. Důležitá je úprava životního stylu a posílení obranyschopnosti. Snažte se proto o zdravý životní styl, v pravidelných intervalech cvičte, jezte a dodržujte pitný režim. Věnujte více času sobě a svým zálibám. Někomu může pomoci i krátkodobá změna práce nebo prostředí, ve kterém žije. Antonín Vraný # SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY Řídí kandidát mistra FIDE Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha číslo 5: Dieter Müller (Německo) Pochvalná zmínka, Die Schwalbe 1970. Mat 2. tahem (C+) Bílý: Kh3, Db3, Vc7, Vh6, Sf3, Jg8, Pf4, g3, g6, h4 (10) Černý: Kf5, Dc2, Va6, Sa2, Sd2, Jh8, Pb5, c3, e5, f7 (10) Blokace ústupových polí je oblíbeným tématem celé řady úloh a při řešení se jimi přehrávající doslova baví. Nejinak tomu bude i v dnešní dvojtažce nedávno zesnulého německého skladatele Dietera Müllera (*1946 †2019). Uvedená skladba, jak vidíme, obdržela dokonce vyznamenání ve vysoce uznávaném úlohářském časopisu Die Schwalbe, který pořádal tzv. tématický turnaj (TT) právě s motivem „blokáda polí“ a na adresu našich západních sousedů musím říci, že Němci vždycky byli a jsou stále špičkovými světovými komponisty. V diagramu nás na první pohled upoutá dvakrát napadená nekrytá bílá dáma stojící tak trochu v ofsajdu, ale jak víme, v úlohovém šachu to nic neznamená. Ba právě naopak, např. při pokusu 1. Dxc2? (1. - e4?? 2. Dxe4 mat) přestane krýt e6 a černý král nám uteče Ke6!, při 1. Sg4? jde Ke4!, při 1. g4? jde Kxf4!, atd., na další svůdnosti jistě přijdete sami. Pevně doufám, že si tuto úlohu vychutnáte, protože je opravdu velice pěkná. Řešení úlohy 3 (Juříček) z března 2020: Dobrou svůdností bylo 1. Sc7?, což vázlo na 1. - Da6!. Ano, útok proti d6 je správný, ale pouze 1. Sc5! [2. Sxd6 mat] se zachováním napadení černého Sd4. Pak existovaly obrany s motivy: 1. - dxc5 2.Db8 mat (likvidace hrozbové figury, ale uvolnění dráhy pro bD); 1. - Sxc5 2. Jxg4 mat (likvidace hrozbové figury, ale odkrytí pole f4); 1. - Da6 2. Dxd4 mat (krytí hrozby, ale ztráta kontroly nad Sd4); 1. - Kf4 2. Sxd6 mat (využití vazby Sd4, nelze Se5). Záměna matu byla ve svůdnosti: 1. Sxd4? Kf4 [b] 2. Dxd6 mat [B] ale 1. - Dxd4! a v řešení 1. Sc5! Kf4 [b] 2. Sxd6 mat [C], tedy [bB-bC]. Další body za správné řešení soutěže zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Rudolfu Birtusovi z Teplic, Ondreji Čaneckému z Doks, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Petru Šimovi z Chromče, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. Dodatečně připisujeme bod Rudolfu Birtusovi za správné řešení úlohy č.2/2020. # Odloženo! Letní paralympijské hry v Tokiu se uskuteční v roce 2021 Mezinárodní paralympijský výbor (MPV) každý týden vydává informace k aktuální situaci kolem koronaviru a s tím související problematiky týkající se konání závodů a přípravy letních paralympijských her v Tokiu. Organizační výbor aktuálně řeší úpravu a změnu stovky smluv, které se týkaly LPH tak, aby je upravil směrem k roku 2021. MPV ve spolupráci s mezinárodními sportovními federacemi upravuje kvalifikační manuál. Prozatím jsou známá jen data zahajovacího a závěrečného ceremoniálu a termíny, do kdy se budou zasílat sportovní přihlášky – což je nyní datum 2. srpna 2021. Tokijské hry byly nově naplánovány tak, aby se uskutečnily v termínu od 24. srpna do 5. září 2021. Ti sportovci, kterým se již podařilo vybojovat svoji účast na hrách, zůstávají kvalifikováni. Datum konání LPH bylo potvrzeno dne 30. března 2020 Mezinárodním olympijským výborem, Organizačním výborem Tokyo 2020, Tokijskou metropolitní vládou a také Mezinárodním paralympijským výborem. Pomáhejme si a vydržme! Tuto výzvu obsahují i Slova sportovcům od předsedy MPV Andrewa Parsonse ze 3. 4. 2020: Vážení sportovci, vážení členové, vážení přátelé, tento týden jsem Vám chtěl napsat více v osobní rovině. Krize covid-19 změnila život každého z nás na celé planetě. Tato pandemie se týká nás všech. My všichni musíme následovat doporučení Světové zdravotnické organizace týkající se dostatečné vzdálenosti, izolace a mytí rukou snad více než kdy jindy. Byly zmrazeny veškeré aktivity, při kterých se lidé setkávají, mimo soužití s rodinnými příslušníky nebo s lidmi, se kterými žijeme. Tato momentální nová a extrémně tvrdá realita by byla snazší, kdybychom věděli, jak dlouho tento čas potrvá, ale pravda je bohužel taková, že nikdo neví. Takovou nejistotu je těžké zpracovat. V době, kdy jsme odloučení od ostatních, se musíme sjednotit jako nikdy předtím. Musíme na sebe dávat pozor a vzájemně se podporovat. Prioritou nad vším ostatním zůstává zdraví. Stejně jako mnoho miliard lidí na celém světě se obávám toho, co se děje kolem nás. Epidemie přerušila moji návštěvu několika severských národních paralympijských výborů. Od 13. března jsem doma v Brazílii a za tuto dobu jsem odešel z domova vždy jen na nákup potravin. Mojí prioritou je ochránit vlastní rodinu a plně naslouchat bezpečnostním opatřením jak se izolovat a ochránit. Vrcholem veškerého dění, které muselo být učiněno poprvé v naší historii, bylo rozhodnutí odložit paralympijské hry. Místo toho, abych si během tohoto obtížného období stěžoval, rozhodl jsem se pro tyto následující tři věci: Zaprvé: Vydržet Inspirován odvahou a odhodláním paralympijského hnutí jsem se rozhodl, že z této krize vyjdu jako silnější a lepší člověk. Dle jejich příkladu odolnosti, disciplíny a tvrdé práce jsem si stanovil cíle jak vydržet toto období a zároveň být silný v podpoře ostatních pro kolektivní dobro. Zadruhé: Zaměřit se spíše na to, co mohu udělat, než na to, co nedokážu Paralympionici maximalizují to, co mohou dělat se svými těly. Neztrácejí čas přemýšlením nad tím, co nemohou udělat. S tímto na paměti a také s určitou kreativitou jsem schopen fungovat jako otec, manžel, přítel a také jako profesionál. V paralympijském hnutí jsme prošli několika těžkými týdny a další ještě přijdou. Zaměřil jsem se na to, co bylo potřebné udělat a jaká nutná opatření a rozhodnutí jsem musel provést v rámci vedení Mezinárodního paralympijského výboru. Zatřetí: Pochopit, že lidský kontakt může být i jiný než pouze fyzický. Právě teď se musíme vyhnout fyzickému kontaktu, abychom zastavili šíření viru. Stále však můžeme být v kontaktu s těmi, které milujeme. Nic nedokáže porazit sílu vyznání "Miluji tě" našim nejdražším. Je to pěkné pro toho, kdo to říká, tak i pro toho, kdo to slyší. Dnes máme technologie, které nás mohou všechny spojit, i když musíme být fyzicky odděleni. Nejdůležitější je vyjádřit solidaritu a empatii, a to můžeme udělat právě nyní. Svět může vypadat v dnešní době hrozně, ale lidé jsou dostatečně silní na to, aby koronavirus porazili. Pokud všichni vytrváme, zaměříme se na to, co můžeme udělat a nebudeme k sobě lhostejni, tak tuto krizi překonáme. Lidskost, která je vidět okolo nás, je obrovská. Například komunity zpívající společně z oken či balkonů, sportovci nabízející on-line poradenství nebo nákupy potravin pro starší sousedy. Lidé, kteří mě během této krize nejvíce zaujali, jsou neuvěřitelní nezištní lidé v první linii, ohrožující sebe samotné pro dobro nás všech. Slovy nedokážu popsat vděčnost lékařům, zdravotním sestrám a všem zaměstnancům nemocnic za jejich neúnavné úsilí. Z celého mého srdce jim děkuji. Zatímco my bojujeme proti viru z našich domovů, oni riskují a starají se o ty, kteří bojují o holé životy. Chtěl bych také poděkovat dalším hrdinům jako například zaměstnancům supermarketů, lékárníkům, řidičům kamionů a všem lidem, kteří udržují zásobování našich vesnic a měst. Momentálně je život obtížný, ale věřím, že zvítězíme. Každá výzva představuje novou příležitost a příští léto vám slibuji, že Paralympijské hry Tokyo 2020 budou určitě speciální. A nakonec, během této doby výkonný výbor a zaměstnanci MPV společně s naší neuvěřitelnou sítí dobrovolníků pokračují ve své vynikající práci na dálku ze svých domovů, aby až se svět vrátí k normálu, bylo vše připraveno pro naše sportovce a ostatní členy. Přeji vám všem hodně zdraví. Andrew Parsons, Prezident MPV Zdroj: Zpravodaj Českého paralympijského výboru # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 9, květen 2020 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.