ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 102 Číslo 6 Březen 2018 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM Kdo chce, ten může STALO SE Cena Wernera von Siemense E-shop Českých drah ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně LIDÉ KOLEM NÁS Bývali telefonisté: Sportuje, i kdyby měl zmrznout Bílá hůl mi otevírá dveře do světa, říká cestovatelka Zuzana Habáňová ZDRAVÍ Kronika medicíny, část 6., od Asklépia k Hippokratovi Vývoj nových léků je složitý a nákladný proces BUDE VÁS ZAJÍMAT Většina Čechů si myslí, že psi vidí černobíle Máte doma čtyřnohého génia? Konference INSPO 2018 KULTURA Zveme vás do divadla: Divadlo Radka Brzobohatého NEJVĚTŠÍ KŘESŤANSKÉ SVÁTKY Kdy se vlastně slaví? Velikonoce – a co o nich možná nevíme Symboly Velikonoc: beránek, vejce, tatar a stopka ostrého... # ÚVODEM: Kdo chce, ten může Poslouchal jsem to v dobách dětství snad pořád. Tatínek tomuhle sloganu věřil skoro stejně jako křesťanské nauce (pozor, není to synonymum pro církev, a ani my, děti jsme to tak nevnímaly) nebo astrologii. Ale je opravdu rozdíl mezi vírou přemýšlející a vírou – jak to říct? Bez účasti mozku. Fanatickou. Nechci mluvit o víře jako takové, nejsem na to dostatečně vzdělaný, ani dost drzý. Chtěl bych nadhodit a poradit, když už rubrika ZORA RADÍ v tomto čísle není. Platnost výroku Kdo chce, ten může, dokazuje hned v první rubrice článek o cenách Wernera von Siemense. Ale také výpověď telefonisty Marka Šimíčka zapsaná naší spolupracovnicí Evou Budzákovou, která po dlouhé době opět navázala na svůj seriál. Aniž jsme to chtěli, tohle číslo, které předchází největším křesťanským svátkům (ostatně dokazují totéž), také dokládá, že Kdo chce… Cestovatelka s bílou holí je dalším z důkazů. Jenže moc chtít znamená vždycky víc dávat než brát. Víc obětovat, víc se překonávat, umět se vzdát okamžitého potěšení – ale i zisku, v tom přímém i přeneseném smyslu slova – ve prospěch něčeho vzdálenějšího, budoucího. A považte, ani to nemusí být nic tak velikého, pro co stojí za to obětovat současné pohodlí vyššímu cíli: vzdělání, vědění, a co já vím, co všechno může být pro jedince tím skutečně vysokým cílem, ač pro jiného je to nic. Je tady ale jedno ale: jedním z fyzikálních zákonů je zákon o zachování hmoty a energie, ono chtění a jeho naplnění ho tak trochu popírá. Alespoň já to tak cítím. Když si ovšem přiznáme, že v celkovém kontextu dění přece jen platí, bude nám jasné, že to, čemu říkáme zlo, není žádná absence dobra! Zlo existuje, a stejně jako dobro žije kdesi v nás, uvnitř našich hemisfér, a tak kdo chce něco – z pohledu běžné lidské zkušenosti – negativního, zlého, a chce to opravdu účinně, nejspíš toho také dosáhne. Většinou ale stačí jen kapka jedu ve veliké sklenici vody, a přesto zabije. Stačí mnohem méně zla, aby infikovalo a nakonec zlikvidovalo to dobré. Kolem nás, ale i v nás. Dal jsem si takový závazek – nebudu poučovat! Nemám na to totiž dost znalostí a správný věk. Takhle být mladší, to by pak šlo! Ale jen hlupák si může myslet, že s vyšším věkem má nějaké právo poučovat a neuvědomí si, že to je jako vyučovat plavání na Sahaře – i tam prý kdysi bývalo moře, ovšem dneska už není, a pamětník si to nedá vymluvit. Pro něj tam stále je! Nenechme se zakonzervovat v (již) neexistující minulosti, ale ani nechtějme šířit ohněm a mečem dobro pro onu budoucnost – ani ta totiž (dosud) neexistuje. Můžete se však nechat inspirovat tím pozitivním, co jsme pro vás sesypali i do tohoto čísla ZORY. Hezké (před)jarní čtení Václav Senjuk # STALO SE: Cena Wernera von Siemense Celkem 25 mladých vědců, studentů a pedagogů převzalo ocenění ve 20. ročníku vědecké soutěže Cena Wernera von Siemense. Ocenění za překonání překážek při studiu daných zdravotním postižením získala Tereza Pařilová z Masarykovy univerzity. Tereza Pařilová trpí od tří let diabetem mellitem 1. typu. S ním se pojí další komplikace – problémy s viděním a těžká neuropatie. V roce 2012 navíc prodělala život ohrožující ketoacidózu. Mimořádnou studentkou je od dětství. Díky výsledkům na základní škole a hudebnímu nadání získala ve 14 letech stipendium na střední škole Wyoming Seminary v Pennsylvánii, kde pobyla rok. Na konzervatoři v Brně pak studovala hru na harfu. Šestileté studium zvládla za 5 let. Bakalářské studium absolvovala v oboru hudební manažerství na brněnské JAMU. Poté vystudovala na Masarykově univerzitě magisterský obor Informatika. Jako jediná z tehdejších studentů oboru jej absolvovala s červeným diplomem a získala cenu děkana za studijní výsledky. V současnosti se v doktorském programu na Fakultě informatiky věnuje technickému vývoji asistivních technologií pro dyslektiky. A na Lékařské fakultě se taktéž v doktorském studijním programu věnuje výzkumu v oblasti neurověd. Se svým výzkumem se prezentovala na mnoha mezinárodních konferencích a získala také řadu stipendií pro výzkum a spolupráci na zahraničních univerzitách. zem # E-shop Českých drah Před dubnovou konferencí INSPO 2018 (www.inspo.cz) začali její pořadatelé zveřejňovat, o kterých technologických novinkách ulehčujících život handicapovaným se na ní bude mluvit. Jedním z témat bude nedávno inovované rozhraní e-shopu Českých drah. Kromě nového grafického prostředí a rozšíření běžných funkcí totiž internetový obchod zlepšil i podmínky pro uživatele se zrakovým handicapem. Změněna byla struktura webu, nově byly definovány nadpisy, seznamy i celé oblasti. Pomocí těchto struktur se nevidomý dokáže rychle na webových stránkách pohybovat a najít si tak informaci, kterou potřebuje. Další změnou bylo doplnění textových alternativ k čistě grafickým informacím. „E-shop je pro zrakově handicapované již velmi dobře použitelný, ale i tak se snažíme doplňovat drobnosti, které práci ještě zlepší. Aktuálně pracujeme na lepší přístupnosti pro uživatele iOS,“ říká Jan Balák, který pomáhá s vývojem aplikace. zem # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně Havlíčkobrodskou odbočku 5. února po jednání oblastní rady navštívila paní Mgr. Jana Kudlová, odborná lektorka Českého červeného kříže. Velmi srozumitelnou a zajímavou formou seznámila zúčastněné se současnými zásadami a způsoby poskytování první pomoci. Všichni si zopakovali, co dělat v nejrůznějších situacích, od nepříliš závažných drobných zranění až po ty nejzávažnější, a připomenuli si, jak postupovat, nezpanikařit a jak komunikovat s dispečerem záchranné služby. 16. února podepsalo Ministerstvo vnitra ČR a SONS ČR, z. s., Memorandum o spolupráci. Jde o zpřístupňování elektronických informačních systémů státní správy nevidomým a těžce slabozrakým. Experti budou posuzovat internetové prostředí státní správy a doporučovat řešení pro jejich větší přístupnost. To umožní lidem se zrakovým handicapem kvalitnější nezávislou komunikaci s úřady na všech úrovních. Kurz Braillova bodového písma pořádala v únoru odbočka Kroměříž. O akci je takový zájem, že místní neměli dost pomůcek k výuce a učebních materiálů. Vypomohlo jim krajské středisko Tyfloservisu ve Zlíně a také Tyfloservis v Praze. V první lekci se zájemci seznámili s tím, co je to šestibod a pomocí Braillské kostky si vyzkoušeli, jak se znaky bodového písma tvoří. Dále byl tématem Pichtův psací stroj a četli ze slabikáře. V únoru odbočka v Kyjově proškolila pracovníky Městské knihovny v komunikaci s nevidomými. Snaží se tu dlouhodobě spolupracovat na tom, aby již žádná ze stran nezažila při domluvě rozpaky. Členové kroměřížské odbočky 21. února navštívili Večer Evy Pilarové a jejích hostů pořádaný Poradenským centrem pro sluchově postižené v Kroměříži. Konal se v Domě kultury. Celým večerem provázel a svým osobitým humorem skvěle bavil moderátor Aleš Cibulka. Trojnásobná zlatá slavice a první dáma českého swingu Eva Pilarová se s publikem podělila o vyprávění ze svého osobního i profesního života, od dětství až po současnost, které střídala zpěvem písní z divadla Semafor i písněmi ze svého vlastního repertoáru. Koncem února se členové blanenské odbočky zúčastnili zajímavého putování po Kanadě s paní Kateřinou Matuškovou. Její vyprávění bylo natolik sugestivní, že měli pocit, jako by na americkém kontinentu byli oni sami: viděli tyrkysově modrá jezera, zblízka si prohlédli delfinárium, vodní parky, vypravili se na oceán za lachtany a tučňáky nebo sjížděli na raftech divoké řeky… Odbočku ve Vrchlabí 26. února navštívily místní skautky. Seznámily se s její činností, zajímaly se o oční vady a vyzkoušely si orientaci v prostoru s bílou holí. V jesenické odbočce se v únoru připravovali na Velikonoce, zúčastnili se masopustního průvodu ve Vápenné, věnovali se skládání origami, pečení bábovky a vydali se také osvěžit tělo i duši pobytem v solné jeskyni a procházkou po lázeňské kolonádě. Členové OO SONS Přerov 27. února vyrazili do Kroměříže na výstavu kvetoucích kamélií a dalších rostlin. Velmi ocenili komentář pracovníka Květné zahrady, který je provedl skleníky a upozornil na zajímavé a vzácné rostliny. Poutavě povyprávěl o druzích kamélií a době, kdy se do Evropy a Kroměříže dostaly. V Lounech se členové odbočky nechali inspirovat výstavou Jarní lidové zvyky od masopustu po Velikonoce, která je otevřena v tamním městském muzeu. Únorový den se jim skvěle vydařil. Více o akcích se dočtete na sons.cz. # LIDÉ KOLEM NÁS: Bývali telefonisté – to býval i pravidelný seriál. Nyní se jeho autorka ozývá již zřídkakdy, ale ani redakce není bez viny – netušili jsme, že se ještě téměř vyhynulý druh zvaný „telefonisté“ objevuje. Ty, kteří nám nevyžádaně telefonují a stále něco „zkoumají“ nebo se nám snaží něco prodat, moc rádi totiž nemáme. Zato čistokrevný telefonista… No, tak ti čistokrevní už asi opravdu neexistují, ale v kombinaci třeba se sportem by tu jeden byl. Sportuje, i kdyby měl zmrznout Jistě tušíš, milý čtenáři, že trochu přeháním. Ale když jsem si s Markem Šimíčkem domlouvala telefonický rozhovor, sdělil mi, že pokud nezmrzne na triatlonu v Karlových Varech, pak klidně. A bude řeč nejen o sportu, dostane se i na telefonování. Co se dělo, Marku, než ses ocitl na svém nynějším pracovišti? „Byl jsem normální vesnický kluk, chodící do běžné školy. Pak učňák v Přerově, po něm práce strojního zámečníka. No, a v jednadvaceti jsem si hrál s chemikálií, která vybuchla. Ve vteřině se změnil celý můj život. Okamžitá ztráta zraku, poraněné ruce i různé šrámy po celém těle. Nejdřív nemocnice v Přerově, pak nezdařená operace v Praze. Docent Karel mi tehdy řekl: „Operace se nepovedla, budeš se muset naučit orientovat hmatem“. Život nevidícího jsem si neuměl představit. Jako asi dvanáctiletý jsem potkal ve vlaku do Plzně manžele, kteří vůbec neviděli. Provázela je silně slabozraká teta. Jen se mi vybavuje, že ten pán byl telefonista u hasičů. Dost brzy jsme doma navázali kontakt se Svazem invalidů, tehdy končícím, bylo jaro 1990. Pořádali v létě rekondici, kde jsem získal základy chůze s bílou holí i Braillova písma. V onom Svazu invalidů mi půjčili slabikář a První čtení, abecedu jsem se tedy doučil už sám. V roce 1991 mne čekalo Rehabilitačné stredisko pre zrakovopostihnutých v Levoči. Kurz základní i ten pro telefonisty. No, a tam jsem také, i zásluhou pánů Zoričáka a Kostelníka, začal sportovat. Zrovna se chystaly závody v lehké atletice, Slovenský pohár. Časy, kterých tam hoši dosahovali, nebyly horší ani lepší, než jaké jsem běhával ve škole. Tedy proč nezačít trénovat? Pak mne hned pozvali na Oravský polmaratón. Doběhl jsem, ale týden nemohl chodit, měl jsem nohy plné puchýřů. Zkusil jsem to tehdy v půjčeném běžeckém oblečení, zcela nepřipravený. Ovšem nic mne neodradilo od dalšího sportování. Už v prosinci téhož roku jsem byl na běžkách v Krkonoších. Ján Zoričák měl na starosti reprezentaci zrakově postižených běžců. Pokud jde o zaměstnání, po deseti měsících v Levoči se práce hned nevyskytla. Od roku 1994 je mým pracovištěm Ústředna Sociálních služeb města Přerova, spojená s vrátnicí. Pomalu jsem si tady zvykal, za těch dvacet tři let zas toho tak moc nepamatuji! Když jsem nastoupil na podzim roku 1994, byla zde ústředna Alcatel 4200, později mi dali 2N® NetStar, tu obsluhuji dosud. Byl jsem zde první, na ústředně, i jako zrakově postižený. Tohle středisko teprve otevírali. Ústředna má sto poboček. Momentálně jsem víc informátor než telefonista. Vydávám mimo jiné klíče od různých společných prostor, zapisuji, kdo si je půjčil a zas vrátil. V tom už jsem si vytvořil svůj systém, každý klíč má na kroužku nějaký jiný přívěsek. V domě je pracoviště pečovatelské služby, ve čtyřech patrech byty důchodců. Dřív zde bývala vrátnice, čtyřiadvacetihodinový provoz, dnes jen já v pracovní době. Do Domova pro seniory se přestěhovalo ředitelství Sociálních služeb města Přerova. Tento dům má přes sto obyvatel. Co chvíli někomu vyřizuji vzkaz. Do kanceláří přepojuji hovory. Z Moštěnice, kde bydlím, jezdím do práce sám dvěma autobusy, tedy v Přerově přestup. Pak pět minut pěšky…“ Co bys nám ještě řekl o své rodině i zájmech mimo práci? „Mám jednu manželku a tři děti, teď už spíš mládež, postupně vyrůstají z puberty. Kláře je 18, Věře 15 a Petrovi 12 let. Se ženou jsme se seznámili v kostele v Přerově. Bylo tam tehdy málo lidí a ona si všimla, že dobře zpívám. Pozvala mne do scholy, tedy pěveckého sboru mládeže, ty jsou při dosti katolických farnostech. Museli jsme se setkávat, řešit, jak to s mým zpíváním je, zda zvládnu nástupy s ostatními, když nevidím dirigentku. Po zkoušce bylo možné Alenku kousek cesty doprovázet, našlo se dost témat k hovoru. Manželé už jsme dvacet let. Zpěv je dodnes můj zájem. Chodím do kostelního sboru u nás v Moštěnici. Na Vánoce a Velikonoce se přidají i místní muzikanti, tak to je s malým orchestrem. Neumím braillské noty, vše, co je nutné, si nahrávám. Bez hudby nás bývá ve sboru kolem dvaceti. A když se vrátím ke sportu, tak nedávno jsem byl v Karlových Varech na Triatlonu, což znamená běh, tandemovou cyklistiku i plavání. Na běžkách jsem se zúčastnil i padesátek, nejen té Jizerské, ale třeba i ve Francii. Tohle nemohu dělat sám, takže jsem za ty roky vystřídal desítky lidí. Každý má čas někdy jindy. Manželka říká, jestli bych to vše nemohl nějak omezit, protože také hraju šachy a střílím. Vždy jsem se angažoval ve slepeckých organizacích, bez ohledu na změny názvů. Navíc jsem zvolen do místního zastupitelstva, což také znamená sem tam schůzi.“ Není to vše, o čem jsme s Markem povídali, ale musím brát ohled na to, že článek bude sousedit i s jinými. A ještě něco. Tenhle seriál je nejen nekonečný, ale i nepravidelný. Máte zájem, milí čtenáři, ještě o nějakého toho telefonistu? Napište mi nebo dejte vědět do redakce. Všechny zdraví Eva Budzáková. # Bílá hůl mi otevírá dveře do světa, říká cestovatelka Zuzana Habáňová Ještě před deseti lety neznala dovolenou mimo Evropu a bez cestovky. Pak přišel zvrat: vinou cukrovky téměř oslepla. Přesto se vydala do světa a začala objevovat i málo známá a exotická místa: třeba Írán, Kurdistán, Indonésii nebo Barmu. Jak vaše dobrodružné putování po světě začalo? Když jsem přišla o jedno oko a následně jsem po operaci druhého zjistila, že vidím jen z 10 procent, uzavřela jsem se doma a svůj handicap dlouho před okolím tajila. Chtěla jsem, aby si mě všichni pamatovali, jak jsem jezdila autem, chodila na zábavy. A jednou, to byl rok 2010, mi zavolal kamarád, jestli s ním nechci jet do Thajska. A já řekla ano. Do té doby jsem nikdy mimo Evropu neletěla, navíc na vlastní pěst s batohem na zádech. Hrozně jsem toužila po dobrodružství. Kamarád pochopil můj problém s očima až na letišti, ale nevadilo mu to. V  etadle mi řekl, že poletím z Bangkoku zpátky sama, protože pokračuje do Malajsie. Říkala jsem si: Aha, dobrodružství už je tady. A líbilo se mi to. Bez bílé hole a pomoci ostatních se neobejdete. Co vlastně vidíte? Když je dobré světlo, tak svým způsobem vidím – pouze na pravé oko, rozmazaně, bez periferního vidění. Nevidím třeba schody, překážky na cestě, nerozeznávám obličeje, detaily, bariéry, mám problém s měkkými barvami a nevidím vůbec nic po setmění. To je při cestování problém, protože si musím dávat pozor, abych byla včas v hotelu. Oči mi často nahrazuje hmat a taky kamarádi, které beru s sebou. Většinou nikdy předtím necestovali sami, o exotických zemích jen slyšeli, já je provedu a oni mi za to dělají oči, když je potřeba. Se zkušenými cestovateli nejezdím, jsem mnohem pomalejší, zdržovala bych a hlavně se mi líbí, jak jsou lidé, kteří svět s batohem na zádech poznají poprvé, nadšení. Někdy ale jezdím i sama. Nedokážu si představit, jak se pohybujete a orientujete třeba v přeplněné Indii. Když jsem na cestách sama a potřebuji třeba přejít silnici, tak jdu s davem nebo někoho požádám o pomoc. Musím být dobře připravená, všechno sledovat, abych do někoho nenarazila, někam nespadla, nezakopla o schod, v restauraci, kde je šero, si nesedla někomu na klín. Nemám moc ráda města, je tam horko, spousta lidí a překážek. Raději cestuji v přírodě. Vždycky se ale najde někdo, kdo mi pomůže, a díky tomu také poznávám místní lidi. Třeba v Dillí v Indii se mi stalo, že majitel zavřel obchod, kam jsem přišla, a vyrazil se mnou na prohlídku města. Bílá hůl vám otevírá dveře místních lidí? Ano, a to jsem ji dřív ani nechtěla nosit. Dlouho jsem ji odmítala, protože jsem se za ni velmi styděla. Jenže jsem bez ní měla dost nejistou chůzi, působila jsem jako opilá, motala se a narážela do lidí a věcí. A tak jsem si ji jednou vzala a s úžasem zjistila, že se lidi ke mně chovají hezky. Chvíli mi to ještě trvalo, ale dnes bez ní neudělám ani krok. A jak na vás lidé reagují? Třeba zrovna v tak exotických destinacích, jako je Indonésie, Írán nebo Kurdistán? Jsou hrozně udivení, od spolucestujících vím, že na mě koukají s otevřenou pusou. Jsou zvídaví, chodí se mě ptát, co se mi stalo. Vždycky se naučím v jejich řeči, že špatně vidím, kolikrát jdeme někam i přednostně, pomůžou nám, což je příjemné. Jsou země, kde se vám s bílou hůlkou cestovalo jednodušeji? Jak v Paříži, tak v Dillí kolem mě projde deset lidí a dva nebo tři se zeptají a pomohou mi. Rozdíl není, jen mi přijde, že na Západě je všechno moc rychlé, lidi pospíchají, jsou třeba kvůli práci zahledění do sebe, chodí po ulicích nepřítomně. A jak to na cestách zvládáte s cukrovkou? To není problém, jídla je všude dost a inzulin si píchám podle potřeby. Jen si musím dávat velký pozor na hypoglykemii – nízkou hladinu cukru, kdy může diabetik i ztratit vědomí, proto u sebe nosím stále cukr. Usnadňují vám cestování moderní technologie? Třeba mapy nebo komunity, k nimž se můžete připojit? Nevím, nejsem v kontaktu s lidmi, kteří nevidí, a nic takového nevyužívám. Moc mi pomáhá třeba dotykový mobil. Vyfotím si nápisy, jízdní řády a jiné texty, v mobilu zvětším a dokážu přečíst přes lupové brýle, vidím na něm i detaily památek, přírody a obličeje lidí, které mé oči nezachytí. Mobil má totiž skvělý kontrast a rozlišení. Památky si před cestou také prohlížím doma v počítači a pak si je lépe dovedu představit ostře. Potkáváte na cestách lidi s podobným zrakovým handicapem? Ne, nepotkávám. Podle čeho si vybíráte země, kam pojedete? Pořád si říkám, kam bych chtěla jet, je to moje touha. Velmi dobře se mi cestuje v muslimských zemích. Lidé jsou milí a pohostinní, mám ráda jejich kulturu, architekturu. Přitahuje mě exotika, místa, kam nejezdí moc turistů. Chci totiž dokázat, že i téměř nevidomý člověk zvládne cestovat nejenom někam do Itálie s cestovkou, ale třeba i do Kosova, Indie nebo do zemí, které mají neprávem špatnou pověst. Třeba o Íránu si asi spousta lidí řekne, že jsou tam teroristé, ale pro mě to byla jedna z nejkrásnějších a nejbezpečnějších zemí, které jsem kdy navštívila, hlavně díky místním lidem. Inspiruji se různě: sleduji dokumenty, čtu knihy, cestopisy. Často také rozhoduje, do jakých zemí mají levné letenky. Jsem v invalidním důchodu a cestuji co nejlevněji. Musela jsem se to ale naučit, což mi chvíli trvalo. Vždyť na začátku, když jsem si kupovala první letenku, jsem neměla ani aktivovanou bankovní kartu a musel mi pomoct soused. Zapojila jste se také do tzv. couchsurfingu, tedy bezplatného přespání u kohokoli, kdo je do projektu zapojen. Jaké jsou vaše zkušenosti? V Česku jsem si připadala osamocená a táta mi jednou přinesl o couchsurfingu článek, zaujal mě a hned jsem si zřídila účet. Do týdne byl u mě doma mladý Mexičan s kamarádem. Začala jsem to využívat, ubytovávala jsem u sebe lidi z celého světa a brala je na výlety. Tímto způsobem jsem získala mnoho přátel. Vy sama jste v zahraničí u někoho takto přespávala? Ano, třeba v Bosně a Hercegovině, Portugalsku a také s kamarádkou v Íránu, kde couchsurfing velmi dobře funguje. Projely jsme celou zemi, spaly jen v domácnostech u místních a mohly tak nahlédnout do jejich života a kultury. To mě hrozně bavilo. V hotelech je to pro mě často náročnější: musím si třeba zapamatovat, kde je záchod, že půjdu rovně a pak doprava a další den se učit v novém hotelu jinou cestu. Tady je vždycky někdo po ruce. I když bych uvítala více soukromí, když jsem třeba byla v iráckém Kurdistánu, všichni byli milí, ale čtyři lidi stáli před záchodem a čekali, až vyjdu. Máte nějaký stěžejní cestovatelský zážitek? Třeba zemi, kam byste se ráda ještě jednou vrátila? Ano, do jižní Indie, což byla moje první cesta, kterou jsem sama plánovala. Moc se mi tam líbilo, byla tak provoněná sluncem, místní byli věčně rozesmátí. Ráda bych do Indie příští rok vzala svého přítele. Moc na mě zapůsobilo také východní Turecko, ta syrová příroda, příjemní lidé. Projela jsem s kamarádem celý východní Kurdistán, seznámila jsem se cestou s místním kurdským průvodcem a za rok se sama za ním vydala, tři týdny jsem byla hostem v jeho rodině a podívala jsem se s ním na několik dní i do iráckého Kurdistánu. To byl pro mě neuvěřitelný zážitek, měla jsem možnost pozorovat, jak Kurdové žijí, jak bydlí v krásných prostorných domech a bytech, a také jak moc jsou třeba konzervativní. Kam se chystáte teď? Pojedu na týden do rumunského Maramureše, příští rok bych moc chtěla s přítelem do Kolumbie, a když bude levná letenka, tak i do Gruzie. Jsou tam krásné hory, dobré víno a spousta cestovatelů píše, že jsou tam dobří lidé. Letos v říjnu se ještě s tátou vydáváme na poutní cestu Via Francigena do Říma. To už bude vaše třetí poutní cesta. Co vás na ně přivedlo? Nejsem věřící, ale hrozně ráda chodím. Na první svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela jsme se s tátou vydali v roce 2014. Viděla jsem předtím fotky a úplně mě uchvátily, byla v nich taková svoboda. Tak jsme s tátou, který nikdy sám na vlastní pěst v cizině nebyl, vyrazili. Byl tenkrát skleslý, skončil s podnikáním a cestou jsem na něm viděla, jak z něj opadá smutek, rozzářil se. Líbilo se nám to a loni jsme vyjeli do Norska na poutní Cestu svatého Olafa. To ale bylo o dost náročnější. Vlastně to bylo dost hrozné, protože o trase nebylo moc informací, a když jsme tam přijeli, cesty byly zarostlé, popadané stromy, nebylo vidět značení. Šli jsme bažinami po vyšlapaných stezkách, často jsme museli lézt po skalách a já nemám tak dobrou fyzičku a navíc mi táta musel hlásit každý kámen, protože je nevidím. Navíc jsme cestou nikoho nepotkávali. Do Santiaga vás denně pozdravilo třeba sto lidí, v Norsku jsme jich za celou dobu potkali jen čtrnáct. Ušli jsme 400 km za tři týdny a nakonec o nás psali i v místních novinách. Nechtěla jste to vzdát? To by asi každý pochopil. A to zase ne, to bych neudělala. Sice jsem cestou nadávala, že chci jet domů, byl to stres, ale zvládli jsme to a teď s tátou míříme do Itálie, kde plánujeme ujít za tři týdny 483 kilometrů. Zuzana Šprinclová rámeček: Zuzana Habáňová (39) Pochází z vesnice Kokory na Přerovsku. Vystudovala VŠE v Ostravě, Ekonomickou fakultu, od roku 2005 do roku 2008 pracovala na generálním ředitelství Českých drah v Praze. Dnes žije v Čerčanech na Benešovsku. Od šesti let trpí cukrovkou, je závislá na aplikaci inzulinu. Nemoc jí zničila oční sítnici, podstoupila několik operací, od svých 30 let má tzv. praktickou slepotu, vidí pouze na pravé oko z 10 procent. V roce 2010 vyjela poprvé s batohem do Thajska a od té doby cestuje po světě. Zatím navštívila 33 zemí. Zdroj: Reflex # ZDRAVÍ: Kronika medicíny, část 6., od Asklépia k Hippokratovi Technologie obrábění kovů, vznik písma nebo státního uspořádání, takové znalosti či praxe se v běhu dějin objevily různě, v různých dobách a na různých místech světa. Ovšem vědy a filozofie začaly vznikat až od 7. století před naším letopočtem na území antického Řecka. Všimněte si, že názvy mnoha věd a nauk jsou řeckého původu. A platí to třeba i pro tak moderní obor, jakým je kybernetika. Původ má ve slově kybernetes, které v řečtině znamenalo kormidelníka. Původní medicína vycházela z poznatků léčitelů starého Egypta a Mezopotámie. I Řekové zpočátku věřili, že neduhy a choroby sesílají na lidi hněvající se bohové. A měli i svého boha lékařství a uzdravování. Byl jím Asklépios, vousatý muž se psem a holí ovinutou hadem. Jeho tři dcery Hygieia, Meditrine a Panakeia symbolizovaly jednotlivé stránky zdraví, tedy čistotu, léčení a hojení. On sám dokázal zahnat smrt i oživit mrtvé. Jenže když na zemi dlouho nikdo neumíral, stěžoval si na něj bůh smrti Thanatos. A Zeus zakročil. Sežehnul Asklépia bleskem. Na ostrově Kósu se nachází světoznámý Asklepieion, nejstarší nemocnice na světě. Trosky obrovského komplexu s chrámem, ambulatoriem a oltářem můžeme obdivovat ještě dnes. Symbol hada, jenž představoval klikatou cestu k vyléčení, najdeme dodnes ve znacích lékařů, lékáren i nemocnic. Bohové z léčitelství nikdy nezmizeli. Ovšem postupně se Řekové snažili také vypozorovat a logicky popsat skutečné příčiny nemocí. Spatřovali je v nerovnováze tělesných orgánů, ve vadném dýchání a oběhu krve a rovněž ve škodlivých neviditelných tělískách. Lékařství rozdělili na nauku o správné výživě, nauku o lécích a na operativní techniku. Nejznámějším lékařem antiky byl Hippokrates z Kou (460-377). Od něho pochází učení o čtyřech tělních šťávách, krvi, slizu, černé a bílé žluči. Těm odpovídají čtyři základní psychologické typy, tedy sangvinik, flegmatik, cholerik a melancholik. Hippokrata bychom tak mohli označit za otce psychologie. Možná znáte i některé jeho citáty: „Nechť je tvé jídlo tvým lékem a tvůj lék nechť je tvým jídlem; Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda; Jez proto, abys žil. Nežij proto, abys jedl.“ Uveďme i několik úryvků z lékařské přísahy, jejíž autorství je také připisováno Hippokratovi: „Svého učitele budu ctít stejně jako své rodiče; Svůj život zasvětím podle svých sil a svědomí prospěchu nemocných; Nedám se pohnout k podání smrtícího léku; Neposkytnu žádné ženě prostředek k vyhnání plodu; Budu vzdálen touhy po požitcích se ženami a muži; Uvidím-li něco, co by mělo být utajeno, zachovám to jako tajemství; Budu-li tuto přísahu zachovávat a řádně plnit, nechť je mi dopřáno žít navždy šťastně, požívat úcty u všech lidí a těšit se z plodů svého umění; Jestliže ji však poruším, staň se mi pravý opak!“ Doba pokročila. Dnes máme k dispozici zákonnou právní normu upravující umělé ukončení těhotenství. A v některých zemích je povolena rovněž eutanazie, tedy smrt na žádost nevyléčitelně nemocného pacienta. Zřejmě i proto se Hippokratova přísaha na Karlově univerzitě nikdy neskládala. Absolventi studia medicíny skládají slib, jehož znění je podobné, nikoliv však stejné. Antonín Vraný # Vývoj nových léků je složitý a nákladný proces V 60. letech minulého století se na trh v Německu dostal lék thalidomid, který se používal při těhotenské nevolnosti. Bohužel nebyl dostatečně vyzkoušen a ženám se po jeho užívání rodily děti se znetvořenými končetinami. Postižených bylo několik tisíc. Abychom podobným případům co nejvíce zabránili, je dnes vývoj léčiv procesem velmi složitým a nákladným. Na podrobnosti k jeho provádění jsem se zeptal náměstka ředitele Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Mgr. Vojmíra Matěchy. Kolik času a peněz stojí vývoj nového léku? Kvůli vysokým nárokům na bezpečnost trvá vývoj v průměru 10 až 15 let. Několikanásobně vzrostla i cena. Ještě v 90. letech se náklady odhadovaly na 200 až 300 milionů USD. Dnes je to více než miliarda. Jakým způsobem se účinné látky vyhledávají a zkouší? To se děje několika způsoby. Nejstarším je náhodné objevení nebo cílené vyhledávání přírodních látek. To je příklad penicilinu. Stává se také, že v nedávné minulosti byla objevena nebo syntetizována molekula nové chemické látky. My jsme však v té době neznali lidské tělo natolik, abychom ji mohli považovat za léčivou. Dnes víme více než včera a ona se může stát užitečnou. Další molekuly již jako léčiva sloužit mohou. Lze je však maličko pozměnit a získat látku s vyšší účinností, menším počtem vedlejších efektů apod. Novou metodu představuje lékový design. Představme si například molekulu inzulínu. Její chemická struktura je klíč, který přesně zapadne do zámku na povrchu buňky. Ten zámek se nazývá receptor a dokáže zjednodušeně řečeno otevřít dveře buňky, aby do ní mohla proniknout glukóza. S pomocí nejnovějších technologií a počítačů vědci studují trojrozměrné struktury nejrůznějších receptorů. Poté jako stavebnici navrhují molekuly potenciálně léčivých látek. Co si představit pod pojmem preklinické a klinické hodnocení? Kandidát na léčivou látku musí následně projít preklinickými testy. Většinou na laboratorních zvířatech se určuje toxicita po podání jedné dávky a po opakovaném užívání. Dále se sledují účinky na reprodukční systém, na vývoj plodu, kancerogenita a mnoho dalších. Existuje mnoho odpůrců experimentů se zvířaty. Jenže téměř všechny znalosti a objevy v minulém století byly získány s jejich pomocí. Přes 50 Nobelových cen za medicínu nebo fyziologii bylo uděleno vědcům, kteří při svých výzkumech používali zvířata. Ta zkrátka zachraňují a prodlužují lidský život a zvyšují jeho kvalitu. Někdy je nahradí pokusy na izolovaných tkáních nebo počítačové modely. A byla vytvořena také legislativa, která upravuje podmínky zacházení s nimi a omezuje pokusy působící bolest. Klinické hodnocení můžeme rozdělit do několika fází. Nejdříve se lék podá zdravým dobrovolníkům a poté i pacientům, pro něž je určen. Třetí fáze se účastní již několik tisíc pacientů, často ve více zemích a na mnoha pracovištích. Ve velkém souboru se prokazuje účinnost a bezpečnost léčiva. Ta je porovnávána s již zavedenými léky, které jsou považovány za standard. Poslední fází je tzv. postregistrační hodnocení. Lék je již registrován a uveden na trh, pacienti ho užívají a výrobce ho monitoruje. Kolik látek se musí prozkoumat, aby vznikl jeden lék? Průměrně okolo 7000 látek. A jak jsem již uvedl, není to levná záležitost. Proto jsme dnes svědky globalizace farmaceutického výzkumu a spojování firem do nadnárodních společností. Za to jsou nově vyvinuté léky a informace o nich během krátké doby dostupné téměř po celém světě. Antonín Vraný # BUDE VÁS ZAJÍMAT Většina Čechů si myslí, že psi vidí černobíle. Jaké další mýty o zvířatech v České republice panují? Zvířata významně vnímají chuť, jsou pro ně výhodnější živočišné proteiny a psi vidí svět černobíle. To jsou některé z nejrozšířenějších mýtů o domy chovaných zvířatech, se kterými se můžeme mezi jejich chovateli setkat. Přesto se spoustu mýtů podařilo v posledních letech vyvrátit. Z průzkumu agentury NMS Market Research připraveného ve spolupráci se společností Royal Canin vyplynulo, že 45 % testovaných výroků zařadili chovatelé domácích zvířat špatně. Z průzkumu, který proběhl v srpnu a září tohoto roku a zúčastnilo se jej 511 respondentů, vyplynulo, že kočku nebo psa chová 59 % Čechů. Nejčastěji mají Češi jednoho psa nebo jednu kočku. Oba druhy zvířat najdeme především u lidí z menších obcí, s rodinným domem a zahradou. Naopak bez mazlíčků se více obejdou lidé z domácností s příjmem do 20 000 Kč, lidé z větších měst a také lidé ve věku 25-44 let, kteří pravděpodobně budují rodinu a nechtějí si přidělávat starost navíc. Jeden z nejrozšířenějších mýtů, který zná téměř každý, hovoří o tom, že pes vidí černobíle. Myslí si to také 59 % respondentů. Není to ale pravda. „Psi opravdu nerozlišují pouze černou a bílou a jejich odstíny. Podle řady vědeckých studií můžeme psí zrak přirovnat ke zraku barvoslepých lidí. Jejich svět se odehrává především v šedých, žlutých a modrých barvách,“ vyvrací mýtus MVDr. Markéta Bosáková ze společnosti Royal Canin. Ve vědomostech přitom nezáleželo na tom, kdo je chovatel. Nepatrně lépe informovaní byli pouze vysokoškolsky vzdělaní lidé. (67 % správných odpovědí, chovatelé se základním vzděláním – 63 %). Majitelé psů měli správný odhad v 65 % případů, chovatelé koček měli 64% úspěšnost. U nejčastějších mýtů a nepravd, které panují ohledně domácích zvířat ve společnosti, platí, že naprostá většina českých chovatelů (94 %) neví, že jejich mazlíčci více méně nevnímají chuť potravy. „Není úplně pravda, že by pes nebo kočka absolutně nerozeznávali chuť krmiva, avšak míra je velmi nízká a při výběru potravy hraje minimální roli. Pes má proti člověku více než pětkrát méně chuťových pohárků, kočka jich má dokonce osmnáctkrát méně než člověk. Primárním smyslem, který u krmiva rozhoduje, je čich,“ říká Bosáková. Jen každý třetí tázaný si správně myslí, že pro zvířata nejsou vhodnější živočišné proteiny. O něco více respondentů (41 %) ví o tom, že krmivo, které obsahuje pšenici, kukuřici a lepek, není nikterak pro zvíře škodlivé, ale právě naopak. „Nebojme se lepku. Alergie na lepek je u psů a koček velmi vzácná, stravitelnost je naopak velmi vysoká. Kukuřice, jakožto zdroj lepku, je v krmivu velmi prospěšná. Obsahuje proteiny, aminokyseliny, které blahodárně působí na srst, mastné kyseliny, antioxidanty, jež podporují obranyschopnost, minerály a také vitaminy A, B, E. Navíc platí, že pokud je kukuřice součást krmiva, tak ho zvíře výrazně rychleji přijme a stráví. Podobně nutričně bohatá je i pšenice,“ dodává Bosáková. I přes některé vědomostní nedostatky jsou majitelé domácích zvířat poměrně uvědomělí. 65 % testovaných výroků zařadili chovatelé domácích zvířat správně. Výroků bylo celkem 27 a téměř každý (85–95 % respondentů) ví, že zvířata vnímají pach potravy, že kočky ani psi nemají v drtivé většině případů alergii na kuře, nebo že kvalitní granule chrání zvířecí chrup. 79 % respondentů ví, že k veterináři by se mělo chodit pravidelně, tedy ne až když má zvíře zdravotní problém. Přesto je to podle MVDr. Markéty Bosákové málo. „O prevenci by měl mít ponětí každý chovatel domácího zvířete. Můžete tak předcházet např. kožním a infekčním onemocněním, případně diagnostikovat méně zjevná, často chronická onemocnění dříve pomocí např. krevního testu, a tím zlepšit kvalitu života pacienta.“ Stejné procento chovatelů ví, že kvalita krmiva se pozná podle seznamu jeho složek. A nyní stručně a přehledně o dalších mýtech Mýty nás provází už od nepaměti, a tak je dost možné, že jim ještě pořád věříte. I my jsme mnohým věřili, ale díky dnešní době internetu je možné spoustu z nich vyvrátit. Jako třeba tyto… 1. Psi vidí jen černobíle – ten jsme probrali výše: Ačkoliv psi nevidí takové barevné spektrum jako my, určitě vidí více barev než jen černobíle. Jejich spektrum přibližně pokrývá tmavě modrou k světle modré k šedivé k světle žluté a tmavě žluté. 2. Zlaté rybky po 3 sekundách zapomenou, co se stalo Několika testy včetně toho v populárním pořadu Bořiči mýtů se ukázalo, že rybka má paměť daleko delší. 3. Psí rok = 7 lidských let Tento poměr je nesmyslné zobecnění. Například roční pes je v přibližně stejné životní fázi jako 17letý člověk. Žádná rovnice zde nefunguje, jelikož tento vztah není lineární a také velmi záleží na psí rase. 4. Netopýři jsou slepí Hlavní orientační smysl netopýrů je rozhodně echolokace, ale přesto nemají oči jen tak na ozdobu, a tak s nimi mohou vidět. Na rozdíl od psů však jen černobíle. 5. Pštrosi schovávají hlavu do písku Asi si dokážeme představit, jak tento mýtus vznikl. Pštrosi totiž často hlavu u písku mají, jelikož si jeho požíráním čistí žaludek. Když jsou ale v nebezpečí, tak spoléhají na své rychlé nohy, které mohou běžet až 60kilometrovou rychlostí. 6. Zdraví psa se pozná podle vlhkosti jeho čumáku Pokud má váš pes suchý čumák, tak to hned nemusí znamenat, že je nemocný, jako že spíš není zrovna moc aktivní. Místo k veterináři s ním raději běžte na procházku. 7. Žáby vás mohou nakazit bradavicemi Bradavice jsou virové onemocnění, které se nedá přenést pouhým dotykem. Přesto doporučujeme žádnou ropuchu nelíbat. 8. Když se dotknete ptáčete, jeho matka ho odvrhne Pokud uvidíte ptáče vypadlé z hnízda, klidně ho můžete do hnízda přenést. Ptáci nemají zrovna dobrý čich a lidský pach jim vůbec nevadí. 9. Pokud rozpůlíte žížalu, z obou konců dorostou nové Žížaly mají sice určitou schopnost regenerace, ale z ocasní části jim rozhodně další hlava nenaroste. Jedna půlka tedy umře a druhá – ta s hlavou – postupně doroste. 10. Sovy jsou moudré Sovy jsou často vyobrazeny jako moudrá stvoření. Nejspíše je to díky jejich majestátnímu vzhledu, ale ve skutečnosti tak chytré nejsou. Takové vrány jsou několikanásobně chytřejší. 11. Starého psa novým kouskům nenaučíš Zaběhané rčení, které vám vyvrátí každý cvičitel psů. 12. Velbloudi mají ve svých hřbetech vodu Velbloudi mají ve svých hřbetech ještě něco lepšího – tuk. Takové množství tuku jim pak dodá zásoby až na 3 týdny. 13. Škvoři rádi zalézají do uší Ačkoliv škvoři mají rádi temné a suché koutky, vaše uši jsou asi to poslední místo, kde by se chtěli zdržovat. 14. Krokodýl je na souši bezbranný Pokud byste si měli vybrat místo souboje s krokodýlem, určitě si vyberte zem než vodu. Ovšem to neznamená, že by po vás nedokázal rychle vystartovat. Ve vytrvalostním běhu by asi nevyhrál, ale rychlý výpad hravě zvládne. 15. Kočky vždy dopadnou na všechny čtyři Kočky mají velmi pružnou páteř a díky 500 pohybovým svalům a rychlým reflexům se jim většinou podaří dopadnout bezbolestně i z větších výšek. Žádná nadpřirozená síla v tom však není. Pokud jste neviděli kočku zakopnout, tak jste na internetu ještě nezhlédli dostatek kočičích videí. Zdroj: Reflex, list25.com # Máte doma čtyřnohého génia? Na základě rozsáhlé studie popsal psycholog Stanley Coren inteligenci různých psích plemen. Věnoval se však pouze jednomu aspektu zvířecí psychiky a tou je tzv. pracovní inteligence, tedy schopnost psa reagovat na povely udílené člověkem. Díky tomu čelí kritice z řad chovatelů psů i jejich trenérů. Jaká psí plemena jsou tedy „nejchytřejší“? První tři místa obsadila border kolie, pudl a německý ovčák. Nejhůře je na tom afghánský chrt, basenji či buldok. Psycholog vycházel z dotazníkového šetření, jež vyplnilo na 199 rozhodčích, kteří posuzují poslušnost psů ve specializovaných soutěžích. Na základě svých zjištění pak plemena rozdělil do šesti kategorií podle toho, jak dokážou plnit lidské povely. Proti této stupnici se již ozvalo několik lidí, kteří denně se psy pracují. Ti Corenovi vyčítají, že je jeho žebříček příliš „prolidsky“ orientovaný a skutečná psí inteligence takto rozhodně nejde změřit. Psi, kteří nemají talent v plnění lidských povelů, nacházejí své uplatnění jinde. Celý žebříček tak připomíná citát Alberta Einsteina, jenž na konto měření inteligence obecně řekl: „Každý je génius, ale pokud budete posuzovat rybu podle její schopnosti vylézt na strom, bude celý svůj život žít s vědomím, že je neschopná“. „Žebříček pouze vypovídá o ochotě psů podřídit se cizím povelům a jejich schopnosti je opakovaně plnit. Je tedy otázkou diskuse, zda by žebříček neměl být sestaven obráceně, protože na jeho chvostu se nacházejí plemena, která lidé obecně považují za tvrdohlavá. Ta mají ale nejvíc svobodné vůle a v přírodě jsou většinou odkázána na sebe. Třeba jezevčík má v genech zakořeněno, že v noře musí stopovat kořist, je tam na všechno sám a nic jej nesmí rozptylovat. Svůj úkol tedy splní bezchybně, ale vůči lidským povelům dokáže být někdy imunní. Neznamená to tedy nutně, že je hloupější než border kolie,“ říká psí trenér Petr Vajgl z klubu Agility Děčín, jenž se výcviku jezevčíků pro agility věnuje již několik let. Na kompletní seznam podle Corena nemáme dost místa, takže vám nabídneme jen pár zajímavostí, výčet jednotlivých kategorií a ta plemena, která se v nich umístila na prvních místech. Celkově bylo hodnoceno 141 plemen, poslední se umístil v šesté kategorii na celkovém 141. místě afghánský chrt, naopak na úplně prvním místě co do inteligence border kolie. Zatímco ta se tu a tam jako slepecký vodicí pes používá, většinou se k asistenci nevidomým cvičí labradoři. Ti se považují za sedmé nejinteligentnější plemeno – ale vraťte se o odstavec výše a uvědomte si, že toto hodnocení je pouze a jen lidskými měřítky vytvořené pořadí. Pokud se váš pes neumístil zrovna nejvýše, berte to s rezervou. A navíc – je opravdu přínosem pro toho kterého psa, že poslechne na slovo a učí se rychle? První kategorie (nový příkaz se naučí za 5 opakování a uposlechnou ho v 95 % případů) 1. border kolie, 2. pudl, 3. německý ovčák a na sedmém místě je labradorský retrívr. Druhá kategorie: nový příkaz se naučí za 5 – 15 opakování a uposlechnou ho v 85 % případů, na celkově 11. místě je velškorgi pembroke, dvanáctý knírač malý atd., až 15. je belgický ovčák a 17. kolie. Třetí kategorie (nový příkaz se naučí za 15 – 25 opakování a uposlechnou ho v 70 % případů) a patří sem třeba 33. chesapeake bay retrívr nebo 36. velký knírač, 45. novofundlanďan a až 63. je dalmatin. Čtvrtá kategorie (nový příkaz se naučí za 25 – 40 opakování a uposlechnou ho v 50 % případů) obsahuje přes 50 psích plemen, pátá kategorie (nový příkaz se naučí za 40 – 80 opakování a uposlechnou ho ve 40 % případů) zahrnula například několik teriérů – 107. skye teriér, dále norfolk nebo sealyham či tibetský teriér, 123. skončil bernardýn a 130. bullmastiff. A nakonec šestá kategorie (nový příkaz se naučí za více než 100 opakování a uposlechnou ho ve 30 % případů) představuje takové krajnosti jako 131. shih-tzu, ale i dogu a dvě místa za ní se skví pekingský palácový psík a jak již řečeno poslední je také vysoce specializovaný afghánský chrt. Zdroj: Reflex (kráceno) # Konference INSPO 2018 V sobotu 7. dubna se v Kongresovém centru Praha uskuteční už 18. ročník konference INSPO – o technologiích pro osoby se specifickými potřebami. Na akci se prezentují novinky z oblasti ICT určené pro uživatele se zrakovým, sluchovým, tělesným či kombinovaným postižením. Na své si letos přijdou především zájemci o technologie, pomáhající lidem s těžkým postižením zraku. Oba zahraniční přednášející – Omer Elad z Izraele i Jaume Cunill ze Španělska – představí ve svých přednáškách a na prezentačních stáncích dvě unikátní řešení. OrCam MyEye, které bude brzy k dispozici i pro české nevidomé uživatele, je nositelné zařízení pro počítačové vidění, využívající prvky umělé inteligence. Připevní se ke stranici brýlí a umožní jim číst texty, rozpoznávat tváře či identifikovat výrobky. Pomůcky Box One4All či UFO umožňují lidem s těžkým postižením zraku získat informace o teplotě či vlhkosti vzduchu, umí popsat objekty pomocí NFC štítků či vyznačit nějakou oblast (například hřiště). Informačním a komunikačním technologiím pro uživatele se zrakovým handicapem budou věnovány i příspěvky v odpolední sekci Přístupnost nejen webu. Její účastníci se budou moci seznámit například s tematikou využití 3D tisku nejen v astronomickém vzdělávání osob se zrakovým postižením, přístupností e-shopu Českých drah nebo sadou aplikací pro dotykové telefony s Androidem s názvem Corvus. Více o konferenci na http://www.inspo.cz. zem # KULTURA: Zveme vás do divadla V dalším díle seriálu, v němž oslovujeme divadla s prosbou o vytipování her, které jsou vhodné i pro nevidomé a slabozraké, zůstaneme opět poblíž redakce – v Opletalově ulici. Tentokrát vás pozveme do Divadla Radka Brzobohatého. Na otázku, které jejich představení je svým charakterem vhodné i pro návštěvníky mající problémy se zrakem, odpověděla produkční Radka Rüster. „Obrátila jste se na nás s nelehkým úkolem... Nicméně si myslíme, že vhodné by bylo představení Dvanáct rozhněvaných mužů, Parfém v podezření a snad i muzikál Cyrano, kde jsou krásné písně Ondry Brzobohatého.“ Dvanáct rozhněvaných mužů Strhující divadelní hra ze soudního prostředí o hledání viny a odpovědnosti. Dvanáct rozdílných mužů, porotců, rozhoduje o vině či nevině člověka – šestnáctiletého kluka, který je obviněn z vraždy. Jen jediný z porotců pochybuje o jeho vině a svou pochybností rozpoutá souboj slov, faktů, důkazů a ovlivňování, v němž se postupně odkryjí charaktery porotců i jejich duševní pochody. Parfém v podezření Pět žen. Dva policisté. Jedna mrtvola. Jeden luxusní parfém. Hledá se vrah. Napínavá francouzská krimi komedie rozehrává příběh pěti sester, do jejichž života zasáhla smrt majitelky nedalekého butiku. Okolo už slídí Oscar Berthomieu, komisař nevšedních zvyků a metod. Co skrývají a co skrývá komisař? Bude vrah dopaden? A kde se vzala vůně parfému? Cyrano Autorský muzikál Ondřeje Brzobohatého a Ľubomíra Feldeka. Historický příběh plný hrdosti a lásky, který nikdy nezestárne... Touha a nenaplněná láska na pozadí válečných bojů… Celý aktuální repertoár najdete na stránkách divadla na http://divadlorb.cz. Marie Zemanová # NEJVĚTŠÍ KŘESŤANSKÉ SVÁTKY Kdy se vlastně slaví? Letos připadají na přelom března a dubna, ale každý rok je to trochu jinak. Ne zcela přesná, ale běžná definice říká, že Velikonoční neděle se slaví první neděli po prvním jarním úplňku. Ale je nutné upozornit na následující fakta: ➢ Začátek jara je vždy brán církevně a je to vždy 21. březen (rozhodnuto tak bylo právě již roku 325 na Nikajském koncilu), od začátku astronomického jara to může být až o dva dny později. Astronomické jaro může totiž začínat 20. března, a dokonce i 19. března. ➢ Úplněk je vypočítán pomocí takzvaných cyklických výpočtů a od skutečného astronomického úplňku se může lišit až o dva dny. Co si tedy můžeme zapamatovat? Při určení kalendářního data Velikonoční neděle se tedy nepracuje s přesnými astronomickými úkazy! Přesná definice zní: Velikonoční neděle připadá na první neděli po cyklicky zjištěném úplňku, připadajícím na 21. březen nebo nejblíže následující dny. Rozdíl bude patrný třeba v roce 2019, kdy první jarní den bude 20. března a hned další den, tedy čtvrtek 21. března, bude astronomický úplněk. A z toho plyne, že v neděli 24. března by měla být Velikonoční neděle. Ale protože vypočtený cyklický úplněk bude až ve čtvrtek 18. dubna, tak Velikonoční neděle bude 21. dubna! Rozdíl je tedy 28 dní, nastává takzvaná velikonoční paradoxie. My se však můžeme těšit na letošní první jarní den 20. března a Velikonoce, které oslavíme na přechodu března a dubna. ➢ 25. března – Květná neděle – je připomínka Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma, začíná svatý týden. ➢ 26. března – Modré pondělí – je nenáboženský tradiční název. ➢ 27. března – Žluté úterý – je nenáboženský tradiční název. ➢ 28. března – Sazometná (škaredá) středa – je lidová připomínka (nenáboženská tradice) Popeleční středy, ta vyšla v roce 2018 na 14. února. ➢ 29. března – Zelený čtvrtek – je památka poslední večeře Ježíše. ➢ 30. března – Velký pátek – je den umučení Ježíše. ➢ 31. března – Bílá sobota – letos úplněk – je dnem jeho pohřbení, v noci na neděli vstal Ježíš z mrtvých. ➢ 1. dubna – Velikonoční neděle – Boží hod velikonoční – je dnem vzkříšení, končí svatý týden. ➢ 2. dubna – Velikonoční pondělí – Červené pondělí – je tradiční pomlázka (nenáboženská tradice). ➢ 8. dubna – Bílá neděle – je druhá neděle velikonoční, nově pokřtění toho dne nosili bílé roucho. # Velikonoce – a co o nich možná nevíme Velikonoce jsou nejvýznamnějším z křesťanských svátků, a to především proto, že připomínají zmrtvýchvstání Ježíše Krista, k němuž podle víry křesťanů došlo třetího dne po ukřižování. Dnes už víme i přibližný rok, kdy k této skutečné historické události došlo: byl to rok 30 či 33 našeho letopočtu. Velikonoce se slaví každým rokem trochu jindy, svátek totiž určuje Luna a připadá na neděli po prvním jarním úplňku (viz výše). Velikonoční oslavy jsou tím také (a historicky především) přivítáním jara: kromě toho, že jsou i svým příběhem navázány na starší židovský svátek Pesach, jsou určitě i ozvěnou mnohem dávnějších pohanských slavností jara a na severní polokouli znovu se vracejícího života. Zajímavostí je, že datum Velikonoc bylo určeno až roku 325 na 1. nikajském koncilu. Historie a význam Velikonoc Velikonoce jsou svým původem svátky jara. Před přibližně 3500 lety dali kananejskému svátku jara zcela nový význam Židé svým svátkem Paschy: oslavou vyvedení a osvobození židovského národa z egyptského otroctví. Před dvěma tisíci lety pak Velikonoce dostaly současný význam Kristovou smrtí a zmrtvýchvstáním. Poslední týden čtyřicetidenního půstu se v myšlence na Kristovo utrpení a jeho smrt nazývá velikonočním (svatým) týdnem nebo tichým týdnem. Hlavní dny, tzv. triduum (třídenní): Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota, se slaví velmi starou liturgií, v jejímž centru je smutek a pokání. Vše je ukončeno vigilií na neděli, což je bohoslužba připomínající vzkříšení Ježíše Krista. Řecky pascha (v překladu Septuaginty, z hebrejského pesach, „přechod“). Nejdůležitější svátek jak pro Židy, tak pro křesťany, pro něž znamená vyvrcholení celého liturgického roku. Kdysi se slavily v izraelské pospolitosti jako zemědělská oslava první žně (nekvašený chléb) a svátek pastýřů (obětovaní prvorozenců stád při jarním úplňku), který byl pevně stanoven na 14. nisan, na památku vysvobození z Egypta. Židům připomíná usmrcení prvorozených Egypťanů a začátek exodu. Pro křesťany znamenají Velikonoce chvíli odchodu Ježíše, nového beránka, k Otci, skrze smrt a vzkříšení (pro které se pojem velikonoce stal synonymem). Během velikonoční večeře Ježíš ustanovil eucharistii (z řeckého eucharistia, eucharistein, děkovat) – svátost, opakující symbolicky moment, kdy dal svým učedníkům chléb a víno jako svoje tělo a svou krev jako památku na novou a věčnou smlouvu. Během doby byla tato svátost označována různými názvy: večeře Páně, lámání chleba, dar, oběť, památka... Velikonoce byly původně v křesťanských obcích slaveny v jednom dni (včetně noční vigilie), postupně se rozvinulo slavení do tzv. velikonočního tridua. To začíná na Zelený čtvrtek večer mší na památku Poslední večeře. Tvoří ho dále Velký pátek (den Kristova umučení), Bílá sobota (den pobytu v hrobě) a neděle zmrtvýchvstání, která začíná velkou velikonoční vigilií, slavenou v sobotu večer (v noci) nebo v neděli časně ráno. Tato vigilie je privilegovaným místem pro křty, zejména dospělých – katechumenů. Neděle, která Velikonocím bezprostředně předchází, se nazývá Květná. Oslavuje Kristův triumfální vjezd do Jeruzaléma několik dnů před jeho umučením. Její slavení je doloženo již od 7. stol. V liturgii svátku jsou význačné tři momenty: požehnání ratolestí, jež se odehrává mimo chrám s průvodem celého společenství, čtení pašijí a konečně slavnost mše svaté. V tuto neděli se za Jana Pavla II. začal slavit Světový den mládeže. sj Zdroj: iencyklopedie.cz a další prameny # Symboly Velikonoc: beránek, vejce, tatar a stopka ostrého... Za velikonoční symbol je považován beránek; v židovské tradici představoval boží stádo, které vede Hospodin. Připomíná ale i symbol oběti a smývání hříchů – odpuštění hříchů zajišťuje beránek bez poskvrny, který je jako oběť vyslán, obtížen všemi hříchy členů komunity, do pouště a poté rituálně zabit, aby hříchy svou krví smyl... Dalším symbolem je kříž, jelikož Kristus byl odsouzen k smrti ukřižováním. Zapomenout bychom neměli ani na nejčastěji se objevující motiv Velikonoc – vajíčko. Jedná se jednoznačně o symbol nového života, plodnosti a vzkříšení. Lidé vajíčka podle domácí tradice malují – o tom podrobněji na konci článku. Pomlázka sice není úplně náboženskou tradicí, má se zato, že je spíš ještě předkřesťanského původu, a to pokračováním falického symbolu Saturnálií, římské obdoby svátků jara a plodnosti. Tato tradice v Čechách vzala na sebe podobu pomlázky (tatar, šmigrust a jiné lokální názvy); z mladých vrbových proutků upletená představuje koncentrovanou sílu jarní přírody. Jako taková má moc „pomladit“ – posílit plodnost, což se jí i dodnes daří. Tradice se u nás usadila a stala se neodlučitelnou součástí velikonočních oslav. Hned ráno na Velikonoční pondělí muži a chlapci chodí po sousedství a šlehají ženy a dívky pomlázkou z vrbového proutí. Při tom ovšem podle tradice koledují – říkají různé průpovídky a od navštívených mají dostat koledu, většinou opět vajíčko, a také něco tekutého na zahřátí, zvláště v krajích, kde se s tradicí i přátelské popití snoubí dodnes. Podle některých autorů ovšem šlehání bylo dříve symbolické – pro všechny kromě kategorie dívek na vdávání. U těch se zase sledovalo, komu „vyšlahat“ dovolí… A děvčata utíkala často do svých komůrek. V kombinaci s tím, že nošení spodního prádla je až poměrně novodobá tradice, šlo prý o dost adresné namlouvání. Symbol vejce Vejce je už od pohanských dob symbolem nového života, plodnosti, úrodnosti a také vzkříšení (protože obsahuje zárodek života); životní síly, narození, nesmrtelnosti, slunce, návratu jara; bezpečí (díky skořápce) a zárodečného chaosu, ze kterého vznikl svět. Vejce se také přirovnává k hrobu, který skrývá život (symbolické spojení s Ježíšovým zmrtvýchvstáním). Barvení vajec Za typické barvy pro Velikonoce se považují červená, žlutá, zelená, červenohnědá, hnědá a černá, protože se daly získat z přírodních zdrojů. Koncem 19. století tyto zdroje nahradila chemie. Červená barva ochraňovala podle pověr před démony a zároveň symbolizovala lásku a život. A právě červeně obarvená vejce se původně označovala za kraslice. Přírodní barvy: – žlutá: odvar z cibulových slupek (ale jen krátce), šafrán – červená: odvar ze slupek červené cibule a octa, červené zelí nebo šťáva z červené řepy, šťáva z borůvek nebo bezinek – světle zelená: lipový květ, kmín, šafrán – tmavě zelená: mladé žito, voda ze špenátu, odvar z olšové kůry – fialová: lipový květ, kmín, šafrán – hnědá: odvar z dubové nebo olšové kůry, odvar z cibulových slupek (déle), čaj – černá: roztok sazí, na jehož dně je několik rezavých hřebíků, odvar z olšové kůry Potřeme-li hotová (obarvená a nazdobená) vajíčka špekem, jsou krásně lesklá. Darování vajec Pravděpodobně jako první zavedli zvyk darování vajec v období svátků jarní rovnodennosti Egypťané. Vejce se pak odpradávna zdobila nejen u Slovanů, ale i u Litevců, Němců, Švédů, na Kavkaze, v Asii i u jiných národů. Nejstarší nalezená kraslice je prý stará 2300 let. U nás dávaly dívky chlapcům vajíčka odměnou za šlehání a za odříkání hezké koledy. Vajíčka musela být plná a barevná. Časem se začala zdobit i prázdná vyfouknutá vejce (tzv. pouchy nebo vejdumky), která sloužila především jako dekorace. Tradice malování kraslic se v našich krajích rozvinula jako nikde jinde na světě. Nyní je zvykem koledníkům dávat i dárky a starším hlavně alkohol. Legenda o malování vajec Při svém putování po světě jednou přišel Ježíš se svatým Petrem do statku, kde poprosili hospodyni o kousek chleba. Nešťastná hospodyně však neměla ani skývu, ale chtěla pocestné pohostit. Vtom uslyšela kdákání slepice, a tak seběhla do kurníku a našla zde vejce. Upekla ho v teplém popelu a nakrmila jím pocestné. Když odešli, chtěla smést ze stolu skořápky, ale spatřila, že byly zlaté! Každému pocestnému potom dávala vejce, avšak žádná skořápka se už ve zlato neproměnila. Časem začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch dvou pocestných. quick.cz