ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 101 Číslo 6 Březen 2017 Zastupující šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. OBSAH ÚVODEM STALO SE Zemřela Eva Reinwaldová Ruce nevidomých v libereckém muzeu Setkání odborníků LITERÁRNÍ SOUTĚŽ – VÍTĚZNÁ DÍLA kategorie Humor, první místo: Mária Šmejkalová, Psí paměti Vzpomínka na Evu Reinwaldovou ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Šumperk Zlín LIDÉ KOLEM NÁS Bývali telefonisté – Eva Budzáková, Městský úřad Prachatice, dobrý den! BUDE VÁS ZAJÍMAT Děti čtou nevidomým dětem AVE srdečně zve KULTURA Děčínský zámek SPORT Přijde QARDO, přijde… INZERCE # ÚVODEM První zprávou v rubrice STALO SE je nekrolog Evy Reinwaldové z pera Jiřího Reichela. Tváří v tvář smrti si – alespoň ta moje generace – vždycky přece jen uvědomovala konečnost svojí existence. Necelý týden po jejím skonu ostatně pro křesťany začal 40denní půst a začal popeleční středou. Možná z těch mladších nejeden tohle jméno jedné středy v roce vůbec neslyšel, a přesto je to pro sebeuvědomění ta nejdůležitější. Proč? Protože říká Pamatuj, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš! (Citát z Bible, 1. kniha Mojžíšova, Genesis 3,19 – závěr řeči, kterou pronesl Bůh k Adamovi při vyhnání z ráje.) Pamatovat na svou konečnost není nic depresivního, to jen současná doba plná křečovitých pobídek k adoraci úspěchu se snaží zapudit každé pomyšlení na to, že nakonec všichni tuto svou návštěvu na světě ukončíme. A jelikož na konci půstu, který začal popeleční středou, je vítězství života, Velikonoce, zmrtvýchvstání jako oslava života, jsem si jist, že fyzický konec života naší někdejší kolegyně není rozhodně žádným koncem pro ty, kteří ji měli rádi, kterým se líbila její tvorba, ani pro její blízké. A to platí pro každého – to, co zůstává po jeho smrti, jsou střípky dojmů a vzpomínek na něj v myslích druhých. Pateticky – každý z nás má možnost postavit si pomník kovu trvalejší. Každý to umí, ale ne každý to chce. # STALO SE: Zemřela Eva Reinwaldová V nedožitých 78 letech ve čtvrtek 23. února 2017 zemřela redaktorka Emy – přílohy pro ženy časopisu pro zrakově postižené Zora, průkopnice v oblasti sebeobslužných činností, sportovkyně a především skvělá kamarádka Eva Reinwaldová. Smutná zpráva mě zastihla v běžecké stopě v Jizerských horách. Bezděčně se mi vybavovaly vzpomínky na týdenní lyžařské pobyty, kterých se zúčastňovala se svým manželem Pepíkem. Zatímco běžecké lyžování brala rekreačně, plavání se věnovala závodně. Předních umístění docilovala nejen na domácích mistrovstvích, ale i v silné mezinárodní konkurenci při závodech v Berlíně, Schwerinu, Varšavě. Nejvíce si cenila zlaté, stříbrné a bronzové medaile, které vybojovala na Sportovních hrách zrakově postižených ve francouzském Saint-Etiennu. Eva Reinwaldová se narodila s těžkým zrakovým postižením 19. března 1939 v Ostravě. Po absolvování základní školy běžného typu nastoupila do podnikové knihovny VOKD. Vdala se a po dvojnásobné mateřské (dcery Broňa a Hanka) si udělala telefonní kurz u Josefa Šedivého v Šumperku. Místo telefonistky pak získala na pobočkové ústředně v Pojišťovně. Velmi aktivně se Eva Reinwaldová zapojila do hnutí zrakově postižených. V ostravské Základní organizaci nevidomých a slabozrakých se nejvíce angažovala v oblastech problematiky ZP žen, kultury a sportu. Hojně využívala všech dostupných možností k dalšímu sebevzdělávání. Osvojila si čtení a psaní Braillova písma i psaní na kancelářském psacím stroji. Stala se dopisovatelkou Zory i Přílohy pro ženy. S úspěchem se zúčastňovala literárních soutěží k výročí Zory. Její povídka byla na Tachovské renetě oceněna druhou cenou. Rovněž z literární soutěže Nadace Herberty Masarykové si odvezla Cenu Jana Masaryka. V Ústřední komisi ZP žen, kde se později stala předsedkyní, kladla velký důraz na získávání a osvojování dovedností pro každodenní chod domácnosti, používání vhodných spotřebičů a pomůcek. Byla průkopnicí kurzů sebeobsluhy. Zaměřovala se v nich zejména na odívání, údržbu oděvů a úklid v domácnosti. Své získané a praxí ověřené zkušenosti a poznatky předávala ženám, ale i mužům na rehabilitačních pobytech po celé vlasti. Na semináře a besedy přicházela vždy skvěle připravena. V roce 1977 bylo Evě Reinwaldové svěřeno vedení Přílohy pro ženy našeho časopisu. Na převzetí se připravovala dlouho a zodpovědně pod vedením Emy Rabanové, která vedla přílohu od jejího založení neuvěřitelných 52 let. Po smrti nestorky ženského slepeckého hnutí v roce 1980 nese příloha její jméno. Rozvoj programů sebeobslužných činností a její životní filozofie plně korespondovaly s posláním tohoto specifického periodika. Třicet osm let, kdy Eva Emu vedla, prokázalo, že to byla správná volba. Příloha se těšila velkému čtenářskému zájmu. Je nás hodně, Evo, kteří budeme s úctou vzpomínat na Tvou vykonanou práci ve prospěch naší minority. Jiří Reichel Za redakci kondoloval pozůstalým Václav Senjuk, tč. zastupující šéfredaktor, a v rubrice literární soutěže Zory uveřejňujeme i dílo, se kterým se Eva Reinwaldová zúčastnila Evropské literární soutěže v roce 2009 (200. výročí narození Louise Brailla). # Ruce nevidomých se v libereckém muzeu pomazlily s auty i tramvají Prohlídka začala u letitého auta Studebaker Erskine. „Svýma rukama vidíte, že auto má úplně jiné tvary, než jaké mají vozy současnosti. Tohle oblé jsou blatníky a tahle miska se skleněným víkem je reflektor,“ popisoval návštěvníkům průvodce a zároveň tiskový mluvčí muzea Petr Kumpfe. Hned vedle stál stařičký vůz Walter Wiz s odhalenou dřevěnou kostrou karoserie. „Když si sáhnete, ucítíte krásně hladké dřevo - pozor, nezadřete si třísku,“ zavtipkoval Kumpfe. Zajímavý kontrast k předešlým dvěma vozům poskytl předválečný Wanderer v notně omšelém a polorozpadlém nálezovém stavu, doplněný navíc balíky slámy – jako by ho právě vytáhli ze staré stodoly. „Tady je lak oloupaný a to, co jste nahmátli teď, je sláma,“ vysvětloval Kumpfe. „Abych si neušpinila bundu,“ projevila obavu návštěvnice Jaroslava Žáková, která dorazila z Jiřetína pod Bukovou. Živo bylo u vozítka východoněmecké provenience Multicar, kde si nevidomí mohli vyzkoušet specifický způsob jeho řízení. „Stojíte na vahadle a ta věc se řídila tak, že šofér přenášel váhu z jedné nohy na druhou a zpátky. Jeden pán, pamětník, nám tady vyprávěl, že když někdo najel s tímhle vozidlem na kámen, mohlo ho to z něj klidně vyhodit ven,“ podotkl průvodce. Kdo chtěl, mohl usednout do laminátové sedačky, známé z tramvají Tatra T3. „Příjemné bylo, že do nich ústilo topení, takže vás to v zimě krásně vyhřívalo,“ vyprávěl Kumpfe; v nevytopené a prochladlé hale muzea to znělo až snově. K vyzkoušení se nabízel také řídicí pult staré tramvaje s nejrůznějšími páčkami a knoflíky. „Já myslela, že tady bude takové to kolečko,“ pronesla Jaroslava Žáková a měla na mysli kontroler, kterým se ovládaly tramvaje v hluboké minulosti. Dočkala se ho hned vedle, v replice liberecké tramvaje z dob okolo roku 1900. „Řidič v ní stál venku na otevřeném povětří, takže si jízdu asi pěkně užíval,“ dodal ironicky Kumpfe. Dalším exponátem, který zval k osahání, byl trenažér z autoškoly socialistických dob. „Sáhněte na volant a musíte překročit schůdek, jako když lezete do vany,“ instruoval Kumpfe Jaroslavu Žákovou, která se do kokpitu neohroženě soukala. „V trenažéru se sedělo a před vámi na velikánském laminátovém kotouči běžela projekce. Po devadesátém roce se ale od trenažérů v autoškolách upustilo, protože se zjistilo, že jsou k ničemu. Auto totiž řídíte také takzvaně zadkem, jehož prostřednictvím cítíte, jak se vozidlo naklání. A protože trenažér se nenakláněl, člověk nepoznal, jak moc má volantem točit do zatáček,“ vylíčil Kumpfe. Prostřednictvím vozu Škoda 1202 STW z roku 1961 si pak mohli návštěvníci osahat, jak vypadají jednotlivé úpravy holého kovu v různých etapách lakování. „Na tomhle autě je rozfázováno všechno, co pod lakem je. Na povrchu hladký lak, pod ním základovka, pod ní plnič, základový lak a nakonec holý plech. Řekněte sama, až dojedete na krásný nový lak,“ vybídl Kumpfe Jaroslavu Žákovou. „Je to rozdíl,“ potvrdila žena. Další v pořadí byla prohlídka modelů aut, kterých mají v Technickém muzeu přebohatou kolekci. Několik autíček kvůli této skupince vyndali z vitríny. „Tohle je maličký Fiat 500, tam co strkáte prst je otvor na plátěnou střechu. Model je v měřítku 1:24. Nejčastěji používané měřítko je však 1:43 – to znamená, že kdybychom tuhle sovětskou Ladu třiačtyřicetkrát zvětšili, tak máme skutečný vůz,“ informoval průvodce. Ruce nevidomých spočinuly taktéž na motoru nákladního auta z jabloneckého LIAZu. „Nebojte, ten motor není špinavý ale čistý, je to výstavní kousek,“ ubezpečil Kumpfe. I motor si Jaroslava Žáková prozkoumala. „Když dáte ruku výš, tak tady saháte na hlavu, pod níž kmitalo šest válců,“ směroval ji Kumpfe. K osahání se dále nabídly například předválečné automobily Morris 8 Saloon, Praga Baby nebo stařičká aerovka přezdívaná podle typického zvuku při startování Cililink. „Vy, co jste si sahali na chladiče předchozích aut, si můžete sáhnout tady na Tatru a zjistíte, že je tam něco jinak. Zatímco ty dosavadní vozy se dívají na svět mříží chladiče, Tatra má takzvanou žehličku. Je to proto, že má vzduchem chlazený motor a nepotřebuje tedy mít vepředu chladič,“ zdůraznil Kumpfe. Po skončení prohlídky průvodce a tiskový mluvčí v jedné osobě přiznal, že se na návštěvu nevidomých a zrakově postižených v muzeu v předstihu připravili. „Odstranili jsme šňůru, která jindy odděluje exponáty od návštěvníků.“ Někteří návštěvníci také hůře slyšeli, takže jindy výřečný Kumpfe se musel poněkud brzdit – mluvit pomaleji a nahlas. „Snažil jsem se držet zpátky,“ přiznal. Specializované komentované prohlídky nabízí Technické muzeum po předchozím telefonickém ohlášení. „Máme několik typů prohlídek. Začínají prohlídkami pro nejmenší děti, kdy je nezatěžujeme číselnými údaji a spíš vyprávění rámujeme veselými příhodami. Pak máme prohlídky pro školní děti, středoškoláky i pro dospělé. Ty se někdy zvrtnou na několikahodinové, protože třeba přijedou fanoušci veteránů a chtějí si povídat a sdílet i vlastní zkušenosti. Skvělé zkušenosti máme se seniory, kteří přinášejí na spoustu exponátů vlastní vzpomínky. iDNES.cz 24. února 2017 # Setkání odborníků v GHMP Zprostředkování umění nevidomým návštěvníkům, to bylo téma setkání odborníků, které se uskutečnilo koncem ledna v Galerii hl. m. Prahy v koncertním sále Domu u Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí u příležitosti Haptické výstavy J. Horejce (Zora o ní psala v minulém čísle). Akci pořádalo edukační oddělení galerie v rámci grantu od Státního fondu kultury ČR a již zaslaný materiál s medailony účastníků byl příslibem, že nepůjde o jen tak ledajaké setkání. Pozvání totiž přijala víc než desítka našich odborníků v dané oblasti a na sedm desítek návštěvníků z řad galerijních edukátorů, výtvarných pedagogů z výtvarných kateder vysokých škol a kateder speciální pedagogiky a specialistů z nejrůznějších institucí a ústavů z celé republiky. Setkání dopoledne zahájil Mgr. Bc. Jiří Červený. Pohovořil o vzdělávání zrakově handicapované mládeže se zaměřením na hudbu a o svém účinkování ve vokálně instrumentálním souboru Musica pro Sancta Cecilia. Mezi okruhy jeho výzkumu patří také integrace zrakově handicapovaných hudebníků a její úskalí. Svůj příspěvek proložil hudebními ukázkami vlastní tvorby. Libuše Petrašová, která se od r. 2007 věnuje intenzivní umělecké práci s keramickou hlínou, konkrétně technice hmatového modelování, přiblížila Axmanovu techniku hmatového modelování pro zrakově postižené a svou současnou práci v dílně Hmateliér v Praze. Jde o pracoviště zřizované Okamžikem, z. ú., kde se nevidomí učí vytvářet dekorativní a užitné předměty ze šamotové hlíny prostřednictvím nejrůznějších technik. MgA. Václav Fanta, laureát Ceny Olgy Havlové za celkovou aktivní podporu nevidomých lidí i za iniciování vytvoření dřevěných basreliéfů – portrétů světců, představil příběh vzniku slavného souboru 30 reliéfů, které byly vystaveny například v Bruselu i na mnoha místech ČR. Autor je také spoluzakladatelem někdejší Katolické nadace pro nevidomé a jedním ze zakladatelů pěveckého sboru nevidomých Vokál klub. Přiblížil rovněž vlastní speciální deskovou hru Quardo pro nevidomé, čtenářům Zory ostatně dobře známé. Redakci časopisu Zora na setkání zastoupil člověk opravdu povolaný – její někdejší dlouholetý šéfredaktor PhDr. Jiří Reichel. Zoru a její mnohé přílohy nemá smysl na tomto místě představovat, ale pro zúčastněné bylo jistě zajímavé seznámit se se sofistikovaným systémem vydávání takového množství časopisů pro zrakově hendikepované čtenáře. PhDr. Josef Cerha, ředitel Tyfloservisu, o. p. s., psycholog a tyfloped se léta věnoval práci se zrakově těžce postiženými dětmi a mládeží a je zakladatelem a ředitelem projektu Tyfloservis, o kterém hovořil. Vytvořil koncepci, organizaci i metodiku vedení nového druhu péče o později osleplé a zajistil k tomu i jiné prostředky. Projekt pokrývá celé území ČR. Josef Cerha se zasloužil o propracovaný systém rehabilitace později osleplých osob, za což obdržel Výroční cenu ministerstva zdravotnictví. Následovalo vystoupení Mgr. Jany Klímové a Ing. Vladimíry Sýkorové, obě ze sdružení Hapestetika, které se věnovaly zprostředkování umění nevidomým formou haptických výstav. Mgr. Jana Klímová je kurátorkou pro edukační činnost v Lektorském oddělení Národní galerie. Mimo jiné se zabývá problematikou zprostředkování umění nevidomým návštěvníkům a realizuje programy pro nevidomé a slabozraké. Ing. Vladimíra Sýkorová je výkonnou ředitelkou Sdružení Hapestetika. V době působení v lektorském oddělení Národní galerie realizovala programy pro nevidomé a slabozraké. Je zároveň ředitelkou Malého máslovického muzea másla, kde koncipovala interaktivní expozici s popiskami v Braillově písmu. Je členkou realizačního týmu výstav Hapestetika II – VI a také kurátorkou výstav Hapestetika v zahraničí. Marek Valiček nadšeně pohovořil o občanském sdružení Jiné Laně, jehož cílem je zapojování jakkoli handicapovaných do uměleckého prostředí. Snaží se propojit příjemné s užitečným, vytváří výtvarné projekty, z nichž si sami klienti kromě zážitků v podobě art-terapie odnesou i finanční pomoc, kterou vystavováním a prodejem společně vytvořených artefaktů získají. Každý realizovaný projekt má své téma a je určen pro konkrétní skupinu lidí. Stejně je to u aktuálního projektu Zatoulané botky – interaktivní knížky říkanek pro děti se zrakovým postižením, určené pro děti, které se učí číst Braillovo písmo. Následoval příspěvek Vladimíry Tvrdkové, koordinátorky projektu Chodící lidé, o realizovaných aktivitách pro zrakově postižené v rámci aktivit Nadace Sirius, která podporuje rovnocenné soužití a efektivní komunikaci s dětmi i dospělými se zdravotním postižením. Ta klade velký důraz na aktivity preventivní povahy přinášející systémová řešení. O své zkušenosti se podělila i čtenářům Zory dobře známá PaedDr. Jaroslava Novotná, nevidomá autorka s širokým okruhem zájmů – speciální pedagogika, psychoterapie, literární a publicistická tvorba. Představila vlastní literární tvorbu a pohovořila o svých zájmech i o návštěvách galerií z pozice nevidomého návštěvníka. Podělila se i o zkušenosti s Braillnet.cz, nejstarším internetovým portálem pro zdravotně postižené. PaedDr. Terezie Kochová z Asociace rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých v ČR seznámila účastníky s projektem na podporu hmatově ilustrovaných dětských knížek pro nevidomé Tactus.cz. Kochová je autorkou brožury „Tak a tak na taktilní knihu“, která jednoduchým způsobem představuje hlavní zásady tvorby hmatových obrázků. Následovalo vystoupení Mgr. Daniela Soboty, představitele organizace Kyklop, o. p. s., která realizuje vzdělávací i volnočasové aktivity pro zrakově postižené děti a mládež. Zabývá se i zaměstnáváním zrakově postižených učitelů hudby, kteří pod touto organizací vyučují klienty se zrakovým postižením, ale i vidoucí. V rámci organizace funguje i hudební projekt KyklopBand, kde účinkuje devět hudebníků, převážně se zrakovým postižením. Po každém vystoupení byl čas na zodpovězení dotazů a diskusi. Na přednášky navázala společná prohlídka Haptické výstavy J. Horejce a závěrečný koncert studentů Konzervatoře a střední školy pro zrakově postižené Jana Deyla. Setkání rozhodně splnilo svůj účel – odborníci sdíleli své zkušenosti a potřebné kontakty byly navázány. Jarmila Hanková # LITERÁRNÍ SOUTĚŽ - VÍTĚZNÁ DÍLA – 1. místo v kategorii Humor: Mária Šmejkalová, Psí paměti Opravdu nevíte, jestli může pes psát paměti? Já jsem toho na svůj věk už prožil celkem dost. Nevěříte? Jako štěně si mě vybrali dva bráškové, kteří ještě školou povinní chytali životní rozumy. Byl jsem jim k smíchu se svým natrženým uchem. Střídali se u mé – nevím, jestli můžu říci výchovy, spíš převýchovy, jak jim to časově vycházelo. Jíst mi většinou dávala panička, kterou museli poslouchat i oni, jen s tím rozdílem, že já většinou dostal hadrem přes zadek, když jsem se někde podepsal, nebo jsem na něčem zkoušel zuby. Umíte si vůbec představit, jak hrozně svědí dásně, když vám lezou zuby? A co to dá práce, než si popíšete své území. A panička, ta mi v tom vždycky vymáchala čumák a šla uklízet. A já? Nechápal jsem. Proč to budu muset zítra kvůli ní dělat znova? Když mě po pár měsících odváželi, kňučeli jsme všichni. No, jen ten starší ne. Proč? Protože jsem ho pár dní před tím pořádně vymáchal. Jak se mi to povedlo? Byli jsme spolu u rybníka. Když bylo teplo, páníček mi házel míček do vody. Někdy řekl aport, někdy dones! Později už ani to ne! Když jsem slyšel plácnutí, skočil jsem do vody. Bohužel, ne sám! I páníček! Byl jsem přece na vodítku. No, těch jmen, co jsem tenkrát dostal… To jsem před tím ani potom neslyšel. Proto byl páníček rád, že mě odváželi. Rval jsem se s nimi, utíkal z auta, ale marně! Bylo to zbytečné. Trucoval jsem a nežral! Tak moc mi bylo smutno. Byl jsem tak slabý, nemohl jsem vstát a hlady jsem doslova šilhal. Pak to začalo a nemělo konce! Tvrdý výcvik, po kterém jsem opravdu poslechl na slovo. Zvládnul jsem, jak vy lidi říkáte, zkoušky z dospělosti a mám i vysvědčení. Nevěříte? Zeptejte se! Jsem vážně dobrej! Pak už mě naložili do toho auta a vyrazili jsme. Kam? Nevěděl jsem. Až když jsem lezl z auta, cvrnkla mi do nosu povědomá vůně. Tu já přece odněkud znám. Ale odkud? Nejsem přece tak starej, abych už měl sklerózu. To snad ne! Nevzpomněl jsem si. Šel jsem poslušně až k brance a čekal po zvonění, kdo se ukáže. Otevřely se dveře a v nich stála panička. Že nevíte jaká? No přece ta moje bývalá, co mě tak dobře krmila. To ostatní mezi námi bylo zapomenuto. Že nevíte co? Co se nesmí dělat, o tom se už nikdy nemluví! To je tak mezi námi, jestli to náhodou nevíte. Zároveň s ní vyšel plavovlasý vysoký kluk. To už jsem se pomalu roztančil. Kamarád! Dělil se se mnou o svou postel i jídlo. To každý nedělá! Bude takový i teď? Nebo mi dá zase tolik jmen? Nikdo z nás nečekal, že se něco stane a my dva se zase setkáme. Dnes učím já jeho. Vodím ho. Zastavuji, když má stát, nebo když vidím pěknou slečnu, aby si ho všimla. Taky když je mu smutno, snažím se ho čumákem upozornit, že není sám a že mi může věřit. Čekám, až přijde ten pravý okamžik, že mi sám poví, co se mu vlastně stalo. Já se mu taky svěřil, jak moc se mi po něm stýskalo. Ale to už asi víte. O autorce Mária Šmejkalová, naše čtenářka z Jihlavy, má k literatuře vřelý vztah. Již jako 17letá byla oceněna v soutěži mladých talentů za umělecký přednes i vlastní tvorbu. Potom – už jako maminka tří dětí – měla velkou radost, když její pohádky pro své potřeby převzala škola jejích potomků. Bez veršovaných gratulací Márie Šmejkalové se neobejdou ani významná výročí přátel z TyfloCentra. Literární soutěže vypsané Zorou se účastnila již v roce 2007, tehdy obsadila „bramborové“ čtvrté místo. Letos byla úspěšnější, vyhrála kategorii Humor, v kategoriích Próza a Poezie obsadila druhé místo. # Vzpomínka na Evu Reinwaldovou: Babičko, proč čteš prstem? Eva Reinwaldová Jaro je již v plném rozpuku. Sedím se svou čtyřletou vnučkou Johankou v zahradním altánku, kde je slyšet zpěvy ptáků a v nedalekém lesíku proklepává datel kůru stromu. Na stole mám svůj oblíbený časopis Zora psaný Braillovým písmem. Vnučka sedí naproti mně a prohlíží si svou obrázkovou knížku s říkankami, které už znala nazpaměť. Najednou se odmlčela a zkoušela si písmenka prohlížet prstem jako já. Pak řekla: „Babičko, mi to tak číst nejde jako tobě. Proč vlastně čteš prstem, proč tam máš ty puntíky a nečteš písmenka jako já?“ „Protože mám nemocná očička.“ „Tak proč nejdeš k panu doktorovi, ať ti je vyléčí?“ „To víš, holčičko, už jsem u pana doktora byla a ono to nejde vyléčit. Leda, že mi to už jen hlína vytáhne,“ pronesla jsem bezděčně, aniž bych si uvědomila, že tomu dítě nemůže rozumět. To už ale vnučka neměla stání a začala poskakovat po zahradě. Za chvilku přiběhla znovu a vítězně mi sdělovala: „Babičko, už to mám. Co kdybychom na zahradě vykopali díru a tebe tam položili, zasypali a hned zase vykopali. To by ti pomohlo?“ „Ale to nejde, to bych se tam udusila.“ Tím skončila naše rozprava a já se vrátila ke svému časopisu. Večer, když se začala vnučka oblékat do noční košilky, žadonila: „Babičko, pojď mi na dobrou noc něco povídat.“ Měla jsem doma časopis „Pro naše nejmenší“, rovněž psaný Braillovým písmem, ze kterého jsem čítávala ještě svým dětem, když byly malé. Tak jsme se dohodly, že jí z něho něco přečtu. Ale místo čtení se začala znovu vyptávat, jak je to s těmi mými puntíky. Proč já je umím číst a ona ne. A kdo takovou věc pro nevidomé lidí vymyslel? Začala jsem jí vyprávět: „Když jsem byla malá, jako jsi ty, také jsem měla knížky s obrázky. Chodila jsem do školy a naučila se číst a psát. Brzy však rodiče poznali, a také ve škole to mamince potvrdili, že špatně vidím. Zrak se mi rychle zhoršil a já jsem přestala poznávat písmenka abecedy. Měli jsme doma bohatou knihovnu a já si v ní často prohlížela knížky. Dokonce jsem si nějakou vybrala a pokládala si ji na noční stolek. Večer před spaním jsem si ji vzala do postele a tvářila se, že si v ní čtu. To už jsem ale nepoznávala žádné písmeno a s lítostí jsem knížku odložila zpět na noční stolek. Tak se mi pozvolna ztrácely nejprve písmenka, pak předměty i lidé a nakonec i sluneční svit. Zkrátka všechno to, co ty můžeš kolem sebe vidět, slunce a pestré květy na naší zahradě. Už zdaleka poznáš, kdo k tobě přichází a večer můžeš vidět měsíc, který snad právě teď nahlíží do našich oken. To vše je pro mne zahaleno čirou tmou. Nejsem však sama, kdo nevidí. Na celém světě je nás hodně, snad několik milionů. A právě proto, že čteme prstem, tak ta tma, která nás obklopuje, nepronikla do našich myslí. Naopak, změnila se v neskonalou touhu zapojit se do společenského života. Ale nebylo tomu tak vždycky. Dříve nevidomí lidé neměli písmo, které se dá číst hmatem. A protože nebyla tenkrát ještě ani rádia, byli odkázáni jen na to, co kolem sebe slyšeli, nebo na to, co jim někdo přečetl. Je tomu už hodně dávno, uplynulo 200 let, když se v daleké zemi Francii, narodil chlapeček Louis Braille. Když mu byly čtyři roky, právě tolik, kolik je tobě let, hrál si v tatínkově sedlářské dílně s ostrým nožem a píchl se přitom do oka. Oslepl na obě oči. Když mu bylo deset let, přišel do hlavního města své země Paříže a stal se žákem školy pro slepé děti. Nebyla to škola taková, jaké jsou školy dnes. Byla to stará nehezká budova, ve které však ten bystrý a všestranně nadaný chlapec Louis Braille už v šestnácti letech vytvořil písmo, které se čte hmatem. Johanko, ač sám slepý, dal tak nevidomým lidem z celého světa ten nejhezčí dar, který otevřel jejich cestu ke kultuře a ke vzdělání. Všichni tomu chlapci jsou vděční. Vděčím mu i já, neboť jsem se jeho písmu naučila. Písmo se skládá ze šesti vypouklých teček vtlačených do papíru a z těch šesti teček je možné utvořit do přesného okénka mnoho kombinací, které nám pak představují to či ono písmenko. Plně toho šlechetného daru využívám, čtu různé časopisy psané tímto písmem, které nám tiskne naše tiskárna v Praze. Z těch se dovídáme mnoho zajímavého z domova i ze světa. Třeba jak žijí takoví lidé jako jsem já v jiných městech anebo v blízkých i vzdálených zemích. Máme i svou knihovnu. Je pojmenována po významném nevidomém hudebníkovi, předním průkopníkovi slepeckého hnutí a zakladateli prvního slepeckého časopisu u nás v Praze, Karla Emanuela Macana. Toto tečkové písmo mi pomáhalo i v mém bývalém zaměstnání na telefonní ústředně. Zaznamenávala jsem si telefonní hovory, zapisovala telefonní čísla, zápis došlých telefonních telegramů nebo přečíst něco potřebného jiným lidem právě tím prstem. Bodové písmo pomáhá i nevidomým, kteří se chtějí stát hudebníky, neboť i zde Louis Braille vytvořil slepecký notopis. Louis Braille už dávno nežije, ale jeho písmo je a bude stále živé. Pomáhá nevidomým z celého světa ke vzdělání i ve společenském životě. Tak, milá Johanko, když nemůžeme číst takové knihy, jako máš ty a ostatní vidomí lidé, dovedeme to tím hmatem, nebo jak říkáš ty, prstem. Johanka mi už neodpovídá. Už asi spí. Kdo ví, kdy usnula. Asi to nebylo pro ni tak zajímavé vyprávění. Asi to není zajímavé ani pro ty, kteří se dívají na svět očima. Ale zkuste, právě vy, zavřít své oči jen na okamžik nad otevřenou knihou. V té chvíli pochopíte a oceníte i vy nesmírný význam těch šesti teček Louise Braille. Odcházím od Johančiny postýlky. Beru si rozečtenou knížku. Prst rychle přechází z řádku na řádek. V pokoji je tma a přece světlo, které se rozžíná pod doteky prstů a proniká do nitra nevidomého. Světlo, které se po svém vynálezci jmenuje Braillovo písmo. # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Šumperk – první trénování paměti Pod vedením velmi šikovné pracovnice Aleny Rosákové probíhal ve čtvrtek 19. ledna první kroužek trénování paměti. Ke stolu se usadila početná skupinka lidí a následující dvouhodinový trénink proložený krátkými přestávkami každému rozproudil krev a zahřál mozkové buňky. Soustředěné pohledy jednotlivých účastníků prozradily, jak velký účinek na ně dobře připravený program má. Na začátku čekaly na trénující jednodušší úkoly. Ty poté vystřídaly náročnější. Vedoucí kroužku nikoho nešetřila. Se slovními úlohami, hrami s čísly i názvy a s na první dojem nevyřešitelnými logickými hádankami se skvěle poprali všichni. Úlohy byly v hmatové nebo předčítané formě. A o to bylo udržení pozornosti těžší. V průběhu tréninku často nastaly okamžiky zoufalství i neutichajícího smíchu. Důvodem byly popletené a spontánní odpovědi některých účastníků Při závěrečném hodnocení tohoto nového kroužku se všichni shodli, že je třeba v tréninku paměti pokračovat, a již nyní projevili zájem se ho pravidelně účastnit. Libuše Skálová # Zlín – výlet do Prahy za kulturou V polovině února jsme se vydali na výlet do Prahy za kulturou. Po příjezdu jsme se ubytovali v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku Dědina a poté již vyrazili do centra města. Jako první nás čekala exkurze v Českém rozhlase, kde jsme si poslechli velice zajímavý výklad nejen o historii, ale také současnosti rozhlasu a také jsme si mohli prohlédnout a ohmatat exponáty – stará rádia i nahrávací zařízení. Večer jsme byli v Divadle Bez Zábradlí na představení Hrdý Budžes s Bárou Hrzánovou v hlavní roli. Představení bylo velmi vtipné, celé hlediště se skoro pořád smálo – určitě doporučujeme všem; pokud nebudete mít cestu do Prahy, tak alespoň pořídit si audioknihu. Druhý den jsme pak navštívili Muzeum hl. m. Prahy, kde jsme se snažili projít co nejvíce expozic. Zábavná byla interaktivní výstava o Spejblovi a Hurvínkovi – mohli jsme si například i s loutkami zahrát vlastní divadlo. Další zajímavou výstavou byla haptická výstava Slohy, kde byly k dispozici k ohmatání modely staveb od středověku až po novověk a také haptická ukázka středověké světnice. Z dalších expozic nás ještě zaujala ta o pražských biografech – vystaveny byly například staré plakáty a programy kin, staré promítačky a v jedné místnosti se dokonce promítaly historické filmy. Vstupné bylo pro držitele ZTP/P a jejich průvodce zdarma a paní kustodky byly velmi milé a ochotné. Poté jsme měli ještě trochu volného času před odjezdem, takže jsme se „rozpadli“ na menší skupinky, prochodili centrum, poseděli v restauraci a nahlíželi do obchodů na Václavském náměstí. Výlet se nám velmi líbil a určitě něco podobného brzo zase zopakujeme. Bc. Eva Benešová # LIDÉ KOLEM NÁS - Bývali telefonisté: Eva Budzáková, Městský úřad Prachatice, dobrý den! Neříkej, milý čtenáři, že by tě po všech těch automatech, které suše sdělují jaké číslo stisknout, aby ses dostal na pracoviště to a to, něco takového nepotěšilo. Mně tedy, ač už jsem byla informována, tohle přátelské oslovení opravdu zahřálo u staromilského srdce! A vzala to Marie Šímová. S dvojčetem Jarmilou mají dost podobný hlas, ale při troše pozornosti jsou přece jen rozeznatelné. Ústředna na zmíněném Městském úřadě, to je jedna půlka světa sester Šímových. Ta druhá patří zpěvu. Čistě a dvojhlasně a téměř zásadně zpívají jen spolu a bez doprovodu. Potkali jsme je na letním setkání Sdružení zrakově postižených křesťanů a jejich příznivců AVE, které se už po čtrnácté uskutečnilo v Hejnicích v Evropském duchovním centru loni v srpnu. Chrám navštívení Panny Marie, součást onoho komplexu, vyznačující se skvělou akustikou, nejednou rozezněly jejich zvonivé hlasy, upřímně obdivované nejen spoluúčastníky setkání a dalšími věřícími, ale také zcela náhodnými turisty. Jedna velice nadšená informace se ke mně dost brzy donesla, plná upřímného obdivu. Potěšilo mne, že ty milé hlasy také znám. Ovšem zde má být řeč o práci u telefonu, však na ni v rozhovoru, který jsme jednou večer v pokoji sester Šímových vedli, právě teď dojde: Rychle přeběhneme první etapu jejich života: Deset let v Základní škole pro žáky s vadami zraku na Hradčanech, starodávném to ústavu. U rozmisťovací komise (milí mladší čtenáři, to byli takoví chytří lidé, kteří přišli do školy a vedli s námi i rodiči pohovory o tom, čím budeme) jim navrhli obor kartáčník. Tatínek ale rozhodl za děvčata, mající příliš jemné prsty, za to však dobrou paměť. Tedy telefonistky? Kdy jste, Jaruško a Maruško, v tomhle zaměstnání začaly? „V září hned po škole nás čekal telefonní kurz v Praze-Krči, tedy na Kláráku. Přesně 27 ledna 1976 proběhly závěrečné zkoušky a hned druhého února jsme nastoupily na Okresní národní výbor v Prachaticích. Nikoho nevidomého tam tehdy neznali, tak byly obavy typu: „Lidi na ně budou křičet a ony se rozpláčou“. První den nás paní z kádrového zavedla rovnou do ústředny a my jsme myslely, že žena, která tam pracovala před námi, vše vysvětlí. Ona sdělila pár základních informací a odešla. Ústředna byla terčíková a seznam jsme už měly opsaný v Braillu. Nejhorší byly první dvě hodiny, kdy si paní Šimková šla „jen odskočit“ a nechala nás rovnou spojovat. Ti, kdož volali, čekali tenkrát hodně dlouho, než jsme našly žádané linky. Ovšem dost brzy jsme se naučily čísla zpaměti, zvládly ústřednu. Protože jsme rády v kontaktu s lidmi, začala nás ta práce brzy hodně bavit. Přes 41 let nic neměníme, cítíme se stejně dobře jako v prvních dnech. Vedoucí se měnili, ale vždycky jsme s jednáním spoluzaměstnanců i nadřízených byly velice spokojené, jsou na nás moc hodní.“ A jak se projevily změny v roce 1989 i později? Tak důležitý úřad je uprostřed města, jistě máte svoje zkušenosti z oněch vlastně už historických dob? „Všechny manifestace se daly sledovat z okna, vedoucího rovnou na náměstí. Velkou slávu tehdy získala nějaká paní Maruška Turková, tu z pódia nesli ve vlajce a mohutně jí tleskali. A pokud jde o zaměstnance, tak někteří se změnili a mnozí zůstali, ale pro nás to moc neznamenalo, neměly jsme žádné potíže ani dřív.“ A co ústředny, kolik se jich vystřídalo? „Ta první byla Tesla, osazená terčíky. Další pocházela ze Švédska, poslední je digitální. Práce je daleko rychlejší. Ovšem už má hodně lidí mobily, hovorů je méně. Kdysi jsme objednávaly mnoho meziměst. Občas bylo nutné poslat telegram. Jsme vděčné, že máme stále zaměstnání. Ovšem jako telefonistky zde nejspíš budeme poslední. Bylo zcela vážně vysloveno, že na ty naše židle už si po nás nikdo nesedne. Zatím nás těší, že zde smíme zůstat.“ Jarmila i Marie jsou opravdu vděčné, že mají práci, která se jim stala koníčkem, ač se k ní nedostávají tak hladce jako většina z nás. Prostorová orientace není to, v čem by vynikaly a různá cestovatelská dobrodružství, v nichž si i my mnozí nevidomí libujeme, nevyhledávají. Ve vsi, kde mají domek, a pak zas v Prachaticích je doprovázejí pečovatelky. Vrátíme-li se k jejich telefonování, pak jsou zaměstnány každá na půl úvazku. U ústředny se střídají po dvou hodinách. Ve volných chvílích dámy rády čtou, obě získaly digitální čtečky. Počítače nemají ani nechtějí. A mnoho radosti na různých místech udělaly svým zpěvem, ať to bylo v kostelích či na různých přehlídkách. Zkrátka, jak se říkávalo, rády zpívají „světské i pobožné“. Povídalo se tehdy mnoho a ze všeho, co řekly, vyplývala vděčnost Pánu Bohu i lidem za to, že mohou žít, pracovat a zpívat. A ještě dodám pár poznámek na konec: Každý – více nebo méně – užíváme často i několik sociálních služeb. Ovšem u sester Šímových je zřejmé, že jim pečovatelky opravdu hodně pomáhají. Lze tak překonat i různá omezení, spojená třeba s horší orientací. Rodiče se starali, pokud byli živi, teď je tedy možnost zcela nesamozřejmě pokračovat v práci, která naplňuje jejich život. A ještě maličko o výhodách rané péče: Za nás nebyla, do školy jsme přišly nepřipravené, kde měli rodiče sehnat informace? Leckdo, stejně jako Maruška s Jarmilou, si musel zopakovat první třídu, aby si osvojil nové návyky, s nimiž se běžně do školy už přichází. Tak tedy co přát děvčatům z dnešního Městského úřadu v Prachaticích? Ať mají kolem sebe příznivou atmosféru, ať, když se k nim dovoláme, zní ještě nějaký rok jejich přátelské Dobrý den. Eva Budzáková # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Děti čtou nevidomým dětem – již patnáct let Je tomu již patnáct let, co se realizoval sen knihovnice dětského oddělení Dagmar Helšusové z Krajské vědecké knihovny v Liberci, a to že děti budou načítat zvukové knihy určené jiným, slabozrakým a nevidoucím a jinak handicapovaným dětem. O projektu Děti čtou nevidomým dětem jsem si povídala s jeho současnou manažerkou Radkou Vojáčkovou. „Projekt běží už od roku 2002. Každoročně se podaří nahrát jednu zvukovou knihu, v jednom roce jsme ale sehnali dostatek peněz, a tak jsme nahráli dvě. Letos nás čeká šestnáctá. Bude to kniha Martina Vopěnky Spící město. Já se projektu věnuji od roku 2003. Při výběru knihy se řídíme hlavně tloušťkou – příliš obsáhlé nenahráváme. Pak se soustřeďujeme hlavně na současné české autory, jednou jsme ale nahrávali i zahraničního autora – Roalda Dahla. Hledáme spíš takové knihy, které zasáhnou co nejširší čtenářskou obec. Projekt je financován z různých grantů a dotací. V posledních letech nám pravidelně přispívá Nadační fond Českého rozhlasu ze sbírky Světluška, Nadační fond Lasvit a Ministerstvo kultury ČR.“ Jak vybíráte děti, které knihy načtou? „Oslovuji školy z celého Libereckého kraje s tím, jakou jsme vybrali pro nahrávání knihu a jak staré děti budeme na nahrávání potřebovat. Školy kontaktujeme už na podzim proto, aby si děti stihly vybranou knihu přečíst. Jedním z cílů projektu je totiž také podpora čtenářské gramotnosti a rozšíření povědomí o současné literatuře – mnohdy si vybranou publikaci přečtou i děti, které by se o ní jinak nedozvěděly nebo by po ní zkrátka nesáhly. Také chceme vzbudit v dětech solidaritu s handicapovanými dětmi. Kdo tedy chce přijít na konkurz, měl by mít knihu přečtenou. Samozřejmě, že pokud na konkurz potřebujeme i děti, které věkově neodpovídají obsahu knihy, ale potřebujeme je kvůli rolím, na přečtení netrváme.“ S jakou reakcí dětí se setkáváte? Máte nějakou zpětnou vazbu? „Děti se do projektu hlásí, dokonce jsme museli zavést jakési kvóty na školu (přibližně 10 dětí za školu), abychom konkurz zvládli v daném časovém úseku. Na konkurz vždy dorazí okolo 150 dětí z celého kraje. Většinou reprezentují konkrétní školu, ale jsou i tací, kteří se přihlásí sami, nezávisle na škole. Často na konkurz také dorazí ti, co se už zúčastnili nahrávání. Z těch se stávají takoví věrní účastníci. Díky zkušenostem mají také o něco větší šanci získat role.“ Jak probíhá samotné nahrávání knihy? „Na konkurz si režisérka nahraje všechny zúčastněné a poté vybere vhodné kandidáty do jednotlivých rolí. Vybrané děti pak obdrží scénář, podle kterého se musí na svou roli připravit. Nejde nám totiž o suché čtení, knihu nahráváme formou dramatizace. Myslíme si, že by to jen čtením bylo neposlouchatelné, děti přece jen nejsou tak dobrými čtenáři, aby se daly poslouchat třeba po tři hodiny záznamu. Samotné nahrávání probíhá v nahrávacím studiu, které máme v naší knihovně. Na dva až tři dny se tam zavřeme a postupně nahráváme. Většinou je to po částech, osvědčilo se nám, když mohou děti mluvit do mikrofonu alespoň v dialogu, lépe se jim pak do mikrofonu mluví, jsou přirozenější. Snažíme se, aby byla většina rolí obsazená dětmi. Někdy ale sáhneme i po hercích zdejšího divadla. A ty potřebujeme i do role vypravěče, který jednotlivé scény spojí. Když je hotová nahrávka, je třeba vybrat z nahraných vět a dialogů ty nejlepší, takže to už je práce pro režiséra, který poslouchá, stříhá, čistí, spojuje atd. Do toho se vsadí nějaké podzvuky a hlavně hudba, která je nedílnou součástí zvukové knížky. Spolupracujeme s několika hudebními skladateli, kteří jsou ochotni pracovat i za menší honoráře. Co se týče režisérů, tak zatím jsme spolupracovali se dvěma – s Eliškou Bejčkovou a Petrem Neubauerem, kteří umějí pracovat s dětmi.“ A když je kniha namluvená, čeká ji křest… „Slavnostní křest zvukové knížky s rautem probíhá v rámci Veletrhu dětské knihy. Celý se nese ve slavnostním duchu a odpovídá tomu i místo, kde křest probíhá – obřadní síň liberecké radnice. Sejdou se všichni tvůrci, kteří se na nahrávce podíleli, autor knihy, který se většinou ujme role kmotra. Dalším kmotrem bývá primátor města Liberce, pak předsedkyně Sdružení pro Veletrh dětské knihy a současně autorka projektu Dagmar Helšusová. Na křtu se také sejdou všechny děti, které knihu nahrávaly, i děti, pro které je nahrávka určena, jež se postarají o hudební doprovod celé slavnosti. Zúčastněné děti obdrží odměnu v podobě knihy, samotnou zvukovou knihu a pamětní list, ze kterého je patrné, že se podílely na projektu. Další odměnou je raut, pro mnohé jde o vůbec první v životě a tak o velký zážitek. V příjemné atmosféře se pak křest zakončí. Poté knihy rozesíláme do škol pro nevidomé a slabozraké a do zvukových knihoven. Finančně nám projekt pokryje výrobu 250 zvukových knih na CD nosičích. Školám a knihovnám je poskytujeme zdarma. A také dalším organizacím, které se věnují handicapovaným dětem. A to nejen dětem slabozrakým a nevidomým, ale i dětem, které pro svůj jiný handicap nemohou běžným způsobem číst knihu.“ O tom, jaké knihy již byly v rámci projektu načteny, se můžete dozvědět na internetové adrese: http://www.kvkli.cz/deti-ctou-nevidomym-detem.html. Všechny knihy jsou ke stažení na KTN – Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana. Jarmila Hanková # AVE srdečně zve Křesťanské sdružení zrakově postižených a jejich příznivců AVE pořádá 22. dubna 2017 v prostorách kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Praze-Strašnicích pravidelné setkání svých členů, které je otevřené i dalším zájemcům. Program začíná plenární schůzí v 10 hodin, po které budeme slavit mši svatou. V poledne se sejdeme ke společnému obědu a po něm bude následovat kulturní program – beseda se zajímavým hostem. Program končí kolem 15. hodiny. Po závěrečném občerstvení s kávou nebo čajem se rozejdeme do svých domovů. Srdečně zveme všechny, kterým jsou blízké křesťanské hodnoty a kteří jsou sami zrakově postižení nebo by chtěli takovým lidem pomáhat. Další příležitostí seznámit se se sdružením AVE bude v létě. V týdnu od 12. do 19. srpna se uskuteční již tradiční duchovně – rekreační pobyt v Mezinárodním centru duchovní obnovy v Hejnicích v Jizerských horách. Vedoucím duchovního programu je Mons. Josef Žák, spirituál Arcibiskupského semináře v Praze, který bude přednášet na téma Boží slovo v životě člověka. Bude také k dispozici ke svátosti smíření a k duchovním rozhovorům. Samozřejmostí je každodenní slavení eucharistie. Na programu je také celodenní autobusový zájezd do Jablonného v Podještědí, spojeného se svatou Zdislavou. Přihlásit se nebo získat podrobnější informace je možno na telefonu 602 266 586, případně e-mailu v.simik@centrum.cz. Josef Drábek # KULTURA: Děčínský zámek – dotýkati se povoleno Místem přátelským pro zrakově postižené se chce stát zámek v Děčíně. Zámek se přímo ve středu města tyčí na skalním ostrohu nad soutokem řeky Labe s Ploučnicí. Patří mezi největší a historicky nejvýznamnější památky svého druhu v Čechách a zároveň mezi nejnavštěvovanější památky Ústeckého kraje. Jeho historie se začala psát již v 10. století a nejvíce se do ní zapsali páni z Vartenberka, rytíři z Bünau a hraběcí rod Thun-Hohenstein. V průběhu staletí několikrát změnil svou tvář, aby nakonec dospěl do podoby barokně-klasicistního zámku. Obecně platí, že klasické prohlídky památek nezohledňují potřeby zrakově postižených návštěvníků, ať už jde o způsob výkladu, tempo prohlídky či běžný zákaz dotýkat se vystavených exponátů. To jsou důvody, které vedly zámek Děčín k tomu, aby pro novou sezonu připravil projekt, který má usnadnit zrakově postiženým zájemcům a milovníkům historie i památek prohlídku děčínského zámku. Prozatím je speciálně upraven jeden prohlídkový okruh, během něhož si návštěvníci budou moci osahat některé části mobiliáře, porovnat materiály atd. Vyškolení průvodci pak budou podávat upravený výklad. V případě větších skupin doprovodí prohlídku i asistent průvodce. Na tyto speciální haptické prohlídky je nutná předchozí rezervace na tel.: 775 862 639, 412 518 905 nebo na emailu info@zamekdecin.cz. Přestože haptické prohlídky jsou určeny především slabozrakým a nevidomým návštěvníkům, v případě zájmu je mohou využít i vidomí. Poprvé bude možné haptické prohlídky zámku Děčín absolvovat v sobotu 1. dubna během akce Otevírání zámeckých zahrad, a to v 10 nebo ve 14 hodin. I na tento den prosíme o rezervaci předem! PeN # SPORT: Přijde QARDO, přijde… Zpívá se na známou melodii „Přijde jaro, přijde, zase bude máj…“ Arnošta Förchtgotta Tovačovského. No tak tedy ne, byl to žert, ale znění titulku žert není. Nadcházející jaro probudilo k čilejšímu životu i fanoušky a fanynky – na rozdíl od těch fotbalových jsou to zároveň i aktivní hráči – stolní hmatové hry QARDO. A tak již 25. dubna (úterý) od 14 hodin proběhne v Praze v zařízení Dědina Pražský turnaj QARDO, který lze vnímat i jako kvalifikační. Kvalifikační pro mezinárodní, v pořadí již třetí, který proběhne na stejném místě, tedy v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé Dědina, o.p.s., a to v sobotu 3. června. Očekává se stejně jako vloni účast silného týmu ze Slovenska, z organizace nevidomých v Nitře, organizátoři předpokládají opět i řadu QARDO borců z Moravy, nicméně stále je možnost přihlásit se i pro ty, kteří se uplynulých 7 ročníků neúčastnili. Rovněž na soupisce účastníků Pražského turnaje je ještě několik volných míst, takže vyzýváme hráče z Prahy a okolí, aby neváhali. Přihlášky přijímá sekretariát střediska Dědina na telefonním čísle 235 325 353. Uzávěrka přihlášek – při naplnění kapacity. A mimochodem, když už jsme začali zajímavostí, sice bez vazby na QARDO, ale zvláště pro ty dospělejší hodně známou, stejně jako naše hra dávno již zlidovělou písní a jejím autorem, dokončeme ji: Arnošt Förchgott se narodil 28. 12. 1825 v Tovačově a zemřel mlád, deset dní před 49. narozeninami ve Vídni, zřejmě na dědičnou tuberkulózu. Ještě jedna zajímavost o tomto moravském skladateli, pěvci a sbormistrovi stojí za zaznamenání – v roce 1848 byl jedním ze studentských vůdců v revolučních událostech, po kterých následovalo období tzv. Bachova absolutismu. Za studií na Filosofické a později Právnické fakultě v Olomouci se stal tento pozdější autor sborů, kantát, úprav lidových písní, chrámové a jiné hudby vlastencem V roce 1848 I významným studentským revolucionářem. Nejen díky zhudebnění revolučních básní, ale především také jako velitel roty studentů filosofie a chirurgie ozbrojené olomoucké „Akademické legie“. Po nástupu Bachova absolutismu, který se na olomoucké univerzitě projevil rozsáhlými čistkami a perzekucemi dřívějších revolucionářů, odešel v roce 1852 Arnošt Förchtgott do Vídně, kde nejprve pokračoval ve studiu práv, ale brzy se začal plně věnovat hudbě. Zpočátku vyučoval hru na klavír a zpěv v soukromém hudebním ústavu. Od roku 1856 byl vychovatelem hraběnky Terlagové, od roku 1858 pak učitelem ve Spolku pro zvelebení církevní hudby ve Vídni, kde prospěl jako zpěvák a dirigent. Mezi významně hudebně zaměřenou komunitou našich čtenářů by tedy tohle jméno mohlo také rezonovat. V roce 1862 stál Förchtgott u založení Slovanského zpěváckého spolku, prvního českého sdružení ve Vídni, byl činný ve Slovanské besedě a v dalších menšinových spolcích. Václav Senjuk # INZERCE Nevidomý hledá asistenta na kuželky (podávání koule). Může být i slabozraký. Praha. Děkuji za případné nabídky na telefon nebo email. Lukáš Uher, tel.: 608 431 301, email: lukeuher@gmail.com. # Toulky Prahou pro nevidomé Přijďte si užít jedinečné atmosféry našeho hlavního města. Připravili jsme dva různé okruhy pro turisty se zrakovým znevýhodněním. První nesoucí název Energie stromů Královské obory Vás zavede do dnešního parku Stromovka. Druhá procházka Vás seznámí s barokními perlami Malé Strany. Obě procházky jsou naplánovány tak, aby se turisté mohli seznámit s atmosférou prostředí pomocí hmatu, sluchu a čichu. Náplní první procházky je esoterika v podobě energie stromů s doplňující tematikou vztahující se ke Královské oboře. Náplní druhé procházky je historie a příběhy z Malé strany a jejích zákoutí. Pokud Vás tato nabídka zaujala, více informací naleznete na www.praha-dotykem.cz nebo na telefonním čísle 100 123 456.