ZORA

časopis pro zrakově postižené

Ročník 99 Číslo 20 Říjen 2015

Šéfredaktorka: Mgr. Taťána Králová
Redaktoři: PhDr. Jiří Reichel, Petr Mašek, Bc. Jiří Hubáček, Monika Krchovová, DiS. 
 
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1

Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze

Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost

Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72 Kč

Obsah:

Milí čtenáři
100 let Zory – a co my?
Ohlédnutí za projektem o eGovernmentu
Kongres nevidomých esperantistů v Itálii
Turistický sraz v Praze podevatenácté
Vrchlabí aneb Dotkněte se Krkonoš
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 10
Nad zlato – psychologická poradna – Workholizmus aneb Chceš-nechceš, makat musíš!
Hrajeme s Vervou
„Uvidíte žlutej barák“ aneb Navigace nevidomým na míru
Ve stopách Homérových – Melchiore Murenu 

#
Milí čtenáři,

druhé říjnové číslo čtrnáctideníku Zora jsme v naší redakci připravili na začátku měsíce. Je stále ještě tak trochu ve znamení ohlížení za končícím létem, ale také plánů do budoucna. 
Největší událost, kterou chce časopis Zora oslavit s plnou parádou, se týká nás všech. Ke stému výročí vydání prvního čísla Zory připravujeme v předstihu řadu doprovodných akcí. Jednou z nich bude literární soutěž pro všechny čtenáře, další vydání sborníku mapující stoletou historii časopisu. V článku s názvem 100 let Zory – a co my? proto vyzývá viceprezident Rudolf Volejník všechny pamětníky, aby do redakce posílali osobní vzpomínky a dokumenty, dokreslující barvité dějiny časopisu a lidí kolem něj.
Obsah tohoto čísla si ještě v mnohém ponechává letní charakter. Pro většinu z nás neznamená léto jen cestování a odpočinek, ale i práci a poznávání. Kolegyně Marie Svobodová se ohlíží za cyklem školení na téma eGovernment, který se v září uskutečnil v opavské a ostravské odbočce. Toto téma se leckomu zdá zprvu nezáživné, ale ve skutečnosti může ušetřit spoustu běhání po úřadech. Podrobnější povídání o této svižné komunikaci se státní správou vám nabízíme také k poslechu v Naší šanci číslo 10.
Další příspěvky jsou vyloženě zaměřené na letní putování a setkávání. Autor esperantského magazínu Aúroro Jiří Jelínek vzpomíná na mezinárodní kongres nevidomých esperantistů v Itálii, známý propagátor turistiky Milan Linhart na pražský sraz nevidomých a slabozrakých turistů, manželé Macourkovi na výlet olomoucké odbočky do Krkonoš. 
V Zoře s číslem 20 opět najdete čerstvé díly sociálně právní a psychologické poradny a také další vyprávění o setkáních se zajímavými lidmi. Protagonistkami jsou tentokrát vedoucí představitelky divadelního souboru Verva.
Kolega Petr Mašek napsal malé zamyšlení nad velkým problémem – nedostatečným zájmem o některé služby, které jsou připravovány na míru zrakově postiženým. Jeho kritický ohlas má název Uvidíte žlutej barák. Redaktor Jiří Hubáček představuje v závěru tohoto čísla první díl seriálu o nevidomých literátech, který bude jednou měsíčně vycházet pod názvem Ve stopách Homérových.
Ač neradi, musíme další informace a zajímavosti nechat v zásobě do příštího čísla, protože nás přísně limituje rozsah Zory v bodovém písmu. Budeme psát například o setkávání v Brně, Olomouci, Kyjově, a také v Otrokovicích, kde se celé čtyři dny na začátku října potkávali a školili pracovníci všech odboček SONS. Při této příležitosti jsme představili čerstvou nabídku časopisů z naší redakce na rok 2016, kterou již dostaly všechny odbočky elektronickou i klasickou poštou a ve svých schránkách ji najdou i všichni současní čtenáři. Noví čtenáři si mohou časopisy objednat prostřednictvím odbočky nebo přímo v redakci Zory. 
S Otrokovicemi jsme se s kolegyní Marií loučily čekáním na nádraží. Vyhlížení kýženého spoje se protáhlo, protože z tohoto městečka vyjíždějí vlaky nikoli, jak zpívá Jarek Nohavica, „co hodinu“, ale v poněkud delších intervalech. Zato se tu v prostorách pro cestující skví „naše“ pokladnička, tedy černý plyšový pes s otvorem pro příspěvky dobrovolných dárců. A najednou se jeden z nich objevil. Čtyřletý Viktorek, který prořízl ticho čekárny zvučnou otázkou: 
„Maminko, na co je tu ten pejsek?“
„Víš, na penízky. Jsou pro lidi, kteří moc špatně vidí nebo nevidí vůbec nic,“ vysvětlovala mladá maminka synkovi, „představ si, že bys třeba chodil se zavřenýma očima nebo neviděl na obrázky.“ Chlapeček od ní vzápětí vymámil několik mincí a začal pejska usilovně krmit.
Po zdvořilém dotázání jsem si Viktorka s pejskem vyfotografovala do černotiskové Zory a za všechny, kterým je obsah psích kasiček určený, jsem jemu i jeho vlídné a trpělivé mamince poděkovala. V tu chvíli upoutalo dění kolem kasičky další cestující, takže po Viktorkových korunkách cinkly do pejska ještě další mince. 
Z Otrokovic jsme odjížděli s velmi intenzivním pocitem z autentického setkání s lidmi, kteří nám zcela samozřejmě pomáhají. Jen tak, sami od sebe, bez čekání na publicitu. Nemohli přece tušit, že někdo z cestujících v čekárně a černý pejsek mají něco společného. A v příštím čísle Zory se zcela jistě zmíníme o dalších zážitcích při sbírce Bílá pastelka. 
Těšíme se na setkávání

Taťána Králová, šéfredaktorka Zory

#
100 let Zory – a co my?

Těmi „a co my?“ myslím dnešní generaci šedesátníků, sedmdesátníků, osmdesátníků a starších, kteří něco pamatují a chtěli by udělat radost sobě i těm mladším při příležitosti blížících se stých narozenin našeho časopisu Zora. Onu radost můžeme udělat tím, že začneme s předstihem slepovat střípky vzpomínek a třeba i shromažďovat dobové dokumenty.
Vy všichni, kdo jste čítávali braillskou Zoru před mnoha lety, sedněte k počítači, k mechanickému braillskému stroji nebo k tabulce, a zavzpomínejte. Čím víc nás bude vzpomínat, tím ucelenější dostaneme obrázek o cestě, kterou ušli ti před námi a kterou jsme ušli my doprovázeni naší Zorou.
Jako závdavek dám k dobru jednu pradávnou vzpomínku – není moje a uvádím ji proto, že láme moderní mýtus o tom, jak nesnadné je pro později osleplého člověka se bodovému písmu naučit.
Stanislav Klváček se narodil 2. února 1895 ve Ptení na Hané. Matka si přála, aby se stal knězem, ale on, nemaje k duchovnímu stavu kladný vztah, utekl hned po maturitě na vojnu (psal se rok 1914, takže byl útěk na vojnu hračkou). Mladého jednoročního dobrovolníka brzy povýšili na kaprála a poslali na frontu. Jednoho osudného dne se střetl s ruským granátem, který ho oslepil. Padl do zajetí, ruští lékaři se o něho, slovanského bratra, příkladně starali, posléze byl vrácen rakouské armádě – i u nás se o něho lékaři starali, leč marně. Konce války se dožil v hradčanském ústavu slepců v hodnosti penzionovaného poručíka. Vrátil se do svého rodiště, později se oženil, měl syna, jen maminka mu nikdy útěk na vojnu neodpustila; říkala, že oslepnutí na něho seslal Bůh jako trest za jeho nechuť stát se knězem.
Tohle všechno jsem se dověděl z Pamětí pana Klváčka, které svému synovi k potěše a poučení sám sepsal bodovým písmem v roce 1926. Syn si Paměti svého otce nikdy sám nepřečetl (bodové písmo se nenaučil), ale budiž mu připsáno ke cti, že hrubé, zrnité papíry, propíchané za použití pražské tabulky a bodátka, nevyhodil.
Proč vám to všechno vyprávím? Doposud nemám pro následující tvrzení sebemenší doklad, nicméně lze s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že se pan Klváček učil číst bodové písmo právě na prvních číslech Zory a na knihách přepisovaných K. E. Macanem. Nechť je pro nás příběh pana Klváčka výzvou, abychom i my zavzpomínali. Almanach vzpomínek čtenářů ke stému výročí Zory by byl jistě jedním z důstojných završení oslav v roce 2017.

Pište na adresu redakce Zory: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 nebo moderně na zora@sons.cz či zora@braillnet.cz.

Rudolf Volejník

#
Ohlédnutí za projektem o eGovernmentu

Projekt Vzdělávání dospělých s těžkým zrakovým postižením v oblasti počítačové gramotnosti v návaznosti na zavádění eGovernmentu v České republice, který jsme mohli realizovat díky dotaci z Moravskoslezského kraje, se uskutečnil ve dvou odbočkách SONS – Ostravě a Opavě. V rámci projektu proběhly teoretické a praktické semináře, kterých se zúčastnilo 35 zrakově postižených. (Pozn.: V Zoře č. 8/2015 v článku V Ostravě se školilo o eGovernmentu jsme vás podrobně informovali o teoretické části projektu.)
Praktická část byla zaměřena na prohloubení počítačových dovedností a seznámení s důležitými webovými stránkami vážícími se k elektronické veřejné správě.
Účastníci byli rozděleni do malých skupin a každý z nich si mohl mj. vyzkoušet práci s datovou schránkou. Pro tento účel se nám podařilo zajistit od Ministerstva vnitra ČR tři testovací datové schránky. Rovněž se podrobně seznámili s Portálem veřejné správy, který je nejjednodušší cestou k vyhledávání informací a služeb celé veřejné správy, a dalšími důležitými weby. 
Účastníci byli s průběhem seminářů spokojeni. Podle jejich reakcí se dozvěděli nové užitečné informace, které mohou zúročit v běžném životě. Na druhou stranu SONS se snaží realizací obdobných projektů přispívat k zabezpečení odpovídající kvality života těžce zrakově postižených vedoucí k podpoře jejich společenské a sociální integrace. 

red.

#
Kongres nevidomých esperantistů v Itálii

Ve dnech 22. až 29. srpna tohoto roku se v letovisku San Benedetto del Tronto na „Italské Riviéře“ konal souběžně s kongresem Federace italských esperantistů také 81. kongres Mezinárodního svazu nevidomých esperantistů. 37 nevidomých ze 13 zemí se svými průvodci si mohlo vybrat z bohaté nabídky přednášek, seminářů, kurzů a výletů. Kromě zástupců z evropských zemí se kongresu zúčastnili i nevidomí z Brazílie a Japonska. Výhodou těchto dvou souběžně probíhajících akcí bylo, že se nevidomí mohli setkávat i s vidomými esperantisty z 23 zemí, a to i ze zemí tak vzdálených, jako je Indie nebo Jižní Korea.
Význam tohoto mezinárodního setkání podtrhovala skutečnost, že byl přítomný také prezident Celosvětové organizace esperantistů, profesor univerzity v kanadském Vancouveru Dr. Mark Fettes, který měl úvodní projev. Pozornost této události věnovaly nejenom místní, ale i celostátní sdělovací prostředky a také okresní i regionální orgány státní správy. Účastníci kongresu byli přijati jak představiteli okresního města, tak i regionu. Pro Středoevropany zvyklé na sošné představitele byla překvapením bezprostřední a příjemná atmosféra těchto setkání.
Program obou kongresů byl tak bohatý, že nebylo možné obsáhnout celou širokou nabídku přednášek a seminářů. Jejich tématy byly například významné osobnosti esperantské literatury. Tentokrát byl kladen důraz zvláště na spisovatelky píšící v tomto jazyce, dále pak různá historická a vědecká témata. Pro neúnavnou mládež byla i zábavná setkání trvající až do pozdních nočních hodin. Pro milovníky moře a slunění byly velkým lákadlem hotelové pláže, voda Jadranu a slunce jižní Itálie.
Pro ty, kteří se chtěli blíže seznámit s touto částí země, byly připraveny zajímavé výlety. Jejich cílem bylo například mořské muzeum s archeologickými, etnografickými i přírodopisnými sbírkami a několik měst v regionu s nádhernou antickou a renesanční architekturou. Navštívili jsme rovněž muzeum akordeonů, které se vyrábějí ve světoznámém městečku Castelfidardo, kde byla výroba zahájena už v devatenáctém století. Je zajímavé, že nás při prohlídkách v muzeích průvodci často sami vybízeli, abychom si některé exponáty ohmatali. Tento region je také bohatý na pozoruhodné přírodní rezervace.
Zvláštní zmínku si zasluhuje návštěva Homérova muzea v Anconě, které se specializuje na přiblížení výtvarných děl nevidomým. Jsou zde kopie antických a renesančních plastik i děl dalších období jak v jejich původní velikosti, tak i ve zmenšené podobě. Jako materiál jsou použity mramor, bronz a dřevo. Jsou zde i modely významných architektonických památek např. katedrály sv. Petra ve Vatikáně, římského Panteonu atp. Řada soudobých výtvarníků věnovala tomuto muzeu svá díla, takže je zastoupeno i současné výtvarné umění. 
Není třeba zdůrazňovat, že úroveň vystavovaných kopií je velmi vysoká. V Itálii je řada kamenických škol, které mají kopírování děl slavných mistrů jako součást náplně své výuky. Mistrovské jsou například kopie několika antických Venuší, Mirónova Diskobola, Michelangelova Davida v menším měřítku a kopie jeho slavné Piety v původní velikosti vytvořená z krásného mramoru. 
V tomto muzeu je možné najít také několik malovaných obrazů převedených do reliéfní podoby. Jednotlivé barvy malby jsou znázorněny různým typem povrchu.
Zajímavé je, že toto muzeum láká i mnoho vidomých, protože si mohou slavná díla prohlížet z bezprostřední blízkosti. Zájemci o toto muzeum mohou získat více informací na jeho webových stránkách www.museoomero.it. Mimochodem jako volitelný jazyk si zde lze vybrat i esperanto.
Velmi příjemné bylo také prostředí v samotném San Benedettu. Pobřežní promenádu lemovanou tisícem palem zdobí řada realistických i moderních plastik. Některé z nich mají vedle sebe zmenšenou kopii s braillským popisem. 
Tento kongres byl výbornou příležitostí umožňující porovnat postoje a cítění lidí z různých zemí se situací u nás. Zvláště Italové, národ hrdý na svou bohatou historii, se tak snadno nepodřizují momentálním tendencím, kterým se tak ochotně a s takovou loajalitou podřizujeme my. Pro ně je samozřejmostí, že je nejlepší, aby za všech okolností zůstávali sami sebou. Jsou přesvědčeni, že mají co nabídnout i jiným ze své historické zkušenosti a kultury. Tím je daný i jejich vstřícný přístup k mezinárodnímu jazyku. 
Při našem přijetí představitelé okresu i kraje ve svých projevech oceňovali na esperantu zvláště jeho neutralitu a to, že ho žádná politická moc nemůže využívat jako prostředek politického, kulturního nebo ekonomického vlivu. My v tomto směru můžeme být pyšní snad jen na to, že význam rovnoprávné komunikace mezi národy si uvědomoval už Jan Ámos Komenský a snažil se tuto myšlenku uskutečnit svým pokusem o vytvoření neutrálního umělého jazyka.

    Jiří Jelínek

#
Turistický sraz v Praze podevatenácté

Rok se sešel s rokem, vypuklo tropické léto, nastal čas prázdnin a dovolených. Obyvatelé našeho hlavního města se rozjeli do vybraných turistických destinací a do Prahy vyrazili návštěvníci z nejrůznějších koutů světa. V poslední době je mezi nimi mnoho Asiatů, zejména Číňanů a Jihokorejců. 
Kromě těchto příležitostných turistů přijíždějí však do české metropole každoročně počátkem léta i členové odboru zrakově postižených Klubu českých turistů Ostrava. Letošní 19. letní sraz nevidomých a slabozrakých turistů se uskutečnil ve dnech 6.–11. července. Dočasný azyl nám tradičně poskytlo pobytové středisko pro nevidomé Dědina. 
Oněch 19 srazů představuje v součtu 114 dní intenzivních prohlídek, procházek, návštěv, exkurzí a výletů. Ani jedno místo se neopakuje. Vždy hledáme a objevujeme nové a nové dosud nepoznané atraktivity „matičky Prahy“. Výjimku tvoří procházka areálem Pražského hradu a oblíbený ceremoniál střídání hradní stráže. 
Procházíme-li při cestě za další pamětihodností anebo prohlídkou expozice Staroměstským náměstím, nezapomeneme se zastavit u orloje. Dalo by se docela klidně říct, že my lidé z východu republiky známe naše hlavní město lépe než kterýkoliv rodilý Pražan. A přitom je zde stále co objevovat. 
Naše výpravy mají ovšem ještě jedno specifikum. Zatímco valná většina lidí, kteří přijíždějí do České republiky, vnímá krásy naší metropole zrakem, pro nás je tím hlavním zprostředkovatelem hmat. Co je nám společné, jsou sluchové vjemy z ruchu velkoměsta nebo zážitek z poslechu loretánské zvonkohry, čichové z nadmíry smogu či vůně rozkvetlých zahrad Pražského hradu a zahrad malostranských a chuťové při posezení v kavárničce na Kampě. 
Společně můžeme vnímat chůzi po Starých zámeckých schodech, po kamenných dlážděných středověkých uličkách i výstup na petřínskou věž. Společným cílem je poznání, umělecký zážitek a prožitek z neopakovatelné atmosféry. Rozdíl je v tom, že zatímco vidícím jsou dostupné všechny vjemy, těžce zrakově handicapovaným nebývají vždy plně zpřístupněny.
První tři dny pražského pobytu vyplnily prohlídky muzea módy, muzea voskových figurín, expozice lega, procházka Prokopským údolím, návštěva Valdštejnského paláce, toulky malostranskými romantickými zákoutími. Závěr srazu patřil výletům do okolí Prahy. 
Tím prvním se stala exkurze do pivovaru Kozel ve Velkých Popovicích. Nacházejí se 15 km jihovýchodně od Prahy. Ze stanice metra Opatov sem jezdí skoro každou hodinu autobus. Městečko má idylický ráz a je roztroušené mezi lesíky a rybníčky. Proslavilo se především svým pivovarem, který založil v roce 1874 podnikatel František Ringhoffer. Toto místo si vybral pro vynikající chuť vody z lesních pramenů, která se k vaření piva používá dodnes. Svůj název dostal pivovar podle obřího kozla „Oldy 1.“, převezeného v roce 1930 z Užhorodu. Jeho potomci kozel Olda a Jarda jsou dnes živými maskoty areálu.  
Naše prohlídka s názvem Po stopách kozla začíná u Trojského kozla – monumentální dřevěné skulptury. Zatímco z trojského koně vyskočili antičtí válečníci, z velkopopovické recesistní napodobeniny teče o významných slavnostech zdejší zlatavý mok, neboť v jeho útrobách jsou ukryty trubky a pípy. Pak už začíná samotná prohlídka prostory zrekonstruovaného historického objektu. 
Ve vstupní expozici se dozvídáme informace z genealogie rodu Ringhofferů, který později získal šlechtický titul. Následuje sladovna, varna, stáčírna, promítací sál, sklepení s ochutnávkou piva. Od průvodkyně zjišťujeme, že pivovar kozel je součástí plzeňského Prazdroje, že se zdejší pivo vyváží do 24 zemí světa, že se produkce od založení zvýšila stonásobně. Návštěvu Velkých Popovic můžete zakončit posezením v restauraci Kozel a ochutnávkou českých specialit a různých druhů piv od světlého přes nefiltrované až po černé. Přístup, vstupní návštěvnické centrum a pohyb po nádvoří je bezbariérový, samotná prohlídka je určená jen pro fyzicky zdatnější pro velký počet schodů.
Druhý výletní den jsme věnovali prohlídce města Louny a nedostavěného klášterního kostela v Panenském Týnci. Královské město Louny bylo založeno Přemyslem Otakarem II. v polovině 13. století. Ještě předtím zde existovala osada s latinským názvem Luna – slovansky Luň – jejíž pojmenování vzniklo podle půdorysu opevnění, kopírujícího tok řeky Ohře. Luna znamená v překladu oblouk. Louny se staly v 15. století významným střediskem husitství. Společně s Plzní, Žatcem a Slaným vytvořily vojenský svaz. Z Prahy vedla přes Louny důležitá obchodní stezka do Lipska. V roce 1517 vypukl ve městě obrovský požár, který zničil větší část historického centra, včetně kostela sv. Mikuláše. 
Naše návštěva začíná na Husově náměstí, které obklopují renesanční a barokní domy, z nichž vyniká zejména dům zvaný Daliborka. Uprostřed náměstí stojí mariánský morový sloup ze 17. století od sochaře J. J. Bendla. Dominantou a největší chloubou Loun je chrám sv. Mikuláše. Vznikl na počátku 14. století a do dnešní podoby byl přestavěn po požáru města v letech 1520–1538. 
Autorem pozdně gotické přestavby je královský architekt Benedikt Rejt. Síňové trojlodí opatřil krouženou žebrovou klenbou a kostel zastřešil stanovou jehlanovou střechou. Ty tvoří protipól blízkých kopců Českého středohoří. Interiér zdobí kamenná kazatelna z roku 1540 a oltář z roku 1701 od Jeronýma Kohla a Františka Preisse. 
Výstup na věž chrámu je jedinečným zážitkem a za odměnu se na ochozu můžete rozhlédnout nebo se dotknout kamenných gotických kytek. Žateckou ulicí procházíme k jediné dochované městské Žatecké bráně z roku 1500. Zde je možné shlédnout i část středověkého opevnění. Za hradbami stojí objekt Jiráskových mlýnů. 
Vracíme se do města a na Pivovarské ulici se zastavujeme u jednoho z nejhonosnějších měšťanských domů Sokolů z Mor z 15. století. Jeho průčelí zdobí arkýř s jejich erbem a alegorické hlavy na konzolách. V objektu sídlí oblastní muzeum se zajímavou husitskou expozicí. Díky vstřícnosti zdejší průvodkyně jsme si mohli některé z exponátů i osahat. Např. řemdich, palcát, zbroj. Bohatý zážitek doplnily také hmatové a čichové vjemy v bylinkové zahrádce, interaktivní přírodovědecké expozici. 
Po občerstvení v příjemné zcela bezbariérové restauraci U radnice jsme pokračovali dál autobusem směr Slaný. Vrcholným uměleckým prožitkem se stala zastávka v Panenském Týnci. V této malé obci se nachází jedna z nejtajemnějších a nejmystičtějších míst u nás. Je jím nedostavěný klášterní kostel řádu klarisek. Už 600 let zde stojí obrovské torzo velkolepě zamýšlené církevní stavby jako němý svědek minulosti. Jeho zakladatelem a mecenášem se stal Jaroslav Plichta ze Žerotína, jeden z předních českých rytířů.
Kostel měl být impozantní stavbou ve stylu vrcholné gotiky. Současně s jeho stavbou vznikl i objekt konventu. Donátor padl v roce 1322 v bitvě u Mühldorfu a s vymřením jeho rodu zahynul i projekt kostela. Dostavěné bylo pouze kněžiště, jižní zeď s portálem a část západní zdi. K jižní zdi byla v 18. století přistavěna barokní zvonice. 
Konvent sloužil v 17. století jako letní sídlo abatyše Anežského kláštera v Praze. Po zrušení řádu v roce 1781 byl v 19. století přestavěn na zámek. Dnes slouží jako hotel a restaurace. Torzo kostela je vyhledávaným místem pro rekonvalescenci, meditaci a místem, kde si manželé řeknou své Ano. 
Místo má v sobě údajně pozitivní energii, která návštěvníkovi dodá elán, chuť do života, navodí dobrou náladu a rozpustí splín a deprese. Areál je dobře přístupný i lidem s těžkým zdravotním handicapem. Projížďka historickým centrem Loun na invalidním vozíčku je taktéž bez výrazných bariér.
Na pouhý rok se loučíme s naším hlavním městem plni dojmů, uměleckých zážitků a nabiti pozitivní energií nejenom z Panenského Týnce a už teď se těšíme na jubilejní 20. letní sraz našeho odboru v Praze.

Milan Linhart

#
Vrchlabí aneb Dotkněte se Krkonoš

V sobotu 12. září, kdy pořádala OO SONS Olomouc zajímavý výlet, se v nádražní hale v Olomouci sešla naše skupinka nadšených výletníků, toužících zavítat do míst bájného Krakonoše. Po vzájemném představení a sdělení organizačních informací se přesunula na nástupiště, kde očekávala příjezd vlaku. Jak to tak bývá, ne vše proběhne bez vady. Přišel čas odjezdu a místní rozhlas oznámil desetiminutové zpoždění. Nad sdělením každý mávl rukou. To není ještě žádná kalamita. Pak už bylo slyšet přijíždějící soupravu, kterou se naše skupinka měla dopravit do Pardubic.
Po nalezení míst, což v dané chvíli nebylo zrovna jednoduché, se účastníci usadili a hurá k cíli. Cesta probíhala skvěle a to až do stanice Česká Třebová. Tam po nějaké chvíli čekání nás naše dráhy překvapily zprávičkou, že budeme mít 35 minut zpoždění, neboť nákladní vlak strhl trolejové vedení. Každý si povzdechl a za okamžik už doba zpoždění byla navýšena na 55 minut. Prostě jasná věc, že další vlaky nemůžeme stihnout. I přes fakt, že se musel najít jiný přípoj, spoléhalo se na ochotu průvodčích, kteří zatelefonovali, aby na nás v další přestupní stanici počkali.
Dobu čekání v Pardubicích jsme využili na občerstvení a mohlo se pokračovat do Staré Paky. Ostatní přestupy proběhly v poklusu. Poslední lokálka nás i s dalšími cestujícími přivezla konečně do Vrchlabí. Pravda o dvě hodiny později, než se očekávalo, ale město nás přivítalo pěkným počasím a po ujití krátké cesty i nádherným prostředím penzionu Beruška a jeho majitelkou paní Petrovickou.
Po krátkém seznámení se s prostorami a vybalením potřebných věcí naše kroky mířily na autobusové nádraží, odkud skupinku autobus odvážel do Jilemnice. I zde atmosféra měla podobný ráz. Počasí pěkné a ve vzduchu byla cítit historie. Nejprve jsme navštívili radniční věž s unikátními opakovacími hodinami. Ani točité schodiště nemohlo zabránit výstupu. Náhoda tomu chtěla, že jsme se nahoře potkali s dcerou bývalého zvoníka, který hodiny udržoval léta v chodu. 
Poté, co jsme se opět octli na pevné zemi, jsme vyrazili k zámku, který je propojen s infocentrem. Odměnou za návštěvu nám byla kratší prohlídka komnat knížete Harracha. Po ní přišlo překvapení v podobě mechanického betlému. Ten nám pustila paní průvodkyně a také o něm poinformovala. Betlém má 102 roků a nacházejí se v něm i netradiční figurky. Po výkladu nádherná památka ožila. Zazněly zvuky zvonu, troubení ponocného, kukání kukačky a také několika koled. To vše provázel pohyb figurek. S utichnutím betlému jsme se rozloučili s průvodkyní a pak prohlíželi další zajímavé exponáty na zámku.
Zpoždění vlaků zapříčinilo, že jsme se všude nedostali, přesto nám bylo umožněno vidět a též si osahat např. historickou hasičskou stříkačku. Venku pak nás svým zurčením zdravila kašna. Plní dojmů jsme opouštěli zámecký park, abychom přišli do Zvědavé uličky. Proč Zvědavé? V této uličce v minulosti bydleli různí řemeslníci a jejich chaloupky mají malá okýnka a nacházejí se nízko, proto obyvatelé mohli zvědavě vyhlížet a sledovat, co se kde děje. Tyto domečky si zachovaly svůj historický ráz a v jednom z nich dnes nalezla místo restaurace. Dříve stavení sloužilo jako statek, také má název Šaldův statek. Zmíněná restaurace nám poskytla občerstvení a sílu pro návrat do Vrchlabí.
Večer se všichni sešli v jídelně penzionu, kde probíhal družný hovor a nebylo zapomenuto i na Marušky, jimž jsme popřáli k jejich svátku. Druhý den po snídani, již si každý připravil ze svých zásob, se v jídelně shromáždila zavazadla, abychom si je odpoledne vyzvedli, neboť by nám při dalším programu překážela. A program měl vskutku bohatý obsah.
Cesta kolem zámku nás přivedla k muzeu Krkonošského národního parku. Tam již čekala sympatická dvojice lidí. Klára a Dan Bílek. Po krátkém sdělení, co můžeme očekávat, jsme byli rozdělení do dvou skupinek a každá šla plnit to, o čem hlásá nadpis článku, tedy dotýkat se. V parku totiž probíhá zážitkový program Tma přede mnou aneb Dotkněte se Krkonoš. Má lidem přiblížit, jak lze různými jinými smysly vnímat prostředí a věci kolem.
Díky těmto dvěma lidem jsme se seznámili s různými typy hornin, sami na sobě zjistili, jaký máme cit v nohou, což nám zprostředkovala nášlapná stezka, již tvořily různé povrchy. Písek, kameny, šišky, seno atd. Dalším zajímavým úkolem se stalo porovnávání tří druhů různých odrůd jablek. Nejprve tvar a pak též chuť. Sluch si každý mohl pocvičit při chůzi k určenému zvuku, jehož zdrojem bylo pískání na vábničku některého ze zvířat. V provazovém bludišti jsme potrénovali paměť. Na provázcích visely malé pytlíčky, jejichž obsah se skrýval a jen hmatem měl každý poznat a zapamatovat si, co nalezl.
Po splnění všech smyslových disciplín nás Klára zavedla mezi zvířata, o něž se starají, protože kvůli svému poranění by v přírodě nemohla žít. Poznali jsme lišku Sušenku. Své jméno získala právě proto, že si na sušenkách ráda pochutná. V jiných klecích zase hlasitě signalizovali svou přítomnost krkavci. Krom toho jsme obešli i výry, kunu a sovu pálenou s puštíkem. Závěr patřil prohlídce bylinek. Protože nás opět tlačil čas, museli jsme se rozloučit a po krátké návštěvě infocentra naše kroky směřovaly na oběd a zpět do penzionu pro zavazadla. Poděkovali jsme paní majitelce za milé prostředí a srdečný přístup. Pak už nezbylo, než dojít na nádraží.
Vše jednou končí, tedy i putování po Vrchlabí a Jilemnici. I cesta zpět probíhala v duchu zpoždění, ale ani to neubralo naší skupině na nadšení a na spokojenosti s celou akcí. Ještě dnes, kdy už každý pobývá ve svém domově, jsme si jisti, že se do těchto míst rádi zase někdy vrátíme.
Iva a Alois Macourkovi

#
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 10

Článek, který se vám právě dostal do rukou, obsahuje ve svém názvu číslici 10. Nejpozornější z vás by mohli začít postrádat devátý díl z letošní série. Pokud tomu tak je, pak jednak oceňuji pozornost, jakou článkům z naší poradny tito čtenáři věnují, ale bohužel je musím zklamat – devátého dílu se totiž nedočkají. Z technicko-organizačních důvodů se autorovi nepodařilo zářijový příspěvek připravit. Nicméně dále již budeme pokračovat s měsíční periodicitou a věřím, že i přes tento malý výpadek se k vám dostane dostatečné množství sociálně právních informací.
Tentokrát půjde o informace z těchto oblastí:
- výměna průkazu osoby se zdravotním postižením,
- minimální mzda 
- příspěvek na úpravu bytu a 
- podpůrčí doba při nemocenském.

Výměna průkazu osoby se zdravotním postižením
Doufám, že ke všem čtenářům se již dávno dostala informace, že během tohoto roku je třeba vyměnit si průkaz TP, ZTP nebo ZTP/P. Taktéž jsem přesvědčen, že drtivá většina z vás již výměnu zvládla, a může se tak prokazovat novým dokladem, který se až příliš lehce dá zaměnit např. s občanským průkazem; oba doklady mají totiž naprosto totožný formát. Tento problém však jistě zvládneme všichni vyřešit, např. vložením a uchováváním jednoho z dokladů ve specifickém, dobře rozpoznatelném pouzdře. 
Ovšem pokud se přece jen najde někdo, kdo o výměnu dosud nepožádal, pak ho důrazně vyzýváme, aby tuto záležitost již déle neodkládal. Pokud by totiž žádost o přechod nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením nebyla podána do 31. prosince 2015, ocitne se tato osoba bez platného průkazu, protože všechny staré průkazy tímto datem pozbydou platnosti. A onomu opozdilci nezbude jiná možnost, než – bude-li chtít průkaz i nadále využívat – podat žádost o průkaz, jakoby o něj žádal poprvé. Řízení o takové žádosti s sebou samozřejmě nese i nutnost posouzení omezení schopnosti pohyblivosti nebo orientace žadatele posudkovým lékařem okresní správy sociálního zabezpečení. A než bude o jeho žádosti rozhodnuto, nemůže pochopitelně výhod s průkazem spojených užívat. Navíc všichni ze zkušenosti víme, že od podání žádosti i jen o přechod nároku do obdržení průkazu uplyne několik týdnů; je myslím zjevné, že už je opravdu nejvyšší čas. Sami se tak zatím ještě máte možnost vyhnout stresu, zda Úřad práce stihne vydání průkazu včas, nebo ne.

Minimální mzda
Ani v následující pasáži se pravděpodobně nebude pro čtenáře, kteří se zajímají o dění v oblasti sociálního práva, jednat o úplnou novinku, přesto považuji za prospěšné na tomto místě uvést, že od 1. ledna 2016 dojde ke zvýšení minimální mzdy. 
Minimální mzda pro „běžné“ zaměstnance bude v příštím roce činit 9 900 Kč, což odpovídá hodinové sazbě ve výši 58,70 Kč. 
U poživatelů invalidního důchodu pak dochází k nárůstu z nynějších 8 000 Kč na 9 300 Kč, což odpovídá hodinové sazbě ve výši 55,10 Kč. Byla tak zvolena rychlejší varianta přibližování minimální mzdy pro poživatele invalidních důchodů k „běžné“ minimální mzdě. 
V Národním plánu podpory rovných příležitostí na období 2015 až 2020 je stanoven cíl sjednocení základní sazby minimální mzdy pro všechny zaměstnance, bez ohledu na skutečnost, zda pobírají invalidní důchod, či nikoliv, nejpozději k 1. lednu 2017.

Mají osoby s těžkým zrakovým postižením nárok na příspěvek na úpravu bytu?
Tuto otázku před nedávnem řešili nejen účastníci e-mailové konference Inpora, ale setkali jsme se s ní i v naší poradně.
Odpověď je v tomto případě jednoznačná: nemají.
Příspěvek na úpravu bytu mohli úplně a prakticky nevidomí získat do 31. prosince 2011, tedy do posledního dne účinnosti vyhlášky 182/1991 Sb. Od začátku roku 2012 je zákonem o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením ve spojení s jeho prováděcí vyhláškou (vyhl. č. 388/2011 Sb.) tato dávka upravena v rámci příspěvku na zvláštní pomůcku. Osoby s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí mohou získat příspěvek na stavební práce spojené s uzpůsobením koupelny a WC; jedná se o stavební práce a s nimi nezbytně související materiál na úpravu (nikoli o obklady, podlahové krytiny, sanitu apod.). Na tento příspěvek však podle nyní platných právních předpisů rozhodně nemají nárok osoby „pouze“ se zrakovým postižením.

Podpůrčí doba při pobírání nemocenského u poživatele invalidního důchodu
Dotaz:
Jsem zaměstnán v pracovním poměru a zároveň jsem poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně. 1. listopadu jsem onemocněl a byl jsem uznán dočasně práce neschopným. Moje nemoc pokračovala i v následujícím kalendářním roce. Jak dlouho mi bude vypláceno nemocenské?
Pro zodpovězení tohoto dotazu budeme čerpat pravidla ze zákona o nemocenském pojištění (z. č. 187/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů). 
Podpůrčí dobu při nemocenském upravují ustanovení § 26 až 28 výše citovaného zákona, nás však bude zajímat zejména § 28. Pro pojištěnce, kteří nejsou poživateli starobního ani invalidního důchodu, platí odlišná pravidla, obecně lze říci, že jejich podpůrčí doba, tedy doba, po kterou je vypláceno okresní správou sociálního zabezpečení nemocenské, činí maximálně 380 dní. Z tohoto pravidla jsou možné určité výjimky, ale těmi se nebudeme podrobněji zabývat.
U poživatelů starobního nebo invalidního důchodu však činí podpůrčí doba maximálně 70 kalendářních dnů a začíná běžet od 15. dne dočasné pracovní neschopnosti. Z toho tedy plyne, že pokud náš tazatel, nazvěme ho pro účely tohoto článku panem Novákem, onemocněl 1. listopadu, nemocenské mu náleží až od 15. listopadu. Za první tři listopadové dny panu Novákovi nenáleží nic, od čtvrtého dne do 15. dne mu pak náleží náhrada mzdy, kterou mu vyplatí zaměstnavatel. 
70 dní od 15. listopadu uplyne dne 23. ledna, od 24. ledna tedy již pan Novák nedostane od okresní správy sociálního zabezpečení ani korunu. To samozřejmě neznamená, že od tohoto data musí pan Novák znovu do práce, bez ohledu na jeho zdravotní stav, jeho dočasná pracovní neschopnost může trvat i nadále, z hlediska zaměstnavatele bude trvat překážka v práci na straně zaměstnance, tedy jeho absence bude omluvena až do doby, kdy lékař stanoví, že je pan Novák opět práce schopen.
Hůře by však na tom byl pan Novák tehdy, kdyby ve stejném roce, kdy v listopadu onemocněl, již čerpal nějaké dny nemocenské. Podpůrčí doby se totiž v jednom kalendářním roce sčítají a nesmí přesáhnout onen limit 70 kalendářních dnů. Z toho plyne, že pokud by pan Novák pobíral nemocenské např. celý březen (31 kalendářních dnů), při listopadovém onemocnění by jeho podpůrčí doba skončila už 23. prosince. Navíc neplatí, že by od 1. ledna následujícího kalendářního roku mohl začít čerpat z nového ročního limitu podpůrčí doby, protože zákon jasně stanoví, že pokud dočasná pracovní neschopnost pokračuje v následujícím kalendářním roce, nárok na výplatu nemocenského se neobnovuje. 
Dále předpis stanoví, že podpůrčí doba trvá maximálně po dobu, po kterou trvá zaměstnání zaměstnance nebo pojištěná činnost osoby samostatně výdělečně činné. To znamená, že pokud by pan Novák byl zaměstnán na základě smlouvy na dobu určitou, která by končila k 31. prosinci, nemocenské by mu toho dne přestalo být vypláceno, ačkoliv v případě pokračujícího zaměstnání by měl nárok na výplatu nemocenského až do 23. ledna, jak jsme uvedli v prvním příkladu.

Za Sociálně právní poradnu SONS v Praze
Luboš Zajíc

#
Nad zlato – psychologická poradna - Workholizmus aneb Chceš-nechceš, makat musíš!

V naší poradně zazvonil telefon a ozval se mužský hlas:
„Prosím vás, kdy mohu za vámi přijít? Naši říkají, že jsem workoholik a mám s tím něco dělat. Hlavně ale, aby to šlo rychle, nemám totiž čas...“
Na rychlý sled slov jsem zareagovala celkem prakticky: „Nemůžete-li si udělat čas na sebe, těžko asi zjistíme, jak vám pomoci.“
Workholizmus či workoholizmus je závažná porucha vztahu k práci, která se snad do druhé poloviny minulého století vyskytovala tak ojediněle, že neměla celkem žádný společenský význam. Všechny politické režimy, na které si dokážu vzpomenout, zcela určitě podporovaly pracovitost všech společenských vrstev. Dokonce i král nebo majitel naftových rafinérií by se bez této vlastnosti neobešel. A to nemluvím o ideologických vůdcích nebo proletariátu a pracující inteligenci.
V osmdesátých letech minulého století se ve Spojených státech počíná stále častěji prosazovat názor odborníků, že závislost na práci není vždy tzv. pozitivní závislostí, protože má stejné kořeny i následky jako třeba závislost na alkoholu. Leckdo začínal správně tušit, že pracovitost, píle a činorodost starých mazáků, kteří zakládali třeba průmysl nebo bankovnictví na počátku dvacátého století, má poněkud jiné znaky než pracovní nasazení mladých ambiciózních Američanů, kteří jsou od dětství hodnoceni za pokud možno nadprůměrný výkon ve škole a později za schopnosti vedoucí ke kariéře a společenské prestiži. Jako mnohé závislosti se závislost na práci může snadno vymknout z rukou.
Mladí ambiciózní muži od osmdesátých let minulého století sice zestárnuli, ale vysoko nastavená laťka výkonu se stala součástí osobní prestiže zdravého, vzdělaného a pracovitého člověka, který odvádí výkon očekávaný zaměstnavatelem, společností, v níž se pohybuje a často i očekáváním rodiny, kterou přeci musí „zabezpečit“!
Kdy se z přirozené píle, pracovitosti a zodpovědnosti za odvedený produkt stává závislost?
Závislost se projevuje tehdy, kdy se práce stává jednoznačně dominantním tématem. Workholik je člověk, jemuž práce likviduje zájmy a koníčky, často také sociální a partnerský život, stává se nejčastější myšlenkou i nejběžnějším konverzačním tématem.
Workholici nejsou všichni stejní, jako nejsou stejní třeba alkoholici. V odborné literatuře je popsáno několik typů:

Urputný typ 
Pracuje nadměrně vždy a za všech okolností a to ve dne i v noci. Pracuje, když je potřeba, i když není, a když ho to baví, i když ho to nebaví. Moc mu neříká rekreace, zábava ani odpočinek.

Záchvatový typ 
Pracuje v nárazech, které jsou následovány zhroucením. Tyto nárazové záchvaty se poté projevují také v soukromém životě. Změny začínají náladovostí a nelogickým hněvem. K tomu se druží vyčerpanost, únava, deprese a úzkosti.

Aktivní typ s poruchami pozornosti 
Nesnáší, když se nic neděje, a hlavně nesnáší nudu. Nechce být sám se sebou. Rád vyvolává komplikace a problémy, které by potom mohl řešit. Začne mnoho věcí, ale málo jich dokončí a často postrádá smysl pro realitu.

Vychutnávač 
Není s prací nikdy hotov. Postupuje pomalu, metodicky, se snahou o co nejvyšší dokonalost. Nic mu není dost dobré. Zdržuje se kvůli němu týmová práce a svým perfekcionalismem často brnká druhým na nervy. Rád svým výkonem manifestuje lajdáctví a nezodpovědnost druhých.

Opečovávač 
Klade zájmy druhých vždy vysoko nad své vlastní a dostává se tak často do stavů naprostého vyčerpání, které nakonec ve svých důsledcích snižuje i jeho pracovní výkonnost. K tomuto typu mají blíže ženy, které pracují v neziskových nebo dobrovolnických sdruženích. Paradoxně mohou opečovávat i své nadřízené a libovat si ve své nepostradatelnosti.

PaedDr. Jaroslava Novotná
(Dokončení příště)

#
Hrajeme s Vervou

Divadelní soubor Verva, jehož členy jsou kromě „zdravých“ také zrakově i pohybově postižení, o sobě vždy prohlašuje, že je tak starý, že už si nikdo pořádně nepamatuje, kdy vlastně vznikl. Pojďme se nyní alespoň letmo podívat na bohatou historii i vzrušenou současnost tohoto spolku. 
Vznikl asi někdy počátkem 70. let, a to na Jedličkově ústavu. Dvě mladé studentky a několik jejich kamarádek tehdy jednoduše napadlo, že by mohly hrát divadlo. Nápad, který mají snad všichni studenti, tu ale padl na opravdu úrodnou půdu. Z obou mladičkých studentek jsou dnes dvě zralé dámy a vedoucí představitelky souboru – Daniela Skalová a Libuše Zušťáková. Dámy, jimž Verva bezesporu vděčí za svůj vznik i více než čtyřicetiletou existenci. 
„Ta existence při Jedličkově ústavu dlouho netrvala, brzy jsme se, jak se říká, ,trhli‘,“ vzpomíná Daniela Skalová, členy souboru kamarádsky nazývaná „principálka“. „Chtěli jsme hrát víc divadlo než jen recitační pásma a podobné aktivity, které nám ,Jedličkárna‘ nabízela. Ona Seifertova Maminka je sice krásná poezie, ale divadlo to prostě není...“ 
Tak začalo několikaleté hledání a boj o to, kde vlastně by mohl divadelní soubor – tehdy ještě nemající oficiální jméno – existovat. Konečně v roce 1979 se na jeho členy usmálo štěstí; s nabídkou spolupráce přišel tehdejší Svaz invalidů, který souboru poskytl prostory ve Wuchterlově ulici v Praze Dejvicích. 
„Tady zkoušíme vlastně dodnes. Změnili jsme sice trochu adresu, ale je to vlastně pořád totéž místo,“ říká Libuše Zušťáková. „Je důležité, že Verva takové prostory má; bez toho, aniž byste měli kde zkoušet, divadlo prostě hrát nemůžete. Navíc je to v Praze dopravně dobře dostupné, a to je jak pro zrakově, tak pro pohybově postižené další obrovská výhoda místa, na němž už tolik let zkoušíme.“
A kdo a kdy vlastně vymyslel souboru to jméno? – To se vlastně pořádně neví, prostě najednou byla z bezejmenného souboru zcela určitá Verva. „Divadlo hrajeme s vervou, to je pravda,“ směje se Dana Skalová, „ale hlavně se všude verveme, hlavně tam, kde nás nikdo nečeká – snad ten název vznikl právě od toho.“
V dejvické zkušebně se také soubor poprvé setkal s nevidomými členy. Přišli vlastně sami, nikdo je nenutil a všichni za ně byli – jako za každého nového člena – rádi; byli to skvělí muzikanti, čímž byl soubor obohacen o hudební složku, která je pro něj od té doby typická. Je tomu skutečně tak: kdokoli do Vervy přijde a má chuť zahrát si divadlo, dostane k tomu příležitost, za každého dalšího člena jsme rádi. Záleží jen na něm, jestli se dokáže v souboru „uchytit“ a cítí se tu dobře.
„Zpočátku to s nevidomými členy samozřejmě bylo obtížnější,“ vzpomíná Daniela Skalová. „A museli jsme se učit hlavně my vidící – jak nevidomému ukázat jeviště, jak ho naučit se po něm pohybovat, dívat se do publika... Bylo a dosud je toho opravdu hodně, co se s každým nevidomým členem musí řešit – ne všichni se dokáží stejně orientovat v prostoru, ne všichni mají stejně přirozené pohyby... Velkým problémem pak byla samozřejmě gesta. Po několika pokusech gesta a mimiku učit jsme se ale rozhodli od toho víceméně upustit – a osvědčilo se to. Je-li gestikulace a mimika nevidomému přirozená, dělá ji většinou sám spontánně; a když ne, nahradí neverbální projev svým hlasem, soustředí zkrátka pozornost diváka na to, co říká a jak to říká, a ne na to, co dělá rukama a obličejem. Je to určitě lepší než naučená gestikulace, která je vždycky strojená a nepřirozená jak pro herce, tak pro diváka; až na některé nezbytnosti, jako je ukazování, pláč a podobně, se tedy snažíme tomu vyhýbat.“
Členové přicházeli, členové odcházeli. Z původní sestavy z roku 1979, která se na Dejvicích vytvořila, zbyl dnes v souboru s Danielou Skalovou a Libuší Zušťákovou pouze nevidomý Josef Valerián, ostatní členové přišli až později. 
„Teď se nám členská základna trochu střídá a mění,“ vysvětluje Libuše Zušťáková. „Někteří lidé nám odcházejí, protože z časových důvodů nestíhají pravidelné každotýdenní zkoušky – práce i studium nám ten život prostě zahlcuje a někdy to nejde jinak. Často s námi pak nezkouší pravidelně, hrají pouze ve starších představeních, která již znají a je potřeba je pouze ,osvěžit‘. Není to samozřejmě ideální, ale stejně jsme rádi, že nám tihle lidé úplně nedávají sbohem. Proto je taky těžké, ne-li nemožné přesně říct, kolik máme teď vlastně členů...“
Když už jsme se zmínili o repertoáru, je třeba říct, že se v něm uplatňují hlavně dvě tendence, kterých se Verva od svých počátků drží. Tou první je konverzačnost jednotlivých her, nevidomí herci se pochopitelně nebudou hrnout do pantomimy, navíc se často také pro nevidomé hraje, a tak právě slovo je tím, co tvoří naprostý základ představení, často dost redukovaných, pokud se týče pohybu. 
Druhou tendencí je snaha po kulturní úrovni představení. „Nikdy jsme nechtěli propadnout něčemu, co by nemělo hodnotu. A tak jsme se snažili obohatit i pravidelné povinné recitační pořady na oslavu Vítězného února a podobných svátků, které pro nás do pádu režimu byly vlastně povinné. Když jsme měli oslavovat mír, nezněla z našeho jeviště opěvování Moskvy, ale pásmo světových básníků, začínající Vergiliem a končící v současnosti,“ vzpomíná Daniela Skalová. 
Obecně se ale při představeních Vervy spíš zasmějete, protože právě konverzační komedie se stala něčím, co je pro její členy základem. Ať už je to hra na motivy tří Boccacciových povídek nazvaná příznačně Tak trochu Dekameron, pořad Hororet aneb Tři H (Hrůza, Humor, Hudba), anebo cyklus tří aktovek Kafe s rumem, Whisky se sodou a Čaj s citrónem, pracovně členy souboru označovaný jako „nápojový lístek“ – obvykle se skvěle pobaví jak hlediště, tak i jeviště. 
To ale neznamená, že se Verva nepouští i do vážnějších věcí: v minulosti to byly třeba Euripidovy Trójanky, velmi úspěšná hra podle Podivné paní Savageové Johna Patricka, nebo v současné době dvě hříčky ze staré Číny, které soubor aktuálně připravuje. K tomu je potřeba připočíst ještě řadu recitačních pásem a monologů s písněmi – z nejúspěšnějších je to třeba cyklus francouzské galantní poezie, ale k zajímavým pásmům patřila i ta víceméně jednorázová, věnovaná většinou zajímavým autorům, jejich osudům a dílu – Ovidiovi, Moliérovi a dalším. 
Bylo by toho ještě hodně, co by se o Vervě dalo vyprávět. Čtyřicetiletá historie s sebou přinesla mnoho veselého i smutného, co postupně soubor utvářelo a stále utváří; důležité je ale jedno: že v něm hrají lidé, které kromě lásky k divadlu spojuje i přátelství a radost ze společného setkávání. Divadlo se zkrátka musí hrát s Vervou! 

Pokud byste měli zájem i vy, přijďte se podívat na adresu Centra pro zdravotně postižené
Wuchterlova 11
Praha 6, 160 00
(Zkoušíme každé úterý přibližně od 19:30)
nebo kontaktujte pí Skalovou na adrese:
D.Skalova@seznam.cz, 
nebo na čísle: 739 001 310.
Jiří Hubáček

#
„Uvidíte žlutej barák“ aneb Navigace nevidomým na míru

Vždycky, když se dovím o uzavření oblíbeného obchodu či restaurace, kam jsem rád chodil, je mi smutno a mám tak trochu zlost, že si musím hledat alespoň přiměřenou náhradu. Dáte mi jistě za pravdu, že náhrada není nikdy to, co byl originál.
Samozřejmě zvyk je železná košile, a tak konzervativec jako já nerad mění své zaběhnuté návyky. Bohužel u nás, tedy ve službách pro zrakově postižené, jsme také svědky pozvolného odumírání některých služeb, které končí nebo omezují své služby jen proto, že nejsou využívány. Mnohdy jsou to služby kvalitní a poskytované i podle evropských měřítek na velmi vysoké úrovni. Na rozdíl od obchodů či restaurací ale jsou v drtivé většině nenahraditelné, a proto, když zaniknou, může to pro řadu lidí znamenat velkou nepříjemnost.
Vy už jistě netrpělivě očekáváte, čeho se můj článek vlastně týká. Ano, tento úvod platí všeobecně pro služby, ale jeden konkrétní příklad pro vás mám. Jedná se o Navigační centrum SONS, které nám také pomalu zmírá na úbytě.
Služba byla několik let poskytována zdarma a operátoři měli denně spoustu telefonátů a velmi mnoho různých požadavků. Pak přišlo zpoplatnění a šok, protože se velmi citelně snížil počet nejen telefonátů, ale i klientů. Ani na snahu vymyslet různé varianty placení, kreditové balíčky, se nedaří klienty navigace přilákat.
Můžete namítnout, že spoustu věcí, jako je vyhledávání v jízdních řádech, které tvořilo velkou část telefonických dotazů, už si dnes lidé na chytrých mobilních telefonech najdou sami. Stejně je tomu tak i u vyhledávání cílů v mapách. Popisy tras vám ale žádná chytrá aplikace nezajistí tak, jako rutinovaný odborník v našem navigačním centru. Tuto možnost jsem uvedl jen jako příklad, samozřejmě navigace pro vás má daleko více služeb, které vám jiné centrum neposkytne.
V Navigačním centru SONS jsem pracoval dva roky jako pomocný operátor a často jsem slyšel, že klient raději přejde k O2, protože tam mají tuto službu zdarma. Je to velký omyl. Služba, o které je řeč, slouží totiž hlavně neslyšícím klientům a pro klienty zrakově postižené se tato služba poskytuje jen jako doplněk. Jistě, telefonní číslo najdou, spoj také, ale s popisem trasy nebo vyhledáním cíle jsou velké problémy.
Také mě velmi mrzí, jakým způsobem je někdy popisována cesta tazatelům, kteří se místo na navigaci obracejí se svými prosbami na různé konference na braillnetu. Proč se nevyužívá služba, která tu je, když první tzv. pokusnou událost má každý člověk zdarma? Není přece problém napsat mail na adresu navigace@sons.cz nebo vytočit na svém telefonu číslo: 221 462 412 a navigaci si vyzkoušet.
Proč místo toho vyhledáváme jiné cesty, jak obejít zaplacení bagatelní částky? Pětadvacet let od sametové revoluce čekám, kdy nám konečně dojde, že doba, kdy jsme vše dostávali zdarma až pod nos, je nenávratně pryč, a že i projekt, který je financován grantem, musí mít nějakou procentuální spoluúčast. Kdy už si uvědomíme, že snahou poskytovatelů služeb není „namastit si kapsu“, ale jen splnit požadavek, nebo, chcete-li, podmínku projektu?
V nejbližší době se v Zoře objeví další článek o Remote asistentu, což je opět převratná změna v poskytovaných službách (naposled jsme o přípravě této služby psali v červnovém měsíčníku Zora 6/2015 a čtrnáctideníku Zora 11/2015 pod titulkem Navigační centrum pro nevidomé druhé generace – pozn. red.). Kamerou svého telefonu totiž můžete snímat objekt, který vás zajímá, a vzdálený asistent, operátor navigace, vám přesně řekne, oč se jedná. Může vám přečíst expirační datum léků, datum, do kdy můžete spotřebovat potraviny, nebo třeba chybové hlášení na vašem počítačovém monitoru. O této službě jsme již také zveřejnili v Naší šanci 9/2015 rozhovor s jeho spolutvůrcem Zdeňkem Bajtlem.
Je mi naprosto jasné, že si kladete otázku, proč se rozepisuji o zřejmých věcech a někteří z vás se nyní zlobí, protože se vám zdá, že jsem až příliš upřímný. Nechci vás rozčílit, ale zároveň jsem svědkem toho, jak další projekt balancuje mezi životem a smrtí jen proto, že je zpoplatněn. Jak jsem již na začátku psal, nový obchod si najdete, ale nové navigační centrum už po krachu tohoto asi těžko někdo vytvoří.
Pojďme tedy společně přemýšlet, jak tento a další projekty zachránit. Zkusme se zamyslet nad tím, jestli bychom konečně sami nemohli tuto službu využít. Já mám za svou osobu jasno. K 1. září 2015 jsem z navigace odešel, ale službu si předplatím. Už jenom proto, že mi kolegové například řeknou, kde je obchodní dům, který hledám, a popíšou mi trasu k němu. Tisíc korun ročně za možnost zavolat z terénu a dohledat cíl podle popisu je pro mě zanedbatelná částka za službu velmi komfortní.
Na konkurenční lince, kam jsem také z legrace zavolal, mě navigovali způsobem: „No ehm, tam je takovej velkej žlutej barák, ten obejdete a pak už uvidíte reklamu nade dveřma.“ No, řekněte, nejsou naši operátoři Marek a Mirek lepší?

							Petr Mašek

#
Ve stopách Homérových

Kromě hudby byla oblastí, v níž se zrakově postižení lidé mohli dobře uplatnit, odedávna také literatura. Již ve starověkých společnostech byli považováni za obzvlášť dobré básníky. Slepý byl podle tradice i Homér, slavný autor eposů Íliady a Odysseie, nejstarší nám známý básník vůbec. Proto jsme se rozhodli v poměrně rozsáhlém cyklu představit další nevidomé básníky a prozaiky, jména dnes často zapomenutá, nikoli ale nezajímavá. 
Nevidomým spisovatelům se Zora dosud věnovala spíše příležitostně. V minulých ročnících můžete najít články o zmíněném Homérovi, ruském spisovateli Nikolaji Ostrovském či české spisovatelce Karolině Světlé. Z našich současníků jsme čtenářům přiblížili například populární britskou autorku Sue Townsendovou, Australana Johna M. Hulla nebo polského básníka Andrzeje Bartynského. Autorkou zajímavých literárních medailonků byla vždy současná šéfredaktorka Taťána Králová. 
Nyní se úkolu představit čtenářům Zory pravidelně každý měsíc jednoho nevidomého spisovatele chopil nový redaktor Jiří Hubáček. Toto téma odpovídá jak jeho profesnímu zaměření, tak i zájmu o světovou literaturu. Ke čtenářům se tak budou dostávat informace z literárního dění, podané svěžím a poutavým stylem. 
Náš redaktor-bohemista navíc slíbil, že ke každému básníkovi doplní i ukázku z jeho díla v českém jazyce. Ne vždy jsou ovšem české překlady k dispozici. Díla méně známých básníků proto otiskneme přímo v překladu Jiřího Hubáčka. 
Každý měsíc vám tedy představíme jednoho básníka či prozaika, který má v tomto čase výročí narození nebo úmrtí. V říjnu to bude sardinský básník Melchiore Murenu (výročí úmrtí 21. 10.). V listopadu a prosinci otiskneme díly věnované dvěma  anglickým básníkům. Nejprve to bude méně známý autor, zato velmi obětavý iniciátor podpory a vzdělávání zrakově postižených Edward Rushton, který se v tomto měsíci narodil (17. 11. 1756) i zemřel (22. 11. 1814). Poslední díl letošního roku věnujeme světoznámému klasikovi Johnu Miltonovi (narozen 9. 12. 1608), autoru Ztraceného ráje.
Nový cyklus Ve stopách Homérových považujeme za malou splátku velkého dluhu, který dosud k nevidomým autorům pociťujeme. 

Melchiore Murenu 
(3. 3. 1803 Macomer – 21. 10. 1854 tamtéž)

Název, zvolený pro celý cyklus, Ve stopách Homérových, je dnes zvlášť přiléhavý. Básníku, jehož životnímu příběhu se budeme věnovat, totiž jeho krajané dali přízvisko „malý Homér“. Před více než sto šedesáti lety zemřel za nejasných okolností v sardinském městě Macomeru muž, který předtím více než dvacet let toto přízvisko nosil – básník Melchiore Murenu.
Narodil se 3. března 1803 v sardinském pobřežním městečku Macomeru Baptistovi a Angele Leddovým. Příjmení po svém otci ale nikdy nepřijal a byl vždy znám jako Murenu podle svobodného jména své matky. Proč? Dnes těžko říci. Snad se Baptiste a Angela nikdy oficiálně nevzali (skromné archivní prameny z té doby o tom alespoň mlčí), mnohem spíš to ale bylo proto, že brzy po narození byl chlapcův otec zatčen a zemřel nedlouho nato ve vězení. 
Otcovým zatčením se rodina dostala do těžké životní situace. A tak když malý Melchiore ve třech letech dostal neštovice, na lékaře zkrátka nebylo. Nemoc se zhoršovala, a i když nakonec neskončila smrtí, stála chlapce zrak a po celý život měl prý ošklivě poďobanou tvář. V jedné ze svých básní o tom napsal:
„Když tři roky mi byly,
tu přišlo neštěstí,
neštovic bolesti
mě o zrak připravily.“
Brzy nato přišla exekuce na téměř celý rodinný majetek, a tak se chudoba matky, která žila sama s několika dětmi, stále stupňovala. Melchiorovi bratři z této tísnivé situace posléze vypomohli, když se uchytili jako sluhové a poslíčci u bohatých rodin, sám Melchiore kvůli své slepotě ale práci nikdy nezískal. 
Posílat za takovýchto podmínek děti do školy, učit je číst a psát, na to pochopitelně nebylo, a tak se Melchiore učil tím, že pravidelně navštěvoval mše a kázání v místním kostele. Brzy se projevila jeho fenomenální paměť a smysl pro poezii. Nejenže si dokázal zapamatovat dlouhé biblické pasáže a kazatelské paraboly, s neobyčejnou lehkostí je ale hned také rýmoval. 
A záhy dokázal svého talentu také využít. V jeho době se na Sardinii znovu probouzela dávná tradice místního jazyka jako výraz odporu proti italským pánům ostrova. Je to skutečně jazyk velmi starý a ze všech románských jazyků má právě sardinština vůbec nejblíže k původní latině, ze které tyto jazyky postupně všechny vznikly. To si lidoví sardinští pěvci dobře uvědomovali, když se pokusili starou tradici opět oživit. 
Znovu se konaly soutěže ve dvou druzích improvizovaného zpěvu – bolu (doslova „okřídlené básně“) a cantadas („zpívané písně“) – a zejména mezi prostým lidem docházely nesmírného ohlasu. Jejich králem se brzy stal ještě mladičký Melchiore. Právě jeho neobvyklá paměť a smysl pro rytmus mu umožňovaly bez jakékoli přípravy (což je jedním z pravidel těchto soutěží) sypat ze sebe řady veršů a slok. A jeho písně se líbily: ukazovaly na krutý osud sardinského lidu a s nesmlouvavostí a drzostí, v té době zarážející, kritizovaly zhýralý a prostopášný život měšťáků i nejrůznějších zbohatlíků. Proto také neupadly v zapomenutí. Udržely se nejprve v paměti lidu, z níž byly později teprve zaznamenány a tištěny. 
Jeho kousavé útoky a nesmírné úspěchy v básnických kláních mu ale mezi lidmi udělaly také řadu nesmiřitelných nepřátel a snad způsobily i jeho smrt. Je těžké dnes přesně určit, jaká to byla báseň, která připravila básníkovi nezáviděníhodný osud – mohla to být nejedna z jeho nesčetných improvizací, v níž se nesmlouvavě a jmenovitě obrací proti boháčům celého ostrova a kritizuje jejich rozmařilý a nestoudný život. 
Poslední kapkou byla ale patrně báseň Špinavá Bosa (Sas Isporchizias de Bosa); v ní se Murenu obrací na všechny obyvatele nedalekého města Bosy a nevybíravě je kritizuje: „Si sos culos fint mattas de aranzu, / Nd’haiat sa Sardign‘ hapidu fruttu,“ zpívá se zde – verše, které doslovně znamenají: „A kdybyste místo osly byli pomerančovníky, / kolik by na vás Sardinie vydělala!“ 
Ať tak či onak, jisté je, že navečer 21. října 1854 zabušili na Murenovy dveře tři maskovaní bandité. Chce s ním prý mluvit jeho nepřítel, básník Maloccu, aby ho vyzval k básnické soutěži. Murenu přijal a nechal se vést. Místo u znepřáteleného poety však jeho cesta končila na strmém útesu nedaleko blízkého kostelíka Santa Croce. Italská vendetta byla neúprosná – zbytky básníkova roztříštěného těla byly nalezeny v nedaleké rokli až za několik dní...

Připravuje: Jiří Hubáček