ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 104 číslo 8 duben 2020 OBSAH: ÚVODEM Nikdy neříkej NIKDY! STALO SE Odešel nám nejen dlouholetý kolega, ale i kamarád Svědectví z Vrchlabí nejen o rouškách ZORA DĚKUJE Děkujeme za roušky na Prahu 7 i na Dědinu ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Jičín: ABC pro spotřebitele aneb jak se vyznat Seznámení s 3D tiskem LIDÉ KOLEM NÁS „Blízká je mi práce, která se týká vzdělávání lidí se zrakovým handicapem,“ říká Linda Albrechtová V ateliéru nadace Artevide malují své obrazy nevidomí ZORA RADÍ A INFORMUJE COVID-19 – Rozšířená podpora jednotlivců v rámci grantového programu Člověk v nouzi Mezilidské bariéry při cestování s průkazem ZTP/P BUDE VÁS ZAJÍMAT Nová kniha mapuje život profesora Václava Vejdovského ZDRAVÍ Glaukom je potřeba odhalit včas, může vést až ke slepotě. Jak ho rozeznat? Tinnitus se často objevuje v důsledku jiné zdravotní obtíže SPORT Za Františkem Skoumalem INZERCE # ÚVODEM: Nikdy neříkej NIKDY! Sice to vím a snažím se podle toho i jednat – neříkat NIKDY tohle nebo ABSOLUTNĚ NE…! Takže jsem si jen tak vytyčil zásadu, že o zesnulých se v Zoře bude psát minimálně. Proč? Protože sám dobře vím, jaký je věkový průměr populace naší organizace a konec konců jsem si vědom, že se již nějakou dobu „kácí už i v našem lese!“. Při osmi desítkách oblastních odboček a dalších součástí SONS bychom tak mohli nekrology pokrýt velkou část snad každého čísla. A děkuji všem z vás, kteří si na svoje blízké zesnulé zavzpomínají v okruhu svých regionů, aniž by je chtěli zvěčnit celostátně. Jsou ale jisté výjimky, totiž osobnosti, které nepochybně, podle mínění mnohých, svým životem a prací, zásluhami svůj regionální obzor překročili. O to smutnější pak je, když se v jednom měsíci sluší hovořit hned o dvou takových. Nicméně komu čest, tomu čest, pánové Pavel Rogaczewski i František Skoumal takovými osobnostmi byli. Ono je to ale stejně ošemetné. Mezi těmi stovkami mrtvých, které denně vykazuje Itálie, Španělsko, dříve Čína a nyní i Spojené státy jsou spolehlivě také asi vyšší desítky těch, o nichž by se slušelo, alespoň u nich doma, mluvit a psát. Jenže když jde světem pandemie, najednou je tu inflace i těch zasloužilých zesnulých. A vy si začnete říkat, zda ta vaše touha nějak se zasloužit, být užitečný – a také, samozřejmě, být vidět, stát se tím, na koho se vzpomíná – zda tahle touha není marná, plytká, zbytečná. Stejně jako pomáhat se dá jen tady a teď, ve chvíli, kdy je třeba, tak i zadostiučinění, uznání okolí, ta vteřina slávy buď proběhne tady a teď, nebo je vám stejně nanic. Že nejsem tentokrát nijak zvlášť zábavný? Zkusím to napravit. Na internetu jsem našel hned několik dost dobrých anekdot. I když hned ta první je přesně o nás, Češích – takže je i trochu smutná. Baví se dva: To je hrozný! Na Slovensko nemůžu jet, do Rakouska, Německa i do Polska je zákaz taky! To je jako ve vězení!!! Hrozný!!! Žádná svoboda!!! - A ty někam chceš jet? – Ne. Proč se ptáš? Nebo tahle, co vyšla v nějaké příloze novin: V jakém stavu ukončíš karanténu? a) o 10 kg těžší, b) těhotná, c) jako alkoholik, d) rozvedená, e) všechny odpovědi jsou správné. Naštěstí mne se nemůže týkat odpověď za b. A i díky vám, našim čtenářům, mi nehrozí ani nuda z nicnedělání. Tak vám přeji příjemné počtení a zas za čtrnáct dní u naší společné Zory Václav Senjuk # STALO SE: Odešel nám nejen dlouholetý kolega, ale i kamarád Na stránkách tohoto časopisu se s vámi většinou dělím o mnohé dojmy a zážitky z našich pobytů, výletů, výstav či kulturně-společenských akcí, tentokrát mám však smutnou zprávu. V sobotu 28. 3. 2020 nás ve věku nedožitých 69 let, po dlouhé těžké nemoci, opustil dlouholetý kamarád i kolega, pan Pavel Rogaczewski z Karlových Varů. Není u nás regionu, kde byste se s Pavlem Rogaczewskim nesetkali, mnozí jste jej znali nejen jako dlouholetého funkcionáře SONS, ale i jako prima kamaráda či kolegu, ať už z našich pobytových akcí či sportovních soutěží. I proto si dovolím přidat krátkou vzpomínku na tuto významnou osobnost. V řadách členů SONS byl znám jako dlouholetý aktivista a velice schopný organizátor. Ne každý ale znal jednotlivé etapy jeho činorodého života. Rodištěm Pavla Rogaczewského byl Frýdek Místek. Po prodělaných planých neštovicích v dětství, kdy se objevily první zrakové obtíže, stačil ještě zvládnout jak základní školu, tak i odborné učiliště, obor podlahář – obkladač. Vzhledem k silné slabozrakosti však tuto profesi vykonávat nemohl, proto se rozhodl nastoupit na Učňovskou školu pro mládež s vadami zraku v Praze, kde byl zaškolen v nové profesi jako čalouník. Vždy byl zvyklý pohybovat se mezi lidmi, a tak být uzavřen celý den v dílně nebylo, jak se říká, „to pravé ořechové“. Opět se tedy rozhoduje pro novou profesi, masér. Zde se již rodí myšlenka pomáhat druhým. Díky masérskému umění se dostává v roce 1973 do lázeňského sanatoria Trocnov v Karlových Varech, kde pracuje po dlouhá léta. Zde také začíná jeho bohatý společenský život. Postupně se zapojuje do svazové činnosti, je členem základní organizace nevidomých a slabozrakých. V témže roce zakládá Klub invalidní mládeže, organizuje Okresní sportovní hry, také krajské srazy invalidní mládeže. Následně zakládá i družstvo zrakově postižených kuželkářů. Díky tomu se v roce 1976 stává členem Ústřední komise zdravotně postižené mládeže při ÚV Svazu invalidů. Koncem sedmdesátých let se stává předsedou ZO nevidomých a slabozrakých v Karlových Varech, poprvé je jmenován předsedou OV Svazu invalidů, od roku 1979 je členem ÚV SI. Díky svým sportovním aktivitám se stal i dlouholetým členem Českého výboru zdravotně postižených sportovců. Na svém pracovišti je také uznávaným pracovníkem a organizátorem, je zapojen i do bývalého SSM, odtud se odvíjí jeho další společensko-politické schopnosti a styky, vždy směřující k propagaci a pomoci zdravotně postiženým. Vzhledem ke svému handicapu, praktické slepotě, si stále více uvědomuje problematiku všech zdravotně postižených, zrakově obzvlášť. Počátkem devadesátých let vzniká v Karlových Varech nové oblastní pracoviště SONS s regionální působností, zahrnující celou severozápadní oblast Krušnohoří, tedy od Aše až po Most. V roce 2000 byl Pavel u zrodu krajského pracoviště TyfloCentra Karlovy Vary, jehož byl až do podzimu 2018 ředitelem. Po celý svůj život se plně věnoval zrakově postiženým v oblasti sociální politiky, poradenství, kultury, sportu, v neposlední řadě to byla i práce v oblasti architektonických bariér. Za jeho účasti se zde zřizuje místní pobočka zvukové knihovny, ozvučují se křižovatky a vstupy do budov úřadů a důležitých institucí. Ve spolupráci s Magistrátem města K. Vary prosazuje ozvučení MHD. Pravidelně se také zúčastňoval jednotlivých zasedání Republikové rady SONS, ve které byl členem po několik funkčních období. Po celý průběh svého života nezapomíná ani na svou profesi maséra. Od roku 1976 byl předsedou pracovní komise masérů při UV SI, dnes již samostatně působící jako Cech masérů, kde po dlouhá léta zastával funkci cechmistra. Jako zdravotnický pracovník si je vědom, že je nutné se v tomto oboru neustále vzdělávat a zvyšovat svou odbornost. Po ukončení masérských kurzů v osmdesátých letech v Praze a Levoči se zasadil o zřízení těchto kurzů v rekvalifikačním pobytovém středisku v Praze na Dědině. Za zmínku tu stojí i zahraniční pracovní setkání v Německu, Polsku a ve Francii. Za spoluúčasti Okresního sdružení zdravotně postižených, Magistrátu Města Karlovy Vary a MÚ v Ostrově pořádá pravidelné Benefiční koncerty, výstavy kompenzačních pomůcek, propagační akce o činnosti zrakově postižených, opomenout nelze ani několik ročníků Tyfloartu nebo věhlasné Plesy nevidomých, pořádaných v Domě kultury v Ostrově. Každoročně organizoval také rekondiční pobyty, zaměřené na výuku prostorové orientace a samostatného pohybu, sebeobsluhy, počítače atd. Svou oblibu si získaly i celostátní sportovní turnaje v kuželkách a simulované střelbě. Své místo tu nacházejí i tematické zájezdy, jako jsou výstavy Rehaprotex Brno, návštěva Slepeckého muzea ve Vídni a Brně, exkurze SVVP v Jinonicích či exkurze v ÚSP Palata v Praze. Jeho aktivita přesahovala i hranice naší vlasti, mnoho našich zrakově postižených z celé ČR se zúčastnilo zahraničních pobytů v Řecku, Bulharsku, Turecku, Tunisu, Itálii, Španělsku, Chorvatsku, Maďarsku, ale i na Ukrajině a Slovensku. Po celý svůj aktivní život pracoval i v mnoha společensko-politických funkcích, za což mj. obdržel v roce 2001 „Cenu Oscara“, jež byla oceněním za jeho občanskou statečnost a celoživotní práci ve prospěch zdravotně postižených. Je toho ještě mnoho, o čem by se dalo psát, ale věřím, že i tento výčet aktivit Pavla Rogaczewského vám jistě postačí k tomu, abychom mohli konstatovat, že si cenu Oscara i další mnohá ocenění SONS plně zasloužil. Čest jeho památce! Emil Miklóš # Svědectví z Vrchlabí nejen o rouškách Text v mailu byl krátký: „Říkali jste nám, že vám máme dávat podněty do časopisů. A tak vám pošlu odkaz na dnešní naše povídání, co děláme, když jakoby neděláme v době omezeného vycházení. Abyste měli zjednodušené hledání na webu, když většina tam má jen že má zavřeno…“ A ještě adresa odkazu a podpis: „Přeji hodně sil a zdraví, Karolína Dvořáková SONS Vrchlabí.“ Tak to zveřejňujeme jako svědectví doby. Naši milí, zdravíme vás, tentokrát opravdu z domova, protože v kanceláři býváme úplně minimálně – máme tzv. home office – jinak řečeno, sedíme doma a vymýšlíme, co bychom aktivně mohly dělat. No kancelářskou práci, tu my ale máme... Ale co dělat mimo ni? Průběžně kontaktuji naše členy, zda jsou v pořádku, píšeme, voláme. A tuhle mě tak napadlo, zda vůbec mají všichni ty roušky. Zjistila jsem, že ne. On je totiž nedostatek i těch, co lidé šijí. Lidé zhruba kolem té padesátky někdy nepoužívají internet, sotva tak mobil, nemají důchodový věk – aby roušky dostali a ještě jim je dovezli – a tak se stane, že nám chodí zahaleni do šátku, či šály... Které, jak víme, lze výtečně vyvařit a mají senzační gramáž! A teď tedy, co s tím? Protože já opravdu jsem švadlena „za všechny prachy“, tak jsem poprosila moji úžasnou sousedku paní Holubkovou, která šije roušky do nemocnice, zda by pro naše členky, které nemají, také nějaké neušila... No, úžasná jako vždy, darovala do odbočky asi 20 roušek. A moc paní Holubkové za to děkujeme, jelikož je dala zcela nezištně. Další roušky nám následně darovalo sdružení ŽBB – jejich zaměstnanci šijí pro lidi. Dali nám jich pár, ale i tak děkujeme, protože oni mají na roušky prostě pořadník. No, a když jsem to viděla, tak jsem usoudila, že bych taky něco zvládla. Přece rovně – rovně – rovně – to dám! A tak jsem asi pět hodin šila čtyři roušky, málem jsem o nervy přišla... V pátek večer ale už jely roušky k novým majitelkám. Osobního řidiče a distributora dělal můj muž – díky ti. A tak, když už ty dámy, co neměly vůbec nic, mají zásobu a já se nemusím o ně tolik bát, mohu se zabývat výrobou jedné roušky za hodinu. Kdyby ještě někdo chtěl... Karolína Dvořáková, SONS Vrchlabí # ZORA DĚKUJE Děkujeme za roušky na Prahu 7 i na Dědinu Rouška přes ústa a nos je nečekaným a nechtěným módním doplňkem letošního jara. V rámci mimořádných opatření v boji proti epidemii COVID 19 se ze dne na den stala povinnou výbavou každého, kdo vychází z domova. Všeobecný nedostatek tohoto ochranného prostředku vyvolal téměř celonárodní festival domáckého šití. Internetové servery hýří video návody na tvorbu ústenek, objevují se weby, kde lze na mapě Česka najít nejbližší místa, kde se šije, a podobně. Nemožnost vyjít na ulici bez roušky ale nepříjemně zasáhla do života i mnoha lidem se zrakovým postižením, pro které není řešením domácí šití a současně je velmi těžké hledat příležitosti k jejímu pořízení na různých narychlo spíchnutých webových stránkách. Zrovna, když jsem si pročítal mailovou diskuzi, kde se hned několik nevidomých marně dotazovalo, jak si ty zatracené roušky mohou opatřit, zvonil mi mobil a ozvala se známá. Prý má kontakt na dobrovolníky z Úřadu městské části Praha 7, kteří začali šít ústenky pro potřebné, a napadlo ji, jak si asi roušky pořizují zrakově postižení a jestli by nám tito dobrovolníci nemohli pomoci. Stačilo několik dalších telefonátů a následující den už mohla být v informační mailové konferenci Visimp zveřejněna oficiální nabídka pro všechny těžce zrakově postižené, kteří mají problém roušky sehnat, ať se ozvou a ústenky jim budou dobrovolnicky ušity a rozeslány. Nezávisle na tom se do obdobné aktivity pustily i pracovnice Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska Dědina. V následujících dnech byly potom ušity a rozeslány roušky stovkám nevidomých a slabozrakých v celé republice. Žádosti o roušky se scházely v mé mailové schránce, abych je potom mohl koordinovaně předávat dál. Díky tomu jsem měl možnost nahlédnout do životů mnoha zrakově postižených, kteří se rozepsali o tom, jaké potíže jim nejen aktuální situace přináší, a současně byli velmi rádi alespoň za tu malou pomoc, kterou jim akce „Roušky“ přináší. Z těch zpráv bylo vidět, že není důležité jen to, že si lidé konečně budou mít čím zakrýt pusu a nos, ale i vědomí toho, že i v čase krize se najdou dobří lidé, ochotní pomoci. Nesčíslněkrát jsem ve zprávách četl prosbu o vyřízení poděkování dobrovolnicím a přání pevného zdraví pro všechny, kdo s rouškami pomáhají. Bylo mi líto, že všem dobrovolníkům nemůžu všechny ty díky odcitovat doslovně, aby viděli, jaký význam taková pomoc má. Proto bych jim chtěl vyjádřit dík tady a teď, hromadně a veřejně: Děkujeme všem dobrovolnicím a dobrovolníkům z Úřadu městské části Praha 7 a ze střediska Dědina, kteří pro zrakově postižené šijí a rozesílají ochranné roušky. Velmi si této pomoci ceníme. A na závěr přidám ještě praktickou informaci. Pokud jste zrakově postižení a stále ještě nemáte vyhovující látkovou ústenku, napište na e-mail: snyrych@sons.cz nebo zavolejte na telefonní linku Navigačního centra SONS. Telefonní číslo linky je 221 462 412, provozní doba je ve všední dny od 9.00 do 17.00. Když nám na sebe zanecháte adresu, předáme žádost dobrovolníkům, kteří vám maximálně dvě šité roušky zašlou poštou. Jan Šnyrych # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Jičín: ABC pro spotřebitele aneb jak se vyznat První březnovou středu k nám po druhé dorazil Viktor Vodička, ředitel SČS s pokračováním besedy opět na téma ochrany českých spotřebitelů. Při předchozí návštěvě z SČS jsme si poslechli především kolegu z poradny při finanční tísni. Sdružení českých spotřebitelů je nejstarší spotřebitelská organizace pomáhající spotřebitelům, především těm zvlášť zranitelným. Jejich náplní je poradenství, osvěta, vydávání publikací a průzkumy mezi spotřebiteli. Hlavním bodem tématu byly možnosti odstoupení od smluv, které jako spotřebitelé uzavíráme. Pod názvem „Možnosti odstoupení od smluv uzavřených spotřebiteli“ vydalo SČS publikaci, kterou je možno nalézt na internetu i v Knihovně digitálních dokumentů SONS. Publikace čerpá ze zkušeností poradců SČS a nejčastějších pokládaných dotazů. Společně jsme si prošli nejběžnější smlouvy a jejich podmínky pro odstoupení jako jsou např. kupní smlouvy v případě nákupu mimo prostory obchodu, pomocí telefonu nebo internetu. Většinu zboží je možné vrátit do 14 dní od uzavření smlouvy. Výjimku tvoří skupina zboží podléhající časové zkáze jako jsou potraviny nebo hygienické potřeby s porušeným obalem. Dalším širokým tématem byly spotřebitelské úvěry. I zde platí možnost odstoupení od smlouvy do 14 dní v případě uzavření smlouvy telefonicky nebo přes internet. Další skupinu tvořili prodejci plynu a elektřiny. I zde platí lhůta 14 dní od uzavření smlouvy mimo prostory společnosti nebo distančně. V případě, že to spotřebitel nestihne, je zde posílen o možnost vypovědět smlouvu do 15 dní od začátku užívání elektřiny anebo plynu od nového dodavatele. Další možností je vypovězení smlouvy při navyšování cen. Nejvíce problematický je postup poskytovatelů internetu a mobilních operátorů. Zde je spotřebitel nadále nejméně chráněn. Pokud spotřebitel neodstoupí během prvních 14 dní, může od smlouvy odstoupit jen v období data konce smlouvy. Ta se uzavírá stále minimálně na dva roky. V poslední části jsme se pak věnovali i aktuálnímu tématu odstupování v oblasti cestovního ruchu. Veškeré publikace vydané SČS najdete na stránkách https://www.konzument.cz/publikace.php. Děkujeme panu řediteli SČS Viktoru Vodičkovi za trénink a osvětu našich členů v této problematice. OO Jičín # Seznámení s 3D tiskem Chebské středisko TC Karlovy Vary připravilo na čtvrtek 5. března 2020 velmi zajímavou a neobvyklou exkurzi na Střední průmyslové škole v Ostrově nad Ohří. Už při vstupu do budovy na nás tato škola zapůsobila velmi impozantním dojmem. V podstatě jde o moderně řešenou stavbu, celý prostor vysoké vstupní haly včetně schodišť a chodeb tvoří sklo. Z chodby tak můžete skrz skleněnou stěnu sledovat i vlastní průběh výuky v jednotlivých učebnách. Nás sem však přivedla zvědavost, jak lze využít 3D tisk i pro nevidomé. Studentka třetího ročníku Technického lycea, Lenka Grünwaldová, si právě pro nás připravila prezentaci svého projektu 3D tisku se zaměřením pro nevidomé. Prsty rukou jsme si tak mohli prohlédnout např. vlajky severských států Evropy včetně barevného rozlišení. Pokud si chcete takovýto obrázek hmatem prohlédnout, tak je nejdříve zapotřebí seznámit se s hmatově vytvořenou agendou barevného stínování. Kromě jiného jsme si mohli hapticky prohlédnout i znak či logo školy ve 3D tisku. Neméně zajímavá byla i hmatově vytvořená fotografie ve 3D provedení. Nás samozřejmě zajímalo i to, jak takový 3D tisk probíhá. K tomuto účelu slouží speciální počítačový program, kde si nejdříve vytvoříte požadovaný obrázek včetně výšky a vzorování hmatového reliéfu a posléze jej přenesete na flashdisk. Ten pak vložíte do tiskárny s navinutým filamentem, připomínajícím plastový proužek o šířce 1 mm. Ten se v tiskárně za teploty cca 250 °C roztaví a posléze se v mikrometrových vrstvách postupně nanáší na podložku, kde se tak vytvoří požadovaný obrázek. Využití 3D tisku má velikou budoucnost, dnes se hojně využívá při navrhování mnoha výrobků a projektů jak ve spotřebním průmyslu, tak ve stavebnictví, výrobě aut atd. S autorkou jsme probírali i mnohé možnosti pro využití 3D tisku pro nevidomé. Zazněly mj. i návrhy zobrazování hmatového interiéru některých specifických kulturních budov či dopravních terminálů, hmatových plánků měst apod. Za zmínku stojí i tabulky navádějící k nouzovým východům či značení únikových tras. V neposlední řadě lze využít 3D tisku při převádění fotografií do reliéfní podoby, ale také při výrobě hmatových karet či pexesa s mnoha různými náměty. Emil Miklóš # LIDÉ KOLEM NÁS: „Blízká je mi práce, která se týká vzdělávání lidí se zrakovým handicapem,“ říká Linda Albrechtová V 18 letech si přála být právničkou. Když ale chtěla skládat přijímací zkoušky na Právnickou fakultu, řekli jí, ať přijde, až na ně bude vidět. Vystudovala tedy humanistiku a poté získala i doktorát z antropologie. Během studií si ujasnila, že chce pomáhat dalším lidem se zrakovým postižením. Dnes pracuje v plzeňském Tyfloservisu jako instruktorka sociální rehabilitace a na Západočeské univerzitě (ZČU) v informačním a poradenském centru. Venku zuřil orkán Sabine, když jsme v teple kanceláře poslouchali velmi zajímavý, živý a akční životní příběh nevidomé Lindy Albrechtové. Asi nejvíce nás zaujal příběh o vás a o vaší sestře Ten příběh vám objasním, on mě provází už několik let. Jde o povídku o mně a o mé sestře, půl pravdy, půl fikce. Jedináček nejsem, ale sestru nemám. Pravdou je, že jsme si dopisovaly v braillu s dívkou z Itálie a že jsme se znaly dlouho. Dopisování i povídka patřily k mým literárním invencím. Tvrdím, nebo si spíše dovolím tvrdit, že nějaké mám. V roce 2009 jsem se s povídkou umístila na druhém místě v soutěži pořádané SONS. Tři nejlepší poté postoupily do soutěže „Braill content essays“ v Japonsku. I tam jsem obsadila druhé místo a vyhrála 1000 dolarů, to bylo super. A další stříbro patřilo povídce ještě v soutěži „Internet a můj handicap“ na konferenci INSPO v roce 2014. S další povídkou, příběhem (snad vtipným) o mně a vodicím psovi jsem vyhrála i v soutěži, kterou ještě za časů šéfredaktora Jiřího Reichela pořádala Zora. A napsala jsem jednu sci-fi a nějaké další povídky. Nyní nepíšu, čerpám inspiraci. Nevím ani o žádných literárních soutěžích, tak musíte v Zoře zase něco vymyslet. Na Západočeské univerzitě v Plzni pomáháte při studiu dalším zrakově postiženým studentům. Jakým způsobem? Kromě Tyfloservisu pracuji i na ZČU jako odborný garant vzdělávání osob se zdravotním postižením, konkrétně zrakovým. Nepomáhám ale osobně studentům, pracuji s akademickými pracovníky. Těm vysvětluji, jak s takovými studenty pracovat, komunikovat, jak je průvodcovat a co s nimi naopak nedělat. Hlavním úkolem je zpřístupnit studium tak, aby student neřešil, jak dostat informace z přednášek a cvičení do digitální podoby, aby nemusel obcházet vyučující a vysvětlovat jim, že nevidí, proč nevidí, proč potřebuje digitalizovaný text právě v tomto formátu, proč mu nenosit obrázky apod. Zkrátka aby měl největší práci s učením a vstřebáváním informací, ne s jejich sháněním. To dělám už sedm let. Prý jste podstoupila několik očních operací. Jak ovlivnily váš zrak a jak vaše studium? Odmalička jsem prakticky nevidomá, trpím glaukomem a atrofií očního nervu. A problémy se spíše nabalují, zvláště s věkem a dalšími operacemi. Už v dětství jsem jich několik absolvovala. V 19 letech jsem po autonehodě utrpěla kontuzi mozku (otok s hrozící smrtí) a na mém jednom ještě vidoucím oku mi spadla sítnice. I když jí operovali, což tenkrát nebylo úplně běžné, neudržela se na svém místě. Proto jsem podstoupila několik dalších operací. V zásadě se povedly, ale v rámci možností a stavu mého oka po předchozích zákrocích. Sítnice je dnes na svém místě, ale mé oko vidí jen světlo a hrubé obrysy. Jsem ráda i za to a myslím, že lékaři v mém případě podali úctyhodný výkon. Střední školu, plzeňské gymnázium Luďka Pika, jsem studovala integrovaně. A náročně! Někteří učitelé se mi snažili pomoci více, jiní méně. Na tabuli jsem nekoukala, ale s brýlemi se skly tloušťky popelníku jsem dokázala psát rukou do sešitu. V něm jsem rovněž něco ukoukala. Ve čtvrťáku se mi stala ta autonehoda a poté jsem už ani do sešitu neviděla. Brýle jsem tehdy odložila a už jsem se k nim nevrátila. Byla jsem dlouho v nemocnici a zažila několik narkóz. Byla jsem však dobrá studentka a hodně jsem si pamatovala. Důležitými osobami se pro mě v té době stali třídní učitel a učitelka dějepisu. Zdárně mě dovedli k maturitě. Příprava k ní musela být mimochodem velmi rychlá, z poslední hospitalizace mě pustili v pátek a další čtvrtek jsem maturovala. Co mi moje mami za ten necelý týden nepřečetla, to nebylo. Ředitel gymnázia požadoval, abych k ní šla až v době, kdy se zrak zlepší. Dodnes se nezlepšil, k maturitě bych tedy ještě nedošla. Na střední školu přesto vzpomínám ráda. A potom jsem šla na vysokou, obor humanistika. Proč tam? Na právech mi řekli, ať přijdu, až budu vidět, na pedagogice ať to zkusím za rok. Jen na humanistice proděkan řekl, že to není problém, ať si k přijímačkám přivedu někoho, kdo mi bude testy číst a zaškrtávat odpovědi. Přivedla jsem si mami, u psaní testů jsme se na sebe usmívaly a moc jsme toho nevěděly. Při studiu jsem používala kazetový diktafon. Notebook ještě běžný nebyl. A bylo to náročné. Moje mami s tetou na to dodnes s kapkou hořkosti v hlase vzpomínají. Pomáhaly mi přepisovat nahrávky i zápisky mých spolužaček do počítače. Dělaly to po práci, nahrávky nebyly vždy čisté, zápisky ne vždy čitelné. Tak jsem udělala bakaláře. Na magisterském studiu už jsme fungovali více jako spolužáci a kamarádi. I ti, kteří dříve psali ručně, zjistili, že text v počítači se dá tisknout a posílat e-mailem. A já už jsem měla notebook. Každý z nás přepsal a rozeslal jednu přednášku. Myslím, že pokud současní studenti nedostanou od vyučujících přednášky na flash disku nebo na nějakém úložišti, dělají to tak dodnes. Písemky jsem psala, otázky byly ale často napsány na tabuli. Chodila jsem na ně většinou s mami, která si musela brát volno v práci. Ale i té někdy vyučující řekl, že je cizí osoba, která do učebny nesmí. Někdy jsem zkoušku dělala ústně a ostatní ve stejném okamžiku psali test. A zatímco já jsem tahala vědomosti z hlavy, oni špitali a opisovali. Komunikace s vyučujícími byla na všech typech studií velmi podobná. Těch více či méně nevstřícných však bylo vždy dost. Někteří se jen nechovali hezky, jiní mi házeli klacky pod nohy. Jen jednotlivci řekli: „Jasně, přiveďte si maminku, ať vám pomůže.“ V tomhle smyslu to nebylo jednoduché, ve škole to vědí a ani já se s tím netajím. Znovu projít studiem bych tedy nechtěla. Ale protože jsem býk, tak jsem to tenkrát samozřejmě nevzdala. Věřím ovšem, že spoustě lidí, a dnes možná i mně by to za ty nervy nestálo. No a doktorát z antropologie? Vedoucí diplomové práce mi řekl, že její obsah je výjimečný, že by chtěl ještě rozvinout v práci doktorské, že by to ocenil i vedoucí katedry apod. A já si říkala: „No co, práci žádnou nemám, zkusím to.“ Využila jste při psaní těchto prací své literární nadání? Jasně. Diplomku ocenil hejtman Plzeňského kraje stipendiem a mí vyučující jako stylisticky i obsahově výborně napsanou. Na doktorát jsem vlastně šla i proto, abych si své dílo dopsala. Chtěla byste se někdy věnovat práci učitele? Blízká je mi práce, která se týká vzdělávání osob se zrakovým handicapem. V téhle oblasti vlastně učím, v Tyfloservisu i na ZČU. Od akademických pracovníků mám i zpětnou vazbu, má vystoupení by prý mohla být delší. Děti či studenty bych zřejmě do latě srovnat uměla, ale nejsem pedagog. A antropologii, když se člověk přednášky naučí, umí o nich i promluvit. V rámci doktorského studia jsem studentům i přednášela. Ale není to moje srdcová záležitost. Antonín Vraný # V ateliéru nadace Artevide malují své obrazy nevidomí Dino Čečo pochází z bosenského Sarajeva. V 70. letech vystudoval v české Akademii výtvarných umění figurální malbu. Od poloviny 80. let působil v tehdejším západním Berlíně, kde vymyslel techniku, která byla shledána jako vhodná pro nevidomé. Nazval ji Čečovou metodou a opatřil ji evropským patentem. Před 12 lety začali spolu se Zuzanou Kopečnou vést k malbě studenty pražské konzervatoře Jana Deyla a později i další zájemce se zrakovým postižením. V jejich pražském ateliéru, kde mají pracovnu, depozitář i pořádají výstavy, na nás dýchla příjemná a tvůrčí atmosféra. Jakou technikou mohou u vás nevidomí malovat? Nevidomí nevnímají barvy, proto chceme, aby se soustředili na plátno a práci na něm. Naše technika spočívá v tom, že přes pevnou desku přetáhneme nepropustnou folii. Na ni položíme netkanou textilii s nanesenou barvou. Shora ji přikryjeme plátnem a to upevníme do rámu. Rám si nevidomí mohou osahat a získat orientaci na plátně. Poté si vezmou jehlu a tam, kde se dotknou plátna, vystoupí barva na povrch. Když uschne, obrázek lze zkoumat i hmatem. Není to ale běžné, obraz je určen spíše vidícím. Pro nevidomé ho lze převést třeba do reliéfní plastiky, což je ale poměrně nákladné. Obrázek naskenujeme na vzdouvací papír, který vložíme do fuseru. Tam, kde je barva, vznikne vlivem tepla reliéf. Tak mohou obraz zkoumat vidící i nevidomí. V galeriích vystavujeme dole reliéf, nahoře originál. Co nevidomí nejčastěji malují a co přitom prožívají? Někdy malují na téma Vánoc, Velikonoc a dalších svátků, to když chceme udělat na toto téma výstavu. Není ovšem nic lepšího, než když se malíř může svobodně vyjádřit. Proto malujeme převážně na volná témata. Začínali jsme s lidmi se zbytky zraku, kteří kopírovali hlavně svět i známé umělce. Postupně začali přicházet i nevidomí od narození. Ti malují své vjemy a pocity z procházek, přírody, dovolené, ale třeba i ze slunce. A potom malují to, co si někdy osahali, sochy, květiny apod. Někteří se tím, jak moc chtějí zkoumat svět rukama, stávají vnímavějšími a citlivějšími. Další klienti mají svůj pestrý vnitřní svět, fantazii a dokáží je převést na plátno. Některým to jde lépe, jiným hůře, dalším až po nějaké době. Plátno totiž představuje výzvu, na kterou každý nemusí hned zareagovat. S takovými klienty hovoříme a motivujeme je, aby měli odvahu k němu přistoupit a malovat. Když vyprávějí o svých prožitcích, láskách apod., probouzejí se v nich emoce, tolik důležité pro každého umělce. Oni z nich postupně nabírají energii, poté přistoupí k plátnu a často za velmi krátkou dobu vytvoří obraz. Další mohou být zamlklí a společného povídání se neúčastní. Pak ale vstanou, malují a povídají během práce. Zážitek je to opravdu hluboký a pro všechny. Z toho, jak se vyjadřují ústně i malbou, můžeme sledovat jejich emoce, náladu i to, co prožívají. Na základě těchto informací můžeme s klienty více spolupracovat a terapeuticky na ně působit. A i o to nám jde. Ačkoliv je povídání společné, chceme se věnovat každému zvlášť. Proto klienti malují při našich workshopech jednotlivě. Většina z nich nejsou sice profesionálové, ale my skrze naši práci už dlouhou dobu sledujeme, že talent je vrozený a do vínku ho dostane stejné množství lidí vidících i nevidomých, zhruba 10 %. A stává se, že k nám chodí umělci a teoretici umění a nad některými obrazy říkají, že tohle je přesně to, kam chce v umělecké čistotě dojít každý malíř. Zkrátka aby to bylo jen jeho. Při workshopech s námi už 11 let spolupracuje také speciální pedagog PaedDr. Evžen Perout (stejně jako my všichni v ateliéru bez nároku na honorář). V současné době chceme společně začít pracovat na metodice této malby. Popíšeme naši techniku, způsoby motivace i vyjadřování jednotlivých nevidomých, a on se ze své pozice vyjádří k tomu, jak malba po letech ovlivňuje jednotlivé malíře po psychické i umělecké stránce. Následně bychom chtěli na toto téma vydat skripta nebo učebnici. Jak se mohu zúčastnit vašeho workshopu? Pořádáme je v pondělí odpoledne, kdy k nám dochází skupina malířů a dalších zájemců. Ti, kteří projeví opravdový zájem, se mohou ozvat přes facebookovou stránku www.facebook.com/nadace.artevide, nebo na telefonní číslo 602 172 202. Opravdoví zájemci proto, že malování není levná záležitost. Musíme oslovovat sponzory, Jen plátno totiž přijde na 300 Kč, a k němu je potřeba barva, energie, výroba reliéfu apod. Jakým způsobem prezentujete obrázky nevidomých malířů? Obrazy prezentujeme po celé republice. Společné výstavy jsme pořádali v Senátu Parlamentu ČR, v mnoha galeriích, několik jich najdete i v Knihovně a tiskárně K. E. Macana. Reportáž o naší práci odvysílaly televizní stanice. V současné době se více zaměřujeme na výstavy jednotlivých nevidomých malířů v místě jejich bydliště. Naučí se popisky exponátů a jako galeristé mohou provádět vidoucí i nevidomé návštěvníky. Tak vzniklo i několik pracovních míst a ti lidé se začlenili do společnosti. Galerie s výstavními síněmi tak mají kromě vlastního výstavnictví ještě další význam. Pořádáme i benefiční akce, během nichž malují nevidomí malíři v přímém přenosu. Některá díla jsou skutečně velmi působivá a návštěvníci mohou vidět, že malují skutečně samostatně, že jim nevedeme ruku, že to není klam. Jiří Petr # ZORA RADÍ A INFORMUJE COVID-19 – Rozšířená podpora jednotlivců v rámci grantového programu Člověk v nouzi Pomoc jednotlivcům se zrakovým, kombinovaným zrakovým postižením, či pečujícím, kteří se ocitli v tíživé životní situaci v důsledku bezpečnostních opatření během vyhlášeného nouzového stavu v České republice. Ve Světlušce si velmi dobře uvědomujeme, že stávající situace související s vyhlášeným nouzovým stavem v celém Česku a přijatými preventivními opatřeními pro vás může být náročná a znemožnit běžnou pracovní činnost. Proto jsme připraveni pomoci jednotlivcům s těžkým zrakovým postižením a rodinám, které pečují o nezaopatřené děti s těžkým zrakovým postižením, které se ocitly v tíživé životní situaci v důsledku bezpečnostních opatření kvůli šíření nákazy COVID-19. K tomuto účelu máme celoročně otevřený program Člověk v nouzi, který jsme s účinností od 19. 3. 2020 rozšířili o pomoc pečujících osob, které v důsledku uzavření školských zařízení a stacionářů a dalších sociálních služeb nemohou docházet do zaměstnání či vykonávat samostatnou výdělečnou činnost (SVČ). Dále si o podporu mohou požádat i osoby samostatně výdělečně činné s těžkým zrakovým postižením, které v důsledku bezpečnostních opatření nemohou vykonávat svoji činnost. Podmínky pro osoby pečující O nadační příspěvek z grantového programu Člověk v nouzi si mohou požádat osoby pečující o osobu závislou na péči z důvodu zrakového či zrakového kombinovaného postižení, která by jinak využívala sociálních či školských služeb. Nadační příspěvek je příspěvkem na výdaje spojené s péčí o tohoto člena rodiny a běžné výdaje rodiny. Žadatel doloží nad rámec povinných příloh žádosti o nadační příspěvek ještě tyto doklady: • pracovní smlouva nebo potvrzení o vedení živnosti osoby pečující, • potvrzení o uzavření školského nebo sociálního zařízení, které osoba se zrakovým či zrakovým kombinovaným postižením navštěvovala, • čestné prohlášení, zda rodina pobírá na osobu se zrakovým či zrakovým kombinovaným postižením dávky OČR (ošetřování člena rodiny), jehož vzor naleznete zde: https://svetluska.rozhlas.cz/podpora-jednotlivcu-8099654. Podmínky pro osoby samostatně výdělečně činné O nadační příspěvek z grantového programu Člověk v nouzi si mohou požádat osoby samostatně výdělečně činné, které v důsledku bezpečnostních opatření nemohou vykonávat pracovní činnost a ocitají se v tíživé finanční situaci. Nadační příspěvek je příspěvkem na běžné životní výdaje, které by jinak žadatel pokrýval z příjmu z podnikání. Žadatel doloží nad rámec povinných příloh žádosti o nadační příspěvek ještě tyto doklady: • potvrzení o vedení živnosti, • čestné prohlášení, ve kterém žadatel uvádí přehled příjmů z výdělečné činnosti za uplynulé tři měsíce, jehož vzor naleznete zde: https://svetluska.rozhlas.cz/podpora-jednotlivcu-8099654. Podmínky pro zaměstnance na DPP a DPČ, kteří nemají v důsledku opatření příjem, či je jejich příjem omezen O nadační příspěvek z grantového programu Člověk v nouzi si mohou požádat osoby zaměstnané na DPP/DPČ, které v důsledku bezpečnostních opatření nemohu vykonávat pracovní činnost a ocitají se v tíživé finanční situaci. Nadační příspěvek je příspěvkem na běžné životní výdaje, které by jinak žadatel pokrýval z příjmu ze zaměstnání. Žadatel doloží nad rámec povinných příloh žádosti o nadační příspěvek ještě tyto doklady: • potvrzení zaměstnavatele, že žadatel je jeho zaměstnanec na základě DPP/DPČ a v důsledku bezpečnostních opatření nemůže vykonávat svou práci, jehož vzor naleznete zde: https://svetluska.rozhlas.cz/podpora-jednotlivcu-8099654 Pro všechny žadatele platí povinnost uvést do žádosti, zda mají podanou nebo se chystají podat žádost o pomoc v tíživé životní situaci, ve které se ocitli v důsledku bezpečnostních opatření kvůli šíření nákazy COVID-19, u jiné nadace či nadačního fondu. Pokud jste osobou se zrakovým či kombinovaným zrakovým postižením nebo o takovou osobu pečujete a ocitli jste se v tíživé životní situaci v důsledku bezpečnostních opatření a nespadáte do výše uvedených kategorií, kontaktujte koordinátorku nadačních příspěvků. Probere s vámi možnosti možné podpory ze strany Nadačního fondu Českého rozhlasu a Světlušky. Koordinátorka nadačních příspěvků: Michaela Pošvářová mobil: 734 151 309 e-mail: michaela.posvarova@rozhlas.cz Zdroj: svetluska.rozhlas.cz # Mezilidské bariéry při cestování s průkazem ZTP/P Lidé se zdravotním postižením se i v dnešní době potýkají při cestování s mnoha bariérami, ať už v podobě špatně přístupných nebo zcela nepřístupných dopravních prostředků, nástupišť či zastávek, chybějící akustické signalizace pro cestující se zrakovým postižením, nebo s lidskými bariérami, o nichž především je tento článek. Nedávno se na mě obrátila známá, že se jí množí podněty od klientů se zrakovým postižením. Týkají se řidičů, kteří je odmítají z autobusové přepravy, pokud předloží průkaz ZTP/P, ale nejsou doprovázeni průvodcem, kterého u průkazu osoby se zdravotním postižením značí P za lomítkem. Totéž se stává i těm, kteří jsou doprovázeni „pouze“ vodicím psem. Známá se při cestě autobusem od řidiče dozvěděla, že pokyn, ať nepřepravují držitele průkazů ZTP/P bez doprovodu průvodce, dostali na povinných školeních. Obrátila jsem se proto na ministerstvo dopravy, zda může vydat stanovisko nebo doporučení, že držitelé průkazů ZTP/P mohou být přepravováni i bez průvodce, a informovat o tom i školitele řidičů. Po jednání se zástupci ministerstva dopravy na konci ledna byl všem českým dopravcům rozeslán dopis, že nemohou bez dalšího důvodu odmítat z přepravy držitele průkazu ZTP/P bez průvodce a místo něj může být cestující doprovázen vodicím nebo asistenčním psem. Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (č. 329/2011 Sb.) výslovně uvádí, že osoba, která je držitelem průkazu ZTP/P, má mimo jiné nárok na bezplatnou dopravu průvodce veřejnými hromadnými dopravními prostředky a na bezplatnou dopravu vodicího psa, je-li úplně nebo prakticky nevidomá, pokud nemá průvodce. Na základě tohoto ustanovení je tedy zřejmé, že jde o nárok a nikoliv povinnost být doprovázen průvodcem a že místo průvodce může být zrakově postižený držitel průkazu ZTP/P doprovázen vodicím psem. Kromě tohoto zákona existuje evropské nařízení o právech cestujících v autobusové a autokarové dopravě, které je součástí právního řádu České republiky. V něm je mimo jiné uvedeno, že dopravci neodmítnou přijetí rezervace, vydání přepravního dokladu nebo nástup osob z důvodu zdravotního postižení nebo snížené pohyblivosti, že se rezervace a přepravní doklady osobám se zdravotním postižením a sníženou pohyblivostí poskytují bez jakýchkoli dodatečných nákladů. Nicméně v navazujícím ustanovení existují výjimky, kdy mohou dopravci odmítnout přijetí rezervace, vydání přepravního dokladu nebo nástup osoby pro její zdravotní postižení nebo sníženou pohyblivost s cílem dodržet platné požadavky na bezpečnost stanovené právními předpisy, nebo za předpokladu, že konstrukce vozidla či infrastruktura, včetně zastávek a terminálů, fyzicky neumožňuje nástup, výstup nebo přepravu osoby se zdravotním postižením nebo osoby se sníženou pohyblivostí bezpečným způsobem. Pokud je osoba odmítnuta z výše uvedených důvodů, může požadovat, aby ji doprovázela osoba podle její volby, jež musí být schopna poskytnout odpovídající pomoc, aby byly tyto důvody odstraněny. Z nařízení tedy vyplývá, že za určitých okolností může být z přepravy vyloučen cestující se zdravotním postižením nebo se sníženou pohyblivostí, ale ne z důvodu, že by měl průkaz ZTP/P a cestoval bez průvodce (jak řidiči často chybně argumentují), ale kvůli vnitřní úpravě autobusu, která není bezbariérová, nebo kvůli špatnému stavu zastávky, která například neumožňuje vyklopení nástupní plošiny pro cestujícího na vozíku. Vždy musí být situace posuzována individuálně a odmítnutí je až krajní možností. Řidiči rovněž často argumentují tím, že mají za cestující se zdravotním postižením zvláštní odpovědnost. To je však pouze jejich domněnka, nikoliv argument, který by byl podložen právním předpisem. Odpovědnost má řidič za každého cestujícího stejnou. Za určitých okolností, které jsou popsány výše, tak mohou být z autobusové přepravy vyloučeni cestující se zdravotním postižením nebo s omezenou pohyblivostí (např. i člověk v dočasném stavu při zlomenině dolní končetiny), ale v žádném případě se tak nemůže dít jen proto, že cestující předloží průkaz ZTP/P, není však doprovázen průvodcem. Pokud je doprovázen vodicím psem, nemusí už mít průvodce, ten by v takovém případě cestoval za běžné jízdné. Pokud vás řidič odmítne přepravit, vždy si vyžádejte písemné vyjádření, proč k odmítnutí došlo. Podle evropského nařízení vám musí být písemné vyjádření doručeno do 5 pracovních dnů. Pokud se i nadále budete setkávat s bezdůvodným odmítáním z přepravy, neváhejte se obrátit přímo na dopravce. Nicole Fryčová Zdroj: inspirante.cz # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Nová kniha mapuje život profesora Václava Vejdovského Křest knihy o Václavu Vejdovském proběhl počátkem března na Lékařské fakultě UP v Olomouci. Profesní i osobní život proslulého očního lékaře a prvního děkana Lékařské fakulty Univerzity Palackého Václava Vejdovského je obsahem publikace, jejíž autorkou je Renáta Klvačová z Archivu UP. Publikace vyšla v edici Nadace profesora Vejdovského, jedním z jejích kmotrů se stal současný děkan olomoucké medicíny Josef Zadražil. Renáta Klvačová strávila prací na knize o legendě československého očního lékařství tři roky. „Jsem ráda, že jsem mohla z podnětu Nadace profesora Vejdovského tento částečně zapomenutý příběh významného oftalmologa a prvního pověřeného děkana Lékařské fakulty UP připomenout i veřejnosti. Překvapilo mě, v kolika archivech jsem stopy Václava Vejdovského nalezla. Prameny k jeho vědecké a pedagogické činnosti jsem čerpala především v jeho osobním fondu uloženém v univerzitním archivu. Ale jeho osobní život, který čtenáře také zajímá, jsme neznali. Profesor Vejdovský neměl přímé potomky a i o hledání osudů jeho tří bratrů by se mohla napsat samostatná kapitola,“ uvedla autorka. Zjistila mimo jiné, že rodina Václava Vejdovského žila několik století v Kouřimi nebo že jeho pradědeček byl kožešník a toto řemeslo bylo v rodině rozšířené. „V Zemském archivu v Opavě jsem nalezla fondy Bratři Sigmundové, Lutín a Chema, a. s ., Lutín. Vejdovský totiž od roku 1935 působil vedle své funkce primáře zemských ústavů také v lékařském vědeckém týmu firmy Chema vyvíjejícím válečný obranný program. To mohlo být také důvodem, proč byl v roce 1940 nacisty internován. Potvrdila se mi také domněnka, že Vejdovský musel být sledován Státní bezpečností. Bylo to především pro jeho předválečné aktivity v Rotary Clubu a vztahy s Viktorem Stoupalem, významným cukrovarníkem a politikem. Další informace ze záznamů Archivu bezpečnostních složek také dokládají, že Vejdovský operoval manželku prezidenta Hanu Benešovou. Důležitým pramenem byly také rozhovory s pamětníky,“ dodala archivářka, kterou zaujala profesorova profesionalita a lidskost. Charakterové rysy osobnosti prvního děkana lékařské fakulty vyzdvihli během olomouckého křtu knihy i její kmotři. „V současnosti je vzácné najít člověka, který by byl tak pevný ve svých zásadách, jako byl on. Byl členem protinacistického odboje, byl vězněn gestapem, v roce 1968 pak podepsal manifest 2000 slov a ani přes pohrůžky tehdejšího ministra školství svůj podpis neodvolal. Můžeme být právem hrdí na to, že prvním děkanem fakulty byl člověk jeho charakteru a vlastností,“ řekl současný děkan lékařské fakulty Josef Zadražil. „Naše sestry na něj vzpomínají ne jako na génia očního lékařství, ale především na člověka s velkým srdcem. Do ambulance jednou přišla chudá žena a profesor Vejdovský si všiml, že ji kromě problému se zrakem trápí i něco jiného. Odpověděla mu, že jí chcípla koza a že nemá peníze na novou. On vytáhl peníze a zaplatil jí nejen cestu domů, ale přispěl jí na novou kozu,“ přidala další z trojice olomouckých kmotrů sestra Cecílie z Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka. Sestry tohoto řádu sloužily po boku profesora Vejdovského na oční klinice i v době, kdy na jiných klinikách již byla jejich přítomnost režimem zakázána. Třetím kmotrem se stal předseda olomoucké odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých Jan Příborský. Spolu s kmotry biografickou publikaci na Teoretických ústavech pokřtila šampaňským i předsedkyně správní rady Nadace profesora Vejdovského Olga Sýkorová. „Když jsem si knihu přečetla, byla jsem hrdá, že takový člověk žil. A říkala jsem si, že kdyby dnes medici skládali slib a pracovali podle zásad pana profesora, jejich pacienti by byli nejšťastnější na světě,“ uvedla s tím, že autorce patří za odvedenou titěrnou práci na životopisu obrovské poděkování. Během křtu zaznělo také několik úryvků z knihy, které přednesl herec a moderátor Vladimír Hrabal. Publikace mapující život Václava Vejdovského přitom byla pokřtěna nadvakrát. První křest se konal v den 124. výročí profesorova narození v pražském Činoherním klubu. Knihu, kterou v limitovaném nákladu vydala Nadace prof. Vejdovského, uvítali na světě oční lékařka Blanka Brůnová, fotograf Jindřich Štreit a prasynovec prvního děkana olomoucké lékařské fakulty Martin Vejdovský. Martin Višňa RÁMEČEK: Prof. MUDr. Václav Vejdovský, DrSc. (* 15. 2. 1896 v Praze, † 28. 9. 1977 v Olomouci) Jedna z nejvýznamnějších osobností očního lékařství u nás, dlouholetý přednosta Oční kliniky LF UP a FNOL, pedagog, vědec. Po promoci na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze absolvoval dvouleté studium očního lékařství v Paříži, poté nastoupil v roce 1921 na oční kliniku v Brně. V roce 1928 byl jmenován primářem očního oddělení tehdejších Zemských ústavů v Olomouci, oddělení, později kliniku vedl 42 let. Provedl téměř 18 tisíc operací, mimo jiné 251 transplantací rohovky. Jako první na světě provedl rekonstrukci slzného kanálku sliznicí dutiny ústní a jako první v Československu aplikoval tak zvanou Denigovu plastiku při poleptání oka. Za celoživotní práci s pacienty obdržel v roce 1967 Řád práce. Vedle zásluh v oblasti očního lékařství má i podíl na obnovení olomoucké univerzity po druhé světové válce. V letech 1948 a 1954–1958 byl děkanem Lékařské fakulty UP. Založil mimo jiné Spolek českých lékařů v Olomouci, jemuž dlouhou dobu předsedal, a inicioval vznik základní školy pro slabozraké děti v Litovli, dnešní SŠ, ZŠ a MŠ prof. V. Vejdovského v Olomouci. Byl vášnivý turista, milovník přírody, zajímal se také o historii a umění. # ZDRAVÍ: Glaukom je potřeba odhalit včas, může vést až ke slepotě. Jak ho rozeznat? Zelený zákal neboli glaukom je oční onemocnění, při kterém dochází k postupnému odumírání vláken zrakového nervu. Tento nerv přenáší ze sítnice do mozku zrakové informace a jeho poškození má za následek částečnou nebo dokonce úplnou ztrátu zraku. Glaukom se neprojevuje zakalením očních tkání, jako je tomu u šedého zákalu, jeho nebezpečí totiž spočívá v tom, že se rozvíjí zcela bez příznaků a hlavně bezbolestně. Při včasném zachycení onemocnění v jeho počátku lze však zhoršování zraku zabránit. Většina pacientů nemá šanci zelený zákal sama rozpoznat. Degeneraci zrakového nervu způsobuje zvýšený tlak nitrooční tekutiny, který však pacient nemůže poznat. Teprve později začíná docházet k výpadkům zorného pole a k poklesu ostrosti zraku. V takovém případě však glaukomové onemocnění bývá již ve značně pokročilém stádiu. Zelený zákal je rovněž zákeřný v tom, že i člověk s výrazně pokročilým zúžením zorného pole může mít dobrou centrální zrakovou ostrost. Při dalším zhoršení nemoci může ale rychle přijít i o tento zbytek zorného pole a hrozí mu úplná slepota. V Česku je podle statistických údajů postiženo zeleným zákalem zhruba 400 tisíc lidí, přičemž v posledních letech dochází k velkému nárůstu pacientů. Oční lékaři navíc odhadují, že minimálně ještě jednou tolik lidí touto nemocí trpí také a jenom se na to zatím nepřišlo. Těmto dosud neodhaleným lidem hrozí, že mohou kdykoliv oslepnout, ačkoliv nyní nepociťují vůbec žádné potíže. Jak glaukom rozpoznat? Jedinou zbraní proti zelenému zákalu jsou preventivní návštěvy očního lékaře. Každý člověk starší čtyřiceti let by měl absolvovat jednou za rok preventivní vyšetření, zvláště pokud se glaukom vyskytuje v rodině. Důležité je absolvovat důkladné oční vyšetření včetně provedení moderních zobrazovacích metod zrakového nervu. Jeho součástí je vyšetření stavu oka přístrojem zvaným OCT (optická koherentní tomografie). Ten poskytuje lékařům podrobné informace o stavu sítnice a jejích jednotlivých vrstev. Samotné glaukomové onemocnění má řadu forem, nejčastěji jde o takzvaný chronický prostý glaukom, kdy nitrooční tekutina volně protéká zornicí do přední oční komory a dále do tzv. komorového úhlu tvořeného duhovkou a rohovkou. Objevuje se také typ glaukomu, při němž je komorový úhel uzavřený a nitrooční tekutina jím nemůže protékat k odtokovým cestám, hromadí se v oku a její tlak prudce stoupá. Tento stav může vyústit až v akutní glaukomový záchvat doprovázený mlhavým viděním a prudkou bolestí, která může vyvolávat nevolnost. Glaukomový záchvat vyžaduje okamžitý zásah lékaře a laserový či chirurgický operační zákrok, který zabrání vzniku dalších záchvatů. Rizikové faktory Glaukom se týká typicky lidí čtvrté dekády, můžeme se s ním ale setkat i u dětí. Vrozený glaukom se rozvíjí v prvním roce věku, postižené oko slzí, je citlivé na světlo a rohovka je šedavě zkalená. Mladé tkáně postiženého oka ustupují zvýšenému nitroočnímu tlaku a oko tak bývá ve všech rozměrech větší. Rozvoj zeleného zákalu může ovlivnit nejen dědičnost, více ohroženi jsou jím také diabetici. Naprostá většina glaukomů postihuje obě oči, i když v různé míře. Varovným znamením jsou pro lékaře zvýšené hodnoty nitroočního tlaku. Ty samy o sobě sice neznamenají, že se jedná o glaukom, o to důležitější jsou ale pravidelné kontroly. Změny na zrakovém nervu jsou bohužel nevratné, proto je důležité odhalit onemocnění včas a zahájit jeho léčbu. Ta začíná kapkami či jejich kombinací. Pokud není léčba kapkami úspěšná, přistupuje se k laserové či chirurgické operaci oka. Cílem léčby je snížit nitrooční tlak na takovou hodnotu, která nebude vyvolávat další poškození zrakového nervu. Karel Netolický Zdroj: prazskypatriot.cz # Tinnitus se často objevuje v důsledku jiné zdravotní obtíže O této zdravotní komplikaci koluje známá pověra. Pískání či hučení v levém uchu prý znamená, že dotyčného někdo pomlouvá. Pískání v pravém uchu naopak to, že o něm někdo mluví v dobrém. Většina lékařů to ale vidí jinak. Tento zvuk totiž dokáže znepříjemnit život nejednomu jejich pacientovi. Zvláště tehdy, když ho slyší bez přestání a nemá možnost ho vypnout. Ušní šelesty nebo též tinnitus je lékařský termín pro pískání, zvonění, praskání nebo šumění v uších či hlavě, které nemá reálný akustický zdroj. Jedná se o poměrně častý problém. Nějakou formou tinnitu si totiž v Česku alespoň přechodně prošel každý třetí člověk. Sluch zatěžujeme různě silnými podněty 24 hodin denně. Někdy se ušní šelest může objevit jednorázově, například po koncertě, kdy je sluchová soustava enormně namáhána. Obvykle ale do několika hodin odezní. Vážnější problém představuje jeho trvalá, chronická forma. Může jí spouštět poměrně dost chorob a stavů, jako nedostatečné prokrvení mozku, prodělané ušní choroby, některé infekce, zhoršená funkce štítné žlázy, choroby krční páteře, ale i psychické poruchy, cukrovka nebo problémy se zuby. Vzhledem k tomu, že se tinnitus zpravidla objevuje právě v důsledku jiné zdravotní obtíže, měl by to být signál k neprodlené návštěvě lékaře. Pískání v uších totiž zhoršuje celkový psychický stav, náladu i soustředěnost. Pacienti mohou trpět depresemi, poruchami spánku i bolestmi hlavy. Čím dříve jsou příčiny obtíží objeveny, tím snazší je jejich léčba. Pokud je důvodem pískání v uších strnulá krční páteř, může pomoci masáž. Nejčastější příčinou akutních problémů je však nedostatečné prokrvení vnitřního ucha. Pomoci může podání infuze s léky, které rozšiřují krevní cévy, prokrvují tkáně a mají protizánětlivé účinky. Další možnost představuje hyperbarická oxygenoterapie. Pacient v přetlakové komoře dýchá čistý kyslík, jehož větší množství v krvi se dostane k většímu množství tělních buněk včetně těch ve vnitřním uchu. Při léčbě chronického tinnitu se využívají různé postupy a metody, jako magnetoterapie, terapie zvukem, akupunktura, laser apod. Prevencí tinnitu je zdravý životní styl a vyhýbání se hlučnému prostředí. Pro pacienty je důležité vyvarovat se situací, které obtíže zhoršují. Pro zmírnění či odstranění psychického tlaku doporučují lékaři naučit se obtíže ignorovat, nejlépe činností, která zabaví a pomůže přestat na nepříjemné zvuky myslet. Antonín Vraný Zdroj: zdravi.euro.cz, bebalanced.cz # SPORT: Za Františkem Skoumalem Zemřel po krátké těžké nemoci dne 3. března 2020 ve věku nedožitých 82 let. Není divu, že se 6. března v obřadní síni krematoria v Šumperku rozloučení s ním zúčastnilo tolik lidí – přátel, sousedů a členů oblastní odbočky SONS Šumperk i odjinud. František byl pohodový člověk, měl hodně přátel, vždy usměvavý, se smyslem pro humor. Narodil se 9. září 1938 v Šumperku a svůj život prožil v Bludově a pracovně v Šumperku, tedy kromě školní docházky v Základní škole pro nevidomé v Brně. V roce 1954 absolvoval telefonní kurz u Josefa Šedivého v Závodě první pětiletky v Šumperku a brzy nato začal pracovat na telefonní ústředně v šumperských pekárnách. V roce 1959 nastoupil do závodu Eternit Šumperk a zde na ústředně pracoval až do odchodu do důchodu. František patřil k zakládajícím členům organizace nevidomých v Olomouckém kraji, založené v roce 1959, která byla součástí Československého svazu invalidů. Již o rok dříve ale spoluzakládal Kroužek nevidomých šachistů, který tvořil jádro pozdějšího Oddílu zrakově postižených sportovců Sportovního klubu Olomouc Sigma – Moravské železárny. Šachy se naučil jako malý chlapec při hospitalizaci na očním oddělení ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Královské hře se aktivně a úspěšně věnoval po celý život. Zúčastňoval se mnoha turnajů pořádaných jak mateřským oddílem, tak i v rámci celé republiky; okresních a krajských přeborů i mistrovství republiky. Dalším jeho celoživotním zájmem bylo esperanto, které zvládl jako samouk. Byl pravidelným odběratelem několika esperantských časopisů v bodovém písmu, také si dopisoval se zahraničními nevidomými esperantisty. A ještě měl jednoho koníčka – v roce 1990 si pořídil radiostanici CB, takzvané „síbíčko“ a stal se vášnivým radioamatérem. V roce 1997 při povodních, které zasáhly celou Moravu i Šumpersko, zajišťoval spolu s dalšími kolegy-síbíčkáři informační servis pro oblasti, s nimiž bylo přerušeno telefonní spojení. I později přes vysílačku spolupracoval s civilní obranou, za což obdržel v roce 2016 ocenění od šumperského starosty. A moje osobní vzpomínky? V polovině šedesátých let jsem se jako elév v šachu mezi prvními setkal s Františkem. Patřil odjakživa k našim nejlepším hráčům a já jsem z něj měl zpočátku velký respekt. Ale pak jsme se u šachovnice i mimo ni potkávali po dlouhá léta jako přátelé. Byl účastníkem prvního letního šachového turnaje v rekreačním středisku ostravské organizace nevidomých a slabozrakých v České Vsi u Města Albrechtice. Bylo to v roce 1972 a pak znovu každé prázdniny až do uzavření střediska. Z České Vsi mám jednu epizodu, na kterou rád vzpomínám. Jednou odpoledne jsme si s Františkem Vladimírem a Standou vyšli na vycházku do okolí. Po cestě jsme hráli šachy, tedy zpaměti a to dva proti dvěma. Krásně nám to šlo a náhle jsme zjistili, že jsme minuli osadu Jelení, kde jsme se chtěli otočit, a že směřujeme do Karlovic, vzdálených od České Vsi 15 kilometrů. A tak jsme se rozhodli, že dojdeme až tam. Až jsme zaslechli hlasy lidí z nějakého rekreačního střediska, tak jsme se obrátili zpět. A opět šla jedna partie za druhou a na večeři jsme dorazili sice trochu opožděně, ale v naprostém pořádku. Naposledy jsme se s Františkem Skoumalem setkali na Valné hromadě Oddílu zrakově postižených sportovců před dvěma roky zde v Olomouci. Při příležitosti 60. výročí založení šachového kroužku, 35. výročí založení oddílu a jeho osmdesátin mu byl udělen pamětní list. Věřím, že i vy, kteří jste Františka znali, také na něj rádi zavzpomínáte. Jan Příborský # INZERCE Koupím levně pravoruční psací Pichtův stroj. Kontakt: 736 225 462 ** Kdo ze čtenářů Zory by měl zájem o elektronický způsob doručování letáků Billa, může se obrátit mailem na Veroniku Kubíkovou, v.kubikova@billa.cz. # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 8, duben 2020 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.