ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 101 Číslo 11 Červen 2017 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM STALO SE Poslankyně Sehnalová ocenila vítěze stipendia pro studenty s postižením Seminář s Českou spořitelnou Beseda o Jeseníkách Světový den asistivních technologií také v Praze Kouzelný večer Barevná tma ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Dědina – obnova keramické dílny a nákup materiálů Šumperk – kroužek vaření Havlíčkův Brod – přednáška o četnictvu Jičín – podmořský svět Vokál Klub na festivalu Porozumění v Mariánských Lázních ZORA RADÍ Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 06/2017 BUDE VÁS ZAJÍMAT O životě se zrakovým postižením ve školách Mapy pro nevidomé nově ve třech velikostech HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ Ve stopách Homérových – Dafydd Jones ZE STRÁNEK DÁVNÝCH KRONIK: NEŠŤASTNÝ OSUD KRÁLE OIDIPA, pokračování (II.) Nejnešťastnější z mužů KULTURA Pozvánka: Výstava v NTM Člověk v náhradách SPORT Černobílé problémy Fotbal? Sen o postupu rozmetal liják INZERCE # ÚVODEM: Pište nám, ale… Když jsem začal postupně vnímat potřeby Střediska vydavatelských a informačních služeb, v závorce Redakce ZORA, uvědomil jsem si rozsah a mnohostranný záběr této práce a ještě jednou jsem smekl před všemi svými předchůdci. Co naplat, musím se s tím vyrovnat. A pokud možno něco vylepšit, podle starého a stále platného imperativu života: převzít, přidat, předat! Nyní jsem u toho druhého P, ale pozor! To „přidat“ bude muset být trochu jiné než množstevní. Protože už nyní – podle ohlasů možná proto, že se obec čtenářská obohatila o psavce, možná že zabralo přesvědčování z Oddělení pro oblastní odbočky „pište do té Zory, ať mají co tisknout!“, co já vím? – už nyní se tak nějak nevejdeme. Omezení rozsahu všech časopisů pro nevidomé a slabozraké je především technologické. Při rozsahu větším než 30 NS (ta zkratka znamená normostranu a představuje 1800 znaků včetně mezer) už bodový časopis je příliš objemný a nelze posílat poštou za stávajících podmínek. Navíc u Zory oněch 2krát 30 NS do černotiskové znamená i příliš mnoho stran na to, aby bylo možné časopis svázat vazbou V1, tj. tzv. „na stříšku“. A opět hmotnost, která prodražuje poštovné. Takže tudy cesta k „přidat“ nepovede, to je jasné. Samozřejmě, existují omezení takříkajíc novinářská, profesní. Nemůžeme se opakovat, měli bychom zvládnout podat jakoukoli záležitost v co nejkratším textu, stále při zachování výpovědní i žurnalistické „literární“ hodnoty. Ale ne všechny texty už z povahy našeho zadání píšeme nebo vybíráme my – viz výše Oddělení pro oblastní odbočky a také další pokyn „shora“: jste spolkový časopis, tato témata mají přednost. Vzápětí se ale podíváte do mailů a čtete – ne jednou – od čtenáře, například toto: „Rovněž mne nezajímají chvalozpěvy na proběhnuvší výlety a rekondiční pobyty. Připadá mi, že jsou psány přes kopírák a mění se pouze místo, datum a pisatel. Na druhou stranu, jak a kde poděkovat těm, kdož pro nás něco dělají, když ne v našem časopise? Připouštím také, že někoho to může zajímat a pro někoho to může být inspirace k činnosti v jejich organizaci…“ No, sám čtenář uznává i jiný než svůj pohled, což je fajn. Ale musíme připustit, že z hlediska čtenáře z druhého konce republiky je úplně „šumák“, jestli někde besedovali o podmořských živočiších a jinde virtuálně procházeli hory… Každý týden téměř stáváme nyní před problémem, co do tisku nepustit a co tam dát, jak to zkrátit, co je ještě zajímavé i pro ty odjinud a co třeba doplnit redakčním článkem, protože to zajímá všechny. Samozřejmě, je to naše práce a je rozhodně lépe třídit a vypouštět, než zažívat „okurkovou sezonu“ a nemít o čem psát. Takže to berte jen jako povzdech a latentní omluvu, když se právě na váš příspěvek nedostane a příště už není aktuální. P.S.: Už se pokoušíme najít elegantní řešení, snad to vyjde! Václav Senjuk # STALO SE: Poslankyně Sehnalová ocenila vítěze stipendia pro studenty s postižením Studenti s postižením, kteří pracují na projektech na zlepšení přístupnosti informačních a komunikačních technologií, soutěžili již o druhý ročník stipendia EDF-Oracle ve výši 8000 euro. Členkou poroty hodnotící přihlášené projekty byla i letos poslankyně Evropského parlamentu Olga Sehnalová, spolupředsedkyně parlamentní meziskupiny pro práva osob s postižením. Letošní EDF-Oracle stipendium získal doktorand Aineias Martos z Katedry informatiky a telekomunikací Národní a Kapodistrianské univerzity v Aténách. Hlavním cílem jeho projektu bylo nalézt řešení pro zpřístupnění informací, které mohou vnímat uživatelé hmatového jazyka. „Každý den se lidé s různými druhy postižení musí potýkat s obtížemi, které si druzí umí těžko představit. Proto je tak důležité, aby se přímo podíleli na zvyšování přístupnosti a překonávání těchto překážek. Pevně věřím, že díky stipendiu bude pan Martos moci dokončit svůj projekt a lépe tak zpřístupnit hmatovou grafiku nevidomým uživatelům,“ poblahopřála čerstvému vítězi Sehnalová. Navržený projekt má zlepšit dostupnost hmatových znaků, zejména však těch, které jsou na papír vyraženy Braillskou tiskárnou schopnou vyrazit více než jednu bodovou výšku, s použitím různých struktur s proměnlivými výškami. To umožní nevidomým studentům nebo odborníkům přístup k vědeckému obsahu, zejména knihám a jiným vzdělávacím materiálům, kde znaky hrají klíčovou roli. Stipendium ve výši 8000 euro vypsala již podruhé nezisková organizace European Disability Forum, jež reprezentuje zájmy 80 milionů Evropanů s postižením, se společností Oracle. Bylo určené pro nejlepší projekt týkající se zlepšení dostupnosti informačních a komunikačních technologií pro osoby s postižením. Hodnocena byla originalita a vědecká kvalita projektu, stejně jako zohlednění různých potřeb osob s postižením. Podmínkou pro udělení stipendia byly studijní výsledky společně s návrhem projektu pro absolventskou práci v závěrečném ročníku studia. red # Seminář s Českou spořitelnou Z pražského ústředí přišel mail. Počet členů v odbočkách klesá, naopak stoupá věkový průměr, je malý zájem o sociální služby, které SONS poskytuje. Je třeba s tímto nepříznivým vývojem něco dělat, změnit strategii a přístup atd. Proto se všichni zaměstnanci, případně předsedové, povinně zúčastní semináře, který povedou lektoři z České spořitelny. Téma – jak se chovat ke klientům, jak získávat nové členy. Když jsme o tomto školení hovořili na setkání zástupců odboček Kraje Vysočina, nevládlo žádné velké nadšení, pocity a očekávání spíše skeptické. V úterý 18. dubna, hned po velikonoční pomlázce, jsme se ráno sešli v jihlavské odbočce a vyhlídka na několikahodinové sezení a poslouchání nudné přednášky nás nijak netěšila. Naštěstí jsme se opravdu mýlili a skutečnost byla zcela jiná. Dva pracovníci České spořitelny, Markéta Grušková a Tomáš Skoták, nás brzy přesvědčili, že komunikace a schopnost navázat rozhovor je jejich silnou stránkou a své práci rozumějí. Po představení křestními jmény následovala nikoliv suchá teorie, ale spontánní navázání kontaktu, otázky a odpovědi, výzvy a zajímavé podněty. Na základě zhodnocení svých povahových vlastností a způsobu jednání se měl každý z nás přirovnat k některému zvířeti. Potom Tomáš představoval zrakově postiženého člověka, který přichází do odbočky zjistit, jakým způsobem by mu mohli pomoci, co může očekávat. My jsme měli za úkol vhodně volenými otázkami a zároveň aktivním nasloucháním zjistit co nejvíce informací a nabízet možnosti. Dále jsme byli vyzváni, abychom jedním slovem vyjádřili svůj osobní pocit, co nám přináší členství a práce v SONS, proč jsme členy, co očekáváme. Ve skupinkách jsme si vzájemně zkoušeli navazovat kontakt, aktivně naslouchat klientovi, klást vhodné otázky, nabízet radu a pomoc. Lektoři nás seznamovali s určitými zásadami, jak postupovat, na co nezapomenout. Po polední pauze jsme si „rozhýbali“ myšlení několika hádankami a pokračovali v programu. Dostali jsme potřebný prostor pro otázky, připomínky a zkušenosti z praxe, do ničeho jsme se nemuseli nutit, komunikace byla naprosto otevřená a spontánní. I závěr semináře byl celkem netradiční – každý si mohl vzít jeden malý kamínek. Ten, který člověku tak nějak sám „vklouzne“ do dlaně, protože k němu patří. Sevřít jej v ruce a ve chvíli tichého soustředění si uvědomit, jaký pocit si odnášíme, co nám společná práce dala, co jsme se naučili a co jsme si uvědomili. Potěšilo nás, když oba přednášející konstatovali, že také setkání s námi pro ně bylo velkou zkušeností, ocenili naši činnost a upřímně popřáli vše dobré. Jistě nejen za sebe mohu říci, že jsme si ze semináře odnášeli spoustu nových podnětů a pohledů. Marie Heilandová # Beseda o Jeseníkách V pondělí 27. února se v šumperské odbočce konala beseda s panem Jindřichem Solovským ze Zábřehu na téma „Cestujeme po Jeseníkách“. V klubovně se sešlo téměř dvacet členů zajímajících se o nové a především zcestovalým člověkem zprostředkované informace o našich krásných horách. Začátek besedy věnoval ukázce hornin, z nichž jsou Jeseníky složeny, a následně přiblížil zrakově postiženým členům tvar pohoří - pomohl mu při tom zahnutý rohlík. Po úvodním seznámení s pohořím jsme se vydali na virtuální procházku. Ta začala na severozápadě v Ramzové – v nejvýše položené železniční stanici pro rychlíky. Odtud jsme se přemístili lanovkou na Černavu, kde jsme přesedli na lanovku jedoucí na Šerák (1351 m n. m.). Zdejší Chata Jiřího nezůstala bez povšimnutí. Další kroky vedly do nadmořské výšky 1423 m – na Krpeník. Ani tady však naše cesta nekončila. Přes Trojmezí jsme se dostali na Vozku (1377 m n. m.), kde se nachází skála ve tvaru koňského povozu. Pokračovali jsme přes Vřesovou studánku okolo Červené hory na Červenohorské sedlo. A dostali jsme se až k nejvyšší hoře Jeseníků – k Pradědu (1491 m n. m.). Při procházení Jeseníků jsme nemohli zapomenout ani na Petrovy kameny, k nimž se poutá několik pověstí. Od Skřítku, který byl cílem naší dlouhé cesty, nás dělila pouze Vysoká hole s nadmořskou výškou 1464 m. Tato netradiční virtuální procházka nejnavštěvovanějšími místy Jeseníků vyčerpala každého z přítomných. Pan Solovský a jeho bohaté zkušenosti, které nasbíral jako turista, v nás zanechal dojem, že jsme na zmíněných místech byli ve skutečnosti. Za krásnou a informacemi nabitou besedu panu Solovskému děkujeme a těšíme se na další společné setkání. Rostislav Miller a Libuše Skálová # Světový den asistivních technologií také v Praze Již po šesté v historii se každý třetí květnový čtvrtek v rámci Světového dne asistivních technologií (Global Accessibility Awareness Day – GAAD) po celém světě pořádají konference, workshopy nebo výstavy, na kterých jsou odborníkům i širší veřejnosti prezentovány moderní pomůcky pro handicapované. Letos se 18. 5. připojila i Praha. V prostorách Neviditelné výstavy v Novoměstské radnici na Karlově náměstí se mohli po celé odpoledne zájemci seznamovat s kompenzačními pomůckami pro zrakově a jinak smyslově postižené. Ve stejném termínu se konala prezentace pomůcek pro tělesně handicapované v prostorách organizace Křižovatka.cz – počítačového klubu pro zdravotně postižené. Workshopy pořádala společnost Spektra, v. d. n. „Vývoj pomůcek pokračuje obrovským tempem a velmi dobře reaguje na změny v oblasti moderních technologií. Spousta lidí – třeba i rodičů těžce postižených dětí – tak ani neví, jaké se nabízejí možnosti… A proto jsme se rozhodli uspořádat tyto dvě akce, abychom lidem ukázali, jaké pomůcky jsou dnes k dispozici,“ vysvětluje obchodní ředitel Tomáš Hrdinka, proč se Spektra, v. d. n., rozhodla do GAAD zapojit. V Novoměstské radnici se zájemci mohli seznámit s mobilními telefony a tablety přizpůsobenými pro nevidomé, digitálními čtečkami, kamerovou lupou s hlasovým výstupem, různými softwary pro slabozraké a nevidomé, programy pro zjednodušené ovládání počítače, braillskými řádky a čtecím zařízením. O hardware a software byl velký zájem hlavně u žáků a studentů speciálních škol, které se workshopu zúčastnily v hojné míře. Jedinečnou výhodou akce bylo, že jednotlivé pomůcky představovali sami handicapovaní zaměstnanci společnosti Spektra, kteří nejen že pomůcky perfektně znají po technické stránce, ale navíc je při své práci i v soukromí sami využívají. Návštěvníkům prezentací tak vše podrobně vysvětlili a zodpověděli také množství dotazů. Mohl by to potvrdit i zrakově znevýhodněné komunitě dobře známý PhDr. Milan Pešák, konzultant pro kompenzační pomůcky, jenž byl prezentaci v Novoměstské radnici rovněž přítomen. Zastavme se ještě na chvíli u společnosti Spektra, v. d. n. Tato rodinná firma se prodejem kompenzačních pomůcek zabývá už od roku 1990. Původně začínala s pomůckami pro zrakově handicapované. Její současná nabídka zahrnuje také hardware a software pro uživatele s mozkovou obrnou, Rettovým syndromem nebo amyotrofickou laterální sklerózou. Odborným garantem obou workshopů byla doc. MUDr. Olga Švestková, Ph.D., přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství v Praze, která v souvislosti s GAAD uvedla: „Hlavním přínosem Světového dne asistivních technologií je, že podněcuje veřejnou diskuzi o přístupnosti moderních technologií lidem s různým typem zdravotního omezení. Často si neuvědomujeme, kolik internetových stránek je nepřístupných, kolik běžných domácích spotřebičů neumožňuje, aby je ovládali lidé s handicapem. Přitom dnes existují cenově dostupná zařízení, která umožní nejen číst texty, jestliže čtenář nevidí, ale také komunikovat, jestliže nemůže mluvit, či ovládat počítač pohledem a jeho prostřednictvím třeba zhasnout lampu, otevřít okno či napsat běžný email příteli.“ Jarmila Hanková (s využitím tiskové zprávy Spektra, v. d. n.) # Kouzelný večer Barevná tma Večer 4. května jsme se zúčastnili zajímavého představení v sále Adalbertina v Hradci Králové. Moderovala je nevidomá Renata Moravcová, předsedkyně oblastní odbočky SONS v Dobrušce, předsedkyně Klubu držitelů vodících psů a čerstvá držitelka titulu Žena regionu. Spolu s ní večerem provázel Petr Tojnar, dlouholetý spolupracovník Renaty a bývalý dobrušský starosta, a Josef Lukášek, člen krajského zastupitelstva. V úvodu byli přivítáni hosté a sponzoři, především Ing. Aleš Cabicar, náměstek hejtmana pro zdravotnictví, a Ing. Aneta Maclová, náměstkyně primátora Hradce Králové. Renata Moravcová také poděkovala svým rodičům a synovi za pomoc s akcí. O první část programu se postarali nevidomí žáci: Světlana Mokrá – klavír, Mirek Mošna – trubka, Tomáš Čejka – zpěv a Pavel Minařík – recitace a klavír. Je obdivuhodné, co zrakově postižené děti dokáží. Slavnostní večer obohatili tancem žáci z centra TAK DANCE KROK v Hradci Králové. Byla to radost dívat se na latinskoamerické tance plné temperamentu. Přijeli i žáci ZUŠ Jaroměř pod vedením pana učitele Dvořáčka s kytarami. Nechyběla ani divadelní scénka z dějin „České nebe“. Zahráli si v ní i Karel Hrubeš (předseda oblastní odbočky SONS Hradec Králové) a Marcela Holinková. Největším zážitkem a překvapením bylo vystoupení Renaty Moravcové, když vplula jak růžový obláček na scénu, doprovázená tanečním mistrem Tomášem Chmelem. Zatančili na rozloučenou elegantní waltz a jiskřivý valčík, až se nám tajil dech. Večer zakončil nevidomý Radek Žalud, který svým sametovým barytonem zazpíval písně pro zahřátí srdcí. Adalbertinum bylo plné a potlesk patřil všem účinkujícím opravdu zaslouženě. Akce se zúčastnili členové ze všech odboček z oblasti. Jen od nás z Náchodska přijel celý mikrobus. Zájem byl i z řad hradeckých občanů. Blahopřejeme Renatě Moravcové k titulu Žena regionu 2016, opravdu si takové ocenění zaslouží – za sílu a radost, kterou kolem sebe rozdává. Běla Hejzlarová K této události jsme obdrželi hned několik textů od různých autorů, ve čtvrtletníku Azor je otištěný příspěvek Mariána a Heleny Lisích, k blahopřání se připojuje i redakce ZORY. # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Dědina – obnova keramické dílny a nákup materiálů Na podzim minulého roku jsme se přihlásili do výběrového řízení Nadace ČEZ – Podpora regionů. Naším cílem bylo získat finance na obnovu vybavení keramické dílny a na nákup materiálů do ostatních dílen – tkalcovské, drátování, kartonážní a košíkářské. Od Nadace ČEZ jsme obdrželi částku 50 000 Kč a letos v lednu jsme začali s rekonstrukcí. Starý nábytek byl z dílny odstěhován, z původního vybavení zůstala pouze keramická pec, hrnčířský kruh a několik stojanů na sušení výrobků. Dílna byla vymalována a následně vybavena novými stoly, židlemi a dalšími policemi. Zakoupili jsme nové sádrové formy, štětce, vykrajovátka a materiál – keramickou hlínu. Výrobní materiál jsme pořídili i do dalších dílen. Nové vybavení nám umožní zdokonalit manuální dovednosti klientů, rozšířit sortiment výrobků, a tak přispět ke znovuzačlenění do společnosti těžce zrakově postiženým, zejména těm, kteří z důvodu ztráty zrakových funkcí v dospělosti nemohou vykonávat své původní povolání. Mgr. Marie Schifferová Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina, o. p. s. # Šumperk – kroužek vaření Kdo procházel v úterý 21. března kolem šumperské odbočky SONS, jistě zaznamenal vůni linoucí se z jejích oken. Neprobíhal tu však sraz šéfkuchařů, nýbrž náš pravidelně se konající kroužek vaření zaměřený na zdravá, odtučněná a odlehčená jídla. Na programu byly tentokrát speciality studené kuchyně, které ve svém domácím jídelníčku často nenajdete. Použili jsme banány, rajčata, bylinky, toustový chléb, sýr, rýži a další čerstvé suroviny. Společné snažení všech přítomných přineslo výsledek v podobě pestrého, velmi chutného a na vitamíny bohatého oběda. Rýží plněná zelenina, rajčata se sýrem a ořechy a toustová roláda zaujaly i ty náročnější strávníky. Za vynaložené úsilí při přípravě pochutin si každý účastník zasloužil chvíli klidu a pohody. Zatímco jsme odpočívali, předvedl své kuchařské umění host - pan A. Jankovský ze Zábřehu, který se zaměřil na středomořské menu. Ochutnali jsme krevety na česneku, kanapky s olivovou a lososovou tapenádou a špikovaná kuřecí prsa se sušenými rajčaty a olivami. Pro naše zrakově postižené členy, kteří se kroužku účastní, je toto setkání „u plotny“ někdy jedinou možností, jak zužitkovat a rozšířit své kuchařské dovednosti a získat návyky potřebné k samostatnému životu. Za skvělou ochutnávku a tipy na vaření panu A. Jankovskému velice děkujeme. Libuše Skálová # Havlíčkův Brod – přednáška o četnictvu Na stolech leží puška s bajonetem, pistole a brašna na náboje, řetízky na spoutání delikventa, šavle a další předměty, které se v zasedací místnosti Městského úřadu zcela běžně nevyskytují. Přinesl je s sebou náš host – nadstrážmistr Ondřej Lauda z oddělení Policie ČR v Chotěboři. Ukázky výzbroje a výstroje byly součástí přednášky o vzniku a historii četnictva za Rakousko-Uherské monarchie a v období První republiky. Již po několika úvodních slovech bylo jasné, že pan nadstrážmistr je opravdu zapáleným a nadšeným badatelem, sběratelem materiálů, dokumentů a informací. Nejprve nás stručně seznámil s historií a okolnostmi vzniku četnictva v polovině 19. století, k němuž přispěla nedbalá situace v pořádku a bezpečnosti v zemi. Nastínil rozdíly v postavení a organizaci četnictva v různých oblastech monarchie. Poté se podrobně rozhovořil o změnách, které nastaly po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí o struktuře a rozmístění četnických velitelství – například v roce 1928 sloužilo celkem 19 000 četníků na 2800 stanicích. Někteří z nich byli původní příslušníci četnictva z Rakousko-Uherska, k nim se přidali legionáři, kteří se vrátili z fronty (jak jsme mohli vidět i v seriálech České televize Četnické humoresky a Četníci z Luhačovic). A jak tomu bylo, když se mladý muž chtěl stát četníkem? Musel být bezúhonný, starší 21 let, projít proškolením a zavázat se nejméně na tři roky, neustále nosit uniformu (civil pouze v případě pobytu v nemocnici), bydlet v kasárnách, během služby pravidelně obcházet příslušný rajón a další a další. Oženit se směl až po dosažení věku 30 let, jeho nastávající musela předložit potvrzení o bezúhonnosti a finančním zajištění (aby si milého nebrala pouze ze zištných důvodů). Pravda je, že po odsloužení (nejprve v 50, později v 55 letech) měl četník právo na penzi, která jemu a rodině zajišťovala relativně spokojený život. Když přišel během služby o život či byl vážně raněn, dostávala rodina peněžitou pomoc. V kasárnách se o četníky starala hospodyně, vařila, prala a uklízela. Na rozdíl od půvabné mladé Andělky v Četnických humoreskách to musela být „žena vyššího věku a nevábného vzhledu“, aby nenarušovala morálku mužstva. Říkalo se jim četnické babičky a nováčkům tak trochu nahrazovaly maminku. Příslušníci četnictva měli i další omezení, například nesměli hrát divadlo, být členy nebo sympatizanty některé politické strany atd. Služba byla i fyzicky náročná, pochůzky po rajónu, deportace provinilců, utužování kondice. Pokud se četník něčím provinil, byl převelen na Slovensko či na Podkarpatskou Rus. Těžké časy nastaly četnictvu se začátkem druhé světové války, kdy byli absolutně podřízeni Němcům a služba byla velice nebezpečná. Po skončení této války bylo ještě v létě 1945 četnictvo zrušeno a přeměněno na Sbor národní bezpečnosti. Pan nadstrážmistr údaje, příklady a letopočty doslova „sypal z rukávu“, nebylo možné si všechno zapamatovat. Poslouchali jsme doslova jak vzorní školáčci a divže jsme se ukázněně nehlásili, když jsme se na něco chtěli zeptat. Po části teoretické jsme obstoupili pana Laudu a stoly s ukázkami četnické výzbroje a výstroje. Prohlédli a osahali jsme si již zmíněné zbraně, kožené holenice, plechovou helmu (ke které přimrzaly uši) i měkkou plstěnou (která muži zákona nezaručovala prakticky žádnou ochranu, když například při uklidňování hospodské rvačky dostal půllitrem do hlavy) a další. Měli jsme spoustu otázek, na které pan nadstrážmistr ochotně odpovídal, předváděl a vysvětloval. Přednáška se opravdu vydařila, bylo to zajímavé ohlédnutí do dějin našeho státu. Je skvělé, že jsou mezi námi takoví zapálení nadšenci, jako byl náš host, kteří se historii věnují a udržují ji v povědomí ostatních. Panu Laudovi patří naše poděkování za čas a ochotu, které nám věnoval, a není vyloučeno, že se zase někdy sejdeme. Marie Heilandová # Jičín – podmořský svět Dne 5. dubna se členové oblastní odbočky Jičín SONS ČR, z. s., zúčastnili velmi krásné besedy s Mgr. Radkem Bohuňovským na téma podmořský svět, která se uskutečnila ve velké zasedací místnosti Městského úřadu v Jičíně. Beseda byla doplněna velmi bohatou sbírkou suvenýrů z nejrůznějších cest. Naši členové si mohli jednotlivé exponáty prohlédnout a osahat. Zaujaly nás suvenýry v podobě žraločích čelistí, několika druhů mušlí, úlomky korálů, ukázky plodu kokosů a výrobky z nich - např. různé masky. Také jsme si mohli prohlédnout tamní měnu i hudební nástroje, které bylo možno vyzkoušet. Potom se promítaly fotografie i krátké filmové záběry z potápění na různých místech světa. Vyprávění o expedici na Palau a Filipíny nás seznámilo s největšími druhy žraloků a mant. Dozvěděli jsme se, že manta může dorůst do délky až 5 metrů a rozpětí ploutví může mít až 7 metrů. Největší změřené rozpětí manty bylo 9,1 m. Pohyb jejího těla ve vodě připomíná ptačí let. Manty rády vyskakují nad hladinu až do výšky 2 m. Další část besedy byla věnována žralokům. Tato paryba patří mezi živočichy, kteří mají největší stisk. Hned po krokodýlovi. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého o exotických výpravách – o expedici JAR a Svazijsko s Mosambikem, pak o expedici Fidži – žraločí šílenství v tichomořském ráji. A ještě jednou žraloci: Žraločí ostrov nebo Ostrov pokladů, to je Kokosový ostrov u kostarického pobřeží. Zhlédli jsme ukázku z nočního potápění k těmto živočichům. Dozvěděli jsme se, že tento predátor nikdy nespí a žije v kastách. Žralok zvaný kladivoun nevidí před sebe a je plachý, býčí žralok dokáže žít ve sladké vodě, žralok tygří se vyznačuje tmavými pruhy na těle. Zajímavé bylo i povídání o expedici na nejosamocenější ostrovy světa – do Francouzské Polynésie. Největší z nich jsou Tahiti, které se nazývají také Ostrovem lásky. Tato oblast ale nabízí i jedny z nejlepších podmínek pro potápěče. Dokonale čistou vodu, v které se prohání obrovské množství fascinující tvorů: různé druhy již zmíněných žraloků, dále rejnoků a pestrobarevných ryb. A pak závěrečné vyprávění o jičínské stopě na bitevníku Szent István a o katastrofě této lodi. Sloužil zde totiž Adolf Bohuňovský starší, dědeček našeho průvodce podvodním světem. Dochovala se i písemná dokumentace a pár fotografií. Zajímavostí je, že letos to bude 100 let od potopení bitevníku. Lucie Strašíková a Monika Čechová (redakčně kráceno) # Vokál Klub na festivalu Porozumění v Mariánských Lázních Třetí květnový týden hostily Mariánské Lázně již 17. ročník kulturního a uměleckého festivalu s názvem Porozumění. Festival je příležitostí, kde si lidé s postižením a bez postižení mohou vzájemně porozumět a nabídnout si různé úhly pohledu na svět. Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých zastupoval na akci Vokál Klub a počínal si velmi důstojně. Těsně před koncertem jeho sboristů a sboristek proběhlo v Anglikánském kostele ještě zahájení výstavy reliéfních obrázků postav svatých od autorky Jarmily Haldové. Představil ji Václav Fanta a záštitu nad ní převzal biskup plzeňské diecéze Tomáš Holub. Na druhý den jsme přijali nabídku manželů Miklóšových, kteří uspořádali prohlídku Mariánských Lázní. Kromě ochutnávky pramenů bylo pro sbor připraveno pódium přímo na lázeňské kolonádě. Během bezmála hodinového vystoupení se okolo sboristů shromáždilo na 200 procházejících se lázeňských hostů, kteří byli nečekaným koncertem nadšeni. Akce se povedla a Vokál Klub reprezentoval SONS více než důstojně. V příštím čísle se k akci ještě vrátíme podrobněji. avra # ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 06/2017 Obě témata dnešního poradenského článku se zaobírají občanským právem. - první odpovídá na dotaz z oblasti dědění, - druhé řeší, proč je vhodné a je-li pro nevidomé možné nahlížet do katastru nemovitostí. Velikost povinného dílu Dotaz: „Můj otec sepsal závěť v roce 2012, zemřel však v dubnu letošního roku (2017). Zajímá mě, jak velký bude povinný díl nepominutelného dědice.“ Pro plné porozumění předchozího dotazu a následující odpovědi je třeba nejdříve uvést, že úprava nynějšího povinného dílu pro nepominutelného dědice se s přijetím nového občanského zákoníku (z. č. 89/2012 Sb.) změnila. Dříve podle zrušeného občanského zákoníku se muselo zletilým potomkům dostat aspoň tolik, kolik činila jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona a pokud tomu závěť odporovala, byla v této části neplatná. Nynější úprava však v ustanovení § 1642 říká, že „Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu.“ Pro rozluštění, zda tedy syn otce, který sepsal závěť za účinnosti starého občanského zákoníku, ale k samotnému dědění dojde již za existence úpravy nové, bude dědit podle staré či nové úpravy, je rozhodující přechodné ustanovení § 3069: „Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele.“ Nepominutelný dědic tedy bude mít právo na povinný díl odpovídající jedné čtvrtině jeho zákonného podílu. Proč a jak nahlížet do katastru nemovitostí Význam zápisů v Katastru nemovitostí byl posílen novým občanským zákoníkem (z. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dále také „NOZ“). Byla zdůrazněna zásada tzv. materiální publicity, která (zjednodušeně řečeno) znamená, že co je zapsáno v katastru nemovitostí, platí. Tato zásada je vyjádřena především ustanovením § 980 NOZ, které říká: „(1) Je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho neznalost zapsaného údaje. Stanoví-li to právní předpis, zapíše se do veřejného seznamu kromě věcného práva i právo užívání nebo požívání, jakož i omezení rozsahu nebo způsobu užívání nebo požívání věci spoluvlastníky. (2) Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.“ Z těchto ustanovení tedy plyne, že každý, kdo je nebo se chystá být vlastníkem jakékoli nemovitosti, popř. má nebo se chystá mít k nemovitostem nějaké jiné věcné právo, z nejtypičtějších uveďme třeba oprávnění užívání nemovitosti z důvodu věcného břemene (služebnosti), má velmi silný důvod a potřebu zjišťovat stav zapsaný v katastru nemovitostí. Způsobů jak se k údajům v katastru nemovitostí dostat je několik, ovšem nás bude dále zajímat ten zejména pro nevidomé nejpraktičtější a bezplatný přístup, prostřednictvím internetu. Správcem katastru nemovitostí je Český úřad zeměměřičský a katastrální. Jeho hlavní webovou stránku najdeme na tomto odkazu: http://www.cuzk.cz/. Z této stránky se můžeme dostat na několik informačních kanálů nabízejících údaje z katastru. My zvolíme odkaz „Nahlížení do katastru nemovitostí“, http://nahlizenidokn.cuzk.cz/. Pozor, nezaměňme s odkazem na „Dálkový přístup do katastru nemovitostí“, což je jiný informační systém, který nabízí zpoplatněné informace těm subjektům, u nichž je předpoklad, že budou informace tohoto druhu potřebovat častěji, obvykle v rámci své profesionální činnosti (advokáti, realitní makléři atp.). Nyní považuji za užitečné ocitovat informace, které jsou na stránce Nahlížení do katastru nemovitostí uvedeny: „Aplikace umožňuje získávat některé vybrané údaje týkající se vlastnictví parcel, staveb, jednotek (bytů nebo nebytových prostor) a práv stavby, evidovaných v katastru nemovitostí a dále informace o stavu řízení založených na katastrálním pracovišti pro účely zápisu vlastnických a jiných práv oprávněných subjektů k nemovitostem v České republice, nebo pro účely potvrzování geometrických plánů.“ Na rozdíl od Dálkového přístupu do KN (na který jsem výše v článku upozorňoval) je Nahlížení do KN volně přístupné všem uživatelům internetu, nevyžaduje žádnou registraci a je bezplatné. Možnosti výstupů jsou však proti Dálkovému přístupu do KN omezené. Výpis z katastru nemovitostí a některé další výstupy aplikace Nahlížení do KN zdarma neumožňuje, ale lze v aplikaci provést jejich nákup. Platba je realizována prostřednictvím platebního portálu. Aplikace je určena výhradně pro interaktivní práci uživatelů, jakékoli získávání nebo vytěžování dat automatizovanými prostředky není dovoleno, konec citace. Když jsem se před časem zajímal o možnost přístupu nevidomých uživatelů do katastru nemovitostí, zjistil jsem, že stránky byly zabezpečeny grafickým kódem, který bylo nutno opsat, ale obsahovaly i zvukovou nápovědu, která umožňovala nevidomým se přes toto zabezpečení do systému dostat. Ovšem tato zvuková nápověda byla právě z důvodů neoprávněného vytěžování dat zrušena, místo toho bylo nevidomým nabídnuto poněkud kostrbaté řešení spočívající v registraci na základě zaslání kopie průkazu ZTP/P. Velmi pozitivní tedy bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že Nahlížení do katastru nemovitostí nyní žádný takovýto prvek již neobsahuje a je pro nás tedy z tohoto hlediska bezproblémově přístupné. Při nahlížení do katastru nemovitostí můžeme vyhledávat tyto jednotlivé položky: parcelu (pozemek), stavbu (budovu), jednotku (byt), právo stavby, řízení, mapu, list vlastnictví a katastrální území. Stránka nám nabízí i nápovědu, kdybychom si v průběhu vyhledávání nevěděli rady, součástí nápovědy je i výklad některých pojmů a užívaných zkratek. Nemyslím si, že by bylo účelné, abych v tomto článku podrobně popisoval, jak při vyhledávání v jednotlivých položkách postupovat, uvedu pro ilustraci jen příklad, jak je možné poměrně jednoduše najít zapsané údaje např. k bytové jednotce. 1. Ze základní nabídky tedy zvolíme vyhledání jednotky. 2. Poté zvolíme obec, v níž jednotku vyhledáváme, po napsání prvního/ch znaku/ů nám aplikace sama obce nabízí. 3. Dále můžeme zvolit vyhledávání buď podle části obce a evidenčního, resp. popisného čísla, nebo 4. vyhledání podle ulice, čísla popisného/orientačního. 5. Nakonec zadáme číslo bytové jednotky (v rámci domu). Po stisku tlačítka „vyhledat“ získáme výpis obsahující rozličné údaje, z nichž příkladně uvádím tyto: Číslo jednotky, typ jednotky (jak jednotka vznikla), způsob využití (bytový/nebytový prostor), v jaké budově a katastrálním území se jednotka nachází, číslo listu vlastnictví, podíl na společných částech domu, kdo je vlastníkem, jde-li o spoluvlastníky, jak velký podíl mají, je či není-li jednotka např. v památkově chráněném území, je-li vlastnické právo nějak omezeno, třeba zástavním právem. Jde-li však o zástavní právo smluvní, tedy vztah obvykle vzniklý při využití hypotéčního úvěru, nezjistíme již, v čí prospěch toto zástavní právo zapsáno je. Nejedná se o oficiální výpis z katastru nemovitostí, pouze o výstup informativního charakteru, jak nás stránka upozorňuje. Elektronický výpis lze však za 50 Kč zakoupit. S potěšením tedy konstatuji, že přinejmenším s použitím odečítače Jaws s hlasovým výstupem a braillského řádku (s tímto vybavením jsem pracoval) je v současné době možné, aby nevidomí samostatně, bez pomoci kohokoliv jiného do katastru nemovitostí nahlíželi. Za Sociálně právní poradnu SONS ČR, z. s., v Praze Luboš Zajíc # BUDE VÁS ZAJÍMAT: O životě se zrakovým postižením ve školách Ode dne, kdy jsem opustila školní lavice, už uplynulo hodně času. V posledních letech se tam občas na pár hodin vracím, i když ne s učebnicemi a domácími úkoly. Místo do lavice usedám za učitelský stolek a v duchu si skládám slova, kterými bych alespoň částečně zaujala své posluchače – žáky 7. a 8. tříd. Místo zkoušení, výkladu a testů zkušených pedagogů se snažím přiblížit dětem život lidí se zrakovým postižením. V pondělí 24. dubna jsme s Maruškou Vinklerovou navštívily Základní školu v obci Maleč, v překrásné krajině podhůří Železných hor. Paní ředitelka nás uvedla do třídy, kam se záhy nahrnulo téměř třicet teenagerů. Sedmý a osmý ročník, naprostá většina kluků. No nazdar, to nebude jednoduché, udržet pozornost a klid… kupodivu se i ti „mladí muži“ dobrovolně zapojovali, když jsem vyzvala dobrovolníka, aby si přišel vyzkoušet například vybrat hmatem určitý obnos v mincích apod. Jako vždy jsme se vzájemně představili a seznámili se s životem lidí nevidomých a slabozrakých, se SONS, Tyfloservisem, Tyflocentrem atd. Hovořili jsme o důležitosti zraku a ostatních lidských smyslech. Následoval trénink hmatu a sluchu při hledání drobných předmětů, rozeznávání jednotlivých druhů mincí, určování obsahů dóziček s kořením a s jinými sypkými materiály. Žáci se podepisovali poslepu pomocí šablonky, prohlédli si a ohmatali Braillovu abecedu a knihu s bodovým písmem, dozvěděli se o možnostech poslechu zvukových knih. Následovalo seznámení s bílými holemi a zkouška orientace s jejich pomocí při použití zatmavených brýlí. V rychlosti se žáci seznámili s několika kompenzačními pomůckami a těsně před koncem druhé vyučovací hodiny jsme předali časopis Paprsek, letáčky, kontakty na naši odbočku zároveň s prosbou o jejich předání lidem, kterým by mohly být prospěšné. Samozřejmě ještě naše usměvavá sluníčka a už jsme se se školou v Malči na rok rozloučili… Druhý den, v úterý 25. dubna přišla na řadu ZŠ v Přibyslavi, již počtvrté. V příjemném prostředí knihovny jsem na velký kulatý stůl vyrovnala všechny pomůcky a materiály, očekávajíc příchod žáků 7. A. Zazvonil školní zvonek – ticho. Nikde nikdo. No doufám, že jsem si nespletla datum! Nespletla, ale díky suplování a „informačnímu šumu“ se začátek besedy o pár minut posunul. Za chvíli už v půlkruhu před stolem sedělo přes dvacet dětí, tentokrát většinou dívek. Program začal podobně jako jindy, žáci se opravdu aktivně zapojovali, naprosto dobrovolně chodili zkoušet si svoje dovednosti a měli spoustu otázek. Zapojil se i přítomný pan učitel. Při nácviku orientace a chůze s pomocí bílé hole jsme předváděli, jak se má člověk, který chce nevidomému pomoci, chovat. Jak navázat kontakt, jak převádět přes přechod, podávat informace, upozornit na nebezpečí a podobně. Dvě hodiny uběhly velmi rychle, zazvonilo na přestávku a děti se vrátily do své třídy. Po přestávce židle obsadila 7. B. „To je fajn, ulejem se fyzice a matice“, pravil jeden z chlapců. No vida, rádi mne tu vidí… Představení, povídání o odbočce a SONS vůbec, pomůcky, chození s holí, jak pomáhat… Jak dlouho nevidíte? Co je nejhorší? Jak třeba vaříte? Žáci se vyptávali, dívali se na svět skrz žluté brýle s rozjasňujícím filtrem a kluci monokulárem okny, vedoucími na náměstí, pozorovali a hodnotili dívky, procházející po náměstí. Následovalo rozdání letáčků s kontakty a informacemi, časopisu Paprsek, sluníček pro radost, skrývaček a doplňovaček. Ochotná děvčata mi pomohla sbalit věci a vyvedla mě těmi správnými chodbami ze školní budovy ven. Tak za rok na shledanou… Marie Heilandová # Mapy pro nevidomé nově ve třech velikostech Tři roky od spuštění nabízejí haptické mapy od Seznamu.cz (www.hapticke.mapy.cz) další měřítka. Vybrat je možné ze tří různých úrovní detailů zobrazených informací na jeden vytištěný list hmatové mapy. Nově se tak lidem se zrakovým handicapem nabízí možnost snadno získat například správnou představu o poloze jednotlivých sídel a spojení mezi nimi v celé České republice i na Slovensku. Doposud si mohli nevidomí nechat vytisknout mapy v podrobném měřítku 1:1200, které zobrazuje pro lepší orientaci ve městě hlavně uliční síť. Pro zajímavost – na zobrazení celé republiky by se muselo vytisknout přes milion listů A4. Nově se toto podrobné měřítko označuje na stránkách hapticke.mapy.cz jako „velké“ a jsou k němu přidána další dvě. Střední měřítko (1:37 000) na jednom vytištěném listu zobrazuje území o rozměru 7,5 x 10,5 km. Tato mapa je vhodná pro lepší orientaci a zobrazení poloh obcí nebo vodních toků, silnic, dálnic a železnic. Přehledná mapa malého měřítka (1:300 000) pak zobrazuje území o rozloze 60 x 85 km a najít se na ní dají větší města, silnice 1. třídy, dálnice či železniční síť. Podklady pro tisk hmatové mapy jakéhokoli místa v rámci ČR a Slovenska je přitom z webové aplikace možné získat okamžitě - tedy v reálném čase. Pro vytištění je potřeba mít techniku, která umožňuje tisk na tzv. mikrokapsulový papír, lze také oslovit některé ze specializovaných pracovišť. Na projektu se podílí i univerzitní pracoviště Teiresiás při Masarykově univerzitě a ELSA při ČVUT v Praze. Zdroj: seznam.seznamblog.cz # HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ: Ve stopách Homérových – Dafydd Jones (1803 Llanybydder, Wales – 1868 Llanbedr, tamtéž) Na svých toulkách za nevidomými básníky a prozaiky se dnes jen na skok zastavíme ve Walesu, abychom se tu setkali s jedním z posledních nositelů tamější dávné básnické tradice. Ačkoli byl Wales v době, kdy se tu náš básník narodil, již mnoho set let součástí britského království, stále ještě si jeho obyvatelé udržovali vědomí jisté samostatnosti. Za svého prapředka považovali přímo legendárního krále Artuše (velšsky Y brenin Arthur) a sami sebe označovali slovem Cymru (ze starého brythonského Cymbrogi, doslova „našinci“). Jedním z hlavních způsobů, jak se proti poangličťování země vymezit, bylo proto užívání rodné velštiny (cymraeg), starého keltského jazyka, vzdáleně příbuzného například s irštinou. Britská vláda však samozřejmě takové pokusy přísně pronásledovala – každé dítě, které tohoto jazyka užilo ve škole, muselo být v době, o níž mluvíme, označeno tabulkou s nápisem „mluví velšsky“ zavěšenou kolem krku. A právě do tohoto prostředí se narodil také básník, o němž budeme dnes mluvit, Dafydd Jones. Jeho otec byl v městě Llanybydderu (ležícím na březích řeky Teifi v hrabství Carmarthenshire v západním Walesu) truhlářem. O jeho životě nevíme téměř nic, bohužel ani to, kdy přesně a proč oslepl – tradice pouze tvrdí, že to bylo ještě v dětství, a mohla prý za to jakási nešťastná náhoda; vysloužil si tím však přezdívku Dawy Dywyll (Slepý Dawy), která se později měla stát jeho nejslavnějším básnickým pseudonymem. Pro jeho velké umění a talent se mu říkalo také Deio’r Cantwr (Dawy zpěvák) nebo Dewi Medi (Dawy sladkého hlasu). Ve svých dílech se rozhodl oživit nejen starý a zapomínaný jazyk svých předků, ale i pradávnou tradici jejich balad. Takové balady kdysi dávno zpívali keltští bardové, a mohly to být jak básně epické, tak lyrické popisy přírody, zejména krajiny, východu slunce, bouře apod. Dawydd na tyto tradice navázal a říká se, že během svého života procestoval několikrát celý Wales; všude zpíval staré i své vlastní písně a vzbuzoval v lidech zájem o jejich řeč a kulturu. Mnoho z písní, které složil, se nám dnes nezachovalo, známe jich pouze asi šedesát nebo sedmdesát. Když někdy v roce 1868 zemřel v městě Llanbedr (anglicky Lampeter), odešel s ním jeden z posledních básníků staré velšské školy... Jeho básně opěvují většinou rodnou krajinu nebo básnické umění. Často se také ironicky a s posměškem staví proti anglické nadvládě, jako například balada nazvaná Zde na velšských staveništích (velšsky Mewn gweithfeydd sydd yma'n Nghymru), začínající verši: Zde na staveništích v pláních waleských vidíš stát šiky dělníků anglických; Walesany seberou, aby jim kámen lámali – prý proto, pánové, že kámen nerozumí anglicky... (1840, New Welsh rewiew) A stranou pochopitelně nemůže zůstat ani oslava rodného jazyka, jako je tomu v básni Jak vznešený je jazyk básníků (velšsky Arddunol iaith barddoni – oludog): Jak vznešený je jazyk básníků, že jeho krása nikdy nezmizí, jazyk to vědy, práva, modlitby, náš jazyk je to – jazyk nebeský! Není pochyb o tom, že právě sláva slepého básníka Dafydda Jonese byla jednou z oněch kapek, jež se nakonec slily v silný proud velšského národního obrození, které přece jen přineslo své výsledky; a proto jazyk, o němž se již před dvěma sty lety soudilo, že prakticky vymřel, dodnes užívá asi 500 000 Walesanů, tedy zhruba pětina obyvatel země. Jiří Hubáček # ZE STRÁNEK DÁVNÝCH KRONIK: NEŠŤASTNÝ OSUD KRÁLE OIDIPA – (II. Nejnešťastnější z mužů) Krále Oidipa jsme opustili ve chvíli, kdy se triumfálně ujal vlády nad Thébami, městem, jež jej oslavovalo coby hrdinu... Triumfálně? Tedy alespoň zdánlivě... Ve skutečnosti právě naplnil neblahou věštbu, jež provázela jeho zrození – nevědomky zabil svého otce, krále Láia, nevědomky si vzal za ženu svou vlastní matku – královnu-vdovu Iokasté. Ale hrozný osud se nemůže naplnit, dokud Oidipus neprohlédne... Otevíráme stránky nejslavnějšího ze starých řeckých dramat – Sofokleova Krále Oidipa... Už staří antičtí teoretikové umění Krále Oidipa (řecky Oidipus tyrannos) označovali za jedno z vrcholných Sofokleových děl. Doporučoval jej ve své slavné Poetice již Aristotelés jako tragédii s perfektně vystaěnou zápletkou, a téměř o pět set let později neznámý autor spisu O vznešenu prohlásil, že za jediného Krále Oidipa by rád vyměnil celou řadu tragédií své současnosti. Dílo bylo slavné tak, že k napodobení svedlo již antické autory, tak, že se k němu básníci i dramatikové vraceli po celou dobu od jeho napsání, a vrací se vlastně dodnes... O tom snad ale více jindy, teď se do Sofoklea zkusme začíst a povědět si, v čem ta velikost vlastně tkví. Opona se zvedá a na jevišti stojí král Oidipus a před ním zástup prosebníků. Jeden z kněží pak na králův dotaz odpovídá, proč se celé město seběhlo s nářkem ke králi o pomoc: Bůh ohněnosný, hrozný, hrozný mor pad‘ na město a štve je v záhubu! Tak pustne starobylá thébská vlast a sténáním a nářky žalnými jen černá říše smrti bohatne... Oidipus zástup uklidňuje: vždyť svého švagra Kreonta vyslal již před časem do delfské věštírny, aby se boha Apollóna zeptal, proč je město hroznou nemocí sužováno. Právě dnes se má Kreón vrátit. Když se tak stane, oznámí švagr nic netušícímu Oidipovi, že příčina božího hněvu spočívá v tom, že nebyla pomstěna krev zavražděného thébského krále Láia. Oidipus – aniž by tušil, že on sám se nevědomky stal vrahem -, přísahá, že vraha odhalí a potrestá vyhnanstvím, aby svou milovanou zemi zbavil všeho neštěstí. Jedná tak jako vzor vlády, jako ten nejsprávnější z králů... Aby k tomu učinil první krok, posílá Oidipus pro slepého věštce Teiresia, aby se dověděl pravdu. Slepý stařec na královo vyzvání skutečně do města přichází, on ale ví, jak hrozná je skutečná pravda, a proto se zdráhá ji zjevit, aby neuvrhl do neštěstí Oidipa i sebe: Ni tebe ani sebe nechci rmoutit. Nač pátráš marně? Nepovím ti nic! Následující scéna pak zahajuje ono mistrovství dialogu, které nemůže žádné převyprávění napodobit. Oidipus se v ní rozhněvá na Teiresiu, že nechce zjevit pravdu, a vmete mu do tváře urážku, že krále Láia snad zabil sám. Tehdy vzplane i věštec a opáčí, že něco takového mohl král říci jen z nevědomosti: TEIRESIÁS: Ty sám jsi hříšnou skvrnou otčiny! OIDIPUS: Jak nestoudně’s mi vmetl do tváře ta slova? Myslíš, že mi unikneš? TEIRESIÁS: Již jsem ti unikl – jsem silný pravdou! Oidipús ale věštci samozřejmě nevěří a Teiresiás odchází s proroctvím, že se jeho věštba naplní... Jak ale vypsat to, co před námi Sofoklés ukazuje potom? Aby Oidipa upokojila, vypráví mu Iokasté o věštbě, podle níž měl Láia zabít jeho vlastní syn. To se ale jistě nestalo – jednak proto, že Láiův synek byl jako nemluvně zmrzačen na kotnících a pohozen kdesi v horách, jednak proto, že Láia zabil na rozcestí nějaký lupič... Oidipus však již začíná tušit... Vždyť právě on je zraněn na kotnících, vždyť právě on zabil na rozcestí neznámého starce... Proto ihned pošle pro jednoho muže z králova doprovodu, který dosud žije nedaleko za městem – pozná-li jej, je ztracen...? Není, tak mu alespoň odpovídá Iokasté, není a nemůže být – podle věštby měl přece Láios zemřít rukou svého syna – tento syn ale dávno zemřel... Vždyť Oidipovým otcem je král Polybos, který dosud žije a poklidně vládne v Korinthu, čeho se tedy bát... Tu náhle přichází posel právě z Korinthu, aby Oidipovi oznámil, že král Polybos právě pokojně zemřel a že se má Oidipus po něm ujmout vlády... Ten to ale odmítá – vždyť přece v Korinthu žije „jeho matka“, co kdyby se tedy hrozná věštba nějak vyplnila? Nato se posel rozzáří a prozradí Oidipovi, že se nemusí ničeho bát, on přece není vlastním Polybovým synem, byl přece nalezen – a to právě jím samým – kdesi v horách, měl zraněné kotníky... Oidipus začíná tušit, Iokasté teď ale již vše ví – hrozná věštba se splnila! Marná je však naděje zoufalé matky-manželky, odvrátit Oidipa od mučivé touhy poznat hrozný osud: OIDIPUS: Ne, neposlechnu, musím zvědět pravdu! IOKASTÉ: Já radím dobře, chci tvé blaho jen! OIDIPUS: Už dávno mrzí mě to blaho tvé – IOKASTÉ: Kéž nepoznáš kdy, ubohý, kdo jsi! Osud se ale nezadržitelně dovršuje – na scénu přichází starý pastýř; je to ten, který kdysi Oidipa odnesl na příkaz jeho rodičů do hor... Jeho výpovědí se všechna hrozná podezření potvrzují a Oidipus je zdrcen – neboť hroznou jistotu již nelze nijak odvrátit: OIDIPUS: Ó hrůza, hrůza! Vše je jasno již! Kéž zřím tě, světlo, naposled, když vím už vše: že jsem se v hříchu narodil a hříšně plodil, hříšně zabíjel! A co se děje dál? O hrozné scéně nás – jak to bylo v řeckém divadle zvykem – informuje pouze posel, který vypráví o tom, co se sběhlo v paláci. Iokasté nesnesla hrozné utrpení a sama se oběsila ve své ložnici. Když to pološílený Oidipus spatřil, on strhl zlaté sponky z jejích rouch a vzav je vrazil si je do očí a přitom volal: „Nebudete zřít to, co jsem spáchal, co jsem strpět musel!“ […] Tak naříkal a stále pod víčka se bodal, zřítelnice krvavé mu tekly po lících, a kapkami jich neskrápěly – prudkým přívalem se snášel černé krve lijavec... A Oidipus? Je vskutku teď „nejnešťastnějším z lidí“, jak je záhy poté nazván; vychází z paláce, již slepý a zoufalý; v doprovodu své věrné dcery Antigoné opouští město a vydává se pykat svůj trest, na onu hroznou pouť věčnou nocí a temnotou, protože už nemá pro co žít... OIDIPUS: Co radostného mohl bych tu zřít? Kteréže slovo laskavé by těšiti mě mohlo, přátelé? Ó veďte mě odtud již pryč, co nejrychleji z těch míst, ó veďte mě, přátelé: jsem zkázy nesmírné zdroj, jsem prokletím největším klet a bohům protivný tak, jak žádný smrtelný tvor! […] Občané mé vlasti thébské, leďte, zde je Oidipus, který hádanky znal luštit, nejmocnějším mužem byl, k jehož štěstí kdekdo v obci vzhlížel zrakem závistným: ejhle, v jakou propast hrůzy srazila jej sudba zlá! Tak se končí Sofokleova tragédie, nikoli ale Oidipův osud... Na to, co bylo dále, se ale podíváme příště. Dnes jsme mohli jen letmo být svědky onoho hrůzného odhalení (anagnórise), které na jevišti uchvacuje diváky již přes dva a půl tisíce let. Těžko říct, co je tu úchvatnějšího: neodvratnost tragického osudu, Oidipova touha poznat zničující pravdu, nedostižný spád dialogu...? Ostatně, ať čtenář posoudí sám: pokud jej totiž osud thébského krále zaujal, nelze doporučit nic tolik, jako zkusit si Sofokleovo drama přečíst a prožít celé... Jiří Hubáček # KULTURA: Pozvánka: Výstava v NTM Člověk v náhradách Až do března 2018 probíhá ve velkém sále Národního technického muzea v Praze výstava Člověk v náhradách aneb technika slouží medicíně. Návštěvníci na výstavě, která představuje vývoj protetiky, zjistí, co a jak je možné v těle plnohodnotně či částečně nahradit. Výstava přibližuje široké spektrum funkčních i estetických náhrad lidského těla. Je tu sluchadlo skladatele Bedřicha Smetany, jsou tu i nejnovější kochleární implantáty. Skoro 70 let stará umělá ledvina, i moderní dialyzační přístroje, schopné zčásti nahradit funkci ledvin i jater. Je možné porovnat dřevěné nohy a ruce s nejmodernějšími bionickými protézami. Návštěvníci výstavy uvidí srdeční čerpadlo testované v 70. letech v Brně i „umělá srdce“ HeartWare a HeartMate. Vystaveny jsou zubní, cévní i prsní implantáty a také pomůcky pro kompenzaci hlasu a zraku. Organizátoři exponáty získali od šesti desítek subjektů. Výstava připravená spolu s Univerzitou Karlovou a Národní lékařskou knihovnou ukazuje možnosti, perspektivy i hranice náhrad a zachycuje unikátnost výsledků propojení jednotlivých oborů vědy a techniky – elektroniky, kybernetiky, mechaniky, či designu. Samostatná část je věnována materiálům a využití nejmodernějších technologií. „Návštěvníci mohou porovnat současné možnosti s historií oboru i poznat jeho další směřování,“ uvedl ředitel Národního technického muzea Karel Ksandr. Upozornil, že se na přípravě výstavy, která stovky exponátů zařazuje do dvanácti sekcí, podílely desítky špičkových odborníků z jednotlivých oborů. „Zdravotnická technika je důležitou oblastí – i ta naše sbírky obohacuje,“ dodal s tím, že je expozice stěžejní akcí muzea v letošním roce. Doplní ji i široká nabídka speciálních programů pro školy a řada akcí pro veřejnost. Více informací je na internetové adrese www.ntm.cz. Redakce ZORA pro některé z příštích čísel připraví podrobnější prohlídku této expozice NTM. Marie Zemanová (s využitím www.ceskenoviny.cz) # SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha číslo 6 Juříček Stanislav (Vsetín) originál. Bílý: Kc6,Dh6,Vf1,Sa5,Je4,Pc3,d3,e6,g4,h4 (10) Černý: Ke5,Sh8,Jc7,Jf2,Pd4,e7,g6,h3 (8) Mat 2. tahem (C+) Dnešní dvojtažka bude opět lehčího rázu. Pokud se na ni pozorně zadíváte, zjistíte, že má pouze jedinou připravenou hru, a to 1. - g5 (odkrývá působnost dámy k Pe6) 2. Sxc7 mat. Ten nekrytý pěšec bude vůbec klíčovým motivem, ale zdá se, že jej bílý krýt nemusí, např. 1. Dxh8? Kxe6 2. Jg5 mat nebo 1. Df4? Kxe6 2. Jc5 mat/Jg5 mat. Jenže v prvním případě je obranou 1. - Kf4!, ve druhém prostě 1. - Kxf4! a také na 1. Dg5? Kxe6! 2. Jc5 nám černý monarcha unikne přes f7. Další úvahu už nechám na Vás a věřím, že zakrátko na správný úvodník přijdete. Máte totiž před sebou typickou, poměrně jednoduchou jednofázovou dvojtažku s různorodými obrannými motivy, které ve finále končí pěti maty. Řešení úlohy číslo 4 z dubna 2017 (Měchura): Ano, z logiky věci vyplynulo, že matit mohl pouze bílý pěšec. A toho šlo dosáhnout jedině po vynucených tazích 1. Sh4! [tempo] 1. - c5 2. Kxb5 c4 3. Se1 c3 4. Sd2! cxd2 5. c4 mat. Vtipná úloha s vysoce logickým obsahem! Další body za správné řešení v celoroční soutěži zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Ondreji Čaneckému z Doks, Miloši Černému z Brna, Josefu Lachmanovi z Mladé Boleslavi, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Františku Skoumalovi z Bludova, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. Blahopřejeme! Zapojí se do celoroční šachové soutěže další řešitelé? Svá řešení zasílejte do redakce do jednoho měsíce poté, kdy byla úloha zveřejněna. # Fotbal? Sen o postupu rozmetal liják Díky finanční podpoře Českého svazu zrakově postižených sportovců, který přispěl částkou 200 tisíc korun na veškeré výdaje na turnaj, odcestoval reprezentační tým nevidomých fotbalistů v pátek večer 31. března na dalekou a divokou cestu do rumunského města Bacau. Cíl byl jasný, probojovat se až do finále. To zaručovalo jistý postup mezi nejlepších deset týmů, které budou hrát ve skupině A na Mistrovství Evropy v srpnu v německém Berlíně. V jedenáctičlenné výpravě bylo šest nevidomých hráčů (Lukáš Valer, Mirek Babický, Zdeněk Barlok, Tomáš Mysliveček – BSC Praha, Alda Moravec a Vojta Polášek – oba Avoy MU Brno), vidící brankáři: Ondřej Kričfaluši z BSC a Tomáš Bukovský z Avoye, trenér Jirka Kotrč, navigátor Jakub Stuchlík a fyzioterapeut Michal Rokůsek. Fotbal pro nevidomé se hraje podle pravidel futsal, tj. v poli je vidící brankář a čtyři hráči s přelepkami a klapkami mají své pozice rozdělené na hřišti. Uprostřed za mantinelem naviguje trenér a za brankou soupeře je navigátor. Fotbal pro nevidomé u nás funguje už od roku 2009 a oba kluby - jak z Prahy, tak z Brna, mají B1 až B3 hráče a jsou na mezinárodní klubové úrovni velmi úspěšné. Avšak vinou neúčasti na několika turnajích spadla Česká republika v evropském žebříčku z 10. místa v roce 2014 až na dno, a tak naši reprezentanti museli odjet do Rumunska a ukázat, zda si dokáží vybojovat postup. Osm týmů mělo zajištěnou přímou účast a dalších osm týmů si to mělo rozdat ve skupině B o všemi tak moc žádané dvě vstupenky do Berlína. Polsko a Maďarsko, jejichž hráči hrají Středoevropskou ligu, z finančních důvodů a nedostatku B1 hráčů účast odřekli už v lednu. Ve skupině A měli hrát domácí Rumuni, Gruzínci, Albánci a Irové. Naši skupinu doplnili Moldavani, Bělorusové a Řecko, největší favorit turnaje, který katastrofálně neuspěl na posledním ME. Balkanizace fotbalu? V pondělí navečer tak byl zahájen turnaj, na který se všichni tak moc těšili. Hrálo se poprvé podle nových pravidel s většími brankami. V zahajovacím utkání nastoupili domácí Rumuni proti výběru Irska. Celý zápas byl velkým trápením pro domácí a rozhodla fair play situace, kdy rozhodčí dali míč domácím Rumunům, aby jej v rámci slušnosti odkopli pryč. Ti však pochopili pokyn jinak, a tak vzali míč a běželi s ním do brány a dali gól hostujícím Irům, kteří vůbec nehráli. Rozhodčí gól uznali a Rumuni místo toho, aby si nechali dát gól zpět, hráli dál, jako by se nic nestalo, a opařeným Irům dali před koncem ještě jeden gól. Tribuny místních fanoušků jásaly, neutrální pozorovatelé žasli a bylo jasné, že nás čeká divoký Balkán. V úterý dopoledne rozdrtili Gruzínci Albánce 7:0 a odpoledne patřilo zápasu Čechů s Moldavany. Tím, že jsme přišli o nejlepšího obránce Tomáše Myslivečka, který dostal kategorii B2 a nesměl tak nastoupit, jsme museli úplně předělat taktiku. Celý zápas jsme měli více šancí, ale na začátku druhého poločasu dal jejich nejlepší hráč gól po chybě v obraně. Lukáš Valer v útoku dřel dál, ale moldavský brankář chytil i ty nejvyloženější šance. Vzápětí rozhodčí vykouzlili nesmyslnou penaltu proti nám, kterou však s vypětím všech sil brankář Kričfaluši vyrazil. Moldavani se stáhli a jen bránili a my jsme věděli, že pokud tento klíčový zápas nevyhrajeme, je konec všem nadějím. V posledních dvou minutách se však štěstí přiklonilo na naši stranu a Lukáš dvěma slepenými góly otočil skóre. Radost byla veliká. Optimismus, ale… Ve středu dopoledne jsme se jeli podívat na potenciálního soupeře, protože domácí Rumuni vyzvali Gruzínce ve skupině A. Nakonec měl zápas naprosto neočekávaný a hladký průběh. Gruzínci nepustili domácí k ničemu a po hrozivých chybách domácího brankáře dokonce kopali tři penalty, a tak se skóre zastavilo na 5:0, což byl pro domácí šok. Odpoledne pak Irové vydřeli hubené vítězství nad Albánci 1:0 a v podvečer jsme nastupovali my, proti největšímu favoritu turnaje z Řecka. Zápas se vyvíjel dobře a Lukáš v prvním poločase proměnil penaltu, Řekové ale stihli do konce poločasu vyrovnat. Druhou půli měli Řekové víc ze hry a fantastický brankář Bukovský pochytal, co se dalo. Pět minut před koncem z protiútoku Lukáš Valer dal gól a zápas jsme k radosti Rumunů i Moldavanů dotáhli do vítězného konce. Pro Moldavany radost dvojnásobná, že měli ještě o co hrát, a pro Rumuny o to větší, že v semifinále nepůjdou na Řeky, ale na nás. Byli jsme v euforii a opojeni úspěchem. Vítězství v těžší skupině nikdo nečekal. Čtvrtek jsme věnovali regeneraci, někdo posilování, někdo polehávání, někdo si četl, někdo dodělával věci do své práce a odpoledne jsme vyrazili na zápas Řeků s Moldavany. Jen Vojta Polášek bojoval v posteli s chřipkou. Za ty dva zápasy jsme byli všichni dokopaní, domlácení, a tak nás fyzioterapeut Michal Rokůsek dával dohromady. Rumuni zatím porazili Albánce 2:0 a Gruzínci Iry 1:0. Bylo jasné, že oba týmy šetří síly s lehkými soupeři na páteční semifinále. Odpoledne hráli Řekové s Moldavany o postup. Z napínavého utkání se stala jednoznačná záležitost, protože nejlepší útočník z Moldavska udeřil pěstí do zad Řeka, dostal červenou kartu a Moldavani dohrávali ve třech. Paradoxem je to, že se choval stejně i v našem zápase, což rozhodčí nechalo v klidu. Řekové vyhráli 5:0. Ve čtvrtek večer rozhodla technická komise, že Moldavani už nemohou hrát dál, protože přijeli jen se čtyřmi hráči a ten vyloučený dostal stopku na dva zápasy. Tak se s nimi rozloučili a poslali je domů za hranice. Počasí se zhoršilo a celou noc lilo jako z konve a během našeho zápasu v 10.30 byla teplota na 4 °C. Utopený postup Ještě před tím však oslavovali ranní historický postup Gruzínci, kteří hráli s Řeky 0:0, a nejlepší střelec turnaje Bašiašvili dal vítězný gól v penaltovém rozstřelu. Zápas s Rumunskem se pro nás nevyvíjel dobře, Rumuni byli nažhavení a po chybách v obraně vedli už 2:0. Pak Lukáš nedal penaltu, ale druhou před koncem poločasu proměnil. Ve druhé půli jsme se sice snažili, ale Rumuni chtěli asi víc, a tak před koncem zápasu nám dali Rumuni ještě dva góly – výsledek 4:1 byl krutý. Hustý liják tak rozmáčel naděje na vysněné Euro v nevidomém fotbalu. Někteří to oplakali, někteří mlčeli, ale nikdo se na nikoho nezlobil. Drželi jsme celou dobu při sobě, i když v lize lítají jiskry, ale tady jsme na tom byli všichni stejně. Tak moc jsme chtěli, tak moc jsme byli na úspěšné vlně, že jsme skončili v semifinále před branami Brandenburské brány. V sobotu ráno se zrodilo první překvapení turnaje, kdy Albánci porazili Iry 1:0. Odpoledne jsme nezvládli zápas s Řeky a prohráli 5:2. To už jsme hráli jen ve čtyřech, protože Mirek Babický měl zraněné koleno. Je třeba dodat to, že jsme prohráli s velkým přispěním rozhodčích, kteří otáčeli fauly, pískali jen proti nám a poprvé jsme zažili dokonce to, že rozhodčí písknul faul proti Řekům. Ti se začali hádat s rozhodčím a ten poté faul otočil proti nám. Byly to velké emoce pro nás a celková kvalita rozhodčích na turnaji byla příšerná. Ve finále pak Rumuni udolali Gruzínce 1:0, kdy byli celý zápas lepší a šli vítězství naproti. Vždyť přece slavit zlato doma je to nejlepší, co se dá zažít před plnou tribunou, i když nevyhrál nejlepší tým turnaje. Zdeněk Barlok # INZERCE Odbočka SONS PRAHA JIH vás srdečně zve na rekondičně rehabilitační pobyt v Janských Lázních od 5. 8. do 12. 8. 2017. Cena 3000 Kč. Zájemci, hlaste se u předsedkyně odbočky na tel.: 241 729 053 nebo 604 587 932.