ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 102 Číslo 4 Únor 2018 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM Jen si tak vrznout ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně LIDÉ A SPOLEČNOST Češi jako premianti? Už dávno ne Invalidé čekají na razítko celé měsíce. Posudkových lékařů je zoufale málo ZDRAVÍ Výživa a krevní skupina B Pravidelný půst posiluje ducha i organismus každého z nás BUDE VÁS ZAJÍMAT Studentka navrhla stolní hru pro nevidomé Několik zajímavostí o mozku Čím nás nejlépe dostavět? KULTURA Zveme vás do divadla: Studio Dva a Semafor Literární klubání zrakově postižených autorů Roztoky haptické (pozvánka na výstavu) K ZAMYŠLENÍ Ztratili jsme se SPORT Olympijský festival 2018 Úspěch české myšlenky olympijských parků ve světě Vlakem na Olympijský festival! # ÚVODEM: Jen si tak vrznout Na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout. Alespoň to tvrdí stará pranostika. Nevím sice, jak se na to dívá skřivánek, dokonce ani nevím, zda už jsou tady – oni prý mají střední dobu příletu ze zimovišť se Středomoří až kolem konce února. Podle ornitologů prý mohlo v době vzniku pranostiky jít buď o omyl takříkajíc kalendářní – vina by pak byla na juliánském kalendáři a jeho přechodu na gregoriánský, kdy posun činil 9 dnů, ale zrovna tak si ho mohli splést s chocholoušem, který na rozdíl od skřivana tady u nás i zimuje. No, třeba se k tomu ještě někdy vrátíme, ale já chtěl původně psát o jazyku, o úžasné češtině. Skřivánek si vrzne, míněno zazpívá. Ostatně spousta ptáků už po ránu cvičí hlasivky, i když třeba dneska ráno bylo, alespoň v pražských Nuslích, mínus sedm! Nejspíš bez skřivánka – on je polní, tak co by tam dělal, že? Ale vrznout si může i člověk, jak všichni víme. Buď na housle – já na ně vrzal od svých sedmi let, ale nic z toho nezbylo, to jen tak na okraj a mezi námi. Vrzat můžete i dveřmi, vyvrzat můžete teplo z bytu, když pořád vybíháte ven a zase zpět – kolikrát mě za to kárala moje babička na venkově! Vrznout si ale můžete i přeneseně – však vy víte, jak to myslím. Takové ty povzdechy u sklenice „jo, to já už si nevrznul, ani nepamatuji!“ jsou možná již jazykově mimo dnešní hlavní proud mluvy, ale rozumět vám bude každý. A abych genderově nenarazil – může znít i „já už si nevrzla…“ – ale od žádné osoby něžného pohlaví jsem to popravdě nikdy neslyšel. Možná od tohoto eroticko-depresivního (expresivního) použití se odvíjí i obecné „tady už si ani nevrzneš!“. Proč celé to rozebírání vrzání? Je to jednoduché. Ale neřeknete to na mě, že jsem vám to prozradil, že ne? Mně totiž moje šéfredaktorská židle – ono je to křeslo, a dokonce ani nemá evidenční číslo, i když v evidenci je – tak ta židle strašně vrže. Kromě toho špatně jezdí – kolečka už mají svoje nejlepší roky také dávno za sebou. Jo, abych nezapomněl, ani to posezení není nic moc, dneska už si kdejaký ortoped klepe na čelo, když vidí, na čem to ty hodiny denně sedávám. Ovšem já si jí vážím, té židle. Či křesla. Nebýt jeho (jí), musel bych psát jako Alexandre Dumas nebo jako Voltaire či Molliére, to jest vestoje. Protože však nemáme v redakci tak vysoký pulpit, trávil bych dny v předklonu, což se mi také nechce… Nebojte se, nezbláznil jsem se, i když podle úvodníku by se tak mohlo zdát. Jenže já jsem si chtěl zas jednou dopřát volně asociativního psaní – takové to plynutí nápadů a jejich poskládání do jakéhos takéhos smysluplna. Tak snad se to povedlo – stejně jako Zora. I ta je tentokrát trochu jiná, než jak jste zvyklí, ale soudím, že příjemně jiná. Hezké a inspirativní počtení za celou redakci přeje Václav Senjuk # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně Odbočka Kroměříž a členové ze Zlína a Uherského Hradiště se zúčastnili rekondičně-relaxačního pobytu v Hostětíně. V tamním centru Veronica byli například na lekci muzikoterapie a absolvovali přednášky o chování živočichů v zimním období nebo o zahradní terapii. Na programu byla i praktická práce s nejrůznějšími přírodními materiály. Trutnovští zažili 17. ledna vskutku pravý zimní výlet do Vrchlabí. Nejdříve navštívili tamní Záchrannou stanici pro handicapované živočichy. Poté se vydali zasněženým parkem ke Krkonošskému betlému. Postavy jsou ze dřeva a v životní velikosti, takže si je mohli pěkně osahat. Odbočku ve Vsetíně navštívily 23. ledna budoucí kadeřnice ze Střední odborné školy Josefa Sousedíka. Podle předběžné dohody prováděly kadeřnické služby, stříhání, úpravy účesů i zástřih obočí, a to zdarma. Zájem byl opravdu velký. Kroměřížští 24. ledna navštívili obec Záhlinice a tamní muzeum Františka Skopalíka, místního rodáka, nejvýznamnějšího propagátora moderního polního hospodaření v rámci Rakousko-Uherska v 19. století, starosty Záhlinic a poslance Říšského sněmu. V Blansku se uskutečnilo putování po indických Himalájích formou přednášky Zdeňky Popelkové. Tato členka odbočky v partě podobných nadšenců absolvovala vysokohorský trek v prostředí panenské přírody zmíněných velehor. Svým vyprávěním zprostředkovala atmosféru horských výprav, tibetských vesniček i setkání s místními lidmi. Součástí besedy byla také ochutnávka tradičního indického cukroví a výstavka indických hudebních nástrojů. V Přerově mají nový haptický model tamního zámku (Muzea J. A. Komenského). Byl vytvořen v rámci projektu „Odstraňování bariér osobám se zrakovým postižením na území města Přerova a výroba haptického modelu“ realizovaného TyfloCentrem Olomouc. Bude sloužit nevidomým a těžce slabozrakým lidem k hmatovému prohlížení, díky němuž získají lepší představu o velikosti, tvaru a zvláštnostech této kulturní památky. Slabozrací si památku prohlédnou z blízka ze všech stran a lépe ji tak poznají. Model obsahuje všechny výrazné stavební a architektonické prvky podle reálné skutečnosti. Je vyroben ze dřeva a je doplněn stručným textovým průvodcem ve zvětšeném a Braillově písmu. Vyrobil jej restaurátor Otakar Ruček a jeho výrobu finančně podpořilo město Přerov. Více o akcích se dočtete na sons.cz. # LIDÉ A SPOLEČNOST Na tomto místě obvykle čtete o někom, kdo je z komunity nevidomých a přitom se nějak pozitivně vyčleňuje – pomáhá, vytváří zvláštní hodnoty, zná a umí něco navíc… Tentokrát jsme zvolili téma do značné míry opačné, protikladné. Myslíme si totiž, že téma vzdělanosti budoucích generací je více než klíčové – bez vzdělaných lidí společnost postupně zdegeneruje a za pár let už o ní může zůstat jen kapitola v dějinách dané lokality. Bohužel, signálů o prudkém poklesu úrovně vzdělávání – a tím i vzdělání – v Čechách, na Moravě i ve Slezsku je poslední dobou až příliš. Zde uvádíme ještě docela mírný obraz, který se stává děsivým až ve chvíli, kdy si představíte, že podobně „nedovzdělané“ produkty základního školství projdou úspěšně střední školou a pak i tou vysokou… Že to není možné? Omyl – o tom se lze přesvědčit například v nedávném rozhovoru časopisu Vesmír s Prof. RNDr. Tomášem Grimem, Ph.D. (*1973) – bohužel jeho rozsah několikanásobně překračuje možnosti ZORY, pro zájemce ale je na internetové adrese https://vesmir.cz/cz/on-line-clanky/2018/01/soumrak-ceskeho-skolstvi.html. Zde tedy „jen“ tristní zjištění školní inspekce o úrovni výuky přírodovědných předmětů. Češi jako premianti? Už dávno ne Není divu, že si někteří lidé myslí, že je Země placatá, říká inspektor po kontrolách na českých školách. Na jaké úrovni je přírodovědná gramotnost českých školáků zkoumala Česká školní inspekce. Závěry zveřejnila v nové tematické zprávě a došla v ní ke znepokojivým zjištěním. Problémem podle inspektorů je, že nabyté poznání neumějí žáci prakticky používat. Země je placatá, hlásají na sociálních sítích tisíce lidí. Podobné konspirační teorie se těší stále větší oblibě a děsí čím dál větší počet vědců a učitelů. Jednak proto, že lidé těmto výmyslům věří, jednak proto, že ukazují na velmi nízkou přírodovědnou gramotnost obyvatelstva. Nejde přitom o to, jaké známky z chemie, fyziky, zeměpisu nebo přírodopisu děti mají. Problémem podle inspektorů je, že nabytá poznání neumí žáci prakticky používat. Neumí podle nich ani vysvětlit běžné přírodní jevy a klást hloubavé otázky. „Alarmující je minimální rozvoj přírodovědné gramotnosti na některých středních školách, jejichž žáci po odchodu ze základních škol už ji dále nerozvíjí. Pak se nemůžeme divit, že část lidí vážně diskutuje o tom, že je Země placatá,“ řekl HN ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal. Inspekce testovala školáky ze 197 devátých ročníků základních škol a víceletých gymnázií a 231 třetích ročníků středních škol. Upozornila mimo jiné i na to, že na dvou ze tří „základek“ učí přírodovědné obory nekvalifikovaní učitelé a až polovina ZŠ nemá potřebné vybavení. Žáci devátých ročníků ZŠ dosáhli v testech pouze 62procentní průměrné úspěšnosti, podobně na tom byli i středoškoláci. Výsledek Zatloukala nepřekvapil. Odhaluje řadu závažných nedostatků: neschopnost žáků interpretovat grafy nebo jednoduše uplatnit přírodovědné poznatky v běžném životě. Nešlo přitom o test, který ověřoval znalost předmětů, ale který zjišťoval, jak jevům rozumí. Chemikářka Petra Červenská z libeňského gymnázia říká, že studentům například nejde aplikovat matematika do chemie. „Výpočty v laboratoři jsou většinou elementární matematika, ale odhadnout, kolik mi toho vznikne, když smíchám tolik a tolik, je pro ně velmi obtížné,“ uvádí. „Jsou ale schopni velmi dobře vysvětlit různé jevy kolem sebe po chemické stránce.“ Většina z jejích studentů sportuje, a proto tématům, jako je odbourávání sacharidů či lipidů, dává profesorka více prostoru. „Jedná se o něco hmatatelného. Pokud ale zabrousím do obecné chemie, tak tam to skřípe,“ připouští. Výrazně úspěšnější byli v inspekčních testech podle očekávání právě gymnazisté, kromě nich pak jen technické obory a lycea. Podle Zatloukala testy ukazují, že žáci se slabšími výsledky odcházejí do nematuritních oborů, kde se dále přírodovědné znalosti ze ZŠ nerozvíjejí. Až 93 procent žáků nicméně souhlasí, že přírodní vědy jsou důležité pro celkový rozvoj společnosti, většině (62 procentům) jsou ale bližší humanitní vědy. Víc než dvě třetiny oslovených studentů ze 3. ročníků základních škol neuvažují, že by z biologie, chemie nebo fyziky maturovali. A z jakých škol umějí žáci lépe používat nabyté znalosti v běžném životě? Z těch, kde učitelé v hodinách používají experimenty, nechávají je pozorovat přírodu, analyzovat data z tabulek a grafů a nutí je kriticky přemýšlet. To potvrzuje i nová studie z dílny think-tanku IDEA Národohospodářského ústavu Akademie věd. Moderní výukové metody podle ní podporují motivaci žáků ke studiu i jejich dovednosti, navíc jsou podle vědců vhodné jak pro chlapce, tak i dívky. „Žáci by byli více motivováni a samotné učení je více bavilo. Nemůžeme určit, že by byl výkon žáků lepší, můžeme říct pouze to, že by nebyl horší. To je ovšem také velmi důležité, protože často panuje přesvědčení, že více moderních metod zákonitě znamená horší znalosti a horší výkon. Toto tvrzení naše výsledky vyvrací,“ uvedl spoluautor studie Václav Korbel z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. I chemikářka Červenská ráda využívá ve výuce experimenty, kromě pokusů i tablety nebo třeba videoukázky. „Tento týden jsme ve skupinách tvořili modely vybraných uhlovodíků. Je to skvělá věc, protože žáci získají lepší představu o uspořádání atomů v uhlovodících,“ popsala. Častěji však pedagogové vyučují přírodovědné předměty klasickými metodami − přednášejí a žáci poslouchají a píší si zápisky. Podle inspekce tak učitelé neprojevují dostatek profesní sebedůvěry. „Problémy výuky těchto předmětů, které učitelé identifikují, většinou nespojují s proměnou způsobu práce, ale s vnějšími faktory, které nemohou ovlivnit − přístup žáků, nedostatek hodin nebo rodinné zázemí žáků,“ vysvětluje Zatloukal. Přístup učitelů k výuce a nuda v hodinách se odráží i na motivaci žáků mít lepší známky na vysvědčení, které mimochodem za první pololetí dostali ve středu posledního ledna. Z hospitací vyplývá, že nejzajímavější byla výuka přírodopisu a nejméně zeměpisu, při kterém se až 35 procent školáků nudilo. Testové úlohy, které učitelé žákům zadávají, nejčastěji obsahují otázky, které jen nutí reprodukovat naučené znalosti a nejsou náročné na kritické myšlení. I to se podle inspekční zprávy negativně promítá do výsledků žáků v testu přírodovědné gramotnosti. Ta se přitom liší podle jednotlivých krajů. Například na Vysočině, v Libereckém a Středočeském kraji byla úspěšnost žáků v 9. ročníku ZŠ vyšší než úspěšnost žáků 3. ročníku SŠ. Oproti jiným výběrovým zjišťováním není tak dominantní úspěšnost žáků v Praze, podobně jako jindy dosáhli nejslabších výsledků žáci v Ústeckém a Karlovarském kraji. Za nejzávažnější inspekce označila nedostatek kvalifikovaných učitelů bez vystudovaného konkrétního oboru − nejhůře je na tom fyzika a zeměpis. Tito kantoři navíc neměli zájem o další vzdělávání. „Jen na jedné třetině ZŠ je výuka těchto předmětů plně zajištěna pedagogy, kteří vystudovali daný obor na vysoké škole,“ upozornil Zatloukal. Z hospitačních záznamů plyne, že největší podíl kvalifikovaných a zároveň vystudovaných v učitelství vyučovaného oboru je zaznamenán u chemie (81 procent) a přírodopisu (78 procent), naopak nejnižší podíl učitelů vystudovaných v učitelství daného oboru je ve fyzice (67 procent) a v zeměpisu (65 procent). „To neznamená, že by byli nekvalifikovaní, ale daný předmět jim není vlastní, nerozumí podstatě jeho didaktiky a učí je často jen podle tradice nebo podle učebnice,“ vysvětluje Zatloukal. Šárka Mrázová, Hospodářské noviny # Invalidé čekají na razítko celé měsíce. Posudkových lékařů je zoufale málo Na jejich rozhodnutí závisejí tisíce lidí, kteří čekají na invalidní důchod nebo příspěvek na péči. Přesto se řady posudkových lékařů nebezpečně tenčí. Na úřadech už jich chybí více než šedesát – tedy asi pětina. Podle vedení resortu práce a sociálních věcí tak hrozí naprostý kolaps posudkové služby. „Situaci proto musíme urgentně řešit,“ řekla ministryně Jaroslava Němcová (ANO). První dvě opatření, která vymysleli ještě její předchůdci, už začala platit: posudkovým lékařům se po dlouhých letech zvedl plat a jejich řady také začali posilovat externisté. Další kroky by měla připravit nově vytvořená pracovní skupina. Kromě odborníků z ministerstva v ní zasednou také ombudsmanka, praktičtí doktoři nebo zástupci zdravotně postižených. Vyšší odměna „Na změnách postupně pracujeme. Od ledna jsme navýšili odměny posudkovým lékařům, a to na úroveň jejich kolegů ve zdravotnictví. Pokud by totiž zůstaly nižší, nikdo by k nám pracovat nepřišel,“ potvrdila náměstkyně pro sociálně pojistné systémy Iva Merhautová. Doposud si totiž začínající doktoři přišli na úřadu jen na 25 tisíc korun hrubého měsíčně. Posudkovým lékařům navíc začali pomáhat odborní asistenti a smluvní lékaři – tedy lidé, kteří nejsou ve služebním poměru a nepožaduje se po nich atestace z posudkového lékařství. První z nich nastoupili právě nyní. Za úkol mají vypracovávat podklady, o které se pak posudkový lékař opře. Asociace posudkových lékařů ale upozorňuje na to, že toto řešení může být jen nouzové. „Jde jen o krátkodobou provozní záplatu. Úbytek by se neměl dlouhodobě řešit náhradním personálem. Ministerstvo by mělo naopak do oboru pořádně investovat tak, aby se našlo dostatek skutečně kvalifikovaných sil,“ uvedla asociace v prohlášení. Stát se totiž podle ní bez lékařů s potřebnou atestací rozhodně neobejde. Problémy s lékařskou posudkovou službou řeší ministerstvo práce léta. Nedostatek odborníků totiž brzdí vyřizování invalidních důchodů a příspěvků na péči. Lidé čekají na razítko dlouhé měsíce. „Nevypracovaných posudků, u nichž již uplynula zákonná lhůta, eviduje lékařská posudková služba téměř devět tisíc. Odvolací komise pak takových případů hlásí čtyři a půl tisíce,“ přiznává mluvčí resortu Petr Sulek. Často jde přitom o invalidy, kteří se bez příspěvku státu neobejdou. Bez posudku ale na něj nedosáhnou. Rukama posudkových lékařů projde každoročně téměř 400 tisíc žádostí. Na základě jejich rozhodnutí se pak rozdělují miliardy. Jen invalidním důchodcům stát loni poslal zhruba 43 miliard korun a lidem, kteří pobírají příspěvky na péči, poskytl více než 25 miliard korun. Dávky pro osoby se zdravotním postižením spolykaly kolem dvou miliard korun. Sdílení doktorů Do budoucna by mohly „posudkářům“ přibýt i další pravomoci. Ministerstva práce a zdravotnictví totiž uvažují o tom, že by propojily činnosti posudkových a revizních lékařů – tedy odborníků, kteří sedí ve zdravotních pojišťovnách a rozhodují o nárocích pojištěnců. „Dnes jsou tyto činnosti od sebe nesmyslně odděleny. Lékaři v obou funkcích přitom dělají téměř totéž – hodnotí zdravotní dokumentaci pacienta. Propojení by tedy byl poměrně racionální krok, který by mohl rozumně využít kapacity stávajících lékařů,“ řekl před časem Deníku náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula. Veronika Rodriguez Zdroj: denik.cz TABULKA Kolik odborníků chybí? 296 posudkových lékařů dnes působí v Česku 362 s tolika místy pro posudkové lékaře počítá ministerstvo práce a sociálních věcí (pětina je tedy neobsazená) 380 tisíc posudků loni vypracovali lékaři okresních správ sociálního zabezpečení 9 tisíc posudků nebylo vyřízeno v zákonné lhůtě 43 miliard korun jsou loňské výdaje na invalidní důchody 25 miliard korun šlo na příspěvky na péči 2 miliardy jsou výdaje na dávky pro osoby se zdravotním postižením Zdroj: MPSV # ZDRAVÍ: Výživa a krevní skupina B Vznikla před 15 tisíci lety. Její první nositelé byli obyvatelé stepí a žili kočovným kmenovým způsobem. Stálé cestování a chov zvířat se odrazil i na jejich stravě, jež se skládala převážně z masa a mléčných výrobků. Krevní skupina B je zřejmě nejlépe přizpůsobena na změnu stravy. Tito lidé bývají vyrovnaní a přizpůsobiví. Jsou schopni odolat většině kardiovaskulárních onemocnění i rakovinám. Pokud jimi onemocní, pravděpodobnost vyléčení je větší než u ostatních. Mají ale vyšší sklon k onemocnění imunitního systému, roztroušené skleróze, kožním obtížím a únavovému syndromu. Potřebují rovnováhu mezi tělesnou a duševní aktivitou a na stres reagují nejlépe tvořivostí. Dobře jim udělá chůze, jízda na kole, tenis nebo plavání. Maso, vejce a nízkotučné mléčné výrobky podporují účinnou výměnu látek. Doporučují se i při redukční dietě. Nejlepším masem je jehněčí, králík, zvěřina a vnitřnosti. Nevhodná je drůbež a vepřové. Konzumovat mohou téměř všechny druhy ryb s výjimkou mořských měkkýšů a ančoviček. Z olejů je doporučen pouze olivový. Pšenice, kukuřice a pohanka, čočka, arašídy i sezamová semínka obsahují lepek nebo nebezpečné lektiny. Přispívají ke vzniku únavy, zadržování tekutin v těle a poklesu hladiny krevního cukru. Jsou také hlavním faktorem přírůstku hmotnosti. Doporučují se potraviny z rýže, ovsa a prosa. Z luštěnin je vhodná sója, hrách a fazol obecný. Povoleny jsou mandle, vlašské a pekanové ořechy. Krevní skupině B svědčí zelenina, jako je brokolice, paprika, mrkev a brambory. Vyhnout by se měli rajčatům a dýni. Nejlepším ovocem jsou banány, blumy, hroznové víno nebo ananas. Kořenit svá jídla mohou kajenským pepřem, křenem, zázvorem a kari. Zakázaná je skořice. Pochutnat si mohou na zeleném, černém i šípkovém čaji, zázvoru i šalvěji. Nevadí pivo, víno ani káva. Antonín Vraný Zdroj: zdravi4u.cz, dietologickyporadce.cz # Pravidelný půst posiluje ducha i organismus každého z nás říká kněz Římskokatolické církve a duchovní správce Farnosti u sv. Petra Na Poříčí, Lukáš Lipenský, O.Cr., v rozhovoru, v němž rozhodně nepromlouvá pouze k věřícím. Co je vlastně půst? Především chci říci, že půst není žádná hladovka. S tímto mylným pohledem se totiž bohužel stále často setkávám. A co že půst je? Jednoduše řečeno to je důkaz o tom, že tělo dokáže ovládat ducha. Člověk si zkrátka na určitý čas dokáže odříct část něčeho, co je pro něj běžné, co často využívá, potřebuje, co má rád nebo co mu chutná. Chcete říci, že půst není jen o jídle? Určitě ne. Postit se můžeme od čehokoliv, co je naší běžnou součástí, bez čeho si, dejme tomu, neumíme představit náš život. U někoho to tedy může být televize či počítač, u jiného zase alkohol či cigarety a tak podobně. Jak vlastně půst spatřil světlo světa? Půst je starozákonní židovská tradice a v původním pojetí vyjadřoval duchovní přípravu na velké svátky, na oslavu, ale také jakousi vnitřní očistu. V Novém zákoně Kristus zdůrazňuje ještě almužnu, která je vyjádřením solidarity s potřebnými. Zkrátka tím, že si něco odřeknu, mohu pomoci někomu jinému. Půst je také chápán jako účinný prostředek proti zlu a hříchu. A je zde ještě jedna důležitá věc, kterou Kristus uvádí v bibli, a sice když se postíte, nemějte zkroušenou tvář. Nemá to na vás být vidět, nemáte to dávat na odiv. Je to pro vás důležité vnitřně, ne navenek. Vždycky jsem si myslel, že půst se týká především zákazu masa. Jak to tedy je? Ano, maso má v půstu svoje „výsadní“ postavení, tím myslím, že jeho konzumace je striktně zakázána, ovšem jen ve dvou dnech, a to na Popeleční středu a Velký pátek neboli počátek a konec předvelikonočního postního období. A dva dny bez masa, uznejte sám, se dají zvládnout dobře. I když já mám na maso největší chuť právě v tyto dva dny. Navíc zde existuje tzv. půst újmy, který znamená, že člověk sice může jíst několikrát za den, ale dosyta pouze jednou. Další křesťanskou tradicí je držení půstu od masa každý pátek, které ale není striktně nařízeno. Jeho nedodržování není, na rozdíl od dvou jmenovaných dnů, těžkým hříchem. Na koho se držení půstu v křesťanském pojetí vztahuje? Půst připadající na ony dva významné dny v předvelikonočním období se vztahuje na každého zdravého křesťana ve věku od 14 do 60 let. Výjimku představují lidé nemocní; ti, kteří v tyto dny těžce pracují; těhotné ženy a v dřívějších dobách to byli také lidé na náročných dlouhých cestách. Po šedesátce by člověk v tyto dny stále neměl jíst maso, ale už nemusí držet půst újmy. Vím, že spolupracujete s obezitologem Martinem Matoulkem. Zeptám se proto, zda je půst nějak významný i z pohledu správné životosprávy, resp. změny životního stylu? Ano, v tomto ohledu může být půst velmi užitečným nástrojem jak překonat stereotypní myšlení. Totiž tím, že dokážu sám nad sebou zvítězit v jedné věci, přispívám k tomu, že uspěji i v jiných oblastech. Schopnost umět si odříct je velmi důležitá pro posílení psychiky a odolnosti, pro dobrý pocit, a v neposlední řadě roste zdravé sebevědomí. Navíc jsem toho názoru, že s plným žaludkem se cokoli dělá hůř. Na druhou stranu být úplně hladový, to také neprospívá. I z toho důvodu církev nepožaduje držení 40denního, tzv. Královského půstu v předvelikonočním období, a to přesto, že tento půst má velmi silný duchovní náboj. Vždyť ho kdysi držel i sám Kristus. Co udělat pro to, abychom po jednom úspěchu, kdy se nám podařilo si něco odříct, takzvaně neusnuli na vavřínech? Určitě to chce, aby to nebylo jakési jednorázové gesto, ale abychom půst brali jako samozřejmou součást života, jako činnost, která trvá a pokračuje. V duchovním pojetí nechápeme půst jako nějaký osobní úspěch, ale spíš jako dobrý vklad do budoucna, který je potřeba stále obnovovat a udržovat. Všem lidem, věřícím i nevěřícím, mohu určitě doporučit jakoukoliv formu půstu, kterou budou dodržovat jednou týdně, podle křesťanské tradice nejlépe v pátek. A nemusí se zpočátku jednat o zdrženlivost v jídle, nýbrž o odřeknutí si jakékoliv každodenní činnosti. K půstu od jídla se lze takto přesunout postupnými úspěšnými krůčky. Myslím, že to organismus každého člověka ocení. Navíc určitá újma v příjmu potravy napomáhá i pro zlepšení bystrosti, zpřesnění rozhodování a tím ke zlepšení orientace v sobě samém a následně v okolním světě. A to přece stojí za to. Marek Šplíchal převzato z magazínu Obesity News/2011 # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Studentka navrhla stolní hru pro nevidomé Studentka speciální výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity navrhla stolní hru pro nevidomé. Michaela Alves Gloria de Oliviera sbírala nápady na svůj bakalářský projekt od druhého ročníku, kdy se setkala s hmatovými knížkami. „Přišlo mi to fajn, ale zároveň jsem měla pocit, že už to musela dělat spousta lidí.“ Řekla si, že zkusí hračky nebo hrací desky. Inspirovala ji k tomu i práce osobní asistentky. „Ve třetím ročníku jsem začala pracovat s dětmi, které byly nejen zrakově, ale taky fyzicky a mentálně postižené. Většinu dne proležely. A jejich hračky, takové škaredé plasťáky, vydávaly zvuky,“ popisuje, co ji při tvorbě deskovky ovlivnilo. Hmatové kartičky jí přišly fádní. Chtěla, aby si i nevidomé nebo hůře vidící děti užily zábavu. Její hra pojmenovaná VAT nakonec vypadá jako dřevěný kufřík, do nějž se všechny součástky dají uklidit. Pravidly se trochu podobá pexesu. „VAT se jmenuje podle latinských slov visum, auditus a tactus, které znamenají zrak, zvuk a hmat. Všechny tyto smysly se při hře totiž zapojí,“ vysvětluje Michaela. A jak se hraje? „Hráči mají kolíčky – klasické jacky. Pro každého je jiná sada – buď světlá hladká, nebo černá s vroubky. A právě tyto kolíčky se oba hráči snaží umístit do správného otvoru. Jestli je to ten patřičný, poznají podle zvuku, který se ozve, a světelného signálu. Kdo se trefí, je znovu na tahu. Pokud správnou jamku neobjeví, je na řadě protihráč,“ vysvětluje pravidla autorka. Vítězí ten, který se kolíčků zbaví jako první. Minimalistický vzhled, jemuž dominuje dřevo, si šestadvacetiletá žena, která loni v létě školu úspěšně dostudovala, vymyslela sama. Tatínek a jeho kamarád jí pomohli naplánovat a sestavit elektronickou část, která je zabudovaná v kufříku. „Pájela jsem ale sama, ke kutilství a ruční práci jsem vedená od dětství,“ dodala. Po večerech se takto bavila asi čtvrt roku. Vytvořila tři hrací desky, díky kterým je hra pestrá. Každá nová partie je přitom odlišná, protože po zmáčknutí tlačítka se „domečky“ kolíčků přeskupí. Michaela Alves Gloria de Oliviera přihlásila na radu své vedoucí hru do soutěže Národní cena za studentský design. Mezi kategoriemi, jako oděv, sklo nebo nábytek získala Cenu Společnosti přátel UMP. Do soutěže se přihlásilo na 256 prací, hra VAT postoupila do užší nominace spolu s dalšími 98. Marie Zemanová Zdroj: www.online.muni.cz # Několik zajímavostí o mozku Lidský mozek je nejsložitějším orgánem a pravděpodobně také nejkomplexnějším systémem v celém vesmíru. Jeho hmotnost se pohybuje mezi 1300 a 1400 gramy. Existuje ale řada zvířat, která nás v tomto ohledu předčí. Například více než tunu vážící slon se může pochlubit pětikilogramovým mozkem. A největší žijící živočich na světě, více než stotunový vorvaň, vlastní dokonce mozek osmikilogramový. Naopak mozek malých ptáčků neváží víc než gram a v hlavě půltunového aligátora bychom nalezli mozek o hmotnosti sotva 9 gramů. Pokud ale budeme sledovat, kolik procent hmotnosti těla představuje mozek, zjistíme, že u člověka jsou to 2 %, u slona jen 0,5 % a u vorvaně pouhých 0,008 %. Mozek sice tedy představuje pouhé 2 % hmotnosti lidského těla, ale spotřebuje 20 % celkové energie a kyslíku. Téměř tři čtvrtiny jeho hmotnosti tvoří voda. A její malý úbytek dokáže hodně ovlivnit vaši pozornost a paměť. Pozor, dejte na drastické diety! Mozkové buňky při nich požírají samy sebe jako poslední zdroj energie. Mozek se chová jako kanibal. Plod v mateřském lůně má mozek ještě úplně hladký. Ale hned v počátečních stádiích těhotenství vzniká až 250 000 nervových buněk za minutu. Tvoří se záhyby a v době, kdy novorozenec přichází na svět, má už tvarově zhruba stejný mozek jako dospělý. Skládá se z asi 100 miliard nervových buněk a každou z nich propojuje s ostatními až 10 000 spojů. V průběhu života již další buňky ani záhyby nepřibývají. Neplatí tedy mýtus, že pokud se něco nového naučíte, přibude vám další záhyb. A proč jsou vlastně na mozku záhyby? Během dlouhodobého vývoje člověka se mozek zvětšoval, aby dokázal pokrýt všechny vyšší funkce, jakými jsou paměť, řeč nebo rozumové schopnosti. A tak se zkrátka musel v našich hlavách poskládat. Vaším mozkem prolétne každým dnem okolo 70 000 myšlenek. Pokaždé, když vás cosi nového napadne nebo si na něco vzpomenete, vytvoříte v mozku nové spojení. Někdy si mozek propojí ranní písničku v rádiu třeba s čištěním zubů nebo pitím čaje. Pak se vám může stát, že když si čistíte zuby večer, začnete si ji znovu zpívat. A některé melodie se usídlí v hlavě tak pevně, že se jich zkrátka po celý den nezbavíte. Počítačoví odborníci by řekli, že se vám v hlavě usadil zvukový červ. A když už jsme u těch počítačů, dovolme si malé srovnání. Ten, se kterým běžně pracuji, má operační paměť 16 gigabyte (čti gigabajt) a vnitřní paměť 1 terabyte. Zdá se, že lidský mozek dosahuje operační paměti okolo 3500 terabyte, což je hodnota více než dvou milionkrát větší. Kapacita vnitřní paměti je údajně téměř neomezená. Spíše ji však nedokážeme přesněji určit. Antonín Vraný Zdroj: rehabilitace.info, eurodenik.cz, stoplusjednicka.cz # Čím nás nejlépe dostavět? Publikováno v časopise Vesmír č. 9/2017 Vědomí limitů vlastního těla nás od využívání mimořádných schopností jiných živočichů přivedlo k technickým prostředkům, nahrazujícím naše nedostatky. Slepým lidem umožňují „vidět“ speciální čidla počítače, určité poruchy srdečního rytmu řeší kardiostimulátory, amputace překlenují robotické končetiny… Myšlenky vizionářů míří k implantované elektronice, jež lidské schopnosti dále rozšíří. Když jsme na téma biomedicíny připravovali tematickou dílnu ze speciálního projektu Vesmíru pro talentované středoškoláky, zajímalo nás, jak zareagují na jednoduchou otázku: Jaké biomedicínské vylepšení lidského těla by mělo být vynalezeno, abyste si ho nechali dobrovolně implantovat do těla, a proč? Předkládáme vám tři nápady, které nejvíce zaujaly Oto Janouška z Ústavu biomedicínského inženýrství Vysokého učení technického v Brně, jenž se biosignály a terapeutickou technikou dlouhodobě zabývá. Maxmilián Hejl, Gymnázium Hranice Naprostá většina moderní společnosti 21. století je propojena pomocí internetu. Myslíte si, že by se jednou mohl člověk „připojit” do sítě? Nanoboti o velikosti buněk by se mohli proplést mezi vlákny nervových buněk a připojit se na ně. Vznikla by tedy nová forma mysli. Asi bych ji pojmenoval jako hybridní, v níž by bylo možné si odskočit na internet a vyhledat potřebnou informaci a přitom stále vnímat okolí. Nebo dokonce bychom se mohli učit z internetu. Tím nemyslím fakta, ale práci. Například jak se naučit roubovat stromy. Stáhneme si návod a automaticky tělo vykoná práci jako největší experti. Kdyby toto celé bylo doplněno o mikropočítače snímající celé tělo, mluvili bychom ne o člověku homo sapiens sapiens ale o homo sapiens kybernus. Oto Janoušek, VUT Brno Propojení mozku s umělou neuronovou sítí je jednou z nejlákavějších myšlenek lidstva. Vzhledem ke složité anatomii a komplexní fyziologii mozku ale takový způsob učení ještě dlouho zůstane fikcí. Dokáži si však velmi dobře představit, že by nervová zakončení mozku tvořila rozhraní pro technologii umělé inteligence. Ta již našla v praxi smysluplné využití, její pohodlné použití zatím komplikuje jen nutnost využít displej či řečový modul. Propojení technologie umělé inteligence s mozkem se nabízí i proto, že se algoritmy umělé inteligence opírají o takzvané neuronové sítě, což jsou výpočetní modely vycházející z chování biologických struktur. Mozek vybavený rozhraním pro umělou inteligenci dokáže nejen přenechat část mentálních operací počítači, ale především využije největší výhody neuronových sítí, kterou je schopnost rychle řešit velmi komplexní úlohy, na něž samotný mozek nestačí. Anna Machátová, Gymnázium Třebíč Vždycky mě fascinovala echolokace a když jsem jednou viděla dokument o slepé paní, která pomocí pískání na píšťalku a následné odezvy poznala, kde se nacházejí překážky, přišlo mi neuvěřitelné, že bychom to teoreticky mohli také dokázat. Ano, musíme brát v potaz, že její úspěch možná tkví v tom, že přišla o jeden smysl, a byly tak podporovány ty zbývající, ale stejně to dokazuje, že se tomu lze naučit. Jen si představte, jaké by to bylo, jít v noci lesem a přesně vědět, kde jsou kolem nás stromy, jak jsou široké, kde nočním tichem prolétla sova, kde netopýr a možná i můra. Ubránili byste se potom obdivnému žasnutí pohlceni novým vnímáním reality? Oto Janoušek, VUT Brno Mozek je úchvatný nástroj pro zpracování nových podnětů. Autorka si správně všímá, že zpracování senzorických informací se lze naučit. Biomedicína už nyní využívá biofeedback – biologickou zpětnou vazbu pro trénink orgánů, jejichž biosignály dokážeme přístrojem vizualizovat. Úplně nové obzory otevře implantace senzorů fyzikálních veličin, jež svými smysly zatím nevnímáme. Věřím, že mozek to zvládne. V Kanadě to dokázal jízdou po parkovišti slepý pacient, který vidí pouze pomocí stimulace mozku šedesáti osmi platinovými elektrodami umístěnými ve vizuálním kortexu mozku. Stimulační vzorce vytváří počítač na základě hodnocení dvourozměrné obrazové informace z kamery a hloubkové mapy pořízené ultrazvukovou sondou. Mozek pacienta dokáže stimulační vzorce rozpoznávat do takové míry, že pacient „vidí“ stromy a auta. Vendula Sedláková, Gymnázium A. Hrdličky, Humpolec Přestavme si zařízení, které přidá šestý smysl, schopnost nahlédnout do citového rozpoložení dané osoby. Skládá se z drobounkého čidla připevněného v některé ze silnějších cév, co nejblíže všech hlavních hormonálních center. A jak to celé funguje? Čidla umístěná ve vašem krevním řečišti – napevno, aby nemohla zabloudit do tenkých cév, které by se tak snadno mohly ucpat – mají za úkol měřit a zpracovávat data o množství jednotlivých hormonů rozpuštěných v krvi. Z těchto údajů by odborníky naprogramované počítače měly být schopny sestavovat grafy, statistiky nebo jiné výstupy z měření, jež by sloužily lékařům stejně, jako když na kontrolu přinesete protokol z laboratorního testu množství cukru v krvi nebo hodnoty krevního tlaku. Oto Janoušek, VUT Brno Nositelná elektronika už nyní vyhodnocuje biosignály při sportu i během volnočasových aktivit. Jejich uživatelé mohou díky chytrým hodinkám vstávat v optimálních fázích spánku, běhat v zóně požadované tepové frekvence, monitorovat zdravotní stav při horolezeckých výstupech. Fandím myšlence analyzovat citové rozpoložení člověka. Sledování krve, včetně hormonů v ní rozpuštěných, dostalo v biomedicíně konkrétnější obrysy v souboru mikroskopických technologií, souhrnně označovaných jako chytrý prach. Přirozeným krokem do budoucnosti bude propojení chytrého prachu se zobrazením tělesných hodnot, které umožní vyhodnocovat pocity nositele během dne. Přestože povrchní pohled může deklasovat tuto vizi na pouhou módní vychytávku, ve skutečnosti může být cenným nástrojem v prevenci psychosomatických nemocí. Z časopisu Vesmír vybral Vladimír Krajíček # KULTURA: Zveme vás do divadla Třetí pokračování seriálu, v němž oslovujeme divadelní scény a hledáme konverzační představení založená nejen na vizuálních prvcích, nás zavede jen pár kroků od redakce Zory. Studio DVA – relativně nové divadlo uvádějící činohru, muzikál a hudební projekty, totiž sídlí v Paláci Fénix (Václavské nám. 56). Na otázku, které jejich představení je svým charakterem vhodné i pro slabozraké a nevidomé diváky, nám odpověděl obchodní a marketingový ředitel Tomáš Přenosil. „Máme v repertoáru několik věcí, které jsou spíše komorní a v nichž neúčinkuje mnoho herců,“ říká a dodává, že ale může pozvat i na muzikály. Z činohry Tomáš Přenosil nejvíc doporučuje následující tituly: Vysavač – Bohumil Klepl v jedinečné komediální One man show o zamilovaném uklízeči z nákupního centra. Trojici her o manželství a o světě žen a mužů, které jsou hereckou příležitostí pro dva vynikající herce – Janu Krausovou a Karla Rodena, Otevřené manželství, Sex pro pokročilé a Vzhůru do divočiny. Vhodné je i představení Celebrity. Jde o celovečerní stand-up comedy Ondřeje Sokola, který diváky zavede do světa umělců. Do podobného prostředí nás tvůrci zavedou i v původní české One woman show pro Evu Holubovou Hvězda. Komedie o fiktivní seriálové herečce se odehrává během nejdivočejšího týdne jejího života... Studio DVA je schopné poskytnout i zvýhodněné vstupné (za 199 Kč pro držitele průkazů ZTP a ZTP/P), detaily na https://www.studiodva.cz/vstupenky/zvyhodnene-vstupne/. Celý aktuální repertoár https://www.studiodva.cz/repertoar/. Další naše pozvánka bude do Semaforu, divadla, které funguje už od roku 1959. Na otázku, které jejich představení je svým charakterem vhodné i pro slabozraké a nevidomé diváky, nám odpověděla Natálie Houdková. „Vhodné by mohlo být představení ,Co na světě mám rád‘, na které je v nejbližším termínu možné přijít v sobotu 3. 3. nebo 7. 4. 2018 od 16 hodin.“ A dodala: „Jde o komornější a částečně improvizovaný koncert Jiřího Suchého, Jitky Molavcové, Michala Stejskala a Oliny Patkové. Představení se hraje už od roku 2013 a uslyšíte i Orchestr divadla Semafor.“ My dodáváme, že vidící doprovod jistě ocení exkurzi do minulých časů, při níž bude nápomocná projekce neobyčejných fotografií. Kromě jazzové hudby je i možnost popovídat si s protagonisty večera. A jak píše na internetových stránkách Semaforu Jiří Suchý: „Bude vládnout duch improvizace, a tak nikdo netuší, co se vlastně všechno semele.“ Celý aktuální repertoár Semaforu: http://www.semafor.cz/repertoar. Marie Zemanová # Literární klubání zrakově postižených autorů Jak to pro mne začalo? V polovině sedmdesátých let na Gymnáziu pro mládež s vadami zraku mne Světlana Kalčíková, dcera autora nedávno znovu vydané knihy „Král Šumavy“, seznámila s básníkem, prozaikem a překladatelem Petrem Skarlantem. Byl jedním z těch, kteří ochotně a nezištně pomáhali začínajícím autorům a literárním aktivitám všeho druhu. Petr Skarlant mne nasměroval na „Klub mladých literátů“, který byl postupně povolován a následně zakazován ve třech pražských obvodních kulturních domech. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že jeden z účastníků fungoval jako informátor StB a že nás tak měli pod stálou kontrolou. Klub pro mne byl velkou literární školou plnou zážitků s výbornými lidmi. Odborným lektorem klubu byl jeden z nejvýznamnějších znalců poezie pan Josef Brukner, autor vynikající publikace Větší poetický slovník. Tehdy nesměl z politických důvodů publikovat, pracoval jako topič. Svým mimořádným literárním rozhledem inspiroval mladé návštěvníky klubu, z nichž mnozí později působili v kultuře, jako např.: Václav Křístek, spisovatel a filmový režisér, Petr Nový (novinář a editor Mladé fronty), Alexandra Berková (spisovatelka a feministka), Lubor Faltejsek (spisovatel a šéfredaktor časopisů), Tomáš Oulík (spisovatel) a jiní. Ale proč o tom píšu v Zoře? Zážitek literárního klubu mě totiž inspiroval v roce 1997 k založení celostátního literárního klubu zrakově postižených autorů ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých v Praze v Krakovské. Klub se scházel čtvrtletně, na sobotní setkání přijížděl pan Maršálek z Brna, Eva Budzáková z Lanškrouna, dva autoři ze severní Moravy, z Prahy docházel masér a básník Petr Haken, překladatelka Jiřina Holeňová nebo Delicie Nerková alias Jaroslava Novotná a další autoři. Klub odborně zaštítila Obec spisovatelů, jejímž jsem tehdy byl členem. Hlavní oporou nám byl básník Augustin Skýpala, kterému výbor poezie Nebe pro pěší vyšel až po revoluci. Několikrát přišla i Jana Štroblová, vysokoškolská pedagožka, překladatelka M. Cvětajevové a sama výborná básnířka. Klub zanikl v roce 2000. Jeho účastníci publikovali i na stránkách tohoto časopisu. Literární klubání ale neskončilo, spíše teprve začalo. Po několika letech totiž vznikl v SONS v pražské ulici Krakovská nový literární klub, kterého jsem se ale neúčastnil, a tak nemohu více referovat, třeba i tuto kapitolu z historie literárních aktivit zrakově postižených někdy někdo popíše. Myšlenka na literární klubání dále přelétla do sdružení Okamžik, ve kterém jsme s Jarmilou Kerlickou v roce 2001 založili a dva roky vedli klub „Butníci“, tedy klub literárně tvořících studentů z gymnázia pro zrakově postižené v pražských Butovicích, kteří se názvem přihlásili k slavné americké skupině spisovatelů „Beatníků“. Skupina studentů v čele s nadšenou Květou Šilhavou svou tvorbu dokonce prezentovala v jednom pražském jazzovém klubu. Po zániku klubu někteří ze studentů literárně působili v butovickém gymnáziu, Haně Gabriškové tam údajně vydali výbor z básní. Jiný člen Butníků, Jakub Kamberský, dnes působí jako rozhlasový publicista. Klub fungoval tři roky, hlavně díky projektům podpořeným ze sbírky Pomozte dětem. V letech 2005 až 2010 fungoval v Okamžiku další literární klub dospělých zrakově postižených autorů, o který se nejvíce staraly Jarmila Kerlická a Jiřina Holeňová, překladatelka nizozemské literatury, například kouzelné knihy pro děti o Veverčákovi. Jiřina Holeňová do klubu mimo jiné přinesla medailonky současných světových autorů nebo tvorbu účastníků na zadaná témata. Kolik času strávila vyhledáváním textů v Městské knihovně, skenováním, četbou a zpracováním medailonků, to si ani neumím představit. Internet tehdy ještě nebyl zdaleka tak štědrým dárcem informací a textů knih, jak je tomu dnes. Uspořádali jsme také autorská čtení významných spisovatelů, např. Jáchyma Topola, držitele letošní Státní ceny za literaturu, nebo básníka J. H. Krchovského. Občas mezi nás přišel nějaký milý host, například svérázný novodobý písmák Honza Wolf, co neumí hrát golf, jak sám sebe charakterizuje, nebo držitel ceny Magnesia Litera Jiří Hájíček. Své samostatné večery měli také autoři zrakově postižení, například Olga Štěpánová alias Anna Markowitz, Renata Rucká, Ján Rakytka, Petr Haken, Delicie Nerková, níže podepsaný autor článku, tedy všichni v různé míře publikující v knihách a časopisech. Nezapomenu na živelný přednes Pavly Šuranské čtoucí bleskově své strhující básně a odhazující listy braillského papíru kamsi pod sebe na zem. A na humor Petra Hakena, který mě coby člověka s literárními ambicemi zaskočil a rozesmál výrokem: „Mirku, ty jsi takový impresário básníků“. A já chtěl být spíš tím básníkem! Literární klubání přineslo radost nejednomu autorovi či čtenáři, vyvolalo literární soutěže a podnítilo nejeden vydavatelský počin. Klub zanikl, ale klubání pokračovalo jinde. Dnes již neexistující sdružení Integrace se pustilo do literárních aktivit, které pokračovaly v Nadačním fondu Mathilda. Vše vzal do rukou Ján Rakytka, autor románu Slepec o nevidomém Tiboru Kiktovi a několika dalších knih. Redigoval tady literární zvukový časopis, který možná znáte. Okamžikovské klubání mělo ještě jednu nečekanou dohru v závěru roku 2015. Asi po deseti letech se ozval Martin Zborník, básník, nadšený sběratel amatérsky vydávané poezie a neúnavný organizátor celostátního Festivalu poezie a jiných akcí (viz www.totem.cz a www.denpoezie.cz). Autoři spojení s Okamžikem kdysi na těchto akcích prezentovali svou tvorbu. Tentokrát se ze spolupráce vyklubal večer básní Petra Hakena, Delicie Nerkové a mých. Odehrál se v tajemném sklepním prostoru z 15. století na Starém Městě pražském, nyní Koncertní galerii Art Space, kde již neexistující literární kluby v přítmí svíček povystoupily ze svého pomyslného místa odpočinku. V roce 2016 jsem v rámci projektu Centra aktivního života nevidomých Okamžiku naplánoval obnovení literárního klubu. Pod vedením Jiřiny Holeňové a Jarmily Kerlické fungoval do prosince 2017. Okamžik nedávno na svých stránkách www.okamzik.cz zveřejnil díla některých účastníků klubu, takže z jeho činnosti mohou mít užitek i čtenáři Zory. Věřím ale, že z literární tvorby zrakově postižených autorů a z jejich knih má užitek i širší veřejnost. Nejrůznější literární ztvárnění zkušenosti života beze zraku i jiná literární díla zrakově postižených autorů jsou výborným nástrojem osvěty a vzdělávání vidících lidí. A snad i mnohé čtenáře potěší. A tak zůstává otázkou, jestli idea literárního klubu najde své pokračování, jestli se literárních nadšenců ujme znovu Okamžik nebo SONS, třeba v rámci projektu Komunitní centrum Vrchlická, nebo jestli se klubání nevyklube v Nadaci Mathilda, která po léta vydávala zmíněný literární časopis. Kdo ví, ať odpoví. Co říct závěrem? Jak kdysi řekl spisovatel Alexandr Kliment na literární soutěži zdravotně postižených dětí: „Pište, pište, pište. Anebo nepište a žijte!“ Miroslav Michálek www.miroslavmichalek.cz # Pozvánka na výstavu Roztoky haptické Vážení přátelé, dovolujeme si vás pozvat do Středočeského muzea v Roztokách u Prahy, které v posledních letech rozšiřuje nabídku služeb a aktivit pro zdravotně postižené návštěvníky. Díky generální rekonstrukci objektu a budování nových stálých expozic otevřených v roce 2014 byl ve výstavních prostorách zámku projektován bezbariérový přístup. V rámci projektu „Zpřístupnění nových expozic Středočeského muzea v Roztokách u Prahy pro nevidomé a slabozraké“ pak nabízíme i zrakově hendikepovaným v roce 2018 tyto expozice: RUCE MÍSTO OČÍ. Stálá expozice haptických modelů, které prezentují stavebně historický vývoj zámku v pěti vývojových fázích. Expozice je již veřejnosti zpřístupněna v Informačním centru muzea, které se nachází v zámku. Zároveň bychom vás rádi upozornili na autorskou výstavu s haptickou částí sochařského díla Marie Leontovyčové VIDĚNO RUKAMA. Sochařka v průběhu 50.-60. let 20. století vytvořila unikátní soubor drobné plastiky, ve kterém zachytila konkrétní zvířata pražské zoo. Některá originální díla a modely zvířat propůjčila umělkyně k vytvoření vlastní haptické části výstavy, která bude součástí výstavního prostoru Malé výstavní síně od 9. 2. do 20. 5. 2018. Setkání s autorkou je plánováno na 22. března 2018 od 16 hodin. Akademická sochařka Marie Leontovyčová se narodila 17. 3. 1927 v Praze. Vystudovala zde reálné reformní gymnázium a Rotterovu grafickou školu. AVU studovala v letech 1948-1954. Jejími profesory byli Otakar Španiel v oboru medailérství, Jan Lauda v oboru figurální plastika a vynikající znalec umění Václav Vilém Štech. Současně navštěvovala Ukrajinskou akademii v Praze, kde studovala u Jana Kulce malbu, u Konstantina Stachovského animalistiku a keramiku. V průběhu 70. let absolvovala sochařka odborné restaurátorské kurzy na VŠCHT v Praze u Ing. Jiřího Zelingra a až do 90. let restaurovala umělecká díla a venkovní plastiky z kovu a kamene. V průběhu svého života se účastnila řady výstav doma i v zahraničí a získala četná ocenění. Bytostně je sochařka spjata s městem Příbram, kde tvořila od 60. do 90. let se svým manželem, akademickým sochařem a malířem Ivanem Lošákem (14. 2. 1913 Dubriniče, Zakarpatská oblast Ukrajiny – 1990 Příbram), a kde jí byla dána možnost realizovat některá svá osobitá umělecká díla. V 90. letech se stala členkou Asociace umělců medailérů ČR Praha a členkou Výtvarné skupiny Femina, která byla v roce 2004 oceněna prestižní cenou Rudolfa II. udělenou Masarykovou akademií umění. Dílo Marie Leontovyčové je zastoupeno ve sbírkách Pražského hradu, Národního muzea, v Kremnické mincovně, v galeriích ve Lvově, v Londýně a v řadě soukromých sbírek. Dílo autorky zahrnuje figurální plastiku, exotická a běžná zvířata, plakety, dekorovaný porcelán, keramiku a obrazy. V průběhu výstavy Viděno rukama jsou plánovány workshopy pro návštěvníky s názvem „Odlijte si svého slona“ – odlévání ze sádry do silikonových forem. Pro zrakově hendikepované návštěvníky bude také připravena modelovací hlína. Haptické modely zámku v Roztokách stejně tak jako výstava soch Marie Leontovyčové Viděno rukama návštěvníkům ukáže, že umělecká díla mohou objevovat také hmatem. Zároveň jim tak přiblíží i svět nevidomých, kterým je vnímání doteky určeno především. Zbystřit své ostatní smysly a zažít muzeum tak, jak jste ho ještě nezažili, můžete i během Muzejní noci 18. 5. 2018. Daniela Kupsová # K ZAMYŠLENÍ: Ztratili jsme se Nastoupila jsem do tramvaje a posadila se proti staré paní. Někdo se chtěl něco zeptat řidiče, ale ten je uzavřený ve své kukani. Vzpomněla jsem si, jak dříve v tramvaji sedával průvodčí. Mohlo se ho ptát na cestu, přestupy a vůbec jenom s ním mluvit. Stará paní mi něco říkala. Chtělo se jí povídat. Všimli jste si, jak staří lidé navazují hovor? Většinou ale nemají s kým. Mladá maminka vezla v kočárku holčičku. Holčička na maminku mluvila, ale marně, ta ji neslyšela. Ve sluchátkách, jak je teď u mladých lidí zvykem, jí duněla muzika. U lékaře jsem seděla blízko, ale on neměl čas se na mě ani podívat. Sledoval o mně všechno v počítači. Proč by se mě měl vyptávat, jak mi je, když mu všechno o mých neduzích řekne počítač? Z našeho domu vyšel pán. Asi tu bydlí, napadlo mě, ale neznám ho, jako neznám další obyvatele domu. A zase jsem si vzpomněla, jak navečer před naším domem sedávala správcová paní Nováková. Zastavovala jsem se u ní na kus řeči. Pro mě to býval tenkrát pocit bezpečí domova. Dnes nikde v ulicích nenajdete společenství lidí jen tak si povídajících. Za rohem měla obchod s potravinami paní Jirásková. Než jsme nakoupili, ptala se nás, co děti, nemoci, a my jsme věděli, že nás má ráda a že patří do našich životů. V samoobsluhách nenajdeme většinou nikoho, kdo by nám poradil. U pokladny zmatkujeme s nákupním vozíkem, se zbožím na pásu a s mačkáním pinu. Těžko s námi může unavená pokladní promluvit, nemá čas se na nás ani podívat. Doma jsem volala poruchy. Zlobil telefon. Po nekonečně dlouhé době se ozval hlas jako ze záhrobí: „Co pro vás můžu udělat?“ Na tuhle otázku už jsem alergická. Slyším ji při každém volání do všech institucí. „Zmáčkněte jedničku, když…“ radil hlas. „Zmáčkněte dvojku, když… Zmáčkněte křížek, když…“ „Když co“, jsem v rychlosti nezaznamenala. Zkusila jsem mačkat podle pokynu, abych se nakonec dozvěděla, že protože nebylo nic stisknuto, spojení je přerušeno. „Co mám zmáčknout, aby lidi k sobě zase našli cestu?!“ křičela jsem do hluchého telefonu. Vzpomínáte si, jak jsme v dětství sedávali s rodiči po večeři u stolu a povídali? Dnes sedí rodiče u televize, děti většinou taky, nebo spíš u počítače. Ztratili jsme se. Jestli se nenajdeme, bude nám jednou všem těžko a smutno. Ahoj, všichni, co jste se neztratili. (jeden mailový spam) # SPORT: Olympijský festival 2018 Zimní olympijské hry 2018 v jihokorejském Pchjongčchangu jsou v plném proudu. Podpořit olympijskou myšlenku, zafandit českým reprezentantům a vyzkoušet si na vlastní kůži některé olympijské sporty, je až do 25. února opět možné i v Česku. Jako už při dvou posledních olympiádách totiž u nás vyrostly unikátní olympijské parky. Jeden je v Brně a druhý v Ostravě. Víkendové akce se konají ve čtyřech horských střediscích Moravskoslezského kraje. Na to, zda jsou akce svým charakterem vhodné i pro nevidomé a slabozraké návštěvníky jsme se ještě před olympiádou zeptali Martiny Kučerové, manažerky komunikace projektu Olympijský festival 2018 z Českého olympijského výboru. Ta – i vzhledem k předpokládané vysoké návštěvnosti – doporučuje pro účast na aktivitách vidící doprovod. A dodala, že v programu jsou i dva dny zaměřené na prezentaci paralympijských sportů – jak v Brně, tak v Ostravě. „V těchto dnech máme v programu zvukovou střelbu a běh na lyžích poslepu, což by pro nevidomé mohl být zajímavý program,“ upřesnila Martina Kučerová. Připraven je i sledge hokej a krasobruslení pro handicapované. A co si fanoušci mohou vyzkoušet? Přes tři desítky zimních sportů – od hokeje (v Ostravě je připraven veřejný komentovaný trénink extraligového týmu HC Vítkovice Ridera, v Brně se u autogramiády sejdou legendy HC Kometa Brno), curlingu, přes skoky na lyžích na mobilním skokanském můstku, pumptrackovou dráhu, k dispozici je snowpark a ledové cestičky pro bruslaře. Na programu jsou i kurzy krasobruslení, na jejichž konci si budou zájemci moci zabruslit s některou z osobností a také výuka správného mazání lyží. Olympijské parky nabízí zájemcům taktéž možnost vyzkoušet si netradiční sporty jako kiting, ledolezectví, sáně, skialpinismus či sněžnice. Samozřejmostí je možnost zapůjčit si veškeré sportovní vybavení přímo v areálech festivalu. Pro děti ze škol z hostujících měst a regionů je připraven bohatý dopolední program. Detaily najdete na stránkách www.olympic.cz a www.olympijsky- festival.cz a také na www.facebook.com/olympijskytym. Marie Zemanová # Úspěch české myšlenky olympijských parků ve světě Projekt Českého olympijského výboru „Olympijské parky“ září na mezinárodní sportovní scéně – a v únoru 2018 v Brně a v Ostravě probíhá jako Olympijský festival. „Mezinárodní olympijský výbor se inspiroval naším projektem a v jednotlivých evropských zemích ho do života uvádí jako Olympijský festival. Jsme rádi, že už pro hry v Pchjongčchangu je Česká republika jeho součástí,“ řekl Jiří Kejval, předseda Českého olympijského výboru. Olympijský festival by měl proběhnout také ve Francii, Itálii a Slovinsku. Před necelými čtyřmi lety, při příležitosti zimních her v Soči 2014, vyrostl první olympijský park v Praze – na Letné ho navštívilo 400 tisíc lidí. Do Rio-parků, které se v srpnu 2016 při letní olympiádě uskutečnily na Lipně, v Ostravě, Pardubicích a Plzni, přišel milion fanoušků. Tato čísla zaujala sportovní veřejnost, včetně Mezinárodního olympijského výboru, který nyní projekt pod značkou Olympijských festivalů zaštiťuje celosvětově za podpory Asociace národních olympijských výborů. Na valném shromáždění ANOC v Praze proběhla prezentace Olympijských festivalů s cílem rozšiřovat je zejména od olympijských her v Tokiu 2020. „Olympijský park je něco, co chce napodobit každý po celém světě. Přicházíme s novým konceptem, který by projekt měl přenést do světa. Je to nová značka – Olympijský festival,“ řekl tehdy zástupce Mezinárodního olympijského výboru James MacLeod. # Vlakem na Olympijský festival! Nebydlíte ani v Brně, ani v Ostravě, ale přesto byste chtěli navštívit Olympijský festival? O dopravu do obou dějišť se postará oficiální dopravce Olympijského festivalu České dráhy, který během konání festivalu připravil speciální akci. Návštěvníci mohou využít zpáteční jízdenku Vlak+ Olympijský festival, jejímž zakoupením získají slevu 25 %, a jízdenka jim zároveň poslouží jako vstupenka. Akce se vztahuje na dny konání festivalu, tedy od 9. do 25. února, a platí na nákup jízdenek z kterékoli stanice či zastávky v České republice s cílovou stanicí začínající Brno nebo Ostrava. Platnost jízdenky je standardní 24hodinová, tudíž je možné vyrazit tam a zpět ve stejný den, ale případně jeden den tam a druhý den zpět. Cestující mohou využít i předprodeje, jízdenku se slevou Vlak+ je možno zakoupit pouze na libovolné pokladně ČD (nikoli v e-shopu ani v aplikaci MůjVlak) na zvláštní vyžádání pod heslem: Vlak+ na Olympijský festival.