ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 101 Číslo 8 Květen 2017 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. OBSAH MÍSTO ÚVODU Nový šéfredaktor jmenován STALO SE Co přinesla konference INSPO 2017 v technologiích pro zrakově postižené LITERÁRNÍ SOUTĚŽ – VÍTĚZNÁ DÍLA Kategorie Publicistika, první místo, Delicie Nerková: Stoletá – místu, světu a časopisu Kategorie Poezie, druhé místo, Marie Heilandová: Šachovnice ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Mladá Boleslav – trénovali jsme paměť NAŠE REPORTÁŽ Tak tohle si musíte přečíst! Levoča je, když… ZORA RADÍ Nad zlato – Nestíhám, nestíháš, nestíháme BUDE VÁS ZAJÍMAT Aplikace Záchranka po roce hlásí přes 300 tisíc uživatelů Ostrava – město kultury KULTURA Jak se žije poslepu – Filmové recenze Úžasný flétnista Martin David SPORT V České Třebové dominovali reprezentanti INZERCE MÍSTO ÚVODU # Nový šéfredaktor jmenován V září loňského roku oslovilo vedení SONS PhDr. Václava Senjuka s nabídkou výkonu práce zastupujícího šéfredaktora časopisu a vydavatelství Zora po dobu nepřítomnosti šéfredaktorky Mgr. Taťány Králové. Listopadové mutace Zory přinesly můj stručný úvodní portrét doktora Senjuka. Zde zopakuji pouze to, že jde o osobnost v komunitě nevidomých známou a váženou; jeho působení v Katolické nadaci pro nevidomé, ve Vokál-klubu a v Qardo-klubu nelze snadno pominout; totéž mimochodem platí i o jeho Jirotkovském smyslu pro humor. Šestiměsíční období vlády zastupujícího šéfredaktora přineslo do redakčního týmu poněkud odlišnou filozofii a styl práce. S ohledem na objektivní okolnosti, které nebyli statutární představitelé SONS s to jakkoli ovlivnit, bylo rozhodnuto s platností od 1. dubna 2017 o jmenování PhDr. Václava Senjuka šéfredaktorem Zory i vydavatelství. Mgr. Taťána Králová se rozhodla nabídku změněné pozice ve stávajícím redakčním týmu nepřijmout. Rudolf Volejník, viceprezident STALO SE # Co přinesla konference INSPO 2017 v technologiích pro zrakově postižené V sobotu 25. března 2017 se v Kongresovém centru Praha uskutečnil 17. ročník konference INSPO – internet a informační systémy pro osoby se specifickými potřebami. Pořádalo ji BMI sdružení, zastoupené neuvěřitelně vitálním a charismatickým Jaroslavem Winterem, s pomocí Křižovatky.cz. Hlavními partnery byla Nadace Vodafone a AutoCont CZ, ČSOB a odborným partnerem Teiresiás, středisko Masarykovy univerzity pro pomoc studentům se specifickými nároky. Na bezvadně zorganizované akci se sešlo rekordních 400 účastníků, mezi nimiž byli lidé s nejrůznějším zdravotním postižením, pracovníci pomáhajících organizací, knihoven, poskytovatelé sociálních služeb či studenti. Cílem konference bylo seznámit účastníky s novými způsoby využití informačních a komunikačních technologií ke zlepšení kvality života lidí se zdravotním znevýhodněním, představit nové aplikace či projekty a v neposlední řadě nabídnout prostor k profesní či uživatelské výměně zkušeností. Přednášejících bylo přihlášeno 24 a v doprovodné výstavní části představilo svoje produkty a služby 27 vystavovatelů. Dopoledne byl na konferenci vyhlášen vítěz literární soutěže Internet a můj handicap. Stal se jím tělesně postižený Richard Bureš. Tradiční Cenu Rafael Nadace Vodafone získalo Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s., za mobilní aplikaci Znakujte s námi. Odpoledne na závěr akce se oceňovaly nejlepší přednášky. Za dopolední část zvítězil Filip Maleňák s Aplikací Záchranka, v odpoledních sekcích dostali nejvíce hlasů Marek Salaba, Jiří Vaňásek a Lucie Břinková se Zuzanou Hájkovou. Kromě toho byla udělena také cena za nejlepší expozici, kterou získala Aplikace Záchranka. Z odpoledních přednášek vybíráme příspěvky ze sekce Přístupnost nejen webu, tedy ty, které byly věnovány technologiím pro nevidomé a slabozraké. Již zmíněný oceněný Marek Salaba ze SONS ČR představil nový orientační systém pro zrakově handicapované s využitím tzv. beaconů pro orientaci těžce postižených v interiéru i exteriéru. V kombinaci se softwarovým vybavením chytrých mobilních telefonů a dobře připravenými popisy prostoru vnášejí do orientace zrakově handicapovaných nový rozměr. Zdeněk Míkovec a Jan Balata z ČVUT v Praze pohovořili o Naviterieru, navigačním systému pro nevidomé chodce, jenž představuje přesnou, spolehlivou a bezpečnou navigaci nezávislou na GPS. Pracuje s precizní geometrií chodníků, informuje o typech přechodů, tvarech rohů budov, směru hluku z rušných ulic a cestu po městě popisuje nevidomému tak, jako by mu ji vysvětloval třeba známý. Vladimír Jareš z Nadačního fondu FriendlyVox seznámil účastníky s tím, co se děje kolem projektu FriendlyVox a informoval o nových funkcích, připravovaném vývoji, nadačním fondu či o velkém projektu pro knihovny. Karel Giebisch z IT Gieb se ve svém příspěvku Záchranka jako příklad přístupné mobilní aplikace pro nevidomé zabýval, do jaké míry je tato mobilní aplikace přístupná pro zrakově handicapované a jak ji ovládat zcela bez zrakové kontroly. Zaměřil se na úskalí, na která mohou uživatelé při jejím používání narazit, a na co by si měli dávat pozor, aby nedošlo k vyvolání planého poplachu. Jan Šnyrych ze společnosti Odečítače.cz se věnoval spojení mobilní aplikace KNFB Reader s chytrým mobilem. Tato aplikace z běžného chytrého mobilu vytvoří hlasovou čtečku tištěných textů, kterou lze fotit a číst nejen dopisy, časopisy či knihy, ale i obaly potravin a léků, displeje přístrojů, nejrůznější štítky a podobně. Jde tedy o novou pomůcku s širokým praktickým využitím. Michal Jelínek ze SONS ČR představil mobilní telefon BlindShell 2 Baroque, který nabízí komplexní řešení s mnoha novými funkcemi, např. využití sociálních sítí, poslech internetových rádií či diktování textové zprávy a e-mailu. Tolik v kostce, co přinesla letošní konference INSPO v technologiích pro zrakově handicapované. K některým tématům se na stránkách Zory a jejích příloh vrátíme. V tomto čísle se již můžete dočíst více o mobilní aplikaci Záchranka. Jarmila Hanková # LITERÁRNÍ SOUTĚŽ – VÍTĚZNÁ DÍLA: Kategorie Publicistika, první místo, Delicie Nerková (občanským jménem Jaroslava Novotná) Stoletá – místu, světu a časopisu Paní Delicie Nerková je žena několika tváří a dvou jmen. Ráda se živí jablky rodu Delicius a tak vznikl i její literární pseudonym. „Paní Delicie, přivedla vás vaše závislost na červených jablkách rodu Delicius k popření vaší osobnosti a volbě nového jména?“ „Jablka a moje závislost na nich se mé osobnosti i profese týkají jen okrajově. Já jsem svým základním povoláním a snad i posláním speciální pedagog a psychoterapeutka. Kdysi jsem měla tu čest pracovat v redakční radě časopisu Gong pod vedením geniálního redaktora a znalce duší Stanislava Petlacha. On si přál, aby mé odborné příspěvky neměly zcela totožné autorské jméno jako básně a pohádky, které jsem do časopisu též dodávala. A jak mě tak viděl živit se těmi jablky, napadla ho Delicie, a hned k tomu Nerková. Tak jsem si tohle jméno nechala na památku, abych se mohla nezávisle na své profesi projevit i jako básnířka a spisovatelka.“ „Co byste řekla o místu, kde žijete. Jste tam šťastná?“ „Od narození žiju v Praze. Až do sametové revoluce jsem prožívala zcela nekritickou lásku k historické Praze, ať to byla zákoutí Starého Města, malostranské kavárničky a hospůdky, Petřín, Kampa, ale i stará Libeň, Vinohrady a třeba i Grébovka a Vyšehrad. Tenkrát Praha patřila mně a mým Pražanům, nikoliv turistům a komerčním nájemcům exkluzivních budov. To je pryč. Jsem ráda, že mám vzpomínky a tu poezii, kterou mě Praha naučila.“ „Jak se vám po Praze kráčí a cestuje? O zrak jste přicházela postupně, dopracovala jste se k bílé holi a vodicím psům. Připadáte si komfortně?“ „Ano. Psa využívám, kromě toho, že mě vodí, i jako médium pro lidi, kteří si potřebují popovídat. Bílou hůl jsem si také osvojila díky psímu doprovodu. Pes si je jistější, že potřebuji jeho pomoc. Když hůl nemám, ohlíží se a ztrácí přehled, kdo koho vlastně vede. Mám už druhého psa a oba reagovali úplně stejně, když jsem hůl strčila do tašky a dávala najevo, že vidím. Po Praze se pohybuji docela bezpečně. Předchozí zraková paměť, hůl a pes mě jistí. Nebojím se zeptat. Lidi jsou velmi vstřícní, někdy je ale zmate můj zrakový kontakt a tak, místo toho, aby mi něco vysvětlili, šermují rukama, trhají hlavou a dělají jiná doprovodná gesta. Nechám je, až se uklidní a pak se ptám – vlevo nebo vpravo? Přede mnou nebo za mnou? Nahoru nebo dolů? A tak zároveň poskytuji náhodným pomocníkům i minutovou osvětu. To aby pro příště věděli,“ pobaveně popisuje Delicie. „Jak trávíte svůj čas? Potřebujete asistentskou pomoc?“ „Můj čas se týká domácnosti a rodiny, vlastní tvorby, práce s klienty, kteří potřebují terapeutickou podporu. Kromě toho využívám široké spektrum kulturních nabídek – koncerty, výstavy, autorská čtení, divadla. Na tyhle akce s sebou nejraději beru asistentku, protože mám i možnost sdílet to, co mám ráda. Asistentky mám dvě, jednu denní a jednu večerní. Denní asistentka má na starost administrativní a načitatelskou pomoc, večerní asistentka se mnou chodí na různá představení. Někdy však za sebe vzájemně zaskakují, protože obě jsou skvělé a flexibilní. Mívala jsem i asistenta na turistiku, ale vzhledem k problematickým kloubům jsem se této aktivity vzdala.“ „Cestujete ráda? Jak a čím?“ „Cestování považuji za nutnost, ideální bych viděla přemisťování v čase. Když někam potřebuji nebo chci, prostě tam musím docestovat. Cestuji vlakem, autobusem, metrem, tramvají, autem i letadlem. Žádné zvláštní potěšení z toho nemám. Vždycky jsem trochu nervózní – abych nezmeškala, abych našla včas správné nástupiště, abych nezvorala něco při odbavení na letišti, aby se auto nevybouralo, abych nenarazila na blbce, zrovna když nejvíc spěchám. Jsou-li někde nějaké speciální služby pro nevidomé, ráda je využívám. Nemohu ale říct, že bych kvůli tomu byla méně nervózní. Například na letišti JFK v New Yorku pro mne přijel maličký letištní asistent s vozíkem pro tělesně postižené. Nabízela jsem mu, že vzhledem ke své výšce a váze půjdu raději pěšky, zavazadla dáme na vozík a já se budu přidržovat. Alberto, jak se ten mužíček jmenoval, mě nekompromisně posadil do vozíku, který ověsil zavazadly i mých přátel a klusal se mnou po tomto obřím letišti snad dva kilometry, ještě si se mnou roztomile povídal a vozík tlačil tak rychle, že moji spolucestující sotva stačili. Když jsem se ho ptala, proč jsme nevyužili letištní vláček, řekl, že je to pomalé a že tam stojí velké fronty. Kdybych měla vyprávět všechny kuriózní zážitky, které mám jako zrakově postižená při cestování, stačilo by to na knížku.“ „Paní Nerková, vy jste samá legrace. Jak na vás reaguje vaše okolí?“ „Pravda je, že legraci vynechávám, jen když pracuji s klienty. Jinak si myslím, že sranda je dobrá věc. Někdy na to lidé nejsou zvědaví, od handicapované ženské by očekávali trochu licoměrnosti, nelíčeného zoufalství nebo aspoň trudnomyslný výraz ve tváři. Jenže mně je 67 let, a když jsem přišla na to, že po této stránce nejsem schopná vyhovět a tvářit se ustaraně, bylo na mou převýchovu už pozdě.“ „Jste, paní Delicie, hodně přímočará. Nemáte s tím potíže?“ „Ano, mívám potíže, ale málo si jich všímám. Každý máme nějaké potíže, zvláště, jsme-li tzv. přímočaří. Ale vždycky jsou dvě možnosti – buď se zahalím do diplomatického image, nebo si občas naběhnu na někoho, kdo to nesnáší. Já si raději naběhnu. Nechci být arogantní a snad ani nejsem. Fakt ale je, že tohle třídění lidí na přátele a nepřátele je poměrně efektivní. Nepřítel vám nikdy nedovolí, abyste viděl jeho chyby a přesto ho měl rád. Nepřítel se bojí, že by se něco mohl o sobě dozvědět, co by mu nelichotilo. A tak je nepřítel zapšklý a už s vámi nekamarádí.“ „Máte hodně nepřátel v místě, kde žijete?“ „Nepočítám je. Pravda je, že ani přátele nepočítám. Necítím se nijak ohrožena, naopak, vím, že je kolem mě hodně lidí, s kterými je radost vypít kávu nebo sklenku vína, lidé, na které je spolehnutí – sousedé, rodina nebo třeba věřící v kostele, kam chodívám, bývalí kolegové v práci, ale i ochotní prodavači nebo pejskaři, které potkávám. Jsem moc ráda, že i přes své chyby a nedostatky jsem přijatelná pro ně stejně jako oni pro mne.“ „Co byste vzkázala místu, kde žijete?“ „Nebuď, Praho, tak podlézavá k cizincům! Starej se, matičko Praho, aby se tvé děti mohly těšit z přístupných budov, dopravy i obchodů, veřejného prostoru a kultivovaných parků, sadů a ostrovů. Jsem ráda, že k tvým obyvatelům také patřím a že se tu cítím doma.“ „Dozvěděl jsem se, že jste iniciovala a s přáteli podnikla různé výlety i mimo evropský kontinent. Co byste vzkázala světu?“ „Naslouchej, světe! Naslouchej lidem moudrým, bohabojným a slušným. Měj rád ty, kteří sice tolik neznamenají, ale kteří mají rádi to, co mají, a mají to, co mají rádi. Nevytahuj se, světe, nad tvory, kteří sice nemají druhou signální soustavu, ale zato jsou krásní, mírumilovní a ochotní s námi sdílet tuto planetu. Buď, světe, tím, čím jsi byl původně – místem, kde se tvorstvo má milovat a množit se, aby naplnilo zemi.“ „Vím, že jste od svých dvaceti pěti let čtenářkou i přispěvatelkou časopisu Zora. Jistě vás těší, že máte již stoletou kamarádku. Co byste jí popřála k narozeninám?“ „Milá Zoro, děkuji za všechno, co jsi mi za ta léta dala. Čím jsi starší, tím jsi hezčí, zajímavější a zábavnější. Tak ti přeji, aby to bylo pořád jen lepší, a aby všichni, kdo tě ještě nepoznali nebo nedocenili, si brzy zakoupili předplatné a mohli tě pravidelně číst! JN # Kategorie Poezie, druhé místo: Šachovnice, Marie Heilandová Před oknem za oknem černé ráno v duši mám bíle rozestláno Černý cukr sypu do černé kávy z rádia tečou černé zprávy Černou košili jsi mi připravila Rekviem zpívá Lucka Bílá Líbáš mě a hladíš mi záda jsi moje bílá mléčná čokoláda Bílý hřích zraje v mé černé duši a moje ruce ti tolik tolik sluší Ve váze sladce voní bílá růže bílá a hebká je tvoje kůže Že káva chladne na tom nezáleží buď mojí bílou strážní věží A já tě budu dobývat jen dva tři tahy dám ti mat Černé i bílé je naše nebe zavři oči teď povedu já tebe Tmu mého světa královno má bílá jsi ve svých dlaních rozpustila O autorce Marie Heilandová se narodila v roce 1959 ve znamení Berana – prý je to na ní znát. Žije v malé vesničce Česká Jablonná u Přibyslavi na Českomoravské vysočině. Psát začala jako děvčátko do linkovaného sešitu: deníček o zajímavých událostech, pěkných klucích a nesmělé veršíčky. Ve škole ráda psala slohy – i pro spolužáky. Například vzpomíná, že popisů obrazu „Setkání Matyáše Korvína s Jiřím z Poděbrad“ bylo asi patnáct, každý jiný. Přispívá do regionálních periodik, především články o činnosti odbočky a SONS obecně. Za největší úspěch považuje, že stále roste počet čtenářů odbočkového časopisu Havlíčkobrodský Paprsek a že se časopis líbí. # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Mladá Boleslav – trénovali jsme paměť Začalo to vše na sklonku minulého roku po zasedání Rady zrakově postižených v Mladé Boleslavi. Veškerá agenda i úkoly byly splněny a rozvinula se předvánoční volná debata. „Já si už nic nepamatuji,“ povídá paní S. „Jdu do špajzky a nevím, co jsem tam chtěla.“ „Já jdu do obchodu, a pokud mám koupit víc než čtyři věci, musím si to fixou napsat na lístek a pak se pokusit to po sobě přečíst,“ přisadila si moje maličkost. „Já nevidím vůbec, tak si to nemohu ani zapsat, co bych si chtěl zapamatovat,“ přidal se pan K. Debata se úspěšně rozvinula ve stylu „já už si nepamatuji, já si pamatovala, ale už ne.“ A byl tu nápad! Uspořádáme kurz paměti. Pan Krčma zajistil certifikovanou trenérku paměti III. stupně, Bc. Gabrielu Řepovou, která již dříve spolupracovala s nevidícími a slabozrakými. Naplánovala nám pět hodinových lekcí. A to tak geniálně, že jedna z lekcí byla určena na 13. března, kdy začínal Národní týden trénování paměti, nebo také Týden mozku. Den D se však uskutečnil již 13. února. Sešlo se nás na odbočce dvanáct pamětichtivých studentů ve věku středně seniorského a pokročile seniorského. Paní Gabriela začala lekci otázkou, co od kurzu očekáváme a kde nás v souvislosti s pamětí bota tlačí. Pokračovala povídáním o pravé a levé mozkové hemisféře a o tom, že nás naučí pamatovat si 35 a více položek při nákupu. Což jsem jí především já nevěřil. Ale ano, hned první hodinu nás to naučila, a to dokonce i mě! Musím podotknout, že jsme neměli k dispozici žádné psací potřeby, diktafony ani jiné technické pomůcky. Na konci hodiny nám zadala úlohu na další týden. A neotřelou, zábavnou a kamarádskou formou nás během dalších čtyř lekcí naučila různé techniky procvičování paměti. Například jak jdou po sobě Smetanovy opery, básně v Kytici, lépe si zapamatovat telefonní čísla, nebo na který den v týdnu připadne náhodně vybrané datum v roce 2017. Po skončení poslední lekce nám všem dvanácti „studentům“ předala paní Gabriela pamětní list za účast v Kurzu trénování paměti. Při neformální pokurzové diskuzi jsme se domluvili, že příští zimu uspořádáme kurz paměti pro pokročilé. A víte jak si zapamatovat těch 35 a více položek při nákupu? Nevíte? Tak si k vám pozvěte naší Gábi. Ivan Tůma # NAŠE REPORTÁŽ: Tak tohle si musíte přečíst! Levoča je, když… Je to už pěkných pár dní, kdy jsem v naší redakční kanceláři rozmlouval s šéfredaktorkou slovenských časopisů pro nevidomé Gabrielou Rerkovou. Navštívila nás u příležitosti oslav stého výročí našeho časopisu. Tak trochu drze jsem se vetřel, a že jako na návštěvu do Levoče – a paní Gábi stačilo jen naznačit. Hned reagovala svým milým, ale rozhodným způsobem: “Vy můžete přijet kdykoli, rádi vás uvítáme”. Slovo dalo slovo, dohodli jsme termín, zakoupil jsem jízdenky na noční spoj a v 5.15 ráno vystupuji ve Spišské Nové Vsi, jdu po nekonečně dlouhém nástupišti a proti mně se řítí paní Gábi, bouřlivě mě vítá a hned se ptá, kamže chci jít nejdříve. Nestačím se ani nadechnout a je rozhodnuto. “Půjdete si na chvilku zdřímnout, co chcete dělat ráno o půl šesté, ne?” Tak také bylo. Asi dvě hodiny spánku a čerstvý a odpočinutý startuji dvoudenní maraton zážitků, skvělých lidí, vynikajícího jídla a neuvěřitelné atmosféry. Po ranní kávě jedeme do Markušovec (čti Markušoviec), kde mi paní Gábi představuje ředitelku tamějšího zámečku a pavilonu Dardaneli paní Bernadetu. Skutečně milá paní Bernadeta mi připadala jako opravdová šlechtična. Úžasná, pohybující se s lehkostí, téměř nevíříc vzduch kolem sebe nás uvedla nejdříve do letohrádku Dardaneli, kde je instalována a rekonstruována expozice hudebních strunných nástrojů. Prohlížíme si klavichord, krásné staré klavíry a dokonce jedny velmi malé varhany. Na Slovensku říkají orgán. Mají tam tedy takový velmi malý (orgánik), jen asi tři metry vysoký. No, do dnešního obývacího pokoje by se asi nevešel, ale v sále působí opravdu jako malý nástroj. Některé z nich mi paní Bernadeta ochotně předvedla a posluchači Naší šance je také uslyší. Zapomněl jsem zmínit jednu malou, ale krásnou příhodu, na kterou si však s paní Gábi vzpomínáme rozdílně. Já si ji pamatuju takhle: paní Gábi se mě ptá:”Peťko, mali ste niekedy v rukách citeru?” Já na to, že ne a dovídám se, že: “no, ani mať nebudete, lebo je pod sklom.” Ve snaze ukázat mi toho co nejvíce byl prostě dotaz rychlejší než úvaha. Mě to ale moc pobavilo a rád to budu dávat k lepšímu jako nádherný zážitek. Z letohrádku se přesouváme do zámečku, kde je stálá expozice nábytku. Různá období a různě tvořený nábytek podle právě platných trendů mě nechával celkem v klidu. Shodli jsme se však na tom, že posezení na židlích na tlačené kůži asi v pohodě, ale kdo se má proboha opírat o tak hojně vyřezávaná opěradla? Mám pocit, že někdy v těch dobách ručně vyřezávaných kusů nábytku se člověk začal při sezení hrbit. Neprozradím zde vše, protože co by zbylo do Šance? Tam se toho dozvědí posluchači daleko více. Loučíme se s paní Bernadetou, nasedáme do auta a naše příští zastávka patří muzeu speciálního školství přímo na náměstí v Levoči. Muzeum je umístěno v jednom z měšťanských domů, jeho expozice jsou po rekonstrukci těsně před otevřením a rozhodně má návštěvníkům co nabídnout. Zajímavostí je zde především velký plechový glóbus, který je opatřen i bodovými čitelnými značkami, jsou na něm stejně zobrazeny i světadíly, jako na každém běžném glóbusu. Zajímavostí je zde celá řada, za zmínku však stojí maketa Levočské radnice. Je prý opravdu věrná, a tak, když jsme se druhý den procházeli po náměstí, mohl jsem si podle podloubí a kleneb představit i zbytek stavby. Vynikající oběd, a odpoledne patří procházce po Levoči a povídání o městě s bohatou minulostí. Královské město obehnané hradbami, v nichž jsou tři brány, přímo připomíná historické události, které se zde odehrávaly. Zajímavé povídání o obchodním právu, či právu na sklad zboží, které zde museli projíždějící obchodníci nabídnout místním obyvatelům – po dobu jednoho týdne zde museli prodávat a pak teprve mohli pokračovat v cestě, o povinnostech měšťanů i obyčejných obyvatel a dalších zajímavostech by bylo možné poslouchat hodiny. Vše si ale bohužel nelze zapamatovat. Den jsme zakončili posezením v přátelské krčmě právě na hradbách a zaslouženým odpočinkem. Druhý den byla naplánována exkurze po sídle knihovny a tiskárny pro nevidomé v Levoči. Věrně vypsat vše, co jsem se dověděl ode všech milých lidí, kteří se mnou hovořili, by představovalo několik čísel Zory a tak jen velmi krátce přiblížím oddělení, kterými jsem prošel. Začít musím tím, že dům, kde sídlí naše sesterská organizace, je zřejmě po důkladné rekonstrukci a je perfektně přizpůsoben potřebám zrakově postižených. Jeho jednoduchost, ve všech podlažích stejný půdorys chodeb, nádherně prostorné místnosti a účelně využitý prostor mě přímo fascinoval. Navštívil jsem oddělení digitalizace knih, hlavní sídlo pana Norberta Veega, který se stará o celou digitální knihovnu. Prošel jsem si oddělení tisku časopisů od redaktorů, přes korektorky, sazbu až po samotný tisk. Obrovské tiskárny Brailo mě nadchly. Konečně – opět se vše dovíte z Naší šance. Zvuková studia ve mě zanechala velký a hluboký dojem. Technici, již v režijních místnostech zaznamenávají mluvené slovo herců, jež čtou ve skvělých izolovaných „bublinách“, tedy opět místnostech, kam nepronikne zvenčí žádný hluk a čtení je tedy velmi komfortní. Popovídal jsem si také s velmi příjemným vedoucím celé organizace, s ředitelem SKN panem Františkem Hasajem, člověkem možná až příliš skromným na to, jakou práci jím vedená instituce odvádí. Všude je zde slyšet příjemná, jemně zpívaná slovenčina. Nejen SKN, ale celá Levoča je nějak prodchnuta atmosférou kamarádství, lidé jsou srdeční a jejich časté „nech sa vám páči“ a další sice jakoby fráze, ale milé, hladící, které člověk v Čechách neuslyší, mě nutí přemýšlet, proč my u nás taková ustálená rčení nemáme. Proč jen se my musíme opičit a doslovně překládat zhůvěřilosti z angličtiny a pak poslouchat „mějte hezký den“, nebo „jak vám mohu pomoci?“ Cožpak by se u nás při troše dobré vůle nenašlo něco z našeho bohatého jazyka? Skoro by stálo za úvahu, zda se na Slovensko neodstěhovat. Ale přece jen – asi ne. Alespoň však mám mnoho hezkých vzpomínek, a když se mi zasteskne, můžu se tam zase zajet podívat. Ovšem jazykové zmatení se nevyhnulo ani mně. S paní Gábi jsme si už v Praze povídali o tom, jaká je škoda, že české děti nerozumějí slovenštině a naopak. Když jsem druhý den kladl dotazy svým protějškům při rozhovorech, přistihl jsem se u toho, že do své už tak hovorové češtiny pletu slovenské výrazy. Mám tu velkou nevýhodu, že se rychle přizpůsobím svému okolí a tak mi dělalo potíže dotazy formulovat a pokládat je přesně česky. Snad to posluchači omluví. Závěr mé návštěvy patřil procházce po Spišské Nové Vsi, o které jsem si nevím proč myslel, že je to opravdu vesnice. V názvu má přece jasné ves. Když mi paní Gábinka prozradila, že je nejen počtem obyvatel asi dvakrát větší než Levoča, hodně jsem se divil. Právem si můžete říci, že dojmy z návštěvy líčím příliš emotivně. Čtenáři Naší šance vědí, že jsem milovník slovenštiny, ale když mi pár lidí v SKN řeklo, že rádi poslouchají češtinu, že je taková pěkná a měkká, dost jsem se divil. Jaká by už tedy musela být slovenčina? Mám tu řeč rád, mám rád ty příjemné, empatické a snad stále pozitivní lidičky. Jistě, že se všude najde i člověk jiných vlastností, ale to bychom nežili v realitě. Já si své dojmy z návštěvy v Levoči nechávám na sto procent pozitivní. S ničím nepříjemným jsem se během návštěvy nesetkal a jsem velice vděčný všem, kteří věnovali svůj čas, aby mi vysvětlili vše, co mě na jejich práci zajímalo. Těm všem patří mé upřímné a srdečné díky. Člověkem číslo 1 však zůstává paní Gábinka Rerková, která se mi po celé dva dny věnovala s péčí a obětavostí, jakou se může vyznačovat jen skvělý hostitel. Paní Gábi tedy patří mé závěrečné a největší díky. Jen její zásluhou jsem po dvou dnech práce, nahrávání a vstřebávání velké spousty informací odjížděl odpočatý, spokojený a hlavně s pocitem člověka, který si dopřál relaxační pobyt v některých světově proslulých lázních. Až zase někdy lidově řečeno budu padat únavou na ústa, asi se neudržím a zavolám paní Rerkové, jen abych si poslechl její milý hlas a připomněl si dva úžasné dny prožité na východním Slovensku v krásném městě s krásnými lidmi reprezentovanými především energickou, milou, úžasnou paní Gábinkou. Ještě jednou tisíceré díky a co nejdříve do videnia! Petr Mašek # ZORA RADÍ: Nad zlato – Nestíhám, nestíháš, nestíháme Pan Vavřinec přišel o půl hodiny pozdě. Skoro už jsem stahovala pomyslnou roletu na dveřích poradny, ale když jsem viděla jeho upachtěné pohyby a slyšela zrychlený dech, šla jsem postavit na čaj. „„Je to pořád stejné, paní doktorko. Šel jsem sice do důchodu, jak jste mi radila, když už mě práce válcovala, ale lepší to není. Tak třeba v sobotu: schválně jsem nejel na chatu, abych úplně vypnul. Jenže jsem nevypnul ani počítač, ani mobil. Josef z naší odbočky mi připomněl, že dneska je zajímavá přednáška, na které bych neměl chybět. Řekl jsem to své ženě a ta mne hned zaúkolovala, že když nejsme na chatě, mám doma udělat to a to, že ona nestíhá. Zavolal jsem Jindřichovi, on trochu vidí, a tak chodíváme spolu na akce. Ten nestíhal, na přednášku přijde později. Něco jsem doma pospravoval, vzal jsem si taxíka a tak tak stihl přednášku. Po přednášce mi řekla předsedkyně naší organizace, že nestíhá, jestli bych mohl obvolat pár lidí kvůli sportovním hrám, co budou příští týden. Domů jsem se vrátil až k večeři, na odbočce jsme pořád něco řešili. Doma byla vnoučata, naše dcera je nestihla dát k druhým prarodičům a odešla do divadla. Večer jsme se kvůli vnoučatům všichni dívali na stupidního Spidermana a já nestihl naučit se dvě písně, které jsem měl druhý den v neděli zpívat na kúru v kostele. A to nemluvím o dva měsíce rozečtené detektivce, kterou poslouchám jen před spaním, tedy na úkor spánku nebo na úkor té knížky. Je to opravdu k zbláznění,“ uzavírá pan Vavřinec. Poradna Pan Vavřinec patří k lidem, kteří pohřbili své vlastní sny především proto, že se snažili za každou cenu vyhovět. Kdysi přijal práci, kterou mu nabídl kamarád, ačkoliv si krátce před tím udělal masérskou školu a plánoval založit vlastní firmu. U svého kamaráda byl zaměstnán až do důchodu, nikdy ho to nebavilo, ale nechtěl vypadat jako nevděčník. Navíc tady měl garantovaný příjem. Oženil se s laskavou paní, která mu hodně pomáhá. Nebyla to sice osudová láska, ale i sňatek z rozumu může být spolehlivý a oboustranně vyhovující. A mezi námi – znáte někoho, kdo by u oltáře řekl ne? Pan Vavřinec, ač není funkcionářem, se velmi angažuje ve své organizaci zrakově postižených. Jsou tam k němu vlídní, a tak chce též nějak přispět svou „troškou“ do mlýna. Zdá se ale, že mlýn je nenasytný a nějaká ta troška nestačí. Akce následuje akci a pan Vavřinec by rád jezdil na chatu v horách, kde to má rád. Jenže si nechce nadělat nepřátele. A taky musejí s manželkou o víkendech občas hlídat vnoučata. A občas zpívat v kostele, protože mužských hlasů je málo a barytony chybí úplně. Pan Vavřinec málo spí, každou chvíli ho pálí žáha a někdy ho bolí hlava. Nic vážného, ale přesto jasné známky dlouhodobého stresu. Řekla mu to i lékařka. Možná sami tento stav znáte a někdo ho pojmenoval termínem „teror příležitostí“. Pro vás, kteří se cítíte podobně, máme tady dobré rady aneb Desatero proti teroru příležitostí: 1. Když vás někdo o něco požádá, neříkejte hned ANO a pořádně si promyslete své možnosti. Překotné sliby někdy děláme všichni, ale sliby se pak hromadí a je to horší než moudré odmítnutí. Ne vždycky jde o život a ne vždycky musíte všechno řešit vy. 2. Také máte „pana SE“ a myslíte si, že „SE to udělá“? Nevěřte mu. Pan SE nikdy nepřijde včas a obvykle nepřijde vůbec. Všechno za něj musíte udělat vy. A pak SE nestíhá a problémy vyskakují jak houby po dešti. Jenže tyhle houby nejsou ani chutné, ani zdravé. 3. Možná chronicky patříte k těm ochotným bytostem, které je možno kdykoliv oslovit a požádat o cokoliv. Z této smyčky musíte vystoupit, jinak se vám přihodí, že vás hromada přání a slibů tak zavalí, že neuslyšíte vlastní rozum. Přesvědčte své blízké i vzdálenější, že nejste automat na splněná přání! 4. Naučte se vypínat mobil a naučte se větu „promiň, nemám čas“. Naučte své okolí, aby pochopilo, že váš čas je stejně vzácný jako čas někoho jiného. 5. Přes určitou rezervovanost a odmítnutí dávejte prosebníkovi najevo, že si ho vážíte a chápete jeho problém. Netvařte se ublíženě ani naštvaně, když vaše odpověď bude záporná. Úsměv vás nic nestojí! 6. Odmítejte srozumitelně a jednoznačně. Hloupí stejně vaše vytáčky nepochopí a chytří budou spokojeni, že ví, na čem jsou, i když je odpověď záporná. Opravdu své NE nemusíte obhajovat, stačí, aby druhý uslyšel, že tu věc nechcete nebo nemůžete udělat. Při každém dalším PROČ změňte téma, neodpovídejte nebo prostě řekněte, že se vám to nehodí nebo to necítíte stejně jako tazatel. To vám zaručí klid a čistou hlavu. 7. Udělejte si pořádek v tom, o co usilujete, čeho chcete dosáhnout nebo k čemu se za žádných okolností nechcete zavázat. Jakmile budete mít představu svého cíle, určitě se vám bude lépe odmítat přání druhých. Uvědomte si, že podílet se na zájmech druhých může znamenat, že přestanete sledovat svoje záměry a cíle. To vede k vyhoření. Nenechte se odradit tím, že jste někdy svého cíle nedosáhli. Nikdo nejsme superman a máme právo na vlastní život. 8. Když řeknete své velké NE, bude se vám možná chvíli honit hlavou pocit, že jste někomu ublížili. Zkuste na chvíli vypnout pocit viny a přemýšlejte o tom, jestli by další přikývnutí neublížilo vám. Mějte k sobě ohledy a mějte se rádi. Pokud to tak nebude, vaše falešné ohledy a tzv. láska k bližnímu budou mít za následek pravý opak. Pro samé ohledy se zhroutíte a na bližního budete mít akorát vztek. 9. Zapomeňte na představu, že jediný, kdo říká NE, jste vy. Každý člověk někdy řekne ne, jsou borci, kteří nikdy neřeknou ano, ale ty na mysli nemám. Říkat NE v odůvodněném případě, kdy mě moje ochota nebo obavy ničí, je slušné a mravné. 10. Jednou už konečně udělejte, na čem vám doopravdy záleží a co vás baví nebo naplňuje. Zbavte se věčného stereotypu dělat věci jen proto, že je od vás očekává vaše okolí. A i kdybyste zažívali pocit neúspěchu, nic se neděje. První krůčky bývají vratké a mohou vypadat riskantně. Když ale uvidíte svou perspektivu, naučíte se brzy za svým cílem vytrvale a nadšeně běžet. Dr. Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Aplikace Záchranka po roce hlásí přes 300 tisíc uživatelů Mobilní aplikace Záchranka, která je na trhu od března 2016, umožňuje jednoduše kontaktovat linku 155. Zároveň odešle záchranářům data o poloze volajícího, včetně předem nastavených zdravotních informací. Za rok fungování si aplikaci do svých zařízení stáhlo přes 300 tisíc uživatelů. Aplikace byla využita již ve více než 7000 případech. Posádka letecké či pozemní záchranné služby poté vyrážela na více než 700 míst. Nyní je aplikace napojena na všech 14 krajských Zdravotnických operačních středisek v ČR. Ta přes ni dohromady přijímají v průměru 30 volání denně. Letošní novinkou bude datové rozhraní pro efektivnější a rychlejší komunikaci osob se sluchovým handicapem. Příjem rozšířené identifikace zranění pro neslyšící by měl fungovat od léta. Snazší manipulace i pro nevidomé a slabozraké Díky dodatečným úpravám na straně aplikace i serverové části a informačního systému záchranných služeb mají nyní aplikaci v plném rozsahu funkcí možnost využívat také nevidomí a slabozrací. Aplikace Záchranka byla v první fázi pro odečítače přístupná jen zčásti. Odečítací funkce totiž nesprávně identifikovala některé prvky, a bylo tak ztíženo celkové ovládání. Vydáním nové aktualizace došlo k úpravě programu a nyní jsou uživatelé se zrakovým handicapem schopni aplikaci ovládat v plném rozsahu funkcí. Zdrojový kód aplikace byl doplněn o popisky tlačítek. Odečítací funkce mobilního telefonu tak nyní uživatele informuje o očekávané akci, která s aktivací daného tlačítka souvisí. Přidána byla též zvuková odezva při aktivaci funkce ALARM jak v „ostrém“, tak i v testovacím režimu. Nově také nevidomí uživatelé dostávají možnost identifikovat svůj handicap samostatnou volbou „Jsem nevidomý“ v sekci „Můj profil“ pod tlačítkem „Zdravotní údaje“. Tato data jsou stiskem nouzového tlačítka předávána jako součást nouzové zprávy záchranářům. Uživatelé v aplikaci naleznou také přehled nejbližších zubních, lékárenských a lékařských pohotovostí, automatizovaných externích defibrilátorů a také interaktivní návody pro poskytování první pomoci. Specifické postupy ovládání Zpřístupnění je zajištěno díky odečítacím funkcím, implementovaným přímo v operačních systémech chytrých mobilních telefonů. U přístrojů s operačním systémem iOS jde o funkci VoiceOver. Telefony s operačním systémem Android (ve verzi 4.2 a vyšší) nabízejí nejčastěji funkci Talkback. Při aktivaci zvoleného odečítače přestávají fungovat všechny postupy ovládání, které standardně uživatel používá, je-li schopen pracovat s mobilním telefonem pomocí zraku. V okamžiku zapnutého zvoleného odečítače ovládání přístroje zajišťují speciální dotyková gesta, prováděná na displeji zařízení. Šviháním jednoho prstu vpravo nebo vlevo po dotykové obrazovce se uživatel pohybuje po zobrazených položkách. Při poklepání dochází k otevření aplikace nebo potvrzení daného prvku. Dotyková gesta lze provádět v jakékoli části displeje. Vždy nastane úkon, který je u daného gesta nadefinován. (Zpracováno na základě vystoupení Ing. Filipa Maleňáka a Karla Giebische na konferenci INSPO 2017 v Praze.) Marie Zemanová # Ostrava – město kultury Ostrava, bývalé i současné sídlo Severomoravského kraje, byla po dlouhá desetiletí vnímána zejména jako jedno z hlavních průmyslových center naší republiky. Město práce, uhlí, železa a oceli. Neoplývá velkým množstvím historických památek ve srovnání s jinými významnými českými, moravskými a slezskými městy. I přes devastující účinky dlouholeté důlní činnosti se několik pamětihodností v centru města a přilehlých městských částí dochovalo do dnešních dní. K těm nejstarším patří Slezskoostravský hrad, stará renesanční radnice, archeologická lokalita na vrchu Landek v Petřkovicích, měšťanské domy na Jiráskově náměstí, tzv. „Kuřím rynku“, dřevěný kostelík v Hrabové, měšťanská čtvrť Přívoz, Vítkovice a Mariánské hory. S rozvojem průmyslu došlo na přelomu 19. a 20. století k proměně Ostravy z provinčního městečka na velkoměsto. S tím souvisí i stavební rozkvět. Vznikají historizující, secesní, funkcionalistické, kubistické, konstruktivistické objekty bank, obchodních domů, správních budov, kostelů, ale také divadel, galerií a kulturních domů. Součástí života horníků, hutníků, valcířů, dělníků se kromě těžké práce stala také kultura. K těm stěžejním místům patřilo Moravskoslezské národní divadlo (dříve Divadlo Antonína Dvořáka), divadlo J. Mirona, Bezručovo divadlo, Divadlo loutek, Dům kultury Vítkovic, kino Vesmír, Elektra. Ostravané začali navštěvovat galerie, výstavy, muzea. Galerie výtvarných umění, Ostravské muzeum, Hasičské muzeum, Výstaviště Černá louka jsou dodnes dobře fungujícími kulturními „svatostánky“ města. Po roce 1989 nastal obrovský „boom“ v kultuře průmyslové metropole. Vzniklo velké množství nových galerií, klubů (klub Parník), zpřístupněna byla vyhlídková věž Nové radnice. Z poddolované ruiny Slezskoostravského hradu se stal jeden z nejnavštěvovanějších cílů rodinných a školních návštěv. Dochází k modernizaci zoo v Michálkovicích, vznikají soukromá muzea, např. muzeum citer, galerie Mlejn, Muzeum hraček v OD Prior na Masarykově náměstí. Už v 80. letech se začíná realizovat myšlenka na vytvoření komplexu technických muzeí a průmyslových skanzenů. Areály dolů, hutí, válcoven se proměňují na prohlídková a zážitková centra. Mezi první patří Důl Michal v Ostravě-Michálkovicích a LandekPark v Petřkovicích. Dolní oblast Vítkovice má mezi technickými památkami zcela výjimečné místo. Malý a velký svět techniky zahrnuje ojedinělý soubor dolu Hlubina s těžní věží, koksovnou, třídírnou uhlí, vysokou pecí, elektrorozvodnou, trojhalím atd. Kromě obvyklých prohlídek se zde konají workshopy, koncerty, sympózia. Se vznikem Ostravské univerzity dochází i k větší frekvenci pohybu studentů a se studenty se pojí i kulturní život. V Dolní oblasti Vítkovice se každoročně koná hudební festival Colours of Ostrava, který přitahuje mládež a studenty z celé Evropy. Ostravské kostely se stávají kromě bohoslužeb místy duchovní a varhanní hudby a recitace, např. kostel sv. Václava nebo bazilika Božského Spasitele. Slezská Ostrava má své kulturní epicentrum v expozici Keltičkovy kovárny s výstupem na bývalou haldu Ema. Na své zmrtvýchvstání stále čeká hladnovská věž s bývalou vyhlídkovou restaurací a řada hornických a dělnických kolonií na mnoha místech Ostravy. I ty patří ke kulturnímu dědictví města i země a zaslouží si péči a obnovu. Totéž platí o sochařské výzdobě průčelí některých významných budov v centru města (Elektra, Nová radnice, sídlo ČSOB atd.). Milovníci moderní architektury si přijdou na své nejenom při procházce centrem města, ale rovněž při návštěvách městských částí Vítkovice s cihlovou zástavbou, Poruba s tzv. „věžičkami“ na Hlavní třídě. V nedávné době vznikly ve městě dvě zcela nové expozice. Tou první je stálá expozice železničního muzea na nádraží Ostrava-střed s modely a železničními exponáty a časová výstava historických motocyklů v pavilonu C na Výstavišti Černá louka. Zde sídlí i expozice MiniUni s modely významných historických světových staveb. Je patrné, že v bývalém „srdci“ průmyslu u nás a v dnešním moderním centru Moravskoslezského regionu se pořád něco děje. Je potěšitelné, že v tomto trendu nepokulhává ani kulturní život. Ostrava se stala po letech i jedním z významných středisek kultury v České republice. Pro handicapované návštěvníky je tou nejpodstatnější informací to, zda jsou všechny uvedené expozice přístupné i pro ně. Zrakově postižení bez pohybového omezení jsou v tomto směru přece jenom zvýhodněni. Pokud jde o samotné prohlídky, ve většině případů je možné po dohodě se zřizovateli domluvit alespoň částečnou haptickou prohlídku. Pro těžce tělesně handicapované zůstává základním problémem přístup, vstup či pohyb v prohlídkovém objektu. Některé expozice lze absolvovat na invalidním vozíčku kompletně, některé částečně. Naštěstí už dnes jsou u nás lidé vnímáni jako plnohodnotné a svéprávné osoby. A vždy jsou zde lidé, kteří přispěchají s pomocí – ať už verbální nebo i fyzickou. Kultura a umění má sloužit všem. Ostrava se v této oblasti otevírá i lidem s nejrůznějším druhem zdravotního postižení. Milan Linhart KULTURA # Jak se žije poslepu - Filmy s podobnou tematikou míří do českých kin. Jde o komedii Rande naslepo a dokument Jmenuji se Hladový Bizon. V obou případech se filmaři inspirovali lidmi, kteří se – přestože žijí skoro či zcela bez zraku – nevzdali a s optimismem jdou za vlastním snem. Rande naslepo Celých 15 let tajil hlavní hrdina snímku Rande naslepo Saliya Kahawatte to, že prakticky nevidí a svět vnímá, jakoby se díval přes tlusté mléčné sklo. Na základě jeho knihy vznikla německá romantická komedie. Ta zobrazuje téměř slepého muže, jenž zatajil svůj handicap a nechal se zaměstnat v luxusním pětihvězdičkovém hotelu. Film, který se v originále jmenuje Mein Blind Date mit dem Leben, natočil režisér Marc Rothemund. Do hlavní role syna otce ze Srí Lanky obsadil Kostju Ullmanna. Ten servíruje, pracuje za barem i v recepci. Ačkoli má před očima jen mlhu a matné obrysy, vystupuje profesionálně a je milý na hosty. S tím, aby vše zvládl, mu pomáhá sestra, která mu popisuje prostředí a především jeho kolega a kamarád Max (Jacob Matschenz). S ním po nocích trénuje trasy, nalévání alkoholu i prostírání. Je vynalézavý a houževnatý, počítá schody i modřiny. Nic nepoznají ani jeho šéfové ani žena, kterou v hotelu pozná. Kvůli očím přece nepřijde o sny! Vše se ale zkomplikuje a Saliya přichází o mnohé z toho, co předtím získal. V kinech je film od konce března. Bizon hladoví po životě V září 2017 vstoupí do kin dokument režiséra Pavla Jurdy Jmenuji se Hladový Bizon. Hlavní hrdina hledá na amerických prériích místního šamana, který vykoná obřad pro záchranu jeho sluchu. Režisér, který se ve své tvorbě zaměřuje na sociální a historickou tematiku, k tomu říká: „Před pěti lety jsem poznal slepého muže, který si říká indiánskou přezdívkou Hladový Bizon. Kromě toho, že je od narození slepý, pomalu ztrácí sluch. To, co mě na Bizonovi prioritně zaujalo, nebylo jenom jeho postižení, ale jeho veselost a neuvěřitelná chuť do života a neustálá potřeba komunikace s lidmi.“ Pavel Jurda ještě dodává: „A já jsem si řekl, že slepý člověk je výbornou postavou pro dokument, který chcete natáčet observační, tedy pozorovací metodou. Nevnímá kameru a je tedy pořád autentický.“ Velkým snem hlavního hrdiny, Jana Pavlíčka, bylo poznat na vlastní kůži Indiány, a když narazil na knihu, která vypráví o šamanovi Blackhorsovi z kmene Navajo, rozhodl se oslovit jejího autora. Ten mu pak zprostředkoval setkání s medicinmanem Černým koněm a také uzdravující rituál. Pro režiséra prý bylo velmi těžké představit si, jaké to je být od narození slepý, nacházet se neustále ve tmě a být odkázán jenom na svůj špatný sluch, čich a hmat. „Takový člověk se musí potýkat s neustálou nejistotou a strachem, musí mít ale zároveň jiný způsob jak poznávat svět. Abych se do něho vžil, nestačí zakrýt si oči a zacpat uši,“ míní. Hlavní linkou roadmovie je putování Bizona a jeho manželky po Spojených státech amerických. Na cestě dojde k nedorozuměním i mimořádně přátelským setkáním. „Postižený člověk v Evropě je jako Indián v Americe, protože ho ostatní lidé často neberou vážně,“ říká Jan, milovník trampingu a písní u táboráku. „Jmenuji se Hladový Bizon,“ představuje se v Americe každému na potkání. Indiáni mu nerozumějí, ale stejně se smějí. A on zjišťuje, že současný svět prérií je mnohem obyčejnější než jeho fantazie. Film se pohybuje v nejrůznějších polohách, podle toho, s čím se hrdina hladovějící po lidech na cestě potkal, osciluje mezi černou komedií a meditativním pozorováním člověka v jeho obnaženosti. Tvůrci se snažili ukázat, jak se filmové médium může vztahovat k nevidomým tím, že neustále zdůrazňuje, jaký je rozdíl mezi tím, co vnímá Jan a co vidíme my. Za navrácení zraku se prý Bizon nemodlí. Za to, aby nadobro neztratil sluch ano. Chce dál mluvit se svojí ženou a nebýt v komunikaci odkázaný pouze na hmat. Podle Jany Kašparové z organizace LORM jsou u nás registrovány na dvě stovky hluchoslepých lidí, skutečný počet však bude vyšší. 83 minut dlouhý časosběrný film se poprvé promítal loni na podzim na festivalu dokumentů MFDF v Jihlavě, v březnu ho mohlo v předpremiéře vidět publikum na pražské části přehlídky Jeden svět. Marie Zemanová # Úžasný flétnista Martin David 20. března jsem se zúčastnila vzácného koncertu v koncertním sálu Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Na koncertu vystoupil nevidomý umělec Martin David, který uvedl svůj recitál pro mne jak známých, tak i neznámých skladeb. Jako první zazněla skladba Jana Václava Antonína Stamice Koncert C dur pro flétnu a komorní smyčcový orchestr, další skladbou byl Benjamin Godard – Suite de trois morceaux, Op. 116 pro flétnu a klavír. V pořadí třetí zaznělo od Aloise Permana Concertino D dur pro flétnu a klavír a po přestávce ještě Otara Taktakishviliho Sonáta pro flétnu a klavír a Jana Nováka Aeolia pro dvě flétny a klavír. Všechny skladby, které na koncertu zazněly, ocenili posluchači bouřlivým potleskem. Vždyť si jej Martin David se všemi dalšími účinkujícími právem zasloužil. Jsem ráda, že mi bylo umožněno tomuto mladému umělci osobně pogratulovat a popřát mu do dalšího studia mnoho úspěchů. Závěrem uvádím jeho krátký životopis Narodil se 29. ledna 1992 v Hradci Králové. Žije však ve Dvoře Králové. Hru na flétnu začal studovat od června roku 2005 u profesora Miloslava Tenglera. Ve studiu pokračoval v Praze na konzervatoři Jana Deyla v letech 2007-2014: hru na flétnu u Magdalény Hegerové a klasický zpěv u Petra Kosiny. Od října roku 2014 studuje na Janáčkově akademii múzických umění v Brně obor hra na flétnu u profesora Václava Kunta. Martin David vystoupil jako sólista s řadou českých orchestrů – Pražskou komorní filharmonií, symfonickým orchestrem pražské konzervatoře, Západočeským orchestrem v Mariánských Lázních, Komorním orchestrem Berg, Plzeňskou filharmonií… Několikrát již vystupoval také s českou harfenistkou Kateřinou Englichovou. V roce 2011 se zúčastnil festivalu pro zrakově postižené v Polsku, který nesl název Chopin in classical and modern, je laureátem mezinárodního hudebního Slovanského festivalu pro zrakově postižené v Moskvě, kde chce také pokračovat ve studiu v navazujícím magisterském programu. Eliška Hluší # SPORT: V České Třebové dominovali reprezentanti Mistrovské soutěže v kuželkách zrakově postižených nezadržitelně spějí ke svému závěru a tím se přitvrzuje boj o celkové vítězství v Českém poháru jednotlivců v jednotlivých kategoriích a ve Walter Graphtek cupu dvojic. V České Třebové se ve dnech 24. a 25. března uskutečnil další podnik tohoto seriálu pod názvem „Přebor Pardubického kraje“ a zároveň turnaj pro ženy jako memoriál Alžběty Webrové. Početné startovní pole donutilo pořadatele, aby turnaj byl rozdělen do dvou dnů, a ti tento náročný úkol zvládli na jedničku. Ve startovním poli byla i pětice reprezentantů, kteří nás budou na přelomu května a června reprezentovat na ME v srbském Apatinu a dlužno dodat, že jejich jména se vyskytují v popředí výsledkové listiny. Samotný vrchol klání se udál v pátečním předprogramu, když v přímém souboji se utkal Karel Pařil ze Sokola Brno IV. ZP a Václav Webr z SKK ZP Rokycany a byl to doslova boj o každou kuželku. Nakonec byl o pouhých pět kuželek úspěšnější Karel, když se počítadlo u jeho výkonu zastavilo na čísle 743. Také výkon Vaška (738 bodů) má evropské parametry. Není bez zajímavosti, že celkově třetí v pořadí, jímž byl jediný zahraniční účastník českého původu Václav Trnka ze Štartu Levoča, startoval rovněž v pátečním předprogramu. Úřadující mistr Slovenska v kategorii B2 dosáhl velmi slušných 733 bodů. Kvalitu pátečního programu ještě demonstroval celkově pátý David Maška (729) a celkově sedmá Daniela Hladíková (716). Oba hráči jsou ze Sokola Brno IV. ZP. Sobotní program přinesl celou řadu výborných výkonů, kterým dominovali hráči SK Michálkovice ZPS. Skvělý finiš Josefa Pauluse stačil pouze na nepopulární čtvrté místo (732), Anna Paulusová dosáhla 706 bodů, což stačilo na osmou příčku. Do výčtu hráčů, kteří překonali hranici 700 bodů, patří ještě šestý Jan Kemeny z SKK ZP Rokycany, který tuto hranici překonal o 19 bodů. Memoriál Alžběty Webrové, hráčky Jiskry Hylváty, která se pyšnila osobním rekordem 696 bodů a bohužel opustila naše řady před šesti lety, ovládla Daniela Hladíková před Annou Paulusovou a Marii Gutovou z Jiskry Kyjov. Turnaj se konal ve skvělém prostředí, k němuž nemalou měrou přispěl i výborný výkon hlavního rozhodčího Pavla Andrlíka z Rokycan. V. W. # INZERCE Jsem nevidomá, 67 let, střední postavy a mladšího vzhledu. Ráda bych poznala přítele nebo kamaráda. Na věku nezáleží a na vadě také ne, ale aby měl rád mě a zvířátka. Já mám vodícího pejska, bílého královského pudla. Moje záliby – ráda vařím, cestuju. Samozřejmě se starám o domácnost, čtu, poslouchám zvukové nahrávky, mám ráda humor, country, lidovky i slovenské pohádky a hry. Tel.: 585 968 555, mobil: 774 989 592. Jsem silně slabozraký, střední postavy, trochu při těle, je mi 63 let, bydlím v Čechách, na vesnici. Mám domek, jsem sám, nekuřák. Mám rád humor, country, dechovku, zvířata. Mám britské modré kočičky. Rád bych poznal ženu nebo kamarádku, pokud možno slabozrakou, ale není to podmínkou. Prosím volat na mobil: 720 076 999