ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 101 Číslo 21 Listopad 2017 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH: ÚVODEM Mluviti stříbro POZVÁNKY Den otevřených dveří Koncert SONS ve Španělském sále STALO SE Poznali jsme slepecké muzeum v Polsku Proběhla sbírka Bílá pastelka ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně LIDÉ KOLEM NÁS Devatero řemesel – Vladimír Dvořák Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Zlín a Olomouc ZORA RADÍ Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 11/2017 Nad zlato – Kudy chodím, tudy spím BUDE VÁS ZAJÍMAT Přišel o oko. Navrhl 3D tisk očních protéz Hmatám město veliké SPORT Černobílé problémy Mezinárodní dáma – pravidla v kostce INZERCE # ÚVODEM: Mluviti stříbro …však to znáte. Ale nejspíš každý již alespoň někdy tuto zásadu porušil a pak se chytal za hlavu – „že já jsem raději nemlčel!“ Už už jsem měl napsaný takový skvělý úvodník, ze kterého moje moudrost přímo čišela. No – dobře. Nebyl až tak od věci, ale jaksi – prostě moc ukecaný. Takže jsem ho právě smazal a budoucnost české i světové literatury se bez něj bude muset obejít. A vám, milé čtenářky a laskaví čtenáři, přeji krásné chvíle se Zorou a bez zbytečných řečí kolem. Václav Senjuk # POZVÁNKY: Den otevřených dveří v Krakovské Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, zapsaný spolek, Obecně prospěšná společnost Tyfloservis a Obecně prospěšná společnost TyfloCentrum Praha si vás dovolují pozvat na DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ DOMU SLUŽEB PRO NEVIDOMÉ, Krakovská 21, Praha 1. Akce se koná ve čtvrtek 9. listopadu 2017 od 9.00 do 17.00 hod. Rádi vás uvítáme v centru poskytujícím specifické služby nevidomým a slabozrakým. Uvidíte speciální učebny, odborná pracoviště i klubové prostory, ve kterých se nevidomí učí dovednostem nezbytným pro jejich plnohodnotný život. Na setkání s Vámi se těší: Mgr. Václav Polášek, prezident SONS ČR, z. s., PhDr. Josef Cerha, ředitel Tyfloservisu, o. p. s., Ing. Jiřina Polášková, ředitelka TyfloCentra Praha, o. p. s. V případě, že plánujete návštěvu SONS ČR jako skupina, prosíme o potvrzení účasti předem, a to do 7. 11. 2017. Kontakt: tel.: 221 462 462, 221 462 111 # Koncert SONS ve Španělském sále SONS ČR, z. s., vás zve na 3. 12. 2017 do Španělského sálu Pražského hradu, od 19.30 hodin. Koncert v provedení umělců se zrakovým postižením pořádá Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, zapsaný spolek, u příležitosti Mezinárodního dne zdravotně postižených a ke 100. výročí založení Lions-Clubu, záštitu převzal prezident České republiky Miloš Zeman a arcibiskup pražský, kardinál Dominik Duka. Účinkují Komorní orchestr Czech Virtuosi řízený dirigentem Ondřejem Vrabcem, na flétnu zahraje Katharine Risdon, na klarinet Milan Arner a na klavír Ráchel Skleničková. Na koncertě zazní předehra k opeře Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta, Franze Danziho Koncertantní symfonie pro flétnu, klarinet a orchestr, op. 41 a Koncert f-moll pro klavír a orchestr, op. 21 Fryderika Chopina. Srdečně zve prezident SONS ČR, z. s. Václav Polášek a vedení z. s. Prosíme o potvrzení rezervace vstupenek u SONS ČR, z. s., Krakovská 21, 110 00 Praha 1, tel.: +420 221 462 454, e-mail: polnarova@sons.cz. Před zahájením koncertu bude předána Cena ministra zdravotnictví za práci ve prospěch zdravotně postižených občanů a Cena ministra zdravotnictví za rozvoj zdravotně sociální péče. # STALO SE: Poznali jsme slepecké muzeum v Polsku Koncem září jsem na pozvání ředitele studia Tyflografiki Mgr. Marieka Jakubowského navštívila Speciální školu a gymnázium v Owiňskách nedaleko Poznaně. Školní muzeum má velmi bohatou kolekci, není to však historická sbírka; vše pochází ze začátku dvacátého století. Je možné zde shlédnout tabulky pro psaní braillským písmem, vyznamenání polských nevidomých funkcionářů, sportovní ocenění, různé pomůcky pro orientaci a samostatný pohyb, reliéfní mapy, pomůcky pro matematiku, geometrii a učebnice tištěné braillským písmem. Zatím je sbírka neuspořádaná, čeká se na příspěvek z Evropské unie na dobudování školního muzea. Předměty má pouze ve dvou poměrně malých místnostech. Sbírku buduje již dvacet pět let. Budova školy je umístěna v bývalém dominikánském klášteře. Letos si připomene padesát let od svého založení. V internátu tamního gymnázia jsme byli i ubytováni. Odpoledne nám kolega ukázal rozsáhlou školní zahradu. Slouží nejen nevidomým žákům, ale i široké veřejnosti. Jsou zde různá zákoutí, nevidomí se však mohou pohybovat zcela volně; díky různým reliéfním povrchům poznají, kde se pohybují. Také ti nejmenší tu najdou své prolézačky a další zajímavosti. Starší žáci mohou v zahradě pěstovat zeleninu, ale i různé bylinky, z nichž se potom učí připravovat jídla. Druhý den nám kolega ukázal kabinety pro výuku prostorové orientace a samostatný pohyb zrakově těžce postižených žáků. Součástí jednoho z nich je i studio, kde vznikají nahrávky různých zvuků z ulice. Žáci se s nimi postupně seznamují a přivykají k nim. A například pro výuku anglického jazyka používají pomůcky srovnatelné s těmi našimi. Náš průvodce má i svoji firmu tyflografiky, v obci Červonak nedaleko Owiňsk. Vyrábí reliéfní mapy, plány, ale i různá zvířata i věci do domácnosti, které si zde objednávají jednak školy, ale i polská vláda. Měli jsme možnost osahat si hmotu připomínající hobru, z níž se na fréze vyřezávají jednotlivé matrice pomůcek a na lisovacím zařízení potom vznikají jejich výlisky do plastu. Spolupráce se slepeckým muzeem v Owiňskách i dalšími institucemi v Polsku se tak opět prohloubila, což přispěje ke vzájemnému obohacení pracovníků oddělení dokumentace slepecké historie Technického muzea v Brně i tamních zařízení. Ředitelce školy i vedoucímu internátu patří náš dík za příjemné ubytování. Eliška Hluší # Proběhla Bílá pastelka Ve středu 11. října proběhla na celém území republiky a vybírala na služby pro nevidomé charitativní sbírka Bílá pastelka. Není jistě třeba ji představovat, jen pár letošních detailů: téměř 3000 dobrovolníků ve všech krajích, všech krajských městech a v řadě dalších obcí za symbolickou cenu 30 Kč „prodávalo“ bílou pastelku. Její nákup pak byl vyjádřením snahy české veřejnosti pomoci spoluobčanům se zrakovým zdravotním postižením. V těchto dnech se vybrané peníze svážejí a počítají. V prvním prosincovém čísle přineseme podrobnější informace a zprávu z Poděkování nejlepším, kde budou představeny výsledky sbírky z krajů a drobnou pozorností a potleskem odměněni ti, kdož se letos o ně zasloužili. # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně Desátý ročník Handicap Rally se konal v neděli 10. září. Akce se zúčastnila i OO Olomouc. Na stanovištích „Chodíme poslepu“ a „Hrajeme si poslepu“ měly soutěžící týmy za úkol se zakrytýma očima absolvovat chůzi s bílou holí kolem překážek na ozvučený cíl, určit hmatem hodnotu mincí, rozpoznat hmatové obrázky a poslepu se podepsat. 20. září se na zámku Bučovice uskutečnily speciální prohlídky pro nevidomé a slabozraké. Zúčastnilo se jich 43 návštěvníků ze čtyř odboček SONS ve Zlínském kraji. Kromě popisného výkladu měli návštěvníci možnost se dotýkat replik štukové výzdoby a také dobových oděvů, nádobí či zbraní. Setkání bylo zakončeno kytarovým vystoupením Petra Hudce. OO v České Třebové navštívili 21. září Rudolf Volejník a Petra Schejbalová. S přítomnými diskutovali v rámci projektu Braňte se o tom, jak nenaletět obchodním praktikám tzv. „šmejdů“. V pátek 22. září vyvrcholila v Praze akce Evropský týden mobility. Ve Štefánikově ulici u smíchovského Švandova divadla měl svůj stánek i SONS ČR, z. s. Rovněž v pátek 22. září podpořila OO Kroměříž svou účastí na Neslýchaně zábavném večeru Poradenské centrum pro sluchově postižené Kroměříž. V průběhu večera byly vyhlášeny výsledky soutěže „Řekni to tichem“ a pokřtěn kalendář na rok 2018. V OO Kroměříž se 4. října uskutečnilo pravidelné klubové setkání, na kterém se zúčastnění seznámili se společenskou hrou Qardo. Byli pozváni na 5. ročník krajského turnaje v Qardu, který se koná v sobotu 18. listopadu ve Zlíně. OO Ostrava uspořádala závěrečné koncerty festivalu DUN 2017 v Moravskoslezském kraji. Trio koncertů Radka Žaluda, Petra Bazaly a Filipa Moravce důstojně naplnilo poslání festivalu a přesvědčilo tak laickou i odbornou veřejnost, že i handicapovaný umělec má co nabídnout. Posluchači v Orlové, Opavě a Ostravě byli svědky nevšedního spojení těchto známých umělců. Členové OO Olomouc se 7. října vydali do Prahy. Konkrétně do Střediska výcviku vodicích psů v Jinonicích na oslavu 20. výročí založení. Zaujala je jak prezentace spolupracujících subjektů, tak představení štěňat a ukázky z výcviku. Více o akcích se dočtete na sons.cz. # LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Vladimír Dvořák Štíhlý, chytrý, muzikální a skromný. Takhle na mne na první (vlastně i na další) pohled zapůsobil mladý muž s culíkem v zátylku a africkým bubnem džembe před sebou. A takhle jsme se seznámili – tedy na kurzu bubnování pořádaném Okamžikem. Vláďo, ty na první pohled vypadáš jako člověk, který má rád příjemnou společnost a lecjaké roztodivné aktivity. Ještě než nám svěříš, jaké máš povolání, prozraď něco o sobě. „Narodil jsem se v roce 1983. Měl jsem od narození vrozenou degenerativní vadu sítnice, a tak jsem chodil do základní školy pro děti se zbytky zraku ve Šporkově ulici v Praze. Později nás přestěhovali do Butovic, kde jsem studoval i na gymnáziu. Absolvoval jsem pár operací, které mému zraku dočasně pomohly, mohl jsem dobře číst i černotisk, jezdit na kole a dělat spoustu aktivit, pokud se tedy neodehrávaly za šera. O prázdninách před nástupem do třetího ročníku jsem markantně pocítil, že vidění dost rychle ubývá. Ve škole mi to šlo, měl jsem do určité doby fotografickou paměť. Jenže najednou to nestačilo, zejména v matematice jsem dělal chyby při zápisu delších zadání. Jak se mi oči zhoršovaly, začal jsem se s větším zájmem učit i Braillovo písmo. Největším trhákem ale pro mě byla informatika, tehdy spíš nástroj poznání než cíl. Kvůli tomu jsem si za jeden z maturitních předmětů vybral výpočetní techniku.“ O jaké profesi jsi uvažoval, když jsi končil gymnázium? „Měli jsme tehdy na škole psychologického poradce, který s námi probíral profesní zaměření. Jenže to byl externista, pořádně nás neznal, tak co mohl radit? Nicméně jsem se přihlásil na dvě vysoké školy – na Filozofickou fakultu UK obor psychologie a na Pedagogickou fakultu UK, obor speciální pedagogika. Byl jsem přijat na obě fakulty, ale nakonec jsem si vybral tu speciální pedagogiku, konkrétně tyflopedii. Vybral jsem si ji víceméně s ohledem na to, že jsem tam měl kamarády, kteří mi o studiu leccos řekli.“ Využíval jsi na vysoké nějakou profesionální podporu pro studenty se specifickými studijními potřebami? „Ano, využíval jsem Centrum pro pomoc a hlavně knihovnu, která už nám digitalizovala potřebné texty. Také jsem získal stipendium od Nadace Charty 77, a svého asistenta, kterého financovala univerzita. Asistent mi načítal zápisy přednášek nebo mi četl nějaké texty. Kromě této pomoci jsem potřeboval už jen počítač s příslušnými aplikacemi pro nevidomé a bílou hůl.“ Když jsi se, víceméně zčistajasna, ocitl v temnošeru, vyhledal jsi nějakou odbornou pomoc pro výuku všelijakých triků pro zlepšení dovedností nebo orientace? „Kolem třiadvaceti let jsem chodil ještě bez hole. Byl to pro mne tvrdý oříšek přijmout bílou hůl jako znamení slepoty. Na mně nebylo vidět, že nevidím, a tak jsem hru na normálně vidoucího hrál, jak nejdéle to šlo. Jenže občas jsem do někoho nebo do něčeho vrazil, a také jsem si uvědomoval, že moje chůze nevypadá asi moc esteticky. Tak jsem si opatřil hůl a vyrazil do ulic. Hodně jsem si pamatoval ze základky a ještě jsem trochu viděl, a tak jsem ani nepotřeboval žádnou pomoc.“ Jak ti pomáhala rodina, když jsi přestal vidět? „To je tak – my už jsme na té „šporkárně“ byli hodně vedeni k samostatnosti, což vlastně pokračovalo i na gymnáziu. Spoustu praktických dovedností, včetně slušné počítačové gramotnosti, jsme získali na střední škole. Když jsem byl ve čtvrtém ročníku gymnázia, hodně jsem chtěl být samostatný, žít autonomní život. Viděl jsem to i u starších spolužáků a líbilo se mi, jak žijí. Naši se odstěhovali z Prahy a já mohl žít ve svém bytě. Finančně jsem to zvládal, měl jsem invalidní důchod a později vysokoškolské stipendium ještě k tomu. Naučil jsem se s holí sám s těmi vědomostmi, co jsem měl z prostorové orientace na základce. Myslím, že se pohybuji docela spolehlivě, i když dnes vidím jen obrysy a světlo,“ prozrazuje na sebe Vláďa. Chtěl jsi být za každou cenu učitelem zrakově postižených dětí? Proč ses jím nestal? „Nevím, jestli jsem chtěl být učitelem, a pokud bych byl, určitě bych chtěl vyučovat informační technologie. Na speciální pedagogiku jsem chtěl jít kvůli tomu, abych se něco dozvěděl o problematice zrakového postižení, ale hlavně proto, abych měl papír o absolvování vysokoškolského studia. To, že jsem tam mohl studovat informatiku, bylo vlastně moje splněné přání. Témata informační technologie a zrakově postižení byla přítomná nejen v mojí diplomce, ale vlastně v různých polohách ve všech mých pracích a přednáškách. Jsem přesvědčen, a zkušenosti to potvrzují, že zrakově postižený se bez vysoké neobejde, když si chce najít slušné zaměstnání.“ Nakonec ses tedy nestal učitelem, ale ajťákem na plný úvazek. Jak se to přihodilo? „Já jsem se těm počítačům věnoval na vysoké s každým rokem intenzivněji. Dokud jsem ještě viděl na obrazovku, učil jsem se, jak se instalují operační systémy, a vlastně všechny struktury, které ten počítač obsahuje. V pátém ročníku jsem měl spoustu času, protože kromě státnic a diplomky jsem všechny zkoušky uzavřel. Doma mě to nebavilo, řekl jsem si, že bych měl něco doopravdy dělat a ne si jen hrát s počítačem. Začal jsem se rozhlížet, kde jsou počítačové firmy, zejména ty, které se zabývají počítači a speciálními elektronickými pomůckami pro zrakově postižené. Rozeslal jsem životopisy a asi za čtrnáct dní přišla odpověď. Pozvali mě na pohovor a hned mě přijali. Já totiž do životopisu uvedl i to, že umím Braillovo písmo a to byla velká devíza. Neměl jsem ale dopsanou diplomku a musel jsem se učit na státnice, tak mě vzali jen na částečný úvazek, že prý aby nebyli příčinou toho, že nedodělám školu. Dokonce tam byla podmínka – kdybych školu nedokončil, další práci mi nenabídnou. Tak jsem po státnicích nastoupil na plný úvazek a už tam pracuju sedm let. Od té doby je mojí náplní technická podpora, instalace, prezentace a programování. Prostě běžné IT práce, které souvisejí s distribucí speciálních pomůcek.“ Máš kromě zajímavého zaměstnání i zajímavého koníčka, historii. Co přesně tě zajímá? „Zaměřuji se na historii Evropy, Euro-Asie, Asie a Severní Ameriky zhruba od 2. světové války do konce osmdesátých let minulého století. Hodně o tom čtu, sleduji dokumenty, jsem členem Paměti národa – taky pro ni běhám, a když to jde, cestuji někam, kde se mohu víc dozvědět.“ Jak bys řešil případnou ztrátu současného zaměstnání? „Víš, mým cílem je za každou cenu pracovat, nikdy bych nechtěl sedět doma. Samozřejmě bych chtěl mít práci, která by mi dávala smysl, a tak bych využil všechny prostředky i své možnosti, abych si takovou práci našel, třeba i ve škole,“ usmívá se Vláďa. Myslíš, že by někdo z okruhu tvých známých s těžkou zrakovou vadou uvítal nějakou agenturní podporu nebo koučink při hledání práce? „Já kolem sebe aktuálně nikoho takového nemám. Myslím ale, že problém při hledání práce může být nedostatečná kvalifikace nebo vzdělání. Proto jsou mi sympatické rekvalifikační kurzy, které financuje Úřad práce. Kdysi i pražské Tyflocentrum poskytovalo koučink lidem, kteří hledali práci, včetně toho, že jim pomohli s životopisem, seznámili s pracovištěm a pomohli mu v začátcích. To ale teď, pokud vím, bohužel neexistuje.“ „Já sám jsem se zúčastnil projektu SONS Sedm statečných. Byl jsem na stáži v České spořitelně a měl jsem si vyzkoušet práci běžného pracovníka. Nezvládal jsem tempo ani vysoké požadavky na týmovou práci, ačkoliv jsem se zabýval počítačovou administrativou, což bych za jiných podmínek zvládal. Po ukončení stáže mi ale žádnou práci nenabídli a zdůvodnili to tím, že mají jiné představy. Chápal jsem to. Šel jsem tam hlavně proto, abych si vyzkoušel, jaká je realita a abych měl nějaké srovnání s prací, kterou dělám. Měl jsem s sebou samozřejmě i svůj počítač s hlasovým výstupem, a jakkoliv jsme se snažili přizpůsobit tomu i jejich interní sítě a systémy, musím říct, že tohle nebylo reálné. Bankovní systémy prostě nejsou pro naše aplikace příznivé.“ „Pokud jde o kolektiv, přijal mě velice dobře, ale co naplat. Byl jsem nejslabší článek řetězu,“ popisuje Vladimír svou zkušenost. Myslíš si, že by zrakově postiženým nezaměstnaným pomohla jakási plošně organizovaná osvěta ve firmách, která by seznámila potenciální zaměstnavatele s možnostmi kvalifikovaných zrakově postižených uchazečů? „Já jsem dost skeptický. Prostředí vidoucích je opravdu náročné, zvláště ve větších firmách. Navíc, lidé, kteří jsou delší dobu doma, nemají pracovní návyky, nechce se jim brzy ráno vstávat, těžko se přizpůsobují tempu i nárokům zaměstnavatele. V současnosti i budoucnosti se budou na trhu práce dobře uplatňovat informační technologie, takže tohle je obor, který bych zrakově postiženým doporučoval. Anebo si udělat živnostenský list a prosadit se na trhu s tím, co umím.“ Rozmlouvala Jaroslava Novotná # Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Zlín a Olomouc Ač se to jeví nepravděpodobné, značná část členů SONS opravdu neví, že v každém kraji, ale i v řadě větších měst, kde jsou oblastní odbočky, bývá i poradce, který dokáže poradit v právních záležitostech stejně jako v oblasti sociální a i v dalších zašmodrchanostech života. Představujeme tedy čtenářům postupně jednotlivé poradce, aby pro vás bylo snazší obracet se na ně přímo, kdykoli je to potřeba. Helena Hradilová – OO Zlín Je mi 56 let. Ve 13 letech se u mne projevila zraková vada. V 15 letech jsem nastoupila do Gymnázia pro zrakově postižené a pomalu jsem se začala seznamovat s problematikou zrakového postižení. Po gymnáziu jsem vystudovala fyzioterapii a poté jsem nastoupila do Dětské léčebny ve Františkových Lázních. Po mateřské dovolené jsem začala pracovat jako fyzioterapeutka a vychovatelka ve škole pro děti s kombinovanými vadami ve Zlíně. Práce s postiženými dětmi se mi zalíbila, proto jsem si doplnila vzdělání dálkovým studiem speciální pedagogiky na Univerzitě Palackého v Olomouci. V roce 1998 se naskytla možnost absolvovat kurz pro sociálně právní poradce SONS, a protože mne tato problematika velmi zajímala, kurzu jsem se zúčastnila a od té doby poskytuji rady zrakově postiženým ze Zlína a okolí. Uživateli této sociální služby jsou často dlouholetí členové naší odbočky, kteří se v problematice dávek pro zrakově postižené více či méně orientují. Potřebují poradit s vyřizováním příspěvku na pomůcku, příspěvku na péči nebo přechodem do starobního důchodu. Častěji se na poradnu obrací v době, kdy dochází ke změnám v zákonech. Přicházejí i noví klienti, u nichž se zrakové postižení projevilo teprve nedávno. Pro ně je důležitý nejen přehled nároku na dávky, ale často potřebují získat všeobecný přehled o životě se zrakovým postižením. Protože dopoledne pracuji ve škole, poradenství poskytuji v odpoledních hodinách (v pondělí a v úterý 14–17 hod, ve čtvrtek 14–18 hod, ostatní dny po domluvě). Doporučuji domluvit si schůzku předem telefonicky na tel. 775 438 132. Volného času mám vzhledem k pracovnímu vytížení poměrně málo. Věnuji se zvukové střelbě – jako aktivní sportovec a také jako vedoucí oddílu. Ráda poslouchám zvukové knihy a těší mě, že se fond zvukové knihovny stále rozrůstá. Helena Hradilová # Marie Kebrdlová – OO Olomouc Bylo, nebylo... dovolte, abych se představila. Pracuji jako sociální pracovnice v olomoucké odbočce SONS (odborné sociálně právní poradenství, aktivizační služby, vedoucí pracoviště). Jsem členkou ČSTPMJ (trénování paměti) a v současné době se zajímám i o reminiscenční terapii. V roli sociálního pracovníka jsem absolvovala celou řadu speciálních školení, mezi jinými také průpravu odborných sociálně právních poradců SONS. Mým původním povoláním je obor zdravotní sestra. Několik let jsem pracovala v pražské nemocnici na Bulovce. Krásný čas mládí. Už jako vdaná mladá maminka jsem se tam chtěla vrátit. Ale ouha – v nejbližších jeslích, kam jsem chtěla dceru umístit, zrovna hledali sestru (asi to mělo být) a já tam nastoupila. Tak začalo moje mnohaleté působení na adrese Šmolíkova, Praha 6. Nejprve krásných 7 let s malými dětmi. A po druhé mateřské, když mezitím jesle zrušili a začali z nich přestavovat (po rozdělení republiky), Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé a slabozraké… Dodnes mám v paměti výběrové přijímací řízení a přípravy na rozjezd Dědiny i první dny jejího fungování. Nebyly pro mne snadné asi jako pro každého, kdo se poprvé setká s nevidomým. Pozor na každé slovo, nadměrná pomoc při činnostech i během výuky. Ale také mnoho školení, kterými jsme všichni zde pracující museli projít. Nejprve nás s problematikou seznámil ještě pan profesor Jesenský, pak náročné školení TS – POSP, poté paní Eva Reinwaldová kurzy sebeobsluhy, později výuka Braillova písma. Byla jsem moc ráda a jsem dodnes vděčna za získané znalosti a dovednosti. Časem kurzy a školení přibývaly a mojí specializací se stala zpočátku výuka sebeobsluhy. Jsem přesvědčena, že lidé s těžkým zrakovým postižením jsou stejní jako ti dobře vidoucí. Mají ale velmi ztížené životní podmínky, mnoho záleží na akceptaci zrakového postižení, na vůli a odhodlání něco dokázat a na prostředí, kde žijí. Po odchodu pracovnice zabývající se zdravotní péčí jsem nastoupila na její místo. Součástí přijímání nových klientů ve středisku je také pohovor o zdravotním stavu, lécích, alergiích, očkování atd. Věnovala jsem se prioritně zdravotním problémům klientů, podle potřeby jsme navštěvovali Centrum zrakových vad v Motole, či jiná odborná pracoviště po Praze. Ale všechna idyla jednou končí. Během těžkého osobního období (smrt otce) a závažných rodinných problémů (rozvod), jsem začala studovat při zaměstnání obor Výchovný pracovník ve speciálním zařízení na UHK. Z finančních důvodů jsem chodila i na různé brigády, v práci sloužila noční a občas i víkendy. Jen stěží jsem měla čas na dospívající dcery. V té době jsem se setkala s pochopením až v daleké Olomouci, kam jsem se také po třech letech přestěhovala a znovu se vdala. Jan Příborský, tehdy ještě ředitel TC Olomouc, byl a je mi stále velkou oporou. I jako předseda naší odbočky nám všem velmi pomáhá. Ale Dědinu mám stále v srdci, spolu se všemi lidičkami a spolupracovníky. Velmi mě potěší, když i zde v Olomouci potkávám její bývalé absolventy. Práce v olomoucké odbočce se mi líbí, je velmi zajímavá, někdy více či méně náročná, jako život každého z nás. Ano život píše romány a část jednoho jste právě dočetli. Přeji vám krásný, sluníčkový den a zdravím všechny, kdo mě znají, vaše Marie Kebrdlová. S čím se můžete na naše poradce obracet: ✦ dotazy k příspěvku na péči či na zvláštní pomůcku (pomohou vám vyřídit žádost a v případě nespokojenosti také odvolání), ✦ dotazy související se zaměstnáváním (pracovní smlouvy na dobu určitou/neurčitou, dohody o provedení práce a pracovní činnosti, výpovědi), ✦ dotazy z oblasti důchodového pojištění (invalidní důchody, starobní důchody, přechod z invalidního do starobního důchodu), ✦ dotazy související s průkazem ZTP a ZTP/P – výhody a povinnosti držitele, pomoc při zařízení průkazu. # ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 11/2017 Úvod článku přinese odpověď na dotaz, který by mohl zajímat zejména aktivní hudebníky, v druhé části budeme informovat o změnách zákona o zaměstnanosti. Toto téma se však ukázalo jako poněkud rozsáhlejší, proto si jeho dokončení necháme až na závěr letošního kalendářního roku. Hraní na klavír a sousedé Dotaz: „Jsem nevidomý učitel hudby a bydlím v panelovém domě. Mám doma pianino, na které občas cvičím. Nedávno mě zastavil soused s tím, že mu moje hraní vadí, co s tím hodlám dělat. Rád bych tedy věděl, jaká platí pro hraní v domě pravidla.“ Na úvod odpovědi na tento dotaz bych chtěl nejdříve zdůraznit, že za nejdůležitější považuji snahu o rozumnou domluvu a toleranci. Ale i z vlastní zkušenosti dobře vím, že o domluvu se vždycky musí snažit nejméně dvě strany a tato podmínka zkrátka občas nebývá splněna, a v takovém případě nezbývá, než se poohlédnout po tom, jaká pravidla stanoví právní předpisy. Nejdříve uveďme obecnou úpravu v občanském zákoníku, která se týká vlastníků sousedních pozemků a dalších nemovitostí. Jde o ustanovení § 1013 odst. 1 platného občanského zákoníku (z. č. 89/2012 Sb.): „Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat.“ Z textu normy plyne, že se toto omezení vlastnického práva týká jen vlastníků, takže by si člověk mohl říci, že pokud bydlí v bytě jako nájemce, pak se ho takovéto omezení netýká. Ale ve skutečnosti je to tak, že toto omezení platí pro pronajímatele, vůči kterému by mohl soused stížnost uplatnit a pronajímatel by se pak snažil zase umravnit svého nájemce prostřednictvím ustanovení nájemní smlouvy a její zákonné úpravy. V případě učitele hudby hrajícího na klavír půjde tedy o imisi hlukovou, která je zakázána tehdy, jde-li o míru nepřiměřenou místním poměrům, navíc musí souseda podstatně omezovat v obvyklém užívání „pozemku“, resp. bytu. Je tedy nabíledni, že pokud kdokoliv bude ve svém bytě hrát na klavír za bílého dne, určitě tím nebude splňovat žádnou ze stanovených podmínek, tedy nepůjde ani o míru nepřiměřenou místním poměrům, natož aby se jednalo o podstatné omezení užívání sousedního bytu. O něco jiného by se jednalo tehdy, pokud by náš učitel s oblibou cvičil byť i Malou noční hudbu v noci. Zde už by se o splnění výše uvedených podmínek jednat mohlo, dokonce by mohlo jít i o přestupek. Konkrétně o přestupek proti veřejnému pořádku dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. zákona o některých přestupcích (z. č. 251/2016 Sb.) „Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že d) poruší noční klid,“ V témž ustanovení v odst. 6 najdeme přesné vymezení toho, co se nočním klidem přesně rozumí: „Dobou nočního klidu se rozumí doba od dvacáté druhé do šesté hodiny. Obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit výjimečné případy, zejména slavnosti nebo obdobné společenské nebo rodinné akce, při nichž je doba nočního klidu vymezena dobou kratší nebo při nichž nemusí být doba nočního klidu dodržována.“ Obec tedy nemůže noční klid prodloužit, jen zkrátit. Jako sankce při spáchání tohoto přestupku je stanovena pokuta až do výše 10 000 Kč. Lze tedy s jistotou říci, že hraje-li někdo na klavír od šesté hodiny ranní až do desáté hodiny večerní, nedopouští se prohřešku proti právním předpisům? V této souvislosti ocituji ustanovení § 1176 občanského zákoníku, které tentokrát dopadá přímo na vlastníky bytových jednotek: „Vznikem vlastnického práva k jednotce vzniká vlastníku jednotky povinnost řídit se pravidly pro správu domu a pro užívání společných částí, pokud byl s těmito pravidly seznámen nebo pokud je měl a mohl znát, jakož i zajistit jejich dodržování osobami, jimž umožnil přístup do domu nebo bytu.“ Takováto pravidla, která mohou omezit počínání uživatele bytové jednotky, bývají obsažena např. ve stanovách společenství, mohou být třeba jejich přílohou s názvem „domovní řád“. Lze si představit, že se vlastníci bytových jednotek v některém domě dohodnou, že hru na klavír považují za natolik omezující činnost pro sousedy, že ji ve stanovách omezí, ač jsem se v praxi s takovým dokumentem nesetkal. Pro příklad možných omezení ocituji domovní řád jednoho nejmenovaného společenství vlastníků jednotek: „Hlučné činnosti v jednotce i jinde v domě lze provádět jen v nezbytně nutném rozsahu, a to pouze v pracovních dnech mezi 8.00 h a 18.00 h. Od 22.00 h každého dne do 6.00 h následujícího dne je v domě noční klid. V době nočního klidu nikdo v domě nevyluzuje nepřiměřený hluk, například hlučnými akcemi, hudebními a jinými nástroji, zpěvem, vysavači, mixéry, pračkami, myčkami apod. ani takový hluk netrpí, a rozhlasové přijímače, televizory a obdobné přístroje se v době nočního klidu přiměřeně ztlumí; o sobotách, nedělích a svátcích to vše platí přiměřeně.“ Jsem přesvědčen, že ani dle tohoto domovního řádu by nemohlo být hraní na klavír vnímáno jako nepřiměřené rušení, pokud by nezasahovalo do doby nočního klidu. Závěrem tedy doporučuji tazateli, aby se pokusil se sousedem rozumně domluvit, nicméně pokud dodržuje nehraní v době nočního klidu a pokud domovní řád konkrétního domu neobsahuje nějaké restriktivní jednoznačné zákazy, domnívám se, že si své počínání v případě eventuálních sousedových právních kroků dokáže obhájit. Změna zákona o zaměstnanosti – první část Od 1. ledna 2018 nabudou účinnosti změny, které přinesla novela provedená zákonem 327/2017 Sb. Tato novela procházela poměrně složitým legislativním procesem, zasáhly do ní obě komory parlamentu, pojďme si ve velmi hrubých rysech popsat to nejzásadnější, co zaměstnance se zdravotním postižením a jejich zaměstnavatele v příštím roce čeká. Volný trh práce Ustanovení § 75, které upravuje „Zřízení pracovního místa pro osobu se zdravotním postižením“ (dále OZP) neobsahuje v zásadě nic nového. Z nadpisu zmizelo slovo „chráněné“, nicméně pracovní místo pro OZP bude i nadále vznikat na základě dohody s úřadem práce, musí být obsazeno osobou se zdravotním postižením tři roky, maximální výše příspěvku zůstává i nadále stejná, jedná se o osmi a dvanáctinásobek průměrné mzdy v národním hospodářství podle toho, zda jde o osoby se zdravotním postižením nebo o osoby s těžším zdravotním postižením, kterými jsou poživatelé důchodu pro invaliditu III. stupně. Maxima jsou vyšší, zřizuje-li zaměstnavatel více než deset takových míst. Průměrná mzda v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí roku 2016, tedy ta, která se užívá pro výpočty v letošním roce, činila 27 000 Kč. Úřad práce může dohodu o zřízení pracovního místa pro OZP uzavřít i s osobou, která se rozhodne vykonávat samostatnou výdělečnou činnost. Příspěvek podle ustanovení § 76 je nyní nadepsán: Příspěvek na úhradu provozních nákladů vynaložených v souvislosti se zaměstnáváním osoby se zdravotním postižením. Jeho parametry zůstávají prakticky totožné, maximální výše činí 48 000 Kč ročně. Chráněný trh práce Za významnější lze označit změnu spočívající v tom, že zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají více než 50 % OZP z celkového počtu svých zaměstnanců, mají možnost uzavřít s Úřadem práce dohodu, na jejímž základě se stanou tzv. uznanými zaměstnavateli na chráněném trhu práce. Takto uznaní zaměstnavatelé pak již nebudou muset uzavírat dohodu na každé nově zřízené pracovní místo, ale budou muset pochopitelně dodržovat v dohodě stanovené povinnosti a některé zákonné parametry. Mezi podmínky, které musel zaměstnavatel v období 12 měsíců přede dnem podání žádosti o uzavření dohody o uznání zaměstnavatele splnit, patří: 1. vyplácel nejméně 80 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, mzdu nebo plat bezhotovostně převodem na účet vedený u peněžního ústavu, nebo poštovní poukázkou, 2. zaměstnával nadpoloviční většinu zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, na pracovištích, která nejsou jejich bydlištěm, 3. neuzavíral se zaměstnanci, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, smlouvy, z nichž by vyplýval závazek těchto zaměstnanců poskytovat zaměstnavateli peněžní prostředky, nebo dohody o srážkách ze mzdy nebo platu v rozporu s dobrými mravy, 4. mu nebyla pravomocně uložena pokuta za správní delikt nebo přestupek na úseku zaměstnanosti nebo inspekce práce. Zřízení chráněného pracovního trhu by mělo pro zaměstnavatele znamenat, kéž by v praxi znamenalo, snížení administrativy související se zaměstnáváním OZP při zachování alespoň dosavadního stupně kontroly efektivity a smysluplnosti takového zaměstnávání. V případě úspěšné žádosti zaměstnavatele by měla být dohoda uzavřena na tři roky, pokud by zaměstnavatel požádal opakovaně, pak již na dobu neurčitou. Na závěr této části dodejme, že dosavadní zaměstnavatelé, kteří v současné době čerpají příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, tedy ti, kteří zaměstnávají více než 50 % OZP z celkového počtu svých zaměstnanců, budou do konce června 2018 považováni za zaměstnavatele, s nimiž byla uzavřena dohoda o uznání zaměstnavatele na chráněném trhu práce. Popis příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce a tzv. náhradní plnění si necháme na příští pokračování této rubriky. Za Sociálně právní poradnu SONS v Praze Luboš Zajíc # Nad zlato – Kudy chodím, tudy spím Takto vyjádřila Štěpánka soubor svých problémů a potíží, kterým se někdy obecně říká „únavový syndrom“. Odborníci o této zdravotní poruše leccos vědí, ale její příčiny spíše odhadují. Příznaky jsou tak variabilní a složité, že málokdo může zběžně a jednoznačně únavový syndrom diagnostikovat a najít účinnou terapii na první pokus. „Od malička mám zrakovou vadu, která mi více nebo méně komplikuje život,“ říká třicetiletá Štěpánka. „Nikdy jsem neměla žádnou průkazku ani nějaké příspěvky, protože jsem docela slušně viděla. Řidičák mi sice nepovolili, ale jinak to šlo. Když se mi narodila dvojčata, která jsem obě kojila skoro do dvou let jejich věku, zdálo se mi, že o něco hůř vidím. Oční doktorka mě uklidňovala, že se to srovná, až dvojčata odstavím. Možná se to trochu zlepšilo, ale i tak jsem musela dostat o dost silnější brýle. Hrozně jsem se těšila do práce, byla jsem předtím docela ambiciózní a ve firmě, kde jsem pracovala, byl před mateřskou reálný služební postup. Představovala jsem si, že se vrátím a budu pokračovat, kde jsem přestala. Nešlo to. K mé práci patřila práce s počítačem, s tabulkami a čísly, hledání na internetu, psaní objednávek, faktur a dodacích listů, zkrátka, nesměla jsem dělat chyby. A já je dělala. Byla jsem neustále ve stresu, zhruba po třech hodinách práce jsem na ten počítač prostě přestávala vidět. Ptala jsem se ve specializované firmě, která prodává aplikace pro zrakově postižené, co pro mě mohou udělat. Vyzkoušela jsem si pár aplikací, ale v podstatě nic nevyhovovalo. Když jsem si tabulku zvětšila, úplně ztratila smysl, nemohla jsem najít její okraje a další věci. Přišly Vánoce, na které jsem se moc těšila, hlavně, že vypadnu z práce, kde už jsem začala být dost nápadná svou pomalostí a nespolehlivostí. O víkendech jsem pekla cukroví, nakupovala dárky, uklízela byt. Byla to příjemná změna, ale ten stres se nezmenšoval, protože mi kvůli zhoršenému vidění všechno dlouho trvalo. A pak mě sklátila tak děsivá viróza, že jsem ty Vánoce v podstatě proležela a prospala. Ještě že máme babičky, které se o všechno postaraly. Nemocná jsem byla do konce ledna. Zkusila jsem jít do práce, ale nebyla jsem schopná udržet oči na počítačové obrazovce. Usínala jsem uprostřed věty, v autobusu mě musel řidič budit, abych nepřejela do další zastávky, která je v našem městě daleko od mého bydliště. Spala jsem o víkendech, spala jsem v práci. Nakonec mi na imunologii řekli, že je to únavový syndrom. Dostávám léky, jsem na dlouhodobé neschopence. Poraďte mi ale – co s tím, když spím, kudy chodím i s těmi drahými léky a velmi šetřící životosprávou? Nikdo mi pořádně nevysvětlil, co mi vlastně je. Nejdřív prý, že je to od očí. Imunolog ale řekl opak, že oči se mi zhoršily kvůli slabé imunitě. Fakt nevím, co si se sebou počít.“ Poradna Ve světě globalizace a konzumní společnosti je málo lidí, kteří se necítí unavení. Práce, jakkoliv ji za nás často vykonávají všelijaké technologie, je zátěží, na jakou je málokterý organizmus schopen reagovat bez únavy. Koncem minulého a začátkem nynějšího století se „únavový syndrom“ stal zaklínadlem všude tam, kde se někdo zhroutil buď pod tlakem psychické zátěže, nebo zkrátka proto, že pracoval nad své fyzické a duševní možnosti. V současné době se s termínem únavový syndrom přece jen trochu šetří, zlepšily se diagnostické metody i účinnost léčby této vážné zdravotní poruchy, která se dostala až do kategorie chronických onemocnění. Jestliže je člověk (a to především ženy) vystaven dlouhodobější zátěži, dostavuje se extrémní únava a třeba i další příznaky vyčerpání, jako např. bolesti hlavy, zad, nenálada až deprese, přílišná spavost nebo naopak nespavost. Nemusí to být pokaždé symptomy únavového syndromu, často stačí vzít si dovolenou, pořádně se vyspat, zabývat se svými oblíbenými aktivitami, zvýšit dávku vitamínů (zejména C a skupiny B), magnézia, a svět se zase zdá přívětivý a srozumitelný. Lidé (a je jich asi 3 % v populaci) trpící chronickým únavovým syndromem však s takovou radou nepochodí. Léčba této nemoci si žádá trpělivost, čas, změnu životního stylu a často i změnu dosavadního povolání. Naše babičky říkávaly „tělíčko si řekne, co potřebuje,“ a přidávaly nám na talíř další hromádku kyselého zelí nebo další borůvkový knedlík zasypaný tvarohem. Nevěděly mnoho o zdravé výživě, a přesto nikomu nechyběly vitamíny, bílkoviny ani energie. Těmto dobám odzvonilo s tzv. vyspělejší civilizací. Tělíčko nám častokrát napovídá úplné nesmysly. Místo kvalitní a jednoduché stravy požíváme potraviny, které by naše babičky hodily slepicím nebo vepříkovi. Když nám rozum naopak říká, vypni, vyspi se, jdi mezi lidi, zaběhej si nebo zaplav, narovnej si záda, nekuř, dej si páteční půst, málokdo poslechne. Pak přijde chřipkové období nebo nadměrný stres, něco se stane v rodině nebo nás vyhodí z práce – a je tady! Co? Prostě únavový syndrom. Ano, únava je jistě námět k zamyšlení, ale nám se nehodí do mlýna. Tak si v lékárně koupíme paralen a hlívu ústřičnou v tabletkách a myslíme si, že jsme se zachránili, a jedeme dál na plný plyn. Jenže přestáváme zvládat úplně normální aktivity – společenský život, sport, sex. Když se přinutíme k obvyklému chování, většinou nás to složí. Následují další virózy, deprese, migrény, bolesti kloubů i svalů. Spíme 15 hodin denně, ale spánek nám žádnou úlevu nepřináší. Naopak, po nějaké době máme paradoxně potíže se spaním. Jestliže obtíže trvají přibližně půl roku, je opravdu na místě přestat si hrát na furianty a navštívit lékaře, který nejspíš označí tento stav za chronický únavový syndrom (odborně benigní myalgická encefalomyelitida). Když lékař vyloučí onemocnění (např. roztroušenou sklerózu nebo onkologický nález), které by mohlo primárně únavu způsobit, je pravděpodobné, že doporučí pacienta do péče imunologického nebo psychiatrického pracoviště. Donedávna se totiž usuzovalo, že toto onemocnění je psychického původu. Může to tak být, nikoliv však jednoznačně. Další teorií je porucha imunitního systému. K tomuto předpokladu vede odborníky zkušenost, že velká část postižených dobře reaguje na antivirotika. Kromě předepsaných léků bývá velkou pomocí i psychoterapie, pokud je pravděpodobnost onemocnění vázána na psychickou dlouhodobou zátěž. Jako podpůrná léčba bývá navrhována, kromě zásadní změny životosprávy, i nabídka relaxačních technik. Doporučuje se i poslouchání hudby, pobyt na zdravém vzduchu, srovnání si vlastní hodnotové orientace včetně zlepšení rodinného klimatu. Okolí nemocného by mělo být dobře informované o tom, že postižený není simulant, ale člověk trpící vážnou nemocí. Jakákoliv pomoc, která nemocnému usnadní život, je nejen vítaným darem, ale především nutným prostředkem psychické i fyzické podpory, kterou nemocný nezbytně potřebuje. PaedDr. Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Přišel o oko. Navrhl 3D tisk očních protéz Šedý zákal doprovázený záněty připravil Ondřeje Vocílku v dětství o zrak v levém oku. Nyní přišel s revolučním řešením na výrobu očních protéz. Zjistil, že je lze rychle a kvalitně vyrábět na 3D tiskárnách, přičemž výsledný produkt je dvojčetem zdravého oka. Ondřej vymyslel postup výroby, když si vyráběl oko sám pro sebe. Byla to součást jeho bakalářské práce na brněnském Vysokém učení technickém. „Každá duhovka je svým zbarvením unikátní. Šlo mi především o to, vytvořit takovou oční náhradu, která bude svým vzhledem co nejvíce připomínat skutečné oko daného pacienta. S prototypem svého oka jsem velmi spokojen,“ řekl budoucí strojní inženýr. První skleněné oční protézy na světě se zrodily v šestnáctém století v Benátkách. Byly velmi tenké a křehké. Sklo se používá k vytváření očních protéz dosud. Kromě toho je využíván také akrylát. Protéza se buď nasazuje do prázdného očního důlku, nebo na nefunkční oko. Nejsložitější je duhovka. Maluje se ručně, a jak říká Vocílka, výsledek záleží jen na šikovnosti malíře. Podle něj je ale možné v budoucnu malíře z výroby zcela vynechat. Rychle a levně Mladík si nejprve na oční klinice vyfotografoval speciální kamerou své zdravé pravé oko. Pak naskenoval do počítače model protézy a v příslušném programu spojil snímek oka se zadní částí. Tisk oka mu pak zabral zhruba 1,5 hodiny. Následně se na protéze za pomoci vyčesané bavlny vytvoří žilkování a povrch se překryje průhledným akrylátem. „3D tisk lze vypracovat tak, aby byl ještě dokonalejší a abychom mohli z celého procesu vynechat ruční výrobu. Chci ještě místo fotopolymeru použít k tisku protézy takzvaný biokompatibilní materiál, který se používá na výrobu zubních protéz. Pak už bude na pořadu dne klinické testování těchto nových protéz a poté případná výroba,“ doplnil Vocílka. Výroba protéz se podle něj může zjednodušit, zrychlit a zlevnit. Nyní stojí umělé oko mezi dvěma až třemi tisícovkami. Student je přesvědčen o tom, že náklady lze snížit až o dvě třetiny. Nové oko poštou až domů? Další výhodou postupu, který navrhl, je to, že model každé z protéz by byl uložen v počítači. Po skončení životnosti umělého oka z 3D tiskárny by si pacient i po letech bez jakýchkoli podrobných vyšetření jen nechal oko vyrobit a poslat domů třeba poštou. Vladimír Klepáč, Právo Zdroj: novinky.cz # Hmatám město veliké 50 x 40 cm nezávislosti pro slabozraké a nevidomé. S tímto sloganem vyšel v létě článek, jehož obsah není pro většinu čtenářů Zory nikterak objevný. I o haptických mapách jsme již psali, navíc na příští rok chystáme malý seriál s retrospektivou toho, co pro komunitu nevidomých dokázalo na počet lidí nepatrné, co do výsledků však významné oddělení Bariéry, fungující již řadu let v SONS. Nicméně následující článek informuje o jednom ze směrů při odstraňování bariér komunitu vidoucích. A tím jim i sděluje, co všechno může být a je pro nevidomého člověka bariérou. Také proto jsme se rozhodli ho přetisknout pro čtenáře Zory. Že se může stát třeba nevhodně umístěná nová lavička, pouliční poutač, restaurační zahrádka či výkop hororem, o tom vědí své lidé se zrakovým postižením. Petr Bradáč z olomouckého TyfloCentra, organizace, která pomáhá nevidomým a slabozrakým, se tyto bariéry snaží odstraňovat. Pro lepší orientaci ve městě pak navíc nechal spolu se svými kolegy vyrobit speciální, tzv. haptické mapy, jež lze přečíst hmatem. „Tyto reliéfní mapy jsou spíše určitým doplňkem pro ty, kdo se pohybují po naučených trasách. Ale i v tomto případě vedou k větší samostatnosti a nezávislosti na druhých,“ říká. Proč vůbec bylo důležité, aby vznikly haptické mapy? Naši klienti, konkrétně lidé tady z Olomouce a okolí, se na nás často obracejí, když mají při pohybu ve městě na frekventovaných místech nějaké potíže. Nečekané překážky, nové stavby, výkopy, letní zahrádky, ale i třeba jen o pár metrů posunutá lavička. To dokáže při naučené trase, kterou má nevidomý nebo slabozraký „zakódovanou“ v hlavě, nadělat pěknou paseku. To pak jednáme s úřady, vlastníky restaurací atd., zda není možné bariéry odstranit. Klienti se na nás ale obracejí také s tím, že se špatně orientují na konkrétních místech, třeba na autobusovém nádraží. Hledají vchod, východ, neorientují se na nástupištích... Takže nás napadlo, že bychom s tím měli něco udělat, a nechali jsme vyrobit tyhle reliéfní haptické mapy. Jakých míst například v Olomouci se mapy týkají? Těch, kde se zrakově postižení vyskytují nejčastěji. Jak jsem říkal, třeba nádraží či centra města, prostě nejvíce frekventovaných dopravních míst, úřadů apod. V čem jsou vaše mapy jiné proti těm normálním? Určitě si je nesložíte a nestrčíte do kapsy. Liší se velikostí a také materiálem, jsou totiž z plastu. Jsou to desky asi padesát na čtyřicet centimetrů, na kterých jsou barevně pro slabozraké a hmatově pro nevidomé označeny chodníky, silnice, přechody, tramvajové zastávky, nádraží. Na mapě najdou, kde je most, řeka a kde už by šli po trávníku. Zároveň zjistí, co kde stojí za budovy. Tohle najdou na mapě. Ale kde najdou tu mapu? V našich kancelářích, slouží hlavně k naučení se orientaci v konkrétní lokalitě a také k výuce prostorové orientace; člověk získá hmatovým prohlížením plánku lepší představu zobrazovaného prostoru včetně různých souvislostí, třeba jak jsou od sebe vzdáleny objekty, jaká je velikost nádraží, jak daleko je tramvajová zastávka. Jak se v haptické mapě člověk se zrakovým problémem vyzná? Jak už jsem říkal, každý prvek je jednak barevný, třeba cesty hnědé, budovy žluté, jednak hmatově rozpoznatelný, například vodu lze určit podle vlnek, trávníky jsou vroubkované, chodníky hladké, přechody, to jsou takové jakoby hmatníky... Důležité orientační body, jako třeba radnice, lékárna, nemocnice, historické budovy a také ulice, tak ty jsou pak s popiskami v Braillově písmu. Kolik map bylo prozatím vyrobeno? Přes dvacet, každý kus je vlastně originál. Může se to zdát málo, ale cena jedné je okolo šesti tisíc korun, a také výrobní doba včetně zmapování dané lokality není úplně krátká, okolo čtyř měsíců. Při jejím vytváření je nutné dbát na to, aby tam byly všechny prvky, podle kterých si nevidomý dokáže představit, jak to místo vypadá, a zároveň aby tam těch prvků nebylo moc, aby nebyla přehlcená a člověk se v ní vyznal. Zabýváte se začleňováním lidí se zrakovým postižením do společnosti a odstraňováním bariér. Jak je začleňují haptické mapy? Jak jsem říkal, tyhle mapy jsou spíše takovým doplňkem. Nicméně specifickou formou určitě přispívají k větší samostatnosti, k nezávislosti. A co se týče bariér, odstraňování těch fyzických je určitě důležité, ovšem mnohem důležitější je boření bariér ve společnosti. A jak je bořit? Třeba když tihle lidé dostanou šanci uplatnit se v nějaké smysluplné práci. Albína Mrázová Autorka je spolupracovnicí Respektu, v současnosti studuje žurnalistiku v Dánsku. # SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha číslo 11 Juříček Stanislav (Vsetín), originál Bílý: Kh8, Dd7, Vd3, Se4, Sg1, Jd5, Jf3, Pd2 (8) Černý: Kc4, Sa4, Sb4, Pa5, c6, e5, f6 (7) Mat 2. tahem (C+) Dnes tu máme opět jednodušší úkol. Je strategického typu, takže do skladební soutěže se v dnešní době už nehodí, ale pro naši rubriku je docela vhodný a mám za to, že na tuto dvojtažku přijdete poměrně rychle. Ačkoliv, kdo ví? Z pozice, kde má bílý velkou materiální převahu je vidět, že černý nesmí 1. - cxd5 2. Dxd5 mat ani 1. - c5 2. Je3 mat ani 1. - Sb5 2. Jb6 mat, tím vám ale mnoho nepomohu. Určitou nápovědou by snad mohlo být, že na 1. - Kb5 není připraven žádný mat a pak také to, že na svůdnost 1. Je3 Kb5? 2. Dxc6 mat jde 1. - Kc5! a pole c6 je kryto. Úvodník je tedy samozřejmě jiný, a pokud ho najdete, rozevře se před vámi paleta sedmi obran s motivy uvolnění, případně blokády polí. Řešení úlohy číslo 9 ze září 2017 (Juříček): Jedinou svůdnost 1. Sd3? vyvracelo jednoduché 1. - Jxd3!. Jak bylo z výkladu patrné, o věž jste se starat nemuseli a jistě našli pěkný úvodník 1. Jc6! [2. Jd4 mat] s třemi hezkými variantami - v první 1. - Jxe6 2. Jxe7 mat se objevuje blokáda pole e6, v další 1. - Jxc6/c2 2. De4 mat je využita vazba čPd5 a v poslední 1. - Kxe6 2. Jd4 mat matující jezdec odkrývá pole d7 dámě a sám odebírá pole f5. Další dvě byly doplňkové: 1. - Sa7/e5 2. V(x)e5 mat a 1. - Vh3 2. Sxh3 mat. Další body za správné řešení v celoroční soutěži zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Ondreji Čaneckému z Doks, Miloši Černému z Brna, Josefu Lachmanovi z Mladé Boleslavi, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Františku Skoumalovi z Bludova, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. Blahopřejeme! Zapojí se do celoroční šachové soutěže další řešitelé? Svá řešení zasílejte do redakce do jednoho měsíce poté, kdy byla úloha zveřejněna. A ještě oprava úlohy č. 10 z října 2017: Loyd Samuel (USA) Bílý: Kh1, Dc4, Jf8, Pf7 (4) Černý: Kh8, Sa1,Pg4,g7,h7 (5) Mat 3. tahem (C+) # MEZINÁRODNÍ DÁMA V minulém vydání ZORY jsme psali o mezinárodní dámě. Dozvěděli jste se o jejím pravděpodobném vzniku i o vývoji do dnešní podoby. Dnes přinášíme slíbená pravidla a pár dalších informací. Zatímco pravidla šachu jsou sjednocená a ve světě se hraje jejich jediná živá varianta, u hry v dámu je tomu jinak. Cesta k unifikaci však byla nastoupena a směřuje k tzv. mezinárodní dámě (v anglosaském světě nazývané „draughts 10x10“), jejíž hráči jsou sdruženi v celosvětové organizaci a která je díky tomu rozšířena na celé planetě. Mezinárodní dáma má podobně jako šachy podrobně rozpracovanou teorii hry a v mnoha zemích jsou vydávány odborné publikace a časopisy. Pravidla Rozdílnosti v pravidlech mezinárodní a české dámy jsou pouze čtyři, zato ale podstatné. Prvním je hrací materiál. Mezinárodní dáma se hraje na šachovnici o 100 polích s číselnou notací, při níž se číslují jen černá hrací pole od čísla 1 do čísla 50, a to v řadách odleva doprava počínaje horní řadou. Kamenů je dvacet na každé straně a stojí v základním postavení ve čtyřech řadách. Obdobná jako v české dámě je i většina terminologie. Hlavní diagonálou je linie 46–5, druhými diagonálami linie 6 až 50 a 1 až 45. Druhá zásadní odlišnost spočívá v chodu kamene. V mezinárodní dámě totiž kámen skáče i dozadu. Shodná jsou pravidla o povinnosti braní i o povinnosti hrát figurou, které se hráč dotkne, pokud svého soupeře předem neupozorní slovem „opravuji“. V mezinárodních turnajích se stejně jako v šachu používá francouzský termín „j' adoube“ (čti žadub). Skákání se týká i třetí rozdílnost, která spočívá v tom, že v mezinárodní dámě neplatí pravidlo o přednosti dámy, nýbrž tzv. pravidlo většiny. Podle něho hráč musí provést skok tou figurou, která sebere větší počet figur soupeře. V případě rovnosti maximálního počtu braných figur je možno vybrat si libovolné skákání. Když má například bílý (pozice 16) tři možnosti skoku: Může vzít kamenem jeden soupeřův kámen, stejným kamenem dva kameny a dámu (tři figury) 16x29 anebo dámou dvě figury 4x48. Podle pravidla většiny je povinný skok 16x29. Čtvrtou odlišností je právo tzv. korunovace. Jde o to, že v situaci, kdy má hráč osamocenou dámu proti dámě a dvěma kamenům nebo proti dvěma dámám a kameni a je na tahu, smí změnit (korunovat) soupeřovy kameny na dámy. Díky tomuto pravidlu může slabší strana rychleji dosáhnout remízy. Pravidla Světové federace dámy neobsahují výslovná ustanovení o časovém limitu. Před příchodem elektronických časových hodin měl při oficiálních turnajích zpravidla každý hráč dvě hodiny na prvních padesát tahů a hodinu na každých dalších 25 tahů. Po šesti hodinách se hra přerušovala, což neplatilo pro partie posledního kola, protože je není kdy dohrávat. V současnosti je obvyklý časový limit 1 hodina a dvacet minut na celou partii pro každého hráče s přidaným časem jedné minuty za každý tah. To znamená, že na elektronických šachových hodinách po zahrání tahu automaticky naskočí minuta navíc. V turnajích, jejichž pořadatelem není FMJD nebo EDC, si pořadatelé mohou určit i jiný časový limit, odlišnosti bývají ale naprosto minimální, např. někdy se namísto jedné minuty přidává jen třicet vteřin. Zahájení Partii lze zahájit jedním z devíti tahů. Všechny jsou možné a hrají se, i když některé více a jiné méně. Žádný není lepší ani horší, než ty ostatní. S druhým a dalšími tahy je to ale už jinak. Nejen že druhým tahem lze prohrát partii, ale především jde o to, že chybným rozehráním zahájení nabízíte soupeři výhodu, kterou se pak už nemusí podařit vyrovnat. Znalost teorie zahájení je proto základ, bez něhož se dobrý hráč neobejde. Zahájení spočívá v rozehrávání kamenů ze základního postavení. Je to přibližně prvních deset až patnáct tahů. Názvy jednotlivých typů zahájení jsou spojeny s prvním tahem bílého. Podle odpovědi černého se pak partie vyvíjí jako určitý systém s řadou různých variant a subvariant. Teorie zahájení je v soutěžní dámě podrobně rozpracována, což ovšem neznamená, že se neustále nevyvíjí. Se zahájeními je tomu navíc podobně jako s dámskou módou. Některé varianty zůstanou v oblibě déle, jiné nosí jednu sezonu každý, ale pak rychle zmizí, aby se zcela bez logiky vrátily po desetiletích. Jednotlivá zahájení jsou často pojmenována podle významných hráčů, kteří určitý typ zahájení používali či rozpracovali. To, že zahajuje bílý, pro něho neznamená výhodu, jako např. v šachu. Mnozí hráči mají naopak spíše v oblibě hru s černými, poněvadž zde svým prvním tahem volí systém a mají tak více šancí určit charakter hry. Koncovky Do závěrečné fáze – koncovky, vstupuje partie ve chvíli, kdy soupeřům zůstává posledních šest až sedm kamenů. Jejich malý počet může vést k iluzi menší složitosti pozice a tudíž menší náročnosti hry. Je tomu ale právě naopak. Žádná fáze partie nevyžaduje takového soustředění a tak přesného propočtu, jako koncovka. Každý tah je třeba vážit na lékárnických vahách, zvažovat všechny možnosti obou stran, daleko dopředu počítat tempa. Chybu v zahájení či ve střední hře, není-li fatální, bude možno ještě v průběhu hry napravit. V koncovce utkání vrcholí, rozhoduje se o výsledku. Kdo udělá chybu v koncovce, a může stačit i malá nepřesnost, ztrácí vše. Chyba v koncovce je chyba poslední. Značnou roli mohou v závěru partie hrát i vnější vlivy, zejména únava a v soutěžních partiích také čas. Přesněji časová tíseň, kdy jednomu či oběma hráčům zbývají na mnoho tahů už jen vteřiny. Zde už nelze mnoho vymyslet a kromě štěstí a pevnosti nervů rozhoduje znalost teorie. Dáma a dámy Zatímco muži a chlapci mají na ženské a dívčí turnaje přístup pouze jako diváci a občas jsou trpěni jako rozhodčí, v opačném gardu žádné překážky nejsou. Ženy se tak běžně zúčastňují nejen otevřených (open) turnajů, ale i mužských mistrovství jednotlivců i zemí, mistrovství Evropy i mistrovství světa. A nejsou tam jen pro ozdobu, byť i mnohé dámistky jsou opravdu fešandy. Naštěstí bývají v poslední době tato mistrovství pořádána souběžně v obou kategoriích, což nás muže zatím zachránilo před pohromou v podobě ženy jako absolutního mistra světa. V dámě není podstatnějšího rozdílu v úrovni hry mužů a žen. Její nejlepší hráčky se umisťují v popředí tabulek velkých turnajů a ty opravdu špičkové, např. úřadující mistryně světa Zoja Golubeva z Lotyšska, jsou zcela rovnocennými soupeři v absolutní světové extratřídě mužů. Vybráno z příručky Mezinárodní dámy České federace dámy (ČFD). # INZERCE Prodám zánovní, cca 10x použitou čtečku Optelec Clear Reader + Basic. Byla pořízena za 67 500 Kč bez státního příspěvku. Je v originálním balení, jako nová. Cena k jednání 8000 Kč. Dohoda 100% jistá. Kontakt: Radana Horníková, Čelákovice, tel.: 606 626018, mail: radanahornikova@seznam.cz. Jsem čtyřiašedesátiletý, prakticky nevidomý, v domácnosti soběstačný muž z Prahy 9 a hledám milou ženu k dopisování, případně k osobnímu setkávání, vycházkám do divadla a do přírody. Mými koníčky jsou četba a zahrádka. Telefon: 731 729 682.