ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 104 číslo 4 únor 2020 OBSAH: ÚVODEM U příležitosti toho, že… POZVÁNKA Pozvánka na duchovně-rekreační pobyt – Sv. Hostýn ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně Aktiv klub SONS a mladí nevidomí aneb jak rádi cestujeme NAPSALI JSTE NÁM Vzpomínka na Josefa Šedivého LIDÉ KOLEM NÁS Ludvík Baňas: Vzpomínky (2. část, pokračování z čísla 3) Dva zajímavé brněnské projekty, za kterými stojí nevidomý Radim Paseka Dokázal jsem, že to dokážu ZORA RADÍ O čem se moc nemluví – Žijeme ve vztazích I. ZDRAVÍ S lékařem o chorobách jater a způsobu jejich předcházení Angínu rozhodně nepodceňujte # ÚVODEM: U příležitosti toho, že… Dneska, ve čtvrtek 6. února, když píši tenhle úvodník, je Mezinárodní den bez mobilu. Ale také 115 let od narození Jana Wericha – mimochodem 31. října to bude už 40 let, co odešel z tohoto světa. Téhož dne, tedy 6. 2. různých roků se také stala spousta dalších věcí: roku 1228 – byl na českého krále korunován Václav I. se svou ženou Kunhutou. O necelých 400 let později, roku 1620 vstoupila 6. února na české území habsburská vojska, aby porazila České stavovské povstání. Ale také 6. února 1951 člen ÚV KSČ a poslanec Národního shromáždění Gustáv Husák byl zatčen svými kolegy (!) a ve věznicích potom strávil přes devět let, z toho šest v samovazbě a přísné izolaci. Vidíte to, co já? Totiž že ten den nespojuje nic než jen a pouze dvě číslice, které označují jeho pořadí v toku dní celého roku. A to jsme ještě nezačali mluvit o jiných kalendářích, o světových událostech a o desítkách narozenin! Věděli jste třeba, že se šestého února narodil Mustafa II., sultán Osmanské říše (1664) a rok po něm Anna Stuartovna,… K čemu nám je to vědět? Inu – k ničemu vlastně. Ale je zajímavé se touto znalostí blýsknout – pokud jí vládneme – ve společnosti, když nám na tom záleží. Když totiž víte něco navíc, co jiní nevědí, je to i objektivně důvod pro to, aby vám byla prokazována přece jen o chlup větší vážnost než ostatním. Těm chudáčkům, co právě tuhle informaci minuli. Kvůli tomu blýsknutí se třeba já vzpomínám a recituji dámám předscény Jana Wericha s Jiřím Voskovcem, posléze s Miroslavem Horníčkem. Pár jsem jich uměl zpaměti, třeba některé z Balady z hadrů, z Robina Zbojníka nebo… Ale co to tady vytahuji, přece se právě nevytahuji – nebo ano? Už vůbec mě ale nectí, když cituji přisprostlou verzi trialogu Cyrana z Rostandovy hry. Co, napsal jsem přisprostlou!? Je nepopsatelně obscénní – prý scénu do této podoby upravil Zdeněk Štěpánek! Jenže i v této situaci musím používat mozek. Svůj, nikoli ten v mobilu, jak se dnes stává stále více a více zvykem. Mezinárodní den bez mobilu se prý slaví – dnes jsem se to dozvěděl od kolegyně Pavly Jungwirthové a ta zas z nějakých novin, ale to je asi irelevantní – už dvacet let. Vědět to dříve, slavil bych také. Je mi smutno po dnech bez mobilů, kdy jste museli držet slovo, protože nešlo třeba tři minuty před schůzkou domluvenou dva týdny písnout sms „nestíhám, dáme to zítra“ nebo něco takového. Po dnech, kdy jsem měl v paměti nějakých sto telefonních čísel i se jmény a dneska si sotva pamatuji číslo na svou paní. Díky, pane Phile Marso, prý to bylo z Vašeho popudu (jde o francouzského spisovatele – ti Francouzi přece jen raději recitují, než citují). Dneska už neohromím zpaměti recitovanou Písní o Viktorce nebo částí, byť dlouhou, Máchova Máje, protože paměť přece jen slábne a slůvka vypadávají. A tak v očích dam nade mnou zvítězí ten, kdo si rychle na mobilu najede na Wikipedii nebo Google, tam najde příslušnou informaci, báseň, citát a vzápětí mě opraví, když mi chybí slovíčko nebo dvě… Jsem rád, že se snad nedožiji doby, kdy už nebudu potřebovat paměť, ale zato hbité ruce na chytrém telefonu. Za nás jsme ty ruce raději používali jinak… Nerušenou četbu a neporušenou paměť za celou redakci přeje Václav Senjuk # Pozvánka na duchovně-rekreační pobyt Křesťanské sdružení zrakově postižených a jejich příznivců AVE Vás zve na týdenní duchovně-rekreační pobyt na Sv. Hostýn. Termín 20. až 27. července 2020. Ubytování a stravování v bezbariérovém poutním domě č. 3 – jednolůžkové a dvoulůžkové pokoje s vlastním příslušenstvím. V tomto domě se nachází i kaple a přednáškový sál. Posvátný vrch Hostýn je nejznámějším starodávným poutním místem na Moravě. Hora s chrámem je dominantou viditelnou ze širokého okolí. Srdce hostýnského areálu tvoří bazilika Nanebevzetí Panny Marie spojená schodištěm s Vodní kaplí se zázračným pramenem Panny Marie. Duchovně nás bude provázet otec Mons. Mgr. Josef Žák – spirituál Arcibiskupského semináře v Praze. Nabízíme dopolední přednášky s duchovní tematikou, možnost individuálního rozhovoru s knězem. Na sobotu 25. července plánujeme zájezd do Olomouce a na Svatý Kopeček. Pro zjednodušení dopravy nabízíme i možnost přepravy sjednaným autobusem ze železniční stanice Hulín až k poutnímu domu na Sv. Hostýn. Bude to od vlaku R 889 Slovácký expres s odjezdem Praha hl. n. 10.57 a R 809 Moravan, Brno odj. 12.36 hod., Břeclav odj. 13.21 hod. V Břeclavi mohou přistoupit i cestující od EC 278 Metropolitan, Bratislava hl. st. odj. 12.10 hod. Obdobně i zpět: směr Břeclav, Brno R 810 Moravan, Hulín odj. 11.34 a směr Praha R 888 Slovácký expres, Hulín odj. 12.04 hod. Jinak je možno od železniční stanice Bystřice pod Hostýnem na Sv. Hostýn použít linkový autobus – jezdí přibližně v hodinových intervalech. Cena jednolůžkového pokoje je 315 Kč/osoba/noc, dvoulůžkového pokoje 270 Kč/osoba/noc + 300 Kč – strava (plná penze). Úhrada se bude provádět individuálně v recepci poutního domu – je možná i platba kartou. Je možné si s sebou vzít vodicího či asistenčního psa, jiná zvířata nejsou povolena. Bližší informace podám a přihlášky přijímám do 30. dubna na tel.: +420 602 226 300 nebo e-mailem: drabekjos@seznam.cz Josef Drábek – předseda AVE # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně Jubilejní básní Václava Valáška bylo zahájeno vánoční posezení spojené s oslavou 50. výročí založení první organizace zrakově postižených osob na Vsetínsku. K bohatému programu přispěly děti z folklorního souboru Malá Jasénka. Velmi ojedinělým a poutavým vystoupením zaujaly Zvonky dobré zprávy z Kateřinic. Jde o hudební společnost mladých lidí, která hraje na různé tvary zvonků vydávající krásné melodie různého žánru. Společnost je první a jediná v ČR. Osoby se zrakovým postižením velmi ocenily hmatové přiblížení zvonků, jejich tvarů, velikosti, váhy a struktury. K tanci a poslechu zahrála živá hudba pod vedením Karla Trusiny. První akcí tohoto roku v trutnovské odbočce byla návštěva dvou tamních výstav. Na první zašli do Podkrkonošského muzea na právě končící ještě vánoční výstavu Štědrý večer nastal. Zhlédli několik betlémů pocházejících z trutnovské oblasti, vánoční výzdobu z různých časových období, seznámili se s místními vánočními zvyky. Poté zamířili do Galerie Hippo na výstavu netradičních šperků Hany Friedelové. I přes zrakový handicap si výstavu užili. Ti zdatnější ostatním barvitě vylíčili krásu slavnostních šperků šitých z kamenů Swarovski. Převzato z webu OO Blansko: Je neděle, podvečer, začátek roku 2020. Přesně předvečer Svátku Zjevení Páně, svátku Tří králů. A my sedíme v Dřevěném kostelíku v Blansku plni očekávání. Někdo se zcela jistě podíval na internet, aby si něco o sboru Gospel Friends nastudoval. Ale co ti ostatní? No necháme se překvapit. Během chvilky se na scéně objeví celý sbor ve své kráse. Světe, div se. To je podívaná. A co až započnou s hraním a zpěvem. Ani nedutáme. Jsme rychle vtaženi do děje. A kdo nám připravil tak krásný podvečer? Gospelový sbor Gospel Friends. Přečetli jsme na internetu, že jsou přátelé a mají rádi hudbu. A bylo to znát. Úplně jsme se s tímto poznatkem ztotožnili, zkrátka hudba do jejich životů patří. Slyšeli jsme nejen současný gospel, ale zazněly i spirituály. Závěr celého koncertu byl famózní. Happy Days – a zpívali všichni. Hned na začátku nového roku se členové českolipské odbočky vydali na povánoční zotavenou na hory. Oblíbené Lužické hory je přivítaly jen malým popraškem sněhu a mlhou. Přesto byl jejich pobyt ve znamení dobré nálady. Kromě stolních deskových i karetních her si zazpívali při kytaře a popovídali si o všem možném i nemožném. Došlo i na výměnu zkušeností s mobilními telefony s hlasovým výstupem. Nejlepší zkušenosti mají uživatelé s tlačítkovým přístrojem, ale v tamních končinách je špatný signál, proto během pobytu měli všichni klid a pohodu. Setkávání u kapucínů v jejich klášteře se stalo již velmi oblíbenou tradicí členů olomoucké odbočky, což bylo 9. ledna vidět i na počtu účastníků. Celkem se jich i s doprovody a pracovníky sešlo přes 30. Bratr Radek přečetl vánoční zamyšlení o původu jesliček a další zajímavosti týkající se Vánoc. Poté si při hře bratra Ginepra na violu společně zazpívali známé vánoční koledy. Měli příležitost seznámit se i s bratrem Pavlem, který přišel na toto setkání poprvé a zpříjemnil všem odpoledne svým krásným zpěvem. Součástí akce bylo také poděkování bratrům kapucínům za celoroční spolupráci a podporu. V Blansku 14. ledna uspořádali besedu s kuželkářem Karlem Pařilem. Kuželky hraje coby zrakově postižený již od roku 1995. Osvětlil pravidla hry, jak je uzpůsobena pro nevidomé, prakticky nevidomé i slabozraké. Byli překvapeni, kolik zemí procestoval, a ne jednou. A vždy stál na stupních vítězů. Je to zkrátka mistr. Jedním z jeho největších úspěchů byl titul mistra Evropy v loňském roce. Mistrovství se konalo v Chorvatsku, v Záhřebu. S sebou přinesl i cenné medaile. Nezbývá než mu i nadále držet pěsti, vždyť v tomto roce bude obhajovat titul, a to v Poznani. Trutnovští 14. ledna vyrazili do Galerie Uffo na vernisáž první letošní výstavy, která nese název Zelené obrazy. S uměleckými díly je seznámil sám autor, jeden z výrazných současných malířů, Zdeněk Daněk. Tématem výstavy je krajina, konkrétně zámecká obora v Cholticích. Slovy autora: „Zámecká obora s letitými duby byla ponechána bez zásahů a zarostla divokým mladým lesem. Jde o unikátní stav a neudržitelnou fázi. 800leté duby hynou a les je ničen pod hlavičkou revitalizace původní parkové úpravy. Ve výsledku nezbyde nic. Chtěl jsem zachovat bujnou divočinu na svých obrazech.“ Kroměřížští 15. ledna si po nedávných svátcích trochu zasportovali, když odehráli první bowlingový turnaj nového roku ve sportovním centru Paráda. Strávili tak společně příjemné odpoledne s bowlingovou hrou a povídáním u kávy a nevadilo jim ani to, že některé sportovní výkony nebyly z nejúspěšnějších. V Mladé Boleslavi 16. ledna proběhla první lekce muzikoterapie. Účastníci se měli možnost seznámit s rozličnými hudebními nástroji a zapojit se do krátké improvizace. Na závěr setkání proběhla relaxace za doprovodu meditační hudby. Blanenští si v lednu nenechali ujít výstavu Vlaky, vláčky, koleje v místním muzeu. Průvodcem jim byl Jiří Šimkůj, autor většiny vystavených modelů. Podrobně je obeznámil nejen s historií, ale i pokroky v železniční dopravě. Ocenili do detailů propracované repliky starých historických lokomotiv. Některé exponáty drželi v ruce. Zavzpomínali na staré papírové jízdenky. Někoho zaujaly kompletní uniformy výpravčích. Troubili na trubky a píšťalky. S nostalgií odcházeli od vystavených exponátů, aby načerpali další poznatky na té druhé výstavě loutek Na návštěvě u Kašpárka. I ta se vyvedla. Ve Frýdku Místku navštívili 28. ledna s uživateli interaktivní výstavu CRASH, která je přístupná ve Světě techniky v Ostravě – Dolních Vítkovicích. Zábavnou, hravou a zážitkovou formou zdůrazňuje téma bezpečnosti na silnicích a chodnících. V expozicích byly připraveny simulace různých situací pro chodce, cyklisty, motorkáře i řidiče aut. Postupně se tak ocitli v nejrůznějších dopravních situacích, které byly doprovázeny zvukovými i obrazovými záznamy a příběhy. Měli i možnost vidět vrak havarovaného auta, nemocniční pokoj na ARO nebo pokoj upravený pro vozíčkáře. V Kroměříži důkladně procvičili čtení textů se znaky pro písmena C, Č, CH, D a Ď, která nacvičovali při minulých dvou setkáních, a následně probrali nové znaky pro písmena I, Ó a G. Do příštího únorového setkání tak mají všichni za domácí úkol hodně číst, aby všechny nové znaky dobře zvládli. Více o akcích se dočtete na sons.cz. # Aktiv klub SONS a mladí nevidomí aneb jak rádi cestujeme Touhu po cestování pojímá každý po svém – někdo rád sleduje cestopisné dokumenty z pohodlí gauče a jiní zase sbalí batoh a vydají se aktivně poznávat svět. Mladí nevidomí a slabozrací v rámci Aktiv klubu SONS zvolili druhou variantu a v roce 2019 se vypravili za dobrodružstvím do italského Milána a španělské Barcelony. Nezapomněli jsme však ani na krásy našich hor a také překročili hranici s Polskem – na jachty Nyského jezera. Miláno a Barcelonu jsme poznávali všemi smysly a snažili se co nejvíce vstřebat originalitu těchto krásných měst. Měli jsme štěstí na výborné ubytování, vynikající stravu a skvělou partu nevidomých a slabozrakých. Vlídné přijetí od kolegů z italského Unione Italiana dei Ciechi e degli Ipovedenti a španělského The Territorial Council navíc umožnilo poznat život nevidomých a slabozrakých v těchto zemích, naši hostitelé na oplátku poslouchali, jak se žije s tímto handicapem u nás. Společné poznávání monumentů a výstavních děl známých osobností přineslo hluboký zážitek všem zúčastněným. Uvědomili jsme si také, že bez základních znalostí světového jazyka se člověk dnes již při cestování těžko obejde. Naše bílé hole však byly signálem pro množství italských horských myslivců, kteří pro náš hladký průchod na přeplněném milánském náměstí vytvořili kordon. Kupodivu jsme se nepoztráceli nikde, pokud občas někdo zabloudil, brzy se našel. Na jaro roku 2020 připravujeme pro naše členy program v Paříži; zcela jistě naši členové propadnou jejímu kouzlu. Netušili jsme, kolik členů Aktiv klubu SONS má rádo zálesácké podmínky a blízký život s přírodou. První zářijový víkend roku 2019 na lovecké chatě v Jeseníkách, schované v hlubokých lesích, bez vody a elektřiny, byl zkouškou jejich dovedností. Počasí vůbec nebylo dobré, lilo jako z konve, ale tím stmelilo kolektiv do pevného přátelství. Hodně se povídalo a hrálo a uvidíme, zda slib zopakovat to vyjde. Mezi nevidomými a slabozrakými bychom těžko hledali zdatné jachtaře. Pozvánka kapitána polské jachty byla natolik lákavá, že jsme se rozhodli zkusit to – co to s námi udělá. Nyské jezero nebylo zrovna klidné a velmi se hodil český Kinedryl. Možnost držet kormidlo či tahat lano kotvy není úplně běžná a naši toho dokonale využili. Perfektně připravený Cestovatelský festival první říjnový víkend v Olomouci podtrhl touhu poznat samostatné cestování nevidomých a slabozrakých do možných i nemožných končin celého světa. Vystřídalo se zde při svých prezentacích pět cestovatelů a cestovatelek a zájmem posluchačů o jejich vyprávění byl ohromný. Na tuto akci Aktiv klubu SONS se sjeli lidé z celé republiky a mimo jiné tak potvrdili, že nevidomý a slabozraký člověk má pouze ztížené možnosti, avšak s využitím jiných smyslů dokáže leckdy předčit zdravé cestovatele. Neuvěřitelné zážitky jsme poslouchali téměř celý den a celý čas cestovatelského festivalu velmi rychle uplynul. Dagmar Filgasová, Aktiv klub SONS (redakčně kráceno) # Napsali jste nám: Vzpomínka na Josefa Šedivého 2. ledna tohoto roku uplynulo přesně 40 let od smrti člověka, který se významnou měrou zasloužil o pracovní uplatnění nevidomých v českých zemích. Josef Šedivý – jeho jméno dodnes rezonuje mezi těmi z nás, kteří působili na telefonních ústřednách. Ještě je nás několik, kteří jsme absolvovali jeho krátkodobé rekvalifikační kurzy v padesátých a šedesátých letech minulého století. Narodil se 23. 10. 1914 a větší část života prožil v Šumperku. Zrak ztratil jako dospělý. Dlouho hledal práci a tu našel díky šťastné náhodě. V Závodě 1. pětiletky v Šumperku (pozdějším „Prametu“) instalovali novou telefonní ústřednu Siemens a v balení mezi žárovičkami se našla i tzv. slepecká návěstí, kterým se ve slangu telefonistů říkalo „terčíky“. Proto tento závod mohl již v roce 1948 Josefa Šedivého zaměstnat. Velice rychle se na ústředně zaškolil a mohl díky terčíkům plnohodnotně zajišťovat telefonní spojení v poměrně velkém podniku. Brzy přišel na myšlenku, že by mohli ústředny obsluhovat i další nevidomí a po dohodě s vedením podniku a tehdejším Krajským národním výborem v Olomouci zahájil sérii rekvalifikačních kurzů. Vedení podniku umožňovalo přístup frekventantů na ústřednu, kde probíhala po celou dobu kurzu praktická část. KNV hradilo náklady spojené s ubytováním a Správa telekomunikací pak v závěru kurzu vydala absolventům osvědčení na základě praktické zkoušky a prokázané znalosti telekomunikačních předpisů. Josef Šedivý, kterému spoluzaměstnanci říkali Pepíček a frekventanti a absolventi jeho kurzů „táta“, vyškolil více než 200 zrakově postižených telefonistů. Jeho záslužné práce si povšimli i vysoce postavení funkcionáři a následně mu byl prezidentem republiky propůjčen Řád práce. Příklad Josefa Šedivého vedl ředitele Středního odborného učiliště pro mládež s vadami zraku v Praze-Krči k otevření půlročních a jednoročních telefonních kurzů. Za mnohé absolventy šumperských kurzů jmenujme v komunitě zrakově postižených ve své době dobře známé osoby – Jana Gřegoře z Ostravy, Rostislava Strejčka z Olomouce, Zdeňka Jelínka z Brna nebo Jiřího Stehna – prvního prezidenta České unie nevidomých a slabozrakých a pracovníka telefonní ústředny Národního muzea v Praze. Jiří Stehno po několik let na svém pracovišti zaškoloval frekventanty výše zmíněných telefonních kurzů pořádaných učňovskou školou v Krči. Josef Šedivý se angažoval i v hnutí nevidomých. V roce 1969 se stal členem Ústředního výboru Českého svazu nevidomých, jenž byl členskou organizací federativně uspořádaného Svazu invalidů s poměrně vysokou autonomií. Po 4 letech však v rámci normalizace organizace zanikla a nevidomí byli opět součástí jednotného Svazu invalidů. A moje osobní vzpomínky? 3týdenní rekvalifikační telefonní kurz jsem absolvoval v květnu roku 1966. Ubytován jsem byl v hotelu Moravan, který se nacházel naproti domu, v němž Pepíček Šedivý bydlel. Protože jsem měl tehdy ještě zbytky zraku, nepotřeboval jsem průvodce, ale naopak, někdy jsem pana Šedivého doprovodil do práce nebo z práce já. Pan Šedivý byl mohutné postavy, ale respekt u svých kolegů v podniku si vybudoval díky své až otcovské vlídnosti a trpělivosti, i když bylo na ústředně někdy hodně rušno. Měl jsem dokonce příležitost seznámit se s Pepíčkovou paní a jeho dvěma syny, když jsem byl pozván k nim domů na nedělní oběd. Pamatuji si dodnes, že hlavním chodem byl smažený květák s bramborem a hlávkovým salátem a já jsem si opravdu náramně pochutnal. Po kurzu jsem se s Pepíčkem ještě několikrát potkal na krajských setkáních ZP telefonistů a také na zábavách, které pořádala šumperská organizace. Léta plynula a moje poslední setkání s „tátou Pepíčkem“ bylo na jeho pohřbu na šumperském hřbitově. Nás, jeho žáků, se tam tehdy sešlo opravdu hodně... Bohužel dnes, po 40 letech, na tohoto průkopníka povolání nevidomých telefonistů a dobrého člověka, který pomohl tolika lidem, vzpomíná už jen malá hrstka pamětníků. Jan Příborský # LIDÉ KOLEM NÁS: Ludvík Baňas: Vzpomínky (2. část, pokračování z čísla 3) podtitul Rukulíbám, když tak obě Druhej rok, když mně to dělali znovu, tak se to ujalo, ale blbě (promiňte mi to slovo), ujalo se to tak, že to přirostlo k hornímu víčku a pan profesor rozhodl, že to oko musí pryč. No bylo tam víc, kluků, který měli podobný osud. Jeden tam byl, který dělal na trati mládeže a 27. nálož jim nebouchla a šel do toho bouchnout a v tomto to bouchlo, takže přišel o zrak. Byl to velice pěknej chlap. Podle popisu měl kudrnatý vlasy, široký ramena, úzký pas, vysokej chlap, takže to byl jeden z kamarádů, ale na starosti mě dostal Zdeněk Krátký, který měl taky oční vadu, který měl ještě hodně zbytků zraku, a tomu se to stalo tak, že byl někde s bratrancem Karlem a měl granát v ruce. A bratranec mu říkal: „Hele, Zdeňku, praštíme s tím o ten sloup.“ Tak šli k tomu cementovýmu sloupu a tam to hodil. Karlovi to utrhlo ruku a očiska měl poškozený úplně a Zdeňkovi to poškodilo částečně oči. Takže ten mně ukázal, kde je jídelna, kde je nocležní místo a kde jsou učebny a tak dále. Všude mě zavezl a všecko ukázal, tak jsem potom už sám trefil. Ale měl mě na starosti velice dlouho. Když se stalo to, že to oko přišlo pryč, když mně ustřihli ty oční nervy, tak najednou byla tma a já jsem si říkal: „S tímhle tím já nebudu chtít žít.“ A tak se stalo něco, co jsem měl v hlavě a co jsem udělal dost špatně, protože se to nedovedlo do konce. Zkrátka a dobře, chybělo k srdci asi milimetr a byl by býval konec, ale jelikož jsem to nedokázal dodělat... ten nástroj byl asi krátkej nebo co bylo, já nevím, zkrátka a dobře přišel mistr a kluci, kteří měli zbytky zraku, zařídili záchranku, která mě odvezla. To, že chyběl milimetr, jsem slyšel od doktorů, kteří mě operovali. Ani mě nedali na psychiatrickou léčebnu, ale zavezli mě zpátky do učení. Když se máma dozvěděla, co jsem chtěl udělat, tak z toho dostala epileptickej záchvat (ten pak opakovaně každý rok), a už jsem se nikdy neodvážil pokračovat v těchto myšlenkách a začal jsem takzvaně šlapat do pedálu. Vyučil jsem se rohožkářem a kartáčníkem. Dělali jsme kartáče na šaty, na boty, smetáčky, smetáky, štětce nejenom do zkumavek, ale i na holení a kominické. A taky válce do textilky, byly to dvoumetrové válce, dvacet centimetrů v průměru a používaly se na učesání sukní ze sukna. Pak jsme dělali ještě taky takzvaný řemeny z čínských štětin, to se zatahovaly jenom dva řádky, dávaly se potom do strojů, zase na učesání materiálu, který vyráběly. První erotický zážitek Chtěl bych se vrátit ještě do toho učňáku, když jsem se tam učil, tak jsem jednou šel na procházku do tamějšího parku, a tam seděly dvě dámy, jedna z nich říkala: „Pojďte si k nám sednout.“ Já jsem si k nim sedl. A mezi řečí jsem říkal, že půjdu na pololetní prázdniny za rodičema a tak dále, aby řeč nestála, a jenom tak mimochodem najednou jsem ucítil rty té vedle sedící dámy na mých rtech, což bylo příjemný poznání a ta žena říkala: „Nechoďte na pololetky, já přijdu.“ Stalo se a bylo to něco pro mě nepoznaného, krásného, zážitek na celej život. Konec školy A když jsem potom dostal výuční list a šel jsem pracovat, tak jsem patřil mezi ty lepší pracovníky - bez samochvály, o které se říká, že smrdí. Ale dobré zboží se chválí samo. Tak jsem byl jeden z těch tří chlapců, kteří pracovali s takovou fortelností, že jsme byli nejlepší pracovníci. A vydělávali jsme dost peněz. Braillovo písmo Trochu jsem hrál doma na pianovku, na heligon, i na foukací harmoniku. Takže trošku jsem měl vycvičenej sluch. Ale když jsem přišel k učiteli, že bych se rád učil na piano a pianovku, tak učitel řekl: „Umíš noty?“ A já jsem odpověděl: „No, já na ně nevidím.“ A on říkal: „Tak se musíš naučit brejský.“ Pan učitel si vzal teda devět kluků, kteří jsme přišli pozdějc o zrak. Byl mezi nima i chlapec ze Slovenska Ludvík Holeš, který přišel o zrak při zásnubách, když požili alkohol, v kterým byl metylalkohol. On přišel o zrak a rodiče oné dívky oba zemřeli. Ale to byl kluk, kterej si z toho vůbec nic nedělal, on říkal: „Já nejsem truhlář, já jsem stolár.“ U nich se nepoužívalo truhlář, jemu se nelíbilo, že je to truhlář, co dělá rakev. Takže on si říkal tak, jak se vyučil. Byl tovaryšem už v té branži stolárů. A ten pan učitel nám přinesl prkýnko, ve kterým udělal šest jamek vrtáčkem. A bylo to jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest. To čtyři, pět, šest vedle jedna, dva, tři. A když dal cvoček z vojenských bot do první dírky, tak říkal: „Tohleto, kluci, to máte áčko, když dám jeden ještě pod něj, tak to bude béčko, a když dám na první a čtvrtý, tak to bude céčko. To se musíte naučit, abyste věděli, co je to brejská abeceda. Dělá se tak mezinárodně. Vymyslel to francouzský profesor, kterej přišel o zrak. Jeho táta byl sedlář a on jako malej chlapec si omylem si vrazil sídlo do oka, který pak nevidělo. A protože oči jsou vzadu spojeny jako prak, takže to oko druhý taky odešlo, a tak přemýšlel nad tím, jak by mohl tu abecedu tytytátá zapsat. Stalo se, zvládl to a teď se mezinárodně píše Braillovým písmem v celým světě, i když se to země od země liší, to co on vymyslel. Skládá se to ze šesti teček, tři pod sebou a vedle toho další tři, takže abecedu tvoří ty tečky a dají se číst bříškem prstů. Někdo to dělá ukazováčkem, někdo malíčkem. Já ukazovákem. Takže tohleto jsme se naučili a používali jsme to nejenom na čtení. Později jsem četl manželce nejenom Jiráskovo Mezi proudy a Proti všem a tak dále, pod dekou, když byla zima v bytě. Také jsme to museli používat při zápisu šachových partií. Šachy Založili jsme taky Tělovýchovnou jednotu nevidomých sportovců, kde byl předsedou doktor Jan Drtina, ředitel konzervatoře pro nevidomé a slabozraké. No a ten říkal: „Hele, ty seš místopředsedou, tak koukej šlapat do pedálů, protože já při svém ředitelování mám pramálo času.“ Vytvořili jsme mimo jiné i šachový oddíl, se kterým jsme vyhrávali přebor družstev Prahy 12, jednou u nás, jednou u soupeřů a střídalo se to a já dělal ve hře rychlé pokroky. Postupoval jsem podle počtu bodů, napřed pátou třídu jsem musel uhrát, potom čtvrtou, pak třetí, tu jsem měl dost dlouho, pak druhou, tu ještě dýl, a pak se mi podařila i první třída, ale to už začínaly ELO*), tak to už se potom nepočítalo na třídy, ale na kolik má el. Teď už se to hodnotí, já nevím kolik, 1 800 je 1. třída ELO. Pak už je kandidát mistra, toho jsem nedocílil nikdy, ale hrál jsem s přeborníkem mezinárodním panem Hausnerem. Hrál jsem taky s ostatními známými šachisty, jako byl Jansa, Kaválek a nynější mistr, jmenuje se Navara. My jsme hráli v Tyršovým domě, simultánku, tj. že on Navara hrál proti deseti a vždycky, když přišel hráč našeho družstva, tak už jsme museli mít udělanej tah. Všech deset partií vyhrál. Taky tam byl připravenej mezinárodní mistr pan Hausner se zavázanýma očima, nevím, jak dopadly partie, to jsem se pak dozvěděl, že dvě zremizoval, ostatní vyhrál, ale jestli hráli o finanční obnos nebo ne, to už nevím. Ale hrál proti deseti se zavázanýma očima a jenom diktoval tahy. A já se pochlubil: „Chlapi, když jsem byl mladej, tak jsem s ním hrál!“ tak přišel za mnou, poklepal mně na rameno a říkal: „Pane Baňas, vy vypadáte furt stejně, chlape.“ A já říkám: „No jo, ale ta hlava moje a vaše, to je rozdíl.“ A on na to: „No, to víte, mně bylo tehdy čtrnáct roků, když jsme spolu hráli ty šachy v dopravních podnikách.“ # Dva zajímavé brněnské projekty, za kterými stojí nevidomý Radim Paseka Stalo se vám někdy, že jste nebyli se svým vodicím psem vpuštěni do veřejně přístupného místa, nebo jste s ním budili pohoršení například při návštěvě restaurace? Tak taková praxe je již minulostí, alespoň v Brně. O osvětu v tomto směru se zde stará sympatický Radim Paseka, zaměstnanec tamního magistrátu a iniciátor projektu Pomáhejme správně a projektu Nálepka – Vítáme vodicího a asistenčního psa. Je mimo jiné členem brněnské odbočky SONS a věrným čtenářem Zory a jejích příloh. Můžete říci něco o sobě? Mám vrozenou oční vadu glaukom (zelený zákal). Postupně jsem ztratil zrak. Studoval jsem na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity bakalářské studium dvouoborového programu Speciální pedagogika a Technická a informační výchova pro ZŠ. Bakalářskou práci jsem psal na téma Počítač jako kompenzační pomůcka pro nevidomé. Následně jsem vystudoval navazující magisterské studium, jen už jednooborovou speciální pedagogiku. Zvolil jsem si specializaci více vad (zrakové, mentální a tělesné postižení). Toto studium jsem ukončil státní závěrečnou zkouškou a úspěšně jsem obhájil i diplomovou práci na téma Asistivní technologie a pomůcky pro osoby se zrakovým postižením. Odmalička mě zajímaly a zajímají počítače a informační a komunikační technologie. Vždy mě to táhlo obecně k technice, tak v tomto odvětví jsem chtěl něco dělat. Při studiích, jak na střední, tak hlavně na vysoké jsem se směroval k technice a pomůckám pro osoby se zrakovým postižením. To se mi podařilo a při studiu i poté jsem pracoval několik let v IT firmě a před tím jako administrátor webu jedné už neexistující organizace. Ve firmě jsem sestavoval a instaloval počítače pro nevidomé a slabozraké. Po ukončení vysoké školy jsem se sháněl po nějakém pracovním místě na plný úvazek. Podařilo se mi získat místo na Odboru zdraví Magistrátu města Brna (MMB), kde jsem dodnes. Jak jste se dostal k práci koordinátora pro osoby se zrakovým postižením na brněnském magistrátu? Náhodně v květnu 2016, přes nabídku stáže na mailové konferenci Braillnet provozované SONS. Ke konci stáže mi byla nabídnuta po vzájemné dohodě vytvořená pracovní pozice koordinátora pro osoby se zrakovým postižením. Co je náplní vaší práce? Vytváříme projekty, osvětové materiály a kampaně, pořádáme a realizujeme osvětu směrem k veřejnosti, zjišťujeme a shromažďujeme informace, provádíme konzultační a poradenskou činnost, spolupracujeme s organizacemi, které se věnují osobám se zrakovým postižením, dále spolupracujeme s úřady městských částí, úřady práce, stavebními úřady, zdravotnickými zařízeními, správou sociálního zabezpečení a ostatními institucemi v Brně, zajišťujeme a testujeme webové stránky města v oblasti přístupnosti, konzultujeme a testujeme opatření bezbariérovosti objektů, ulic, veřejných prostranství, dopravy v Brně a koordinujeme další potřebné činnosti mezi MMB a veřejností, všechno oblasti týkající se osob se zrakovým postižením…. Jak to bylo s projektem Nálepka? Co vás inspirovalo? Projekt Nálepka – Vítáme vodicího a asistenčního psa vznikl z podnětu veřejnosti. Byli jsme kýmsi upozorněni, že někdo podobnou nálepku viděl na bráně do areálu místní nemocnice. Obrátili se na mě, zda ji máme a můžeme jim ji poskytnout k vylepení na vstupní dveře budovy. Začal jsem zjišťovat v nemocnici, co je to za nálepku, jestli ji mohou poskytnout dále nebo je to pouze interní záležitost. Bylo to to druhé. Z tohoto popudu vznikl nápad na onen projekt. Původní myšlenku jsem trochu rozvedl, vytvořili jsme ji jak k vodicím, tak k asistenčním psům, a přidali jsme průvodní informační leták ke psům se speciálním výcvikem s desaterem a právními předpisy ČR. Nálepka má pomoci odbourat problém vstupu tělesně nebo smyslově znevýhodněných lidí do různých prostor, a to i s vodicími nebo asistenčními psy. Díky ní mohou ukazovat provozovatelé podniků a správci budov veřejnosti, že jsou vítáni a předcházet tak nedorozuměním. Přestože umožnit vstup pro vodicí a asistenční psy je povinnost ze zákona, ne všichni provozovatelé obchodů, restaurací, sportovních nebo zdravotnických zařízení o této povinnosti vědí. Nálepka je zhotovena ve dvou velikostech, v jednom menším formátu A6 – pro dveře a v druhém větším formátu A5 – na nalepení na vstupní vrata či bránu do areálů. Je k dispozici ve variantách s lepicí částí, jak se zadní strany nálepky (lepí se na přední stranu dveří), tak na přední tištěné straně nálepky (lepí se zevnitř na prosklenou část dveří). Žádáme všechny majitele o umístění nálepky na dveře zejména do různých obchodů, restaurací, cukráren a kaváren. Díky nim se nevidomý při vstupu vyhne nepříjemnému momentu a reakcím okolí, kdy vlastně neví, jestli je jeho pes lidmi v místě vítán. Společně s nálepkou je vytvořen i průvodní informační leták s desaterem o psech se speciálním výcvikem – v něm je uvedeno například jak správně reagovat a čeho se vyvarovat při setkání s nimi. Dále jsou zde informace o psech se speciálním výcvikem a o platných právních předpisech ČR. Také tento leták může posloužit k lepší informovanosti a orientaci veřejnosti v dané oblasti. Kolik nálepek jste již rozdali? Kolik provozoven se zapojilo? Ve spolupráci s brněnskou Školou pro výcvik vodicích psů Milana Dvořáka jsme rozdali několik stovek kusů nálepek v Brně i do dalších měst ČR. Z nich je umístěno asi 120 nálepek, možná už i více. Jsou nejčastěji umístěny v různých soukromých provozovnách, jak jsem již zmínil, dále ve zdravotnických zařízeních, úřadech MMB, fakultách Masarykovy univerzity, v knihovně Jiřího Mahena v Brně a jejich pobočkách a jinde. Není škoda, že projekt funguje zatím jen v Brně a okolí? Ano, je to škoda, ale nebráníme se při zájmu k rozšíření nálepky i mimo hranice města Brna i do jiných měst a krajů ČR. (V této souvislosti redakce Zory již kontaktovala pražský magistrát a předala na Radima Paseku spojení, pozn. red.) Můžete představit projekt Pomáhejme správně a situační video spoty? Projekt Pomáhejme správně radí, jak správně pomoci nevidomým a slabozrakým při přecházení ulice, při nástupu do vozidel MHD nebo jízdě na eskalátoru. Samostatný pohyb a orientace ve městě vystavuje osoby se zrakovým postižením řadě obtížných situací. K tomu, jak jim to ulehčit, poslouží právě textově obrázková brožura a situační video spoty. Záměrem je rozptýlit obavy, které mnohdy brání veřejnosti v pomoci lidem se zrakovým postižením. Projekt připravilo statutární město Brno na našem odboru ve spolupráci s odborníky z obecně prospěšné společnosti Tyfloservis, Střediska Teiresiás a zmíněné Školy pro výcvik vodicích psů. Video spoty jsou natočeny podle různých situací jak na ulici, tak v interiérech. Jsou zaměřeny na různé formy pomoci nevidomému s bílou holí nebo vodicím psem na ulici a v dopravě. Vždy se ukáže špatná a správná varianta pomoci. Všechna videa jsou k dispozici na webových stránkách našeho oddělení: www.brno-prorodiny.cz a na sociálních sítích města Brna. Vytvořili jsme i výukové DVD s těmito video spoty, které je především určeno školám. Pořádáme i přednášky pro žáky a studenty (II. stupně ZŠ a SŠ) o správné pomoci osobám se zrakovým postižením na ulici a v dopravě. Probíhají v učebně Městské policie Brno v rámci výuky dopravní výchovy. Organizujeme i různé osvětové dny, kdy veřejnost má možnost si vyzkoušet, co obnáší nevidět a projít si trasu s černými klapkami a bílou holí za pomoci odborného instruktora. Máme pozitivní odezvu. Pomoc veřejnosti si ověřuji denně sám při cestách po městě. A můžu říct, že se to dost zlepšilo. Což mě moc těší. Jarmila Hanková # Dokázal jsem, že to dokážu Kniha s tímto názvem je životním příběhem jejího autora, Mgr. Reného Pastrňáka, Ph.D. Pro mě, čtenáře, začala příjemným ohlédnutím se do časů posledních 30 let minulého století, kdy mnoho z nás prožívalo své dětství a dospívání. Jako zdravý a vidící zahájil René na konci 90. let kariéru ve vysokém školství. Byl cílevědomý a pracovitý, začalo se mu dařit. Až do doby, kdy se jednoho zimního rána probudil s neproniknutelnou bílou mlhou před očima. Nevzdal se: „I po té hrůze oslepnutí jsem pracoval, studoval, přinášel kreativní myšlenky… i přes svůj zakalený zrak jsem vytvářel prostor pro ostatní…“ Život a především pokračování v odborné práci v komunitě vidících kolegů nebylo však vůbec jednoduché: „Za osm let jsem získal pocit, že jsem se stal jen převozníkem, který pomohl mnohým cestujícím dál po řece kariéry…“ I proto vysokou školu opustil: „Kdo ví? Otevřu e-maily, a tam bude ještě jedna životní šance. A když ne, co se stane? To ví každý, kdo překonal životní krizi… Stali jsme se experty na život a jeho opravdové hodnoty.“ Jak jeho kniha vznikala a čím se René Pastrňák dnes zabývá, je námětem našeho rozhovoru. Co vás inspirovalo k napsání knihy, jak vznikala? Od známých, ale i z odborných kruhů jsem slýchával, že bych měl svůj příběh sepsat. Že ve svém okolí neznají nikoho s podobným osudem a přesto tak hlubokou profesní brázdou za sebou. A můj příběh prý jistě bude inspirací pro mnohé, nejen znevýhodněné. Napsat knihu jsem si neuměl představit, nejsem spisovatel. Napsat vysokoškolská skripta či učebnici je zcela něco jiného než beletrie. Jednoho dne jsem však sedl za stůl k notebooku a začal. Po osmi měsících byla kniha na světě. Zatím je na pultech knihkupectví, do budoucna předpokládám, že by se mohla objevit i v knihovnách pro zrakově postižené. Jak se jako prakticky nevidomý připravujete na přednášky a veřejná vystoupení? Širokou oblastí sociální problematiky, supervizí, poradenství, koučinku a sociálního podnikání se věnuji téměř celý profesní život. Nespisovně bych řekl, že všechny potřebné informace nosím v hlavě, zvláště když mnohé jsem zažil na vlastní kůži. A samozřejmě denně sleduji aktuality a vývoj v oboru. Tak si skládám své puzzle znalostí a zkušeností. Přednášky mám přesto zpracované v power pointových prezentacích a přednáším s podporou počítače s hlasovým výstupem. Většinou mě na akademické půdě doprovázel některý student, případně můj asistent. Stačilo, když z prezentace nahodil pojem, slovo a já přednášel a vysvětloval. Studentům sociální práce jsem často říkal, že studijní pomůcku mají přímo v osobě učitele. Složitější je to se zpětnou vazbou od studentů. Dlouho nejsou schopni přijmout fakt, že u mne neverbální komunikace nefunguje. Tak např. místo hlásit se doporučuji tleskat. Přednášky pro veřejnost či pracovníky ze sociálních služeb vedu spatra a snažím se je zapojovat do diskuse a interakce. Mnozí z nich jsou plní vlastních zkušeností a chtějí se o ně podělit s ostatními. Čemu se věnujete dnes? Především své psychoterapeutické praxi. Jsem členem České asociace pro psychoterapii, která garantuje kvalifikaci terapeutů i mimo zdravotnictví. Má oblast aktivit je hlavně v sociálních službách, školství a praxi pro veřejnost. Terapeuticky se věnuji životním krizím a psychosociálním aspektům dnešní dravé konzumní společnosti. Ta vytváří mnoho příležitostí ke stresu, únavě, vyhoření, úzkosti a dalším neurotickým poruchám. A mohu konstatovat, že poptávka po psychoterapeutických a psychiatrických intervencích se zvyšuje. Škála životních krizí, ve kterých budou lidé kolabovat, bohužel narůstá. Denně vybrušuji své metody a techniky psychoterapie, kdy je neverbální komunikace nahrazována verbální, dotyky a podpůrnými pomůckami jako jsou emoční karty, pohyby v prostoru, emotikony, hudba. Své zkušenosti zpracovávám a snad napíšu i další knihu, či spíše učebnici, která se bude věnovat rozvoji pomáhajících osob se zrakovým handicapem. Jde vlastně o můj další profesní cíl. Pro tuto cílovou skupinu není zřejmě žádný mentor, kouč ani lektor připraven a odborníci, kteří pro ni pracují, často selhávají. Pracujete také s lidmi s těžkým zrakovým postižením? V rámci kariérového poradenství na vysoké škole jsem řešil studium a zaměstnání i se znevýhodněnými studenty či jejich asistenty. I ve své soukromé praxi spolupracuji s poskytovateli sociálních služeb, jejichž cílová skupina jsou také nevidomí. Konzultoval jsem i podnikatelské plány s nevidomým majitelem docela velkého podniku. Jaký je váš názor na projekty sociálního podnikání pro zrakově postižené? Sociální ekonomika i inkluzivní politika, a nejen ke zrakově postiženým, promrhala svůj potenciál a příležitosti. Osobně jsem spolupracoval v nejednom projektu na začleňování, podporu, narovnání podmínek atd. Většina z nich byly tzv. měkké projekty, tedy vytváření metodik, analýz a postupů, vybavení kanceláří, návštěvy v zahraničí a porovnávání přístupů. Už z tohoto výčtu je patrné, že přímo k cílové skupině znevýhodněných osob se dotačních financí dostalo minimum. Říkám tomuto efektu filtrační pyramida. A pokud se k nim finance dostaly, co s těmito projekty je či bude po pěti letech povinné udržitelnosti? Předpokládám, že v budoucnu skončí i dotace v sociální ekonomice. Tento přístup bude nahrazen mikroúvěrováním. Jak vidím budoucnost neziskového sektoru a sociální ekonomiky? Dost tragicky, ona se ta problematika ani nezaryla pod kůži zaměstnavatelům a ostatním ekonomickým subjektům, salámovou metodou se vrátíme do devadesátých let minulého století. Navštívil jste městský stát Singapur, co vás tady jako člověka s těžkým zrakovým postižením zaujalo? Nejen místo, i cesta a rozdíl v přístupu ke znevýhodněným osobám. Singapur je úžasný především svou bezbariérovostí, od cestování vlakem a městskou dopravou až k pohybu a asistenci na letišti. Nikam není problém dojít. Každá bariéra je označena žlutou barvou a vedle každého schodu je rampa. Buddhistická a hinduistická filozofie se projevuje v ohleduplnosti lidí. Technologická úroveň je také o několik desetiletí před námi. Toto jsem mohl porovnat i na nejedné místní univerzitě. Své životní povolání učitele a lektora prostě nezapřu. Mimo cestu do Singapuru jsem se svým sparing partnerem navštívil dalších sedm zemí od Ameriky po Indonésii. Musím konstatovat, že naturel bývalého východního bloku je nejcitelnější v České republice a Polsku. Máme mnoho co dohánět. Antonín Vraný # ZORA RADÍ: O čem se moc nemluví – Žijeme ve vztazích I. Člověk je tvor společenský, a na tomto miliony let starém faktu se nic nemění. Rozdíl je pouze v odlišnostech, jak se historicky měnila naše smečka – nebo chcete-li – nejbližší společenství. Další nadčasovou moudrostí je rčení, že není dobře člověku samotnému. K tomu si ještě každý může doplnit informace o zákonitostech postmoderních kmenů, týmů, spolků tělovýchovných a dalších zájmových skupin. Začasté vznikly právě na základě touhy jednotlivce po sdílení aktivit nebo názorů s jinými. Anebo se jedná o prosté přežití, když je situace pro jedince nebezpečná? Anebo – je snad něco podivného, když žijeme sami, sami vstáváme, sami obědváme, sami uléháme? Není na čase s takovým podivínstvím něco rychle udělat? Pojem introvert a extrovert je už téměř čítanková informace. Skoro každý ví, že introvert je člověk zahleděný do sebe, zatímco extrovert je duše otevřená, srdce na dlani a vyskytuje se vždy v nějakém houfu. Není tomu tak vždycky Představte si, že jste kdysi byli dítětem, které bylo samotářské, tiché, rádo si hrálo samo, jak mohlo, zalézalo někam do ticha, věnovalo se svým představám, myšlenkám, fantaziím. Možná rádo poslouchalo hudbu, četlo knížky, povídalo si v duchu se svým druhým „já“. Rodiče takového dítěte mohou zpanikařit, chtějí, aby se dítě chovalo jako ostatní. Svého potomka nutí, aby si hrálo s ostatními dětmi, berou ho na všelijaké zážitkové akce, aby se mezi lidmi trochu obouchal. Jedou-li na dovolenou, kde jsou další děti, vnutí ho tzv. animátorovi, který se stará, aby se dětičky rekreujících se klientů nenudily. Tohle dítě se ale nenudí, dovede si samo se sebou poradit i bez animátora. Rodiče však donekonečna rozvíjejí představy, jak bude jednou jejich dítě – zvláště to s vadou zraku – nešťastné a osamělé. Po čase se ocitne v mateřské škole, na základní škole a v dalších vzdělávacích zařízeních. Odjakživa ví, že se musí kamarádit s ostatními, a tak se kamarádí. V některých případech dosáhne obliby u svých vrstevníků, sdílí s nimi volný čas i zájmy, je orientované ve skupině. Tak to na první pohled vypadá. Druhý pohled, směřovaný kousek pod povrch, nám ukáže, že ze samotářského dítěte se nic neztratilo, tento mladý společenský tvor je možná středem pozornosti, ale vůbec to neznamená, že bývá, byť s nadlidským přemáháním, nadšen životem ve stálém komunikačním pohybu, v dokonalé interakci a ne-nudě. Je však pod tlakem, všichni očekávají, že perfektně splyne s třídou, kmenem, skupinou, týmem. Z klidného a spokojeného introverta se časem promění v poněkud nervózního introvertního extroverta, což může být společenské plus, ale jeho vnitřní život dostává slušně zabrat. Často netouží po ničem jiném, než po kousku samoty, kterou si ale pod tlakem veřejného mínění nemůže dovolit. Nahlédněme do jiné rodiny, kde vyrůstá plaché, tiché dítě, ale jeho rodiče to neřeší. Mohou být sami také plaší a tiší, možná jsou rádi, že dítě neklade nároky na jejich čas a pozornost, možná, že vůbec nejsou přítomni a v rodině jsou nestandardní poměry. Malý introvert pomalu dospívá, Ve třídě je na ocase, a pokud se nestane obětí šikany, nikdo o něm nic moc neví. Možná má dobré studijní výsledky, ale možná také ne, protože na rozdíl od hyperaktivního spolužáka si ho nikdo nevšímá, leda když se zjistí, že v mnohých předmětech neprospívá, ač se jedná o tzv. hodné dítě. Všechno má svoje pro a proti V každém dospívajícím člověku se odehrávají změny, které dost rozčeří jeho emoční výbavu a mohou nastartovat dosud nepociťovanou touhu po sociálních kontaktech a hlubších vztazích. Chování dosud spokojeného introverta se může v dospělosti změnit v nejisté reakce s charakteristickými projevy pocitu méněcennosti. Jeden klient své vnímání okolní společnosti popsal těmito slovy: „Všude kolem mě jsou hovořící, smějící se nebo rozvášnění lidé, jen já sedím v koutě a v ničem z toho se nevyznám. Znamená to, že jim patří svět a mně jenom ta židle, na které sedím? Bez ohledu na kategorii, do které jsme se sami zařadili, měli bychom zvážit, co nás stojí, když máme na každém prstu pět přátel, a co nás stojí, když máme jedinou kamarádku nebo kamaráda. Život ve velkém houfu nemusí vždycky přinést kýžené citové uspokojení. Je dost vysilující být neustále k dispozici, pomáhat, kde se dá a přitom sršet dobrou náladou, vtipnostmi nebo zajímavými historkami. Výhodou je, že nás tato role dost rychle naučí pochopit, jak funguje skupina, jaké jsou její zákonitosti a struktura. Následně se většinou dobře orientujeme v kolektivech dospělých, umíme předpokládat, jak se skupina může projevovat a měnit, jsme si vědomi, jakou roli můžeme nebo chceme zastávat. Nevýhodou života ve smečce nebo v houfu je, že nemíváme dostatek prostoru pro sdílení důvěrnějších chvilek, bojíme se svěřovat se svými osobními radostmi a trampotami, protože se mohou celkem rychle stát veřejným tématem, a navíc tu hrozí riziko zneužití našich tajemství. Kdo nenašel zalíbení ve smečkovém životě, hledá si „kámošku na celý život“ nebo „životní lásku“. Když se zadaří, může se přátelský nebo milostný vztah stát smyslem našeho života. Co je na světě lepšího než pevný a spolehlivý vztah? Člověk s malými zkušenostmi ve společenských vztazích pravděpodobně dospěje k ukvapenému rozhodnutí a svou „životní výhru“ si bude idealizovat. Na první pohled se zdá, že život s vyhlédnutým člověkem je bez rizika, vždyť je tu někdo, kdo mi rozumí, má mě rád a dobrovolně tráví každou volnou chvíli se mnou. Dobrovolně? Riziko, které jsme zprvu vůbec netušili, je v silné citové závislosti na jednom člověku. Není ani tak důležité, je-li to sourozenec, kamarád, někdo v basketbalovém týmu nebo kolegyně na pracovišti. Hlavně, že nejsme už osamělí a v jeho přítomnosti se cítíme bezpeční a respektovaní, máme pocit vlastní důležitosti. A navíc – dotyčné osoby si můžeme vážit, ona si váží nás a tak vyhledáváme její přítomnost tak často, jak je to možné. A tady nejednou začíná drama závislého vztahu, který může být stejně nebezpečný jako vztahy nezávazné nebo „jednorázové“. Dr. Jaroslava Novotná Pokračování # ZDRAVÍ: S lékařem o chorobách jater a způsobu jejich předcházení Játra jsou naším největším vnitřním orgánem. Tvoří přibližně 2 % hmotnosti těla. Najdete je v pravé horní části břicha, Menší část zasahuje i do jeho levé části. Játra jsou nezastupitelná v látkové přeměně všech živin. Produkují žluč, která pomáhá správnému trávení tuků. Jsou zásobárnou sacharidů, minerálů a některých vitaminů. Čistí naše tělo od alkoholu, léků a umí toho ještě mnoho dalšího. O prevenci a rizicích onemocnění jater i o vyšetření jejich funkce jsem si povídal s praktickým lékařem MUDr. Pavlem Vítem. Jaká jsou nejčastější onemocnění jater a jejich první příznaky? K nejčastějším patří kromě nádorů jejich ztukovatění (steatóza), cirhóza a žloutenka. Způsobují je hlavně infekce, nádory nebo působení jedovatých látek, jako alkoholu, drog, ale i některých léků. Jaterní onemocnění může léta probíhat skrytě a projeví se až v pozdější fázi, kdy je léčba už velmi obtížná. Proto byste měli zpozornět pokaždé, když na svém těle pocítíte některou z následujících změn. Příznakem bývá velmi suchá pokožka, která je svědivá a citlivá na dotyk i sluneční záření. Mohou se na ní častěji objevovat i kožní problémy jako akné, ekzémy apod. Když vaše játra neumí dostatečně odstraňovat z těla toxické látky, může se to projevit žlutým zabarvením kůže, nehtů a očního bělma. Moč může být oranžová, hnědá nebo zpěněná. Poškození jater často ovlivní váš trávicí trakt. Zpozorněte při častém pálení žáhy, nadýmání, zvracení a také tehdy, když je stolice bledá. Obtíže způsobují zejména mastná jídla. Někteří lidé mohou trpět nechutenstvím a ubývají na váze. Objevit se mohou bolesti a křeče, hlavně v horní oblasti břicha nebo v podbřišku. Dlouhodobě bolet může také hlava, svaly a klouby. Signálem špatně fungujících jater může být i neschopnost udržet pozornost, časté střídání nálady a chronická únava, dostavující se i po dostatečném spánku. Jaká jsou rizika vzniku jaterních chorob? Více náchylní můžete být v případě, že jste už prodělali nemoci jako žloutenku či mononukleózu. Svou roli hraje výskyt choroby v rodině a dědičnost. Pokud trpíte diabetem (cukrovkou) 2. typu, snažte se udržovat doporučenou hladinu krevního cukru. Není asi potřeba dlouze hovořit o tom, že zdraví svých jater ohrožují častí konzumenti alkoholu. Problémy mohou způsobit už dvě skleničky denně. Rizikovou skupinu tvoří i lidé, kteří mají jídelníček složený převážně z živočišných bílkovin, tuků, cukru, a ti, kteří často smaží, grilují a koření. Pokud nejste dostatečně fyzicky aktivní, vyhněte se rovněž vysokoenergetickým nebo proteinovým potravinám a nápojům. Vysoké množství živin nedokáže vaše tělo efektivně zpracovat a ukládá je ve formě tuku nejen do podkoží, ale i okolo jater. Játra poškozuje kontakt s jedovatými látkami. S přípravky na hubení hmyzu, plevele, ale i s běžnými čisticími prostředky zacházejte vždy tak, abyste se jimi nepotřísnili, nepožili je a nedostaly se vám do očí. K dalším běžným nebezpečným toxinům patří i hliník, olovo či rtuť ze starších teploměrů. Speciální kapitolou je užívání antibiotik a dalších (i volně prodejných) léků. Vezměme v úvahu třeba ty s obsahem paracetamolu. Určeny jsou proti bolesti a horečce. Pokud je užíváte v doporučené dávce, jsou bezpečné. Při jejím překročení ovšem mohou játra nevratně poškodit. Vždy proto zjišťujte příbalové informace, a pokud máte obavy nebo dokonce víte, že vaše játra nefungují optimálně, upozorněte vašeho lékaře. Na trhu určitě najdete účinný a bezpečný lék. Jak mohu zjistit kondici svých jater? Pravidelnou kontrolou, kterou provádíme krevním testem. Zjišťujeme hladiny několika látek, které odhalí stav jaterních buněk a žlučových cest. Všechny se v krvi běžně vyskytují pouze v malém množství. Pokud naměříme vysoké hodnoty některé z nich, může to znamenat onemocnění jater. Ale nejen to. Jaterní testy poskytují do značné míry celkový obraz o fungování vašeho těla. Mohou tak odhalit i další zdravotní komplikace, na které bychom jinak nepřišli. Právo na takovou kontrolu máte jednou za 2 roky, uhradí ji vaše zdravotní pojišťovna. K vyšetření nepotřebujete ani doporučení odborného lékaře. Dvanáct hodin před odběrem krve už nejezte a nekuřte, pít můžete čistou vodu nebo neslazený čaj. Výsledky budete znát do druhého dne. Antonín Vraný # Angínu rozhodně nepodceňujte Většinou propuká náhle horečkou a zvětšením krčních mandlí, které způsobují bolest při polykání. K dalším příznakům patří zduření lymfatických uzlin za dolní čelistí, povlak nebo čepy na mandlích, únava, kašel a chrapot. Může se objevit i bolest hlavy, ztuhlost krku či trávicí obtíže. O angíně, jejích druzích a léčbě jsme si povídali s praktickým lékařem MUDr. Michalem Mikulovským. Co je angína a jak ji léčíme? Angína (též tonzilitida) je akutní zánět krčních mandlí. 90 % případů je způsobeno bakteriální infekcí. K nákaze dochází hlavně v chladnějších obdobích kapénkovou infekcí. K nemoci jsou náchylnější děti. Podle četnosti příznaků rozlišujeme dále akutní angínu s rychlým nástupem a jasnými příznaky, Opakující se akutní angínu, která se vrací několikrát do roka a může přestávat reagovat na antibiotika, a dlouhodobou chronickou angínu. Setkat se lze též s pojmem hnisavá angína. Asi 10 % případů angíny bývá způsobeno kvasinkami nebo viry. V takovém případě se vyvíjí pomaleji a její příznaky nebývají tak vážné. Většinou nedochází ke zvětšení uzlin a přítomný nemusí být ani povlak na mandlích. Virovými záněty krčních mandlí trpí nejčastěji kojenci a děti do 1 roku. Kromě uvedených příznaků mohou během nich nadměrně slinit nebo trpět nechutenstvím. Druh angíny zjistí lékař na základě výtěrů z krku a následné kultivace. Pro léčbu bakteriální angíny jsou určena antibiotika. Zhruba po 48 hodinách jejich užívání přestává být pacient nakažlivý. Pokud se však léčit nezačne, může být přenašečem i více než 2 týdny. Některé druhy antibiotik mohou užívat také těhotné ženy, měly by však během léčby více jíst, pít a odpočívat. Pro zabránění případným komplikacím se doporučuje dodržet dobu rekonvalescence, která je zhruba 2 týdny. Pokud je původcem angíny virus nebo mykóza, léčíme ji bez antibiotik klidem na lůžku a dostatkem tekutin. Horečku lze mírnit volně prodejnými léky s paracetamolem, ibuprofenem či kyselinou acetylsalicylovou, Na bolest a otok krku účinkují kloktadla nebo desinfekční pastilky. Vhodný je Priessnitzův obklad. Nezapomínejte ani na pravidelnou hygienu dutiny ústní. Pokud dítě trpí angínami opakovaně, doporučujeme vyšetřit celou rodinu. Pokud navíc při její léčbě selhávají antibiotika, objevují se časté bolesti při polykání nebo krátkodobé zástavy dechu ve spánku (spánková apnoe), je nutné přistoupit k odstranění krčních mandlí. Angínu rozhodně nepodceňujte! Neléčená může přecházet na nosní mandle nebo hltan. U hnisavých angín se setkáváme s abscesem na mandlích, dutinou vyplněnou hnisem, který musíme odsát injekční stříkačkou. Při jejích těžších formách může docházet k šíření zánětu kamkoliv do těla a v ojedinělých případech způsobit zánět ledvin nebo revmatickou horečku, která postihuje srdce, klouby a kůži. Čím je specifická spálová angína? Spálová angína je jedním typem nemoci zvané spála. Tím druhým je raná spála. Pro obě je typická vyrážka, ostatní příznaky ale mohou být odlišné. Spálová angína postihuje především děti od 3 do 10 let. K výše uvedeným příznakům se přidává spálová vyrážka, která obvykle začíná na břiše a šíří se na hrudník, do podpaží, loketních jamek, na stehna, dlaně a chodidla. Může, ale nemusí svědět, mívá červenou barvu, ale může být i bez zabarvení v podobě hrubé kůže. Zhruba po 4 dnech začíná vyrážka mizet. U těžších forem nemoci po ní přetrvává zrohovatělá kůže, která se několik týdnů postupně odlupuje. Mohou se vyskytnout i zarudlé tváře, pupínky kolem nehtového lůžka a na ušních boltcích. Specifický je bílý povlak na jazyku, který se olupuje a jazyk se stává sytě červeným, tzv. malinový jazyk. Zhruba u poloviny dětí probíhá spálová angína mírněji. Dospělé postihuje jen výjimečně, ti však mohou být jejími přenašeči. Kojence do 3 měsíců naopak nepostihuje vůbec. Nemoc se šíří nejčastěji vzduchem nebo kontaktem s předměty jako hračky, nádobí nebo ložní prádlo. Zde mohou infekční bakterie přežívat až několik dní. Spálovou angínu léčíme vždy antibiotiky. Spolu s nimi je třeba nakažené dítě alespoň na 8 dnů izolovat a dbát na to, aby používalo vlastní nádobí, hračky a ostatní věci denní potřeby. Důležitý je klid na lůžku a dostatečný příjem tekutin. Volnější režim by pak pacienti měli dodržovat ještě několik týdnů po odeznění příznaků. Lidé, kteří nemocného ošetřovali nebo se s ním stýkali, by měli navštívit lékaře. Neléčená spálová angína může trvat déle a mít závažnější průběh. A podobně jako běžná angína může vyvolat též záněty ledvin, poruchy nervové soustavy, srdce nebo revmatickou horečku. Před objevením antibiotik byla tato nemoc často smrtelná. Ani dnes proti ní neexistuje očkovací látka, člověk jí tedy může onemocnět i opakovaně. Po jejím prodělání se však stává imunní vůči kmeni bakterie, který ji vyvolal. Antonín Vraný # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 4, únor 2020 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.