ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 102 Číslo 19 Září 2018 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM Podzim, čas plánů STALO SE Ojedinělá prohlídka prezidentského vlaku Soutěž ve čtení a psaní – informace Vítězové soutěže Onkyo World Braille Essay 2018 ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně LIDÉ KOLEM NÁS Mosty – Hana Dreslerová ZORA RADÍ Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 10/2018 BUDE VÁS ZAJÍMAT Vsevolod Kolomackij – Těžce slabozraký pravoslavný duchovní a stavitel Kamerovým lupám neodzvonilo ani v éře počítačů Bionické oko – pomoc nevidomým i „superzrak“ Umělé sítnice z ultratenkého materiálu by mohly vrátit zrak ZDRAVÍ Pár slov o dýchání a dýchacím ústrojí KULTURA Sochařka Marianna Machalová Jánošíková zrak nepotřebuje SPORT Černobílé problémy # ÚVODEM: Podzim, čas plánů Plánovat se má. Vlastně musí. Dokonce, navzdory moudrosti, jež říká, že nejvíc Pánaboha pobavíme, když si říkáme „zítra ještě musím udělat…“ Plánuje se na příští rok, plánuje se kvůli žádostem o granty i kvůli těšení na dovolenou, i když jsme ještě ani nevyprali plavky z té letošní. Jsou ale plány a „plány“. Když mi bylo dvacet, třicet, mohl jsem si naplánovat třeba, že dojedu z Plzně na kole až na výcvikový tábor v Albeři v jižních Čechách a ještě jsem se cestou zastavil na skok u jedné slečny v Táboře. Mimochodem – nikde to na mě neříkejte, ale když jsem zjistil, že její tatínek je něco jako ten nejvyšší – nebo hned druhý – pro celý Západní vojenský okruh, mě teprve čeká vojna a přitom jsem už ženatý (tohle měla být tzv. „bokovka“), jel jsem z toho Tábora snad rychleji než do něj, ač jsem měl již v nohou spoustu kilometrů. A z plánovaných hezkých chvil byla pak večer svalová horečka. Naplánovat a plánovat se ale dalo i jinak – třeba po škole, při nástupu do pozice ekonomického referenta v plánovacím oddělení jedné velké stavební firmy v Plzni, jsem dostal za úkol spočítat zpětně pětiletku (tedy „Pětiletý plán výkonů a výroby“) a její plnění i splnění, aby se i ten rok mohly rozdat prémie. Tak takový plán, ten se plnil vlastně sám. Ale jde to tak nějak proti obsahu toho slova – přece plánování míří dopředu, ne dozadu… Některým plánům, většinou těm nejfamóznějším, takříkajíc ireálným, se dá říkat i předsevzetí. To jsou třeba ta, že se zhubnu o tolik a tolik, že si odpustím denně dvě z pravidelných pěti sklenic vína, že nebudu vykládat ty stejné anekdoty, co říkám posledních padesát let, že… Co k tomu dodat? To hubnutí vypadá tak, že za posledních pětadvacet let jsem na váze o pětadvacet kilo těžší – ale to může být váhou, třeba má nějak moc silné baterie. To víno – no, někdy se k němu nedostanu i tři čtyři dny, ale celkový průměr dolů stejně ne a ne dostat. Tak jen ty anekdoty se daří. Ono totiž je – právě za těch posledních pětadvacet let – tak nějak o devět desetin méně příležitostí je říkat. I když se sejde parta kamarádů, dokonce i v mojí věkové kategorii bývá na stole hned několik chytrých telefonů a málokdy se stane, že všichni najednou poslouchají něčí vyprávění. A anekdoty? – Všechny, co jsem kdy vyprávěl, se dneska dají najít na internetu. Tak proč se vlastně scházet, že? Ale pozor! Už vím, proč se scházet. Kolem stolu a s vrstevníky, nebo i „jenom“ s lidmi, kteří „spolu mluví“, se krásně vzpomíná. V tomto čísle Zory jsme dokončili vzpomínání na vývoj některých aktivit spjatých s hnutím nevidomých, a tak jsem rád alespoň za to. Protože plánovat něco v dnešní době a bez křišťálové koule, to je hodně ošemetné. Tak hezké počtení Václav Senjuk # STALO SE: Ojedinělá prohlídka prezidentského vlaku Do Karlových Varů zavítal v pondělí 13. srpna 2018 „Prezidentský vlak“. Tento ojedinělý projekt připravilo Národní technické muzeum ve spolupráci s Českými drahami a se Železnicemi Slovenské republiky u příležitosti 100. výročí založení Československé republiky. „Spanilá jízda salonních vozů“ napříč Českou a Slovenskou republikou bude ukončena v září 2018 na Masarykově nádraží v Praze. České dráhy vypravily pro seniory a seniorské kluby v Karlovarském kraji zvláštní vlak z Mariánských Lázní, Chebu a Sokolova, který je zdarma dovezl až k „prezidentské soupravě“ v Karlových Varech. Dvě desítky zrakově postižených klientů z celého našeho regionu si nenechaly ujít tuto jedinečnou příležitost prohlédnout si salonní vozy našich prezidentů. V depozitáři Národního technického muzea je celkem dochováno pět salonních vozů „Prezidentského vlaku“. Z celé pětice jsou provozuschopné už jen tři, dva jsou vystaveny v depozitářích, tvoří je Císařská jídelna a vůz barona Rothschilda. Nejvýstavnějším vozem tu byl salonní vůz Aza 86 z roku 1909 pocházející z Ringhofferovy továrny v Praze na Smíchově. Vyroben byl pro následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este a jeho rodinu. Čtyřnápravový vůz byl vytápěn vysokotlakým parním vytápěním, nechyběly tu ani větrací nástřešky. Vzdálenost otočných čepů náprav činila standardních 13,5 m, avšak rám vagonu byl mimořádně prodloužen, celková váha vozu činila 48 tun. Vzhledem k množství svítidel disponoval dvěma nabíjecími dynamy. Vůz je rozdělen do několika nádherně čalouněných oddílů, stěny jsou intarzovány dřevem z australské třešně v kombinaci zelených látkových tapet s ozdobnými římsami u oken. Obdivovat tu můžete nejen skvostná svítidla, ale i zvláštně tvarovaný nábytek. Kromě malé komorní pracovny tu najdete i společenský salónek. K dispozici je tu i zvlášť dámská či pánská ložnice s toaletami, pamatováno je zde i na dětské kupé. Po první světové válce sloužil tento salonní vůz i našemu prvnímu prezidentu T. G. Masarykovi. Druhým salónním vozem je vůz Aza 80 speciálně vyrobený pro prezidenta T. G. Masaryka k jeho osmdesátým narozeninám v březnu roku 1930. Jde o celokovovou vozovou skříň, z bezpečnostních důvodů byla vyrobena ze 3 mm silného plechu (proto se těmto vozům přezdívalo pancéřáky), kovové spoje byly pouze nýtovány. Díky pensylvánským podvozkům s valivými ložisky mohl dosahovat rychlosti až 140 km/hod. Dvojitá okna zasazená do bronzových rámů zabezpečovala prvnímu prezidentovi klid, nezávislé teplovodní vytápění nebo elektrický ohřev vody zase nevídaný komfort. Nainstalována zde byla i telefonní ústředna a radiostanice s anténou, která zajišťovala telefonické spojení čs. prezidentů s okolním světem. Vůz je rozdělen na dámskou a pánskou část. Pánská se skládá z ložnice a toalet, tři oddíly byly určeny pro doprovod prezidenta. Najdete zde i oddíl pro lékaře, tajemníka, komorníka, ale i kuchaře. Uprostřed vagonu je velký salon přes celou šíři vozové skříně, jeho stěny jsou obloženy australskou třešní, římsy řezby a nábytek zdobí leštěná pařená hruška. Temně hnědočervenou jelení kůží jsou potaženy příhrady příborníku uchovávající stříbrné stolní náčiní, umělecky broušené sklo a porcelánové nádobí pro 12 osob. Po smrti T. G. Masaryka byl vůz využíván i dalšími prezidenty, posledním politickým činitelem, který se svezl tímto salonním vozem v roce 1960, byl ministr zahraničí SSSR Andrej Gromyko. V roce 1968 byl tento vůz vyřazen z provozu ČSD. Třetí salonní vůz zařazený do „Prezidentského vlaku“ byl vyroben pro prezidenta republiky Ludvíka Svobodu ve vagónce v Görlitz v tehdejší NDR v roce 1968. Později ho využíval i Gustav Husák. Co do luxusu je o poznání chudší, avšak technicky vybavenější. Kromě jiného se v něm nachází i několik ukrytých trezorů, uprostřed tohoto vagonu je dlouhý jednací stůl s deseti těžkými vyřezávanými židlemi pro porady či hodování při cestách naší republikou! V tomto třetím voze „Prezidentského vlaku“ byly vystaveny jak dobové fotografie z cest našich prezidentů tímto vlakem, tak i fotografie či makety lokomotiv, zapřažených do „Prezidentského vlaku“. Nahlédnout jste tu mohli i do malé kuchyňky či oddílů s lůžky či křesílky pro odpočinek. Z historických důvodů si mohli návštěvníci prohlédnout interiéry salónních vozů pouze ze zvýšeného stupínku, umístěného podél vlaku. Nám se však podařilo přesvědčit zástupce NTM, Adama Horkého, který zde prováděl VIP hosty, a tak nám posléze umožnil jak hmatovou, tak i komentovanou prohlídku salonních vozů. Věřte, bylo nač „koukat“! Hmatem jsme si prohlédli čalouněný nábytek, zdobená čela postelí, ozdobné potahy či závěsy, vyřezávané doplňky, ozdobné kliky, tvarovaný porcelán či broušené skleničky se státním znakem, nádherné lampičky, důmyslně vestavěná sklápěcí umyvadla a mnohé další technické vychytávky. Emil Miklóš # Soutěž ve čtení a psaní Do celostátní Soutěže ve čtení a psaní do uzávěrky přišlo 31 přihlášek, tj. do jedné nebo více soutěžních kategorií je nahlášeno 31 soutěžících. V kategorii „čtení“ registruje organizační výbor pod vedením Dr. Jiřího Reichela 20 soutěžících, ve čtení později osleplých jsou to 4 účastníci, v psaní na Pichtově stroji se utká 13 a v psaní na klávesnici 15 borců. Psaní na tabulce si vybralo 9 účastníků. V každé kategorii může vyhrát jen jeden, úspěch ale přeje redakce Zory všem přihlášeným. # Vítězové soutěže Onkyo World Braille Essay 2018 Soutěž Onkyo World Braille Essay 2018 již zná vítěze. Tato soutěž je celosvětovou iniciativou, kterou realizují a sponzorují společnosti Onkyo Corporation a The Braille Mainichi, dvě japonské firmy aktivně se zapojující do propagace braillského písma. Evropskou část soutěže, která účastníkům dává možnost vyjádřit význam braillského písma v jejich životě, čímž aktivně podporuje i jeho trvalé užívání i v budoucnu, organizuje EBU V letošním roce se do soutěže dostalo celkem 51 příspěvků z 20 různých zemí, jejich kvalita byla stejně vysoká jako kdykoli předtím, což pro porotu znamenalo značně obtížné rozhodování. 1. cena Otsuki – absolutní vítězka Annette AKKERMAN, NIZOZEMSKO: Kasfia, dívka, která snila 2. cena Vynikající dílo Juniorská kategorie: Jordan MAHONY, IRSKO: Život s Braillovým písmem Kategorie senior: Eylem YURTSEVER, TURECKO: Braillský dotyk 3. cena Skvělá práce Juniorská kategorie: Andrea MUÑOZ FERNÁNDEZ, ŠPANĚLSKO: Pro případ, že mě ještě někdo přečte Alexia SLOANE, VELKÁ BRITÁNIE: Louis Kategorie senior: Darijo ANUŠIĆ, CHORVATSKO: Správný pohyb s Braillem Carlos ANDRÉS VALLEJO, ŠPANĚLSKO: Dvě stě let poté 4. cena Vysoké ocenění Helen Bjornsdottir REDDING, ISLAND: Pro Brailla či proti – To je, oč tu běží Leonieke BAERWALDT, NIZOZEMSKO: Prudká rána Elisabeth DÍAZ LASTRAS, ŠPANĚLSKO: Někdy dostáváme dopisy Využíváme této příležitosti nejen proto, abychom poblahopřáli našim vítězům, ale také abychom spolu se všemi účastníky prožili jejich hrdost, a doufáme, že v příštím roce soutěžících bude ještě mnohem více. Gary May Manažer úseku informací EBU # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně Pelhřimovští se v létě vypravili na zámek Kuks, zámek Ratibořice a do Babiččina údolí. V Kuksu si prohlédli světoznámé sochy a uchvátila je zde bylinková zahrada, kde obdivovali nejen bylinky, ale i zeleninu a květiny. V Ratibořicích probíhala akce „Za Babičkou Boženy Němcové do Ratibořic“. Prohlídka zámku byla tedy zpestřena přítomností dobových postav. Také Na Starém Bělidle se setkali s laskavou babičkou a jejími vnoučaty. Trutnovští se společně s OO Náchod vydali do polských lázní Kudowa Zdroj. Chtěli si zde ulovit ryby a následně je upražit. Jenže pstruzi ve vedru nebrali, a tak vzali za vděk těmi v tamní restauraci. Prožili spolu hezký den. Česká Lípa: letos se uskutečnil již třetí ročník stanování na zahradě u Chalupů ve Stvolínkách. Odvážlivců spících ve stanech nebylo moc, ale každý den ráno přijeli další členové odbočky a společně se účastnili celodenního programu. A stihlo se toho od neděle do středy opravdu hodně – vycházka vesničkou, zvuková střelba, jízda na koni, stolní hry, grilování, společná příprava občerstvení, koupání v bazénu, poznávání užitkových i okrasných rostlin na zahradě a posezení u kávy s poslechem hry na flétny a klávesy. Společně také vyjeli na výlet do skanzenu Rychta v Kravařích a na hrad Houska. Ve dnech 18.–22. července členové vsetínské odbočky získali spoustu nových zážitků v krásném a neobyčejném historickém městě Znojmě. Během 4denního pobytu poznali několik z mnoha znojemských náměstí, hradby, městskou věž a městské podzemí. Členové OO Šumperk v polovině srpna navštívili Kovozoo ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Tato jedinečná zoo je tvořena zvířaty ze starého kovového šrotu v životní velikosti a je zatím jedinou v Evropě. Vznikla v roce 2012 v zrekonstruovaném areálu bývalého cukrovaru. Kroměřížští se v srpnu vypravili do Hodonína, kde navštívili lázně. Báječně se osvěžili v bazénu, pod vodními chrliči a ve vířivce, se kterou se v parném počasí jen těžko loučili. Členové OO Blansko druhý týden v srpnu uspořádali rekondiční pobyt na Vysočině v hotelu Tři studně. Každé ráno začali rozcvičkou. Poté následovala hodinka plavání v  bazénu. Dopoledne vyráželi na procházku po okolí kolem rybníka Medlov, Brožovu skalku nebo k rybníku Velké Dářko. Podnikli také výlet do nedalekého Žďáru nad Sázavou, kde navštívili zámek se speciálními komentovanými prohlídkami pro nevidomé. V pátek 17. 8. byl jejich cílem zámek Nové Hrady. 17. srpna uspořádala OO SONS Vsetín spolu s  FC Lhotka nad Bečvou tradiční celodenní akci Ukončení léta ve Sportovním areálu Lhotce nad Bečvou, nazvanou Valašská olympiáda. Na 4. ročníku se sjelo mimořádně mnoho sportovců a jejich fanoušků. Poprvé v hojném počtu přijeli také účastníci ze slovenské Nitry a Olomouce a Brna, tradičně sportovci z odbočky Přerov, Uherské Hradiště, Zlín, Prostějov, Centra pro osoby se ZP Brno Chrlice. Soutěžilo se v deseti disciplínách, všichni s klapkami na očích. Příjemným a milým překvapením byl zájem dětí se zrakovým postižením, ale i zdravých.  Koncem srpna se z odbočky Kroměříž vydali na třídenní pobyt do Luhačovic. Relaxovali na plovárně, kochali se procházkami po lázních, odpočívali v solné jeskyni, utužovali společenské vztahy při společném jídle a vrátili jsme se domů s dobrou náladou a s pevným rozhodnutím si takovýto pobyt v dobré společnosti brzy zopakovat. V Jeseníku se v srpnu sešli v klubech při tvoření – zkoušeli nové obrázky technikou enkaustiky, plnili bylinkové a voňavé pytlíčky mátou, lípou, meduňkou a levandulí. Vydali se také na zahrádku k paní Aleně Kociánové, kde se jim moc líbilo. OO Brandýs nad Labem uspořádala 2-8. září rekondiční pobyt v Úborsku u Klatov. Zúčastnilo se 39 členů. Navštívili vodní hrad Švihov, chodské muzeum v Domažlicích, rozhlednu Markéta. Do dětských let se vrátili s průvodcem skřítkem Šumavousem v pohádkové chalupě v Mlázovech. V Klenové se podívali na hrad a zámek, včetně tamní obrazové galerie. Nevynechali ani zámek v Chudenicích. V Železné Rudě vyjeli lanovkou na Špičák a někteří si nenechali ujít výstup na jeho rozhlednu. Další den se vydali do pivovaru v Bezděkově. Pobyt ukončila komentovaná prohlídka Klatov. Kroměřížští 5. září společně s přáteli a kolegy z OO Olomouc a Přerov navštívili Vizovice, kde byla připravena ve spolupráci s pracovníky správy zámku speciální haptická prohlídka zámku a zámeckého parku. U hudebních nástrojů a hracích skříněk zapojili sluch a pocvičili i čich, protože je provázela vůně sušených bylinek a krému na leštění nábytku a parket. Sladkou tečkou na závěr byla ochutnávka nabídnutých čokoládových pralinek připravených zámeckou čokoládovnou. # LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Hana Dreslerová Nějak si nepamatuji, kdy jsme se s Hanou Dreslerovou seznámily, ale jsem si skoro jistá, že to muselo být na nějaké akci Okamžiku. Na akcích pořádaných Okamžikem, přesněji jeho Centrem aktivního života, bývá zvykem, že se pracovníci zapojují bez ohledu na užší zájmový okruh své profese. Na mé respondentce mě zaujala zejména skutečnost, že se věnuje poradenské práci pro osoby se zrakovým postižením, a že se této práci věnuje dlouhodobě a s plným nasazením. Hano, povězte našim čtenářům něco o sobě a o tom, jak jste se ocitla mezi zrakově znevýhodněnými? Bydlím na Praze 6, a tak, když jsem si kdysi přečetla inzerát Rehabilitačního střediska na Dědině, přihlásila jsem se na místo zdravotnice. Zprvu mě vedly naprosto praktické důvody, proč se o tohle místo zajímat. Byla jsem po mateřské dovolené, dcery byly ještě malé a já jsem hledala zaměstnání blízko domova a na částečný úvazek. Nečekala jsem, že komunita lidí se zrakovým postižením se pro mne stane přirozeným a milým prostředím, kde se budu cítit užitečná, přijímaná a ještě k tomu přijímající. Původně jsem vystudovala obor zdravotní sestra, ale na Dědině se ukázalo, že je nutné klienty nejen ošetřit v případě nutnosti, ale že je zde široké pole působnosti v oblasti sociální pomoci, a v této roli jsem zůstala pět let. Pokud vím, vy jste zvolila i další vzdělávání v oboru sociální pedagogiky, které jste zakončila magisterským titulem. Vyplatilo se vám ukrátit si dlouhodobě svůj volný čas kvůli studiu? „Tak jsem k tomu nepřistupovala. Problematika sociální práce se zdravotně znevýhodněnými lidmi mě velmi zajímala a přišlo mi přirozené se v tomto směru vzděláním i praxí dále rozvíjet. Protože Katedra sociální práce FF UK v Praze nenabízí možnost studovat sociální práci v dálkové formě, zvolila jsem na této fakultě studium sociální pedagogiky. Po skončení studia jsem si potřebovala rozšířit praxi, a tak jsem z Dědiny odešla jako sociální pracovnice do sociálních služeb pro seniory. Po spolupráci s komunitou lidí se zrakovým postižením se mi stýskalo a tak, když jsem si přečetla inzerát Okamžiku, byla to pro mne cesta, jak se vrátit k oboru, který mi byl nejbližší. Teď jsem tady druhým rokem a cítím se tu dobře.“ Jaké sny o své budoucí profesi jste měla jako dítě? „Jako studentka střední školy jsem si myslela, že můj vysněný obor je psychologie. Jenže ze zdravotnické školy nebylo v té době zvykem pokračovat na vysokou školu. Nastoupila jsem do praxe a na psychologii jsem pozapomněla. Chtěla jsem pomáhat lidem, a to se mi splnilo. Nicméně v poradenství, které je teď mou hlavní pracovní náplní, mám k psychologii tak blízko, jak jsem nikdy netušila, že by to mohlo být. Ale to není jen otázka profesního oboru. Abychom klientům rozuměli a mohli pro ně něco zásadního udělat, musíme mít v tom pomáhajícím oboru srdce.“ To zní moc hezky, Hano. Ale co přesně tím myslíte? Proč nemáte srdce třeba u lidí s jiným handicapem? Hana Dreslerová se zamýšlí nad mou záludnou otázkou: „Je to asi tím, že jsem hodně komunikativní člověk, mezilidská komunikace mě naplňuje. Nejde tady jenom o nějaké povídání, spíš o to, naslouchat a přemýšlet i o věcech, které jsou za slovy. Tohle je způsob, kterým buduji vztah s klientem. Ve společenství lidí s těžkou zrakovou vadou nebo mezi nevidomými je komunikace naprosto zásadní a oboustranně nezbytná. Jestliže spolu nekomunikujeme, nevíme o sobě navzájem, protože chybí základní informace o druhém a to je zrak. Když někdo nevidí, jsem tu, abych mu zprostředkovala věci, o které může mít zájem. Tohle začalo vlastně tehdy, když jsem doprovázela klienty k lékaři. Nejen, že jsem věděla o konkrétním problému, kvůli kterému k lékaři jdeme, ale během toho času – a strávili jsme spolu třeba tři, čtyři hodiny – jsem si s klientem povídala o jeho životě, o tom, jak zvládá rehabilitaci, o lidech, kteří na něho nějakým způsobem kladou nároky. Když nasloucháte, často se vám vybaví, v čem můžete tomu druhému udělat život příjemnější a také ho povzbudit.“ Lidé, kteří prožívají tak zásadní přerod v životě, jako je třeba integrace do neznámého prostředí nebo neočekávaná slepota, dovedou být někdy komplikovaní a možná i nepříjemní. Setkala jste se s někým, kdo vám sebral vítr z plachet a mohl způsobit, že jste byla ze svého povolání zklamaná? „Samozřejmě, jsou chvíle radostnější i smutnější, ale nikdy se mi nestalo, že bych byla zklamaná. Já se od svých šestnácti let pohybuji v pomáhajících oborech, a tak jsem docela pevně oběma nohama na zemi. Nemám přehnaná očekávání, nicméně optimismus a naděje, že může být lépe, mě neopouštějí. Také si nemyslím, že klient je tady proto, aby naplnil mé představy, jak mu budu pomáhat. Jsem vždy nakloněná tomu, aby mé představy vycházely z možností a přání klienta, takže nemám proč být frustrovaná nebo zklamaná. Vždy udělám maximum, ale poté je na klientovi, co z toho využije a co ne. Také se mi stává, že klient nejprve nesouhlasí s mými návrhy nebo odmítá reálné poznání situace, ale třeba o něco později se dozvím, že využil to, co jsem mu jako pomoc nabídla. Také je třeba vědět, že ne každému lze pomoci. Někdy to prostě nejde, ale vždy tady bude někdo, kdo o pomoc stojí, kdo je schopen zareagovat a sám směřovat k lepší kvalitě života.“ Na Dědině jste se starala o zdravotní stav klientů, případně jste poskytovala důležité informace o možných rizicích i ostatnímu personálu rehabilitačního střediska. V čem je vaše práce v Okamžiku jiná? „Těch věcí je víc. Poradenství v Okamžiku je zahájeno tím, že se klient obrátí na poradnu sám, vyjádří své problémy nebo potřeby, a já mu pak adekvátně pomohu nebo ho případně nasměruji na prověřené pracoviště, kde se mu dostane naprosto speciální pomoci. Prošla jsem výcvikem telefonní krizové intervence, a tak se moje služba může ubírat i tímto směrem. Nicméně, kromě tohoto typu pomoci a poradenství je v Okamžiku ještě široké pole působnosti pro poradenství skupinové. To se děje formou přednášek, workshopů a diskusí na dané téma. Baví mě podílet se na zajišťování lektorů, kteří mají dar komunikace a mohou své znalosti předat. Také je důležité vybrat cílovou skupinu posluchačů, předpokládat, jaká témata mohou naše klienty zajímat. A z toho se ve finále odvíjí i to, že klient mě z takové akce zná a ví, na koho se obrací, když zavolá nebo přijde do poradny. Takové akce jsou vlastně i místem pro budování důvěry, klienti Okamžiku mají v příjemné a bezpečné atmosféře možnost seznámit se s pracovníky i pro jinou oblast, protože Okamžik nabízí poměrně velké spektrum služeb.“ Zdá se, že jste našla opravdu své pole působnosti. Nebo se mýlím? „Určitě ne. Moje práce je velmi pestrá, protože se mohu podílet skoro na všem, co Okamžik nabízí – třeba i na doprovodech, na vytváření programů a projektů. Moc si vážím toho, že mohu své nápady konzultovat přímo s kolegy, kteří sami mají těžkou zrakovou vadu, čímž se mi velmi příznivě rozšiřují obzory.“ Myslíte si, že vy osobně jste mostem k integraci zrakově postižených? „Já považuji za nejdůležitější, že klient je ochotný opustit svůj domov, vydat se na cestu, třeba komunikovat s doprovázejícím dobrovolníkem, jít do jiného prostředí, než v jakém se většinou pohybuje. Já v tom figuruji jako jeden z prostředníků, mohu klientovi poradit s jeho problémem, ale on sám se musí přimět k tomu, aby ke mně přišel a využil možnosti, že s ním chci navázat kontakt. A jestli ještě k tomu bude součástí nějaké komunitní činnosti, tím lépe. Pak se takových mostů může vytvořit i víc, než bychom původně čekali.“ V našem státě jsou sociální služby obecně na velmi dobré úrovni. Lidé většinou dostanou pomoc, o kterou stojí. V jaké oblasti vidíte nedostatky? „Problémem je, že v České republice máme služby sice na vysoké úrovni, ale bohužel málo pracovníků v těchto službách. Pro klienty se zrakovým postižením není dostatečně pokryta psychologická péče, na některé speciální služby jsou příliš dlouhé čekací termíny. Chtěla bych, aby se to změnilo, ale když na takový problém narazím, sama neznám řešení. Co se výrazně zlepšilo, je povědomí společnosti o problematice znevýhodněných občanů, a z toho mám radost,“ končí optimisticky Hana Dreslerová. Rozmlouvala Jaroslava Novotná. # ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 10/2018 Pro říjnovou rubriku jsme zvolili dva okruhy témat: - veřejné zdravotní pojištění, konkrétněji regulační poplatek, limity doplatků na léčiva a platnost receptů a poukazů a - právní prostředky k řešení konfliktů v bytových domech Veřejné zdravotní pojištění Je tomu již poměrně dávno, kdy jsme v naší rubrice informovali o regulačním poplatku a limitu doplatků na léčiva nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely, po jehož překročení jsou další doplatky pojištěncům ze zdravotního pojištění vraceny zpět. Od té doby došlo v zákoně o veřejném zdravotním pojištění (z. č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů), k několika (a můžeme říci, že z hlediska pojištěnců) pozitivním změnám. Proto si níže můžete přečíst, jaká je aktuální úprava těchto nástrojů. Poplatek za pohotovostní lékařskou službu Jistě si všichni vzpomenete, že v době ne příliš dávné existovaly regulační poplatky, které měly teoreticky sloužit jako nástroj odstrašující od zneužívání zdravotních služeb, v praxi sloužily spíše k přesunu dalších finančních prostředků do zdravotnictví, což bylo mnohými (zejména levicovými) politickými stranami soustavně kritizováno. V současné době zůstal v platnosti jediný regulační poplatek, a to za využití pohotovostní lékařské služby včetně pohotovosti zubní. Tento poplatek činí 90 Kč. Od poplatku jsou osvobozeny děti v dětských domovech nebo v jiných zařízeních ústavní péče, děti v péči pěstounů či poručníků. Dále pojištěnci v hmotné nouzi, kteří se prokáží potvrzením o pobírání dávky v hmotné nouzi ne starším třiceti dnů, pojištěnci v pobytových sociálních službách, kterým nezbývá po uhrazení poplatků za stravu a pobyt v těchto zařízeních více než 800 Kč; i tito pojištěnci musí doložit potvrzení ne starší třiceti dnů, vydá jim je poskytovatel sociálních služeb. Poplatek také neplatí ten, u něhož lékař pohotovostní služby shledá, že jeho zdravotní stav vyžaduje hospitalizaci. Poskytovatel pohotovostní služby je povinen regulační poplatek vybírat, na žádost pojištěnce či jeho zákonného zástupce je povinen o jeho vybrání poskytnout doklad a poplatek využít na provoz či modernizaci zdravotnického zařízení. Limity doplatků na léčiva nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely Pravidla pro vracení těchto doplatků upravuje § 16b zákona. Nejdříve se podívejme na to, co se do částky doplatku započítává. Musí jít o lékařem předepsaná léčiva či potraviny pro zvláštní lékařské účely, částečně hrazené ze zdravotního pojištění. Rozhodně se tedy nejedná o léčiva, která si pacient hradí zcela sám, např. antikoncepci nebo léky na spaní. Od 1. ledna 2018 se snížily limity, po jejichž překročení pojišťovny pacientům zaplacenou částku vracejí. Výše limitů Limit se počítá za kalendářní rok a činí: a) 5000 Kč u všech dále nevyjmenovaných pojištěnců, b) 1000 Kč u dětí do 18 let a osob od věku 65 do 69 let a c) 500 Kč u osob od 70 let věku. Pro určení výše limitu se vždy počítá ten kalendářní rok, v němž pojištěnec dosáhne uvedeného věku. Ale pozor – započitatelným doplatkem není celá částka, kterou pojištěnec v lékárně zaplatí. Bez ohledu na to, kolik zaplatíte, se do celkového limitu započítá jen částka odpovídající nejlevnějšímu léčivu či potravině pro zvláštní lékařské účely se stejnou účinnou látkou, stejnou cestou podání a v předepsaném množství, leč vypočteném dle nejlevnější varianty za množstevní jednotku. Platí však, že nejlevnější léčivo či potravina, podle níž se bude doplatek započítávat, musí být v aktuální dobu, kdy je lék vyzvedáván, dostupná na trhu. Přepočet podle nejlevnějšího léčiva neplatí tehdy, pokud lékař výslovně na receptu uvede, že léčivo či potravinu není možné zaměnit, pak se bude započítávat skutečně zaplacený doplatek. Pro ilustraci si uveďme příklad: lékař svému pacientovi předepíše Voltaren 50 mg, v tabletách. Jde o lék proti bolesti a zánětu, jehož účinnou látkou je diclofenac. Celková cena léku je 130 Kč za jedno balení, pojišťovna hradí 24 Kč, 106 Kč je tedy částka, kterou zaplatí pacient. Protože však účinná látka diclofenac je ve stejné lékové formě, tedy v tabletách, obsažena též v léku Diclofenac AL 50mg, který stojí 24 Kč (pojišťovna ho uhradí celý a pacient nedoplácí nic), započitatelný doplatek u Voltarenu je tedy 0 Kč, protože existuje léčivo se stejnou účinnou látkou ve stejné dávce s nulovým doplatkem. Pokud by nejlevnějším léčivem na trhu se shodnou cestou podání obsahujícím jako účinnou látku diclofenac byl lék, na který by pacient musel doplácet např. 20 Kč, pak by se do doplatku za Voltaren započítala právě tato částka. Voltaren existuje i v lékové formě očních kapek, ale u nich se doplatek nebude porovnávat s tabletami, nýbrž s jinými očními kapkami obsahujícími diclofenac, neboť jde o (slovy zákona) jinou cestu podání. U pojištěnců mladších 65 let se navíc do doplatku nezapočítávají léčiva určená k doplňkové či podpůrné léčbě, která jsou uvedena ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 385/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Na účtenkách vydávaných lékárnami proto mezi jinými položkami obvykle také naleznete údaj o výši doplatku započitatelného do limitu pro jeho vrácení. Pokud by účtenka takovou položku neobsahovala, máte právo o tento údaj lékárnu požádat. Mnohem důležitější však je, že lékárny mají (i bez Vaší žádosti) povinnost Vaší zdravotní pojišťovně výši započitatelného doplatku, který jste u nich zaplatili, sdělovat, a pojišťovny Vám pak do šedesáti dnů po uplynulém kalendářním čtvrtletí, kdy jste výše popsaný limit překročili, musí peníze vrátit. Pokud by váš přeplatek nečinil více než 50 Kč, vrátí vám jej pojišťovna nejpozději do šedesáti dnů po uplynutí kalendářního roku, tedy zhruba do začátku března roku následujícího. O vracení nadlimitních přeplatků není nutno pojišťovnu žádat. Platnost receptu a poukazu na zdravotní prostředek V souvislosti s nákupy v lékárnách považuji za užitečné zrekapitulovat, jak je to s platností receptů na léčiva a poukazů na zdravotnické prostředky, celých či z části hrazených ze zdravotního pojištění. - Nejkratší platnost má recept z pohotovostní lékařské služby, je třeba jej vyzvednout nejpozději do konce dne následujícího po jeho předepsání. - O něco déle platí recept na antibiotika – tj. 5 kalendářních dní. - Většina ostatních receptů je platná 14 kalendářních dnů. - Výjimku tvoří recepty pro opakované vyzvedávání léčiv, jejich platnost je 6 měsíců (neurčí-li lékař jinak, maximum onoho jinak činí jeden rok). Jestliže přijdete do lékárny s platným lékařským předpisem, a v lékárně nemají k dispozici předepsaný počet balení, nebo jestliže jsou na receptu předepsány dva druhy léčivých přípravků, z nichž některý není k dispozici a ani nemůže být urychleně obstarán, vystaví lékárník na chybějící léčivý přípravek výpis z receptu. Na výpis se vztahuje stejné ustanovení o době platnosti, tedy od vystavení výpisu vám prakticky běží nová lhůta. - Poukazy na zdravotnické prostředky (tedy např. na některé optické pomůcky a na bílé hole) platí 90 dnů od jejich vystavení. Řešení konfliktů v bytových domech Říká se, že nejlepší soused je ten, kterého vůbec neznáme. V poslední době se nám sešlo několik dotazů na vztahy v bytových domech, kde chování sousedů už přesáhlo únosnou hranici. V takových případech se zpravidla volá policie, která v naprosté většině případů věc postoupí obci k projednání v přestupkovém řízení, protože jednání souseda nedosáhlo intenzity trestného činu. Další možností, kudy se obrana proti obtížným sousedům může ubírat, je cesta občanskoprávní. Postup v nájemních bytech Jestliže se jedná o dům s nájemními byty, je třeba adresovat stížnost majiteli domu, ať je to obec, právnická nebo fyzická osoba. Občanský zákoník ukládá pronajímateli udržovat v domě náležitý pořádek obvyklý podle místních poměrů (§ 2256 odst. 1) a udržovat byt a dům ve stavu způsobilém k užívání (§ 2257 odst. 1). Je na majiteli, jak bude vůči problematickému nájemci postupovat. Může mu dát i výpověď pro hrubé porušování povinností nájemce. Pokud obtěžující chování souseda trvá i nadále, platí § 2212 odst. 3 občanského zákoníku: „Bude-li nájemce rušen v užívání věci nebo jinak dotčen jednáním třetí osoby, má právo na přiměřenou slevu z nájemného, pokud takové jednání třetí osoby pronajímateli včas oznámil.“ Družstevní byty Shora uvedené se dá vztáhnout i na byty družstevní (jejichž majitelem je bytové družstvo) s tím rozdílem, že jste-li členem družstva, můžete situaci řešit na členské schůzi družstva a družstvo má možnost v krajním případě po předchozí výstraze problematického člena z družstva vyloučit. Kroky družstva neupravuje občanský zákoník, ale zákon č. 90/2012 Sb. o obchodních společnostech a družstvech, zkráceně zákon o obchodních korporacích. Bytové spoluvlastnictví U bytového spoluvlastnictví, tedy když je dům rozdělen na bytové jednotky jednotlivých vlastníků, občanský zákoník pamatuje na tyto situace ustanovením § 1012 věta druhá, podle kterého „vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.“ Dále podle § 1175 odst. 1 „vlastník jednotky má právo svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt jakož i užívat společné části, nesmí však ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv ani ohrozit, změnit nebo poškodit společné části.“ Ustanovení občanského zákoníku jsou pravidla obecně závazná. Dále jsou pravidla chování v konkrétním domě podrobněji upravena ve stanovách společenství vlastníků jednotek (SVJ), případně ještě i v domovním řádu, pokud byl vydán. Všechna tato pravidla je vlastník jednotky povinen znát, což mu ukládá § 1176 občanského zákoníku: „Vznikem vlastnického práva k jednotce vzniká vlastníku jednotky povinnost řídit se pravidly pro správu domu a pro užívání společných částí, pokud byl s těmito pravidly seznámen nebo pokud je měl a mohl znát, jakož i zajistit jejich dodržování osobami, jimž umožnil přístup do domu nebo bytu.“ Obranu proti škodlivému jednání vlastníka bytové jednotky, členů jeho domácnosti nebo nájemců takové jednotky může uplatnit buď SVJ nebo dotčený vlastník jednotky (či více dotčených vlastníků) samostatně. Předně je třeba kontaktovat druhého vlastníka s výzvou s popisem škodlivého jednání a s upozorněním na jeho povinnosti a na následky jejich neplnění. Je-li výzva bezvýsledná, nastupuje poslední možnost - § 1184 občanského zákoníku, podle kterého „Na návrh osoby odpovědné za správu domu nebo dotčeného vlastníka jednotky může soud nařídit prodej jednotky toho vlastníka, který porušuje povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím soudu způsobem podstatně omezujícím nebo znemožňujícím práva ostatních vlastníků jednotek.“ Bohužel, prodej jednotky podle § 1184 může soud nařídit až poté, co vlastník, jeho rodina nebo jeho nájemci nerespektují předchozí vykonatelné rozhodnutí soudu. Napřed je tedy nutné získat pravomocný rozsudek, kterým soud uloží vlastníkovi a všem osobám, které se v bytě zdržují, povinnost zdržet se zasahování do sousedských práv ostatních. Teprve jestliže tento rozsudek není plněn, je možné se znovu obrátit na soud s návrhem na prodej jednotky. Luboš Zajíc a Václava Baudišová # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Těžce slabozraký pravoslavný duchovní a stavitel Vsevolod Kolomackij Katedrála k Olomouci patří už mnoho staletí. O tom, že v Olomouci taková stavba je, ví skoro každý. Málokdo ale ví, že katedrála svatého Václava není jediná; v Olomouci jsou totiž katedrály hned tři! Druhou katedrálou je Husův sbor, sídelní chrám olomouckého biskupa Československé církve husitské, který stojí v Legionářské ulici od roku 1926. A konečně třetí olomouckou katedrálou je pravoslavný katedrální kostel svatého Gorazda na Gorazdově náměstí. Ani ten k Olomouci, na rozdíl od svatého Václava, nepatří po staletí, ale až od roku 1939. Katedrální chrám ve stylu byzantinizující architektury ruské provenience nejen že působí v tradičně katolické Olomouci poněkud neobvykle; on má také velice zajímavý původ. Nepostavil ho vůbec žádný z olomouckých, ani moravských či českých architektů. Jméno stavitele chrámu totiž zní Vsevolod Andrej Kolomackij. Archimandrita Andrej, vlastním jménem Vsevolod Kolomackij, počeštěně Kolomacký, se narodil 8. února 1896 poblíž Kyjeva jako nejmladší z pěti dětí chrámového žalmisty. Od mala byl vychováván v přísně pravoslavném duchu. V roce 1909 začal studovat duchovní školu v Kyjevě. Jeho konzervativní pravoslavná výchova výrazně ovlivnila následující důležité kroky a nakonec jej dovedla až do Olomouce. Když vypukla první světová válka, přihlásil se Vsevolod dobrovolně, „z úcty k panovníkovi, monarchii a vlasti,“ do carské armády. Vzhledem k silné krátkozrakosti ovšem nebyl do carského vojska přijat. Až roku 1916 se mu podařilo vstoupit do československých legií, které tehdy bojovaly po boku carské armády proti rakouským a německým vojskům. V řadách legií se zúčastnil několika bitev a dokonce byl údajně sedmkrát raněn. Není divu, že se v občanské válce, která v Rusku po násilném převzetí moci bolševiky vypukla, přidal na stranu „bělogvardějců“, konkrétně do Dobrovolnické armády generála Děnikina. Na jaře roku 1920 po řadě neúspěchů generál Děnikin rezignoval a jeho Dobrovolnická armáda byla fakticky rozpuštěna. Její část včetně Vsevoloda Kolomackého se přesunula z Krymu na turecký poloostrov Gallipoli. Odtud se pak Kolomackij dostal do Rumunska, které tehdy přímo sousedilo s Československem. Po ilegálním přechodu hranic se Kolomackij ocitl na Podkarpatské Rusi, tedy už na území Československa. Jakmile se mu podařilo svůj pobyt v zemi legalizovat, vstoupil do československé armády v Mukačevu. S pomocí Červeného kříže se mu podařilo dostat do Československa z Charkova svou snoubenku Jelisavetu. V roce 1923 se žení a v lednu 1924 je vysvěcen na kněze. Odchází jako mladý duchovní do malé vesnice Russkoje u Mukačeva. Tam v sobě poprvé objevil schopnosti stavitele. Sám totiž v obci Russkoje vystavěl dřevěný chrám. Dalších pět chrámů pak postavil ještě v okolí Mukačeva. Mezitím však otce Vsevoloda postihla těžká životní zkouška. V roce 1927 umírá jeho žena Jelisaveta i dcerka Klavdije a on zůstává sám s malým synem Danielem. Nezlomen touto zkouškou pokračuje ve své duchovní službě. Staví další chrámy, mezi jinými i katedrální chrám v Užhorodě, na Podkarpatské Rusi celkem osmnáct církevních staveb (v letech 1926-38). Jak se propojil život ukrajinského duchovního s Olomoucí? Ještě v roce 1933 měli pravoslavní věřící v českých zemích jen dva chrámy. Biskup Gorazd tedy povolal na Moravu z Podkarpatské Rusi osvědčeného Vsevoloda Kolomackého. Ten pozvání přijal, posléze se stal blízkým Gorazdovým spolupracovníkem, a především vyprojektoval a vybudoval sedm nových pravoslavných chrámů. Navrhl například pravoslavný kostel svatých Cyrila a Metoděje v Chudobíně u Litovle. Nejdůležitějším z nových svatostánků byl ovšem právě olomoucký katedrální chrám, zasvěcený svatému Gorazdovi (což byl učedník svatého Metoděje – nezaměňovat tedy s tehdejším biskupem Gorazdem, civilním jménem Matěj Pavlík). Ještě zbývalo dát dohromady peníze na stavbu Olomoučtí věřící vytrvale pořádali sbírky a sháněli peníze, jak se dalo. Nakonec se jim přece jenom povedlo potřebné prostředky sehnat tak, že v roce 1937 mohla začít samotná stavba. Ta už probíhala docela rychle, ostatně sám projektant a stavitel Kolomackij se na ní podílel občas i coby dělník. Jenže ještě o něco rychleji, až nelítostně, běžely okolní dějiny. Stavba byla totiž dokončena za již velmi nepříznivých podmínek, v květnu roku 1939, tedy po okupaci českých zemí a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Od 29. května do podzimu roku 1942 chrám ještě sloužil věřícím. Pravoslavná církev ovšem upadla do velké nemilosti poté, kdy se biskup Gorazd zapojil do ukrývání parašutistů, kteří zabili říšského protektora Reinharda Heydricha. Tím byly osudy pravoslavné církve v českých zemích zpečetěny. Biskup a jeho věrní byli popraveni, Vsevolod Kolomackij skončil na nucených pracích v Německu, ale po roce je vrácen do Prahy kvůli špatnému zraku. V Praze pak koná, přes hrozbu trestu smrti, tajné pravoslavné bohoslužby a v roce 1945 se také účastní Pražského povstání proti německým okupantům. Katedrální chrám v Olomouci byl, stejně jako další pravoslavné svatyně, uzavřen, a celá pravoslavná církev byla rozpuštěna. Do konce války pak kostel v Olomouci sloužil jako skladiště. Po válce byl opraven a od roku 1950 je sídelním, tedy katedrálním kostelem olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie (což je územní a správní jednotka ve východních církvích, srovnatelná s katolickou diecézí). A jaké byly další osudy neúnavného budovatele Vsevoloda Kolomackého? Po válce se stal mnichem v monastýru ve slovenské Ladomírové, kde přijal mnišské jméno Ondřej (Andrej). Stal se například také duchovním semináře nové teologické fakulty v Prešově. Komunistický režim ho roku 1952 ze všech veřejných a pedagogických funkcí odvolal. Další desítky let žil v severočeském Rumburku, kde působil v nuzných podmínkách a pod dohledem StB. I tady ovšem tvrdošíjně pokračoval ve svém díle; například roku 1957 se mu podařilo získat poničený katolický kostelík s farou na Strážném vrchu za Rumburkem a opravit ho. Za svůj život pomohl vybudovat neuvěřitelných 90 pravoslavných chrámů, z nichž téměř 20 bylo zcela jeho dílem, od projektu a výběru místa až po svěcení křížů a zvonů na chrámu. Neuvěřitelný byl jeho způsob psaní ikon: v posledním desetiletí svého života si kvůli špatnému zraku (vážně poškozenému těžkou prací a vysílením) často nosem rozmazával to, co již napsal (tj. namaloval). A když zdobil chrám, vždy musel mít někoho, kdo mu podával odložené náčiní. V opačném případě i několik hodin lezl po kolenou po chrámu a hledal ztracený štětec… Archimandrita Andrej neboli Vsevolod Kolomackij, stavitel olomouckého katedrálního chrámu svatého Gorazda, zemřel 13. února 1980. Zdroj: olomoucky.rej.cz Upravil Jan Příborský. # Kamerovým lupám neodzvonilo ani v éře počítačů Stolní kamerové lupy jsou pro nás slabozraké nedocenitelnou pomůckou i v době, kdy spoustu úkonů zvládnou zpřístupněné počítače nebo telefony. Ani já se bez ní neobejdu. Jsou totiž aktivity, s nimiž mi počítač nepomůže, nebo na něm zaberou daleko víc času – jde kupříkladu o ruční práce nebo převod tištěných předloh na text a následně na mluvené slovo. Se stolní kamerovou lupou se mohu věnovat činnostem, které by mi jinak byly nedostupné. Ať už jde o praktické věci, jako je třeba vyplňování formulářů, nebo o volnočasové aktivity – luštění křížovek, vymalovávání antistresových omalovánek atp. Znám dámy, které pod lupou dokonce vyšívají. Já si užívám čtení svých oblíbených časopisů, které se složitě digitalizují, a navíc v digitální podobě ztrácejí kouzlo grafického zpracování. To jako čtenářka se zbytky zraku ještě ocením – když např. listuji rubrikami o módě nebo vaření, obrázky oděvů nebo hotových pokrmů jsou pro mě stejně důležité jako pro ženy vidící. Když bolí oči, čte lupa sama Předností moderních kamerových lup je, že disponují i hlasovým výstupem, který (stejně jako počítač) předčítá text. Na rozdíl od počítače, do kterého je nutné předlohu nejdřív naskenovat, pak ji nechat rozpoznat OCR programem a převést do textového editoru, s lupou stačí předlohu (knihu, časopis či dopis) položit na posuvný čtecí stolek a nechat ji rozpoznat. Během několika sekund hlasový výstup začne text předčítat. Tuto funkci ocení především uživatelé, kteří stejně jako já rádi čtou, ale jejich oči se rychle unaví. Mimo to lupa umožňuje ukládat si již rozpoznané dokumenty na paměťová zařízení. Takže když z nějakého důvodu musím přestat číst, rozpoznaný obraz si uložím a vrátím se k němu později. Často také využívám funkci, díky níž během čtení očima můžu na dotykovém monitoru vybrat slovo, větu nebo úsek textu, který je pro mě nečitelný nebo nesrozumitelný, a nechat si ho přečíst hlasem. To se mi hodí hlavně během práce s cizojazyčnými dokumenty – ano, i s těmi můžu na lupě pracovat, protože přístroj ovládá 30 různých jazyků a používá pro ně 60 hlasů (to spíš pro zajímavost, protože se těžko najde polyglot, který využije všechny). Oplývá řadou technických předností Stolní kamerová lupa ClearView C Speech má dle mého mnoho dalších předností. Je to např. rozsah zvětšení – já sice vystačím s pětinásobným, ale lupa dokáže předlohu zvětšit až 75násobně. Líbí se mi také možnost volby mezi automatickým a manuálním ostřením obrazu, protože v různých situacích se hodí jiná z předvoleb. Lidé s vážnějším poškozením zraku určitě uvítají nastavení vysokého kontrastu zobrazení, vodicích linek, zatmění vybrané části obrazovky, světelné ukazovátko atd. Předvoleb je spousta, ovládání je přitom velmi jednoduché, stačí k němu pouze několik tlačítek. To uvítají hlavně ti, kteří si s technikou příliš „netykají“. Pozitivně hodnotím i opravdu kvalitní obraz – lupa má monitor s HD rozlišením, který ocení každý, kdo také donedávna používal lupu starší 10 let s „pupkatou“ obrazovkou. Pomůcka je mnohem subtilnější než staré modely. Sestává ze čtecího stolku, ramene ve tvaru písmene C, které drží monitor z boku, a monitoru samotného. Díky této konstrukci není nijak omezen pohyb čtecího stolku a tiskoviny můžete číst přirozeně shora dolů, aniž byste se museli čtecím stolkem tlačit do břicha či naklánět k monitoru, jak tomu bylo u lup s tradiční konstrukcí. Můj prodejce mi navíc umožnil vyzkoušet si dva modely – první měl rameno otočné, ale chyběl čtecí stolek, ten druhý čtecí stolek měl a rameno napevno. I vy si tedy můžete vybrat, která varianta vám více vyhovuje. Seznámila jsem se také se sesterským produktem – lupou ClearView C, která má v podstatě stejné funkce, ale je bez hlasového výstupu. Je tedy vhodnější pro uživatele, kteří si plně vystačí s vlastníma očima. I tento model však lze případně hlasovým výstupem dovybavit. Chcete si ji vyzkoušet? Pokud byste si stolní kamerovou lupu nové generace ClearView C Spech taky rádi vyzkoušeli, doporučuji kontaktovat firmu Spektra v. d. n. Nejen, že vám umožní si lupu takříkajíc osahat, ale případně vám poradí i s možností čerpání příspěvku na její pořízení. Já osobně jsem s jejich službami byla velmi spokojená. Anna Burdová # Bionické oko – pomoc nevidomým i „superzrak“ Výzkumníci z University of Minnesota oznámili, že se jim podařilo sestrojit prototyp bionického oka. To by v budoucnu mohlo nejen pomáhat slepým lidem, ale rovněž poskytnout „superzrak“ jedincům, kteří normálně vidí. Odborníci použili vlastní 3D tiskárnu, přičemž nejprve vytiskli základnu stříbrných částic na vnitřní stranu hemisférové skleněné polokoule. Na vrcholek této stříbrné základny následně z polovodičových materiálů vytiskli fotodiody, tedy zařízení schopná přeměňovat světlo na elektrické signály. Celý proces trval asi hodinu a po jeho skončení tým disponoval bionickým okem, které transformovalo světlo na elektřinu s 25% efektivitou. Podle očekávání je tu ovšem několik háčků. Jeden z nich spočívá v tom, že ve své současné podobě toto oko dost dobře nelze transplantovat lidskému příjemci. Bude třeba najít metodu, jak tisknout na měkký hemisférický materiál, kterým by bylo možné nahradit zmíněnou skleněnou polokouli. Badatelé chtějí rovněž přidat další fotoreceptory, aby zvýšili efektivitu (naše oči samozřejmě fungují mnohem lépe, ovšem to je možné díky tomu, že dokážou detekovat i jen jediný foton). Stejně tak bude nutné zjistit, jakým způsobem lze elektrické signály z bionického oka učinit srozumitelnými pro mozek – což může nějakou dobu trvat. „Jakmile se to ale vědcům podaří, zbytek nás může začít přemýšlet o svých superhrdinských jménech,“ komentoval to Futurism. Jiří Černý Zdroj: vtm.cz # Umělé sítnice z ultratenkého materiálu by mohly vrátit zrak Grafen je zajímavý materiál. Přestože jde vlastně jen o jednu vrstvu atomů uhlíku uspořádaných do tvaru šestiúhelníků, je super silný, super flexibilní a super lehký. Kromě toho vede elektřinu a dá se biologicky odbourat. Nyní mezinárodní tým odborníků objevil další inovativní způsob, jak grafen využít: vytvořil z něj umělé sítnice. Výsledky své práce prezentoval na pondělním setkání American Chemical Society (ACS). Současné umělé sítnice mají k dokonalosti daleko. Jelikož jsou tuhé a ploché, jimi vytvářené obrazy často bývají rozmazané nebo zkreslené. A křehké implantáty zase mohou poškodit okolní oční tkáně. Naproti tomu z kombinace grafenu, disulfidu molybdenu (dalšího 2D materiálu), zlata, oxidu hlinitého a dusičnanu křemičitého se podařilo udělat umělou sítnici, která je mnohem lepší. Studie prováděné v laboratorních podmínkách a na pokusných zvířatech ukázaly, že tento nový model je nejen biokompatibilní, ale i schopný napodobovat vlastnosti lidských očí. Kromě toho lépe koresponduje s rozměry přírodní sítnice. „Jde o první demonstraci toho, že z několikavrstvého grafenu a disulfidu molybdenu můžete úspěšně vyrobit umělou sítnici,“ uvedla badatelka Nanshu Lu v tiskové zprávě. „I když je tento výzkum stále ještě v plenkách, jde o velmi vzrušující výchozí bod pro používání těchto materiálů k obnově zraku.“ Jiří Černý Zdroj: vtm.cz # ZDRAVÍ: Pár slov o dýchání a dýchacím ústrojí Dýchání je nejdůležitější životní funkcí, neboť na něm závisí všechny ostatní tělesné pochody. Je řízeno nezávisle na naší vůli, ovšem jeho průběh lze vůlí ovládat. V bdělém stavu se nádech a výdech opakuje průměrně 12 krát za minutu, ve spánku je snížen na polovinu. Pokud tedy budeme 16 hodin denně bdít a 8 hodin spát, nadechneme se a vydechneme celkem 14 400 krát. Kdybychom jedním nádechem vdechli 2,5 litru vzduchu, vymění se ho v našich plicích 36 000 litrů denně. Dýchací ústrojí začíná nosem. V něm se vzduch mechanicky čistí a otepluje. Nejdelší úředně zjištěný nos měřil 28 cm. Vzduch postupuje skrz nosohltan do hrtanu, pevné chrupavčité trubice, v níž jsou uloženy hlasivky. Okolo nich proudí normální rychlostí 20, při hlubším nádechu 35 a při kýchnutí nebo kašli dokonce až 120 m/s. To je rychlost cyklónu, který dokáže odnášet střechy domů a vyvracet stromy. Hrtan přechází v průdušnici. Ta se následně větví na levou a pravou průdušku. V plicích se průdušky rozvětvují na stále jemnější větve, které přecházejí ve 400 milionů malinkých bublinovitých plicních sklípků. Jejich celková plocha činí 140 m2. To představuje třeba 56 000 čtvercových kartiček hry Qardo o straně 5 cm nebo 32 showdownových stolů o délce 366 a šířce 122 cm. Goalballové hřiště s délkou 18 m a šířkou 9 m má plochu 162 m2 a je tedy o něco větší. Plíce jsou pružným orgánem houbovité struktury. Pravá má tři laloky, levá jen dva, neboť je zde umístěno srdce. Jejich objem je průměrně 4 až 6 l. Plicní sklípky jsou prostoupeny hustou sítí krevních vlásečnic. Přes jejich stěnu vniká vdechnutý kyslík ze sklípku do krve a oxid uhličitý naopak z krve do sklípku. Tomuto procesu říkáme zevní dýchání. Kyslík i oxid uhličitý přenášejí v těle červené krvinky. Opět trochu matematiky. V 1 ml krve jich najdeme průměrně 5 milionů. Pravá srdeční komora vypudí při systole do plicního oběhu 70 ml krve. Pokud si změříte tepovou frekvenci, zjistíte počet těchto systol za minutu. Počítejme s číslem 72, což je průměrná hodnota. Znamená to, že každou minutu proteče našimi plícemi 5 l krve, tedy 25 miliard červených krvinek. V nadechovaném vzduchu je 20,8 % kyslíku a 0,04 % oxidu uhličitého. Ve vydechovaném vzduchu je kyslíku jen 17 %, naopak oxidu uhličitého 4 %. I toto snížené množství kyslíku stačí tomu, komu poskytujeme umělé dýchání. Červená krvinka obtěžkaná kyslíkem putuje krevním řečištěm a svůj náklad předá některé tělní buňce. Ta jí na oplátku naloží nepoužitelný oxid uhličitý. Kyslík v buňce při následném procesu vnitřního dýchání pomáhá proměňovat potravu v energii. Jak si to představit? Aby buňky žily, přijímají palivo ve formě potravy. To se však musí něčím podpálit, k čemuž slouží právě kyslík. Čím více ho přijmeme v jednom nádechu, tím lépe využijeme energii z potravy. Ale nejen to. Lépe a rychleji bude probíhat i obnova buněk našeho organismu. Antonín Vraný Zdroj: cs.wikipedia.org, ulekare.cz, tyflonet.cz # KULTURA: Sochařka Marianna Machalová Jánošíková zrak nepotřebuje Její sochy jsou krásné. Vyjadřují hnutí mysli, pohyb těla, prostě život, a to vše díky živé představivosti jejich autorky, sochařky Marianny Machalové Jánošíkové. Protože ani ve snu by nikoho, kdo je vidí, nenapadlo, že jejich autorka přišla o zrak. Marianna Machalová Jánošíková říká, že jako malá neměla typické dětské sny o tom, čím bude. Logicky si pro studium vybrala zemědělskou školu, obor chovatelství, protože její dědeček měl koně a ji to k nim táhlo. Do jejího osudu ale zasáhla nemoc. Od dětství trpí autoimunitním onemocněním kloubů. Jednodušeji řečeno, má revma. Málokdo ale ví, že revma může způsobit také ztrátu zraku. Marianně tato nemoc napadla oči a klouby. V devatenácti letech, kdy je člověk v rozletu, přestávala vidět. Přesto nic nevzdávala a udělala si rekvalifikační kurz pro zrakově postižené lidi. A potýkala se s pocity, že nikam nepatří. „Je vám devatenáct a myslíte si, že vás bude každý chtít, ale jste nezařaditelní. Zůstala jsem doma a přemýšlela, jak si krátit čas mezi operacemi. Maminku napadlo, že bych to mohla zkusit s hlínou. A protože jsem na to měla čas a prostor, začala jsem to zkoušet. Deset let trval styl pokus/omyl, stále dokola,“ vypráví. O zrak definitivně přišla ve dvaadvaceti letech. Přesto říká, že ji mnohem více omezuje deformace kloubů a jejich bolest. „Nevidět je sice velice náročné, ale na bolest si člověk nezvykne nikdy,“ vysvětluje. Nyní pracuje vždy, když je jí dobře. Jedna socha jí podle jejích slov trvá měsíc. A když nemoc dovolí, pracuje šest až osm hodin denně. Inspirace odevšad Inspirace pro její tvorbu přichází ze všech stran. Marianna říká, že má živou představivost díky tomu, že se do dvaadvaceti let mohla na svět dívat. A stačí jí, když slyší báseň, hudbu, prochází se venku. Nejen v tom jí pomáhá manžel Petr a sedmiletá dcerka Eliška. S nimi ráda chodí například na výstavy fotografií a obrazů. „Manžel mi popisuje, co vidí, a já to pak v hlavě vidím svým způsobem také,“ vysvětluje. V hlavě tmu nemá Sama sebou, D. N. A., Bariéra, Carmen, Mámení nebo třeba Bylo, nebylo. Tak se jmenují některé z dlouhé řady jejích soch. Marianna říká, že se jí tvoří v hlavě na základě zvuků a vůní, například. „V hlavě tmu nemám. Vždy si to nejprve v mysli jakoby nakreslím na papír a vymyslím, jak ji budu tvořit. Pak začnu modelovat. Nepoužívám žádné nářadí, jen jediný nástroj, a ani to není vlastně nástroj. Je to plastová kreditka. Ukrajuji a uhlazuji jí drsnou šamotovou hlínu. Prostě mi to s kreditkou jde, a to na ní nemusí nic být,“ směje se sochařka. Dodává, že stále potřebuje mít kontakt s hlínou. Sochy pak nadvakrát vypaluje její muž v peci, kterou postavil. „Velmi mi pomáhá,“ říká. Zajímavostí určitě je, že do každé sochy Marianna vloží dvě srdíčka slepená k sobě. „To, aby jí nebylo smutno,“ vysvětluje umělkyně, která tak soše podle svých slov dává hliněnou duši. Dříve sochy, které jsou plus minus 110 cm vysoké a váží kolem 45 kilogramů, rozřezávala na třetiny a vydlabávala. To už dnes nedělá. „Sochu od spodu navyšuji. Tenkou stěnu, tak na dva cm, a výztuhu z vnitřku přepážky, aby se nebortila. Hned od začátku je to duté, tak už to nemusím dlabat. Je to, jako by se stavělo hnízdo od spodu už do promyšleného tvaru. Hlínu si speciálně míchám doma, je tak pevnější a můžu stavět sochy i v životní velikosti,“ říká. Protože ráda tvoří vysoké sochy, na to, aby se vešly do pece, dbá její manžel. Na barvení používá Marianna ráda barevnou hlínu, nebo třeba různé látky na otlačení struktury. Posledním krokem je leštění. Hlínu podle ní krásně vyhladí oblázky. Seznámení jako podle scénáře Seznámení s manželem bylo jako z filmu. Poprvé se viděli, když bylo Marianně sedmnáct a Petrovi o dva roky více. Na léčení v Tatrách. Dva roky si psali, ale nakonec korespondenci přerušili. Najednou, po čtrnácti letech, Petr Marianně zavolal. Na internetu se dočetl, že se stala ženou roku, je sochařkou a nevidí. „Když jsem po tak dlouhé době slyšela jeho hlas v telefonu, byla jsem šťastná,“ vypráví Marianna s tím, že po nějaké době byla svatba. A nakonec se i přes varování lékařů manželům narodila zdravá dcera. Marianna je krásná rusovlasá žena, která je plná optimismu. „Nemám na výběr,“ říká k tomu. „Protože zítra může přijít den, kdy nebudu moci nic dělat, protože budu mít bolesti. Raduji se proto z každého dobrého dne. A asi má člověk dar optimismu daný. “ Sochy od Tater až po Krušné hory Marianna Machalová Jánošíková vystavuje od východního Slovenska až po západní Čechy. Některé výstavy jsou prodejní, její sochy jsou také ve státní galerii v Jihlavě, některé mají soukromí sběratelé. Před časem byly její sochy k vidění v Galerii v Karlových Varech v rámci karlovarského filmového festivalu. Výstavu přišel osobně zahájit jeho prezident Jiří Bartoška. A nyní sochařka vystavuje v Březnici. „Na vernisáž jsem pozvala modelky, které byly typově podobné mým vystavovaným sochám. Každá socha představuje jeden typ ženy a každá má svůj příběh. S vizážistkou a maskérkou jsme je oblékly a nabronzovaly podle nich až tak dobře, že si lidé mysleli, že jsem sochy dělala podle modelek a ne naopak,“ směje se jako vždy dobře naladěná mladá žena. V hlavě už nosí nápady na další sochy. „Mám vymyšlenou Nostalgii, rozpustilou holku a do toho třeba nějakou abstrakci,“ dodává. Andrea Zunová Zdroj: novinky.cz # SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha číslo 10 Juříček Stanislav (Vsetín) originál Bílý: Kc7, Dh7, Ve2, Sa6, Sc1, Jg3, Ph5 (7) Černý: Ke5, Dc2, Sb1, Pc4, e4, f4, f6 (7) Mat 3. tahem (C+) S uvedenou trojtažkou na diagramu se autor této rubriky něco natrápil! A nebýt programu „Problemist(e)“, který úlohy prověřuje během několika sekund, asi by ji odložil ad acta. Nakonec s ní stejně spokojen není, protože výsledek je, no, řekněme poloviční. Úloha má ideu docela zajímavou, i konstrukci s hezkým úvodníkem a obvyklou dvojtahovou hrozbou, jenže ačkoliv ji přepracovával několikrát, v jedné ze čtyř variant se mu nepodařilo odstranit duálový mat. To hodnotu skladby rozhodně snižuje, takže dlouho váhal, zda ji vůbec publikovat či nikoliv. Nakonec se rozhodl, že ano. Důvodem je právě onen duál, aby na něm demonstroval, proč taková úloha nemůže uspět ve speciálních skladebních časopisech. Ty totiž vyžadují opravdu jen prvotřídní bezchybné práce. Autor ovšem věří, že tento menší technický nedostatek ctěným řešitelům časopisu Zora vadit nebude... Řešení úlohy číslo 8 ze srpna 2018 (Juříček): V klasické úloze existovala řada svůdností: 1. Sc6? Jd5!, 1. Jc5? Kd5!, 1. De5? Sxe5!, 1. Df4/g2? Kd3!, 1. Dg4? hxg4!, 1. Dg6? Jxg6!, 1. Vxh5? Sg5! a 1. Ke2? c1J!. Řešením však bylo 1. Vf5! [2. Jc5 mat] se třemi motivy v pěti variantách: 1. - Kxf5 (přilákání) 2. Jc5 mat, 1. - Se5 (přilákání) 2. Vxe5 mat, 1. - d3 (blokáda) 2. Df4 mat, 1. - Jxf5 (blokáda) 2. Sc6 mat, 1. - Jb3 (krytí hrozbového pole) 2. Df3 mat. Další body za správné řešení soutěže zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Ondreji Čaneckému z Doks, Josefu Lachmanovi z Mladé Boleslavi, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Františku Skoumalovi z Bludova, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. Blahopřejeme!