ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 101 Číslo 14 Červenec 2017 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. Obsah ÚVODEM Známe se dobře? STALO SE A je to! Soutěž v sebeobsluze OO SONS Vrchlabí a Čtyři dohody ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Jičín – ve Vlastivědném muzeu Česká Lípa – rekreační pobyt Česká Třebová – zájezd na Novopacko Přerov – zájezd do Bruntálu Ozdravná rekondice v Luhačovicích LIDÉ KOLEM NÁS Anděl, co chodí po zemi Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás – SONS Tábor Mapování kompetencí staví na tom, co nás naučil život (dokončení rozhovoru z minulého čísla) ZORA RADÍ Nad zlato: Ničí Facebook vztahy…? BUDE VÁS ZAJÍMAT Newton z Dobrušky Člověk v náhradách aneb Technika slouží medicíně POEZIE VŠEDNODENNÍ Když přiletí čáp SPORT Dva bronzy z Evropy Bowlingové finále # ÚVODEM - Známe se dobře? Nemyslím vzájemně, myslím, zda každý sám sebe opravdu známe. Víme vždy, co od sebe čekat? Jaká bude následovat reakce? A co vlastně vůbec umíme? Dovedeme si zhodnotit svoje možnosti a nastavit správně cíle i cesty k jejich dosahování? Kde jsem vzal takové otázky? Ty mě napadly, když jsem tentokrát zařazoval do rubriky Lidé kolem nás první ze série představování místních specialistů – poradců SONS v krajích a městech. A také nad hned následujícím článkem o kompetencích, jehož první část vyšla v předcházejícím čísle ZORY. To „opravdu se znát“ totiž vymezuje poznání takříkajíc nahoru i dolů, horní i dolní limity. A výsledkem by mělo být nepřeceňovat se, ale ani se nepodceňovat. Věřte mi, hodí se to v každém věku a v každém postavení. A platí jak ve sféře pracovní, tak i společenské, a úplně nejvíc snad ve vztahové. Kolikrát, když i sem k nám, do redakce přijde někdo a chová se protivně, namyšleně nebo vůbec nepříjemně, říkám si jak je mi ho líto, že ten jeho mindrák musí být nesnesitelný pro něj (i pro ni, tady není rozdílu v pohlaví) i pro okolí. A že se mu/jí s ním musí žít dost špatně. Ostatně o mindráku, zas z trochu jiného úhlu, psala nedávno (v čísle 12) i autorka Poradny dr. Novotná. Podle mého soudu namyšlenost a mindrák jsou prakticky neoddělitelné – jen jejich nositel je nedokáže takto identifikovat. Sebepoznání osvobozuje, o tom není pochyb. A víte, že i když se nějak stavíte k různým textům, článkům, knihám, děláte významné kroky ke zmíněnému sebepoznávání? Jen je třeba si poctivě, bez vytáček a úhybných manévrů, připustit všechno. I to relativně nepříjemné, co se o sobě dozvíme. Není třeba se tím chlubit, ale hlavně to sám sobě nezapírat. O tom, jak vás poznají jiní třeba z vašich článků snad raději jindy – co kdybych se o sobě dozvěděl ještě něco dalšího, třeba nelichotivého, že? Příjemné a obohacující čtení přeje Václav Senjuk # STALO SE: A je to! Soutěž v sebeobsluze je úspěšně za námi Olomoucké středisko Tyfloservis, o.p.s., uspořádalo již tradiční soutěž v sebeobsluze pro slabozraké a nevidomé s názvem „A je to!“ Soutěžilo devět těžce zrakově postižených. Nevidomí a slabozrací poměřovali své síly v šesti disciplínách. Poskytovali první pomoc (i nevidomý se může dostat do situace, že bude jediný, kdo může poskytnout nebo přivolat pomoc), dávali baterie do mluvícího budíku (většina pomůcek pro nevidomé má hlasový výstup), skládali spacák do obalu (někdy je potřeba rychle opustit tábořiště a vyrazit na cesty), loupali vajíčko natvrdo, rozlišovali čerstvé potraviny od prošlých (když si doma uklízí v lednici či spíži, nebo nakupují ovoce a zeleninu, je dobré poznat co je jedlé a čerstvé a co nikoliv), nafukovali a zavazovali nafukovací balonek na párty. Pracovníci hodnotili v jednotlivých disciplínách dílčí znalosti i dovednosti, pohotovost, zručnost, nasazení. Cílem soutěže nebylo jen pobavit se, vyzkoušet si splnit nějaký úkol, ale i možnost dozvědět se nějaké fígle, nové informace. Jak například co nejlépe oloupat uvařené vajíčko, jak se sluchem pozná čerstvé a staré vajíčko, jak rychle sbalit spacák, jak postupovat při masáži srdce a jak správně zavolat první pomoc. Někteří překvapili rozsahem znalostí ze zdravovědy, někdo držel spacák v rukou poprvé v životě. Nafouknutí balonku, ustřihnutí šňůrky a zavázání se jeví lehoučké jako samotný nafouklý balonek, ale někteří se zapotili. Soutěžilo 5 žen a 4 muži. Někteří vážili cestu na soutěž i ze vzdálenějších míst. Přijeli i z Prahy, Hanušovic, Přerova, Karviné. Aby měli stejné podmínky slabozrací i nevidomí, všichni měli při soutěži na očích černé neprůhledné brýle. Klienty Tyfloservisu jsou lidé nevidomí i lidé s kombinovaným postižením. Pracovníci Tyfloservisu museli ocenit velkou snahu i dvou těžce zrakově postižených, kteří měli omezenou hybnost rukou. Zkuste si oloupat vejce natvrdo jednou rukou, je to fuška, ale jde to! Pak si s úlevou můžeme říct „A je to!“ Sebeobsluha je jednou z dovedností, které ve svých kurzech učí Tyfloservis nevidomé a slabozraké ve věku od 15 let. Pomáhá jim tak na cestě samostatnosti a nezávislosti. Veronika Haiclová, Tyfloservis Olomouc # OO SONS Vrchlabí a Čtyři dohody V neděli 14. května zavítal do Vrchlabí známý herec Jaroslav Dušek. Na jeho představení Čtyři dohody se těšilo mnoho lidí. Vždyť je tak vtipné, ale i plné pravdy… Krásné představení a ještě o to krásnější, že jeho výtěžek jde vždy na charitativní účely. I já se svou kolegyní jsme se na akci chytaly… Ale jaké bylo překvapení, když jsme zjistily, že jsme pozvané? Pozval nás pan ředitel KD Střelnice Vladimír Jindra s tím, že to zrovna naše odbočka SONS Vrchlabí, bude tím šťastným obdarovaným. Velká radost rázem zaplnila naši kancelář. A tak přišel ten milý den. Sešly jsme se na Střelnici, daly si vínečko a pak jsme se šly nechat příjemně bavit báječným divadelním vystoupením. Musím říci, že Čtyři dohody prostě zbožňuji. Na konci celého emotivního představení přišla pro nás ještě emotivnější chvíle. Byly jsme pozvány na podium a tam nám Jaroslav Dušek předal šek od spolku Aneon v hodnotě krásných čtyřicet tisíc. Víte, taková radost a dojetí, to není jen z té pro nás opravdu veliké finanční částky, kterou jsme pro náš spolek dostali. Ta radost vychází i ze zjištění, že si vás někdo všiml. Někdo vidí vaši snahu, někdo ví o tom, co děláte a chce vám pomoci ve vašich krocích vpřed. Nemusely jsme se sáhodlouze vychvalovat, nemusely jsme nikoho prosit, přemlouvat… „někdo to prostě viděl“… A to je to nejdůležitější, co jsme si odnesly z tohoto večera. Že dobří lidé existují, vzájemná pomoc funguje a naše práce není zbytečná. Karolína Dvořáková, vedoucí pracoviště # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Jičín – ve Vlastivědném muzeu Dne 3. května jsme vyjeli s našimi členy na výlet do blízkého městečka zvaného Železnice. Navštívili jsme tamní Vlastivědné muzeum, kde jsme vzpomínali na tradice a historii našeho kraje. Velmi nás zaujala expozice v zachovalém původním krámku s názvem Koloniál. Byla v něm umístěna velká sbírka dobových předmětů z různých řemeslných odvětví. Zajímavým zpestřením prohlídky byla soutěž „Poznej předmět a k čemu sloužil“. Odměnou za účast byla hudební ukázka z historického orchestrionu. V další části naší prohlídky jsme měli možnost navštívit roubenou chaloupku. Již při vstupu do ní na nás padla nostalgie dřívější doby. K vidění byly čtyři plně vybavené místnosti. Zde jsme se seznámili s černou kuchyní, hostinským a dětským pokojem. Největší zajímavostí pro nás byl poslední pokoj, ve kterém rodina trávila většinu svého času. K vidění zde byl například tkalcovský stav, kolovrátek, česač příze, máselnice, mlýnek na mák, malované skříně a kachlová kamna. Před chaloupkou jsme měli možnost poznat keř zvaný klokočí, z jeho plodů se dříve vyráběly růžence. Díky slunečnému počasí a ochotě paní průvodkyně nám bylo umožněno posezení na dvoře muzea při dobré kávičce a zákusku z blízké cukrárny. Pokračovali jsme v družném hovoru na téma vtipných historek ze života. Na závěr jsme se rozloučili písničkou Kolíne, Kolíne… zahranou na historický flašinet. Spokojeni a s dobrou náladou jsme se vraceli autobusem do svých domovů. Monika Čechová a Lucie Strašíková (převzato z webu SONS) # Česká Lípa – rekreační pobyt Týdenní rekreační pobyt v Lázních Kundratice byl koncem dubna pro šestnáct členů naší odbočky ve znamení aprílového počasí. Avšak ani rozmary přírody naši dobrou partu nezaskočily. I přes větrné počasí jsme vyráželi na vycházky do okolí lázní. Prošli jsme stezkou přes rašeliniště, prohlédli si Osečnou a někteří z nás našli pramen Ploučnice. V pátek se vítr utišil, a tak jsme odpoledne vyjeli lanovkou na Ještěd. V neděli jsme jeli do nedalekého Českého Dubu. Prohlédli jsme si náměstí, prošli jsme ulicí Komenského, zastavili se u domu, kde pobýval Bedřich Smetana, a došli jsme až k Hlásce. Cestou jsme se dozvěděli mnoho zajímavého z informačních tabulí. V pondělí jeli někteří z nás autobusem do Hamru na Jezeře a vraceli se zpět kolem rybníka po cyklostezce a lesních cestičkách. Zastavili jsme u hmatové mapy s popisky krajiny a zašli jsme až k Hamerským vodopádům. Byla to náročná, ale krásná turistická vycházka prosluněnou přírodou. Během pobytu si každý individuálně vybral činnost podle zájmu a svých fyzických možností. Měli jsme volno i na odpočinek. Tři večery jsme protancovali. Přijali jsme pozvání na hudební večer, který připravily členky odbočky z Jablonce nad Nisou. Olina Valentová a Iva Mojžíšková za vlastního klavírního doprovodu zazpívaly několik písní a zapojily do zpěvu i nás. Ti z nás, kteří využili pobytu v lázních i na procedury, si péči zdravotníků pochvalovali. Byli jsme spokojeni i se stravováním. Každý den jsme si mohli vybrat na oběd i na večeři ze tří jídel. Byl to úžasný společný pobyt s poznáváním a relaxací těla i duše. (převzato z webu SONS) # Česká Třebová – zájezd na Novopacko Dne 20. května jsme se vydali prozkoumat okolí Nové Paky. Kraj na rozhraní Českého ráje a Krkonoš. Kraj, kde se nachází polodrahokamy a je ještě nádherná příroda. Autobusový zájezd začal již brzy ráno, kdy jsme se sešli před sídlem odbočky. Čekal nás přesun do Miletína, kde byla první zastávka. Městečko Miletín je rodištěm K. J. Erbena. Nachází se zde i jeho rodný dům. Město je ale také známo „miletínskými modlitbičkami“, které se zde pečou ve dvou cukrářstvích. Po občerstvení regionální specialitou jsme pokračovali na vrchol Zvičina (671 m. n. m.). Počasí nepřálo, foukal studený vítr a výhledu do kraje bránily mraky. I přes tuto nepřízeň jsme se šli podívat na výhledová místa, kde jsou popisky, cože bychom viděli, kdyby…! Další zastávkou byla zřícenina hradu Pecka. Po prohlídce volně přístupného nádvoří a nákupu suvenýrů jsme pokračovali k dalšímu cíli, tím bylo město Nová Paka. Návštěvu města jsme zahájili obědem v restauraci „Ježkův statek“. Po dobrém jídle jsme se přesunuli do Městského muzea, kde jsme si prohlédli výstavu cestovatelů Zikmunda a Hanzelky. Další expozice byly věnované místnímu kraji. Naše další cesta pokračovala okolo rozhledny Kozinec přes Horky u Staré Paky do Jilemnice. V Jilemnici jsme si prohlédli Zvědavou uličku, kde se nachází soubor chalup, postavených ve stylu podkrkonošské architektury, a starobylé náměstí. Pak už následovala cesta domů. Výlet se vydařil, nepršelo a nebylo ani úmorné vedro. (převzato z webu SONS) # Přerov – zájezd do Bruntálu Po loňském úspěšném autobusovém zájezdu na Buchlov se odbočky Přerov, Olomouc a Prostějov rozhodly vydat opět společně, tentokráte na Bruntálsko. Klimatizovaný autobus při zastávkách v Přerově, Olomouci a Šternberku postupně sesbíral všech 49 natěšených zájemců. Cestou jsme se z výkladu Kamily Hoškové, vedoucí pracoviště v Přerově, dozvěděli, co nás čeká, kolem čeho projíždíme a na co se můžeme těšit. Po vystoupení v Bruntálu jsme se rozdělili na dvě skupiny a prohlédli si zámek. Všech 25 místností, velmi dobře udržovaných, na nás dýchlo historií řádu německých rytířů. Nevidomí přivítali, že si mohli na mnohé exponáty sáhnout a potěšit se ladností jejich tvarů a výzdob. V parku nás místní průvodce pan Josef Cepek seznámil s pohnutými okamžiky z historie města Bruntálu a poté jsme se procházkou přes náměstí odebrali na očekávaný oběd v restauraci U Kata. Po příjemně strávené hodince se naše skupiny autobusem přepravily pod Uhlířský vrch a pomalou vycházkou podél zastavení křížové cesty vystoupily až na jeho vrchol s dominantou kostela Panny Marie Pomocné. Otevřel se nám nádherný výhled na Hrubý Jeseník s jeho vrcholy i na okolní krajinu. Průvodce nás barvitě seznámil se zvláštnostmi místní přírody, dozvěděli jsme se něco o zdejších čtvrtohorních sopkách a vyprávění okořenil i několika legendami. Kdyby zde nebylo tak větrno, jistě bychom se kochali i déle. Posledním cílem naší cesty byla teprve dvacet let napuštěná přehradní nádrž Slezská Harta, devátá největší v naší republice. Turističtěji založení cestovatelé se prošli kus cesty kolem přehrady, jiní dali přednost občerstvení v penzionu mého jmenovce Marka, ti nejšikovnější stihli oboje. Všechno pěkné má svůj konec, i každá sopka jednou vyhasne, a tak se naše výprava, příjemně unavená rozjela k domovům. Zpáteční cestou nás průvodním slovem s pozvánkami na další akce provedli Maruška Kebrdlová s Honzou Příborským z Olomouce. Děkujeme svatému Petru za krásné slunečné počasí, organizátorům za obětavost, panu řidiči i jeho Renaultu za bezpečný převoz a všem účastníkům zájezdu za příjemnou atmosféru! Marek Šimíček, předseda odbočky SONS Přerov # Ozdravná rekondice v Luhačovicích Ve dnech od 28. května do 2. června 2017 se konal rekondiční ozdravný pobyt v Luhačovicích, ve dvou penzionech. Ten s názvem Ogar se nacházel v části Pozlovice a byl více pro ty, kteří mohou ještě bez větších obtíží chodit delší túry. Druhý penzion, Pomněnka, se nachází na okraji města, v lázeňském areálu, takže všude bylo blízko, dostupná autobusová zastávka, parčík a všechno v okolí. Tohoto pobytu se zúčastnili také členové odbočky SONS Karviná. Již delší dobu spolu takto jezdíváme a výborně si rozumíme. Stravování bylo zajištěno formou polopenze, po předchozí dohodě se zúčastněnými. Počasí nám přálo a sluníčko po celý pobyt krásně hřálo. Když jsme volali domů našim známým a příbuzným a ti nám oznamovali, že jim prší, my jsme se mohli jen usmívat, že si můžeme sluníčka užívat. Na tomto pobytu jsme měli velmi zajímavý a hodně poučný program, alespoň pro mě tomu tak bylo. V pondělí v dopoledních hodinách jsme se sešli u autobusového nádraží, kde jsme měli domluvenou jízdu vláčkem po okolí lázní Luhačovice, s výkladem, okolo čeho jedeme, jak Luhačovice vznikly, co se v nich léčí atd. Bohužel ale došlo k poruše na vláčku, takže se musela jízda odložit na další den. Ovšem program byl bohatý, na nudu nebyl čas. Někteří zdatnější se rozjeli do okolních měst, ti méně zdatní se procházeli po okolí. Šli jsme se podívat na kolonádu, ochutnat naše velmi známé lázeňské oplatky, protože té vůni nešlo odolat. Také jsme pilně ochutnávali velmi zdravé a léčivé prameny. Já například zkusila pramen sv. Josefa, i když musím přiznat, že mi moc nechutnal, ale pro zdraví člověk udělá cokoli. Také jsme několikrát navštívili výborný hotel Litovel, kde nejen dobře vaří, ale jsou tam i velmi vstřícní. Další den jsme pak přece jen jeli vláčkem, a to byl pro mě opravdu moc fajn zážitek. Cesta byla komentovaná za pomoci reproduktorů a namluvené nahrávky. Následující den šli opět někteří na léčivé prameny, pro nás asi nejznámější je pramen s Vincentkou. Na našem pobytu byli také dva čtyřnozí kamarádi. Jeden byl můj vodicí pes Rocky, který o mě pečoval a věnoval se mi tak, jak mohl, a druhý byl krásný tanečník jménem Kim. Opravdu mu to jméno sluší, umí nejen krásně tančit, ale také poslouchat svou paničku, které dělá velkou radost. Když nastal poslední den našeho pobytu, rozhodli jsme se, že ho strávíme společně s karvinskou partou, která většinou byla ubytována právě ve zmíněném hotelu Ogar. Tam nás ochotně odvezla Marie Miziová , především ty, mezi které patřím i já, co máme potíže s chůzí. Měli jsme krásný večer s dýdžejem, který krásně komentoval a pouštěl samé starší známé hity a my tak mohli tančit a příjemně se bavit. Dovolte mi, abych za nás všechny moc poděkovala všem, kteří se na zorganizování tohoto rekondičního a ozdravného pobytu podíleli a všem bych chtěla popřát hlavně zdraví a spousty tak krásných prožitých chvil. Helena Górecká a vod pes Rocky # LIDÉ KOLEM NÁS: Anděl, co chodí po zemi - Rozhovor s Renatou Moravcovou Když člověk chystá nějakou větší akci, bývá ten poslední týden před zahájením asi nejdůležitější. Je třeba ledacos „doladit“, zařídit, přizpůsobit se nečekaným změnám... A tak se všechno méně důležité odkládá na dobu „potom“. Tak si to ještě nedávno představovala i Renata Moravcová, když chystala 15. ročník setkání držitelů vodicích psů v Dobrušce. Jenomže počátkem dubna 2017 byla vyhlášena Ženou regionu za Královéhradecký kraj, a to s sebou nese i určité povinnosti, které se „na potom“ přesunout nedají. Několikrát jsme to probíraly telefonicky a tak také vznikl tento rozhovor, jehož konečnou podobu ovšem Renata schválila. Renato, jak vypadaly tvé dny před zahájením 15. ročníku „psího setkání“ v Dobrušce? Kromě besed ve školách po celém kraji, které jsem měla nasmlouvané dlouho dopředu, kromě pečení slaných i sladkých zákusků na sobotní akci a dalších věcí, které musí organizátor zařídit, jsem byla pozvána na několik slavnostních setkání. Tyhle pozvánky nešlo odmítnout. Bylo to náročné, ale na druhou stranu jsem zase mohla trochu přispět k propojení dvou světů – světů vidících a nevidomých. Tak povídej, kam jsi byla pozvána. V pondělí 5. června jsem se spolu s dalšími nominovanými ženami z našeho kraje zúčastnila slavnostního předání ocenění v Galerii moderního umění v Hradci Králové. Bylo to příjemné setkání, pan hejtman byl velmi přátelský a dokonce věděl, jak se má ke mně jako k nevidomé chovat. Tak je aspoň vidět, že ta osvěta, kterou po kraji už tolik let dělám, nese ovoce. A jak se k tobě chovaly tvé konkurentky ze soutěže? Až na paní, která získala druhé místo, byly milé, pogratulovaly mi a s některými jsme se dohodly na společných akcích. Takže se máte na co těšit. A jak jsi to mezi tolika cizími lidmi zvládala? Měla jsi průvodce? Bez koukavce bych se do takového prostředí asi ani neodvážila. Naštěstí se mnou už řadu let spolupracuje pan Petr Tojnar, zastupitel města Dobrušky a už také člen KDVP. Ten mě na všechna důležitá setkání doprovázel. Bez něj bych se vlastně ani nedostala do té ankety a nestala bych se Ženou regionu. Tak tedy v pondělí jsi měla setkání s panem hejtmanem, a hned v úterý jsi cestovala do Hradce znovu. Proč? Byla jsem pozvaná na besedu do kulturního centra ARTIČOK. To bylo moc příjemné. Tedy až na to, že jsem cestou strašně promokla. Povídala jsem si tam s lidmi, to mám nejradši. Ptali se na to, jak se žije nevidomým, na vodicí psy, na to, jestli sportuju... A sportuješ? No samozřejmě. Bez sportu si vůbec nedovedu život představit. Chodím cvičit, v zimě jsem byla na běžkách, a až skončí tohle hektické období, už se těším na nějakou turistiku s přáteli a s Xantíkem. Pokud vím, středa měla být celkem volná – tedy jestli se dá VOLNO říkat posledním přípravám před příjezdem účastníků 15. ročníku „psího setkání“. Celý den byl takový normálně pracovní, ale navečer jsme dostali s Xantem pozvání od dobrušských mažoretek a jejich trenérky, Veroniky Rýdlové, abychom mezi ně zavítali. Měli v kulturním centru vystoupení pro rodiče a sponzory a samozřejmě pro zastupitele města. Tak pro nás bylo připraveno jedno místo k sezení a jedno k pohodlnému ležení. No užívala jsem si to jinak než všichni přítomní koukavci, ale užila jsem si to. Krásná muzika, hodně nahlas, ale musela jsem si dávat pozor, abych se na sedačce nezačala vrtět. Tedy, Renato, vůbec bych se nedivila, kdyby ses dala i k těm mažoretkám. Ale povídej dál. Ve čtvrtek se už sjížděli účastníci setkání, začal naplánovaný program, a já se navíc musela chystat na ten „velký den“ – na páteční návštěvu Senátu. Podle pokynů, které jsi dostala předem, to určitě nebylo jednoduché. Na odpoledne jsi měla mít šaty nebo kostým, na samotnou slavnost šaty večerní, přitom vám bylo doporučeno, abyste zaparkovali na okraji Prahy a do Senátu dojeli městskou dopravou. Jak jsi to zvládla? Jak už jsem říkala, doprovázel mne Petr Tojnar, bez něj bych byla ztracená. Dostali jsme výjimku a mohli jsme zaparkovat poblíž Senátu, protože jsem zdravotně postižená. No, alespoň že nějaká výhoda z toho plyne! Oceněné ženy z dalších regionů ale cestovaly přes Prahu metrem a tramvají a v tom vedru se zavazadly kvůli dvojímu oblečení to pro ně určitě nebylo nic příjemného. Nejprve byla naplánovaná prohlídka Senátu, ale já předem poprosila, jestli bych místo toho nemohla navštívit zahradu s vodotrysky a ptáky. Tam mi bylo dobře. Potom bylo setkání se senátory, které ale moc povedené nebylo. Až když mezi nás přišla místopředsedkyně Senátu Mgr. Miluše Horská, cítila jsem se dobře. Byla to moc příjemná paní. Během toho večera jsem mluvila s řadou milých lidí, kteří se zajímali o moji práci i o vodicí psy. Hlásili se mi i někteří sponzoři. Na oplátku budou chtít od KDVP účast nevidomých s pejsky na jejich akcích. Tak věřím, že to náš Klub zase posune o kousek dál. Renato, partnery ankety Žena regionu byly různé instituce, ale také podniky a sponzoři. Takže kromě diplomů a květin jsi určitě dostala i spoustu dárků, viď? To ano. Některé ráda využiju pro sebe, o jiné se rozdělím s těmi, kdo mi v práci pomáhají. A pak jsou tu dárky, se kterými si zatím nevím rady. Co třeba? Dostala jsem výbavičku pro miminko, s lahvičkou a dalšími věcmi. Já už se ve svém věku na další rodinu nechystám a syn prý mě babičkou zatím taky neudělá. Druhý komický dárek byla volná jízdenka od Českých drah. Já sice cestuji skoro každý den, jenže do Dobrušky jede vlak jen jednou za den, takže to opravdu nevyužiju. Za tu dobu, co jsi držitelkou titulu Žena regionu, ses setkala s různými lidmi – politiky, novináři, manažery, představiteli firem z okolí atd. Které setkání ti utkvělo nejvíc? Každé setkání bylo něčím zajímavé. Nejlíp jsem se cítila tam, kde jsem mohla být oblečená tak nějak normálně, sedět mezi lidmi a nemuset se bát, že poruším nějaký protokol. Na těch oficiálních akcích se tak dobře necítím. Ale i tam byla většina lidí přátelská a pomáhali mně, když jsem potřebovala. Vůbec nejvíc si asi budu pamatovat, jak mě v Hradci zastavili dva starší lidi a ptali se, jestli jsem „ta paní z novin, co vyhrála Ženu regionu“. Úplně mě dojali, když mi pověděli, jak mi fandí, a že to neříkají jen za sebe, ale i za ostatní z Klubu důchodců. Nakonec mi ten pán řekl, že jsem anděl, co chodí po zemi. Zůstala jsem stát, ještě když odešli, vůbec jsem se nemohla vzpamatovat. Děkuju ti za rozhovor. A nám všem přeju, abychom těch „andělů, co chodí po zemi“ potkávali co nejvíc. Stáňa Krajíčková # Poradci jsou (nejen) v každém kraji. Jsou tu pro vás SONS Tábor Dobrá rada je nad zlato, tvrdí i jeden z našich seriálů. Ten se věnuje spíše psychologii, ale spoustu rad potřebuje každý, tím spíše zrakově znevýhodněný člověk třeba z oblasti práva, komunikace s úřady, když už nebudeme hovořit o těch nejpraktičtějších z každodenního života. Na právo tady je pro mnohé jen Mgr. Luboš Zajíc, ale to je veliký omyl. Ač se to jeví nepravděpodobné, značná část členů SONS opravdu neví, že v každém kraji, ale i v řadě větších měst, kde jsou oblastní odbočky, bývá i poradce, který dokáže poradit v právních záležitostech stejně jako v oblasti sociální a i v dalších zašmodrchanostech života. Na popud kolegyně Alice Martinkové, která se v SONS kromě jiného stará také o rozvoj lidských zdrojů v rámci oblastních pracovišť, jsme se rozhodli představit čtenářům postupně jednotlivé poradce, aby pro vás, bylo snazší obracet se na ně přímo kdykoli je to potřeba. Pod tímto titulkem budete postupně nacházet v následujících 18 číslech ZORY jejich medailonky. Začneme na jih od Prahy, v Táboře. Dobrý den, dovolte, abych se pro ty, kteří mě ještě neznají, představila. Jmenuji se Kristýna Voborská a již pátým rokem pracuji v SONSu jako sociální pracovník a vedoucí pracoviště Tábor. V Táboře jsem se narodila a letos v dubnu jsem oslavila své 27. narozeniny. Maturovala jsem v oboru veřejnosprávní činnost a poté přišlo stěhování do Prahy, kde jsem pokračovala ve studiu na Vyšší odborné škole sociálně právní – obor sociální práce. Školní léta utekla jako voda, přišly státnice a rozhodování, co dál. Zůstat v Praze, nebo se vrátit domů? Ještě před ukončením školy jsem začala hledat práci v sociální sféře a narazila na inzerát, kde se hledala sociální pracovnice do Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých v Táboře. To bylo úplně poprvé, kdy jsem slyšela, že tato organizace v Táboře vůbec je! Takže na internet, podívat se, co je ten SONS vlastně zač. Nabídka se mi líbila a popravdě – jako čerstvá absolventka jsem si nemohla moc vybírat a tak jsem poslala životopis. A ono to vyšlo. V červnu jsem si převzala diplom v Betlémské kapli a v červenci roku 2012 nastoupila do práce. Než jsem nastoupila do SONSu, má jediná zkušenost s nevidomými byla ta, že jsem měla nevidomou babičku, ale byla jsem ještě dítě a nevnímala tolik její problémy a potřeby. Vůbec jsem si v té době nedokázala představit, čím si procházela. To jsem zjistila teprve tady. Až praxe mi ukázala, co to znamená špatně vidět nebo nevidět vůbec. Naučila jsem se na co si dávat pozor, na co se zaměřovat a jak komunikovat. Právě komunikaci beru jako stěžejní nástroj pro mou činnost a já se v ní snažím neustále zdokonalovat. Jako každá práce s lidmi je i tato občas velmi psychicky náročná, ale mám svoje koníčky, díky kterým se udržuji v duševní pohodě. Hodně času trávím sportovními aktivitami, kdy ze sebe stres fyzicky dostanu. Ráda jezdím na in-line bruslích, chodím na jumping a 3x týdně se věnuji trénování holčiček ve věku od 6 do 12 let ve sportovní gymnastice. Hudba, dobré filmy a knihy jsou moje vášeň, jen mi na tyto aktivity nezbývá moc času. A samozřejmě jako téměř každá ženská ráda nakupuji a trávím čas se svými přáteli a rodinou. Ty jsou pro mě vždy na prvním místě. Mám doma také čtyřnohého mazlíčka, yorkšírského teriéra Kimiho a jsem velkou fanynkou motocyklového závodníka Valentina Rossiho. To je ve zkratce k mé osobě, abyste věděli, s kým se v té táborské odbočce můžete setkat a za kým můžete přijít do poradny ohledně záležitostí, se kterými si nevíte rady. Budu se moc těšit. S přátelským pozdravem Kristýna Voborská S čím se můžete na naše poradce obracet:  dotazy k příspěvku na péči či na zvláštní pomůcku (pomohou vám vyřídit žádost a v případě nespokojenosti také odvolání)  dotazy související se zaměstnáváním (pracovní smlouvy na dobu určitou/neurčitou, dohody o provedení práce a pracovní činnosti, výpovědi)  dotazy z oblasti důchodového pojištění (invalidní důchody, starobní důchody, přechod z invalidního do starobního důchodu)  dotazy související s průkazem ZTP a ZTP/P – výhody a povinnosti držitele, pomoc při zařízení průkazu # Mapování kompetencí staví na tom, co nás naučil život (dokončení rozhovoru o kompetencích jako unikátní metodě mapování vlastních možností na trhu práce) V úvodu první části jsme o metodě uvedli: Původně švýcarská metodika vznikla proto, aby podpořila ženy na trhu práce. Ženy ve Švýcarsku totiž mají volební právo až od roku 1971 a byly často v domácnosti nebo pracovaly pro charitu. Najednou bylo potřeba detailně zjistit, co všechno se vlastně při péči o rodinu naučily a dát tomu formální váhu, aby mohly v přijímacích řízeních na různé pozice konkurovat mužům… Už jste to trošku zmínila, v jaké situaci je kariérové poradenství u nás? Zatím chybí ucelený celoživotní systém a chápání kariérového poradenství jako efektivního nástroje pro dobře fungující ekonomiku. Některé země, například Velká Británie, mají propočty o tom, jak investice do kariérního poradenství šetří veřejné finance a jak je ekonomicky důležité. U nás je kariérové poradenství stále zaměřené hlavně na mladou generaci, která stojí po konci školní docházky před volbou povolání. Další a přitom mnohem delší část profesní kariéry dospělého člověka, která by měla být úzce spjata s celoživotním učením, tím zatím u nás pokryta není. Začala jste se věnovat kariérovému poradenství profesionálně jako lektorka. Založila jste společně s Dorotou Madziovou a dalšími kolegyněmi občanské sdružení Centrum kompetencí… Díky své práci pro program Euroguidance v ČR jsem měla možnost se proškolit ve švýcarské metodě mapování kompetencí a sebeřízení, která se jmenuje CH-Q. Školili nás nizozemští lektoři a zprvu jsem od toho nic nečekala. Cílem této metody je sebepoznání – odpovědi na otázky: kdo jsem, z čeho mohu čerpat zkušenosti, co vlastně umím a co mohu nabídnout, na čem dotvářet svou profesní budoucnost. S překvapením jsem přitom zjistila, jak velké mezery já sama mám ve svém vlastním poznání. Na tohle mě žádná vysoká škola ani žádný vzdělávací program nepřipravily. Nikde mi nekladli takové otázky, až metoda mapování kompetencí CH-Q. Rozhodla jsem se, že si udělám certifikaci na všechny úrovně této metody, abych mohla působit jako lektorka a přenést tuto metodu do kariérového poradenství v Česku, protože mě nejvíc ze všeho zajímá přímá práce s klientem. Tak vzniklo Centrum kompetencí, které má ambici být otevřené těm, kdo se rozhodnou kariérové poradenství využít. Další část rozhovoru se točí kolem toho, jak probíhají kurzy této metody. Ženy hledají, z čeho mohou čerpat, jaké dosud neuvědomované kompetence nabyté v minulosti mají. Jsou to jakési poklady, po nichž klient pátrá ve své minulosti a o nichž neměl tušení. Při mapování současnosti se zaměřujeme na životní a pracovní hodnoty. A o budoucnosti pak přemýšlíme, jak s tím, co jsme o sobě zjistili, můžeme a chceme naložit v pracovním životě. „Nezabýváme se tedy formálně uznávanými dovednostmi jako vysvědčením, diplomy, ale situacemi, s kterými bývá člověk v životě konfrontován a při nichž získává nové znalosti a dovednosti, říkáme kompetence“. Můžete uvést nějaký příklad takové situace? Například krizové situace v rodině, neúspěch v řešení nějakého úkolu v zaměstnání, o nichž si člověk obvykle myslí, že ho oslabily, paradoxně formují u jedince kompetence jako odolnost vůči stresu, trpělivost, empatii, spolehlivost a další. Smyslem tohoto sebepoznávání je, aby si člověk uvědomil svou hodnotu a to, co chce sám z vnitřní motivace dál rozvíjet, v čem se cítí dobře. Na úvodní blok pak navazuje sebemarketing, sebeprezentace, to už se odehrává ve skupině, kdy si lidé dávají navzájem zpětnou vazbu, komunikují, podporují se, naslouchají si a sdílejí své životní zkušenosti. Na to pak u některých kurzů navazuje koučování. A co si z kurzu nakonec odnesu jako klient? Každý si během kurzu sestaví vlastní akční plán a osobní portfolio svých kompetencí s konkrétními důkazy, které tyto kompetence potvrzují, a určí si cíle, jichž chce na základě toho dosáhnout. Mluvíme o kompetencích – jak kompetenci definovat? Termín kompetence vystihuje, že člověk je schopen, mocen něco dokázat. Odpovídající kompetence vás zmocňují, že něco dokážete. Nejde ale jen o dovednosti a znalosti, patří do nich i složka hodnot a postojů. Dobrým příkladem je u řidičského průkazu kompetence řídit vozidlo. Při řízení auta potřebujete dovednosti manuální, schopnost orientovat se, znalosti pravidel silničního provozu. Ale pokud vám z toho vypadnou hodnoty a postoje, pak řidičským průkazem dáváme člověku do ruky zbraň. Kompetenci řídit vozidlo proto dotváří i hodnoty jako respekt, tolerance, ohleduplnost k druhým. Pokud nemám srovnány hodnoty a postoje, nejsem mocna něco dělat. Třeba najít si práci, která mě baví. Vrátím se ještě k švýcarské metodě mapování kompetencí a zkratce CH-Q – co to znamená? CH je značka Švýcarska, Q znamená kvalitu a kvalifikaci. Mimochodem zajímavá je geneze této metody. Souvisí s devadesátými lety minulého století, kdy Švýcaři potřebovali co nejrychleji dostat na trh práce ženy. Nešlo to ale udělat tak, aby několik let studovaly a dostaly diplomy a certifikáty, které by je opravňovaly vykonávat tu či onu profesi. Ženy tam předtím často působily v domácnosti nebo v charitativních organizacích, měly kompetence řídit organizaci nebo spravovat finance v dané organizaci, komunikovat a prezentovat se, takže tato metoda pomohla pojmenovat ty správné kompetence, aby se sama žena rozhodla, co chce v pracovní kariéře dělat, co umí a co sama chce. Tento postup zafungoval a stal se základem pro metodu mapování kompetencí pro sebeřízení v oblasti kariéry. Marie Zemanová (s využitím rozhovoru v časopise Moderní řízení, redakčně upraveno) # ZORA RADÍ: Nad zlato: Ničí Facebook vztahy…? Do poradny přišla moje známá Karolína. Dost jsem se divila, proč za mnou chodí do práce? Vždyť se můžeme sejít kdekoliv ve veřejném prostoru! „Hned zkraje říkám, že jsem nepřišla soukromě, ale přišla jsem si pro radu. Stalo se, že se můj syn rozešel pár týdnů před svatbou se svou partnerkou. Chodili spolu už na střední škole, láska to byla jako trám. Tu dívku jsme měli moc rádi a tak jsme úplně zničení a zmatení, manžel i já. Máme jedináčka, a to je vždycky trochu složitější. Když jsme se bývalé snoubenky ptali, co zapříčinilo její tak dramatické zrušení vztahu, řekla – zeptejte se Facebooku, tam jsou odpovědi na všechno. Od té doby už o ní nevíme. Syn nikam nechodí, většinu času tráví s mobilem nebo tabletem. Bojíme se, že se takhle s nikým neseznámí a zůstane do konce života sám. Jenže on se našim starostem vysmívá a říká – tolik přítelkyň jako mám teď, jsem v životě neměl. Vůbec tomu nerozumím. Na Facebook ani na jiné sociální sítě nechodím, jednak na to nevidím a také se mi to nějak hnusí, po té „zkušenosti“, která nás potkala. Ale chtěla bych tomu rozumět.“ Poradna Syn mojí známé Karolíny bohužel do poradny nepřišel, takže svou závislost na sociálních sítích, konkrétně na Facebooku asi nevyřeší. Podobně jako jiné závislosti začíná i tato nenápadně, plíživě, avšak její důsledky jsou ničivé a velmi těžko napravitelné. Základní myšlenka v odvykání vždy je, že závislý musí sám chtít. Avšak, kdo by se dobrovolně vzdal tolika příležitostí k sebeuplatnění, které má uživatel sociálních sítí? Karolíně jsme nepomohli, jen jsme jí poskytli základní informace o sociálních sítích a povšechně o jejich dobrých i špatných vlastnostech. Nicméně jí i čtenářům Zory se může hodit seznam varovných signálů, které jsme pro tento účel načerpali a upravili také podle internetového článku Heleny Mlíčkové. 1. Vztah k práci Závislý uživatel sociálních sítí projevuje svůj vztah k práci nebo ke studiu tím, že odkládá nebo popírá své povinnosti. Reálně hrozí, že přijde o práci nebo bude vyhozen ze školy. Ale Facebook je zároveň úžasná příležitost, jak si hledat nové zaměstnání, tak proč ji nevyužít? Nakonec to vypadá, že uživatel si v práci alespoň na chvilku odpočine od Facebooku, zatímco by to mělo být naopak. 2. Vztah ke společnosti nebo sociální skupině Závislý uživatel si oddechne, když mu odpadne soukromá schůzka nebo společenská akce, protože se může věnovat Facebooku, kde prožívá aktivity a sdílí společenské příležitosti s tzv. „přáteli“, které může kdykoliv prostřednictvím sociální sítě nejen kontaktovat, ale i ovlivňovat a nechat se jimi ovlivňovat, prožívat virtuálně jejich radosti i strasti, aniž by ho to stálo jakékoliv fyzické nebo emoční úsilí. 3. Vztah k objektivní realitě Závislý uživatel bude vždy vášnivě obhajovat Facebook nebo svou jinou oblíbenou sociální síť, aniž by popřál sluchu kontrující straně. Někdy to vypadá, jako by mu za to platili, ale není to tak. On se nechce této své libosti vzdát. Někdy připomíná člověka, který fanaticky vyzdvihuje přednosti své milenky, svého auta, svého fotbalového klubu nebo své náboženské skupiny. Je to prostě jeho a tedy nedotknutelné. 4. Vztah k přátelům Závislý uživatel nejen průběžně kontroluje, kdo se mu na Facebooku hlásí jako Přátelé, ale je posedlý i kontrolou seznamů Přátel svých „přátel“. Má-li pocit, že tyto seznamy jsou početnější než jeho, není líný psát úplně cizím lidem a žádat je, aby se mu přihlásili do jeho seznamu Přátel. Mám ve svém seznamu už dvě stě Přátel, tak to něco musím znamenat! 5. Vztah k fyzickému partnerovi Závislý uživatel postupně ztrácí zájem o fyzický kontakt s živým člověkem, protože na Facebooku lze všechno, aniž byste museli investovat nebo riskovat jako ve skutečném vztahu. Na Facebooku lze beztrestně flirtovat a mít virtuální sex s někým, koho jste ve skutečnosti neviděli a ani vidět nepotřebujete. Ostatně, reálnému sexu je již odzvoněno! Pozn. redakce: Sociální sítě mohou samozřejmě také sloužit jako seznamka. Tuto příležitost si nenechávají ujít zejména lidé s různými sexuálními úchylkami. Doporučujeme pozornosti čtenářů i dokument Děti online vysílaný Českou televizí v květnu 2017. 6. Vztah k rodině a dávným přátelům V životě závislého uživatele strádají všechny vztahy, protože pro samé chatování a sledování cizích příběhů není čas ani myšlenkový prostor pro skutečné lidi, které máme nablízku. Takto závislý uživatel spotřebuje hodně času např. i prohlížením fotek zcela cizích osob a hlavně neustálým kontaktem s těmi, které má na seznamu a pro které je též virtuálním přítelem. Má-li někdo z blízkých narozeniny nebo je jiná důležitá událost v rodině nebo okolí, to se uživatel dozví z poznámky na Facebooku, ale příliš ho to nevzrušuje. 7. Vztah k sobě Uživatel Facebooku dostává neustále pozvánky, aby se stal členem nějaké skupiny. Taková pozornost mu samozřejmě lichotí o to více, o co méně dostává pozvánky od zklamaných nebo již lhostejných lidí ze svého okolí. Jeho Ego roste v důsledku nedostatečné vlastní reflexe a nereálného sebehodnocení. Za vrchol svého citového života považuje přijímání a posílání dárků třeba v rámci farmwille. Pozn. redakce. Farmwille je jedna z oblíbených facebookových her, na kterou se můžete připojit. Její kouzlo spočívá v hospodaření na farmě, k níž si můžete přikupovat virtuální pozemky i chovná zvířata. Když dobře hospodaříte, dostanete peníze nebo body, abyste mohli ve hře úspěšně pokračovat. Peníze i dary můžete obdržet též od vašich facebookových Přátel jako dárek. 8. Vztah k morálce Na Facebooku má každý uživatel tzv. Zeď, na kterou si píše všechny své radosti, problémy i plány, aby si je každý, ale opravdu KAŽDÝ mohl přečíst. Tím vlastně ponižuje svou intimitu na jakési veřejné zboží, jehož cena se odhaduje na pár kliknutí. Je-li náhodou závislý uživatel „venku“ na nějaké akci, využije každé volné chvilky, nevadí, je-li zrovna na návštěvě u prezidenta nebo v nemocnici na oddělení JIP. Jak to jen jde, připojí se mobilem na svou zeď a napíše upřímný reportík, aby všichni věděli, co prožívá, kde a s kým. Drby a čerstvé novinky se díky síťovému chumlu propojí, aby se teď hned všichni o všech všechno dozvěděli a mohli teď hned na všechno reagovat. Je pak s podivem, jak může být někdo šokován, jsou-li jeho snahy o facebookovou solidárnost zneužity. Překvapeni a pohoršeni jsou pak nejen uživatelé, ale i zcela bezbranní lidé, kteří se do sítě jaksi připletli, třeba proto, že o nich někdo napsal nebo je jiný poznal z fotek. Na obranu Facebooku mohu říct, že v krizových situacích je mocným nástrojem pohotové informace, ale i dezinformace. Ano, můžeme se dozvědět, co se kde chystá a nějak na to reagovat. Můžeme někomu být nápomocni radou nebo i konkrétní podporou. Ale zůstaneme jako uživatelé pouze v této praktické úrovni užívání? Než to všechno promyslím, půjdu si přečíst noviny a poslechnout rádio. Tam to také žije! Dr. Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Newton z Dobrušky Češi vymysleli, jak se lépe dostat k ropě. Revoluční metoda vědců z Brna se může využít i na Měsíci Nová metoda zkrátí dobu průzkumu z řádu let na několik dní. Stojí za ní vědec, který využil svůj dřívější objev, za nějž získal Českou hlavu. Novou metodu je možné použít k hledání prvků na třeba i na Antarktidě nebo na Měsíci. Vědci z Brna se pokoušejí o malou revoluci ve způsobu hledání ropy a plynu. Namísto let má průzkum podle nové metody DMT (density mapping technology) trvat jen pár dnů a má být výrazně přesnější a levnější. Zásoby se navíc dají prakticky od stolu hledat nejen na pevnině, ale třeba i pod mořem nebo na Měsíci. „Finálním cílem je vytvořit globální mapu, takový Google Earth, ale ne na povrchu – pod zemí,“ říká profesor Viliam Vatrt ze společnosti Geo Applications, která za metodou stojí a testuje ji například s Faerskou geologickou službou nebo maďarským koncernem MOL. Nová metoda je založena na již dřívějším Vatrtově objevu, za který v roce 2011 získal Českou hlavu a kvůli kterému se mu občas přezdívá Newton z Dobrušky. Byl to právě on, kdo tehdy ještě pro armádu a NATO vynalezl a vypočítal konstantu W0. Ta se dostala do světového souboru konstant vedle rychlosti světla nebo Newtonových gravitačních zákonů. A proč z Dobrušky? Konstanta spatřila světlo světa v týmu vedeném Viliamem Vatrtem z Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu v Dobrušce (VGHMÚř). Jenže pak byl autor myšlenky zřejmě zákulisními tahy z armády vypuzen, ale aplikace svého objevu se – naštěstí – nevzdal. „Snažili jsme se vyřešit problém s různými výškovými systémy. Máte například GPS – jednotný polohový systém. Ale když jdete zaměřovat bod na Šumavě, který leží na pomezí s Německem a Rakouskem, tak ho zaměřujete jednou vůči Baltskému, jindy Severnímu a někdy zase Jaderskému moři,“ popisuje Vatrt důvod vzniku konstanty W0. Její výpočet si vyžádal několik let, ale prakticky hned po jejím oznámení ji začala používat Světová astronomická unie, které pomohla sjednotit měření času. V roce 2014 ji také USA, Kanada a Mexiko na základě mezivládní dohody přijaly jako základ jejich výškového systému. „Pomocí té konstanty se dají přepočítat všechny výšky na světě. Například ve Francii by museli v průměru ubrat asi 62 centimetrů, u nás by se zase 14 centimetrů přidávalo,“ říká profesor Vatrt. Z armády tedy nakonec odešel. A svůj objev se rozhodl propojit s reálným byznysem. „Dal jsem vedle sebe model Země, tak jak je, se všemi známými vlastnostmi a vedle toho ideální model propočítaný podle konstanty W0. Vlastně se jednalo o dokonalý hladký elipsoid, který byl z materiálu se stejnou hustotou. Tato tělesa jsem vedle sebe nechal rotovat,“ popisuje začátek Vatrt. Při započtení dalších úhlových rotací, odstředivé síly Země a milionů speciálně vyvinutých konstant je takto firma schopná vypočítat takzvanou density deviations, tedy informaci o rozdílech hustoty mezi jednotlivými místy v Zemi. A to používá k určení nerostných surovin pod povrchem, tedy hlavně ropy a plynu. „Tady pak nastupuje druhá část týmu pod vedením docenta Lubomíra Pospíšila. To je světově uznávaný geofyzik a ten nám pak řekne, jestli je to ropa, plyn, voda, ale nebo taky jen křída, která je také lehčí, než jiné horniny,“ říká Vatrt. Právě s Pospíšilem mají společně ve firmě Geo Applications majoritu. Zbytek vlastní společnost Opifer. Ta zainvestovala vývoj metody zatím zhruba 20 miliony korun, nyní se jedná o dalších zhruba 25 milionech. „Na nás je metodu komercializovat, připravit pánům, kteří jsou přece jen hlavně vědci, byznys plán,“ říká Petr Heyduk z Opiferu. Příležitost tu podle něj přitom je. „Dnešní úspěšnost vrtů, aby se vám investice vrátila, je zhruba třetinová. Vyplýtvá se tedy více než 63 miliard dolarů ročně. Naše metoda nemá úplně vytlačit stávající metody průzkumu, ale má je doplnit a precizovat,“ dodává. Vatrt sám jako největší přínos své metody vedle zlepšení průzkumů vyzdvihuje její rychlost a možnost dělat ji na dálku. „Třeba území Česka se mapovalo třicet let. My to zvládneme i s interpretací dat za pár dní. A nestojí to stovky milionů,“ říká. Nová metoda se navíc podle něj dá využít ještě u velmi drahých průzkumů pod hladinou moře a stejně tak u míst, kde z nějakého důvodu data není možné změřit jinak. „Příklad může být, když si někdo bude chtít ověřit zásoby, řekněme například Saúdské Arábie. Jestli nemá zásoby namísto proklamovaných 30 jen na 5 let,“ říká Vatrt. A rád připomíná například možnost využití metody DMT v těžko přístupných místech, jako je například Antarktida, ale třeba i Měsíc. „Tam se za svatý grál energetiky považuje Helium-3,“ říká. To se na Zemi vyskytuje velmi vzácně. V budoucnu by se ale mohlo využívat jako palivo druhé generace pro termonukleární fúzi. Petr Lukáč, Aktuálně.cz (s použitím článku z Deníku.cz / r. 2015) # Člověk v náhradách aneb Technika slouží medicíně Výstava v Národním technickém muzeu láká mladé i staré, zdravé i hendikepované. V jednom z minulých čísel bodové Zory a v čísle šestém černotiskovém jsme slíbili, že se na ni vydáme a přineseme o ní zprávy podrobnější. Rovnou prohlašuji, že dvě hodiny na její prohlídku jsou žalostně málo, pokud by se člověk chtěl s problematikou seznámit zevrubně. A také by se asi leckdy hodil odborný průvodce, na což novinář čas nemá. „Stěžejní výstava Národního technického muzea letošního roku Člověk v náhradách aneb Technika slouží medicíně vznikla ve spolupráci s Univerzitou Karlovou a Národní lékařskou knihovnou.“ Tolik úvod tiskové zprávy NTM. A výstava skutečně seznamuje návštěvníka s historií i se současností protetiky, ukazuje možnosti, perspektivy i meze náhrad lidského těla a zachycuje jedinečnost výsledků propojení jednotlivých oborů medicíny, vědy a techniky, jak zpráva říká dále. Jenže žádný popis nemůže suplovat osobní přítomnost, a to – soudím – dokonce, ani když člověk nevidí. Pravda, jen menší část exponátů by vůbec bylo možné si prohlédnout prsty, byť řada muzeí tuto možnost nabízí. Ale to se jedná o omezený počet předmětů, případně o jejich repliky bez historické hodnoty, a takových tady mnoho není. Proto je velké množství historických protéz i jejich částí za skly vitrín, proto sklo chrání i ty moderní exponáty, jako jsou u protetiky například kloubní náhrady – endoprotézy, ale také pumpy ještě nedávno nahrazující srdce (dnešní „umělé srdce“ tam pod sklem leží rovněž), sady cévních katetrů ať již na zavádění stentů do ledvin, srdce nebo jinam. Sadu pásů pomáhajících ještě doslova nedávno při nejrůznějších kýlách (neléčily, ale pomáhaly přežívat alespoň ve „statu quo“) střídá přímo v centrální pozici ve vedlejším prostoru zubařské křeslo, ve kterém jako malý sedával ještě i autor tohoto článku – již ne na nožní pohon, ale stále ještě mechanicky poháněný vrták… Hned vedle stojící barická komora, přesněji Léčebná tlaková komora k léčbě kyslíkem v přetlaku, která je asi pro laiky nejznámější jako prostředek proti dekompresní chorobě potápěčů, se dá určitě hmatem pojmout také. Kde se však ztrácí nejen nevidomý a slabozraký, ale i méně s technikou obeznámený návštěvník, to je centrální sál s představením materiálů a hmot pro výrobu všech těch náhrad a protéz a podpůrných a co já vím jakých ještě prostředků, nahrazujících nemocné, opotřebované, nebo úrazy či vrozenými defekty chybějící části původního, „přírodního“ těla. Čecha může naplňovat hrdostí, že i v tomto sále, kde je přítomná ta nejposlednější z moderních aplikací vědy – nanotechnologie – je česká stopa asi největší na světě. Tahle stopa však nechybí ani na světové špičce mnoha dalších, na výstavě prezentovaných oborů. Na výstavě se seznámíte s realitou současných možností medicíny. Poznáte, jak lidé pomocí přístrojů posouvají omezení svého těla a co a jak je možné plnohodnotně či částečně v lidském těle v současnosti nahradit. Výstava dokládá, k jakým úspěchům v posledních desetiletích díky spolupráci odborníků z oblasti lékařství, elektroniky, kybernetiky, mechaniky, statiky či designu a na základě využití moderních technologií a materiálů došlo. Porovnání současných možností s historií řady medicínských oborů může být úsměvné a vyvolávat takové to moderně samolibé pohrdání předky, ale bližší a hlubší ponor ukáže, jak moudří byli i ti hodně dávní předkové. Věděli jste například, že někdy ve 4. století před naším letopočtem – a to prosím doloženo nálezem – měla incká princezna zubní náhradu z mušliček, sbroušených a svázaných zlatým drátkem? Příprava výstavy vyžadovala práci i spolupráci desítek špičkových odborníků z jednotlivých představených oborů. Bylo nutné koordinovat výpůjčky předmětů od 60 subjektů a propojit spolupráci velkého množství elitních odborníků ze zdravotnictví. Díky tomuto projektu mj. založilo NTM sbírku zdravotnické techniky. Rektor Univerzity Karlovy profesor Tomáš Zima v průběhu vernisáže v květnu dodal k podílu Univerzity Karlovy na vzniku výstavy: „Je to koncept ukázky vývoje implantátů a různých pomůcek člověka za posledních 150 let, na kterém se podíleli odborníci z lékařských fakult Univerzity Karlovy, zejména z 1. lékařské fakulty UK, z fakultních nemocnic, např. z IKEM, ale také kolegové z Masarykovy univerzity v Brně.“ Ve dvanácti sekcích a stovkách exponátů se srozumitelnou formou prezentuje celé spektrum funkčních i estetických náhrad lidského těla od protéz končetin, zubních, cévních či prsních implantátů přes náhrady funkce ledvin, jater, slinivky, srdce či plic, po nervovou stimulaci či kompenzaci hlasu, sluchu a zraku. Uvidíte zde ale také sluchadlo Bedřicha Smetany vedle nejnovějších kochleárních implantátů nahrazující sluch; experimentální srdeční čerpadlo, zkoušené v 70. letech v Brně i současná „umělá srdce“ HeartWare a HeartMate; dřevěné nohy a ruce i současné bionické protézy; Alwallovu umělou ledvinu, která zachraňovala životy prvním dialyzovaným pacientům v Praze 50. let i nejnovější dialyzační přístroje, schopné zčásti nahradit funkci ledvin i jater, jejichž pokročilá technologie dovoluje napodobit očišťovací funkci ledvin téměř jako u živého orgánu. Výstava potrvá do 4. března 2018 a doprovází ji široká nabídka speciálních programů pro školy a řada akcí pro veřejnost. Stojí za to ji navštívit. Václav Senjuk (s využitím textu TZ NTM) # POEZIE VŠEDNODENNÍ: Když přiletí čáp V mailu stálo: Vážená redakce, chtěla bych se s vámi podělit o jeden svůj vyloženě jarní zážitek. Vím, co člověk to názor. Pro mě narození vnoučka a setkání s čápy bylo natolik silné, že jsem se o zážitek musela s vámi podělit. Jarní dny plné pohody vám přeje vaše čtenářka Ivana Pelešková. A tak jsme se zas my rozhodli podělit o půvabný text se čtenáři Zory. Byť už se jaro překlopilo v horké léto: Letos konečně i k nám na samotu u lesa přišlo jaro. Z pod listí jarního lesa vykoukly podléšky, na krajích luk se rozsvítily žluté petrklíče. Jaro je tady. Vlaštovky s jiřičkami se vrátily do svých hnízd. Z lesa je slyšet kukačka, datel i noční sýček. Stádo krav s telaty se popásává pod statkem a kvočna úzkostně hlídá svá žluťoučká kuřátka. Je jaro, čas naděje a očekávání a snad proto i já se nemohu dočkat narození vnoučka. Přesně ve dvě hodiny osm minut prvního května mne probudil telefon. „Mami, mohla bys přijít k nám, mám kontrakce po deseti minutách, Kuba mě veze do porodnice.“ To byl fofr, na pyžama jsem oblékla bundu, do ruky nezbytnou hůl a už jsem pelášila dolů. Bydlím v rodinném domě na kopci nad statkem. Venku tma jako v pytli, možná tím rozrušením, možná spěchem, udělala jsem někde chybu. Dostala jsem se neznámo kam. Vrata jsem nemohla minout a hlavně jsou zavřená, tudíž nemůžu být před dílnou mezi odstavenými stroji. „Kurňa, proč tedy ve výši hlavy přede mnou je cosi železného?“ Holí vpravo, vlevo cítím neprůchodnou překážku. Proboha, Martina rodí a já nevím, kde jsem. Zmocňuje se mě hysterie. Zrovna když už jsem sahala po telefonu, zprava za mými zády se ozvalo charakteristické vrznutí vrat do dvora. Později mi bylo vysvětleno, že jsem zahnula ke vratům o něco níže, běžně by mě zastavila ohrada, ale jako zákon schválnosti ohrada byla pootevřená a tak jsem se dostala až před odstavené luční brány. Jako letošní jaro, tak i můj očekávaný vnouček si svůj příchod na svět zkoušel jen na nečisto… O tři neděle později, právě když se nový den nadechoval, mamině praskla plodová voda a léty nacvičenou cestu do dvora jsem tentokrát trefila na poprvé. Ještě neuplynula čtvrtá hodina nového dne a můj dlouho očekávaný vnouček se svým pláčem ohlásil světu. Už odpoledne ten samý den jsem si pochovala tříkilový uzlíček jménem Jindra. Chtěla bych být sudičkou a přát mu do života všechno nejlepší a ještě o kousek víc. Jsem spokojená a šťastná babička, když při cestě domů mě z toho šťastného rozjímání vyruší podivný klapot. Klapot bot nebo naší kamarádky hole znám. Tohle bylo něco jiného. Právě jsem byla na úrovni bývalých keramických závodů a sílící klapot mě donutil zvednout hlavu. Na jednom z výškových komínů seděli dva čápi. Podle později okomentovaných fotografií čápi nejdříve spolu dlouho o něčem diskutovali. Pak ten větší, asi mužský partner, začal mávat křídly, natáčel různě hlavu a nakonec vzlétl. Chvíli kroužil kolem komína, až se přiblížil na tolik, aby svým zobákem mohl tlouct o komín. Partnerka jeho počínání celou dobu jen trpělivě sledovala. Slunce už dávno zapadlo za obzor a na komíně se pořád daly tušit tmavé postavy dvou čápů. Samozřejmě ráno naše první kroky vedly k oknu. Komín byl smutně opuštěný. Škoda, už jsme se těšili na novou čapí rodinku. Možná komín nakonec nevyhovoval. Možná je zaskočil vysoký pronájem letního bytu. Možná to přece jenom nebyli obyčejní čápi, třeba byli pohádkoví. Včera se v naší Kadaňské porodnici spolu s Jindrou narodil ještě jeden chlapeček. Možná večer nebo brzy nad ránem v jiné porodnici čekal někdo další na narození svého děťátka. Moc dobře si uvědomuji, že zázraky se jen tak nedějí a jen v pohádce má každý příběh dobrý konec. Ale, co když přiletí čáp a narodí se nový človíček? Myslím, že je to přímo hmatatelný důkaz, že i v dnešní době se může stát zázrak s doslova pohádkovým koncem. Ivana Pelešková # SPORT: Dva bronzy z Evropy Do srbského lázeňského městečka Apatin se na přelomu května a června sjeli zástupci devíti nejvyspělejších kuželkářských velmocí na 17. mistrovství Evropy v kuželkách zrakově postižených. Mezi evropskou elitu se vydala i pětice Českých reprezentantů, kteří chtěli navázat na úspěchy z dob nedávno minulých. Dlužno dodat, že výsledky našich hráčů vycházejí ze skromných podmínek a úzké členské základny a přesně v tomto duchu je třeba k nim přistupovat. Na osm set kilometrů dlouhou cestu se vydalo družstvo žen v sestavě Daniela Hladíková, Ivana Vlachová (obě ze Sokola Brno IV. ZP) a Anna Paulusová s trenérem Zdeňkem Paulusem (oba TJ Michálkovice z.s., zps) a společně s nimi dva muži Karel Pařil ze Sokola Brno IV. ZP a Václav Webr z SKK ZP Rokycany. Ke kompletní výpravě patří ještě vedoucí Marie Gutová z Jiskry Kyjov a jako řidič a tlumočník svazový sekretář Ondřej Kopřiva. První den byla na pořadu soutěž družstev žen, kde jsme tajně doufali v zisk medaile. Po úvodní soutěži hráček kategorie B1 jsme figurovali zásluhou Daniely Hladíkové na 3. příčce, ale v dalším průběhu jsme tuto pozici vyklidili, když ani Aničce Paulusové i Ivaně Vlachové se příliš nedařilo, takže v konečném účtování z toho bylo nakonec 5. místo. Druhý den zasáhly v kvalifikaci kategorie B3 do soutěže naše stálice – nestárnoucí Karel Pařil a jeho věčný stín Václav Webr. Karel uplatnil své zkušenosti a po velice slušném výkonu 742 poražených kuželek postoupil do finále z 6. místa. Vašek sužovaný v posledních dnech zdravotními problémy bojoval především sám se sebou a po výkonu 717 poražených kuželek nebyl příliš spokojen, přesto postoupil do finále z 8. místa. Třetí den byla na pořadu soutěž smíšených tandemů, což v praxi obnáší, že hráč a hráčka stejné kategorie odehraje v kvalifikaci na dvou drahách po deseti hodech, následně osm nejlepších postupuje do čtvrtfinále, kde se utkají ve vyřazovací fázi křížovým způsobem (1. s 8., 2. se 7. atd.). Mezi deseti tandemy kategorie B3 byl i náš pár Karel Pařil s Ivanou Vlachovou a v kvalifikaci dosáhl překvapivě druhého nejlepšího výsledku. Tento výsledek jim určil čtvrtfinálového soupeře, kterým byla nám známá dvojice ze Slovenska, Peter Vrablec a Alžběta Ježíková. Naše dvojice první dráhu vyhrála, čímž udělala první krůček k postupu do semifinále, ovšem po výměně drah začala úřadovat Alžběta Ježíková, která byla hnacím motorem našich soupeřů a jak se později ukázalo i rozdílovým hráčem. Po vítězné druhé dráze dokázali naši soupeři ovládnout i náhlou smrt, čímž postoupili do semifinále a následně až do finále, kde prohráli rovněž na náhlou smrt s favorizovanými Chorvaty a získali stříbrné medaile. Naše dvojice obsadila nakonec 5. místo. Čtvrtý den byla na pořadu úvodní finále jednotlivců, kde nás nejvíce zajímalo finále kategorie B1 žen, do kterého z 3. místa vstupovala Daniela Hladíková. Zatímco vedoucí Petra Deša z Chorvatska byla úplně někde jinde, o čemž svědčí evropský rekord v kvalifikaci (650 poražených kuželek), který ve finále ještě vylepšila, boj o zbylé medaile byl nesmírně vyrovnaný. Nakonec stříbro získala trochu nečekaně Adelheit Rother z Německa a bronz zásluhou Daniely Hladíkové putuje do Česka. Stejné pořadí je i v kombinaci (součet kvalifikace + finále) a tudíž na naše konto přibývá druhá bronzová medaile. Poslední den přichází vyvrcholení mistrovství v kategorii B3 mužů, kde máme dvojí zastoupení. Z vedoucí pozice po kvalifikaci vstoupil do finále Peter Vrablec ze Slovenska, ale ve finále se mu příliš nedařilo a po 6. místu uhájil alespoň bronzovou medaili v kombinaci, o 15 kuželek před našim Karlem Pařilem. Ten ke 4. místu v kombinaci přidal stejné umístění ve finále, kde jej od medaile dělily pouhopouhé 3 kuželky. Vašek Webr uhájil ve finále 8. příčku z kvalifikace a v kombinaci skončil devátý. Celkově lze hodnotit vystoupení našich hráčů jako uspokojivé. Se ziskem dvou bronzových medailí a tří finálových umístění rozhodně nemůžeme být nespokojeni, nicméně neodpustím si poznámku, že naši východní sousedé absolvovali před šampionátem v místě konání týdenní soustředění, a to se jim rozhodně vyplatilo. Získali tři stříbrné a dvě bronzové medaile, což je jedna z nejbohatších medailových sbírek za poslední roky. Věřme, že naši hráči za vydatné podpory nového vedení svazu nebudou na příštím šampionátu, který se v roce 2018 uskuteční v Rumunsku, chybět a vytvoří tím živnou půdu pro uspořádání mistrovství Evropy v následujícím roce v České republice. V. W. # Bowlingové finále Po čtyřech kvalifikačních kolech se v sobotu 27. května v Olomouci uskutečnilo finále Mistrovství České republiky v bowlingu zrakově postižených. Mistrovský titul v kategorii B1 (nevidomí) s jistotou obhájil Michal Krch z BC Bowlingzone Pardubice, když v šesti hrách dosáhl součtu 691 bodů. Korunním princem opět zůstal Štefan Čulík z Tyflosportu se 605 body. Na třetím místě skončila Iveta Kunovjánková z Jiskry Kyjov (466 bodů). Nejlepší výsledek mistrovství docílil Jaromír Hasala v kategorii B2 (prakticky nevidomí), který dokázal překonat tisícovou hranici o 21 bodů. Mistru z minulého ročníku, Karlu Macháčkovi, chybělo do kýžené tisícovky 39 bodů. O bronzovou medaili si po velmi dobrém výkonu – 772 bodů – řekl Miroslav Jurkovič z Jiskry Kyjov. Také vítězka kategorie B3 (slabozrací) Věra Macháčková z Tyflosportu se dostala přes tisícovou hranici, a to o dva body. Jako jediná v šesté hře překonala dokonce dvoustovku o 14 bodů! Mile překvapil Leoš Chvojka z BSC Praha, který přešel na excentrickou kouli a po necelém ročním tréninku si sáhl na příjemných 858 bodů. Třetí příčku obsadil Karel Novotný ze Zory Praha výkonem 789 bodů. Medaile nejúspěšnějším předával Zdeněk Barlok, nový prezident Českého svazu zrakově postižených sportovců. Jiří Reichel