ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 104 číslo 6 březen 2020 OBSAH: ÚVODEM Virózy, infekce, imunita POZVÁNKA K setkání do Jičína ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně LIDÉ KOLEM NÁS O životě uživatelů Sociálního centra pro zrakově postižené občany v Brně Chrlicích Rozhovor s nevidomým rybářem Petrem: „Ztratil jsem se 15 metrů od bivaku, když jsem šel na záchod!“ ZORA INFORMUJE Výstava v Brně ukazuje život vodicích psů Natržené či zašpiněné bankovky musí obchodníci přijmout BUDE VÁS ZAJÍMAT Nevidomá fyzioterapeutka pomáhá lidem od bolesti těla i duše dTest: Co nového čeká spotřebitele v roce 2020 ZDRAVÍ Světový den ledvin letos připadl na 12. března Kvůli úrazu přišel o zrak, po letech díky českým lékařům opět vidí Utajené nemoci našich prezidentů – 1. část SPORT „Ze života slepce“ – nevidomého sportovce Ondřeje Zmeškala # ÚVODEM: Virózy, infekce, imunita Kdysi jsme si dělali legraci (dost nebezpečně, prý, neb za minulého režimu nebylo bezpečné dělat si legraci z čehokoli kromě komunální satiry) z přehánění publicity klasiků komunismu. Otevřeš rádio – tam Lenin! Otevřeš noviny – Lenin. Otevřeš televizi – zas Lenin – člověk aby se bál otevřít konzervu! Dneska nemáme ideologické povinnosti tohoto typu, ale zas – asi z vlastní tvůrčí kreativity žurnalistů – se pravidelně přemnožují toho času módní slova, témata, obory. Teď je to například koronavirus. Leze mi i do mailové pošty – jen od našeho vedení jsem dostal už tři návody, co dělat… No jo, ale co budu dělat s těmi nesporně užitečnými informacemi, když zatracený koronavirus ne a ne chytit?! Jenom abych se zas bál i otevřít konzervu, že tam bude nikoli on sám, ale spousta informací o jeho řádění. Já mám ale podstatně víc problémů s jinou potvorou, jen o hlásku odlišnou, ale asi nebezpečnější – korunavirem. Řádí dost nevybíravě v mojí peněžence a nejvíc aktivit zaznamenávám, když na její obsah zapomenu. Třeba ve vinotéce. To pak zjistím, že mi zas vybílil hlavně přihrádku s papírovou měnou. Pochopitelně korunovou. Jen mám podezření, že nejde o virus, nýbrž o roztoče. Ten je přece jen větší – jak by ostatně to mikromikromrňavý nic mohlo sežrat za večer i pětistovku, no řekněte! Roztoč má v průměru 420 mikrometrů až několik milimetrů, což je proti viru chřipky (0,5 – 5 mikrometrů), ale dokonce i bakterie (jednotky mikrometrů) úplný obr. Jenže, když to bude roztoč, nepůjde o infekci, nýbrž o – o co vlastně? Zamoření? Kolonizaci? Zatímco infikovat vás může jak virus, tak bakterie, roztoč třeba i pije krev. Tedy u včel to vím jistě, pije hemolymfu a krev tím pije mně. Ovšem to je už spíš hájemství jazyka než mikrobiologie. Virové infekce jsou různé a nejsou proti nim účinná antibiotika, viry napadají nejen nás, ale třeba i tabák nebo jiné rostliny, zvířata, dokonce i buňky. Co mě ale zaráží – když se mluví o takových infikujících potvorách, napadená oběť se nazývá hostitel. K čertu, copak jsem něco takového zval, abych to musel hostit? Nota bene když vir toho hostitele využívá k množení? A bakterie vlastně taky. Naštěstí tady je imunita. Imunita. Také krásný pojem. Hodí se jak do medicíny, tak i do politiky. A zatímco v prvé dělá dobrotu a pomáhá hostiteli, aby hostitelem být nemusel, v případě politiky naopak vytváří dlouhodobé situace povinného hostitelství – taková poslanecká imunita už nás stála peněz! Viry, bakterie i roztoči by asi hlasovali proti imunitě. Parazit dvounohý, kterému se nedá ani náhodou říkat roztoč, i když snadno roztočí spousty milionů až jednotky miliard, u nás zatím vždycky hlasoval pro. Být imunní proti nemocem, virům nebo bakteriím, ale i roztočům (prý to také jde), to je dobré. Za tuhle imunitu můžete děkovat jak svým předkům, tak i svojí životosprávě. Můžete ale být imunní i proti dobrým radám, imunní vůči vzdělání nebo dobrému tónu či vkusu – ale to už se imunita dobrá potkává s tou parlamentní. Nebo naopak já sám pořád nejsem imunní vůči idiotům, hulvátům nebo arogantním vzorkům populace. Tak nevím, jestli to není jako s cholesterolem, kde je jeden dobrý a jeden zlý. Teď jen aby se ta moje dobrá imunita nenechala sežrat tou špatnou, což přeji i vám. Za sebe i redakci. Příjemné čtení nebo poslech Václav Senjuk # POZVÁNKA: K setkání do Jičína Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých, odbočka Jičín, Vás srdečně zve na odpoledne nevidomých a slabozrakých umělců k 25. výročí OO Jičín. Zveme všechny členy nejen oblastní odbočky SONS ČR, z. s., ale i veřejnost. Můžete se těšit na vystoupení našich nadaných členů OO v Jičíně. Od 13. hodin vám bude prezentovat ukázku výtvarných děl inspirovanou Jičínem a blízkým okolím slabozraký kreslíř a malíř Lukáš Černý, DiS. Od 14. hodin vystoupí nevidomá zpěvačka, lektorka zpěvu a skladatelka Simona Maierová, DiS. A během odpoledne vás čeká malé – velké překvapení. Datum konání: středa 8. dubna 2020 Program: 13 hodin – vernisáž Lukáš Černý, DiS., slabozraký kreslíř a malíř 14 hodin – koncert Simona Maierová, DiS., nevidomá zpěvačka Místo konání: K-klub – Valdštejnovo nám. 99, Jičín www.sons.cz/jicin # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně V českolipské odbočce byli poctěni milou návštěvou, přišli žáci z MŠ a ZŠ v Horní Libchavě. Jeden z nich, Saša má právě babičku se zrakovým znevýhodněním a přál si vidět, kam chodí za poučením i za zábavou. Chtěl ale také svým spolužákům ukázat, co všechno babička a osoby s postiženým zrakem dovedou. Po vzájemném představení si všichni například vyzkoušeli rozpoznávání mincí a bankovek, psaní svého jména na Pichtově psacím stroji, chůzi s bílou holí, střílení podle zvuku, showdown, zahráli si různé stolní hry a seznámili se s některými kompenzačními pomůckami. Pro představu, jak vidí někteří lidé s postižením zraku, si vyzkoušeli simulační brýle. Do olomoucké odbočky přišel 6. února na besedu majitel tamního Zmrzlinária Café Centro Lukáš Ráb. Jeho provozovna se rekonstruuje, a tak měl čas pohovořit o svém podnikání. Nejprve popsal, jaká cesta ho vedla k tomu, že do tajů studené pochoutky pronikl tak hluboce. Přítomní se dozvěděli, že každý opravdu nepatrný detail má na výslednou chuť velký vliv. Už vědí, jaká má nebo nemá být pistáciová zmrzlina, proč jsou v kvalitní vanilkové zmrzlině vidět drobné tmavé tečky… Ale kromě podrobností o běžně známých příchutích toho teď vědí víc i o příchutích exotičtějších. Zapojili i chuť a čich, protože podnikatel přinesl ochutnávku čtyř druhů zmrzliny. Na šumperskou odbočku 17. února zavítaly dvě příjemné dámy z Centra oční a estetické medicíny Ottlens. MUDr. Lenka Ottová a Kamila Hlavsová, M. A., přijaly pozvání do Křesla pro hosta a povídaly o všem, co jejich činnost v centru zahrnuje a pro koho je určena. Najdete zde tým odborníků sestavený z lékařů, optiků, optometristů a oftalmologických sester. Všichni do jednoho mají za cíl pečovat o klientův zrak, předcházet méně vážným i závažným zrakovým vadám, řešit problémy a nebo jen udržet vidění na stejné úrovni a zabránit zhoršení. Kromě toho, že se soustředí na prevenci, léčbu a podporu zraku, zabývají se také řešením estetických problémů. Těmi mohou být například bradavice, převislá oční víčka, povislé koutky úst… Děti v České Lípě ještě jednou, tentokrát z MŠ Východní. Hned před vchodem do budovy je přivítala informace z majáčku spuštěná vysílačkou pro nevidomé a nasměrovala je do 1. patra, kde už čekaly vodicí dámy Kaya a Glorie s páníčky. Po úvodním představení zařízení vyprávěla paní Lída o životě osob se zrakovým znevýhodněním. Praktickými ukázkami se děti poučily, jak se mají chovat k nevidomým a k vodicím psům. O výcviku psích pomocníků si poslechly ukázku z knihy „Nabu, Nelsí a škola pro superpsy“ a potom si vyzkoušely chůzi s klapkami kolem židlí a některé zvukové a hmatové hry. Více o akcích se dočtete na sons.cz. # LIDÉ KOLEM NÁS: O životě uživatelů Sociálního centra pro zrakově postižené občany v Brně Chrlicích Jeho hlavní službou je domov pro osoby se zdravotním postižením, hlavně zrakovým. Dnes ji využívá 104 lidí z celé ČR, kteří ve svém původním domově (už) nezvládají řešit těžké životní situace a běžné denní činnosti. Dalších až 5 míst je určeno pro službu odlehčovací, tedy k dočasnému pobytu pro občany, jejichž rodina se o ně krátkodobě nemůže postarat. O životě uživatelů i práci zaměstnanců Sociálního centra pro zrakově postižené občany v Brně Chrlicích jsme si povídali s jeho ředitelem Ing. Milošem Palečkem. Můžete nám přiblížit běžný život ve vašem centru? Naše práce i život uživatelů směřuje k tomu, aby se pro ně stalo centrum skutečným domovem. A také k jejich co největšímu osamostatnění. Hlavně v oblastech podávání stravy, osobní hygieny a jednoduchých úkonů sebeobsluhy. Klíčová je i prostorová orientace. Nového uživatele seznámíme s jeho pokojem, později ho učíme cestu do jídelny a po budově. To je úkolem dvou speciálních pedagogů, kteří vyučují také Braillovo písmo a práci s některými kompenzačními pomůckami. Pomocí různých typů zábradlí a madel, které označujeme provázky i visícími figurkami, usnadňujeme uživatelům pohyb po chodbách. Důležitá místa jsou popsána braillskými popisky. Ovšem Braillovým písmem tady vládnou jednotlivci. Senior, který po šedesátce přijde o zrak, se ho už většinou nenaučí. Orientace mimo budovu je už těžší. Využíváme k ní haptické mapy zámku a okolí. Uživatelé je sice hmatem zkoumají, ale při vlastním pohybu se podle nich orientovat nedokážou. Výuku proto realizujeme opakovaným nácvikem trasy. Kromě zmíněných dvou speciálních pedagogů máme pro tyto účely skupinu šesti dalších terapeutů. Ti také doprovázejí uživatele k lékařům, zajišťují nákupy apod. Další čtyři terapeuti pracují v terapeutických dílnách. Za zámkem je rozlehlá zahrada s příjemným posezením, houpačkou a jednoduchými cvičícími stroji. Pro samostatný pohyb tu uživatelé naleznou vhodnou a bezpečnou trasu. Chodí sem však méně, než bych si přál. Raději tráví čas na menším nádvoří na druhé straně zámku, kde jsou v kontaktu s ulicí, lidmi, dopravou. Zdá se, že preferují pocit být v rytmu života. Někteří uživatelé jsou odvážní a jezdí do restaurace, do města i mimo něj. Máme dva druhy dílen. Terapeutické slouží k rozvoji a udržení manuálních a komunikačních schopností. V šicí a košíkářské dílně pracuje asi 30 uživatelů včetně seniorů nad 60 let za občerstvení a dobrou náladu. Keramická dílna není v tuto chvíli obsazena, dělají se tu náhradní činnosti jako navlékání korálků nebo trhání vatelínu. Naší filozofií je zaměstnat uživatele, proto dbáme na to, aby jejich podíl práce činil 80 až 90 %. Výjimku představuje dílna šicí. Podařilo se nám také zřídit dvě dílny s chráněnými pracovními místy. Za mzdu v nich pracuje 10 uživatelů v produktivním věku. V první kompletují kartičky s dětskými motivy, ve druhé pracují pro brněnskou společnost Simeva. Sušili jsme hlívu ústřičnou, kompletovali stavebnice a v současnosti demontujeme elektrické rozvaděče. To jsou činnosti, ve kterých bývají nevidomí šikovní. Učinit život příjemný a zajímavý se snažíme i dalšími způsoby. Mou srdeční záležitostí je hudba. Vedu místní pěvecký sbor, v němž zpívá okolo 20 osob, uživatelé i okolní občané. Pořádali jsme vánoční koncert nebo koncerty potmě v našem historickém sklepě z 16. století. Návštěvníky na jejich místa naváděli tmou nevidomí průvodci. Když koncert skončil, symbolicky jsme rozžali jednu svíčku. Akce měla zpočátku velký ohlas, vysílal ji i brněnský večerník. Každoročně pořádáme vlastní pěveckou soutěž „Chrlický slavík“. Ve speciální místnosti se věnujeme muzikoterapii. Při hudbě tu lze cvičit na míčích a židlích, bubnovat a vyluzovat různé zvuky nebo jen relaxovat. Pořádáme i sportovní soutěž „Chrlická žaba“ (žába jako symbol skákání). Disciplíny jsou třeba chůze v přímém směru na určitou vzdálenost, jízda na dvoukole, hod šipkami atd. Navštěvujeme hudební dýchánky technického muzea, koncerty, solnou jeskyni, chodíme plavat. Uživatelé se učí práci s počítačem, a to i mezi sebou. Vypozorovali jsme, že zkušený nevidomý lektor je pro nevidomého žáka lepší než vidící. Všichni naši uživatelé ale nejsou mladí a soběstační. Někteří u nás také umírají, v průměru jeden měsíčně. Jednou z mých pracovních priorit je tedy nabídnout asi 20 lidem v posledním životním období co nejpříjemnější prostředí a potřebné služby. Zaměstnáváme zdravotní sestry, obvodního lékaře, zajišťujeme převozy na odborná vyšetření a snažíme se o to, aby uživatelé nebyli celodenně připoutáni k lůžku. Ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami pro ně zajišťujeme polohovací vozíky, které jsou na míru těla a umožňují zvolit jeho stabilní polohu. Uživatelé na nich sedí s upevněnou hlavou i tělem, aby nepřepadli. Zkusí si tak některé úkony sebeobsluhy a dostanou se mezi ostatní lidi. Tím se jim minimálně zlepší nálada, ale také často zjišťují, že život ještě nekončí. Kolik zaplatí běžný uživatel za vaše služby? Náš roční rozpočet činí okolo 40 milionů Kč. Zhruba polovinu uhradí uživatelé za ubytování a stravu (průměrně 5000 Kč za lůžko a 5000 Kč za stravu měsíčně). Pokud uživatel pobírá menší důchod, zaplatí méně. Vždy mu musí zůstat kapesné 15 procent z důchodu na osobní potřebu. S jeho svolením může tyto prostředky spravovat naše účetní uživatelů. Zajišťuje, aby se s penězi hospodařilo v jeho zájmu. Druhou položkou jsou příspěvky na péči. Naši uživatelé pobírají jeho 2., 3. a 4. stupeň. Dostáváme ho my a poskytujeme péči odpovídající jeho výši. Vykazované úkony souvisejí s podporou samostatnosti. Někomu je nutné podávat stravu, léky, pomoci při hygieně nebo vyměnit inkontinenční pomůcky. Jako péči vykazujeme terapeutické dílny i odbornou komunikaci s uživatelem. U těch samostatnějších nabíhají poplatky právě za tyto tzv. soft úkony. Zbylých 20 milionů Kč jsou příspěvky od našeho zřizovatele, Ministerstva práce a sociálních věcí. Malou část tvoří i úhrady za zdravotní výkony. Sociální zařízení se obecně dlouhodobě potýkají s tím, že zdravotní pojišťovny neuznávají některé zdravotní výkony, jako třeba podání léků nevidomému. Tvrdí, že pacient si lék do úst umí dát sám. Jenže který lék? Jak ho pozná? A existuje spousta dalších výkonů, u kterých podle nás zdravotnictví nepokrývá náklady na zdravotní péči v sociálních službách. Do značné míry je tak platíme ze svého. Někdo to může vnímat jinak, ale podívejme se třeba na strukturu příjmů a výdajů u našich osmi zdravotních sester. Náklady na jejich práci pro nás představují 300 tisíc Kč měsíčně, pojišťovna ale zaplatí jen 15 tisíc Kč měsíčně. Máme i své sponzory a nadační fond. Cíleně přispívá okolo 300 tisíc Kč ročně sociálně slabším uživatelům na kompenzační pomůcky, dovolené nebo na vánoční a velikonoční dárkové poukázky. Vaší specialitou je dvoupokojový byt potmě. Jak ho využíváte? Organizujeme v něm krátkodobé zážitkové pobyty a cvičíme personál v činnostech, které nevidomí běžně dělají. Třetím účelem je terapie tmou. K dispozici je tu strava a nápoje, stůl, židle, postel a sociální zařízení, nesmíte mít žádnou elektroniku. Několik lidí to vyzkoušelo. Já sám jsem tu strávil 24 hodin. Své poznámky a myšlenky jsem si psal na velké papíry a podařilo se mi některé (již zapomenuté) vzpomínky obnovit, nejvíce na dětství. Byl bych samozřejmě velmi rád, kdyby se terapie tmou více prosazovala. Příznivá je myslím i cena. (Zájemci najdou naši nabídku na webových stránkách centra). Antonín Vraný # Rozhovor s nevidomým rybářem Petrem: „Ztratil jsem se 15 metrů od bivaku, když jsem šel na záchod!“ Jaké je chytat ryby poslepu? V úplné tmě? Pro vidoucího hrozná představa! Jak si poradit s pohybem u vody, kde to je samý kořen a výmol? A jak pracovat s rybářským vybavením, které je mnohdy titěrné, třeba rybářská jehla? Navázat háček nebo manipulovat s prutem. Nic jednoduchého! Se všemi těmito překážkami se musí vypořádat nevidomý rybář Petr Odvářka, který letos stanovil nový český rekord v nejdelší rybářské výpravě, kdy u vody strávil 70 dní… Petr rybaří od roku 1990, letos bude mít 30. výročí. Na ryby chodí už od té doby, kdy ještě viděl. Pak bohužel přišel okamžik, kdy se mu začal zrak ztrácet. Kdekdo by v sobě nenašel sílu v rybařině pokračovat. Proč? Složitý terén u vody, komplikovaná manipulace s vybavením, vázání návazců a montáží poslepu… Jenže! Když člověk rybařinu miluje, překoná všechny překážky. A ještě si z toho dokáže udělat srandu. Tak jako Petr: „Musíte myslet na to, že když nevidíte a spadne vám jehla na zem, tak už ji nemusíte najít. Většinu času strávíte tím, že pořád něco hledáte. Vše musí být neustále na svém místě, nikdo nesmí s ničím hýbat, jinak nic nenajdu.“ Petře, musím se k něčemu přiznat. Když jsem se dozvěděl, že budeme dělat rozhovor, tak jsem si jednou na rybách vyzkoušel chytat se zavřenýma očima. Třeba se pokusit navázat háček „poslepu“, anebo dojít z křesílka k prutům, které byly jen několik metrů daleko. No, moc se mi to nedařilo – při té procházce k prutům se zavřenýma očima jsem si málem zlomil nohu o kořen! Jak to vlastně zvládáte? Měl jsem tu výhodu, že jsem přicházel o zrak postupně, takže to není takový šok. Když někdo přijde o zrak ze dne na den, je to daleko horší. Měl jsem čas naučit se vše postupně a předem. Chodíte k vodě sám nebo s doprovodem? Na ryby chodím s vodicím psem, který mne dovede na místo. Samozřejmě, že když jedu na delší dobu, tak mě někdo odveze autem. Mám s sebou hodně věcí. A když jedu někam, kde to neznám, nemohu tam být sám. Jak dlouho vlastně rybaříte? A jak jste začínal? Je mi 38 let a povolenku mám od roku 1990. Než se mi zhoršil zrak, rybařil jsem jako každý druhý. Žádnou velkou vědu jsem z toho nedělal. Klasika na brčko, na háček strouhánku, primitivní montáž. Rád na to vzpomínám. Pořád před sebou vidím, jak splávek zajížděl pod vodu. A kde nejraději rybaříte? Nejraději mám řeky, spíš malé revíry. Nehoním se za velkými rybami. Hlavně ať je klid a něco bere. Česká televize v reportáži o vás uvedla, že jste zcela oslepl až v průběhu života. Když se to stalo, věděl jste, že u rybaření zůstanete? Byla ta rybářská vášeň tak silná, anebo jste se k rybaření vrátil až po dlouhých letech? Nechápejte mě zle, ale přece jen – osobně nevím o žádném nevidomém rybáři. Pro mě je vaše láska k rybaření opravdu hodně úctyhodná! Zlom pro mne nastal v 18 letech, kdy jsem si chtěl udělat řidičský průkaz, a při běžném vyšetření se ukázalo, že místo řidičáku dostanu důchod. Viděl jsem normálně, takže jsem to moc nechápal, ale doktor mi řekl, že asi v 30 letech oslepnu. No, sekl se jen o tři roky. V 33 letech jsem oslepl úplně. Měl jsem hodně volného času, takže jsem v rybaření pokračoval, i když se mi zrak zhoršoval. Akorát už jsem nemohl chytat na plavanou. V roce 2008 jsem poprvé vyrazil pod bivak. Do dnešního dne mám na kontě 52 výprav, z čehož nejkratší trvala 3 dny a nejdelší 70 dní. Celkem to dělá neuvěřitelných 670 dní pod bivakem. Řekl jste, že jste na ryby chodil i v tu dobu, když jste viděl. Když takovou vodu navštívíte, „přehraje“ se vám v hlavě to, jak si ji pamatujete? Anebo ji už vnímáte jinak? Když sedím na místě, kde to znám, tak to mám pořád před očima. Je to zajímavý pocit. Někdy si říkám, že je lepší nevidět, protože se podle mne vše mění k horšímu. Kácí se stromy, budují se nové silnice, dělají cyklostezky a tak dále. Jsem rád, že se na to nemusím dívat… Užíváte si teď rybařinu stejně tak, jako tomu bylo v těch chvílích, kdy jste viděl? Užívám si to určitě víc. Mám spoustu času a pokaždé se těším, co zas u vody zažiju. Když nevidím, prožívám spoustu komických situací. Například, když jsem ještě trochu viděl, tak jsem na hladině zahlédl něco hnědého. Šplouchalo to a blížilo se to ke strunám. Myslel jsem, že je to bobr. Chtěl jsem ho vyplašit, a tak jsem na něj zakřičel: „Táhni, ty kur…!“ a hodil po něm klacek. V tom se ozval hrozný řev, protože to nebyl bobr, ale plavající paní. Hned jsem se omluvil, ale trapas to byl tedy pořádný. Myslel jsem, že se propadnu do země. Byl to ještě větší trapas než ten, když jsem hodil po vodácích kouli šrotu (smích). Házel jsem do vody koule krmení, a najednou se ozvala rána a řev. „Jsi snad slepý?“ ozvalo se. „No, trochu jo,“ odpověděl jsem. Nastanou u vody nějaké situace, které jsou běžné, ale pro nevidomého člověka komplikované? Stalo se mi, že jsem se ztratil. Šel jsem na záchod. Bylo to asi 15 metrů od bivaku, a jak jsem se vracel, ztratil jsem směr. Chodil jsem pořád dokola. Nemohl jsem najít bivak, všude tráva, žádný orientační bod, který by mne navedl zpátky. Hrozná situace… Mobil jsem nechal v bivaku a ani psa jsem neměl, abych si ho zavolal. Bezmocně jsem seděl a doufal, že mi někdo zavolá. Podle zvuku bych poznal, kam mám jít. Nebo by mohl přijít náhodný rybář a vysvobodit mne ze zakletí. V duchu jsem si přehrával, co bych řekl tomu, kdo by došel a viděl mě, jak tam sedím desítky metrů od bivaku. „Co tady děláte?“ „Co asi, vidíš ne? Čekám, až mi někdo zavolá,“ směje se. Vloni v létě jste dokázal stanovit nový český rekord v nejdelší rybářské výpravě. U vody jste strávil 70 dní! Jak jste přišel na tento nápad? Každý rok jezdím pod bivak třikrát až pětkrát na 10 dní. Už mě to nebavilo pořád dokola rozbalovat. Tak jsem si řekl, že pojedu jen jednou a aspoň na 30 dní. Kamarádi mě hecovali, že to nedám. Hledal jsem na internetu informace o nejdelší rybářské výpravě. Zjistil jsem, že oficiální český rekord je 42 dní. Tak jsem si řekl, že se s tím nebudu párat a zkusím rovnou 70 dní. Jak dlouho probíhaly přípravy? Bylo nutné na něco speciálně myslet, anebo šlo „jen“ o to mít všeho pořádné množství na 70 dní? Připravoval jsem se na to tři čtvrtě roku. Nejprve jsem oslovil agenturu Dobrý den, která u nás tyto rekordy zapisuje. Musel jsem zajistit nějaké sponzory a připravit rodinu na to, že nebudu takovou dlouhou dobu doma. Nebylo to vůbec jednoduché. Muselo se všechno nakoupit a nachystat. Chtěl jsem mít jistotu, že to klapne na 100 %. Sám bych nezvládl udělat návazce, takže mi pomáhala manželka. Počítal jsem tři na den, takže 210 kusů. Všeho bylo potřeba strašně moc. Vody se spotřebovalo 250 litrů, plynu do chladničky 25 kilo. Některé věci jsem musel mít dvakrát, kdyby se něco rozbilo. Taky jsem musel vymyslet, jak to budu celé natáčet, to byl dost problém. Nikdy nevíte, co vlastně fotíte nebo natáčíte. Koupil jsem si sluneční brýle, v kterých byla zabudována kamera s fotoaparátem. Potíž byla v tom, že jsem nikdy nevěděl, jestli se to vlastně vůbec zapnulo nebo vypnulo. Uchování jídla se řešilo pořízením plynové chladničky. Nejlépe se mi podařilo vyřešit umývání. To jsem řešil tak, že jsem se prostě nemyl. 70 dní je hodně dlouhá doba. Myslím, že musely přece přijít i hodně kritické okamžiky. Co byly ty nejhorší chvíle? Nejhorší chvíle přišla za pár dní, když jsem zjistil, že budu mít asi málo piva... Ale teď vážně: Prvních 21 dní bylo hrozných. Pořád pršelo a řeka byla neustále zvednutá. Nedalo se prakticky chytat. Tři dny jsem neměl nahozeno vůbec. Jednu noc napršelo za hodinu 55 milimetrů a vyplavilo mi to bivak. Pak přišel ten nejhorší okamžik: 37. den jsem v jednu hodinu v noci uslyšel praskání. Odhadl jsem, kde to zhruba bylo, popadl jsem psa a dal se na útěk. Následně se ozvala obrovská rána a strom z druhého břehu spadl přímo na bivak. Naštěstí se kmen zasekl o strom, který stál před bivakem. Jinak bych měl vše zničené. Jedna větev padla přímo tam, kde před pár dny chytal kamarád. Nevěděl jsem, co dělat. Pořád v tom praskalo, myslel jsem, že to ještě může nějak spadnout. A aby toho nebylo málo, odpoledne jsem se dozvěděl z rádia, že asi kilometr ode mne byla spatřena puma. A mezi ty nejkrásnější okamžiky řadíte co? Nejkrásnější bylo, když za mnou přijel můj 5letý syn. Poprvé v životě přespal v bivaku. Měl zrovna narozeniny a já chytil amura 86 centimetrů. To byl pro něho i pro mne veliký zážitek. Taky byl velmi emotivní poslední den. Měl jsem poslední záběr, přišel kapr 70 čísel dlouhý. Byla v tom veliká symbolika: 70 dní – 70 centimetrů. Byl to taky jediný velký kapr, kterého jsem chytil. Bral jsem to jako dárek od svatého Petra na rozloučenou. Výprava byla určitě hodně náročná i co se třeba krmení a nástrah týče. Jak jste řešil tohle? Měl jsem s sebou naprosto všechno, na co si vzpomenete: boilies, pelety, kukuřici, tygřáky, buráky, hrách, šrot, řepku, pšenici. Celkem toho bylo 350 kilo. Krmil jsem různě podle situace. Každý týden jsem měnil taktiku krmení. Nejčastěji jsem chytal na tygří ořech, kukuřici a boilies, ale výborně fungoval i obyčejný chleba, rohlík a brambor. Chytat se dá prakticky na vše. Zkoušel jsem i gumové medvídky, psí granule, česnek i sršně jsem tam napíchl. Máte někde zaznamenáno, co jste vlastně za celou výpravu nachytal? Anebo pro vás ryby zase až takovou roli nehrály? Nejvíc jsem nachytal myší, těch bylo přes 300. Pro samotný rekord nehrály ryby roli. Důležité pro mne bylo vydržet a neopustit lovné místo. Ale úlovky jsem samozřejmě počítal. Vymyslel jsem si takové počítadlo, jelikož pro mě něco někam zapisovat je dost složité. Takže, když jsem chytil kapra, tak jsem hodil do kýble boilies 16 mm, dravec 20 mm a peleta byl „plevel“. Celkem jsem chytl 16 různých druhů ryb – 196 kaprů, 30 dravců a 311 dalších ryb. Uvedl jste, že tím hlavním smyslem výpravy bylo, abyste ukázal, že i lidé s hendikepem mohou rybařit. Jste spokojený s tím, jak to dopadlo? Ano, jsem spokojený. Ohlasy byly velké. Mě osobně inspiroval nevidomý kluk, který běžel napříč republikou za 5 dní. Taky jsem chtěl něco dokázat. Třeba to bude inspirovat i ostatní. Můžeme se na podobnou výpravu těšit i v budoucnu? Anebo už stačilo? Loňského Silvestra jsem strávil v bivaku u vody a byla to paráda. O půlnoci jsem vlezl v prsačkách do vody a otevřel jsem si šampus. Letos jsem navrhl manželce, že bychom si mohli u vody udělat Štědrý den. Řekla mi, že jsem se snad z těch ryb už dočista pomátl a ať radši jedu na 100 dní. Takže ji beru za slovo a vyrazím! Třeba se tento rozhovor jednou dostane do rukou někomu, koho také trápí nějaký hendikep, anebo vážné zdravotní komplikace. Co byste takovému člověku vzkázal? Vzkázal bych jim: Nikdy neříkej nikdy! Za pomoci rodiny a kamarádů se dá dokázat všechno, i když to ze začátku bude velmi těžké. Petrův Zdar a děkuji za rozhovor! Redakce InRybar.cz Pozn. red.: reportáž České televize můžete zhlédnout zde: https://www.inrybar.cz/ostatni/rozhovory/rozhovor-s-nevidomym-rybarem-petrem # ZORA INFORMUJE: Výstava v Brně ukazuje život vodicích psů V Malé galerii Technického muzea v Brně můžete až do léta navštívit výstavu Vodicí pes – průvodce nevidomého člověka, která přibližuje život takto speciálně vycvičeného pomocníka. Výstava je rozdělena do sedmi tematických skupin, v nichž se návštěvníci dozvědí, jaká plemena jsou pro tuto službu vhodná, jakými testy musí takové štěně či již vycvičený pes projít, než se dostane ke svému pánovi, a jak se vyvíjí celý jeho život až ke dnům zaslouženého odpočinku. Nedílnou součástí je i příprava žadatele o vodicího psa. Návštěvníci si mohou prohlédnout historické vestičky štěňátek brněnské Školy pro výcvik vodicích psů či postroje z různých koutů světa. Škola pro výcvik vodicích psů v Brně funguje 20 let „Sama mám vodicí psy,“ říká kurátorka Dokumentace slepecké historie Technického muzea v Brně Eliška Hluší, „a vím, kolik vyžaduje úsilí a trpělivosti takového pomocníka připravit. A také vím, jak je pro nevidomého člověka důležitý. Na výstavě spolupracujeme s brněnskou Školou pro výcvik vodicích psů, která letos slaví dvacáté výročí své existence. O pejsky se starají na nejvyšší profesionální úrovni od narození až po závěr jejich života. Škola splňuje náročná kritéria mezinárodních organizací – je dlouholetým členem International Guide Dog.“ Není ale ani jediná, ani nejstarší v zemi. „Těžké postižení zraku nemusí znamenat trvalou ztrátu nezávislosti a samostatného pohybu,“ dodává Milan Dvořák, vedoucí brněnské Školy pro výcvik vodicích psů a jeden z prvních profesionálních cvičitelů v zemi. Výcviku se věnuje více než 25 let. Vodicí pes je skvělým řešením pro osoby s těžkým postižením zraku, které chtějí uplatňovat svoji samostatnost a nezávislost na okolí a navzdory svému handicapu chtějí být součástí běžného života společnosti. Musí mít ovšem i vztah ke svému živému parťákovi a empatii i trpělivost. Důležitá je přitom laskavá důslednost a respekt ke zvířeti, protože proces učení se ani u jednoho z dvojice nikdy nekončí. Je třeba psa povzbuzovat v dobrých rozhodnutích a podporovat pečlivé provádění jednotlivých cviků. Zároveň ale musí majitel pamatovat na to, aby byla vyrovnaná míra práce a zábavy. Nesmí se totiž zapomínat, že pes má své přirozené psí potřeby. zem Zdroj: inspirante.cz (redakčně upraveno) # Natržené či zašpiněné bankovky musí obchodníci přijmout Zjištění, že jste při vracení peněz v obchodě nebo na trhu dostali bankovky natržené, počmárané nebo mající jinou vadu na kráse, bývá otravné. Co s takovými penězi udělat? A co obchodník, musí je od nás vždy přijmout? Jedna z výhod platby kartou je, že nedostanete do ruky „černého Petra“. „Platíte-li hotovostí, může se stát, že vám pokladní nebo obsluha vrátí bankovku nevzhlednou. Když si toho všimnete včas, můžete požadovat její výměnu,“ radí Lukáš Zelený, vedoucí právního oddělení spotřebitelské organizace dTest, a dodává: „I když si poškození všimnete později, nezoufejte. Nemusíte vždy běžet rovnou do banky. Zákon rozlišuje tři kategorie závadného vzhledu bankovek – opotřebované oběhem, běžně poškozené a nestandardně poškozené. Podle míry poškození se určuje, zda můžete poničenou bankovkou zaplatit a zda ji musí obchodník přijmout.“ Peněz se dotýkají tisíce rukou. S jejich odřením, pomačkáním, zašpiněním či narušením okraje proto zákon počítá. V takových případech hovoříme o bankovkách opotřebených oběhem, jejichž přijetí prodejce nesmí odmítnout. U bankovek natržených, přetržených, popsaných, pomalovaných, teplem zahnědlých, potištěných nebo necelých mohou nastat komplikace. Pokud je tato běžně poškozená bankovka celá, musí ji obchodník, který je právnickou osobou nebo směnárníkem, bez výhrad přijmout a stáhnout z oběhu. Jinak je tomu ale u bankovek, kterým chybí podstatná část. Takové mohou obchodníci odmítnout. Nenechte si tedy namluvit, že bankovku, která je natržená nebo se skládá nejvýše ze dvou částí slepených k sobě, nepřijímají. Jinak je tomu ale u podnikajících fyzických osob, u kterých platí stejně jako u zákazníků, že jiné než opotřebované bankovky akceptovat nemusí. Nejošklivější kategorií bankovek jsou nestandardně poškozené – ohořelé, obarvené, odbarvené, poškozené hygienicky závadným materiálem, skládající se z více než dvou částí či s nečitelným, deformovaným a proděravělým obrazcem. Dále sem patří bankovky zničené natolik, že není možné ověřit jejich pravost, či poškozené nástražným zařízením na ochranu proti krádeži. Mezi nestandardně poškozené bankovky patří i ty, které mají méně než 50 % původní plochy či jim chybí celý horní nebo spodní okraj. „S takovými penězi u obchodníka nepochodíte, protože není povinen je přijímat,“ vysvětluje Lukáš Zelený a doplňuje: „Odmítnout je může každý kromě České národní banky, která vás jich ovšem zbaví bez náhrady. Zatímco běžně poškozené peníze Česká národní banka vymění, u nestandardně poškozených tomu tak být nemusí. Pouze v odůvodněných případech, jako jsou například živelní pohromy, dostanete náhradu.“ U obarvených nebo odbarvených bankovek se posuzuje stupeň poškození individuálně. Pokud bankovka po nechtěném vyprání zůstane beze změn viditelných pouhým okem, musí ji obchodník přijmout a dále do oběhu nevracet. dTest # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Nevidomá fyzioterapeutka pomáhá lidem od bolesti těla i duše Nevidomá fyzioterapeutka Jana Štrochová z Pardubic se věnuje své profesi už 36 let. Za tu dobu se naučila desítky různých metod, které využívá k léčbě svých klientů. V poslední době ji nejvíc zaujala metoda kraniosakrální osteopatie. Tato metoda podle ní léčí nejen fyzickou bolest, ale i psychické problémy. „Kraniosakrální osteopatii využívám hlavně u lidí, kteří mají bolest jak na těle, tak na duši. Metoda umí odblokovat těžké psychické problémy, ale pomáhá i při dětském nočním pomočování. Je to složitější metoda, ale mě opravdu baví a přináší výsledky,“ říká Jana Štrochová. Terapeut vnímá rytmus tkáně Princip léčby spočívá v tom, že se fyzioterapeut dotkne citlivých míst na těle pacienta a vnímá rytmus jeho tkáně. Ten rytmus určuje pohyb míšního moku. Dobrý fyzioterapeut umí rozlišit rytmus míšního moku od rytmu dechového. „Musím se velmi soustředit a čekám na harmonii, kdy mi do obou dlaní půjde stejný rytmus. Když to ucítím, vím, že tkáň povolila a pokračuji s doteky dlaní na další místa na těle klienta,“ vysvětluje fyzioterapeutka. Jde o velmi jemné dotyky, které jsou pacientovi příjemné, většinou při nich usne. Fyzioterapeut mlčí a musí se velmi soustředit. Pokud se nedočká správného rytmu v dané pasáži, ví, že právě tam je zdravotní úskalí. Po ukončení terapie následuje povídání s pacientem, které je velmi důležité. „Když si povídáme, většinou se trefím do toho bolavého místa svého klienta. Často ten člověk pláče a to je dobře, protože tím ze sebe vyplaví negaci, kterou v sobě dlouhodobě dusí,“ vysvětluje fyzioterapeutka. „Klient se oddělí od svých starostí a bolestí. Tím, že se svěří, se mu uleví. A to je pro mě to nejdůležitější. Právě díky tomu mám i já svůj život ráda. A po dopravní nehodě, která se mi stala před třemi lety, jsem si ho tvrdě vybojovala. Hlavní motivací mi byla moje práce, bez které si neumím život představit,“ dodává Jana Štrochová. Zdroj: pardubice.rozhlas.cz # dTest: Co nového čeká spotřebitele v roce 2020 Z roku s magickým číslem 2020 uplývá třetí měsíc, letošek završí druhou dekádu 21. století. Jaký bude tento rok z hlediska spotřebitele? Na co nového se může těšit a čeho se má obávat? dTest připravil výběr změn zákonů, poplatků a daní dopadajících přímo na spotřebitele, které buď právě nastaly, nebo které očekáváme později v roce 2020. Pro vás, naše čtenáře přinášíme mírně upravenou tiskovou právu z ledna a doufáme, že i ve chvíli, kdy toto čtete, tyto informace jsou ještě relevantní a že – třeba následkem světové epidemie nákazy nemocíCovid-19. Začneme tím horším, tedy tím, co od 1. ledna 2020 zdražilo. „Je to například zdvojnásobení poplatku za vklad do katastru nemovitostí na 2000 korun, vyšší je také zdanění cigaret, alkoholu nebo hazardu. Nově se nyní zdaňují výhry nad jeden milion korun v loteriích, sázkových hrách nebo v ruletě. Daň činí 15 %. Zvýšily se i některé ceny služeb České pošty,“ uvádí Eduarda Hekšová, ředitelka spotřebitelské organizace dTest. Česká pošta navíc od 1. února 2020 zavedla takzvané dvourychlostní doručování listovních zásilek. „Rychlejší“ dopisy, s vylepenou známkou se symbolem „A“ (ta zdraží o sedm korun na 26), budou muset být viditelně označené „D+1“. „Pomalejší“ dopisy se známkou se symbolem „B“ za cenu 19 korun budou doručovány zpravidla dva pracovní dny po podání. A nyní již k tomu, z hlediska spotřebitele, pozitivnímu. Od 1. května 2020 dojde ke snížení DPH na 10 % třeba u vodného a stočného, kadeřnických a holičských služeb, knih, e-knih a audioknih, stravovacích služeb a podávání nealkoholických nápojů a točeného piva. Dále i v případě mytí oken prováděného v domácnostech, domácí péče o děti, staré, nemocné a zdravotně postižené občany, drobných oprav nebo úprav obuvi, oděvů nebo jízdních kol. Snížení DPH se může (ale nemusí) projevit ve snížení cen pro spotřebitele. Pro zákazníky využívající služby elektronických komunikací (mobily, pevné linky, kabelové a satelitní televize, připojení k internetu a podobně) je důležité, že na konci loňského roku byla přijata novela zákona o elektronických komunikacích. „Pravidla účinná od dubna 2020 podstatně zrychlí proces změny operátora a sníží smluvní pokuty za předčasné ukončení smlouvy na dobu určitou,“ říká Hekšová a vysvětluje: „Při změně operátora již spotřebitel nebude muset obcházet oba operátory, ale celý proces změny vyřídí nový, přejímající operátor. Tato významná zlepšení postavení zákazníků se budou vztahovat na všechny smlouvy, tedy i na smlouvy uzavřené před nabytím účinnosti této novely.“ V budoucnu se může také podstatně zlepšit způsob komunikace se státní správou. A to díky zákonu o právu na digitální služby, jehož přijetí se dá očekávat v průběhu roku 2020. Pokud zákon vstoupí v platnost, bude mít vláda další rok na zveřejnění harmonogramu digitalizace a úřady poté čtyři roky na to, aby své agendy, uvedené v katalogu služeb, digitalizovali. Zákon bude garantovat právo jednotlivců komunikovat s úřady pouze elektronicky a zbaví je povinnosti prokazovat svá práva a povinnosti veřejnými listinami (např. různými výpisy z registrů), když zakotví princip „obíhají data, nikoliv lidé“. Nepodnikajícím osobám zákon ponechá právo nepoužívat elektronický způsob komunikace. V nekončícím boji proti energetickým šmejdům se chystá důležitá novela energetického zákona, která by měla upravit zprostředkovatelskou činnost v energetice jako nový druh licencovaného podnikání. Licenci bude udělovat a zprostředkovatele registrovat Energetický regulační úřad. Zákon dále spotřebitelům poskytne možnost bez postihu vypovědět uzavřenou smlouvu, pokud byla sjednána prostřednictvím zprostředkovatele nebo na základě jednání osoby, která nemá oprávnění k činnosti zprostředkovatele. Lhůta pro výpověď bude shodná jako v případě smluv uzavíraných třeba při podomním prodeji. Tedy běží ode dne uzavření smlouvy do patnáctého dne po zahájení dodávky elektřiny nebo plynu novým dodavatelem, což může činit i několik měsíců. „Pozorně sledujeme také vývoj v oblasti hromadných žalob, které se mohou stát důležitým nástrojem ochrany práv českých spotřebitelů. Legislativní rada vlády na konci loňského roku doporučila vládě ke schválení návrh zákona o hromadných řízeních, což je důležitým předpokladem jeho další cesty zákonodárným procesem v roce 2020. Zákon o hromadných řízeních může posílit postavení spotřebitelů při uplatňování jejich stejných nebo obdobných nároků u soudu,“ uvádí Eduarda Hekšová. Spotřebitelé by také neměli zapomenout na probíhající proces přechodu pozemního televizního vysílání z DVB-T na standard DVB-T2/HEVC, který bude dokončen v červnu 2020. Poté již nebude možné naladit vysílání v původním formátu nikde na našem území. Přesná data lze nalézt na webové stránce www.televizezadarmo.cz, kterou provozuje Ministerstvo průmyslu a obchodu. Vanda Jarošová, dtest.cz # ZDRAVÍ: Světový den ledvin letos připadl na 12. března Druhý březnový čtvrtek je každoročně vyhlašován světovým dnem ledvin. Snaží se upozornit na nutnost prevence a léčby onemocnění tohoto životně důležitého orgánu. Letos tento den připadl na 12. března. Co pro nás naše ledviny dělají? Odstraňují z těla přebytečnou vodu a odpadní látky, které se tvoří při zpracování potravy a při práci svalů. Regulují krevní tlak a udržují přesné množství minerálů, které potřebujeme pro práci srdce, svalů a nervů. Udržují rovnováhu kyselých a zásaditých látek v krvi a produkují tři důležité hormony. Pokud poklesne krevní tlak, začnou vytvářet renin, který vrátí jeho hodnotu zpět na normální úroveň. Erytropoetin podněcuje kostní dřeň k výrobě červených krvinek, které rozvádějí kyslík do všech míst v těle. Třetí hormon, kalcitriol, známý také jako aktivní vitamin D, udržuje hladinu vápníku v krvi a v kostech. Krev do ledvin přitéká krátkými širokými tepnami, které se postupně větví až do nejjemnějších vlásečnic. Ty se stáčejí do cévních klubíček (glomerulů). V každé ledvině jich je až 1,25 milionu. Fungují jako jemná sítka. Přitéká do nich krev a odtéká z nich moč, nejprve do ledvinové pánvičky a dále močovodem do močového měchýře. Několik zajímavostí. Ledvinami proteče až litr krve za minutu. Zdravé ledviny tak očistí celý objem krve 240 až 300krát za den. Ledviny jsou párovým orgánem, ale v případě potřeby může jedna z nich převzít všechny funkce té druhé. Jestliže však výkon ledvin klesne pod 10 % původní kapacity, přestává to pro správné fungování organismu stačit. V Česku žije odhadem milion lidí s onemocněním ledvin a přibližně 10 tisíc lidí, kteří potřebují náhradu funkce ledvin, dialýzu. Ročně zemře ve světě na selhání ledvin tři miliony lidí. Co se stane při poškození ledvin? Tvoří se méně moči. V těle se hromadí tekutina, která způsobuje přírůstek hmotnosti a otoky tkání (hlavně na rukou a kotnících). Nevyloučené odpadní látky bývají původcem zhoršování celkového zdravotního stavu, svědění kůže, kombinace únavy a nedostatečného spánku, nevolnosti nebo dušnosti. Pokud ledviny nedokáží udržet stálou hladinu minerálů, zhoršují se projevy srdečních a cévních chorob a zvyšuje se riziko jejich vzniku. Při snížené produkci erytropoetinu trpí tělo nedostatkem červených krvinek, anémií. Ta je obvykle doprovázena únavou a celkovou slabostí. Obezita, cukrovka, vysoký krevní tlak, infekce a opakované záněty močových cest, to jsou hlavní spouštěči onemocnění ledvin. Většinou probíhají pozvolna a v počátečním stadiu ho pacienti jen velmi těžko rozpoznají, nic je totiž nebolí. Je však velmi důležité je včas podchytit, protože zničenou ledvinovou tkáň současná medicína zatím neumí zcela vyléčit. Riziko onemocnění ledvin stoupá i s věkem. Po 70. roce života se velikost a hmotnost ledvin snižuje a mění se jejich struktura. To platí i pro osoby, které netrpí žádnou civilizační chorobou. Předpokládá se, že polovina populace starší 75 let trpí některou z nemocí ledvin. Ve stáří toleruje naše tělo hůře i některé léky. A týká se to těch, které užívají právě senioři, tedy analgetik, sedativ, antibiotik, léků užívaných při chorobách srdce, kloubů, při cukrovce a dalších. Zvláště při jejich dlouhodobém užívání může u seniorů docházet k poškození ledvin. Lékaři by je proto měli předepisovat opatrně a častěji kontrolovat všechny jejich účinky. Funkci ledvin by měli řádně vyšetřit také před většími operacemi a některými radiologickými vyšetřeními. Funkci vašich ledvin může zkontrolovat váš praktický lékař při bezplatné preventivní prohlídce. Právo na ni máte každé dva roky. Osvětu a prevenci onemocnění ledvin u nás už několik let podporuje také společnost B. Braun. U příležitosti světového dne ledvin otvírá své ambulance a dialyzační střediska široké veřejnosti k bezplatným preventivním prohlídkám. Na stránce bbraun.cz/cs/spolecnost/b-braun-avitum/dialyzacni-strediska-v-ceske-republice.html najdete jejich zdravotnické zařízení, které je nejblíže vašemu bydlišti a které funkci vašich ledvin zkontroluje. Antonín Vraný Zdroj: nasagel.cz, nembv.cz, bbraun.cz, cs.wikipedia.org # Kvůli úrazu přišel o zrak, po letech díky českým lékařům opět vidí Ryszard Szumiata z Polska v roce 1982 utrpěl těžký úraz očí. Poleptal si oční rohovku vápnem. Poté podstoupil několik pokusů o transplantaci, zákroky ale nedopadly dobře, stav jeho zraku se po několika letech od nich naopak zhoršil. Pomoci mu dokázali až čeští lékaři ze Zlína speciální transplantací umělé rohovky bostonského typu. Oslepnout po úrazu oka lze velmi snadno. Mnohdy stačí úder do oka míčem při sportu, pády na různé předměty, poranění ostrým předmětem nebo větví stromu, ale i popáleniny či poleptání oka, což byl i případ Ryszarda Szumiaty. Sedm let po posledním pokusu o transplantaci, který proběhl v roce 1996, se zrak Ryszarda výrazně zhoršil, od té doby vnímal pouze náznaky obrysů, světlo a tmu. Uběhlo dalších 16 let, kdy se Ryszard rozhodl oslovit zlínskou kliniku Gemini, jejíž lékaři jsou považováni za průkopníky v transplantaci umělé rohovky bostonského typu. Zde mu provedli nejprve výměnu nitrooční čočky kvůli šedému zákalu, následně implantovali umělou rohovku. Účinek operace byl patrný hned druhý den, což šokovalo i samotné lékaře, protože obvykle trvá minimálně několik dní, ale i týdnů či měsíců, než se zrak vrátí v plné síle. „Když se den po operaci lékařka Ryszarda zeptala, zda vidí její obrys, odpověděl jí, že ji vidí velmi dobře, a to v celé její kráse,” vypráví přednosta kliniky Pavel Stodůlka. Chvilku měl sice Ryszard problémy rozpoznat některé barvy a písmenka, po chvíli si vše připomenul a přečetl i ten nejmenší odstavec textu z optotypu. Samotní lékaři to považovali za malý zázrak. Typickou indikací k implantaci umělé rohovky je například oko po těžkém poleptání vápnem nebo jinou chemikálií. Zákrok však není možné provést u lidí, kteří jsou slepí od narození, ani těm, kteří oslepli například následkem zeleného zákalu nebo cukrovky. Umělá rohovka totiž nemůže pomoci pacientům, kteří mají poškozený zrakový nerv nebo sítnici. Zrak je možné vrátit i po padesáti letech. Pokud je ale člověk slepý déle než dvacet let, je třeba počítat s tím, že se zrak bude vracet postupně. Po dlouhém období slepoty totiž člověku přestává fungovat zrakové centrum v mozku, které je třeba obnovit. Das Zdroj: novinky.cz # Utajené nemoci našich prezidentů – 1. část Veřejnost tu a tam pobaví – nebo rozčílí, jak koho – další „zaručená zpráva“ o zdravotním stavu hlavy státu. Málokdo však ví, jak na tom byli se zdravím naši předchozí „muži na Hradě“. Tomáš Garrigue Masaryk Tomáš Garrigue Masaryk se těšil výbornému zdraví, podporovanému duševní svěžestí. Nekouřil a nepil tvrdý alkohol, piva a vína se vzdal ve středním věku. U vína to bylo obtížnější, byl z vinařského kraje. To mu dělalo určité potíže při oficiálních recepcích. Nutil své hosty během jídla nepít, ale většinou marně. Poprvé vážně onemocněl v roce 1921, dokonce si myslel, že zemře. Vleklá viróza komplikovaná zánětem plic skončila trombózou žil v obou nohou a zánětem osrdečníku neboli perikarditidou. Očekávalo se, že mu zbývají měsíce, snad jen týdny do konce života. Několik měsíců se léčil na italském ostrově Capri. Dostal se z toho a až do roku 1934 neměl se zdravím problémy. „Představte si chlapa, kterému je 80 nebo i 83 roků, a jezdí na koni. Seskočí křepce, chodí vzpřímeně a je mentálně obrovsky svěží,“ píše o něm Zdeněk Mahler. Poté se jeho zdravotní stav začal prudce zhoršovat. Prodělal opakované záchvaty mrtvice, ale oficiální zpráva pravila, že byl postižen lehkým chrapotem. Křeč cévy v sítnici vyřadila kus zorného pole, neviděl předměty napravo od sebe, poté dočasně vůbec ztratil zrak a musel se smířit s tím, že svůj podpis razítkoval. Poprvé použil razítka 21. července 1934. I tak se vždy musel zeptat svého osobního tajemníka Antonína Schenka, zda ho dává na správné místo. Při další inauguraci nemohl přečíst přísahu ani projev k diplomatickému sboru, musel se vše naučit nazpaměť. Když mu selhávala i paměť, napovídali mu. Nemohl mluvit, a pokud chtěl něco sdělit, řekl to anglicky, rodný jazyk zapomínal. Při představování nového Malypetrova vládního kabinetu na jaře 1935 se podle vzpomínek své archivářky Anny Gašparíkové choval jako duchem nepřítomný a opakoval anglicky I am lost, jsem ztracen. Nechával si číst své životopisy, jak se přiznal, aby si znovu připomněl okamžiky ze svého života, které zapomněl. Lékaři mu zakázali jakoukoliv činnost, i číst a psát a dívat se na filmy, ač to tak miloval. Nezbylo než odejít. Edvard Beneš Edvard Beneš trpěl Menièrovou nemocí, která postihuje jedno, řídce obě uši, sluchově rovnovážný orgán, takže dostáváte závrať, ztrácíte dočasně sluch, nemůžete chodit, máte pocit nevolnosti. Dosud nejsou známy příčiny této nemoci, a tedy ani léčení. Poprvé vážně zkolaboval po Mnichovu, když odjel do Sezimova Ústí. Ačkoliv jeho nemoc vyžadovala hodně spánku, nejméně osm hodin, Beneš v zářijových dnech osmatřicátého roku pracoval až dvacet hodin denně. Této nemoci se nezbavil po zbytek života, naopak se stále stupňovala. O to víc, oč napjatější okamžiky prožíval. Po válce se vrátil už jako unavený stařec, trápily ho záchvaty mrtvice. 28. října 1946 ani nedokončil slavnostní projev. Z tribuny ho musel odvést ministr Drtina. Následující rok mu ochrnula levá strana těla, nemohl mluvit, musel odplivovat sliny, stal se lidskou troskou. Nechal se však umluvit a také z vlastní ješitnosti to vydržel až do června 1948, kdy abdikoval. Přátelé mu sice nabízeli odjezd do zahraničí, aby tam založil třetí odboj, Francie dokonce nabídla malý letoun, který by ho dokázal s pomocí místních věrných unést, ale na to neměl dost sil. A navíc byl v Sezimově Ústí příliš dobře hlídán, dokonce i s kulometnými hnízdy na fotbalovém hřišti, kde by mohl letoun přistát. Zemřel 3. září téhož roku v náruči své ženy a jeho pohřeb se stal demonstrací proti komunistickému režimu. Emil Hácha Emil Hácha už v době, kdy v dejvické hospodě Na slamníku čekal na výsledek volby (s nadějí, že ho nezvolí prezidentem, což se mu nesplnilo), trpěl ochablostí mysli, ačkoliv byl předtím vynikajícím právníkem, dokonce prezidentem Nejvyššího správního soudu, byť v té době už penzionovaným. Byl z našich prezidentů nejstarší, kdo nastoupil poprvé do tohoto úřadu, bylo mu 76 let. Ve funkci narůstaly jeho depresivní stavy, týden po návratu z Berlína v březnu 1939 poprvé požádal svého lékaře o jed, což pak opakoval mnohokrát. V době heydrichiády už přestával vnímat, co se děje. Od roku 1943 podle lékařů nebyl schopný odpovídat za své jednání, nic si nepamatoval, ztrácel pojem o čase, chodil vratce. Pak už se nedokázal ani podepsat, při jídle si vše pletl, netrefil se do úst, pivo nabíral lžičkou na dezert, uždiboval lístky z květin ve váze na stole. Nemohl se sám obléknout, boty nosil obráceně. Jevy, které provázejí aterosklerózu mozkových cév, jak zněla lékařská diagnóza. Přesto byl na příkaz ministra vnitra Václava Noska 13. května 1945 na lánském zámku zatčen a dopraven do pankrácké vězeňské nemocnice, kde se všichni na něm mstili za okupaci, bachaři na něj močili. Zemřel ve večerních hodinách 27. června. Klement Gottwald Klement Gottwald nezkolaboval až během Stalinova pohřbu, jak se u nás tvrdilo. První onemocnění – cévní příhoda mozková neboli mrtvice – ho postihlo v roce 1944, kdy mu ochrnula jedna ruka a noha. Sovětští lékaři – žil tehdy v Moskvě – ho léčili penicilinem, ostatně tak jako všechny ostatní choroby. Choroba postupovala a Gottwald jí čelil hlavně tím, že se stále více opíjel, zvláště v době, kdy už byl na Hradě. Bylo to zejména proto, že u něho zesílil až panický strach, bál se Stalina, a proto se obával možných udavačů a také lidí, kteří mají příkaz ho zabít. Proto dospěl k nesmyslným rozhodnutím – nechal například zvýšit hradby a zabednit mříže na vratech jak na Hradčanech, tak v Lánech. Nejvíce ho šokovalo, když rok před smrtí našel ve svém bytě odposlouchávací zařízení. Ke stihomamu se připojily problémy s neléčenou syfilidou. Bál se jet do Moskvy, na Stalinovo pozvání poslal místo sebe svého zetě Čepičku. Nakonec přece jen na Stalinův pohřeb odletěl. Lékaři mu let rozmlouvali, ale on je neposlechl. Při návratu ho postihla další krize, vnitřní krvácení. Nepomohl ani povolaný sovětský hlavní chirurg Alexandr Bakulev, který do Prahy přiletěl dokonce v tryskové stíhačce – seděl na druhém místě za pilotem, aby okamžitě provedl operaci. Ta už ale nebyla možná, pacientovi praskla výduť srdeční aorty. Antonín Zápotocký Antonín Zápotocký řešil své problémy alkoholem. Pivo směl ještě pít v malých dávkách, ale ostřejší alkohol mu lékaři přísně zakazovali. Jeho organismus byl narušen častými kriminály, otřásla jím předčasná smrt jeho dcery a další události. První infarkt ho postihl v roce 1955, o dva roky později se dostavil druhý a na třetí zemřel. Antonín Novotný Antonín Novotný byl mezi prezidenty naprostou výjimkou (kromě Václava Klause), byl zdráv jak fyzicky, tak psychicky. Bezdůvodným obavám o svůj život propadal jedině během svého pobytu na Slovensku, ale tomu se v našem „prezidentském seriálu“ věnovat nebudeme. Ludvík Svoboda Ludvík Svoboda zažil první psychický otřes, když se mu v SSSR do rukou dostaly protektorátní noviny se seznamem popravených při heydrichiádě a mezi nimi bylo jméno Ireny Svobodové, kterou přes nabídku Sovětů nevzal sebou do SSSR, stejně jako své děti. Nakonec se ukázalo, že to byla jen shoda jmen. Nicméně jeho žena se účastnila odbojové činnosti, dokud ji neudal jeden z parašutistů, jimž pomáhala se skrýt. Přesto se jí podařilo skrývat se i s dcerou Zoe až do chvíle, než se jich ujala partyzánská brigáda. Zato pak gestapo zatklo jeho syna Miroslava, rovněž ilegálního pracovníka. Mučili ho a věznili v koncentračním táboře Mauthausenu, kde nakonec v roce 1942 zemřel. Podle nepotvrzené verze ho zastřelili při pokusu o útěk. Generál se to dozvěděl právě v průběhu Dukelské operace. Ve stejném táboře byli popraveni dva bratři manželky, její matka pak v Ravensbrücku a dalších 15 členů obou rodin bylo internováno v táboře ve Svatobořicích. Při jeho uvažované volbě prezidentem někteří projevili vzhledem k jeho věku pochybnosti o dobrém zdravotním stavu. Dubček si však vyžádal lékařskou zprávu, která potvrdila, že je zdráv. Ještě přežil srpen 1968 a pobyt v Moskvě, ale poté se jeho zdravotní stav začal rychle zhoršovat. Trpěl arteriosklerózou, ztrácel paměť. Sháněl se po Dubčekovi, který byl už dávno odstaven. Zdravotní komplikace se umocnily zvláště v jeho druhém prezidentském období. Po zánětu močových cest se dostavila plicní embolie, oboustranný zápal plic a pohrudnice. V důsledku aplikace těžkých sedativ se ocitl v kómatu. Začátkem května 1974 mu lékaři dokonce prorokovali brzkou smrt, protože jeho choroby jsou neléčitelné. Nakonec však mohl být ze Státního sanatoria propuštěn do domácí péče. Nadále na něj dohlíželo konzilium sovětských odborníků a sám Svoboda chtěl podat abdikaci. Už se zvažovali noví kandidáti, mezi nimiž přednost dostával Husák. Jakmile se to Svoboda dozvěděl, s posledním vzdorem odmítl odstoupit. Proto se musela změnit ústava. K výměně došlo v roce 1975, kdy bylo Svobodovi 80 let, ale ve své vile na Břevnově v péči své ženy žil ještě čtyři roky. Milan Syruček pokračování (od Husáka k Zemanovi) # SPORT: „Ze života slepce“ – nevidomého sportovce Ondřeje Zmeškala Jsem nevidomý sportovec Ondřej Zmeškal z Nového Telečkova. Když jsem před osmi lety náhle ztratil zrak, nebylo to lehké období, ale právě sport mě vrátil znovu do hry. Od prvních krůčků s vodicím psem Blackem a výběhů po boku traséra jsem se dopracoval až k účasti na výkonnostně náročných celosvětových závodech. Jak? Jednoho dne jsem se totiž rozhodl, že místo truchlení nad svým osudem začnu pomáhat dalším lidem se zrakovým postižením a stanu se pro ně živoucí motivací, proč to nezabalit. Kde vlastně poprvé padlo to velké a chlapácké sousloví „Paralympijské hry v Tokiu“? Nejspíš se budete divit, ale je to už hodně dávno – tenkrát jsem se sportem poslepu teprve začínal. Když jsem se před čtyřmi lety účastnil svého prvního velkého nočního běžeckého závodu na deset kilometrů v Praze v barvách „Světla pro svět“, tak si mě tam před závodem pozvali na pódium. Prý abych jim tam něco rozumného pověděl do České televize. Asi tušíte, že to si tedy vybrali toho pravého... Tenkrát jsem totiž byl ještě takový mladý a vyjukaný klučík z dalekého vidlákova a kamery mi byly tak nějak docela cizí. Zato vidle, ty jsem znal docela dobře. Moderátorku na pódiu jsem skoro vůbec neslyšel, protože všude kolem byl hrozný hluk. Při tomhle povídání se musela docela zapotit, protože slepého a hluchého beztak ještě nezpovídala. Co jsem ale slyšel, bylo, jak se mě slečna před kamerou s mikrofonem ptá, co bych chtěl v životě dokázat. Odpověděl jsem jí, že bych se chtěl jednou dostat na Paralympijské hry do Pekingu... načež jsem si uvědomil, že ty už dávno byly. Takže asi chápete, že jsem se taky začal nervozitou potit, ale rychle jsem se opravil, že bych přece jenom raději na ty do Tokia. Čas pak nějakou dobu plynul (na Tokio jsem úplně zapomněl, protože jsem se soustředil na maraton na Velké čínské zdi), ale náhoda tomu chtěla, že mě oslovil triatlonista Marek Peterka a začali jsme spolu závodit. A právě díky Markovi, který se stal mým trasérem, jsem našel vášeň pro triatlon a tenhle sport se mi dostal pod kůži naplno. Po úspěšně zdolaném náročném závodu Iron Man jsme začali uvažovat o tom, jak se probojovat na Paralympiádu do Tokia. Takže když si teď vzpomínám, jak to celé začalo a na jak náročné cestě jsme, úplně mi z toho jde mráz po zádech. A víte, co jsem si uvědomil ze všeho nejvíc? Že vůbec není důležité, jestli se do Tokia dostanu, nebo ne, ale důležitá je ta cesta. Cesta, která vás baví, naplňuje a dělá šťastným a lepším člověkem. Zdroj: ondrejzmeskal.cz # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 6, březen 2020 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.