ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 102 Číslo 15 Srpen 2018 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM Pokora je skromnost duše STALO SE V Liberci pokřtili novou audioknihu pro nevidomé děti z celého Česka Nevidomí v Liberci testovali novou navigaci Naviterier ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně LIDÉ KOLEM NÁS Mosty – Miroslav Mach S Eliškou Hluší za historií kultury nevidomých ZORA RADÍ O čem se moc nemluví – Bipolární porucha II. část Jak zvýšit účinnost hubnutí i léčby diabetu BUDE VÁS ZAJÍMAT Jak se „bořily“ bariéry při užívání peněz Speciální brýle namísto vodicího psa ZDRAVÍ Naučit se echolokaci Průlom v očním lékařství? Záplata z kmenových buněk vrátila dvěma lidem zrak Čeští lékaři objevili gen zodpovědný za vážné onemocnění rohovky KULTURA Zveme vás do divadla – Divadlo Husa na provázku SPORT Černobílé problémy INZERCE # ÚVODEM: Pokora je skromnost duše Celý citát zní Pokora je skromnost duše, lék proti pýše a připisuje se Voltairovi. Vlastním jménem François Marie Arouet, filosof, básník a spisovatel, měl celý život problémy s vrchností. A nejen s tou církevní, jíž se nelíbila jeho filosofie – bývá označován za jednoho z největších bezbožníků. Shodou okolností posledního května to bylo právě 240 let, co v Paříži zemřel v na svou dobu poměrně vysokém věku 84 let. Přes všechno, co se mi na tomto nekompromisním kritikovi všech náboženství líbí, dovolil bych si pochybovat o tom, že shora použitý citát je upřímně míněný. Možná však, a to je horší varianta, si neuvědomoval, jak dalece svou tvorbou se opaku pokory, to jest pýchy, dopouštěl. A pikantní je, že čtrnáct let po jeho smrti vypuknuvší revoluce sice podle jeho učení odmítla Boha, nastolila cosi jako Nejvyšší bytost – Voltaire byl deista –, ale že by poté zavládla jím tak vzývaná racionalita a zanikly mýty, to ani náhodou. Snad jen v technologii poprav díky lékařem Dr. Guilottinem propagovanému popravčímu stroji se racio ujalo… Leč o tom jsem psát nechtěl, spíše o pokoře. Ono to s ní totiž není vůbec jednoduché. Okázale projevovaná pokora je podle mého soudu tou nejvyšší formou pýchy vůbec. Nejspíš by se ani neměla na veřejnosti ukazovat, demonstrovat. Pokora člověka by měla být cudnější než Cudnost sama. Nepřijdete na to ve dvaceti – to z člověka přímo tryská pýcha: na vlastní sílu, na autentické názory a rozum (vidíte, už tyhle dvě kategorie jdou proti sobě!), na vlastní schopnosti… – mluvím ostatně z vlastní zkušenosti se sebou samým. Pokora nikdy není samostatná člověčí kvalita, „pokora jako taková“ – takto obdařený člověk by byl něco mezi sci-fi a hororovou figurou. Tou pozitivní vlastností je „pokora vůči něčemu“. Vůči dílu jako takovému. Vůči práci, jak svojí, tak cizí. Na tu již vykonanou, na tu lze být i hrdý. Pokoru vyžaduje ale ta práce, která člověka teprve čeká. Pokorný mám být také vůči řemeslu, cítit ji před nashromážděnými dovednostmi, které řemeslo v posledku tvoří. Vůči něčemu, co mě přesahuje, a nakonec i vůči údělu, vlastnímu osudu. V tomto čísle Zory je té skutečné, autentické pokory poměrně dost. Je totiž obsažena v každé pomoci, zvlášť když pomáhat stojí námahu, překonávání sebe či jiných překážek. O pomáhajících lidech i proto píšeme rádi, že jejich ego nekyne jak špatně zadělané těsto a nepřetéká ze stolu na podlahu, a přesto z dobře vedeného a napsaného rozhovoru vyplyne jejich lidská velikost. Pokora je ale i za každým vědeckým objevem, za překonání i té sebemenší bariéry, za každodenní mravenčí prací. Pokud se vám zdám tentokrát trochu moc patetický, omlouvám se, domnívám se však, že někteří lidé a některé jejich počiny si trochu toho pathosu zaslouží. Inspirativní čtení na léto za sebe i redakci přeje Václav Senjuk # STALO SE: V Liberci pokřtili novou audioknihu pro nevidomé děti z celého Česka Liberecká krajská vědecká knihovna pokřtila další zvukovou knihu určenou dětem, které ze zdravotních důvodů samy nemůžou číst. Knihu pro nevidomé a slabozraké děti z celého Česka namluvili žáci základních škol z Libereckého kraje, kteří uspěli v konkurzu režisérky Elišky Bejčkové, společně s pražskými divadelními herci Svatoplukem Schullerem a Janem Battěkem. Nová zvuková kniha vznikla jako součást třídenního festivalu na podporu dětského čtenářství. Ve stánku Krajské vědecké knihovny bylo k vidění všech 17 audioknih, které od roku 2011 dětští herci načetli pro nevidomé děti. Šikana? I podle dětí aktuální téma CD nazvané Útěk Kryšpína N. je na motivy stejnojmenné knihy spisovatelky Ivony Březinové, která na křest přijela. „Je to pro mě obrovská radost, ke knížce se tak znovu vracím, jako by se znovu narodila,“ říká autorka. Téma šikany je podle spisovatelky velmi aktuální: „Zrovna téma šikany v dětech hodně rezonuje a dokonce mi daly náměty, třeba téma kyberšikany.“ Audio knížku nahrávali jediný den. „Nestihli jsme si to ani pořádně užít, ale možná to znamená, že už jsme profesionální,“ říká s úsměvem knihovnice Radka Vojáčková z liberecké knihovny. Celkem 250 zvukových knížek poputuje z Liberce do škol pro zrakově a jinak postižené děti v celém Česku, k zapůjčení budou ale i v knihovnách. Lucie Fürstová Zdroj: liberec.rozhlas.cz # Nevidomí v Liberci testovali novou navigaci Naviterier Najít správnou cestu z místa na místo po Liberci, ale i v jiných městech, často není jednoduché ani pro zdravé chodce. Ti nevidomí a slabozrací jsou na tom mnohem hůř. Pomoci by jim mohla nová navigační aplikace Naviterier. Pokud se do ulic zrakově hendikepovaní vydají sami a jdou mimo naučené trasy, jsou odkázáni většinou na hlasové pokyny zprostředkované mobilním telefonem. Využít mohou službu Navigačního centra Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých, které umožňuje zrakově postiženým samostatné cestování a pohyb v neznámém prostředí bez asistenta, nebo se mohou orientovat pomocí navigačních aplikací. S navigacemi máme zkušenosti téměř všichni a tak víme, že jsou většinou nepřesné, a že se musíme spoléhat ještě na vlastní smysl pro orientaci. Jak se pohybovat pomocí navigace a dalších aplikací si mohla přímo v ulicích vyzkoušet šestice nevidomých díky libereckému TyfloCentru. To pozvalo nevidomého lektora z Navigačního centra SONS Zdeňka Bajtla a vývojáře Zdeňka Míkovce, který se podílí na nové navigační aplikaci Naviterier určené přímo pro nevidomé. Rozdíly mezi běžnou a speciální aplikací byly patrné hned po vystoupení z autobusu na Šaldově náměstí. Tady Zdeněk Bajtl zadal do Google Maps vyhledání nedaleké pekárny v Palachově ulici. „A tady je výborná hláška, jděte na jihozápad po Husova směr na Jablonecká a my vlastně nevíme, kam to je. To třeba Naviterier řeší tak, že vás postaví zády k budově a jednoznačně vám řekne, jděte doleva nebo doprava,“ vysvětluje Bajtl a k zorientování se použije další aplikace jako kompas a BlindSquare. Bezpečnější cesty po městě Další rozdíl mezi navigacemi se ukazuje hned u přechodu. Běžná navigace nerozeznává levou a pravou stranu ulice, nechce po nás přejít přes vozovku a tramvajový pás, a tak sice docházíme na úroveň pekárny, ale na druhé straně širokého bulváru bez možnosti přejít. Speciální navigaci jsme vyzkoušeli na trase od základní umělecké školy k Divadlu F. X. Šaldy. „Tady si řeknete o další úsek a další a další, protože naše navigace tady zná každý přechod samostatně a bezpečně nás vede přes jednotlivé části vozovky,“ vysvětluje Zdeněk Míkovec u trojitého přechodu výhody speciální navigace. Naviterier si v Liberci vyzkoušel nevidomý Pavel Mrázek. „Moc se mi to líbí, je to bezvadné. Byl bych rád, kdyby to bylo i v Liberci,“ říká Mrázek. K tomu, aby Naviterier mohl fungovat i v Liberci, potřebují vývojáři součinnost radnice kvůli dokonalému zmapování Liberce. „To už by město mělo mít v digitálních mapách, které bychom si vypůjčili a v ještě lepší kvalitě vrátili,“ dodává Míkovec. Jaroslav Hoření Zdroj: liberec.rozhlas.cz # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ - Přehledně Konec května byl ve Zlíně ve znamení několikadenního rekondičního pobytu, který se konal v oblíbeném hotelu Kryštof na Prostřední Bečvě. Kromě pravidelných aktivit, jako je plavání v bazénu, masáže a večerní posezení s živou hudbou, byl přichystán bohatý program: zvuková střelba, výlet na Pustevny a Radhošť, přednáška a beseda, výlet do Karolinky a taneční zábava. Táborští se rozhodli v červnu navštívit termální lázně v bavorském Bad Füssingu. Ty tvoří komplex sírových plynových bazénů a termálních bazénů pro hydroterapii (celkem 18 různých bazénů s teplotou vody odstupňovanou od 27 do 40 °C). Zájezd do termálních lázní splnil očekávání a byl završen společnou chutnou večeří ve Volyni. Akce se mohla konat díky podpoře města Tábor. Výlet za vůní kávy – tak se jmenovala akce náchodské odbočky do městečka Borohrádku u Týniště nad Orlicí, konkrétně do tamní pražírny kávy. Na místo jeli novým moderním vláčkem a zavzpomínali si na staré dřevěné vagóny s funící lokomotivou. V pražírně je uvítal milý majitel. Poseděli zde na pytlích, připomínajících žoky s kávou. Dozvěděli se mnoho zajímavého z historie pražírny a o plantážích, kde se získává nejkvalitnější druh arabika či robusta. Ty také mohli ochutnat. A protože nabídnutá káva byla opravdu vynikající, nikdo nezapomněl koupit alespoň dvě dózičky pražené kávy domů. V Jihlavě se 2. června vydali autobusem na výlet malebného barokního zámku Karlova Koruna. Toto zámecké sídlo bylo postaveno na zakázku jako letní rezidence pro nejvyššího kancléře Českého království Františka Ferdinanda Kinského (1668–1741). K jeho stavbě přizval hrabě Kinský vynikající umělce své doby, českého architekta italského původu Jana Blažeje Santiniho-Aichela a pražského stavitele Františka Maxmiliána Kaňku. Stavba se uskutečnila v letech 1721-1723. Na počest návštěvy císaře Karla VI. byl zámek pojmenován Karlova Koruna. V Kyjově 15. června na festivalu zrakově postižených umělců vystoupila cimbálová muzika Falešnica, která má v čele nevidomého primáše. Všichni strávili příjemný večer při poslechu krásných písniček a došlo dokonce na kolové tance. 20. června se členové kroměřížské odbočky vydali na výlet do Teplic nad Bečvou. Během příjemné procházky městem se seznámili s tamním lázeňským prostředím, navštívili léčivé prameny a ochutnali je a popovídali si s místními sympatickými lidmi. Po procházce si dopřáli dobrý a vydatný oběd zakončený výbornou kávou se zmrzlinou. Při zpáteční cestě bylo ještě třeba obstarat nezbytnou porci čerstvých lázeňských oplatek. Více o akcích se dočtete na sons.cz. # LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Miroslav Mach „Tady je Navigační centrum SONS, co pro vás mohu udělat...?“ ptá se příjemným hlasem chlapík, který mi už nejednou hbitě postavil pomyslný most přes údolí plné bludných kamenů anebo železniční most s pravidelnou osobní přepravou. Navigační centrum SONS, jehož služby mnozí z nás využívají, je přátelské a spolehlivé. Tento kompliment je ale přímo závislý na pracovnících, kteří se nás ujímají a svou osobní účastí nám pomáhají bezpečně vyjít či vycestovat z místa A do místa B. Mirku, znám váš hlas celkem důvěrně, protože už mnoho let využívám pomoci Navigačního centra SONS. Ale jinak o vás nic nevím. A já jsem tuze zvědavá, a možná i naši čtenáři. Myslím, že ke každému důležitému hlasu určitě patří i jeho příběh. Jaký je ten váš? „Do Prahy jsem se přistěhoval s manželkou a synem před osmi lety. Přibližně stejnou dobu pracuji v SONS. O možnosti být navigátorem jsem se dozvěděl z inzerátu. Nabídka mě hodně zaujala, a tak jsem se přihlásil do výběrového řízení. Zájem o práci navigátora byl tehdy hodně velký, a tak jsem byl rád, že vybrali i mě. Žádnou zvláštní kvalifikaci nemám, jsem samouk v mnoha disciplínách, IT nevyjímaje. Při pohovoru se nikdo neptal na mou znalost speciálních aplikací pro nevidomé, protože základním předpokladem byla schopnost komunikovat s lidmi, spolehlivě vyhledávat dopravní spoje a rychlá orientace v mapách. To je důležitý předpoklad k poskytnutí nezbytných informací klientovi. Práci s počítačem rozumím kompletně a hrozně rád se učím nové věci v tomto oboru. Takže když jsem porozuměl hardwaru i softwaru, naučil jsem se účetnictví a další věci. Postupně tedy s novým zaměstnáním v navigaci došlo i k tomu, že jsem slušně porozuměl i speciálním softwarům pro nevidomé a dovedu pomoci i při nějakých karambolech v této oblasti.“ Je nesporně zajímavé, že jste se zaměřil speciálně na pomoc nevidomým, máte pro tuhle práci nějaký osobní motiv? „Od narození mám ochrnuté obě ruce. Když jsem byl v raných školních letech, integrace se u nás na okrese Znojmo ještě nekonala. Musel jsem šest let dojíždět do Brna, bydlel jsem tam na internátě speciální školy Na Kociánce. Tam jsem prožil své první kontakty s těžce postiženými spolužáky. Tam jsem také pochopil, že někdo jiný než já potřebuje pomoc. Vychovatelek bylo málo a nočních ještě míň. Tam jsem si tedy pomáhání užil dosyta, a nikdy by mě nenapadlo, že mě to jednou bude bavit, i když je ta pomoc zaměřena úplně jinak a na jinou cílovou skupinu. V šesté třídě jsem se vrátil domů a dochodil základku u nás. Na gymnáziu jsem také studoval se zdravými spolužáky. Se psaním jsem potíže neměl, zvládám nohama psát na klávesnici stejně dobře, jako jiný rukama. Nohama vlastně umím všechno, mohu rozebrat a složit počítač i hodinky. S tím není problém. Někdy je ale potřeba napsat si poznámku nebo se někde podepsat, a to jsem se naučil s tužkou, kterou držím v puse. Odjakživa mi bylo jasné, že jsem kvůli těm ochrnutým rukám trochu nestandardní studijní typ. Mě ale lákala spousta věcí, které jsem se dokázal učit rychleji a praktičtěji, než bych to dělal na vysoké škole. Takže už po maturitě, a vlastně ještě před ukončením střední školy, jsem měl jasno v tom, co budu dělat. Jako kluk jsem chtěl být chirurgem, ale postupně jsem pochopil, že operatér, který drží skalpel nohou, by na tom sále asi tak nějak nepůsobil dobře. Ostatní sny jsem si postupně splnil, nikdy jsem nemusel pracovat tam, kde by mě to nebavilo. Od dětství jsem byl hodně zvídavý, a tak jsem se naučil i spoustu řemeslných prací, jakkoliv je sám dělat nemůžu. Ale mluvit k věci do ledačeho můžu. Firmy mě rády využívají třeba jako konzultanta. Asi pět let jsem byl ve vedení restaurace, kde jsem měl na starosti veškerou logistiku a údržbu. Udělal jsem si také kurz účetnictví a finančního poradenství, a tak jsem s bratrem vedl naši vlastní počítačovou hernu v místě našeho bydliště. To mě hodně bavilo, bylo v tom i programování a převody počítačových her do českého prostředí. Ale pak jsem se oženil, a tak jsme hernu zavřeli. Vzal jsem si slečnu z Prahy, se kterou jsme si několik let dopisovali. Brzy po svatbě se nám narodil synek.“ Postoj veřejnosti k lidem s viditelným handicapem je většinou plachý, rozpačitý, ne-li rovnou odmítavý. Vy o sobě, Mirku, říkáte, že si vás práce sama hledá. Máte nějaké zvláštní komunikační vlohy nebo si lidé váš handicap neuvědomují? „Já vyrůstal na vesnici, kde se všichni známe. Lidé mě znali, věděli, že mám ochrnuté ruce, ale nikomu to nevadilo, prostě mě takhle odjakživa vnímali. Jako všichni jsem si hrál s místními dětmi, u všeho jsem byl, do všeho strkal nos. Asi tehdy jsem se naučil, že jsem pro ostatní přijatelný a podle toho i s lidmi komunikuji. Není to žádné kouzlo, spíš dobrá zkušenost od dětství, kdy mě nikdo nesoudil podle jiného metru než ty zdravé. Když jsem povyrostl, sousedky za mnou chodily, abych jim něco opravil nebo třeba naladil televizi. Tady v Praze je to trochu horší, někdy si uvědomuji, že jsem pro druhé nápadný, ale zvykl jsem si.“ Vaše základní vloha, Miroslave, je empatie. Když s vámi člověk chvilku mluví, hned má pocit, že býváte v pravý čas na pravém místě. Sám jste řekl, že práce si vás sama hledá, volávají vám známí nebo známí vašich známých a nabízejí vám práci, ať je to vedení speciální knihovny nebo monitoring pohybu zboží světové firmy. Vyhledávají vás ale i jednotlivci, kteří potřebují vaši pomoc. Jak se to projevuje ve vašem současném zaměstnání? „Uvedl bych to tím, že mám opravdu hodně dobrý pocit, vlastně už od těch školních let na Kociánce, když se jakoby prolnou světy těch, kdo hledají pomoc a těch, kdo ji mohou poskytnout. Nemusí to být vždycky tak, že potřebný je ten s postižením a pomáhající musí být za každou cenu v perfektní kondici. Když jsem začal pracovat v navigačním centru, nevěděl jsem o problémech nevidomých takřka nic. Ale zajímalo mě, jak fungují v terénu, co mají za potíže. Díky tomu, že jsem začal pracovat ve dvojici se zkušeným kolegou, mi spousta věcí rychle došla a naučil jsem se je. Třeba, jak dělat popisy tras. Jak s lidmi komunikovat, i když jsou někdy složitější povahy. Jak přemýšlet dopředu, když někomu pomáhám přímo, třeba něco najít nebo se zorientovat na cestě.“ Je-li někdo mostem mezi realitou světa vidomých a realitou světa nevidomých, nestačí se naučit vyhledávat spoje a vypracovat popis nějaké cesty. Je přece spousta nástrojů, které nevidomí využívají, a o těch asi musíte něco vědět. Navíc, každý člověk je originál. Každý klient má určitě i svůj způsob, jak přemýšlí o svém pohybu v určitém prostředí. To asi není pro vás jednoduché, odvažuji se nahlas spekulovat. „Technické novinky přicházejí a zase odcházejí. Když jsem nastoupil, používali někteří klienti GPS zařízení v malé krabičce, a tak to bylo první, co jsem se musel naučit. Vést klienta pomocí signálu, který přes tohle zařízení vysílal do mého počítače. Pak přišly chytré telefony a s nimi aplikace remont asistent, což byly vlastně oči toho člověka. On sám vůbec nemusel vědět, kam zabloudil, já ho mohl snadno najít na své mapě a vysvětlit mu cestu. Vlastně ho doprovázet krok po kroku, třeba i v lese. Tahle aplikace měla i výhodu, že fungovala pomocí kamery, takže jsem třeba mohl přečíst klientovi dopis nebo mu něco najít, pokud tam tu kameru zaměřil. Úspěšně jsem takhle našel na zahradě želvu a taky kočku schovanou na skříni. Pomohl jsem uklidit střepy v kuchyni, aby si pes klientky neporanil tlapku. Tuto aplikaci vyvinuli na ČVUT, ale bohužel už nefunguje, protože peníze na tenhle projekt skončily. Do značné míry se dá nahradit tím, že se do chytrého telefonu instaluje skype. A tak si někdo zatelefonuje, že potřebuje vytřídit prádlo, nastavit pračku nebo neví, jakou mouku má v sáčku. Po skypu pomáhám opravit počítač, koukám na monitor a říkám tomu uživateli, kam zajet myší, když nejde hlas, co a jak má nastavit. Takže jsem se musel naučit, jak fungují speciální aplikace pro nevidomé. Nebo třeba dělám technickou podporu, když někdo potřebuje objednat zboží nebo nějakou službu, a na té stránce je spousta grafiky, včetně grafického kódu, který se musí přepsat. To už není jen navigace a pomoc při orientaci. Jsme tady v tom Navigačním centru jako Ferdové mravenci, práce všeho druhu,“ líčí s úsměvem navigátor Mach. Vím, že spolupracujete s vývojovými pracovišti ČVUT. Měli jste možnost spolupracovat i s jinými subjekty při vývoji pomůcek pro nevidomé? „Ano, testovali jsme hůl s kamerou, která vlastně nahradila aplikaci v telefonu, testovali jsme i brýle, ve kterých byla zabudovaná kamera. Vždycky k tomu máme co říct, vysvětlit, co je nutno změnit nebo co je třeba zbytečné. Nikdo nás neškolí, v podstatě se učíme za pochodu, jen s nějakou základní informací o té pomůcce. Jako by ti vývojáři předpokládali, že už dopředu všechno víme. Ale to jsou spíš vedlejší věci. Mě hlavně mrzí, že je spousta nevidomých, kteří sice mají chytré telefony, ale jejich využití ve spolupráci s Navigačním centrem je minimální nebo žádné. Nevím, jestli je lidem líto těch pár korun na zaplacení našich služeb, nebo jestli se třeba stydí si o pomoc požádat. Myslím, že tady by mělo být víc osvěty,“ uvažuje nahlas Miroslav Mach. Přestože práce s lidmi je u vás neoddělitelně spojená s informačními technologiemi, určitě si o svých klientech tvoříte nějaké představy. Jak důležité je znát klienta, kterého třeba nikdy v životě nevidíte skutečného? „Tak tohle mám právě na své práci rád. Naučil jsem se rozpoznávat, jaký způsob komunikace někteří klienti vyžadují, ale i jaké mají konkrétní specifické problémy. Jsou klienti, kteří chtějí velmi detailní popisy tras, jiní se spokojí jen s několika zásadními orientačními body. Je fajn, když už klienta znám a dopředu vím, jak je zvyklý pohybovat se v terénu, jak je třeba pro něho důležité vědět, že je někdo na příjmu a může mu poskytnout pomoc v cizím prostředí nebo v nesnázích. To, co mě někdy nebaví, je, když několik hodin nikdo nezavolá. Pak si připadám trochu zbytečný. Jen ale na to začnu takhle myslet, najednou se s klienty roztrhne pytel a já nestíhám brát telefony a dělat popisy. Nicméně, zvykl jsem si, že to takhle bývá a nevadí mi to. Snažím se vždycky vmyslet do situace klienta, a pokud ho neznám, nabízím možnosti nebo varianty, aby si mohl vybrat, co je pro něho nejlepší. Hledá třeba restauraci a neví nic konkrétního, tak mu nabídnu levnější nebo dražší, se specialitami nebo upozorním na některé zvláštnosti. Většinou se s lidmi domluvím a vyhovím jejich požadavku, i když je třeba složitější. Mě prostě baví ta komunikace a cílené řešení.“ Pociťujete někdy i nějaký nevděk nebo hrubé jednání? „To je tak,“ přemítá Miroslav, „oni ti lidé nejsou stejní. Někdo snáší svůj handicap tak, že si ani neuvědomíte, jak vážný problém to je. Jiný člověk je zase bezdůvodně nabroušený, netrpělivý nebo jinak protivný, a třeba má i slušné zbytky zraku. Ale v jeho povaze je být negativní. Určitě to neberu osobně, nezlobím se, nejsem zahořklý. Ale co si budeme povídat – když vám někdy někdo hezky poděkuje nebo popřeje něco dobrého, máte radost. Jestli někdo nahlíží na život pozitivně, je moc příjemné, když vám něco z takového náhledu předá. A tak i já se snažím, aby se klienti, kteří volají, cítili dobře, aby ten komunikační režim byl klidný a příjemný. Když se cítí dobře klienti, cítím se dobře i já a moje práce dává smysl,“ končí své povídání navigátor Miroslav Mach. Rozmlouvala Jaroslava Novotná. # S Eliškou Hluší za historií kultury nevidomých Eliška Hluší je vedoucí stálé expozice brněnského Technického muzea, nazvané Kultura nevidomých. V dubnu tohoto roku jsem měl příležitost ji navštívit a muzejní sbírky si v jejím doprovodu prohlédnout. „Hned za vstupem do expozice nalezneme busty významných osobností světa nevidomých, Valentina Haüye, Louise Braillea a Karla Emanuela Macana. Časem sem umístíme i zakladatele muzea Josefa Smýkala. Pak se naši tři velikáni budou muset smrsknout,“ zahajuje Eliška prohlídku. Procházíme kolem staršího počítače s hlasovým výstupem od Vladimíra Krajíčka a televizní lupy, se kterou pracoval Josef Smýkal, ke dvěma telefonním ústřednám. Pocházejí z let 1947 a 1960. S tou starší pracovala v Brně nevidomá telefonistka paní Adamcová. Mnozí si připomenou přístroje pro záznam a přehrávání zvuku i digitální zápisníky Aria nebo Eureka. Zajímavé jsou pomůcky pro psaní různých druhů písma, které se užívaly před zavedením písma Braillova nebo současně s ním. Kleinova latinka vznikala propíchnutím papíru sadami jehel, které tvořily tvar písmena. Byly upevněny v dřevěném nebo kovovém hranolku. Z jednotlivých znaků odstranil jejich autor ozdobné tvary a některé zjednodušil. Moonova abeceda vychází také z latinky, ale mnohá písmena jsou jeho osobitými a jiná převzal od úspěšných autorů. Následují pomůcky pro hudební výchovu. „Máme zde panel, který vyrobil nevidomý učitel na akordeon. Jsou na něm žárovičky, které se rozsvěcují podle toho, jaké klávesy žák stiskl. Vidomé děti se tak mohly učit u nevidomého učitele. Je tu ještě podobné zařízení od nevidomého Zdeňka Černého. To je ale mnohem menší,“ popisuje Eliška a přechází k dalšímu exponátu. „Další pomůcka je od Josefa Smýkala. Říkal jí němá intonační klávesnice. Nevydává žádný zvuk, jen se mačkají klávesy. Nevidomý si hmatem na jedné z klaviatur ověřoval, co učitel na klaviatuře vedle hrál, a tak se učil tóny i akordy.“ Trochu mi to připomnělo výuku jízdy v autoškole. Jsme u zařízení, do kterého se mezi dva na sebe přiléhající válce vkládá papír. Na druhé straně vystupuje již popsaný bodovým písmem. Ve válci je matrice s otvory pro vložení drátků, proto jde o zařízení pro lisování matric. Spolu s ním se dodávala rovněž sekačka na drátky. Podobné zařízení zkonstruoval i těžce slabozraký učitel hudby Ladislav Korunka, aby jím rozmnožoval noty a studijní materiál. Působil na Konzervatoři Jana Deyla i na Střední hudební škole, kterou založil Jan Drtina. A najdeme tu i rozmnožovací zařízení pro lisování reliéfní latinky. „V minulosti se u nás hodně propagovala řemesla,“ pokračuje naše průvodkyně. „Do 60. let se každý nevidomý učil dvěma. I hudebníci museli mít ještě další, výuční list. V našich expozicích najdete nářadí pro ladiče klavírů, kartáčníky a košíkáře.“ Obdivovat tu lze velký stavebnicový glóbus ze střediska pro nevidomé v německém Marburgu. Světadíly se od něho dají oddělit. Žáci se tak mohli učit zeměpis. Oddělili třeba Asii a zakreslili si její obrysy. Vedle něho na stěně visí reliéfní mapa železnic města Brna z 30. let. Autorem je František Urban. Na svou práci viděl a musel mít i jisté kartografické dovednosti. Exponátů je mnoho. Vzpomeňme třeba ještě Heboldovu tabulku pro psaní hladké latinky, Messnerovu krabici nebo Švýcarskou čítanku pro skládání znaků Braillovy abecedy. „V evropských muzeích jsou většinou pomůcky regionálního charakteru,“ říká dále Eliška a pokračuje: „Zde jsou takové, které se vyráběly ve Vídni, u nás nebo v Německu. Ale třeba psací stroj s tiskárnou bodového písma Jatraň se k nám dovážel z Ruska. Kapacita jeho paměti byla jedna stránka. Psalo se jako na kancelářském stroji, dal se ovšem přepnout do režimu stroje Pichtova. A máme tady také velmi starou matrici Braillské japonštiny. Je z roku 1835. Tehdy se v Praze konala výstava slepeckého tisku. Japonci ji tu nechali jako památku.“ Procházka muzeem byla nesmírně podnětná a vyprávění naší průvodkyně zaujalo i další dvě dámy, které se k nám rychle připojily. Pokud plánujete cestu do Brna, určitě se tu zastavte. Expozici s názvem Kultura nevidomých najdete v Technickém muzeu, Purkyňova 105. Z hlavního nádraží pojedete tramvají č. 12 do zastávky Technické muzeum. Vchod do muzea je v bezprostřední blízkosti zastávky. Od úterý do pátku je otevřeno od 9.00 do 17.00, v sobotu a neděli pak od 10.00 do 18.00. Na závěr jsem položil Elišce Hluší několik otázek, za odpovědi na ně velice děkuji. Jaké jsou budoucí plány muzea? Díky „Tyflopedickému kalendáriu“ mám přehled, co se děje ve světě nevidomých a snažím se o zajímavých osobnostech a událostech dále informovat. 17. 9. 2018 budeme křtít knihu Josefa Smýkala s názvem „Gnóze nevidomých v estetice a umění“. Jeho nejstarší syn mi udělil právo k jejímu vydání. Dostupná bude v tištěné a digitální podobě. Na počátku ledna 2019 plánuji výstavu ke 210. výročí narození Louise Brailla a v roce 2020 výstavu k 20 letům působení brněnské školy pro výcvik vodicích psů. Ráda hovoříte o Josefu Smýkalovi. Četl jsem jeho dvě knihy a při hledání informací z historie nevidomých na internetu směřuje spousta odkazů právě na něho. Jakým způsobem pracoval? A jakým pracujete vy? Miloval muzeum a studoval. Měl jen přestávku, kdy rodině vařil, a poté znovu a znovu studoval. A šel hodně do hloubky. Myslím, že jeho žena musela být velmi tolerantní. Budoval si bohatou knihovnu, kterou nám odkázal. Po jejím důkladném zaevidování se stane součástí muzea. Odebíral také spoustu časopisů v angličtině a němčině. Protože ještě trochu viděl, studoval je pod televizní lupou. Takových cílevědomých lidí ale znám v našem světě více. Vzpomeňme třeba jeho blízkého spolupracovníka Josefa Cerhu. A když jsem opravovala absolventskou práci Simony Němcové, měla jsem pocit, že nám vyrůstá nová generace. Také já jsem hodně zaměřená na činnost muzea a exponáty. Protože jsem nevidomá, musím mít vše v digitální podobě. Pokud něco potřebuji, musím využívat kolegů muzejníků. Pokud bych psal absolventskou, diplomovou nebo jinou práci, mohl bych využít nějaké muzejní prameny? Určitě tu najdete nejvíce historických podkladů. Nevidomému doporučuji přijít s předčitatelem nebo průvodcem. Exponáty se mohou zapůjčit pouze zde v muzeu, ale některé dokumenty si lze na objednávku nechat naskenovat. Antonín Vraný # ZORA RADÍ: O čem se moc nemluví – Bipolární porucha II. část Bipolární porucha (dále BAP) se nemusí u každého pacienta projevovat stejně. Liší se nejen četností (cyklováním) epizod depresivních a manických, ale i převažujícími epizodami, většinou častěji se vyskytující depresí. Rozdíl je i v intenzitě manických epizod. Klidové období se nazývá remise. V této době je pacient vyrovnaný, klidný, má dobrou náladu a obvyklé reakce. Může normálně pracovat, navazovat vztahy, věnovat se svým zájmům. Délka a kvalita remise je nepochybně závislá na vhodné medikaci a psychoterapii. Odborníci mají za to, že plně rozvinutá bipolární porucha se vyskytuje celosvětově u1 % populace bez ohledu na zeměpisné nebo kulturní prostředí. Slabší formy bipolární poruchy se mohou projevovat až u 5 % populace. „Můj otec trpí bipolární poruchou. Býval často hospitalizován, ale později začal dostávat injekce, které mu umožnily celkem normální život s tím, že musí jít každé 4 měsíce k lékaři pro další dávku tohoto léku. Otec chodí do práce, funguje normálně, pomáhá mi, protože mám silnou zrakovou vadu a žiji samostatně. Zajímalo by mě, jestli se přece jen nedá tahle psychická nemoc vyléčit. Také bych chtěla vědět, jaká je pravděpodobnost dědičnosti a kdy se to může, třeba u mě, projevit. Mám vrozenou degeneraci sítnice, a tak jsem hodně opatrná v hledání partnera, ačkoliv jsem už přetáhla pětadvacet let. Další dědičná zátěž, tedy bipolární porucha, by hodně omezila možnosti založit si rodinu.“ Z. M. Dědičnost bipolární afektivní poruchy (BAP) je velmi pravděpodobná, i když se vůbec vyskytnout nemusí. Za tímto účelem je vypracována řada metod, které sledují projevy chování a případné znaky tohoto psychického onemocnění už od dětských let. Náladovost v pubertě nemusí být příznakem BAP, ale nelze ji podceňovat tam, kde někdo z rodičů touto poruchou trpí. Jestliže se v rodině vyskytuje BAP v předchozí generaci, doporučuji vyhledat specializované pracoviště (např. pražská nemocnice Motol), kde se budou věnovat případným rizikům. Když se BAP prokáže, je důležité, aby porucha byla spolehlivě diagnosticky potvrzena co nejdříve, aby mohla být okamžitě zahájena léčba, a to farmakoterapie i psychoterapie. „Udivilo mě, když jsem v jednom článku v novinách zjistila, že je poměrně vysoké procento výskytu tzv. bipolární afektivní poruchy, kterou jsme znávali jako maniodepresivní psychózu. Z článku ale nevyplývají příčiny. Může to být třeba výchovou nebo nevhodným životním prostředím?“ Současná psychiatrie už dávno není na pochybách, že příčinou bipolární poruchy je především nerovnováha biochemických látek v mozku, tzv. neurotransmiterů (např. serotonin, dopamin, noradrenalin atd.). V žádném případě nejsou manické ani depresivní epizody projevem nějaké osobnostní slabosti, rozmaru nebo nekázně. Vždy jde o biologicky podmíněnou nemoc, jako je např. diabetes. BAP se může projevovat už před pubertou jako „zlobení“ dítěte, nejčastěji je zjevná (s prvními manickými epizodami) kolem osmnáctého roku. Průběh tohoto onemocnění i jeho závažnost může být podmíněna nevhodným rodinným prostředím, silným stresem (např. náročné studium) nebo požíváním alkoholu a drog. Odkládání nebo zanedbání léčby může mít za následek chronicitu tohoto onemocnění a výskyt závažných následků (např. sebevražedné pokusy). Pokračování příště. Dr. Jaroslava Novotná # Jak zvýšit účinnost hubnutí i léčby diabetu Bojujete s nadváhou nebo se léčíte s diabetem druhého typu? Pak by vás kromě množství a energetické hodnoty potravin mohlo zajímat i to, jaký mají glykemický index a glykemickou nálož. Některé potraviny totiž zvyšují hladinu krevního cukru a kladou nároky na produkci inzulínu více než jiné. Glykemický index (GI) vyjadřuje, jak rychle se sacharidy v potravě přemění v trávicím traktu na glukózu, která se vstřebá do krve. Dosahuje hodnot od 0 do 100, přičemž hodnotu 100 má právě glukóza. Čím rychleji potravina zvýší hladinu glukózy v krvi, tím vyšší GI má. Hodnota GI je ovlivněna obsahem vlákniny, tuků, kyselin i technickým zpracováním. K potravinám s nízkým GI do 30 patří zelenina, grapefruit, fazole, čočka, hrách, houby, sýr, maso, ryby, hořká čokoláda nebo ořechy. Střední GI do 60 mají brambory, rýže, těstoviny, jogurty, mrkev a většina ovoce. Potraviny jako hranolky, popcorn, sušenky, cereálie, med, cukr, bílý chléb, pečivo a alkohol mají GI nad 70. Pokud si jako přílohu dáte hranolky s GI 75, zřejmě dostanete za chvíli znovu hlad nebo dokonce chuť na sladké. Jestliže však zvolíte čočku s GI 26, hlad hned tak nepocítíte. Máte chuť na potravinu s vysokým GI? Vezměte si k ní pro jeho snížení sýr, tvaroh, zeleninu, libovou šunku apod. Hladina glukózy v krvi nebude tolik kolísat a vy se budete cítit déle sytí. Mohli bychom říci, že většina potravin s GI pod 50 je vhodná při redukční dietě i jako doplňková léčba diabetu. GI ale není jedinou hodnotou, kterou byste měli v tomto případě sledovat. Podívejme se třeba na těstoviny, pečivo, brambory, rýži, ovoce, cereálie nebo mléčné výrobky. Mají GI okolo 50, přesto je při redukční dietě nezařazujte na jídelníček příliš často. Proč? Mají totiž vysokou glykemickou zátěž nebo též nálož. Glykemická zátěž (angl. glykemic load, GL) vyjadřuje hodnoty vzrůstu hladiny krevního cukru po požití jídla. Její hodnota je ovlivněna glykemickým indexem a množstvím sacharidů v té které potravině. GL zjistíme tak, že hodnotu GI dané potraviny násobíme počtem gramů sacharidů, které se nacházejí v jejích 100 g. Výsledek dělíme číslem 100. V případě vařené čočky tedy násobíme GI 26 množstvím sacharidů ve 100 g, tedy 20. Výsledek 500 dělíme číslem 100. Glykemická nálož čočky činí tedy 5. Hranolky mají tuto hodnotu 15. Hodnota GL je důležitá, neboť nám říká, kolik inzulínu bude muset naše slinivka vyprodukovat. Potraviny s GL do 10 ji ochraňují a šetří. Nepřesáhne ji žádná zelenina a vyjma sušeného téměř žádné ovoce. Nízkou GL mají luštěniny, vařené brambory, mléko, sýry, tvaroh a jogurty. Potraviny s hodnotou GL nad 20 představují vysokou zátěž pro náš metabolismus a jsou nevhodné. Pozor tedy na bílé pečivo, často doporučované cereálie a sladkosti. V závěru vše shrňme malým srovnáním čočky a hranolků. 100 g čočky představuje energetickou hodnotu 116 kcal (486 kJ). Díky jejímu nízkému GI nebude vaše hladina krevního cukru kolísavá. Budete se cítit déle sytí a zřejmě omezíte výpravy do ledničky i spíže. Váš boj s nadváhou se tím stane účinnější. A v důsledku její nízké GL si šetříte slinivku, která nemusí nárazově vyprodukovat velké množství inzulínu. Naproti tomu 100 g hranolků má energetickou hodnotu 193 kcal (810 kJ), tedy téměř dvojnásobnou, a účinky na hladinu krevního cukru, sytost i produkci inzulínu budou v porovnání s čočkou přesně opačné. Antonín Vraný Zdroj: medicinman.cz, fitplan.cz, fitdieta.cz, kaloricke-tabulky.cz # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Jak se „bořily“ bariéry při užívání peněz Málokdo z vidících lidí si zřejmě dokáže představit, jak by jako nevidomý poznával mince a bankovky při placení nebo výběru z bankomatu. Podobně jako u architektonických bariér stálo i na počátku příběhu peněz Metodické centrum odstraňování bariér. Vzniklo již na počátku 90. let minulého století při České unii nevidomých a slabozrakých a od roku 1996 pokračuje v práci při Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých. Metoda postupných kroků Již v roce 1990 oslovil jeho vedoucí Viktor Dudr společně se svými spolupracovníky tehdejší Československou státní banku s požadavkem, aby bankovky a mince byly poslepu snadno rozlišitelné. Přišli i s vlastními náměty. Většina z nich byla sice odmítnuta, v jednom ohledu nám ovšem vyhověli. Dnes je každá bankovka jinak dlouhá. Protože tenkrát byly ještě papírové desetikoruny, dvacetikoruny, padesátikoruny a počítalo se i s desetitisícikorunou, byl počet bankovek vysoký. Dohodnut byl tedy rozdíl jen pět milimetrů mezi délkou jednotlivých bankovek. Stokoruna, dvousetkoruna a pětisetkoruna jsou na šířku stejné, od tisícikoruny jsou bankovky o šest milimetrů širší. Šířka i délka bankovky se měří speciální šablonkou, která je vybavena rovněž rámečkem pro vlastnoruční podpis. Lze si ji opatřit v prodejnách tyflopomůcek, v Tyfloservisech a zřejmě i na pokladnách bank. V současné době je jich dostatek. Forma šablonky je navíc uložena u výrobce, je tedy možné vyrobit další potřebné množství. Mince? Pomohlo rozdělení republiky Lidé nevidomí a s těžkým postižením zraku ovšem potřebují rozlišit také mince. Jenže úředníci banky tehdy argumentovali tím, že měnit mince, které vydrží v oběhu po dlouhou dobu, je prakticky nereálné. Časy se však měnily a v roce 1993 došlo k rozdělení České a Slovenské federativní republiky na dva samostatné státy. A ti pánové, tentokrát již z České národní banky, si požadavek na rozlišení mincí pamatovali. Na jaře 1993 kontaktovali Metodické centrum odstraňování bariér a poté jeho pracovníkům nechali nové mince hmatem vyzkoušet. A jak víte, mince jsou při troše cviku snadno poznatelné. Zhruba o deset let později se začaly ve větším počtu objevovat bankomaty. Při troše cviku ho samozřejmě lze použít i poslepu, ale je tu mnoho nejistoty. Začalo se tedy přemýšlet o tom, zda a jakým způsobem by bankomat šel použít i bez kontroly zrakem. Je všeobecně známo, že banky jsou si sice vzájemnými konkurenty, ovšem zároveň mají asociaci pro řešení společných problémů. A právě s pracovníky této asociace bylo potřeba se sejít a projednat potřebné. Na špici celosvětově Nechali si udělat průzkum a zjistili, že takový systém obsluhy bankomatů již v některých místech ve Skandinávii, USA nebo Francii funguje. Následně oslovili své členské banky. A jaký je stav dnes? Československá obchodní banka spolu s Poštovní spořitelnou a rovněž Česká spořitelna mají více než 90 procent bankomatů upravených tak, aby bylo možné je poslepu používat. Stačí k nim připojit sluchátka s Jack konektorem 3,5 milimetrů. A každým rokem přibývají nové přátelské bankomaty. Dnes se tímto bezbariérovým systémem příslušné banky chlubí, a určitě právem. Takto systematicky zpracováno to totiž nikde ve světě není. A je to také vizitka pracovníků Metodického centra odstraňování bariér. Správným způsobem zformulovali a vyjádřili naše potřeby a byli vyslyšeni. Vývoj ovšem postupuje a staví před nás nové úkoly. Platbomaty a vklady hotovosti do bankomatů zatím pro nás určeny nejsou. Při obsluze bankomatů se objevují dotykové prvky, přikládání platební karty apod. Internetové a telefonní bankovnictví je však již pro nás dostupné a řada nevidomých jejich služeb využívá. Antonín Vraný # Speciální brýle namísto vodicího psa „Jdi deset kroků rovně a pak ostře doprava.“ Speciální brýle, které mohou nevidomým nahradit vodicího psa, nebo vodicí pes vměstnaný do slepeckých brýlí. Tak by se ve zkratce dal popsat maďarský vynález, který začnou testovat tuzemští zrakově handicapovaní. Hlasem ovládané brýle jim budou popisovat cestu díky speciálnímu softwaru: data pro přesnou lokalizaci získají z vestavěných kamer a čidel rozmístěných po trase. Brýle se jmenují jednoduše EVA, což je zkratka z anglického Extended Visual Assistant (v překladu cosi jako rozšířený nebo vylepšený vizuální asistent nebo pomocník). Umí reagovat na hlasové ovládání, mají umět číst text, poznají bankovky nebo zboží a pomůžou s odpovědí na esemesky nebo e-maily. Zařízení vypadá na první pohled jako běžné sluneční brýle. Vyniknou tak lépe dvě malé tmavé čočky kamer na obroučkách. Díky nim zvládnout brýle to nejdůležitější – tedy přesnou navigaci. Jako navigace v autě Zařízení Českému rozhlasu představuje Sylvie Walterová, která se svými třemi kolegy řídí projekt z Budapešti. „Brýle budou spárované s mobilním telefonem. V něm poběží speciální aplikace, která bude zpracovávat dostupná data z čidel a kamer. Pak bude prostřednictvím sluchátek handicapované navigovat ve stylu ‚jdi deset kroků rovně, pak ostře doprava‘,“ popisuje Sylvie. Předpokládaná cena brýlí se má pohybovat po přepočtu na koruny zhruba na úrovni dvou průměrných českých měsíčních platů. Trh na tyto brýle je obrovský. Podle údajů maďarského startupu EVA žije na celém světě 300 milionů lidí s postižením zraku. V Evropě jich je 26 milionů. I kdyby měly brýle pomoci jen části z nich, dávala by v tuhle chvíli dvouletá práce na projektu expertům smysl. Kromě dvou kamer budou brýle využívat GPS a také data ze speciálních čidel a senzorů. Ty musí být rozmístěny tak, aby zajistily naprosto přesnou orientaci především v budovách a v místech, kde je problém s příjmem GPS signálu. Na testování se budou podílet i Češi Zařízení už funguje, teď chtějí vynálezci vyrobit stovku prototypů a rozeslat je po celém světě do ústavů, kde se starají o zrakově handicapované. Podle ohlasů pak připraví sériovou výrobu. Na testování se budou podílet také čeští a slovenští handicapovaní. Prototypy brýlí by k nim podle Sylvie Walterové měly doputovat na přelomu roku. Na trhu by se pak brýle mohly objevit za další rok – tedy v roce 2020. Otazníkem ještě zůstává vybudování infrastruktur čidel a senzorů, jejichž data budou k super přesné hlasové navigaci potřeba. Zdroj: radiozurnal.rozhlas.cz # ZDRAVÍ: Naučit se echolokaci Nevidomí jsou schopni orientovat se v prostoru jako netopýři, prokázala studie. Někteří nevidomí mohou používat echolokaci, umí vydávat ústy zvuky podobné klikání. Pomocí nich se pak orientují v prostoru podobně jako netopýři. Je to nečekaně přesné, ale současně není snadné se tuto metodu naučit. Dlouhou dobu se tato metoda vyvíjela jen na základě zkušeností a praxe, tedy živelně a organicky. Nyní se ji ale rozhodli prozkoumat vědci. Chtěli popsat, jak funguje, aby případně pomohli ostatním lidem se ji naučit. Studie, která vyšla v odborném časopise Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences, potvrdila, že lidé jsou opravdu schopni s velkou mírou přesnosti identifikovat různé předměty pomocí toho, že naslouchají ozvěnám odraženého zvuku. Lidé se „superschopností“ Většina lidí, kteří se narodí nevidomí, je velmi citlivá vůči akustice ve svém okolí. Dokážou využívat ozvěn, které se odrážejí od předmětů, zdí nebo budov, aby se orientovali v prostoru a vyhnuli se nárazu. V posledních letech se však objevují náznaky, že někteří lidé umí využít echolokaci dokonce i aktivně. Například Američan Daniel Kish je schopný vytvořit si pomocí této techniky v hlavě mentální mapu svého okolí, která je tak přesná, že pak prostorem projíždí klidně i na kole: Jak přesná tato metoda je, prověřoval tým vedený Lore Thalerovou z Durham University. „Z vědeckého hlediska nyní můžeme konstatovat, že lidé to opravdu mohou využít.“ Podle jejího výzkumu se tato schopnost často objevuje spontánně u nevidomých dětí, které se zkoušejí samy zorientovat v prostoru. Aniž by se nějak radily, dospívají samovolně ke stejnému řešení – vydávají klikavý zvuk. „Zjistili jsme, že přestože si tuto schopnost vyvíjejí nezávisle na ostatních, nakonec to dělají velmi podobně nebo stejně,“ popsala vědkyně pro britský deník Guardian. Vědci testovali echolokaci u osmi lidí, kteří tuto metodu špičkově ovládají. Měli pomocí ní zkusit poznat, jestli se v jejich okolí nachází osmnácticentimetrový kotouč. Ten výzkumníci umístili metr od testovaných osob, vždy na jiné místo a pod jiným úhlem. Pokud byl předmět umístěný přímo před nimi, byla jejich úspěšnost 100 procent. Jestliže se nacházel někde bokem, klesla tato pravděpodobnost na 80 procent – a když se nacházel za nimi, byla jen padesátiprocentní. Vědci ovšem přiznávají, že poslední scénář nebyl příliš realistický, protože testované osoby měly zakázáno pohybovat hlavou. Lidé jako netopýři Když se kotouč nacházel bokem nebo za nimi, instinktivně zesilovali hlasitost kliků a také jejich frekvenci. Zajímavé je, že úplně stejně se chovají také netopýři, kteří se navigují v prostoru pouze pomocí sonaru. „Rozhodně je to dovednost, která se dá naučit,“ tvrdí Thalerová. Obvykle se nepoužívá izolovaně; nevidomí ji využívají jako doplňkovou, tedy společně s holí nebo s vodicím psem. Může ale výrazně dopomoci lidem, aby se lépe vyhýbali překážkám v prostoru. „Získáte navíc představu o vašem širším okolí, což je věc, s níž se řada nevidomých od narození opravdu potýká,“ dodává Thalerová. Kar Zdroj: ct.cz # Průlom v očním lékařství? Záplata z kmenových buněk vrátila dvěma lidem zrak Během příštích pěti let by mohl na trh přijít lék na nejběžnější příčinu ztráty zraku – poškození oční sítnice. Podle britských médií to oznámili londýnští lékaři po úspěchu historického klinického testu. V něm vrátili zrak dvěma pacientům, když jako jakousi „záplatu“ použili kmenové buňky na obnovu jedné z částí sítnice. Postarší dvojice pacientů měla vážné zrakové vady v důsledku věkem podmíněné makulární degenerace (AMD), při níž přestávají pracovat buňky ve žluté skvrně (takzvané makule), tedy v místě nejostřejšího vidění. Zrak obou seniorů se podle jejich lékaře zhoršoval a před terapií nebyli schopni rozeznat knihu, natož jednotlivá písmena. Rok po zákroku dokážou číst nebo rozeznávat tváře, které předtím viděli jen jako šedavé skvrny, napsal deník The Guardian. Návrat zraku obstarala „záplata“ v podobě kmenových buněk. Jde o vůbec první aplikaci takovéto metody a postaralo se o ni Londýnské centrum na léčbu slepoty, které vedou profesoři Pete Coffey z University College London (UCL) a Lyndon da Cruz, oční chirurg z nemocnice Moorfields Eye Hospital. Bezpečná léčba Výsledky léčby se zatím dostavily u malého počtu pacientů, ale první zjištění jsou slibná vzhledem k její bezpečnosti či použití u jiných problémů způsobujících slepotu, citoval autory výzkumu web deníku The Independent. Zákrok s kmenovými buňkami by prý mohl být v budoucnu stejně běžný jako operace při šedém zákalu. „Tato studie představuje opravdový pokrok regenerativní medicíny a otvírá bránu pro nové možnosti léčby osob s AMD,“ řekl profesor Coffey. „Doufáme, že to povede k běžně dostupné terapii, která by mohla být pro britské pacienty připravena během budoucích pěti let,“ dodal. Kvůli AMD se podle listu The Guardian jen v Británii zhoršuje zrak 600 až 700 tisícům lidí a v rozvinutém světě jde údajně o nejčastější příčinu oslepnutí. Zlepšení při čtení až o šest řádků Coffey a da Cruz usilovali ve svém testu o vyléčení deseti osob s takzvanou mokrou formou AMD. Ta spočívá v náhlém unikání krve z cév, což vede k poškození buněk žluté skvrny, klíčové části sítnice. Oběma zmíněným pacientům byl do jednoho oka implantován shluk kmenových buněk upravených tak, aby se vyvinuly do buněk zajišťujících správnou činnost makuly. Výsledné zlepšení zraku je podle Coffeye výraznější, než vědci očekávali. „Říkali jsme si, že u tří (z deseti pacientů) by se zrak mohl zlepšit o tři řádky. Na čtení by to už nejspíš nebylo,“ poznamenal s odkazem na řádky tabulky, s níž doktoři v ordinacích testují výkonnost očí. „První pacient má zlepšení o šest řádků a druhý o pět… Oba opravdu čtou,“ líčil Coffey úspěch pokusu. „Po operaci se můj zrak zlepšil natolik, že si mohu číst noviny a pomáhat své ženě na zahradě,“ uvedl pro The Guardian 86letý pacient Douglas Waters. Zdroj: ČTK Čeští lékaři objevili gen zodpovědný za vážné onemocnění rohovky Čeští výzkumníci objevili gen zodpovědný za vzácné a vážné onemocnění rohovky. Může za něj mimo jiné mutace genu GRHL2, jak zjistili vědci z týmu Petry Liškové z laboratoře pro vzácné nemoci 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Dosud byly známé jen některé jiné příčiny tohoto zdravotního problému, který může vést až ke slepotě. V ČR je četnější než jinde, na vině mohou být předci s mutacemi genu. Onemocnění zvané polymorfní dystrofie rohovky u pacientů zhoršuje zrak, někdy vyžaduje transplantaci rohovky. Dosud vědci znali dva geny, jejichž mutace vede k nemoci. Místy se už v kojeneckém věku projeví nemoc zakalenou rohovkou a silnou světloplachostí. Stačí rozbor krve pacienta „U nás i ve světě byla spousta takzvaně nevyřešených pacientů, to znamená těch, kterým odborníci provedli screening těchto dvou genů a nic nezjistili. My jsme nyní vyřešili další část těchto diagnóz tím, že jsme objevili mutace v dalším genu,“ uvedla Lišková. Výhodou objevu je, že místo náročného vyšetření oka v celkové narkóze stačí k diagnóze odběr a rozbor krve. Díky tomu je možné nemoc zachytit už v dětství a pacienty sledovat. Někdy se už v kojeneckém věku projeví nemoc zakalenou rohovkou a silnou světloplachostí. „A to do té míry, že s dcerkou maminka do roka nemohla vůbec chodit ven na sluneční světlo,“ řekla Lišková. Rohovka se při onemocnění částečně zakalí a má jiný tvar. Nebezpečný zelený zákal Jindy potíže nejsou tak zjevné a vyvrcholí až druhotným zeleným zákalem, který v případě neodhalení vede až ke slepotě. „V běžné populaci nad 40 let je riziko zeleného zákalu u čtyř procent lidí, u nemocných s tímto onemocněním je to 25 procent,“ vysvětlila Lišková. Pokud se o diagnóze ví, lékaři mohou pacienta sledovat a tomuto vážnému následku předejít. Polymorfní dystrofií rohovky trpí v Česku nejméně jeden člověk z 80 tisíc. „V přepočtu na celkový počet obyvatel je to celosvětově nejvíce lidí,“ informovala 1. lékařská fakulta. Vědci si to vysvětlují společným předkem s mutací genu GRHL2, kterou mají v Česku tři rodiny. Mutaci jiného genu s podobnými účinky má v Česku sedmnáct rodin. Podle Liškové je možné, že i v jiných zemích je pacientů více, nikdo je ale cíleně nevyšetřuje tak podrobně jako u nás. Na objevu pracovali vědci z Laboratoře pro studium vzácných nemocí Kliniky dětského a dorostového lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Spolupracovali s britskými odborníky z University College London a lékaři z Moorfieldské oční nemocnice. Jejich výsledky publikoval časopis The American Journal of Human Genetics. Laboratoř pro studium vzácných nemocí přispěla již k objevu více než dvacítky onemocnění podmíněných geny. Zdroj: novinky.cz # KULTURA: Zveme vás do divadla Husa na provázku Pokračujeme v seriálu, v němž oslovujeme divadelní scény a hledáme představení přístupnější pro nevidomé a slabozraké. Další naše pozvánka bude do Divadla Husa na provázku. Experimentální divadlo se slavnou minulostí, patřící i dnes mezi přední scény na divadelní mapě Brna i České republiky, bylo založeno skupinou amatérských divadelníků z JAMU roku 1967. I zde jsme se ptali, které jejich představení je svým charakterem vhodné i pro slabozraké a nevidomé diváky, a dostali jsme odpověď, že to jsou hry Vitka a Dynastie. Vitka Osud mladé talentované brněnské skladatelky, dirigentky a femme fatale Vítězslavy Kaprálové očima spisovatelky Kateřiny Tučkové a režisérky Anny Petrželkové. Příběh o závratném vzestupu mladé ženy, která se dokázala prosadit v oblasti, jež je dodnes vyhrazena především mužům. Ženy, jejíž život byl fascinujícím koktejlem výjimečného nadání a píle, ale i svobodomyslnosti, nespoutanosti a náruživosti, kterými šokovala své okolí. Žila všemu navzdory – jakoby věděla, že na všechno, co chce stihnout, jí zbývá pouhých pár let mezi dvěma válkami. Dynastie V roce 1844 přišel do New Yorku s jediným kufrem. Otevřel maličký obchod a po něm přišli do Spojených států ještě jeho dva bratři. Záhy vybudovali byznys, na jehož konci stála čtvrtá největší banka v USA. Její pád v roce 2008 a rekordní bankrot ve výši 200 miliard dolarů spustil celosvětovou hospodářskou krizi, jejíž důsledky na vlastní kůži dodnes cítí lidé po celém světě. Fascinující portrét židovské německé rodiny jako skalpel otevírá útroby historie USA a omračujícím způsobem zachycuje dějiny kapitalismu. Cena vstupenky do Divadla Husa na provázku pro držitele průkazu ZTP/P je 50 Kč. U ZTP je částka pohyblivá, podle ceny základní vstupenky. Více o divadle a repertoáru na: provazek.cz. jh # SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha číslo 8 Sanislav Juříček (Vsetín), originál Bílý: Kf2, Dg3, Va5, Sd7, Je6 (5) Černý: Ke4, Sf6, Jd2, Je7, Pc2, c3, d4, h5, h6 (9) Mat 2. tahem (C+) S vyřešením poměrně jednoduché dvojtažky vedoucího rubriky asi nebudete mít větší problémy. Sestavil jsem ji už někdy koncem roku 1999, tedy poměrně dávno a jejím obsahem jsou klasické strategické motivy: blokáda polí, přilákání a pokrytí hrozbového pole. Drobným kladem je jak po celé šachovnici rozprostřená konstrukce bez použití bílých pěšců s výslednými pěti variantami, tak i dvě hezké svůdnosti. První 1. Vxh5? vyvrací 1. - Sg5!, druhou 1. Ke2? pak proměna zdánlivě bezvýznamného pěšce 1. - c1J+!. V dnešních skladebních soutěžích se sice taková úloha prosadit nemůže, ale to není tak důležité, pro náš časopis se docela hodí, už jen z toho důvodu, že nám jde především o zábavu a relaxaci. Abychom ale nezůstali jen u ní, pro následující rubriku připravuji lahůdku, kterou bude dvojtažka s tématem záměny matů. Řešení úlohy číslo 6 z června 2018 (Bantyš): Pokus 1. Db3? s myšlenkou (2. Jd2 Kxe5 3. Jd7 mat) vázl na odpovědi 1. - Kd5!. Dáma musela jít ještě o 2 pole dál: 1. Db5! (2. Vf4 Kd5 3. c6 mat), idea odtažného matu pěšcem je jistě originální. Pak následovaly dvě varianty 1. - Ja7 2. Dd7 Jf3 3. Ve2 mat, 1. - Kd5 2. c6 Ke4 3. Vf4 mat, třetí s uvedenou ideou se ještě větvila 1. - Jf3 2. Ve2 Kd5 3. c6 mat (2. - Kf5 3. Dd7 mat). Další body za správné řešení soutěže zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Ondreji Čaneckému z Doks, Josefu Lachmanovi z Mladé Boleslavi, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Františku Skoumalovi z Bludova, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. Blahopřejeme! # INZERCE Je mi 68 let, jsem střední postavy, mladšího vzhledu, vypadám prý na 40 let. Postava plnoštíhlá, blond vlasy a modré oči. Jsem nevidomá, mám vodicího psa – královského pudla, bílého. Jsem rozvedená. Byt mám. Mé záliby – ráda vařím, čtu, sbírám anekdoty, ráda cestuji, mám též ráda dechovku, lidovky. Ráda bych poznala muže podobných zájmů od 50 do 75 let, který je také sám. Může být nevidomý. Tel.:774 989 592.