ZORA
časopis pro zrakově postižené
Ročník 104 číslo 5 březen 2020


OBSAH:

ÚVODEM
Den blbec? Může být hůř!

NAŠE VĚC – VOLBY VEDENÍ SONS
Představujeme Jana Pakoše, kandidáta na viceprezidenta SONS

ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně

LIDÉ KOLEM NÁS
Druh umění, kterému se my nevidomí můžeme věnovat
Lidé pořídili nové pianino, nevidomý školák teď zahraje kdekoli

ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 03/2020
O čem se moc nemluví – Žijeme ve vztazích III.

BUDE VÁS ZAJÍMAT
Zámek Kunín – sídlo vzdělanosti a filantropie
Nejsme odlišní! Na území Olomouce vznikl web s cílem bořit mýty o hendikepovaných

ZDRAVÍ
Arytmie patří mezi nejčastější srdeční onemocnění
Univerzální dieta si klade za cíl chránit zdraví lidí i planety

SPORT
Černobílé problémy

INZERCE

#
ÚVODEM: Den blbec? Může být hůř!

A smajlík. Jenže já smajlíky nerad. Ale jak jinak naznačíte, že to je ironie, nebo nadsázka? Nebo nevážně? Čeština na všechno tohle má samozřejmě nástroje, nepotřebuje emotikony, což jsou jakési berličky pro neschopné stylisty, nebo uznávané zkratky, když nemáte víc než 164 znaků na to, abyste nejen cosi sdělili, ale ještě k tomu dodali svůj vztah ke sdělované skutečnosti. Proč ne, smajlík v sms sedí, ale v článcích? Rozhovorech? Tam je právě tím signálem neschopnosti autora. Ale stejně tak i čtenáře, neb ten se snadno vychová k větší a větší lenosti chápat jemné nuance textu.
Když už jsem ale s tím začal, pojďme k tématu den blbec. To se ráno probudíte a ještě, než se vrátíte z toalety, stihnete rozbít skleničku, kterou jste nechali na kraji stolu s tím, že o ní víte a ráno dáte na místo. Ze vzteku nad svou nešikovností můžete i třeba praštit do stolu tak nešťastně, že si pochroumáte zápěstí – a to už jste na dohled od mety „den blbec“.
Každý si jistě sám dovede představit, co tohle může znamenat právě pro něj – zapomenuté klíče v zámku zvenčí, bezmyšlenkovitá poznámka na partnera, kterou už jako výčitku budete slýchat další roky, možná až do smrti, to jsou jen ty průšvihy, co si zařizujete sami. Já vím, ty jsou víc k vzteku, protože není na koho nadávat. Jsou ale i průšvihy, které vám přihraje rozverný a zlomyslný osud. Většinou to dělá proto, že se právě nacházíte ve stavu ukolébanosti a tedy se stoprocentní absencí pozornosti: na pracovišti to už dlouho (možná i týden) vypadá jako idyla, takže čerstvě nenaložený šéf mezi takové zlomyslnosti osudu patří. Neb jste si toho včas nevšimli a pokračování ve včerejších žoviálnostech je rázem tou nejhorší volbou, když se dneska navrhují odměny. Alespoň si ale začnete zas dávat pozor. Může být ovšem mnohem hůř. Nechci zacházet do podrobností, nemusí jít rovnou o událost fatální, třeba hospitalizace úplně stačí. Nebo… prostě hůř.
Což je podle mého soudu paradoxně dobře. Jak řekl kterýsi klasik – osud by udělal nejlépe, kdyby s námi tu a tam zacloumal, jako štěněti nám strčil čumák do – však víte do čeho –, nechal nás třeba trčet někde v beznadějné situaci, a to tak že dlouho, jen abychom si uvědomili, jak se máme vlastně dobře. A pssst, ať to nikdo neslyší – nezřídka nezaslouženě dobře! Je fajn, že si můžeme říct „mohlo by být hůř!“

Václav Senjuk

#
NAŠE VĚC – VOLBY VEDENÍ SONS: Představujeme Jana Pakoše, kandidáta na viceprezidenta SONS

Viceprezident je zástupce prezidenta, zastává tedy druhou nejvyšší pozici ve vedení naší organizace. Latinská předpona „vice“ znamená v češtině „na místě“. Na funkci viceprezidenta SONS se rozhodl kandidovat také Jan Pakoš. Redakce našeho časopisu je potěšena tím, že i on se na stránkách Zory rozhodl nejen zveřejnit svůj kandidátský motivační dopis, ale také představit svůj postoj a názory v krátkém rozhovoru. Doufejme, že naši čtenáři dostanou i touto cestou dostatek potřebných informací ke správné volbě našeho statutárního zástupce a Janu Pakošovi přejeme hodně štěstí při volbě.

Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé,
předstupuji před vás touto cestou jako kandidát na funkci viceprezidenta Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. Mé rozhodnutí zastávat místo statutárního představitele naší organizace je dlouhodobé a promyšlené. Nyní nastal čas kandidatury, a tak se pokusím představit jak mou osobu, tak i cíle a poslání pro následující funkční období 2020–2023. Do této kandidatury vstupuji se vší vážností a pokorou.
Mé vzdělání je technického směru. Vystudoval jsem leteckou školu se zaměřením na stavbu, konstrukce letadel a motorů. Poté jsem působil na mnoha letištích po celém tehdejším Československu. Částečná ztráta zraku mě v průběhu života o tuto nádhernou profesi sice připravila, ale mohl jsem se tak stát členem SONS a začít pomáhat těm, kteří to potřebují. Funkcionářem jsem již od roku 2002. Od roku 2004 jsem nepřetržitě členem Republikové rady SONS a zastávám funkci předsedy Krajské koordinační rady Pardubického kraje. Od roku 2012 jsem nastoupil do pracovního poměru v SONS, kde bylo zřízeno oddělení pro Oblastní odbočky a celostátní kluby. Jako vedoucí tohoto oddělení zde pracuji doposud. Za tuto dobu jsem měl možnost seznámit se s vámi všemi. Na mnoha odbočkách jsem byl osobně a společně jsme vždy vše vyřešili ku prospěchu vás všech. Probírali jsme věci vážné, důležité, ale i příjemné, tedy takové, které byly vždy přínosem pro činnost a vedly ke spokojenosti našich členů.
Jsem přesvědčen, že v případné pozici statutárního představitele organizace budu i nadále podporou pro vaši práci. I větší pravomoc zde bude mít v mnohých činnostech své opodstatnění. V tomto dopise nechci slibovat programy do budoucna. Není totiž důležité, co chci já, ale to, co chceme my všichni. O to nám jde především. Vy jste totiž ti, kteří naši organizaci tvoříte a ukazujete světu, že i se zrakovým handicapem jsme plnohodnotnou součástí společnosti. 
Nové funkční období ukáže, do čeho se pustit nejdříve, na čem začít pracovat, co upravovat či zlepšovat. SONS je v dobré kondici a já osobně, když ji prezentuji na nejrůznějších akcích, jsem pyšný a hrdý na to, že mohu být její součástí. Je jenom na nás, jak v tom budeme pokračovat. A to nejen kvůli nám, ale především pro další občany, kteří se ocitnou v nepříznivém zdravotním stavu v důsledku těžkého zrakového postižení.
Jsem zastáncem důvěry, a když nás tato vlastnost propojí, je půl práce hotovo. Zastávám slušnost a jsem týmový hráč. Nikdy se nebudu snažit prosazovat něco silou. To je snad jediný slib, který dávám. Je mi 56 let a za svůj život jsem měl možnost hodně poznat. Dokáži vyjít se spoustou lidí navzdory tomu, že ne vždy chápou naše problémy. Problémy, překážky a komplikace mě neodrazují, vždy se snažím hledat konstruktivní řešení. Když se mě někdo zeptá, proč kandiduji, má odpověď je jednoznačná: kvůli vám, kvůli nám všem, kteří máme chuť nejen pracovat, ale i žít plnohodnotně. Je pro mě důležité být součástí toho, co tu společně tvoříme.
V neposlední řadě chci zmínit, že rodina a práce jsou mé životní priority. Slovo práce bych ve skutečnosti nazval spíše posláním či vášní. Bez rodiny nebo práce bych byl polovičním člověkem, a naopak, s oběma jsem silnější. Mou největší oporou je má žena, která mě ve všem podporuje a i během psaní tohoto motivačního dopisu je se mnou a věří v mou úspěšnou kandidaturu. Oporou jsou mi i naše dvě zdravé, dospělé a slušně vychované děti, díky nimž jsme se stali prarodiči. Oporou jsou mi i další členové naší početné i soudržné rodiny. A jelikož je mé zaměstnání významnou součástí mého života, druhou rodinou jste pro mě Vy. Díky Vám dělám to, co mě baví, naplňuje. Proto říkám, že rodina je základ. A pro mě to není fráze, ale opravdový život.
Závěrem přidávám přání zdraví, spokojeného osobního života, rodiny a hodně úsměvů na našich tvářích.

S úctou Jan Pakoš

Následuje rozhovor redakce Zory s Janem Pakošem:

Odpovídá podle vás vedení a struktura SONS požadavkům na dnešní moderní společnost? 
Sám za sebe mohu říci, že SONS je v dobré kondici. Když se ohlédnu, řekněme o 8 let zpátky, aplikovali jsme do SONS  nové organizační řády a řídící jednotky tak, aby její struktura a vedení bylo připraveno plnit naše poslání a zvládat vše potřebné. V tuto chvíli jsou tyto prvky nastaveny správně, jsou funkční a není potřeba je měnit. Vývoj jde však rychle dopředu a každý rok přináší určité změny v nastavení chodu naší organizace. Pokud ta potřeba v budoucnosti nastane, budeme se muset přizpůsobit. Nikdo z nás si v tomto směru určitě nepřeje stagnovat.

Jakým způsobem by SONS měla přilákat mladé lidi a nové členy?
I pro nás samozřejmě platí, že čím větší a kvalitnější členská základna SONS, tím lepší možnosti při prosazování našich potřeb. Členská základna a její budování pro mě představuje jednu z klíčových výzev. Totéž by mělo být samozřejmostí pro všechny naše funkcionáře a zaměstnance. Jsem přesvědčen, že na tom my všichni dlouhodobě pečlivě pracujeme. 
Pravdou je i to, že se čas od času setkám s povzdechem některých našich členů: „No my jsme tady přestárlí“. Ale domnívám se, že to není o tom. Cestu k oslovení nových členů spatřuji především v tom, že budeme vidět, nebo abych se vyjádřil lépe, budeme více viděni. Řekněme si spíše, že se chceme co nejlépe prezentovat vlastní komunitě i veřejnosti. Že se chceme snažit dávat o sobě více vědět na akcích a prezentacích, veletrzích sociálních služeb a úřadech. Že se chceme lépe orientovat ve státní správě a v samosprávách obcí. Cíl máme, více na sebe ukázat, že tu jsme, že umíme nabízet a nabízíme služby naší cílové skupině. 
A co může na oplátku SONS nabídnout svým členům? Hlavně členství v organizaci, která chápe jejich potřeby a dokáže na ně reagovat. Pokud máte nějaký zrakový handicap, možná sami cítíte, že někam patříte. Že jste podporováni nějakou skupinou a že ji i vy sami chcete podpořit. A tou skupinou je právě SONS. 

Doporučujete sbližovat se s Národní radou zdravotně postižených občanů? 
SONS musí obecně umět komunikovat ohledně společných zájmů s organizacemi, které se starají o osoby s dalšími typy zdravotního postižení, a také s mnoha dalšími. Osobně jsem přesvědčen, že SONS komunikovat umí a také že koná. Umí pracovat s legislativou a umí prosazovat své zájmy. Dnes je už také součástí Vládního výboru pro osoby se zdravotním postižením, je tedy u kvalitního zdroje informací a účastní se celospolečenského dialogu. SONS však také zastupuje svou cílovou skupinu, občany se zrakovým postižením. A potřeby této skupiny jsou natolik specifické, že je málokdy a málokdo z jiných organizací dokáže pochopit, prosazovat a realizovat. Spolupráce s NRZP je tedy samozřejmě možná, nicméně členství v tomto subjektu je věc jiná.
 
Kam by v SONS měly podle vás putovat finance, které nejsou určeny na mandatorní výdaje (mzdy, nájmy apod.)?
To je oblast velmi široká. Jsme spolek a vyvíjíme spolkovou činnost různého charakteru. Organizujeme kulturní, sportovní, vzdělávací a další akce. Jejich hlavním cílem je ukázat člověku s postižením zraku svět, který ho obklopuje, snažit se ho začlenit do běžného života, nabídnout mu volnočasové aktivity. Finance na tuto činnost by proto měly přicházet jak z našich zdrojů, tak samozřejmě od sponzorů. V našich odbočkách pracují zdatní odborníci, kteří umějí získat sponzorské finance.

Jakou politiku chcete prosazovat uvnitř SONS, vůči zaměstnancům a členům? 
Mým cílem je správně spolupracovat a tedy být mnohostranně nastaven k celé skupině kolegů, členů a funkcionářů. Své vztahy, nejen ty pracovní, zakládám a rozvíjím na důvěře a slušnosti. Věřím, že pokud si tyto vlastnosti osvojíme, bude se nám dařit lépe spolupracovat i dosahovat lepších výsledků. 

Jste připraven spolupracovat s jakýmkoliv prezidentem, který bude zvolen?
Jsem vstřícným člověkem a týmovým hráčem. Pokud budu zvolen do funkce viceprezidenta SONS, jsem samozřejmě připraven plnohodnotně spolupracovat a komunikovat se zvoleným prezidentem i všemi členy republikové rady. 

Antonín Vraný

#
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ

Přehledně
Lednovou odbočkovou činnost v Jeseníku zahájili ranní úterní keramikou. Vyráběli misky, sluníčka, rybičky a další věci pro radost. Odpolední středeční kluby zahájili milou oslavou kulatin a povídáním o prožitých vánočních svátcích. Při procvičování paměti si zahráli slovní fotbal, hledali protiklady a zkusili kvíz z národních pokrmů. U všeho se dost nasmáli. V Klubu tvoření vyráběli přáníčka pro oslavence. Na čtvrtečním se učili poznávat reflexní body na chodidlech a uvařili zdravé žampionové rizoto, které také společně v čase oběda snědli. 

V Trutnově proběhla vernisáž výstavy tamního předního výtvarníka Jiřího Gruse Vtipy. Autor patří již několik let mezi nejvýraznější postavy českého komiksu a ilustrace. S jeho výjimečným kreslířským talentem se trutnovské publikum mohlo setkat v rozsáhlém komiksu na motivy městské legendy Drak nikdy nespí, nebo na loňské veleúspěšné výstavě Ateliér. Vernisáž se konala v Galerii Dračí ulička v Gymnáziu Trutnov. Výtvarnou kulturu doplnila i hudební produkce kapely prvního ročníku školy. 

Olomoučtí prožili společenské čtvrteční setkání při harmonice a houslích. Mohli si tak vychutnat známé melodie, které je často zavedly zpátky v čase. Zpívalo se, tančilo se, přítomní se bavili a bylo to velmi příjemně strávené odpoledne. Další čtvrtek se konala opět tradiční akce s názvem Miniburza, při které mohli členové přinést věci, které už sami nevyužijí, ale někomu jinému by mohly přijít vhod a udělat radost. Nezahálel ani tvořivý Klub kutilů, Klub Pamatováček, Bowling a Muzikoterapie. Letos poprvé se také konal Šachový klub.

Lounští navštívili výstavu Čas radosti, roztomilosti s ukázkami dobových oděvů, šperků a doplňků, ale také vánočních zvyků. Zároveň se opět podívali do geologické expozice Za krásou kamenů, která je věnovaná historii neživé přírody Lounska. 28. ledna se vypravili na výstavu Dotek věčné krásy v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem. Měli možnost prohlédnout si očima i hmatem reprodukce archeologických nálezů ze starověkých kultur Řecka, Egypta, Říma, Orientu atd. Výlet vlakem spolu s nákupy a obědem se vydařil a malý déšť náladu nezkazil.

Ve středu 5. února se v Kroměříži sešli v rámci pravidelného klubového odpoledne. Hosty byli Mgr. Jiří Habarta, pracovník Státního zdravotního ústavu a koordinátor projektu zabývajícího se zdravým životním stylem, a jeho kolegyně Sára Čepová, mediátorka podpory zdraví pro okres Kroměříž. Nabídli pomoc při vyhledávání kontaktů a jednání s lékaři, zdravotnickými zařízeními a zdravotními pojišťovnami a také akce, odborné přednášky a pohybové aktivity, které by se mohly uskutečnit v průběhu daného projektu.

Více o akcích se dočtete na sons.cz.

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Druh umění, kterému se my nevidomí můžeme věnovat 

Lenka Řehánková je 19. rokem uživatelkou Centra sociálních služeb pro osoby se zrakovým postižením v Brně Chrlicích. Kvůli Leberově atrofii očních nervů od narození nevidí a jak sama říká: „Aby toho nebylo málo, po dětské mozkové obrně mám oslabenou pravou polovinu těla a epilepsii. Záchvaty mívám i ve spánku, proto nemohu žít samostatně ani s nemocnou maminkou. Tady se ale cítím svobodná, vždy stihnu zazvonit a přivolat pomoc.“ 
Navzdory nepřízni osudu je Lenka velmi aktivní ženou. Kromě hlášení v rozhlase, který slouží pro potřeby domova v Chrlicích, se spolu s ostatními uživateli centra věnuje načítání pohádek. Vytváří tak jejich dramatizace, jakési rozhlasové hry. Na její práci jsme se jí zeptali přímo v domově v Chrlicích.

Jak jste se dostala k hlášení místním rozhlasem?
Já začnu šířeji. Navštěvovala jsem spolu s vidícími spolužáky 5 let dramatický obor na Základní umělecké škole. Hráli jsme tu scénky, cvičili přednes, moderovali pořady i uváděli koncerty a žákovské večery. Ředitel umělecké školy mě chválil za pěkný, zřetelný a hlasitý projev. Učili jsme se dokonce i pantomimu. Měla jsem třeba předvést reflektor. Nevěděla jsem, co to je. Prý zařízení, které svítí do všech stran. Zvedla jsem tedy ruce, ukláněla jsem se do všech stran a ukazovala, kam svítím. U konvice na čaj jsem zvedala ruce a pískala. Se zavedením vyššího školného jsem studium dramatického oboru bohužel musela ukončit, ovšem touha po sebevyjádření ve mně zůstala.  
I proto jsem se o kulturní činnost zajímala i u nás v domově. A jedním z mých velkých přání se brzy stalo to, abych mohla hlásit informace v rozhlase, který potřebám domova slouží. Díky souhře událostí se mi to přání nakonec splnilo a dnes skutečně patřím k členům našeho hlasatelského týmu. Hlásíme jídelníčky, přání k narozeninám i akce, které se v našem centru pořádají, dnes třeba poslechové odpoledne s Josefem Zímou, rozhovory nad Biblí a generálku na pěveckou soutěž „Chrlický slavík“. Informace si vyhledám a spojím do jednoho hlášení. Většinou je čtu ze zápisníku braillského řádku, který se mi při této činnosti stal nepostradatelným pomocníkem. Nejsložitější jídelníček připravuji postupně přibližně měsíc předem a často ho ještě konzultuji s dietní sestrou, aby bylo vše v pořádku.  

Rozhlas ovšem není vaší jedinou aktivitou. Čemu dalšímu se věnujete?
V našem domově se v minulosti vydával časopis Zornička. Jeho autory byli zaměstnanci, ale i my uživatelé jsme jej mohli obohatit svými příspěvky. Původně vycházela jako měsíčník v černotisku a v Braillově písmu. Vyprávěla hlavně o životě místní komunity, ale měla též svou poučnou a zábavnou rubriku, např. Okénko optika, vtipy apod. V roce 2004 tehdejší ředitelka Danuše Křiváková navrhla vydávat časopis také ve zvukové podobě, čehož jsme se s přítelkyní Vlastou Elsnicovou (rozenou Badovou) ochotně ujaly a začaly ji načítat nejprve na kazety. Díky podpoře Lubomíra Pouchlého získal časopis svou znělku, bylo tu úvodní slovo a články prokládané hudbou.
O 4 roky později asistentka ředitele Marie Janáčková a Lubomír Pouchlý přišli s nápadem vydávat Zorničku na CD. Ujal se toho Lubomír s cílem přibrat další načitatele z řad uživatelů. Tím chtěl zvýšit její pestrost. Upozornila jsem ho však, že Braillovo písmo nedokáží číst všichni plynule a zvukový záznam nemůže tedy jít do éteru. Kromě toho jsem mu nastínila svou představu, jak by se dalo technicky dosáhnout toho, aby čtení všech oslovených uživatelů bylo plynulé. Někdo by text mluvčímu v krátkých úsecích předříkával a on by jej prostě zopakoval. Předříkané věty se poté vystřihnou, čtení bude plynulé a nikdo nic nepozná. Lubomír ale pevně věřil, že to nebude třeba. Když se přesvědčil o opaku, dovolil mi, abych se načítáním časopisu a hledáním jeho čitatelů zabývala já. Bylo mi jasné, že nejdříve musím svou představu proměnit ve skutečnost. 
Díky Ondřeji Dvorskému se mi to podařilo. Doporučil mi diktafon, program pro práci se zvukem a také mě s obojím naučil pracovat. To byla velká pomoc, která představovala poslední krůček k nalezení způsobu, jak předčítat články a později i pohádky. Nejdůležitější však je, že se do této činnosti může zapojit každý. Ve své době mě velmi potěšilo, když se o tomto nesnadném způsobu načítání zmínil Rudolf Volejník v časopisu Naše šance. Tenkrát ho zpracovávala Jindra Jarošová. Uvažovala jsem i o rekvalifikačním kurzu zvukový technik, který byl tenkrát pořádán v pražském středisku Dědina, ale dozvěděla jsem se o něm příliš pozdě. Letos bych se v práci se zvukem ráda zdokonalila v brněnském TyfloCentru. 

A jak je to s těmi pohádkami? 
Zpočátku je četla jen Vlasta. Jejich největším zdrojem pro ni bývala (se svolením tehdejšího šéfredaktora Jiřího Reichela) Světluška, příloha časopisu Zora. Tady bývaly krásné klasické pohádky, které máme velmi rádi. Vydali jsme celkem 6 CD a Vlastou načtené pohádky si dodnes s oblibou pouštíme před spaním. Po dvou letech jsem začala číst pohádky také já a zanedlouho se přidali i další zájemci. Někteří lidé se přátelí a pracují rádi spolu. Jiní se společně stýkat nechtějí, mohou mít ostych apod. S takovými pracuji samostatně. Vždy se snažím, aby během načítání byli všichni v psychické pohodě a abych je příliš nepérovala. Ovšem pokud je to jen trochu možné, vyžaduji práci s hlasem, správnou artikulaci, intonaci, v případě potřeby vykřiknout nebo mluvit tónem rozkazovacím, prosebným apod. A v takovém případě jde o dramatizaci, tak trochu rozhlasovou hru s dialogy. Druh umění, kterému se my nevidomí můžeme věnovat, já jako režisérka, načitatelé jako herci. Potřebujeme pouze počítač, program na stříhání zvuku a dobrou náladu. 
V lednu 2019 nás Vlasta Elsnicová bohužel navždy opustila. V počítači mi zůstalo několik zapomenutých pohádek, načtených jejím krásným a podmanivým hlasem. Na vydání CD to ovšem nestačilo, proto jsem jako vzpomínku na ni vymyslela projekt „Přidejme se k Vlastičce“. K  nalezeným pohádkám postupně vytváříme dramatizace dalších, které čerpáme z Vlastiny nejoblíbenější pohádkové knížky. Až jich bude dost, hodláme je vydat na CD. Ono „Přidejme se k Vlastičce“ je tak pojato vlastně dvojnásob. Do projektu se už zapojilo okolo 20 lidí a mohou se přidat další. Zájem projevili nejen uživatelé, ale i zaměstnanci. V jedné pohádce bude účinkovat dokonce náš pan ředitel. 

Antonín Vraný

#
Lidé pořídili nové pianino, nevidomý školák teď zahraje kdekoli

Nevidomý hudebník Pavel Minařík už hraje na nové pianino, na které mu příznivci přispěli v předvánoční sbírce. Desetiletý klavírista tak při koncertování nebude odkázán pouze na sály s velkým nástrojem. První vystoupení už je za dveřmi a chystá se i hudební poděkování fanouškům.
Na začátku předvánočního příběhu desetiletého nevidomého klavíristy a jeho rodiny stála shoda okolností, na jeho konci pořádné překvapení a jeden splněný sen. Při nakupování v jednom z hradeckých obchodních center si Pavel zahrál na klavír, který byl k dispozici zákazníkům. Z kanceláře hudbu uslyšela manažerka centra. 
„Zaslechla jsem nádherné skladby. Nedalo mi to a šla jsem se podívat. Pavlík hrál famózně a zcela zmrazujícím okamžikem pro mě potom bylo zjištění, že je slepý. Vzala jsem si kontakt na rodiče, protože by byla škoda takový talent opomenout,“ vysvětlila marketingová manažerka obchodního centra Aneta Lučická. Nakonec Pavel hrál zákazníkům několikrát týdně. Zároveň se uspořádala veřejná sbírka peněz na přenosné pianino, aby mohl hrát i tam, kde velký nástroj chybí, a také na budoucí studium na konzervatoři.
Vystupování včetně dvou koncertů mělo velký úspěch a vyhodnocení sbírky nedlouho před Štědrým dnem přineslo velké překvapení – vybralo se 35 tisíc korun. „Měli jsme problém, že nemůže vystupovat nikde, kde není nástroj. Nové pianino jsme vybrali a koupili ještě v den vánočního koncertu a vyhodnocení sbírky. Je to skvělé. Od té doby Pavlík pořád trénuje a domluvili jsme i první vystoupení. Může si teď libovolně vybírat, kde bude hrát, dokonce dostal pozvánku ke hraní na svatbě paní, která v obchodním centru prodává květiny a během jeho vystupování se stala jeho fanynkou a podporovala ho. Dá se říct, že tak příběh pokračuje,“ líčí Pavlův otec Jiří Minařík.

Dalším cílem je konzervatoř
Pavel sice klasické pianino má, ale přenosný nástroj mu umožní častěji vystupovat. „Hraje se mi moc dobře. Je to stejné, jako když hraji na normální klavír. Chystám se na koncert a na konci května budu hrát poprvé v životě na svatbě,“ těší se talentovaný žák čtvrté třídy základní školy.
Pavlovi v jeho útlém věku lékaři diagnostikovali rozštěp sítnice a praktickou nevidomost. Zatímco osud mu nedopřál zrak, na hudebním talentu nešetřil. „V šesti letech začal hrát u vánočního stromečku. Dcera dostala klávesy a Pavlík je hned vyzkoušel,“ vzpomínala po posledním vystoupení v obchodním centru jeho maminka Hana Minaříková a doplnila, že Pavlova láska k hudbě se projevila ještě dříve – v Mateřské škole pro děti se zrakovými vadami Lentilka Hradec Králové:
„V oční školce dětem ukazovali hudební nástroje, pracovali s nimi se zvukem a tam se k tomu dostal. První vystoupení měl v Divadle Jesličky a jmenovalo se Podívaná pro uši. To byl ještě ve školce a bylo mu asi pět a půl roku. Ke klávesám se dostal o následujících Vánocích. A v šesti letech udělal zkoušky do Základní umělecké školy Na Střezině, kde absolvoval roční přípravku a poté nastoupil na výuku hry na klavír.“ „Bylo mi šest let, v té přípravce jsme se učili noty a já už jsem se snažil ostatní děti doprovázet na klavír. Bavilo mě to od začátku a později jsem zjistil, že bych se tomu chtěl naplno věnovat,“ doplnil Pavel.
Dlouhodobým cílem Minaříkových a snem jejich syna je studium na konzervatoři. Volba tak jednou možná padne na Konzervatoř a střední školu Jana Deyla v Praze, která vzdělává především zrakově postižené a mimopražským studentům nabízí ubytování v domově mládeže.

Koncert na Valentýna?
„V Praze je i druhá konzervatoř, tak uvidíme, na kterou z nich by se eventuálně dostal. Ještě je čas, nejprve chceme, aby dodělal základní školu. Nevidomí nemají tolik možností uplatnění, tak chceme jeho šance zvýšit. Po studiu by mohl pokračovat v hudební kariéře nebo by mohl například ladit nástroje či vyučovat hudbu,“ přiblížila Hana Minaříková. „Jednou bych chtěl třeba ladit klavíry, případně se věnovat umění,“ doplnil její syn.
Pavel by měl mít v obchodním centru Orlice shopping park na Slezském Předměstí za několik týdnů další koncert. „Chceme to udělat jako poděkování těm, kteří Pavlíkovi pomohli. Zahraje jim na nový nástroj.“ upřesnil Jiří Minařík.
„Vystoupení v obchodním centru by bylo taky super,“ doplnil Pavel Minařík, který není jen šikovný hráč, ale hudbu rovněž skládá a doplňuje se se svojí starší sestrou Natálií. „Rádi si spolu zahrají a zazpívají duet, mají už i nějaké výsledky. Pavlík složil hudbu a Natálka napsala text. První vlastní melodii si Pavel složil v šesti letech, dodnes se nám líbí,“ přiblížila Hana Minaříková.
Stanislav Ďoubal
Zdroj: idnes.cz

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 03/2020

V březnovém článku se s námi nejprve kolegyně JUDr. Baudišová podělí o informace týkající se popírání otcovství; k napsání této stati ji vedl konkrétní případ z její advokátní praxe. Druhou část budou tvořit informace o daních z příjmů a slevách z daně souvisejících se zdravotním postižením.

Popírání otcovství
Už staří Římané věděli, že „matka je vždy jistá, otec nejistý“ („mater semper certa pater incertus“). Římské právo také zavedlo zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ aneb „práva náleží bdělým“, tedy těm, kdo se o svá práva starají. Oboje se sešlo v jednom současném případu, kterým jsem se v nedávné době zabývala. Muž společně s matkou dítěte uznal otcovství a později začal o svém otcovství pochybovat. Genetický test jeho otcovství vyloučil. Jenže zákonná lhůta pro popření otcovství mu uplynula a bylo na úvaze soudce, zda mu zmeškání lhůty promine. Soudce dal naštěstí palec nahoru. Jinak by muž nesl dlouholetou rodičovskou zodpovědnost za cizí dítě. Jaká jsou naše dnešní česká pravidla?
Podle občanského zákoníku se za otce považuje: 
1.	manžel matky, narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do 300. dne od zániku manželství; je-li žena znovu provdaná, je podle práva otcem vždy manžel pozdější, i když se dítě narodilo před uplynutím této doby, nebo
2.	muž, který před soudem prohlásil, že je otcem dítěte, které se narodilo vdané nebo rozvedené ženě v době mezi zahájením řízení o rozvodu manželství a 300. dnem po rozvodu manželství za podmínky, že manžel nebo bývalý manžel prohlásil, že není otcem dítěte a matka se k oběma těmto prohlášením připojila, nebo 
3.	muž, který dal souhlas k umělému oplodnění u dítěte počatého umělým oplodněním a narozeného neprovdané ženě, nebo
4.	muž, který společně s matkou na matrice nebo před soudem prohlásil, že je otcem, jestliže otcovství nebylo určeno třemi výše uvedenými způsoby.
Jedná se o zákonné vyvratitelné domněnky, kdy platí fikce otcovství, tu je ale možné u soudu důkazně vyvrátit. 
Jestliže otcovství nebylo určeno ani jedním ze čtyř shora vypočtených způsobů, může ho také po důkazním řízení určit rozsudkem soud, samozřejmě jen na návrh toho, komu zákon toto právo dává, což je matka, dítě a muž, který tvrdí, že je otcem. Pozoruhodná je situace, kdy vdaná žena neotěhotní s manželem, ale s jiným mužem a po narození dítěte nedojde ke konsenzu matky, jejího manžela a biologického otce popsanému výše pod bodem 2., například už jen proto, že matka neví, nechce vědět nebo mlčí o tom, kdo je skutečným otcem dítěte. V takovém případě nemá biologický otec žádnou právní možnost domoci se svých rodičovských práv. 
Lhůty pro popření otcovství
Otcovství určené domněnkou je možné vyvrátit ve zvláštním soudním řízení o popření otcovství. A není dobré otálet. Občanský zákoník totiž pro podání žaloby o popření otcovství striktně stanoví šestiměsíční lhůtu. Po jejím marném uplynutí je nejdříve nutné žádat soud o prominutí zmeškání lhůty. Soud může a nemusí vyhovět. 
Rozdílně je ovšem pro různé účastníky stanoven počátek běhu lhůty pro podání žaloby o popření otcovství: 
• manžel má toto právo do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce, nejpozději ho však může uplatnit do šesti let od narození dítěte – předpokládá se totiž už pevně vytvořená vazba s dítětem v tomto věku;
• matka může popřít, že otcem dítěte je její manžel, do šesti měsíců od narození dítěte;
• muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, může otcovství k dítěti popřít do šesti měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno a stejné právo má i matka.
Závěrem: důvodem pro prominutí zmeškání lhůty jsou slovy zákona neurčité pojmy „zájem dítěte“ a „veřejný pořádek“. Zájem dítěte je pochopitelný, ale opravdu nevím, co má veřejný pořádek společného s těmito ryze soukromými, intimními spory mezi mužem a ženou. Každopádně vždy lze použít jednu ze základních zásad občanského práva – totiž že právo má být v souladu s morálkou.

Václava Baudišová

Daňové přiznání k dani z příjmů
Opět nastává čas, kdy některé z nás čeká povinnost podat daňové přiznání. Tomu, kdo je musí podávat a kdo ne, jsme se v našich článcích věnovali již několikrát, zde tedy jen velmi stručná rekapitulace:
• daňové přiznání podávají  téměř všichni, jejichž příjmy podléhající dani přesáhly 15 000 Kč za rok, s výjimkami uvedenými níže;
• daňové přiznání musejí sami podat ti, kdo měli uzavřený „klasický“ pracovní poměr současně s více než jedním zaměstnavatelem;
• ti, kteří sice pracovali pouze na tzv. klasický pracovní poměr u jednoho zaměstnavatele, ale z jakéhokoliv důvodu u něj nepodepsali prohlášení k dani (známý růžový formulář);
• daňové přiznání musejí podat i ti zaměstnanci, kteří sice podepsali prohlášení k dani, ale kromě zaměstnání měli další zdanitelné příjmy přesahující 6 000 Kč. To se však netýká příjmů zdaňovaných tzv. srážkovou daní, např. odměn z dohod o provedení práce, kdy měsíční odměna nepřesáhla 10 000 Kč. Za tyto osoby může podat roční zúčtování zaměstnavatel, u něhož naposledy podepsali prohlášení k dani;
• daňové přiznání pochopitelně nepodávají ti, jejichž všechny příjmy jsou osvobozenými od daně, typicky tedy např. poživatelé většiny invalidních a starobních důchodů, příjemci příspěvku na péči, atp;
Některé slevy z daně
Vzhledem k dotazům kladeným v naší poradně považuji opět za užitečné uvést seznam slev z daně, které souvisejí se zdravotním postižením poplatníka či jeho blízkých osob. Tedy podle ustanovení § 35ba zákona o daních z příjmů lze jako slevu z daně uplatnit následující položky:
• základní slevu ve výši 24 840 Kč na poplatníka – tato sleva se tedy týká úplně každého;
• slevu na manžela ve výši 24 840 Kč na manžela žijícího s poplatníkem ve společně hospodařící domácnosti, pokud nemá vlastní příjem přesahující za zdaňovací období 68 000 Kč;
• je-li manželovi přiznán nárok na průkaz ZTP/P, zvyšuje se částka 24 840 Kč na dvojnásobek. Do vlastního příjmu manžela se nezahrnují dávky státní sociální podpory, dávky pěstounské péče s výjimkou odměny pěstouna, dávky osobám se zdravotním postižením, dávky pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na péči a některé další příjmy. Invalidní i starobní důchod se však započítává;
• základní slevu na invaliditu ve výši 2 520 Kč, je-li poplatníkovi přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního nebo druhého stupně;
• rozšířenou slevu na invaliditu ve výši 5 040 Kč, je-li poplatníkovi přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Slevy na invaliditu lze uplatnit i u poplatníků, jejichž invalidní důchod se přeměnil na starobní;
• slevu na držitele průkazu ZTP/P ve výši 16 140 Kč, je-li poplatníkovi přiznán nárok na průkaz ZTP/P.
Zvýhodnění na vyživované dítě
Jako daňové zvýhodnění může poplatník uplatnit i slevu na vyživované dítě žijící s ním ve společně hospodařící domácnosti, a to ve výši 15 204 Kč ročně na jedno dítě, 19 404 Kč ročně na druhé dítě a 24 204 Kč ročně na třetí a každé další dítě. Tuto slevu lze čerpat formou daňového bonusu, tedy i v případě, že nám celkové zvýhodnění vyjde vyšší, než vypočtená daň. Platí zde však určitá omezení. Poplatníkovy zdanitelné příjmy musely za rok přesáhnout šestinásobek minimální mzdy (tedy 80 100 Kč), přičemž do těchto příjmů se nezapočítávají příjmy, ze kterých se platí srážková daň (typicky tedy již uvedené odměny z dohod o provedení práce). A maximum bonusu činí 60 300 Kč.
Na dítě, kterému je přiznán nárok na průkaz ZTP/P, činí sleva dvojnásobek. Ovšem celkový limit bonusu se v tomto případě nezvyšuje.
Dokdy a jak podat daňové přiznání
Daňové přiznání je třeba podat do 1. dubna, resp. do prvního července tehdy, užívá-li daňový poplatník služeb daňového poradce, což ovšem musí opět být do 1. dubna doloženo příslušnému finančnímu úřadu plnou mocí udělenou daňovému poradci.
Daňové přiznání je možné podat klasicky (v papírové) podobě, tedy s vlastnoručním podpisem poplatníka, takto může být předáno buď osobně v podatelně, nebo  zasláno poštou (pochopitelně doporučeně, popř. raději s dodejkou). 
Ale zvolit je možné i poněkud progresivnější způsoby vyplnění. Interaktivní excelovské formuláře můžete najít např. zde:
https://www.idnes.cz/finance/dane/dane-2019-dan-z-prijmu-online-formulare-interaktivni-tiskopis-idnes-cz-prehled-o-prijmech-a-vydajich.A200114_115719_p_dane_sov
Tyto formuláře se mi však s mým poněkud zastaralým softwarovým vybavením bohužel nejevily pro nevidomé uživatele přístupné.
Další on-line formuláře, nejen pro podání daňového přiznání daně z příjmů fyzických osob, lze nalézt  na daňovém portálu, zde:
https://adisepo.mfcr.cz/adistc/adis/idpr_epo/epo2/uvod/vstup_expert.faces
Ani u těchto formulářů bohužel nelze mluvit o stoprocentní přístupnosti, ale leccos zde nevidomý daňový poplatník sám vyplnit zvládne. Funkcí, která mě na formulářích z tohoto portálu těší, je možnost celé daňové přiznání i s přílohami poslat skrze datovou schránku přímo finančnímu úřadu.
Co nejhladší vyplňování daňových přiznání, a hlavně co nejnižší daň za pražskou Sociálně právní poradnu SONS přeje
Luboš Zajíc

#
O čem se moc nemluví – Žijeme ve vztazích III.

Co je prvním ukazatelem vznikajícího vztahu?
Každý vztah začíná tím, že spolu trávíme čas. V čase může proběhnout první náhodné setkání třeba ve vlaku, během schůzky při kávě, vztahy vznikají na pracovišti stejně jako na pískovišti anebo i ve frontě na dotaci pro nákup moderního kotle. Čas pro vztahy vzniká kdykoliv vyjdeme ze svého bytu do okolního světa.
Když je vztah navázán, obě strany během nějaké doby rozhodnou, jestli budou ve vztahu pokračovat, jestli ho budou prohlubovat a budovat. Ve vztahu s druhým člověkem nežijeme, když se oboustranně nedohodneme, ať programově (třeba na základě seznamky) nebo jakoby mimochodem. 
Příslušníci kmene Zulu se zdraví frází, kterou bychom vyjádřili jako „vnímám tě“. V principu to znamená, že tě jen nemíjím, že si zasluhuješ mou pozornost. Také tím mohu vyjádřit, že mi na tobě záleží, rád s tebou najdu společnou řeč a bude mi potěšením strávit s tebou nějakou chvilku.
Při takovém vnímání není pozdrav nebo zastavení jen formalitou. Může jít i o přání trochu si popovídat a přitom se třeba i neverbálně ujistit, že se příště zase rádi potkáme. Následovat může už i konkrétní počin, vyměníme si kontakt nebo dohodneme čas dalšího setkání. To bývá první schod do vyššího patra. A přestože v emoční sféře jde o vyšší úroveň vztahu, mluvíme o jeho prohlubování. Navzdory jazykovému paradoxu můžeme mířit k nebi a stejně tak k nalezení pokladu či pramene. Stává se, jak už bylo řečeno, že potřeba vztahů a schopnost vztahy budovat může být od dětství deformovaná patologickými vztahy v rodině. Tam, kde se děti musely o lásku a respekt bát nebo nic z toho vůbec nepoznaly, těžko se naučí rozumět vztahům v dospělosti. Někdo se dokonce dospělosti bojí, ačkoliv fyzicky dospěl, jeho schopnost žít ve vztahu zamrzla v pubertě nebo ještě dávno před ní. Takovou situaci není snadné napravit. Náprava se může odehrát ve chvíli, kdy jedinec prozře a zjistí, že opakovaně není všechno s jeho vztahy v pořádku, a že se točí v bludném kruhu závislostí a odmítání. Pro tyto případy doporučujeme odborné poradenství nebo psychoterapeutickou podporu.
Zaměřme však svou pozornost na normální rodinu, kde až donedávna bylo zdánlivě všechno v pořádku. Oba rodiče vychovávají své děti, matka i otec pracují, starají se, aby v rodině všechno fungovalo a prosperovalo.
Znenadání si ale někdo z členů rodiny uvědomí, že přestal věnovat pozornost tomu, na kom by mu mělo nejvíc záležet. Manžel si nevšimne, že manželka trpí nespavostí a depresemi, žena si nevšimne, že manžel stále častěji užívá léky na žaludeční nevolnosti. A kolik z rodičů tuší, s čím zápasí jejich děti?

Přestali si všímat, přestali se sdílet, přestali vnímat
„Mám náročnou práci, jsem ženatý a mám tři děti. Práce mě baví, ale vždycky jsem se snažil, abych byl doma, abych se zajímal o děti i o to, jak manželka tráví celý den. Hlavně jsem dbal na to, abych měl dovolenou o Vánocích nebo abychom si někam vyjeli. Ani jsem si nevšiml, že něco je jinak. Připadalo mi normální, že mohu o dovolené zalézt do pokoje, kde jsem sám, číst si něco zajímavého, nebo něco užitečného dělat ve své dílničce. Domácí práce jsem nechával manželce, ona si se vším ví lépe rady, dokáže i zaměstnat starší děti. Náš nejmladší syn sice špatně vidí, ale v rodině je dobře integrovaný a nic mu nechybí. Je sice trochu samotářský, ale to má asi po mně.
A najednou jsme se, akorát o Vánocích, s manželkou pohádali. Obvinila mě, že jsem nepřístupný, že mě obtěžují děti i ona, když se mnou chtějí něco probrat, a jestli jsem si všiml, že už ode mne ani nic nečekají, protože vysílám signály, že mě nemají vyrušovat. A nejhůř je na tom ten nejmenší, který by potřeboval empatického tátu a ne zchváceného živitele zavřeného ve svém pokoji.
Musím přiznat, že takovou konfrontaci jsem nečekal. Obhajoval jsem se, že přece pomáhám, že jsem unavený, a přesto se snažím... Pravda ale je jiná.
Jako dítě jsem se vždycky těšil na Vánoce, na prázdniny s rodiči u prarodičů. Ale pokaždé jsem prožil obrovské zklamání. O Vánocích se naši hádali snad víc než kdy jindy. A když jsme byli u babičky a dědečka, hádky mezi mým tátou a babičkou, jeho matkou nebraly konce. Nikdy na něj nekřičela, ale pořád mu něco vyčítala, na moji mámu házela vinu za všechno možné, od mých rozbitých kolen až po slepici přejetou v garáži.
Pochopil jsem, že tohle všechno pořád bolí, a že když jsem doma s rodinou, je ve mně obrovské napětí, neklid a nejistota, ať se snažím, jak chci. Asi se tyhle pocity nějak přenáší a tak místo pohody u nás bývá spíš stres. Mívám dojem, že všichni si oddechnou, když jdu v pondělí do práce a vracím se večer.“
Milan G.

Z pisatelova dopisu je zřejmé, že pochopil v čem je problém, ale že si přes veškerou snahu není jistý, jestli je v jeho silách rodinné klima zlepšit.
První krok je poznat, že opravdu problém ve vztazích existuje, druhý krok je vyjít ze své ulity a vystavit se riziku, že venku může pršet nebo sněžit anebo že o mě nikdo nemá zájem. Ano, riziko tady určitě je. Na nečekanou vstřícnost může rodina reagovat nedůvěřivě, překvapeně. Člověk, který chce napravit poničené vztahy, se navíc může chovat trochu jako slon v porcelánu a tak být nepřesvědčivý, ne-li podezřelý. Po mnoha debaklech a vyšumělých sympatiích je třeba toto riziko unést a vytrvat. Samozřejmě, tomu může napomoci terapie rodinných vztahů pod vedením odborníka, ale ne každá rodina má takovou možnost.
Tam, kde rodina ještě není v úplném rozkladu a láska se nevytratila, obstojí vždycky ten, kdo je schopen přiznat chybu, omluvit se a začít věci napravovat.
Náprava znamená také investici. Investovat se musí čas, pozornost, trpělivost, touha po porozumění, vytrvalost a odpouštění. Odpustit i těm, kteří kdysi dávno způsobili, že se v další generaci vztahům nedaří.

Na co je třeba myslet při budování vztahů a při nápravě škod, probereme v dalším čísle časopisu.
Pokračování
Jaroslava Novotná

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Zámek Kunín – sídlo vzdělanosti a filantropie aneb Co měl společného s Moravským ústavem pro slepé v Brně?

Zámek Kunín, dříve Kunewald, se nachází na Novojičínsku a vystavěl ho v letech 1726 až 1734 hrabě Bedřich August Harrach.
V roce 1781 přebírá panství jako dědictví Marie Walburga hraběnka z Waldburg-Zeilu, rozená Harrachová (1762–1828). Jedna z největších a nejpozoruhodnějších osobností moravského osvícenství. Prožila na zámku tragický osud. Již v mládí jí zemřely tři malé děti, rozpadlo se manželství, posledního syna otec odvezl do dalekého Švábska, kde zahynul ve věku 18 let. Do života nešťastné ženy vstoupili brněnští svobodní zednáři a tajní ilumináti, kteří hraběnku získali pro myšlenky filantropie. Hraběnka na svém zámku zakládá po vzoru Německa vzdělávací a výchovný ústav – filantropinum, který se stane ohniskem vzdělávání v této části Moravy. V ústavu panoval mimořádný duch tolerance. Vedle sebe zde studovaly děti ze všech sociálních tříd: děti poddaných, sirotkové, děti měšťanů, úředníků, ale i šlechticů, katolíci, evangelíci, židé, chlapci i děvčata ve věku od 5 do 15 let, Češi i Němci. Je úžasné vědět, že právě zde v bývalém německém Kunvaldu získal vynikající základy svého vzdělávání pozdější Otec českého národa a rodák z nedalekých Hodslavic František Palacký. Později napsal, že léta strávená na zámecké škole byl „krásný jarní čas života mého“. 
Výuka na zámecké škole byla však neobyčejně přísná. Začínala již v pět hodin ráno a končila v 19 hodin večer. Učilo se od pondělí do soboty všem předmětům: matematice, přírodním vědám, jazykům, historii, vlastivědě, hudbě, kreslení, poprvé byla na Moravě zavedena do vyučování gymnastika. Výuka probíhala často v přírodě, podnikaly se výlety na Helfštýn, Radhošť, Lysou Horu. Zde děti stanovaly pod širým nebem a učily se poznávat okolní přírodu a krajinu. Byla zde uplatňována pravidla dietetiky: zdravá výživa, otužování. Na svém panství provedla hraběnka první veřejné očkování dětí na Moravě. Snažila se učinit lidi ve svém okolí šťastnými, hovoří se o alchymii štěstí, sama však své rodinné štěstí nikdy nezažila. Antropologický průzkum ostatků hraběnky ukázal, že trpěla krutou Pagetovou chorobou, přinášející nevýslovnou bolest. Posledních deset let svého života byla hraběnka nehybná na dolní končetiny, byl pro ni vyroben velký proutěný koš, ve kterém byla přenášena. Po její smrti ji neřekl nikdo jinak, než „naše dobrá hraběnka“.
V závěru svého života se hraběnka upnula na syna svého tajemníka malého Friedricha (Bedřicha) Emila Schindlera. Vychovala jej jako svého nástupce, adoptovala ho a odkázala mu Kunínský zámek. 
Na počest hraběnky Marie Walburgy se již po několik let konají na Kunínském zámku kulturně-floristické slavnosti „Růže pro paní hraběnku“. V září loňského roku se v rámci této akce konal také koncert souboru Musica pro Sancta Cecilia, v němž vystupují zrakově postižení hudebníci.
Bedřicha Emila Schindlera z Kunewaldu (1809 až 1867) – syna hraběnčina tajemníka a sekretáře Georga Schindlera a hraběnčiny bývalé schovanky a komorné Judity Karolíny Goldové – hraběnka Marie Walburga adoptovala v roce 1812 a vybrala si ho za jejího budoucího dědice. Navštěvoval její výchovný ústav na zámku v Kuníně, později byl poslán na polytechnický institut ve Vídni a na zkušební cestu po rakouské monarchii. Po dovršení zletilosti se ujal panství v Kuníně – od roku 1828 se stal majitelem panství Kunín. Značně se zasloužil o povznesení zdejšího zemědělství a chov šlechtěného dobytka, za což byl císařem povýšen do šlechtického stavu s titulem šlechtic z Kunewaldu. Po vzoru své předchůdkyně podporoval vzdělávání obyvatelstva a vyvíjel lidumilnou a charitativní činnost, k níž náležela mimo jiné podpora slepeckého ústavu v Brně.
Ten založil Jan Rafael Beitl v roce 1835. Tři roky po smrti Bedřicha Emila Schindlera v roce 1870 prodaly jeho děti zámek a rodina se odstěhovala do dalekých Korutan. Zde nyní žijí poslední dvě ženské členky rodu, povýšeného do šlechtického stavu s titulem Schindler von Kunewald.
Z různých zdrojů sestavil Jan Příborský
(Poznámka: Impulz k tomuto článku přišel od pracovnice Oblastní odbočky SONS Třinec paní Marie Miziové, která se podílí na organizačním zajištění koncertů se zrakově postiženými hudebníky, jež jsou již po několik let součástí akce „Růže pro paní hraběnku“.)

#
Nejsme odlišní! Na území Olomouce vznikl web s cílem bořit mýty o hendikepovaných

„Nejsme odlišní, ale lidé to stále nedovedou v mnohých případech pochopit, což je obrovská škoda. Vždyť hendikep je pouhou drobnou vadou na kráse, která se dá léčit,“ prohlašuje odhodlaně muž, který se rozhodl zbořit mýty o hendikepovaných a založil web GiebNews.
„Společnost hendikepované toleruje více než v dobách komunismu, nicméně stále si od těchto lidí udržuje nějaký ten odstup. To má za následek, že znevýhodnění lidé mají problém sehnat pracovní uplatnění či se začleňovat do společnosti. Může za to především fakt, že veřejnost netuší, co lze s hendikepem vše vykonávat,“ hovoří o problematice integrity Giebisch. „A právě za tímto účelem vzniká portál GiebNews, aby změnil pohled na osoby s hendikepem.“
Portál vznikl za účelem dokázat, že hendikep není překážkou. Tým portálu se skládá právě z hendikepovaných redaktorů různého zaměření. „Publikujeme zde osobní zkušenosti, zážitky, zmiňujeme se o technologických vychytávkách. Těšit se můžete též na rozhovory se zajímavými a slavnými osobnostmi včetně jejich osobních zkušeností s postiženými,“ slibuje čtenářům. Podle něj také web umožní nahlédnout životy těchto lidí z druhé neznámé strany. 
Portál má více rubrik a široké zaměření. Čtenář tam nalezne kromě zmíněných rozhovorů či novinek z technologie také články o cestování a jejich běžných životech.
„Více než 6 let se věnuji práci pro znevýhodněné, konkrétně zrakově hendikepované. Detailně jsem prozkoumal situaci v ČR a zjistil jsem, že informativní nástroj, který by lidem přiblížil život s různými druhy postižení, dosud neexistuje. Věřím, že portál GiebNews, který vznikl z mé vlastní iniciativy a na základě dlouholetých zkušeností včetně komunikace s lidmi, kteří žádný hendikep nemají, změní pohled na lidi se znevýhodněním. Pomůže odstranit bariéry a vlastní zkušenosti hendikepovaných redaktorů se postarají o pochopení. Pomyslná přihrádka zmizí a osoby se znevýhodněním se zařadí do běžné společnosti bez zábran,“ uvádí Giebisch.
Portál GiebNews však není jeho jediným počinem. Produktivní muž se totiž postaral třeba o zpřístupnění mobilní aplikace Záchranka sloužící zrakově postiženým či se podílel na fakturačním systému, díky němuž mohou tito postižení samostatně řešit účetnictví.
Zdroj: olomoucka.drbna.cz

#
ZDRAVÍ: Arytmie patří mezi nejčastější srdeční onemocnění

Lidské srdce je obdivuhodným orgánem. Pracuje bez přestávky 24 hodin denně po celý náš život. Kromě svalů umožňujících pumpování krve potřebuje být též rytmicky poháněno elektrickými impulzy. Ty vznikají v buňkách převodního systému srdce a šíří se dále jeho svalovinou. Zdravé srdce se tak stahuje šedesátkrát až stokrát za minutu. Pokud ale dojde k poruše tvorby nebo šíření těchto impulsů, srdeční rytmus se abnormálně zpomalí, zrychlí nebo ztratí svoji pravidelnost. Tehdy mluvíme o srdeční arytmii.
Arytmie je poměrně častým onemocněním. Člověk se s ním může narodit nebo jím onemocnět kdykoliv během života. Spolu s věkem se však pravděpodobnost jejího vzniku zvyšuje. Pro jinak zdravého člověka obvykle nepředstavuje nijak velké riziko. Pacienty s dalšími onemocněními srdce však může vážně ohrozit na životě.
Srdeční arytmie můžeme dělit na dvě hlavní podskupiny. Při tachyarytmii je rytmus srdce abnormálně zrychlený. Pacienti často pociťují náhlý a nepříjemný tlak na hrudi a silný zrychlený tep (palpitaci). Doprovázet ji může také dušnost, slabost, točení hlavy nebo závrať. V komplikovaných případech může dojít i ke ztrátě vědomí. Bradyarytmie je naopak stav, kdy je srdeční rytmus výrazně zpomalený a nezrychlí se ani v případě fyzické zátěže. Pacienti se mohou zadýchávat nebo trpět závratěmi a točením hlavy. I v tomto případě může dojít ke ztrátě vědomí. Podle závažnosti lze onemocnění dále dělit na benigní arytmii, která obvykle neohrožuje život ani nezpůsobuje zásadní potíže, a maligní arytmii, jež může vést k selhání srdeční činnosti a bez rychlé lékařské péče i ke smrti.
Srdeční arytmii zjišťuje lékař pomocí EKG (elektrokardiogramu). Lépe než jednorázové vyšetření ji však odhalí tzv. Holterovská monitorace, která zaznamená i krátkodobé změny srdečního rytmu. Jde rovněž o měření EKG, které je ale prováděno po celý den. V průběhu vyšetření je důležité, aby pacient zaznamenával jakoukoliv aktivitu, změnu tělesného či psychického stavu i případné zdravotní obtíže. To se týká klidového režimu, druhu pohybu, únavy, pocení, návalů horka nebo naopak zimy, úzkosti, bušení srdce apod. Ke každému zápisu je nutné uvést i přesný čas. 
Základem léčby arytmií je podávání léků spolu s dodržováním životosprávy, existují ovšem i modernější přístupy. Stále častěji se v léčbě některých tachyarytmií používá technika katetrizační ablace. Katetr je lékařský nástroj, který je určen k vyšetřování, podávání léků nebo vyplachování a vyprazdňování tělních dutin. Zpravidla jde o trubici, často doplněnou o další nástroj. Skrz vpich v třísle je katetr naveden přímo do srdce a tam odstraní malou část tkáně, která komplikovala vedení elektrického impulsu. Zákrok má vysokou úspěšnost (až 95 %) a v případě potřeby ho lze opakovat. U pomalého srdečního rytmu je dnes základním léčebným přístupem zavedení kardiostimulátoru.
Při výskytu příznaků arytmií se v každém případě poraďte s lékařem. Při náhlých potížích se snažte nepanikařit, posaďte se a klidně dýchejte. Snažte se nahmatat tepnu na zápěstí nebo na krku a zjistit tep, jeho rychlost a pravidelnost. Při větších obtížích se nechte dopravit do zdravotnického zařízení.

Antonín Vraný
Zdroj: homolka.cz, zdravi.euro.cz, cs.wikipedia.org

#
Univerzální dieta si klade za cíl chránit zdraví lidí i planety

Špatné stravovací návyky představují pro naše zdraví větší riziko než kouření, přenosné pohlavní choroby a alkohol dohromady. Nejde ale jen o nás. Nadměrná konzumace potravin klade i vysoké nároky na chovy hospodářských zvířat, používání umělých hnojiv, pesticidů apod. A tím zatěžujeme životní prostředí a ohrožujeme zdraví naší planety. Vědci se proto intenzivně zabývají otázkou, zda existuje univerzální dieta, která by vše jmenované udržela v kondici. Pocházejí z univerzit po celém světě, ze Světové zdravotnické organizace (WHO) i z Organizace spojených národů (OSN).
Denní energetickou hodnotu potravin stanovili na zhruba 2500 kilokalorií (10 000 kilojoulů). Na vašich talířích by se pak mělo objevit přibližně 1220 g potravin ve složení 230 g celozrnných obilovin, 500 g ovoce a zeleniny, 250 g mléčných výrobků, 75 g luštěnin, 50 g semínek a ořechů a pouhých 14 g červeného masa (hovězí, vepřové nebo skopové), 29 g kuřete, 28 g ryb, 13 g vajec a 31 g cukru včetně skrytého. Z olejů doporučili hlavně olivový a řepkový, nejlépe za studena lisovaný.
Pokud tyto dávky přepočítáme na týden, dostaneme se na hodnotu 8540 g potravin (8,54 kg), z toho 1610 g obilovin, 3500 g ovoce a zeleniny, 1750 g mléčných výrobků, 525 g luštěnin, 350 g ořechů, 98 g červeného masa, 203 g kuřete, 196 g ryb, 91 g vajec a 217 g cukru. Čtyřčlenná rodina by ročně měla zkonzumovat necelých 1800 kg potravin. Na 10 milionů Čechů připadá ročně zhruba 4,5 miliardy kg potravin (4,5 milionu tun), a z toho jen 51,1 milionů kg červeného masa (51 000 tun).
Univerzální dieta znamená zhruba zdvojnásobit konzumaci rostlinné stravy a naopak na polovinu snížit spotřebu cukru a červeného masa. To „bez problémů dodržují“ lidé v jižní Asii. Ti jedí jen polovinu tohoto množství. Snížení by ale bylo velice drastické pro Američany, Kanaďany i Evropany, kteří konzumují až šestinásobek doporučeného množství červeného masa. Nelze se proto divit, že právě v USA se výzkum setkal s odporem chovatelů dobytka i spotřebitelů. Univerzální dietu prý v polovině minulého století dodržovali obyvatelé Řecka. S malými rozdíly se ale takto stravují lidé v celém Středomoří.
Kromě změny stravovacích návyků je však také potřeba snížit o 50 % plýtvání potravinami a stanovit cíle pro využívání půdy, vody a dalších zdrojů. Výsledky výzkumu jsou zajímavé a alarmující, otázkou ovšem zůstává, jak o nich budou smýšlet samotní spotřebitelé. Zatím mají možnost volby a nikdo jim nemůže nařídit, jak se mají stravovat nebo že nesmí plýtvat potravinami. Jenže takové chování může v poměrně blízké budoucnosti ohrozit naši planetu. 

Antonín Vraný
Zdroj: zdravi.euro.cz, vitaljob.cz

#
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Řídí kandidát mistra FIDE Stanislav Juříček (Vsetín)

Úloha číslo 3 
Stanislav Juříček (Vsetín)   originál
 
Bílý: Kg6, Db4, Sb6, Sf5, Jf2 (5)
Černý: Ke5, Da1, Sd4, Se2, Pd5, d6, e3, f3, g4 (9)
Mat 2. tahem (C+)

Podaří-li se autorovi vytvořit úlohu bez použití bílých pěšců, je to pro danou práci vždy velké plus, protože v obsahu existuje výlučně figurová hra. A je-li obohacena ještě navíc např. o záměnu obrany či matu, pak se už jedná o dílo velice zdařilé, které splňuje poměrně přísné požadavky na skladební kompozici. Tomu dnešní dvojtažka odpovídá, dokonce i rozestavení kamenů by rozhodčí označil jako „vzdušné“. Úloha má celkem tři připravené hry, z nichž jedna je 1. - Sd1/d3 2. J(x)d3 mat. Také svůdnosti existují tři, např. 1. Kg5? [2. Jxg4 mat], ale černý hrozícího jezdce prostě sebere 1. - exf2 a mat se nekoná. Dále už bádejte samostatně a pokud správný úvodník naleznete, pak se před vámi rozestřou dokonce čtyři výsledné varianty, na kterých se budou podílet všechny druhy bílých figur, samozřejmě vyjma bílého Sf5 a krále. Při řešení záhy dojdete k tomu, že největším problémem je tzv. „volné“ pole f4. S tím si ovšem už musíte poradit sami.

Řešení úlohy 1 (Lobusov) z ledna 2020: 
Bylo opravdu zajímavé, že ačkoliv mezi Vd1 a Kd5 stály dokonce tři kameny, v řešení se sloupec „d“ až nečekaně rychle „vyčistil“. Řešení tedy bylo: 1. Kh5! [2. Dg5 e5 3. Sf7 mat (2. - Je5 3. Dxe5 mat)]. V první variantě došlo k uvolnění dráhy bílé dámě 1. - Je5 2. Se4 Vxe4 3. Dc5 mat, v dalších třech pak k vazbám jednotlivých figur: 1. - Jxf4 2. Jxf4 Sxf4 3. Se4 mat /vazba Vd4/ (2. - Vxf4 3. Dc5 mat), 1. - Sxf4 2. Se4 Vxe4 3. Dc5 mat /vazba Jd3/, 1. - Vxf4 2. Dc5 Jxc5 3. Jxf4 mat /vazba Sd2/, z nichž vyniká zejména ta poslední.

První body za správné řešení soutěže zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Rudolfu Birtusovi z Teplic, Ondreji Čaneckému z Doks, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Františku Skoumalovi z Bludova, Petru Šimovi z Chromče, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. 

Pozn.: V diagramu úlohy číslo 2 (Ivan Skoba) má být černý pěšec na c6 nikoliv e6. V zápisu postavení figur bylo vše v pořádku. Omlouváme se.  

Pro milovníky miniaturek:
Karlík V (2200) – Picmaus B (2100), Brno 1978, indický útok: 1. Jf3 d5 2. g3 Jf6 3. Sg2 e6 4. 0-0 b6 Běžně se pokračuje 4. - Se7 a rošádou. Tah v textu má ideu oponovat potencionálně silnému střelci g2. 5. d3 Sb7 6. Jbd2 Se7 7. e4 dxe4?! To je pouze malá nepřesnost, chyba přijde až následujícím tahem. 8. dxe4 Jxe4? Tím, zdá se, získal černý pěšce. Jenže moravský mistr FIDE má tyto pozice hodně obehrány a viděl to poněkud jinak, či spíše viděl to dále ... 9. Je5!! Teprve nyní soupeř zjistil, že je ztracen. Ustoupit 9. - Jd6 nelze pro 10. Sxb7 Jxb7 11. Df3 s dvojím úderem na b7/f7, což sice odvrátí 11. - Jd6, ale padne nekrytá věž a8. Další možnosti jsou také beznadějné: 9. - Jxd2 10. Sxb7 Jxf1 11. Dxd8 Sxd8 12. Kxf1 nebo 9. - Dd4 10. Jxe4 Dxe5 11. Jf6 Sxf6 12. Sxb7 nebo 9. - f5 10. Sxe4 Sxe4 11. Dh5 g6 12. Jxg6! s rozhodujícím útokem. Proto 1-0  [glos. SJ]
Výsledky šachové řešitelské soutěže za rok 2019:
Zlaté medaile v celoroční šachové řešitelské soutěži v roce 2019 získali PhDr. Ondrej Čanecký, Jan Olejník, Irena Šourková a Rudolf Birtus.
Také čtyři medaile, avšak stříbrné za 2. místo zasíláme Rostislavu Millerovi, Františku Skoumalovi, Antonínu Maňákovi a Kostasu Zisopulosovi.
Bronzovou medaili za 3. místo od nás obdrží Petr Šima.
Všem oceněným blahopřejeme!
A co najdou na medailích? Na lícní straně hmatný šachový motiv a na rubové název soutěže, umístění, své jméno a pořadatele soutěže, včetně roku pořádání.
red

#
INZERCE

Koupím levně pravoruční psací Pichtův stroj.
Kontakt: 775 975 251

#
Tiráž

ZORA, časopis pro zrakově postižené
Ročník 104, číslo 5, březen 2020
Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.