ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 99 Číslo 23 Prosinec 2015 Šéfredaktorka: Mgr. Taťána Králová Redaktoři: PhDr. Jiří Reichel, Petr Mašek, Bc. Jiří Hubáček Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72 Kč Obsah: Milí čtenáři Střípky z 10. valného shromáždění Evropské unie nevidomých Soutěž Braille 2015 Den otevřených dveří Poděkování nejlepším Rozjezd projektu Braňte se Nic není zadarmo – rozhovor s Petrem Adamcem Píšeme si Premiéra divadla Verva Ve stopách Homérových – 3 – John Milton Jestli tohle není hezký Černobílé problémy # Milí čtenáři, vítáme vás u první prosincové Zory, která má číslo 23. Do tohoto čtrnáctideníku jsme doslova napěchovali zprávy z podzimního dění u nás i v zahraničí. Připomínáme, že toto číslo jsme z redakce odesílali již 23. listopadu, takže se ohlížíme o několik dnů či týdnů zpět a další listopadové a prosincové aktuality zařadíme do Zory s číslem 24. Prvním příspěvkem je zpráva viceprezidenta Rudolfa Volejníka z Londýna s názvem Střípky z 10. valného shromáždění Evropské unie nevidomých. Informuje o tom, jak pulzuje dění v hlavní evropské organizaci nevidomých a jak se SONS ČR prezentuje na mezinárodním poli. I u nás v Čechách a na Moravě jsme byli neustále v jednom kole. Akce střídala akci, jezdili jsme na všechny strany. Prezentovat nabídku časopisů Zory jsme byli například ve Vsetíně, Plzni, Kladně, Novém Jičíně a Ostravě. V Praze jsme předposlední říjnovou sobotu věnovali soutěži ve čtení a psaní (nejen) Braillova písma, jak o tom informujeme v článku soutěž Braille 2015. Ve čtvrtek 12. listopadu jsme na celý den otevřeli dveře redakce dokořán a vítali jsme, podobně jako celé osazenstvo Domu služeb v Krakovské ulici, návštěvníky. Více v článku Den otevřených dveří, který jsme tentokrát částečně pojali jako subjektivní, ale o to více autentickou zkušenost kolegy Petra Maška. V pátek 13. listopadu jsme v pražské primátorské rezidenci společně tleskali nejlepším „pastelkářům“. Jejich jména a částky, kterými přispěli do sbírky Bílá pastelka, se dozvíte z příspěvku Poděkování nejlepším. Zpráva Rozjezd projektu Braňte se informuje o seminářích učících zrakově postižené obstát před nátlakem nekalých praktik prodejců, podvodníku, zkrátka „šmejdů“ všeho druhu. Jak jsme slíbili, uveřejňujeme další ze série rozhovorů s lidmi, jejichž osudy mohou být pro ostatní třeba i inspirací nebo podnětem. Tentokrát připravil Jiří Hubáček rozhovor s Petrem Adamcem. Mladým nevidomým mužem, který si na vlastní pěst našel zaměstnání v brněnské personální agentuře, a překonal tak mýtus zaměstnavatelů o tom, že nevidomý pracovník potřebuje zvláštní ohledy a jeho zaměstnání není pro firmu přínosem. Příběh Petra Adamce pod názvem Nic není zadarmo dokazuje, že přes všechny překážky je to přesně naopak a odvaha zaměstnavatelů se vyplatí. Protože článek Petra Maška s názvem Uvidíte žlutej barák vyvolal mezi našimi čtenáři různorodé ohlasy, přinášíme v rubrice Píšeme si jeden polemický názor a současně také upřesňující odpověď. Z listopadové kulturní nabídky nás zaujala Premiéra divadla Verva. Členové tohoto souboru vystoupili na festivalu v Paláci Akropolis s nadčasovou inscenací dávného čínského dramatika. Autorem divadelní recenze je Jiří Hubáček, který také dále již třetím dílem pokračuje v seriálu Ve stopách Homérových. V tomto cyklu každý měsíc představuje jednoho jubilujícího nevidomého literáta. V prosinci je to John Milton, světoznámý autor Ztraceného ráje. Nakonec jsme si nechali vánoční zamyšlení Delicie Nerkové s názvem Jestli tohle není hezký a v rubrice Černobílé problémy šachovou úlohu, kterou její autor Stanislav Juříček věnuje dlouholetému šéfredaktoru Zory Jiřímu Reichelovi. V prosinci se opět chystáme na cesty, představovat a nabízet čtenářům Zoru a další periodika, která pro vás připravujeme. Těšíme se na setkávání Taťána Králová, šéfredaktorka Zory # Střípky z 10. valného shromáždění Evropské unie nevidomých Evropská unie nevidomých se sešla po čtyřech letech na svém 10. řádném valném shromáždění, které se tentokrát konalo v Londýně. Hostitelskou organizací byl Královský národní ústav slepých lidí; pod tímto poněkud podivným (a v posledních letech – v důsledku hegemonie politické korektnosti – několikrát měněným) názvem se skrývá dlouhodobě v Británii uznávaná a ceněná dobročinná organizace, poskytující nevidomým a slabozrakým veškeré myslitelné služby, předškolním poradenstvím a školním vzděláním počínaje a péčí o seniory konče. Shromáždění se konalo ve dnech 26.–28. října 2015 v hotelu blízko hlavního londýnského letiště, což většině delegací nejspíš vyhovovalo (z letiště a na letiště to měly pár minut autobusem či metrem). Zázemí delegátů bylo přiměřené možnostem skromného moderního konferenčního centra: v hotelových pokojích jsme měli dostatek prostoru na práci a v zasedacím sále se naopak sedělo na židlích jako v divadle nebo v kině, takže si práci např. s počítačem a braillským řádkem bylo možné jen stěží představit. Právě to byl ovšem projev oné modernity – předpokládalo se, že všichni pracují jen s malými mobilními zařízeními, která si nosí v kapse nebo v kabelce. Organizátoři byli šetrní i k životnímu prostředí: všechny materiály byly poskytnuty pouze v elektronické podobě, nic se netisklo na papír ani v černotisku, ani v bodovém písmu. Co bylo hlavními úkoly valného shromáždění? Zhodnotit činnost organizace za poslední čtyři roky, zvolit nové orgány, dohodnout se na strategii pro příští období, schválit usnesení. Pootevřme tedy nyní dveře zasedací místnosti, abychom se dověděli, jak současná Evropská unie nevidomých pulzuje. Ze 44 řádných členských organizací zastupujících jednotlivé evropské státy se shromáždění účastnilo 36 členů. Chyběly tyto státy: Arménie, Ázerbájdžán, Bosna Hercegovina, Gruzie, Řecko, Kazachstán, Makedonie a Ukrajina. Na první pohled je zřejmé, že se většinou jedná o postsovětské republiky dříve zastupované Všeruským svazem slepců. Jejich neúčast není způsobená jen tím, že nemají dost prostředků na vyslání delegátů, ale také tím, že řádně neplatí členské příspěvky do EUN, takže mohou být omezena i jejich hlasovací práva. V rozsáhlé zprávě o činnosti za poslední čtyři roky zhodnotil prezident EUN Wolfgang Angermann (Německo) především práci v těchto oblastech: plnění úkolů plynoucích z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, zaměstnanost, resp. zaměstnatelnost zrakově postižených na evropském trhu práce, bariéry všeho druhu a přístupnost, resp. míra zpřístupnění služeb a výrobků. Podtrhl nezbytnost spolupráce s dalšími sociálními partnery jak na vnitrostátní, tak na celoevropské úrovni. Shora uvedeným prioritám pak byla věnována tematicky zaměřená zasedání. Mně osobně nejvíc zajímala problematika zaměstnávání nevidomých a slabozrakých už proto, že jsem se již dříve účastnil konferencí na podobná témata, např. podpora podnikání nevidomých. Z obecných deklarací a toužebných přání jsem však nenabyl dojmu, že by se cokoli měnilo v celoevropském měřítku k lepšímu. Zdá se, že akceschopné jsou spíše organizace působící na vnitrostátní úrovni než organizace s celoevropským záběrem. Nejnapínavější část valných shromáždění představují přirozeně volby. Jejich napětí však snižuje praxe často používaná jak evropskou, tak světovou unií nevidomých: Když je totiž na jednu pozici pouze jediný kandidát, volba se vůbec nekoná a kandidát pozici získá automaticky; tohle v České unii nevidomých, ani v SONS první prezident Milan Pešák nikdy nepřipouštěl – vždy se hlasovalo i o jediném kandidátovi, aby bylo zřejmé, jakou má mezi delegáty podporu. Evropská unie nevidomých však není ani Česká unie, ani SONS, takže jsem se například i já bez zvláštního přičinění stal na příští čtyři léta členem nominační komise. Pusťme se ale do důležitějších zápasů: bojovalo se o pozici prezidenta, druhého viceprezidenta a předsedy nominační komise. Na funkci prezidenta kandidovali Fazilet Hadiová z Velké Británie a úřadující prezident Wolfgang Angermann z Německa. Fazilet sázela na kvóty, rovnost pohlaví, rovnost slabozraký/nevidomý, rovnost zeměpisného zastoupení a výhodu hostitelské země; Wolfgang na téměř čtyřicetiletou přítomnost v hnutí nevidomých a výsledky práce posledních čtyř let. Zvítězila zkušenost a obava před neznámým – Fazilet dostala 79 hlasů, zatímco Wolfgang zvítězil se 143 hlasy. Prvním viceprezidentem je tradičně zástupce největší země Východu, Ruské federace; proti Alexandru Neumyvakinovi nekandidoval nikdo. O pozici druhého viceprezidenta byl sveden boj mezi Václavem Poláškem z ČR a Barbarou Martín Mu?ozovou ze Španělska. Výsledek byl předem téměř jistý: zatímco Václav s téměř dvacetiletým působením v řídícím výboru EUN nabízel hospodárnost, zkušenost a reálně formulované cíle hnutí, Barbara by – podle názoru vyjádřeného hlasy delegátů – mohla do pokladny EUN utrousit něco z bohatství španělské organizace nevidomých. Zvítězila poměrem 195 ku 28 hlasům. Generální tajemnicí EUN se stala bez protikandidáta energická žena středních let z Kypru Maria Kyriacouová. Pokladník Philippe Chazal z Francie, matador slepeckého hnutí podobně jako Wolfgang, neměl rovněž protikandidáta. Členy řídícího výboru jsou bez protikandidátů: Ana Sofia Antunesová (Portugalsko), Mario Barbuto (Itálie), Emin Demirci (Turecko), Bozidar Denda (Černá Hora), Ann Jonssonová (Švédsko), Václav Polášek (ČR), a Sinan Tafaj (Albánie). Ana Sofia Antunesová, Emin Demirci a Alexander Neumyvakin jsou za Evropu členy výkonného výboru Světové unie nevidomých. O pozici předsedy nominační komise byl sveden vskutku lítý boj mezi Sigrun Bessadottirovou z Finska, zastánkyní všech shora popsaných a v průběhu celého shromáždění stále se opakujících rovností, a Johnem Heilbrunem, bručivým pedantem z Dánska. Nakonec vyhrál John jen těsnou většinou 119 ku 103 hlasům. My, ostatní členové nominační komise - Sigrun Bessadottirová (Finsko), Rodolfo Cattani (Itálie), Christian Hugentobler (Švédsko) a Rudolf Volejník (ČR) – jsme pro prosazení své kandidatury nemuseli hnout ani prstem. A co by to bylo za valné shromáždění, kdyby nepřijalo usnesení? Návrhová komise předložila plénu sedm usnesení na tato témata: vzdělání (Švédsko), sport (Švýcarsko), uprchlíci (Dánsko), uprchlíci (Velká Británie), rovnost pohlaví (Švédsko), udržitelné financování (Švédsko) a pojmosloví (Švédsko). Na náležitě zdůvodněná doporučení návrhové komise a po důkladném projednání přijalo plénum jednomyslně šest usnesení: O průhledném financování; O společných výročních aktivitách s Mezinárodní radou pro vzdělávání zrakově postižených; O uprchlících; O rovnosti pohlaví; O aktualizaci pojmosloví; a O poděkování a vyjádření vděčnosti. Usnesení si v porovnání s ožehavými tématy, která evropské nevidomé trápí a byla na valném shromáždění buď zmíněna, nebo projednána, zaslouží vlastní rozbor. Očekávejte jej v některém z příštích čísel Zory. Rudolf Volejník # Soutěž Braille 2015 Redakce časopisu Zora ve spolupráci s výrobním družstvem nevidomých Spektra Praha pořádala v sobotu 24. října v Domě služeb v Krakovské 21 soutěž ve čtení a psaní. Soutěžící z celé republiky se utkali ve třech disciplínách: ve čtení Braillova písma, v psaní na běžné počítačové klávesnici a ve čtení, psaní a úpravě textu na krátkých elektronických braillských řádcích. V první disciplíně, kterou bylo čtení Braillova písma z papíru, byli soutěžící rozděleni do dvou skupin. V první se utkalo 12 zrakově postižených, kteří prošli výukou Braillova písma již na 1. stupni ZŠ, ve druhé kategorii se zapojili 4 později osleplí čtenáři. Všichni účastníci četli tři minuty neznámý text a porotci započítali počet správně přečtených slov. Třetí místo v první kategorii obsadil Roman Holík, který správně přečetl 258 slov. Stříbrná Michaela Málková uspěla s počtem 281 bezchybně přečtených slov. Vítězem se stal teprve patnáctiletý Karel Leskovec, který rychlostí četby a počtem 303 slov překonal magickou třístovkovou hranici. Soutěžící ve druhé kategorii měli ztíženou úlohu, protože se Braillovo písmo učili hmatem číst teprve v pozdějším věku. Na třetí místo Karla Hrubeše stačilo v tříminutovém limitu přečíst 33 slov, druhý Emil Miklóš přečetl 57 slov. Výkon vítězného Tomáše Vrchlabského 187 slov byl na úrovni účastníků, kteří soutěžili v první kategorii. V disciplíně psaní na počítačové klávesnici si mohli soutěžící přinést a zapojit svou vlastní klávesnici. Po dobu dvou minut psalo 15 účastníků podle diktátu text fejetonu Rudolfa Křesťana s názvem K obrazu svému. Poté jim porotci spočítali bezchybně napsané znaky (včetně správně umístěných mezer, velkých písmen či uvozovek). Bronz v této kategorii vybojoval s výsledkem 1 167 správně napsaných znaků Tomáš Hromádka, stříbro si za 1 381 rychlých úhozů odnesla Kateřina Lusková a zlato vybojovala s 1 452 bezchybnými znaky Zuzana Třeštíková. Velkou pochvalu zasluhuje i skvělý výkon pátého Karla Leskovce, který v 848 znacích neudělal jedinou chybu! Pětice, později čtveřice soutěžících ve třetí disciplíně pracovala na krátkých elektronických braillských řádcích připojených k výrobkům společnosti Apple typu iPhone a iPod. Třetí místo obsadil Jiří Sádovský, druhý byl Zdeněk Bajtl a vítězem se stal Luboš Zajíc. Čtení a psaní v elektronickém Braillu stručně popsal Břetislav Verner ze spolupořádající firmy Spektra, která vítězům věnovala hodnotné ceny: „Soutěžilo se na krátkých elektronických braillských řádcích o délce 12 znaků připojených ke kapesním počítačům iPhone nebo iPod. Soutěž probíhala ve třech disciplínách: ve čtení, psaní a úpravě textu. V editoru Poznámky soutěžící četli zadaný text na rychlost, psali podle diktátu na přesnost a nakonec upravovali zadaný nesprávně uspořádaný text v daném časovém limitu. Hodnocenou součástí soutěže bylo i odeslání výsledného textu druhé a třetí disciplíny elektronickou poštou.“ Jaká byla náročná třetí kategorie z pohledu jejího účastníka? Obšírně o tom referuje vítěz Luboš Zajíc: „Do této kategorie se přihlásilo 5 soutěžících. O tom, že soutěž nebyla snadná, svědčí i skutečnost, že jeden ze soutěžících v průběhu klání z boje odstoupil. Každý soutěžící byl vybaven nejen braillským řádkem zobrazujícím maximálně 12 až 14 znaků, ale také zařízením schopným pracovat s digitálním textem. U všech soutěžících byl tímto zařízením iPhone, který byl s řádkem propojen pomocí bezdrátové technologie Bluetooth. A nyní k tomu, jak soutěž probíhala: Každému ze soutěžících byly těsně před začátkem e-mailem zaslány dva textové soubory. První z nich obsahoval 100 slov, která jsme měli za úkol co nejrychleji nahlas přečíst. Šlo o známou pohádku O kohoutkovi a slepičce, která se ovšem hned zpočátku vyvinula poněkud netradičně. Slepička totiž kohoutka místo vodou, kterou jak známo nemohla nikde sehnat, zachránila hltem chlazeného lahvového piva. Kohoutek jí za záchranu sice poděkoval, ale neodpustil si také pokárání, že tu pohádku pěkně popletla. Druhým úkolem bylo napsat na osmibodové klávesnici, kterou jsou braillské řádky také vybaveny, podle diktátu krátký text. Text nebyl příliš dlouhý a týkal se významu geniálního vynálezu Louise Brailla, a my jsme měli čas po jeho napsání si vše zkontrolovat. I přesto se nikomu z nás nepodařilo odevzdat vše úplně bez chyby, jak jsme se při hodnocení dozvěděli. A to už před námi byla nejobtížnější část soutěže. V textovém editoru jsme si otevřeli soubor obsahující 16 zpřeházených řádků. Některé z nich začínaly číslem, jiné ne. Úkol byl jasný: „Seřaďte 16 řádků tak, aby z nich vznikla básnička o čtyřech čtyřverších.“ Na zvládnutí této disciplíny jsme sice dostali celkem štědře vyhlížející třicetiminutový limit, ale musím říci, že jsme se všichni pořádně zapotili. Ještě že se ukázalo, že první dva řádky každého čtyřverší jsou očíslovány a že se jedná o střídavý rým se schématem ABAB. Navíc jsme při editaci textu mohli, na rozdíl od předcházejících úkolů, použít i hlasový výstup – samozřejmě na sluchátka, abychom nerušili své soupeře. A jako malý bonbónek na závěr jsme ještě dostali za úkol oba dokumenty – nadiktovaný text a básničku – poslat na zadanou e-mailovou adresu. I s touto zdánlivě ne tak složitou úlohou někteří ze soutěžících kvůli technickým problémům trochu zápasili, ale nakonec jsme si všichni opravdu s úlevou oddechli, když byla soutěž za námi. Pak následovalo jen napjaté očekávání, jak jsme dopadli. Vítězové – první Luboš Zajíc, druhý byl Zdeněk Bajtl a třetí Jiří Sádovský – se nominovali na mezinárodní klání ve stejné soutěžní kategorii, které je plánováno na rok 2016. A dobré je i to, že v případě, že by kterýkoliv z uvedených soutěžících nemohl své síly se zahraničními kolegy poměřit, je připraven jej zastoupit Karel Giebisch, který skončil na čtvrtém místě. Nezbývá než poděkovat všem, kteří se na zorganizování soutěže podíleli, SONS (zejména redakci časopisu Zora), výrobnímu družstvu nevidomých Spektra a v neposlední řadě autorovi nápaditých soutěžních zadání, panu Rudolfu Volejníkovi. Na závěr si vychutnejte básničku (Jiřího Žáčka – pozn. red.), která z neuvěřitelného mišmaše řádků měla vyjít: Škaredý holky, ty se drží zpátky, jsou samy sobě na posměch. A vždycky mají krásný kamarádky, a proto mají v lásce pech. Jsou spolehlivý jako tažný koně: Drží tě, když ti hrozí pád. Nestojí o dík, vědí, že se pro ně nebudou nikdy chlapi prát.   Škaredý holky nejsou nikdy v právu, vypadnou vždycky z pořadí. Srkají život jako hořkou kávu, Zvykly si – nikdy nesladí.   Řeknou ti: „Hele, zmiz a zanech řečí, nestojím o tvý ohledy.“ Škaredý holky nikdo nepřesvědčí, že vůbec nejsou škaredý. Za pořadatele zhodnotil celou soutěž dr. Jiří Reichel: „Letošní ročník považuji za velmi vydařený, a to hned z několika důvodů. Zúčastnilo se jej poměrně dost mladých zrakově postižených soutěžících. V klubovně panovala skvělá přátelská atmosféra a v soutěžních místnostech zase zdravá soutěživost, zvlášť vysoko hodnotím téměř pětistovkový minutový průměr čistých úhozů Zuzky Třeštíkové v psaní na počítačové klávesnici a překonanou třístovkovou hranici přečtených slov v podání patnáctiletého Karla Leskovce, který navštěvuje běžnou základku v místě trvalého bydliště. I soutěž na elektronickém řádku ukázala, že naši reprezentanti budou zdatnými soupeři na připravovaném jarním klání v rámci Vyšehradské čtyřky. Vítězi jsou však všichni zúčastnění, neboť z jejich soutěžních projevů je jednoznačně patrno, že Braillovo písmo i psaní na klávesnici denně používají k lepší kvalitě života. Potěšila mě také vstřícnost Petry Dienerové (dříve Ševčíkové) a už zmiňovaného „Karlose“, kteří ochotně v době, kdy soutěžní poroty počítaly výsledky, zahráli a zazpívali. Nutno dodat, že svým nasazením strhli ke zpěvu i ostatní.“ Připravila: Taťána Králová # Den otevřených dveří Čtvrtek 12. října byl letos v Domě služeb SONS v Krakovské 21 opět Dnem otevřených dveří. To znamená, že u hlavního vchodu vítali návštěvníky usměvaví recepční a všechny kanceláře měly od rána do páté hodiny odpoledne dveře dokořán. Každoroční Den otevřených dveří pořádala SONS ČR, Tyfloservis a TyfloCentrum Praha při příležitosti Dne nevidomých. Hosté se mohli podívat, jaké služby mají zrakově postižení k dispozici. Mezi pozvanými byli zejména současní a budoucí členové, oslovení zejména prostřednictvím oblastních odboček SONS. Do knihy hostů na recepci se tak zapsali nejen členové odboček z poměrně blízkého Kladna, Benešova či Slaného, ale i ze vzdálenějších Karlových Varů, nebo dokonce ze Zlína. Nechyběli ani ti, kdo se s nevidomými a slabozrakými klienty setkávají na svých pracovištích. Přivítali jsme například hosty z úřadů práce v Českých Budějovicích, Lounech či Jablonci nad Nisou. Tradičně nejpočetnější zastoupení měly střední a vysoké školy, kde se studenti připravují na povolání, související se sociální, pedagogickou a zdravotní problematikou. Dvě skupiny studentů, z Univerzity Jana Amose Komenského a Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, opět přivedla docentka Lea Květoňová. Na recepci dostali návštěvníci plánek domu, propagační materiály i časopisy. Mohli využít komentovanou prohlídku s průvodci Jaroslavem Rusnákem či Petrem Maškem. Hosté celý den nahlíželi do dveří kanceláří a učeben a zajímali se o to, co mohou zdejší zaměstnanci zrakově postiženým poskytnout. V prvním patře se jim věnovali pracovníci právní poradny a Tyfloservisu, kde byla v optické místnosti připravena výstavka tyflopomůcek. V suterénní černé komoře opět vyzkoušelo několik pozvaných hostů tzv. temnou čajovnu, nabízející stolování a všemožné smyslové vjemy bez účasti zraku. Mnozí hosté využili návštěvu i k zakoupení některé z tyflopomůcek z prodejny ve 2. patře či k předplacení časopisů v redakci Zory. O dojmech a poznatcích vítaných hostů svědčí řada zápisů v návštěvní knize, z nichž otiskujeme malý výběr: ? Ohromně milé a vstřícné pracovnice v prodejně vše ukázaly a poradily. H. Hladíková, Věra Fialová ? Vždycky, když sem přijdu, jsem spokojený a dozvím se něco jiného. Když se zeptám na cokoli, dostanu vyčerpávající odpověď. Jaromír Vitvar, Zvole ? Super možnost kouknout na to, co normálně nevidíme. Díky! (podpis nečitelný) ? Návštěva byla moc příjemná, dozvěděli jsme se hodně nového, těšíme se někdy příště. Děkujeme za obohacující zážitky a nové informace. Studentky 4. ŠC – SOŠS sv. Zdislavy ? Děkuji za krásnou prohlídku. Byla pro mě velmi obohacující. Netušila jsem, kolik je pomůcek a služeb pro lidi se zrakovým postižením. Krása! Prchalová ? Pan průvodce Mašek byl skvělý a zábavný. Návštěvu jsme si užili a byl to zajímavý zážitek. Studentky Univerzity Jana Amose Komenského O bezprostřední zkušenost s provázením návštěvníků se podělil redaktor Petr Mašek: Letos jsem se nabídl jako průvodce skupin hostů. Můj předpoklad, že dům dobře znám a vím, kde které oddělení je, mi ale zdaleka nestačil. Ano. Vím, kde co je a o každém z našich středisek umím něco říci. Zapomněl jsem se ale průvodců poptat, kam vlastně hosty doprovází v rámci třeba Tyfloservisu… Je den D, asi 10 hodin a volá mi z recepce paní Poláčková: „Petře mám tady skupinku. Přijdete?“ Beru si telefon a vyrážím. Dole u recepce mě čeká čtyřčlenná skupinka usměvavých studentek speciální pedagogiky Univerzity Komenského. Srdečně se pozdravíme a já se ujímám vedení. Chůze po schodech do prvního patra kromě povídání s děvčaty je pro mě ale hlavně velmi krátkou možností uvážit, kam je zavedu, protože jsem si tohle u žádného z průvodců neověřil. V prvním poschodí je mimo jiné Tyfloservis, a tak míříme tam. Předám dívky usměvavé slečně v učebně, oddechnu si a přemýšlím, jak přijít k informacím, jež potřebuji. Jaká radost. Proti mně jde kolega Jarda Rusnák a vede další skupinu. „Ahoj, tak kde jste už byli?“ Ptám se ho a snažím se vypadat jako ostřílený borec. „No, teď jsme byli tady naproti, pak se ještě stavíme v kuchyňce,“ přemýšlí Jarda, „zajdeme ještě na právní a pak rovnou asi do prodejny.“ „Tak fajn,“ říkám mu, „my jsme teď přišli z přízemí, a tak půjdeme do místnosti naproti, kde jste už byli.“ Děkuji mu a mám obrovskou radost, jak mi vlastně krásně popsal všechny zastávky v prvním podlaží. (Jen k prodejně museli návštěvníci vyjít o patro výš – pozn. red.) Po seznámení s různými kurzy, které Tyfloservis pořádá, jako například výuku bodového písma, prostorové orientace atd., přecházíme do protější místnosti, kde si děvčata mohou prohlédnout lupy, které pomáhají především slabozrakým klientům. Postávám ve dveřích a napjatě poslouchám. A nyní hurá do cvičné kuchyňky. Kolega Jarda už je pryč, jiná skupinka tu není, a tak „Dobrý den“ a už to jede. Pracovnice Tyfloservisu se ujímá mých svěřenkyň a ukazuje vše, čím se kuchyňka, kde se klienti učí připravovat stravu, může pochlubit. A je toho věru mnoho. Jsou tu všelijak otevíratelné skříňky s dvířky na pantech i posuvnými, všechny možné druhy úchytek na dvířkách od skříněk a v neposlední řadě je zde spousta zvláštních svítidel umístěných tak, aby si mohli vybrat klienti s různými vadami zraku právě to, co jim vyhovuje a co si pak doma mohou nechat nainstalovat do vlastní kuchyně. Na konci poutavého povídání si jedna odvážná dívka nasazuje klapky a pod dohledem pracovnice krájí a maže krajíc chleba. Zastávka v právním oddělení u Luboše Zajíce je sice příjemná, zato však krátká, protože už mi na záda dýchá průvodce s další skupinkou. V prodejně tyflopomůcek si děvčata prohlédla vše, co prodejna nabízí a rozmanitost jak pomůcek, tak různých her je příjemně zaskočila. Žertem jim navrhuji nákup nějakého upomínkového předmětu v hodnotě od 5 korun do cca 20 tisíc. Děvčata se smějí, vedoucí prodejny Alžběta Suková s nimi, loučíme se a odcházíme. Knihovna digitálních dokumentů je obsazena, procházíme tedy do třetího podlaží. Zastavujeme se u našeho dopravního guru Viktora Dudra v oddělení odstraňování barier. Zde si děvčata mohou prohlédnout to, co už z praxe vlastně znají, po čem chodí a co občas slyší. To jest všechny možné varianty vodicích linií, varovných i výstražných pásů, ale dovědí se také o orientačních majáčcích. Nikde to na mě neříkejte, ale Viktor ve společnosti mladých dam vždycky pookřeje a nyní proti čtyřem studentkám přímo kypí zdravím a dobrou náladou. Usmívám se tedy i já a říkám si, že bychom takovéto akce měli mít alespoň čtvrtletně. Pokud by návštěvy zájemců o naši problematiku dokázaly takhle doplnit energii nám všem, byla by to přímo bomba. Dokážete si představit, jak by se nám pracovalo? No ale pojďme dál. Ve čtvrtém podlaží vedu svou skupinku děvčat do svého království. Musím se opravit, to království není tak docela mé, v něm kraluje Taťána Králová, ale to pro nás redaktory znamená, že se tu cítíme jako doma, a dokonce se do práce těšíme. Samozřejmě je řeč o redakci časopisu. Za sebe mohu jen dodat, že jsem si vždycky myslel, že mou doménou je pouze zvuk. Díky Zoře a Tánině podnětům, podpoře a trpělivosti s finální úpravou mých textů však čím dál víc také zkouším psaní. U nás v Zoře si tedy studentky prohlédnou naše periodika, odnesou si jejich nabídku a poslechnou si něco o historii. Pro zajímavost jim věnujeme na ukázku jedno číslo bodové Zory. Návštěva pátého patra, kde je TyfloCentrum a navigace, proběhla skoro ve chvatu. Únava děvčat z přemíry informací byla již zřejmá. Ono se není čemu divit. Vy, milí čtenáři, jen čtete a říkáte si jistě, kdy tomu už bude konec. Představte si, jak muselo být mým svěřenkyním. Ony se mnou celou prohlídku absolvovaly po svých. Vracíme se tedy pomalu dolů, potkáváme další skupiny lidí, zdravíme se s nimi a zvědaví návštěvníci jdoucí proti nám se vyptávají dívek, co všechno je tu k vidění. Procházíme zrovna kolem oddělení digitalizace, když si uvědomím, že tady jsme ještě vlastně nebyli. Slibuji děvčatům to nejlepší na závěr a doprovázím je k poslední návštěvě do říše digitálních knih a dokumentů. Tady se jich ujímá Zdeněk Bajtl a seznamuje dívky se svým oddělením. Představuje program Knihomol. Povídáme si o knížkách, časopisech a Zdeněk dokazuje kvality své knihovny tím, že se studentek táže na jméno jejich vyučující. Slyšíme známé jméno, Zdeněk je zadává do vyhledávače a dostává odpověď, že v databází KDD je dokonce několik titulů paní profesorky. Tím knihovna obstojí i jako zdroj informací naučných. Poslední zastavení ale děvčatům vrátilo něco energie. K recepci se vrací usměvavé a s dobrou náladou. Tam mě čeká největší překvapení dne. „Pane Petře, to bylo úplně skvělé. Viděly jsme spoustu věcí, dostaly hodně informací a vy jste byl prostě fajn. Tolik legrace jsme nečekaly a jsme rády, že jste nás doprovázel vy.“ No, děvčata, to jsem rád, že mám vousy. To pro případ, že bych se červenal. O svých průvodcovských schopnostech jsem dost pochyboval. Spontánní ujištění mě ale přesvědčilo, že to dívky myslely vážně. Bylo to tu ten den jako v úlu. I s dalšími skupinami, které jsem ten den ještě doprovázel, jsem si den užíval. Legrační bylo vymýšlet různé strategie, abychom se s ostatními skupinami potkávali, nezdržovali se a netvořili nikde fronty. Povedlo se nám to. Hosté nikde zbytečně nečekali, celý den proběhl v pohodě a s úsměvem. Jen ten Jarda se mi neustále pletl pod nohy a představte si, měl tu odvahu tvrdit, že mu překážím já. Závěrem si dovolím předat vám jednu čerstvou zkušenost. Pokud se domníváte, že o SONS všechno víte, jako jsem si to myslel já, přijďte se k nám na příští Den otevřených dveří také podívat. Uvidíte, kolik toho ještě nevíte. Stejně jako já. Připravila: Taťána Králová # Poděkování nejlepším U příležitosti Dne nevidomých pořádala SONS ČR akci Poděkování nejlepším. V pátek 13. listopadu byly v pražské primátorské rezidenci opět oceněny vítězné dvojice soutěže dobrovolníků v rámci veřejné sbírky Bílá pastelka, která se konala 14. října. Během letošního 16. ročníku sbírky vybraly promoklé dvojice „pastelkářů“ v ulicích našich měst a obcí částku 1 731 350 korun. Hosty malé slavnosti na magistrátu hlavního města byli opět kromě nejlepších prodejců také poskytovatelé služeb pro osoby s těžkým zrakovým postižením a zástupci spolupracujících institucí. Setkání zahájil Luboš Zajíc. Hosty přivítali prezident SONS ČR Václav Polášek a viceprezident Rudolf Volejník. Připomněli tradici Mezinárodního dne bílé hole (15. říjen). Se sbírkou Bílá pastelka je tento svátek u nás spojen od roku 2000. Mezi letošními novinkami uvedli, že protagonisty koncertu pro Bílou pastelku na Václavském náměstí se letos stali zpěvák s uměleckým jménem Raven a tanečnice flamenca Lenka Glässnerová. Hlavním mediálním partnerem sbírky byl opět internetový vyhledávač Seznam.cz. Slavnostní dopolední program zahájilo pásmo písní v podání tria LenPeLa. Po bouřlivém potlesku představila moderátorka Martina Brožová postupně čtrnáct nejlepších dvojic, vítězů v jednotlivých krajích naší vlasti. Každé „pastelkářské“ dvojici srdečně pogratuloval a poděkoval prezident Václav Polášek a poté je moderátorka s úsměvem krátce vyzpovídala. Dvojice zastupovaly nejlepší z cca 2 600 prodejců bílých pastelek, kteří každoročně vyrážejí do ulic velkých i malých měst. Zatímco v loňském roce byla nejúspěšnější dvojice z Karlovarského kraje, letos se dva studenti, kteří v lázeňském městě plnili pokladničku v barvách Tyfloservisu Karlovy Vary, umístili na pomyslné 14. příčce. I tak je výsledek 3 172 korun, kterým na pastelové konto přispěli Tomáš Matys a Tomáš Rück, úctyhodný. V Ostravě si letos při sbírce, kterou organizovala zdejší oblastní odbočka, vedli nejlépe studenti Biskupského gymnázia Amálie Fornadlová a Martin Kovalski. Za den vybrali 3 403 korun. Pod taktovkou Tyfloservisu oslovovaly dárce v ulicích Liberce studentky Gymnázia a SOŠPg Jeronýmova Zuzana Zemanová a Kateřina Pikolová. Dívky za Liberecký kraj zvítězily s částkou 3 434 korun. Z Kutné Hory si do Prahy pro ocenění opět přijela Hana Pánková s dcerou Janou. Z nejplnější kasičky Středočeského kraje přispěly do sbírky částkou 3 949 korun. Nejlepšími „pastelkářkami“ Pardubického kraje se staly žákyně Základní školy Hrochův Týnec Lenka Kykalová a Eliška Pulkrábková. Dívky jako nejmladší z vítězných prodejců nasbíraly 4 305 korun. Nejlepšími prodejci bílých pastelek Královéhradeckého kraje se s částkou 4 477 stala dívčí dvojice Pavlína Kovářová a Petra Řondíková. Nejlepší prodejci Jihlavského kraje Radim Kamenický a David Sůva nemohli do Prahy osobně přijet kvůli termínu, který se překrýval s jinou důležitou akcí. Jejich výsledek, vyjádřený číslem 4 519, odměnil zaplněný sál potleskem. Z Jihočeského kraje si největší uznání zaslouží Marie Mrázová a Anděla Váchová (namísto ní doprovodila nevidomou Marii do Prahy Jitka Machanová), které v bílých „dresech“ za oblastní odbočku Prachatice nasbíraly 4 873 korun. Pro cenu si již popáté zcela samozřejmě přišla i Mariina vodicí fenka Arwen. Dvojice Marie Svobodová a Taťána Králová, „hájící barvy“ Domu služeb v Krakovské, měla v pokladničce 4 952 korun (Pozn. red.: V reportáži Jeden den v kůži pastelkáře jsme psali, že naše pokladnička obsahovala přes pět tisíc. Do této částky jsme totiž započítali i několik euromincí. Vyhodnocení nejlepších pastelkářů se ovšem počítalo pouze podle výsledku v korunách. Všichni prodejci přispěli díky zahraničním kupcům na pastelkové konto částkou cca 80 euro.) Studentky Střední pedagogické školy Boskovice Anna-Marie Tenglerová a Monika Škrabalová nasbíraly za Brněnský kraj 6 184 korun. Olomoucký kraj již poněkolikáté zastupovali František Vyhnálek u oblastní odbočky Šumperk a David Kubík. Na Městském úřadě v Hanušovicích, ve škole a mezi obyvateli městečka Hanušovice vybrali  ještě více než v loňském roce: 6 884 korun. Bronzovou příčku v pomyslném hodnocení nejlepších prodejců obsadily plzeňské gymnazistky Tereza Knížková a Kamila Růžičková. Vzorně reprezentovaly Plzeňský kraj a za pastelky utržily 7 009 korun. Smíšená dvojice Denisa Kunová a Petr Lukeš byla druhá nejlepší v republice a vybrala nejvíc za Zlínský kraj – 7 504 korun. Nejplnější pokladničku letos odevzdala dvojice Iva Zúchová a Ludmila Zúchová ze Severočeského kraje. Matka s dcerou, o nichž jsme v reportáži ze sbírkového dne psali v souvislosti s návštěvou Základní školy v Lovosicích, kterou zrakově postižená Iva v minulosti navštěvovala. Nejúspěšnější dvojice nasbírala 8 680 korun. Zlatým hřebem slavnostního dopoledne byla vřelá zdravice představitelů Lions Club Vojtěcha Trapla a Martina Dlouhého, kteří do rukou prezidenta SONS odevzdali šek vypsaný na částku 70 tisíc korun. V příjemném duchu se již tradičně nesl křest kalendáře. Tentokrát má název Planetárium a pro pěvecký sbor Vokál klub jej připravil malíř Mikoláš Axmann. Krásné reprodukce na každý měsíc v roce 2016 pokřtili sklenkou sektu prezident Václav Polášek, výtvarník Mikoláš Axmann, Vladimír Suchánek ze Sdružení českých umělců grafiků Hollar, vedoucí Vokál klubu Václav Fanta a vydavatelé z Er-Média David Švábenický a Václav Senjuk. V závěru slavnostního programu zazněly písně v podání Vokál klubu. Po výtečném pohoštění v primátorské rezidenci jsme ještě doprovodili nejlepší „pastelkáře“ přes Karlův most a Malostranské náměstí na exkurzi do Senátu, kam je pozval senátor Milan Pešák. Taťána Králová # Rozjezd projektu Braňte se! Každý z nás se již někdy setkal s někým nebo určitě slyšel ve svém okolí o někom, kdo měl co do činění s tzv. „šmejdy“. Toto označení se vžilo pro pojmenování bezpáteřních obchodníků – podvodníků, kteří nepoctivě obchodují a manipulativně jednají. Použila ho poprvé ve svém dokumentárním filmu Silvie Dymáková pro ty, co terorizují při svých akcích hlavně klienty seniorského věku. Jejich jediným cílem je donutit bezbranné staré lidi k nákupu předraženého zboží či služeb. A právě toto téma je obsahem projektu Braňte se! Osvěta v oblasti nekalých praktik prodejců, proti manipulaci ze strany rodinných příslušníků a dluhové pasti pro seniory s těžkým zrakovým postižením, který SONS realizuje z dotace Ministerstva práce a sociálních věcí, poskytnuté ze státního rozpočtu na program Podpora veřejně účelných aktivit seniorských a proseniorských organizací s celostátní působností. V přátelské atmosféře se na začátku listopadu konaly první dva semináře v Olomouci a Vsetíně. V Olomouci se zúčastnilo celkem 15 členů SONS a ve Vsetíně jich bylo dokonce 44. Seznámili se s platnou legislativou v této oblasti, typy manipulátorů a nejčastějšími scénáři, jako jsou „výhodné“ akce, blízká osoba v tíživé situaci, zneužití poskytnuté služby nebo falešní úředníci a opraváři, které tito „obchodníci“ používají. Jejich jediným cílem je vždy nalákat starší lidi, aby pod nátlakem zakoupili nepotřebné a několikanásobně předražené zboží či podepsali smlouvy na dodání služby nebo výrobků, z nichž pak kvůli různým právním kličkám či nečitelným dodatkům lze obtížně vycouvat. Účastníci byli upozorněni na nové triky těchto nekalých obchodníků, k nimž mj. např. patří zájezdy do zahraničí, zejména Turecka a Izraele, kde nabízejí luxusní zboží jako koberce, kožené výrobky a šperky a pod nátlakem nutí zúčastněné zboží koupit. Pokud si nic nekoupí, ponechají je svému osudu v zahraničí. Pokud koupí, mají problém zrušit smlouvu a vrátit zboží, protože tam platí jiná legislativa než v Evropské unii. To je pouze jeden z příkladů, existuje spousta dalších triků. K těm méně známým patří trik s darovací daní (senior dostane oznámení, že vyhrál zboží v hodnotě například sto tisíc korun, pro jejich získání stačí jen zaplatit darovací daň, která bývá zpravidla vyšší než skutečná hodnota zboží); vydávání se za spotřebitelského ombudsmana (falešný ombudsman tvrdí, že vymůže přeplatek za předražené zboží, které si koupili na předváděcí akci. Realita je taková, že je ještě více vtáhne do šmejdských praktik) apod. Mezi nejčastější pasti v elektronickém prostředí patří nevyžádané e-mailové výzvy a inzeráty, nevyžádané charitativní žádosti o peníze, ankety slibující odměny za vyplnění, internetové seznamky a on-line známosti a falešné výzvy od autorit státní moci (policie, exekutoři, zahraniční společnosti apod.). Jak se bránit proti těmto praktikám? Stále platí – nejlepší obranou je na takovéto akce nejezdit, pozvánky rovnou vyhazovat do koše, nikoho neznámého nepouštět do bytu, nereagovat na emailové nabídky a výhry, nesdělovat své osobní údaje, číslo bankovního účtu apod. Je nutné si uvědomit, že nikdo nám nedá nic zadarmo. To vyplynulo i z konkrétních případů, se kterými se účastníci semináře seznámili. V další části semináře následovaly praktické simulace, při nichž si účastníci ověřili, zda by odolali lákavým nabídkám nekalých praktik prodejců. Na závěr si nechala lektorka velice citlivé téma, jakým je manipulace a domácí násilí ze strany rodinných příslušníků. Rovněž podala informace, kam se v těchto případech obrátit. Semináře se setkaly s velkým ohlasem, všichni účastníci se zapojili a spolupracovali. Užili si přitom i dost legrace a odcházeli spokojeni s dobrou náladou. Už se těšíme na pokračování série seminářů, tentokrát v Novém Jičíně, Ostravě, Mladé Boleslavi, Přerově, Šumperku, Opavě Kroměříži, v Karlových Varech, Chebu a Kladně. Marie Svobodová # Nic není zadarmo - Rozhovor s Petrem Adamcem Práce šlechtí člověka, říká stará moudrost. Pro lidi s těžkým zrakovým postižením ale mnohdy sehnat zaměstnání není vůbec snadné, a mimo některé „tradiční“ pracovní možnosti se do kolektivu běžně pracujících zdravých lidí dostávají ještě stále poměrně obtížně. Příkladem toho, že omezení pracovních možností nevidomých stále klesá, je jistě i příběh Petra Adamce (32), který je v současné době zaměstnán na pozici HR researcher v brněnské agentuře Advantage Consulting, a jehož hlavní doménou je tak vyhledávání IT specialistů. Začněme od Adama. Jak vás na to, že budete třeba jednou pracovat mezi „zdravými“ lidmi, připravilo už vaše studium? Na základku jsem ještě chodil do speciální školy pro nevidomé v Brně-Pisárkách. Ta mi dokázala dát opravdu pevné základy, na nichž jsem pak mohl stavět. Střední školou už ale pro mne bylo běžné gymnázium, kde jsem se naučil, že nic není zadarmo. Na vysoké škole to pak pro mě paradoxně bylo mnohem jednodušší, také díky středisku Teiresiás, které při Masarykově univerzitě funguje. Jak tohle vaše studium vypadalo v té „osobní“ rovině? Jak vás přijímali běžně vidící spolužáci (resp. na VŠ kolegové)? Tohle opravdu musím rozdělit na studium na střední a na vysoké škole. Na střední jsem nebyl jediným nevidomým na škole a s ostatními zrakově postiženými tady jsem se už z dřívějška znal. Nevím, jestli to bylo způsobeno tímto faktem, nebo tím, že jsme nebyli ve třídě až tak dobrý kolektiv, nemůžu však říct, že bych si zde utvořil nějaké hlubší přátelství. Neměli jsme sice žádné asistenty, kteří by tvořili onu pověstnou „bariéru“ mezi námi a ostatními, ale asi jsem nezvolil dobrý přístup, těžko říct... Musím připustit, že jsem dost introvertní a není moc lehké ke mně proniknout, taky jsem se musel naučit, že chci-li něco brát, měl bych také něco dávat... Možná proto to na VŠ už bylo mnohem snazší. Ačkoli především na historii, kterou jsem kromě angličtiny studoval, jsem měl kolegů tolik, že to tam působilo někdy dost anonymně, hned první den se mi podařilo navázat nějaké kontakty, a pak už to šlo samo. Se spoustou lidí se potkávám dodnes, zvláště poté, co jsme se po přednášce setkali i někde v hospodě… (směje se dnes již vystudovaný magistr) Jak jste se pak dostal na svou pozici do firmy Advantage Consulting? Vlastně úplnou náhodou. Mám vodicího psa, se kterým chodím do výcvikové školy, a jedna moje nynější kolegyně s touto školou spolupracuje jako dobrovolnice. Právě ona mi navrhla, jestli nechci zkusit pohovor u nich. Zprvu jsem si to vůbec nedokázal představit, co bych tam mohl dělat, nu ale časem se mi to v hlavě rozleželo a zkusil jsem to. Tehdy už byl ve firmě zaměstnán na podobné pozici nevidomý kolega Pavel, měl jsem tedy poměrně snazší cestu. Šlo jen o ústní pohovor a nebylo už nutno vysvětlovat a ukazovat, co všechno zvládne nevidomý dělat na počítači. Co pro vás tato poměrně specifická práce znamená? Baví mě to. Když někomu řeknu, co dělám, diví se. Jsem na této pozici jako nevidomý v Česku asi jediný. A co vaši kolegové? Jak vás přijali ti? Pro mě bylo zpočátku nejtěžší si všechny zapamatovat a poznávat je podle hlasu – ve firmě pracuje přes čtyřicet lidí... Ale i přesto, že jsem introvert, jak už jsem říkal, jsem si tu našel pár dobrých přátel... Samozřejmě to, že jsem „jiný“, ten vztah asi ovlivňuje, pro spoustu kolegů to byl vlastně vůbec první bližší kontakt s nevidomým. Proto je asi nutné se opravdu snažit a někdy být snad až přehnaně ochotný, aby oba z toho vztahu mohli mít nějaký prospěch. Proto se snažím nikdy pomoci kolegů nezneužívat, a naopak sám něco nabídnout, pokud to jde. A tento přístup se mi zatím vždy vyplatil... Jak je tomu se zaměstnavateli? Jaké je jejich jednání s nevidomým zaměstnancem? Nemůžu říct, že by se ke mně můj zaměstnavatel choval nějak jinak. Nijaké speciální zvýhodnění jsem tu neměl, zejména na začátku jsem si svou tehdejší pozici musel dokázat poctivou prací obhájit sám. Myslíte si, že bude v budoucnu možno vídat stále více méně nevidomých zaměstnaných na poněkud netradičních pracovních pozicích, že se budou ty obzory stále rozšiřovat? Než odpovím, chtěl bych nejprve uvést, že nemám nic proti zaměstnávání nevidomých na „tradičních“ pozicích; pokud se jim práce líbí a jsou spokojeni, nelze přece nic namítat. Pokud se ale jedná o zaměstnávání na otevřeném trhu práce, je to stále pro většinu zaměstnavatelů velká bariéra. Často vůbec nemají představu o tom, co nevidomý člověk zvládne, na co už ale stačit nebude. A i když se třeba v obecné rovině dokážou nadchnout pro fakt, že by u nich nějaký ten nevidomý pracoval, když dojde na řešení konkrétní situace, v mnohých případech nakonec couvnou. Bez toho, aniž by nějaký zaměstnavatel vysloveně chtěl, aby u něj pracovali nevidomí, nebo měl zájem o konkrétního člověka na základě jeho kvalifikace nebo doporučení, se to daří stále jen v poměrně málo případech. Když už se ale nevidomý člověk dostane na pohovor, myslím, že je nejdůležitější působit přirozeně a nebát se přiznat i svoje slabá místa. Přitom je ale důležité neustále uvádět i pozitivní případy z praxe, kdy zaměstnání nevidomých „vyšlo“, a také zdůrazňovat určité výhody, které z toho zaměstnavatel může mít. Jestli to ale bude stačit, to je odpověď, kterou budu muset nechat bohužel otevřenou... Za rozhovor poděkoval: Jiří Hubáček # Píšeme si Vážený pane Mašku, přečetl jsem si v Zoře číslo 20 (v černotiskové Zoře v č. 11, pozn. red.) Váš článek Uvidíte žlutej barák a reaguji na něj. Píšete, že tisíc korun na rok je docela zanedbatelná částka. To jak pro koho, ale platit dopředu na rok něco, o čem nevím, kolikrát použiji, je nesprávné a docela i proti předpisům! Kdyby to mělo být na čtvrtletí, ale samozřejmě tedy pak 250 Kč, tak to je přijatelnější! A použiji-li takovouto službu v roce jen třeba pětkrát, tak se nedivte, že lidi to platit nechtějí a nebudou! Vám také hlavně jde o to, že jste tam pracoval – chápu to – ale takto drsně vyhrožovat lidem, že navigace zanikne, když ani pořádně neřeknete, že k tomu musel nosit člověk navigační jednotku za hezké peníze anebo musí mít mobilní telefon ePhon – na kterém musíte šmudlat prsty – hrůza! Zlatý tlačítkový telefon! Zase služba jen pro pár našinců z tisíců našinců, kteří mají ePhon – jako vy a stále jej všude i v Naší šanci propagujete a ne jiné mobily. To, že lidé přecházejí na zdarma službu od O2, jim vůbec nezazlívám, jsou tam operátoři do 22 hodin a poskytují i e-mailové služby, tedy více toho než navigace SONS. Myslím si, že je každého svobodné rozhodnutí, kde a jakou službu využívá! A k tomu, že Vám řekli, že půjdete tam, kde uvidíte žlutej barák, tak to je od Vás přitažené za vlasy, neboť kdybyste řekl, že nevidíte a potřebujete tam a tam, tak Vám nikdy toto neřeknou! Nechci Vás tímto mým příspěvkem kárat, ale je to tak, jak říkám! Jinak se mi od Vás články – jako o Bořivoji Navrátilovi či o Helze Čočkové moc líbily a Naši šanci děláte bezvadně! S hezkým pozdravem Vás srdečně zdraví Bořivoj Voska, Praha Dobrý den, dostal jsem Váš mail a dovolím si na něj odpovědět. Nejprve se zastavím u služeb navigačního centra SONS. Pokud jde o předplatné, můžete si předplatit kreditový balíček na určitý počet událostí. Ceny jsou 130, 160 a 190 Kč za 10, 15 nebo 20 událostí. Můžete si také předplatit čtvrtletní nebo půlroční předplatné. To vše lze a stačí si jen do navigace zavolat. Já jsem nemohl vzhledem k rozsahu článku všechny možnosti zveřejňovat, protože bych mohl být obviněn právě z toho, že se snažím do navigace verbovat klienty. Navigační centrum jsem však zvolil jako příklad více projektů, které odumírají na nedostatek zájmu ze strany klientů. Máte pravdu, že pokud někdo chtěl využívat tzv. online navigaci, musel s sebou mít gps krabičku, kterou mu však navigace zdarma zapůjčila. Jinak své služby poskytuje toto centrum bez ohledu na to, z jakého telefonu voláte. Pokud jde o iPhone, ten je bohužel nutný pouze pro projekt Remote Assistant, ale intenzivně se pracuje i na uvolnění pro platformu Android. Vím, chytré telefony nejsou pro nás nic jednoduchého, ale zase to není žádný strašák, takže jsem přesvědčen, že se dají zvládnout. Nikdo k tomu ale nikoho nemůže nutit. Na závěr si ale dovolím v jedné věci s Vámi nesouhlasit: Píšete, že v Naší šanci propaguji pouze iPhone. Toto se mě dotýká, protože, ač sám tento telefon využívám a občas si dovolím v legraci trochu jej vyzvednout, poskytl jsem posluchačům seriózní informace o všech nabízených platformách. V tomto ohledu je tedy Vaše kritika trochu nespravedlivá. Nicméně Vám děkuji za Váš názor a rád Vám zodpovím Vaše další případné dotazy. S pozdravem Petr Mašek # Premiéra divadla Verva Po více než dvou letech uvedl pražský amatérský divadelní soubor Verva, jehož členy jsou převážně lidé nevidomí nebo slabozrací, na jeviště novou premiéru. Konala se ve čtvrtek 12. listopadu v Paláci Akropolis a pro ty, kdo Vervu dosud znali jako soubor zaměřující se spíše na hry lehčího až komického ražení, byla dozajista překvapením – na jevišti před námi ožil text středověkého čínského básníka. Učenec Kuan Chang-čching žil v Číně někdy ve 13. století, v době, kdy tuto zemi ovládala mongolská dynastie. Protože dobyvatelé dosazovali na výhodná úřednická místa lidi z vlastních řad, nezbylo mu – jako řadě dalších učenců – než aby se živil psaním divadelních her pro herecké společnosti v hlavním městě Pekingu. Jedním z těchto dramat je i Pavilon nad řekou (čínsky Wang ťiang tching), který si za cíl vzalo Divadlo Verva. Děj hry je prostý a přitažlivý i pro západního diváka. Úředník Paj Š‘-čung dostává za manželku krásnou a chytrou Tchan Ťi-er. Na sličnou paní má však zálusk i zhýralý a zpupný mandarín Jang, který se rozhodne pomstít a Paj Š‘-čunga zničit. Pomoci tu může jen krása a chytrost paní Tchan Ťi-er, neboť – jak se ve hře říká: „Je chytrá; ta by přelstila ne jednoho, ale třeba deset mandarínů.“ Zajímavé je, jak se Divadlo Verva vypořádalo s tradičním čínským divadlem 13. století, našim evropským představám o dramatu značně vzdáleným. Základní myšlenka, totiž vzbudit v divákovi prostředky co nejjednoduššími a nejméně neobvyklými iluzi starého Orientu, se na premiéře ukázala jako velmi šťastná. Vše na jevišti odpovídá našim běžným představám o dávné Číně: prostá jevištní dekorace, jednoduše imitované kostýmy. Lyrismus celé hry byl zachován nejen celou hru prostupujícím prostým hudebním motivem, ale i řadou veršů vložených do prozaického dialogu; těmi se vyznačovala i původní čínská hra, Verva však pro svou potřebu tyto veršové vložky značně upravila, a někdy dokonce napsala vlastní – i to bylo nezbytně nutné, aby text na západního diváka působil esteticky. A výsledek? Až překvapivý. Jako diváci se náhle ocitnete ve staré Číně, cizokrajné, orientální a trochu tajuplné – zároveň ale v Číně, která je vám důvěrně známá, v Číně, jak tato vzdálená země žije v představách většiny z nás. „Zkoušky byly v tomhle dost náročné,“ prozrazuje vedoucí souboru Daniela Skalová. „Prakticky jsme pořád kolísali mezi variantami ,škrtnout‘, ,přepsat‘ a ,ponechat‘. Navíc na to spousta z nás měla případ od případu jiný názor, přičemž nám bylo jasné, že výsledkem může být jenom nějaký kompromis. Navíc se nám v průběhu zkoušky poměrně změnilo obsazení, dost lidí odešlo, přišli zase noví... Proto jsme rádi, že se to nakonec podařilo dovést k takhle šťastnému výsledku.“ Divadlu Verva se v nejvyšší míře podařilo na jedné straně zabránit přílišné nesrozumitelnosti, na druhé straně přílišnému „poevropštění“ starého východního textu. To je největším úspěchem při adaptaci staročínského dramatu. Premiéra v Paláci Akropolis jen ukázala, že dlouhá a usilovná práce Divadla Verva přinesla ovoce a sklidila zasloužený potlesk. A protože byl vskutku zasloužený, doufejme, že tato nevšedně zdařilá adaptace textu nám tak vzdáleného nezapadne a že se brzy dočkáme dalších repríz. Divadlo Verva je přitom stále otevřeno novým členům, lidem, kteří by si chtěli zkusit zahrát divadlo, a veškerou podporu a přízeň jen uvítá. V případě zájmu kontaktujte pí Danielu Skalovou na adrese: D.Skalova@seznam.cz, nebo na čísle: +420,739,001,310. Jiří Hubáček # Ve stopách Homérových – 3 John Milton (9. 12. 1608 Londýn – 8. 11. 1674 tamtéž) Na svých pravidelných zastaveních s více i méně známými nevidomými autory jsme nyní dospěli tam, kde se musíme hluboce poklonit člověku i géniu – neboť dnes se setkáme s opravdovým gigantem nejen anglické, ale světové poezie. Ano, ač je tomu více než čtyři sta let, co se v Londýně narodil Sáře a Johnovi Miltonovým syn, jenž dostal jméno po otci, sláva jednoho z největších, zároveň ale také nejobtížnějších anglických básníků je právem nesmrtelná... Napsalo se toho o něm již hodně, jeho veledílo, duchovní epos Ztracený ráj, je stále překládán do všech světových jazyků i odborně komentován. V našem dnešním článku se pokusíme alespoň krátce podívat na život jednoho z největších autorů, jakého Anglie kdy měla, a v jeho spisech si budeme číst hlavně to, co píše sám o své slepotě... Protože se měl stát anglikánským duchovním, začal v roce 1625 studovat na Christ’s College v Cambridgi. Studia r. 1632 úspěšně dokončil a na šest let se uzavřel v domě svého otce v Londýně, aby se věnoval pilnému a neúnavnému studiu teologie, hebrejštiny, řečtiny, latiny, filozofie a literatury – právě tím si vysvětlíme i obrovskou učenost a erudici, která na nás dýchá téměř z každé řádky Miltonova básnického veledíla. Pak se vydává na cestu do Francie a Itálie, zde se seznamuje se starým (a tehdy již slepým) astronomem Galileo Galileim. Po návratu se Milton žení s tehdy šestnáctiletou Mary Powellovou, ale sňatek je nešťastný; už po měsíci manželka básníka opouští a vrací se ke svým rodičům. Milton se opět uzavírá do sebe a začíná psát pamflety proti tehdejší katolické církvi a politické situaci v Anglii své doby. Roku 1645 se na přímluvu příbuzných manželka k Miltonovi vrací. Brzy nato přichází revoluce, král je svržen a roku 1649 se do čela nově vyhlášené republiky dostává Oliver Cromwell. Milton přijímá oficiální místo a ve službách republiky se věnuje především diplomatickým vztahům se zahraničím – není divu, vždyť je na to jazykově vybaven více než dobře, kromě hebrejštiny, řečtiny a latiny, které asi v mezinárodním styku příliš nevyužije, hovoří plynně nizozemsky, francouzsky a italsky. Ve službách republiky stojí i na domácí frontě, píše pamflety proti royalistům a pevně stojí v Cromwellových službách. Roku 1654 však úplně oslepl – příčina nemoci je stále diskutovaná, jako nejpravděpodobnější se zdá glaukom nebo odchlípnutí sítnice. Nemoc donutila Miltona nadále básně i prózu diktovat, většinou si tak u něj přivydělávali studenti, z nichž jedním byl i budoucí básník Andrew Marvell. Tvorby a práce se ale Milton rozhodně vzdát nechtěl. Svou odvahu vyzpíval i ve Ztraceném ráji, kde hovoří i o své nemoci: [...] Tím nechabnu, však v toulkách tam, kde Múzy hostívá zdroj čistý, stinný háj neb slunný vrch, jat láskou k písni svaté zavítám. (Překlad Josefa J. Davida, 1911) Jenže revoluce byla poražena, král se vrátil a v roce 1660 byla zahájena tvrdá restaurace. Milton se musí skrývat až do udělení všeobecné amnestie, ale i poté mu hrozily neustálé represálie a nebezpečí. Zřekl se veškerého veřejného působení a posledních deset let života strávil ve svém londýnském bytě. V roce 1663 se již potřetí oženil, tentokrát s Elizabeth (Betty) Minshullovou, která se mu po zbytek života stala jedinou, a tou největší oporou. Právě těchto posledních deset let, kdy se autor již nevěnuje politickým pamfletům a upírá všechny své síly k tomu, aby splnil svůj životní sen, dalo ale světu všechna Miltonova díla, která přetrvala věky. Již někdy v 60. letech začíná vznikat dramatická báseň Bojující Samson (Samson agonistes), pro niž Milton čerpá námět z biblického příběhu o oslepeném siláku Samsonovi. Nepřímo se tu vyrovnává i se svou vlastní slepotou, když ústy Samsonovými naříká: [...] Slepec já, denní terč útoků a pošklebků, doma i venku, stále jako blázen, vždy v moci druhých, nikdy ve vlastní, živý jen zpola, napůl mrtvola. Tma tmoucí i uprostřed poledne nezvratná tma, úplné zatmění a bez naděje na úsvit! (Překlad Jarmily Urbánkové, 1996) Zároveň v této době vrcholí práce na Miltonově díle nejslavnějším, na Ztraceném ráji (Paradise lost). Mohutná, blankversem složená epická báseň má dvanáct rozsáhlých zpěvů, vyprávějících o boji Božích zástupů s ďáblem, o stvoření světa i o ďáblově svedení Evy a o prvotním lidském hříchu. Tímto hříchem našeho praotce Adama podle Miltona ztrácí člověk právo na ráj, a vyhnán z ráje je uvržen do světa plného nástrah. Již za Miltonova života měl epos nesmírný úspěch; byla to jak neobyčejná erudice, která je dnešnímu čtenáři v porozumění textu mnohdy spíš na obtíž, tak i biblická látka a její velmi plastické líčení, co básníkovy současníky tak uchvátilo. Jeden z přátel tehdy Miltonovi pravil: „Je skvělé to, cos pravil o ráji ztraceném, co však povíš o ráji znovu nabytém?“ A tak nedlouho poté vznikají ještě čtyři zpěvy Ráje znovu nabytého (Paradise regained); v něm – opět podle biblické předlohy – Ježíš odolá pokušením a svodům ďáblovým, a získává tak symbolicky lidstvu zpět ráj, který je zde zosobněn novou křesťanskou vírou. Nezbývá než kořit se básníkovi, který dokázal tak formálně i myšlenkově vznešené a ohromující dílo vytvořit navzdory tomu, jak stále trpěl svou slepotou. A něco z tohoto trápení nalézáme i ve Ztraceném ráji: [...] Tak ročně vracejí se časy, mně však nevrací se den, ni večera ni jitra slavný vstup, však zato mrak a stálá obmyká mne temnota, vyhnance lidských cest, před nějž dán místo knihy krásných věd povšechný bílý list děl přírody. (Překlad Josefa J. Davida, 1911) Během těchto posledních deseti let tak Milton dosáhl svého básnického vrcholu, nemoc jej však stále trápila. Nakonec zemřel v horečkách 8. listopadu 1674 a za veliké účasti vzdělaných i prostých lidí byl pohřben v londýnském kostele St Giles Cripplegate. I když v Miltonově díle je mnoho míst, kde se věnuje své slepotě (a ta nejkrásnější z nich jsme si připomněli výše), přece jen svou bezprostředností stále nejvíce dojímá báseň Den, kdy jsem počal slepnout; tento sonet, kterým uzavřeme i dnešní vyprávění, složil Milton patrně hned po svém oslepnutí; je v něm zachvácen úzkostí a strachem, z nějž mu může – jako vždy v jeho životě – pomoci zase jen neochvějná víra v Boha. Zvážím-li, jak mých očí zemdlel svit, v půli mých dnů, vstříc temné světa dáli, můj osvědčený dar být bez užitku má-li, ač duše chtěla jím teď nejvíc posloužit Stvořitelovu dílu – chtěl bych předložit pravdivý výkaz činů, pro výtku snad zralý: zda žádá po mně Bůh bez světla výkon stálý? skrovně se ptám. Hned shovívavý klid mně odpoví: On nepotřebuje, by se urychlilo, co lidem uložil, své dary nechce zpět, nést rozkošné jho jeho služba královská je! Tisíce spěchají dotvořit Boží dílo. Byť objížděli zem i nebe, celý svět, slouží mu stejně ten, kdo čeká, spočívaje. (Překlad převzat z Křesťanské revue 41, 1974). Připravuje: Jiří Hubáček # Jestli tohle není hezký, tak už nevím... Tuto kratičkou úvahu jsem si vypůjčila z knihy Kurta Vonneguta Časotřesení. Mám ráda tohoto spisovatele a mám ráda to, co je hezký. S panem Vonnegutem nás dělí generační, zeměpisná a nyní i astrální rozličnost. Nicméně mnohé jím vyjádřené myšlenky raší i v mé hlavě, dokonce rostou a vydávají plody – viz níže. Doba je složitá, a to způsobuje, že v nás bytní všelijaké nejistoty a trudnomyslnosti, které nezaplaší ani jiskřící sněhové vločky, ani vůně cukroví nebo třeba cemballové tóny Domenica Scarlattiho. Romantika bere za své s každým zdražením zboží či energií, s každým přistěhovalcem navíc, s každým projevem lži a nenávisti. Zkrátka, necháváme si ukrást mnohé dary, z kterých jsme se ještě před nedávnem těšili. A najednou se objeví ta legrační až drzá myšlenka o tom, že přeci jen něco hezkého v tom našem životě určitě musí být, když to někomu stojí za úvahu, a ještě k tomu literárně zvěčněnou. Ano, už jsme dospělí a někdy se dokonce cítíme staří nebo vyhořelí. Vzpomínky na to, co bývalo hezké, už dávno vybledly nebo zmizely, a nám se v nejlepším případě sní o Vánocích bílých jen proto, že v televizi dávají Ten film. Jenže – tady je ten neuralgický bod, tady je to bebíčko, které si nechceme drápat. Co bylo hezké, dávno pominulo. Co je zlé, svírá naše myšlení, city i perspektivy. Je to tak ale doopravdy? V sobotu 25. října jsem se kolem desáté večer stulila do pohodlného ušáku a udělala svému srdci kousek místa, aby se mohlo radovat z benefičního koncertu Světlo pro Světlušku. Není už moc filmů nebo pořadů, které mě, kulturně přesycenou a fyzicky unavenou, dokážou doslova přišpendlit k obrazovce televizoru. Světluška to dokázala. Dokázal to Ondra, Ráchel, Bára, Věra i Karel. Dokázali to Jana, Jirka i Michal. Tolik radosti z hudby, ze svobodného pohybu i dýchání, tolik radosti z dávání i přijímání. Všichni jmenovaní jsou nevidomí účinkující tohoto věhlasného koncertu. Spolu s nimi samozřejmě účinkovali jejich koukaví parťáci ze světa showbyznysu nebo sportu. Tedy, jestli TOHLE není hezký, tak už nevím! Možná tuším, co řeknete: Co je na tom zvláštního – nadchnout se nad čtyřiadvaceti miliony, které ten koncert vynesl? To by se snad zaradoval kdekdo, zvlášť když to půjde na užitečný účel! Ale zkusme se podívat tak trochu pod povrch tohoto gesta. Jistě, je pár majetných, kteří rádi dávají část svých peněz na dobré věci. Ale to, co je tak hezké, je skutečnost, že na dobré účely přispívají i nemajetní, obyčejní lidé, kteří nedávají ze svých přebytků, ale častokrát ze svého nedostatku. Jestli tohle není hezký, tak už nevím! Jiní kritici řeknou: Máme u nás několik miliardářů. Co by jim udělalo, kdyby takříkajíc zásadně pustili chlup a nějakou tu miliardu přihodili na projekty podporující nás, zrakáče? Nerada své pocity filtruji přes peníze prostě proto, že se dobré věci měřené penězi stávají často jakoby méně dobrými. Máme-li mít radost z daru, neměli bychom hledět na jeho materiální hodnotu. Máme-li mít radost ze zážitku, neměli bychom si příliš připouštět, kolik jsme do něj investovali peněz. O nejvzácnějších dílech se často říká, že nejsou vyčíslitelná penězi. To platí o všem, co přijímáme nebo dáváme, co prožíváme nebo zažíváme ve dnech všedních i svátečních. Záleží, jaký úhel pohledu zvolím, abych viděla správně. Schválně, zkuste si to také! Tady je příklad: Naše letošní dovolená v Karibiku byla sice super, ale stálo nás to sto tisíc českých. Navíc jsme si museli dávat pozor na žraloky a soptící sopku. Anebo: Letos jsme se toulali po Orlických horách. Sice nás to stálo nějakou korunu za pobyt, ale prožili jsme čtrnáct dní v nádherném kraji a zamilovali jsme se do Babiččina údolí. A takhle lze vidět spoustu věcí. Letošní benefice pro Světlušku je pro mne důvodem k vděčnosti ještě i v době adventu a zároveň déledobou inspirací k hledání a nalézání všeho, co je hezké. Aktuálně se to týká samozřejmě Vánoc. Uvažuji, jaká bude letošní dekorace našeho vánočního stromku. Nejraději bych ho ozdobila desítkami světlušek, které by ozářily svým zelenkavým světýlkem náš svátečně uklizený příbytek. Jakkoliv věřím na zázraky a naplněné sny, ty světlušky asi budu muset oželet. Myslím, že v našem obýváku pro ně není vhodné životní prostředí. Co tedy s tou nadějí, že dobrý člověk v Čechách stále žije? Komu a jak sdělit, že je tolik hezkého kolem nás a často i v nás? Už vím! Vánoční stromek ozdobím tradičně stříbrnými ozdobami a barevnými žárovkami. Letos tu ale bude něco navíc: Na každou větvičku, kam to jen půjde, připevním malé psaníčko, kde bude oznámeno: Jestli tohle není hezký, tak už nevím... A hned k tomu připíšu třeba Světlo pro Světlušku, třeba povolení vlády přijmout neplánovaně skupinu křesťanských uprchlíků z Iráku, třeba rozhodnutí úřadu práce, že si mohu zakoupit dávno vytouženou čtecí pomůcku, třeba, že nemoc mého blízkého člověka je léčitelná, třeba, že mi o Vánocích kvete vánoční kaktus, třeba, že kočka mého bratra vyhrála soutěž královny krásy, třeba, že naše babička bude letos s námi u štědrovečerního stolu, třeba, že sousedi si koupili krásnou rohožku, a tak už nebudou potřebovat tu naši... Mám pokračovat? Najednou je těch hezkých věcí tolik, že bych potřebovala třísetletou sekvoj, aby se tam všechna ta psaníčka vešla. Už zas sedím ve svém starém ušáku, poslouchám cédéčko s irskou harfou a písničkami, které zpívá moje kamarádka. Vypadá to na další psaníčko na vánoční strom. Hm. Teď někdo namítne, že nemůže psát černotiskové lístečky! Inu, a Braillovo písmo umíš? Poznámka romantické autorky článku: Jestliže je něco opravdu hezký, bude to ještě hezčí, když to někomu sdělíš. Na formě nezáleží, důležité je, jestli vidíš srdcem. Přeji nám všem, aby naše srdce nepotřebovala ani silné dioptrie ani slepeckou hůl. Přeji nám všem tolik světlušek, abychom potmě nezabloudili do vlastní samoty. Přeji nám všem, aby nás stále provázela dobrá hudba, dobrá předsevzetí i dobrá vůle, která přináší lásku a porozumění, třeba i po Vánocích. Delicie Nerková # Černobílé problémy - Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 12 Stanislav Juříček Bílý: Kd6, Vg6, Vg7, Sc5, Sd7, Ph6 (6) Černý: Kf8, Vh8, Sc8, Ja8, Jg4, Pb7, e6, f7 (8) Mat 2. tahem (C+) originál Věnováno PhDr. Jiřímu Reichelovi Dnešní dvojtažkou se jen symbolicky loučím s přítelem Jirkou Reichelem, dlouholetým redaktorem našeho časopisu. Ten předal jeho řízení Mgr. Taťáně Králové, ale předpokládám, že bude nadále ochotným externím spolupracovníkem. Náš vzájemný kontakt vznikl v roce 2004, kdy jsem souhlasil s řízením této rubriky po zemřelém ing. Bradovi. Je to už dlouhých 11 let, a tak bych se tedy s Jirkou chtěl rozloučit dnešní dvojtažkou, věnovanou speciálně jemu. Obsahuje dvě zvláštnosti. Za prvé to, že počet matů odpovídá počtu písmen jeho příjmení, tedy sedm, a za druhé, jak uvidíte v řešení, hlavní roli bude mít bílý král. Jako obvykle ukážu z jejího obsahu jednu pěknou svůdnost. Zdánlivě dobré 1.Vf6? [2.Vfxf7#] nevyvrací 1.-Sxd7? pro 2.Kxd7#, nýbrž jedině 1.-Jxh6!. Předpokládám, že většina z vás na řešení přijde, protože ústředním motivem je viditelně baterie krále se střelcem. Doufám také, že se u ní pobaví i sám oslavenec, kterému bych tímto chtěl nejen poděkovat, ale i popřát hodně zdraví a hodně dlouhých let! Pro milovníky miniaturek: N. Rossolimo – I. Romaněnko Salzburg 1948 [B31] sicilská: 1.e4 c5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 g6 4.0-0 Sg7 5.Ve1 Jf6 6.Jc3 Jd4? Doposud se nic zvláštního nedělo, ale po této chybě se dostane bílý do výhody. 7.e5! Jg8 8.d3 Jxb5 9.Jxb5 a6 Aby mohl zahrát e6 a Je7, chce zahnat jezdce zpět. Jenže ten se nyní doslova „splaší“... 10.Jd6!! exd6 11.Sg5 Da5 12.exd6 Kf8 13.Ve8!! To je překvapení! Za získání tempa obětuje ještě celou věž. 13.-Kxe8 14.De2 Kf8 15.Se7 Ke8 nebo 15.-Jxe7 16.Dxe7 s dalším Jg5. 16.Sd8!! Elegantně až do konce. 16.-Kxd8 17.Jg5 1-0 [glos. SJ] Řešení úlohy č. 10 (Paul Keres) z října 2015: Řešením byl hezký úvodník 1.Jd4! s hrozbou [2.Vd7#], po čemž následuje 1.-Vxd4 2.Jc3#, 1.-Sxd4 2.Db3# (dvě varianty s braním figury na průsečíkovém poli = téma Nowotny), 1.-Vf6 2.Ve5#, 1.-Sf6 2.Sxf7# (dvě varianty s přerušením dráhy střelce a věže = téma Grimshaw), 1.-Dh4 2.Jxe3#, 1.-Sc6/c8 2.S(x)c6# (dvě doplňkové varianty). Nádherná úloha známého velmistra praktické hry! Další body za správné řešení v soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Rostislav Miller z Bludova, Jan Olejník z Málkova, František Skoumal z Bludova, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. red.