ZORA

časopis pro zrakově postižené

Ročník 99	Číslo 21 Listopad 2015

Šéfredaktorka: Mgr. Taťána Králová
Redaktoři: PhDr. Jiří Reichel, Petr Mašek, Bc. Jiří Hubáček, Monika Krchovová, DiS. 
 
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1

Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze

Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost

Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72 Kč

Obsah:
Milí čtenáři
Bílá pastelka 2015
Den v kůži pastelkáře
Ohlédnutí za Otrokovicemi
Braňte se!
Dva postřehy z rozjezdové dráhy
Beseda ve Stvolínkách
15. výročí karlovarského TyfloCentra
Pohled do minulosti
Vzpomínka na Tyfloart
Nevidomý varhaník v Olomouci
Světlo jinak
Hlasy našich knížek: 3. díl – Hana Rychetníková
Černobílé problémy
Mezinárodní sportovní hry v Levoči
Šachový turnaj v Olomouci
Jak odstartovat Kabrňáka

#
Milí čtenáři,

prvnímu listopadovému číslu Zory dominuje celorepubliková sbírka Bílá pastelka, která se letos konala už pošestnácté. Této akci jsme věnovali úvodní článek s názvem Bílá pastelka 2015 a reportáž Den v kůži pastelkáře. Vědomě jsme popsali zážitky a setkání zcela subjektivně, tak, jak nás potkaly v pražských ulicích, náměstích a budovách. Každá ze dvou a půl tisícovek pastelkářských dvojic v jiných městech a obcích má samozřejmě své vlastní poznatky a zkušenosti. Budeme rádi, když nám o nich dají vědět, nebo se s námi o ně podělí při setkání na počest nejlepších prodejců pastelek, které se bude konat v pátek 13. listopadu v pražské primátorské rezidenci. 
Zpravodajská část této Zory se ohlíží do podzimních, ale ještě trochu i do letních měsíců. Klienti plzeňského TyfloCentra poslali Dva postřehy z rozjezdové dráhy, neúnavný dopisovatel Emil Miklóš přibližuje oslavy 15. výročí založení TyfloCentra Karlovy Vary, českolipská předsedkyně Ludmila Chalupová besedu pro obyvatele obce Stvolínky a Alois Macourek pod názvem Pohled do minulosti referuje o zážitcích z návštěvy Muzea Českých drah.
Cyklus Hlasy našich knížek pokračují od září již třetím dílem. Přibližuje Hanu Rychetníkovou, ženu, kterou posluchači Zory i mnoha dalších časopisů a knížek dobře znají podle charakteristického témbru.
Ohlédnutí za kulturními zážitky se věnují články členů náchodské odbočky Vzpomínka na Tyfloart a dvě zprávy o olomouckých kulturních událostech od Jana Příborského: o mimořádném koncertním vystoupení pod názvem Nevidomý varhaník v Olomouci a o výstavě věnované vzpomínce fotografa na milovanou babičku se zrakovým postižením s názvem Světlo jinak.
Jak bývá v editorialech zvykem, připojím také další osobní zážitek, který mi nejprve lehce zvednul hladinu adrenalinu, poté mě přiměl konat a skončil smírným pocitem, že se vlastně tak moc nestalo. Představte si tedy, že přijdete ráno do práce a leknete se, že vás někdo vykradl. V krabici, kterou máte na podstavci u stolu, abyste měli po ruce potřebné tiskoviny, není nic – ani časopisy, ani dokumenty, ani knížky půjčené z knihovny. Rozběhnete malé osobní pátrání a stopa vede ke slabozrakému kolegovi, který velmi důkladně uklízel a myslel, že může obsah krabice vyhodit. Její „poklady“ zmizely v popelnici, kterou při vší smůle chvíli před tím vyvezli. Až potud je to jeden z problémů, které se objevují naprosto nečekaně a člověk nemá sebemenší možnost jim předem zabránit. V tu chvíli je na místě rozsvítit kontrolku chladného rozumu a řešit nepříjemné věci tak, aby už člověka dál neobtěžovaly. V mém případě to znamenalo hlavně rychle jednat a zaplatit knihovně škodu za knížky. S jejich ztrátou se už nic dělat nedalo, důležité bylo, aby za ně nezačalo naskakovat citelné penále. 
A proč se o tom zmiňuji? Napadlo mě, že mnohé situace v našich životech mají obdobný scénář. Spočívá v tom, že člověk musí často rozhodovat, které věci může ovlivnit, a které už ne. A pak se věcně pustit do řešení těch prvních. Mnohokrát v životě si můžeme vybrat, jestli se necháme nepříjemnými událostmi nebo lidmi zdolat, nebo jim budeme čelit. S odkrytým hledím, s kormidlem vlastního osudu sevřeným pevnou rukou. A to už dávno nejde jen o maličkost v podobě malé knižní nepříjemnosti. 
Co když se třeba setkáme s někým, kdo si založil „živnost“ na obelstění a okradení druhých? Živnost bohužel tak rozšířenou, že se o jejích podloudných provozovatelích čím dál více mluví, a to pod trefným titulem „šmejdi“. Jsou to prodejci všemožných nesmyslů, nabízeči nevýhodných smluv, nebo přímo zloději, kteří se pod falešnou záminkou vloudí do cizího bytu. Bohužel se neštítí tipovat oběti mezi lidmi, o kterých předpokládají, že se jim nepostaví na odpor – seniory, zrakově postižené… Tomuto novodobému fenoménu je věnován cyklus seminářů, o kterém píšeme pod titulkem Braňte se!
Těšíme se, že se na těchto seminářích a při prezentaci našich časopisů budeme v listopadu opět potkávat.

Taťána Králová, šéfredaktorka Zory

#
Bílá pastelka 2015

Ve středu 14. října proběhl u příležitosti Mezinárodního dne bílé hole již 16. ročník celonárodní veřejné sbírky Bílá pastelka. Její výtěžek podpoří speciální služby pro těžce zrakově postižené poskytované v celé ČR. Pořadatelem sbírky je SONS ČR ve spolupráci se svými dceřinými obecně prospěšnými společnostmi Tyfloservis a krajskými TyfloCentry. 
Viceprezident Rudolf Volejník byl hostem ranního vysílání České televize. Od rána na sbírku upozorňoval rozhlasový spot, který pro kampaň namluvil herec Miroslav Táborský. Do ulic s kasičkami a v tričkách s emblémem Bílé pastelky vyrazilo v městech a obcích celé republiky kolem 2 600 dobrovolníků z řad středoškolských studentů, členů a příznivců SONS. Za minimální příspěvek dvacet korun nabízeli zájemcům bílou pastelku a kapesní kalendář na rok 2016. 
Každý, kdo si koupí pastelku, přispívá na projekty SONS ČR, Tyfloservisu, o. p. s., a krajských TyfloCenter. Výtěžek sbírky podporuje zejména výcvik vodicích psů, odstraňování dopravních, orientačních a dalších bariér, přípravu pro rekvalifikaci a vstup na pracovní trh (práce s počítačem, masérský kurs a další povolání), volnočasové a sportovní aktivity, vydávání časopisů pro zrakově postižené, převod tištěných knih do podoby, ve které je mohou nevidomí číst za pomoci počítače. Značná část prostředků se používá na služby spojené s návratem lidí osleplých v dospělosti zpět do běžného života (nácvik prostorové orientace a chůze s bílou holí, výuku Braillova písma aj). 

Koncert pro Bílou pastelku
V Praze vyvrcholil program veřejné sbírky Koncertem pro Bílou pastelku, jehož partnerem bylo hlavní město Praha. Od 16 hodin vystoupil na Václavském náměstí nevidomý zpěvák Raven a tanečnice flamenga Lenka Glässnerová. 
Viceprezident Rudolf Volejník představil nejdůležitější aktivity SONS, o činností Tyfloservisu referoval jeho ředitel Josef Cerha. Čtyřnohé psí průvodce nevidomých představila ředitelka Střediska pro výcvik vodicích psů Marie Hájková. Zájemci si mohli prohlédnout a vyzkoušet také kompenzační pomůcky pro zrakově postižené.

Domažlice
Na jihu Čech se do sbírky zapojili například studenti Vyšší odborné školy, Obchodní akademie a Střední zdravotnická školy Domažlice. Zážitky studentek z třídy 1. VOŠ popisuje Kateřina Šlehoferová:
„Rozdělili jsme se do šesti dvojic a vybrali jsme si za pomoci Mgr. Lenky Fořtové svá území. Navštívili jsme domov pro seniory, základní a střední školy, gymnázium, různé firmy. Také jsme zavítali na náměstí Míru, centrální autobusové nádraží a k nákupním střediskům Kaufland a Penny Market. Lidé byli štědří. Do této sbírky jsme se zapojili proto, abychom pomohli těžce zrakově postiženým lidem, kteří naší pomoc potřebují. Děkujeme, že jsme se mohli zúčastnit.“

Ústí nad Labem 
Dvojice studentů, které vyrazily prodávat pastelky v Ústí nad Labem, zažily reakce vstřícné i odmítavé. „Někteří lidé přispějí a ještě se zajímají, co se dá pro nevidomé dělat, jiní nás odmítají,“ řekla studentka Nella z Gymnázia v Jateční ulici. „Někteří dokonce nadávají,“ dodal její spolužák Matěj. Dvacetikoruny přibývaly jen pomalu. „Za dvě hodiny nám přispělo asi padesát lidí,“ odhadla Nella.

Kyjov
V Kyjově nabízeli pastelky kromě členů zdejší odbočky zejména dvojice studentek ze Střední zdravotnické školy. „Po celý den pršelo, kasičky navlhlé, lidé v teplíčku, dobrovolnice mokré a zmrzlé... Všem na obou frontách děkujeme!“ zhodnotila den Hana Vrtková.

Lovosice
V Lovosicích představili manželé Krajíčkovi návštěvníkům místní knihovny svého vodicího psa a malou výstavku pomůcek pro zrakově postižené. Ve vstupní hale byly k vidění i dva obrázky nevidomé malířky Ivy Zuchové, která tvoří tzv. Čečovou technikou.
Podpora Mezinárodního dne bílé hole proběhla ve středu 14. října Základní škole ve Všehrdově ulici v Lovosicích nejen z důvodu charitativního, ale také proto, že sem nevidomá Iva Zuchová před lety nastoupila do 1. třídy. Malířka přišla spolu se svou maminkou svou přítomností celou akci podpořit. Navštívila jednotlivé třídy a osobně dětem poděkovala za to, že si koupily bílé pastelky. Ve třídě, kde strávila tři roky, zavzpomínala na školní léta a předvedla současným prvňáčkům, jak umí číst v Braillově písmu. 

Pastelka v číslech
Za 16 ročníků od roku 2000 už se ve sbírce Bílá pastelka vybralo přes 50 milionů korun. Sbírka začínala částkou 1 069 869 korun v roce 2000. V dalších šesti letech pokračovala čtyř- až pětimilionovými výtěžky. Rekordní suma – 5 844 695 korun – přibyla na pastelkovém kontě v roce 2004. V posledních letech se výsledná částka drží pod hranicí dvou milionů (1 871 405 v roce 2012, 1 826 653 v roce 2013 a 1 775 878 vloni). 
Jak se pastelková kasa naplnila letos? V den odeslání tohoto čísla Zory do tisku (23. října) to ještě nevíme, protože obsah všech kasiček se teprve počítá. Přesnou částku a jména nejlepších prodejců z jednotlivých krajů zveřejníme v prosincové Zoře.

Taťána Králová

#
Den v kůži pastelkáře

Předesíláme, že na rozdíl od předchozího článku o Bílé pastelce je tento mnohem subjektivnější. Líčí autentickou zkušenost ze středy 14. října. Pouze jednoho dne pouze jedné dvojice prodejkyň pastelek. 

S pastelkami v ulicích Prahy
Naše pastelková dvojka se od ostatních, tvořených většinou studenty středních škol, výrazně liší. Dvě ženy ve věku 50+, které bílá trička taktak obtáhnou přes několik vrstev oblečení. Vyrážíme po sedmé hodině z Václavského náměstí s papírovými kasičkami na krku, zásobou několika krabiček s pastelkami, fotoaparátem, blokem a deštníky. Marie Svobodová, vedoucí oddělení kultury a zdrojů, a Taťána Králová za redakci Zory, autorka tohoto záznamu. Jsme rozhodnuté zmapovat den prodejce pastelek na vlastní kůži. 
Kůži promoklou, a taky trochu hroší. Chceme zažít nabízení pastelek se vším všudy, na rozdíl od běžného života být mnohem nápadnější, nenechat se snadno odradit. Je nám jasné, že reakce lidí nebudou jen vstřícné a laskavé. Ale doufáme, že nás některá setkání naopak potěší a zahřejí. Kterých bude víc? 
Celý dlouhý den je před námi. Venku je jen pár stupňů nad nulou a od rána prší. Pod deštníky vyrážíme do pražských ulic. Každého pozdravit, zdvořile nabídnout pastelku, vysvětlit význam sbírky. Cizincům v angličtině nebo ruštině. Začínáme u metra Malostranská, kde nás láká zvýšená koncentrace prestižních a vlivných institucí. Nejprve zkoušíme štěstí v mezinárodní škole, ale neúspěšně. Další špatnou zkušenost si připisujeme vzápětí po rychlém dotazu, zda by bylo možné nabízet pastelky zaměstnancům mířícím do práce na ministerstvo financí. Jen ve vstupní hale (zdaleka ne za recepcí), nebo alespoň před budovou. Nelze. Několik pastelek však prodáváme lidem na ulici. Obyčejným chodcům, studentům, lidem v pracovních oděvech (viz 15 nejlepších setkání, bod 1).
A je tu budova zvlášť významná, sídlo parlamentu. Dva pracovníci tu opravují obří vrata, kterými se právě ven protahuje muž v drahém obleku (poslanec?). „Tu paní sem nepouštějte,“ slyšíme jeho hlaholení, aniž bychom učinili sebemenší pokus o vstup dovnitř. Přesto muže oslovujeme a za prodej jedné pastelky, po ujištění, že peníze dojdou na místo určení, od něj inkasujeme dvacetikorunu. 
Mezitím si pastelky bez řečí kupují čtyři řidiči, kteří u vrat čekají na pasažéry služebních vozidel. I na jejich popud realizujeme další smělý záměr. Po malé zastávce s příslušníky městské policie (pastelku si nekoupili, ale stále bděle sledují naše počínání) přecházíme ulici a už stojíme před senátem. 

Před branami senátu
Impozantní vchod do barokního paláce je otevřen jen na malou škvíru, kterou se neustále někdo protahuje oběma směry. Vidíme tváře poslanců známé více i méně. Většina z nich má ustaraný výraz velkého pracovního vytížení a nemají čas se zastavit či vyslechnout naši nabídku. Přesto potkáváme několik výjimek. Bílý symbol si kupují Jana Pastuchová, Jeroným Tejc (ten dokonce vyměnil pastelku za papírovou bankovku), Miroslav Zavadil a Vítězslav Jandák. Přispívá i úřednice Silvia Demir, která se přímo rozzáří při vyslovení názvu časopisu Zora. Stejně se totiž jmenuje i její dcera. Dárcem stokoruny je při služební návštěvě senátu také pracovník ministerstva vnitra Ondřej Menoušek.
Do budovy se vejít nepokoušíme, jsme na veřejném místě. Chováme se zdvořile, na tričkách máme kromě známého pastelkového loga i jmenovky, u sebe povolení k sbírce. A přesto… Uprostřed vysvětlování významu sbírky spěchajícím poslancům nás náhle obklopuje několik uniformovaných mužů, kteří vyšli z recepce. Na požádání předkládáme povolení k sbírce. Vše je v pořádku. Žádají nás o občanské průkazy. Dlouze je zkoumají a najednou s nimi bez vysvětlení, natož svolení, mizí v nitru budovy. Po chvíli je vracejí se slovy, že si nás zaregistrovali a pokud bude vše v pořádku, že zápis vymažou. V tu chvíli jsme překvapené a ani neprotestujeme, že takový postup (odnesení dokladu) zjevně není správný. Bez námitek po chvíli pokračujeme dál, vymezený čas sbírky běží.

Úspěchů je méně, ale o to více hřejí
Stále prší, je zima, procházka po Starém Městě je vše jiné než příjemná. Na minutku se ohříváme v pizzerii, kde nám přispívá stejnou dvacetikorunou majitelka i uklízečka. Na konci Mostecké ulice oslovujeme staršího pána, který odpovídá, že je sám těžce slabozraký. Chceme jít dál, ale on si kupuje pastelku za padesát korun. Je to milé překvapení, stejně jako další zážitky z Karlova mostu (viz 15 nejlepších setkání, body 4 a 5).
Nevzdáváme ani myšlenku navštívit i některé budovy. Poprvé se to daří v Národní knihovně, kde nám umožňují vstup. Jen do studovny v přízemí nesmíme nakouknout. „Tam pracují vědci,“ odkazuje nás knihovnice za prosklenou stěnu. V jiných prostorách knihovny však potkáváme štědré čtenáře i zaměstnance (viz 15 nejlepších setkání, bod 6).
Obdobný pokus se však nedaří na magistrátě, protože recepční nám na zdvořilý dotaz nacvičeným gestem ukazuje vyhlášku o zákazu vstupu podomním prodejcům. K těm se sice nepočítáme, ale využíváme alespoň velkorysou nabídku zajít do místního bufetu. Zahříváme se miskou teplé polévky a k našemu překvapení se nám sami hlásí jako kupci pastelek tři zaměstnanci magistrátu od vedlejšího stolu, které bychom jinak u jídla samozřejmě neoslovili (viz 15 nejlepších setkání, bod 7).
Přes Staroměstské náměstí pak míříme do vyhlášené nákupní zóny v Pařížské ulici, kde pastelku kupuje pár chodců s luxusními taškami. Upršenou Celetnou ulicí se už doslova prodíráme davy turistů. Oční kontakt není v pražských ulicích běžný, vybíráme si tedy některé ze spěchajících, zdravíme, někdy téměř nahlížíme pod deštníky. Turisté obvykle kráčejí mechanicky dál bez odezvy, krajané alespoň zavrtí hlavou nebo přidají zamítavou odpověď. Na deset oslovených přibližně jeden kupec pastelky – to je obvyklá bilance. Ale už načínáme druhou krabičku se stovkou pastelek.
Před Palladiem potkáváme první kolegy v bílých tričkách. Adriana Svítková a František Knobloch, patnáctiletí spolužáci z Gymnázia Jana Keplera. Usměvaví mladí lidé jsou úspěšní, už mají v krabičce posledních pár pastelek, během chvilky je doprodávají a odcházejí předat kasičku. Než se nadějeme, střídá je dvojice dívek ze stejné školy – Elena Mylonaki a Veronika Volejníková. 
Před hlavním nádražím stojí další pastelková dvojice – Gabriela Grünová a Kateřina Svobodová z Arcibiskupského gymnázia. Dívky nám zklamaně sdělují, že je právě vykázali z vestibulu. Další zkušenost k zamyšlení, zvlášť když se tu běžně pohybují bezdomovci a drogově závislí...

Pastelkářský kodex
Naši trasu si protahujeme na Smíchov. Davy spěchajících lidí na Andělu působí netečně, proto vcházíme do obchodního centra. Po několika pěkných setkáních je tu opět bezprostřední kontakt s ochrankou. Chlubí se, že už dnes „vykázala“ tři dvojice pastelkářů. Vyžádáme si dokonce slyšení u managementu, ale reakce jsou neochotné a vyhýbavé. To je velký kontrast s milými zkušenostmi, kterých postupem času také přibývá. Mnozí lidé se na nás na ulicích usmívají s tím, že od rána slyší o pastelce v rádiu či v městské dopravě a rádi na tak dobrou věc přispějí. Někteří k tomu přidávají i osobní zaujetí (viz např. 15 nejlepších setkání, bod 9). 
S pozdravem, zdvořilým úsměvem a s vědomím nepsaného „pastelkářského kodexu“ se neobracíme zdaleka na každého. Nechceme například mámit peníze od školáků, zastavovat maminky s kočárky ani seniory. Odpolední pražští chodci jsou už mnohem uspěchanější a unavenější než dopolední. Přesto ještě pastelky kupuje zhruba každý dvacátý oslovený kolemjdoucí. Cestou z náměstí Míru po Anglické třídě otvíráme třetí krabičku pastelek. 
Blíží se čtvrtá hodina odpoledne a dostáváme se na Václavské náměstí, kde právě začíná speciální program k Bílé pastelce. Chodci se tu zastavují, poslouchají mluvené slovo, hudbu a zpěv. Mají čas vyslechnout si podrobněji poslání sbírky a do kasičky přibyde ještě několik mincí a pár bankovek.

Celkový dojem ze sbírkového dne? 
Většina lidí je unavená a uspěchaná, zvlášť když zejména v Praze je sbírek na všemožné účely nadbytek. Přesto jsou mnozí vstřícní a milí, takže večer je v pokladničce naší pastelkové dvojice přes pět tisíc.
Odmítavých slov a gest bylo za celý den až nad hlavu a některé se pokusíme rychle zapomenout. Ale opačných, tedy vstřícných reakcí, bylo až nečekaně mnoho. Navíc takových, které by si člověk bez vlastní zkušenosti nejspíš neuměl představit.
„Je to skvělá příležitost vidět sbírku z druhé strany,“ popisuje kolegyně Marie Svobodová. „Člověk se setká s příjemnou zkušeností, ale i s nelíčeným opovržením. Myslím, že by něco takového měl zažít každý pracovník. Velmi si vážíme práce dobrovolníků, tedy zejména studentů, kteří pastelky prodávají bez nároku na odměnu. Nelitujeme v žádném případě, že jsme prodávání pastelek absolvovali. Díky tomu také víme, co v příští sbírce ještě lépe zařídit.“

10 nejčastějších odpovědí těch, kdo pastelku nekoupili:
1. Nemám drobné.
2. Nemám u sebe peníze.
3. Spěchám, spěchám…
4. Na ulici ne. / Nevěřím žádné sbírce.
5. Měli by dávat bohatí.
6. Ať se postará stát.
7. Mám sám (moje dítě) zdravotní problémy.
8. Přispívám na něco jiného.
9. Už jsem si dnes pastelku koupil.
10. Už jsem dnes udělal svůj (jiný) dobrý skutek – mám splněno :). 

5 nejčastějších důvodů, proč pastelku nekoupit – speciálně poslaneckých:
1. Nemám drobné (demonstrováno na peněžence s tisícikorunou).
2. Nemám peníze (demonstrováno na peněžence s platebními kartami).
3. Nemám čas, jdu pozdě na jednání, jen přebíhám.
4. Mám peníze v kanceláři, ale vrátím se (jeden poslanec z cca 10 se skutečně vrátil).
5. Beze slov (nevidím, neslyším, spěchám).

5 nejčastějších důvodů, proč pastelku nekoupit – speciálně turistických:
1. Beze slov (jdu po městě, lidi nevnímám). 
2. Nerozumím.
Po nabídce pastelky v angličtině (ruštině):
3. Spěchám na vlak (autobus, letadlo…).
4. Nemám (vaše) peníze.
5. Peníze má manželka.

A nakonec…
15 nejlepších setkání s kupci a prodejci bílé pastelky (a jednoho trička):

1. Lidé, kteří si bez váhání koupili pastelku, i když zjevně nepatřili k vyšší příjmové skupině. Závozník před obchodem, skromně oblečení chodci, paní uklízející v pizzerii…
2. Pracovnice senátu Silvia Demir, která koupila pastelky pro dceru jménem Zora.
3. Mladý pracovník ministerstva vnitra Ondřej Menoušek, který bez váhání přispěl stokorunou.
4. Paní učitelka na Karlově mostě, když dala koupí pastelky (snad do budoucna) příklad celé třídě.
5. Trojice průvodců z Mostecké věže, která přispěla třemi dvacetikorunami, určenými původně na svačinu.
6. Pracovníci v půjčovně časopisů v Národní knihovně, když prohlásili, že zrakově postižené znají, obdivují jejich přístup k životu a přispějí s největší radostí.
7. Tři muži u stolku v magistrátním bufetu, kteří nám příspěvek téměř vnutili, protože spoluprožívají osobní příběh svého známého se slábnoucím zrakem.
8. Mladá paní, kterou jsme oslovili při prohlídce plánku obchodního centra, když si s úsměvem vytáhla tři pastelky – prý pro každé ze svých dětí.
9. Dívka, která se za námi rozběhla na tramvajové zastávce u Anděla, protože rozhodně musí přispět. Kvůli svému bratrovi, bojujícímu s postupnou ztrátou zraku.
10. Drobná dívenka v bílém tričku, která dopoledne prodávala pastelky se spolužačkou, ale celé odpoledne už sama. Nechtěla to vzdát, aby kasičku naplnila co nejvíc.
11. Štěpánek, Martínek a další děti, kterým o pastelce, nevidících lidech nebo o jejich psích průvodcích povídali při koupi pastelky jejich rodiče a prarodiče. 
12. Výjimky mezi cizinci, kteří si nechali popsat význam sbírky a poté zaplatili většinou víc než cenu pastelky. Španělé, Rusové, Američan nebo mladý Angličan, který dokonce na podrobný výklad trpělivě počkal.
13. Všichni přátelé zpěváka Ravena, z nichž ani jeden neodešel bez pastelky. A ještě je většinou přeplatili!
14. Členové Lions Club, kteří na Václavském náměstí pastelky jak nabízeli, tak i sami kupovali. 
15. Studentka, kterou jsme oslovili na ulici, když si skutečně přišla pro tričko přímo do redakce. 

Jedna zkušenost za všechny
„Teď nemám u sebe peníze…“ říká v chvatu na ulici drobná dívka. 
Aha, tak nic, to známe (viz Nejčastější odpovědi, bod 2). 
„Ale koupila bych si tričko Bílé pastelky. Kde se prodává?“
„Dnes ve stánku na Václavském náměstí,“ popisujeme pro jistotu, kdyby snad byl zájem nelíčený.
„To nestíhám. Dá se koupit i jinde?“
Dáváme tedy mladé chodkyni adresu Domu služeb v Krakovské. 
Přijde? Nepřijde? Možná ano, ale spíš ne, každý má svých starostí dost. Na místě je spíše opatrná naděje v mezích různorodých zážitků sbírkového dne. A něco jiného je cinknout rychle minci do kasičky, než si vyčlenit čas, vyhledat ulici, dům a správné patro a přijít si pro tričko osobně.
Přesně to se však stalo. Hned druhý den zaklepal někdo na redakční dveře. Naše mladá zájemkyně o tričko! 
Motivace? „Přítel má pastelkové tričko jako nejoblíbenější úbor na spaní, ale už by potřeboval nové. Chci mu udělat radost,“ popisuje návštěvnice. Jistě, to věříme, bavlněné tričko s logem bílé pastelky je sice jinak úplně obyčejné, ale proč by pro někoho nemohlo být jedinečné. 
Dozvídáme se, že naše neznámá-známá studuje prvním rokem společenské vědy na Univerzitě Karlově, zajímá se o dobrovolnické programy, jen co se trochu rozkouká ve škole, chtěla by spolupracovat s komunitou zrakově postižených.
Jméno? To teď není důležité. Ani řeči o společenské zodpovědnosti a pomáhání si navzájem. Tyto formulace, které mohou častým opakováním ztrácet původní naléhavost, cítí mnozí sami v sobě. A to nejen lidé ve středním a starším věku, životem protažení, zkušení a zkoušení. Důvěru, že jejich účast a pomoc může mít pro někoho velký význam, má až neuvěřitelně mnoho mladých lidí. Beze slov, bez nároků na publicitu. Během jediného sbírkového dne jsme jich potkali spoustu. Oblečené v bílých tričkách nebo ty „na opačné straně kasičky“, lovící z peněženky minci. Děkujeme! 
Pastelkový den je jen jeden v roce, jako svátek. Díky krásným setkáním stál za to.

Taťána Králová

#
Ohlédnutí za Otrokovicemi

Ve dnech 1.–4. října se ve východomoravském městečku Otrokovice v hotelu Baťov konalo školení, na které se sjeli zaměstnanci ze všech odboček SONS.
Ve čtvrtek 1. října je přivítala přednáška na téma Úvod do problematiky SONS. Mikrofonu se postupně chopili prezident Václav Polášek, viceprezident Rudolf Volejník, vedoucí oddělení pro oblastní odbočky a celostátní kluby Jan Pakoš a Dagmar Filgasová ze zlínského TyfloCentra. Ve večerních hodinách pak přednášeli Václav Polášek a Rudolf Volejník.
Program pátečního dne byl rozdělený do dvou skupin. V dopolední části si účastníci obou skupin vyslechli školení první pomoci a současně se konaly lékařské prohlídky vybraných zaměstnanců. V odpolední části se pracovníci, kteří vykonávají odborné sociální poradenství, zúčastnili jednak vzdělávacího semináře pod vedením Pavla Ptáčníka a dále pak supervize, kterou řídila Dana Marková. Ostatní zaměstnanci se seznámili s činností oddělení zdrojů Domu služeb, kterou prezentovala Marie Svobodová. S novou koncepcí časopisů vydávaných redakcí Zora vystoupila šéfredaktorka Taťána Králová. Činnost Střediska výcviku vodicích psů v Jinonicích přiblížila jeho ředitelka Marie Hájková. 
Po celý páteční den si děti a další zájemci mohli prostorách i v okolí hotelu vyzkoušet, jak se žije nevidomým. Program tohoto dne byl završen besedou vedoucích pracovišť s vedením SONS, které reprezentovali Václav Polášek, Jan Pakoš a Marie Kuncová.
Sobotní program (kromě pokračování ve školení odborného sociálního poradenství) byl věnován problematice odstraňování bariér (Viktor Dudr a František Brašna). Dále se hovořilo o ekonomických a administrativních záležitostech, navigaci a knihovně digitálních dokumentů (Zdeněk Bajtl) a o technické podpoře a emailové korespondenci (Marek Salaba). Večer byl ve znamení tance v rámci společenského večera SONS.
Školení skončilo v neděli závěrečnými zkouškami.

red.

#
Braňte se!

Nový projekt SONS s názvem Braňte se! Osvěta v oblasti nekalých praktik prodejců, proti manipulaci ze strany rodinných příslušníků a dluhové pasti pro seniory s těžkým zrakovým postižením je realizován na základě dotace Ministerstva práce a sociálních věcí z programu Podpora veřejně účelných aktivit seniorských a proseniorských organizací s celostátní působností.
Projekt je řízen z Domu služeb v Praze a probíhá v 5 krajích – Středočeském, Karlovarském, Moravskoslezském, Zlínském a Olomouckém.
Celkem se bude konat 13 seminářů. Jejich společným tématem je nácvik toho, jak nepodlehnout psychologickým nátlakům ze strany prodejců či rodinných příslušníků a jak se bezpečně chovat v dané situaci. Součástí seminářů budou i praktické simulace. Při nich si účastníci vyzkoušejí a zafixují správné chování a komunikační dovednosti. 
V případě vašeho zájmu o zařazení do projektu mě kontaktuje na emailové adrese svobodova@sons.cz

Marie Svobodová

#
Dva postřehy z rozjezdové dráhy

Klienti Tyflocentra Plzeň dodnes vzpomínají na adrenalinový zážitek, který absolvovali v sobotu 6. června. Na rozjezdové dráze v Plzni-Lhotě se zásluhou TyfloCentra Plzeň, C. K. KID (Klub invalidních dobrodruhů) a organizace Ty a Já uskutečnila akce s názvem Divotvorný volant. O své dojmy se s čtenáři Zory rozhodli podělit dva účastníci.

Pod názvem Divotvorný volant se neskrývalo osahání nějakého zvláštního volantu od auta nebo tanku. Zrakově nebo i jinak postižení lidé si na této akci mohli zkusit řízení auta, kamionu, a někteří sedli dokonce za volant autobusu. Vyzkoušet řízení si mohli i lidé s úplnou nevidomostí. 
Auta zapůjčená z autoškol byla vybavena automatickou převodovkou, stačilo tedy jenom přidávat a ubírat plyn a točit volantem. Na všechno dohlíželi lektoři z autoškol, připravení kdykoliv dupnout na brzdu. Kamion vybavený automatickou převodovkou nebyl, ale to nebyl pro nevidomé nikdy neřídící osoby problém. Instruktor v kamionu byl tak hodný, že řídil kamion sám a nevidomí řidiči začátečníci jenom točili volantem. 
Akce se konala v sobotu 6. června. Návštěvníci si mohli prohlédnout, poslechnout nebo osahat vybavení hasičů z Horní Břízy a Plzně-Slovan a záchranky z Plzně. Vozidla zapůjčily a na řidiče dohlížely autoškoly Šimek, Les a Jenčovský. Hostem akce byl Mgr. Zdeněk Honz, člen Rady Plzeňského kraje pro oblast sociálních věcí.
Perlička na závěr: Nápad uskutečnit tuto akci vznikl na zpáteční cestě z rekondičního pobytu plzeňského TyfloCentra mezi ředitelkou TC Hankou Dostálovou a místopředsedou Klubu invalidních dobrodruhů Oldou Netrvalem.

Radek Baštář

Ve srovnání s předešlými absolvovanými zážitkovými autoškolami bylo všechno větší a všeho bylo víc. Nejen zrakově postižení, ale i tělesně postižení si tak mohli vyzkoušet řízení osobního auta (hned několika autoškol), nákladního auta, a dokonce i autobusu (tady jsme poznali, jaké nervy má takový řidič autobusu). Měli jsme také příležitost poznat možnosti úpravy ovládání aut pro tělesně postižené a vyzkoušet si brýle simulující vidění po požití návykových látek. 
Plzeňští hasiči a pracovníci zdravotnické záchranné služby nám předvedli vybavení svých zásahových vozů. Vítané bylo i občerstvení (jídlo a pití) a přístřeší. Méně už příliš hlasitá živá hudba v závěru odpoledne. Pestrý program celého dne byl dobře zajištěn, původní komorní myšlenka se rozrostla do velké akce profesionálních rozměrů a kvalit, na které chyběla už jen televize a traktor. 

Josef Lopata

#
15. výročí karlovarského TyfloCentra

Jednou z našich nejvýznamnějších akcí tohoto roku nepochybně patří oslava 15. výročí založení TyfloCentra Karlovy Vary, o. p. s. Tato akce se uskutečnila v sobotu 10. října v nově rekonstruovaných prostorách Grandhotelu Ambassador Národní dům v K. Varech. 
Nádherné a důstojné prostředí tohoto hotelu umocňovalo tu pravou sváteční atmosféru akce, které se zúčastnily více než tři stovky hostů a návštěvníků. Mezi významnými hosty nechyběli ani představitelé krajského úřadu, magistrátu či městských úřadů karlovarského regionu. Pozvání přijali i prezident SONS  ČR, zástupci NRZP, Tyfloservisu, Spektry či Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina. Svou účastí podpořili toto setkání i vedoucí pracovníci oblastních středisek TyfloCentra z dalších krajů ČR. 
Bohatému kulturnímu programu předcházel slavnostní oběd pro zaměstnance a členy správní a dozorčí rady TC, při kterém byly všem přítomným předány pamětní listy. 
Úderem 14. hodiny se rozběhl osmihodinový maratón mluveného slova a hudby, jeho moderátory byli Martina Brožová a známý bavič a moderátor Milan Pitkin. V úvodní části přivítal všechny přítomné ředitel TyfloCentra Karlovy Vary Pavel Rogaczewski. Poté se mikrofonu ujalo pěvecké duo Bohuš Matuš a Radek Žalud. Ve třech vzpomínkových blocích byl návštěvníkům slovem i obrazem prezentován vývoj karlovarského TyfloCentra až po současnost. Mezi jednotlivými bloky byly všem významným partnerům, organizacím i jednotlivcům předány pamětní listy jako poděkování za dlouholetou pomoc a spolupráci. 
Svým hudebním recitálem se k oslavě připojil i zpěvák Bohuš Matuš, rovněž tak i Milan Pitkin, dalším významným pěveckým hostem byl František Nedvěd ml. V průběhu programu zde vystoupili také naši zrakově postižení zpěváci a umělci: Radek Žalud, Lenka Kosinová-Čermáková, Hana Šimková a Milan Hradil.
Významným bodem programu byla prezentace nového loga TyfloCentra Karlovy Vary. Jeho představení předcházel slavnostní nástup dřívějších i současných pracovníků do „pomyslného“, rozjetého autobusu, řízeného Pavlem Rogaczewskim, dlouholetým ředitelem karlovarského TyfloCentra. Grafické ztvárnění našeho nového loga zhotovil grafik Ivan Pelc z Karlových Varů. Na závěr křtu nového loga zazněla písnička s příznačným textem – „i já mám své sny…“ v podání Radka Žaluda.
Zpestřením oslavy byla i část pojmenovaná Po kalíšku, po kalíšku – ochutnávka vín ze sklepa pana Havlíka z Velkých Pavlovic. Degustace vín zde probíhala taktéž ve třech etapách, nalévači v moravských krojích nabízeli přítomným vína vybraných značek a odrůd. Jaká by to byla degustace, kdyby zde nezazněly pravé moravské písničky o vínu! To vše, jak jinak, bravurně zvládl Milan Hradil ze Zlína. 
Jak můžete sami posoudit, oslava to byla vskutku důstojná, všichni hosté i návštěvníci odcházeli domů s pocitem příjemně prožitého dne, návdavkem si s sebou odnesli i mimořádné číslo Oblastníku, mapujícího uplynulých 15 let existence TyfloCentra. 
Na závěr tohoto příspěvku si dovolím ještě jeden malý, leč velmi důležitý dovětek! Za nás všechny, za naše klienty, přátele i příznivce karlovarského TyfloCentra bych rád vyjádřil upřímné poděkování Pavlu Rogaczewskému za jeho dlouholetou a neúnavnou práci ve prospěch zrakově postižených.

Emil Miklóš 

#
Beseda ve Stvolínkách

V sobotu 10. října se uskutečnila celodenní akce, kterou uspořádala českolipská odbočka v obci Stvolínky. Po společném dopoledním posezení a obědě u manželů Chalupových se skupina vydala podzimní vesničkou ke kulturnímu domu na setkání se starostkou Ing. Pavlínou Ištokovou a na besedu s občany o SONS a životě nevidomých. 
S občany Stvolínek besedovali členky a členové českolipské odbočky Duchoňová, Řehořková, Kňourková, Vaněk, Duchoň, Pikeš a Kaiser.
Besedující představili činnost spolku SONS, předvedli a umožnili zájemcům praktické vyzkoušení pomůcek pro nevidomé a představili knihu pohádek od nevidomého autora. V rámci bohatého programu také ukázali práci vodicích psů, povídali o sportech pro nevidomé a úspěších sportovců, sdělili praktické rady – desatero pro průvodce a předvedli scénky s dobrovolníky z řad občanů. 
Nakonec si zájemci vyzkoušeli zvukovou střelbu. Besedu zpestřili hudebním vystoupením Vít Vaněk a Jakub Řehořek. Bylo to velice příjemné setkání.

Ludmila Chalupová
OO SONS Česká Lípa

#
Pohled do minulosti

V sobotním ránu s datem 10. října se i přes hlásící se chladnější počasí, které signalizovalo podzim, sešli zájemci oslovení pozvánkou olomoucké odbočky SONS, aby se podívali do doby, kdy našimi tratěmi projížděly stroje, na něž dnes se vzpomínkami sedá prach času. Toho dne se konala návštěva muzea Českých drah, jehož hlavní část je umístěna v Lužné u Rakovníka a v Olomouci má menší pobočku.
V hale hlavního nádraží na obvyklém místě, jak my běžně říkáme, „u pejska“ postupně přibývalo jednotlivých členů skupinky. Větší potíže činilo zpoždění vlaků, takže nezbylo, než čekat na ostatní. Konečně jsme tedy všichni a mohlo se vyrazit.
V muzeu už nás čekali. Po krátkém přivítání panem Hanzalem kroky směřovaly proti proudu času. Jeho krásný a velmi odborně pojatý výklad tento pocit ještě více umocňoval.
Prohlídka však nepřinesla pouze technické a historické údaje o lokomotivách, též nám byla dána příležitost některé exponáty navštívit a důkladně hmatem prozkoumat interiér a zařízení potřebná k provozu. Spektrum mělo skutečně pestrý obsah. Od motorových lokomotiv po parní a také motorové vozy. Na ty, jejichž věk už je vyšší, jistě padla nostalgie při chvíli, kdy zavzpomínali, jak se tyto „královny železnice“ předváděly v každodenním provozu.
Bohužel časová ztráta zapříčinila zkrácení zajímavého výkladu, a někteří museli, ač neradi, odejít v té nejhezčí chvíli, a to tehdy, kdy zbývající část výpravy absolvovala jízdu posunovací lokomotivou řady 1435 BN 60 z roku 1957. Touto projížďkou celá návštěva muzea byla ukončena.
Myslím, že mnoho ze zúčastněných odcházelo s pěknou vzpomínkou na vše, s čím jsme se setkali. Přispěl k ní příjemný pan průvodce, jeho profesionální povídání, z něhož čišel jasný zápal pro věc, a v neposlední řadě také setkání s mnoha přáteli a možnost si vzájemně sdělit dojmy. Moc děkujeme za vstřícný přístup a zase někdy u podobné akce na shledanou. 

Alois Macourek

#
Vzpomínka na Tyfloart

Náchodská odbočka prožila krásný prodloužený víkend na Tyfloartu v Karlových Varech. 23. ročníku festivalu zájmové umělecké tvorby amatérských zrakově postižených umělců se zúčastnilo celkem 11 členů naší odbočky. 
Už při příjezdu na nádraží do Karlových Varů jsme pocítili první laskavé přijetí organizátorů, kteří měli jmenovitě přesně připravený seznam účastníků ohledně ubytování. Veškeré obavy a strach z neznámého prostředí se rázem vytratily. Po ubytování všech účastníků nás slavnostně přivítali hlavní organizátoři Tyfloartu. Milá slova pánů Pavla Rogaczewskeho a Jana Pakoše a paní Martiny Brožové nás seznámila s celým báječným čtyřdenním programem. Každý z nás obdržel krásný dárek. V pátek jsme se zúčastnili prohlídky Karlových Varů a Alžbětiných lázní s přednáškou o jejich historii. Na společenském večeru jsme zhlédli vystavené rukodělné práce amatérských umělců. Za symbolickou cenu jsme si některé věci zakoupili. V sobotu jsme se zúčastnili prohlídky hradu Loket a místního minipivovaru. Po odjezdu do Ostrova nad Ohří následoval báječný program festivalové přehlídky.
Velice nás mile potěšila příprava celého Tyfloartu a umění všech nevidomých a slabozrakých hudebníků, divadelníků, výtvarníků, rukodělců, recitátorů a dalších zrakově postižených umělců. Všichni z Náchoda, kteří jsme se zúčastnili, se již těšíme na příští ročník a vřele doporučujeme všem, kteří zatím váhají.

OO SONS Náchod

#
Nevidomý varhaník v Olomouci

Nevidomý varhaník Jean-Pierre Leguay, který po světě sbírá řadu cen, vystoupil 10. září v Olomouci v chrámu sv. Mořice.
V Olomouci zahrál umělec na světoznámé Englerovy varhany díla C. Francka, F. Couperina a předvedl i své improvizační umění.  
Francouzský umělec je doma v Paříži, ve slavné katedrále Notre Dame, kde působí jako hlavní varhaník. S místem, které pamatuje korunovace králů a které dodnes inspiruje umělce celého světa, se cítí úzce spjat. „Je pro mě velice těžké zachytit do slov, co pro mě působení v Notre Dame znamená. 
Kdybych se o to měl alespoň pokusit, cítím se být součástí ohromného spirituálního proudu, který pramení v daleké minulosti,“ říká Jean-Pierre Leguay. 
Varhaník se v České republice poprvé představil přesně před rokem v bazilice sv. Jakuba v Praze na Mezinárodním festivalu varhanní hudby (pozvánku na tento koncert jsme otiskli v loňské srpnové Zoře pod titulkem Varhaník od Matky Boží – pozn. red.).

Jean-Pierre Leguay studoval hru na varhany u A. Marchala, G. Litaize a R. Falcinelli a kompozici u O. Messiaena. Od roku 1985 působí jako titulární varhaník katedrály Notre-Dame v Paříži. Mezi lety 1968 až 1989 působil pedagogicky na konzervatořích v Limoges, Dijonu a Paříži jako profesor hry na varhany a varhanní improvizace. Je vítězem mnoha soutěží (mj. v Lyonu, Nice, Haarlemu nebo Erdingu) a nositelem četných ocenění. Jako významný koncertní varhaník a improvizátor ale také pianista je často zván do mnoha zemí Evropy, Kanady, Spojených Států a Asie. 
Vedle koncertní činnosti zasedá velmi často v porotách mezinárodních soutěží a přednáší na významných univerzitách a hudebních školách. Jako skladatel má na kontě přes sedmdesát opusů rozmanitých forem a obsazení, přičemž hlavními vydavateli jsou Billaudot, Lemoine nebo Universal. Leguay byl za svou kompoziční činnost mnohokrát oceněn mezi jinými Ministerstvem kultury Francie, francouzským rozhlasem, pařížskou konzervatoří ad. Množství nahrávek, které J.-P. Leguay pořídil, sahá od repertoáru 17. století až po hudbu 21. století. Nemalou část jeho diskografie zaujímají jeho vlastní díla a improvizace. Roku 2013 mu byl udělen Řád čestné legie.

Z  programu varhanního festivalu a internetových článků sestavil 
Jan Příborský 

#
Světlo jinak 

Muzeum umění Olomouc, Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě a agentura ARTnative jsou pořadateli výstavy:
Světlo jinak IV – Marie 1922.
Letos jsou vystaveny snímky ostravského autora Karla Kity (*1972), absolventa ateliéru tvůrčí fotografie Ostravské univerzity a studenta Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Vernisáž výstavy se konala 23. září v kavárně Amadeus v těsném sousedství Arcidiecézního muzea a Katedrály sv. Václava v Olomouci.
V úvodu vernisáže kurátorka výstavy Štěpánka Bieleszová řekla:
„Stejně jako v minulých letech jsme i letos zohledňovali motiv zpodobení světla ve fotografii. V minulých letech to třeba byly fotografie, kde světlo působilo jako prostředek komunikace nebo jako fenomén osvětlující temné kouty naší minulosti. Vždy jsme akcentovali světlo jako důležitý a někdy i zásadní prostředek sdělení.“ 
Autor v souboru Marie 1922  pracuje s tématem ztráty blízké osoby. Za pomoci barevných fotografií evokuje intimní prostředí, ve kterém žila jeho hluchá a posléze i nevidomá babička.
K návštěvníkům vernisáže promluvil také známý fotograf, učitel autora vystavovaného cyklu, prof. Jindřich Štreit. Pohovořil o osudech autora, který původně vystudoval zcela jiný obor. Mnoho let strávil v Dubaji ve Spojených arabských emirátech a až po návratu do vlasti začal studovat obor umělecká fotografie.
Poté profesor Štreit pohovořil o tom, jak vnímají svět a prostor kolem sebe nevidomí, se kterými má při své práci bohaté zkušenosti. Sám je autorem mnoha fotografií s tematikou lidí s těžkým zrakovým hendikepem.
Aby umocnil svá slova o problematice nevidění, nechal postupně zhasínat světla v kavárně až do úplné tmy. Sám autor fotografického cyklu jeho genezi po opětném rozsvícení přiblížil těmito slovy: „Snažil jsem se pomocí fotografování vcítit do života člověka se zrakovým hendikepem. Byl to pokus o vyrovnání se s odchodem mě blízkého člověka, babičky, která s tímto postižením žila po celý můj život. Poznal jsem, že její život, ač nebyl bohatý na pestrobarevné zážitky, byl naplněný láskou k dětem, vnoučatům, vztahu k místu kde žila. A mohu také říct, že určitě nebyl neveselý.“ 
Při osobním rozhovoru v neformální části vernisáže mi pan Kita povyprávěl o své babičce Marii podrobněji.
Neslyšela a téměř neviděla už v době, kdy se vnuk Karel narodil. Ke svým blízkým promlouvala poněkud specifickým způsobem charakteristickým pro mnohé neslyšící. Pokud jí však někdo chtěl něco sdělit, musel jí to napsat do dlaně tiskacími písmeny latinky.
Přes svůj těžký handicap se babička pohybovala po domě docela jistě, zvládala dobře domácí práce včetně vaření. Po venku ji však vždy doprovázel dědeček nebo někdo z rodiny.
To, co jí osud nedopřál, pokud jde o omezení smyslového vnímání, to jí vynahradil o cit a lásku, kterou rozdávala svým blízkým. Zejména přilnula právě ke Karlovi, který poté, co babička odešla, jí chce svým způsobem, skrze uměleckou fotografii, vše vrátit. Fotografie, které zachycují prostředí, ve kterém babička žila a žijící členy jeho rodiny, jsou rozostřeny, tak, jak se autor domnívá, že jeho babička „viděla“. 
Výstava Světlo jinak IV byla vůbec první akcí bohatého programu olomouckého festivalu světla a videomappingu s názvem VZÁŘÍ / Septembeam 2015. Pátý ročník mezinárodní přehlídky nabídl ve dnech 23. do 28. září videomappingové projekce, tedy vizuální umění, které využívá projekci ve volném prostoru na libovolné objekty, například fasády budov. Centrem dění je vždy olomoucké historické centrum města. Součástí festivalu byly v minulých ročnících také komentované projekce pro nevidomé, workshopy videomappingu, koncerty a výstavy.
Výstava Světlo jinak IV potrvá do 15. listopadu.

Jan Příborský

#
Hlasy našich knížek: 3. díl – Hana Rychetníková

V dnešním zastavení nad hlasy našich knížek bych vám chtěl představit člověka, se kterým jsem se díky zvukovým knihám skamarádil a musím říci, že si tohoto kamarádství velmi vážím.
Určitě jste někdy zažili to co já. Posloucháte zvukovou knihu a máte neodbytný pocit, že člověk, který ji čte, je vlastně hlavním hrdinou, jenž v knížce vystupuje. Takovýto dojem jsem měl z přednesu Hanky Rychetníkové při poslechu knihy Zdeny Frýbové Malinkatý kretén. 
Pro vás, kteří toto dílko neznáte, chci předeslat, že jde o humoristický román, ve kterém i pejskové (skotští teriéři) mohou mluvit a vtipně glosují dění, jež se kol nich odehrává. Kniha je tedy přímo plná komických situací. Já jsem si malinkatého kreténa jako vášnivý čtenář knížek Zdeny Frýbové vybral pro své dlouhé cestování za prací a ve vlaku jsem tu a tam propadl záchvatu smíchu. Bylo to v létě, a tak můj osvědčený recept schovat hlavu do pověšeného kabátu nebylo možné realizovat.
O tom, že budu dávat dohromady své dílko o načitatelích, jsem v té době ještě ani nepřemýšlel. Něco mě však nutilo vyhledat na paní Hanu na internetu nějaký kontakt a zavolat jí. Tehdy měla pevnou linku a hlavně veřejné telefonní číslo. Sebral jsem odvahu a Hance zavolal. Byla potěšena, protože zpětná vazba od čtenářů moc nefunguje a já jsem prý byl úplně první, kdo jí knížku takhle pochválil.
Telefonát byl poměrně krátký, protože jsem Hanku zastihl na odchodu z domu, ale nadiktovala mi svůj mail a od té doby jsme komunikovali převážně jeho prostřednictvím. 
Tehdy mě zajímalo hlavně jedno téma. Tázal jsem se tenkrát, jak mám řešit situace, kdy poslouchám ve vlaku knížku a začnu se nekontrolovatelně smát. Sluchátek v uších si všimne málokdo, a tak si připadám velmi zvláštně. Hanka mi odpověděla, že je velmi ráda, že tohle je problém, který na knížce nejvíce řeším. Naopak že ji velmi těší, když při poslechu čtené knihy má člověk co dělat, aby se nepotrhal smíchy. To je prý nejlepší vysvědčení pro načitatele. Na lidi ať se vykašlu, ať si myslí, co chtějí. Hlavně, když mám dobrou náladu. Ti ostatní ať ji buďto mají také, nebo, když chtějí, ať se klidně kaboní.
Opravdu, kdo jste Malinkatého kreténa nečetli, vřele vám jej doporučuji. Jednak si určitě užijete spoustu zábavy, dále pochopíte, proč jsem tehdy řešil právě to a v neposlední řadě nebudu sám, kdo si při jízdě v nějakém prostředku hromadné dopravy připadá velice podivně, když jen tak z ničeho nic vybuchne smíchy. Kdo takovou situaci někdy zažil, bude se mnou souhlasit, že člověk nemusí vidět, aby na sobě cítil přímo propalující pohledy spolucestujících, kteří se snaží přijít na to, co že to vlastně máte za diagnózu. Ovšem z Hančina mailu jsem si vzal ponaučení a nechávám na lidech kolem mě, co si myslí.
Pak přišlo k realizaci kapitoly do mého seriálku, a to už sedíme v útulné kavárně kdesi Ve Smečkách a povídáme si. Po úvodu a Hančině krátkém představení se posluchačům jsme hned zamířili ke knížkám. K tomu Hanka uvádí: „Načítala jsem knížky různých žánrů. Pravda ale je, že nejraději mám knížky tragikomické, ale ze všeho nejlépe se mi čtou knížky, jež napíše autor mé krevní skupiny. Po přečtení stránky vím, že když mě text nese sám, bude se mi dobře číst. Asi nejvíc si vzpomínám na Malinkatého kreténa Zdeny Frýbové a pak na knížky Ireny Douskové.“ Tento rozhovor byl natáčen v roce 2011. Od té doby Hanka čte v knihovně dál a načetla spoustu dalších neméně zajímavých titulů. 
Dostali jsme se také k Hančině spisovatelské profesi. „No spisovatelka, napsala jsem jednu knížku o herci Jiřím Hrzánovi, kterou jsem nazvala Komik se smutnýma očima. S Bárou jsme kamarádky prakticky od malička, ale jejího tátu si pamatuji vlastně jen z jednoho setkání. Protože ale je pro mě Jiří Hrzán jako herec velice zajímavý a nikdy se o něm nepsalo, zkrátka protože jsem si o něm neměla co přečíst, musela jsem si to napsat. Jinak jsem spíše publikovala v časopisech nebo na internetových serverech.“ 
Vracíme se však k načítání: „Hodně jsem přemýšlela o tom, proč vlastně ve zvukové knihovně čtu, a došla jsem k závěru, že v mém životě bylo spousta věcí i povolání, při jejichž vykonávání jsem po čase zjistila, že vlastně nevím, zda mají nějaký smysl. Při čtení knížek jsem dospěla k názoru, že tahle práce smysl má. Pokud si čtenář zpříjemní chvilku, nebo se pobaví, pokud si čtením zvedá náladu, má moje práce smysl a jsem za to moc ráda.“
A co dává Haně při čtení nejvíce zabrat? „Vzpomínám si na své začátky v knihovně. Sem mě pozval Igor Smržík. Při práci v jedné komerční televizi mi sdělil, že chodí číst do jakéhosi studia, moc pozornosti jsem tomu tenkrát nevěnovala, ale na uvedenou adresu jsem po domluvě přišla. Přivítala mě paní Dáša Javůrková, dala mi do ruky text a posadila k mikrofonu. Když mi došlo, co to čtu, byl to časopis Vstupte, zděsila jsem se… Pak po čase za mnou přišel Igor a důležitě mi sdělil, že mi domluvil čtení první knihy. To pro mě bylo něco jako udělení státní ceny, ale nevěděla jsem, že tou první knihou bude doslova bichle s názvem Indie má jméno Bharát.
A to bylo asi to největší sousto, které jsem musela překousnout. Od té doby jsem se už s podobnou knížkou nesetkala a čtu, zaplaťpánbůh, co mě baví a co mě nese.“ 
Dostali jsme se také k něčemu, co Hance vadí, a to je slovo spíkr. „Já to slovo tak nenávidím! Na mou duši, kdybych měla na smlouvě napsáno třeba kecálek Rychetníková, nevadilo by mi to tak, jako spíkr. Ono by to bylo docela komické na jedné straně knihovna a tiskárna pro nevidomé, a na druhé straně kecálek Rychetníková,“ směje se Hanka, a tím se vlastně dostáváme k závěru našeho rozhovoru.
Jakoby se všichni mí hosté domluvili, neodpustí si ale ani Hanka postesk nad vůbec žádnou nebo jen minimální zpětnou vazbou od čtenářů. A tak zase ujišťuji, že málokdo má asi odvahu nebo průbojnost, aby vyhledával kecálky a… Brrrrr to je hrůza co? No přejdeme raději k těm načitatelům. Zkrátka, aby je vyhledával a psal.
Pokud ale, milí čtenáři, narazíte na knížku, která se vám líbí, nebo třeba chcete jen něco svému oblíbenému spíkrovi vzkázat, napište to nám do redakce. My už váš vzkaz předáme.

Petr Mašek

#
Černobílé problémy
Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín)

Úloha č. 11
Eligiusz Zimmer (Polsko)
7661 Šachová skladba 88/2005

Bílý: Kf5, De4, Sc7, Pb5 (4)
Černý: Kc5, Pc6, f6 (3)

Mat 3. tahem (C+)

Dnešní trojtažka polského skladatele je poněkud netypická. Jednak malým počtem pouhých sedmi kamenů, což jí dává charakter miniaturky a jednak tím, že pokud budete hledat řešení přímými hrozbami, záhy zjistíte, že ničeho nedosáhnete. Například 1.Kxf6? s úmyslem 1.-cxb5? 2.Ke6 b4 3.Dd5# vázne na 1.-Kxb5!. Z toho vyplývá, že tato práce je zkonstruována v tzv. tempovém provedení, čili po 1. tahu nebude nic hrozit a tím je řešení poněkud obtížnější. Obtížné však zase takové není, protože počet kamenů je nevelký a bílý těch možnosti zase tolik nemá. Každopádně Vás ale tato klasická trojtažka určitě pobaví, neboť i s tak malým počtem kamenů se autorovi podařilo vykouzlit obvyklé tři varianty. 

Řešení úlohy č. 9 (Stanislav Juříček podle T. H. Bwee) ze září 2015: 
Svůdnost s proměnou: 1.cxd8D/V? vyvracelo 1.-Vd7!. Zato skvělý úvodník 1.Vb6! uvolňoval králi pole e6 [2.Ke6#]. Ten v pěti obranách 1.-Jf7 2.Kxf7#, 1.-Jg6 2.Kxg6#,1.-Sxe7 2.Kxe7#, 1.-Sxf5 2.Kxf5#,1.-Dxg5 2.Kxg5# bral černé kameny, v dalších dvou 1.-Sxc7 2.Jc6#,1.-Dg3/h2 2.Je6# došlo k odvázání bílých jezdců a zbývající tři 1.-Jd3 2.Vc4#, 1.-Vxb6 2.Sxb6#, 1.-Vxa5 2.Vb4# vyplynuly z konstrukce úlohy. 

Další body za správné řešení v soutěži získali: 
Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Rostislav Miller z Bludova, Jan Olejník z Málkova, František Skoumal z Bludova, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové.

red.

#
Mezinárodní sportovní hry v Levoči

Zrakově postižení žáci ze ZŠ Havlíčkova v Opavě přijali na konci září pozvání spřátelené slovenské školy ke sportovnímu zápolení, kterého se také zúčastnili sportovci z Bratislavy a polského Owiňska. 
Po celý týden měli všichni přítomni možnost porovnávat síly v atletických disciplínách, v orientačním běhu, v torballe a v showdownu. Kromě sportovního programu připravili pořadatelé zajímavý doprovodný program – soutěž ve veslování na trenažéru a lezení po horolezecké stěně. 
Po skončení soutěží se účastníci přesunuli do Velké Fatry, kde poznávali krásu slovenských hor. Čekal nás celodenní výstup na nejvyšší vrchol Ostredok. Všichni přítomni to zvládli na jedničku, i když pro některé to byl nejnáročnější výstup v životě. 
Pořadatelé zde také připravili orientační závod. Naši borci se do závodu vrhli s velkými ambicemi, které nakonec potvrdili a závod vyhráli. 
Po náročném programu v horách přišel vhod relaxační den v termálním koupališti v Turčianských Teplicích. Užili jsme si vodních atrakcí a relaxačních koupelí a s nádhernými  zážitky jsme odjížděli do České republiky. 
Žákům se pobyt na Slovensku velmi líbil. Úspěšná opavská výprava ve složení Adéla Michalčáková, Tereza Šturzová, Jakub Giecek, Matěj Wontroba a Ondřej Gurecký s sebou přivezla pohár za 1. místo v torballe a v orientačním běhu a zásluhou Jakuba Giecka pohár za 3. místo v showdownu. Každý ze sportovců si vybojoval také medaili v individuálních atletických disciplínách. Naši nejúspěšnější atletkou se stala Tereza Šturzová.
Výjezd se konal díky finanční podpoře Nadačního fondu Českého rozhlasu a Nadace Leontinka.

Iveta Hendrychová

#
Šachový turnaj v Olomouci

První říjnový víkend na škole prof. V. Vejdovského v Olomouci-Hejčíně patřil šachům. Pod záštitou náměstka hejtmana Olomouckého kraje Ing. Zdeňka Švece a primátora města Olomouce doc. Mgr. Antonína Staňka, PhD. se zde konal již XXIV. ročník Mezinárodního šachového turnaje zdravotně postižené mládeže. Pořadatelem byla SŠ, ZŠ a MŠ prof. V. Vejdovského a občanské sdružení Litka. 
Nad šachovnicemi se sešlo 22 hráčů z Budapešti, Bratislavy, Opavy, Prahy a Olomouce, aby soutěžili v turnaji jednotlivců a čtyřčlenných družstev. V pátek 2. října odpoledne po slavnostním zahájení, kterého se zúčastnili někteří oficiální hosté, se odehrálo úvodní kolo. 
Po něm využili všichni účastníci krásného počasí a navštívili díky osobnímu pozvání ředitele podzimní část výstavy Flora Olomouc. V podvečerních hodinách se celá výprava přesunula na Horní náměstí a díky Magistrátu města Olomouce se mohli mladí šachisté s doprovodem seznámit s historií olomoucké radnice, vystoupat na radniční věž a prohlédnout si město z ptačí perspektivy.
Sobota již patřila opět šachům. Turnaj se hrál na 7 kol a výsledky se započítávaly i do soutěže družstev. V soutěži jednotlivců se nejlépe dařilo olomoucké Nikole Klárové. Ta se ujala vedení po druhém kole a šanci již nepustila. Překvapivě porazila všechny favority a zaslouženě získala zlatou medaili a pohár pro vítěze. Druhé místo obsadil Denis Reicher z Bratislavy a bronzovou medaili získala opět domácí olomoucká hráčka, nadějná Karolína Mánková. 
O vítězi v soutěži družstev se rozhodovalo až v posledním kole. V tom se nejvíce dařilo dívčímu družstvu Olomouce pod vedením trenéra Mgr. Miloše Dobeše, které získalo zlaté medaile před loňským vítězem z Bratislavy a hráči z Opavy. První dva týmy získaly shodný počet bodů a o vítězi rozhodovalo pomocné hodnocení. Čtvrté místo obsadilo družstvo Prahy a páté skončilo kvarteto nevidomých šachistů z Budapešti, kteří byli zároveň nejmladšími účastníky turnaje a přijeli především sbírat zkušenosti.
Celá akce se konala výhradně ze sponzorských aktivit.

Miloš Dobeš

#
Jak odstartovat Kabrňáka

Když jsem byla dítě, prožívala jsem spoustu nepříjemných problémů, o kterých se jiným dětem ani nesnilo. Nejen že mě rodiče pořád hlídali (má „ty voči“, tak aby se jí něco nestalo), ale i tam, kde jejich přítomnost byla žádoucí, častokrát trapně selhávali nedostatkem přizpůsobivosti, fantazie a invence. 
Jedním z citových karambolů, které jsem opakovaně každý podzim musela prožívat, bylo pouštění draků. Paní učitelka nás v předem naplánovaný den vyzvala, abychom si z domova přinesli papírové draky a že je budeme pouštět na kopci ve Slovenské ulici na pražských Vinohradech, které se tehdy nesměly nazývat Královské, protože režim králům nepřál.
Odpoledne, kdy se moji kamarádi vychloubali svými dokonalými a ručně vyrobenými hvězdicemi, klasickými rozšklebenými draky, ano i vzducholoděmi v rozměru 3 D, se mi vždycky zdálo zahanbující a nekonečné. Zatímco jiní rodiče lepili, přitloukali, malovali, vyvažovali a všemožně se snažili, aby „jejich“ drak byl originální a perfektní, mě obdařila maminka hudebnice desetikačkou a poslala mě do Narpy, abych si tam nějakého draka koupila. Potom se s tatínkem s ponižující nejistotou dívali na klubíčko provázku, který bylo nutno zespoda přivázat na jakousi prefabrikovanou igelitovou masku a to mělo lítat. Nikdy se tak nestalo. 
Milovala jsem tedy drakyády, na které připadl naprosto bezvětrný den, který do určité míry srovnal můj handicap s ostatními. Nicméně, nápaditá učitelka vyhlásila: „To nevadí děti, že nefouká, máme volné odpoledne a můžeme udělat soutěž o nejkrásnějšího draka!“ Snad si aspoň trochu dovedete představit, jak hrozný to byl čas. Žehrala jsem, že mi nedovolili chodit do školy pro přisleplé děti, kam bych správně patřila. V takové pěkné škole v Koperníkově ulici by jistě učitelé nedovolili, aby nedostatkem zraku ohrožené děti chodily někam na kopec s ošpejlovanými dračími zrůdičkami, které mohou být nebezpečné už beztak postiženému vidění.
Uplynulo dvacet let. Narodila se nám holčička s krásnýma modrýma a hlavně zdravýma očima. Moje oči naopak za tu dobu dost zchátraly, nicméně – jak říká klasik – dobře to snáším.
Holčičce byly tři roky a zároveň s touto událostí nastal říjen, čas draků. V tu dobu u nás tak trochu bydlel kamarád, který čekal na byt. A měl spoustu času a spoustu nápadů, byla s ním legrace a snažil se nám pomáhat, když už u nás bydlel. Pomáhal třeba tím, že zatímco jsem žehlila a můj manžel byl v práci, kamarád mému dítěti a mně hrál moc hezky na kytaru. Nebo naší holčičce kreslil legrační obrázky, které pak spolu vybarvovali. Bylo to fajn, měla jsem víc času na vaření pro tři dospělé a jedno dítě.
Naše chůva, tedy kamarád Zdeněk, vymyslel Draka Kabrňáka. Nejdřív ho naší Evičce namaloval na formát A4. Potom vzal rýsovací čtvrtku, formát A3 a dračí podobiznu přemaloval a zvětšil. Pak šel na pivo. Když se vrátil, navštívil náš sklep, kde našel laťky a následně mě požádal o prostěradlo. Prý nemusí být nové. Hurá, řekla jsem sis ulehčením, že nechce třeba celou soupravu povlečení nebo krajkový ubrus po babičce.
Zdeněk něco přitloukal, stříhal, lepil. Když k večeru přišel můj manžel, hned přiskočil k započatému dílu. Evičky ani mě si nevšímali. Kolem třetí ráno se manžel vplížil do ložnice a šeptem mi sdělil: „Máme to v kufru!“ Ani jsem se nezmohla na upřesňující otázku a raději jsem zase rychle usnula.
Ráno stála v naší kuchyni obrovitá nestvůra vysoká jako vzpřímený muž. Můj muž. Byli s drakem přesně stejně velcí. Drak měl ovšem oči jako talíře, svraštělé čelo a hubu plnou ostrých zubů. Zdeněk si dal fakt záležet. Drak nebyl papírový, nýbrž plátěný – aha, tady je moje prostěradlo! Oba chlapi vyčkávavě přešlapovali a čekali na můj úsudek: „Tedy, já nevím. Je to monstrum. Na druhou stranu na něj dobře vidím,“ podotkla jsem povzbudivě.
V tu chvíli přiťapala Evička. Když viděla tu věc, zaječela, jako by jí někdo šlápl na nohu těžkou vojenskou botou. Pak utekla, zalezla pod postýlku a strašně plakala, až z toho škytala. Tatínek i chůva Zdeněk ji všemožně utěšovali, ukazovali původní skici, zatímco já seděla v kuchyni a z krepového papíru vyráběla kilometrový ocas. Evička se uklidnila, až když se dozvěděla, že drak se jmenuje Kabrňák Novák a bude krásně létat, jako letadlo.
Byla sobota odpoledne a na kopci Okrouhlík, kde ještě tehdy nestálo sídliště, se konala drakyáda. Muži nesli hlavu Kabrňáka, já měla kolem sebe několikrát obtočený dračí ocas a Evička si pyšně vykračovala s kočárkem, který i s panenkou dostala k narozeninám. Dokonce se nechala přemluvit, že poveze v kočárku i klubko provazu, na kterém draka Kabrňáka budeme pouštět jako koně na lonži.
Na Okrouhlíku byla spousta lidí a spousta draků. Poprvé v životě jsem se cítila jako příslušnice královského rodu nebo tak něco. V tu dobu už se papíroví draci dávno nenosili. Plast, igelit, plast a zase plast. Unifikovaní chcípáci ze socialistických papírnictví. Ubožáci ubozí, šlo mi hlavou, zatímco jsem odvíjela luxusní ocas s třiceticentimetrovými mašlemi.
Kabrňák létal, jenže se v letu strašně vrtěl. Zřejmě nějaký hyperaktivní, chce létat výš a výš, ale moc mu to nejde. Tak jsme znovu vyvažovali a upravovali kormidlo – tedy ocas, zatímco Evičku celá drakyáda zvolna přestávala bavit. Jí nešlo o soutěž, spíš o to, aby Kabrňáka vyvenčila a tento úkol byl prakticky splněn. Tak se věnovala Mahulence, své panence v růžovém kočárku.
„Ten ocas je děsně lehkej,“ pravil můj manžel, inženýr.
„Jo, to je mi taky jasný,“ přitakal Zdeněk, budoucí inženýr, a rozhlížel se po něčem, čím by se ocas dal zatížit. Nablízku byl odpadkový koš, jen tak halabala pověšený na chatrný sloupek. Pánům zasvítily oči, ale nevěděli, co si počít s obsahem tohoto vhodného předmětu.
„Ať vás ani nenapadne dát ty odpadky Evičce do kočárku,“ zařvala jsem, tušíc, co jim jde hlavou.
„Kočárek,“ řekli oba najednou. „Evičko, že chceš, aby se tvoje panenka svezla s Kabrňákem do nebíčka?“ zeptali se úlisně. Než jsem stačila zakročit, Evička nadšeně přitakávala, nová hra jí připadala zajímavá.
Zpočátku to byl dobrý nápad. Šikovné ruce přivázaly kočárek i s panenkou na dračí ocas, pak jeden běžel z kopce třímaje obrovského draka nad hlavou a druhý povoloval klubko provazu zvíci melounu. Kabrňák Novák se cenil na celou Libeň, potom i na Holešovice, na Prahu… Z klubka nezbylo už nic, protože oběma pánům prostě došly síly a draka na lonži už zpátky nepřitáhli.
Tak nám Kabrňák odletěl do nebíčka a vzal s sebou panenku Mahulenku i růžový kočárek s peřinkami. Čest jejich památce.
Bála jsem se, že Evička z toho dostane záchvat nebo tak něco. Evička se ale cestou domů usmívala, jednou ručičkou se držela táty a druhou chůvy Zdeňka. Dětská důvěra v nezodpovědné chlapy nezná mezí.
Doma přitiskla do náruče hadráčka Pipi Punčochatou a šla s ní spát jako obvykle. V postýlce vyprávěla své hadrové družce, jak Mahulenka s Kabrňákem odlétli na dlouhatánský výlet.
Zatímco je Kabrňák s Mahulenkou v nebíčku, já mám celé ty roky před očima výjev, jak nad Libní letí obrovská dračí hlava s třapci místo uší a kus za ní se na konci barevného ocasu vznáší růžový kočárek s panenkou. Lidé dole v tu chvíli zapomněli na své trapné dráčky chudáčky a hleděli s otevřenými ústy vzhůru. Kdybych byla malíř Adolf Born, tento výjev bych namalovala. Leč – psaní mi jde snáz.

Delicie Nerková