ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 101 Číslo 13 Červenec 2017 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM Léto budiž pochváleno STALO SE Jiné Laně představily Zatoulané botky Haptická výstava v Českých Budějovicích ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Náchod – Výlet do Slatiny nad Úpou a kostelíku Boušín Olomouc – Honza Jareš v olomouckém Divadle hudby LIDÉ KOLEM NÁS Devatero řemesel – Petr Bláha Mapování kompetencí staví na tom, co nás naučil život ZORA RADÍ Zajíc HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ Ve stopách Homérových – Svatý Didymos BUDE VÁS ZAJÍMAT Pár slov o srdci a krevním oběhu Naděje dožití a průměrný věk SPORT Černobílé problémy Sportovní hry zrakově postižené mládeže v Opavě INZERCE # ÚVODEM - Léto budiž pochváleno Kdysi, když jsem s novinářským řemeslem začínal, příslušného novinářského vzdělání nemaje, měl jsem tendenci psát krásné, vznosné, klenuté věty a slova dozdobovat kudrnatými přívlastky. Jako že tak je ten jazyk hezčí. Pak jsem potkal jako redakčního kolegu člověka, který měl za sebou podivnou etapu v životě – byl totiž chvíli snad tajemníkem Alexandra Solženicyna, ale údajně i agentem KGB (či StB nebo naší kontrarozvědky) na něj nasazeným v USA. V každém případě o něm napsal diskreditační knihu Solženicynova spirála. Nicméně psát uměl, konec konců byl synem dvou spisovatelů: Václava Řezáče a Emy Řezáčové – Tomáš. A ten mi jednou po poradě redakce objasnil rozdíl mezi psavcem a spisovatelem. „Psavec, a to je i většina novinářů, kteří zkoušejí napsat svou vysněnou knihu, se pustí do popisu monzunu v džungli slovy jako: déšť byl prakticky neprostupný, provazce vody bičovaly zelenou houštinu džungle, která vodu sála jako houba a děsivé staccato kapek bušilo na poslední baštu člověčí obrany – plechovou střechu chýše. No, a spisovatel by napsal – Prší… Od té doby se snažím psát jednoduše. Připouštím, není to lehké. Tím nepopírám svůj hluboký obdiv k jazyku Vančurovu, jehož citát jsem si vypůjčil pro titulek. Ale když dva dělají totéž, nikdy to není totéž. Ano, léto budiž pochváleno, ale stejně tak podzim, zima i jaro. Děkujme za to, že stále ještě máme čtyři roční období, i když už to občas ani tak nevypadá. Zdá se vám to jako příliš prostá radost? Že doba si žádá rafinovanější? Adrenalinovější? Tak na to mám svou odpověď, i když ji nikomu nevnucuji. Ať si doba žádá, co chce, já mám nejraději prosté, samozřejmé radosti. A k těm patří i radost z pěkného, srozumitelně plynoucího textu. Co myslíte, daří se nám to? Osobně soudím, že většinou ano. Tak hezké počtení. Václav Senjuk # STALO SE - Jiné Laně představily Zatoulané botky Že je to trochu nesrozumitelný titulek? Vše ozřejmí informace, že Jiné Laně je sympatické mladé občanské sdružení a Zatoulané botky je titul nové hmatové knihy nejen pro nevidomé děti, která měla začátkem letošního dubna křest. Zastavme se na chvíli nejprve u sdružení: Vše začalo před pěti lety, když se zpěvačka Jana Lota Španělová obrátila na děti ze Školy pro zrakově postižené žáky a žáky s vadami řeči v Opavě, aby jí navrhly přebal na nové CD. Sešlo se mnoho vydařených kreseb, které Jana a její kamarádky uplatnily také v kalendářích a pexesu. K tomu bylo třeba založit sdružení a jejich známý přišel na onen originální název – vznikl z počátečních písmen Jana Lota a z toho, že mladé dámy ve sdružení jsou pohledné a sympatické – prostě jako laně. Je to tak trochu jiné občanské sdružení, jehož cílem je zapojování jakkoli handicapovaných (fyzicky, psychicky či sociálně) formou hravé edukace do uměleckého prostředí. Jana Lota upřesňuje: „Do dneška jsme zorganizovali osm projektů. První, Děvčátko tuší, byla spolupráce s dětmi se zrakovým postižením. Dále dva jednodenní projekty s názvem Žárovky, které byly postaveny na principu darů od lidí, kteří chtějí přispět určitému člověku k snadnějšímu životu. V obou případech posloužily ke koupi elektrického vozíku. Spolupracujeme také s dětmi z dětských domovů z různých koutů naší republiky. Jednou za dva roky za nimi přijedeme s konkrétní tvořivou dílnou. Dílny pořádáme také ve spolupráci s Psychiatrickou nemocnicí Bohnice, např. tvorbu loutkové animace. V tuto dobu je aktuální hmatová kniha Zatoulané botky, kterou za symbolickou částku předáváme organizacím, které pracují s dětmi se zrakovým handicapem.“ Dostali jsme se tak k publikaci z našeho titulu. Označení publikace je tady opravdu na místě, protože na rozdíl od většiny hmatových knížek pro malé děti, kdy jsou doslova šity a lepeny v jediném exempláři, Zatoulané botky byly zhotoveny polygraficky a vyšly na taktilní titul v úctyhodném nákladu 50 výtisků. Autorem textu je Marek Valiček, přebal knihy – hrací desku navrhla Kateřina Zemanová a autorkou grafického designu a hlavně hmatových ilustrací je Kateřina Kubánková. Děj knihy je prostý: jistá stonožka Božka ztratila v lese svých šest bačkůrek – botek. Děti mají za úkol je nalézt, na každé stránce tak hledají černé kulaté body – botky. Ty se ovšem různě skrývají – jednou pod kolotočem, pod kvítky na louce, v mraveništi, v plaňkovém plotu nebo v dutém stromu. Kniha je tak plná nejrůznějších „prstolamů“ – řemeslně kvalitně provedených – jsou zde magnety, brnkačka, posuvka, vlepítka, schovávačka, otáčecí kolečko, perforace, ražby a výseky. V knize se dá odkrývat, posunovat, točit, brnkat na struny… Na její výrobu byla použita kromě papíru ještě flokáž (svým povrchem připomínající samet), pět druhů lepidel a k tisku Braillova písma poprvé u nás 3D technologie formou přesného nanášení silné vrstvy UV parciálního laku. Kniha je zhotovena v optimálním barevném provedení pro slabozraké (černo-červeno-bílém) a dá se uložit do ochranného pouzdra. Náročné výrobě titulu odpovídají i náklady na jeden výtisk, a to 3000 Kč. Bez sponzorů by se její zhotovení neobešlo. Sdružení Jiné Laně v současnosti kontaktuje jednotlivá střediska rané péče a ostatní organizace a školy v celé republice a titul jim za symbolickou cenu předává. Vyzývá proto další zájemce o knihu, aby psali na: jana.lota@jinelane.cz. Jarmila Hanková # Haptická výstava v Českých Budějovicích Novou expozici haptických modelů otevřeli na Piaristickém náměstí v Českých Budějovicích. Nevidomí a slabozrací tu najdou 3D modely tří gotických konzol, které zdobí klenbu kostela Obětování Panny Marie. Objekty, jež byly podle fotografií vypáleny z hlíny, zobrazují divého muže, Svatou Trojici a pelikána krmícího mláďata. Autorka, čtyřiadvacetiletá studentka Veronika Boušková použila akrylové barvy. Lesklá hladká glazura by totiž při pohmatu neumožnila rozpoznat detaily. Nejtěžší prý bylo vystoupat po žebříku k pravým konzolám, aby je mohla přeměřit. Pod každým z exponátů je na destičkách umístěn popisek v Braillově písmu. Text pod exponáty si lidé mohou také přehrát pomocí QR kódu. Biskup Vlastimil Kročil řekl: „Naším záměrem je zpřístupnit umělecká díla lidem se zrakovým postižením a současně umožnit vidícím zážitek z hmatového vnímání výtvarného díla.“ Mluvčí biskupství Miroslav Bína uvedl: „Pro zdravé lidi jsou tyto modely dobré v tom, že uvidí zblízka detaily, které odsud nemohou vidět.“ Expozici připravilo biskupství ve spolupráci s Pedagogickou fakultou Jihočeské univerzity. Dílo vzniklo v rámci bakalářské práce. Veronika Boušková vysvětluje, proč si toto téma zvolila: „Spousta bakalářek jen někde leží. Tahle práce mě motivovala, protože jsem věděla, že bude mít viditelný výsledek.“ V létě budou exponáty doplněny o reliéf svatého Kryštofa a Panny Marie Klasové. První stálá výstava, která se bude rozšiřovat i v budoucnu, je uzpůsobena i vozíčkářům. Marie Zemanová (s využitím Deník.cz) # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ - Náchod - Výlet do Slatiny nad Úpou a kostelíku Boušín Krásného květnového rána - v úterý třiadvacátého – se vydala skupina členů OO SONS Náchod po stopách Jiráskova románu „U nás“. Vesnice Slatina nad Úpou i osada Boušín byla v plné jarní kráse. A bylo co obdivovat. Na Boušíně nás čekala usměvavá paní Marta Kolisková, bývalá dlouholetá starostka Slatiny nad Úpou. V kostele i památné faře nám přiblížila bohatou historii kraje. Vyprávěním paní starostky i účastnice Běly Hejzlarové jsme se přenesly do 19. století, kdy si Boušín vybral Alois Jirásek za místo děje jeho románu. Tady se tehdy na boušínské faře ukrývala židovka Justýnka a z okénka vyhlížela posla Doubenuse, až přinese zprávy o milém Toníkovi. V okolí fary stávaly úly pana faráře Ondráška. Byly to jeho „včeličky dušičky“. Útulná fara i s úly tu stojí dodnes. Spisovatel by si tu i dnes stejně jako před léty rád poseděl u bábovky a čaje. Radost by měl, že ani příroda se nezměnila. Voní tu seno a kopretiny i dnes vystrkují bílé hlavičky z trávy. Do kraje je stejný pohled, vidět je k Hronovu i daleko k Boru a polským Stolovým horám. Ani studánka s léčivou vodou, o které píše v díle „Babička“ Božena Němcová, ještě nevyschla. A pod ní dále hučí řeka Úpa. Ale nejen literaturou a historií byl naplněn program výletu. Pěkný den jsme zakončili v hospůdce U Martinců v Červené Hůře. Všichni účastníci výletu mají zase na co vzpomínat. Běla Hejzlarová # Olomouc - Honza Jareš v olomouckém Divadle hudby V úterý 6. června 2017 pořádala naše odbočka v rámci 23. ročníku festivalu Dny umění nevidomých na Moravě koncert v olomouckém Divadle hudby. Recitálu s názvem Veď mě dál, cesto má… se ujal mladý nevidomý klavírista a zpěvák Honza Jareš, který jako první nevidomý student absolvoval obor populární zpěv a klavír na Pražské státní konzervatoři. Své sólové koncerty nebo program s doprovodem skvělých instrumentalistů uvádí po celé České republice. V programu zazněly písně ze zlatého fondu naší národní kultury. Během koncertu posluchači slyšeli známé skladby Osvobozeného divadla, Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, Pavla Bobka či Waldemara Matušky. Při jedné písni čekal na návštěvníky rovněž nevšední zážitek a překvapení v podobě zhasnutí světel. Posluchači si tak mohli udělat reálnou představu o tom, jak se nevidomým žije a jaké to vůbec je hrát a zpívat úplně potmě. Honza prokázal velký talent nejen z hlediska hudebního, ale také dokázal zaujmout a své posluchače doslova vtáhnout. Nejeden návštěvník si při poslechu známých písní pobrukoval. A jak to tak bývá, všechno rychle uteklo a už je zase po všem, zbývá nám tedy jen poděkovat Muzeu umění za poskytnutí prostor, Olomouckému kraji a Ministerstvu kultury ČR za finanční podporu, Honzovi Jarešovi za to, že přijal naše pozvání a přijel k nám do Olomouce. A samozřejmě také vám všem, kteří jste přišli a formou příspěvku podpořili Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých ČR, z. s. Doufáme, že se vám koncert líbil a budeme se těšit zase za rok. Na závěr ještě prozradím, že letos DUN v Olomouci ještě neskončily. Pokračujeme formou výstav obrazů nevidomých malířů v prostorách Regionálního centra Olomouc a Městské knihovny na Jungmannově ulici. Obě výstavy proběhnou v červenci. Klára Nádvorníková # LIDÉ KOLEM NÁS - Devatero řemesel – Petr Bláha Petr Bláha je takový všestranný typ. Nezkazí žádnou legraci, hraje na kytaru u táboráku, příležitostně „venčí“ svého synka poletováním v ultralehkém letadélku – a co víc – můžete se s ním bavit kdykoliv o čemkoliv. Dokonce i rád naslouchá, což není tak úplná samozřejmost. Petře, vy jste se stal několikrát za život Pražanem a posléze zase občanem jiného města. Kde jste se vlastně narodil? „Narodil jsem se předčasně a zároveň před třiatřiceti lety. V inkubátoru jsem přišel o zrak a do svých pěti let jsem vyrůstal u rodičů v Ústí nad Labem. Pak jsem přešel do školy pro nevidomé na Hradčanech a odtud zase na střední školu v Butovicích. Od mala jsem měl rád historii a počítače, a tak jsem, stále jako Pražan, studoval Filozofickou fakultu UK, protože mi přišlo normální studovat, když to jde.“ Vysokou jste ale opustil, takže to nešlo? „O to ale nešlo, že by to nešlo. Já si vybral dvouoborové studium historie a etnologie (dříve národopisu – pozn. red.). Brzy jsem seznal, že tohle je spíš koníček, že mě to neuživí. Takže, jakkoliv jsem svým zájmům zůstal věrný, filozofické fakultě jsem se odrodil a po čase jsem se odstěhoval z Prahy do Kladna, kde žiju. Pracuji ovšem v Praze, Kladno nenabízí dostatek profesí ani zdravým, natož pak zrakově znevýhodněným.“ Jaké jste měl sny, když jste byl malý, o svém povolání? „Klasika,“ odpovídá Petr Bláha bez rozpaků, „samozřejmě pilot nebo kosmonaut. Zajímala mě technika, i když já ještě nejsem ta věková skupina, která vyrůstá s tabletem v kolébce. Já se dostal k prvním pokusům s technologiemi až kolem dvanácti nebo třinácti let. Jenže pak jsem měl zase humanitní období, zejména na gymnáziu, a tu výpočetní techniku jsem jako hlavní smysl neviděl, ale bavila mě moc. Vlastně úplně natvrdo jsem se rozhodl až na vysoké.“ Bylo vaše odpadlictví nějak způsobeno tím, že jste se stal uživatelem počítače? „To ani ne. Já šel studovat s tím, že bych chtěl učit a být tak v kontaktu s lidmi a něco pro ně dělat. Když jsem se ale začal ve svém prvním počítači vrtat – to mi bylo patnáct – tak jsem pochopil spoustu věcí, které běžný uživatel nesleduje. Zajímaly mne nejen programy, ale vůbec celý ten systém. Nebavilo mě jen počítač používat, ale chtěl jsem přijít na kloub všemu, co je v něm schováno. Nikoho jsem k tomu v té době nepotřeboval, byl jsem úplný samouk. Na střední školu nás takových chodilo víc, a tak jsme tomu dávali prostor. Nebylo nic neobvyklého postavit ze tří počítačů jeden superpočítač, naučil jsem se rozumět procesorům, grafickým kartám, operačním pamětem, prostě co bylo třeba.“ Na tohle nemusíte vidět? – ptám se trochu vyjukaně. „Když si dáte pozor, oči na to nepotřebujete. Je to akorát taková stavebnice,“ uklidňuje mě Petr. „Čím dál častěji jsem si uvědomoval, že těm počítačům rozumím víc než kamarádi, ať vidící nebo nevidomí. Dokázal jsem jim pomáhat nejen s výběrem programů, ale i s jejich instalací a dalšími věcmi. Takže tím se splnilo, že něco umím, mohu pomáhat a třeba i něco dát dál.“ Prozradil jste, že jste byl ve třetím ročníku magisterského studia, když jste se přistihl, že víc času než na přednáškách prodléváte ve studovně Tereza, která tehdy fungovala na Fakultě informatiky a jaderné fyziky ČVUT. „Ano, to je pravda. Já chodil za školu do školy. V Tereze jsem surfoval po internetu a bavil se s lidmi, kteří tam docházeli. Bylo to pro mne nesmírně zajímavé a podnětné. Získal jsem spoustu užitečných zkušeností a i vědomostí. Taková trochu divoká rekvalifikace oproti studiu dějin. Dostával jsem informace i zpětné vazby od vysoce specializovaných lidí, kteří se úzce zaměřili na určitou problematiku – jeden na hardware, druhý na software, třetí zas na jinou oblast. Vlastně to byli specializovaní odborníci, od kterých jsem mnoho pochytal.“ Zmínil jste, že jste na vysoké pochopil, že se lépe uživíte s novými technologiemi než se starými národy v rámci etnologických studií. Proč jste ale vůbec takhle uvažoval? Spousta studentů hledí na to, aby si prodloužili studium, a svou samostatnost oddalují co nejvíce. „Já prostě propadl pokušení. Dostal jsem příležitost si vydělat v tehdejší Integraci (Tibor Kikta) a také v call centru, kde jsem nabízel internetové produkty. Za prázdniny jsem vydělal víc, než by vydělal učitel za rok. Tomu jsem prostě podlehl. Později, ještě během studia, jsem dostal podobnou příležitost a najednou se mi potvrdilo, že se mohu finančně dostatečně zajistit i bez vysoké. Navíc jsem věděl o absolventech vysokých škol, kteří seděli doma a žili z důchodu. Takže vysoká pro mne do určité míry pozbyla motivaci.“ Petře, proč si myslíte, že ti lidé, vzdělaní a inteligentní, sedí doma? Je chyba v systému nebo v nich samotných? „Systém zaměstnávání, ať již zdravých lidí nebo postižených, jistě není ideální. Jenže ono je to častokrát i v nás. Když budu sedět doma a nadávat na systém, aniž bych cokoliv podnikal, tak prostě práci nenajdu. O tom jsem přesvědčen a zkušenosti to potvrzují.“ Setkal jste se někdy s tím, že firmy mají předsudky a dopředu už vědí, že zaměstnat zrakově postiženého pro ně představuje problém? „Ano, snažil jsem se párkrát o zaměstnání v některých velkých IT firmách. Nejdřív to vypadalo, že to bude v pohodě, ale jakmile jsem uvedl, že jsem nevidomý, okamžitě řekli, že to nejde. A to jsem tam nechtěl stavět počítače, ale chtěl jsem práci na zákaznické lince. Odmítali mě dost tvrdě, nepozvali mě ani k pohovoru,“ upřímně svěřuje Petr Bláha. „Myslíte, Petře, že by pomohlo, kdybyste se obrátil třeba na některého nadřízeného personálního oddělení? Myslíte, že by pomohlo dotované pracoviště? Proč je tento negativní přístup ke znevýhodněným tak neprůstřelný?“ „Víte, tyhle firmy jsou velmi bohaté, a tak jim vůbec nezáleží na tom, jestli mají dotované pracoviště nebo jestli zaplatí pokutu za nesplnění kvóty postižených zaměstnanců. Vůbec je to nezajímá a žádná osvěta, která by představila možnosti zrakově postižených pracovníků, neexistuje. Myslím, že organizace, které se zabývají bariérami, by se měly postarat i o odstranění těchto bariér. Určitě by někdo měl vypracovat nějaký smysluplný projekt a obcházet se šikovnými nevidomými firmy, které by je potenciálně měly zaměstnávat. Nějaký takový projekt měl tuším SONS, ale jestli to mělo efekt, to jsem se už nedozvěděl. Určitě je spousta možností např. v telemarketingu, ať pro aktivní nebo pasivní prodej produktů. Je to sice dřina, ale když někdo o práci stojí, může se tu osvědčit a třeba i postoupit o nějakou pracovní třídu výš,“ zkušeně doporučuje Petr Bláha. Myslíte si, že je na našem trhu takových firem dostatek, aby uspokojily větší množství postižených pracovníků? „Těch firem jsou stovky. Nemusí jít jen o prodej, ale i o různou technickou podporu, tzv. helpline. Tu má každá slušnější firma. Ale určitě to nepůjde řešit plošně, ty firmy je třeba jednotlivě oslovovat. Určitě by pomohlo, kdyby se naše organizace tohoto úkolu ujaly, pro někoho by byl určitě důležitý i koučink. Chci ale předeslat, že v první řadě se ten, kdo hledá práci, nesmí bát nabídnout a umět prodat to, co umí. Dobré je mít i střízlivý odhad, co nezvládnu. Dnešní doba přeje lidem, kteří mají odvahu, ale tím nemyslím nějaké bezhlavé nebo bezohledné sebeprosazování.“ Neměl by také pomáhat Úřad práce nebo nějaká agentura? – ptám se možná trochu naivně. „Ano, mělo by to tak být, ale realita je naprosto jiná, alespoň pokud se nevidomých evidovaných Úřadem práce týká. Agentura s koučinkem určitě není špatný nápad, ale zatím o žádné nevím. Otázka je také, jestli by postižení pracovníci nebyli takovou agenturou zneužíváni.“ Když jste spolupracoval s Terezou, náhoda tomu chtěla, že jste se tam setkal s kamarádem, a požádal ho o přímluvu, aby vás zaměstnali v call centru. Půl roku jste tedy pracoval na prodejní lince. Pak jste pár let byl zaměstnancem firmy, která se zabývá speciálními počítačovými produkty a pomůckami pro zrakově postižené. I když jste změnil zaměstnavatele, setrváváte v tomto oboru dodnes. Práce vás baví a živí, jste nejen IT, ale zastáváte i poradenství pro zákazníky a standardní uživatele. V podstatě se vám splnil sen, zabýváte se technikou i poradenstvím ve svém oboru. Myslíte si, že byste i bez přátel a kolegů tuhle práci měl? A jakou cenu za to musíte zaplatit? „Myslím, že osobní kontakty jsou při hledání práce velkou pomocí. Obě IT firmy, kde jsem byl a zůstávám zaměstnancem, buď vlastní, nebo vedou nevidomí nebo těžce zrakově postižení. Tedy zde funguje určitá solidarita, a tak si vedení těchto specializovaných firem bez problémů bere do týmu odborníky se zrakovou vadou. A jakou platím cenu za své povolání? Nevidomí si nemohou diktovat podmínky. Já například dojíždím, což mě stojí tři hodiny denně. Také občas musím na služební cesty, třeba na Moravu, takže s dostupností to fakt není ideální. Jistě, ten čas neproflákám, po cestě si čtu nebo poslouchám muziku, nebo řeším mailové požadavky klientů. Nemám ale na výběr. Ten čas bych mohl věnovat rodině, koníčkům nebo vzdělání. Jenže kdybych chtěl zůstat na Kladně, abych relativně ušetřil čas za dojíždění, tak bych nejspíš seděl doma.“ Mezi vaše koníčky patří různé venkovní aktivity, ale také goalball a kytara. Potkávám vás občas na akcích kladenské odbočky SONS. Myslíte, že máte pro své zájmy a koníčky dost příležitostí? „Určitě ano, zejména pokud se týká nabídek naší kladenské odbočky SONS, kde je například zvuková střelba, bowling, šipky, různé rekondiční a poznávací pobyty s bohatým programem. Samotné Kladno toho moc nenabízí, ale kéž bych měl víc času pro aktivity, které mám na dosah ruky,“ trochu si povzdychne Petr Bláha. Rozmlouvala Jaroslava Novotná ******* # mapování vlastních možností na trhu práce Prakticky ve všech rozhovorech rubriky LIDÉ KOLEM NÁS se vyskytuje otázka – i odpověď na to, jak zpovídaná osoba řešila nebo řeší vstup na pracovní trh, jakou pomoc (by) potřeboval/a, co víc dělat a kdo by to dělat měl, aby se těm hůře připraveným nebo jen nesmělejším pomohlo. Redakce Zory nyní přichází se svými náměty pomoci – prvním z nich je materiál naší redaktorky Marie Zemanové o kompetencích jako metodě mapování vlastních možností na trhu práce. V tomto čísle otiskujeme jeho první část. Mapování kompetencí staví na tom, co nás naučil život S metodou mapování kompetencí jsem se setkala v roce 2014, kdy jsem kvůli prohlubujícím se problémům s očima nemohla dál pokračovat ve svém zaměstnání a hledala jsem odvahu začít podnikat na volné noze v úplně jiném oboru. Původně švýcarská metodika vznikla proto, aby podpořila ženy na trhu práce. Ženy ve Švýcarsku totiž mají volební právo až od roku 1971 a byly často v domácnosti nebo pracovaly pro charitu. Najednou bylo potřeba detailně zjistit, co všechno se vlastně při péči o rodinu naučily a dát tomu formální váhu, aby mohly v přijímacích řízeních na různé pozice konkurovat mužům. Metoda, jejímž smyslem je, aby žena věděla, kdo je, co umí a co chce, mi přišla v době hledání nového směru užitečná. Navíc přemýšlela jinak, než jsem byla dosud zvyklá. Najednou byly důležité věci, které mě naučil můj handicap, najednou byly důležité neformálně získané znalosti a všechno, co umím díky koníčkům. Zajímavá mi přišla i lektorka, jinak expertka na vzdělávání a kariérová poradkyně, Silvie Pýchová. V té době s ní vyšel rozhovor v časopise Moderní řízení. (Profesní budoucnost stavte na „pokladech“ ze své minulosti.) Nedávno mne napadlo si ho znova přečíst. Protože nijak nezestárnul, nabízím i vám část odpovědí Silvie na otázky Aleny Kazdové. Silvie Pýchová se v kariérovém poradenství našla. Dostala se k němu přes praxi učitelky a pak díky setkání s evropskými programy, když pracovala v Domě zahraničních služeb v programu Euroguidance. „Ty mi umožnily nahlédnout do toho, jak se kariérové poradenství v zahraničí profiluje, jak je tam oceňována jeho role pro osobní život člověka a pro rozvoj společnosti,“ říká Silvie Pýchová. A doplňuje, že poznala, že naše pojetí kariérového poradenství nerezonuje s vývojem v Evropě. V čem nerezonuje? Koncept moderního kariérového poradenství, jak jsem ho poznala v zahraničí, má čtyři klíčové priority: 1. Career management skills – dovednosti řídit svou vlastní kariéru. 2. Dostupnost. Když jsme byli ve Stockholmu, tak mě překvapilo, že centrum kariérového poradenství funguje například uprostřed obchodního komplexu, kde to kypělo životem. Ve Švédsku nemají služby poradců stigma něčeho negativního. To, že je někdo nezaměstnaný, nechápou jako problém, ale jako jednu z možných fází v životě, do níž se může v současném světě dostat kdykoliv každý, a je třeba mu pomoci tuto fázi překonat. Pro švédské kariérové poradce je klient ten, kdo hledá práci, není to tedy nezaměstnaný v pejorativním smyslu slova. 3. Kvalita poradenských služeb. Ta u nás není zatím pojmenovaná, málokdo vám vysvětlí, co to je, co od ní očekává. Chybí standardy kvality těchto služeb. 4. Koordinovanost služeb kariérového poradenství. Pojem kariérové poradenství u nás už najdete v současné době ve většině strategických dokumentů, ale pořád ho nevnímáme jako pojítko mezi světem vzdělávání a světem práce, kde je nutná spolupráce a koordinace. Co je vlastně kariérový poradce za člověka, co musí umět? Zralá osobnost, která dokáže spolupracovat s lidmi na jejich životní profesní cestě. Umí individuálně s každým komunikovat, naslouchat mu, pospojovat zajímavé momenty v jeho minulosti i současnosti, které lze využít v budování další pracovní i vzdělávací dráhy. Pomáhá lidem najít vnitřní kompas při hledání práce. Po celý život, v kterékoliv fázi jejich života. Nejen když končí školu, nejen když o práci přijde, ale i v případě, že člověk chce svou dosavadní práci změnit. Kariérový poradce ale nemá člověku doporučovat, co by měl dělat a jak, což se mnohdy děje. Úkolem kariérového poradce je vést klienta k samostatnosti a odpovědnosti za vlastní rozhodování o pracovní dráze. Ve Stockholmu se mi líbilo heslo kariérového centra „Think less, do more“ – nepřemýšlejte tolik, dělejte, buďte aktivní a zkoušejte různé cesty. Jak funguje takový poradce ve Švédsku nebo jinde v zahraničí? O profesi kariérového poradce je ve Švédsku velký zájem, je tam i podporována, studuje se na VŠ, podobně jako v Německu či Velké Británii a dalších evropských zemích. Vzdělávání kariérových poradců sestává z několika různých disciplín, je to interdisciplinární obor. V těchto i dalších evropských zemích je pokládáno kariérové poradenství za společensky užitečné a respektované povolání, které funguje na školách, na úřadech práce i v privátní sféře. A využívají ho i firmy. Například v Dánsku a na Islandu pozvali manažeři kariérové poradce přímo do firmy mezi zaměstnance, aby si sami zaměstnanci ve spolupráci s kariérovými poradci ověřili, zda jsou na pracovním místě, pro něž mají předpoklady, a zda tu práci chtějí opravdu dělat. Samozřejmě že to byl benefit pro zaměstnance, výstupy zůstaly za dveřmi, jen mezi poradcem a zaměstnancem. U nás na význam tohoto oboru musíme teprve přijít, ale věřím, že doba k tomu nazrává. Důležitá je asi vzájemná důvěra. Ano. Bez toho by to nešlo. Profesionální kariérový poradce musí zachovávat etická pravidla. Kariérové poradenství je o pocitu bezpečí, aby se lidé otevřeli. Má-li být dosaženo nějakého výsledku, musí celý proces probíhat důvěrně, diskrétně a eticky. Budoucnost u nás vidím právě v profesionalizaci kariérního poradce. Připravila Marie Zemanová (dokončení v příštím čísle) # ZORA RADÍ - Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 07/2017 V červencovém příspěvku ze Sociálně právní poradny: - odpovíme na dotaz, jak je to s nemocenským a dalšími dávkami v případě pracovního úrazu, - představíme si budoucí novou dávku nemocenského pojištění a nakonec - lehce odlehčenější formou – i v naší rubrice se musí léto projevit – probereme nálezné. Nemocenské při pracovním úrazu Dotaz: „Měl jsem pracovní úraz, po němž jsem byl tři týdny dočasně práce neschopný. Budu mít vyšší nemocenské, než kdyby moje pracovní neschopnost nenastala vinou pracovního úrazu?“ Výplata nemocenského, které zaměstnanci náleží od patnáctého dne dočasné pracovní neschopnosti, stejně tak náhrada mzdy, která zaměstnanci náleží od čtvrtého do čtrnáctého dne dočasné pracovní neschopnosti, bude stejná bez ohledu na její příčinu. V případě pracovního úrazu však má zaměstnanec navíc právo na náhradu škody způsobené pracovním úrazem. Druhy těchto náhrad stanoví zákoník práce (z. č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v ustanovení § 271a, a následujících. Uvedenému tazateli bude pravděpodobně náležet náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Výše této náhrady se rovná rozdílu mezi průměrným výdělkem, kterého zaměstnanec dosahoval před pracovním úrazem a toho, co získá jako výše popsanou náhradu mzdy a nemocenské. Přičemž doba, za kterou mu bude tato náhrada za ztrátu na výdělku vyplácena, na rozdíl od běžné dočasné pracovní neschopnosti, pokrývá i ony první tři dny, kdy náhrada mzdy při běžné pracovní neschopnosti vyplácena není. Zaměstnanec, který utrpěl pracovní úraz, má dále možnost získat tyto druhy náhrad: - náhradu za ztrátu na výdělku po skončení dočasné pracovní neschopnosti, to v případě, kdyby po návratu do práce vinou utrpěného pracovního úrazu dosahoval výdělku nižšího než předtím. - Náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění – pokud by k nim vinou pracovního úrazu došlo. - náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, pokud by zaměstnanci vznikly. Výše popsané náhrady vyplatí zaměstnanci zaměstnavatel, eventuálně pojišťovna, s níž má zaměstnavatel pro tyto případy uzavřenu pojistnou smlouvu. Otcovská Pojem, o kterém se dlouho diskutovalo, byl zákonem 148/2017 Sb., zaveden do české legislativy. Tento zákon novelizoval zákon o nemocenském pojištění a včlenil do jeho třetí části novou hlavu V. s názvem „Otcovská“. Na tuto dávku hrazenou z nemocenského pojištění bude mít nárok pojištěnec, který a) pečuje o dítě, jehož je otcem a b) pečuje o dítě, které převzal do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu, pokud dítě ke dni převzetí do této péče nedosáhlo 7 let věku. Muž může na otcovskou nastoupit do šesti týdnů, a to buď od narození dítěte (nárok dle písmene a) nebo od převzetí dítěte do péče (nárok dle písmene b)). Podpůrčí doba, po kterou bude otcovská poskytována, je jeden týden. Výše otcovské činí 70 % denního vyměřovacího základu, jde tedy o stejnou výši, jako u peněžité pomoci v mateřství. Důležité je však v tuto chvíli dodat, že tato změna nabude účinnosti až od 1. února roku 2018, do té doby mohou otcové o otcovské jen snít, resp. péči o dítě či jeho matku věnovat svoji dovolenou. Víte, kdy můžete žádat a jak je vysoké nálezné? Na tuto otázku nám odpoví občanský zákoník (z. č. 89/2012 Sb., v platném znění). Ustanovení nálezného se týkající nalezneme v oddílu druhém, který se věnuje nabytí vlastnického práva. Tato pasáž začíná definováním toho, kdy si může kdokoliv nějakou věc přivlastnit; to je možné, jde-li o věc opuštěnou. Ustanovení § 1045 odst. 1 říká toto: „Věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří.“ Uvidíte-li tedy někoho, jak u popelnice nebo jinde na ulici odkládá oblečení, boty či nábytek, odhodíte-li zábrany neprávní povahy, můžete si takovou věc přivlastnit. U nemovitosti (domu či pozemku) to už tak snadné nebude, nejen že se nebude jen tak povalovat u popelnice, ale hlavně ustanovení § 1045 odst. 2 říká, že: „Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.“ A jak dlouho musí být věc opuštěná, neuvidíte-li přímo vlastníka, jak ji vyhazuje? Podle ustanovení § 1050 platí, že: „Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k movité věci po dobu tří let, má se za to, že ji opustil. Byla-li movitá věc, která pro vlastníka měla zřejmě jen nepatrnou hodnotu, zanechána na místě přístupném veřejnosti, považuje se za opuštěnou bez dalšího.“ Pozor na to, že zákon pojmem „má se za to“ stanoví jen tzv. vyvratitelnou domněnku, tedy vlastník by mohl v případném soudním sporu dokázat, že o opuštěnou věc ani po třech letech nešlo. Kdyby vám začala vrtat hlavou otázka, jak je to třeba se zvířaty a ptáky, kteří si volně pobíhají a poletují, i na to dává občanský zákoník odpověď: „Divoké zvíře je bez pána, dokud žije na svobodě. Zajaté zvíře se stane zvířetem bez pána, jakmile získá svobodu a jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze je znovu zajmout. Takové zvíře se však zvířetem bez pána nestane, je-li označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit.“ Toto však neplatí o všech zvířatech, protože: „Zvíře chované v zoologické zahradě a ryba v rybníku nebo podobném zařízení, které není veřejným statkem, bez pána není.“ A když už jsme s těmi zvířaty začali, pojďme si říci, jak je to se zvířaty domácími (kočkami, psy, krávami a kdovíkam až bychom mohli velikost domácích zvířat stupňovat): „Domácí zvíře se považuje za opuštěné, pokud je z okolností zřejmý vlastníkův úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat. To platí i o zvířeti v zájmovém chovu.“ A nyní už konečně k tomu, jak to je s nálezem různých věcí. Především platí tvrzení, které nálezce nemusí (zvláště stojí-li nalezená věc za to) těšit, o to důležitější je však pro nás, kteří občas nějakou věc ztratíme: „Má se za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc není opuštěná. Kdo věc najde, nesmí ji bez dalšího považovat za opuštěnou a přivlastnit si ji.“ Jak by měl tedy poctivý nálezce postupovat? „Ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi proti úhradě nutných nákladů a nálezného. Nelze-li z okolností poznat, komu má být věc vrácena, a nepovažuje-li se věc za opuštěnou, oznámí nálezce bez zbytečného odkladu nález obci, na jejímž území byla nalezena, zpravidla do tří dnů; byla-li však věc nalezena ve veřejné budově nebo ve veřejném dopravním prostředku, odevzdá nálezce nález provozovateli těchto zařízení, který se zachová podle jiných právních předpisů, a není-li jich, postupuje, jako by byl nálezcem.“ Konečně se již dostáváme k onomu slibovanému náleznému: „Nálezné náleží nálezci i tehdy, když lze vlastníka zřejmě poznat ze znamení na věci, nebo z jiných okolností. Nálezné činí desetinu ceny nálezu. Má-li však ztracená věc hodnotu jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, náleží nálezci nálezné podle slušného uvážení.“ Informace poněkud teoretické povahy o přivlastnění si opuštěných věcí a nálezném, jejichž zdrojem byl občanský zákoník, doplňme praktičtější informací, již ocení hlavně ti, kdo něco ztratili nebo ztratí v našem hlavním městě. Kancelář Ztrát a nálezů v Praze sídlí na této poštovní adrese: Karolíny Světlé 5, Praha 1 – Staré Město, 110 00 Telefon: 224 235 085 Ztracené věci zde uchovávají po šest měsíců. Podrobnější informace získáte na webové stránce: http://www.praha.eu/jnp/cz/o_meste/zivot_v_praze/sluzby/ztraty_a_nalezy/ Pěkné léto bez ztrát přeje za Sociálně právní poradnu SONS Luboš Zajíc # HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ - Ve stopách Homérových – Svatý Didymos (asi 313 Alexandrie – asi 398 tamtéž) Dnes se společně podíváme na dílo muže, jenž se nikdy nepokládal za básníka, jehož dílo bylo učené a vykladačské. Přesto však – pro svou jedinečnost a učenost – do našeho seriálu právem patří. Přijal mnišské jméno Didymos a byl jedním z církevních otců v egyptské Alexandrii... Oslepl prý, když mu byly čtyři roky, tedy předtím, než se naučil číst. Přesto se však díky fenomenální paměti stal jedním z největších vzdělanců své doby. Prameny o něm dokonce říkají, že se sám naučil tvary jednotlivých písmen, které pak vyřezával do dřeva. Je to vlastně jeden z prvních pokusů umožnit nevidomým lidem čtení – a on sám podle tradice tohoto prostředku užíval k zapisování všech svých učených pojednání. Historik Rufinus nás zpravuje o tom, že se Didymos stal „učitelem náboženské školy, byv tam ustanoven Athanasiem.“ Tím se stal hlavou tehdejší alexandrijské církve, vyšší hodnost než on tu vlastně měli již jen Klement a Órigenés. Někteří však pochybují o tom, zda tato alexandrijská škola v Didymově době ještě existovala. Ať už je tomu jakkoli, je jisté, že Didymos zůstal po celý svůj život učeným a respektovaným svatým mužem. Mezi jeho žáky patřili právě již zmíněný historik Rufinus, mnich Palladios, Euagrios a především svatý Jeroným, jenž v jednom svém dopise píše, že „psal vždy Didymovi, nazývaje jej ,můj učiteli!‘“. Ve svém respektu k němu tento jeho žák také nikdy o něm nemluví jako o slepém, ale nazývá jej Vidoucím nebo Jasnozřivým, protože ač byly jeho oči slepé, pronikl svým vnitřním pohledem hluboko do Boží podstaty. Mluví o něm vždy jako o jednom z nejučenějších mužů své doby. Vážili si jej dokonce i pohané – jeden z nejučenějších řečníků své doby, Libanios, píše svému příteli, úředníku v Egyptě: „Jistě nemůžeš opomíjet Didyma, nechceš-li ztratit celé ono veliké město, kde pobýval jediný den a noc, rozlévaje tam moudrost svého učení.“ Didymos zůstal jednou z nejuznávanějších osobností církve až do roku 553 a některé východní církve jej dodnes označují za svatého (proto jsme tak v záhlaví svého článku učinili i my). Již zmíněného roku se ale konal tzv. druhý konstantinopolský koncil, který vyhlásil Órigenovo dílo za heretické a spolu s ním odsoudil i práce Euagriovy a Didymovy. Důvodem pro zákaz Didymových děl nejspíše nebyl ani jeho universalismus, ani uznávání nekanonického tzv. Evangelia židům, ba dokonce ani víra, že odkazy k výběrčímu daní Lévimu v evangeliích (Lukáš 5:27, Marek 2:14) neodkazují k pozdějšímu evangelistovi Matoušovi, ale především jeho „zvrhlé učení o stěhování duší“. Protože kvůli tomuto zákazu mnoho jeho děl během středověku nebylo opisováno, většinou se ztratila. Víme, že mezi nimi byly spisy, jako O dogmatu, O smrti maličkých, Proti ariánům, O prvním slovu a další. Podle Palladia napsal také rozsáhlé komentáře ke Starému i Novému zákonu. Dodnes se dochoval pouze jeho spis O Svatém duchu, sepsaný někdy v roce 381 řecky a známý dnes jen z latinského Jeronýmova překladu. Moderní znalost Didymova díla se nicméně velmi rozšířila nálezy papyrů ze 6.-7. století – obsahují jeho komentáře k Zachariášovi, Genesi 1-17 a částem dalších starozákonních knih. Právě z komentáře k Zachariášovi vidíme, že metoda jeho komentáře byla založena intertextuálně, že často na podporu svých tvrzení cituje mnohá historická i teologická díla, navíc je dopodrobna obeznámen s antickou filozofií – dobře zná zejména stoiky, ale i pythagorejce. Jeho výklad je – s odkazy na Órigena – vždy alegorický, Bibli považuje za zjevující cosi nadpřirozeného, velkého, neboť je „projevem Božím“. O Bohu podle něj můžeme mluvit pouze v obrazech nebo alegoriích, protože sám je „jsoucnost nad jsoucnosti“, tedy takový, že se vymyká veškerým popisům. Především však je odpouštějící, slitovný a dobrý – jak to říká on sám: „Protože je Bůh zdrojem vší dobroty, i po našem přestoupení nás znovu zavolá a nikdy z naší mysli zcela neodejme znalost toho, co je dobré, i když se zcela ze správné cesty obrátíme k hříchu. Tak jako onen dobrý Bůh znovu volá Adama, i když se tento před ním skryl, řka: ,Adame, Adame, kde jsi?‘ Neboť Adam byl vskutku postaven do Ráje, aby jej střežil a pracoval v něm, a jako takový jej od Boha přijal. A ačkoli pak zhřešil neposlušností, je podivuhodné, že znovu uslyšel od Boha ono ,Kde jsi?‘“ Jiří Hubáček # BUDE VÁS ZAJÍMAT - Pár slov o srdci a krevním oběhu Práce srdce je velkolepý děj, který není možné vědomě řídit. Lidstvo již v dávných dobách vypozorovalo a pochopilo spojitost jeho činnosti s citem a citovou rovnováhou. Ne nadarmo se říká, že rozhodnutí srdcem jsou ta nejlepší. Srdce zná důvody, o kterých rozum nic neví. Srdce mi buší radostí, leží mu něco na srdci nebo nemít srdce. A jistě bychom našli i další podobná rčení. Stálý tlak krve a tím její oběh v řečišti udržuje svou činností pumpy srdce. Tak je možné rozvádět po celém těle kyslík a důležité živiny. Srdeční akce je rozdělena do fáze plnění a fáze vypuzování krve. Okysličená krev se vrací z plic nejdříve do levé síně, odkud je následně přečerpána do levé komory. Jakmile se tato naplní, otevře se srdečnicová chlopeň a krev je vypuzena do srdečnice (aorty) a je rozváděna do celého těla. Jde o velký neboli tělní krevní oběh. Důležitým parametrem srdeční činnosti je minutový srdeční výdej. Udává objem krve přečerpané srdeční komorou za jednu minutu. V klidu tento objem představuje asi 5 litrů. Při zátěži se může zvýšit až na 20 litrů. Tato hodnota závisí na věku, pohlaví a trénovanosti každého jedince. Ačkoliv mozek představuje jen 2 % tělesné hmotnosti, spotřebovává celou pětinu kyslíku. V klidu do mozku přitéká asi 15 % srdečního výdeje. Zajímavým údajem je rovněž průtok krve trávicím ústrojím. Zde se při trávení potravy až zdvojnásobuje a dosahuje jedné třetiny srdečního výdeje. A kosterním svalstvem v klidu proteče 25 % srdečního výdeje, ovšem při maximální fyzické aktivitě vystoupá tato hodnota až na 90 %. Naopak relativně málo (jen 5 %) proteče největším lidským orgánem, kůží. Krev putuje k jednotlivým oblastem těla a orgánům nejdříve velkými tepnami, ovšem ty se postupně větví, zmenšují se a nakonec přecházejí ve vlásečnice. Ty obtékají a zásobují jednotlivé buňky. Ve vlásečnicích se z krve oddělí asi desetina jejího objemu, aby vytvořila lymfu. Ta na rozdíl od krve má barvu mléčně zakalenou. Hromadí se v mezibuněčných prostorech, ze kterých je následně odváděna systémem lymfatických cév a uzlin zpět do krevního oběhu. Má významnou úlohu při obranyschopnosti lidského organismu. Odkysličená krev je z orgánů odváděna do pravé srdeční síně žilním systémem. Tady končí velký krevní oběh. U zdravého člověka je žilní návrat zhruba roven srdečnímu výdeji. V přírodě málokdy teče kapalina vzhůru, ovšem z dolních končetin k srdci musí krev téci právě tímto směrem. Tento pohyb podporuje několik mechanismů. Především je to zbytkový krevní tlak, dále podtlak pravé srdeční síně, která do sebe krev nasává, a systém žilních chlopní. Ty mají zabránit nesprávnému toku krve směrem dolů. Z pravé síně je odkysličená krev přečerpána do pravé komory a z ní následně vypuzena do plic. Tady začíná malý nebo také plicní krevní oběh. Srdeční výdej obou komor by měl být přibližně stejný. Plíce jsou tak jediným orgánem v lidském těle, které pohltí 100 % srdečního výdeje. Tlak krve v plicním krevním řečišti je výrazně nižší než ve velkém systémovém oběhu. Tepny jsou zde kratší, mají větší průměr a jsou bohatě větveny. Obtékají všechny plicní sklípky, v nichž se stávají tak tenkými, že jimi snadno prostoupí kyslík a naváže se na červené krvinky. Okysličená krev se vrací k levé srdeční síni dvěma plicními žilami. Tady navazuje na již známý velký krevní oběh. Kdo zapomněl a potřebuje zopakovat, může se vrátit do druhého odstavce. Naše srdce to však zapomenout nesmí. Pokud přijmeme hodnotu minutového srdečního výdeje 5 litrů a frekvenci 70 tepů za minutu, pak za jeden den srdce přečerpá 7200 litrů a každá z obou komor provede 100 800krát vypuzení krve. Při průměrném věku 75 let takto pracuje 27 375 dnů a přečerpá bezmála 200 milionů litrů krve. Pokud by snad někdo celou tu dobu sledoval puls, napočítal by číslo 2 miliardy a téměř 760 milionů. Ta čísla jsou obrovská a tak jsem se snažil přirovnat je k něčemu lépe pochopitelnému. Tak například průměrný průtok vody Vltavou před jejím soutokem s Labem činí 150 000 litrů za jednu sekundu. Vltava tedy musí téct 22 minut na to, aby v ní proteklo stejné množství vody, kolik krve je schopno za celý život přečerpat jedno lidské srdce. Je nepostradatelné a nemít ho, to vadí! Z autentických zdrojů, skript a internetu zpracoval Antonín Vraný # Naděje dožití a průměrný věk Střední délka života neboli naděje dožití je statistický údaj udávající průměrný, tedy předpokládaný, věk, jehož dosahují členové dané populace. Průměrný věk je aritmetickým průměrem věku určité skupiny jedinců. Demografické statistiky nabízejí velké množství různých ukazatelů. Některé z nich uživatelé mylně zaměňují více než jiné, například střední délku života a průměrný věk. Každý ukazatel vypovídá o něčem jiném, ale jedno mají společné, za všemi jsou schováni lidé a jejich příběhy. Začněme tím složitějším, tj. střední délkou života neboli nadějí dožití. Jde o ukazatel, který říká, kolik let v průměru ještě prožije jedinec, pokud by po zbytek jeho života byla úmrtnost stejná jako v roce, pro který je tento ukazatel počítán. Období může být i jiné než jeden rok. Český statistický úřad nabízí údaje za 5leté intervaly. Odhaduje se zvlášť pro muže a pro ženy každého věku, protože úmrtnost je jiná nejen v každém věku, ale také pro každé pohlaví. Řekněme, že jsme v roce 2013 a na zahrádce sedí babička ve věku 81 let, 30letá maminka a v kočárku novorozená pravnučka. Každá z nich má pochopitelně jinou naději dožití. U novorozeněte je to 81 let, u maminky necelých 52 let a u babičky téměř 8 let, což lze vyhledat v tzv. úmrtnostních tabulkách. Jinými slovy, novorozeně bude v průměru žít ještě 81 let, maminka 52 let a babička 8 let, pokud by se úmrtnost nezměnila a zůstala v České republice stejná jako v roce 2013. To je samozřejmě hypotetická představa, ale smyslem tohoto ukazatele je zachytit co nejkomplexněji úmrtnost v dané populaci v daném období. Vraťme se však k našemu příkladu. Jak je možné, že naděje dožití 81leté babičky není nula let (a u maminky 51 let), když naděje dožití novorozeněte je 81 roků? Důvodem této zdánlivé podivnosti je to, že maminka i babička již překonaly rizika úmrtí, která s sebou přináší věk, který již prožily. Maminka již překonala rizika úmrtí ve věku 0 až 29 let a babička rizika 0 až 80 let. Jinak řečeno, díky tomu, že obě ženy již všechna tato rizika, a obzvláště vyšší kojeneckou úmrtnost, přečkaly, je jejich naděje dožití vyšší, než by se čekalo u novorozence, kterého vše v životě teprve čeká. Naštěstí spolu s tím, jak se lepší zdravotní péče a i životní styl obyvatel, snižují se v čase rizika úmrtí a naděje dožití se postupně zvyšuje. Například střední délka života novorozence (ženy) se v roce 1920 pohybovala okolo 50 let, v roce 1990 to již bylo více než 75 let a v roce 2013 již přes 81 let. Kolika let se tedy (možná) dožijeme? Střední délka života neboli naděje dožití je statistický údaj udávající průměrný, tedy předpokládaný, věk, jehož dosahují členové dané populace. Hodnota vyjadřuje modelově očekávanou zbývající délku života při stáří jedince x (pro x=0 tedy při narození) při struktuře úmrtnosti pro daný rok vyhodnocení (která se ale do budoucna může měnit). Hodnoty ovlivňují různé (částečně vzájemně korelované) faktory, jako je strava, ekonomika země, infrastruktura (pozitivně především vodní zdroje a čištění odpadu, negativně exhalace), stav zdravotnictví, úroveň kriminality, vojenský stav země (válka), životní prostředí (čistota ovzduší, zeminy, vodstva, kvalita potravin apod.) a řada dalších faktorů. O kvalitě života a zdraví však vypovídá spíše ukazatel délky života prožité ve zdraví. Rozdíly: Závislost střední délky života při narození u žen vůči mužům. Nejnižší hodnoty věku jsou měřeny v Africe (muži v jistých státech jen 50 let), nejvyšší v Japonsku (ženy 87 let) a například ve Skandinávii. Z hlediska rozdělení podle pohlaví se ženy nyní dožívají obvykle o 10 % vyššího věku. Jejich průměrný tep srdce je ale o 10 % vyšší, což je v rozporu s teorií o konstantním (omezeném) počtu tepů za život. V České republice to bylo v roce 2012 přibližně 75 let u mužů a 81 let u žen. Podle středních předpovědí OSN bude v roce 2050 tento věk činit 82 let respektive 86 let. Proto také do roku 2012 v ČR existovala výjimka na rozdíl v životním pojištění mužů a žen. Rozdíl je převážně způsoben vyšší úmrtností mužů, která je způsobena u mužů vyšší incidencí zhoubných novotvarů, vyšší konzumací cigaret, drog a alkoholu, vyšší fyzickou zátěží. Také méně porodů způsobilo nárůst tohoto rozdílu. Tím se také mění poměr pohlaví. Ovšem i mezi nenarozenými mají chlapci vyšší úmrtnost. Také samci mají kratší délku života než samice. To ukazuje na to, že příčinnou rozdílu je vedle společenského i genetický rozdíl (uvažovány jsou mitochondrie, které souvisejí s metabolismem a dědí se výhradně od matek). A jak je to s průměrným věkem? Ten nemá s nadějí dožití nic společného. Průměrný věk je aritmetickým průměrem věku určité skupiny jedinců. V případě našich obyvatelek zahrady je výpočet průměrného věku jednoduchý. Jedná se o 37 let, pokud budeme počítat pouze dovršený věk na celé roky ((81 + 30 + 0) / 3). Trochu složitější je výpočet, pokud by na zahradě bylo například pět 81letých babiček, pět 30letých maminek a pět 0letých vnuček. V takovém případě se obvykle k věku každé věkové skupiny přičte půl roku, aby se zohlednilo, že někomu je 30 a 1 den a někomu už 30 a 364 dnů. Průměrný věk žijících na naší zahradě by tak byl 37,5 roku. Je samozřejmě běžnou praxí, že se průměrný věk počítá i za jiné skupiny než pouze žijící. Například průměrný věk nevěst, svobodných nevěst, prvorodiček apod. Nebo také průměrný věk při úmrtí, ale protože zahrada v našem příkladu je šťastná, není možné takový průměrný věk vypočítat, neboť nulou dělit nelze. Tereza Košťáková, vedoucí oddělení čtvrtletních odhadů ČSÚ (upraveno a redakčně doplněno) # SPORT - ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha číslo 7 Josef Křivohlávek (CSR) Zvláštní cena, Čs. šach 4/1953 Bílý: Kh7, Dc7, Se2, Jg7, Pc3, e6, g2, g5, h4, h6 (10) Černý: Kd5, Va5, Vh3, Ja3, Pa4, e3 (6) Mat 3. tahem (C+) O Josefu Křivohlávkovi z Uherského Hradiště jsme si už něco v naší rubrice řekli. Tento vynikající moravský skladatel především trojtažek se dožil vysokého věku (1919-2015) a komponoval ještě, když mu bylo více než devadesát! Znal jsem ho osobně, dokonce jsme spolu vytvořili úlohu – jak jinak než trojtažku s modelovými maty – která pak byla v r. 2009 oceněna pochvalnou zmínkou v prestižním švédském časopise Springaren a následně také publikována v 7. Čs. albu: Bílý: Kh3, Dd4, Sd6, Jf5, Pc3 (5) – Černý: Ke6, Sb5, Pb6, c4, d7, e4, e7 (7). O Křivohlávkově talentu svědčí hned jeho první úloha, kterou máte před sebou. Rozhodčí tehdy vůbec nevěřil, že je to autorova prvotina a vzhledem k vynikajícímu obsahu (echo s vazbami obou černých věží) jí bez váhání udělil zvláštní cenu. A právem! Je to jedna z nejlepších trojtažek, které jsem do této rubriky zatím zařadil. Řešení úlohy číslo 5 z května 2017 (Hurme): 1. Df2? Se5!, 1. Dd8? Je7! - 1. Dh8! [2. Dd4 mat] 1. - Jf6 2. Da8 mat, 1. - Kxe4 2. Dh1 mat, 1. - fxe4 2. Dxg8 mat, 1. - Se5/c5 2. D(x)e5 mat. Co k tomu dodat? Snad jen: „Pracovitá dáma, která obstarává vše.“ Začíná to úvodníkem, působí v hrozbě a nakonec matuje ve všech variantách. A všimněte si – jde 3x do rohu! Úvodník na h8 a dva maty (a8, h1), prostě jako včelička, která lítá z květu na květ... Pro milovníky miniaturek: Sudor J (1500) – Juříček S (1500), Okr. přebor dorostenců 1968 (Val. Meziříčí - Vsetín 1½:2½), [C39] královský gambit: 1. e4 e5 2. f4 exf4 3. Jf3 g5 4. h4 Zásadní pokračování; možností je však více: 4. d4/Sc4/Jc3. 4. - g4 5. Je5 Sg7 V této variantě velmi solidní obrana. 6. Jxg4 Lze také 6. d4 Jf6 7. Sc4 d5 s vyrovnanou hrou. 6. - d5 7.exd5? Jenže takto ne! Zdánlivě neškodný tah vede okamžitě do prohry. 7. - De7! 8. Kf2 Nic jiného nezbývá (8. De2?/Se2? Sxg4 -+). 8. - Sd4 9. Kf3 Sxg4 10. Kxg4 Jf6 11. Kh3 Na vzetí pěšce 11. Kxf4 vyhrává forsírovaně 11. - De4 12. Kg3 Vg8 13. Kh3 Df5 14. Kh2 Df4 -+. 11. - Dd7 12. g4 h5 Ještě lepší než 12. - fxg3. 13. Se2 Vg8 14. Jc3 hxg4 15. Kh2 f3 16. Sb5 c6 17. De1 Kf8 18. dxc6 Dc7 19. Dg3 Se5 Tady se mohl bílý vzdát, ale učinil tak o dva tahy později. 20. Vg1 Sxg3 21. Vxg3 Vh8 0-1 [glos. SJ] Další body za správné řešení v celoroční soutěži zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Ondreji Čaneckému z Doks, Miloši Černému z Brna, Josefu Lachmanovi z Mladé Boleslavi, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Františku Skoumalovi z Bludova, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. Blahopřejeme! Zapojí se do celoroční šachové soutěže další řešitelé? Svá řešení zasílejte do redakce do jednoho měsíce poté, kdy byla úloha zveřejněna. # Sportovní hry zrakově postižené mládeže v Opavě Pátého června se do Opavy začali sjíždět zrakově postižení sportovci z celé České republiky a ze slovenské Levoče, aby si poměřili své síly v atletických a plaveckých disciplínách, dále ve showdownu a goalballu. Poslední dva uvedené se řadí mezi aplikované sporty pro zrakově postižené. Z osmi škol zřízených pro zrakově postižené se 22. ročníku Sportovních her zrakově postižené mládeže zúčastnilo celkem 65 sportovců. Na slavnostní zahájení přišlo účastníkům popřát sportovní úspěchy několik významných hostů, jako náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje Ing. Jaroslav Kania, náměstek primátora statutárního města Opavy Mgr. Josef Stiborský, vedoucí odboru školství, mládeže a sportu krajského úřadu MSK PhDr. Libor Lenčo, zástupce náčelníka štábu 53. pluku průzkumu a elektronického boje Opava pplk. Ing. Michal Šumichrast, prezident Českého svazu zrakově postižených sportovců Zdeněk Barlok, vedoucí katedry aplikovaných pohybových aktivit fakulty tělesné kultury univerzity Palackého PhDr. Zbyněk Janečka. Po čtyřdenním sportovním klání se na první příčce v celkovém hodnocení umístila škola z Brna, na druhém místě bodovali sportovci z Olomouce a na třetím místě skončila pořádající ZŠ, Opava, Havlíčkova 1, příspěvková organizace. Slavnostní vyhodnocení proběhlo na galavečeru 8. června za přítomnosti náměstka primátora města Opavy Mgr. Josefa Stiborského. Velké poděkování patří všem, kteří finančně či jinak podpořili tuto velkolepou akci. Kateřina Prchalová, ředitelka školy # INZERCE Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko Dědina, o. p. s., přijme od 1. 9. 2017 na vymezená chráněná pracovní místa 2 osoby se zrakovým postižením. Jedná se o práci na částečný pracovní úvazek v keramické dílně a dílně drátování. Požadavky na uchazeče o místo: - držitel průkazu ZTP nebo ZTP/P se zbytkem zraku, - manuální zručnost. Benefity : - pro mimopražské zájemce o práci možnost ubytování v průběhu týdne, - možnost stravování v průběhu týdne, - čerpání 5 dnů náhradního volna a neplacené dovolené v době letních prázdnin. Zájemci, hlaste se na tel. 233 310 040 nebo emailem – dedina@dedina.cz u pí ředitelky Modráčkové.