ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 3, únor 2020 OBSAH: ÚVODEM Chápu, že se musíte cítit podvádění, ale… POZVÁNKA Bezpapírový Braill – první soutěž visegradské čtyřky STALO SE Mikulášský turnaj v deskových a karetních hrách 2019 ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně NAPSALI JSTE NÁM Dopis Simony Zvelebilové a její blog K zamyšlení LIDÉ KOLEM NÁS Ludvík Baňas: Vzpomínky – 1. část ZORA RADÍ A INFORMUJE Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 02/2020 Důležité změny pro zrakově postižené při cestování vlakem BUDE VÁS ZAJÍMAT Umělá inteligence jako budoucnost pro lidi se zdravotním omezením KULTURA Jazykové okénko: Slepý versus nevidomý a zrakáč Když ztrácíte pevnou půdu pod nohama (Humoreska) SPORT Černobílé problémy Mistrovství ČR 2019 hráčů se zrakovým hendikepem v Královské dámě INZERCE # ÚVODEM: Chápu, že se musíte cítit podvádění, ale… To říká Fiona Gelsomina Zieglerová, švýcarská režisérka s bydlištěm na Vinohradské ulici v Praze v rozhovoru, který s ní pořídila redakce víkendové přílohy Hospodářských novin Ego. Dáma s komplikovaným příběhem ústícím zatím na FAMU, připouští, že ani v její vlasti není život jednoduchý. Do Prahy vlastně utekla a teď dokončuje vůbec první česko-švýcarský film v historii. Je jí 36 a říká, že je šťastná, i když zároveň dodává, že jí v Česku vadí pokleslá úroveň české politiky. Jiný příběh jiné ženy, který na mě juknul z internetu, nadhodil téma černobílé vidění světa a z něj plynoucí přísnost, tvrdost, vysoké požadavky. Ta první se narodila v Basileji, vyrůstala v Bernu, studovala germanistiku a posléze historii ve Fribourgu a v Bologni a mezinárodní vztahy v Ženevě. Pracovala jako novinářka, působila v divadle i u filmu, než se rozhodla přihlásit na pražskou FAMU a naučit se česky. Ta druhá se právě stává zřejmě dalším „ďábelským jménem“ a může si být jistá, že z témat české mediální scény hned tak nezmizí. Na světlo ji vytáhly Seznam Zprávy – finanční ředitelka Agrofertu Petra Procházková. Nikde nestojí, zda je, nebo není šťastná. Že svět vidí černobíle, jsou její vlastní slova, asi tak před třemi čtyřmi lety vyslovená. Proč tenhle obšírný úvod? Nebojte, nechci zabrousit do politiky, jde mi o vidění světa. Vidění světa je u skupiny zrakově postižených filosoficky přinejmenším provokujícím souslovím. Ani nevím – a nikdy se to asi nedozvím, co znamená pojem barvy pro někoho, kdo je od narození slepý. Nebo nevidomý? Platí obojí, viz v rubrice Kultura naše Jazykové okénko. Ale k věci. Ona vlastně barva nepatří výhradně vidění, je charakteristikou i pro tón. Pro hlas. Takže nakonec asi všichni víme, o čem ta řeč je. A že černobílé vidění je skoro na hraně nedovoleného zjednodušení – i černá má svoje valéry a stupně šedi. Černobílé vidění zastupuje přesvědčení, že světu vládne jen dobro a zlo a celý život je jejich nesmiřitelným soubojem. Sice nevím, kde se u jedince bere ta jistota, že je to právě on, kdo to umí přesně odlišit, ale to je zas na jiné povídání. Spíše je to tak, že dobro jednoho je zlem pro druhého a čímsi nepodstatným pro třetího a řadu dalších. Prostě nejde o absolutní kategorii. O tom konec konců zpívali už Voskovec s Werichem v kupletu Ezop a mravenec. Platí ovšem i dominance čtvrtého rozměru – času. Včerejší zlomenina bolí míň než dnešní drobný šrám a zítra…? Co zítra!? To prý se bohové mohou smíchy potrhat, když člověk říká, co zítra dokáže! Kde je potom tvrdost a přísné požadavky, nahlížené optikou dlouhých časových řad? Nejhorší je prý, říkají politologové, kombinace víry v ideál a přesvědčení o vlastních schopnostech identifikovat dobro a zlo s mocí. Z toho koktailu se rodí diktátoři – nemyslete, někdy domácí diktátor může být horší Stalina či Saddáma. Ovšem štěstí bude spíš ovíjet tu první citovanou dámu s její tolerancí a pocitem, že pravd na světě bude asi více, než tu druhou, která přece sama nejlíp ví, co je dobré! Přeji vám příjemné čtení a tu správnou kombinaci pochyb, tolerance a zásad. Václav Senjuk # POZVÁNKA: Bezpapírový Braill – první soutěž visegradské čtyřky Sotva zaklapneme dveře za naší tradiční soutěží ve čtení a psaní bodového písma pořádanou vydavatelstvím Zora SONS, vynořuje se na obzoru soutěž nová. Země Visegradské čtyřky (Maďarsko, Polsko, Slovensko a Česko) se v letošním roce rozhodly přispět činem k prosazování braillské gramotnosti prostředky 21. století. Za tím účelem se ve dnech 13. až 15. května 2020 uskuteční v Budapešti mezinárodní soutěž v práci s braillskými elektronickými zobrazovači. Podmínkou jsou však národní kvalifikace, a o té české se dovíte v následující pozvánce k účasti. Do národní kvalifikační soutěže se mohou hlásit jak uchazeči s krátkými braillskými řádky (12–14 znaků), tak uchazeči se 40znakovými řádky. Národní soutěž se bude konat v sobotu 14. března 2020 od 9.00 do 16.00 s polední přestávkou, v sídle SONS, Krakovská 1695/21, Praha 1. Jaké vás čekají disciplíny: Nejprve to bude čtení na rychlost. Disciplína je podobná čtení z listu papíru. U nás však nepočítáme přečtená slova za dvě minuty, ale měříme čas, za který přečtou jednotliví soutěžící stejný text. Ve druhé disciplíně si ověříme, jak přesně umíme napsat diktovaný text a jak pečlivě jej dokážeme ve stanoveném časovém limitu opravit. A je žádoucí dávat opravdu velký pozor: i nadbytečná mezera se počítá za chybu, která může rozhodnout o našem umístění. Třetí disciplína je nejzapeklitější: Po soutěžících se chce, aby sestavili rozházený text do správného řazení; jde zpravidla o báseň a při správném uspořádání jednotlivých veršů nám pomáhá rým (někdy docela složitý), význam a občasné číslování řádků. Poslední disciplína je proti všem ostatním hračkou: Soutěžící pošlou svůj diktát a báseň elektronickou poštou na centrální počítač poroty. Jaké technické vybavení je zapotřebí: 1) Soutěžící si přinesou vlastní braillský řádek (buď 12 nebo 14znakový, popřípadě 40znakový) vybavený osmibodovou zadávací klávesnicí (řádky o jiném počtu znaků nebudou připuštěny). Řádky si nezapomeňte dostatečně nabít. 2) Soutěžící si přinesou vlastní iPhony, popřípadě iPady. K dispozici bude přiměřená technická podpora, která může pomoci před soutěží s propojením řádku a iPhonu/iPadu nebo s nabitím zařízení společnosti Apple. Je však vysoce nepravděpodobné, že budou k dispozici náležité nabíječe k jednotlivým typům braillských řádků. Pokud to bude předem dohodnuto, může být soutěžícímu zapůjčen 14znakový řádek BraillePen nebo 40znakový řádek Alva Comfort. Jde však o krajní možnost – soutěžit s řádkem, na který nejsme zvyklí, je totiž spíše nevýhodou. Bude se pracovat v prostředí odečítače Voiceover s editorem Poznámky. Hlasová podpora bude umožněna jen u některých disciplín (nezapomeňme, že jsme na braillské soutěži!). S PC a operačním systémem Windows se nepočítá. Do národního kvalifikačního kola soutěže v práci s elektronickými braillskými řádky se hlaste individuálně na tyto dvě adresy elektronické pošty: urbanek@sons.cz a volejnik@sons.cz (dbejte, prosím, abyste použili pro přihlášku obě shora uvedené adresy); přihlášky v listinné podobě se nepřijímají. Do přihlášky uveďte jméno a příjmení, adresu elektronické pošty, na kterou vám budou těsně před soutěží do vašeho iPhonu/iPadu zaslány soutěžní materiály, číslo mobilního telefonu, název vašeho braillského řádku a další informace, které považujete za nutné. Uzávěrka přihlášek je v pondělí 9. března 2020; hlaste se, prosím, co nejdříve; počet účastníků je omezen na 12 uchazečů. Do mezinárodní soutěže visegradské čtyřky v Budapešti, dotované velmi hodnotnými cenami, postupují tři vítězové národního kola. Logistické údaje závazné pro účastníky soutěže: 1) Místo konání národního kvalifikačního kola: sídlo SONS, Krakovská 1695/21, Praha 1. 2) Datum konání národního kvalifikačního kola: sobota 14. března 2020. 3) Příchod: 9.00. 4) Vyhlášení výsledků: přibližně 15.00. 5) Přesnější informace obdrží přijatí uchazeči včas. Přeji hodně štěstí a těším se na osobní setkání. Rudolf Volejník, hlavní porotce # STALO SE: Mikulášský turnaj v deskových a karetních hrách 2019 Deskové a karetní hry si postupem času našly v podvědomí své místo nejen u dětských hráčů, rodičů, dospělých, ale i u hráčů se zrakovým hendikepem. Není tedy divu, že spontánně vznikl báječný nápad, a to na uspořádání velkého integrovaného turnaje v prostorách Oblastní odbočky SONS Česká Lípa. Ten si dal za cíl přiblížit deskové a karetní hry všem zájemcům bez rozdílu zrakové kondice i věku. Vedení i hráči klubu Deskovek z tohoto střediska jsou akční a především aktivní. Od nápadu tudíž nebylo daleko k jeho realizaci. Vedoucí spolku SDS, z. s., velmi rádi tuto akci podpořili. 6. prosince se, v nově zrekonstruovaných prostorách českolipské odbočky SONS, sešlo téměř 45 zájemců z řad členů různých klubů, široké veřejnosti, dětí, a dospělých s různými vadami zraku i bez nich. Všichni se chtěli zúčastnit 1. ročníku velkého Mikulášského turnaje a zahrát si v něm. Na turnaji bylo z čeho vybírat. Organizátoři připravili 35 různých stolních a karetních her, přičemž 15 z nich je upraveno pro hmatovou hru nevidomých. Asi nemá význam úplně všechny hry jmenovat, a tak jen pro příklad pár z nich: Abalone, Othello, Královská zahrada, Syllabatim 1 a 2, Suluc, Prší 48, Whist, Pirátské kostky, Kalaha, Stolní hokej, Osadníci z Katanu, Dostihy a sázky, různé varianty dámy 8×8 a 10×10 polí, Ligretto, Onitama, Quoridor a další. Každý příchozí hráč, který se chtěl do turnaje zapojit, obdržel Mikulášský balíček s herními kredity a sladkostmi od čerta „pro štěstí ve hře“. Sladké dukáty mu pak přibývaly po každém utkání podle náročnosti a úspěchu v jednotlivých partiích. Stoly s různými hrami byly v obležení malých i velkých, kteří se po celou dobu turnaje velmi dobře bavili. Rozhodčí rozdávali a rozdávali body, zlaté dukáty z velké čertovské truhly se sypaly, karty šustily, kostky ťukaly o stoly a různé figurky hledaly nejrychlejší cesty do cíle či nejvýhodnější políčka k obsazení. K večeru, kdy už děti, leckdy nechtíce, musely domů, zbylo jen pár zlaťáků na dně. To bylo znamení, že je čas, aby si každý ty své nesnědené mince spočítal, nejlepším pak předat medaile, pohár vítězi, všem diplomy na památku a malý sladký dárek od Mikuláše. Děti odešly. Klubovna ztichla. Na hodinách ručičky ukazovaly po šesté hodině večer. Leckdo by si řekl, že je po turnaji. Ale to by se docela spletl. Teprve po dvacáté hodině v klubovně zhasla světla. Klíče zarachotily v zámku dveří a to byl definitivní závěr 1. Mikulášského turnaje v Oblastní odbočce SONS Česká Lípa, na kterém se podílela spousta prima lidí. Ještě závěrem trocha veselé statistiky, „která sice nuda je, má však cenné údaje“: Od 14.00 do 20.00 hod se hrálo 27 různých her, do kterých postupně vstoupilo 492 hráčů (samozřejmě účastníci hráli i opakovaně), rozdalo se více než 795 dukátů, 3 sady medailí, 3 poháry vítězům v jednotlivých kategoriích a 42 diplomů! Tento úžasný „herní cvrkot“ koordinovali dva rozhodčí – manželé Ivana a Jaroslav Slaninovi ze spolku SDS, z. s., Praha a jeden asistent z řad domácích hráčů klubu SONS Česká Lípa – Martin Straka. Velký dík patří vedení střediska Oblastní odbočky SONS Česká Lípa, jmenovitě Mgr. Lídě Chalupové s kolektivem a dále pak Turistickému oddílu (TOM) Dakoti z České Lípy, kteří sestavili báječnou partu dětí a přišli mezi nás na turnaj si zahrát. Zdroj: sdszs.cz # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně Ještě v předvánočním čase v Liberci zavítali do divadla F. X. Šaldy na koncert místní skupiny Big’O’Band Marka Ottla. A nemělo to chybu! Každoroční adventní tradice vyprodá liberecké Šaldovo divadlo. Vánoční koncert je pojatý úplně jinak než běžná vystoupení po zbytek roku. Skupina zahrála 23 písní, mezi nimi nechyběly hity od Demi Lovato, Whitney Houston či Stevieho Wondera. Největší novinkou loňského roku byla sbírka pro Hospic sv. Zdislavy. Jelikož v letopočtu tohoto roku jsou až magická čísla, která přímo vybízejí k počátku, nechali se v kyjovské odbočce unést a na novoročním setkání vyzvali přítomné, zda by nevypověděli svůj příběh, kudy vedla jejich cesta do prostor odbočky. Takže za celé odpoledne vyslechli spoustu životních cest do SONSu v Kyjově a, věřte, byly velmi rozmanité, jen málo z nich se podobalo. Ale to nejdůležitější je, že se schází, společně tráví příjemné chvíle a vzájemně si pomáhají. 8. ledna se v Kroměříži sešli na prvním klubovém odpoledni v letošním roce, během něhož představili kandidáty pro volby do vedoucích funkcí SONS, které proběhnou v rámci X. Celostátního shromáždění v květnu letošního roku. Přítomní členové byli také seznámeni s plánovanými akcemi na měsíce leden a únor. Již teď se těší na shledanou například při bowlingovém turnaji nebo na komentované výstavě kamélií v Květné zahradě. # Napsali jste nám Dobrý den, časopis Zora s některými jeho přílohami odebírám již třetím rokem a velice si jej pochvaluji. Líbí se mi, že v něm lze nalézt všechny možné novinky ze světa zrakově postižených. Na internetu se sice orientuji, ale kdybych si měla vyhledávat všechny informace, aby mi skutečně nic neuniklo, zabralo by mi to spoustu času a energie, které takto mohu investovat jinam. Informace z internetu navíc člověk chce mít rychle z krku, takže je přeletí vysokým tempem hlasového výstupu. Podobně je tomu např. i u vysokoškolského učiva. Jsem tedy velice vděčná, že díky Zoře mohu stále přicházet do kontaktu s Braillem, navíc ve zlaté papírové podobě. Jsem ráda, že se zde objevují i takové články o problematice zrakového postižení, které jsou adresovány spíše širší veřejnosti. Mám tak alespoň přibližné povědomí o tom, jak je tato problematika medializována. Věřím, že články jsou přebírány se zaujetím patřičného profesního odstupu a že jejich výběr nevypovídá o názoru redaktorů (mám na mysli např. před pár měsíci publikovanou naprosto nevhodně medializovanou informaci o výsledcích studie o „lepším“ sluchu nevidomých). V přílohách Zory nacházím mnoho informací, které bych si jinde sama od sebe nezjistila (mimochodem Kontakty jsou sice určeny pro 2. stupeň ZŠ, ale rozhodně mají co přinést i dospělákovi). Proto bych sobě i vám přála, aby to takto pokračovalo i nadále. Všimla jsem si, že kromě pravidelných rubrik se v Zoře příležitostně objevují výtvory nevidomých autorů, např. fejeton Evy Budzákové, zveřejněný v některém z čísel dávno minulých. … Článek byl napsán pro mou Facebookovou stránku (a shodnou blogovou rubriku) Já slepá v ulicích, kde je také zveřejněn. Explorací vlastního prožívání situace, kdy mi byla vnucena a poskytnuta pomoc nevhodným způsobem, v něm otevírám otázku lidské důstojnosti, která je podle mého názoru na tomto poli opomíjená. Děkuji vám za vaši práci a přeji hodně úspěchů v dalším publikování a pohodový rok 2020. S pozdravem Simona Zvelebilová K zamyšlení Stála jsem na zastávce autobusu směr Praha. Když po chvíli čekání konečně přijel, nahmatala jsem ho, abych mohla najít dveře. Než jsem se však stačila pořádně rozhlédnout, uchopila mě ruka a začala mě za paži táhnout dopředu. Čekala jsem nějaké slovo, třeba: „Dobrý den, chcete pomoct ke dveřím?“, „Dobrý den, dveře jsou vlevo.“ nebo alespoň „Dobrý den, já Vás nasměruji.“ Nic takového však nepřicházelo, i když by to zrovna v této situaci nebylo na škodu. Zřejmě jsem někomu nestála ani za to, aby mě pozdravil a aby na mě promluvil. Nebyla jsem pro dotyčného nic víc než objekt, na kterém realizuje svou potřebu pomáhat (nebo snad povinnost?...). Nejspíš mě vůbec nevnímal jako sobě rovnou. Díky jeho ochotné ruce jsem sice věděla, kterým směrem jsou dveře, ale připadala jsem si při tom jako kus hadru. Takovou pomoc jsem ani nechtěla přijmout, nejradši bych se natruc vysmekla a šla ke dveřím sama. Stejně už jsem přibližně věděla, kde jsou. Vlastně nevím, proč jsem to neudělala. Možná abych nezdržovala nebo aby se o mně v našem relativně malém městě pak něco nepovídalo. A tak jsem alespoň řečí těla dávala najevo, že si takové zacházení v tuto chvíli rozhodně nepřeji. Proč se sebou nechat jednat jako s věcí? „Dobrý den,“ pozdravila jsem neurvalého pomocníka, abych mu dala šanci si uvědomit, že jsem živý člověk. Žádná odezva. Už ani nevím, kdy mě pustil, každopádně jsem se pak dorozuměla s řidičem, který mluvit uměl, a schůdky do autobusu už byly chvála Bohu bez pomoci. Když jsem se pohodlně usadila a mohla si v klidu celý zážitek přehrát v hlavě, najednou mě napadlo: Nebyl třeba ten člověk němý?... Simona Zvelebilová # LIDÉ KOLEM NÁS: Ludvík Baňas: Vzpomínky – 1. část Předmluva redakce Když jsem dostal na stůl tuhle miniaturní knížečku plus dvě kolečka – CD zvukové nahrávky, bylo zrovna tolik práce kolem končícího roku 2019, odevzdávání jednotlivých časopisů, vykazování a potvrzování, podpisů a bůhví čeho ještě, že skončila na kraji stolu. Až bude čas! Obálku s ní a cédéčka mi poslal můj vlastně bezprostřední šéf, vicepresident Rudolf Volejník. A tak ještě než jsem vše odložil „na pak“, rozevřel jsem tu knížku na výšku zvíci středně velké propisky a četl vepsané vručení, věnování, které ovšem evidentně nepsal autor, nýbrž někdo vidoucí. I tak jsem se neubránil úsměvu: poděkování Dr. Olejníkovi. Snaha po jazykové čistotě – nepsat plevelné náslovné „V“ (volej místo olej, vokno místo okno, vopice namísto opice,…) – byla dojemná. Jméno nakladatelství JONATHAN LIVINGSTONE mi ovšem nic neříkalo, stejně jako zpočátku jméno autora Ludvíka Baňase… Uplynul měsíc, dva, ruce i hlava se lehce uvolnily a já s povzdechem nad zbytečně vynaloženým časem – to stejně nemůže být ani ke čtení, a vůbec už ne k publikování! – jsem znovu otevřel drobnou, na pohled i na pohmat příjemnou knížečku a po pár minutách jsem zůstal paf. Jako jsou malíři naivisté, tak tohle byl pro mě objev prvního naivistického textu. A věřte, že si naivistů cením vysoko a celníka Henri Rousseaua i Josefa Hlinomaze za opravdové umělce uznávám. Jen jsem se nikdy nesetkal s podobným uměním literárním. Kdybych zkusil použít příměru z oblasti enologie, jde o drsnou, až rustikální chuť s tóny čerstvého ovoce, která se ovšem na jazyku mění na kulaté, plné tělo zralého, rubínového vína. – Jen není z hroznů, ale z červeného ovoce. Je ovšem těžké z knížky, i když je tak útlá a skromná, vybrat jednu dvě ukázky do časopisu, abych to, co jsem tady napsal, i dokázal. Ale pokud se vám bude zdát, že ten styl znáte, že vám něco připomíná, tak ano. Třeba Bylo nás pět. Nebo Pučálkovic Aminu. Ale také prvotiny Bohumila Hrabala… Samozřejmě že nejde srovnávat, jako nejde porovnat Libora Vojkůvku se Slavíčkem nebo Chittussim a zmíněného Rousseaua třeba s Matissem – i když u těch dvou posledně jmenovaných už to tak neporovnatelné není. Mám takový pocit, že jsem autora Ludvíka Baňase jednou potkal, na koncertě ve Španělském sále, myslím. V knížce není jeho rok narození, ale téměř jistě to bylo před rokem 1930. V životě dělal kdeco, na odpočinek odcházel jako ladič pian a harmonik. V knížce se představuje ovšem i jako milovník, sportovec, šachista, a také veliký cestovatel. Nemohu, bohužel, přetisknout celou knihu, alespoň několik ukázek vám však, milí čtenáři a laskavé čtenářky, dlužím. Dnes jen drobnou ochutnávku, v příštím čísle pak několik vybraných pasáží. A ještě něco - možná by se nahrávka, ze které byla kniha vytvořena, dala upravit a nabídnout v knihovně. Stojí za to. VS Ludvík Baňas: Vzpomínky podtitul Rukulíbám, když tak obě Proč jsem se dal do vzpomínání Dostal se mi jednoho krásnýho dne do rukou novinářskej článek, který mě velmi zaujal, byl o možnosti, že my zrakáči máme šanci zas vidět, ale neuměl jsem si s ním poradit, tak jsem se obrátil na inteligentního a cizích jazyků znalýho člověka, doktora Olejníka, který mně slíbil, že to zjistí, jestli to není novinářská kachna. Podle toho, jak zjišťoval pan doktor Olejník, tak mu bylo řečeno, že se na tom usilovně ještě pracuje, jinak v tom článku se dočtete, že to vyzkoušeli na osmi nevidomých ve Francii, to byli kluci, který přišli o zrak později, a že se to všem daří uplatnit v životě. S panem doktorem jsme hovořili taky o mých zážitcích. A říkal, že by to bylo dobrý ty vzpomínky uvést na papír. Tak jsem se dneska odhodlal k tomu, že k tomu pár slov napíšu, jestli se to uveřejní někde nebo ne, to ještě nevím. Úraz Tady se ve svých myšlenkách budu muset přebrodit a vyhrabat tu krutou událost. Byl jsem tam o půl roku dýl učněm než ten chlapec, který způsobil můj i svůj pracovní úraz. Onen spoluučeň dostal od mistra za úkol udělat z vápennýho prachu vápennou kaši do malty. A měl to ve velkém kotli a udělal chybu v tom, že ve vnitřku v tom kotli dole bylo trošku vody a na to naházel ten vápennej prach, pravděpodobně tomu nerozuměl. Najednou na mě zavolal: „Ludvíku pojď se podívat, proč mně letí z toho ta pára.“ Já jsem udělal dva kroky, a to bylo to osudné, on a já jsme to dostali, ten všechen prach vyletěl nahoru do našich obličejů i šatů a tak dále. Takže tohleto byl pracovní úraz strašně nepříjemný a místo, aby nám zavolali záchranku, tak vedoucí směny řekl, že jeho dcera nás dovede do špitálu, a tak se taky stalo. Každýmu dali do ruky kus vaty, místo aby nám vymyli oči, tak nám dali chomáč vaty do jedné i do druhé ruky a tak nás vedla ta jeho dcera do nemocnice, jenomže my jsme tam nedošli a cestou jsme si sedli na okraj cesty, kde ta dívčina zastavila jedoucí koňské spřežení, který nás vzalo na vůz, a jeli jsme tam, kam bylo určeno. Cestou jsme potkali čirou náhodou moji maminku s tátou. Maminka říkala: „Hele, tamhle je Ludvík!“ A táta říkal: „Co by tam dělal, vždyť je v práci.“ A máma neváhala a zavolala, já jsem se otočil, kočí zastavil, přišli i rodiče do toho vozu a jeli jsme do špitálu. Když mně tam otevřeli oči a vymývali je nějakým olejíčkem, tak táta strašně klel, protože viděl, že mám zrak hodně poškozený. Ve špitálu jsem byl dost dlouho, protože jsem měl 42 °C horečku a byl jsem i v bezvědomí. Byla tam jedna velice hodná sestřička, která tam byla kvůli dědovi, jinak to nepotřebovala, páč byla ze zámožné rodiny, ale dědeček tam byl na operaci. Kvůli němu šla sloužit v osmnácti jako zdravotní sestra. A ta, když jsem se trošku probral, tak mi strčila pár lžiček slepičí polívky do pusy. Tak si myslím, že tímhletím mě jakžtakž zachránila. Když jsem potom opouštěl nemocnici, tak bohužel jsem ji už neviděl. Pokud jsem byl ve špitálu, tak přišly za mnou spolužačky, přišla tam také ta dívenka, která ode mne dostala to perníkový srdce se zrcátkem a vzala s sebou dvě kamarádky a to jsem ještě uviděl barvy svetrů těch tří dívek, červenou, modrou a zelenou. Ale když jsem odcházel ze špitálu, tak to už bylo horší, domů mě přivezli a tatínek mi udělal z takové té valašky hůlku, na kterou mi dali násadu, a s tím jsem se pohyboval po dvoře a po zahradě. Máma mě pak dovedla do Prahy na Klárov, kde jsem se měl učit a docházet na druhou fakultní na Karláku k profesoru Kurzovi, tam nás vždycky dovedla naše sestřička z ordinace, tam odtud, jako z Klárova, mne poslali do Krče a tam zjistili, že potřebuju výměnu rohovky na pravým oku, kde zůstal jakýsi zbytek zraku. Takže tu výměnu rohovky mně dělali jeden rok, nepovedlo se to. V té době, mnoho desítek roků zpátky, to ještě nebyly ani antibiotika a tak dál, takže se to neujalo. pokračování # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 02/2020 Článek, který Vám nabízíme k přečtení, snad právě proto, že je určen na nejkratší měsíc v roce, zarmoutí milovníky rozsáhlých textů, naopak potěší příznivce stručnosti a rozhodně přinese informace o změnách dvou dávek zakotvených v zákoně o státní sociální podpoře a v zákoně o zaměstnanosti. Konkrétně půjde o: - rodičovský příspěvek a - Příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce. Rodičovský příspěvek Nejen koncem roku 2019, ale i začátkem roku 2020 v médiích resonovaly informace o dění souvisejícím se změnami rodičovského příspěvku; protože tato dávka se týká i některých osob z naší komunity, pojďme nahlédnout do právních norem, z nichž změny vyplývají. Zajímat nás v této souvislosti musí zákon o státní sociální podpoře (z. č. 117/1995 Sb., k jehož změně došlo zákonnou novelou číslo 363/2019 Sb. Nejdůležitější změnou je pochopitelně celková částka, kterou lze při pobírání rodičovského příspěvku vyčerpat, z 220 tisíc korun byla zvýšena na 300 tisíc korun. Rodičovský příspěvek se vždy čerpá na nejmladší dítě v rodině, zvýšila se pochopitelně i částka na dvou či vícerčata, jsou-li nejmladšími dětmi. Tato částka činila a činí 1,5násobek částky na jedno dítě, tedy se zvýšila z 330 tisíc na 450 tisíc korun. Velká diskuse provázela zejména otázku, na které rodiny se má nová úprava vztahovat. Původní, právně nejčistší a nejlogičtější varianta, tedy že by se změny týkaly až dětí narozených nejdříve 1. ledna roku 2020, odkdy změny nabyly účinnosti, byla v dnešní době vlivu sociálních sítí a politiků naslouchajících hlasu lidu neprůchodná. Další variantou pak tedy bylo přiznat nárok na vyšší částky rodičovského příspěvku všem nejmladším dětem, které do 1. ledna 2020 nedovršily čtyř let. Tento právně retroaktivní (byť vzhledem k tomu, že jde o retroaktivitu ve prospěch příjemců příspěvku nezakázaný) přístup by byl zase poněkud drahý, proto byla přijata následující kompromisní pravidla: 1. Rodičovský příspěvek v nové výši náleží od ledna 2020 také rodiči, který pečuje o dítě nebo děti do 4 let věku, které jsou nejmladší v rodině, a zároveň nedočerpal k tomuto datu celkovou částku rodičovského příspěvku, rozuměj v původně platné výši. 2. V případě rodiče, který sice pečuje o dítě nebo děti do 4 let věku, které jsou nejmladší v rodině, ale již dočerpal k 1. lednu 2020 celkovou částku rodičovského příspěvku (v původní výši), již rozdíl mezi předchozí a novou celkovou částkou rodičovského příspěvku nenáleží. Rodič může zvolit měsíční částku, v níž bude příspěvek čerpat do 10 tisíc korun, nad 10 tisíc pak jen ten rodič, jehož 70 % třicetinásobku denního vyměřovacího základu částku 10 000 korun převyšuje s tím, že lze použít vyměřovací základ kteréhokoliv z rodičů, tedy obvykle toho, jehož základ je vyšší. U vícerčat opět platí 1,5násobek této částky. Změnu výše měsíční částky lze provádět až po třech měsících. Právní úprava je tudíž prozatím jasná. Možná jste však již také zaznamenali snahy některých politiků tvrdících, že současné nastavení, které vylučuje z čerpání vyšší částky rodičovského příspěvku rodiče, kteří sice ještě mají dítě do čtyř let věku, ale již příspěvek v původní výši do konce roku 2019 vyčerpali, je diskriminační a že toto ustanovení hodlají napadnout u Ústavního soudu. Uvidíme, jak Ústavní soud rozhodne, ale než se tak stane, platí výše popsané. Změny zákona o zaměstnanosti K 1. lednu 2020 nabyla účinnosti (dosti na poslední chvíli přijatá) novela publikovaná pod číslem 365/2019 Sb. Tato novela navýšila příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce, a to o 800 Kč. Podle předcházející úpravy bylo maximum tohoto příspěvku stanoveno na 12 tisíc Kč, nově je tedy příspěvek zastropován částkou 12 800 Kč. Toto zvýšení se týká pouze osob s invaliditou (ať již v jakémkoliv stupni), u osob zdravotně znevýhodněných zůstává maximem částka 5000 Kč. Nijak se nezměnilo, že tento příspěvek může krýt maximálně 75 % celkových nákladů na jednotlivého zaměstnance (včetně odvodů na zdravotní i sociální pojistné zaměstnavatele, které je zaměstnavatel povinen vypočítat a odvést ze mzdového či platového základu zaměstnance, jinými slovy jde o 75 % super hrubé mzdy či platu. Zároveň však touto novelou byla zrušena možnost, aby si zaměstnavatelé příspěvek na osoby se zdravotním postižením zvýšili o tzv. zvýšené správní náklady ve výši 4 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí předcházejícího kalendářního roku. Tyto zvýšené správní náklady mohly činit v posledním čtvrtletí roku 2019 částku až 1250 Kč. Zde jen připomenu, že se jedná o možnost zvýšení příspěvku u zdravotně postižených zaměstnanců, jejichž 75 % mzdy nečiní ono nové maximum, tedy 12 800 Kč. Ostatní náklady, které do zvýšení předmětného příspěvku započítat lze, změn nedoznaly. Z hlediska zaměstnavatelů je jistě podstatné a pozitivní přechodné ustanovení, které jim umožňuje o příspěvek s novým vyšším stropem zažádat již za poslední čtvrtletí roku 2019. Zároveň zákon zmocnil vládu, aby eventuální další zvýšení maxima příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením valorizovala formou nařízení vlády, což usnadní reakci na vývoj hladiny platů a mezd (zejména částek minimální mzdy), protože do současné doby bylo možné maximum měnit pouze formou zákona, jehož legislativní proces je pochopitelně výrazně složitější a zdlouhavější. Vzhledem k tomu, že aktuálně je v meziresortním řízení další nikoliv nepodstatná novela zákona o zaměstnanosti, je téměř jisté, že o tomto zákonu celkem brzy v našich článcích uslyšíte znovu. Za Sociálně právní poradnu SONS v Praze tentokrát neradí, pouze informuje Luboš Zajíc # Důležité změny pro zrakově postižené při cestování vlakem V loňském prosinci s novým grafikonem na české koleje v plné síle vtrhla konkurence v podobě řady soukromých dopravců. O mnoha změnách a v prvních dnech i mnoha potížích, které příchod nováčků do železniční dopravy provázely, jsme byli informováni snad ze všech médií. Větší zapojení alternativních dopravců ale přináší i specifické změny pro zrakově postižené, o kterých běžné zpravodajství neinformuje. O nejdůležitějších změnách z hlediska nevidomých a slabozrakých cestujících si tedy povězme zde, v Zoře. Objednávání asistence při cestách vlakem Již dříve jsme si jako zrakově postižení mohli předem objednat asistenci, která nám na nádražích zajistila doprovod k vlaku, od vlaku a při přestupech. Asistence se objednávala u Českých drah na zákaznické lince 221 111 122 nebo na webové stránce cd.cz/objednavka-cesty-vozickaru, kde je třeba zaškrtnout, že objednáváme pouze asistenci pro osoby se sníženou schopností orientace. Tuto službu ČD můžeme využívat beze změny, ale pozor, jen tehdy, cestujeme-li pouze vlaky Českých drah. A jak si tedy zajistit doprovod na cestách s jinými dopravci? Za tímto účelem byla zřízena zcela nová služba, kterou po technické a organizační stránce provozuje státní podnik Cendis. Pro objednání asistence můžeme opět využít dva způsoby: • Lze volat na linku 222 266 755, která je v provozu v pondělí až pátek od 7.30 do 19.00. • Asistenci lze objednat online na stránce OneTicket.cz/asistence a komunikovat můžeme případně i mailem na adrese asistence@oneticket.cz. Webové stránky pro objednání asistence zatím trpí různými dětskými nemocemi nejen z hlediska přístupnosti pro zrakově postižené. Pro toho, kdo nechce zápasit s vyplňováním webových formulářů, tedy zatím může být jednodušší vyřídit vše telefonicky. O problémech s webem ale s Cendisem komunikujeme a některé z připomínek SONS již byly zapracovány. Doufejme tedy, že úpravy podle našich potřeb budou dále pokračovat a web bude brzy upraven k naší plné spokojenosti. Samotné objednání asistence probíhá následovně: 1. Zavoláte na číslo 222 266 755, kde operátorovi nahlásíte, odkud, kam a kdy chcete cestovat, že nejste vozíčkář, ale zrakově postižený a potřebujete doprovod k vlaku a při přestupech. Operátor vyhledá vhodný spoj a vezme si na vás e-mailovou adresu a telefonní číslo. Stejné informace lze do systému zadat i přes uvedené webové stránky. 2. Na mail vám přijde potvrzení, že vaše objednávka asistence byla přijata. V tu chvíli začne operátor domlouvat asistenci s příslušným dopravcem nebo více dopravci, pokud cestujete s přestupy. 3. Až bude mít operátor asistenci pro vás zajištěnou ze strany všech dopravců, zavolá vám, domluví se s vámi, kde na výchozím nádraží se s vámi průvodce sejde a kde vás budou průvodci vyzvedávat na přestupních stanicích. (Běžně se předpokládá, že ve výchozí stanici se sejdete v hlavní hale a na přestupních stanicích u vlaku, kterým přijedete.) Když si takto vše potvrdíte, měla by být asistence zajištěna a vy si můžete v klidu koupit jízdenky na příslušné spoje. V podmínkách služby je uvedeno, že pro zaručené vyřízení požadavku je třeba asistenci objednávat alespoň 48 hodin předem. Pokud budeme objednávat jen 24 hodin předem, není vyřízení požadavku garantováno. Tolik k objednání asistence. Reálná kvalita doprovodu na nádražích závisí na jednotlivých dopravcích, protože praxe má být snad u všech dopravců taková, že doprovod k příslušnému vlaku vždy zajišťuje ten dopravce, který daný vlak provozuje. Osobně mám vyzkoušené objednání asistence na cestě z Berouna do Olomouce, kde vlak Beroun – Praha provozuje Ariva a vlak Praha – Olomouc České dráhy. Samotná domluva proběhla bez problémů, operátor na telefonní lince byl vždy ochotný a vstřícný. Doprovod Arivy ale požadoval, abych byl na nádraží v Berouně přítomen 30 minut před odjezdem vlaku, což je možná potřeba při asistenci vozíčkářovi, přijde mi to ale zbytečně brzo při doprovodu pro zrakově postiženého. Při výstupu z vlaku Arivy v Praze doprovod k dalšímu vlaku již zajišťuje průvodce od Českých drah. V následujících měsících rozhodně budeme usilovat o další zlepšování nového systému asistence jak po technické, tak po organizační stránce. Nicméně lze říci, že nový systém je už v současné podobě použitelný a může nám pomoci při cestách se všemi železničními dopravci. Kupování jízdenek Zatímco jednotná asistence napříč dopravci je vcelku zajištěna už od začátku nového grafikonu, s jednotným nakupováním jízdenek je to podstatně složitější. Jednotné jízdenky napříč různými dopravci bude možné přes systém OneTicket přístupně nakupovat pravděpodobně až koncem letošního roku. Do té doby se budeme muset poprat s džunglí, která nyní ve vlakových jízdenkách panuje. Každý dopravce má svůj vlastní rezervační systém a k tomu se přidávají rezervační systémy jednotlivých krajů pro cesty uvnitř daného kraje. Zdaleka ne všechny weby a aplikace pro nákup jízdenek jsou ale pro zrakově postižené dobře přístupné. Jedinou jistotou v tomto chaosu je pro nás to, že držitel průkazu ZTP/P by měl mít možnost u všech dopravců zakoupit jízdenku přímo ve vlaku u průvodčího bez příplatku. Jsou však spoje, kde je vhodné zajistit si rezervaci předem. Potom můžeme narazit v závislosti na tom, u kterého dopravce či kraje jízdenku nakupujeme, že jeho web nebo aplikace nebude dobře přístupná pro zrakově postižené. Pokud se při elektronickém nakupování jízdenek setkáte s potížemi s přístupností, můžete v SONS problém nahlásit na kontaktu snyrych@sons.cz. Pokusíme se s příslušnou organizací domluvit nápravu. V případě aplikací jednotlivých krajů máme při domluvě i právní argumenty, protože přístupnost je pro veřejný sektor zakotvena v loni přijatém zákoně č. 99/2019 Sb. U soukromých dopravců nám tento argument schází, takže dochází k tomu, že např. se společností RegioJet o zlepšení přístupnosti jejich aplikace diskutujeme už přes půl roku a vše se hýbe kupředu velmi pomalu. Nicméně jakmile budeme mít k dispozici jednotný nákup jízdenky přes systém OneTicket, mělo by se nám v tomto ulevit. Jeho přístupnost je povinná ze zákona a v SONS toto budeme pečlivě sledovat. Na závěr nezbývá než popřát šťastnou cestu, ať už budete cestovat kamkoli a s jakýmikoli dopravci. Snad se nám bude dařit i přes nárůst soukromých vlaků na českých kolejích, aby pro zrakově postižené cestování bylo pokud možno bez zbytečných bariér. Jan Šnyrych # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Umělá inteligence jako budoucnost pro lidi se zdravotním omezením V Česku podle údajů Českého statistického úřadu žije 1,1 milionu lidí s určitou formou zdravotního znevýhodnění. Pro mnoho z nich je možnost si sám nakoupit každodenní věci obrovská propast, přes kterou není téměř možné se dostat. Proto pořádá Sdružení VIA ve spolupráci s Microsoftem a Nadací Vodafone 4. února 2020 hackathon, na kterém budou účastníci pomocí umělé inteligence vyvíjet řešení, jež mohou lidem se specifickými potřebami s jejich denními strastmi pomoci. Nejlepší nápad získá do svého startu 10 000 euro (v přepočtu 250 000 Kč) a možnost získat další podporu. S jakými problémy se konkrétně lidé se zdravotním znevýhodněním v obchodech setkávají? Podle průzkumu, který zpracovávalo Sdružení VIA, se lidé se zrakovým omezením v kamenných obchodech potýkají třeba s různými fyzickými překážkami, jako jsou navigační cedule, reklamní poutače či nevybalené zboží v uličkách, ale také s tím, že si nemohou ověřit částku při zadávání PINu nebo s malými a málo kontrastními cenovkami. V online obchodech jim nakupování ztěžují neozvučená tlačítka, případně velké množství grafiky, se kterou si neporadí odečítač. Lidé s pohybovým omezením mají v kamenných prodejnách problém třeba se schody, úzkými uličkami nebo malými kabinkami, při online nakupování je pro ně někdy složité domluvit se s dopravci. Lidé se sluchovým omezením se musí vypořádat s neporozuměním a obtížnou komunikací se zaměstnanci. Praha se na den promění v líheň projektů „Obchodní průmysl je obrovskou součástí našeho světa a nebýt schopný se do něj zapojit je velmi frustrující. Právě proto jej chceme učinit přístupnějším pro všechny,“ vysvětluje ředitelka Sdružení VIA Radka Bystřická. Ve spolupráci s Microsoftem a Nadací Vodafone pořádá Sdružení VIA 4. února v Praze AI for Accessibility HACKATHON, na kterém budou účastníci vyvíjet řešení s využitím umělé inteligence. Vzniklé projekty mají potenciál usnadnit život lidem se zdravotním omezením. Nejlepší nápad získá do svého startu 10 000 euro (cca 250 000 českých korun). Vítězi jednotlivých kategorií se mohou ucházet o grant společnosti Microsoft v programu AI for Good, a pokud splní požadovaná kritéria, mohou získat kredity do Microsoft Azure. Akce je otevřená pro neziskové organizace, start-upy i univerzitní týmy „Jsme právem hrdi, že společnost Microsoft hned od počátku podporuje ambiciózní projekty usnadňující lidem se zdravotním znevýhodněním jejich každodenní život. Moderní technologie a umělá inteligence dokáží plně reflektovat i velmi specifické potřeby těchto lidí, kteří díky navrženým digitálním řešením získávají novou svobodu – nezávislost a přirozeně i vyšší kvalitu života,“ říká Rudolf Urbánek, generální ředitel společnosti Microsoft Česká republika a Slovensko. Cena Rafael Nadace Vodafone a 200 000 Kč navíc pro nejlepší tým Vítěz hackathonu se bude vyhlašovat ve dvou kategoriích: Daily Use, v rámci které se bude odměňovat nápad, jež má největší dopad na uživatele, a New Ways, která ocení nejvíce inovativní řešení. Tyto dva vítězné projekty se budou prezentovat na letošním ročníku konference o technologiích pro osoby se specifickými potřebami INSPO, která se uskuteční 28. března 2020 v Kongresovém centru v Praze. Z těchto dvou vítězných projektů Nadace Vodafone, která je generálním partnerem INSPO 2020, navíc vybere jeden, kterému během konference předá cenu Rafael v hodnotě 200 000 Kč. „V inovativních technologiích vidíme budoucnost. Věříme, že umělá inteligence může lidem se specifickými potřebami zkvalitnit život. Cenou Rafael Nadace Vodafone každoročně podporuje další vývoj těchto projektů, které díky tomuto ocenění budou ještě větším přínosem pro společnost,“ říká Adriana Dergam, místopředsedkyně správní rady Nadace Vodafone. Konference INSPO Konference INSPO (Internet a informační systémy pro osoby se specifickými potřebami) se koná od roku 2001 v Kongresovém centru Praha. Již dvě desetiletí informuje konference INSPO o nejnovějších pomůckách, aplikacích a službách, které usnadňují život osobám s různým zdravotním postižením. I díky ní tak dnes mnoho lidí využívá technologie, které jsme si na začátku tisíciletí nedovedli ani představit. Generálním partnerem konference INSPO je již sedmým rokem Nadace Vodafone. Partnery jsou Autocont, ČSOB, Microsoft, Skupina ČEZ, Teiresiás a Vojenská zdravotní pojišťovna, mediálními partnery ČTK Protext, portál Helpnet a Inspirante.cz. Konferenci pořádá BMI sdružení, z. s. # KULTURA: JAZYKOVÉ OKÉNKO: Slepý versus nevidomý a zrakáč Čtvrtého ledna 1809 se narodil Louis Braille, vynálezce Braillova písma. Sám Braille oslepl ve třech letech a v deseti nastoupil do Královského institutu pro slepou mládež. Pozastavme se u slova slepý. V české slovní zásobě se objevuje už od 14. století, nicméně dnes se obvykle nahrazuje zjemňujícím výrazem nevidomý, případně obecným spojením osoba se zrakovým postižením. Někteří nevidomí totiž mohou výraz slepý považovat za pejorativní, zejména když vyjde z úst člověka „vidomého“; komunikace uvnitř komunity je trochu jiná věc, tam se člověk setká i s drsně přímočarými označeními typu zbytkař („osoba se zbytky zraku“) nebo zrakáč („vidící člověk“). Jiní nevidomí však naopak proti eufemismu brojí a prosazují návrat ke slovu slepý s odůvodněním, že nepotřebují nic zakrývat (například Knihovna a tiskárna pro nevidomé se do roku 1990 jmenovala Slepecká knihovna a tiskárna). Je také dobré uvést skutečnost, že slepota (případně hluchoslepota) jsou tradiční medicínské termíny, které se ničím nenahrazují ani nezjemňují. Situace je komplikovaná; máme-li však na jedné straně výraz slepý, který někteří nevidomí vnímají jako urážlivý, a na druhé straně výraz nevidomý, který některým nevidomým připadá zbytečně zjemnělý, je spíše vhodnější v oficiální komunikaci zvolit výraz nevidomý. Obdobnou dvojici tvoří i slova hluchý a neslyšící. Výraz hluchý u některých neslyšících vzbuzuje podobně negativní emoce jako slepý u nevidomých. Mezi výrazy nevidomý a neslyšící je rozdíl v tom, že zatímco heslo nevidomý bychom našli i ve starších slovnících spisovné češtiny, heslo neslyšící nenajdeme ani v tom nejnovějším. Přitom v oficiálních textech (např. zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob) i uvnitř komunity neslyšících jde o jednoznačnou volbu. V této souvislosti je vhodné stručně vymezit dva pojmy, které s komunikací neslyšících souvisejí a v nichž bývá mezi širokou veřejností často zmatek. Jsou jimi (český) znakový jazyk a znakovaná čeština. Ačkoli znějí podobně, je mezi nimi zásadní rozdíl. Znakový jazyk je přirozený komunikační systém založený na vizuálně-pohybových prostředcích, který má vlastní gramatické struktury a pravidla. V naší zemi se používá český znakový jazyk; není pravda – jak se mnozí lidé domnívají –, že se neslyšící bez potíží domluví po celém světě. Podstatu pojmu znakovaná čeština vystihuje definice doc. Hrubého: „Znakovaná čeština není jazykem, ale umělým systémem, pomůckou, kterou vymysleli slyšící, aby se snáze domluvili s neslyšícími.“ Znakovaná čeština vlastně „překládá“ češtinu do pohybů a gest znakového jazyka; pro neslyšící však jde stále o „cizí jazyk“ a mezi sebou ho obvykle neužívají. Anna Vrbová Autorka pracuje v jazykové poradně Ústavu pro jazyk český Zdroj: Lidové noviny # Když ztrácíte pevnou půdu pod nohama (Humoreska) Když ztrácíte pevnou půdu pod nohama, pak vám nejspíš hrozí nějaký průšvih. Nebo jste nevidomý a právě jste vstoupil na eskalátor. Když se na eskalátoru zcela nečekaně ocitne nic netušící nevidomý, který na něm nikdy nestál a nijak se na to nepřipravoval, pak hrozí megaprůšvih. Nepřeháním, něco o tom vím. Přitom mohu prohlásit, že eskalátory používám denně, nahoru a dolů, sem a tam, a někdy po nich dokonce chodím. Neběhám sice jako někteří nevidomí, kteří naštěstí nevidí, jak se uhýbající spolucestující s hrůzou v očích tisknou ke gumovému madlu, ale přece jen jdu, byť pomalu. Přiznávám, v patách mi jde manželka a trochu mě rukou na mém rameni řídí, což ostatně dělá po celý náš společný život. A stačí jí k tomu jen nějaké to vlídné slovo, třeba: „Stůj, kam to zase lezeš!“ No, tak ne. To jsem si vymyslel, abych vás pobavil. Ale teď už budu psát pravdu a jenom pravdu! Jak se s tím splašeným schodištěm poslepu vypořádat, zeptala se mě asi tak před čtvrtstoletím na rekondičním pobytu nevidomá venkovská žena. Byla to otázka za všechny přítomné zrakově postižené obyvatele obcí ještě mnohem menších, než je Brno nebo Ostrava, zkrátka obcí bezeskalátorových. „To nic není,“ prohlásil jsem znalecky, a pak jsem půl hodiny popisoval to, co běžně dělám v několika sekundách. A následně ještě půl dne psal článek o zvládání eskalátorů do Zory. Nemyslete si, i mne eskalátor několikrát pěkně vypekl. Například když se přestěhoval jinam, než jsem ho čekal. Kamsi jsme pospíchali. Moje profesionální průvodkyně mi neřekla, že se ve stanici Muzeum opravuje pevné schodiště, takže na nástupiště musíme eskalátorem jedoucím výjimečně dolů, přičemž standardně jezdí nahoru. Místo na pevné schody jsme vběhli na eskalátor uhánějící dolů. Tedy já jsem vletěl a letěl a průvodkyně mě pohotově chytila za kravatu, která za mnou vlála jako zbytek mé spořádané osobnosti. Naštěstí jsem měl pevnou kravatu i odolný krk a v poslední chvíli jsem nahmátl madlo. Dobře to dopadlo, nic nespadlo. Prostě na spěch někdy není ten pravý čas, třeba na eskalátoru může dojít k eskalaci ohrožujících jevů. A nejen to. Čas šel dál a já jsem se ocitl v roli odborníka na doprovázení nevidomých. A zase story s eskalátory! Moje spolulektorka popisovala, jak zkrotit eskalátor ve dvojici nevidomý a pomáhající dobrovolník: kdo má dát pokyn ke vstupu na první pohybující se schod eskalátoru? „To je jasné, vy vidíte a odpovídáte za bezpečnost obou, tak vy musíte říct teď!“ „Pardon,“ vmísil jsem se do rozpravy. „To přece musí říct nevidomý, protože ten musí mít dost času připravit se na nástup. Až nevidomý řekne teď, pak vidící nastoupí na jedoucí schod a nevidomý se zařadí na další schod za ním a drží se madla za průvodcem.“ „To snad ne,“ odporovala kolegyně, „nevidomý se přece drží vidícího a oba stojí na stejném schodu vedle sebe a madla se nevidomý vůbec nedrží.“ Musel jsem opět odporovat: „Je lepší držet se madla, je to stabilnější opora než paže průvodce, a kromě toho by nevidomý neměl nechat všechno na vidícím. A když stojí vedle sebe, tak ucpou eskalátor.“ Kolegyně ovšem opět odporovala: „Ostatní cestující za nimi je vidí a mohou počkat.“ Udivilo mě to: „To je bezohledné k ostatním cestujícím, a hlavně je to dost riskantní, protože se přece jen někdo může přes nevidomého drát.“ Kolegyně se shovívavě pousmála a „poradila“ mi, abych víc důvěřoval průvodcům… Správná odpověď na otázku dobrovolníka ovšem zněla, aby se domluvil s nevidomým, co a jak potřebuje. Ale vidíte, jak umí eskalátor eskalovat profesionální přístupy i mezilidské vztahy. Nicméně jsem si tu „dobrou radu“ vzal k srdci. Vždycky jsem sice rád přijímal pomoc nahodilých spolucestujících, abych si příjemně popovídal, ale teď jsem jim konečně začal důvěřovat naplno. Tak jsem s plnou důvěrou přijal i nabídku pomoci, kterou mi do ucha zakřičela neznámá sebevědomá spolucestující. „Umím doprovázet nevidomé, o nic se nemusíte starat.“ Snížil jsem tedy obvyklou míru pozornosti, dal jsem se pohodlně vést a nechal si nepohodlně mluvit do hlavy. Eskalátor už byl za námi, ale hned za ním byl turniket. Trčel si tam a ani o milimetr neuhnul. Tvrdý zásah! Muži to znají, jiskřičky a bolest. „Jé!“ Paní Rázná vyprskla a s jakousi miniomluvou zmizela. Napřáhl jsem hůl, ale bylo pozdě. Cizí ženě důvěřuj přiměřeně! Pořád to ale není všechno! Poklidně a poněkud zasněně jsem si vykračoval svou pravidelnou trasou metrem a právě jsem vstupoval na starý známý a tisíckrát použitý eskalátor. Ale najednou bylo něco jinak, půda pod nohama se vracela proti mně. Mával jsem rukama, málem jsem se vznesl tam, kam určitě jednou přijdu. Naštěstí mě čísi ruce v poslední chvíli zadržely a vrátily zpět. Asi můj anděl strážník, problesklo mi hlavou. Přestrojil se za zděšeného cestujícího přijíždějícího zezdola proti mně. Vypadalo to, že má co dělat, aby mě udržel a pomohl mi zpět na pevnou půdu, ale zvládl to. No vždyť říkám, anděl a zdatný jako strážník. Co se to vlastně přihodilo? Byl to eskalátor, který vždy jede dolů, ale tentokrát uháněl nahoru, a tak mi nastupující noha ucukla zpět dozadu, zatímco tělo se pohybovalo vpřed dolů. Eskalátorový montér změnil směr pohybu a ze mne byl eskamotér. Byla to moje chyba. Nespustil jsem hlášení zvukového majáku, který by mi řekl, jakým směrem jede eskalátor. A pak jsem na schod vstoupil dřív, než jsem se chytil madla. Jindy to dělám naopak – nejdřív holí na zemi nahmatám vroubkovanou kovovou plochu před eskalátorem, holí najdu jeho boční stranu, nahmatám madlo, zkontroluji směr pohybu, holí najdu začátek pohybujícího se schodu, chytnu se madla pevněji a jedu. Vidíte, jak to mám zpracováno. Ale tenkrát jsem si to bohužel zjednodušil… Několikrát jsem také vzdělával pracovníky a dobrovolníky jisté nadace. Jednou si chtěli vyzkoušet eskalátor v praxi. A tak jsme se vypravili do nedaleké stanice metra. Když jsem nejmíň podesáté jel nahoru a dolů, a to pokaždé s výkladem pro dalšího vidícího novopečeného průvodce, až se mi už točila hlava a pletla slova, tu jsem pochopil moudrost staročeského přísloví: „Jez do polosyta, pij do polopita – a vzdělávej do polovzdělana!“ Raději půl hodiny popisovat to, co proběhne za minutku, než jet desetkrát nahoru a desetkrát dolů a mezitím desetkrát obíhat okolo zábradlí oddělujícího oba směry. Budu si to desetkrát pamatovat! Na závěr se musím pochlubit svou největší eskalátorovou zásluhou. Zachránil jsem život jedné dámě. Nebo jsem ji alespoň ochránil před modřinami. Na eskalátoru jedoucím směrem nahoru kousek nade mnou ztratila rovnováhu stará paní s holemi a pozadu padala. Zastavila se až o mou hruď. Zvládl jsem to, sice jsem při nárazu sestoupil o schod níž, ale udržel jsem dámu i sebe. Dobře se držet madla se vyplatí. Odměnou mi byl metál na hrdých prsou v podobě obří modřiny po francouzské holi. A to je zatím celá moje story s eskalátory. Dnes náhodným průvodcům před vstupem na eskalátor říkám, že mi mají pouze ukázat, kde je madlo, a pak že mají zmizet, pokud jim je život milý, že pojedu sám. Tak až vás eskalátory a jiná hromadná doprava dopraví vyčerpané a umlácené domů, až z ní budete na hromadě, zapněte počítač a přečtěte si, jaké průšvihy potkaly jiné nevidomé, třeba na mých stránkách nebo na nějakém blogu jiných nevidomých dobrodruhů. Znáte to: cizí průšvih potěší. Mějte se a smějte se po celý rok. Miroslav Michálek # SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY Řídí kandidát mistra FIDE Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha číslo 2 Ivan Skoba (Zlín) Pravda 25.6.1982 Bílý: Kb2, Df4, Vc2, Vg5, Sf1, Jc3, Pb3, c5, d5, e4 (10) Černý: Kd4, Dd6, Vh5, Vh6, Sf2, Pc6, e3 (7) Mat 2. tahem (C+) Mezi současné přední české úloháře patří bezesporu ing. Ivan Skoba (*1950), který 2. února t. r. oslavuje „70“. V praktické hře byl dokonce účastníkem finále Mistrovství ČSSR dorostenců v Žilině 1967 a také Akademického mistrovství ČSSR v Porubě 1972, ale postupně přesedlal na skladební šach. Počáteční klasickou tvorbu zaměnil časem za exo-, sériové pomocné maty a další typy úloh, specialistou je např. na kompozice, které se řeší na tzv. šachovnici s „dírami“. Spolupracoval s Pavlem Vyoralem (*1945 †2005), ale zejména s legendárním „Pepíčkem“ Křivohlávkem (*1919 †2015), ikonou moravských skladatelů. V Almanachu českých skladatelů je uvedeno: „Prvotina Šachové umění 1971/11, publikoval přes 150 skladeb, převážně exoproblémy, zvláště sériovotahové úlohy, 12 vyznamenání (3 ceny), vedl rubriku Problémy s problémy v časopisu Šach-info.“ To je ovšem hodně podsazený údaj, těch úloh je, myslím, nejméně dvakrát tolik a vyznamenání jakbysmet. A Malá encyklopedie šachu k tomu dodává: „V organizaci kompozičního šachu pracuje od roku 1984.“ Diagram představuje jednu z jeho nejlepších dvojtažek, která se přesunutím bílé Vc2 na pole f5 změní na jinou dvojtažku, čímž vznikne tzv. dvojník. Zpracovat takovou ideu je hodně obtížné, protože přesunem pouhého jediného kamene vytvoříte úplně jinou úlohu s odlišným úvodníkem i obsahem. Dnes tedy budete řešit úlohy dvě (A = diagram, B = Vc2 na f5) a obě jsou velice hezké. Řešení úlohy 12 (Kainer) z prosince 2019: Kdo přišel na úvodník 1. Dd6! [2. Vg8 Vxg8 3. Sxe7 mat] byl odměněn třemi variantami 1. - Dxb5 2. Sxb5 exd6 3. Vxc5 mat (2. - Kc8 3. Sa6 mat) nebo 1. - Vf8 2. Dxe7 Kxe7 3. Vg7 mat nebo 1. - Ve8 2. Se6 exd6 3. Vg8 mat. Mnohokrát publikovaná a zřejmě i nejslavnější Kainerova trojtažka s opravdu nádherným prvním tahem, který dokládá jeho mimořádný talent i technickou vyspělost. Další body za správné řešení soutěže zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Rudolfu Birtusovi z Teplic, Ondreji Čaneckému z Doks, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Františku Skoumalovi z Bludova, Petru Šimovi z Chromče, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. # Mistrovství ČR 2019 hráčů se zrakovým hendikepem v Královské dámě Koncem loňského roku jsme společně s klubem deskových her Dědina uspořádali již 2. mistrovství ČR zrakově hendikepovaných hráčů v Královské dámě. Různé varianty dámy si mezi slabozrakými a nevidomými hráči získávají oblibu. Královská dáma se hraje na desce 10×10 polí, podle pravidel dámy mezinárodní, a to do zisku první dámy jednoho z hráčů. Taktika ve hře je poněkud odlišná od „plné verze“, neboť hráči se snaží o co nejrychlejší postup na poslední pole soupeře s pomocí různých kombinací i za cenu značných materiálních obětí – ztráty (obětí) kamenů. Dne 30. 11. 2019 se v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé na Dědině, o. p. s., sešlo celkem 16 hráčů z různých měst ČR. Všichni jsou již hráči s turnajovými zkušenostmi, a to nejen z celoroční národní ligy LIGAN/LIGAS, ale i z předešlých mistrovských turnajů. V 10 hodin turnaj odstartoval, hrálo se švýcarským systémem losování, kdy jsou hráči k sobě postupně přiřazováni podle úspěchů z předešlých kol a s ohledem na aktuální bodový zisk. Celý den se u jednotlivých partií potkávali všichni bez rozdílu kategorií. Ty byly zohledněny až v samotném závěru. Samostatně byly vyhlášeny kategorie nevidomých a slabozrakých účastníků. Během turnaje se na deskách zrodilo několik překvapení v podobě obratů téměř ze zdánlivě ztracených partií. Až do 4. kola si svou neporazitelnost udrželi jen dva hráči – Helenka Škramlíková a Radek Baštář. Dalo by se říci, že v této partii se téměř rozhodlo o titulu v kategorii slabozrací hráči. Souboj to byl náramně napínavý, nakonec dokráčel do vítězství a na půl cesty k titulu Radek. Do konce turnaje zbývala ještě tři kola. Zaváhat mohli oba protagonisté, ale nestalo se tak. V kategorii nevidomých hráčů se Zuzce Duchoňové a Lence Čermákové, věčným to dámovým rivalkám, dařilo se střídavými úspěchy. Nakonec se Zuzce v napínavé koncovce podařilo vyhrát. Získala tak titul mistryně ČR 2019 v Královské dámě v kategorii nevidomých a připojila se k mistrovi ČR 2019 Radkovi Baštářovi, který nakonec turnaj suverénně dohrál s plným počtem bodů. Oběma gratulujeme! Jaroslav a Ivana Slaninovi Zdroj: sds.cz # INZERCE PRODEJ Prodám dvojkolo zn. BAREŠ, žluté barvy, ze zdravotních důvodů. Kontakt: 604 202 412. Adresa: Čedík Jaroslav, ul. V. Zítka 768, Kladno 4, 272 04. # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 3, únor 2020 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.