ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 99 Číslo 24 Prosinec 2015 Šéfredaktorka: Mgr. Taťána Králová Redaktoři: PhDr. Jiří Reichel, Petr Mašek, Bc. Jiří Hubáček Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72 Kč Obsah: Milí čtenáři Gerel – vzdálená, blízká, mimořádná Bývali telefonisté – 825 kilometrů od Prahy lze potkat Janka Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 12 Nad zlato – psychologická poradna – 4 – Já se nepřejídám, jím jenom do bolesti... Zavržení, nebo zbožňovaní? – Slepci a slepota v dávných civilizacích – 2 – Starověký Egypt Hlasy našich knížek – 4 – Jan Hyhlík O třech patronkách Kuželkáři v Olomouci Inzerce # Milí čtenáři, vítáme vás u posledního čísla Zory v roce 2015. Najdete v něm – pod titulkem Gerel – vzdálená, blízká, mimořádná – povídání o statečné nevidomé ženě z dalekého Mongolska a všechny pravidelné rubriky, které zařazujeme do čtrnáctideníků se sudým číslem: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny, psychologickou poradnu doktorky Jaroslavy Novotné Nad zlato, která je tentokrát věnovaná závislosti na jídle. Redaktor Jiří Hubáček připravil druhý díl seriálu Zavržení, nebo zbožňovaní?, ve kterém nás zavede do Starověkého Egypta, a Petr Mašek nabízí čtvrté pokračování cyklu Hlasy našich knížek, věnované Janu Hyhlíkovi. Závěr Zory s číslem 24 bude patřit malému, převážně nevážnému rozjímání o třech patronkách nevidomých, z nichž dvě, Cecílie a Lucie, oslavily nedávno svátek. Sportovní reportáž se věnuje klání kuželkářů v Olomouci a posledním v řadě prosincových příspěvků je tentokrát inzertní rubrika. Tento úvod vzniká v adventním čase, počátkem měsíce prosince. Všichni si přejeme navzájem jen to dobré, od srdce k srdci nevedou v tuto dobu klikaté cesty, ale přímo zkratky. Rozhodli jsme se proto sdílet s vámi na úvod tentokrát milé povídání naší čtenářky Ivany Peleškové z Kadaně. Zaslala nám do redakce spolu s přáním tento adventní zážitek: Máme čas adventu, dobu rozjímání a zklidnění. Na náměstích se rozsvítí vánoční stromy. Škoda, že komerce a honba za dárky bourá veškerou romantiku a pohodu. Kam se poděla idylka ladovských Vánoc? Kde se schovává naše dětská dušička, která se nemůže dočkat Štědrého večera? Navrhuji v této adventní době z našeho slovníku zcela vyloučit slova: „Nemám čas, nic nestíhám, už aby byly Vánoce za námi.“ Jsou to jenom prázdné fráze, za které se schováváme kvůli neschopnosti si určit vlastní priority. Vánoce nejsou jenom o jídle a honbou za dárky. Vánoce jsou především o pohodě, očekávání, klidu, setkávání s přáteli, rodinou, ale i vstřícnou pomocí potřebným. Bydlím na samotě u lesa nedaleko Kadaně. Letos jsem dostala spontánní pozvání na rozsvícení vánočního stromu, a tak o něco později jsem se procházela slavnostně vyzdobeným náměstím. Počasí nebylo zrovna moc adventní, ale vůně svařeného vína, zpěv koled a vlezlá všudypřítomná zima čas Vánoc připomínala. Jako každému jinému náměstí i našemu dominuje kostel a budova radnice. Snad přesně na půli cesty mezi nimi stál dosud ve tmě vánoční strom. Na vzdor počasí lidí pomalu přibývalo. V určený čas nasvícený kostel na pozadí černé oblohy odhalil balkon nad vchodem, ze kterého se rozezněl zpěv dětského sboru. Nádherné hlasy zpívaly krásné i méně známé koledy. Samozřejmě nechyběla přání příjemného adventu od představitelů města, duchovního otce i zástupců cechu hornického. Za zády jsem zaslechla naštvaný mužský hlas: „Ještě tak někdy půjdu na rozsvícení.“ „Já ale tenhle čas miluju,“ odpověděla mu partnerka a ještě dodala: „Dokonce, když nejste nikdo doma, tak si zpívám koledy.“ Z balkonu kostela začal dětský sbor zpívat koledu Tichá noc. Pozornost všech se obrátila k věži radnice. Z ochozu věže se snášelo snad tisíce hvězd. Nevím, nedokážu popsat, co se doopravdy odehrávalo. Moje pocity, zbytky zraku a fantazie podporovaná andělskými hlasy dětského sboru mě unášely do času Vánoc. Světlo připomínající kometu kroužilo kolem ochozu radniční věže. Pojednou se zastavilo. Světelná záře pomalu sjížděla mezi nás dolů k vánočnímu stromu. Zpěv sílil, kometa zažehla další tisíce hvězd, které zcela zakryly tmavou siluetu stromu. Hvězdy padaly a vylétávaly spolu se zpěvem koledy. A najednou to přišlo. Hvězdy uhasly, koleda pomalu doznívala a strom se rozzářil různobarevnými světly. Do ztichlého, užaslého náměstí se rozezněla jemná zvonkohra koledy Tichá noc. V tomto okamžiku se zažehlo světlo i v našich srdcích a nastal čas vánoční. Byl to silný zážitek. Laskavá tma zakryla nejednu slzu dojetí. Mužský hlas mlčel. Jen ve tmě za mnou se dal tušit pár v objetí. Stal se zázrak? Žádný zázrak. Prostě jsme se dokázali na chvilku zastavit, probudit lásku a dřímající dětskou dušičku. Věřím, že ten adventní podvečer zůstane v každém z nás déle než křehká sněhová vločka na dlani. Ivana Pelešková # Gerel – vzdálená, blízká, mimořádná Před časem mě zaujala tisková zpráva z dalekého Mongolska o šíření digitálních knih, které podpořila česká velvyslankyně. Díky tomuto vztahu k naší zemi zprávu hojně citovala česká média se zmínkou, že za projektem digitalizace stojí člověk jménem Gerel Dondow, předsedající Mongolské federaci nevidomých. Všechny české deníky tehdy svorně uváděly Gerel jako příjmení a osobu prezidenta v mužském rodě. Podle svého osvědčeného zvyku, který se ve věku internetu obvykle mění v dobrodružné až detektivní pátrání po souvislostech, jsem udělala jednu maličkost: zadala jsem jméno Gerel Dondow do vyhledávače. A ejhle! Mezi oky internetové sítě uvízly fotografie, články, rozhovory. Okamžitě bylo zřejmé, že Gerel je jméno, Dondow příjmení a jeho nositelem je žena. Nejspíš žena mimořádných vlastností, protože z článků vyplývalo, jaké nepředstavitelné překážky musí překonávat nevidomí v Mongolsku, kde je slepota dosud pokládána za „prokletí“ a „spravedlivý trest“. Osud paní Gerel, vzdělané moderní ženy, tak kontrastuje s tisíce let starými předsudky. V mé zásobě témat pak ležely řadu měsíců podklady pro článek o ženě, která není mužem, příjmením se nejmenuje Gerel, ale Dondow, o ženě, která v podmínkách převažující nevzdělanosti připravuje pro mongolské nevidomé digitální knihovnu. Nebyla jsem si však jistá, zda vás, milí čtenáři Zory, bude takové téma zajímat. Mongolsko je přece tak vzdálené, paní Gerel se sice zdá díky internetu bližší, ale osobně se přece jen hned tak asi nepotkáme… Ve chvíli, kdy náš redakční tým posílil Jiří Hubáček, jsem věděla, že to je téma přesně pro něj. Jiří je „knihomol“ v nejlepším slova smyslu a velmi důsledně propátrává všemožné písemné podklady, aby z nich sestavoval zbrusu nové texty. To ostatně můžete posoudit třeba z jeho seriálů Ve stopách Homérových a Zavržení, nebo zbožňovaní. Zpracování podkladů o paní Gerel se tedy ujal Jiří. Důkladně a precizně, jak je jeho dobrým zvykem. Nedá mi to a zkusím vás na tomto místě nechat nakouknout do redakční kuchyně a citovat ze zprávy, ve které mi Jiří popisuje, jak článek vznikal: „Tento text podle článků většinou parafrázuji nebo přímo překládám z angličtiny a ruštiny. Z ruštiny přebírám přímo názory mongolských nevidomých, myslím, že pro čtenáře to může být zajímavé, a je to prostě nějaká odezva na něco, co vzniklo... Při přepisu mongolských nebo hindských slov užívám českou transkripci, protože je přece jen pořád o něco čitelnější než ta mezinárodní. Téma s sebou nese ještě jednu věc, která možná vypadá jako zbytečná „odbornost“, kterou si ale nemohu a nechci odpustit: je to uvádění názvů v původním jazyce. Proč: protože žádný oficiální český překlad není, protože instituce se pod těmito názvy dají vyhledat. Navíc společnost DAISY Digital Book je v podstatě do češtiny nepřeložitelná, krom toho je i celosvětová. Stejně tak Mongolian National Federation of the Blind. Tady jsem si v jediném případě neodpustil uvést i mongolský název, když to nic čtenářům nedá, aspoň jim to ukáže, jak strašný jazyk ta mongolština vlastně je a zároveň je to nějaké přiblížení, navození koloritu cizosti, který sem tak nějak patří... (nehledě na to, že tady je ten mongolský název taky oficiální). Přitom ale vždycky uvádím před cizí názvy nebo hned za ně český překlad. Angličtinu i ruštinu překládám poměrně volně, někdy je to spíš parafráze, ale ono to jinak nejde, jsou to prostě věty a části vět vytržené z kontextu jiných článků, přesto jsou tam ale krásné a zajímavé myšlenky. Snad je to takhle v pořádku, upřímně v to doufám, celkově si za tímhle článkem stojím, pojal jsem to tak, že jsem si opravdu dost ztížil sám práci... “ A tady je, milí čtenáři, výsledek našeho pátrání a psaní. Berte to, prosím, mimo jiné jako malé sondování, jaká témata mají šanci vás v Zoře zaujmout. Budeme velmi rádi, když nám to dáte vědět. Taťána Králová Paní ze země širých pastvin aneb Pozdrav z dalekého Mongolska Dříve studentka prakticky bez možností, dnes prezidentka Mongolské národní federace nevidomých. Paní Gerel Dondow se narodila jako normálně vidící a o zrak přišla jako úspěšná studentka práv. Jenže přijít o zrak v Mongolsku – to není jen tak: „Když jsem se představovala, často jsem říkala: ,Jsem Mongolka‘ a byla jsem hrdá na to, že mou vlastí je země, v níž 80 % obyvatel jsou buddhisté. V tomto náboženství existuje ale jakýsi minulý a budoucí život, a hříchy, které jsme spáchali ve svém minulém životě, jsou nám ,splaceny‘ při inkarnaci našeho ducha. A proto slepí nebo jinak postižení lidé jsou často vnímáni jako ti, kteří ,pykají‘ za hříchy v minulém životě.“ A tenhle přístup si Gerel Dondow vyzkoušela na vlastní kůži. Když oslepla, musela samozřejmě přerušit studium, navíc její matka přerušila práci, aby se o ni mohla starat. „Cítila jsem tehdy se svou matkou, neboť ačkoli její utrpení bylo větší než moje, snažila se mě stále inspirovat a zajistit mi lepší budoucnost. Tehdy jsem se sama sebe často ptala, jak mohu toto její trápení zmírnit a učinit ji šťastnou. To mě nakonec vedlo k přesvědčení, že ztráta zraku byla jen změnou v mém životě, s níž je potřeba se vyrovnat.“ Proto čtyři roky po svém oslepnutí znovu nastoupila studium na univerzitě. Bez znalosti Braillova písma, jen s primitivními technologiemi, vůbec první a jediná nevidomá studentka na univerzitě. Překvapivě největší problém jí nastal před státnicemi. „Komise mi nejprve odmítla vůbec dát povolení přístupu ke zkoušce, jen protože se věřilo, že jako nevidomá nemohu tuhle práci, práci právníka, dobře dělat. Musela jsem je tedy přesvědčit, aby sami uznali, že nemají právo mě odmítat.“ Poučena těmito zkušenostmi, brzy pochopila, že Mongolsko není zemí, kde by to zrakově postižení měli právě lehké, a rozhodla se jim pomoci. Mongolská národní federace nevidomých (anglicky Mongolian National Federation of the Blind [MNFB], mongolsky Mongolyn charaagüjčüüdijn ündesnij cholboo) jí tehdy nabídla místo výkonné ředitelky (Chief executive officer [CEO]) a paní Gerel této své pozice a z ní vyplývajících možností dokázala plně využít. „Mongolská národní federace nevidomých se prezentuje jako „for-the-blind organization“ [organizace pro nevidomé], skutečnost je ale taková, že může pomoci jen lidem, žijícím v bezprostřední blízkosti hlavního města Ulánbátaru. Velká většina nevidomých žije na venkově, nemají přístup k informacím ani vzdělání a jsou vedeni jedinou myšlenkou – jsou hodni pouze pykat za hříchy svých minulých životů. Proto vstávám každý den s pocitem, že přináším nové životy a nová štěstí...“ Od roku 2010 začala Gerel znovu studovat, tentokrát na univerzitě v jihoindické Kérale. Zde přišla do styku s organizací Sakšám, kde se poprvé seznámila se systémem DAISY Digital Talking Book. Mezinárodní společnost vyvíjející digitální audioknihy ji nadchla; pochopila, že oproti systému, kdy je nutno knihu fyzicky předčítat, je digitalizovaný „mluvící“ text pro všechny nevidomé obrovskou výhodou. Nadšena se vrátila do Ulánbátaru a podnítila tam založení knihovny knih DAISY v rámci ulánbátarské městské knihovny. „Světlá budoucnost je teď už pro každého nevidomého v Mongolsku blízko a základy pro tuto světlou budoucnost jsou pevně položeny,“ říká k tomu. Evropský čtenář si však jen těžko představí, s jak obrovskými obtížemi se v zemi, jako je Mongolsko, při šíření digitálních knih musíte potýkat. „Asi třetina Mongolů neustále kočuje, hledá dobrá pastviště pro svá stáda, žije kočovným pasteveckým životem. Po obrovské zemi, jako je Mongolsko, je roztroušena vlastně jen nepatrná populace. Proto je často téměř nemožné najít někoho, kdo žije mimo hlavní město. Proto jsme zavedli elektronický systém knihovny, kde si můžete knihy přímo stáhnout do mobilního telefonu, který svým klientům poskytujeme. Je to nejlepší cesta, jak poskytnout vzdělání roztroušeným a neustále se pohybujícím nevidomým po celé zemi.“ Mongolskému projektu a jeho zakladatelce vyjádřila svou podporu i Česká republika ústy Ivany Grollové, velvyslankyně v Ulánbátaru, jež ve svém projevu pro mongolský rozhlas zdůraznila, že přístup ke vzdělání a začlenění do společnosti jsou základní práva všech občanů, nehledě na jejich dočasnou indispozici nebo handicap. Tím navázala i další spolupráci českého velvyslanectví v Ulánbátaru s paní Gerel Dondow. A jaký má nová technologie ohlas mezi mongolskými nevidomými? „Blahodárnosti projektu jsem uvěřil poté, co jsem úspěšně absolvoval masérský kurs. Stále jsem měnil profese a nevěděl, že se mohu stát profesionálním masérem. Neznal jsem Braillovo písmo a nemohl číst žádné instrukce. Věřím si teprve poté, co jsem díky knihám DAISY poznal tak mnoho nového,“ říká 40letý Ördönöbat z Ulánbátaru, který o zrak přišel při automobilové nehodě. O něco starší Önchamgalaan nevidí od narození a výhody digitálních knih si nemůže vynachválit: „Můžete číst různé stránky, rychle přecházet z řádku na řádek, na konec i k různým částem knihy. Takové čtení – to je skutečně požitek.“ A jak je s výsledkem své práce spokojena paní Gerel Dondow? „Být nevidomý není očividně důsledek hříchů z minulých životů – je to jen jedna z milionů změn, které musíme v životě překonat.“ Připravil: Jiří Hubáček # Bývali telefonisté - 825 kilometrů od Prahy lze potkat Janka A je to dosud činný telefonista. Jmenuje se Ján Bogner. Společně jsme nastoupili do úplně prvního ročníku střední ekonomické školy, určeného nevidícím a slabozrakým. Začátek je datován zářím v roce 1968 a šlo o experimentální třídu, patřící ke známé pražské „ekonomce“ v Dušní ulici. Dokonce jsme měli postupně dva učitele ekonomiky odtamtud, jednou se přišel podívat i zástupce ředitele, ale jinak vše v Praze-Krči, zasvěcení tedy vědí, že na Kláráku. Každá třída, i experimentální, se jednou musí rozejít, jednotliví žáci začnou žít vlastní příběhy. No a Janko se vrátil domů, nejdál na východ, kde dodnes pracuje. Po Skype mi, aniž bych se příliš musela ptát, povyprávěl vše, co, jak doufám, bude milé čtenáře zajímat. S jeho dovolením se pokusím přeložit vše do češtiny. Ale už naslouchejme Jankovi! Po absolvování devítiletky v Levoči jsem se dostal do střední ekonomické školy. Skončili jsme v roce 1971. Vrátil se rád domů do svého rodného města Sniny, kde žiji dodnes. A nastalo hledání zaměstnání. Jako absolvent ekonomické školy jsem měl záměr hledat práci v administrativě, což nevyšlo, tedy nezbylo než se přeorientovat na telefonní ústředny. V září 1972 jsem nastoupil do nemocnice s poliklinikou. Začal jsem na takzvané maďarské ústředně. Byly to v té době nejmodernější, které existovaly. Neměl jsem žádné obavy, že to nezvládnu. Brzy jsem svými výkony přesvědčil okolí, že se tam uplatním. Dlouho jsem žil mimo domov, neznal nikoho ani podle jména, tak bylo nutno se v nemocnici s lidmi seznamovat, navíc se naučit telefonní čísla a vědět, kdo kde pracuje. Za několik měsíců jsem si tam zařídil i ubytování, protože k rodičům jsem měl dost daleko a bylo složité se do práce dostávat. Měl jsem u ústředny Pichtův stroj, takže všichni věděli, že jsem schopen si dělat poznámky. Tehdy byly ještě telegramy, nadiktovali mi je a já jsem zas sděloval na poště. V nemocnici byl dálnopis, tak jsem řekl řediteli, že ho umím obsluhovat. Když pak byla jeho sekretářka nemocná nebo byl jiný důvod, vyřizoval jsem i dálnopisnou poštu. Brzy se přišlo na to, že jako absolvent ekonomické školy umím dobře na stroji. Lidé z tehdejšího ROH (pro mladší: Revoluční odborové hnutí) potřebovali lecjaké písemnosti, které mi zaměstnanci diktovali. Začalo se říkat, že na kancelářském stroji píšu nejlépe z celé nemocnice. Pokud jde o onu maďarskou telefonní ústřednu, nebyla k ní dokumentace v češtině ani ve slovenštině, jen v její „rodné řeči“. U nás, v oblasti Sniny, nikdo neuměl maďarsky, tak byl problém, když se něco pokazilo. Mnohokrát jsme s opraváři seděli do noci a dumali, jak to opravit. U nás se nevědělo, že nevidící může dělat práci telefonisty, nejbližší kolega byl v Michalovcích, 50 kilometrů od nás. V nejbližším okolí jsem byl prvý z našinců, který byl vůbec někde zaměstnaný. Za mnoho let pak nastoupili i nevidící maséři. Jednou jsem šel s kolegou na oběd a potkal nás jeden pán, který se ptal, kdo v nemocnici pracuje na telefonní ústředně. No tak jsem řekl, že já. „Nedělejte ze mne blázna,“ pravil ten člověk, „jak by mohl něco takového dělat, když nevidí?“ No a všichni si zvykli, prvního září už tam začínám čtyřicátý čtvrtý rok. Angažoval jsem se mezi zrakově postiženými telefonisty v tehdejší slovenské komisi pro nás, jeden čas jsem byl i jejím předsedou. Dařilo se mi brzy pracovat samostatně a bez problémů, tedy jsem si přál i něco dál studovat. Ve škole, už na devítiletce a pak hlavně na ekonomické, jsme se učili německy, tak bylo logické pro tento jazyk najít soukromou učitelku a umínil jsem si, že dosáhnu i státní zkoušky. Po několika letech jsem tedy začal jezdit do Bratislavy na Filozofickou fakultu Univerzity Komenského, katedru germanistiky k docentce Ireně Vaverkové. Ta mne skutečně dobře připravila. Státní zkoušku z jazyka německého jsem úspěšně vykonal v září 1983. Tehdy jsme od nás z nemocnice dost komunikovali písemně i telefonicky s bývalou NDR. Takže když bylo třeba, překládal jsem telegramy. Jezdili k nám odtamtud i lékaři, bylo kolem toho tedy dost telegrafování a psaní. Zvlášť po státnici jsme provázeli zahraniční lékaře po nemocnici a já jsem, myslím, dobře překládal. Ve volném čase jsem, zvlášť pro časopis Nový život, překládal texty s tématikou slepeckého hnutí. Dostali jsme se do kontaktu i s panem učitelem Rudolfem Krchňákem, ten léta učil hudbu na škole pro nevidomé v Brně. Ten psával a hlavně překládal do Zory i Nového života. Říkával: „Já už odcházím, ale mám šikovného nástupce, pana Bognera.“ Dlouho jsem pak překládal do rubriky Nového života Nevidiaci v zahraničí. V 90. letech už nám z Německa neposílali časopisy zdarma a předplatné bylo velice vysoké, takže jsem tuto pravidelnou činnost ukončil. Do slepeckého tisku překládám málo. Němčinu jsem pak začal i vyučovat. Děvčata, která jdou jako au-pair do zahraničí, nebo středoškoláky lajdáky, kteří se chystali na reparát. No, i tak jsem se zviditelnil. Vrátím-li se k zaměstnání, pracuji už na třetí telefonní ústředně. V roce 1990 nám tu maďarskou vyměnili za slovenskou, vyrobenou v kanadské licenci, v roce 2008 ji vystřídala francouzská typu Nexpan. Je to plně digitalizovaná ústředna. Pracuje se mi s ní dobře. Maďarská ústředna měla kapacitu 100 poboček, na kanadské jich bylo asi 140. Ale pak někteří lékaři dali přednost soukromé praxi, tedy se od nás odpojili, mám zas svých sto. Telefonisté v současné době nejen přepojují, ale stáváme se i informátory. Hodně lidí k nám volá, ptají se na čísla lékařů jiných nemocnic, zkrátka musím být připraven na nejrůznější dotazy. Informování je víc než spojování, na které jsme se připravovali ve škole. Na Slovensku už není mnoho nevidících telefonistů. Třeba u nás byl Vihorlat Snina, měl 5 000 zaměstnanců, teď tam mají tři malé firmičky. A tak to je skoro všude, ústředny zanikly. Zrakově postižení telefonisté jsou tedy hlavně ve zdravotnických zařízeních. A kdybych měl něco říct o svých mimopracovních zájmech, tak rád čtu, knížky zvukové i v braillu. Po maturitě jsem pro levočskou knihovnu opisoval na Pichtově stroji. Našim doma jsem vysvětlil, jak mi diktovat, tak to bylo velice příjemné… Mnoho jsme ještě s Jankem popovídali. Slyšet se na Skype je fajn věc, mnoho spolužáků, vlastně my také, se už takto našlo. A vidíte, milí čeští čtenáři, na Slovensku to je podobné jako zde. Tak přejme Jankovi, ať se mu ve Snině daří na ústředně, v učení i osobním životě. I za vás, kdož jste dočetli či doposlechli až sem, moc děkuje Jankovi Eva Budzáková # Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 12 Jak jsem slíbil v minulém článku této rubriky, přináším ověřené informace pro příjemce příspěvku na mobilitu. Poté odpovím na dva dotazy týkající se dědění. Příspěvek na mobilitu Protože se vyskytovalo několik lišících se názorů, jak bude třeba ve věci tohoto příspěvku v roce 2016 postupovat, obrátil jsem se dopisem na Generální ředitelství Úřadu práce České republiky. Koncem října jsem obdržel prostřednictvím datové schránky odpověď, z níž jasně plyne následující: 1. Většina těch, kteří nyní příspěvek na mobilitu pobírají a budou chtít tuto dávku pobírat i v následujícím roce, musí v průběhu měsíce ledna o příspěvek znovu požádat. Netýká se to pouze těch příjemců, kteří o příspěvek na mobilitu zažádali po 1. lednu 2014. 2. Aby vznikl nárok na nepřerušenou výplatu příspěvku, je třeba podat žádost v průběhu ledna 2016. Žádost bude možné podat osobně, písemně nebo prostřednictvím datové schránky. Při zasílání žádosti poštou je rozhodující datum podání zásilky k přepravě. Pokud by někdo žádost podal již v prosinci 2015, úřad práce takovou žádost zamítne, o čemž sice žadatele musí vyrozumět, nicméně tomuto žadateli bude hrozit, že než se o tom dozví, nestihne žádost během ledna podat, a může tak přijít o výplatu dávky za tento měsíc. 3. Úřad práce slibuje, že bude všechny příjemce příspěvku o nutnosti obnovení žádosti informovat dopisem zaslaným obyčejnou zásilkou prostřednictvím České pošty, a to na přelomu letošního listopadu a prosince. Zásilka by měla kromě přesných informací, jak ve věci postupovat, obsahovat i formulář žádosti. Pevně věřím, že formulář, jak se stalo v poslední době dobrým zvykem, bude dostupný v přístupné podobě i na webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí: https://formulare.mpsv.cz 4. Řízení o dávce by pak mělo pro všechny, kdo získali nový průkaz osoby se zdravotním postižením, proběhnout velmi hladce, mělo by se jednat v podstatě spíše o formalitu. To proto, že průkaz označený symbolem ZTP nebo ZTP/P, nikoliv tedy pouze TP, je jednou z hlavních podmínek nároku na příspěvek. Druhou podmínkou je pak skutečnost, že se osoba v kalendářním měsíci opakovaně (tedy alespoň dvakrát) dopravuje nebo je dopravována za úhradu. Protože téměř všichni držitelé průkazu osoby se zdravotním postižením si během tohoto roku průkaz museli vyměnit za nový, upozorňuji i na to, že je potřebné na tuto skutečnost upozornit instituce, které nám poskytují z titulu nároku na průkaz OZP nějaké slevy či zvýhodnění. Typicky lze uvést např. operátora O2, od něhož mohou držitelé průkazu ZTP/P nebo osoby závislé na pomoci jiné fyzické osoby ve II. až IV. stupni čerpat cenové zvýhodnění dle zákona o elektronických komunikacích (z. č. 127/2005 Sb.). Oznámení o změně tohoto průkazu doporučuji provést bezodkladně, nejpozději do konce roku 2015, protože tehdy definitivně přestává držitelům platit jejich starý průkaz. Dědění Dotaz: Jsem ženatý, mám dvě zletilé děti, syna a dceru. Je možné, aby po mě všechen majetek dědila pouze manželka? Odpověď na tento dotaz využijme k tomu, abychom probrali institut tzv. „nepominutelného dědice“. Kdo je nepominutelným dědicem, upravuje ustanovení § 1643 odst. 1 nového občanského zákoníku (z. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále „NOZ“): „Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci.“ Platí, že nezletilému nepominutelnému dědici se musí dostat tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu, zletilému nepominutelnému dědici pak jedna čtvrtina zákonného dědického podílu. Je tedy jednoznačné, že syn i dcera tazatele (budoucího zůstavitele) jsou nepominutelnými dědici a že i kdyby tazatel v závěti vyjádřil vůli, že jeho jediným univerzálním dědicem má být manželka, nemůže být tato jeho vůle beze zbytku respektována. Manželka i každé z tazatelových dětí mají nárok na zákonný dědický podíl ve výši jedné třetiny; čtvrtinou ze třetiny je pak jedna dvanáctina, což je tedy výše povinného dědického dílu pro naše nepominutelné dědice. Dodejme dále, že NOZ stanoví, jakým způsobem se tento povinný díl z pozůstalosti vypočte a vypořádá: „Nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu.“ Představme si tedy, že tazatel měl jediný majetek, kterým byla hodnotná vila situovaná např. na pražské Ořechovce (pro mimopražské čtenáře upřesněme, že se jedná o exkluzivní čtvrť). Syn a dcera tazatele dle předchozí citované zákonné pasáže však nezískají právo na spoluvlastnický podíl ve výši jedné dvanáctiny této vily, nýbrž právo na vyplacení peněžní částky ve výši jedné dvanáctiny odhadní ceny předmětné vily. Může se stát, že však manželka zůstavitele nebude mít příslušnou sumu hotovosti tak říkajíc po ruce, proto NOZ dále stanoví toto: „Jsou-li pro to na straně dědiců zvlášť závažné důvody a lze-li to na nepominutelném dědici rozumně požadovat, může soud povolit splátky na povinný díl nebo odklad jeho splatnosti…“ Aby však syn ani dcera nebyli nad míru poškozeni, NOZ na ně pamatuje s úročením pohledávky vůči manželce zůstavitele takto: „…pohledávka se však úročí ode dne, kdy byla původně splatná.“ Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že není za žádných okolností možné, aby děti, a nedědí-li tyto děti, pak jejich potomci, za všech okolností něco nedědili, což samozřejmě není pravda. Když odhlédneme od možností, že by děti či potomci odmítli, zřekli se či eventuálně se vzdali svých dědických podílů – o tom, jak se odmítnutí, zřeknutí nebo vzdání se odlišuje, si povíme v některém z dalších článků – zbývá nám ještě další alternativa. Vydědění Dotaz: Je mi 70 let, mám dvě děti. Dcera mi pravidelně pomáhá se vším, co již vzhledem ke svému věku a těžkému zrakovému postižení samostatně nezvládám. Ovšem syn, ač jsem ho žádal o pomoc s drobnými opravami v mém malém domku, tuto pomoc odmítl. Přesto, že se mu snažím čas od času zavolat nebo poslat SMS, naprosto se kontaktu se mnou vyhýbá. Navíc vede velmi rozmařilý život, pokud vím, má mnoho dluhů a nedávno jsem se doslechl, že je velmi často viděn při hraní na automatech. Obávám se, že je na nich závislý. Je možné, aby dům po mé smrti zdědila pouze dcera? V tomto případě je odpověď kladná, možné to je. Ovšem syna je třeba řádně vydědit. Vydědění je třeba provést v podstatě stejným způsobem, jakým se projevuje poslední vůle formou závěti, tedy soukromou listinou nebo raději veřejnou listinou, tedy formou notářského zápisu. Vydědit lze syna, jakož i každého nepominutelného dědice, který: a) zůstaviteli neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl, c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo d) vede trvale nezřízený život. Je třeba mít na paměti, že jako důvod vydědění není vhodné uvést pouze obecná tvrzení, jak jsou uvedena v písmenech a) až d), vždy je důležité důvody maximálně konkretizovat, aby tak tazatel co nejvíce předešel možnosti, že syn po jeho smrti dosáhne zneplatnění jeho vydědění. Navíc zde existuje ustanovení NOZ § 1648: „Nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění.“ Platí také to, že vydědí-li náš tazatel svého syna, vztahuje se vydědění i na synovy potomky, ale jen v případě, že syn zůstavitele přežije. Pokud by tazatel chtěl, aby ani v případě že syna přežije on, nedědili ani jeho potomci, musel by to ve vydědění výslovně uvést. Provést tedy vydědění, aby po smrti zůstavitele vše proběhlo tak, jak si přeje, není z právního hlediska úplně jednoduché, proto výrazně doporučuji, aby i tento úkon – stejně jako všechny projevy související s poslední vůlí zůstavitele, byly prováděny v součinnosti s notářem. Kéž jsou pro vás úvahy o vydědění jen teoretickou hříčkou za Sociálně právní poradnu SONS přeje Luboš Zajíc # Nad zlato – psychologická poradna – 4: Já se nepřejídám, jím jenom do bolesti... Do naší poradny přišel muž, jehož postava připomínala zápasníka sumo. Bílou holí si neobratně hledal židli, na kterou by se posadil. Trochu jsem se bála, aby se při usedání nezřítil. Celý jeho zjev působil neohrabaně a od počátku ve mně vzbuzoval lítost. Je možné, že lidé dokážou svůj zjev až takhle zničit otylostí a nepohyblivostí? Brzy jsem se měla dozvědět jeho příběh. „Jmenuji se Vilém a je mi padesát osm let. Přišel jsem proto, že mám strach umřít. Je to od chvíle, kdy jsem navštěvoval manželku v jejím nemocničním pokoji, než zemřela. To bylo loni. Zemřela na úplné selhání metabolismu. Přestaly jí fungovat všechny orgány. Nejdřív měla cukrovku, pak cirhózu jater, k tomu žlučové kameny, špatné ledviny a také srdce. Měla i potíže s dýcháním. Nikdy nekouřila ani nepila alkohol. Bral jsem si ji jako baculku, docela se mi líbila, taková děvčica z Moravy, jak se říká, krev a mlíko. Uměla nebesky vařit a péct. Nikdy si nic neodpírala, u nich doma byla chuť k jídlu takříkajíc rodinným stříbrem. Dědáček i stařenka se dožili požehnaného věku, mamička s tatou jsou ještě pořád naživu. Přežili ji, tu moji baculku. Když umřela, začal jsem mít strach ze svojí nadváhy, kterou jsem si vedle mojí ženy za třicet let našeho manželství pořídil. Každý rok jsem přibral dvě kila, a to na moji výšku 170 cm v botách je hodně. O nějakém hubnutí se u nás nikdy nemluvilo. Měli jsme oba chuť k jídlu, tak jsme jedli. Naše děti už jsou jiné, pořád mají řeči o nějakém zdravém stravování. My na to se ženou nikdy nebyli. Vždyť bychom byli celému příbuzenstvu pro smích! Časem se mi zhoršil zelený zákal, skoro nic už nevidím. Mám vysoký krevní tlak, a to prý očím také nesvědčí. Nikdy jsem se nenaučil samostatně chodit s bílou holí, protože mám špatnou rovnováhu nebo co. Prostě pořád do něčeho vrážím nebo se různě kymácím. Moje žena umřela před Vánocemi. Byl to pro mne takový šok, že jsem přestal na několik dní přijímat potravu a upadl jsem do hrozné deprese. Pohřeb byl týden před Štědrým dnem. Čtrnáct dní jsem jen občas pil vodu nebo kávu, jinak jsem neměl o nic zájem. Děti se o mne hezky postaraly, abych tolik netruchlil. Byl jsem u nich o svátcích a dostal jsem s sebou domů spoustu cukroví, kastrůlků a mražených balíčků, abych nemusel vařit. Brzy jsem zjistil, jak blahodárné je jídlo, zvláště sladkosti nebo mé milované řízečky. Bylo mi hloupé říkat dětem o další kastrůlky, tak jsem se domluvil se sousedy, že mi budou vařit a případně nakupovat. Na sociálce jsem zařídil, aby dostávali můj příspěvek na péči za to, že se o mě starají. Také jsem se naučil nakupovat po internetu, soused mi pomáhá, abych neudělal nějakou chybu. Pak mi to přivezou a hned jsou doma zásoby sušenek, čipsů, oříšků nebo mražených hamburgrů a ovocných knedlíků. Naučil jsem se také na kolové nápoje, do kterých si občas dám maličkého frťánka na povzbuzení. Nebudete mi to věřit, ale já za necelý rok nabral 18 kg k tomu, co jsem měl před tím. Vůbec už si netroufám chodit k doktorce, o prášky na tlak nebo o kapky do očí si zatelefonuji a někdo mi to vyzvedne. Ale jednou přijde ta chvíle, kdy si doktorka vzpomene, že mě chce vidět, a to bude asi docela průšvih. Když jsem se trochu vzpamatoval ze ztráty ženy, ten kolotoč s přejídáním se už rozjel naplno. Jím i v noci, protože mě probudí hlad. Nemohu usnout, jsem smutný, že ležím v posteli sám. Tak jdu do ledničky a sním třeba tři jogurty. Zapiju to něčím sladkým, protože to mi dělá dobře na nervy. Pak usnu a cítím se hned lépe. V poslední době se ale hrozně bojím, že dopadnu jako moje žena. Že to moje srdce nevydrží. Do schodů už prakticky vůbec nemůžu, mám problém i s chůzí na rovině. Všechno mě škrtí, chodím tedy většinou v nějakých kalhotách na gumu a v rozepnuté bundě. Kdybych si chtěl koupit něco většího, tak budu mít rukávy na zem a kalhoty bych za sebou tahal. V botách mi otékají nohy, tak nosím jen tenisky na suchý zip. Vůbec nevím, co si obuju, až začne zima. Jsou přede mnou Vánoce a výročí smrti mojí manželky. Z obojího mám hrůzu. Budu smutný a děti mě zavezou jídlem, které mám o Vánocích a na Nový rok rád. A já budu jíst, protože budu smutný i ze sebe. A přitom se budu bát, že umřu, protože všude říkají, že obezita je smrtelná. Ptal jsem se ve STOBu, kde pomáhají lidem s nadváhou. Jenže to je samé zapisování, co jíte, plánované jídelníčky, které jsou na internetu pro mne nepoužitelné, vážení směšně malých porcí potravin, které vůbec nemám v repertoáru, cvičení, které bych nezvládl, protože jsem naposled cvičil na učňáku, a to ještě dost halabala. Takže STOB mi neraďte, ten není pro mne. Potřebuji hlavně, aby mi někdo vysvětlil, co je to ve mně za raráška, který mi pořád nabízí jídlo, a pokud možno takové, které mi zřejmě velice škodí. Tak proto jsem k vám přišel,“ končí Vilém svůj monolog. Poznámka redakce: STOB je občanské sdružení Stop obezitě, které má velmi dobré výsledky ve výchově lidí ke zdravému životnímu stylu a snižování nadváhy. Myslím, že problémy se závislostí na jídle má mnoho z našich čtenářů, a nejen oni. Tyto problémy zasáhly už tři generace od konce druhé světové války, a to jak u nás, tak i v mnoha dalších civilizovaných zemích. Něco si o tom povíme. Závislost na jídle, jakkoliv nevypadá tak nebezpečně jako jiné závislosti, je ve skutečnosti problém ohrožující většinu populace. Z hlediska společenského a zdravotnického je tento druh závislosti vážnějším problémem než závislost na drogách. Z psychiatrického hlediska se zčásti jedná o poruchu příjmu potravin, takže vlastně může patřit do stejné kategorie jako mentální anorexie nebo bulimie. Příčinou závislosti na jídle a následného přejídání bývají nejčastěji úzkosti, strach, potřeba se odměnit, zahánění depresivních stavů. Paradoxem je, že mnohé ženy dospěly k závislosti na jídle následkem diet, které měly vést ke zhubnutí. Nutkavé přijímání potravy má stejné kořeny jako jiné druhy závislostí. Léčba této závislosti je velice složitá, protože podobně jako u workholizmu ji nelze nastartovat očistnou abstinencí. Bez práce nejsou koláče, bez koláčů se sice obejdeme, ale už ne bez chleba, brambor, masa, ovoce, zeleniny, mléka, vajec a sýrů. Naše tělo legálně potřebuje bílkoviny, uhlovodany neboli sacharidy, tuky, vitaminy i vlákninu. To všechno je nezbytně obsaženo v jídle, které konzumujeme. A které – jak jinak – můžeme zneužívat úplně stejně jako drogy, alkohol, léky nebo tabák Je pravděpodobné, že závislost pana Viléma na přejídání je způsobena především depresí z manželčiny předčasné smrti. Nutno přiznat, že stravovací návyky, které si s manželkou společně vytvořili, tuto závislost v podstatě nastartovaly. Jídlo a vaření pro ně oba bylo velkou radostí, pýchou i koníčkem. Nejíst v jejich rodině znamenalo, že člověk je nemocný, chudý nebo neschopný dobře vařit a péct. Jídlo se dostalo na vrchol žebříčku hodnot a už z něho nikdy neslezlo. Pan Vilém jídlem léčí smutek, nudu, nedostatek smyslu života a společenských kontaktů. Nyní, ač to vypadá absurdně, jídlem zahání strach z obezity a možné smrti. Kde hledat radu nad zlato? V první řadě musí pan Vilém za obvodní lékařkou, která mu určitě napíše doporučení k dietologovi. Další kroky budou zcela jednoznačně závislé na doporučení odborníka. V podobných případech je možné doporučit třeba podvázání žaludku, specializovaný pobyt v lázních nebo různé lékařské zákroky. To dnes ovšem ještě nevíme. V každém případě se pan Vilém těžko obejde bez pravidelných návštěv u odborníka na dietu, který mu v ideálním případě poskytne i psychoterapeutickou intervenci. Cílem pomoci nebude pouze radikální snížení nadváhy, ale především vytvoření stravovacích návyků a upevnění sebekázně, aby ten „rarášek“, neboli nutkání jíst bez sebekontroly, znovu nezvítězil. S politováním ale musím pana Viléma informovat, že tohle všechno bude stát dost peněz. Dobrá zpráva je, že spoustu výdajů ušetří na jídle. Nikdo z rozumných lidí, ať v poradně, nebo u lékaře, mu nedoporučí jíst všechny ty lahůdky, které dosud konzumoval v astronomických dávkách. Možná ho nějakou korunu bude stát i nové oblečení, jestli se mu podaří zhubnout. Nicméně, myslím, že tento důsledek zhubnutí bývá příjemný, a nejen ženám. Pan Vilém umí psát na počítači s hlasovým výstupem. Jeho obavy, že by nezvládl zápis konzumované potravy, který je naprosto zásadní, jsou poněkud liché. Já sama, když mám obavu, že si příliš dopřávám, si čas od času vedu – jen tak pro sebe – tzv. dédéčko, neboli dietní deníček. Zapisuji si, co jsem snědla. Vím, kolik váží houska a kolik váží deset deka šunky. To není tak složité. Mrkev ani ledový salát odvažovat nemusím. Od mé asistentky jsem si nechala nadiktovat tabulky potravin vhodných pro cukrovkáře, jakkoliv cukrovku nemám. Poměrně poctivým studiem různých diet jsem zjistila, že tzv. diabetická dieta je ideální pro každého, kdo chce jíst pestrou stravu a zároveň mít své chutě pod kontrolou. Příjemné je, že se jí 6x denně, takže tělo nemá strach z hladu a nevytváří tzv. jo-jo efekt, při kterém se neefektivně tloustne z předchozího hladovění. Zdá se vám to bláznivé, ale je to jen ověřená realita. Ráda se ještě zmíním o poradnách, potravinových doplňcích a zázračných preparátech. V poslední době se množí dealeři, kteří vás třeba v nákupním centru nebo cestou do lékárny osloví s doporučením jakési dietologické poradny. Tam vám řeknou, že jste osoba s problémy ve stravování, že jste málo odvodnění, vytvoří vám tzv. individuální tabulku, ze které se dozvíte, kolika procent tuků a vody byste se měli zbavit. A samozřejmě všechno zázračně rychle, protože oni vám hned tady na místě prodají tabletky, kapky, tobolky, a dokonce i sušenky, z kterých zhubnete bez jakékoliv námahy. Ano, jistě, trochu si musíte hlídat jídelníček (za určitou sumu vám jej též na míru vyhotoví), přijdete za týden... Samozřejmě vás taková návštěva i s povinným nákupem dalších zázračných preparátů přijde pokaždé na 500–800 Kč, ale když budete chtít, klidně i na víc. Dalším zázrakem je bílkovinná kůra, která vás klidně připraví o celé jmění. Za to ale můžete do sebe po tři měsíce cpát nechutné instantní polévky nebo jiné blafy, něco jako jogurtové nápoje a chutné sójové tyčinky, jejichž cena hvězd se dotýká. Ano, zhubnete, a určitě se nepřejíte. Taková kůra však přijde zhruba na 20 000 Kč nebo více. Zhubnete, vyhodíte všechno oblečení, za dalších dvacet tisíc si nakoupíte nové. Jakmile začnete jíst obyčejnou stravu, byť vyváženou a zdravotnicky doporučenou, vyletí vaše váha tak rychle nahoru, že se ani nepoznáte. Posledním šmejdem v arsenálu zázraků jsou krémy, kterými se budete natírat tak dlouho, až budete jen samý sval a pevná kůže bez celulitidy. Je to něco úžasného, praví internet. Zázrak – píšou fascinované klientky, které v každé větě nezapomenou vyslovit název krému, na který stačí jen kliknout a hupky dupky, do 24 hodin je u vás v koupelně na poličce. Budete se mít čtrnáct dní čím natírat, ale vaše peněženka utrpí ztrátu, která vás nepotěší. Každý, kdo se snaží pomáhat lidem s nadváhou, určitě doporučí pohyb. Osobně mne mrzí, že se toto slovo skoro vytratilo ze všech komunit zrakově postižených. Kdeže jsou ranní rozcvičky na rekondicích nebo rehabilitační cvičení pro nevidomé, kde břišní tance a perfektně vybavená posilovna v Domě služeb SONS v Praze? Je pravda, že žádný velký zájem nebo horlení pro pohyb mezi námi nezaznamenávám. Zato ale zaznamenávám nárůst váhy, nejvíce u osob, které už překročily třicítku. Málokde máme možnost plavání, turistika je na smrtelné posteli a nějaká kondiční cvičení v úrovni sci-fi. Takže, tady bude asi každá rada drahá. Tyršovo Paže tuž, vlasti služ vypadá jako nesrozumitelné volání odněkud z Marsu. To ale nevadí. Ať jsme tlustí na tři prsty! A kdo nejedl, umřel, kdo jedl, umřel taky! Pan Vilém vypadal se svými několika podbradky a zaslzenýma očima jako hodně smutný pes baset. Snad najde sílu, snad najde kuráž i odhodlání udělat první krok a dojít na odborné a korektní pracoviště, kde mu pomohou. Ale to bude teprve počátek cesty, nebo možná výstupu na vysokou horu. Moc mu držím palce a přeji, aby své smutky a strachy nemusel zajídat, ale aby našel něco nebo někoho, kdo mu bude potěšením i třeba s prázdnou ledničkou. PaedDr. Jaroslava Novotná # Zavržení, nebo zbožňovaní? Slepci a slepota v dávných civilizacích V prvním díle seriálu jsme se seznámili s tím, jak se lidem se zrakovým postižením žilo ve staré Mezopotámii. Ve své cestě nejdávnějšími civilizacemi budeme dnes pokračovat a podíváme se krátce do povodí Nilu, na jednu z nejvíce fascinujících a nejzáhadnějších starých kultur, na zemi faraónů – Egypt. Ve stínu pyramid (Starověký Egypt, asi 3000–30 př. n. l.) Drobné státy začaly v Egyptě vznikat už asi kolem roku 3500 př. n. l., ale země byla sjednocena až asi o půl tisíciletí později. Prožila pak dlouhou třítisíciletou historii, v níž se na egyptských trůnech vystřídalo třicet faraónských dynastií. I přes úpadek po roce 1000 př. n. l. po pádu tzv. Nové říše, i přes dobytí Peršany v roce 522 př. n. l., i přes vládu Alexandra Velikého a jeho nástupců Ptolemaiovců si země zachovala své dávné zvyky a kulturu až do chvíle, kdy Římané donutili poslední egyptskou královnu, proslulou Kleopatru, spáchat v roce 30 př. n. l. sebevraždu a starou zemi faraónů prohlásili za provincii Říma. Již od svých počátků byla egyptská kultura silně vázána na písmo a literaturu. Tajemné a posvátné hieroglyfy, do jejichž znalostí byli zasvěceni jen kněží egyptských bohů, to byl prostředek, který odedávna zemi sjednocoval více než veliká vojska faraónů. A tak dnes, když již dokážeme hieroglyfy přečíst a porozumět jim, nacházíme v zemi pyramid nejen množství pokladů a uměleckých předmětů, ale na papyrových svitcích zachycený i celý myšlenkový svět egyptského člověka. Slepí nosiči i poslové Oční nemoci a slepota byly v Egyptě patrně velmi časté, rozhodně častější než u jiných starověkých národů. Mohlo za to především pouštní prostředí, neustálá vedra a palčivé sluneční paprsky, prach a písek, neustále přítomný ve vzduchu, a také množství much, přenášejících zejména trachom, který většinou vedl až ke slepotě; jediným prostředkem, který proti němu staří egyptští lékaři doporučovali, byl totiž tuk žluvy. Proto bylo samozřejmě nutné tak velké množství slepých lidí nějak zaměstnat a poskytnout jim obživu. Jak vyplývá z různých dokumentů, mohli slepci pracovat dokonce i na velkých stavbách, kterých bylo v Egyptě vždy dost; v seznamech dělníků jsou takoví lidé označováni jako „slepec“ nebo „slepec mrzák“, což znamenalo jejich sníženou pracovní schopnost a to, že jim patrně byly udíleny jen lehčí (a také samozřejmě mnohem hůře – většinou jen naturálně – odměňované) práce. Na jednom vyobrazení máme rovněž zachyceného vyměřovače, za nímž kráčí slepec, který mu nese kružidlo a další měřidla. Téměř nic nevíme o slepých poslech, o kterých se občas najdou zmínky v literárních památkách. Například tzv. Zpráva Peteésova asi ze 6. století př. n. l. zmiňuje: „Jednou Ahmose, boží sluha Horův, sešel dolů, zavolal slepce Vahjebremerirea, a řekl mu: ,Jdi do Tevzoje a přiveď kněze, které Peteése obžaloval!‘“ Je tedy zřejmé, že takoví poslové působili při chrámech bohů, jakým způsobem ale cestu s poselstvím vykonávali, se můžeme jen domýšlet. Když se bohové hněvají Oslepnutí se sice (jak už zmíněno výše) Egypťané pokoušeli léčit, zároveň je ale považovali hlavně za projev božího hněvu a toho, že zmíněný člověk se nějak proti bohu provinil – téměř o každém egyptském bohu se tudíž můžeme dočíst, že „otvírá oči, které byly slepé“. Proto osleplí lidé často vztyčovali stély s prosebnými nápisy za odpuštění a věnovali bohům četné dary. Příkladem může být jistý dělník Neferabu, pracující na pohřebišti, nacházejícím se u dnešní osady Dér el-Medína. Tento Neferabu se zřejmě provinil proti jednomu z nejvyšších bohů Ptahovi tím, že v jeho jméně křivě přísahal; bůh za to na něj seslal nemoc a způsobil, že „Neferabu viděl tmu za dne“. Protože hříšník měl ale už na svědomí několik podobných přestupků předtím (když třeba znesvětil chrám bohyně Mertsegery, způsobila mu rozezlená nebešťanka těžké zažívací potíže), nepokoušel se recidivista boha Ptaha už ani obměkčit a pouze mu děkuje, že mu určil tak mírný trest, jako je slepota. Přesto ale, zdá se, bylo na slepé pohlíženo spíše jako na nebožáky než na právem trestané. Egyptské Naučení Amenemopovo praví: „Neposmívej se slepci, nezahrnuj posměšky trpaslíka, ani nezhoršuj úděl mrzáka. Nesměj se člověku, který je poznamenán bohem, a nebuď na něj rozzloben, když se něčeho dopustí. Člověk je jen hlína a sláma a teprve bůh je jeho tvůrcem.“ A další naučný text k tomu dodává: „Cesta slepce, kterému bůh žehná, jest volná.“ Užívej radosti, dokud jsi tady Na druhou stranu tu bylo vždycky dost těch, kteří se nejen slepým posmívali, ale také zdravé oslepovali. Kromě nejrůznějších fyzických ublížení, která se ovšem trestala, tu byla celá řada „zaručených“ čarodějnických prostředků, jak někomu způsobit slepotu. Jeden z nich říká například: „Vezmeš rejska, utopíš ho a dáš tu vodu vypít člověku; on oslepne na obě oči.“ Slepí lidé také patrně zcela běžně uzavírali manželství a žili spolu se zdravými. Ti jim byli povinni úctou a službou. Takto v Povídce o Pravdě a Lži jedná syn se svým slepým otcem: „Posadil ho do křesla a dal mu pod nohy stoličku; předložil mu jídlo a nápoj a nechal ho jíst a pít.“ Podobně známe dokument, kdy se manžel chtěl rozvést se svou manželkou po dvaceti letech soužití proto, že je slepá – patrně se chtěl poohlédnout po někom mladším a krásnějším; záměr se mu nepovedl, neboť manželka ironicky argumentovala slovy: „Že jsem slepá? A to jsi objevil až teď, po dvaceti letech, která jsem strávila v tvém domě?“ Na závěr dnešního setkání si necháme to nejzajímavější a nejtajemnější – slepé harfeníky. Tito slepci s harfou se objevují na vyobrazeních v hrobkách faraónů a významných boháčů a vedle nich je napsán text jejich písní. A jsou to písně nadmíru zvláštní, v egyptské literatuře naprosto jedinečné. Všechno je v nich pomíjivé a všechno je dávno pryč; proto je třeba užívat na tomto světě, dokud nepřijde smrt a zánik: Užívej radosti, dokud jsi tady, oděj se jemným plátnem, vším, co na zemi je z božských darů. Neboť co dnes je s těmi, kdo stavěli pyramidy? Co je s nimi? Kde jsou? Tam odtud k nám se nikdo nevrací. Připravuje: Jiří Hubáček # Hlasy našich knížek – 4 – Jan Hyhlík Než vás s sebou vezmu na návštěvu k dalšímu majiteli hlasu našich knížek, chtěl bych vám všem poděkovat za vaše ohlasy. Ve spolupráci s neuvěřitelně výkonnou a skvělou Dášou Javůrkovou budu s velkou radostí dál podnikat lovy na všechny vaše oblíbené hlasy. Nyní ale přijměte pozvání do Východočeského divadla v Pardubicích, kde jsem těsně před představením navštívil Jana Hyhlíka. Vy, kdož hlas pana Hyhlíka znáte, mi dáte za pravdu, že by byl neodpustitelný hřích tohoto člověka v našem seriálu vynechat. Jan Hyhlík totiž svým jedinečným přednesem dokáže zaujmout posluchače všech věkových kategorií i literárních žánrů. Milovníci Harryho Pottera dobře vědí, že od třetího dílu, kterým vlastně série čtených Potterových dobrodružství začala, neboť předchozí dva díly jsou převzaté, patří sytý a uklidňující hlas Jana Hyhlíka k Harrymu Potterovi a všem jeho přátelům. Čtenáře detektivních románů zase provází páně Hyhlíkův hlas v knížkách např. Eda McBaina. „Raději čtu samozřejmě knížky, které mají děj, než kupříkladu nějakou faktografii, ale i s tím se na mě paní Turková tu a tam obrátí.“ Říká pan Hyhlík, se kterým sedím v divadelní šatně, a protože je náš čas vymezen, jsem trochu nervózní, abych stihl všechno, nač se jej chci zeptat. Když tak probíráme, co všechno už v životě stihl, dostávám jako upomínku Abecedu Jana Hyhlíka, kterou se divákům pardubického divadla představuje. Mně jen v kostce z Abecedy vybírá to nejzajímavější. „Z více než dvou set dvaceti rolí, které jsem odehrál od roku 1966 na jevištích školního divadla Disk, což je divadlo pražské Akademie múzických umění, které jsem absolventem, Klicperově divadle v Hradci Králové, Krajském divadle v Kolíně, Večerním Brnu, pražském divadle Pod Palmovkou, ale především ve Východočeském divadle Pardubice, by se Abeceda dala sestavit několikanásobně.“ Následuje seznam divadelních rolí, které Jan Hyhlík odehrál. Bohužel jsem Abecedu někam založil, netuše, že jednou budu svůj zvukový seriálek přepisovat také vám, čtenářům Zory. Také musím s lítostí přiznat, že je tomu už pár let, co jsem rozhovory natáčel, takže informace nebudou nejčerstvější. Na druhé straně se ale přesvědčuji, že některé rozhovory časem na ceně nabývají, a konečně, nic nebrání tomu, pozvat si některého ze spíkrů k mikrofonu znovu a popovídat si s ním, co je od doby natáčení prvního rozhovoru jinak, lépe a tak dál. Nakousli jsme tedy žánry, povídali jsme si o tom, že jako všem načitatelům se i panu Hyhlíkovi lépe čtou knížky, jež jsou napínavé a plné děje. „Načetl jsem třeba ale také Korán,“ usmívá se Jan Hyhlík. „A také jsem četl celou řadu válečných materiálů o letectví, a to byl oříšek, protože jen těch hodností, které se v nich objevovaly. Byli tam Angličani, Francouzi, Němci, Češi, zkrátka spousta národností, hodností a jmen. Velkým soustem pro mě byla také různá technická názvosloví, slangové výrazy, jména různých letadel. Naštěstí mám tady v pardubickém divadle kolegu, který o těchto věcech mnoho ví, a tak mi mohl pomoci.“ Jak se Jan Hyhlík dověděl o knihovně a tiskárně pro nevidomé? „Moje sestra je vyučující na knihovnické fakultě a každý rok v rámci výuky vodí své vysokoškolské studenty právě na exkurzi do Smeček. Řekla mi o tom, co všechno se v Knihovně K. E. Macana děje, já jsem se tam rozjel a již více než 12 let čtu knížky a jsem velmi rád, že mě potkala tato velmi milá a přínosná zkušenost. Tahle práce mě baví, protože je to naprosto něco jiného, než jsem dělal doposud. Pravda, pro rozhlas jsem natočil hodně pořadů v rámci četby na pokračování, ale tady je herec tak trochu svobodnější, a když je knížka napínavá a, jak se říká, čte se sama, může se člověk otevřít a sám se rozhodne, jak kterou postavu ztvární.“ Mým nepřítelem při natáčení povídání s panem Hyhlíkem byl čas, a tak jsme sice rozhovor natočili, ale dokázal bych si představit ještě hodně témat, která bych s tímto distingovaným pánem mohl probrat. Bohužel jsem tedy po hodince, jež velmi rychle uplynula, musel za milé povídání poděkovat a rozloučit se. Na setkání s dnešním hostem vzpomínám velmi rád, protože Jan Hyhlík patří k upřímným, příjemným lidem, se kterými je radost se setkávat. A tak doufám, že si třeba také vzpomene na rozhovor, který mi před lety poskytl a který mám dnes tu čest vám, milým čtenářům, ve zkrácené verzi nabídnout. Rozhovor už Naší šancí proběhl, ale budete-li mít zájem, mohu jej zařadit znovu. Tak tedy díky panu Hyhlíkovi za povídání a díky také vám za ohlasy. Pište a volejte. Děláte mi tím velkou radost a dáváte mi náměty k dalším rozhovorům, jež pro vás tak rád natáčím. Petr Mašek # O třech patronkách Trojka byla odjakživa číslo magické a záhadné. A snad i proto mají nevidomí v nebi tři patronky, tři světice, které je ochraňují, přijímají jejich zbožné modlitby a orodují za ně u Boha. Zatímco první z nich, svatá Luitgarda (podrobně jsme o ní pod Titulem Patronka nevidomých psali v Zoře 10/2013 – pozn. red.), „slaví“ svůj svátek (připadá na 16. července) v nejteplejších dnech roku, dvě další světice – svatá Cecílie a svatá Lucie – si vybraly období poněkud chladnější, dobu nadcházející zimy. A protože nám takový čas právě nastává, bylo by snad slušné – nebo přinejmenším galantní – obě svaté dámy připomenout si právě teď. Život obou byl – jak jinak – opředen zázraky a událostmi stěží uvěřitelnými. Cecílie: Do ráje přes pekelná muka Cecílie se narodila ve starém Římě, ve své době největším ohnisku odpůrců nově vzniklého křesťanství, a její rod, rod Caecilů, patřil k té nejprominentnější smetánce. Dceruška se ale jaksi nepovedla, místo chvály římských císařů a slavení jejich triumfů tajně v srdci chovala Ježíšovo učení. Zřejmě to ale dovedla mistrně skrývat, protože se na to nepřišlo až do její svatby; tehdy si na otcovo přání vzala sice pohanského, ale přesto krásného velmože Valeriana. O svatební noci šťastného ženicha čekalo nemilé překvapení: buď přijme křest, nebo s ním manželka nebude moci sdílet lože, což by manželský život oběma poněkud komplikovalo. A protože Valerianus byl stejně „divný“ jako vychytralá Cecilka, zachoval se na svou dobu dost nepřirozeně, když okamžitě a s radostí zakázané náboženství nejen přijal, ale úspěšně přesvědčil i svého bratra Tiburtia. Povedené trojce následně asi nedošlo, že podporovat pronásledované souvěrce a pohřbívat jejich umučené mrtvoly není právě nejlepší způsob, jak se neprozradit. A protože tehdejší prefekt Almachius byl jako správný Říman správně nekompromisní, neumučil jenom oba povedené brášky, ale začal tentýž proces i s Cecílií. Moc se to ale nedařilo, Kristus prý svou nevěstu chránil; ta si, vhozena do kotle s vroucí vodou, začala dokonce zpívat. To římské katy dopálilo a rozzuřilo natolik, že ji radši vytáhli a zkusili jí setnout hlavu; ani to se však navzdory vší osvědčenosti této metody nepodařilo, a tak Cecílie umírala ve velkých bolestech ještě další tři dny – cesta k ráji to asi byla, ale napřed bylo zkrátka nutno projít peklem... Proč je ale Cecílie vlastně patronkou slepců? Vždyť její příběh, vystřižený jako podle šablony nejstarších mučednických legend, nemá s nevidomými nic společného... Klíč najdeme ve jméně světice: latinské slovo caecus, ze kterého je odvozeno, totiž znamená „krátkozraký“. Nebo že by důvod tkvěl ještě i jinde, totiž v Cecíliině zpěvu a velkém hudebním umění, pro které je i patronkou všech muzikantů? Ono totiž dříve platilo, že nejen každý Čech, ale také každý nevidomý je muzikant... Lucie: Poslala nápadníkovi oči Příběh Lucie, která nám v prosinci pravidelně „upíjí noci“, je v mnohém podobný, tedy alespoň jeho začátek. Také ona byla na rodné Sicílii tajnou křesťankou a také ji zaslíbili pohanskému boháči; jenže Lucie si ho nekompromisně odmítla vzít, začež ji zhrzený nápadník udal jako křesťanku. Protože prý na ní nejvíce miloval její krásné oči, žádal, aby je Lucii vyloupli. Kandidátka svatosti ale na nic nečekala a udělala si tuhle krajně nepříjemnou a bolestivou operaci sama, navíc obě vyloupnuté oči svému nápadníku poslala. Věděla snad, že jí Bůh druhý den zrak zase vrátí, jak se také stalo? Těžko říci, rozhodně jí tahle statečnost příliš nepomohla: nejprve ji nechali polévat vroucí smolou, a když neprojevovala žádné známky bolesti, prostě ji probodli mečem – bylo to osvědčené a zafungovalo i nyní... Proč se Lucie stala patronkou nevidomých, je jasné – vyloupnutí vlastních očí není něco, co je možno prostě jen tak pominout a přejít mlčením. Světice však nemá oči vylupovat, naopak vracet ztracený zrak a léčit i další oční nemoci... Jiří Hubáček # Kuželkáři v Olomouci Český pohár kuželkářů jednotlivců pokračoval dalším dílem, kterým bylo mistrovství republiky ve sprintu. Sprint je mladá progresivní disciplína, která spočívá ve hře na 2x10 hodů do plných, z nichž každá dráha se hodnotí zvlášť. Hra je rychlá, dynamická a jakákoli chyba se dá jen velice těžko napravit. Do hanácké metropole Olomouce se 14. listopadu sjelo celkem 30 hráčů a hráček ze šesti oddílů. Při termínové kolizi s mezinárodním turnajem v Levoči chyběli borci ze Zory Praha a Michálkovic. Kategorie B1 Celkem šest hráčů a hráček se postavilo na start, aby byli rozděleni do dvou skupin. Utkání ve skupinách proběhla většinou podle papírových předpokladů. Ze skupiny A postoupili Kamila Vlasáková z SKK ZP Rokycany a František Koplík z TJ Jiskra Kyjov, zatímco na Milana Hradila z SK „Handicap (?)“ Zlín čekal souboj o 5. místo. Skupinu B ovládl jednoznačně Pavel Petříček z SK Slavie Praha OZP. Duel o postup do semifinále pro sebe rozhodla Jitka Hnyková z SKK ZP Rokycany, čímž odsoudila Markétu Ščudlovou z TJ Jiskra Kyjov do souboje o 5. místo. V semifinále na sebe narazili Kamila Vlasáková s Jitkou Hnykovou a Pavel Petříček s Františkem Koplíkem. Duel dvou rokycanských hráček pro sebe rozhodla jednoznačně Kamila Vlasáková. Druhé semifinále mělo podstatně vyrovnanější průběh, ve kterém byl nakonec šťastnější Pavel Petříček. Duel poražených semifinalistů pro sebe rozhodl František Koplík, který zvítězil až na náhlou smrt, a získal tím bronzovou medaili. Finále pak mělo celkem jednoznačný průběh ovšem úplně jinak, než se čekalo. Premiérový titul mistra republiky ve sprintu získala suverénně Kamila Vlasáková z SKK ZP Rokycany, která jednoznačně přehrála Pavla Petříčka z SK Slavie Praha OZP. V průběžném pořadí Českého poháru se na čele vůbec nic nezměnilo, stále vede Daniela Hladíková ze Sokola Brno IV. ZP před slavistickým duem Eliška Čermáková a Pavel Petříček. Kategorie B2 Nejvíce obsazenou soutěží byla kategorie B2. Dvanáct startujících bylo rozděleno do čtyř základních skupin, z nichž první dva si zajistili postup do čtvrtfinále, třetí poté hráli skupinu o umístění na 9.–12. místě. Skupinu A vyhrál Vladimír Odstrčilík z SKK ZP Rokycany před svým oddílovým kolegou Václavem Fairem. Třetí skončil Blahoslav Kačírek ze Sokola Brno IV. ZP. Nejvyrovnanější skupinu B vyhrál překvapivě David Černohlávek z SKK ZP Rokycany před Leopoldem Brücknerem ze Sokola Brno IV. ZP. Na třetího Jaromíra Hasalu zbyla skupina o 9.–12. místo. Skupinu C ovládla nečekaně Žofia Škropeková ze Zraposu Opava před Janem Kemenym z SKK ZP Rokycany. Jeho oddílový kolega Michal Zeman se musel spokojit se skupinou o umístění. Poslední skupina D se stala kořistí Antonína Vitoucha ze Sokola Brno IV. ZP. Do čtvrtfinále jej doprovodil opavský Petr Mrkvička, zatímco na Pavla Guta (TJ Jiskra Kyjov) čekala skupina o umístění. V té nejprve Blahoslav Kačírek porazil Michala Zemana a v kyjovském souboji Jaromír Hasala zdolal Pavla Guta. V boji o 11. místo byl nakonec úspěšný Michal Zeman a souboj o 9. příčku vyzněl až po náhlé smrti pro Jaromíra Hasalu. Čtvrtfinálové souboje přinesly jeden paradox, když všichni vítězové skupin byli vyřazeni a čekal je souboj o 5.–8. místo. Do semifinále postoupili Jan Kemeny, který vyřadil Vladimíra Odstrčilíka, Petr Mrkvička, který vyřadil Davida Černohlávka, Václav Fair, který až v rozstřelu vyřadil Žofii Škropekovou a v brněnském souboji vyhrál Leopold Brückner nad Antonínem Vitouchem. Souboje ve skupině o 5.–8. místo přinesli toto pořadí: 5. Žofia Škropeková, 6. Vladimír Odstrčilík, 7. David Černohlávek a 8. Antonín Vitouch. V semifinále zdolali svorně 2:0 Jan Kemeny soupeře Leopolda Brücknera a Petr Mrkvička zase Václava Faira. Bronzovou medaili získal nakonec Václav Fair, když si snadno poradil s Leopoldem Brücknerem. Finále přineslo obrovské drama, které pro sebe rozhodl až v dodatečném hodu v náhlé smrti Petr Mrkvička ze Zraposu Opava a získal po zásluze titul mistra republiky ve sprintu. Pro Jana Kemenyho znamená zisk stříbrné medaile výrazný posun v průběžném pořadí Českého poháru, který i nadále vede Vladimír Odstrčilík před Leopoldem Brücknerem. O vyrovnanosti této kategorie svědčí ten fakt, že na třetím místě je trio Petr Mrkvička, Jan Kemeny a Antonín Vitouch. Kategorie B3 Devět hráčů a hráček bylo rozděleno do tří skupin, z nichž první dva si zajistili postup do semifinále, hráče na třetím místě pak čekal boj o umístění. Do semifinále postoupili ze skupiny A Václav Webr (SKK ZP Rokycany) a Helena Hradilová (SK „Handicap (?)“ Zlín), ze skupiny B postoupili Františka Špačková (SK „Handicap (?)“ Zlín) a Ivana Vlachová (Sokol Brno IV. ZP) a skupinu C ovládlo brněnské duo Silva Vymazalová a Milan Holý. Skupina o 7.–9. místo se stala kořistí dalšího brněnského hráče Vítka Chmelíka před kyjovským duem Stanislava Bartoniková, Radek Piner. Semifinálové duely byly souboje tria brněnských hráčů s dvojicí hráček ze Zlína a rokycanským Václavem Webrem a dlužno dodat, že ani jeden v semifinále neuspěl, a tudíž na ně zbyla skupina o 4.–6. místo. Nejblíže k postupu měla Silva Vymazalová, která prohrála s Helenou Hradilovou až na rozstřel. Ostatní dvě semifinále skončila přesvědčivě 2:0, když Václav Webr zdolal Ivanu Vlachovou a Františka Špačková Milana Holého. Brněnský oddílový přebor, čili skupinu o 4. Místo, ovládla Ivana Vlachová před Silvou Vymazalovou, když Milan Holý do tohoto souboje již nenastoupil. Cestu do velkého finále si otevřel Václav Webr po jasném vítězství nad Helenou Hradilovou, která si ještě vykřesala jiskřičku naděje, když zdolala svoji oddílovou kolegyní Františku Špačkovou na rozstřel. V posledním duelu šlo o to, kdo doprovodí Václava Webra do velkého finále. Františka Špačková potřebovala zvítězit byť i v rozstřelu, zatímco jejímu soupeři již o nic nešlo. První dráhu získala zlínská hráčka díky famóznímu závěru 9 – 9 – 8, ale druhou dráhu ovládl Václav Webr, který nakonec zvítězil i v rozstřelu 12:11 a tím zabouchl Františce Špačkové cestu do finále. Tam čekala jiná zlínská hráčka Helena Hradilová, ale Václav Webr jí nedal sebemenší šanci a zaslouženě zvítězil. Zbylá místa na stupních vítězů obsadily Helena Hradilová a Františka Špačková z SK „Handicap (?)“ Zlín. V průběžném pořadí Českého poháru se vůbec nic nezměnilo, nadále vede suverénně Václav Webr před Josefem Grunclem (SK Tyflosport) a Josefem Paulusem (SK Michálkovice ZPS). Kategorie open V základní části byla úspěšnější Marie Gutová (TJ Jiskra Kyjov), ale ve finále byl úspěšnější Jan Ungr (SKK ZP Rokycany), a tím získal nejen titul mistra republiky, ale zároveň se vyšvihl do průběžného vedení Českého poháru před Davida Mašku ze Sokola Brno IV. ZP a dvojici Pavel Kilián (TJ Zora Praha) a Marie Gutová. Z výše uvedeného vyplývá, že dominantní roli na premiérovém mistrovství republiky ve sprintu hráli hráči SKK ZP Rokycany, kteří získali tři tituly a měli účast ve všech finálových soubojích. Václav Webr # Inzerce Prodám čtecí přístroj Auto-Lektor, používaný pouze půl roku. Pořizovací cena 40 tis. Kč, prodejní cena dohodou. Tento přístroj používal můj 90letý otec, který již minimálně viděl a byl nedoslýchavý. S přístrojem byl velmi spokojený, měl neustálé spojení se světem přes denní tisk, četl knihy, účty apod. K čtecímu zařízení používal sluchátka – přístroj je vhodný nejen pro zrakově, ale i sluchově postižené. Otec „nedosáhl“ na příspěvek, tudíž si myslím, že takových osob může být více. Lea Hejlíková, Tatobity 154, tel. 724 356 445. Koupím kamerovou televizní lupu Topaz se 22" LCD monitorem. Levněji, po předchozím uživateli. Tel. 774 310 826. Prodám zvětšovací kamerovou lupu HT VISUAL – MERLIN LCD. Přístroj je nový, nebyl téměř používaný. Jeho nákupní cena byla 57 500 Kč. Prodejní cena dohodou. Odběr je možný na adrese Bohumil Vacek, Raisova 192, Nový Bydžov. Přístroj je dost těžký, proto doporučuji odvoz autem, přístroj bude v původním obalu. Tel. 777 428 038, 705 203 676.