ZORA
časopis pro zrakově postižené

Ročník 102 Číslo 8 Duben 2018

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný, Mgr. Marie Zemanová

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.

OBSAH

ÚVODEM
Budou tě volati jménem

STALO SE
Kmenové buňky vrátily dvěma lidem zrak
Vídeň je stále nejlepším městem k životu

ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně
Soutěž v sebeobsluze „A je to!“ opět v Olomouci

LIDÉ KOLEM NÁS
Jak jsme jako nevidomí zvládali vychovávat děti

ZORA RADÍ
Vyplatí se dál pracovat i po splnění nároku na starobní důchod?

ZDRAVÍ
Tichý zloděj kostí přichází nepozorovaně
Co je a jak funguje „hormon štěstí“

BUDE VÁS ZAJÍMAT
O původu jmen a příjmení – jména
O původu jmen a příjmení – příjmení
Chytré hodinky s Braillovým písmem
Většina Čechů si myslí, že psi vidí černobíle…

FEJETON
Fotbálek aneb vše kulaté

KULTURA
Zveme vás do divadla – Studio Ypsilon
Může virtuální realita zprostředkovat nevidomým umělecká díla?

#
ÚVODEM: Budou tě volati jménem

Když jsme v dávných devadesátkách vydávali v překladu z francouzštiny Slovník biblické kultury, trvala moje tehdejší manželka a hlavní editorka na tom, že budeme dodržovat zásady kvality, kterou ji naučili ve Státním pedagogickém nakladatelství, kde redigovala slovníky a jazykové učebnice. Byli jsme nepochybně za idioty, protože tou dobou se překládalo z jedné vody šup na plot, z novin i redakcí mizeli korektoři a používat ještě i odborné garanty na specifická témata rovnalo se sebevraždě – a také to tak skončilo. Po osmi letech existence a třiceti titulech jsme šli do kytek, ale kvalita za námi zůstala. Také díky těm, které jsme jako odborné garanty přizvali ke spolupráci. A nebyla to jména jen tak ledajaká. Na umění výtvarné s biblickou tematikou tehdy docent, dnes věhlasný profesor Jan Royt, na biblickou terminologii a překlady hebrejských částí textu páter Aleš Jaluška, světově uznávaný hebraista a zároveň kaplan a zpovědník ve valdické věznici, na filosofii profesor Jan Sokol… Proč takový úvod? Kvůli veselé historce z přípravy.
Řadu let, dávno předtím jsem mámil dívky různými „moudry“, mimo jiné tím, že si nás jméno, jímž na nás od dětství volají, jaksi přizpůsobí k obrazu svému. A dokonce že svůj význam nese i zvuková podoba, kterou při našem oslovování používají ti okolo – rodiče, příbuzní, přátelé. Kdesi jsem to totiž četl již za studií a líbilo se mi to šířit dál. Když jednou hebraista a biblista Jaluška (také ale horolezec a recesista) přišel, přednesl jsem mu tuhle svou teorii. A ejhle, nebyl to nesmysl! „Víte,“ povídá mi, „když dušička už dlouho jen sedí na výsostech a zpívá Hosana, přijde čas, aby zas šla do služby na svět, do nějakého těla. A tehdy ji do dlaně vezme archanděl (podle mého to byl Michael, ale mohl to dost dobře být i jiný, nejsem právě kovaný ve vědách biblických), jemně ji uklidní, protože ona se brání, do strastí světa se jí nechce, a pak už ji onen archanděl vkládá do úst děťátka, které se právě narodilo a chystá se poprvé zaplakat. Při té příležitosti anděl říká: ,A budou tě volati jménem‘ – a to jméno řekne! Proto od nepaměti platí, že jméno, na kterém trvá maminka děťátka, i kdyby si stokrát doma dohodli nějaké jiné, platí. Ona totiž toho anděla mohla slyšet, a takové boží úradky není dobré nerespektovat.“
Až tedy dojdete k článkům o původu jmen a příjmení, přidejte si k tomu i druhou stranu mince. A zkuste si vybavit, jak jste volávali na toho či onoho spolužáka nebo jak říkali doma té holčice ze sousedství, která potom tak uspěla/neuspěla v životě. I tónem oslovení se totiž dá urazit, nebo dokonce něco úplně pokazit.
Pohodové čtení a krásné, nadějné jaro za celou redakci přeje

Václav Senjuk

#
STALO SE: Kmenové buňky vrátily dvěma lidem zrak

Do pěti let by mohl přijít na trh lék na nejběžnější příčinu ztráty zraku. Britští vědci uspěli při klinickém testu, ve kterém vrátili zrak dvěma pacientům, když použili kmenové buňky na obnovu jedné z částí sítnice.

Postarší dvojice měla vážné zrakové vady v důsledku tzv. věkem podmíněné makulární degenerace (AMD), při níž přestávají pracovat buňky ve žluté skvrně (makula), tedy místě nejostřejšího vidění. Zrak obou seniorů se podle jejich lékaře zhoršoval a před terapií nebyli schopni rozeznat knihu, natož jednotlivá písmena. Rok po zákroku dokážou číst nebo rozeznávat tváře, které předtím viděli jen jako šedavé skvrny, napsal deník The Guardian.
Návrat zraku obstarala „záplata“ v podobě kmenových buněk. Jde o vůbec první aplikaci takovéto metody. Stojí za ní Londýnské centrum na léčbu slepoty, které vedou profesoři Pete Coffey z University College London a Lyndon da Cruz, oční chirurg z nemocnice Moorfields Eye Hospital.

Výsledky léčby se zatím dostavily u malého počtu pacientů, ale první zjištění jsou slibná vzhledem k její bezpečnosti či použití u jiných problémů způsobujících slepotu, citoval autory výzkumu web deníku The Independent. Zákrok s kmenovými buňkami by prý mohl být v budoucnu stejně běžný jako operace při šedém zákalu.
„Tato studie představuje opravdový pokrok regenerativní medicíny a otvírá bránu pro nové možnosti léčby osob s AMD,“ řekl profesor Coffey. „Doufáme, že to povede k běžně dostupné terapii, která by mohla být pro britské pacienty připravena během budoucích pěti let,“ dodal. Kvůli AMD se podle The Guardian jen v Británii zhoršuje zrak 600 000 až 700 000 lidem a v rozvinutém světě jde údajně o nejčastější příčinu oslepnutí.
Coffey a da Cruz usilovali ve svém testu o vyléčení deseti osob s takzvanou „mokrou“ formou AMD. Ta spočívá v náhlém unikání krve z cév, což vede k poškození buněk žluté skvrny, klíčové části sítnice. Oběma zmíněným pacientům byl do jednoho oka implantován shluk kmenových buněk upravených tak, aby se vyvinuly do buněk zajišťujících správnou činnost makuly.
Výsledné zlepšení zraku je podle Coffeye výraznější, než vědci očekávali. „Říkali jsme si, že u tří (z deseti pacientů) by se zrak mohl zlepšit o tři řádky. Na čtení to už nejspíš nebude,“ popisoval profesor s odkazem na řádky tabulky, s níž doktoři v ordinacích testují výkonnost očí. „První pacient má zlepšení o šest řádků a druhý o pět... Oba opravdu čtou,“ líčil Coffey úspěch pokusu.

„Po operaci se můj zrak zlepšil natolik, že si mohu číst noviny a pomáhat své ženě v zahradě,“ řekl listu The Guardian 86letý pacient Douglas Waters. „Je vynikající, co ten tým dokázal, a cítím se hrozně šťastný, že mi byl zrak vrácen,“ dodal.

mz
Zdroj: ČTK

#
Vídeň je stále nejlepším městem k životu

Každoročně sestavuje mezinárodní konzultantská společnost Mercer se sídlem v New Yorku žebříček měst, které nabízejí nejvyšší kvalitu života. I letos, již po deváté, obsadila Vídeň první místo a stala se opět městem nabízejícím nejvyšší kvalitu života. Praha si oproti minulému roku nepohoršila ani nepolepšila. Zůstala na 69. místě z celkem 231 hodnocených zemí. Na posledním místě se umístil Bagdád.
Průzkum firmy Mercer sestavuje žebříček 231 měst. Města vyhodnocuje na základě několika kritérií, mezi která patří např. politická stabilita, ekonomika, zdravotní péče, doprava, kriminalita, či podíl zeleně na zastavěné ploše. Podle společnosti Mercer byla Vídeň zařazena na první místo hlavně kvůli velmi dobré bezpečnostní situaci ve městě, skvělé síti městské hromadné dopravy a nespočtu kulturních zařízení, které nabízejí dostatečné volnočasové vyžití.
Druhým nejlepším městem pro život se stal švýcarský Curych. Třetí místo si mezi sebe rozdělily novozélandský Auckland a německý Mnichov. Praha si oproti minulému roku nepohoršila a ani nepolepšila. Zůstala na 69. místě, což je ovšem nejlepší výsledek z měst střední a východní Evropy.
Žebříček měst s nejlepší kvalitou života:
1. Vídeň
2. Curych
3. Auckland/Mnichov
4. -
5. Vancouver
6. Düsseldorf
7. Frankfurt
8. Ženeva
9. Kodaň
10. Basilej/Sydney

Markéta Spěváčková

#
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně

Třetí víkend v únoru se vypravili klienti plzeňského TyfloCentra na rekondiční lyžařský pobyt do Českého lesa. Báječně si zalyžovali na běžkách a vydováděli na sněhu. Večery byly zasvěceny různým hrám a zpívání při kytaře. Již nyní vyhlížejí podobnou akci v příštím roce. 

Zlínští se koncem února vydali na zajímavou prohlídku skleníků v kroměřížské Květné zahradě. Její součástí byla výstava kamélií s tématem Commedie dell'arte. Dozvěděli se mnoho zajímavostí z historie o pěstování a popularitě kamélií. Ty se používaly nejen na okrasu v zahradách a jako ozdoba oblečení, ale také se z nich vyráběl vonný olej a z lístků se vařil čaj. Výstavy se v jiných termínech účastnily i odbočky Kyjov a Přerov. 

14. března se klienti mostecké odbočky rozhodli navštívit v Oblastním muzeu výstavu Kachlíková kamna, spojenou s haptickou prohlídkou. Týden předtím navštívili v Městském divadle v Mostě představení Splašené nůžky. Po divadle se setkali s herci. Moc si celou akci užili.

Členové odbočky Náchod se před svátky sešli a společnými silami vytvořili drobné velikonoční dekorace, jako jsou pomlázky, ozdobené větvičky do vázy a proutí na dveře. 

Příbramští se v březnu tentokrát pustili do výroby mýdel. Nebránili se ani různým barevným kreacím. Tvořili z mléčné mýdlové a průhledné glycerinové hmoty. Výrobky poté prodali na velikonočním jarmarku.
Trutnovští se na první jarní den vydali do Prahy. Nejprve si užili velikonočních trhů na Václavském náměstí a poté navštívili Barrandovské ateliéry. Zde se jich ujal skvělý průvodce, který je provedl venkovním areálem a ukázal jeden z ateliérů. Prohlédli si také budovu TV Nova a TV Barrandov. Na závěr navštívili výstavu k pohádce Zdeňka Trošky Čertoviny a výstavu, která se věnuje filmu jako celku. Největší úspěch samozřejmě měly exponáty, které si mohli osahat či vyzkoušet. 

21. března proběhlo řádné zasedání oblastní rady SONS Beroun, na kterém se projednaly nápady, vize a plány na další období.

22. března se skupina klientů OO Olomouc vydala na návštěvu Moravského divadla. Nešli na představení, ale na exkurzi s cílem objekt pořádně prozkoumat. Prohlídka začala ve vstupním prostoru, kde průvodkyně stručně shrnula historii divadla. Poté návštěvníci zamířili do hlediště a za železnou oponu na jeviště. Odsud výprava následně přešla do bočního jeviště a pak do místnosti, kde se vyrábí všechny paruky, probíhá líčení a úprava účesů. Následovalo několik zkušebních sálů a kostymérna. Třešničkou na dortu byla možnost nahlédnout na právě probíhající zkoušku baletu.

Ve čtvrtek 22. března proběhl ve Společenském centru v Dobrušce další ročník Barevné tmy – pořadu, který chce přiblížit problematiku nevidomých spoluobčanů majoritní společnosti. Děti z mateřské školy zatančily na téma Kostičky, mažoretky ze základní školy Fr. Kupky připravily jedno standardní vystoupení za svitu reflektorů a dvě vystoupení ve tmě se svítícími pomůckami. Děvčata ze základní umělecké školy zatančila variace na moderní téma. Eliška Koblásová zazpívala dvě písničky ze svého repertoáru. Taneční skupina Akcent pod vedením Martina Odla předvedla vystoupení v klasickém i latinsko-americkém rytmu. Na klavír zahrála Světlana Mokrá a Pavel Minařík. Publikum zaujala i dvojice bratrů Čejkových. Večer skončil tanečním vystoupením Renaty Moravcové s Rudolfem Čtvrtečkou z Akcentu. Během večera vložili návštěvníci do kasičky 10 846 Kč. Výtěžek půjde na pomoc zrakově postiženým dětem, ale i dospělým.

V sídle odbočky Vrchlabí každé první úterý v měsíci probíhá bubnování na africké bubny. Hodinou hudby provází lektorka Jitka Jindřichová, učitelka hry na violoncello, studentka oboru muzikoterapie v Olomouci.

Více o akcích se dočtete na sons.cz.

#
Soutěž v sebeobsluze „A je to!“ opět v Olomouci

Určitě všichni známe ten skvělý pocit, když něco dokončíme a můžeme si oddechnout slovy „a je to!“
Jen my víme, kolik úsilí jsme museli vynaložit, abychom dílo dokončili. A nemusí se jednat o nic velkého. Lidé, kteří mají problémy s viděním, toho úsilí vynakládají v každodenním životě ještě mnohem víc. Nachystat snídani, sbalit si věci do práce, najít klíče, sladit oblečení, vyčistit si boty, zalít květiny, nakrmit psa a další řada samozřejmých činností je někdy fuška i pro vidícího. Olomoucký Tyfloservis každoročně pořádá soutěž v sebeobslužných dovednostech, kde si zrakově postižení mohou poměřit své schopnosti a dovednosti, kreativitu i odvahu na činnostech, se kterými se běžně v životě mohou setkávat. V minulosti například přesazovali květinu, loupali vajíčka, třídili odpad nebo rozdělávali oheň. Letos budou soutěžit v 5 disciplínách.
Přijďte si zasoutěžit i vy v přátelské atmosféře. Možná tu potkáte své známé.
Kdy? 10. 5. 2018 od 9.00 do 16.00 hodin.
Kde? Krajské ambulantní středisko Tyfloservis, o. p. s., I. P. Pavlova 69 (areál Jalta v blízkosti Fakultní nemocnice), Olomouc.
Jak? Přihlásit do soutěže se můžete do 7. 5. 2018.
Email: olomouc@tyfloservis.cz, nebo telefonicky: 585 428 111, 776 212 342.
Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.  A nějakou cenu si odnese každý. Těšíme se na vás.

Mgr. Veronika Haiclová, Tyfloservis, o. p. s.

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Jak jsme jako nevidomí zvládali vychovávat děti

Nevidomí manželé Jiřina a Hynek Mazourovi vychovali dvě zdravé děti, které jsou pro ně celoživotní radost. Říkají, že každý člověk by měl nejdříve umět žít sám se sebou a nějaký čas strávit i s partnerem, než se rozhodne mít vlastní dítě. Osobně znají několik nevidomých, kteří tvrdí, že by si na výchovu dítěte netroufli, a úplně je chápou. Zeptal jsem se hlavně matky, jak svůj vztah k dětem prožívali. Za poskytnutí rozhovoru jsem oběma velmi vděčný.

Co předcházelo vašemu rozhodnutí mít děti?
Děti jsem milovala odmalička. Když jsem začala ztrácet zrak, odešla jsem na Hradčany. Tam byla školka pro malé děti a už zde jsem pomáhala vychovatelkám s péčí o ně. Při pomyšlení na vlastní dítě jsem se samozřejmě bála, aby nezdědilo mé postižení zraku. Jenže genetik mi řekl, že každé páté dítě trpí nějakou dědičnou vadou. Přesně prý ani nedokáže zjistit, zda naši starší předci trpěli nějakou dědičnou chorobou. Vše zakončil tím, že lidé by nemohli mít děti vůbec, kdyby takto přemýšleli.
Už v porodnici se mě některé pacientky ptaly: Vy si dovolujete mít bez očí dítě? A proč bych si to nedovolila! A kdo vám ho bude vychovávat? Samozřejmě já, přece ho nedám nikam do ústavu! Větší podporu jsem nalezla u zdravotních sester. Jedna mě vyzvala, abych si zkusila přebalit dítě. A já se ptala, jestli to mám vyzkoušet hned na tom vlastním. Smála se a ukázala mi, jak se miminko drží i jak ho bezpečně přebalit a vykoupat.
Když se mi napodruhé narodil kluk, tak jsem jako nevidomá odhalila, že mi chtěli (neúmyslně) ke kojení podstrčit cizí dítě. Ihned jsem to podle pláče poznala. Upozornila jsem sestru, ale ona zprvu nevěřila. Pak se pořádně podívala a povídá: Vždyť vy máte pravdu! Tohle je, a řekla jméno Vošvrda ze Sobotky.

A jak jste si s malými dětmi poradili doma?
Sunar jsme odměřovali do likérových sklenek s objemem 50 ml. Poznala jsem, že dítě má horečku, ale teploměr s hlasovým výstupem jsme tehdy neměli. Pro přesné zjištění jsme museli poprosit sousedy. Komunikace s nimi byla výborná, ale zároveň jsme je nechtěli zneužívat. Když jsme šli na procházku, Hynek razil cestu se psem a holí, já za ním a kočárek za mnou. Abych mohla dětem ukázat obrázky, vkládala jsem do pohádkových knížek záložky s jejich popisem v Braillově písmu.
Antibiotické sirupy se dávkovaly lžičkou s ryskou na vnitřní straně. Nalít přesné množství bylo pro nevidomého v podstatě nemožné. A přiblížit se k dítěti máchajícímu ručičkama znamenalo vše rozlít. Hynek navrhl, abych sirup natáhla do injekční stříkačky. Její píst opatřil hmatným zářezem. Když bylo ve stříkačce potřebné množství, zarazil se zářez o můj nehet. Bylo to přesné. Stříkla jsem lék dítěti do úst, ono polklo a hned jsem mu dala dudlík. Podivovala se tomu i naše doktorka. Dnes se stříkačky běžně k sirupům dávají, ale tehdy nikoliv.

Jak zvládaly vaše děti školku a školu?
Když začaly chodit do školy, smáli se jim někteří spolužáci. Dceři třeba holčička z lavice řekla: Ty máš slepýho tátu! A ona odpověděla: Ty zase nosíš rovnátka a budeš mít křivý zuby! Tatínek nevidí, protože našel rozbušku z války a má úraz. Z táty byl rázem válečný invalida. V televizi právě běžel seriál „Čtyři z tanku a pes“ a na jeho vodicího psa děti pokřikovali Šaryku.
I synovi se spolužáci posmívali. To potvrdila rovněž učitelka na rodičovském sdružení, když si předtím stěžovala, jak jsou děti nevychované a tohle že je její nejhorší třída. Řekla jsem: Že si děti sprostě vynadají, to patří k věku, ač je to vulgární. Ovšem je třeba dětem říci, že je špatné se smát tomu, že maminka kulhá nebo tatínek nevidí. Děti nemohou za to, že rodiče mají nějaký problém. Ve třídě bylo v tu chvíli takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Od té doby se již nikdo nesmál.
S učitelkami jsme měli obecně dost komplikací. Dcera byla klidnější a ony to svedly na naši nevidomost. Když byl syn naopak hlučnější, svedly to na ni také. Často nám tvrdily: My víme, že to nemáte lehké. Když vy na to dítě nevidíte. Velmi mě to rozčilovalo, neboť jsme se dětem věnovali pečlivě. Dočkala jsem se i otázky, zda pouštíme děti k sousedům na televizi. Odvětila jsem, že televizi máme doma a dětem v pokoji dokonce svítíme.
Dětem naopak říkaly: Ty máš tak hodné rodiče. Nevidí, starají se o tebe a ty jim tohle děláš. Dcera dostala i otázku: Copak jsi udělala, že musíš chodit s tátou za ruku? Odpovídala jsem, že naše dítě s námi vyrůstá jako to vaše s vámi. Proč mu tvrdíte, že by mělo být hodnější jen proto, že my nevidíme. Zlobí stejně jako ostatní děti. Raději mu řekněte: Nezlob, protože děláš kraviny a rodiče to štve. Nepotřebuje slyšet, že rodiče nevidí.
Ale nebyly to jen učitelky. Dcera často říkala, jak jí štvalo, když nějaký kolemjdoucí pronesl: Vy máte tak pěkné děti, kdybyste jen viděla, jaké krásné oči mají. A vy spolu chodíte do obchodu a ona vám všechno pomůže. Dítě takovými řečmi trpí a to je málo platné. Když už jsem byla hodně naštvaná, řekla jsem, že moje dítě od dvou let samo vaří, peče, pere a nakupuje.

Jak mohou na takové řeči děti v tomto věku reagovat?
Na to by měli reagovat rodiče. Dětem by měli vysvětlit situaci tak, aby ji strávily. Znám totiž rodiče, kteří to zřejmě podcenili a za které se jejich děti stydí. Jsem přesvědčena, že je to právě kvůli takovým řečem spolužáků, učitelů i sousedů. Pro příklad, syn vede svou osleplou matku po ulici, a když vidí spolužáky, řekne: Mami, teď chvíli počkej, a pustí ji. Ona se ptá, proč má jít sama, a on odpoví: Počkej, já ti to pak vysvětlím.
Já jsem vždy o svých dětech chtěla všechno vědět, abych k nim měla blíže a mohla jim nějak pomoci. Myslím, že naše děti komunikují správně a rozhodně se za nás nestydí. A vnučky jsou snad i pyšné na to, že jejich prarodiče nevidí. Chodila jsem totiž do jejich školy na přednášky o tom, jak pomoci nevidomé osobě a jak se chránit před úrazy očí. Děti to tolik zaujalo, že ani nešly o přestávce na toaletu. Jeden ze spolužáků by chtěl mít také vodicího psa jako náš děda a spolužačka dokonce i nevidomou babičku.

Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ: Vyplatí se dál pracovat i po splnění nároku na starobní důchod?

Odejít do důchodu, anebo pracovat tzv. „na procenta“? Toto dilema řeší desetitisíce lidí v seniorském věku. Ačkoliv se někteří senioři na důchod těší, jsou tací, kteří mají ještě dostatek fyzických a psychických sil pokračovat ve své dosavadní práci a rozhodují se, že odloží odchod do penze a tedy i vyplácení starobního důchodu. Vyplatí se to?

Tzv. „děláním na procenta“ je obecně míněn postup, kdy osoba, která již splnila podmínky nároku na starobní důchod (dosáhla důchodového věku a získala potřebnou dobu pojištění), nepožádá o přiznání starobního důchodu k datu vzniku nároku, ale vykonává výdělečnou činnost i po tomto datu a důchod si nechá přiznat od data pozdějšího. Taková osoba tedy dobrovolně ponechává státu splátky důchodu, které by již mohla pobírat od dosažení důchodového věku, a současně je za ni odváděno pojistné do důchodového systému, čímž se „přispívá“ na financování důchodů osob, které je v té době pobírají.
Výhodou pro daného pojištěnce je to, že doba výdělečné činnosti získaná po datu vzniku nároku na starobní důchod se pro účely výše této dávky hodnotí 4x výhodněji, než doba získaná do tohoto data (zvýšení o 1,5 % výpočtového základu náleží za každých 90 dnů výdělečné činnosti – rok výkonu takové činnosti tedy znamená zvýšení důchodu o 6 % výpočtového základu).

Co je výhodnější?
Nelze dát předem jednoznačnou odpověď na dotaz co je výhodnější – zda pracovat současně s pobíráním důchodu nebo zda pracovat „na procenta“. Záleží na rozhodnutí každého jedince, zda preferuje pozdější přiznání důchodu s jeho trvalým navýšením nebo zda mu více vyhovuje nechat si důchod přiznat hned k datu vzniku nároku, s tím, že v době souběžného výkonu výdělečné činnosti bude finančně zabezpečen ze dvou zdrojů.
Čistě „matematická“ výhodnost jednoho ze zvolených řešení se ukáže až ex post – podle toho, jak vysokého věku se pojištěnec dožije, tj. zda do svojí smrti stihne v podobě příslušného navýšení důchodu postupně vyčerpat to, co státu nechal v době, kdy pracoval na procenta, nebo zda nikoliv. Statisticky se tyto situace nesledují.

Božena Hažová pro portál i60

#
ZDRAVÍ: Tichý zloděj kostí přichází nepozorovaně

Představte si kost jako systém, který tvoří pevná a pružná vlákna a mezi nimi jsou miniaturní jeskynní prostory. Jenže jakmile se tyto malé jeskyňky začnou zvětšovat na úkor pevných struktur, kost se stává křehkou a snadno se láme. 
Osteoporóza je často podceňována, přesto je onemocněním, které má závažné důsledky. Na její komplikace, zlomeniny obratlů, krčků stehenních kostí nebo zápěstí umírá podle specialisty na pojivové tkáně Milana Adama více lidí než na všechny gynekologické rakoviny dohromady. 
Zlomeninu kosti může pacient utrpět už po minimálním úrazu, jako je zakopnutí nebo zdvihnutí těžšího břemene. V těžších případech dokonce při kýchnutí. Zlomeniny obratlů utlačují míšní nervy a omezují hybnost. A komplikaci představuje i vznikající hrb, jenž často ztěžuje dýchání. 
Příznaky choroby se bohužel podobají velkému ledovci, jen pouhá jedna desetina je viditelná. Lidé ji proto často odhalí až v pokročilejším stádiu. Odpovězte si na následující otázky a získejte informaci, zda i u vás existuje reálné riziko onemocnění:
•	Snížila se vaše výška od 20 let o 4 cm nebo více? 
•	Utrpěli jste zlomeninu předloktí, obratle, pažní kosti nebo horního úseku stehenní kosti po malém úrazu ve věku nad 40 let?
•	Utrpěl někdo z vašich rodičů zlomeninu kyčle nebo krčku kyčelního kloubu?
•	Užíváte po delší čas kortikoidy?
•	Trpíte revmatickými bolestmi kloubů?
•	Kouříte (i méně než 10 cigaret denně)?
•	Pijete denně více než litr piva, 120 ml vína nebo 30 ml tvrdého alkoholu?
•	Trpíte častými bolestmi zad, zvláště v bederní oblasti?
•	Pokud jste žena, prošla jste menopauzou před 45. rokem věku?
•	Je hodnota vašeho Body Mass Indexu (BMI) menší než 20? Orientační hodnotu si spočítáte snadno. Má hmotnost je 77 kg a výška 1,7 m. Když podělím hodnotu hmotnosti v kilogramech druhou mocninou výšky v metrech, tedy 77/2,89, dostanu výsledek cca 27. 
Pokud jste odpověděli na otázky převážně ano, požádejte svého praktického lékaře o doporučení na pracoviště, které zajišťuje léčbu osteoporózy. Tichý zloděj kostí se může pokoušet i o vás!
Antonín Vraný
Zdroj: nemoci.vitalion.cz, osteo-liga.cz, youtube.com

#
Co je a jak funguje „hormon štěstí“

Jednou z možností, jak v těle přenášet informace, je nervový vzruch. Ten vzniká jako elektrický signál a putuje nervovou buňkou různou rychlostí od jednoho do sto dvaceti metrů za sekundu. Na konci jedné nervové buňky však musí přeskočit na další, aby vedení mohlo pokračovat. Mezi jednotlivými buňkami nalézáme k tomuto účelu nepatrné štěrbiny, synapse, ve kterých působí přenašeči vzruchu, neurotransmitery.
Dnes je známo několik desítek takových přenašečů. Jeden z nich se jmenuje serotonin a má velmi důležitý úkol. Udržuje v rovnováze naši náladu a emoce. Pomáhá s bděním, pamětí, navozuje chuť k jídlu, zmírňuje stavy úzkosti, migrény a ulevuje od deprese. Pokud máme serotoninu v mozku dostatek, cítíme se šťastni. Když ne, většinou trpíme popsanými stavy.
Mozek si za normálních okolností udržuje stálou hladinu serotoninu. Ten je při přenosu vzruchu uvolněn z nervové buňky do synaptické štěrbiny, aby tam vykonal svou práci přenašeče. A jakmile je hotov, je z ní odčerpán zpět do nervové buňky nebo rozložen enzymem monoaminoxidázou.
Serotonin si naše tělo dokáže vyrobit. Potřebuje k tomu látku zvanou tryptofan, aminokyselinu, již přijímáme jen v potravě. Mezi dobré zdroje tryptofanu patří krůtí a lososí maso, vejce, ořechy, luštěniny, celozrnné pečivo, švestky, rajčata a listová zelenina. K produkci serotoninu jsou nutné vitamíny skupiny B, minerály vápník a hořčík, sluneční světlo a dostatek pohybu.
O hormon štěstí se začali zajímat také lékaři a výrobci léků. Pokud totiž dokážeme zbrzdit jeho zpětné odčerpávání do nervové buňky nebo zablokujeme enzym monoaminoxidázu, zůstane serotonin déle v synaptické štěrbině. A přesně to je mechanismus působení mnohých antidepresiv. O depresi, antidepresivech a přírodních prostředcích v některých dalších článcích.
Antonín Vraný
Zdroj: wikipedia.org, moda.cz, gate2biotech.cz

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: O původu jmen a příjmení – jména

Zjistěte původ svého jména: Třeba vám prozradí i něco, co jste dosud netušili
Také si někdy říkáte, proč zrovna já se jmenuji Karel Svoboda, Milena Strýcová nebo Josef Ztracený? Anebo vám naopak přijde jako naprostá samozřejmost, že se narodíme a rodiče nás obšťastní (někdy i trochu potrestají) křestním jménem? Kolem nich se motají různé vědecké obory, a tak je zcela jasné, že se tu neobjevily jako z čistého nebe.
Jména ve své prapůvodní podobě byla složena ze skutečných slov jazyka a byla tak prohlášením vyjadřujícím vlastnosti nositele, významný nositelův čin nebo byla spojena s duchovními a náboženskými přesvědčeními a tradicemi dané kultury.
V případě náčelníků/knížat dokonce obdobou „politického programu“ (např. jméno Vladislav, vzniklé spojením slov pro „vládu“ a „slávu“, říkalo, že nositel chce „svou vládou se proslavit“). V mnoha kulturách v jejich raném stadiu byla tedy jména svou podobou i funkcí podobná jménům severoamerických indiánů.

Postupný vývoj množství ustálil
Některá jména se totiž stávala nepoužívanými a znovu objevovanými, kdy tato jména nebyla jen popisná prohlášení, ale skutečně již jmény, třebaže si lidé byli stále vědomi jejich původního významu a nechávali se tak ovlivňovat při jejich udělování. Dalším vývojem se původní význam jmen dostává stále více do pozadí. Je to dáno vývojem jazyka, ale také výslovností.
Takhle se třeba ze staroslovanského jména „Vetjeslav“ stal Václav, zatímco ze slov „vetje“ a „slav“ se stalo „více“ a „sláva“. Jen málokdo si je díky tomu v současnosti vědom původního významu jména „Víceslávy“. Podobně složená jsou ale i germánská jména – Adalbert (adal/ušlechtilý, berath/jasný), Adolf (adal/ušlechtilý, olf/vlk) nebo Friedrich/Bedřich (fridu/mír, rihhi(vládce).

Brfxxccxxmnpcccclllmmnprxvclmnckssqlbb11116 mělo být rodné jméno, které se pokusili dát švédský podnikatel Lasse Diding a Elizabeth Hallin svému společnému dítěti v roce 1996. Původně se totiž rozhodli neregistrovat oficiálně jméno dítěte jako protest proti specifickým švédským zákonům o pojmenovávání dětí. Ty vyžadují odmítnutí zápisu jména, které může být považováno za urážlivé či nevhodné. Rodiče tenkrát dostali pokutu, a tak vymysleli jméno, které mělo 43 znaků včetně 5 číslic.

V průběhu středověku, kdy pro celou Evropu se stalo jednotícím kulturním prvkem křesťanství, se díky biblickým postávám a kultu světců začala rozšiřovat jména i za hranice svého jazykově-kulturního původu. Třeba jména Jiří a Jan, která jsou jedněmi z nejrozšířenějších jmen v ČR, nejsou slovanského, ale řeckého (Georgios) a hebrejského (Jochánán) původu. Takovéto šíření jmen jen více tlačilo do pozadí jejich původní význam, který v nedomácím prostředí jména nemohl být rozpoznán.

V současnosti význam a původ nikdo neřeší
Neví se tak, že mohlo být v minulosti něčím jiným nebo třeba pochází z jiného jazyka a prostředí. Částečnou výjimku tvoří některá národní jména, která lze stále rozpoznat i po jejich významové stránce (například Mojmír vzniklé složením slov „můj“ a „mír“), třebaže někdy chybně z důvodu rozdílného vývoje jmen a původních slov (např. Jaroslav, kdy první část jména je odkazem nikoliv na „jaro“ ale na „jarost“ znamenající „bujnost“, „čilost“ nebo „síla“). I v těchto případech je to ovšem vnímáno spíše jako kuriozita či zajímavost, která už v normálním životě nic moc neznamená.

Díky vývoji jmen a jejich mezijazykovému šíření, ke kterému v průběhu středověku za podpory církve a vládců docházelo, a následnému vymizení povědomí o jejich významech jsme dnes svědky zajímavých vztahů, které mezi některými jmény jsou, případně vztahů mezi prostředním a nedomácím jménem.
Příkladem budiž jména Jan a Ivan. Oba pochází z hebrejského Jochánán. To se v době raného křesťanství šířilo z latiny (jejíž abeceda byla ve středověku rozšířena o J) jako Joannés, odkud se v poněmčené podobě Johan dostalo k západním Slovanům, kde vznikl Jan. K východním Slovanům se však toto jméno dostalo díky šíření pravoslaví, z české varianty Ioannés se dnes stal Ivan. Ten k nám dorazil z východu jako samostatné jméno.

Podobný vztah můžeme nalézt i mezi jmény Natálie a Nataša. Obě jsou původně z latinského jména Natalia. První se po Evropě rozšířilo s románskou kulturou. Z latiny se však toto jméno také rozšířilo po Byzanci k východním Slovanům, odkud se Nataša rozšířila po Evropě již jako samostatné jméno. O to zajímavější je pak zjištění, že tak samozřejmě ruské ikony jako Ivan (metafora pro ruského muže) a Nataša (metafora pro ruskou ženu) vůbec nejsou slovanského původu.

Popularita v udílení jména se dříve odvíjela od jmen světců nebo panovníků. V průběhu staletí ale různě kolísala. Cizí jména byla zavlékána například vojenskými přesuny legionářů (například Nataša). Ovšem i jinak dříve často užívaná jména se mohla stát nepopulárními jako například jméno Adolf. Nyní je popularita jmen ovlivněna celebritami, které navíc udílejí výstřední jména.

Milan Bauer

#
O původu jmen a příjmení – příjmení

Původ příjmení mnohdy prozradí, čím se zabývali vaši předkové. Najdete to své?
Také už vás napadlo, proč se jmenujete, jak se jmenujete? Jméno ani příjmení si nevybíráme. Jméno nám dají rodiče a příjmení zdědíme. Ale nebylo tomu tak vždy. Jak vůbec vznikala příjmení? Jaký je jejich původ?
Křestní jména měli lidé dávno v naší historii. Ta první nejčastěji vystihovala schopnosti nebo vlastnosti jedince a dnes bychom se asi divili, jak některé jména zněla. Od dob křesťanství se počty jmen rozšířily o ta biblická.

Kde se ale vzala příjmení?
Je to vcelku jednoduché. Když si uvědomíte, že v jedné vsi žilo několik lidí stejného jména, nabízela se otázka, jak je od sebe odlišit. No, a to je počátek vzniku a původu našich příjmení. Pro vznik příjmení je zásadní rok 1786, kdy císař Josef II. vydal Patent o dědické posloupnosti. Josef II. tehdy nařídil, že se jména nesmí měnit ani pozměňovat a že jméno bude dědičné a děti se budou muset jmenovat po otci. Účel tohoto patentu byl jednoduchý – bylo to pro zpřesnění evidence kvůli výběru daní, ale i třeba vojenské povinnosti. Tím došlo k úřednímu zlegalizování původních přídomků za příjmení.

Co vše se můžete o svém jménu dozvědět a co původně vaše příjmení kdysi znamenalo? Na to dává odpověď obor nazývající se onomastika nebo onomatologie, což je nauka o vlastních jménech. Zabývá se jejich vznikem, tvořením, rozšířením a povahou. Tomu se věnuje Vladimír Mates, bohemista, etymolog a onomastik. Vystudoval FF UK v Praze a zaměřil se na nauku o vlastních jménech a na kontě má několik knih s touto tematikou, mimo jiných i třeba knihu Jména tajemství zbavená.

Ne každé příjmení lze vyložit
Kdo má zájem zjistit původ svého příjmení, není nic snazšího, než si některou z knih Vladimíra Matese pořídit. „Ale smiřme se s tím, že ne každé příjmení (ale i jiné druhy vlastních jmen) lze spolehlivě vyložit. Buďme vděčni i za náznak či odbornou domněnku. Jindy k jejich obsahu a výkladu vede naopak hned několik různých cestiček. Měly by se tedy připomenout všechny,“ konstatuje Vladimír Mates.
Podle něj jsou i taková příjmení, která svá tajemství nevydají. Mohou pocházet například z dávno zapomenutých výrazů obecných včetně nářečních, ve výslovnosti všelijak pozměněných, zvláště je-li původ v jazycích cizích, z různých zkomolenin a podobně. Badatel se zabýval příjmeními desítky let, a proto upozorňuje, že není žádný div, když si nevíte se svým příjmením rady. Jmen existuje na 120 000.

Z Jana vzniklo mnoho variant
Původ příjmení je přitom z jedné třetiny odvozený od křestních jmen. Někdy jako zdrobnělina jména, jindy jsou vyjmuty části a k nim přidány některé z přípon. V jiných případech může jít o varianty jména převzatého z jiného jazyka.

Typickým příkladem je jméno Jan. Z toho časem mohla vzniknout příjmení jako Janek, Janovský či Janoušek. Z německé podoby Johann pak vznikl Hans, z něhož se objevil Honza či Honzík, ale i Hanzlík. Původ mnoha jmen ale může pocházet ze staré češtiny, a to ze slov, která se nedochovala, a tím pádem se těžko hledá jejich skutečný význam a původ. Některá příjmení mají i několik variant původu. Příkladem může být období přelomu 12. a 13. století, kdy k nám přišli němečtí kolonisté. Jména tak mají původ z němčiny. Třeba takový Fišer je původem Fischer, což je rybář. Časem se z podobných příjmení vytvořily i zdrobněliny a odvozená jména.

Víte, kolik lidí má vaše příjmení?
Pokud vás zajímá, kolik příjmení, jako máte vy, má v občanském průkazu zapsáno lidí v České republice, je pro to zajímavý i web nasejmena.cz. Co na těchto stránkách naleznete? Kromě příjmení i četnost jmen a příjmení v oblastech, okresech, krajích, ročnících narození.
Najdete tu i význam jmen, což pro vás může být jistě zajímavé; v neposlední řadě portál obsahuje i skupiny jmen a příjmení se společnými vlastnostmi. Pokud vás zajímá váš rodokmen, najdete tu pomocníka, který vám s tím poradí. Na web píší také konkrétní osoby, které hledají své příbuzné nebo nositele stejného příjmení.

Okresní archivy mají knihy o příjmeních
Pokud vyznáváte takovou tu badatelskou práci postaru, není nic jednoduššího než navštívit okresní archivy, kde vás při pátrání nejen po původu vašeho příjmení navedou.
„V archivu máme celou řadu knih o původu příjmení. Lidé sem často kvůli tomu docházejí, když pátrají nejen po původu svého příjmení. Zájem veřejnosti dozvědět se něco o svém původu je poměrně velký a my jim rádi pomůžeme,“ říká ředitelka příbramského okresního archivu Věra Smolová. Ta nad rámec svých povinností svými aktivitami dokázala neuvěřitelným způsobem rozšířit počet zájemců o regionální historii a přiblížit ji poutavým a často zábavným způsobem všem věkovým kategoriím.

Karel Hutr

#
Chytré hodinky s Braillovým písmem

Novinku pro zrakově postižené uvádí na český trh Alza.cz. Jde o tzv. Dot Watch – chytré hodinky, které dokáží zobrazit nejen čas, ale skrze aplikaci i notifikaci z mobilního telefonu v Braillově písmu. Nyní se pro hodinky vyvíjí česká verze (s háčky a čárkami), dostupné budou od května.

Výrobek jihokorejské firmy Dot Intercorporation bude e-shop nabízet jako jeden z prvních prodejců v EU. Hodinky objevil vloni na veletrhu v Hongkongu Tomáš Anton, produktový manažer pro import a export Alza.cz: „Narazil jsem na ně skoro náhodou. Tehdy to byl ještě malý stánek s prototypem, ale hodinky a především jejich funkčnost mě naprosto ohromily. Unikátní produkt totiž vrací víru v to, že technologie směřují tím správným směrem. A Alza chce vycházet vstříc i zákazníkům s různým typem handicapu.“

Ovládání hodinek je snadné a intuitivní a jejich největší výhodou je maximální soukromí. Potvrzuje to i nevidomý Zdeněk Rybák, který novinku testoval: „Dot Watch mi velmi ulehčují život. Dříve jsem musel např. pro čtení SMS zpráv používat hlasového asistenta v telefonu, což nebylo příliš komfortní třeba při cestování v MHD. Teď si můžu zjistit čas a další informace kdykoliv a kdekoliv, aniž by to někdo slyšel nebo to někoho rušilo.“

Chytré hodinky Dot Watch tvoří speciální 4řádkový dotykový displej s hliníkovými body, které zobrazují Braillovo písmo. Kromě ukazování času fungují také jako stopky, budík a díky propojení přes Bluetooth dokáží uživatele jemným vibrováním informovat i o příchozích hovorech, SMS, aktuálním počasí či upozornění ze sociálních sítí. Skrze mobilní aplikaci jsou kompatibilní s operačním systémem iOS i Android. Na jedno nabití vydrží až týden. Hodinky budou dostupné v ČR a SR formou předobjednávek, a to za cenu 9999 Kč/388,90 EUR. 

mz
Zdroj: ČTK

#
Většina Čechů si myslí, že psi vidí černobíle. Jaké další mýty o zvířatech v České republice panují?

Zvířata významně vnímají chuť, jsou pro ně výhodnější živočišné proteiny a psi vidí svět černobíle. To jsou nejrozšířenější mýty o zvířatech, se kterými se můžeme mezi jejich chovateli setkat. Přesto se spoustu mýtů podařilo v posledních letech vyvrátit. Z průzkumu agentury NMS Market Research připraveného ve spolupráci se společností Royal Canin vyplynulo, že 45 % testovaných výroků zařadili chovatelé domácích zvířat špatně. 

Z průzkumu, který proběhl v srpnu a září tohoto roku a zúčastnilo se jej 511 respondentů, vyplynulo, že kočku nebo psa chová 59 % Čechů. Nejčastěji mají Češi jednoho psa nebo jednu kočku. Oba druhy zvířat najdeme především u lidí z menších obcí, s rodinným domem a zahradou. Naopak bez mazlíčků se více obejdou lidé z domácností s příjmem do 20 000 Kč, lidé z větších měst a také lidé ve věku 25-44 let, kteří pravděpodobně budují rodinu a nechtějí si přidělávat starost navíc.

Jeden z nejrozšířenějších mýtů, který zná téměř každý, hovoří o tom, že pes vidí černobíle. Myslí si to také 59 % respondentů. Není to ale pravda. „Psi opravdu nerozlišují pouze černou a bílou a jejich odstíny. Podle řady vědeckých studií můžeme psí zrak přirovnat ke zraku barvoslepých lidí. Jejich svět se odehrává především v šedých, žlutých a modrých barvách,“ vyvrací mýtus MVDr. Markéta Bosáková ze společnosti Royal Canin.

Ve vědomostech přitom nezáleželo na tom, kdo je chovatel. Nepatrně lépe informovaní byli pouze vysokoškolsky vzdělaní lidé (67 % správných odpovědí, chovatelé se základním vzděláním – 63 %). Majitelé psů měli správný odhad v 65 % případů, chovatelé koček měli 64% úspěšnost.

U nejčastějších mýtů a nepravd, které panují ohledně domácích zvířat ve společnosti, platí, že naprostá většina českých chovatelů (94 %) neví, že jejich mazlíčci více méně nevnímají chuť potravy. „Není úplně pravda, že by pes nebo kočka absolutně nerozeznávali chuť krmiva, avšak míra je velmi nízká a při výběru potravy hraje minimální roli. Pes má oproti člověku více než pětkrát méně chuťových pohárků, kočka jich má dokonce osmnáctkrát méně než člověk. Primárním smyslem, který u krmiva rozhoduje, je čich,“ říká Bosáková. Jen každý třetí tázaný si správně myslí, že pro zvířata nejsou vhodnější živočišné proteiny. O něco více respondentů (41 %) ví o tom, že krmivo, které obsahuje pšenici, kukuřici a lepek, není nikterak pro zvíře škodlivé, ale právě naopak.

„Nebojme se lepku. Alergie na lepek je u psů a koček velmi vzácná, stravitelnost je naopak velmi vysoká. Kukuřice, jakožto zdroj lepku, je v krmivu velmi prospěšná. Obsahuje proteiny, aminokyseliny, které blahodárně působí na srst, mastné kyseliny, antioxidanty, jež podporují obranyschopnost, minerály a také vitaminy A, B, E. Navíc platí, že pokud je kukuřice součást krmiva, tak ho zvíře výrazně rychleji přijme a stráví. Podobně nutričně bohatá je i pšenice,“ dodává Bosáková.

I přes některé vědomostní nedostatky jsou majitelé domácích zvířat poměrně uvědomělí. 65 % testovaných výroků zařadili chovatelé domácích zvířat správně. Výroků bylo celkem 27 a téměř každý (85–95 % respondentů) ví, že zvířata vnímají pach potravy, že kočky ani psi nemají v drtivé většině případů alergii na kuře, nebo že kvalitní granule chrání zvířecí chrup. 79 % respondentů ví, že k veterináři by se mělo chodit pravidelně, tedy ne až když má zvíře zdravotní problém. Přesto je to podle MVDr. Markéty Bosákové málo. „O prevenci by měl mít ponětí každý chovatel domácího zvířete. Můžete tak předcházet např. kožním a infekčním onemocněním, případně diagnostikovat méně zjevná často chronická onemocnění dříve pomocí např. krevního testu, a tím zlepšit kvalitu života pacienta.“ Stejné procento chovatelů ví, že kvalita krmiva se pozná podle seznamu jeho složek.

#
FEJETON: Fotbálek aneb vše kulaté

Šla jsem jednou do sklepa pro jablka. Je tam chladněji než kde jinde v domě, tak snad dobře přečkala. Nezklamala, čekala, zcela nesamozřejmě neshnilá. Vkládám je do sáčku a jdu domů, ale hned ve sklepě začnou vzdorovat. Tři se nějak vykulí ze sáčku. Co jiného, než je hledat? Většinou nenosím do sklepa hůl, naštěstí jsem ji vzala. Pomáhá tedy hledat, ale nic. Najednou – přímý volný kop. Jablko se koulí, jistě by zasáhlo branku, za chvilku druhé, třetí. Jdu tedy poprosit hodného souseda a ten, velice ochotně, pomůže ztracené „kulaté nesmysly“ najít.
Nejkulaťoučkatější kulička, to už se i těžko říká. Ale když se rozkutálí řekněme hrách či kroupy! Třeba ho i většinu shledáte, ale někde v koutku, aspoň zrnko, po čase nečekaně najdete. Zkrátka na vše kulaté, když na ně nevidíme, jsme krátcí. Žádá od nás opatrnost, občas i někoho v záloze, kdo pomůže posbírat. Opravdu bylo milé, že se tehdy, při mém pokusu o „fotbálek“ kdosi ochotný vynořil.
Ovšem proč to vzdávat? Proč nehrát míčové hry? Fotbal, aspoň podle popisu, mi připadá těžkopádný. Ta kulatost chce příliš asistence. Ovšem to u našich sportů asi jinak nebude. 
Show down jsem si zkusila, je docela hlučný, ale chvílemi dobrodružný. Hájíte svoje územíčko na stole, a někdy i odrazíte do soupeřovy půlky. I gól jsem komusi dala. A říká se to tak ve sportech typu ping-pongového? 
Goalball ve škole? Spíš býval o nervy. Uhájit společně, na zemi sedíce, území, nenechat si nic vsítit. Ale vlastně se to tak říci nedá, síť nemáme, místo ní huntujeme ubohá těla. Však to znají dnešní goalballisté – časy i názvy se mění, urputné boje zůstávají, mistrovskou podobu dostávají!
Tož snad někdo, sportovně fundovanější, naváže i patřičně rozkutáleným fejetonem, jeho zkušeností z míčových klání podloženým.
Kopnout si do míče, kousnout do jablka, sladkého aspoň trošku, to je ten náš kulatý svět!
Tak ať je nám na něm, byť kulatě problematickém, pokud možno fajn!

Eva Budzáková

#
KULTURA: Zveme vás do divadla – Studio Ypsilon

Další návštěva na prkna slavných divadelních scén metropole nás zavede do Studia Ypsilon ve Spálené ulici 16. Na dotaz, která jejich představení jsou vhodná i pro slabozraké a nevidomé diváky, odpověděla Aneta Filipová z PR oddělení.
Ta vidí coby nejvhodnější konverzační titul Hlavu Medúzy Borise Viana. Jak uvádí web divadla jde o „nejveselejší hru o impotenci“, jakou si lze představit... Hlavním hrdinou je spisovatel, který nutí svou ženu k nevěře. Chce tak získat inspiraci k sepsání nového erotického románu. Nic ale nejde podle původního plánu... Ve dvouhodinovém představení exceluje Jiří Lábus, který získal v roce 1997 za roli v této inscenaci Cenu Thálie.

Z hudebních představení je podle Anety Filipové možno navštívit téměř vše. „Doporučila bych rozhodně triptych: Swing se vrací, Varieté Freda A. a Kostky jsou vrženy. Poslední jmenovaný titul je poctou Jaroslavu Ježkovi,“ dodává Filipová.
Představení Swing se vrací neboli o štěstí dokazuje, že swing je nestárnoucí záležitostí. Swing chytne za srdce a hýbá tělem. Celkově je to příjemná podívaná a poslouchaná.
Inspirací pro Varieté Freda A. aneb Chytání větru je americký tanečník Fred Astaire, který má kořeny v Praze. V Ypsilonce ho hraje Jan Onder. Hra je založena na vzpomínkách jeho taneční partnerky Ginger Rogers. „Chceme, aby se inscenace v něčem podobala tehdejšímu zábavnému americkému divadlu – něčemu mezi vaudevillem, revuí a varieté,“ říkají tvůrci.

V inscenaci Kostky jsou vrženy aneb Don Juan a hlavně pocta Jaroslavu Ježkovi divadelníci vzpomínají na Voskovce a Wericha a především na Jaroslava Ježka. Inscenace v režii Jana Schmida modelově vychází ze dvou představení Osvobozeného divadla, tzv. Silvestrů, které ve třicátých letech pořádalo jako speciální jednorázové atrakce, plné scének, hudebních a tanečních čísel. V představení vystupuje řada hereckých osobností, známých z jiných divadel. Revue má dynamickou choreografii Jana Ondera a moderní výpravu scény pod obřími Ježkovými brýlemi. Zní populární písně v nových aranžmá, ale i méně známé klavírní skladby v podání „Mr. Nobody“, koncertního mistra Tomáše Víška. Postavu Jaroslava Ježka ztvárnil skladatel Dominik Renč. Ten tráví většinu času – představení trvá 2 hodiny 20 minut – u piana.

Celý aktuální repertoár: http://www.ypsilonka.cz/repertoar/hrajeme#content.
Divadlo sice plošně ZTP slevy neposkytuje, s obchodním oddělením je ale možná dohoda o nějaké formě slevy (např. množstevní).

Marie Zemanová

#
Může virtuální realita zprostředkovat nevidomým umělecká díla?

V pátek 23. března jsme se – ještě s bývalým šéfredaktorem a dnes spolupracovníkem redakce Zory Jiřím Reichlem – vydali na akci, která slibovala průlom v asistivním přístupu k poznávání uměleckých děl nevidomými ve virtuální dotykové realitě. Na tiskovou konferenci k „unikátní výstavě pro nevidomé v Praze“, jak sliboval informační leták – Touching Masterpieces. K jevu, kdy se nevidomí „díky nejnovějším technologiím dotknou slavných uměleckých děl“ pomocí haptických rukavic zprostředkujících virtuální realitu.
Scéna odpovídala významu děl, která bylo možno virtuálním dotykem poznávat a která ve 3D naskenovaná získali realizátoři projektu z otevřených zdrojů. Konkrétně z jednotlivých galerií, kde jsou již mnohá sochařská a architektonická díla v podobě 3D map běžně a veřejně k dispozici: Michelangelův David, Venuše z Mélu a hlava Nefertiti, to vše v prostorách Anežského kláštera Národní galerie v Praze.
Doktor Reichel jako nevidomý si po tiskovce vyčekal další hodinu, aby si na vlastní ruce ověřil, zda takto nabídnutý 3D objekt lze opravdu virtuálně „ohmatat“. Jeho dojem jednoznačně potvrzuje to, co pro Téčko, přílohu Zory, napsal Jan Šnyrych, erudovaný autor Téčka a expert na IT (nejen) pro nevidomé, takže jsme se rozhodli s jeho svolením článek otisknout i pro čtenáře Zory. Nemá smysl popisovat znovu něco, co již popsal někdo jiný a lépe. Následující článek je převzatý ze 4. čísla časopisu Téčko, které kompletně připravuje a z valné části i píše již zmiňovaný autor Jan Šnyrych:
***
V Praze se 23. a 24. března 2018 pod názvem Umění na dotek / Touching masterpieces konala zajímavá výtvarná výstava pro zrakově postižené. Její návštěvníci si mohli hmatem prohlédnout tři slavná umělecká díla: Davida od renesančního umělce Michelangela Buonarrotiho, sochu řecké bohyně lásky Venuši Mélskou a bustu egyptské královny Nefertiti. A proč se o výtvarné výstavě píše zrovna v Téčku? Protože žádné fyzické sochy se na výstavě nenacházely, k jejich prohlížení měla sloužit nejmodernější technika v podobě hmatových rukavic pro virtuální realitu.
Tato akce pod záštitou Národní galerie si získala poměrně velkou mediální pozornost, namátkou zmiňme např. článek na serveru iRozhlas Unikátní výstava dovolí nevidomým osahat si ve virtuální realitě známé sochy či reportáž České televize v podobném duchu. Jsou na místě nadšená tvrzení o tom, jak se nyní nevidomí prostřednictvím VR rukavic budou moci seznámit s libovolným prostorovým objektem? Je opravdu současná technologie schopna zprostředkovat dostatečně jemný hmatový vjem, aby se mohl zrakově postižený člověk kochat detaily vzácných uměleckých děl? Tyto otázky mě jako redaktora Téčka zajímaly více než ladné křivky Venuše Mélské. Proto jsem se do Anežského kláštera, kde se akce konala, vypravil, abych vše zažil na vlastní kůži.
Výstava probíhala v příšeří starobylé klášterní místnosti, v jejímž centru se nacházela nejmodernější technika v podobě tří VR setů, tedy hmatových rukavic a řídicích počítačů. U těchto VR setů se postupně střídali zájemci o virtuální umělecká díla, kterých tu bylo poměrně hodně, takže ti, kteří zatím nepřišli na řadu, čekali na dřevěných lavicích podél stěny, kde si jako přípravu na to, co je čeká, mohli ve sluchátkách poslechnout podrobné slovní popisy všech tří děl.
Když po více jak půl hodině čekání přišla řada i na mě, ujala se mě asistentka, která mě přivedla k jednomu ze tří stanovišť. Postavil jsem se na vyznačené místo na podlaze a navlékl jsem si speciální hmatové rukavice. Každá z rukavic obsahovala pět vibračních komponent v konečcích prstů a dalších pět níže na dlani. Rukavice byly kabelem připojeny k řídicímu počítači. Na něm běžel software, ve kterém se dal otevřít soubor s příslušným 3D modelem. Velikost modelu se dala softwarově měnit. Kdyby tedy virtuální socha přede mnou byla příliš vysoká a nedosáhl bych jí třeba na hlavu, mohla ji asistentka zmenšit. Software zobrazoval právě používanou virtuální sochu na displeji a ukazoval také, na jakém místě v prostoru s virtuálním předmětem se nacházejí moje ruce v hmatových rukavicích. Asistentka mi tedy mohla říci např. „Právě saháte na ramena a blížíte se ke krku“ apod. A jaký je tedy zprostředkovaný hmatový dojem?
Vibrační komponenty se rozvibrují vždy, když se přiblíží těsně k povrchu virtuálního předmětu. Pokud ale navzdory vibracím prohmátnete rukou dovnitř předmětu, v čemž vám samozřejmě nic nebrání, vibrování ustane. Pokud si tedy chcete prohlížet povrch virtuální plastiky, je vaším úkolem neustále si rukama a prsty hlídat prostor, ve kterém komponenty vibrují. Jakmile se od tohoto prostoru vzdálíte vně nebo dovnitř prohlíženého předmětu, vibrace ustanou. 
Nejde tedy zdaleka o intuitivní ohmatávání předmětů tak, jak to člověk dělá s reálnými objekty, což trochu popírá základní myšlenku virtuální reality – tedy co nejvěrnější napodobení skutečnosti. Druhá potíž hmatových rukavic spočívá v jejich nízkém rozlišení. Jednoduše řečeno, pokud hmatový vjem celé dlaně zredukujeme jen na deset bodů, které vibrují, nebo nevibrují, je to příliš málo hmatových vjemů, aby si na jejich základě člověk udělal představu o jakýchkoli detailech. Analogií mohou být VR brýle pro vidící uživatele, které také musí zobrazovat řádově miliony obrazových bodů, aby uživatel měl dojem reálného obrazu. Pokud by brýle zobrazovaly pouhých deset bodů, které buď svítí, nebo nesvítí, nedala by se jimi také zprostředkovat žádná rozumná vizuální informace.
Pomocí hmatových rukavic jsem tedy byl schopen rozpoznat jen opravdu zcela základní linie – kde se objekt výrazně rozšiřuje, zužuje nebo z něj něco velkého vyčnívá. Ale např. objekty jako prsa Venuše Mélské jsem při vší snaze nerozpoznal a opravdu to nebylo jejími nedostatečnými tělesnými proporcemi. O prohlížení menších detailů v obličeji a podobně tedy nemůže být už vůbec řeč. Je pravdou, že toto je můj subjektivní dojem, ale totéž mi potvrdili další tři nevidomí návštěvníci výstavy, kteří na tom byli stejně jako já.
Co si tedy z akce Umění na dotek odnáším? V první řadě poznatek, že současná technologie hmatové virtuální reality není schopna ani vzdáleně zprostředkovat zrakově postiženým haptické vnímání uměleckých děl. Bombastické titulky v některých médiích jsou jen výsledkem snahy přinést zajímavou zprávu za každou cenu. Pro španělskou firmu NeuroDigital Technologies, která za touto technologií stojí, to je pravděpodobně velmi úspěšná PR akce, jak k jejich produktu přitáhnout pozornost. Záběry na nevidomé, kteří se soustředěným výrazem hmatají speciálními rukavicemi do prázdna před sebou, určitě zaujmou. Nicméně jsem rád, že jsem měl příležitost osobně si vyzkoušet možnosti a limity současných technologií, takže z výstavy nejsem zklamán. A pokud byste se chtěli opravdu kochat uměleckými díly starých mistrů, doporučuji vám raději v Anežském klášteře navštívit opravdovou hmatovou výstavu s fyzickými odlitky děl středověkých sochařů.

Jan Šnyrych
***
Za sebe bych ještě rád dodal, že Národní galerie v Praze byla partnerem akce, stejně jako Nadace Leontinka, za kterou se akce kromě ředitelky Barbary Huckové zúčastnila i nevidomá klavíristka Ráchel Skleničková. Projekt vznikl za spolupráce již zmíněné NeuroDigitals Technologies a Geometry Prague, záštitu nad dvoudenní virtuální výstavou převzal ministr kultury a primátorka hlavního města Prahy.

vs