ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 101 Číslo 20 Říjen 2017 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. Obsah ÚVODEM Dáváte rádi dárky? STALO SE Lepší přístup ke službám pro handicapované Alternativní Nobelovy ceny mají své držitele ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně Vzpomínka na Güntera Rybku LIDÉ KOLEM NÁS Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Opava Markus Kirschner: Poslepu pozná padesát praček ZORA RADÍ Při čekání na vlak zabavte děti, odpočívejte i pracujte KULTURA Mezinárodní úspěch laureáta Literární soutěže ZORY Konec zlatých časů aneb Kouknu a vidím BUDE VÁS ZAJÍMAT „Body záchrany“ v pražských lesích Vzdělávací portál Pélion Vláda psychopatů nad úzkostnými neurotiky SPORT Mezinárodní dáma INZERCE # ÚVODEM: Dáváte rádi dárky? Rádi obdarováváte? Jistěže ano, většina lidí to tak má. Moje paní například když jede za dcerou – jen občas, přece jen Drážďany jsou z ruky – pokaždé musí koupit čokoládu značky Gejša. Marné je nabízet, že jiné jsou lepší – „Kačenka ji má ráda,“ a přes to vlak nejede. A čím víc těch dárků je, tím lépe, a nejlépe když jsou to alespoň trochu věci (spolu)vytvořené. Třeba skvělé hrušky z naší stoleté hrušně nebo modré hrozny z révy stejně letité, která ty svoje plody hřeje nejen sluncem, ale i – opřena o rovněž stoletou kamennou stodolu – teplem nataženým do kamenného zdiva. Ale proč se vytahovat, snad každý má „ty svoje“ typické dárky a tak nějak souzní se starobylou indickou poučkou, že za dar neděkuje obdarovaný, nýbrž dárce. Za to, že mohl darovat, což je někdy – zamyslete se nad tím – to největší štěstí. Tak i my tentokrát děkujeme, že vám, našim čtenářům, jako hezký podzimní dárek můžeme přinést zprávu, že náš občasný spolupracovník Milan Linhart získal zvláštní cenu poroty za literární dílo. Za které, jak a v jaké soutěži, to už si přečtete v rubrice KULTURA, stejně jako celé oceněné dílko. A samozřejmě mnohem více. Příjemné počtení. Václav Senjuk a redakce ZORA # STALO SE: Lepší přístup ke službám pro handicapované Zdravotně postižení, kterých je nyní v Evropské unii přes 80 milionů, by měli mít během několika let lepší přístup k více službám a výrobkům. Europoslanci 14. září ve Štrasburku schválili návrh, podle něhož by měli výrobci a poskytovatelé služeb zajistit, aby například chytré mobily, počítačové programy nebo audiovizuální či bankovní služby byly přístupné i lidem s handicapem. „Je tam třeba obsaženo pravidlo, že by určité služby měly být dostupné alespoň dvěma smysly,“ řekl europoslanec Jiří Pospíšil. Takže například pro nevidomé by nově měly být ozvučené bankomaty či služby přes internet. Přístupnější by měly být i PC programy, elektronické knihy, automaty na jízdenky, dopravní služby nebo audiovizuální vysílání. Debaty v plénu se mimo jiné aktivně účastnila řecká europoslankyně Kostadinka Kunevová, která je sama nevidomá. Ta z vlastní zkušenosti komentovala možná úskalí. „K čemu budou přístupné bankomaty, když bude nepřístupné okolí?“ O nové směrnici, která bude právně závazná, nyní budou jednat zástupci EP, Evropské komise a Rady ministrů. Pak ji musejí schválit členské země, které ji poté konkrétně zapracují do své legislativy. Odhaduje se, že do roku 2020 bude určitým stupněm zdravotního postižení trpět až 120 milionů Evropanů. Zdroj: zdravotnickydenik.cz, ČTK # Alternativní Nobelovy ceny mají své držitele Ocenění dostala například slepá etiopská právnička Jetneberš Nigussieová, která se vyznamenala bojem proti diskriminaci postižených lidí v rozvojových zemích. Další laureátkou je novinářka Chadídža Ismailová, která píše články odkrývající korupci v nejvyšších kruzích v Ázerbájdžánu. Oceněný indický právník Colin Gonsalves zase zastupuje 6000 rohingských uprchlíků, kterým hrozí deportace zpět do Barmy. Alternativní Nobelovy ceny jsou někdy vnímány jako kritika tradičních Nobelových cen. Čestné ocenění převzal i americký právník Robert Bilott, který zastupuje oběti chemického znečištění zdrojů pitné vody. Informovala o tom agentura AP. Ocenění laureáti byli vyhlášeni v úterý ve Stockholmu. Etiopanka, Ázerbájdžánka a Ind si mezi sebe rozdělí částku tři miliony švédských korun (8,19 milionu Kč), kterou je cena dotována. Zdroj: aktualne.cz # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně Konec srpna byl ve znamení výletů a exkurzí. Členové OO SONS Kroměříž se například vypravili do tamní čokoládovny a pivovaru Černý Orel. Ještě před tím se vydali do Chropyně, kde pro ně pracovníci Muzea Kroměřížska připravili prohlídku zámku. V Olomouci tamní členové absolvovali zajímavou plavbu historickým centrem po řece Moravě tzv. Ololodí Kordulka. Naskytl se jim tak jedinečný pohled na město z vodní hladiny. V polovině září se kroměřížští členové SONS sešli se svými přáteli z Kyjova a společně absolvovali prohlídku arcibiskupského zámku v Kroměříži. V září se uskutečnila v Jičíně (v rámci festivalu Jičín – město pohádky) prezentace kompenzačních pomůcek pro nevidomé a slabozraké. Zájemci si mohli např. vyzkoušet chůzi s bílou holí nebo psaní na slepeckém stroji. V pátek 22. září vyvrcholila v Praze akce Evropský týden mobility. Ve Štefánikově ulici u smíchovského Švandova divadla měl svůj stánek i SONS ČR, z. s. Více o akcích se dočtete na sons.cz. # Vzpomínka na Güntera Rybku V sobotu 24. června, ve věku 79 let, zesnul tiše, tak jako žil, Günter Rybka, významný funkcionář slepeckého hnutí z Opavy. Narodil se 18. března 1938 v Kravařích a spoluzakládal specifickou základní organizaci Svazu československých invalidů, která v Opavě vznikla v roce 1962. Prvořadým úkolem této organizace bylo vrátit později osleplým jejich sebedůvěru. Lidé, kteří ztratili zrak, se totiž stávali analfabety, i kdyby předtím získali jakékoli vzdělání. Günter Rybka v roce 1963 absolvoval u Josefa Šedivého ze Šumperka kurz pro nevidomé telefonisty a od tohoto roku až do odchodu do starobního důchodu pracoval jako telefonista na ústředně v Moravskoslezské armaturce v Dolním Benešově. Mnoho let byl předsedou základní organizace zrakově postižených Svazu invalidů. Také byl členem okresní a krajské organizace Svazu invalidů a posléze členem okresní rady České unie nevidomých a slabozrakých. Günter Rybka byl člověkem velkých lidských kvalit. Svou skromností, důsledností, optimismem, vstřícností k řešení problémů druhých se stal příkladem, jak aktivně žít i s handicapem. Čest jeho památce. OO SONS Opava # LIDÉ KOLEM NÁS: Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Opava Ač se to jeví nepravděpodobné, značná část členů SONS opravdu neví, že v každém kraji, ale i v řadě větších měst, kde jsou oblastní odbočky, bývá i poradce, který dokáže poradit v právních záležitostech stejně jako v oblasti sociální a i v dalších zašmodrchanostech života. Představujeme tedy čtenářům postupně jednotlivé poradce, aby pro vás bylo snazší obracet se na ně přímo, kdykoli je to potřeba. OO OPAVA Jmenuji se Iveta Čiháčková. Narodila jsem se v srpnu 1973 na severu Moravy, v malebném městě Opava. Zde jsem také prožila společně s rodiči a bratrem dětství. Už v období prvního roku života si maminka všimla, že můj zrak není úplně v pořádku, všechny předměty jsem si dávala hodně blízko k očím. Oční lékařka zjistila vrozenou oční vadu, v šesti letech rodičům doporučila, abych začala navštěvovat Základní školu pro slabozraké a vadně mluvící v Opavě. Tady jsem se setkala s dětmi, které měly stejné postižení jako já, nebyly mezi námi rozdíly, výuka ve škole byla přizpůsobena zrakovému postižení, ve třídách bylo maximálně dvanáct dětí. Učila jsem se výborně, měla jsem dobrou paměť, často jsem pomáhala s učením a úkoly slabším spolužákům. Po ukončení základní školy jsem nastoupila na Gymnázium pro zrakově postižené do Prahy. Byla to pro mě velká změna, najednou jsem se ocitla daleko od rodiny, ve velkoměstě, na internátě. Naštěstí jsem měla štěstí na dobré vychovatelky a skvělé spolužáky. S děvčaty ze třídy a internátu se dokonce setkáváme dodnes, zůstaly jsme skvělé kamarádky, stýkají se naše rodiny, jezdíme na společné dovolené, naše děti jsou též kamarádi. Po maturitě na gymnáziu jsem chtěla pokračovat ve studiu na vysoké škole. Vzhledem ke zrakovému omezení a době, kdy jsem ukončila studium na střední škole, byl výběr vhodné vysoké školy podstatně omezen. Chtěla jsem se stát lékařkou nebo učitelkou. Lékařská fakulta nepřipadala vůbec v úvahu, nakonec jsem si podala přihlášku na Pedagogickou fakultu na obor Speciální pedagogika. Tento obor jsem si vybrala, protože jsem byla celý život v kontaktu s postiženými dětmi a tudíž bylo pochopitelné, že jsem chtěla pracovat právě s nimi. Na vysněný obor jsem se bohužel opakovaně nedostala. Našla jsem si práci v Praze, za nějaký čas jsem se ale vrátila do rodné Opavy, vdala jsem se a porodila dva syny, kterým jsem se poměrně dlouho věnovala. Navíc jsem se ještě starala o nemohoucí babičku, zde se objevily první poznatky, jak komunikovat se starými lidmi, které se mi hodí při mé dnešní práci. Když nastoupili kluci do školy, pracovala jsem ve Zdravotnických potřebách a poté jsem nastoupila do Probační a mediační služby ČR, na středisko v Opavě. Organizace spadá pod Ministerstvo spravedlnosti a její činnost je zaměřena převážně na sociální práci s pachateli trestných činů, jež soud odsoudil a uložil jim alternativní tresty. Práce v PMS ČR mě velmi bavila, byla zajímavá a pestrá. Uvědomila jsem si, že by bylo dobré dodělat si vysokoškolské vzdělání, což by mi umožnilo i profesní posun. Slezskou univerzitu v Opavě, obor Sociální patologie a prevence, jsem studovala dálkově při zaměstnání. Bylo to poměrně náročné, skloubit práci, studium a rodinu nebylo vždy jednoduché. To, že jsem dokázala studium ukončit, mě velmi povzbudilo a při závěrečné promoci jsem si uvědomila, že by bylo dobré dodělat studium magisterské. Nyní tedy ještě studuji dálkově při zaměstnání na Ostravské univerzitě v Ostravě, obor Sociální pedagogika – prevence a resocializace. Z PMS ČR jsem musela nakonec bohužel odejít. Důvod byl prostý, nemohu řídit motorové vozidlo, což bylo později v podmínkách pro zaměstnání v této organizaci. Začala jsem si hledat nové místo, nechtěla jsem zůstat doma jen na invalidním důchodu. Až tehdy jsem si poprvé výrazněji uvědomila, že mám omezení, které mě docela svazuje. Přestože jsem měla vysokoškolské vzdělání, často jsem se setkala s tím, že jedna z podmínek na přijetí do zaměstnání byla vlastnit řidičský průkaz. Nakonec jsem narazila na inzerát v novinách, kde byla zveřejněna nabídka na místo sociálního pracovníka ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých ČR, Oblastní odbočce Opava. Organizaci jsem trochu znala, někteří z mých kamarádů pracují na ústředí v Praze. Přihlásila jsem se do výběrového řízení a v prosinci 2014 nastoupila jako sociální pracovnice. Práce bylo poměrně hodně, postupně jsem se vše naučila a myslím, že jsem se docela rychle zapracovala. Když pak v polovině ledna 2015 odešla kolegyně a dlouholetá zaměstnankyně do jiného zaměstnání a já zůstala na OO sama, prožívala jsem někdy krušné chvíle. Často jsem slyšela: „za Helenky bylo tohle a teď je to takto“. Nakonec se vše srovnalo a dnes mohu konstatovat, že svou práci zvládám skvěle. Jako vedoucí oblastní odbočky mám ve svém malém týmu další tři spolupracovníky, kteří mi při mé práci pomáhají. Práce se zrakově postiženými lidmi mě velmi naplňuje, vidím, že má smysl. Díky svému postižení se také dokážu lépe vcítit do toho, jak se klient cítí. Lidé se přicházejí zeptat na různé informace, které jim ráda poskytnu. Jsem šťastná, když vím, že za mnou přišel člověk, který se cítí zoufale, protože si neví rady a odchází s pocitem, že to nějak zvládne, že mu moje rady pomohly a někam ho nasměrovaly. Vzpomínám si na pána, kterého připravil těžký úraz o zrak na obou očích, bylo mu čtyřicet let a byl opravdu zoufalý. Přišel v doprovodu manželky a oba byli velmi nešťastní, vůbec si nevěděli rady. Postupně jsem je seznámila s tím, kam se mají obrátit, co všechno si mohou vyřídit, na jaké dávky mají nárok, jaké pomůcky mohou pánovi pomoci v jeho náhle nelehké situaci, aby byl jeho „nový“ život co nejjednodušší. Samozřejmě, že v takovém případě je vše otázka času, ale když odcházeli s pocitem, že to snad půjde zvládnout, bylo znát, že tomu opravdu věří. Nejčastěji k nám na OO přicházejí senioři, často jsou to lidé osamělí, přišli o životního partnera, děti a vnoučata žijí jinde a nemohou se o ně postarat, k tomu se přidá zhoršení či ztráta zraku a na světě je velké zoufalství a nechuť k životu. Pak je krásné vidět, když se tito lidé zapojí do některé z našich aktivit, zúčastní se například rekondičního pobytu a ožijí, ze smutného a zlomeného člověka se stane spokojený a šťastný človíček. V této chvíli vidíme, že naše práce má smysl, a že opravdu pomáháme. A prosté slůvko DĚKUJI je často víc než nevelké finanční ohodnocení. Iveta Čiháčková S čím se můžete na naše poradce obracet: ✦ dotazy k příspěvku na péči či na zvláštní pomůcku (pomohou vám vyřídit žádost a v případě nespokojenosti také odvolání), ✦ dotazy související se zaměstnáváním (pracovní smlouvy na dobu určitou/neurčitou, dohody o provedení práce a pracovní činnosti, výpovědi), ✦ dotazy z oblasti důchodového pojištění (invalidní důchody, starobní důchody, přechod z invalidního do starobního důchodu), ✦ dotazy související s průkazem ZTP a ZTP/P – výhody a povinnosti držitele, pomoc při zařízení průkazu. # Markus Kirschner: Poslepu pozná padesát praček Již od nejútlejšího dětství se Markus Kirschner, prodavač v oddělení s bílou elektronikou obchodního řetězce MediaMarkt v pobočce na vídeňské Landstraße, věnuje pračkám. V době, kdy si jeho vrstevníci stavěli z lega, hráli si s autíčky nebo se svými domácími mazlíčky, byla jeho nejoblíbenější hračkou pračka jeho rodičů. Kirschner se narodil nevidomý. „Vyrůstal jsem s Gorenjí,“ vypráví. „Pračka mých rodičů mě od malička fascinovala.“ Celé hodiny vysedával Kirschner jako uhranutý před tímto zajímavým domácím spotřebičem. Byla to v podstatě láska na první pohled. „Měnící se zvuky, přechod od pracího programu k programu máchání a jako akustický vrchol ždímání, které mi připadalo nesmírně vzrušující.“ Když pak později dosloužila pračka někoho ze známých, rozebral ji a opět dal dohromady. Z telefonisty odborníkem na pračky Ve školním roce 2013/14 se Kirschner vyučil v oboru telekomunikace a získal kvalifikaci telefonisty. V callcentru se začal brzy nudit a ani věčné sezení nebylo podle jeho gusta. „Jeho přání prodávat pračky bylo stále větší,“ vypráví Beathe Fritz, odborná poradkyně Asistence v zaměstnání pro zrakově postižené. „Popadla jsem Markuse a vyrazili jsme do obchodu s elektrospotřebiči Red Zac.“ A jelikož zrovna nebyl přítomen žádný prodavač, vedl Kirschner třicetiminutový rozhovor se zákaznicí v roli prodávajícího. Nyní byla o jeho výjimečných schopnostech přesvědčena i Beate Fritz a oslovila vedoucího pobočky MediaMarktu Michaela Pragera. Kirschner ho coby uchazeč o práci velice zaujal, a tak ho pozval k osobnímu pohovoru. „Líčil jsem mu, že jsem vyrůstal s Gorenjí,“ což Pragera přimělo k tomu, že mu nabídl místo praktikanta. Tak se Markus brzy seznámil s různými značkami a modely. Při následné rekvalifikaci od Úřadu práce a s podporou služby Asistence v zaměstnání se Markus za běžného provozu naučil, jak vést rozhovor se zákazníkem a vše okolo. Markus Kirschner při prodeji pračky „Bez pomoci svých nových kolegů bych to nikdy nezvládnul,“ vypráví Kirschner. Řada produktových školení v rámci jeho oddělení, ale také rozhovory a on-line semináře s výrobci spotřebičů pomohly Kirschnerovi získat přehled o nejnovějším vývoji v této branži. Díky odborným znalostem a citu pro práci se zákazníkem se Kirschner rychle zapracoval. „Výrobcům vděčím za hodně. Svými otázkami jsem jim vymluvil díru do hlavy.“ Díky speciálnímu softwaru může Kirschner v interní databázi zjišťovat aktuální dostupnost zboží, dobu dodání a ceny. Umožňuje mu to odečítač obrazovky s hlasovým výstupem v kombinaci s klávesnicí. „Od začátku roku 2015 jsem zaměstnaný na 30 hodin týdně,“ říká Kirschner a je pyšný na to, že dostal práci, o které snil. „Můj plán B byl, že bych se ucházel o místo průvodce na výstavě potmě (Dialog im Dunkeln), i když jsem tam ještě nikdy nebyl,“ usmívá se Kirschner. „Život mimo pračky trávím procházkami v přírodě, hraním karet a společným vařením s kamarády.“ Typický pracovní den „Když dorazím do práce na své působiště, vydám se na obchůzku, abych zjistil, jestli během mé nepřítomnosti přibyly nějaké nové spotřebiče.“ Na Kirschnera tu čeká nějakých 40 až 50 přístrojů na prodej. Každou chvíli se prý stává, že jeho kolegové ještě nedorazili a nemohli ho osobně informovat o změnách v sortimentu. Jelikož se nové přístroje většinou podobají, dokáže Kirschner díky svým rozsáhlým znalostem okamžitě určit, o kterého výrobce se jedná. O všem, co sám nedokáže poznat svým hmatem, ho informují jeho dva kolegové, kteří v oddělení rovněž pracují. O zbytek se postará on-line vyhledávání a Markus má brzy o nováčcích mezi spotřebiči jasno. A již vstupuje první zákazník do Kirschnerova království. „I když jdu pokaždé s bílou holí a na pracovním oděvu mám symbol nevidomého, nastavuje mi i tento zákazník před obličej svůj mobilní telefon, aby mi ukázal, o jaký spotřebič má zájem,“ baví se Kirschner. „Když mu vysvětluju, že jsem zcela nevidomý, zákazník žasne.“ Ze zkušenosti Kirschner ví, že někteří zákazníci mají určitý strach z kontaktu. Proto není divu, že uplyne nějaká doba, než potenciální kupující přednese svou žádost. Tento zákazník má zájem o pračku značky Miele, protože jeho stará pračka už dosloužila. Na základě dobrých zkušeností by si tento zákazník rád zakoupil výrobek od stejné firmy. „Čím se vlastně liší spotřebiče značek Siemens a Miele,“ chce vědět. „V podstatě jen designem,“ odpovídá Kirschner. S pomocí bílé hole a ohmatáním několika spotřebičů dorazí zkušený prodavač brzy k automatickým pračkám značky Miele. Novější model je zákazníkovi rychle představen, zatímco Kirschner vyjme pohyblivé části a zákazník má tak možnost si je doslova „osahat“. Tento zákazník má ovšem ještě jedno speciální přání: „Sice jsem si na to zvykl, ale moje stará pračka dělala poměrně velký hluk, který mě pronásledoval až do obýváku.“ Při zodpovídání této otázky je Kirschner ve svém živlu: „V tomto ohledu vám můžu tento přístroj vřele doporučit,“ a přejíždí přitom rukama skoro něžně po pračce. „Protože motor je umístěný pod bubnem, nepotřebuje žádný klínový řemen. Proto je zvuk při ždímání tlumený.“ Dále chce zákazník vědět, podle čeho pozná, zda do pračky vložil správné množství prádla. „Nahoře se musí vejít do bubnu celá dlaň, jinak utrpí prací výkon.“ Zákazník vybavený potřebnými informacemi pračku, která může být dodána do dvou pracovních dnů, kupuje. Při odchodu se ho ptám, jak byl s konzultací spokojen. „Mám pocit, že se mi dostalo kompetentní, přátelské a profesionální péče, ačkoliv jsem byl při prvním kontaktu poněkud skeptický,“ uvedl zákazník. Kirschner měl celý prodej ve své režii, jen při psaní účtenky pomohla kolegyně. „Myslím, že se pracuje na řešení, abych do budoucna mohl i proces platby provádět zcela samostatně.“ A již čeká další zákazník. „Co pro vás mohu udělat,“ míří si to k němu Kirschner s holí podél svých miláčků, aby mu poradil. Původní článek z webu www.bizeps.or.at – 50 Waschmaschinen blind erkennen z němčiny přeložil Zdeněk Rybák; Zora přetiskuje z webu www.poslepu.cz. Pod čarou: Několik let se Markus Kirschner účastnil spolu s několika dalšími žáky vídeňské školy pro nevidomé letních táborů pro děti se zrakovým postižením, které ve Veverské Bítýšce pořádalo brněnské TyfloCentrum. Ani tam jeho vášeň pro pračky nezahálela, a tak k velké radosti vedoucích a ostatních dětí dobrovolně a rád pral a ždímal nejen své ušpiněné oblečení, ale i oblečení menších dětí, kterým se v noci nepodařilo nebo nechtělo vyrazit z teploučkého spacáku na záchod. Jeho sympatická záliba nemohla zůstat nepovšimnuta, a tak se zdravotnice a dobrá duše tábora Jana Puchegger Chadalíková na tábořišti jednoho krásného dne objevila s historickou pračkou na kliku. Markusovo nadšení neznalo mezí a do Vídně se na konci tábora vracel o jedno zavazadlo těžší. Jak se později přiznal, maminka ho doma příliš nepochválila a s „novým“ spotřebičem Markuse div nevyrazila. Ale takový už je úděl nepochopených nadšenců, jejichž génia často doceníme až s velkým zpožděním. # ZORA RADÍ: Při čekání na vlak zabavte děti, odpočívejte i pracujte Anglické slovo lounge překládáme jako obývací pokoj, hala nebo salónek. Může být i slovesem a pak znamená posedávat nebo hovět si. Čekárny ČD Lounge jsou zařízeny právě v tomto stylu. V klimatizované místnosti můžete odpočívat před cestou vlakem, přečíst si denní tisk nebo se připojit k internetu. Pro děti je připraven hrací koutek. Pokud jste těhotná žena, cestující s dětmi do deseti let nebo držitel průkazu ZTP či ZTP/P a zároveň máte jízdenku na vlak Českých drah, pak je čekárna určena i pro vás. ČD Lounge jsou k dispozici na hlavních nádražích v Praze, Pardubicích, Olomouci, Ostravě, Brně a ve stanici Ostrava Svinov. Čekárnu ČD Lounge na hlavním nádraží v Praze najdete v přízemí haly mezi severním eskalátorem a pokladnami. A jak se k ní dostanete? Pokud pojedete metrem od stanic Háje a Muzeum, nastupte do prvního vagonu v soupravě. Jestliže pojedete od Letňan a Florence, nastupte do posledního. Na severní straně obou nástupišť metra jsou k dispozici výtahy do přízemí nádražní haly. Vyjeďte nahoru a po výstupu obejděte výtahovou šachtu zprava. Poprvé se otočíte za dveřmi výtahu, podruhé za necelý metr na rohu šachty. Na dalším rohu již neodbočujte a jděte rovně k protější stěně haly. Zde se otočte doprava a pokračujte podél ní. Stěna je členitá a budou vás čekat i překážky, buďte proto opatrní. Půjdete nejprve po vodorovné ploše. Ta se změní asi po třiceti metrech v nakloněnou rovinu směrem dolů a je přerušena krátkou vodorovnou plochou. V místě přerušení odbočte vpravo a jděte až k protější stěně. Jako vodicí linie poslouží přechod mezi rovnou a nakloněnou plochou. U stěny se otočte vlevo a pokračujte podél ní. Na rohu odbočte vpravo, minete dveře obchodu a za nimi ujdete ještě dva metry. Otočte se zády ke stěně a přejděte chodbu. Měli byste být přímo na místě před dveřmi čekárny. Antonín Vraný Zdroj: old.cd.cz # KULTURA: Mezinárodní úspěch laureáta literární soutěže ZORY Onkyo Corporation a The Braille Mainichi jsou dvě japonské společnosti, které se aktivně zapojily do propagace Braillova písma a věnovaly ceny do celosvětové soutěže 2017 Onkyo World Braille Essay Contest. Její účastníci se v esejích vyjadřují význam Braillova písma v jejich životě a aktivně tak podporují jeho užívání. Evropskou část soutěže řídila organizace EBU (European Blind Union). Aktivně se do ní zapojilo 55 účastníků z 19 zemí. První cenu získala Marina Valenti z Itálie za práci „Braillský řádek ... nezbytný nástroj pro zrakově postižené nebo nevidomé“. V juniorské kategorii získali ceny Oleg Suvorin z Ruska za „Dopis Louisovi Braillovi“, Zuzana Fährerová ze Slovenska za „Dots jako nejlepší dárek?“ a James Scholes z Anglie za „Rural Dots“. V kategorii seniorů získali ceny Boldizsar Szentgali-Toth z Maďarska za esej „Hi Reni“, Francisco Javier García Pajares ze Španělska za „Počet věcí, které se vejdou do šesti bodů, je úžasný!“ a William Lyons ze Švédska za „The Straggler“ (Opozdilec). Zvláštní cenu poroty získal český účastník Milan Linhart za esej „Konec zlatých časů aneb Kouknu a vidím“. Milan Linhart Letošní mezinárodní literární soutěže Onkyo World Braille Essay Contest 2017 se zúčastnil i Milan Linhart. Získal zvláštní cenu poroty za esej „Konec zlatých časů aneb Kouknu a vidím“. Čtenářů Zory a jejich příloh Milana Linharta není třeba obšírně představovat, je jim znám nejen svou literární tvorbou (množství fejetonů, vítězství v Literární soutěži), ale i kresleným humorem. Připomeňme jen, že po fatálním úrazu na vojně v sedmdesátých letech zcela ochrnul a takřka přišel o zrak. Jen díky intenzivní rehabilitaci nyní chodí o berlích. Navzdory tomuto handicapu je neobyčejně aktivní – účastní se abilympiád a nejrůznějších turistických akcí. Letos se navíc dočkal dvou velkých výstav kresleného humoru v ostravských knihovnách. Chceme ještě zprostředkovat gratulaci všem oceněným od EBU a poděkování mezinárodní komisi, jejímž členem je mj. i Dr. Rudolf Volejník. Oceněné texty lze stáhnout na adrese: http://www.euroblind.org/projects-and-activities/activities/nr/210 Seznamte se nyní s oceněným textem „Konec zlatých časů aneb Kouknu a vidím“. # Konec zlatých časů aneb Kouknu a vidím Byl jsem krátce po operaci šedého zákalu. Výměna původní nefunkční čočky za novou umělou se zdařila. Mému vidění to však přesto příliš nepomohlo. Sítnice, kterou nebylo při předoperačním vyšetření vidět, byla až moc poškozena. I na tuto variantu jsem se musel už dopředu připravit. I když jsme šli do zákroku takříkajíc „naslepo“, byla by škoda nezkusit to. Po zbytek života si budu muset vystačit s malým fragmentem zraku. I za něj jsem ovšem stále vděčný. Zatímco u mě ještě k očekávanému zázraku nedošlo, v mnoha případech se tak děje. Lidé, kteří žili dlouhá léta v temnotě a byli odkázáni na pomoc svého okolí, najednou opět vidí. Oční chirurgie udělala u nás v posledních letech výrazný krok kupředu. Operace šedého zákalu je dnes rutinní záležitostí. Znovunavrácení zraku však přesto zůstává malým zázrakem a darem z nebes. Několik dní po plánovaném zákroku už sedím v čekárně oční ambulance. Společně se mnou tu na kontrolu u přednosty kliniky čeká mnoho dalších pacientů. Většina z nich v seniorském věku. Probíhají živé hovory, lidé si sdělují dojmy o průběhu operace. „Taky po operaci?“ oslovil mne vedle sedící starší pán. „Ano, ano, taky,“ odpověděl jsem. „No, a …?“, zajímal se. Vysvětlil jsem mu ve stručnosti, jak jsem při vážném úrazu přišel téměř o zrak a jak bych se mohl po zákroku opět těšit z dobrého vidění, nebýt dalších závažných poškození zraku. „Já jsem tady se svou manželkou,“ pokračoval v hovoru senior. Vtom se otevřely dveře ordinace a sestra ohlásila jméno dalšího pacienta. „Hedvičko, jsi na řadě,“ reagoval můj soused. „Prosím tě, to mi nemusíš říkat. Ještě slyším dobře!“ odsekla žena. „Mám tě tam doprovodit?“ zeptal se starostlivý manžel. „Co bys tam asi tak dělal? Trefím sama. Ty seď na zadku a neobtěžuj lidi svými řečmi, jo!“ Žena vklouzla do ordinace. Chvíli bylo ticho a pak se její manžel znovu rozhovořil. „Víte, pane, ona Hedvika není vůbec tak špatná žena. Jsme svoji už téměř 50 let. V našem vztahu byla odjakživa dominantní a já ji v tom velitelském postavení nechal. Co se nedalo snést, byl její perfekcionismus. Nádobí nebylo dost čisté, podlaha dost vytřená, koberce dostatečně vyklepané, prádlo a záclony zaprané, zahrádka nedostatečně zrytá, brambory špatně oškrábané, zelenina špinavá a tak dále a tak dále. Já i naše dvě děti jsme od ní zažili po léta velkou šikanu. Ach jo …!“ povzdechl si. „Všechno se muselo dělat dvakrát i třikrát. Malování, velký úklid, Vánoce, Velikonoce – to byly u nás hotové manévry. Manželka řídila, kontrolovala a zbytek rodiny kmital. Měla zrak jako ostříž a nic jí neuniklo. To její – Až odsud vidím šmouhy na zrcadle – mi ještě dnes zvoní v uších.“ Poté se pán na chvíli odmlčel. „No, neměl jste to vůbec jednoduché!“ politoval jsem ho. „Kde jsem to přestal?“ ozval se po chvíli. „Už si vzpomínám. Děti vyletěly z rodinného hnízda a my jsme s manželkou zůstali sami. No a pak moje paní začala ztrácet zrak. Šedý zákal postupoval velmi rychle. Tím, že začala být na mě téměř ve všem závislá, měnil se i její přístup ke mně. Byla milá, hodná a vlídná. Přibylo mi sice povinností, ale odpadly nepopulární a ponižující kontroly. Najednou mě těšilo uklízet, vařit, prát, nakupovat. Manželku jsem doprovázel k lékaři, četl jsem jí a chodili jsme na procházky. Byly to pro mne krásné časy a vypadalo to, že spolu prožijeme nádherný podzim života.“ „A co se změnilo?“ vstoupil jsem po chvíli do jeho zpovědi. „Toto štěstí se od nás, bohužel, odvrátilo,“ pokračoval můj soused. „Hedvika dlouhá léta nechtěla o operaci ani slyšet. Pak jí ovšem oční lékaři přesvědčili, že by to měla podstoupit. Ona se rozhodla pro zákrok. Já jsem jí v tom, pochopitelně, podporoval. Operace obou očí manželce vrátila zrak.“ „To byla pro vás určitě skvělá zpráva!“ zareagoval jsem. „Hm, myslíte?“, řekl posmutněle pán. „Pro mne to byl konec zlatých časů. Najednou bylo znovu všechno špatně. Co dělá to špinavé nádobí v dřezu? Kdy jsi naposledy pral záclony? Ty nevidíš, jak jsou ta okna černá? Odmrazuješ někdy ledničku? Co dělají ty plesnivé brambory ve spíži? Bla, bla, bla, bla … Nadává mi, že jsem špindíra. Vyčítá mi, že jsem se o ni nepostaral. Vyhrožuje, že všechno vezme opět do svých rukou. Má žena je prostě znovu ve formě. Já už nejsem nejmladší a mám strach, že to nedám ani fyzicky, ani psychicky. Přesto ji stále miluji a moc jí přeji, aby se jí vrátil zrak.“ Vtom se otevřely dveře ordinace. „Tak já už budu muset jít,“ řekl posmutněle pán a zvedl se z lavice. „Ať na mě Hedvička nečeká!“ Podali jsme si ruce a popřáli vše dobré. „Prosím tě, cos tady celou dobu dělal?“ přivítala ho jeho žena. „Určitě sis na mě stěžoval!“ „Ale, Hedvičko, jak můžeš vědět, že…“ „Protože tě moc dobře znám. Kouknu a vidím!“ Už byli ode mne dost daleko, když jsem zaslechl její káravý hlas. „Člověk tě na chvíli nesmí spustit z očí. Horší než malé dítě!“ Milan Linhart # BUDE VÁS ZAJÍMAT: „Body záchrany“ v pražských lesích V pražských lesích a lesoparcích jsou nově tabule s kódy, které při tísňovém volání usnadňují záchranářům práci. Bodů záchrany (Rescue Point) zatím magistrát do lesoparků instaloval 29, další by měly přibýt v budoucnu. Tabule už jsou například v Divoké Šárce, Klánovicích či Modřanech. S jejich umísťováním se nepočítá poblíž zástavby, kde se lidé snadněji orientují. Po přečtení kódu – jde o kombinaci dvou písmen a tří číslic – na cedulce je možné volajícího okamžitě a přesně lokalizovat, protože síť je spojena s konkrétními GPS souřadnicemi. Nápisy se nacházejí v místech, která jsou vzdálena od běžných komunikací a přitom jsou dostupná pro zásahovou techniku. Jsou umístěny především na turisticky frekventovaných místech, jako jsou dětská hřiště, pikniková místa či naučné stezky. „Operátoři tísňových linek téměř každý den narážejí na to, že volající o pomoc nedokáží popsat, kde se nacházejí. Důvodem bývá stres a neznalost prostředí. Operační středisko pražských hasičů má ve svých mapových podkladech řadu vrstev s informacemi a jednou z nich jsou i body záchrany. Po přečtení kódu na cedulce jste okamžitě a přesně lokalizováni,“ uvedl ředitel Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy Roman Hlinovský. Instalaci bodů záchrany zajistily Lesy hl. m. Prahy, které zároveň dohlédnou i na jejich stabilní přístupnost pro záchranáře. Na území Prahy se nachází 2900 ha lesů a luk v majetku hlavního města. Již dříve byly kódy, ulehčující pražským záchranářům orientaci, umístěny také na sloupech veřejného osvětlení a na železničních přejezdech. Zdroj: prazskypatriot.cz, praha.eu # Vzdělávací portál Pélion Plnohodnotně využívat možnosti, které nabízejí lidem s těžkým postižením zraku informační a komunikační technologie, pomáhá portál Pélion (www.portal-pelion.cz). Jeho cílem je, aby nejen zrakově postižení uživatelé, ale i lektoři a učitelé ICT a další odborníci měli jedno místo, na kterém najdou všechny volně dostupné výukové materiály k asistivním technologiím, ICT a náročným kompenzačním pomůckám. Autorem a provozovatelem portálu je Teiresiás, středisko pro pomoc studentům se specifickými potřebami na Masarykově univerzitě. Na portálu budou původní materiály i texty z externích zdrojů. Už teď se tu lze dostat k několika desítkám výukových materiálů, které pokrývají široké spektrum, od práce s odečítači přes specializované mobilní aplikace až po využívání fitness náramků. Původní materiály pro Pélion píší a v externích zdrojích vyhledávají zkušení autoři v čele s Radkem Pavlíčkem. Pélion má také svoji stránku na Facebooku a účet na Twitteru. mz # Vláda psychopatů nad úzkostnými neurotiky Poptávka, nabídka, cena, výdělek. Sotva jsme si uvědomili, že v samotném centru podnikatelského dění stojí také člověk, začali nám konkurovat roboti. Aplikace etických principů v soukromém sektoru se však podle psychologa Daniela Štrobla stále zlepšuje, a tak otázkou zůstává, zdali se psychopati nescházejí v sektoru veřejném, aby ze státu vytvořili korporaci pracujících neurotiků a výkonově orientovaných „robotů“ pro své vlastní zájmy. Je v praxi opravdu možné, aby si firma udržela určitý morální kredit a zároveň generovala vysoké zisky? Já v to věřím, ale nejsem ekonom, abych to mohl tvrdit s určitostí. Ze zkušenosti psychologa vnímám, že chování, které má nějakou morální integritu čili se drží společenských a etických zásad, se jeví v krátkodobém horizontu jako nevýhodné, ale z dlouhodobějšího hlediska se vždycky vyplatí, ať už hovoříme o státu, který je předvídatelný, protože si udržuje etické principy, nebo o škole s pověstí férových učitelů či firmě, kde se dobře starají o své zaměstnance. Vhodným příkladem by pro nás mohl být Baťa, který si také časem uvědomil, že k tomu, aby podnik prosperoval, jsou potřeba mimo jiné spokojení zaměstnanci. Co nebo kdo tvoří etický kodex firmy a jak se přiblížit k ideálu? V jedné rovině je tvořený legislativou, především zákoníkem práce. V ČR mám zkušenost, že čím větší je korporace, tím více se dbá na jeho dodržování. Pro malé živnostníky je zdejší podnikatelské prostředí poměrně nepříznivé a každá úleva pro zaměstnance je tak pro menší organizace finančně náročná, tudíž občas někteří hledají způsob, jak zákoník obcházet. Proč se zásady etického chování ze společnosti vytrácejí? Celé 21. století se nachází v krizi, která se nese v duchu „postmoderního myšlení“, soustředěného na individualitu a práva jedince. Můžeme to pozorovat už i ve škole: učitelé se obávají vyžadovat po studentech určitý způsob chování, protože nic takového není žádným zákonem definované, a tudíž by se mohlo zdát, že na to nemají právo. V dnešní době se klade akcent na výjimky a chování je specifické, proto by se proti vyučujícímu mohl jedinec nebo skupinka jedinců obrátit s tím, že takové požadavky nehodlá respektovat, jelikož se neslučují s jeho/jejich osobním přesvědčením. Co se týče podnikatelského prostředí, korporace si nemůže dovolit dělat takovým způsobem výjimky a fungovat demokraticky, protože vznikla za účelem zisku, má vlastníka a vedoucí pracovníky, kteří nesou určitou odpovědnost. Demokratické principy lze ve velké společnosti uplatňovat v rovině diskusí nad projektem, nikoli v liniovém řízení. Má tedy firma, korporace neboli vlastník právo nařizovat zaměstnancům určitý způsob chování? Myslím si, že korporace má právo vyžadovat určitý typ chování, ale na to by mi určitě manažeři v mezinárodních společnostech namítli, že mají v kolektivu různé etnické, náboženské či sexuální menšiny, kterým musí vyjít vstříc a přizpůsobit se. A to je ten problém. V tu chvíli se musí rozhodnout, jestli vytvoří etický rámec, který bude specifikovat nějaký typ chování, nebo na situaci rezignují a vytvoří nic neříkající nekonkrétní hesla. Jak by se měli zachovat zaměstnanci, jestliže etické principy nedodržují jejich nadřízení? Domnívám se, že skutečně zlých lidí není ve společnosti mnoho. Tím myslím psychopaty bez výčitek svědomí, jednající pouze ve svém zájmu. Častěji se setkáme s psychopatickým jednáním nebo prvky psychopatického chování. Rozdíl je v tom, že o sobě daný „pachatel“ nebo jedinec začne pochybovat a necítí se dobře, aniž by si uvědomoval přímou souvislost a vnímal to jako důsledek svého jednání. Stejně jako když máte v těle nějaký virus, který se pomalu rozrůstá a zhoršuje vaši fyzickou kondici, tak opakované nečestné jednání napadá psychiku. Takový jedinec postupně ztrácí schopnost prožívat radost, přestává si vážit sám sebe, trpí nízkým sebevědomím, pocity selhání a svět vnímá jako nepřátelské místo. Pokud se setkáme s psychopatem nebo psychopatickým jednáním, neměli bychom se chovat stejně nepřijatelným způsobem, protože tím situaci nevyřešíme a sami si ublížíme. Doporučil bych, abychom si uvědomili své hodnoty a dbali o ně. Nenechme se zmanévrovat k neférovému jednání a nedejme si vnutit cizí přemýšlení o sobě. Sami víme, kdo jsme a jaké máme kvality. Názory druhých bychom měli vyslechnout a vnímat jako reflexi na naše chování. Jestliže je pro nás atmosféra v práci nepřijatelná a nelepší se, pak radím odejít. Jak se ze zdravě smýšlejících osobností stávají jedinci s psychopatickým chováním a jak psychopata rozpoznat? Nejlépe to lze pozorovat na lidech, kteří pracují ve zkorumpované organizaci, jež je svým systémem fungování nutí k neférovému jednání. Zaměstnanec postupně akceptuje nečestné a nekorektní způsoby, poté se sám dopouští malých přestupků a za čas se může chovat jako psychopat. Ten však na rozdíl od všech ostatních neprožívá pocit viny, a pokud nesedí ve vězení, bude s velkou pravděpodobností zastávat vysokou funkci v nějaké korporaci. Na své okolí působí často charismaticky a přátelsky, ačkoliv kolegy ve skutečnosti manipuluje. Od psychopata manipulátora můžete v práci slýchat lichotky typu „bez tebe bychom to nezvládli, ostatní nic neumí“, čímž se vás snaží oddělit od kolektivu, aby nad vámi získal větší moc. Také vás nikdy explicitně nepožádá o pomoc, ale spíše řekne „bylo by dobré, kdyby ses na tohle podíval, rychle se pak zorientuješ v celém projektu“. Jeho komunikace je v principu stejná jako jazyk reklamy. V ní neuslyšíte „kupte si náš produkt, abychom vydělali“, manipulativními frázemi se vás však prodejce snaží přesvědčit, že nabízený produkt potřebujete. To jsou ti hadi v kravatách, na které se zaměřujete v rámci svých kurzů v Economia Trainings? Je to téma, které v posledních letech rezonuje společností. Zájem podpořil také film Ryba smrdí od hlavy a kniha Hadi v oblecích, opírající se o tvrzení, že se vysoké procento psychopatů nachází ve vedoucích pozicích velkých korporací. Já se s tím neztotožňuji a razím teorii zmíněného psychopatického chování. Kromě zkušeností vycházím z poznání tzv. stanfordského vězeňského výzkumu, který simuloval prostředí věznice a pozoroval, jak se postupně mění chování dobrovolníků v rolích vězňů a bachařů. Po necelém týdnu byl experiment kvůli psychickému stavu zúčastněných a krutému chování dobrovolníků v pozici dozorců ukončen. Ukázalo se, že i zdravý člověk se může v jistých podmínkách chovat jako tyran, nebo se naopak stylizovat do role oběti. Zvrácený systém tedy generuje jedince s psychopatickým chováním a lidi rezignující na své vlastní hodnoty. Korporace orientovaná na výkon a kariéru z logiky věci může taktéž vytvářet podmínky pro zmíněné rizikové chování. Každý z nás se může za jistých okolností chovat psychopaticky, a je třeba vysvětlit, jakým způsobem lze ve velké společnosti podobným jevům předcházet nebo je eliminovat. Jak naši společnost poznamenal totalitní režim a jak jsme na tom dnes? Dovolím si použít citát svého kolegy: „Moderní demokracie je vláda psychopatů nad úzkostnými neurotiky.“ Normalizace napáchala v naší společnosti nedozírné škody v podobě cynismu a skepse ke všemu jinému, než je vlastní prospěch. To implicitně ovlivňuje vztahy mezi lidmi dodnes. Situace se však od devadesátých let o dost zlepšila (ne v politice, ale v té korporátní sféře), protože zaměstnavatelům začíná docházet, že se k lidem nemohou chovat vykořisťovatelsky. A není to kvůli tomu, že by dnes byla společnost lepší, ale uvědomila si, že etický kodex řeší praktické záležitosti. Tím myslím zejména otázku důvěry, proto je pro nás tolik důležitý třeba etický kodex lékařů. Pocit jistoty však potřebujeme mít i v zaměstnání. Jak jsou na tom s dodržováním etických principů firmy postkomunistických zemí? V ČR máme představu, že to, co vnímáme jako zdvořilost, platí všude a nechápeme kulturní specifika. U nadnárodních firem pak to vyvolává pnutí, a právě proto je dobré připomínat elementární základy, jako je pozdrav. Kvůli zkušenosti s totalitním režimem jsme také obezřetní k tomu, aby nám někdo něco diktoval. U nás platí úzus, že menšiny musíme respektovat, ale chod společnosti určuje většina. Ze své zkušenosti však mohu potvrdit, že cizinci vnímají české zaměstnavatele a kolegy velmi pozitivně, protože pro tuzemské manažery je typické, že se zajímají pouze o kvalitu (někdy kvantitu) odvedené práce. Nedělají výjimky v tom smyslu, že by cizince vůči zbylému kolektivu zvýhodnili, nebo naopak znevýhodnili. Platí pro něj stejná pravidla, a jestliže podává neuspokojivý výkon, propustí ho. Obhajoba založená na tom, že cizinec byl ve společnosti v menšině, by v takovém případě zpravidla neobstála. Zaměstnavatele v Británii by naopak tento argument možná přesvědčil a cizince by si ve firmě nechali. Zuzana Arnadová Rozhovor byl publikován v magazínu Kariéra speciál. Zdroj: kariera.ihned.cz (kráceno) # SPORT: Mezinárodní dáma Úvodem Zatímco pravidla šachu jsou sjednocená a ve světě se hraje jejich jediná živá varianta, u hry v dámu je tomu jinak. Druhů dámy je mnoho a oficiální soutěže se pořádají v celé řadě z nich. Cesta k unifikaci však byla nastoupena. Směřuje k tzv. mezinárodní dámě (v anglosaském světě nazývané „draughts 10x10“), jejíž hráči jsou sdruženi v celosvětové organizaci a která je díky tomu rozšířena na celé planetě. Mezinárodní dáma má podobně jako šachy podrobně rozpracovanou teorii hry a v mnoha zemích jsou vydávány odborné publikace a časopisy. Rekordmanem je holandský Het Damspel, který vychází bez přestávky již od r. 1906. O vznik mezinárodní dámy se měl zasloužit neznámý francouzský šlechtic odsouzený v době krále Ludvíka XIV. zvaného Král Slunce k doživotnímu vězení. Svůj trest odpykával v pařížské Bastile sám v kamenné kobce. Aby z toho nezešílel, namaloval si na stole šachovnici, z chleba vyrobil kameny a sám se sebou hrál dámu. Jeho dozorce to pozoroval okénkem ve dveřích tak dlouho, až neodolal, vešel dovnitř a od té doby spolu den co den hráli jednu partii za druhou. Po letech vyčerpali možnosti hry a dosáhli takové dokonalosti, že všechna jejich utkání končila bez vítěze. A tehdy přišli na to, jak hru učinit náročnější a zajímavější – zvětšili hrací desku a přidali kameny. Druhá verze vzniku mezinárodní dámy je o něco věrohodnější než předchozí legenda. Podle ní pravidla této hry vznikla na dvoře regenta Francie Filipa Orleánského, kde si důstojníci jeho stráží často krátili čas tehdy velice populární hrou v dámu. Jeden z nich měřil síly s cizincem, který byl původem Polák. Při promýšlení kombinací zjistili, že je šachovnice o 64 polích omezuje, a tak začali experimentovat a hrací desku zvětšili na 10 x 10 polí. Současně také zavedli pravidlo, podle něhož kámen může skákat i dozadu. Že na historce s polským hostem v Paříži může něco být, potvrzuje skutečnost, že dámě na 100 polích se po dlouhou dobu říkalo „polská hra“. V samotném Polsku se přitom mezinárodní dáma uchytila až v sedmdesátých letech dvacátého století, tedy později než např. u nás. Na druhé straně není věrohodné pokračování zmíněné historky v tom směru, že onen neznámý Polák byl členem osobní gardy francouzské královny Marie, manželky krále Ludvíka XV., která byla dcerou polského krále Stanislava Lesciňského. Mezinárodní dáma je totiž v Paříži doložena již v r. 1723, zatímco ke sňatku Ludvíka a Marie došlo až r. 1725. Před tímto rokem tudíž krajané královny žádnou samostatnou vojenskou skupinu u francouzského dvora tvořit nemohli. Nová hra se stala módou a v padesátých letech osmnáctého století vládla ve francouzských městech kavárnám a společenským salonům. Velkou popularitu získala i ve všech dalších zemích, kam sahal vliv francouzské kultury. Módní vlna pak opadla, avšak hra zapomenuta nebyla. V r. 1878 se v Lille konal první velký turnaj, v r. 1885 v Paříži další a od r. 1895 se v mezinárodní dámě už hraje o titul mistra světa. Prvním se stal Francouz Weiss a pak se půl století na trůnu střídali představitelé dámových velmocí Nizozemí a Francie. Jejich nadvládu prolomil teprve v r. 1956 Kanaďan Deslauriers a od r. 1958 se světová špička rozšířila o hráče ze Sovětského svazu a posléze ze zemí vzniklých po jeho rozpadu. Nejvíce a také nejsilnějších hráčů je organizováno v zemích bývalého SSSR, zejména v Rusku, Bělorusku, Ukrajině a v pobaltských státech. Mnoho soutěžních hráčů registrují v Nizozemí, které je díky propagaci a finančnímu zázemí zemí dámě doslova zaslíbenou. S dámovou tematikou tam vychází i poštovní známky. Značné popularitě se mezinárodní dáma těší dále v Itálii, USA, Izraeli, Polsku a hlavně ve Francii a všech frankofonních zemích včetně bývalých francouzských kolonií v Africe. Vlna rozmachu dámového sportu nejprve koncem minulého století zasáhla Jižní Ameriku a nyní ji zažívá Asie. V první řadě pak Čína, kde má dámový sport, ostatně jako všechny duševní sporty, značnou podporu státu. Světová federace dámy pořádá vedle zápasů o mistra světa, jejichž systém doznává ku škodě věci častých změn, také mistrovství jednotlivých kontinentů v celé řadě dalších kategorií jednotlivců i družstev a to od soutěží minikadetů až po seniory. Naděje na další rozmach dámy jako sportu jsou spojovány s nově vzniklou International Sports Association (IMSA), která zastřešuje světové organizace nejrozšířenějších duševních her. Česká fedearce dámy (ČFD) je řádným členem Světové federace dámy (Federation Mondiale du Jeu de Dames) i Evropské konfederace dámy (European Draughts Confederation). Působí však v obtížných ekonomických podmínkách a bez propagace ze strany sdělovacích prostředků. I přesto jsou nejlepší čeští hráči důstojnými soupeři profesionálům ze světové extratřídy. Pravidla Rozdílnosti v pravidlech mezinárodní a české dámy jsou pouze čtyři, zato ale podstatné. Prvním je hrací materiál. Mezinárodní dáma se hraje na šachovnici o 100 polích s číselnou notací, při níž se číslují jen černá hrací pole od čísla 1 do čísla 50, a to v řadách odleva doprava počínaje horní řadou. Kamenů je dvacet na každé straně a stojí v základním postavení ve čtyřech řadách. Obdobná jako v české dámě je i většina terminologie. Pravidla ve zkratce přineseme v příštím čísle. # INZERCE Do práce s Beluškou! Projekt podporující zaměstnávání osob se zrakovým postižením. Jste zrakově postižená/ý a hledáte zaměstnání? Pak právě Vám nabízíme pomocnou ruku. Cílem projektu je zprostředkovat Vám stabilní zaměstnání na míru! 1. fáze: „Připravíme Vás na vstup do nového zaměstnání!“ Kvalifikovaný tým specialistů v oblasti zprostředkování zaměstnání pro OZP s Vámi provede individuální pohovor a pracovní diagnostiku. Po vyhodnocení Vašich osobnostních a odborných pracovních předpokladů s Vámi bude hledat reálné možnosti pro Vaše pracovní uplatnění. V rámci projektu máte možnost získat zdarma rekvalifikační či doplňkové vzdělání potřebné pro zvýšení kvalifikace s ohledem na výstupy provedené pracovní diagnostiky. 2. fáze: „Připravíme zaměstnavatele na příchod handicapovaného kolegy!“ Zaměstnavatelé zařazení do projektu podstoupí analýzu pracovního místa a zaškolení, aby byli seznámeni s tím, jak ke zrakově handicapovanému kolegovi / kolegyni přistupovat. Stručně - co nabízíme? - odborné Kariérní poradenství a vyhodnocení Vašich pracovních předpokladů formou Bilanční diagnostiky, - možnost Rekvalifikačního a doplňkového vzdělání pro zvýšení konkurenceschopnosti a pracovní zařazení na běžný trh práce, - zprostředkování Pracovního místa, - seznámíte se s novými možnostmi a poznáte nové přátele. Podmínkou pro vstup do projektu je 1. Mít zrakové postižení a vůli stát se spolehlivým a spokojeným zaměstnancem. 2. Zaslat přihlášku do 31. 12. 2017. PŘIHLÁŠKY LZE ZASLAT elektronicky formou na e-mail: info@beluska.cz. V e-mailu uveďte své jméno a příjemní, datum narození, trvalé a skutečné bydliště. Nezapomeňte uvést telefonické spojení, ať Vás můžeme kontaktovat. Více informací jak se zapojit do projektu získáte telefonicky nebo elektronicky: Tel.: +420 776 440 884 E-mail.: info@beluska.cz www.beluska.cz Těšíme se na příjemnou spolupráci! Beluška, z. s. *** Jsem čtyřiašedesátiletý, prakticky nevidomý, v domácnosti soběstačný muž z Prahy 9 a hledám milou ženu k dopisování, případně k osobnímu setkávání, vycházkám do divadla a do přírody. Mými koníčky jsou četba a zahrádka. Telefon 731 729 682.