ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 2, leden 2020 OBSAH: ÚVODEM Festina lente neboli spěchej pomalu STALO SE Adventní koncert Zrakově postižení pomáhají firmám odstraňovat bariéry na webu. Pomohl jim v tom speciální kurz ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně LIDÉ KOLEM NÁS Vadim Petrov: Umění má sloužit lidem, dávat jim chvíle klidu, pohody a optimismu ZORA RADÍ O čem se moc nemluví – Žijeme ve vztazích I. BUDE VÁS ZAJÍMAT Autoři se zdravotním postižením mohou soutěžit o Cenu ČSOB Internet a můj handicap Internet a YouTube v mobilu pro nevidomé? Chtějí je, říkají vývojáři Představujeme aktivity Střediska handicapovaných studentů na pražské Vysoké škole ekonomické Až deset stížností ročně. Majitelé vodicích psů jsou často diskriminováni Chování lékařů dál trápí pacienty, i když se situace zlepšuje, říká expert ZDRAVÍ Angínu rozhodně nepodceňujte SPORT Zlato a stříbro z MS v benchpressu v Egyptě Každá lekce je pro mě velká škola, říká trenér sebeobrany pro nevidomé INZERCE Nabídka putování s poutnickým spolkem Ultreia # ÚVODEM: Festina lente neboli spěchej pomalu Na mou duši že nehledám náměty úvodníků ve slovníku latiny, ale občas to tak vypadá. Už léta nejsem žádný mladík, ale ještě dlouho po dosažení post-dospělosti jsem si říkal, co že je to za nesmysl, pospíchat pomalu. Ono ale tohle nabádavé rčení není jen v latině, do latiny dokonce přeloženo bylo z řečtiny a jeho klony najdete skoro v každém jazyce. Aniž by ty jazyky přebíraly z latiny všechno. Posuďte sami: Dvakrát měř, jednou řež, v němčině Eile mit Weile. Údajně i Vilém z Rožmberka měl jako oblíbené rčení Festinatio tarda est (připisuje se Alexandrovi Velikému a znamená Spěch zdržuje) a Lente preparare memento (Pomni, že spěchat třeba pomalu). Božský Augustus za nejméně vhodné vlastnosti vládce pokládal uspěchanost a neuvážlivost, tedy opět nejoblíbenějším jeho rčením bylo řecké Σπευδε βραδέως (Spevde vradéos) – naše známé Festina lente. Také říkáme Práce kvapná, málo platná a tuším ruština má Spěch si láme nohy (Spěšite slomať nogi). Proč to všechno píšu? Před lety jsem se pustil do novinařiny, která mě celé roky děsila, protože jsem se bál, že nebudu stíhat – přijal jsem nabídku dělat z jednoho veletrhu přílohu, každý den noviny v rozsahu běžného deníku. Znáte ten pocit, když vás někdo strčí nečekaně do vody a ta se vám zavře nad hlavou? Chvíli nevíte co dělat, možná začnete panikařit, ale přinejmenším plavci se za okamžik zorientují, vyplavou na hladinu, pomalu se nadechnou a pak se pustí rozvážně směrem ke břehu. Pocit topení se mě přepadl i první den, když jsem před sebou měl prázdných dvanáct listů novin, jen tu a tam pár inzerátů, a pět lidí „na place“ mělo za chvíli teprve vyrazit do stánků, přinášet články, zprávy, rozhovory – a za devět hodin mělo být vše naplněné smysluplným obsahem, graficky upravené a odcházet v podobě dat do tiskárny. Kdybych tehdy začal spěchat, patrně by nebyla žádná tiskárna, projekt by se odtroubil a já už nikdy nedostal podobnou možnost. A to by znamenalo nejen citelnou ztrátu finanční, ale propad sebevědomí hluboko pod nulu a deficit každoroční dávky adrenalinu a… No prostě, tehdy mě heslo Festina lente zachránilo. Ostatně podobné to bylo i při mém nástupu do Zory – při spěchu se vršily chyby jedna na druhou, při zpomalení a klidné, vytrvalé práci se teprve dařilo. Přeji vám všem tohle zklidnění, bez ohledu na dobu, která mu nepřeje. Příjemné čtení či poslech za sebe i za redakci Václav Senjuk # STALO SE: Adventní koncert V neděli 15. prosince uspořádala odbočka SONS Prostějov už tradiční Adventní koncert. Již třetím rokem se konal v kostele U Milosrdných bratří, kde vystoupil opět smíšený pěvecký sbor EXAUDI pod vedením paní Olgy Čermákové. Účinkující tohoto 11. ročníku jsme po skončení koncertu pozvali do našich prostor na Svatoplukově ulici na malé občerstvení. Průběh koncertu koordinovaly pracovnice odbočky a v roli moderátorky vystoupila naše bývalá kolegyně a současná dobrovolnice Mgr. Jana Jílková. Na pomoci se podílely další tři dobrovolnice a členka rady. Všem zúčastněným děkujeme za jejich výbornou spolupráci a samozřejmě pěveckému sboru za krásný zážitek. Poděkování patří také našim členkám, které vyrobily účinkujícím krásné výrobky z pedigu a keramické hlíny v rámci tvořivé dílny. Výtěžek z dobrovolného vstupného činil 3610 Kč a bude použit v rámci služeb pro osoby se zrakovým postižením. Pavlína Bartošková # Zrakově postižení pomáhají firmám odstraňovat bariéry na webu. Pomohl jim v tom speciální kurz Špatná struktura webu, neoznačené nadpisy nebo obrázky bez alternativních popisků – to vše může handicapovaným ztížit fungování na internetu. Právě to, zda jsou weby dostatečně přístupné i pro uživatele se specifickými potřebami, mohou od listopadu ověřovat i noví auditoři přístupnosti z řad zrakově postižených. Školení od předních českých expertů na přístupnost jim otevřelo nové pracovní příležitosti a dalo možnost budovat internet bez bariér. Prvních šest zrakově postižených úspěšně zakončilo roční školení auditorů přístupnosti pořádané firmou Master Internet pod záštitou Světlušky, Nadačního fondu Českého rozhlasu. Účastníkům se absolvováním kurzu otevřely dveře k novým pracovním příležitostem – mohou nyní samostatně hodnotit přístupnost webů a aplikací firem, úřadů i médií a tím se sami podílet na zlepšování podmínek pro handicapované na internetu. Na školení zrakově postižení testovali e-shop Rohlík.cz i srovnávací portál Ušetřeno.cz Přístupný web je takový, který neklade uživatelům do cesty zbytečné překážky. „V dnešní době je konkurence na internetu veliká a handicapovaný člověk dá samozřejmě přednost webu, kde rychleji dosáhne svého cíle,“ vysvětluje auditor přístupnosti a nevidomý programátor Roman Kabelka, který byl jedním z lektorů kurzu. Překážkou pro handicapované může být například to, že web není možné ovládat z klávesnice, nebo nepřehledná struktura webu. Pravidlům přístupnosti i tomu, jak firmám poskytovat zpětnou vazbu, se naučili účastníci od předních českých expertů na přístupnost Radka Pavlíčka a Romana Kabelky z Master Internet. „Už před školením jsem při procházení webů intuitivně věděl, jaké překážky přístupnosti brání, ale až na kurzu jsem se naučil, o co své domněnky opřít a jak argumentovat,“ hodnotí přínos školení jeden z úspěšných absolventů Jan Balák. V průběhu kurzu účastníci testovali e-shop s potravinami Rohlík.cz, který na základě jejich zpětné vazby již provedl řadu úprav vedoucích k lepší přístupnosti webu. Na závěr školení pak auditoři samostatně realizovali kompletní audit přístupnosti srovnávacího portálu služeb pro domácnosti Ušetřeno.cz. „Všichni auditoři byli velice profesionální a opravdu mě překvapilo, do jakého technického detailu se s námi byli schopni bavit a pomoci nám. Těšíme se na dlouhodobější spolupráci. Rádi bychom do budoucna prozkoumali přístupnost celé služby, nejen webu,“ chválí auditory Ondřej Valuštík ze společnosti Ušetřeno. Školení pořádala brněnská firma Master Internet, která se na oblast přístupnosti zaměřuje a poskytuje audity přístupnosti. „Školení dalo nové pracovní možnosti zrakově postiženým webovým specialistům, za což jsme rádi, a sami jsme úspěšným absolventům nabídli spolupráci na dalších zakázkách naší firmy,“ říká ředitel společnosti Filip Špaček. O přístupný web mají zájem velké firmy i státní instituce Přístupnost rozhodně není okrajovou záležitostí specializovaných společností. Naopak – o přístupný web mají zájem velké firmy napříč obory i státní instituce. „O přístupnosti a možnosti spolupráce s auditory webu jsme se dozvěděli přes Světlušku a velmi rádi jsme příležitosti využili,“ říká Valuštík z Ušetřeno. Vedle společenské odpovědnosti je motivací firem i zájem o konkurenční výhodu. Kromě handicapovaných totiž přístupný web ulehčuje práci s webem i seniorům nebo uživatelům mobilních zařízení, kteří tvoří nemalou část potenciálních zákazníků. Zájmu o problematiku přístupnosti prospělo i loňské vydání nového zákona č. 99/2019 o přístupnosti internetových stránek, který ukládá institucím veřejné správy povinnost mít přístupný web. O Master Internet Společnost Master Internet už více než dvacet let nabízí především hostingové služby ve vlastních datacentrech v Praze a Brně, specializuje se ale také na audity přístupnosti webů a aplikací. Garantem služby je expert na přístupnost Radek Pavlíček, který audity provádí společně s nevidomým programátorem Romanem Kabelkou. Zdroj: computerworld.cz # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně Uspořádání Vánočního turnaje v bowlingu se ujali kyjovští sportovci a turnaj probíhal v BowlingCity ve Veselí nad Moravou. Účast byla nabídnuta všem sportovcům a ti v úžasné pohodě, laděné atmosférou Vánoc, se zúčastnili v dostatečném počtu. Aby byl turnaj lákavý pro všechny, nejenom poloprofesionály, hrál se zajímavým způsobem ve dvojících, které byly losovány až na místě. Oblastní shromáždění členů spojené s oslavou Dne nevidomých se podařilo zrealizovat v sálu G-klubu KD Šumperk. Dorazilo více než 90 členů a příznivců šumperské odbočky, kteří považovali tuto událost za zajímavou. V úvodní části programu všichni dostali prostor, aby sdělili své názory na činnost odbočky a práci pracovníků. Krásnými slovy a pochvalami nikdo nešetřil. Následovalo vystoupení členů s bubnováním na africké bubny. V kyjovské výtvarné dílně vyráběli adventní věnce a při druhém sezení si každý domů odnesl svého andělíčka z březového špalíčku, který si obstarali díky rodinným příslušníkům sami uživatelé. Andílci dostali svá křídla z papíru nebo mozgumy a hlavu tvořila polystyrenová koule a zdobila ji přírodní koudel. Všem doma vytváří milou dekoraci. Šumperský pohár, tak se nazývá turnaj v showdownu, který se už 18 let hraje šumperské odbočce. Na tento mezinárodní turnaj se přihlásilo 20 hráčů z různých koutů České republiky i ze Slovenska, aby si mezi sebou poměřili síly a obohatili se o nové zkušenosti. Navzdory původním plánům se nakonec hrálo pouze na jednom stole. Turnaje se zúčastnili zástupci oddílů SK SIGMA Olomouc, MŽ, z. s., TJ Zora Praha, z. s., a TJ Jiskra Kyjov, z. s. Hráči z dalších oddílů se na poslední chvíli odhlásili, a tak se zúčastnilo 11 hráčů. Pro kyjovské členy uspořádali malý adventní výlet. Začínal v Praze, kde si prošli předvánoční Staroměstské a Václavské náměstí, a večer zavítali do Španělského sálu na Pražském hradě, na 26. ročník Vánočního koncertu nevidomých umělců. Druhý den hned ráno zájezdovým autobusem odjeli do Krušných hor. První zastávkou bylo město Boží Dar, návštěva muzea a aktuální Ježíškovy pošty a pak hurá přes hranice do Německa. Nejdříve uprostřed hor absolvovali prohlídku Mořského akvária v Oberwiesenthalu a krásnou bílou krajinou s azurovým nebem ujížděli do cíle výletu – Annabergu na vánoční trh. Také klienti Komunitního centra Vrchlická navštívili 4. 12. vánočně naladěný Annaberg. Ale to nebylo vše, co viděli. Cestou se ještě zastavili v Božím Daru, kde odeslali Ježíškovskou poštu. V Oberwiesentalu si prohlédli mnoho krásných rybiček v místním akváriu a pak již vyrazili na starobylý Annaberg. Tradiční vánoční trh s kulisou gotického chrámu sv. Anny, hornický kostel sv. Marie s vyřezávaným betlémem v životní velikosti, vánoční a hornické muzeum i nákupy, to vše na ně čekalo. Co nového v Tyflopomůckách? Přesně tato otázka přivedla 5. 12. těžce zrakově postižené uživatele olomoucké odbočky a jejich průvodce do klubovny, protože jim na ni odpovídala vedoucí olomoucké prodejny SONS. Dozvěděli se o nejnovějších typech lup, hrách přizpůsobených potřebám nevidomých a slabozrakých, knížkách, které mohou číst nevidomí rodiče svým dětem, ale například i o kuchyňských potřebách. Pravidelné pondělní setkání OO Benešov bylo tentokrát mnohem slavnostnější. Přispěla k tomu určitě i předvánoční atmosféra, vánoční cukroví na stole a pár dárků, které si členové odbočky mezi sebou předávali. Zavzpomínali na všechny výlety, koncerty a další akce, kterých se v loňském roce zúčastnili, a začali plánovat, kam se podívají v novém roce. Po víc než třicáté se v Mladé Boleslavi uskutečnil Vánoční turnaj v kuželkách. Sešlo se opět ke třiceti členům odbočky, klientů, přátel a bývalých hráčů kuželek zrakově postižených. Letos bohužel bez oblíbených přátel z Jičína. Sportovní i společenská část turnaje proběhla v přátelské vánoční atmosféře. Kdo v turnaji zvítězil, není důležité. Důležité je, že se přátelé sešli a dobře pobavili. Komunitní centrum Vrchlická pořádalo 6. 12. akci „Příroda a zoo všemi smysly – ochrana a vnímání živé přírody lidmi se zrakovým postižením“. Účastníci měli možnost osahat si stromy, byla podrobně popsána zvířata, co dělají, jak vypadají apod. Bylo to velmi poučné a určitě na jaře si udělají další výlet do Zoo Praha. V Kyjově pro členy Fit clubu připravili vánoční dárek, který byl do poslední chvíle zahalen tajemnem, tak jak to u těch pravých dárků bývá. V den konání se až na nádraží dozvěděli cíl cesty: Centrum pohybu v Olomouci. Strávili zde dvě hodiny intenzivním pohybem pod vedením dvou lektorek. Posílili hluboké zádové svaly, koordinaci, kloubní pohyblivost a zlepšili balanční a koordinační dovednosti. Více o akcích na sons.cz. # LIDÉ KOLEM NÁS: Vadim Petrov: Umění má sloužit lidem, dávat jim chvíle klidu, pohody a optimismu Vzpomenete si na hudbu z večerníčků „Krkonošské pohádky“, „Krteček“ nebo „Spejbl a Hurvínek“? To je jen nepatrný zlomek celoživotní práce dnes 87letého hudebního skladatele Vadima Petrova, která zahrnuje 28 symfonických a 80 poslechových skladeb, přes 240 písní a šansonů, přes 500 skladeb k rozhlasovým hrám a televizním pořadům a mnoho dalšího. Předloni za ni byl oceněn českým prezidentem Milošem Zemanem medailí Za zásluhy a loni v říjnu mu ruský prezident Vladimir Putin udělil Řád přátelství. To je nejvyšší ruské státní vyznamenání pro cizince udělované za velký přínos k upevnění přátelství a spolupráce s Ruskou federací, za rozvoj ekonomických a vědeckých styků a za popularizaci ruštiny a ruské kultury v zahraničí. Za redakci Zory připojujeme srdečné blahopřání. Vadim Petrov je pro nás však zajímavou osobností také tím, že v letech 1970 až 1974 působil jako hudební pedagog na Konzervatoři Jana Deyla. Pana skladatele jsme požádali o krátký rozhovor. Co vás přivedlo k nevidomým? Jak jste je na Konzervatoři Jana Deyla vnímal? Inspirovali Vás k napsání nějaké písně či skladby? Období po roce 1968 bylo pro mne těžké, byl jsem na hodinu odvolán z funkce ředitele Lidové konzervatoře – Konzervatoře Jaroslava Ježka, kterou jsem založil. Tím jsem přestal mít možnost působit nejen ve školství, ale i v rozhlase, televizi a ve filmu. Dlouho jsem nemohl najít zaměstnání, až pan ředitel Konzervatoře Jana Deyla v Praze, Jan Drtina spolu se svým zástupcem Josefem Miklasem našli způsob, jak mě přijmout. Dodnes jsem jim za to nesmírně vděčný. Studentů jsem si vážil pro jejich morálku v překonávání osobního handicapu a sílu vlastního uměleckého prožitku v hudební interpretaci. Založil jsem dívčí pěvecký kvartet „Carmina lucis“, pro který jsem napsal a upravil mnoho písní. Vystoupení měla velký ohlas a dodnes je repertoár tohoto kvarteta na programu mnoha ženských pěveckých sborů. Velmi úspěšný byl cyklus „Javorové husle“, který inspiroval spisovatelku Markétu Zinnerovou k napsání scénáře k filmu „Chvíle pro píseň trubky“. Scénář z prostředí Konzervatoře Jana Deyla realizoval v Československé televizi režisér Ludvík Ráža. Tento televizní film získal v roce 1981 na Mezinárodním festivalu v Monte Carlu hlavní cenu, Zlatou Nymfu. Dodnes se v České televizi reprízuje. Dnes jsou mí studenti již profesory na různých uměleckých školách, a pokud to jde, udržujeme spolu kontakt. Čím je pro vás ruská kultura, především hudba, výjimečná a specifická? Ve kterých vašich skladbách a písních jste se jí nejvíce inspiroval? Každý člověk je celoživotně ovlivněn místem, kde se narodil, a po předcích v sobě nese geny, které mají nezaměnitelný vliv na celý jeho život. Proto v mé tvorbě dochází ke splynutí česko-ruského dědictví a moje hudba má na jedné straně blízko k tvorbě Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, na druhé straně k tvorbě Petra Iljiče Čajkovského, Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a dalších. Dalo by se říct, že jde o slovanské myšlení, které je právě posluchačům obou národů blízké a srozumitelné. Tuto skutečnost jsem si právě díky reakci posluchačů ale uvědomil až v pokročilém věku. Co pro vás znamená udělení Řádu přátelství? Udělení Řádu přátelství je pro mne velká čest. Chápu ho jako uznání celoživotní tvorby, kdy mé krédo bylo vždy přesvědčení, že umění má sloužit lidem, dávat jim chvíle klidu, pohody a optimismu. Vždy jsem byl hrdý na naše české umělce, kteří dovedli tyto myšlenky prosadit a byli svou tvorbou pro mne vzorem. Navíc udělení řádu chápu jako satisfakci mých předků, významných knížat Repninů – Repninských, kteří po říjnové bolševické revoluci v roce 1917 byli pronásledováni a museli Rusko nedobrovolně opustit. Jak se jako skladatel proměňujete v průběhu času? Jak jste vnímal a skládal hudbu ve 20 letech, jak ve 40 letech a jak dnes? Na čem pracujete v současné době? Mé vnímání hudby v různých časových obdobích a při různých společenských změnách se neměnilo, vždycky jsem ctil uvedené zásady. Jako příklad mohu uvést první symfonickou báseň „Vítkov“, kterou jsem absolvoval Akademii múzických umění v roce 1956 a která líčila boj husitů proti císaři Zikmundovi, a symfonickou báseň „Pražský hrad Op. 77“, kterou jsem do jisté míry svou symfonickou tvorbu završil. V současné době již nové skladby neskládám. Každý člověk má svou kapacitu, a pokud ji naplní, tak má včas přestat. V duchu nové doby – co není na internetu, jako by neexistovalo – převádím svou hudbu včetně partitur do digitální podoby a také upravuji některé své tituly z filmové tvorby pro koncertní provedení. I toto je práce velice náročná, protože součet mých skladeb přesahuje číslo 1400 titulů. Jakou hudbu rád posloucháte a jak vnímáte současnou hudební scénu? Poslouchám hudbu, která je blízká mému cítění, a musím se přiznat, že současná hudební produkce mne nenaplňuje uspokojením, spíše naopak. Dochází k odcizení poslání umění, tak jak ho moje generace chápala, které provází podle mého soudu stagnace vývoje české kultury jako celku. Ale jako celoživotní optimista pevně věřím, že podobně jako mnohokrát v minulosti dojde k určitému obrození a pochopení, že podobný vývoj jako v současnosti nemá delší perspektivu. Antonín Vraný # ZORA RADÍ: O čem se moc nemluví – Žijeme ve vztazích I. Člověk je tvor společenský, a na tomto miliony let starém faktu se nic nemění. Rozdíl je pouze v odlišnostech, jak se historicky měnila naše smečka – nebo chcete-li – nejbližší společenství. Další nadčasovou moudrostí je rčení, že není dobře člověku samotnému. K tomu si ještě každý může doplnit informace o zákonitostech postmoderních kmenů, týmů, spolků tělovýchovných a dalších zájmových skupin. Začasté vznikly právě na základě touhy jednotlivce po sdílení aktivit nebo názorů s jinými. Anebo jde o prosté přežití, když je situace pro jedince nebezpečná? Anebo – je snad něco podivného, když žijeme sami, sami vstáváme, sami obědváme, sami uléháme? Není na čase s takovým podivínstvím něco rychle udělat? Pojem introvert a extrovert je už téměř čítanková informace. Skoro každý ví, že introvert je člověk zahleděný do sebe, zatímco extrovert je duše otevřená, srdce na dlani a vyskytuje se vždy v nějakém houfu. Není tomu tak vždycky Představte si, že jste kdysi byli dítětem, které bylo samotářské, tiché, rádo si hrálo samo, jak mohlo, zalézalo někam do ticha, věnovalo se svým představám, myšlenkám, fantaziím. Možná rádo poslouchalo hudbu, četlo knížky, povídalo si v duchu se svým druhým „já“. Rodiče takového dítěte mohou zpanikařit, chtějí, aby se dítě chovalo jako ostatní. Svého potomka nutí, aby si hrál s ostatními dětmi, berou ho na všelijaké zážitkové akce, aby se mezi lidmi trochu obouchal. Jedou-li na dovolenou, kde jsou další děti, vnutí ho tzv. animátorovi, který se stará, aby se dětičky rekreujících se klientů nenudily. Tohle dítě se ale nenudí, dovede si samo se sebou poradit i bez animátora. Rodiče však donekonečna rozvíjejí představy, jak bude jednou jejich dítě – zvláště to s vadou zraku – nešťastné a osamělé. Po čase se ocitne v mateřské škole, na základní škole a v dalších vzdělávacích zařízeních. Odjakživa ví, že se musí kamarádit s ostatními, a tak se kamarádí. V některých případech dosáhne obliby u svých vrstevníků, sdílí s nimi volný čas i zájmy, je orientované ve skupině. Tak to na první pohled vypadá. Druhý pohled, směřovaný kousek pod povrch, nám ukáže, že ze samotářského dítěte se nic neztratilo, tento mladý společenský tvor je možná středem pozornosti, ale vůbec to neznamená, že bývá, byť s nadlidským přemáháním, nadšen životem ve stálém komunikačním pohybu, v dokonalé interakci a ne-nudě. Je však pod tlakem, všichni očekávají, že perfektně splyne s třídou, kmenem, skupinou, týmem. Z klidného a spokojeného introverta se časem promění v poněkud nervózního introvertního extroverta, což může být společenské plus, ale jeho vnitřní život dostává slušně zabrat. Často netouží po ničem jiném, než po kousku samoty, kterou si ale pod tlakem veřejného mínění nemůže dovolit. Nahlédněme do jiné rodiny, kde vyrůstá plaché, tiché dítě, ale jeho rodiče to neřeší. Mohou být sami také plaší a tiší, možná jsou rádi, že dítě neklade nároky na jejich čas a pozornost, možná, že vůbec nejsou přítomni a v rodině jsou nestandardní poměry. Malý introvert pomalu dospívá, Ve třídě je na ocase, a pokud se nestane obětí šikany, nikdo o něm nic moc neví. Možná má dobré studijní výsledky, ale možná také ne, protože na rozdíl od hyperaktivního spolužáka si ho nikdo nevšímá, leda když se zjistí, že v mnohých předmětech neprospívá, ač jde o tzv. hodné dítě. V každém dospívajícím člověku se odehrávají změny, které dost rozčeří jeho emoční výbavu a mohou nastartovat dosud nepociťovanou touhu po sociálních kontaktech a hlubších vztazích. Chování dosud spokojeného introverta se může v dospělosti změnit v nejisté reakce s charakteristickými projevy pocitu méněcennosti. Jeden klient své vnímání okolní společnosti popsal těmito slovy: „Všude kolem mě jsou hovořící, smějící se nebo rozvášnění lidé, jen já sedím v koutě a v ničem z toho se nevyznám. Znamená to, že jim patří svět a mně jenom ta židle, na které sedím?“ Pozitiva, negativa… Bez ohledu na kategorii, do které jsme se sami zařadili, měli bychom zvážit, co nás stojí, když máme na každém prstu pět přátel, a co nás stojí, když máme jedinou kamarádku nebo kamaráda. Život ve velkém houfu nemusí vždycky přinést kýžené citové uspokojení. Je dost vysilující být neustále k dispozici, pomáhat, kde se dá, a přitom sršet dobrou náladou, vtipnostmi nebo zajímavými historkami. Výhodou je, že nás tato role dost rychle naučí pochopit, jak funguje skupina, jaké jsou její zákonitosti a struktura. Následně se většinou dobře orientujeme v kolektivech dospělých, umíme předpokládat, jak se skupina může projevovat a měnit, jsme si vědomi, jakou roli můžeme nebo chceme zastávat. Nevýhodou života ve smečce nebo v houfu je, že nemíváme dostatek prostoru pro sdílení důvěrnějších chvilek, bojíme se svěřovat se svými osobními radostmi a trampotami, protože se mohou celkem rychle stát veřejným tématem, a navíc tu hrozí riziko zneužití našich tajemství. Kdo nenašel zalíbení ve smečkovém životě, hledá si „kámošku na celý život“ nebo „životní lásku“. Když se zadaří, může se přátelský nebo milostný vztah stát smyslem našeho života. Co je na světě lepšího než pevný a spolehlivý vztah? Ideál? Člověk s malými zkušenostmi ve společenských vztazích pravděpodobně dospěje k ukvapenému rozhodnutí a svou „životní výhru“ si bude idealizovat. Na první pohled se zdá, že život s vyhlédnutým člověkem je bez rizika, vždyť je tu někdo, kdo mi rozumí, má mě rád a dobrovolně tráví každou volnou chvíli se mnou. Dobrovolně? Riziko, které jsme zprvu vůbec netušili, je v silné citové závislosti na jednom člověku. Není ani tak důležité, je-li to sourozenec, kamarád, někdo v basketbalovém týmu nebo kolegyně na pracovišti. Hlavně, že nejsme už osamělí a v jeho přítomnosti se cítíme bezpeční a respektovaní, máme pocit vlastní důležitosti. A navíc – dotyčné osoby si můžeme vážit, ona si váží nás, a tak vyhledáváme její přítomnost tak často, jak je to možné. A tady nejednou začíná drama závislého vztahu, který může být stejně nebezpečný jako vztahy nezávazné nebo „jednorázové“. Pokračování Dr. Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Autoři se zdravotním postižením mohou soutěžit o Cenu ČSOB Internet a můj handicap Celkem 15 ročníků byla literární soutěž Internet a můj handicap doprovodnou akcí konference INSPO o technologiích pro osoby se specifickými potřebami. Nyní po dohodě s hlavním podporovatelem mění nejen název na Cena ČSOB Internet a můj handicap, ale hlavně kritéria a zaměření soutěže. I nadále je soutěž určena pro autory se zdravotním postižením, ale takové, kteří využívají blogy, vlogy, videa, podcasty (vlastní nebo společné s dalšími autory), případně jiné formy internetové komunikace (Facebook, Instagram) k informování veřejnosti o specifikách daného zdravotního postižení či k výměně zkušeností s lidmi se stejným zdravotním handicapem. Mělo by jít nikoliv o jednorázovou, ale soustavnější aktivitu. „Literární cena Internet a můj handicap je s ČSOB spojena již 6 let. Jsme velmi rádi, že v sedmém roce spolupráce soutěž dozná evoluční změny a nově ocení autory, kteří pravidelně a systematicky upozorňují na specifika života s handicapem, a jsou tak častou inspirací nejen pro své čtenáře,“ říká Jitka Švejcarová, manažerka společenské odpovědnosti ČSOB. Autoři se mohou přihlásit do soutěže na adresu info@helpnet.cz, a to nejpozději do 16. února 2020. Přihláška musí obsahovat jejich poštovní i e-mailovou adresu a odkazy na zveřejněné příspěvky. Mohou ji doplnit údaji o sledovanosti příspěvků, reakcích na ně a jaká byla jejich motivace k této aktivitě. Podrobnější informace o soutěži najdou na inspo.cz/cena-csob. Tři soutěžící odmění ČSOB částkou 7000, 5000 a 3000 Kč a pořádající BMI sdružení pořídí jejich videoprofily, další v pořadí dostanou knihy od nakladatelství Portál. Vyhlášení výsledků soutěže a předání cen vítězům se uskuteční na konferenci INSPO v Kongresovém centru Praha 28. března 2020. Zdroj: mistnikultura.cz # Internet a YouTube v mobilu pro nevidomé? Chtějí je, říkají vývojáři Česká technologická firma BlindShell chystá dvě novinky pro nevidomé. Už koncem roku 2019 slibovala aplikaci, která ve zjednodušeném prostředí umožní lidem se zrakovým postižením sledovat videa na populární videoplatformě. Nevidomým chce ve svém tlačítkovém telefonu postupně zpřístupnit i internet. „Vyvíjíme mobilní prohlížeč, který je plně přizpůsoben potřebám nevidomých. Není to úplně běžné a jednoduché,“ popsal v magazínu Byznys Jan Hadáček, šéf vývoje firmy BlindShell. Přístroje s hlasovým výstupem společnost prodává ve 23 zemích světa a v 19 jazykových mutacích, v říjnu například vstoupila na trh v USA. Cílí na nevidomé seniory. Telefon totiž dokáže každý svůj krok komentovat a stejně tak se dá hlasem i ovládat. „Mysleli jsme, že zrakově postižení a nevidomí starší lidé o takové aplikace nebudou stát,“ přiznává Jan Šimík, ředitel firmy. Je tomu ale přesně naopak. „Mýlili jsme se. I nevidomí senioři chtějí být na Facebooku, chtějí používat WhatsApp, chtějí být na internetu.“ Základem podnikání české vývojářské firmy BlindShell se stal nápad, který rozpracoval ve své diplomové práci na ČVUT Petr Svobodník. Dlouhodobě spolupracují se Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých. Lektor z této organizace Michal Jelínek pomáhal s testováním a nevidomé učí, jak s telefonem zacházet. On sám vidí budoucnost ještě dál než třeba u YouTube – ve spojení s aktuálním trendem tzv. chytré domácnosti. „Mně by se líbilo, kdyby byl telefon propojen s dalšími zařízeními doma, typu pračka nebo žaluzie. Kdyby dal nějaký výrobce firmě možnost zařízení s dotykovým displejem ovládat mobilem, to by byla pro spoustu lidí pecka,“ vysvětluje s úsměvem. Silvie Friedmannová Zdroj: seznam.cz # Představujeme aktivity Střediska handicapovaných studentů na pražské Vysoké škole ekonomické Do roku 2007 překonávali studenti se zrakovým postižením bariéry spojené se studiem zejména díky ochotným vyučujícím. Dnes má Vysoká škola ekonomická (VŠE) více než desetileté zkušenosti s přístupem k nim i asistenčními službami. Středisko handicapovaných studentů při VŠE pomáhá padesáti studentům se zdravotním postižením, z toho šesti s těžkým postižením zraku. O rozhovor jsme požádali jeho ředitele Martina Ctibora. Co nabízí středisko studentům s těžkým postižením zraku? Původně jsme v roce 2007 vznikli jako reakce na přítomnost několika studentů se zrakovým postižením. Tehdejší prorektor pro studium správně předpokládal, že tu nejsou jen ti, o kterých víme. V roce 2006 jsme udělali analýzu jejich počtu, potřeb a on napsal projekt na vybudování podpůrného centra. Postupně se na nás začali obracet i studenti s jiným typem handicapu. V počátcích jsme přemýšleli, zda pro ně tvořit speciální studijní program nebo je integrovat do běžného studia, což si myslím, že je pro ně to nejlepší. A má to i socializační efekt. Pro studenty pražského Gymnázia pro ZP a SOŠ pro ZP to nemusí platit doslova (tam nestudují jen ti s postižením zraku), ale třeba studenti Střední školy Jedličkova ústavu jsou často vytrženi ze svého prostředí. Jeden z nich sám uváděl, že během studia byl jen třikrát volně v Praze. Když takový student nastupuje k nám, trpí obavami z neznáma. Avšak každodenní docházení do školy mezi ostatní studenty mu pomáhá v osamostatnění. Dnes všichni studují integrovaně, mohou si vybrat jakýkoliv obor, který VŠE nabízí a musejí splnit totéž, co všichni ostatní. Uchazeč o studium si může udělat přijímací zkoušku nanečisto. Vzájemně se poznáme, my zjistíme typ a stupeň jeho znevýhodnění, on jak vypadají testy a jaké kompenzační pomůcky u nich využije. Mám zkušenost, že takový uchazeč bývá u přijímacího řízení načisto úspěšnější. Pokud je přijat ke studiu, hned v začátku se dohodneme na jeho průběhu a úpravách. Ty ale nespočívají v úlevách. Výuka probíhá pro všechny stejně. Máme tu kreditový systém, student musí např. v jednom semestru splnit 20 kreditů. Pokud to situace vyžaduje a proděkan pro studijní činnost povolí, lze se domluvit na povinnosti splnit třeba jen 15 kreditů. Ve vážných případech těžkého zrakového či sluchového postižení lze domluvit individuální výuku. Třeba na matematiku a účetnictví se studenti připravují jednou týdně na speciálních konzultacích. Budovy VŠE jsou bezbariérové. Na stránkách shs.vse.cz/jak-se-k-nam-dostanete naleznete popis cesty z různých směrů a jak se zorientovat v budovách. Na různých místech jsou tu orientační majáčky, na Fakultě podnikohospodářské jsme začali instalovat i braillské popisky na dveřích. Na základě žádosti lze studentovi přidělit jednoho ze tří osobních asistentů. Bezbariérové ubytování je k dispozici také na kolejích. Moje zkušenost je ale spíše taková, že studenti s postižením zraku se lépe pohybují v členitějším prostředí. Přednášky a semináře si studenti zapisují do elektronických zařízení i nahrávají. Je slušností požádat vyučujícího a většina z nich to pro soukromé účely povolí. Samozřejmě mohou existovat výjimky. Využívat lze digitální knihovnu studijních materiálů, které průběžně zpracováváme. Pokud student na začátku semestru nahlásí konkrétní materiál a my ho v tu chvíli nemáme, zajistíme mu ho. Jinak digitalizujeme texty, které studenti nejčastěji potřebují. S pomocí braillské tiskárny a fuseru tiskneme hlavně grafy čitelné jak pro studenty, tak pro vyučující. Některé učebnice jsou k dispozici ve formátu mp3. Pomáhají i studentům s postiženou hybností horních končetin, kteří mohou mít potíže s psaným textem. Speciální pracovnu využívají studenti především k psaní testů. Mají zde k dispozici počítač se softwarovou lupou i hlasovým výstupem. Nechceme, aby psali test na vlastním počítači. Dohlížíme tak na to, aby nepodváděli. Snahou je i to, aby písemné zkoušky nedělali ústně. Písemnou formou zkoušíme trochu jiné dovednosti. Jen výjimečně, třeba v případě prezentací v PowerPointu, jsou studenti přezkoušeni ústně. Nalézají absolventi s postižením zraku pracovní uplatnění? Na začátku jsme měli zřejmě trochu naivní představu, že o absolventa VŠE bude na trhu práce větší zájem. Byl u nás např. student s postižením zraku, půl roku studoval v Hongkongu, během studia pracoval v auditorské firmě. V životopisu to uvedl a očekával zájem. Ale setkal se s několikerým odmítnutím. Nabídli jsme mu práci u nás, ale on prý studoval proto, aby mohl pracovat integrovaně. Byl frustrován a rozhodoval se, zda se obrátit do sféry lidí se zrakovým postižením. Další náš student dělal na toto téma i průzkum. Zjistil, že společenskou zodpovědnost deklaruje řada firem jako důležitou, ale realita při zaměstnávání je trochu odlišná. Proto i my ve škole absolventům pomáháme s uplatněním. Na našich stránkách www.shs.vse.cz naleznou odkaz na „handicap job“. K dispozici máme také databázi kontaktů, kterou k tomu účelu využíváme. Jaký ohlas má seminář o sociálním podnikání a zaměstnávání osob se zdravotním postižením, který na VŠE pořádáte? Dnešní možnosti sociálního podnikání sice nejsou tak zajímavé jako v minulosti, kdy byla nabízena podpora až 85 %, stále však existují úvěry s dotovanou úrokovou sazbou pro začínající podnikatele, odklady splácení i nižší dotace pro měkčí rozjezd či rozšíření stávajícího podnikání. Připomenu, že sociální podnikání není podnikání v sociálních službách. Jde o jakoukoli podnikatelskou aktivitu, jejíž cílem je mj. vytvořit možnosti dlouhodobého zaměstnání a sociálního začlenění osob ohrožených na trhu práce. Sociální podnikání mi přijde ideální pro absolventa VŠE s handicapem. Ví, o čem je podnikání, potřeby zaměstnanců s handicapem, a že je třeba to skloubit. Jednotlivci měli o konzultace s naším střediskem zájem, ale o tom, zda podnikají, zda dostali podporu a jak se jim daří, zpětnou vazbu nemám. Seminář sociálního podnikání plánujeme i na závěr letošního roku. Pozvat bych chtěl nějakou sociální firmu. Na jednom z minulých se představila firma, která přepisuje texty a pomáhá studentům s postižením sluchu. Líbila by se mi i spolupráce mezi firmami a našimi studenty. Třeba konkrétně kdyby nějaký student byl schopen napsat podnikatelský plán, pomoci firmě s rozjezdem nebo reorganizací. Využil by toho pro studium, praxi a mohlo by to být přínosem i pro činnost firmy. A pokud ta zaměstnává osoby se zdravotním postižením, bude to, myslím, jen bonus. Zatím je to myšlenka, ale snažíme se ji dotáhnout. Antonín Vraný # Až deset stížností ročně. Majitelé vodicích psů jsou často diskriminováni Pes bez náhubku do vozu nesmí. S těmito slovy vykázal před časem řidič syna paní Aleny (jméno je změněno) z Moravskoslezského kraje z autobusu. Jenže chybička se vloudila. Šlo totiž o asistenčního psa, protože Alenin syn byl epileptik. A tento pes, aby mohl účinně pomáhat, náhubek mít nemůže. Alena se proto obrátila na úřad Veřejného ochránce práv, který konstatoval, že toto chování bylo nepřípustné. Nejde přitom o ojedinělý případ. Každý rok ombudsmanka Anna Šabatová řeší až deset podobných stížností týkajících se diskriminace lidí s asistenčními a vodicími psy. „Týkají se omezení či bránění ve vstupu např. do dopravních prostředků, prodejen, zaznamenali jsme potíže ve škole, ve zdravotnickém zařízení,“ sdělila Deníku mluvčí ombudsmanky Iva Hrazdílková. Podobných případů je ale zřejmě daleko více, ne všichni si totiž stěžují. Ombudsmanka navíc není sama, kdo si jich všiml. Eviduje je i Národní rada osob se zdravotním postižením či lidé, kteří asistenční a vodicí psy vychovávají. Ti dokonce sepsali petici, která požaduje, aby byly legislativně uznány definice asistenčních a vodicích psů. To by podle textu petice umožnilo, aby držitelé těchto psů měli stejná práva vstupu na veřejná místa jako zdraví lidé bez nich. Bez odpovědi Existují zákony o zdravotnických a stravovacích službách, podle kterých musejí být handicapovaným s pomocnými zvířaty zpřístupněny třeba nemocnice, ambulance či restaurace. „Tahle definice přitom neexistuje, takže mají problémy třeba při cestování,“ dodává Zuzana Daušová z centra pro výcvik psů pro postižené Helppes. Podle Daušové i Hrazdílkové se tak organizace handicapovaných snaží tlačit na ministerstva, aby to řešila. Už v roce 2016 tak ombudsmanka doporučila vládě vypracování zákona. „Ta tehdy usnesením doporučení přijala a uložila tehdejší ministryni práce a sociálních věcí, aby návrh zákona ministerstvo zpracovalo,“ říká Hrazdílková. Od té doby prý však nedošlo k posunu. Zpřístupněte cesty Problémy nevidomým nepůsobí jen diskriminace, ale i jejich orientace na internetu. Ne vždy je jim přizpůsobená. A to i přesto, že nevidomí při pohybu na internetu používají například takzvané odečítače obrazovky. „Což je software, který informace z obrazovky čte nebo ukazuje ve formě Braillova písma,“ řekl nedávno Deníku Michal Jelínek ze Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR. Využít mohou i další pomůcky. Třeba kameru připevněnou na brýlích. „Pomocí umělé inteligence předčítá tištěné texty na papíře i na monitoru či displeji, poznává obličeje a výrobky, bankovky nebo barvy,“ říká Irie Meltzer ze společnosti OrCam, která jeden z typů vyrábí. Váhově se toto zařízení pohybuje lehce nad dvaceti gramy. Většinu jeho ceny přitom hradí prostřednictvím Úřadu práce Ministerstvo práce a sociálních věcí. Pavel Cechl Zdroj: denik.cz # Chování lékařů dál trápí pacienty, i když se situace zlepšuje, říká expert Komunikace mezi lékařem a pacientem se zlepšuje, stále však není ideální, soudí přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Marek Vácha. „Pokud si čeští pacienti na něco stěžují, ve většině případů jsou to právě nedostatky v přístupu k pacientům, kdy je lékař nekomunikativní, arogantní a podobně,“ řekl pro iDNES.cz. Nakolik je komunikace mezi lékařem a pacientem důležitá? Mnohem víc, než se zdá. Na některých lékařských fakultách na západ od našich hranic se u praktické části státnic klasifikuje chyba v komunikaci na stejné úrovni jako chyba v diagnóze. U některých pacientů má již dobře vedená komunikace terapeutický efekt sama o sobě, jakkoli se to zdá nadnesené. Co je tedy při komunikaci mezi zdravotníkem a pacientem nejdůležitější? Nikdy pacientovi nelhat a pamatovat na povinnost mlčenlivosti vůči němu, tedy dodržovat lékařské tajemství. V případě sdělení terminální diagnózy pak nikdy neudávat konkrétní datum – v některých případech je snad možné sdělit rámec, avšak s neustálým zdůrazňováním, že existují výjimky na obě strany. Je třeba taky pamatovat na to, že nesdělení je rovněž významnou informací. Co naopak nefunguje, je odkládat sdělení, nereagovat na pacientovy signály, být vždy ve spěchu nebo dokonce doufat, že informaci sdělí někdo jiný. Jak si podle vás v této oblasti stojí čeští zdravotníci? Je to mnohem lepší než dřív, i když pořád ne ideální. Pokud si čeští pacienti na něco stěžují, pak téměř nikdy ani na nedostatečné znalosti lékařů a ani na jejich nedostatečné dovednosti. Ve většině případů jsou to právě nedostatky v přístupu k pacientům, kdy je lékař nekomunikativní, arogantní a podobně. Tedy z té známé trojnožky „znalosti, dovednosti, postoje“ máme v Čechách největší prostor na zlepšení právě v tom třetím sloupu, v otázce komunikace, postojů. Co se týče času, zdravotnictví je vždy průsečíkem mezi tím, co bychom chtěli, a tím, co si můžeme dovolit. Divíme se pak, že nám pacienti utíkají k alternativcům. Jistěže, někdy je to způsobeno tím, že my jim už nic nemůžeme nabídnout a oni se takzvaně stébla chytají. Jindy je to ale proto, že alternativec na ně má vždy dost času a oni se u něj cítí komfortněji než u nás. Čím jsou podle vás nedostatky v komunikaci způsobené? Nastavením systému. Ale také tím, že nám prudce narostl problém osamělosti. Mnozí občané, a nikoli jen senioři, touží po sociálních kontaktech, a tak zajdou k lékaři – a nemoc se již vždycky najde. Jak časté jsou v českém zdravotnictví konflikty mezi pacientem a zdravotnickým personálem? Narůstá problém arogantních nebo i agresivních pacientů. Jak by se neshodám dalo předcházet? Pro komunikaci s nimi ve zkratce platí to, co geniálně vystihl Chesterton – když opilec na soudce vyplázne jazyk, pak to jediné, co nesmí soudce udělat, je vypláznout na něj jazyk též. Jistě si ale lékař nemá nechat vše líbit. Pokud se primář nezastane v takové situaci kolegů, žádní mu nezbydou. Linda Veselá Zdroj: idnes.cz # ZDRAVÍ: Angínu rozhodně nepodceňujte. Většinou propuká náhle horečkou a zvětšením krčních mandlí, které způsobují bolest při polykání. K dalším příznakům patří zduření lymfatických uzlin za dolní čelistí, povlak nebo čepy na mandlích, únava, kašel a chrapot. Může se objevit i bolest hlavy, ztuhlost krku či trávicí obtíže. O angíně, jejích druzích a léčbě jsme si povídali s praktickým lékařem MUDr. Michalem Mikulovským. Co je angína a jak ji léčíme? Angína (též tonzilitida) je akutní zánět krčních mandlí. 90 % případů je způsobeno bakteriální infekcí. K nákaze dochází hlavně v chladnějších obdobích kapénkovou infekcí. K nemoci jsou náchylnější děti. Podle četnosti příznaků rozlišujeme dále akutní angínu s rychlým nástupem a jasnými příznaky, Opakující se akutní angínu, která se vrací několikrát do roka a může přestávat reagovat na antibiotika, a dlouhodobou chronickou angínu. Setkat se lze též s pojmem hnisavá angína. Asi 10 % případů angíny bývá způsobeno kvasinkami nebo viry. V takovém případě se vyvíjí pomaleji a její příznaky nebývají tak vážné. Většinou nedochází ke zvětšení uzlin a přítomný nemusí být ani povlak na mandlích. Virovými záněty krčních mandlí trpí nejčastěji kojenci a děti do jednoho roku. Kromě uvedených příznaků mohou během nich nadměrně slinit nebo trpět nechutenstvím. Druh angíny zjistí lékař na základě výtěrů z krku a následné kultivace. Pro léčbu bakteriální angíny jsou určena antibiotika. Zhruba po 48 hodinách jejich užívání přestává být pacient nakažlivý. Pokud se však léčit nezačne, může být přenašečem i více než dva týdny. Některé druhy antibiotik mohou užívat také těhotné ženy, měly by však během léčby více jíst, pít a odpočívat. Pro zabránění případným komplikacím se doporučuje dodržet dobu rekonvalescence, která je zhruba dva týdny. Pokud je původcem angíny virus nebo mykóza, léčíme ji bez antibiotik klidem na lůžku a dostatkem tekutin. Horečku lze mírnit volně prodejnými léky s paracetamolem, ibuprofenem či kyselinou acetylsalicylovou, Na bolest a otok krku účinkují kloktadla nebo desinfekční pastilky. Vhodný je Priessnitzův obklad. Nezapomínejte ani na pravidelnou hygienu dutiny ústní. Pokud dítě trpí angínami opakovaně, doporučujeme vyšetřit celou rodinu. Pokud navíc při její léčbě selhávají antibiotika, objevují se časté bolesti při polykání nebo krátkodobé zástavy dechu ve spánku (spánková apnoe), je nutné přistoupit k odstranění krčních mandlí. Angínu rozhodně nepodceňujte! Neléčená může přecházet na nosní mandle nebo hltan. U hnisavých angín se setkáváme s abscesem na mandlích, dutinou vyplněnou hnisem, který musíme odsát injekční stříkačkou. Při jejích těžších formách může docházet k šíření zánětu kamkoliv do těla a v ojedinělých případech způsobit zánět ledvin nebo revmatickou horečku, která postihuje srdce, klouby a kůži. Čím je specifická spálová angína? Spálová angína je jedním typem nemoci zvané spála. Tím druhým je raná spála. Pro obě je typická vyrážka, ostatní příznaky ale mohou být odlišné. Spálová angína postihuje především děti od 3 do 10 let. K uvedeným příznakům se přidává spálová vyrážka, která obvykle začíná na břiše a šíří se na hrudník, do podpaží, loketních jamek, na stehna, dlaně a chodidla. Může, ale nemusí svědět, mívá červenou barvu, ale může být i bez zabarvení v podobě hrubé kůže. Zhruba po čtyřech dnech začíná vyrážka mizet. U těžších forem nemoci po ní přetrvává zrohovatělá kůže, která se několik týdnů postupně odlupuje. Mohou se vyskytnout i zarudlé tváře, pupínky kolem nehtového lůžka a na ušních boltcích. Specifický je bílý povlak na jazyku, který se olupuje a jazyk se stává sytě červeným, tzv. malinový jazyk. Zhruba u poloviny dětí probíhá spálová angína mírněji. Dospělé postihuje jen výjimečně, ti však mohou být jejími přenašeči. Kojence do tří měsíců naopak nepostihuje vůbec. Nemoc se šíří nejčastěji vzduchem nebo kontaktem s předměty jako hračky, nádobí nebo ložní prádlo. Zde mohou infekční bakterie přežívat až několik dní. Spálovou angínu léčíme vždy antibiotiky. Spolu s nimi je třeba nakažené dítě alespoň na osm dnů izolovat a dbát na to, aby používalo vlastní nádobí, hračky a ostatní věci denní potřeby. Důležitý je klid na lůžku a dostatečný příjem tekutin. Volnější režim by pak pacienti měli dodržovat ještě několik týdnů po odeznění příznaků. Lidé, kteří nemocného ošetřovali nebo se s ním stýkali, by měli navštívit lékaře. Neléčená spálová angína může trvat déle a mít závažnější průběh. A podobně jako běžná angína může vyvolat též záněty ledvin, poruchy nervové soustavy, srdce nebo revmatickou horečku. Před objevením antibiotik byla tato nemoc často smrtelná. Ani dnes proti ní neexistuje očkovací látka, člověk jí tedy může onemocnět i opakovaně. Po jejím prodělání se však stává imunní vůči kmeni bakterie, který ji vyvolal. Antonín Vraný # SPORT: Zlato a stříbro z MS v benchpressu v Egyptě Český silák Martin Biháry se opět předvedl ve skvělé formě a z nedávného světového šampionátu v benchpressu přivezl dva cenné kovy. Zlatou medaili v kategorii Masters získal s ohromným náskokem a své protivníky nechal daleko za sebou. Ve dnech od 15. do 22. listopadu se v Gíze v Egyptě uskutečnilo v pořadí 14. mistrovství IBSA v benchpressu zrakově postižených sportovců. Martin Biháry z 1. centra zdravotně postižených jižních Čech si vedl skvěle. Získal první místo a zlatou medaili za výkon 175 kg ve váhové kategorii do 90 kg a věkové kategorii Masters nad 40 let. Stříbrnou medaili vybojoval v kategorii Open, která je určená pro všechny věkové kategorie. „V této kategorii získali první tři medailisté největší počet bodů z wilksových přepočtů – poměr osobní váhy a nejlepšího výkonu. V loňském roce Martin skončil jako absolutní vítěz všech váhových kategorií, letos druhý nejlepší,“ hodnotí výkon Martina Biháryho trenér Jiří Smékal. „Určitě za to zasluhuje velkou pochvalu, neboť Martin si dlouhodobě udržuje výbornou formu,“ nešetří chválou Smékal. Výsledky: Muži Masters do 90 kg: 1. Martin Biháry (ČR) – 175 kg 2. Cruz Barrios (VEN) – 130 kg 3. Yousef Abushahata (LBA) – 87,5 kg Muži Open: 1. Oleksandr Chernobai (UKR) – 182,5 kg – wilks. přepočet – 116,74 bodů 2. Martin Biháry (ČR) – 175 kg – wilks. přepočet – 114,45 bodů 3. Aleksei Larin (RUS) – 175 kg – wilks. přepočet – 112,36 bodů Další informace, fotografie a přehrání videa na: http://paralympic.cz/2019/11/zlato-a-stribro-z-ms-v-benchpressu-v-egypte/ Vladimír Krajíček # Každá lekce je pro mě velká škola, říká trenér sebeobrany pro nevidomé Mnozí těžce zrakově postižení se bojí na ulici nosit bílou hůl mimo jiné z důvodu, že tím dávají najevo svůj zrakový hendikep a jsou snazší obětí pro případné zloděje. Jedním z důvodů, proč jsou cílem těchto lidí, je fakt, že nevědí, jak se bránit. S řešením přišlo TyfloCentrum Jihlava, které realizuje Kurz základů sebeobrany v praxi pro zrakově postižené. Ten finančně podporuje i Světluška. Vše o specifikách kurzu se dozvíte v rozhovoru s trenérem Stanislavem Vaňkem. Jaká byla vaše první reakce, když přišla od TyfloCentra Jihlava nabídka, zda byste nechtěl vést Kurz základů sebeobrany v praxi pro zrakově postižené? Na jednu stranu jsem byl hrdý na to, že si TyfloCentrum Jihlava pro tento specifický výcvik vybralo mou osobu. Na druhou stranu mi v hlavě proběhlo: „Co jako chceš ,slepce‘ učit? Zdraví lidi mají problém zvládnout konfliktní situaci. Co asi pak takovej nevidomej?!“ Ale nenechal jsem se hlavou odradit a začal jsem přemýšlet nad životem a možnostmi zrakově postižených lidí. Začal jsem se ptát děvčat z TyfloCentra Jihlava, jak vlastně fungují, co zvládnou, co nezvládnou, jak jsou na tom zdravotně. Pak jsem začal dávat dohromady plán, co má smysl učit, a co ne. Co jsou schopni udělat, na co jsou schopni reagovat, co u sebe nosí, co se psem. Prvotním a hlavním stavebním kamenem je prevence, aby se člověk do dané situace nedostal, a pokud ano, tak aby z ní „vycouval“ nebo měl na své straně více vítězných karet. Prevence se netýká pouze sebeobrany, ale i sebeochrany, tzn. i věcí jako mít vždy nabitý mobilní telefon, vždy někdo musí vědět, kam jdu a kdy asi přijdu, mít u sebe zalaminovanou kartičku s kontakty na mé blízké, rezervní klíč od bytu u souseda pro případ zabouchnutí či ztráty klíčů. Tyto věci jsou možná důležitější pro život než jak někomu s grácií přerazit nos nebo ho uspat. Ale umět to, může být jednou nebo taky nikdy milník mezi tím, zda uvidíte své děti vyrůstat či nikoli. Je lepší umět a nepotřebovat než neumět a potřebovat. Trénovat osoby s handicapem má svá specifika. Jak jste se na kurz sebeobrany připravoval? Měl jste nějaké poradce? Specifika tu určitě jsou, ale základy pro každý boj jsou stejné. Primárně fyzická kondice a nastavení hlavy pro boj či sebeobranu. Vzhledem k tomu, že jsem do této doby neměl žádnou zkušenost s tréninkem nevidomých, tak jsem informace sbíral v TyfloCentru Jihlava, kdy jsem řešil, zda se slepecká hůl či slepecký pes dají nějakým způsobem použít v rámci sebeobrany jednotlivce. Kontaktoval jsem i kynologa, jak vůbec probíhá trénink slepeckých psů a co se po nich vlastně chce. Co jsem se dozvěděl, tak slepecký pes je trénován především pro pomoc nevidomému a neubližování žádným lidem, tzn. nikoli na obranu. Dále jsem kurz založil přednostně na prevenci a situačním povědomí, jelikož fyzické řešení konfliktu ze strany nevidomého je velmi komplikované a úspěšnost závisí na fyzické kondici, nastavení hlavy a štěstí napadeného. Výuku jako takovou jsem založil na klinčových dovednostech (jeden drží) a úderech na krátkou vzdálenost. Pokud není jiného východiska a musí se bojovat, tak plán zní: zkrátit vzdálenost, navázat kontakt, definovat terč pro zásah a tvrdý úder, dokud není cíl eliminován. Poté útěk, zavolání pomoci (PČR, IZS) podle situace. Při přípravě jsem spolupracoval s Víťou Skalníkem z příbramského Výcvikového a vzdělávacího centra Tilius, o. s., a Emilem Ciprou z Combatives RBSD Plzeň, takže bych jim rád poděkoval. Dále bych chtěl také poděkovat svým asistentům Romaně Morrisové a Davidu Šťastnému, kteří mi při výuce pomáhají. Byl jste před první hodinou nervózní? S čím jste na prvních hodinách začínal? Byl, a to hodně. Nikdy předtím jsem nikoho s handicapem neučil, a tak jsem neměl žádnou zkušenost s tím, co od sebe i frekventantů mohu čekat. A s čím jsem začínal? Hlavně jsem většinu vysvětlování probírané látky začínal slovy: „Teď vám ukážu. Podívejte se, jak… Podíváte se na… Půjdete támhle k té zdi a tam…“ Pak jsem si uvědomil, že toho asi moc nevidí a bude třeba to vysvětlit jinak. Upřímně – tolik srandy jsem si na trénincích neužil jako s nevidomými. Co se týká metodiky, začal jsem se vzdálenostními a audio drily, kdy se frekventant snaží pomocí sluchu rozeznat směr a vzdálenost hovořící osoby. Poté jsme přistoupili k základnímu postoji, obraně proti držení, k úderům. Jaké byly reakce z řad zrakově postižených po první absolvované hodině? To by bylo asi lepší se zeptat jich samotných, ale nic negativního jsem nezaznamenal. Ale myslím si, že z té první hodiny jsem si toho odnesl mnohem více já než oni. Zajímalo by nás, zda převažují na hodinách sebeobrany ženy či muži a zda vnímáte rozdíl v jejich přístupu k sebeobraně? Na hodinách běžné sebeobrany převažují muži, pokud se nebudeme bavit vyloženě o ženské sebeobraně, která má také svá specifika. Já osobně nedělám rozdíl mezi tréninkem sebeobrany žen a mužů, jelikož ta fyzická stránka boje je pro oba stejná. A speciálně, pokud mám na výuce ženy, tak se rvou hlavně s chlapama, protože muži budou ve většině konfrontací jejich oponenty a je nutné, aby žena poznala své limity a získala reálné zkušenosti. Co vás osobně na hodinách nejvíce baví a co nejcennějšího jste se od zrakově postižených naučil? Každá lekce je pro mě velká škola, kdy musím improvizovat ve vysvětlování jednotlivých kroků nebo pohybů, které musím nejdříve slovně správně vyjádřit a následně musím obejít studenty a „tělo na tělo“ jim ten pohyb nechat společně zažít. Což někdy vede k velmi úsměvným situacím. Co jsem se od zrakově postižených naučil? Asi pokoře. Pokoře k životu a síle bojovat s tím, co nám život přinesl. Obdivuji každého z nich bez výjimek. Pro mě jsou válečníci, aniž by museli projít jakýmkoli výcvikem. Od první hodiny uplynula dlouhá doba a za chvíli to budou dva roky, co jednou měsíčně vedete kurz pro zrakově postižené. Jaký progres vaši žáci udělali? Popravdě výcvik 1x měsíčně 1,5 hodiny je velmi málo pro jakýkoli rozvoj a progres. Co je ale vidět, že každý z frekventantů bere výuku velmi vážně a snaží se dělat maximum v rámci svých možností. Pokud tedy přijde situace a budou muset něco řešit, tak udělají maximum, aby to pro ně dopadlo co nejlépe. A to je to nejdůležitější. Udělat v dané situaci maximum. Pak můžete jít v klidu domů a nic si nevyčítat, jelikož lépe už jste to udělat nemohl. Plánujete s TyfloCentrem Jihlava rozšíření výuky i pro děti? Co se týká dětské sebeobrany, tak plán zatím žádný není nebo o něm nevím, ale co není, může být. Osobně jsem vedl několik seminářů pro děti na dětských táborech, ale pravidelnou výuku prozatím nemáme. A poslední otázku na závěr si nemůžeme odpustit: zkoušel jste si i vy sebeobranu se zavázanýma očima, abyste se vžil do kůže nevidomých? Ano, zkoušel. Studoval jsem bojová umění jako Wing Tsun a různé filipínské styly, při jejichž výcviku se využívají tzv. taktilní drilly (Chi Sao, Hubud), při kterých mohou mít oba cvičenci zavázané oči. Bylo velmi zajímavé, jak ostatní smysly více zbystřily, když jeden z nich byl „vypnut“. Stanislav Vaněk Má za sebou více než 30 let tréninku bojových umění, sportů a sebeobrany. Pracoval u Policie ČR a je certifikovaným instruktorem Urban Combatives (Lee Morrison) a Red Zone Knife Defence Level 1 (Jerry Wetzel). Absolvoval rekvalifikaci MŠMT jako cvičitel. Aktuálně je jeden z instruktorů jihlavského Gauner Boxing Clubu. Jeho specializací je box, sebeobrana a boj s chladnými zbraněmi (nože, mačety). Od roku 2018 vede Kurz základů sebeobrany v praxi pro těžce zrakově postižené v TyfloCentru Jihlava. Zdroj: rozhlas.cz # INZERCE Nabídka putování s poutnickým spolkem Ultreia Nabízím doprovázené putování v menší skupině po českých poutních cestách, po kterých pravidelně chodíme. Cílem je poskytnout bezpečné prostředí pro zrakově postižené, po cestě si můžeme sdílet vlastní zkušenosti, jako průvodce vyložím zajímavé příběhy o místech, kterými budeme procházet. Podle nálady můžeme najít prostor pro hraní her nebo hraní na hudební nástroje. Podle situace je možné se zapojit také do tradičních poutních akcí s našimi poutníky, které jsou jednodenní i vícedenní. V roce 2020 jde o tato putování: 1) Zbraslav – Příbram 50 km s možností jít kratší trasu z Dobříše asi 22 km – 16. května 2) Letní putování – pravděpodobně z Čech směrem k Dunaji s denními etapami asi 20 až 25 km – 3. až 10. července 3) Putování na míru pro zrakově postižené během víkendu – podle dohody Věřím, že některé z nich vás osloví. Bližší informace zájemcům podá: Tomáš Jindřich předseda spolku Ultreia, z. s. +420 731 646 029 tomas.jindrich@ultreia.cz # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 2, leden 2020 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.