ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 102 Číslo 16 Srpen 2018 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM Jistěže nakonec na světě zvítězí pravda! STALO SE Austrálie novou pětidolarovku vydala podle připomínek nevidomého chlapce ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně LIDÉ KOLEM NÁS Ještě k echolokaci – vidoucí nevidomý Daniel Kish ZORA RADÍ Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 08/2018 Jak na cestu letadlem Bez peněz do ciziny nelez BUDE VÁS ZAJÍMAT 115 milionů lidí bez zraku. Počet nevidomých prudce vzroste, varuje studie Slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí (Helen Kellerová) ZDRAVÍ Co může za zánět spojivek? SPORT Bazén, nebo přírodní koupání? # ÚVODEM: Jistěže nakonec na světě zvítězí pravda! Zpívá Jarek Nohavica ve skvěle přeloženém (jím samým) textu písně Vladimíra Vysockého, při níž mrazí, Pravda a lež. A hned pro přesnost dodává „Ale až dokáže to, co dokáže lež!“ Je to smutný fakt doby, jíž upravovatelé a lakýrníci skutečnosti přezývají „postfaktická“ a která je fakticky – termín to dokazuje – dobou lži, že nám to tak nějak nevadí. Politici vždycky lhali, ale jen občas, hlavně před volbami. Navíc tak, že se to dalo omluvit například jejich ideálními představami – jak by to být mělo a jak bychom to my, strana ta a ta, opravdu chtěli. To, že se pak všechno nějak zvrtlo opět k umění možného, a jinak to ani vlastně nejde, neusvědčila jejich předvolební sliby ze lží, ale pouze z takříkajíc prognostických chyb. Zato teď…! Nechci ale, jak jsme si ostatně už několikrát řekli, zavádět řeč na politiku – jak redakce, tak i naši čtenáři jsou slušní lidé a takový hluboký pokles si nezaslouží. Spíš obecně mě totiž zaujal původ slova podvod. I hledal jsem a nalezl článek Pavly Loucké z listopadu 1999, publikovaném v časopisu Vesmír číslo 78 na straně 656. Přečtěte si ho, nechtěl bych se, byť s plnou citací, dopustit „tvorby“, kde text jiného autora tvoří dvě třetiny mého dílka. Ale článek stojí za to, byť je spíše lingvistický. Ale i v lingvistice najdete skvělé náměty k přemýšlení, tedy vlastně podněty filosofické an sich neboli o sobě. O konfliktech mezi pravdou a lží v současném veřejném diskursu píše i třeba Radkin Honzák ve svých blozích na Aktuálně, ale kromě nich stojí za to si přečíst i jeho poslední knihu o psychosomatice, byť je to pořádná fuška ji číst. Jmenuje se Psychosomatická prvouka… Ale to vypadá, jako bych si dělal alibi na aktuální číslo Zory! Tak to rozhodně ne – i když jsme si, na rozdíl od shora doporučených témat vybrali spíše letní čtení, které vám, čtenářům, nabízíme zcela bez postranních (rozuměj podvodných – viz doporučený text Pavly Loucké) úmyslů. Doufáme, že se vám i toto číslo Zory bude líbit, byť v něm, ač sudém, najdete i víc než vážné rady Mgr. Zajíce a jeho kolegyně, s nimiž se obvykle setkáváte v číslech lichých. Ale vězte, že právě v právně (to je hezké skoro homonymum, co?) pojatých radách jsem pojal inspiraci k pravdě a lži a podvodu. Čtení, které vás uspokojí, přeje za sebe i redakci Václav Senjuk # STALO SE: Austrálie novou pětidolarovku vydala podle připomínek nevidomého chlapce Australanovi Connoru McLeodovi bylo v roce 2012 pouhých 12 let. Connor od narození nevidí a společně se svou maminkou spustil petici, která se obrátila na australskou banku, aby začala vyrábět bankovky s hmatovým značením, které by pomohlo nevidomým a slabozrakým. Výsledek? Nedávno šla do oběhu nová australská bankovka v hodnotě 5 dolarů, která má náležitosti, jež si Connor přál. Dnes patnáctiletý kluk se tak stal „hvězdou“, o které píše celý svět. Jeho příběh je dojemný i poučný. A velmi pomohl 360 tisícům lidí v Austrálii, kteří jsou nevidomí či jinak zrakově postižení. „Jsem šťastný, že se to podařilo. Je to příjemný pocit. Maminka tady nebude se mnou navždy, aby mi pomáhala. Lidé jako já potřebují mít jistotu, jaké peníze mají v rukou, budeme pak více nezávislí na ostatních,“ řekl Connor McLeod webu news.com.au. K jeho petici se nakonec připojilo 57 tisíc lidí. Jenže před lety to nevypadalo nijak růžově. Reserve Bank of Australia, která bankovky u protinožců vydává, se zpočátku netvářila na požadavky petice nijak nadšeně. Dokonce ji zcela odmítla. Přitom sama pro cizí země vyrábí peníze, na kterých jsou hmatové značky pro zrakově postižené. Pak Connor s matkou navštívili v hlavním městě Canberra jednoho politika, který se rozhodl, že jim pomůže. Až pak se daly věci do pohybu. I když to trvalo více než tři roky. Zvláštní je, že dnes se australská banka pyšní na svých stránkách tím, jak novými bankovkami pomáhá zrakově postiženým. Přitom předtím jednala o používání bankovek pouze s výrobci bankomatů, dalšími finančními ústavy, obchodníky a zdravotně postižené lidi odmítala. Donutil ji k tomu až tlak veřejnosti. Tu veřejnost netradičně symbolizoval a zastupoval dnes patnáctiletý nevidomý Connor McLeod… Daniel Baret Zdroj: Reflex # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ - Přehledně V rámci festivalu „Dny umění nevidomých na Moravě“ se konala v Městské knihovně Havířov ve spolupráci s místní odbočkou výstava obrazů německé zrakově postižené umělkyně Silji Korn. Vystaveno bylo 42 obrazů. Při jejich tvorbě používá Silja Korn pastovité, většinou akrylové barvy, které nanáší štětcem, špachtlí nebo rukama. Pracuje s různými pastami, pískem, provázkem a jinými materiály. Autorka sama říká, že fantazie nezná hranic a každý si může pod jejím obrazem představit něco jiného. Vernisáž doprovodili svým hudebním vystoupením Sylva Mokrošová a Michael Kupka. 12. června vyjeli zájemci z přerovské SONS do Olomouce, kde měli zajištěnou komentovanou prohlídku s pracovníkem Infocentra. Tento poznávací výlet do Olomouce opakují každoročně. Letos prozkoumali historické uličky, navštívili kostel sv. Michala a prošli se parkem. Členové OO Kroměříž se v sobotu 23. června zúčastnili již 17. ročníku Setkání zrakově postižených v Kyjově. Hlavním bodem programu byl výlet na zámek ve Valticích s prohlídkou barokního zámeckého divadla a unikátní bylinkové zahrady. Prohlídek se zhostili erudovaní průvodci. V divadle si dokonce mohli vyzkoušet, jak se „vyrábí“ divadelní vítr, bouře, déšť či krupobití. V bylinkové zahradě zase mohli zapojit hmat, čich i chuť. 23. června proběhla již devátá pouť zrakově postižených na Svatý Hostýn. Za chladného rána se vydalo 17 poutníků – nejvzdálenější dorazil až z východních Čech – na mši, kterou sloužil farář Šolc, patron této pouti. K nebi se vznesly modlitby za všechny, jež Bůh obtěžkal zrakovým postižením. Podle slov otce Šolce je však mnohem horší nevidět vnitřní světlo. Letos poprvé proběhla pobožnost také ve Vodní kapli nad pramenem výtečné vody. Tu si do svých domovů odvezli všichni účastníci této letošní vydařené akce. 28. června se v Ostrově nad Ohří uskutečnila velmi zajímavá a užitečná prezentace pomůcek pro slabozraké. Byl představen VR reader. Jsou to speciální robustnější plastové dalekohledové brýle, po jejichž nasazení lze mechanicky korigovat čtení jak na blízko, tak i do dálky. Nevšední ohlas a obdiv získala víceúčelová kompenzační pomůcka ORCAM, která je určena pro nevidomé i pro částečně vidící uživatele. Miniaturní kamera čte okamžitě a nahlas texty z jakéhokoli povrchu a rozpoznává tváře, výrobky, bankovky nebo barvy. Pořízení obou novinek je velmi nákladné, ale je možné zažádat Úřad práce o příspěvek. Více o akcích se dočtete na sons.cz. # LIDÉ KOLEM NÁS: Ještě k echolokaci – vidoucí nevidomý Daniel Kish V minulém čísle Zory jsme uveřejnili článek o tom, že někteří nevidomí se mohou naučit používat echolokaci k orientování se v prostoru (Naučit se echolokaci, Zora 15). Jedním s takovou schopností je i Američan Daniel Kish, který si umí vytvořit pomocí této techniky v hlavě přesnou mentální mapu svého okolí, že pak prostorem projíždí klidně i na kole. Více o něm se dočtete v následujícím příspěvku. Slepec, který „vidí“: Daniel Kish používá echolokaci jako netopýři Jezdí na kole po městě, podniká divoké sjezdy z kopců, leze po horách. Hraje basketbal. Přitom je odmala nevidomý. Američan Daniel Kish se na svět kolem sebe obrací zvuky a okolí mu odpovídá. A orientovat se podle odrazu zvuku naučil další stovky lidí. Vyžadovalo to však nepřizpůsobivost a boj proti konzervativním konvencím. „To to necháte stát tak daleko od obrubníku?“ volal prý Daniel Kish na redaktora magazínu Men´s Journal, který s ním přijel dělat rozhovor. Novinář se v článku doznal, že auto zaparkoval ledabyle opravdu skoro půl metru od chodníku. Muž, který na něj čekal, stál přitom na zápraží svého domu, nějakých osm metrů od vozu. Ale především neměl oči. I když je Daniel Kish bez nich téměř od narození, jako by viděl. Jiný novinář, ze serveru Smithsonian.com, zaznamenal, jak mu na jeho žádost Kish, zatímco s ním dělal interview při chůzi po svém sousedství přes mobil, popisoval, co „vidí“. „Podívejme se, někdo tady u sousedky hodně zahradničil, protože živý plot a větve stromů dost prořídly,“ hlásil mu do telefonu Kish. Omlouval se však za nedostatek podrobností: „Ale to víte, jedno ucho mám na mobilu.“ Daniel Kish sice nemá oči, ale naučil se „vidět“ s pomocí sluchu. Prakticky sám od sebe zjistil, že schopnost rozpoznávat okolní svět podle zvuku, který vyšleme a který se k nám zase odrazí, totiž nemají jen netopýři či kytovci. Že to dokážou i lidé. Daniel Kish zkrátka vyšle zvuk, typicky mlasknutí, a svět mu odpoví. Otevře mu své dveře. Odhalí se mu, popíše se. Vydá mu o sobě informace. Překvapivě hodně informací. Podle toho, co doputuje zpět do jeho uší a mozku, získá Kish trojrozměrnou představu o vzdálenosti objektů, o struktuře jejich povrchu, o jejich tloušťce či pohybu. O tom, kde jsou v budově dveře a okna. O tom, zda je před ním strom, plot, poštovní schránka, lavička nebo auto. Zda je to osobák, dodávka nebo SUV. Já si s tebou do letadla nesednu, ale jinak je to na tobě O první oko přišel kvůli rakovině v sedmi měsících, o druhé ve třinácti. Zjistil však, že se o okolním prostředí může dovídat skrze zvuk. Začal s tím ve dvou letech. Nechápal mechanismus, o echolokaci, jak se onen proces nazývá, mu řekl jeho kamarád až mnohem později, v jedenácti letech, ale prostě to fungovalo. Dnes říká, že naučit se orientovat podle zvuku pro něj znamenalo totéž jako pro vidoucí naučit se zacházet se zrakem, nic víc. Přišlo to samo. Tím víc je vděčný matce, že mu nechala svobodu být sám sebou, aby onu schopnost mohl objevit. Že mu nezakazovala nic z toho, co dělají kluci. Lítal venku, účastnil se závodů a soubojů na kolech, pral se, nejvíc miloval lezení po stromech. „Že jsem byl kluk, bylo pro mámu důležitější než to, že jsem byl slepý,“ líčí Kish. Když říkal, že by chtěl být hasičem, policistou, doktorem, nikdy mu neřekla, že to není možné, protože je jen nevidomý chlapec. „Jednou mi mamka odpověděla, že jestli se stanu pilotem, nikdy se mnou nepoletí,“ vzpomínal pro magazín Forbes se smíchem, ale dodává: „Nikdy ale neřekla: To nemůžeš.“ To pro něj bylo důležité. A dnes si toho cení tím více, že i kvůli postoji mnohých zavedených slepeckých organizací chápe, že největším závažím není pro slepce absence zraku. Nejvíc je drží stranou od společnosti předsudky a nevědomost a strach, které jsou s temnotou a nevidomými lidmi spojeny. Rodiče, i když byl jeho otec násilný alkoholik a v šesti letech rodinu opustil, podle něj chápali, že „ignorance a strach jsou jen stavy mysli – a že mysl je přizpůsobivá“. Proto mu nechali svobodu, kterou si bral, i za cenu, že si párkrát natloukl nos. A především: nikdy mu neřekli, aby přestal s tím svým mlaskáním. Právě ono mlaskání se pro něj totiž stalo klíčem k okolnímu světu. „Mlaskání pro mě bylo vším,“ říká. Jako když prostor ozáří na moment blesk To díky němu dnes vejde do neznámé restaurace – a „rozhlédne se“. Mlasknutí jazykem o patro mu prozradí, kde jsou v místnosti dveře, a tedy asi toalety, kde jsou sloupy, kde schody do patra, kde stoly. Dalších několik tichých mlasknutí mu pomůže restaurací projít a najít prázdné místo. Hraničí to s magií. V onom ohledu je však Kish rezolutní: žádná kouzla, žádné nadpřirozené schopnosti. To, jak jeho mozek interpretuje zvukové odrazy mlasknutí od jeho okolí, ostatně dokáže velmi sdělně popsat. Přirovnává to k zábleskům. Obraz, který díky echolokaci dostanete, se prý podobá tomu, který vám nabídne opakované škrtání zapalovačem, který nechytne, ve tmavé místnosti. Kish díky echolokačním zábleskům získá 3D perspektivu, ale vnímá i texturu povrchu: každá zní jinak. „Vjem oněch obrazů je pro zkušeného uživatele velmi bohatý. Můžete z něj získat pocit krásy, pocit ostrosti, cokoli,“ cituje ho agentura BBC. „A dokážete též rozlišit architektonické rysy. Jedno mlasknutí vám například ozřejmí, jestli má budova ornamenty, nebo je jednotvárná.“ Není to šarlatánství, věda to potvrdila, jak shrnul například magazín National Geographic. Pokusy, jichž se kromě dvou vidoucích lidí účastnil Kish se svým kolegou, který echolokaci též ovládá, vedly k nezpochybnitelnému závěru. S pomocí magnetické rezonance prokázaly, že se oběma nevidomým dobrovolníkům při zvucích aktivovaly v mozku nejen tradiční oblasti sloužící sluchu, ale též zóny, které jsou obvykle spojené se zrakem. Oba nevidomí muži tak vyhradili zvukovým informacím i část svých mozků, která jinak zachází s vizuálními podněty. Ano, mozek se na výzvu slepoty dokáže adaptovat. A lze mu pomoci. Záleželo totiž na délce praxe a hloubce osvojení si echolokace. Kish, který ji praktikoval déle, zapojoval dotyčnou oblast více než jeho méně zkušený kolega-echolokátor. Hardware máme všichni. Jen ho aktivovat Tím to však nekončí. Kish, a vědci též, trvají na tom, že schopnost echolokace není x-manská, nadlidská dovednost vyhrazená super-lidem. Zvládne ji každý. Nevidomé děti se jí podle Kishe snaží zmocnit intuitivně, dupou, tleskají, aby dostaly zpětnou vazbu. K echolokaci se nedostanou, protože okolí, rodiče, učitelé, autority považují takové jednání za nepřístojné. Je to škoda. Výzkumník Juan Antonio Martínez, který echolokaci zkoumal, totiž zdůrazňuje, že k ní není třeba žádných speciálních fyziologických dovedností. „Budete-li trénovat dvě hodiny denně několik týdnů, naučíte se poznat, máte-li před sebou překážku. Za další dva týdny rozeznáte strom od dlažby,“ uvedl Martínez pro server ScienceDaily. Kish rozpozná budovu na vzdálenost větší než 300 metrů, strom na necelých deset, lidskou postavu na dva metry. A s širokou využitelností echolokace Kish v rozhovoru pro CNN souhlasí: „Mozek je k tomu přinejmenším částečně naprogramován. Je pouze potřeba onen hardware probudit. Musí se aktivovat.“ A on to dokáže. Slepec, který se odmítá přizpůsobit Není ostatně prvním ani jediným nevidomým, který echolokaci ovládá. Byl však prvním, kdo její užití lidmi dokázal uchopit, rozebrat na fragmenty, složit – a začít vyučovat. Poprvé se jí seriózně věnoval na univerzitě. Ve svých tezích připomněl, že o schopnosti nevidomých lidí vnímat předměty ještě před dotykem, pravděpodobně skrze vibrace kůže, psal již Denis Diderot, že však byla lidská echolokace poprvé nevratně prokázána až ve čtyřicátých letech dvacátého století. Později, v roce 2000, založil neziskovou organizaci World Access for the Blind. Od té doby v ní se svými instruktory naučil techniku lidské echolokace, jíž s ohledem na záblesky, jimiž vnímá zvukové signály mozek, říká FlashSonar, stovky žáků. Děti se prý učí nejsnáze, ale zvládnou ji i dospělí. Etablované slepecké organizace však nejsou nadšeny. V roce 2011 inventura jeho spolku říkala, že z 50 slepeckých škol, které kontaktoval, projevily o výuku zájem dvě. A z 1300 agentur, které s nevidomými lidmi pracují, chtělo s Kishovou organizací mít něco do činění jen deset. Na vině jsou konzervativní konvence a zajeté koleje. Nevidomým patří hůl, žádné novoty. Už vůbec ne mlaskání. Samozřejmě, na vině je obava, že nevidomí lidé vydávající zvuky, byť jsou podle Kishe stěží postřehnutelné, by působili asociálně. Jako mentálně postižení. To ať jsou raději uvězněni v ponížené nesamostatnosti, ať jsou raději oběťmi odkázanými na soucit a pomoc druhých, než aby prozkoumávali svět po svém, s odvahou dávat o sobě vědět jinak než ostatní. To proto Daniel Kish odpovídá, že problém pro něj není slepota, ale předsudky a společenské konvence. Konvence, které udržují nevidomé lidi v pozici „podceňovaných, paternalisticky ochraňovaných, omezovaných, hlídaných, považovaných za slabé, zranitelné nebo jinak nezpůsobilé a neschopné“. Chyba je, že svět má za to, že nevidomé lidi „spasí“ vidoucí většina. „Jenže v historii bylo jen velmi málo marginalizovaných populací, které dosáhly svobody tím, že jim ji udělila slušnost jiných,“ namítá v rozhovoru pro The New Standard Kish. „Svobodu a volnost si bylo obecně nutné vydobýt, často vybojovat za vysokou cenu.“ A to mají podle něj udělat i lidé, kteří nemohou vidět. A co pro ně mohou udělat ti ostatní? „Zapomenout na vše, co si kdy mysleli, že o slepectví vědí,“ odpovídá Kish. To proto o něm mnozí říkají, že je „výjimečný“, to když chtějí dát najevo nesouhlasný odstup, ale zůstat slušní. Nebo že je „ničitelem mostů“, případně „osinou v zadku“, když se rozhodnou nezdráhat se. A to proto Daniel Kish na rozdíl od jiných lidí bez zraku jezdí na kole, leze po horách a kempuje. A to proto naučil samostatnému životu stovky dalších. Mimochodem, jeho neziskovka prý žádného zájemce o studium neodmítá kvůli nedostatku peněz. David Lorenc, Xman.cz Zdroj: idnes.cz Daniel Kish Narodil se v roce 1966. Vystudoval psychologii a speciální pedagogiku. Stal se prvním nevidomým, který ve Spojených státech dostal certifikát specialisty pro orientaci a mobilitu. V roce 2000 založil vlastní neziskovou organizaci World Access for the Blind, jeho práce inspirovala vědecký zájem o lidskou echolokaci. Procestoval celý svět, v hloubi duše je však prý samotář, jemuž je nejlépe v divoké přírodě. Když věci promluví Dřevo podle Kishe odráží teplejší, jednotvárnější zvuk než kov, listy na rozdíl od dřeva zvuk nejen odrážejí, ale též rozlámou, rozptýlí jeho vlny. Tvrdé povrchy obecně odrážejí relativně lépe, měkké, jako například nábytek, jsou obtížněji slyšitelné. Déšť má tendenci tím, že objekty pokryje vodou, odrazy unifikovat. Sníh zvuk vstřebává, tím více však vyniknou věci, které zasněžené nejsou. Hlučné prostředí echolokaci samozřejmě ztěžuje, prý však neznemožňuje. „Můžeme to přirovnat k jízdě autem za velkého deště,“ říká Kish. Jiný jeho kolega dodává, že echolokaci lze používat i v hluku metra: „Je to, jako byste v davu uslyšel známý hlas.“ Zvířata vítězí Jakkoli může echolokace člověku pomoci, zvířata ho v ní vždy předčí. Například delfíni dokážou vyslat až dvě stě zvukových signálů za vteřinu, člověk jen čtyři nebo pět. Netopýři umí díky ultrasonickým frekvencím identifikovat na několik metrů objekt velikosti komára. „Pro mě musí být předmět alespoň velikosti sněhové koule,“ porovnává Kish. Bolest je cenou za svobodu Jeho učitelský přístup nejen při výuce techniky FlashSonar, ale i dalších, například socializačních dovedností, rozhodně nebere ohledy na nevidomé studenty. „Většinu života jsem o sobě neuvažoval jako o nevidomém. Ve skutečnosti jsem se považoval za chytřejšího, čilejšího, silnějšího a obecně schopnějšího než jiní chlapci mého věku,“ říká. Podobnému sebevědomí chce otevřít cestu i pro své žáky. Není to ale zadarmo. K jeho výuce echolokace a samostatnosti patří i nárazy a pády. Své žáky například bere i na sjezdy na horských kolech. „Máte přehlcený mozek. Máte pocit, že slyšíte každý keř, každý strom,“ přiblížil zážitek novináři jeden z Kishových instruktorů Brian Bushway. Sám Kish nezastírá, že má za sebou pár zranění. „Bolest je cenou za svobodu,“ říká. Známou se pak stala jeho věta: „Narazit do sloupu je prostě srážka, ale nikdy nedostat dovoleno vrazit do sloupu, to je pohroma.“ # ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 08/2018 Věříme, že pro většinu čtenářů příjemné léto neznepříjemníme tématy, kterým se budeme v srpnové rubrice ze Sociálně právní poradny věnovat, tedy - pomluva – může jí být i pravdivá informace? - exekuce – tentokrát se kolegyně JUDr. Václava Baudišová zaměřila na podrobnější informace o jejím zahájení, průběhu i skončení. Dotaz: „Může být za pomluvu označena informace, která je sice pravdivá, ale je pro člověka, jehož se týká, značně nelichotivá, až urážlivá?“ Pro zpracování tohoto dotazu zvolíme opačný postup, než bývá v našich článcích zvykem, a jednoznačnou odpověď uvedeme hned na začátku: z právního hlediska pravdivou informaci, ať už je její dopad jakkoliv dehonestující, za pomluvu označit nelze. To však neznamená, že sdělování, šíření či zveřejnění takové informace by s sebou nemohlo nést pro jejího šiřitele negativní právní následky. Právní úpravu zabývající se výslovně pomluvou nalezneme v trestním zákoníku (z. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jde o trestný čin (přečin) upravený v ustanovení § 184, jehož první odstavec skutkovou podstatu pomluvy definuje takto: „Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.“ Z této trestněprávní definice tedy jasně plyne, že musí jít o údaj nepravdivý, pokud by šlo o údaj pravdivý, o pomluvu by se nejednalo. Za zmínku stojí ještě tzv. kvalifikovaná skutková podstata přečinu pomluvy uvedená v odstavci 2: „Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Ve světle tohoto odstavce tedy nelze než doporučit, abychom všichni pečlivě zvažovali, zda nepublikujeme pomocí internetu informace, které by mohly někomu ublížit. I v případě pravdivé, ale dehonestující informace by se mohlo jednat např. o přestupek proti občanskému soužití podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích (z. č. 251/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů), cituji: „Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že a) jinému ublíží na cti tím, že ho zesměšní nebo ho jiným způsobem hrubě urazí,“ Zde již není o pravdivosti zesměšňující či urážející informace, která by jinému ublížila, řečeno nic, z čehož tedy jasně plyne, že i pravdivá informace, která by splnila výše uvedené parametry, by mohla být posouzena jako přestupek. Za spáchání tohoto přestupku je možné udělit sankci ve formě pokuty až do výše deseti tisíc korun českých. A dále šíření dehonestujících informací bez ohledu na jejich pravdivost brání ochrana osobnostních práv, jejichž úpravu nalezneme v občanském zákoníku (z. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z občanského zákoníku citujme nejdříve § 81 odst. 2: „Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.“ A dále § 82 odst. 1 obecně stanoví možnost ochrany při zásahu do výše uvedených chráněných osobnostních práv: „Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.“ Z uvedených ustanovení úplně jasně neplyne, že by bylo možné se v případě dotčení cti či vážnosti uvedením nějaké dehonestující (ač pravdivé) informace domáhat také odškodnění tzv. nemajetkové újmy v penězích, to je možné dovodit až z ustanovení § 2956, a následujících, která říkají např. toto: „Vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.“ Při posuzování každého jednotlivého případu bude velmi podstatné, aby dotčený člověk byl schopen skutečně doložit, že žalovaný opravdu nějaký údaj o něm někomu jinému sdělil nebo ho nějak zveřejnil, dále pak soud bude velmi pečlivě zvažovat, zda a k jak velké újmě tím mohlo dojít. Při příliš striktním lpění na ochraně osobnostních práv by mohlo na druhé straně dojít prakticky ke znemožnění jakékoliv kritiky; i proto můžeme citovat právní větu stanovenou v judikatuře Nejvyššího soudu: „Pro odlišení kritiky od neoprávněného zásahu je rozhodující hledisko pravdivosti, věcnosti, objektivnosti a kritikou sledovaného cíle. Na závěr této pasáže uveďme, že v případě občanskoprávní cesty řešení sporu se žalobce domáhá ochrany u příslušného soudu, v případě trestněprávní cesty se může poškozený, popř. i svědek obrátit buď na Policii České republiky, státního zástupce nebo na příslušné oddělení obecního úřadu. Exekuce (podrobněji) Předpokladem zahájení exekuce je pravomocné a vykonatelné rozhodnutí coby řádný exekuční titul, o kterém už jsme psali minule. Věřitel – v exekučním řízení oprávněný – je oprávněn podat návrh, jestliže mu dlužník – povinný – ve lhůtě stanovené v titulu nezaplatí. Bohužel dlužník často zaujme pozici mrtvého brouka, což náklady exekuce jen zvyšuje. Rozlišujeme samotný dluh, tedy jeho jistinu, a tzv. příslušenství dluhu, tedy úroky, úroky z prodlení, případné smluvní pokuty a také veškeré náklady spojené s vymáháním dluhu, což jsou soudní poplatky a jiné hotové výdaje, odměna advokáta, odměna exekutora). Pozor, věřitel není povinen před zahájením exekuce dlužníka o úhradu dluhu upomínat. Oprávněnost návrhu ještě zkontroluje soud, protože pověřuje provedením exekuce konkrétního exekutora, kterého si věřitel vybere. Prostor pro nějakou exekutorskou zvůli zde tedy není. Po vydání pověření exekutor bez vědomí dlužníka prolustruje různé databáze (katastr nemovitostí, evidenci motorových vozidel) a obešle banky, zdravotní pojišťovny, stavební spořitelny, penzijní fondy, ČSSZ. Zjistí-li postižitelný majetek nebo příjem dlužníka, vydá exekuční příkaz (jeden nebo i více). Tím exekutor zajistí, že dlužník majetek neukryje. Exekuční příkaz určuje konkrétní způsob provedení exekuce. Proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek. Vyrozumění o zahájení exekuce a exekuční příkazy pak exekutor pošle dlužníkovi s výzvou k dobrovolné úhradě celého dluhu do 30 dnů od doručení výzvy s tím, že v takovém případě bude odměna exekutora o polovinu nižší. V této i v pozdější fázi exekuce je možné s exekutorem sjednat splátkový kalendář. Splátky musí být samozřejmě přiměřené výši dluhu. Výhoda snížené odměny exekutora tím ale padá. Způsoby provedení exekuce můžeme rozdělit na invazivní a neinvazivní. Neinvazivní způsoby exekuce mají přednost. Nejjednodušší je přikázání pohledávky. Dlužník má v ideálním případě peníze u banky, má tedy za bankou pohledávku. Exekutor přikáže bance, aby pohledávku ve výši dluhu s příslušenstvím uhradila namísto dlužníkovi jemu. Dalšími neinvazivními způsoby provedení exekuce jsou pravidelné srážky ze mzdy a z příjmu nahrazujícího mzdu, nejčastěji z důchodu. Invazivními způsoby exekuce jsou typicky prodej movitých věcí, dále prodej jeho nemovitosti, prodej členského podílu v družstvu a vyklizení bytu. U exekucí pro výživné na nezletilé děti lze nově zabavit i řidičský průkaz, a tento postup je prý docela účinný. Netýká se ale rodičů, kteří řidičák potřebují k výkonu povolání. Nakonec shrneme hlavní oprávnění dlužníka: Základní obranou dlužníka je návrh na zastavení exekuce. Návrh bude úspěšný, jestliže dluh platně zanikl, například tak, že dlužník platně započetl svoji pohledávku proti pohledávce věřitele. Neúspěšný naopak zcela určitě bude, pokud dlužník bude jen opakovat svoji argumentaci z předchozího řízení před soudem. Návrh na odklad exekuce je přípustný z odůvodněných a nezaviněných sociálních důvodů na straně dlužníka nebo lze-li očekávat, že exekuce bude zastavena. Z exekuce prodejem movitých věcí jsou vyloučeny tyto věci: a) běžné oděvní součásti, včetně prádla a obuvi, b) obvyklé vybavení domácnosti, zejména lůžko, stůl, židle, kuchyňská linka, kuchyňské nářadí a nádobí, lednička, sporák, vařič, pračka, vytápěcí těleso, palivo, přikrývka a ložní prádlo, pokud hodnota takové věci zjevně nepřesahuje cenu obvyklého vybavení domácnosti, c) studijní a náboženská literatura, školní potřeby a dětské hračky, d) snubní prsten, písemnosti osobní povahy, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se povinného nebo členů jeho rodiny a nosiče dat těchto záznamů, pokud nelze takové záznamy přenést na jiný nosič dat, a jiné předměty podobné povahy, e) zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný nebo člen jeho domácnosti potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě (sem můžeme velmi pravděpodobně zařadit i zvláštní pomůcky, na něž povinný získal příspěvek), f) hotové peníze do částky odpovídající dvojnásobku životního minima jednotlivce (nyní tedy částky 6820 Kč), g) zvířata, u nichž hospodářský efekt není hlavním účelem chovu a která slouží člověku jako jeho společník. Pravidla pro exekuci srážkami ze mzdy a podobných příjmů jsou následující: od čisté mzdy se odečte tzv. nezabavitelná částka a zbytek se rozdělí na třetiny. V případě nepřednostních pohledávek lze srazit pouze 1/3 zbytku čisté mzdy, v případě přednostních pohledávek i druhou 1/3. Maximálně lze tedy srazit 2/3 zbytku čisté mzdy, poslední 1/3 vždy zůstane dlužníkovi. Přednostními pohledávkami jsou výživné, náhrada škody na zdraví a škody způsobené trestným činem, pohledávky státu, nedoplatky na zdravotním a sociálním pojištění. Pro konkrétní výpočet (včetně vypočtení nezabavitelné částky) doporučujeme některou z internetových kalkulaček, např. zde: http://ekcr.cz/?p=kalkulacka_1 Exekuci nepodléhají dávky pomoci v hmotné nouzi, porodné, pohřebné, příspěvek na bydlení, příspěvek na mobilitu, příspěvek na zvláštní pomůcku a příspěvek na péči. Zabaví-li exekutor u dlužníka věc, která mu nepatří, může se její vlastník domáhat jejího vydání tzv. vylučovací žalobou. Své vlastnické právo ale musí prokázat. Za Sociálně právní poradnu SONS v Praze Luboš Zajíc a Václava Baudišová # Jak na cestu letadlem Dovolené jsou v plném proudu, proto není od věci připomenout si práva osob se zdravotním postižením a osob s omezenou schopností pohybu a orientace v letecké dopravě, jak je před lety přijal Evropský parlament a v roce 2012 Evropská komise k nim vydala výklad. V Zoře jsme se tomuto tématu věnovali v obsáhlém materiálu, který po aktualizaci více méně přetiskujeme. (Jeho autorem byl Jan Urbánek z Metodického centra odstraňování bariér SONS.) Koho se tato práva v letecké dopravě týkají? Týkají se postiženého cestujícího s průvodcem i bez něj, se psem i bez něj. V rámci Evropy se týkají celého řetězce letecké dopravy, tedy od příchodu na letiště přes let letadlem, případné přestupy až po pomoc na letišti v cíli cesty. Své postižení není handicapovaný povinen prokazovat žádným lékařským potvrzením. Je pouze povinen avizovat potřebu pomoci, a to nejméně 48 hodin předem. Za takových okolností je mu garantováno právo na pomoc na letištích i v letadlech. Povinnost pomoci se přitom vztahuje na všechna dostatečně velká evropská letiště, konkrétně ta, která přepraví ročně alespoň 150 tisíc cestujících. V případě České republiky tuto podmínku splňují Letiště Václava Havla Praha-Ruzyně, Mezinárodní letiště Brno-Tuřany a Mezinárodní letiště Leoše Janáčka Ostrava-Mošnov. Komu byste měli potřebu asistence hlásit? Ideálně již při rezervaci tomu, kdo vám let zajišťuje. Jde-li tedy například o cestovní kancelář, pak jí, kupujete-li si letenku přímo od aerolinky či nějakého zprostředkovatele, pak jemu atd. Dotyčný prodejce by vám měl říci vše potřebné, stejně jako zajistit, aby vám byla pomoc poskytnuta nejen při odletu, ale i dále v přepravním řetězci, tedy například při přestupu či na cílovém letišti. Zejména v případě cesty bez průvodce se však může hodit znát přímý kontakt na asistenční službu na letišti, kde vaše cesta začíná. V případě těch českých proto uvádíme telefonní i emailové spojení na konci článku. Co vše lze od asistence očekávat? U samostatně cestujícího zrakově postiženého jde především o doprovázení z předem domluveného místa na letišti skrz odbavení, bezpečnostní prohlídku, nástup do letadla (včetně nalezení správného místa), doprovod k toaletě (nikoli však asistenci na ní), po výstupu z letadla pak pomoc s nalezením zavazadel či doprovod na navazující letecký spoj. Vše zásadně bezplatně. Jak je to s vodicím psem? U něj máte právo na přepravu zdarma a – pokud je to možné – nejlépe spolu s vámi na palubě. Je však nutné mít na paměti, že pes musí splňovat všechny národní i mezinárodní požadavky, které mohou být v závislosti na destinaci i značně složité. Proto je vhodné si je zjistit v dostatečném předstihu. Jít může například o doklady, vakcinaci či karanténu. A co při cestě s průvodcem? Zde je asi nejzajímavějším faktem to, že se po aerolinkách vyžaduje vyvinutí veškerého přiměřeného úsilí k tomu, aby mohl doprovod sedět vedle vás, a to i za cenu přesazení jiného pasažéra. Tím spíše, pokud jste o svém postižení aerolinky uvědomili dopředu. Některé problematické situace a na způsoby jejich řešení Může se vám stát, že vás jako zrakově postiženého budou v rámci asistence chtít bezdůvodně posadit na kolečkové křeslo. Pokud se neradi vozíte, trvejte na tom, že půjdete po svých. Může se stát, že vám odmítnou pomoci úplně. V takovém případě porušují nařízení, pokud jste svou potřebu avizovali alespoň 48 hodin dopředu. Právo vyžádat si asistenci máte dokonce i při nedodržení lhůty 48 hodin, aerolinky i letiště jsou za takových okolností však povinny pouze vyvinout přiměřené úsilí k uspokojení vašich potřeb. Při dodržení lhůty 48 hodin máte nicméně asistenci nařízením garantovánu. Může se vám konečně stát i to, že vás s odkazem na vaše postižení odmítnou přepravit. V takovém případě jsou povinni vám okamžitě sdělit důvod, a na požádání vám navíc musí odůvodnění poslat do pěti dnů i písemně. Aerolinky také mohou u cestujícího, který není soběstačný, požadovat, aby letěl s doprovodem. Jsme však toho názoru, že se relativně vágní pojem soběstačnosti nevztahuje na osoby, které mají postižený pouze zrak. V každém případě musí být vynucení doprovodu odůvodněno jasným a konkrétním odkazem na platnou legislativu. Abyste podobným překvapením při cestách bez průvodce pokud možno předcházeli, doporučujeme o svém postižení a potřebě asistence informovat co nejdříve, nejlépe již při rezervaci. A co dělat v situaci, když budete s úrovní asistence z jakéhokoli důvodu nespokojeni? Stěžovat si můžete buď rovnou na samotném letišti, nebo přímo u regulátora, kterým je pro tyto účely Úřad pro civilní letectví, jehož kontakt najdete opět na konci článku. Tento úřad můžete využít i ke stížnostem na zahraniční letiště či aerolinky, on sám je pak povinen vaši stížnost postoupit relevantnímu sesterskému regulátorovi. Upozorňujeme ještě, že každé letiště má povinnost publikovat standardy kvality asistence, a protože všechna naše letiště tuto povinnost dodržují, uvádíme v rámci popisu každého z nich i odkaz na plné znění této jeho interní normy. Letiště Václava Havla Praha-Ruzyně Na Ruzyni se o asistenci stará firma MaidPro Service. Její služby lze objednat na telefonním čísle 220 111 220, případně na prm@prg.aero. Při příjezdu na letiště vás vyzvednou na zastávce autobusu či stanovišti taxíku do 15 minut od nahlášení, pokud potřebu asistence avizujete alespoň 48 hodin před odletem, alternativně též do 5 minut při nahlášení u informací či check-inu na terminálech 1 a 2. Odbaveni budete přednostně. Případnou nespokojenost můžete hlásit emailem na pripominky@prg.aero. Odkaz na Normu kvality: http://www.prg.aero/Files/cs/Sluzby/Odbaveni/norma_kvality.pdf Mezinárodní letiště Brno-Tuřany Na brněnském letišti se o asistenci starají přímo zaměstnanci letiště. Jejich pomoc přitom lze objednat na telefonním čísle 545 521 600, alternativně též e-mailem na adrese handling@airport-brno.cz. Doprovod lze domluvit jak z přilehlého parkoviště, tak i z autobusové zastávky, která je pouhých 10 metrů od terminálu. Požádat lze též osobně, v kanceláři vedoucího odbavení cestujících. Odkaz na Normu kvality: http://www.brno-airport.cz/download/pomoc_invalidum.pdf Mezinárodní letiště Leoše Janáčka Ostrava-Mošnov I na ostravském letišti poskytují asistenci přímo zaměstnanci letiště. Doprovod lze objednat u bezpečnostního dispečinku na telefonním čísle 597 471 151, případně též e-mailem na adrese bd@airport-ostrava.cz, v kopii na stowing@airport-ostrava.cz. Doprovod se poskytuje z parkoviště P1, autobusové zastávky před příletovým terminálem a přepážky informací v odletovém terminále či odbavovací přepážky/check-inu v odletové hale. U každého z těchto míst je buď tlačítko, kterým lze pomoc přivolat, nebo personál letiště. Využít však můžete i uvedený telefon. Ostravské letiště vám garantuje při avizování požadavku na asistenci nejméně 48 hodin před odletem čekací dobu maximálně 10 minut, bez předběžného nahlášení pak budete čekat nejvíce 25 minut. Případné stížnosti se přijímají e-mailem na adrese prm@airport-ostrava.cz. Odkaz na Normu kvality: http://www.airport-ostrava.cz/UserFiles/File/Ke_stazeni/Sm-01809-1%201-68-prava_osob_se_zdravotnim_pos.pdf Úřad pro civilní letectví Dohlíží jako regulátor na dodržování zákona. Při porušení zákona lze Úřadu poslat stížnost, ať již se porušení dopustilo letiště či aerolinka, a to jak ta česká, tak i zahraniční. Úřad též dohlíží na dodržování závazků uveřejněných v normách kvality. Adresa: K letišti 1149/23, 160 08 Praha.Tel.: +420 225 421 111 E-mail: podatelna@caa.cz Jan Urbánek # Bez peněz do ciziny nelez Protože si Česká republika stále zachovává svoji jedinečnou měnu, před každou cestou do zahraničí musíme vyřešit otázku, jak a čím tam budeme platit. Na co vše si při obstarávání valut dávat pozor? Řadu plateb je v zahraničí možné provést bezhotovostně, tedy platební kartou. Tato varianta placení je při dodržování bezpečnostních pravidel pro používání karty pohodlná, bezpečná a levná. Minimalizujete tak možnost krádeže, ztráty nebo poškození peněz. Platební karta se vám ve vodě nerozmočí, a když kartu hned po její ztrátě zablokujete, budou peníze na vašem účtu v bezpečí. Platit kartou je zároveň levné, tedy pokud vaše banka nemá nevýhodný kurz. „Banka totiž převádí bezhotovostně cizí měny v kurzu devizy-prodej, který je v průměru o přibližně10 haléřů na jedno euro nebo americký dolar výhodnější než kurz valuty-prodej určený pro směnu bankovek a mincí. Za platbu kartou v zahraničí navíc obvykle neplatíte žádné poplatky, náklady na směnu banky zahrnují do směnného kurzu,“ vysvětluje Lukáš Zelený, vedoucí právního oddělení spotřebitelské organizace dTest. Bez hotovosti (valut) se ovšem v zahraničí mnohdy neobejdete. Zahraniční bankovky a mince si zajistěte ještě v České republice, protože s nabídkou naší měny byste uspěli maximálně v bankách sousedních států, a mnohdy jen v příhraničí. Alternativně byste si také mohli vyzvednout cizí měnu v zahraničí v bankomatu. Tato varianta však bývá zatížena citelným poplatkem, a to i v řádu stokorun za jeden výběr. Peníze také mohou být směněny v horším kurzu. Ještě horší podmínky pro výběr v zahraničních bankomatech bývají stanovené pro kreditní (úvěrové) karty a ve většině případů se na ně nevztahuje bezúročné období. Před odjezdem na dovolenou si proto zjistěte, jak vaše banka zpoplatňuje výběry ze zahraničního bankomatu, a podle toho se hotovostí vybavte ještě před cestou. K nákupu eur, amerických dolarů, případně jiných měn můžete využít hustou síť poboček tradičních bank. Nové banky klasické směnárenské služby zpravidla nenabízejí, ale bezhotovostní platby a výběry peněz ze zahraničních bankomatů samozřejmě umožňují. „Valutové kurzy v bankách jsou v porovnání se směnárnami mírně vyšší a banky si k nim ještě připočítávají poplatek, který se odvíjí od výše směňované částky. Kurz a směnárenský poplatek vyhlášený bankou platí ve všech jejích pobočkách na našem území,“ uvádí Lukáš Zelený. Pro valuty se můžete vydat i do směnárny, za kterou ale možná budete muset cestovat desítky kilometrů, nebydlíte-li ve velkoměstě nebo v turisticky exponovaném místě. Směnárny většinou nabízejí výhodnější kurzy, ale bohužel se zde můžete setkat s nekalými praktikami směnárníků. Buďte proto obezřetní, pročtěte si recenze a diskuse na toto téma na internetu a vydejte se do té, se kterou mají klienti dobré zkušenosti. Každá směnárna je povinna vám před transakcí poskytnout informaci o sobě (název, sídlo, provozovna, kontakt), o transakci (měna, objem transakce, směnný kurz, poplatky, celková vyplacená částka, datum a čas) a o vašich dalších právech, například možnostech reklamace. Vždy tento doklad vyžadujte, zkontrolujte na něm uvedené údaje a uschovejte si ho pro případnou reklamaci. Chce-li po vás směnárna podpis tohoto dokladu, podepište až po přečtení a zkontrolování. Po provedené směně je směnárna povinna vám vystavit doklad o transakci. Opět tento doklad vyžadujte. „Pokud směna neproběhla podle předtransakčního dokladu, například je jiný směnný kurz či celková vyplacená částka, reklamujte službu hned na místě u odpovědného pracovníka. Jestliže směnárna vaši reklamaci neuzná, máte možnost si stěžovat u České národní banky, která může se směnárnou zahájit správní řízení a udělit jí pokutu,“ říká Zelený. A dodává: „V její kompetenci však není vymáhání náhrady škody způsobené vám směnárnou. Odškodnění je třeba řešit jako soukromoprávní spor nebo prostřednictvím finančního arbitra.“ Zdroj: dTest # BUDE VÁS ZAJÍMAT: 115 milionů lidí bez zraku. Počet nevidomých prudce vzroste, varuje studie V současné době žije na Zemi asi 36 milionů nevidomých lidí. V polovině století se jejich počet zvýší na více než 115 milionů, tvrdí vědci v nově vydané studii. Hlavní příčinou toho, že se počet nevidomých během třiceti let ztrojnásobí, je rychlý nárůst celosvětové populace a především její stárnutí. Uvádí to výzkumníci v práci, která vyšla v odborném časopise Lancet Global Health. Velmi podobnou rychlostí bude stoupat i počet osob se středním až vážným poškozením zraku, ve stejné době stoupne z 217 milionů na 588 milionů. Nejvíce postiženými oblastmi se stanou Asie a Afrika – právě tam totiž bude žít většina osob se zrakovým postižením. Autoři k tomu dospěli poté, co analyzovali údaje ze 188 zemí celého světa. Současně popsali, že lidstvo se v boji proti slepotě zlepšuje. Počet nevidomých totiž procentuálně klesá; ještě roku 1990 to bylo 0,75 procent, roku 2015 už jen 0,48 procent. Stejně tak se zmenšilo procento osob s vážným poškozením zraku: z 3,8 procent na 2,9 procent (za stejnou dobu). Péče se zlepšuje, nevidomých přibývá „Téměř určitě je to díky zlepšené kvalitě zdravotnické péče, například operacím zákalu,“ uvedl spoluautor studie Rupert Bourne z Anglia Ruskin University. Ani lékařský a vědecký pokrok ale nestačí na to, aby se absolutní počet lidí s poškozením zraku snižoval. Růst populace a stárnutí jsou příliš silné faktory. Zejména v rozvojových zemích se lidé dožívají stále vyššího věku, který je typicky spojený se ztrátou zraku, respektive s vážnými chorobami zraku. Autoři práce vycházeli z projekcí OSN, které popisují, jak a kde budou na Zemi nejvíce přibývat lidé. Studie nepočítá s tím, že by se objevila nějaká revoluční léčebná metoda, nebo že by mohlo dojít k zásadnímu přelomu v diagnostice této choroby. Bourne ale doporučuje, aby především rozvojové země do diagnostiky a léčby začaly rychle investovat, péče o nevidomé může být značně nákladná, zejména v zemích, které na tento nárůst nejsou připravené. „Investice do léčby se ukázala jako velmi výnosná – přináší nemocným lepší kvalitu života a také je díky ní pravděpodobnější, že budou moci pracovat,“ dodal vědec. kar zdroj: ČT24 # „Slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí.“ Před 50 lety zemřela zázračná Helen Kellerová Nemoc v dětství ji připravila o zrak i sluch, přesto se později naučila číst, psát i mluvit. Vystudovala vysokou školu, stala se slavnou spisovatelkou a svůj život zasvětila práci ve prospěch podobně postižených. „Slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí,“ zní jeden z jejích výroků. Helen Kellerová, snad nejslavnější hluchoslepý člověk světa, zemřela 1. června 1968, přesně před padesáti lety. Proslulý americký spisovatel a novinář Mark Twain při jisté příležitosti uvedl, že dvěma nejzajímavějšími postavami 19. století jsou Napoleon a Helen Kellerová. Faktem je, že příběh hluchoslepé spisovatelky zasáhl i hluboko do století dvacátého. Stala se jednou z nejvýraznějších osobností své doby, ačkoliv první léta jejího života tomu sotva napovídala. Helen Kellerová se narodila 27. června 1880 v Tuscumbii, malém městě amerického státu Alabama, v bohaté jižanské rodině. Jejím otcem byl kapitán Arthur H. Keller, bývalý důstojník u armády Konfederace, který v době narození dítěte pracoval jako redaktor a vydavatel místních novin. Jeho druhá žena, Kate Adamsová, měla o dvacet let méně než on a Helen byla jejich prvním potomkem. Spokojená rodina žila v domě obklopeném rozsáhlou zahradou, na které se malá Helen učila prvním krůčkům. Idylické dětství ale po pouhých 19 měsících rozmetal úder neznámé choroby, snad šlo o spálu nebo silný zánět mozkových blan. Přivolaný lékař konstatoval, že dítě nemá velkou naději přežít. Vysoké teploty však opadly a zdálo se, že Helen nemoc zázračně porazila. Až později se ukázalo, že ji choroba připravila o zrak i sluch. Nevzala jí však chuť k životu. Dívka se postupně naučila několik desítek základních znakových posunků, díky kterým omezeně komunikovala s okolím. Zvládala jednoduché úkony, ráda si hrála se psem, kamarádila s dcerkou rodinné černošské kuchařky Marthou. Jenže také si začala bolestně uvědomovat, že cosi postrádá, že ostatní zvládají něco, co ona nedokáže. „Někdy jsem stála mezi dvěma osobami, které spolu mluvily, a dotýkala se jejich rtů,“ vzpomíná ve své nejslavnější knize Příběh mého života. Pochopila, že druzí se snad dorozumívají ústy, sama se snažila promluvit, ale bez úspěchu. Propadla zoufalství, stalo se z ní neposlušné, divoké dítě, kterým zmítaly záchvaty zuřivosti. Rozbíjela, na co dosáhla, křičela a kopala kolem sebe až do úplného vyčerpání. Naděje od vynálezce telefonu Helen se stala zcela nezvladatelnou. Když jednou zamkla svou matku na celé dopoledne ve spíži, rodiče se rozhodli vyhledat pomoc. Lékařský specialista jim sice potvrdil, že jejich dítě nikdy nebude moci vidět ani slyšet, ale poslal je za odborníkem, který se věnoval hluchým dětem. Tímto mužem byl tehdy už renomovaný Alexander Graham Bell, profesor fyziologie řeči, fyzik a vynálezce. K jeho nejslavnějšímu vynálezu, telefonu, Bella původně vedla právě snaha pomoci lidem s poruchami sluchu. Bell pomohl pro Helen zajistit domácí učitelku z bostonského Perkinsova institutu pro slepé. Jednadvacetiletá Anne Sullivanová, sama někdejší pacientka ústavu, ztratila většinu zraku v pěti letech. Po několika operacích se jí však vidění částečně vrátilo a ona se rozhodla věnovat svůj život péči o stejně postižené. Do domu Kellerových dorazila 3. března 1887. „Tehdy jsem nevěděla, že právě prožívám nejvýznamnější den svého života. Nemohla jsem tušit, kolik překvapení pro mě chová budoucnost. Byla jsem zmalátnělá po dlouhých záchvatech zlosti a hněvu, které mě zeslabovaly už po mnoho týdnů. – Najednou jsem ucítila blížící se kroky. Vztáhla jsem ruku, někdo mě uchopil a já byla vyzdvižena v náručí té, která mi přišla odhalit všechny věci, a více než to – která přišla, aby mě milovala,“ vzpomínala později Kellerová. Sama Sullivanová popsala své první setkání s Helen méně poeticky: „Sotva jsem vkročila na schody, vrhla se na mne s takovou silou, že by mne jistě porazila, kdyby kapitán Keller nebyl stál za mnou.“ Zázrak pod pumpou Sullivanová okamžitě začala Helen vyučovat prstovou abecedu pomocí vyťukávání znaků do různých částí ruky. Prvním slovem, které se měla pomocí tzv. Lormovy hmatové abecedy naučit, byla „panenka“, anglicky „doll“. Helen si vzala hračku do jedné ruky, do druhé zatím Anne ťukala písmenka. A následovala další slova: bonbon, talíř, klíč, míč, hrnek. Jenže přestože Helen byla schopná pohyby prstů opakovat, stále nerozuměla tomu, co to znamená. Zázračný průlom nastal až o měsíc později. Když 5. dubna 1887 učitelka se žačkou trávily den na zahradě, dostala Sullivanová při pohledu na pumpu nápad, který změnil vše. Pustila dítěti na ruku ostrý, ledový proud a zároveň do druhé stále usilovně hláskovala VODA. A Helen pochopila. „Stála jsem tiše a soustředila jsem všechnu pozornost na pohyb jejích prstů,“ popsala později Kellerová. „Najednou jsem pocítila jakési nejasné tušení čehosi jakoby zapomenutého – záchvěv vracejícího se uvědomění, a náhle mi bylo nějakým zvláštním způsobem zjeveno mystérium mluvy… V tu chvíli jsem pochopila, že voda znamená to obdivuhodné, chladící cosi, co se právě přelévalo přes moji ruku. To živé slovo probudilo mou duši, dalo mi světlo, naději, radost. To slovo mou duši osvobodilo.“ Číst, psát, studovat S porozuměním přišla radost a neukojitelná touha se učit. Během několika hodin se Helen naučila desítky slov: pumpa, konev, kámen, strom, keř, květy. A také: matka, otec, sestra, učitelka, Helen. Brzy dokázala pochopit také abstraktní výrazy a její možnosti se tak otevřely do docela nových dimenzí. Během pobytu v Perkinsově ústavu se Kellerová naučila číst a zapisovat Braillovo písmo a začala studovat: anglický jazyk, přírodopis, matematiku. Časem částečně ovládla i vlastní řeč. K tomu jí dopomohla další učitelka, Sarah Fullarová. Používala metodu, při které si položila Heleninu ruku na tvář takovým způsobem, aby jednotlivými prsty mohla cítit rty, hrdlo, pozici jazyka i nos. Tak se naučila nejen hmatem odezírat řeč druhého, ale sama začala vyslovovat. Nikdy se však nenaučila mluvit plynule a její řeč pro malou srozumitelnost většinou překládala Anne Sullivanová nebo následnice Polly Thompsonová. Helen Kellerová vystudovala střední školu a poté i vysokou školu. Šest let navštěvovala Perkinsův institut pro nevidomé, později strávila dva roky v New Yorku studiem na dvou různých školách pro neslyšící. Po návratu se zapsala do Cambridgeské dívčí školy a následně na Radcliffe College, která spadá pod Harvardovu univerzitu. Zde se setkala se svým velkým obdivovatelem Markem Twainem, který jí díky známosti s ropným magnátem Henrym H. Rogersem pomohl studium zaplatit. Roku 1904 nadaná studentka promuje. S diplomem z angličtiny a němčiny a znalostí latiny a řečtiny se ve věku 24 let stává prvním hluchoslepým držitelem univerzitního titulu na světě. Značné zásluhy na tom má také Sullivanová, která jí po celé studium pomáhala překládat. Troufalé dobrodružství Většinu života Kellerová naplnila především prací ve prospěch vzdělávání zrakově a sluchově postižených osob. Ale věnovala se také literární činnosti. Největší proslulosti se dočkala prvotina Příběh mého života, která vznikla už roku 1902. Ještě v posledním ročníku na Radcliffské koleji napsala další knihu s názvem Optimismus. Následují knihy nazvané Svět, ve kterém žiji nebo Ze tmy. Z roku 1927 pochází filozofující spis nadepsaný Mé náboženství, které čerpá především z myšlenek švédského barokního myslitele Emanuela Swedenborga. Kellerová se angažovala také politicky. Pod dojmem četby Marxe a Engelse nejprve vstoupila do Socialistické strany, později se dokonce připojila k radikálním odborům Průmysloví dělníci světa. I když její příklon k rudé levici značně zchladil do té doby nadšené americké veřejné mínění, přesto za asistence Anne Sullivanové dál neúnavně sháněla podporu i finanční prostředky na lepší péči pro hendikepované. Blízký vztah s milovanou učitelkou, který do svérázné trojice doplňoval manžel Sullivanové John Macy, trval až do smrti pečovatelky a překladatelky v roce 1936. Role tlumočnice se pak chopila Polly Thompsonová a po její smrti roku 1960 překládala Winnie Corballová. Helen Kellerová se už během svého života stala symbolem solidarity a nezdolné síly lidského ducha. Dočkala se audience u řady amerických prezidentů, včetně Johna F. Kennedyho. V roce 1964 obdržela Prezidentskou medaili svobody, jedno z nejvyšších civilních vyznamenání. Kromě toho získala záplavu čestných doktorátů a dalších poct a uznání. Zemřela 1. června 1968 ve Westportu ve státě Connecticut ve věku necelých 88 let. Její příběh se stal inspirací pro legie spisovatelů, filmařů, ale také lékařů a filantropů. Trvalou výzvou se stal i jeden z jejích nejcitovanějších výroků: „Život je buď troufalé dobrodružství, nebo nic.“ jh zdroj: ČT24 # ZDRAVÍ: Co může za zánět spojivek? Pálení, řezání a začervenání oka bývá příznakem různých zánětlivých onemocnění. Dvanáctiletý Petr si od rána stěžoval, že ho něco tlačí v oku. Druhý den ráno se probudil, oko bylo oteklé, zalepené a bolelo ještě víc. Oční lékař diagnostikoval zánět spojivek a předepsal antibiotické kapky. Do druhého dne se zánět objevil i ve druhém oku, což lékař předpovídal. Zánět spojivek způsobený viry či bakteriemi je velmi infekční, Petr proto nesměl deset dní do školy a oči si měl chránit před zářením obrazovky i před sluníčkem. Typický příklad zánětu spojivek, který patří k nejčastějším nemocem oka, není nebezpečný, pokud se začne léčit včas. „Za jeho vznikem jsou nejčastěji viry a bakterie, ale i nejrůznější alergeny, například pyly, prach, roztoče, léky či kosmetika,“ říká oční lékařka Jana Mikšovská z pražské kliniky DuoVize. Zánět se mnohdy objevuje v souvislosti se sennou rýmou a atopickou dermatitidou. Záněty spojivek mohou vyvolat také další podněty, jako je kouř nebo chlorovaná voda v bazénu, UV záření či syndrom suchého oka, kdy spojivka není dostatečně chráněna slzným filmem. Rizikovými faktory pro vznik nemoci je především styk s jejich původci, tedy nejčastěji viry. Je důležité také dodržovat hygienu rukou, zvlášť v případě, že jste nemocní jinak – například pohlavně přenosnými chorobami či streptokokovou infekcí. Hlavním příznakem zánětu spojivek je slzení, pálení a zarudnutí očí, pocit písku v očích, často se přidává hnisavý výtok. Zánět může být provázen otokem a pocitem nepohodlí. Virové záněty zpravidla provází i zduření příušních uzlin a postižena bývá i rohovka. Při alergickém zánětu příznaky přetrvávají delší dobu, výtok ale nebývá tak silný. Alergický zánět se obvykle objevuje na jaře, neboť kvetou stromy, květiny a trávy. Zánět spojivek obvykle postihuje obě oči, ale není to pravidlem. Léčba souvisí s jeho příčinou, proto je důležitá přesná diagnóza. Infekční zánět se léčí podáváním antibiotik ve formě kapek a mastí přímo do spojivkového vaku, na virové záněty pomáhají například steroidy či virostatika. Léčba trvá obvykle sedm až deset dnů. U alergického zánětu je třeba odstranit nebo minimalizovat alergen, který zánět vyvolává. „Doručuji aplikovat zvlhčující oční kapky, podávat lokální antihistaminika, v některých těžších případech je nezbytná aplikace kortikoidů,“ říká Šárka Skorkovská, primářka brněnské oční kliniky Neovize. Při podezření na alergii je vhodné navštívit alergologa, který odhalí, jaké konkrétní látky zdravotní problémy způsobují. Kamila Hudečková Zdroj: metro.cz Co je spojivka Je to blanka, která kryje část vnějšího povrchu oční koule. Představit si ji můžete jako průsvitnou, tenkou a pružnou fólii, která začíná na vnějším okraji rohovky, překrývá celé bělmo, ale i vnitřní část očního víčka. Produkuje malé množství hlenu, který pomáhá udržovat oko vlhké, ale také usnadňuje klouzání očního víčka po povrchu oka při mrkání. Kromě toho poskytuje oku mechanickou ochranu před vnějším prostředím a sídlí v ní i buňky imunitního systému. Spojivka je vyživována celou sítí cév, které jsou velmi droboučké a za normálních okolností pouhým okem nepostřehnutelné. # SPORT: Bazén, nebo přírodní koupání? Většina z nás v úmorných, letních vedrech hledá ochlazení a úlevu u vody. Ať už jsou to aquaparky, veřejná koupaliště (krytá i ta pod širým nebem), nebo jen malé bazény na zahradách a dvorcích, my Češi koupání zkrátka milujeme. Na veřejných umělých koupalištích máme v zádech plavčíky, kteří dohlížejí na naše bezpečí a tým lidí, kteří udržují čistotu nejen okolo bazénu, ale sledují i kvalitu vody. Obvykle tu najdeme i zázemí v podobě šaten, sprch, toalet, stánků s občerstvením a jinými doplňkovými službami. Za tyto vymoženosti samozřejmě zaplatíme. Někteří milovníci koupání dávají přednost přírodním nádržím. I když nemáme moře, můžeme se pochlubit spoustou rybníků, jezer a řek. Právě tyto lokality se stávají stále oblíbenějšími a vyhledávanějšími místy k letním radovánkám. Koupání v přírodě má svoje plusy i minusy Naše legislativa rozlišuje tři místa ke koupání. Přírodní koupaliště (koupaliště ve volné přírodě), koupací oblasti (povrchové vody využívané ke koupání bez provozovatele) a ostatní vodní plochy. Zcela mimo stojí umělá koupaliště, tj. bazény apod. Každé přírodní koupaliště má svého provozovatele, který sleduje kvalitu vody a zabezpečuje další služby na břehu (WC, převlékací kabiny, sprchy, sběr odpadků apod.). U vchodu upozorňuje na kvalitu vody. Vstup je většinou zpoplatněný. Informaci, zda je v areálu plavčík, vám na požádání sdělí personál u pokladny. Pozor, není pravda, že na placeném přírodním koupališti musí být vždy plavčík! V koupacích oblastech, které jsou určené vyhláškou Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva životního prostředí žádné vstupné nezaplatíme, ale ani nám zde neposkytnou žádné služby. Kvalitu vody tu hlídá krajská hygienická stanice. Ta také může v případě, že voda nevyhovuje předepsaným normám, koupání zakázat. Samozřejmě koupat se můžeme všude tam, kde to není zakázané. Jen nezapomeňme, že kvalitu vody tu nikdo nekontroluje a do vody vstupujeme na vlastní nebezpečí. Přírodní koupání je většinou bezplatné a o hodně klidnější než přeplněné bazény, ale má to své velké ALE. Nejen absence plavčíka, nebo jiné dohlížející osoby, ale i nebezpečí v podobě znečištěné vody, složení dna a neznámé hloubky. V případě řeky lze ještě přičíst riziko vodních proudů. Zejména při koupání, kdy máte s sebou malé děti, je řeka vyloženě nebezpečná. Pokud jste vodomilové a chystáte se do přírody, nezapomeňte při koupání dodržovat alespoň několik nejzákladnějších pravidel. Vyhněte se místům, kde jezdí čluny, lodě či surfy. Do vody raději vstupujte pomalu a dejte tělu šanci, aby si zvyklo na chlad. Pokud danou lokalitu opravdu dobře neznáte, neskákejte do vody, protože voda nemusí být dostatečně hluboká, nebo se pod ní může skrývat naplavený strom, či ostrá větev nebo velký kámen. Zbytečně byste ohrozili sami sebe. Nekoupejte se s plným žaludkem a rozhodně nepopíjejte alkohol. Pokud s sebou máte malé děti, buďte vždy ve střehu. Děti jsou velmi zvídavé, ale také velice zranitelné. Každoročně dochází k mnoha úrazům a bohužel i k utonutím. K vodě raději nikdy nechoďte sami. Je bezpečnější, pokud někdo ví, že se jdete koupat. Nikdy nevíte, co se může stát. V neposlední řadě myslete i na to, že v době, kdy nebudete na lehátku či na dece, zůstanou vaše osobní věci bez dozoru. Na své si tak mohou přijít zloději. Proto raději cenné věci nechte doma a u vody mějte jen to, co ke koupání a slunění skutečně potřebujete. Jak se vyhnout zdravotním problémům, které může přinést zhoršená kvalita vody, se dočtete v příštím čísle Zory, v článku Není voda jako voda. Ilona Ozimková