ZORA
časopis pro zrakově postižené

Ročník 102 Číslo 20	Říjen 2018

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.

OBSAH

ÚVODEM
Hnůj zvaný novinář

ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně

LIDÉ KOLEM NÁS
Marie Schifferová je výraznou osobností světa lidí se zrakovým postižením
Téměř nevidí a má potíže s chůzí. Navzdory tomu uspěla v hudbě a vyvíjí aplikaci pro dyslektiky

ZORA RADÍ
O čem se moc nemluví – Je akvaholismus pověra?

BUDE VÁS ZAJÍMAT
Nevidomí nesmí bojovat s technikou, říká spoluautor ozvučeného portálu Friendly Vox
Pavlovi „spálil“ oči inkubátor. Nevidomý hudebník chce zaměstnat handicapované
Nevidomým chybí na přechodech v ulicích měst zvukové signály. Náprava ale není jednoduchá

ZDRAVÍ
Jak se bránit proti překyselení organismu?

KULTURA
Tyfloart ve Vsetíně očima účastnice

#
ÚVODEM

Hnůj zvaný novinář
Zásadně nechci na stránky našeho časopisu tahat politická témata, chci, aby Zora zůstala seriózní a nepošpiněná obsahem této u nás hluboko pokleslé disciplíny. Přesto jsem si vypůjčil citaci o hnoji, a to dokonce od člověka mně nanejvýš nesympatického. Protože se bojím, že podobná rétorika přechází i do našich luhů a hájů a že to není dobře.
Novinařina je řemeslo jako každé jiné. Můžeme se bavit o tom, že jako na řemeslo by mělo i na novinařinu stačit vyučení v oboru, dokonce i Václav Havel hned po svém nástupu k moci začal tvrdit, že novinář nepotřebuje školy. Jak to dopadlo, to je dnes už patrné. Přesto – jako samostatný obor, nedej bože samostatnou, jednostranně na „žurnalistiku“ zaměřenou školu ho studovat je bohapustý nesmysl. Ve věku 18, 20 let se názory vytvářejí, tříbí, mění, s životními zkušenostmi se jako uvnitř sopky převracejí i hodnotové vzorce a teprve setkávání se životem – někdy jen s jeho pěstí – pomáhá člověku připravit se na to, aby mohl časem k tomu i něco podotknout, napsat, podělit se o názor.
Tahle společnost vypadá přesně tak, jak ji vytvořily či spoluvytvořily názory lidí bez názoru a informace těch, kteří si sami neumí informace třídit, tím méně s nimi smysluplně pracovat. Částečně tupý idealismus, což může být i ten „pozitivní“ typu okouzlená duše, částečně ten negativní, šmahem odsuzující cokoli konstruktivního ve jménu „lidské svobody“, částečně nekompetentní, ryzí hloupost neschopná se vyznat ve složitějších strukturách, než je holá věta – to je obraz velké části české mediální scény. Přesto tak nevypadá celá a už vůbec tak nevypadá naše-vaše redakce Zory.
I proto jsem byl rád, že přišel čtenářský příspěvek, pěkný příspěvek, který informuje o vsetínském Tyfloartu. Sama autorka ale v mailu píše, abychom jí opravili gramatiku, a tím asi myslela i tu a tam syntax – a určitě věří, že náboj emocí a radosti, který do svého článku vložila, jí našimi úpravami z textu neodstraníme. Což se nám snad povedlo a jsme rádi, ale bez toho „řemesla“ by to asi dopadlo úplně jinak. Byl jsem rád i proto, že jsem za tento příspěvek mohl vložit redakční poznámku, protože z nějakých důvodů jsme na akci svého novináře mít nemohli – důvody si přečtete za rubrikou KULTURA.
Skončím, jak jsem začal. Novinařina je řemeslo. I truhlářem můžete být bez formálního vyučení, jen tím, že se díváte, zkoušíte, děláte chyby a hledáte jejich příčinu i způsob nápravy. Ale lepší je přece jen se vyučit. Novinařina pro nejvyšší level by se měla učit ne na jedné, ale na všech odborných vysokých školách, v posledních semestrech jako volitelný obor. To už totiž víte o čem psát, máte materii i trochu více životních zkušeností, a tu formální zručnost a práci s jazykem, formami a také se zdroji vás může dobrý kantor naučit za jeden dva semestry. A pak i lékař, právník nebo strojař či biolog může i dobře psát – naopak to nejde!

Dobrou pohodu u Zory číslo 20 za celou redakci přeje

Václav Senjuk

#
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ - Přehledně
O prázdninách Přerovští využili pozvání vsetínské odbočky a v počtu čtrnácti osob vyjeli na celodenní sportovně-kulturní den do Lhotky nad Bečvou, kde se soutěžilo v různých disciplínách: například běh na vzdálenost 50 metrů s průvodcem, směr přímý, skok do dálky, kop na bránu, hod na ozvučený cíl, střelba tenisovým míčkem pomocí hokejky na branku, odhad míry, váhy, jízda na tandemu, chůze s bílou holí na přesnost a čas s překážkami. Přerovským účastníkům se velice dařilo a získali spoustu cen. 

I město Šternberk má co nabídnout. Přesvědčili se o tom poslední srpnové úterý Šumperští, když vyrazili na exkurzi do šternberského Muzea času a do tamějšího kláštera. V muzeu je čekala velmi příjemná průvodkyně, která prohlídku i komentář přizpůsobila individuálním potřebám skupinky. Expozice času má široký záběr – od vesmírného času k atomovým hodinám a nejmodernějším metodám jeho měření.

Poslední srpnový čtvrtek si Semilští vyjeli na výlet do Frýdlantu, kde si prohlédli nádherný místní zámek a po obědě uskutečnili exkurzi do zámeckého pivovaru. Státní hrad a zámek Frýdlant patří k nejrozsáhlejším a nejvýznamnějším památkovým celkům v severních Čechách. Spojuje v sobě dva architektonické útvary, a to středověký hrad a renesanční zámek. Hrad byl vybudován kolem poloviny 13. století. Vaření piva ve Frýdlantu je poprvé zmiňováno v roce 1381 a zřejmě od 16. století pak místní vrchnostenský pivovar stál na stejném místě jako dnešní provoz.

V České Třebové se vydali na tajný zájezd do Litovle, zvané Hanácké Benátky. Po prohlídce města navštívili Sluňákov – centrum ekologických aktivit, kde si prohlédli rajskou zahradu, lesní chrám a sluneční horu. 

Konec prázdnin byl v OO Česká Třebová ve znamení koktejlů s prezentací kompenzačních pomůcek pro zrakově hendikepované, které nabízí firma Adaptech, s. r. o. Nedílnou součástí prezentace byla i soutěž v míchání letních drinků. Ze 12 soutěžních vzorků byl porotci vybrán vítěz a zapsán jeho recept postupující do celostátního finále. Výroba koktejlů předvedla kreativitu, nápaditost klientů a vytvořila nespočet zářivých barev.

V Kyjově se uskutečnil Veletrh sociálních služeb. A ne že jenom ukazovali pomůcky či vysvětlovali podstatu Braillova písma, ale členové odbočky se taktéž prezentovali pěveckým vystoupením, na které byly velmi hezké odezvy.

Trutnovští se po dvou letech opět setkali na oblíbené akci Tma přede mnou aneb dotkněte se Krkonoš pořádané KRNAPem. Letos je čekaly jiné poznávačky a jiné úkoly. Prošli si hmatový chodníček z přírodnin a poznávali, po čem chodí. Podloží bylo pestré – šli přes hlínu, piliny, kamínky, šišky, seno, slámu, jehličí až po polystyren a PET lahve. Na dalších stanovištích hmatem poznávali ptáky, lebky a paroží místní zvěře a dozvěděli se spoustu informací o jejich životě. Poslední zkouškou hmatu bylo poznávání stromů podle kůry.

V České Lípě se v nádherné přírodě a za krásného počasí uskutečnil 3. ročník Lužických sportovních her na Myslivnách. Soutěžilo se v hodu oštěpem, hodu diskem a vrhu koulí Spolupráce se spolkem SkiLuz, a. s., AC Česká Lípa byla bezchybná. A ještě jednou sport – 1. září proběhla kvalifikační soutěž v simulované střelbě z pistole a optické pušky Zlatý střed. Soutěže se zúčastnili střelci z celé republiky. 

Olomoučtí se 5. září vypravili na výlet do Vizovic. Přidali se i přátelé ze SONS Přerov a Kroměříž. Počasí bylo slunečné a příjemné. Vizovice jsou městem s tradicí pálení slivovice – světově proslulou palírnou Rudolf Jelínek, tradiční výrobou figurek vizovického pečiva a také kulturními akcemi, jako je např. Trnkobraní se soutěží v pojídání švestkových knedlíků a jiné kulturní akce.

Devátý ročník festivalu zdravotně postižených hudebníků, výtvarníků a fotografů je za námi. Tentokrát se uskutečnil 7. září v Moravské filharmonii Olomouc. Porotci rozdali nejvíce cen v historii festivalu. Poděkování patří všem, kteří se připravovali, předvedli své výkony a také těm, kdo při přípravě pomáhali.

V krásném slunečném zářijovém odpoledni využila skupina členů přerovské odbočky možnost projížďky lodí po řece Bečvě. Na palubě posádku přivítal mladý, sympatický, výřečný kapitán. Bezpečně provedl celou plavbou a v několika blocích porozprávěl o řece Bečvě, historii místa i města Přerova, s klady i zápory. 

V Kyjově se členové odbočky vydali na poznávací procházku městem. Zaměřili se na tamní funkcionalistické stavby. Ve třicátých letech takových vilek bylo v Kyjově postaveno mnoho, během doby se některé zcela přestavěly, některé zbořily a několik málo jich zůstalo aspoň z části zachovaných.

Členové jičínské odbočky se 8. září zúčastnili Slavnosti hořických trubiček. Prezentovali se několika stanovišti na stánku a předvedli veřejnosti např. brýle simulující různé poruchy zorného pole, pomůcky pro nevidomé, ukázky časopisů, hry pro děti i dospělé, ukázky psaní na Pichtově psacím stroji. Návštěvnost byla velká, a tak se ani na chvíli nezastavili. 

Sedm členů OO SONS Olomouc se v neděli 9. září zúčastnilo 1. ročníku „Dobroběhu“. Jeho pořadatelem byl dobročinný spolek Dobré místo pro život, který už mnohokrát podpořil i oblastní odbočku. Start i cíl tří závodů na 500, 1500 a 5000 m byl situován do prostor Korunní pevnůstky, trasa vedla areálem pevnosti a Bezručovými sady. Finanční prostředky získané ze startovného byly věnovány na činnost Střediska rané péče pro děti se zrakovým postižením. 

Kyjovští spolu s přáteli z Uherského Hradiště, Kroměříže, Přerova, Olomouce a Brna navštívili zámek ve Vizovicích. Prohlídka byla šitá na míru. Neprobíhala klasicky, procházeli pokoji a vždy byli upozorněni na nějaký smyslový vjem zařízení. Někdy to byl čich, pak hmat, sluch a dokonce i chuť. Prostě smysluplná prohlídka.

Jičínští využili nabídky a na populární akci Jičín město pohádek 12. září představili zájemcům činnost odbočky. Protože se blíží celostátní veřejná sbírka Bílá pastelka, měli pro návštěvníky také připraveno velké množství propagačních letáků této akce, kterou spojili s pozvánkou na již 2. Benefiční koncert. Dokonce se na ně přišel podívat pan Martin Dlouhý z Lions Club International, District 122 ČR a SR. 

V Kroměříži 14. září navštívili v pořadí již třetí Neslýchaně zábavný večer. V programu zábavného večera vystoupili žáci D music Kroměříž, herec a šansoniér Jiří Bartoň za doprovodu klavíristky Marie Drkulové, bubeník a skladatel Hans Sedlář, duo Karel Gott revival Morava. Publikum svým vystoupením skvěle pobavil kouzelník Pavel Kožíšek, zazpívala Leona Machálková a zlatým hřebem večera bylo vystoupení legendy populární hudby Yvetty Simonové. Celým večerem s humorem provázel moderátor Aleš Cibulka. 

V Kroměříži se po prázdninové přestávce sešli 17. září u procvičování Braillova bodového písma. Nejprve bylo nutné důkladně zopakovat čtení již známých znaků a techniku psaní na Pichtově psacím stroji. Počáteční obavy z delší přestávky od posledního setkání se ukázaly zbytečné, protože opakování všichni výborně zvládli. Mohli tedy začít i s nácvikem čtení a psaní nových znaků.

Liberečtí 17. září vyrazili na výlet na Maják Járy Cimrmana. Navštívili samotnou rozhlednu a Muzeum Járy Cimrmana. Počasí bylo příjemné, kolem dvaceti stupňů. V muzeu si mohli prohlédnout např. pověstnou lžíci hladomorku a Cimrmanovu bustu.

Více o akcích se dočtete na sons.cz.

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Marie Schifferová je výraznou osobností světa lidí se zrakovým postižením

Mgr. Marii Schifferovou jsem poznal jako ředitelku Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina. Spolu s kolegy jsem ji vnímal vždy jako velmi pracovitou a svému oboru oddanou ženu. Pokud cokoliv řekla, platilo to bez výjimky. Mnohé z vás učila, dalším, včetně mě osobně, pomohla a pomáhá postavit se v těžké životní situaci na vlastní nohy. Velký dík jí tedy náleží od celé komunity lidí se zrakovým postižením. Za naši redakci ji přeji stálé zdraví, životní elán a děkuji za poskytnutý rozhovor.

Co vás přivedlo k  práci se zrakově postiženými?
Přicházela jsem s nimi do styku už od mládí. Mým prvním učitelem hry na klavír byl Josef Smýkal, pozdější ředitel brněnské školy pro nevidomé. Jeho předchůdce Drahomír Hanák byl naším rodinným přítelem. Za ním jsem chodila často do školy a vyřizovala různé vzkazy. Hlavně prostřednictvím těchto lidí jsem si všímala, že v jejich škole se učilo jinak, než učila moje maminka, také učitelka. Začalo mě to zajímat. 
Josef Smýkal si mě z doby, kdy byl slabozraký, pamatoval jako malou holčičku. Když jsme asi před 10 lety navštívili brněnský Tmavomodrý festival, přišel v doprovodu své nejstarší dcery a představil mě: „Tak podívej se, to je ta holčička, kterou jsem učil na klavír“. Dcera se na mě jen udiveně dívala, ale on, i když se mnou pochopitelně dávno jednal jako s dospělou kolegyní, měl mě již jako nevidomý v paměti uloženou jako dítě. 
V Brně jsem vystudovala hudební vědu a jazyk český a poté se vdala do Prahy. To jsem už věděla, že chci učit zrakově postižené. Podala jsem žádost, tehdy na Národní výbor hl. m. Prahy (dnešní magistrát) a dostala místo ve škole pro žáky se zbytky zraku. Po studiu speciální pedagogiky na pražské Pedagogické fakultě se problematikou zrakově postižených soustavně zabývám. 

Co prožíváte nebo jste prožívala při práci s nimi? 
Práce mi přinášela radost. Prožívala jsem ji vždy, když byl někdo úspěšný. Pokud budu mluvit konkrétně o Dědině, pak tehdy, když k nám přišel klient, který na tom byl fyzicky i psychicky špatně. Prošel ale sociální rehabilitací, sociálně terapeutickými dílnami a rekvalifikací a odcházel s příslibem nebo alespoň s nadějí na zaměstnání. Radost jsem měla z toho, že navzdory problémům, které ho potkaly, se zase dokázal postavit na vlastní nohy. 

Pracovala jste raději s dětmi nebo s dospělými?
S oběma skupinami jsem pracovala ráda a dlouho, celkem 47 roků. Nemohu to rozlišovat. U dospělých bylo někdy dobré, když jsem se setkala se svými bývalými žáky. Věděla jsem, s kým jednám, a bylo to mnohdy jednodušší. 

Mají podle vás nevidomí nějaké společné povahové rysy?
To bych tedy neřekla. Vnímám je jako všechny ostatní lidi. Každý představuje jedinečnou osobnost a je něčím zvláštní. Nevidomý hlavně tím, že musí a umí využívat náhradní smysly. A také musí přijmout to, co ho postihlo. Někdo to zvládá snadněji, jiný hůře. Ale s tím se setkáte v různých situacích i v běžné populaci. 

Jaký je váš názor na integraci nevidomých do běžných škol?
To je individuální záležitost. Pokud funguje triumvirát učitel, speciálně pedagogické centrum (SPC) a rodiče, může to fungovat. Vše musí být na přiměřené bázi, přemíra péče a zároveň nesamostatnost žáka je špatná. Příliš se mi nelíbí osobní asistenti. Jejich hlavní funkcí je předávání informací, správná komunikace a vedení žáka k samostatnosti. Ale oni často dělají za dítě vše a navíc ho v určitých případech oddělují od kolektivu. Když třída přechází do jiné učebny, mohou dítěti pomoci spolužáci. Namísto nich s ním jde asistent. Dítě se na něm stává závislým a hůře zapadá do kolektivu třídy. Ta ho vnímá odtažitě, to mluvím o asistentech žáka, nikoliv učitele.
Pro zvládnutí výuky musí mít integrované dítě i schopnosti intelektové, může být ale pomalejší. Musí ovšem doma dohnat vše, co nestihlo ve škole. Ze třídy je potřeba přenést tyto informace k rodičům, kteří učivo s dítětem dokončí. A to je funkce správně spolupracující rodiny. Pomoci musí i SPC. Často má velký rozsah působnosti, výjimkou není ani 160 klientů. Nenavštěvuje je tak pravidelně, ale podle potřeb školy, rodičů nebo za účelem poskytnutí kompenzační pomůcky. 

Jak podle vás dnes fungují speciální školy?
Myslím, že bezvadně, jen se velmi změnilo složení žáků. Ubyli tu ti, kteří jsou schopni integrace a kteří do ní odešli, a zůstávají žáci kombinovaně postižení. Když jsem v roce 1970 začala učit, měli jsme ve škole především nevidomé a prakticky nevidomé děti, většinou nedonošené, z tehdejších inkubátorů, s nějakou degenerativní chorobou sítnice nebo genetickou vadou. Postupně ale přibývaly děti, které měly další postižení. A dnes je jich ve speciálních školách převaha. 
V běžné škole nemají mnoho šancí, a pokud se tam integrují, odcházejí s pocitem outsidera. Jsou hodnoceny podle výkonu, který je pochopitelně odlišný. Speciální škola je mnohem lépe přizpůsobena jejich možnostem, píší se pro ně individuální plány a stanovují přiměřené kompetence, v takovém případě má dítě samo ze sebe mnohem lepší pocit a větší sebevědomí. Zvláště u kombinace zrakového a mentálního postižení.

Jaká je podle vás dnešní školská a sociální politika?
Pokud bude zachovaná možnost výběru, zda se dítě bude vzdělávat integrovaně nebo speciálně, je školská politika správná. Sociální správná určitě není. Má obrovské mezery. A netýkají se ani tolik nevidomých, spíše slabozrakých a jejich možností získat kompenzační pomůcky. Podle zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením mají tito lidé nárok na příspěvek na pomůcku od určitého vízu, ale to neznamená, že ho každý je schopný využívat stejně. Pro slabozrakého z toho vyplývá někdy vysoká spoluúčast nebo si pomůcku musí dokonce sám hradit. Pokud ji však potřebuje a rodina není schopna ji zaplatit, omezuje to jeho možnost vzdělávání. A toho je stát přece garantem. 
Ale dost se toho také podařilo, i když to dlouho trvalo. Třeba přijetí zákona o sociálních službách. Připadalo mi neskutečné, kolik bylo předloženo jeho verzí a připomínek. Dnes s odstupem doby potřebuje už novelizaci. Vše trvá zase dlouho, stále se jen jedná, ale výsledek je spíše „skutek utek“. 

Jak funguje podle vás trh práce pro zrakově postižené?
Také průměrně. Existuje fůra lidí, kteří jsou šikovní a pracují na běžných místech na otevřeném trhu práce. Více je ale těch, kteří potřebují speciální chráněné prostředí. Pracovat chtějí, ale jsou pomalejší a nedosahují výkonů zdravých lidí. Chráněné dílny pro zrakově postižené však spočítáte na prstech.
Někde jsou zrakově postižení přidruženi k lidem s jiným typem postižení. Manažer, který řídí práci, ji musí rozdělovat tak, aby byl každý schopen svým dílem přispět. Samostatná chráněná pracoviště, i to je bída, ale postupně se to zlepšuje. Jde hlavně o maséry a chráněná místa v rámci zavedených provozů. Zákon o zaměstnanosti vyžaduje, aby v provozech s více než 25 zaměstnanci pracovalo alespoň 4 % lidí se zdravotním postižením. A kdo to dlouhou dobu dříve neplnil, byla ministerstva. 

Pracujete ještě ve vysokém školství?
Jen náhodně. Předloni jsem připomínkovala a oponovala příručku pro osobní asistenty žáků ZŠ. Učit metodiku výuky nevidomých a slabozrakých na pražské Pedagogické fakultě, katedře speciální pedagogiky, jsem už dávno přestala.
Myslím, že učitel na speciální škole by měl mít porovnání, co dokáže zdravé dítě a co dítě se zrakovým postižením, aby mohl postiženého neustále táhnout ke zdravému. Specifický je proto i můj názor na studenty speciální pedagogiky. Dnes je to módní obor a studují ho často lidé, kteří to povolání poté nevykonávají. Tak by to být nemělo. Na pedagogické fakultě by měl každý projít nějakým oborem, třeba učitelstvím na 1. stupni, a pokud chce pracovat jako speciální pedagog, měl by si tyflopedii jako specializaci potom dostudovat.
To byla i původní myšlenka prof. Miloše Sováka, když v Praze speciální pedagogiku (tenkrát defektologii) zakládal. Možná je to názor zastaralý a neodpovídá dnešním trendům, ale je můj. Ukončila jsem i členství v redakční radě časopisu Speciální pedagogika.

Pracovala jste jako ředitelka i jako projektová manažerka střediska Dědina. Jaké projekty jsou podle vás důležité?
Důležitý a celá léta nesmyslný je systém dotací pro nestátní organizace. Ty dnes každý rok jako žebráci píší projekty a nemají jistotu, kolik peněz dostanou a co budou nebo nebudou moci realizovat, při čemž často poskytují služby, které stát nerealizuje. Mnoho let se mluví o tom, že by měly dotace pravidelně dostávat, alespoň na čtyři roky. Podle výsledků činnosti by jim poté mohla být délka dotace zkrácena či prodloužena. Stále se to však nerealizuje, nanejvýš v  případě projektů z evropských fondů. Na ty ale malé organizace těžko dosáhnou. Je tu mnoho administrativy a finanční spoluúčast, do takového projektu nemohou vstoupit. Nad rámec těchto dotací považuji za smysluplné takové projekty, které se píší různým nadacím za účelem získání podpory konkrétní činnosti nebo věci.

Co plánujete do budoucna?
Budu ráda, když mě někdo o spolupráci požádá. Když vzniklo samostatné Kosovo, poskytla mu naše republika kromě jiného pomoc pro zrakově postižené. Projekt financovalo Ministerstvo zahraničí a poskytovatelem byla společnost Člověk v tísni. Po určité době se projekt hodnotil a já jsem byla jedním z hodnotitelů. O podobnou, příležitostnou, práci bych určitě stála.

Antonín Vraný

#
Téměř nevidí a má potíže s chůzí. Navzdory tomu uspěla v hudbě a vyvíjí aplikaci pro dyslektiky

Tereza Pařilová studovala hru na harfu v Česku i v Americe, pak se pustila do informatiky. Nyní se snaží pomoci dyslektikům, přestože sama trpí cukrovkou, kvůli níž částečně přišla o zrak.
Na harfu hrála Tereza Pařilová tak dobře, že ve 14 letech získala stipendium na americkém hudebním gymnáziu a později koncertovala s několika českými orchestry. Studium informatiky zvládala tak hladce, že odpromovala s červeným diplomem. Ve své disertační práci se teď věnuje vývoji technologie, která usnadňuje čtení dyslektikům.
Z životopisu třiatřicetileté ženy by jen těžko někdo poznal, že si do něj všechny položky napsala navzdory celoživotním zdravotním obtížím, které vedly k částečné ztrátě zraku a snížené citlivosti nohou.
Tereza Pařilová od tří let trpí diabetem prvního typu. Zhruba stejně dlouho ji provází i láska k hudbě. Jejím vzorem pro ni vždy byla maminka, která je vystudovanou klavíristkou a učitelkou hudby. Tereza si ale místo piana našla cestu k harfě. „Fascinovalo mě, že struny jdou svrchu dolů a také to, že má harfa sedm pedálů, z nichž každý má tři zářezy. Vyznejte se v tom!“ říká nadšeně a z odpovědi je jasné, že snadné úkoly ji nelákají.
Nejprve složila přijímací zkoušky na konzervatoř v Česku, pak ale dostala možnost odjet na čtyři roky do Pensylvánie. Kvůli zhoršení zdravotního stavu ale po roce jela domů. Tam pak zvládla šestileté studium konzervatoře za pět let a následně na brněnské Janáčkově akademii múzických umění absolvovala bakalářský program hudebního manažerství.
Už od 16 let vypomáhala v nejrůznějších orchestrech, kde zaskakovala za nemocné harfenistky. Později na plný úvazek hrála ve zlínské Filharmonii Bohuslava Martinů. Přes den zkoušela, večer koncertovala, a to často včetně víkendů. „Bylo toho na mě už moc, měla jsem pocit, že jsem strašně zestárla. Potřebovala jsem se na chvilku zastavit na jednom místě a začít dělat trošku něco jiného,“ vzpomíná dnes Pařilová.
Vrhla se do studia informatiky na brněnské Masarykově univerzitě. „Přitom jsem vůbec nebyla zdatná v technice, počítačům jsem vůbec nerozuměla. Ale celkem mě to zaujalo,“ říká a přiznává, že nejprve počítala s tím, že zvládne jen první semestr a pak se uvidí. „Ale první semestr jsem ukončila bez problému a řekla jsem si: ono to asi půjde dál. Tak jsem to zkusila, až jsem absolvovala s červeným diplomem,“ krčí rameny a dodává, že během studia ji motivovala i dobrá parta v ročníku.
Na podzim 2015 skončila Tereza v nemocnici s těžkým průběhem mononukleózy. Když ji lékaři pustili domů, do doktorských státnic jí zbývaly tři týdny. Přesto se na ně zvládla připravit a úspěšně je složila. Nyní dokončuje disertační práci, jejímž jádrem je vývoj aplikace pro dyslektiky.
Pařilová neměla ve svém okolí nikoho, kdo by poruchou čtení trpěl. S překonáváním překážek a limitů má ale bohatou zkušenost, a to nejen těch zdravotních. „Když jsem jela do Ameriky, vůbec jsem neuměla anglicky. Co umíte ze základky? Moc toho nebylo,“ podotýká a vzpomíná na pocity, které zažívá člověk, když vidí písmena na cedulích, ale neví, co nápisy znamenají. „Dyslektici mohou mít tento problém také. Vidí písmenka, ale pletou se jim, splývají,“ vysvětluje Pařilová.
Její aplikace umí text upravit na míru jednotlivým dyslektikům, protože každému z nich mohou dělat potíže jiné skupiny písmen. Pro individuální úpravu je potřeba, aby dyslektik nejprve vyplnil test, který odhalí, kde je problém.
„Text pak upravujeme tak, že do problematických vzorců písmen vkládáme malé fragmentační znaky, vypadají v podstatě jako pomlčka. Znak písmenka oddělí od sebe, tím pádem už si nejsou tak podobná,“ popisuje Pařilová s tím, že i se značkami text zůstává plynulý.
Financování aplikace zatím Pařilová neřeší, protože jde o studijní projekt svázaný s fakultou. Určitě se jí ale nezamlouvá komerční využití, které by vedlo k tomu, že za aplikaci budou platit sami dyslektici. „Proč by člověk, který nemůže za své onemocnění, měl platit? Vidím to sama na sobě,“ říká.
Momentálně práci na aplikaci zbrzdily vážné potíže se zrakem. Po několikáté operaci nyní vidí na pravé oko ze 60 procent, na levé vůbec. K tomu se potýká i se ztrátou citlivosti v nohou, což je další z častých komplikací cukrovky. „Nohy necítím, i když někdy pekelně bolí. Nemohu chodit dlouhé vzdálenosti, špatně držím rovnováhu. Bojím se chodit ze schodů, protože už jsem mnohokrát spadla,“ říká Pařilová.
Práci ale rozhodně plánuje dokončit. Při psaní jí pomáhají rodiče i spolužáci. „Snažím se disertačku dopisovat třeba i po jednom odstavci,“ popisuje doktorandka.
Za soustavné překonávání překážek při studiu nyní Tereza Pařilová dostala Cenu Wernera von Siemense.
Markéta Šrajbrová, Adéla Skoupá 
Zdroj: aktualne.cz

#
ZORA RADÍ: O čem se moc nemluví – Je akvaholismus pověra?

Když jsem si přečetla pár článků, kde se řeší otázka nedostatečného nebo přílišného zavodňování lidského organismu, začala jsem sledovat, kolik vypiju denně tekutin. Hned na začátku musím upozornit, že do seznamu „těch správných“ nepatří alkohol a káva. Tyto nápoje člověka spíš odvodňují. Tedy dobrá, sleduji počet vypitých PET láhví, protože takhle mám přehled. Pořád piju málo, vlastně jen tehdy, když mám žízeň. Když se svěřím praktické lékařce, trochu se chmuří a doporučuje pít víc. Namítám, že nestíhám, těžko popíjet (rozuměj vodu) v práci, v městské dopravě nebo na koncertě. Snaha pít ve volném čase, třeba večer u televize nebo četby, se mi nevyplácí, celou noc pak courám na toaletu. Tak takový je osobní vztah poradkyně ve věcech obecných k pitnému režimu. Přestala jsem se tím zabývat, ale pak přišla výzva, tedy klientka.
„Přišla jsem se vás zeptat, jestli existuje závislost na vodě, tedy akvaholismus. Začala jsem víc pít asi před deseti lety, když mi internistka zjistila nějaký malý nevýznamný nález na ledvině. Varovala mě před nedostatečným pitným režimem, že prý se to může zvětšit. Tedy, to co mám na té ledvině, což je možná kamínek, možná cysta. Tak jsem se pustila do pití vody. Ráno, když vstanu, vypiju velkou sklenici. Pak následuje čaj, asi půl litru k snídani. Mám co dělat, abych došla do práce, tam hned zamířím na toaletu. Ještě než usednu k pracovnímu stolu, uvařím si dva litry bylinkového čaje, aby mi to vydrželo celou pracovní dobu. Pak si natočím vodu do půllitrové lahvičky a popíjím cestou domů, když nakupuji, když vyzvedávám dítě ze školky, vlastně pořád. A ještě piju půl hodiny před večeří další velkou sklenici vody, protože se to doporučuje. Chtěla jsem si nechat operovat víčka, protože se mi zhoršilo vidění. Řekli, že se musím odvodnit, protože mám víčka oteklá a i na kloubech je poznat, že mám v sobě hodně vody. Ptala jsem se internistky, jestli to není tím, že moc piju. Ona řekla, že ne, a já musela podstoupit dost složité vyšetření ledvin, naštěstí neshledali žádné zhoršení. Vrátila jsem se na oční, protože jsem už nějakou dobu užívala odvodňovací léky. Potěšili mě, že otoky víček dost splaskly, ale na druhou stranu zjistili, že se mi zhoršil zelený zákal. Ptala jsem se, jestli se nitrooční tlak může zhoršit přílišným pitím vody a čaje. Nedokázali mi odpovědět, nic mi nedoporučili, ani nezakázali. Tak jsem použila tzv. selský rozum a chtěla to svoje popíjení trochu zredukovat, alespoň natolik, abych neustále neběhala na WC. Jenže jsem zjistila, že mi něco chybí. Když sedím delší dobu a nemám u sebe velkou sklenici vody nebo čaje, jsem nesvá, nesoustředěná. Koupila jsem si kyselé bonbóny, abych zahnala žízeň, ale moc to nepomáhá, je to jen lepší pocit v puse. Musím si teď kapat silnější kapky na zelený zákal, děsím se toho, že bych mohla úplně oslepnout, beztak mizerně vidím. Bojím se napít a zároveň mám nutkání. Pokud je závislost na vodě opravdu skutečný problém, jak se jí mám ubránit?“
Milena F.

Základní rada pro paní Milenu se dá shrnout do věty – všeho s mírou. Mohu dělat spoustu věcí, ale ne všechno prospívá. Informovali jsme se u důvěryhodného očního lékaře, jak je to s pitným režimem u pacientů se zeleným zákalem. Dozvěděli jsme se, že pokud jde o vodu, doporučuje optimálně dva litry denně, záleží ale i na fyzické zátěži a významně vyšší teplotě prostředí. Nedoporučuje perlivé vody ve větším množství, dále pak pochopitelně kofeinové a alkoholické nápoje, které zvyšují nitrooční tlak naprosto spolehlivě.

Jak se zbavit akvaholismu? Podle mínění mnohých lékařů je tato závislost reálná a vznikla jako důsledek reklamní strategie výrobců balených vod. Zdá se, že názor čím víc piju, tím líp, v současném mínění rozumných lékařů nemá oporu. Naopak – můžeme se setkat s názorem, že neustálé popíjení, zejména z láhve, je nevítané obnovení sacího reflexu (podobně se tento reflex obnovil u kuřáků), což není, vyjma kojených mláďat savců, normální jev. Dále jsme nepřetržitým popíjením naučili mozek hlásit se o tekutiny, přestože chemie v našem těle žádnou potřebu zvýšeného množství tekutin nevyžaduje. Krátce řečeno – permanentní popíjení tekutin a tzv. pitný režim je něco, co se u nás před třiceti lety plošně neřešilo, protože jsme neměli tak obrovskou nabídku balených nápojů, které se podbízejí v každém obchodě a na stáncích. Dohled nad pravidelným pitím je důležitý u nemocných nebo u osob s mentálním postižením nebo s demencí, kde z různých důvodů došlo ke změnám mozkových funkcí, které mají za úkol „hlásit žízeň“ s ohledem na chemické prostředí v těle, resp. v krvi. Duševně zdravý člověk dostane žízeň přesně v tu dobu, kdy se jeho tělo rozhodne požádat o tekutiny.

Jsou chvíle, kdy je dobré žízeň trochu překonat, stejně jako hlad. To se týká zejména společenského nebo pracovního prostředí. Stejně jako překonáme pocit hladu v divadle nebo na přednášce, v čekárně u lékaře nebo při sportu, můžeme překonat i pocit žízně. Ano, není to vždy příjemné, ale na druhou stranu je stejně nepříjemné nebo trapné stálé nutkání na močení nebo popíjení vody ve chvíli, kdy je to nevychovanost. Nikdo nemá nic proti tomu, aby se dítě podle libosti napilo, když má žízeň, je vylítané z venku. Dospělý může mít velikou žízeň, třeba v těžkých výrobních provozech nebo při sportu – proč ne? Je dobré, když mám pocit velké žízně, si rychle zrekapitulovat, kdy jsem naposled pila. Mohu se napít i tak trochu „do zásoby“, když vím, že mám před sebou náročný fyzický výkon, během kterého se pít nedá. Dobré je pít vodu mezi skleničkami vína, doporučuje se raději vinný střik. Je dobré po kávě vypít skleničku vody, protože káva sice nutí k močení, ale žádnou tekutinu organismu nedodá. Je dobré ředit tvrdý alkohol vodou nebo džusem, když už ho musíme mít. Panáky pité „nasucho“ nikdy neprospějí. A jak je to s pivem?

Oslovila jsem odbornici z nefrologické poradny, která mě ujistila, že pověry na téma „dvanáctka rozpustí ledvinový kámen“ vymysleli pijáci piva, aby měli dobrý důvod si nějaké to pivko neodpírat. S rozpouštěním močových kamenů žádná taková zkušenost nebo odborná studie není. Ledviny se spíš pitím piva zatěžují a mohou zlobit, když je zlatého moku přes míru. A což teprve játra! Odborníci, jejichž názory lze sledovat na internetu i v tisku, se k častému pití vody aktuálně vyjadřují velmi skepticky a doporučují, abychom si všímali svých psů. Pijí, jen když mají žízeň, bez ohledu na to, že v blízkosti je miska s vodou. Zamyslela jsem se i nad ostatními savci, lidoopy, kočkami, dobytkem. Opravdu, nikdy jsem neviděla, že by měli na zádech batůžky s láhví vody, která je opatřena hadičkou vedoucí k ústům/tlamě, aby mohlo dobytče nebo kočka permanentně upíjet. Ale u lidí to začíná být in. Už se těším, až přijde moje vnučka ze školy s informací, že paní učitelka stále pije a odbíhá na záchod. Inu – kdo ví. Závislosti jsou vždycky ošemetné.

Dr. Jaroslava Novotná

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Nevidomí nesmí bojovat s technikou, říká spoluautor ozvučeného portálu Friendly Vox

Zrakově postižených přibývá a spolu s tím i jejich technologických možností. Jaké aplikace mohou používat a jaké jim stále ještě dělají problémy? Jak informační technologie zkvalitňují život nevidomým, popsal v Magazínu Leonardo Vladimír Jareš, spoluautor software pro nevidomé. „IT technologie a možnosti, které přinášejí, jsou pro nevidomé velmi důležité,“ připomněl technik.
Za jeho snahou zpřístupnit výpočetní technologie nevidomým stojí osobní příběh. „Mám nevidomého syna, který vystudoval státní konzervatoř pro vidící studenty, je tedy umělecky orientovaný, ale o to méně orientovaný technicky.“
„Měl jsem tedy příklad, člověka, který není disponován učit se operační systém, klávesové zkratky a to, jak fungují počítače.“
Hlavní vlastnost našeho portálu Friendly Vox je, že cílí na jednoduchost, dostupnost, aby lidé mohli skutečně užívat tu službu, o kterou mají zájem, nikoliv aby bojovali s technikou, která je ke službě přivádí.
Dnes je prý nejčastějším nevidomým osoba nad 60 let, která v důsledku nějaké choroby ztratí zrak postupně nebo najednou. „Pro takového člověka je mnohem obtížnější, mnohdy až nemožné, se rekvalifikovat na novou situaci. Takoví lidé jsou rádi, že na klávesnici najdou tlačítko Enter. Dokážeme skutečně k internetu přivést lidi, kteří dnes s použitím těch tradičních technologií přístup nezvládnou.“
To se děje díky ozvučenému portálu s názvem Friendly Vox, který nabízí řadu aplikací. „Jeho podstatou je specifické zpřístupnění konkrétních a jasně definovaných aplikací. Ať už je to YouTube, Facebook, emailový klient nebo internetové bankovnictví.“
„Uživatel počítače je zbaven všeho, co není potřeba k tomu, aby si třeba přečetl noviny, zprávy nebo přehrál video. Cílíme jen na jádrové funkce programu a ty zpřístupňujeme jednoduše a jednotně,“ popsal Jareš.
Počítač s Friendly Voxem znamená to, že na stisk jedné klávesy se spustí prohlížeč a v rámci něj se přepne do domény Friendly Voxu, takže neozvučené rozhraní je jedna klávesa.
Podle něj je portál velmi intuitivní, takže lidé s nějakou praxí s výpočetní technikou se ho naučí používat sami, ale obsahuje i kontextovou nápovědu.
K užívání portálu není třeba speciální počítač. „Nevyžaduje žádnou instalaci ani ozvučovací program, který dnes stojí kolem 100 tisíc korun.“
„Jsou nevidomí, kteří obsluhu běžného počítače zvládají a zaslouží si velký respekt. Často se na ně ale soustředí pozornost médií, takže vzniká mylný pocit, že všichni nevidomí práci s počítačem zvládají nebo by ji alespoň zvládat měli,“ konstatoval Vladimír Jareš.
Veronika Paroulková, Ondřej Čihák
Zdroj: rozhlas.cz

#
Pavlovi „spálil“ oči inkubátor. Nevidomý hudebník chce zaměstnat handicapované

Má sen o tom, že by ve svém profesionálním nahrávacím studiu mohl zaměstnávat další handicapované lidi. Pavel Vlček (25) je mladý nadějný hudebník a básník. Jeho nadšení do zvukové techniky vygradovalo tím, že si začal dávat dohromady nahrávací studio. Pavlova situace je ale komplikovaná. Od narození je nevidomý, o zrak přišel v důsledku komplikovaného předčasného porodu. Narodil se totiž o dva měsíce dříve, musel do inkubátoru a ten mu spálil sítnici.
Mladík je ale velký nadšenec do zvukové techniky. K tomu hraje na klavír, akordeon, zobcovou flétnu, skládá hudbu, zpívá a dokonce píše básně. Jeho velkým snem je mít profesionální nahrávací studio, ve kterém by mohli nevidomí autoři nahrávat svá díla. Část už dokonce pořídil. „Něco mám doma, něco u kamaráda, na pořádné studio chybí peníze,“ popsal Pavel Vlček. 
Pavlův plán je poměrně ambiciózní, vybavení pro nevidomého je podle jeho slov „nekřesťansky drahé“, všechno by vyšlo na několik set tisíc korun. Nechce ale žádat veřejnost o sponzorské dary, chce si na profesionální vybavení vydělat právě hudbou, kterou složil, a poezií, kterou napsal. Vydal dvě alba a ke stažení je na internetu také e-kniha. Zároveň pracuje jako tester přístupnosti aplikací.
Uvažuje také o tom, že by do budoucna šel studovat na Múzickou školu, obor skladba, do Ostravy. Tento sen ale moc reálně nevidí, stál by ho prý minimálně půl milionu korun. „Výbava do školy se pohybuje kolem půl milionu korun. Počítač, braillský řádek vhodný pro kompozici hudby a další software dá v součtu právě zmíněnou částku. U dovybavení studia je částka pohyblivá, ovšem daleko, daleko nižší,“ přiznává hudebník. Pavel již před tím studoval na Pražské konzervatoři, ze zdravotních důvodů ale studia nemohl dokončit. 
Nepřežívá, žije
Z života bez zraku se Pavel rozhodně nehroutí. „Mně osobně se bez zraku žije dobře, snažím se zvládat vše, co zvládat mohu. Čtu Braillovo písmo, zvládám psát jak na Pichtově psacím stroji, tak také na klasické počítačové klávesnici,“ popsal mladík a dodal: „Občas si uvařím nějaké jednoduché jídlo a rád si upeču své oblíbené čokoládové šátečky. K tomu si pustím svoji oblíbenou muziku a při pečení si zpívám, nebo se rád zasměji se svými oblíbenými komiky. Také rád chodím s pejskem ven, zejména kolem domu, tam je klidné prostředí a občas potkávám milé pejskaře, se kterými se mi dobře povídá. To, že nevidím, mi nevadí. Na svět a na lidi se snažím dívat vždy srdcem a citem.“
Zuzana Zelenková 
Zdroj: blesk.cz

#
Nevidomým chybí na přechodech v ulicích měst zvukové signály. Náprava ale není jednoduchá

Zhruba sto tisíc Čechů trpí zrakovým postižením. Buď jim zůstaly už jen nepatrné zbytky zraku, nebo jsou úplně nevidomí. V ulicích měst se přitom opakovaně setkávají s problémy. Příkladem je třeba kotvicí lano sloupu zasahující do vodicího pásu v chodníku, nebo chybějící akustické úpravy, bez kterých jsou již slabozrací, tím spíše nevidomí odkázáni na cizí pomoc. 
S problémy se denně setkávají nevidomí na ulicích po celé republice. O nápravu přitom úředníky často žádají velmi dlouho a leckdy i marně. Ladislav Kubeček je od narození slepý, pohybuje se s pomocí bílé hole nebo vodicího psa. Často cestuje a třeba na autobusovém nádraží v Náchodě mu chybí systém, který umožňuje informační tabule ovládat pomocí speciální vysílačky. „Mělo by vám to říct, že například stojíte u zastávky číslo tři a podobně.“ Město Náchod se snaží situaci řešit, jedná s firmou, která software do informačních cedulí dodává.
V Hradci Králové je zvukovým signálem vybavena jen necelá polovina přechodů na světelně řízených křižovatkách. Problémy mají zrakově postižení především na dvou místech v centru Hradce Králové. „Tam je přechod přes oboustrannou vozovku,“ vysvětluje nevidomý zaměstnanec TyfloCentra v Hradci Králové Jarmil Moláček. Právě on na podobné věci jednotlivé úřady upozorňuje. „Není to o tom, že bychom žádali o úpravu každého přechodu. Jde především o ty hodně frekventované úseky.“
Hradecký magistrát o výtkách týkajících se přechodů ví, podle mluvčího Petra Vinkláře ale snadné řešení neexistuje. „Vyžaduje to zase další kabelové zapojení a bohužel ta křižovatka je v tomto smyslu využita do maximální kapacity.“ Momentálně se tak chystá přestavba celých světelných křižovatek, k té ale v Hradci Králové dojde až za několik let. „Všechny tyto úpravy mají být řešeny v rámci inteligentního dopravního systému, který město připravuje. A z tohoto důvodu se zatím tyto přechody nebudou vybavovat novými akustickými signály,“ říká Petr Vinklář.
Problémy se objevují i na nových stavbách. Například na nedávno otevřeném autobusovém nádraží v Broumově zasahuje do vodicího pásu v chodníku ukotvení nedalekého sloupu. O to se tak nevidomí mohou zranit. Tamní městský úřad slíbil nápravu během několika týdnů, na nádraží navíc doplní vodicí pásy od jednotlivých výstupních míst autobusů a také tabulky s Braillovým písmem.
Václav Plecháček, Milan Baják
Zdroj: rozhlas.cz

#
ZDRAVÍ: Jak se bránit proti překyselení organismu?

Možná si ještě ze školy pamatujete, že kyselost a zásaditost látek se udává hodnotami pH ve stupnici od 0 do 14. Neutrální je čistá voda (pH 7). Nižší hodnota znamená, že jde o kyselinu, látky s vyšší hodnotou pH jsou zásadami. Ideální hodnota pH krve je 7,4. Musí tedy být lehce zásaditá. Proto jsou v krvi přítomny minerály jako vápník nebo hořčík. Rozmezí, ve kterém se pak hodnoty pH mohou pohybovat, je jen nepatrné, od 7,35 do 7,45. Jeho překročení je neslučitelné se životem. 
Mnoho z nás si však denně komplikuje udržení přesného pH krve. Naše tělo nadbytek kyselin ihned neutralizuje zásadotvornými minerály. Ty ovšem odebírá z cév, kostí, zubů a kloubních chrupavek. Při neutralizaci vznikají ve vodě hůře rozpustné soli, které se postupně usazují v organismu. Následkem jsou nepružné cévní stěny, kostní výrůstky na páteři, patách a kolem kloubů, nebo ledvinové kameny. Lidé, kteří mají překyselené tělo, jsou častěji unavení, trpí žaludečními a střevními problémy, mohou mít bolesti hlavy i vyšší riziko alergií.
Čím tělo překyselujeme? Hlavně nadbytkem kyselinotvorných potravin. Úmyslně píšeme kyselinotvorných, neboť chuť není rozhodující. Citrón třeba chutná kysele, přesto je potravinou zásadotvornou. Maso kromě překyselování zanáší tělo purinovými metabolity, které jsou původci bolestivé dny. Silně nás okyseluje nadbytek cukru. Je nebezpečný i tím, že se rychle vstřebává a tělo musí rychle reagovat a snižovat jeho hladinu. I ta musí být udržována v určitém rozmezí, naštěstí ne tak úzkém jako pH. Alkohol nejen překyseluje, ale též škodí nervovým buňkám. Dalšími kyselinotvornými potravinami jsou vejce, tuky a oleje, nakládaná zelenina, pšeničná mouka, ocet, smažená jídla, vnitřnosti, pasterizované mléko a rovněž sůl, kofein nebo tabák. 
Zásadotvorná je čerstvá zelenina, ovoce a šťávy z nich, ječmen, čerstvé nepasterizované mléko, nesolené nepražené mandle, rozinky, dýně, fazole nebo houby. Patří sem olivový, kokosový nebo avokádový olej lisovaný za studena a rybí tuk. Jako sladidlo je vhodná stévie a med. Pozor dejte i na správné rozmělnění potravy v ústech. Nedostatečným žvýkáním podporujeme kyselinotvorné kvašení ve střevech. 
Druhým zdrojem překyselování je stres. Při duševní zátěži se do krve vyplavuje adrenalin. Ten mimo jiné spouští nadměrnou tvorbu kyselých látek, které tělo potřebuje pro domnělý útok nebo útěk. Třetí hlavní důvod je nedostatečné nepravidelné dýchání, zvláště při stresu. Tak nám chybí kyslík, který dokáže spoustu kyselin doslova spálit. Ale nejen to, v krvi se hromadí oxid uhličitý a s vodou tvoří kyselinu uhličitou.  
Odkyselení organismu je prvním krokem při řešení zdravotních problémů. Naše tělo tak může efektivněji využít nejen uzdravující mechanismy, ale také účinky vitamínů a dalších důležitých látek. Rychlým a jednoduchým řešením se zdá být užívání jedlé sody a dalších zásadotvorných směsí. Obsahují ovšem sodík, kterého máme v potravě nadbytek, a vápník s hořčíkem, o jejichž důsledcích hovoříme výše. 
Jak si tedy pomoci účinně a dlouhodobě? Postupně změňte jídelníček a dodržujte pitný režim. Choďte na klidné procházky a pomalu zhluboka dýchejte. Máte-li vidícího blízkého, můžete si zkontrolovat hodnotu pH moči jednoúčelovými pH papírky. Ranní moč může být kyselejší, pokud má však během dne hodnotu pH pod 7, navštivte raději lékaře.

Antonín Vraný
Zdroj: jakvkuchyni.cz, odkyseleni-tela.cz, celostnimedicina.cz

#
KULTURA: Tyfloart ve Vsetíně očima účastnice

Tento rok se konal již 26. ročník Tyfloartu, kde předváděli nevidomí a slabozrací svá autorské díla, ať už ve zpěvu, hraní scének, výrobků, předčítaní či přednesu básní. Takové setkání pro lidi se zrakovým handicapem z celé České republiky, aby se i blíže spolu poznali. Mohou mezi sebou navázat nové kontakty a vyměnit si i své znalosti a dovednosti.
Letošní rok byl velmi úspěšný a sešlo se nás opravdu hodně, okolo 110 účastníků. Pracovníci OO SONS Vsetín se o nás po celý pobyt řádně starali a snažili se nám splnit vše, co jsme si přáli. Nápomocní byli i dobrovolníci ze zdravotní školy, kteří byli taktéž vždy na blízku. Program byl opravdu velmi naplněný. Ve čtvrtek 20. září jsme se v odpoledních hodinách sjížděli do hotelu, kde jsme byli ubytováni, do vedlejšího hotelu vzdáleného asi 100 metrů jsme šli na dobrou večeři.
K dobré náladě nám přišla zahrát, zazpívat a zatančit kapela Malá Jasenka. Holky výborně hrály a zpívaly. Opravdu, jejich valašskému zpěvu se málokdo vyrovná. Po krásném vystoupení se ujal hraní harmonikář. Zábava byla výborná a nebylo pomyšlení ani na spánek. Ale co se dalo dělat, druhý den čekal náročný program.
Ve 12 hodin jsme se sešli v kulturním domě ve Vsetíně, kde začal po obědě probíhat tolik očekávaný program. Ve 14 hodin zahájení, a pod vedením výborné moderátorky celých dvou dnů paní Lucie Strbáčkové se začala konat vystoupení a workshopy, kde lidé ukazovali každý to své umění. Já jsem prezentovala v pátek svůj příběh, který jsem napsala pod názvem Život se psem trochu jinak. Musím se přiznat, že jsem měla dost trému, ale docela jsem to zvládla, i když to asi mohlo být i lepší. Miluška Popková ukazovala své nádherné ruční práce, které ji naplní vždy silnou energií. Vytvářela krásné věnce ze skořápek z ořechů a z kaštanů a trpělivě zájemcům ukazovala, jak se to dělá. I já jsem přispěla svou trochou do mlýna a ukázala jsem, jak jsem vyráběla z pedigu koš na ovoce a obraz andílka. Tyto výtvory jsem dělala ještě dříve, v Unice v Karviné, za pomoci výborné pracovnice.
Někteří účinkující moc hezky předváděli scénky, zazpívali nám a my si zazpívali s nimi, a opravdu atmosféra byla více než skvělá. Přišli nás navštívit také starosta města Vsetín, místostarosta a náš prezident SONS Václav Polášek a hejtman kraje Jiří Čunek. Také mě nadchla kavárna potmě, kam jsem se šla se svým tátou podívat. Celý program byl přístupný pro veřejnost, aby se o nás dověděli, že i když nevidíme, dokážeme se bavit kolikrát lépe než zdravá veřejnost. V kavárně potmě nás obsluhovaly výborné dvě dámy. Museli jsme platit právě bez zraku, a to znamenalo pro některé dost těžkou situaci. Bylo by mým přáním, aby si lidé uvědomili, jak je to bez zraku složité.
Po večeři, abychom neusnuli, nás přišli příjemně pobavit a zazpívat skupina Falešnica. Ale vůbec nezpívali falešně, podle toho, jak se jmenují. Někteří si při ní zatančili. Po ní nám zahrála ještě další kapela.
V sobotu ráno jsme se všichni vydali autobusy do Vizovic – jak jinak než do Rudolfa Jelínka, kde je tolik známá výrobna zdravé slivovice. Měli jsme možnost si nakoupit jejich lahodné výrobky a poté následovala prohlídka výrobny. Když jsme došli na konec prohlídky, dostali jsme na ochutnání jejich výrobky. To bylo hlavně pro zahřátí, protože počasí se začalo kazit. Naštěstí to hlavní se vypršelo z pátku na sobotu a sobota se už vydařila bez deště. Autobusy nás pak odvezly do čokoládovny, kde jsme měli možnost posadit se do kavárny a objednat si jakoukoli čokoládu podle vlastní chutě. Bylo složité si vybrat, navíc to tam velmi hezky vonělo. Po ochutnání jsme se šli podívat do zámecké kaple, která je nově zrenovovaná. Mohli jsme si prohlédnout zvony a u jednoho z nich si zazvonit a myslet si přání, které by se nám mělo splnit. To jistě spousta z nás využila. Po prohlídce zahrady se jelo zpátky do kulturního domu.
Po dobrém obědě, opět ve 14 hodin, začala další vystoupení. Tentokrát jsem četla svůj druhý příběh Jak jsem se stala hodinovou vnučkou a myslím, že jsem tak dala dalším motivaci jak pomoci lidem. Zábava byla opět více než výborná. Po večeři nám přijel zazpívat Martin a po něm náš známý Radek Žalud a jeho kamarád Honza. A ráno po snídani nebo podle odjezdu spojů jsme se rozloučili a vraceli se nabití skvělými zážitky do svých domovů. Budu se těšit na další setkání. Velký dík ode mě patří všem pracovníkům a všem, kteří se na této akci podíleli. Těším se na další setkání a všem ho také vřele doporučuji.
Helena Gorecká
(redakčně upraveno)

Poznámka redakce:
Na akci jsme chtěli vyslat redaktora Petra Maška, který by celé dění pokryl profesionálně a kromě zvukového zpravodajství by dodal i psaný text. Nicméně pořadatelé na něm za účast požadovali běžný účastnický poplatek, což jednak u novinářského krytí akcí rozhodně není zvykem, a navíc by býval musel platit „ze svého“ – redakce tyto výdaje nemá právo proplácet. Tak snad někdy příště někde jinde.
Sj