ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 102 Číslo 14 Červenec 2018 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM Co na světě mám rád, nedám si brát STALO SE Cena Zaměstnavatel bez bariér 2018 zná své vítěze Vodicím psům se nedařil pouze aport špekáčků ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně Doteky státnosti, labyrintem dějin českých zemí LIDÉ KOLEM NÁS Profesorka Světluše Heese-Solarová čte Zoru osm desítek let Pohodový tandem z KTN Z mého života s hendikepem ZORA RADÍ Zvukové cesty: výpravy, při kterých si pod nohy vidět nemusíte BUDE VÁS ZAJÍMAT Boty jsou starší než Stonehenge Afričtí Dogoni: zázrační géniové nebo pozůstatek mimozemské civilizace? ZDRAVÍ Co víme o kmenových buňkách? Kronika medicíny, část 8, umění lékařů starověkého Říma KULTURA Zveme vás do divadla – Národní divadlo Brno SPORT Evropa Anny Paulusové INZERCE # ÚVODEM: Co na světě mám rád, nedám si brát, zpívají v jedné ze slavných písniček Osvobozeného divadla Voskovec s Werichem, a je to další z inspirací, které jsem s dovolením použil i pro sebe. Oni pokračují pro sebe typickým, nejen, ale i politickým a tehdy i protiválečným „než s lumpy tancovat, to se chci radši prát!“ Ponechme stranou politické konotace. V naší zemi bohužel i platnost anekdot, i cílení satiry překračují hranice času a politických systémů a tak i z hloubi historie zaznívají víc než aktuální slova až příliš často. Já jsem se chtěl spíš svěřit s jiným užitím tohohle sloganu – v životě už jsem dělal leccos a toho, co jsem zažil dobrého i zlého, také nebylo málo. Ale cokoli jsem dělal pro svou obživu a existenci, to jsem dělal rád. Opět můj guru Jan Werich jako by to tušil, v jedné z forbín říká: „…třeba on radši míň za to, co radši…, co jsem to řek?! – No, je to pravda, ale zní to blbě.“ Ale pro život to je lepší než výhra v loterii. Na novinařině, pokud ji děláte rád, a taky jak se dělat má, je pěkné to, že vás svede dohromady se spoustou lidí. Ne vždycky s nimi souhlasíte, spíš většinou nesouhlasíte, ale jste jen „zkratka na cestě ucho-ruka“, jak říkal jeden z mých učitelů tohohle řemesla. Co slyším (nebo vidím), to napíšu. Tak, aby se to hezky četlo a přitom text nezkreslil onu předlohu, zdroj, obsah toho, co chtěl mluvčí sdělit. Nebývá to vždycky lehké, to ne. Ale občas dostáváte za odměnu možnost mluvit s lidmi, kterých si vážíte a jimž ten převodník k publiku uděláte nadmíru rád. Měl jsem to štěstí mluvit s Milošem Kopeckým a ještě před ním s Václavem Voskou. Za rozhovor s Janou Hlaváčovou jsme měli oba, já i ona, průšvih, protože ho pochválila Svobodná Evropa – ale stál za to! Potkáte se i s vědci, kde už jen dopochopit jejich obor a význam činnosti je honička. – Ale zas zjistíte, že čím je ten člověk naproti vám moudřejší, tím snáz se s ním hovoří a tím méně se musíte bát z jejich strany nadřazenosti či pohrdání, byť jste ve znalostech hluboko pod nimi. Tihle lidé jsou na cestě životem novináři stejnou odměnou jako plat a další benefity. Proč o tom píšu? Zas jednou jsem měl to štěstí být u rozhovoru s někým, koho si lze bez výhrad vážit a s nímž mluvit je opravdovou lahůdkou. Ani jsem pak už nepotřeboval to všechno sepsat, protože to stejně dobře, jak bych to dokázal já, napsala jako svou labutí píseň v redakci Zory kolegyně Marie Zemanová (hodně radosti na novém místě, Marie!). Víc než hodinový rozhovor s profesorkou Světluší Heese-Solarovou byl obohacující a znovu mi dokázal, že čím více toho člověk ví, tím je obvykle i skromnější – ostatně sami se o tom přesvědčíte. Příjemné předprázdninové počtení i za redakci přeje Václav Senjuk # STALO SE: Cena Zaměstnavatel bez bariér 2018 zná své vítěze Ocenění Zaměstnavatel bez bariér uděluje Konto Bariéry ve spolupráci s Klubem zaměstnavatelů ve třech kategoriích – Nezisková organizace, Malá společnost a Korporace. Vítězi v jednotlivých kategoriích pro rok 2018 jsou Ergotep, družstvo invalidů, Smero, spol. s r. o., a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, a. s. „Ocenění Zaměstnavatel bez bariér vyzdvihuje firmy, které zaměstnávají handicapované nikoliv za účelem splnění tabulkových požadavků, nýbrž kvůli jejich schopnostem, na které zdravotní handicap nemá vliv,“ říká o ocenění zaměstnávání lidí se zdravotním postižením Božena Jirků, ředitelka Konta Bariéry. Do třináctého ročníku se přihlásilo celkem 21 komerčních společností, sociálních firem a neziskových organizací. Oceněni byli vítězové ve třech kategoriích. V kategorii „Neziskové organizace“ odborná porota ocenila Ergotep, družstvo invalidů z Proseče. Ergotep je sociální podnik, který zaměstnává 90 % lidí s handicapem a vytváří podmínky pro integraci zdravotně postižených spoluobčanů do společnosti a pro zkvalitnění jejich běžného života. Na trhu působí již 15 let. V kategorii „Malé společnosti“ zvítězila firma Smero, spol. s r. o., z Rajhradu, která již od roku 1998 provozuje velkoobchod především s kancelářskými potřebami, ale i dalším zbožím. Ve společnosti pracuje celkem 80 lidí, z toho 60 je osob s handicapem. V kategorii „Korporace“ zaujala porotu společnost Všeobecná zdravotní pojišťovna, a. s., která je poskytovatelem zdravotního pojištění. VZP se aktivně věnuje náboru lidí s handicapem, účastní se např. konferencí o inkluzivním vzdělávání. Zaměstnává celkem 180 handicapovaných na různých pozicích, včetně top managementu. Společnosti, přihlášené do soutěže, nejčastěji hledají zaměstnance s handicapem na základě osobního doporučení (31 %) ve spolupráci s neziskovými organizacemi (28 %), přes úřad práce (21 %) či online specializované portály (20 %). Mezi překážky, na které i v souvislosti se zaměstnáváním handicapovaných nejčastěji narážejí, patří nedostatek kvalifikovaných kandidátů, absence vhodných pozic, nedostatek zkušeností či nevyhovující bariérový prostor. Cena Zaměstnavatel bez bariér existuje pod hlavičkou soutěže Sodexo Zaměstnavatel roku již 13 let. Garantem projektu je tradičně Konto Bariéry. Cílem je najít a ocenit zaměstnavatele, kteří na otevřeném trhu práce vytvářejí pro lidi se zdravotním postižením rovné pracovní podmínky. Odborná porota vyzdvihuje společnosti, které zaměstnávají lidi se zdravotním postižením adekvátně k jejich kvalifikaci. V minulých ročnících se Zaměstnavateli bez bariér staly například nezisková organizace Sdružení Neratov, firma Good Sailors či společnosti SAP Services, McDonald’s, IBM, Škoda Auto, Siemens, Český rozhlas aj. Petra Seberová Zdroj: helpnet.cz # Vodicím psům se nedařil pouze aport špekáčků DOBRUŠKA – Celkem devět vodicích psů, kteří se sjeli se svými páníčky do Dobrušky z celé republiky, předvedlo v pátek 15. června na akci Soutěžní a roztančené náměstí užaslým divákům, že se umějí postarat o svého nevidomého pána. Přestože řada z nich byla v Dobrušce poprvé, nebo alespoň byli poprvé na náměstí, kde se soutěž premiérově konala, splnili v neznámém terénu všechny úkoly. Například dokázali najít bezpečný přechod pro chodce a ukázali, jak rozumí povelům. Další soutěžní disciplínou byla poslušnost Nedařilo se jim pouze v aportu špekáčků, kde uspěli pouze dva psi, respektive jeden, druhý špekáček alespoň ochutnal. V tomto úkolu neuspěl ani vítězný Jimmy, který se svým pánem Stanislavem Poloprutským přijel z nedaleké obce Semechnice. Druhý skončil Milan Šedivý s Rupertem a třetí byli Ostraváci – Marie Kudzielková a Norisa. Pro práci vodicího psa se osvědčili zejména zlatí a labradorští retrívři, kolie, ovčáci i kříženci australského vlčáka s retrívrem. V Dobrušce byl k vidění ale i jeden pudl. K akci, kterou moderovali Olda Tamáš a Renata Moravcová, patřil i doprovodný program s vystoupením dětí místní ZUŠ a módní přehlídkou návrhářky Zdeňky Zachariášové z Deštného v Orlických horách. Irena Voříšková Zdroj: Orlický týdeník # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně Navštívili jste někdy Holandsko? Zemi proslulou větrnými mlýny, dřeváky, kvalitními sýry a pestrými koberci tulipánů. Blanenští se tam v červnu vypravili, tedy alespoň v poutavém vyprávění paní Ivany Feikové. A protože někteří tuto překrásnou zemi také již navštívili, z přednášky se stala vzájemná výměna názorů, v níž se diskutéři předháněli se svými poznatky. V Kyjově se 1. června – tedy na Den dětí – soutěžilo ve skládání papírových vlaštovek a jejich doletu. Nastoupilo se na čáru a už to lítalo. Někomu pod nohy, někomu dál a čtyřem doletěla jejich poskládaná vlaštovka opravdu daleko, tak dostali malou odměnu. Po loňském neúspěchu trutnovští letos dobyli Sněžku. Nevydali se na ni sami, přidali se členové z náchodské odbočky. Pochopitelně na vrchol se nechali vyvézt lanovkou. Na 1603 metrech vládlo bezvětří, nikam tedy nespěchali a Sněžku si opravdu užili, prohlédli si Poštovnu i kapličku, poseděli, posvačili. Seznámili se s historií tamních staveb a lanové dráhy. Nakonec ještě zastávka v Peci v hospodě a hurá domů. V Blansku se věnovali nordic walkingu, neboli severské chůzi s hůlkami. O technice této všeobecně blahodárné chůze přišla přednášet zkušená instruktorka a všechny zúčastněné přímo nadchla, že se hned vydali na pořádnou procházku zámeckým parkem. Kyjovští se v červnu vypravili do Napajedel, konkrétně do zámku. Po celou dobu je provázela velmi příjemná průvodkyně, která již získala zkušenosti s nevidomými návštěvníky, takže všechny informace podávala přijatelně a dovolila poznávat i pomocí rukou. Dokonce se dostali do míst, která se běžně návštěvníkům neukazují. Po prohlídce se potkali i se současnou majitelkou. V Trutnově se členky tamní odbočky pustily do zkrášlovacího procesu, konkrétně výroby náhrdelníků z hedvábí. Pod odborným dohledem lektorky hedvábné šňůrky nejprve obarvily, poté usušily a nakonec zažehlily. Někdo použil k ozdobení také korálky. S výsledkem byly nadmíru spokojeny. Na odbočku v České Lípě pozvali propagátory a tvořitele her pro osoby se zrakovým postižením Ivanu a Jaroslava Slaninovy ze Společenství duševních sportů, z. s., aby jim představili některé stolní hry. Přijeli a přivezli mnoho her, u kterých byla pravidla napsaná černotiskem i v bodovém písmu. Všechny si vyzkoušeli a zahráli, a to s takovým zápalem, že zapomněli dokonce na oběd. Členové blanenské odbočky v červnu ještě vyrazili do Brna. Jejich společným cílem byla Vila Löw-Berr v Brně, nejmladší pobočka Muzea Brněnska. V letech 1913–1939 patřila Alfredu Löw-Beerovi, židovskému velkoprůmyslníkovi a obchodníku s textilem. Nyní je zde umístěna expozice nazvaná Svět brněnské buržoazie mezi Löw-Beer a Tugendhat. V České Lípě se zapojili do pořádání Dětského dne: připravili hmatové soutěže do ušitých pytlíčků a chůzi s bílou holí. Mile je překvapil fakt, že k jejich stanovišti přicházely děti různého věku a plnily úkoly s velkým zápalem. Bylo to příjemné páteční odpoledne a skvělá osvěta o životě nevidomých, protože odpovídali na různé dotazy a zvali na odbočku. Letošní 24. ročník festivalu Dny umění nevidomých na Moravě je velmi pestrý a nabízí široký výběr kulturních událostí. Pozvání do Šumperka přijal také nevidomý populární zpěvák Radek Žalud a společně se slabozrakým kytaristou Filipem Moravcem vystoupil v klášterním kostele 6. června v podvečerních hodinách. Oba publiku připravili krásný a nevšední zážitek. Tuto sehranou dvojici si přišlo poslechnout 75 milovníků kvalitní hudby a zpěvu. V sobotu 16. června se konalo setkání členů a příznivců šumperské odbočky v útulném prostředí na Kolibě v Hosticích. Toto neformální setkání pořádají již několikátým rokem a stále se těší velkému zájmu. Letos se sešli v počtu téměř 60 lidí a společně strávili slunečné odpoledne. Grilovalo se selátko, probíhaly zábavné soutěže, hrálo se na harmoniku, někteří vedli zajímavé diskuse a objevilo se i malé velké překvapení. Na setkání přijal totiž pozvání i Radek Žalud. Více o akcích se dočtete na sons.cz. # Doteky státnosti, labyrintem dějin českých zemí Pod tímto názvem se skrývají dvě velmi zajímavé výstavy, které si přáli zhlédnout jak klienti chebského TyfloCentra, tak i členové místní odbočky SONS. Nic tedy nebránilo tomu, abychom se společně ve čtvrtek 31. května vydali na Pražský hrad. V úvodu tohoto výletu jsme nejdříve zavítali do Jízdárny Pražského hradu, kde se konala výstava Doteky státnosti. Tato výstava představuje vývoj, kterým prošly státní symboly od počátku vzniku samostatného státu až po současnost. Státní symboly většinou vycházejí z dávných historických tradic. Státní znak vznikl spojením zemských znaků ze středověkých panovnických erbů, standarta včetně státní pečetě jsou rovněž odvozeny od státního znaku. Státní hymna měla základ až v 19. století, kdy vznikla jak česká píseň písní Kde domov můj, tak i slovenská, Nad Tatrou sa blýská. Státní vlajka má rovněž svůj vlastní příběh. Štefánikův návrh naší současné státní vlajky vznikl v roce 1919. Této vlajce předcházely červenomodrobílé pruhované vlajky, posléze byl pokus utvořit vlajku s modrým klínem, doplněný kalichem nebo šesticípými hvězdami. Jinak vypadaly naše námořní vlajky, jiné měli naši krajani v Americe či naši legionáři v Rusku. Prsty svých rukou jsme si mohli prohlédnout uniformy našich legionářů s vyobrazením tehdejší státní vlajky. Naší pozornosti neunikla ani uniforma současné hradní stráže včetně jejich motocyklu v barvách trikolory se státním znakem na kapotě a vlaječkou standarty našeho prezidenta. Hmatem jsme si mohli rovněž prohlédnout i kosmický skafandr Vladimíra Remka se státními symboly ČSSR, ale i český, slovenský nebo československý státní znak v plastickém provedení. Hapticky jsme si prohlédli i pohřební lafetu pro převoz ostatků prezidentů T. G. Masaryka a Václava Havla. Vystaven tu byl také originál naší první ústavy z roku 1920. V dalších vitrínách mohli návštěvníci obdivovat různé státní řády a vyznamenání, čestné místo zde zaujímal Řád Bílého lva III. stupně. K symbolům naší státnosti bezpochyby patří i naše tři historicky nejvýznamnější osobnosti, kterými jsou svatý Václav, Jan Žižka či T. G. Masaryk. V oddechovém koutku jste mohli zhlédnout také videoprojekci s novoročními projevy všech našich prezidentů. Nedaleko odtud, v Císařské konírně Pražského hradu, probíhala druhá, rovněž velmi zajímavá výstava s názvem Labyrintem dějin českých zemí. Zde šlo o průřez našich dějin od Přemyslovců až po naší současnost, ve vitrínách byly vystaveny dobové fotografie, cenné dokumenty i vzácné archiválie. Výstava byla rozdělena do několika historických celků. První byl zaměřen na nedávnou současnost, dokumentující např. žádost ČR o přijetí do Evropské unie v anglickém jazyce. Nechybí tu ani mnohé fotografie z období sametové revoluce, další časový úsek je věnován období normalizace. Z vystavených exponátů si můžete prohlédnout přepis Palachova dopisu ÚV KSČ z 21. ledna 1969 nebo dopis kardinála Fr. Tomáška o svatořečení Anežky Přemyslovny. Z období 50. let jsou zde vystaveny exponáty přibližující měnovou reformu. V další vitríně je vystaven např. zákon č. 247 o táborech nucené práce z 25. října 1948. Neméně zajímavý je úsek věnovaný Vítěznému únoru, kterému vévodí motto „Kdo nejde s námi, jde proti nám“. Z období Protektorátu si zde můžete prohlédnout mnoho dobových fotografií, vystaven je tu např. i výnos Adolfa Hitlera o zřízení Protektorátu Čechy a Morava z 15. března 1939, vystavena je zde i žádost Emila Háchy o propuštění vysokoškolských studentů internovaných po listopadu 1939. Další část výstavy má název Zrodila se republika. Opět zde můžete spatřit mnohé dobové dokumenty, mezi nimi najdete např. Washingtonskou deklaraci, podepsanou v Paříži 18. Října 1918. Z období I. světové války je zde vystavena Vyhláška o všeobecné mobilizaci z r. 1914 nebo Císařský manifest Mým národům, vysvětlující vyhlášení války Srbsku. Dalo by se psát mnoho o vystavených archiváliích, namátkou tedy jmenujme např. Provolání generála Windischgrätze o znovuzavedení pořádku v Praze z června 1848, vystavena je zde i kulka, kterou byla zastřelena kněžna Eleonora Windischgrätzová dne 12. června 1848. K vidění je tu i Reskript Marie Terezie s názvem Zřízení královské reprezentace a komory z r. 1749, Toleranční patent vydaný císařem Josefem II. z r. 1781 či Patent o zrušení nevolnictví. Přečíst si zde můžete i žádost kata Jana Mydláře o proplacení popravy na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Čestné místo si zde zaslouží i originál latinsky psaný pergamen z r. 1212 Zlatá bula Sicilská, rovněž i Listina Karla IV. Lucemburského o vztahu Čech a Moravy z května 1366. Na tomto místě se mohu také zmínit o Mincovní reformě, kdy se od roku 1300 razily Pražské groše v královské mincovně v Kutné hoře. K vidění je tu i originál pergamen Karla IV. Maiestas Carolina z října 1355, odvolávající Zemský zákoník. Mezi dalšími exponáty najdete i Svatováclavskou přilbu z konce 9. století či jednotlivé verše ze Svatováclavského chorálu. Zhlédnout zde můžete i pohřební insignie Přemysla Otakara II. Z výčtu uvedených informací můžete sami posoudit, že tento výlet byl nesmírně zajímavý a poučný, při cestě domů bylo o čem diskutovat! Emil Miklóš # LIDÉ KOLEM NÁS: Profesorka Světluše Heese-Solarová čte Zoru osm desítek let S částí příběhu české tyflopedky Světluše Heese-Solarové žijící ve Švýcarsku jsem se poprvé setkala před dvěma roky na stránkách Zory. V dubnu 2016 vyšel pod titulkem Vzácné svědectví materiál, který popisoval osudy dnes pětaosmdesátileté dámy, která se narodila nevidomým rodičům a která se už jako malá holčička podílela na vzniku našeho časopisu. Její otec Ferdinand Wildmann (1895–1980) totiž byl třetím šéfredaktorem Zory, na její tvorbě se ale podílel od 30. let. Maminku Emilii Suchardovou – někdejší sekretářku slepeckého podpůrného spolku – nepoznala, zemřela rok po jejím narození. Světluše Heese-Solarová k tomu říká: „Můj táta mě vychoval sám. Asi to nebyla běžná výchova a museli jsme se oba na sebe velice spoléhat.“ A dodává, že proto musela být odmala hodně samostatná a že ji to dobře připravilo na život. A jaký byl její další příběh? Na to jsme se paní profesorky zeptali jednoho parného květnového dne, když zavítala do Prahy. Po absolutoriu gymnázia se dala zapsat ke studiu na Pedagogické fakultě pražské Univerzity Karlovy. Studovala zde speciální pedagogiku se zaměřením na tyflopedii. (Tehdy se pro tento obor používal termín defektologie.). Během studia učila na základní škole a také na Hradčanech (od roku 1828 do r. 1948 Český soukromý výchovný ústav a léčebný ústav pro slepé, dnes Škola Jaroslava Ježka – pozn. red.). Po promoci byla zaměstnána v jednom z ústavů Akademie věd (Historický ústav J. A. Komenského), kde mimo jiné pracovala i na své kandidátské práci o nejstarší škole pro nevidomé v Čechách. Když ji v roce 1966 dopsala, chtěla v tématu pokračovat a podívat se na to, jak je to se školstvím pro nevidomé v evropském kontextu. Narazila ale na nedostatek pramenů a literatury. Přes přítelkyni, která se provdala za diplomata, se dozvěděla o možnosti stipendií pro vědce do 30 let. Zažádala o stáž na univerzitě v Bonnu, nakonec ale odjela na univerzitu v Hannoveru. Tam zjistila, že ačkoli se místní experti zabývají pomůckami pro lidi s různými handicapy, tyflopedie jako taková je tam v plenkách. Se smíchem líčí, jak byla jako mladá vědkyně z komunistického Československa pro kolegy zjevením. Rychle ale pochopili, že je pracovitá a že svou stáž myslí vážně. Umožnili jí proto v rámci stipendia i studium ve Vídni a Dortmundu. Do Prahy za mužem – psychologem a dcerou se vrátila během Pražského jara. Odchod z Československa Pár dnů po okupaci v srpnu 1968 se rozhodla do Hannoveru vrátit. Nevěděla, jak to bude vypadat na hranicích, proto na německém obchodním zastoupení v Praze složitě opatřovala vstupní víza do SRN, které ale nakonec na hranici nikdo ani nechtěl vidět. Když se paní Heese-Solarové ptám na začátky v cizině, říká, že šla na rozdíl od mnoha exulantů do známého prostředí. Pomohla jí prý i tehdy extrémně projevovaná solidarita Západu s naší situací a okupovanou vlastí. Ne, neměla vyhráno, ale pomoc to byla. V zahraničí nakonec zůstala natrvalo. V Hannoveru, kde šéfovala katedře, strávila 10 let, postupně se stala docentkou a posléze profesorkou. Poté přešla na univerzitu v Dortmundu. Tam mimo jiné v roce 1977 založila respektované Poradenské středisko, které dodnes pomáhá handicapovaným studentům v překonávání bariér. To se, ač nejprve vnímané jako zbytečné, stalo vzorem pro obdobné instituce v Německu i jinde v Evropě. V Dortmundu strávila 22 let. Přednášela také na univerzitě v Curychu, kde nyní žije. Býti průkopníkem... Povídaly jsme si i o tom, jak je těžké přicházet s novými věcmi a být průkopníkem (paní Heese používá slovo pionýr v jeho původním nezkresleném významu). V Německu sedmdesátých a osmdesátých let, kde bylo hodně válečných invalidů, byla obrovská potřeba tyto lidi integrovat, ale moc se nevědělo jak na to. Budovy i veřejný prostor byly plné překážek a převládal názor, že kdo je šikovný, ke vzdělání se nakonec dostane. S tím profesorka Heese-Solarová nesouhlasila a krůček po krůčku posouvala pohled na nezbytnost vytvářet podmínky studentům se speciálními potřebami. Vždy také pro svoje téma nadchla někoho z mladých na svojí katedře, dala mu velké kompetence a nechala věci posouvat dál. A ještě v něčem byla průkopníkem. Učila své mužské kolegy respektovat ženu jako kolegyni i nadřízenou. Líčí, jak všechny schůze ve zcela mužském univerzitním prostředí obvykle začínaly oslovením Vážení pánové. Ale rychle se prý ujalo Vážení pánové a paní Solarová... Když začala předsedat schůzím katedry ona, nastala ještě jedna změna. „Jako zaměstnané matce s povinnostmi v domácnosti mi nevyhovovaly schůze a porady večerní, které do té doby – protože výhradně mužům – nevadily,“ říká. – A kdy pak byly? ptám se. – „No odpoledne, třeba ve tři,“ směje se paní profesorka s tím, že si ale kolegové rychle zvykli a byli nakonec za volné večery rádi. Další osudy tatínka Po odchodu z Československa trvalo 11 let, než se mohla paní Heese znovu shledat s otcem. Ten působil až do své penze v Zoře. Ve zralém věku se znovu oženil, s manželkou Marií byl velice šťastný. Když znovu ovdověl, žil s příbuznými své ženy v Praze na Bílé Hoře. Dceru s jejím druhým mužem navštěvoval každé prázdniny, v cizině ale natrvalo žít nechtěl. Vztah k časopisu Zora Náš časopis pomáhala malá Světluše otci sestavovat v době, kdy ještě nechodila ani do školy. V dopise redakci z roku 2016 to popsala takto: „Při procházkách mi otec navrhl hru, že já mu budu do dlaně kreslit jednotlivá písmena nápisů firem, kolem kterých jsme šli, a on mi bude říkat, jak se ta písmena jmenují a sestavovali jsme z toho jména majitelů těch firem. Tak mě můj nevidomý táta naučil číst. No, a když už jsem uměla číst, tak mě zabavil také tím, že jsem mu pomáhala v sestavování obsahu Zory.“ A jak se jí líbí současná podoba časopisu, který považuje za záslužný? Paní Heese chválí pestrost obsahu. A dodává, že v současnosti je na tom časopis úplně obráceně než za dob šéfování jejího otce. Tehdy se obsah mimo život spolku těžce hledal v dobových novinách a magazínech. Dnes čelí redakce spíše informační explozi, přetlaku... A v nadsázce dodává, že jí v Zoře chybí „jen ta křížovka“. Kdo ví, třeba i ta přispěla vedle kontaktu s českou literaturou ke stále dokonalé češtině paní Heese. (Pro milovníky křížovek dobrá zpráva – tuhle praxi přece jen alespoň občas obnovíme! Red.) Sympatie k našemu časopisu způsobila i to, že paní profesorka Heese-Solarová převzala záštitu nad podzimní celostátní soutěží v četbě Braillova písma, jejíž součástí bude i klání v psaní na Pichtově stroji, psaní na klávesnici a Pražské tabulce. RODIČE S. HEESE Ferdinand Wildmann se narodil v Praze 22. listopadu 1895. O zrak přišel již v deseti letech, kdy prodělal zápal mozkových blan. Docházel do Hradčanského ústavu a později i do Klárova ústavu. Stává se učitelem hudby a zpěvu. Pracuje jako sazeč matric pro tisk knih Braillovým písmem (především hudební notace). Postupně se dopracovává, především díky své píli, nasazení a entuziasmu, k vedoucím funkcím v Podpůrném spolku samostatných slepců, kde je prvním poválečným předsedou. Po odchodu Rudolfa Freszla se ujímá funkce vedoucího redaktora časopisu Zora. Od roku 1950 je také ředitelem slepecké knihovny a tiskárny v Krakovské ulici v Praze. Spolupracovníky byl F. Wildmann velice oblíbený. Nadšeně podporoval mladé redaktory a postupně si z nich vychovával pevnou základnu pro fungování redakce. Emilie Suchardová se narodila v roce 1893. V dětství přišla o zrak. V roce 1926 se stala tajemnicí Podpůrného spolku samostatných slepců. Zde se potkala s Ferdinandem Wildmannem a v roce 1932 se stala jeho ženou. Podle dcery byl jejich sňatek tak trochu pražskou senzací. Denní tisk prý s obdivem, ale i s podivem psal, že je odvaha, když se dva nevidomí berou uprostřed hospodářské krize. Paní Heese říká, že podle vyprávění příbuzných byla její maminka velmi talentovaná hudebnice a divadelnice. Údajně měla velice moderní názory a dost se angažovala i v politice – byla horlivou sociální demokratkou. Marie Zemanová # Pohodový tandem z KTN „Strana 75 řádek 14: ‚V Praze‘ nahradit velké v malým. Strana 76 řádek 2: za předložkou v jsou dvě mezery. Strana 80 řádek 2: ‚Nevyžádané příspěvky…‘do odstavce nevyžádané a celý zbytek textu od levého kraje…“ To je jen nepatrný zlomek korektur bodové Zory číslo 11 v Knihovně a tiskárně pro nevidomé K. E. Macana (dále KTN), jichž jsem byla koncem května přítomna. O korigování Zory a jejích příloh, ale zdaleka nejen o tom, jsem si povídala se slabozrakým Petrem Gregorem a s jeho o generaci mladším kolegou, nevidomým Antonínem Strnadem. Pracují spolu již čtvrtým rokem a, jak se dozvíte, je to dobře sehraný tandem. Má první otázka se týkala jejich vztahu k českému jazyku. Antonín Strnad: Od dětství jsem si četl braillské časopisy a poslouchal rozhlasové hry. Vztah k českému jazyku mám, je to důležitý předpoklad k práci. Studoval jsem, pak se mi naskytla práce v KTN, mém prvním zaměstnání. Braillská korektura má svá specifika a já jsem rád, že mi kolega ukázal vše, co je třeba. Petr Gregor: Já jsem se dostal ke korekturám, když mě po šestnácti letech zaměstnání ve státní správě po reorganizaci propustili. Dozvěděl jsem se tehdy od paní Zuzany Hegrové, která pracovala v KTN, že se uvolnilo místo. Čeština je velmi náročná, sleduji, jak se mění její pravidla. Musel jsem si při přijetí pochopitelně nějaké věci „oprášit“ a doplnit. Zde musím poděkovat našemu současnému šéfovi, panu Michalu Sudíkovi, protože se zasloužil o to, abychom dostali počítače. Spousta věcí se dá teď dohledat po internetu. Jsem zde zaměstnán již sedmým rokem. Antonín Strnad: Mě tedy rozhodně práce v korektorně baví. Jsem rád, že ji mám, protože pro nevidomé není jednoduché ji sehnat. Pracujeme s knížkami a časopisy. Je to pohodová práce, nemusíme se stresovat, je to sice také náročné, ale jinak než třeba v sociální sféře. S kolegou si rozumím, je dobré, že na čtení jsme dva, doplňujeme se. Rozumíme si i s tiskaři. Souhlasím s tím, co řekl Petr, máme dobrého šéfa, za kterého to tady vzkvétá. Také si chválíme spolupráci s vaším šéfredaktorem. Konzultujeme s ním jakékoli nesrovnalosti a navázali jsme s ním, dá se říci, dobrý kolegiální vztah. Je vidět, že je to profesionál. Jaká jsou specifika korektury braillského textu? Antonín Strnad: Máme některé speciální znaky, kupříkladu tam, kde je několik velkých písmen v názvu – například SONS, píšeme tzv. řetězec. Je to znak pro sled velkých písmen. Dále existuje několik druhů podtržek pod textem, některé mohou uzavírat nějakou pasáž nebo článek. Tam se dává podtržka, která má šest znaků. Dále například, když končí nějaká rubrika (v Zoře Zdraví nebo Kultura) tam je třeba vysadit dvanáctipodtržku. Odstavce se počítají od čtvrtého znaku. Je toho víc… Petr Gregor: Text, který do KTN přijde z redakce, dostanou u nás přepisovačky. Ty ho skenují nebo přepisují. Je třeba soubor upravit do formátu 36 znaků na řádku a 27 řádků na stránku. To je braillská norma jedné stránky. Upravuje se v programu, který zajistí, aby text nikde nepřetékal. Dále se soubor převádí do dalších formátů, které jsou pro zařízení Braillo, tedy tiskárnu, na níž se vytisknou texty ke korektuře. Ty my přečteme a zapisujeme si na počítači chyby podle stránky a řádku. Chyby poté nahlásíme do přepisovny, kde vše opraví. V budoucnu ale budeme chyby opravovat sami. Po zkorigování je třeba opět upravit eventuální přetékání. Poté se soubor vytiskne. Setkali jste se se Zorou a jejími přílohami ještě předtím než profesionálně v KTN? Petr Gregor: Četl jsem nějaký časopis na škole, ale bodové písmo jsem přes dvacet let nepotřeboval. Proto jsem si je musel před nástupem sem připomenout. Pracoval jsem totiž v telefonní ústředně, kde jsem to nepotřeboval. Spojoval jsem přes 550 zaměstnanců, většinu spojení jsem znal zpaměti. Antonín Strnad: To mohu potvrdit, když potřebuji někomu volat, stačí říct: „Petře, jaké je tam číslo?“. Já jsem Zoru také nečetl, ale z dětství znám Světlušku, Kontakty a Svět, přírodu a společnost. Do čtrnácti let jsem je odebíral. Nebylo to tedy pro mne úplně cizí. Pro mě coby náctiletého člověka Zora zajímavá nebyla. Poté jsem asi osm let s Braillským písmem tolik nepracoval jako jiní běžní čtenáři. Takže jsem se také musel něco doučit, když jsem nastoupil na toto místo. Petr Gregor: Kromě vašich příloh máme i několik interních časopiseckých titulů. Dále korigujeme knihy různého žánru. Ty se vážou do spirály, časopisy se sešívají. Pracujeme také na reedici křížovek, které vyšly před lety. Znovu je vyluštíme, odstraníme chyby, pokud tam zůstaly, zkontrolujeme, zda to „sedí“ podle počtu polí… Křížovky se luští na Pichtově psacím stroji, je to obtížnější než v černotisku, ale je o ně velký zájem. Jak dlouho trvá korektura Zory? Petr Gregor: Záleží na obtížnosti textu a počtu stránek. Když je tam hodně složitých formulací, tak se musí číst dvakrát až čtyřikrát. Ale dá se říci, že maximálně jeden pracovní den. Antonín Strnad: Je to opravdu hodně individuální. Rozhodující je obtížnost textu. Soubor si rozdělíme a každý čte polovinu. Některé tituly se čtou rychleji – Světluška nebo Kontakty. Potvrzuji, že například „paragrafy“ a šroubované věty čteme vícekrát, abychom jim dobře porozuměli. Z vyprávění je znát, že vás práce i baví, čemu se ale věnujete ve volném čase? Antonín Strnad: Sbírám staré audiokazety, těch mám asi čtyři tisíce, dále disky a minidisky a jejich přehrávače – kazetové magnetofony, walkmany, rekordéry a veškerou techniku… Doma u mě to vypadá jako v elektru a z tohoto důvodu jsem – s trochou nadsázky – rád, že bydlím sám a že nemám manželku, která by mi to vyházela. Těší mě poslech rozhlasových her na stanici Vltava, v oblibě mám různé zájezdy a pobyty, procházky s přáteli s posezením u vína či kávy. I když nevidím, mám život pestrý a bohatý a momentálně nemám žádnou potíž, která by mě trápila, a jsem spokojený člověk. Doufám, že to vydrží. A jestli něco říci na závěr? Děkuji svému kolegovi Petrovi, že mne všemu v korektorně trpělivě naučil. A pan Gregor, jeho koníčkem jsou asi ona čísla…? Petr Gregor: (Smích) Matematika pro mne nikdy nepředstavovala problém, ale že by byla hobby, to se říci nedá, i když do jisté doby jsem v telefonu nepotřeboval seznam, protože jsem si všechna čísla pamatoval. Mou radostí byla zahrada, o tu jsme ale přišli kvůli restitucím. Stejně jako kolega si občas zajdu s přáteli na kávu či pivo. Rád jezdím na chatu, kde máme výborné sousedy a partu. Ztráty práce na úřadu již tolik nelituji. Tam nikdy nebyla taková pohodová pracovní atmosféra, jako je tady. Ptala se Jarmila Hanková # Z mého života s hendikepem Nepříliš často se v redakční poště objeví nevyžádaný text, který může prakticky bez dalších úprav do tisku. Který má co říct a říká to stručně, neužvaněně, doslova moderní formou – a přitom jde o autora, který již překročil devadesátku! Jeho vzpomínky zapsala Mgr. Jiřina Mayerová – nic víc o sobě nenapsala, ale soudím, že bez autorova souhlasu mj. i s formou textu by se to neobešlo. Takže děkujeme i za čtenáře ZORY a za sebe doufám, že následující text si všichni vychutnají. sj Dětství Narodil jsem se v roce 1937 na Valašsku takřka nevidomý, zbytky zraku zcela zmizely v roce 1990. Pocházím z dělnické rodiny. Tatínek pracoval ve zbrojovce ve Vsetíně, bydlel v internátě a domů dojížděl každý týden. Zemřel, když mi bylo 11 let. Maminka pomáhala sedlákům, pracovala v lesích a na polích, jak bylo potřeba. Moji rodiče měli celkem 9 dětí, tři bratři zemřeli při porodu. Z chlapců žiji sám a se mnou ještě pět sester. Všechny sestry se narodily zdravé, já jsem se narodil s oční deformací a viděl jsem i s mnoha dioptriemi jen na jedno oko. A aby toho nebylo málo, chodil jsem do školy spolu s ostatními zdravými dětmi, a stalo se jednou, že jsme po sobě házeli těžkými dřevěnými penály – říkali jsme jim truhlice. Mne penál zasáhl do oblasti oka, na které jsem trochu viděl, a bylo štěstí, že jsem o tohle oko nepřišel již tehdy. Zůstaly mi tedy jen zbytky zraku, které se však časem také ztratily. Ve škole se oční vada brzy projevila, a tak ředitel školy ve Velkých Karlovicích, kde jsme bydleli, mi zařídil školní docházku v Brně, v internátní škole pro nevidomé děti. Vzpomínám si ještě z dětství na příhodu, v níž špatný zrak sehrál hlavní roli – bydleli jsme na kopečku a dole tekl potok. Špatně jsem viděl lávku přes něj, a tak jsem jednou skončil místo na lávce v potoce. Jinak jsem jako dítě byl ještě schopen chodit s maminkou na práci do lesa a na pole, nebo sám pást sedlákům krávy. Internátní speciální škola pro děti nevidomé a se zbytky zraku v Brně Ve třídě nás bylo jen 12 dětí a výuka byla přizpůsobena našim potřebám a omezeným schopnostem. Naučil jsem se tak bodovému slepeckému písmu, které používám dodnes jak při čtení, tak psaní. Také jsem se naučil šachové hře, a i tato zábavná hra mě doprovází až dodnes, v domově pro seniory nebo v TyfloCentru Ústí n. Labem. Rád vzpomínám i na hodiny ručních prací, hudební výchovy či výuky jazyků. Paní učitelka Kovářová kromě ruštiny učila ve volném čase dalším jazykům a já jsem měl dokonce roli časoměřiče – hlídal jsem čas výuky na slepeckých hmatových hodinkách. Škola měla také velký dvůr a zahradu, kde bylo možné i sáňkovat a bruslit nebo hrát hokej. Bruslili jsme i na veřejném kluzišti na brněnské přehradě. A nejhezčí vzpomínky mám na školu v přírodě, kam jsme jezdili na celý měsíc. Po dokončení základní školy jsem pokračoval na odborném učilišti v Praze Krči, obor čalouník. Toto řemeslo jsem poté uplatnil v zaměstnání v Krásné Lípě. Většinu života však žiji v Ústí nad Labem. Vzpomínky na Ústí nad Labem V tomto městě jsem nalezl práci ve výrobním družstvu Karko, které zaměstnávalo i hendikepované. Pracoval jsem zde v košíkárně a také na vrátnici a ve skladě. Pamatuji si na nepříjemnou událost, která se mi přihodila – proutí, které košíkáři ke své práci potřebují, se musí namáčet ve velkých kádích a voda se musí vyměňovat. Jednou voda tekla kolem košíkárny až k vrátnici, tak jsem myslel, že je to voda z kádí. Ve vedlejší místnosti však došlo k tomu, že voda vytékala odtud z otevřeného kohoutku, protože ho někdo nezavřel, když byla ve městě přerušena dodávka vody. Tuto místnost jsem nekontroloval, což ovšem byla moje povinnost, a tak Karku vznikla škoda, kterou jsem musil uhradit. Byly mi odebrány prémie. V Karku jsem vedl šachový oddíl. S šachisty jsme hráli šachové turnaje v Ústí a v dalších městech, vyhráli jsme okresní přebor, dále se nám ale nepodařilo postoupit. Také tím, že jsem na vrátnici pracoval jenom čtyři dny a čtyři dny jsem měl volno, mohl jsem se věnovat hodně šachům. Stejně mě bavila i turistika. S oddílem jsme jezdili po celé republice. Zhruba před třiceti lety jsem prodělal šedý i zelený zákal, operace se však nepovedly a zbytky zraku zcela zmizely. V současné době žiji v Domově pro seniory v Ústí n. Labem. a hodně času věnuji opět šachům, audioknihám a pasivnímu sportu, nejvíc mě baví sledovat utkání našich hokejistů. Ve svém věku se cítím relativně dobře, což přeji i všem čtenářům, šachistům a turistům. Váš Ludvík Ohryzek, 2018 # ZORA RADÍ: Zvukové cesty - výpravy, při kterých si pod nohy vidět nemusíte Úplně nový zážitek a pocit z přírodních krás nabízí handicapovaným nadšencům malíř a ornitolog Pavel Švec. Na jeho Zvukových cestách mohou lidé poznat přírodu skutečně zblízka, všemi smysly, v klidném tempu a po svém. „Ornitolog nesmí být hluchý, ale slepý klidně, já ty ptáky taky skoro nevidím,“ vtáhne mě rovnou do svého světa Pavel Švec. Ani čtrnáct let v pražské zoo v roli průvodce a poté machra na zvířecí krmiva mu v jeho denní dávce potřeby přírody nestačí. Proto ve svém volném čase víc než rok podniká Zvukové cesty, několikahodinové průzkumné toulky krajinou a terénem s těmi, kteří špatně chodí nebo vidí. Společně tak mohou nechat handicap ladem a zkoumat, stopovat, přivonět, osahat i naslouchat všemu, co se v přírodě zrovna namane. Na počátku tohoto nápadu byl prostý zájem o svět nevidomých umělců, vlastní drobná vada řeči a vysoká míra empatie a všímavosti. Pavel si v práci uvědomil, že handicapovaní návštěvníci si prohlídku nestíhají užít, navíc faunu a floru potřebují vnímat a pozorovat po svém. „Konečně se tedy někdo zdravý přizpůsobí jim, se mnou mají dostatek času a mohou si leccos přímo vzít do ruky a prohlédnout.“ Pavel trasy vybírá hlavně na Mělnicku, Kokořínsku a v Tróji, nahrává přitom na diktafon třeba čmeláky, včely, mouchy nebo zpěv ptáků a praskot šišek. Hledá hnízda nebo různé plody, květy a stopy zvířat. Celou cestu si prochází nejdřív sám se zavázanýma očima nebo klidně po čtyřech, aby měl podobný pocit či optiku jako člověk, se kterým na vycházku půjde. Pavel na Zvukové cesty chodí se zájemci sám, nevadí mu ani menší skupinky či zájemce s asistentem. Stačí mu zavolat nebo napsat na jeho profil na Facebook, domluvit čas, místo a pár dalších podrobností, a pak už můžete společně brázdit okolí. Nebo se spojit se sdružením Okamžik, se kterým Pavel čerstvě spolupracuje a s nímž na konci května podnikl první větší společnou Zvukovou cestu. Chcete-li se pro začátek toulat přírodou online, najděte si Pavlovu facebookovou skupinu Přírodou krok za krokem. Pavel Švec je také malíř a pořádá v přírodě arteterapeutické dílny. Více na facebookové skupině Svět pastelů. Zdroj: inspinante.cz # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Boty jsou starší než Stonehenge Přemýšleli jste někdy nad tím, proč nejsou naše chodidla ničím chráněna? Nemáme drápy, chodidlové polštářky, ani kopyta. Podle vědců je možné, že již před 40 tisíci lety dávní lidé nějaké obutí měli. Z té doby se samozřejmě žádné boty nedochovaly, ale z kosterních nálezů archeologové zjistili odchylky ve stavbě chodidla. Tyto změny byly zapříčiněné nošením nějaké obuvi. V Evropě nalezená mumie měla na nohou boty, které by svými parametry vyhovovaly i dnešním vysokohorským turistům a to i přes to, že se jedná o obuv starou přibližně 5300 let. Kdy začala éra obouvání a jakým vývojem boty prošly, se dočtete v článku Proč jsme se začali obouvat, který vyjde v Emě číslo 9. ilo # Afričtí Dogoni: zázrační géniové nebo pozůstatek mimozemské civilizace? Kmen Dogonů žijící dnes v republice Mali je známý po celém světě. Dogoni, stejně jako kmen Bambara, ohromili vědecký svět i obyčejné lidi přesnými astronomickými znalostmi, které byly kmenem pečlivě předávány a uchovávány po stovky let! Informace, kterou Dogoni uchovali, byla ze začátku představiteli moderní vědy vnímána jen jako stará mytologie divokého kmene. Ale postupem času, kdy rozvoj technologií umožnil lidstvu nahlédnout hluboko do vesmíru, byli vědci ohromení tím, co zjistili. Ukázalo se, že Dogoni už od dávných časů (bez použití moderních zařízení), znali strukturu galaxie, její spirální tvar, dokonce popis všech planet naší sluneční soustavy. Obdivuhodné byly jejich znalosti o satelitech jak Jupitera, tak i vzdálené hvězdy Sirius. Je pozoruhodné, že Sirius jako domov bohů se objevuje v mýtech a legendách kmene Dogonů stejně tak, jako je tomu v Egyptských odkazech. Podle jejich legend z nebe sestoupili bohové a učili je různá řemesla a umění. Dali jim rozsáhlé znalosti o struktuře vesmíru a pak se vrátili domů. Astronomické znalosti dogonských kněží stále udivují etnografy a příznivce paleoastronautiky. Na jihu Mali, na náhorní plošině Bandiagara objevila v roce 1931 francouzská expedice, vedená antropology Marcelem Griaule a Germaine Dieterlenem, kmen Dogonů. Griaule a jeho kolegové studovali tento úžasný kmen až do roku 1952. Bylo se čemu divit: i když Dogoni žili v naprosté izolaci od okolního světa, předávali si z generace na generaci po tisíce let starověké astronomické znalosti, o kterých se v té době i moderní věda zatím jen dohadovala. Například teorii „velkého třesku“, o vzniku, rozpínání Vesmíru či jiné teorii, astronomové diskutují do dnešního dne. Dogonští kněží řekli cestovatelům mimo jiné: „Na počátku časů všemohoucí Amma, nejvyšší božstvo, byl v obrovském rotujícím vejci, v jehož centru se zrodilo malé semínko. A když vyrostlo a prasklo, vznikl vesmír“. Ale jedna z nejvíce vzrušujících objevů Dogonů je informace, že nejjasnější hvězda na obloze v souhvězdí „Velkého psa“ Sirius – je systém čtyř těles! Nejbližší těleso nazývali Po: „Tato hvězda se skládá z neuvěřitelně těžkého, hustého kovu tak těžkého, že všechny pozemské bytosti by jej společně nebyly schopny zvednout,“ řekli francouzským etnografům. Po neboli Sirius B (hvězdy s blízkými souputníky jsou označovány písmeny abecedy – A, B, C, D atd.) astronomové objevili na počátku dvacátého století, ale také zjistili, že je to bílý trpaslík – doutnající superhustá hvězda. Nedávno i někteří astronomové zjistili, že právě u Siria vznikají podivné gravitační anomálie, takže přítomnost několika hvězd nelze vyloučit. Fascinující otázkou však zůstává, jak to věděli Dogoni? Poprvé o výsledcích francouzské expedice a o znalostech Dogonů o vesmíru napsal Eric Guerrier v knize Esej na téma dogonské kosmogonie: archa Nommo, a také známý spisovatel Robert Temple v úžasné knize Tajemství Siria. Martin Horus Zdroj: boingboing.net, osud.cz Antiteze Dogoni jsou domorodý kmen žijící v severozápadní Africe, čítající asi 100 000 jedinců. Podle Roberta Templa, který o nich napsal v r. 1976 knihu The Sirius Mystery, mají Dogoni překvapivé astronomické znalosti, uznávají heliocentrický systém i eliptické dráhy planet, vědí o měsících na Jupiteru a prstencích Saturna. Údajně vědí také to, že Sirius, který je na jižní nebeské polokouli nejjasnější, je ve skutečnosti dvojhvězdou. Kolem něj totiž obíhá Sirius B s oběžnou drahou 50 let. Pro Dogony je Sirius v centru jejich mytologie, uctívají ho a každých 60 let pořádají oslavy Siria a obnovy Země. Temple převzal všechny tyto informace od dvou francouzských antropologů, Marcela Griaulea a Germaine Dieterlen, kterým Dogoni své názory a znalosti předváděli na kresbách v písku. Protože Sirius B je možno vidět jen pomocí teleskopu, domníval se Temple, že Dogoni nemohli získat své znalosti jinak než od archaických astronautů. Měli to být Nomoni, mimozemšťané v podobě velice ošklivých obojživelníků, kteří žijí na planetě obíhající hvězdu Sirius a kteří před 5000 lety navštívili Zemi. Jiní autoři navrhli snad ještě podivnější hypotézu: Dogoni nepotřebovali teleskopy ani mimozemšťany, protože měli extrémně ostrý zrak díky velkému množství melaninu ve zrakových buňkách. Hodnocení: Dogoni jsou nesporně zajímavý národ a mají zřejmě tradičně intenzivní zájem o astronomii. Jejich astronomické znalosti však nebyly ani zdaleka tak souvislé a podrobné, jak tvrdí Temple. Nelze vyloučit, že základní kusé astronomické znalosti převzali od Egypťanů, ale daleko pravděpodobnější je, že je získali ve 20. letech našeho století od cestovatelů. Nelze také vyloučit, že Grieule, od kterého pochází většina informací, kresby Dogonů mylně interpretoval. Jisto je, že překvapivé znalosti Dogonů se dají vysvětlit přirozeným způsobem a že není nutno odvolávat se na návštěvu Nomonů. Hypotéza o náhradě teleskopu vyšším množstvím melaninu pak patří rovněž jen do sci-fi literatury. Český klub skeptiků Zdroj: sysifos.cz # ZDRAVÍ: Co víme o kmenových buňkách? Nervová buňka ví, jak přenášet vzruch, jaterní umí zpracovat živiny, srdeční se zase dokáže stáhnout, aby vypudila ze srdce krev a poté zrelaxovat. V lidském těle ale existují i takové buňky, ze kterých teprve dalším dělením a působením různých faktorů vznikají zralé buňky plnící určitou funkci. Nazýváme je kmenovými. Začněme u oplodněného vajíčka. Splynutím se spermií se z něho stává zárodek nového života. Taková vaječná buňka je pramatkou všech buněk v těle, neboť v sobě nese kompletní dědičnou informaci a je schopna vytvořit jakýkoliv typ buňky, který se v organismu vyskytuje. Říkáme, že je totipotentní. V zárodku začne následně probíhat proces buněčného dělení, kterému říkáme embryonální vývoj. V jeho počáteční fázi je vytvořeno ještě několik totipotentních buněk, klonů. Jejich další potomci však již takové schopnosti nemají. Jak se ve vznikajícím organismu postupně vyvíjejí tkáně a orgánové soustavy, nejsou buňky již stejné, ale odlišují se tvarem i funkcí. Kmenové buňky vznikají dále, ale nejsou již totipotentními klony. Mohou však vytvářet sobě příbuzné buňky. Říkáme, že jsou multipotentní. Například kmenová buňka pro krvetvorbu dokáže vytvořit červenou krvinku, bílou krvinku i buňku zodpovědnou za obrannou reakci. Kmenové buňky se tvoří i v dospělém organismu a většina z nich je multipotentních. Víme o nich, že se shromažďují v krvi, zásobním tuku nebo spodních vrstvách pokožky. Jejich funkcí je udržování a oprava tkání, ve kterých se nacházejí. Zajímavé pro medicínu jsou kmenové buňky pocházející z kostní dřeně a z krve pupečníkové šňůry těsně po porodu. Jsou totiž mladé a nezatížené nemocí, prostředím ani chemickou léčbou. Totipotentní kmenové buňky mohou být získány pouze v rané fázi embryonálního vývoje. To je velmi kontroverzní, neboť tím zničíme potenciální život. Výzkum lidských embryí však přesto probíhá v mnoha státech světa včetně Česka. Slouží k němu několik dnů staré lidské zárodky z klinik pro umělé oplodnění, které by jinak byly určeny k likvidaci. Nadějí se ovšem stává také podání dospělých multipotentních kmenových buněk. Budou vytvářet to, co pacientovi chybí, nebo opraví poškození. Takové léčby byly již úspěšně vyzkoušeny v případech nádorových onemocnění krve a kostní tkáně. A podle výsledků nejnovějších výzkumů mohou být pomocí i při léčbě nehojících se ran, dětské mozkové obrny, Alzheimerově nemoci, revmatismu, úrazech páteře a dalších. Zajímavé je i pěstování kmenových buněk oční rohovky, které mohou pomoci i lidem s těžkým poškozením zraku. Antonín Vraný Zdroj: lekarske.slovniky.cz, 4medi.cz, cs.wikipedia.org, cordbloodcenter.cz # Kronika medicíny, část 8. – umění lékařů starověkého Říma Navzdory krvavým konfliktům a krutým sportům byli Římané velmi zdatní v léčení nemocí a raněných. Pokud bychom se mohli vrátit o 2000 let zpět do Římské říše, dostali bychom se do světa, kde věda a lékařství mohly téměř soupeřit s těmi našimi. Mnohé z našich dnešních vědeckých objevů se totiž skrývá již v antických textech. Dalších 1500 let římské lékaře nikdo nepřekonal. V době bez elektřiny a moderních léků prováděli lékaři více než 130 chirurgických zákroků. A operace břišní dutiny, močového měchýře, šedého zákalu nebo spojování zlomených kostí byly téměř totožné s těmi, které se dnes učí studenti medicíny. Prováděly se i trepanace lebky a operace na mozku. Římské nemocnice byly pro tyto účely překvapivě moderně uspořádané. Díky nim a chirurgům měl římský občan větší šanci na přežití a vyléčení než kdokoliv po něm až do první světové války. Původním římským vynálezem byl nástroj na vytahování šípů. Lékař ho vsunul mezi hrot šípu a okraj rány a poté šíp vyjmul bez poškození okolní tkáně. Spekulum bylo zase zařízení na rozevírání ran, ale i porodních cest. Nástroje byly vyráběny na zakázku lékařů. Pokud vedle sebe položíme sadu tehdejších a dnešních chirurgických nástrojů, jsou si nápadně podobné. Římané často trpěli očním šedým zákalem. Ze starších dob již bylo známo, že do oka se vpíchne velmi tenká jehla, kterou se zakalená čočka odstrčí do sklivce. Důležitá byla pevná ruka a síla vůle. V některých zemích se tato metoda reklinace čočky provádí dodnes úplně stejně jako tehdy. Unikátní nálezy však odhalily ještě vyspělejší techniku. Nalezly se totiž duté jehly, které chirurg zavedl do čočky a pomocí otvoru v jehle ji vysál. Byla to velice účinná a relativně bezpečná operace a pacientův zrak byl zachráněn mnohem častěji. Řím si ale dopřával také nákladné kosmetické operace. Lékaři dokázali odstranit tetování, opravit poničené ušní lalůčky a také prý zmenšit prsa. Zubní náhrady vynalezli již mnohem dříve Etruskové. V Římě však byly zdokonaleny a často používány. Implantáty byly zhotovovány ze slonoviny, lidských či zvířecích zubů. Sousedící zuby se spojovaly zlatým páskem. Jednalo se o jediné zlato, které tehdejší zákon dovoloval uložit s tělem do hrobu. Bohužel tyto zubní náhrady brzy po implantaci měnily barvu. Jeden římský satirik poznamenal na adresu dvou dam: „Jedna má černé zuby, druhá sněhově bílé, čím to je? Jedna si je koupila, ta druhá má své vlastní.“ Mnoho pozitivního učinili Římané také na poli hygieny. Věřili, že špinavá voda, odpad, bažiny a znečištění způsobují nemoci. Voda byla proto rozváděna trubkami z bronzu, keramiky nebo olova. Fontánu s pitnou vodou a veřejnou toaletu byste tenkrát našli na mnoha místech. Budovány byly veřejné lázně. K mytí a praní používali lidé běžně mýdlo a bohatší též olivový olej. Jako kanalizace sloužila obří odpadní stoka, cloaca maxima. Ploché vyvýšené kameny signalizovaly přechod, aby chodec nešlapal do bahna na silnici. A své zemřelé pochovávali mimo města. Starověká lékařská teorie tvrdí, že krev, hlen, černá a žlutá žluč tvoří systém čtyř základních tělesných šťáv. Jejich rovnováha je pak podmínkou zdraví. Lékaři dlouho věřili, že řadu nemocí jako bolesti nebo záchvaty způsobuje nadbytek jedné z nich, krve. Pouštění žilou proto bylo běžnou součástí lékařské praxe od starověku až do poloviny 19. stol. V době, kdy nebyly léky na hypertenzi, mohlo pouštění žilou dočasně snížit objem krve a tím i krevní tlak. Ve většině případů však pacientům škodilo. Věřilo se, že sníst hořké mandle před požitím vína ochrání před účinky alkoholu. Na jeho následky a rovněž na unavené oči prý fungovaly fialky. Vavřín působí mírně narkoticky, spojován byl proto s věštěním. Používal se také jako lék proti epidemiím a lidé od něho očekávali ochranu před nemocemi, zlými kouzly a blesky. Z yzopu lékařského zase vyráběli víno, které mělo schopnost čistit organismus. Bylina byla považována za léčivo pro malomocné. Na horečky, kašel, poruchy trávení, bolesti, bradavice, ale rovněž jako antikoncepce pro ženy se používalo silphium. Nikdo si není jistý, o jakou léčivou bylinu šlo. Možná jde o již vyhynulou rostlinku podobnou fenyklu. Antonín Vraný Zdroj: cs.wikipedia.org, wikisofia.cz, youtube.com # KULTURA: Zveme vás do divadla Pokračujeme v seriálu, v němž oslovujeme divadelní scény a hledáme představení přístupnější pro nevidomé a slabozraké. Další naše pozvánka bude do scén Národního divadla Brno otevřeného roku 1884. V současnosti má tři soubory: činoherní, operní a baletní, přičemž každý soubor má své vlastní vedení a dramaturgii, a má k dispozici tři divadelní budovy: Mahenovo divadlo, Janáčkovo divadlo a Divadlo Reduta. Na otázku, které jejich představení je svým charakterem vhodné i pro slabozraké a nevidomé diváky, odpověděla Eva Dostálová. „V divadle Reduta je to určitě představení Teror, které se odehrává v soudní síni, v jednom prostoru a je to konverzační inscenace. Dále pro děti i dospělé Brněnské pověsti, také v divadle Reduta. V Mahenově divadle jsou to Petrolejové lampy, U kočičí bažiny a konverzační komedie Kdo je pan Schmitt? a Apartmá v hotelu Plaza.“ Teror Strhující morální drama ze soudní síně a s aktivní účastí diváků. Let společnosti Lufthansa z Hamburku do Mnichova. Na palubě 164 cestujících. Letadlo je uneseno teroristy a míří proti Allianz Aréně, kde v té chvíli sleduje fotbalový zápas 70 000 fanoušků. Životy lidí stojí proti sobě. Čas běží. Je třeba se rychle a správně rozhodnout. Jaké jsou rozkazy? A jaká rozhodnutí? Vojenský pilot, major Lars Koch jedná. Za své činy se musí následně zodpovídat před soudem. Roli porotců svěřil autor divákům. Na jejich hlasování závisí konečný verdikt nejednoznačného případu, jenž vybízí k přehodnocení vlastních etických postojů. Autor klade zásadní otázky po právních, morálních, psychologických, filosofických aspektech řešení vypjaté modelové situace. Teror je současným evropským divadelním hitem. Brněnské pověsti O Brně vážně i nevážně… a s čertem! Víte, proč se naše město nazývá Brno? Že obyvatele Líšně kdysi ohrožoval strašlivý drak? A že jeden šikovný truhlář před dávnými lety dokázal během jediného dne vyrobit kolo a dopravit je z jihomoravské Lednice až do Brna? Za deštivého odpoledne se v jednom přívětivém brněnském hostinci setkávají tři pocestní, kteří si pro ukrácení svého čekání na lepší počasí vyprávějí o záhadách města Brna a jeho dějin. Petrolejové lampy Příběh o tom, co se stane, když na sebe narazí mučivá touha a strach. Když si sestřenice vezme bratrance. Když stárnoucí dívka, o kterou nikdy muži moc nestáli, doufá, že najde lásku, rozkoš a mateřství v náručí obletovaného krasavce, který chce jenom v klidu přežít s jejími penězi a uchránit si své strašlivé tajemství. Příběh o tom, že největším lidským hrdinstvím je umět přijmout svůj osud. U kočičí bažiny Irský venkov, syrový kraj bažin a rašelinišť. Místní komunita se chystá na slavnost. Svatební den Carthaga Killbridea a jeho mladé nevěsty Karolíny je však od počátku zastíněný temnými znameními, starými pověrami a kletbami. Kdo je pan Schmitt? Jenže odpověď na tuto otázku není vůbec jednoduchá! Pátrání po ní však zaručeně vzbudí salvy smíchu a nakonec snad i malé zamyšlení nad absurditou života. Stačí jedno zazvonění telefonu a život dosud spořádaného manželského páru Bérandových se obrátí vzhůru nohama. Apartmá v hotelu Plaza Světově proslulá komedie (premiéra 1968) neméně proslulého dramatika Neila Simona, který náleží mezi nejhranější a nejplodnější autory divadelní, filmové scény 20. století. Luxusní hotelový pokoj je svědkem tří nezávislých příběhů dvojic, které vtipně i nemilosrdně demaskují partnerské vztahy. Národní divadlo Brno poskytuje držitelům průkazu ZTP a ZTP/P 50% slevu ze vstupenky. Více o divadle a repertoáru na ndbrno.cz. jh # SPORT: Evropa Anny Paulusové V rumunském Targu Mures se ve dnech 1. – 8. června uskutečnilo 18. mistrovství Evropy zrakově postižených v kuželkách. Tento šampionát byl průlomový, neboť mu předcházela přísná oční klasifikace, která některé hráče přeřadila do jiného stupně zrakové klasifikace a jiné nadobro vyřadila. Naše výprava s tímto ovšem neměla žádný problém a tak čtyři ženy a tři muži se bez obav mohli zapojit do soutěží. Úvodní den byla na pořadu soutěž družstev žen a kvalifikace jednotlivkyň, a nám přinesl první medailovou radost. Družstvo žen v sestavě Eliška Čermáková, Anna Paulusová a Ivana Vlachová obsadilo vynikající 3. místo. Navíc Anna Paulusová měla skvěle rozehranou soutěž, když po kvalifikaci figurovala na 2. místě a jako jediná ze všech našich zástupců postoupila do finále. Ostatním našim hráčům se již tak nedařilo. Nováček Eliška Čermáková obsadila v kategorii B1 5. místo, když ji od finále dělilo 15 kuželek, Ivana Vlachová a další nováček Františka Špačková obsadily v kategorii B3 12. resp. 13. místo. Druhý soutěžní den přišli na řadu muži, a jak už bylo zmíněno, našim hráčům se příliš nedařilo. Ukázalo se, že velkým handicapem byly dráhy 1 a 2, které našim hráčům příliš neseděly. Třetí nováček Michal Zeman obsadil v kategorii B2 13. místo a Karel Pařil s Václavem Webrem skončili v kategorii B3 těsně za finálovými branami na 13. a 14. místě. Třetí den byl ve znamení soutěže ve smíšených tandemech. Naše výprava nasadila tandem v kategorii B2 Paulusová – Zeman a dvě dvojice v kategorii B3 Vlachová – Pařil a Špačková – Webr. Dvojice Anna Paulusová a Michal Zeman sice v semifinále podlehli vítězným Polákům, ale v boji o 3. místo zdolali silnou dvojici ze Srbska a získali pro nás druhou bronzovou medaili. V kvalifikaci dvojic kategorie B3 obsadil pár Špačková – Webr 5. místo a postoupili do čtvrtfinále, kde prohráli s domácí dvojicí až na náhlou smrt a obsadili konečné 6. místo. Jejich přemožitelé následně celou soutěž ovládli. Druhá naše dvojice Vlachová – Pařil skončila těsně před branami čtvrtfinále na 9. místě. Závěr šampionátu nám přinesl dvojnásobnou stříbrnou radost, o kterou se postarala Anna Paulusová, která obsadila 2. příčku ve finále a stejná pozice jí patří i v kombinaci. Zisk čtyř medailí je největší počin v historii šampionátů a určitě skvělý odrazový můstek pro nadcházející mistrovství, které se uskuteční v příštím roce u nás v Rokycanech. V. W. # INZERCE Je mi 68 let, jsem střední postavy, mladšího vzhledu, vypadám prý na 40 let. Postava plnoštíhlá, blond vlasy a modré oči. Jsem nevidomá, mám vodicího psa – královského pudla, bílého. Jsem rozvedená. Byt mám. Mé záliby – ráda vařím, čtu, sbírám anekdoty, ráda cestuji, mám též ráda dechovku, lidovky. Ráda bych poznala muže podobných zájmů od 50 do 75 let, který je také sám. Může být nevidomý. Tel.:774 989 592.