ZORA

časopis pro zrakově postižené

Ročník 99 Číslo 19 Říjen 2015

Šéfredaktorka: Mgr. Taťána Králová
Redaktoři: PhDr. Jiří Reichel, Petr Mašek. Bc. Jiří Hubáček, Monika Krchovová, DiS. 

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1

Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze

Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost

Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72 Kč

Obsah:

Milí posluchači
SONS se představuje mladým
O Zoře a nejen o ní – rozhovor s novou šéfredaktorkou – dokončení
Soutěž o psí zlato aneb Těžko na cvičišti, lehko na bojišti
Napsali o nás 1 – Mladá fronta Dnes
Novinky z Chomutova
Píšeme si – Milé psaní z Chomutova
Tyfloart s číslem 23
Pozvání pod fíkovník
Opojení květinami, sportem a zpěvem
Hlasy našich knížek – 2. díl – Helga Čočková
Černobílé problémy
Inzerce

#
Milí čtenáři,

v Zoře už od prázdnin klapají dveře, zvoní telefony a přibývá pošty. S novými posilami v redakčním týmu se dostává i na nápady, které už se sice na svět klubaly delší dobu, ale teprve teď přišel čas nabídnout je čtenářům. Je to třeba nový seriál Hlasy našich knížek, který podle rozhovorů s načitateli akustických knih začal připravovat Petr Mašek. V říjnu píše o Helze Čočkové. Dvou nových seriálů se ujal Jiří Hubáček. Pod názvem Ve stopách Homérových bude představovat nevidomé spisovatele. Druhý cyklus Zavržení, nebo zbožňovaní bude vypovídat o tom, jak společnost v různých dobách vnímala slepce a slepotu. První díl nás zavede mezi řeky Eufrat a Tigrid, do Mezopotámie. 
Dílem o workoholismu bude od čísla 20 pokračovat seriál z psychologické poradny Nad zlato. Není tajemstvím, že jeho staronové autorce Jaroslavě Novotné patří i jméno Delicie Nerková, kterým podepisuje své básně a povídky. Pro podzimní Zoru 20 připravila vzpomínku na to, že pro děti, které špatně vidí, není pouštění draků právě nejvyhledávanějším povyražením. V tomto čísle vás Delicie pozve na setkání pod fíkovník. 
Vítáme i návrat rozhovorů s telefonisty, které připravuje Eva Budzáková. První z nich najdete již v příští Zoře. Další změny připravujeme pro zájemce o technické novinky. Místo obecných informací budou noví autoři psát na míru zrakově postiženým, zejména o přístupnosti a pomůckách. 
Jedna z nových spolupracovnic začala hrát přímo dvojroli. Pro Hanu Rychetníkovou jako herečku to není problém. Čtenáři si oblíbili její charakteristický hlas, kterým načítá některé časopisy, ale i zvukové knihy. Protože jsme ji však znali i jako autorku vlastní tvorby (například vynikající knihy o Jiřím Hrzánovi), slovo dalo slovo a paní Hana už do našich časopisů sama píše a edituje. Pustila se do příprav zvukových magazínů Vstupte a Masér, které budou od příštího roku základem nového časopisu s názvem Obzor.
Velkou radost nám dělají vaše ohlasy. Otiskujeme obzvlášť milý dopis z Chomutova. A také jásáme, když se uchytí nějaké semínko z desítek rozeslaných tiskových zpráv a něco o nás se objeví v médiích. Tentokrát jsme na mistrovství vodicích psů nalákali redaktora MF Dnes. 
Byli jsme také na Tyfloartu. S Monikou a Petrem, nevidomými kolegy. Při zpáteční cestě jsem na první pražské zastávce nejprve vyprovodila z autobusu Moniku, která jinak chodí všude sama. Jen jsem jí popsala, jaký má kousek ke vstupu do metra. Další vystupující si mezitím brali zavazadla, jenže mladinká stevardka byla mým počínáním téměř zděšená. „Ještě tam máte pána,“ hlásila mi s obavou, aby snad Petr nezůstal zapomenutý v autobuse. Kolega je ovšem příkladem úžasné samostatnosti. Tedy… Až na to, že místo chůze od metra, kde vystupuji já a chodím čtvrt hodiny pěšky, dává spíš přednost cestě na další stanici, odkud popojede autobusem. Ale protože cíle naší cesty leží kousek od sebe, trénoval se mnou na závěr karlovarské výpravy pro změnu i on celou trasu pěšky. V redakci se nám dobrá kondice hodí. Čeká nás spousta cestování. O tom, kam máme namířeno, píšeme v rozhovoru O Zoře a nejen o ní. Plány do budoucna naznačí nabídka časopisů na příští rok, která vám přijde v říjnu poštou. 
Kolegyni Moniku bohužel postihly zdravotní komplikace. Obava, že by snad necítila pod prsty bodové písmo, byla tak silnou motivací, že se díky své vůli a znalostem fyzioterapie dostává rychle do formy. Když jsem však u ní na nemocničním stolku viděla poslední číslo bodové Zory, cítila jsem slovy nepopsatelné sdělení. Není to jen časopis, ale společník, napojení na ostatní, příležitost k potkávání.
Moc se těšíme na to, že se budeme potkávat. Osobně i prostřednictvím časopisů určeným „do ucha“ či k četbě.
S přáním všeho dobrého
Taťána Králová, šéfredaktorka

#
SONS se představuje mladým 

Jako tradičně u příležitosti Mezinárodního dne bílé hole se dne 14. listopadu 2015 uskuteční veřejná sbírka pod názvem Bílá pastelka, která proběhne takřka ve 200 českých a moravských městech. V této souvislosti nás oslovila Lucie Nulíčková se žádostí o rozhovor pro nezávislý studentský portál StudentPoint.cz, jehož cílovou skupinou jsou čtenáři mezi 18 a 35 lety. Sama osobně se zúčastnila jako jedna z dobrovolnic loňského ročníku, a proto by ráda přiblížila tuto sbírku mladým lidem, kteří by se následně mohli také zapojit. Na otázky odpovídal PhDr. Rudolf Volejník, viceprezident SONS ČR.

Co bylo impulzem k založení vaší organizace? Proč jste se rozhodli pro pomoc právě nevidomým a slabozrakým lidem?
Impulsem pro vznik naší organizace nebyla pomoc nevidomým, ale tradice svépomoci, kterou sami nevidomí lidé pěstují a žárlivě střeží již od počátku 20. století, kdy založili první svépomocný spolek nazvaný Podpůrný spolek samostatných slepců.

Existují nějaké statistiky, podle kterých by se dalo říct, kolik takových lidí v České republice žije?
Státní úřady uvádějí, že je v ČR přibližně 75 000 nevidomých a slabozrakých. Naše organizace má kolem devíti tisíc členů. Ke statistickým údajům je třeba přistupovat obezřetně: není známo, zda např. zahrnují armádu seniorů trpících očními vadami v důsledku stárnutí.

Jak jsme na tom v porovnání s ostatními evropskými zeměmi, co se týče zajištění péče pro lidi s tímto postižením?
Péče je přiměřená hospodářské a společenské úrovni života v naší zemi se všemi z toho plynoucími příznivými i nepříznivými důsledky. Za příznivý důsledek lze např. považovat povětšině dostatečné hmotné zabezpečení nevidomých lidí, přístup ke speciálním pomůckám usnadňujícím život a práci, otevřený přístup ke vzdělání apod. Za nepříznivý důsledek současného společenského a hospodářského rozvoje lze naopak považovat nízkou zaměstnanost nevidomých lidí v produktivním věku, jejíž příčiny jsou poměrně složité a přesahují rámec tohoto rozhovoru.

Jak konkrétně vaše organizace těmto lidem pomáhá? Běží nějaké projekty?
Začněme hned u problému zmíněného v předchozí otázce: SONS je dnes největším zaměstnavatelem nevidomých a slabozrakých osob v ČR. Kromě toho realizujeme desítky dlouhodobých aktivit i krátkodobých projektů. Uveďme si několik příkladů z praktického života:
Náhle – třeba v důsledku nemoci nebo úrazu – přestanete ve čtyřiceti letech vidět. Nevíte si rady, rodina si neví rady … a právě v tu chvíli se dovíte o našich dceřiných společnostech Tyfloservis a Rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina. Buď doma, nebo ve středisku vás naučí žít poslepu: bezpečně chodit s bílou holí, umět se o sebe postarat jako dřív, číst a psát bodové písmo, rozumět si s mluvícím počítačem … a když to všechno úspěšně zvládnete, vrátit se zase do práce.
Nevidomý člověk nemůže číst běžné knihy, noviny a časopisy tištěné na papír. Dnes už to ale není žádný problém. Naše knihovna digitálních dokumentů poskytuje čtenářům tisíce knih a desítky časopisů v elektronické podobě; takové materiály se čtou na nejrůznějších typech počítačů a mobilních zařízení prostřednictvím umělého hlasu nebo monitoru zobrazujícímu text v bodovém písmu.
Pro veřejnost je zvlášť lákavá podívaná, když vede svého nevidomého pána vodicí pes. Už téměř dvacet let máme vlastní Středisko výcviku vodicích psů, které se nevidomým lidem stará o přísun věrných zvířecích kamarádů s očima určenýma k zajištění bezpečného putování světem.
Příkladem krátkodobých projektů je nedávné celostátní školení nevidomých o finanční gramotnosti – užitečné zvláště v dnešní době svobodného podnikání nejrůznějších lumpů a šmejdů.
Každému, kdo chce znát všechny naše aktivity podrobně, doporučuji naše Výroční zprávy zveřejňované vždy v červnu na našich internetových stránkách www.sons.cz.

Veřejnosti nejznámější je vámi realizovaná sbírka Bílá pastelka. Kdy se letos koná, v jakých městech si mohou lidé pastelku zakoupit a je ještě možné se přihlásit jako dobrovolník?
Tohle jsou tři otázky v jedné, takže to musíme vzít pěkně po pořádku: sbírka se letos koná ve středu 14. října v předvečer Mezinárodního dne bílé hole. Pastelku si můžete zakoupit v každém větším městě, našich dobrovolníků, kteří budou pastelky nabízet, je přes dva a půl tisíce. Sbírka se musí připravovat dlouho dopředu, takže armáda dobrovolníků je dnes již uzavřená. Je tu ale jedinečná možnost pro pražské studenty: v odpoledních hodinách onoho slavného dne se bude na Václavském náměstí konat koncert při příležitosti sbírky Bílá pastelka a v jeho průběhu by mohlo několik dobrovolníků pobíhat po náměstí a nabízet kolemjdoucím pastelky. O bližší informace si napište na adresu elektronické pošty polnarova@sons.cz. A když už jsme u té elektroniky, nezapomeňte se podívat na internetovou stránku www.bilapastelka.cz.

Loni se vybralo téměř 1,8 milionu. Na co byly peníze využity?
Dnes je v módě sbírat na jednotlivé lidi; i když se nebráníme sbírání na jednotlivé lidi a jejich příběhy, jsme tak trochu staromódní a sbíráme spíše na služby, které pak můžeme poskytnout všem potřebným. Mezi ně patří: výcvik vodicích psů, odstraňování dopravních, orientačních a dalších bariér, se kterými se nevidomí každodenně potýkají na ulicích, v dopravních prostředcích a v budovách, příprava pro rekvalifikaci a vstup na pracovní trh (práce s počítačem, masérský kurs a další povolání), volnočasové a sportovní aktivity, vydávání časopisů pro nevidomé, převod tištěných knih do podoby, ve které je mohou nevidomí číst za pomoci počítače; značná část prostředků se použila na služby spojené s návratem lidí osleplých v dospělosti zpět do běžného života (nácvik prostorové orientace a chůze s bílou holí, výuka Braillova bodového písma a další).

Je ještě nějaká jiná možnost, jak se může do činnosti organizace zapojit široká veřejnost?
SONS je otevřeným spolkem a každý, kdo má chuť přiložit ruku k prospěšnému dílu, je vítán. Jak konkrétně se příznivec, rodinný příslušník či nevidomý člen zapojí, se nikomu nepředepisuje. Předpokládá se, že si každý najde své místo podle zájmu a podle toho, co mu je na poslání spolku nejbližší.

Na co jste za dobu svého fungování nejvíce pyšní?
Všichni lidé bez rozdílu potřebují v životě pomoc a podporu druhých. U nevidomých bývalo zvykem – a někdy to v povědomí veřejnosti přetrvává dodnes –, že přijímali pomoc a podporu pasivně. To se v posledních sto letech radikálně mění: nevidomí již nepotřebují, aby za ně někdo lovil ryby a rozdával jim je; umějí si je čím dál častěji nalovit sami. A SONS je v České republice předvojem tohoto snažení.
Rudolf Volejník, viceprezident SONS ČR

#
O Zoře a nejen o ní - dokončení rozhovoru s novou šéfredaktorkou Taťánou Královou

Dříve jsem slýchávala, že by časopis Zora mohl být pestřejší a čtenářsky atraktivnější. V té souvislosti bych se tě ráda zeptala, do jaké míry budeš pokračovat v současné tradici, nebo se můžeme těšit na nějaké změny ve vydavatelské činnosti SONS? 
Některé změny už čtenáři zaznamenali a příznivé ohlasy nás velmi těší. Důležité však je, že Zora jako hlavní časopis musí i do budoucna zůstat především zpravodajem a věstníkem SONS. Vždy v něm tedy budou mít místo texty, které jsou spíše informativní než „zábavné“. Také nepřestaneme otiskovat příspěvky s popisem různých akcí, školení, výletů i rekondičních pobytů a vždy dáme slovo zejména osobním účastníkům. 
Samozřejmě všichni chceme i v Zoře mít více autorských a obsahově podnětných článků. Díky staronovým i novým spolupracovníkům už máme čtivých příspěvků tolik, že se jen stěží vměstnávají do vymezeného rozsahu Zory. Velmi úsporně vybíráme zvláště do tištěného měsíčníku, a ještě víc šetřit místem musíme pro bodový čtrnáctideník.
Ale i tento problém má řešení. Kromě Zory přece vydáváme další magazíny, a tak budeme čtenářům předkládat mnoho původních (nepřevzatých) textů i jinde než v Zoře. Jde jen o to se k nim dostat, ale to pro naše čtenáře zas tak velká věda není (úsměv).

Jak tě znám, jistě jim v tom, aby se nabídce a novinkách zorientovali, ochotně pomůžete.
Budeme se snažit. Každoročně dostávali na podzim všichni čtenáři do schránek nabídku časopisů. Aktuální pro nadcházející rok, ale v posledních letech už dlouho beze změn. Pro rok 2016 jsme nabídku pozměnili a rozšířili. Všichni současní čtenáři ji dostanou v říjnu poštou. Nabídku jsme doplnili o odpovědi na nejčastější dotazy. Současní čtenáři nemusí vyplňovat žádnou objednávku. Postačí, když si zajistí časopisy na příští rok uhrazením předplatného, buď sami, nebo hromadně, například při podzimních oblastních shromážděních. Podrobnosti o všem, co se týká časopisů, předplatného a kontaktování redakce, jsou také součástí nabídkového listu.
Chtěla bych zdůraznit, že se budeme našim současným i novým čtenářům rádi věnovat. Ať už u nás v redakci, telefonicky, písemně či osobně, nebo přijedeme za vámi. Našim výpravám za čtenáři říkáme, samozřejmě s velkou nadsázkou, „Zora Tour“. Začali jsme na Tyfloartu, kde už jsme rozdali nabídkové listy a povídali si s našimi čtenáři. V říjnu se chystáme na setkání s představiteli odboček do Otrokovic. Během měsíce máme v plánu navštívit i další místa. Na Moravě to bude Kyjov, Brno, Olomouc, Ostrava a Opava – a možná i další, kde se na návštěvě domluvíme.

A samozřejmě, pokud vše zvládnete i fyzicky. Vždyť přitom musí pokračovat vydávání časopisů podle harmonogramu…
Ano, počítáme s tím, že následující dva až tři měsíce pro nás nebudou právě rekreační. Na druhou stranu nás setkávání se čtenáři povzbuzuje, čerpáme z nich spoustu potřebné energie.

Máte v plánu navštěvovat přímo odbočky, nebo budete oslovovat nové čtenáře i jinde?
Chceme rovnoměrně rozdělit síly. Jednak osobně pojedeme na některá oblastní shromáždění odboček. První pozvánku na listopad jsme dostali z Kladna. Mezitím plánujeme nabízet naše časopisy i lidem, kteří třeba ani nejsou členy SONS, ale přesto je pro ně nabídka časopisů tištěných velkým písmem nebo akustických magazínů jako stvořená. Vydáme se za nimi do domovů důchodců a do knihoven, kde mají oddělení pro zrakově postižené čtenáře.

Novým čtenářům tedy nabídnete časopisy ve zvuku a zvětšeném černotisku?
To především, s ohledem na to, že lidé, kterým s věkem ubývá schopnost číst tak, jak byli dříve zvyklí, už se jen výjimečně naučí číst hmatem bodové písmo.

Když tě v kanceláři vidím, jak stále počítáš, kolik co stojí, nemůžu si nevšimnout, že časopisy v bodovém písmu nejsou právě nejlevnější záležitost.
To je sice pravda, ale pro čtenáře, kteří jsou zvyklí tímto způsobem číst, časopisy určitě zachováme. Aby měli možnost držet časopis v rukou, obracet stránky, číst si třeba před spaním nebo jej nosit s sebou. Zvlášť důležité jsou časopisy pro ty, kdo se ještě v četbě bodového písma zacvičují. Pro dospělé je to například První čtení, pro děti Světluška a Kontakty. Rádi bychom v budoucnu tiskli tyto časopisy tzv. soutiskem, tedy včetně textu v černotisku, pro souběžné čtení třeba rodičů nebo učitelů. Tento nápad už dozrává delší dobu a moc se mi líbilo, že v brněnském středisku Théresias tak běžně tisknou učebnice. A snad se do dětských časopisů dostane i nějaký ten hmatový obrázek.

Jakou největší změnu jste v nabídce na příští rok připravili? 
Novinkou bude časopis s názvem Obzor – akustický měsíčník a černotiskový čtvrtletník. Ale už zase si naplno uvědomuji, že prostor pro tento rozhovor není nafukovací. A proto: Další podrobnosti najdou čtenáři v nabídkovém listu.

Máš pravdu, musíme se protentokrát se čtenáři rozloučit. Přejme tedy jim i redakci, tedy nám všem, ať nám Zora svítí naplno i do dalších let.
Za rozhovor poděkovala Marie Svobodová

#
Soutěž o psí zlato aneb Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

V sobotu 12. září se v prostorách pražského obchodního centra Atrium Flora představilo na 32. ročníku Mistrovství republiky ve výkonu vodicích psů – Memoriálu Miroslava Fišera osmnáct nejúspěšnějších psích závodníků, kteří se nominovali z jarních kvalifikací. Mistrovství opět pořádal Klub držitelů vodicích psů Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR ve spolupráci se Střediskem výcviku vodicích psů SONS ČR.
Pořadatelé záměrně zvolili prostředí rušného nákupního centra, aby psím průvodcům v duchu hesla Těžko na cvičišti, lehko na bojišti připravili co nejnáročnější zátěžovou zkoušku. Vodicí psi se běžně pohybují spíše po trasách, které dobře znají, a hned tak něco je nevyvede z míry. Účast na mistrovství je však přece jen, jak se nečesky říká, vyšší „level“. 
Budoucí psí mistři zkrátka musí prokázat, že je nevyvede z míry ani neobvyklý ruch nákupní galerie, shluky lidí, zvláštní světla a zvuky, pestré výlohy, stánky, dráždivé vůně z občerstvovacích oáz ani přeplněné a těžko rozlišitelné úseky chodeb a eskalátorů. Když k tomu připočteme všudypřítomný spěch nakupujících a velkou nervozitu účastníků, kteří se chtěli předvést v co nejlepší formě, je výsledkem perný den, při kterém se psí soutěžící i jejich páni vydávají ze všech fyzických i psychických sil. K tomu přispívá i únava, zejména mimopražských účastníků, která se během dne stupňuje, či organizační zádrhele, způsobené v několika případech tím, že účastník, který měl jít na start, nebyl právě v dosahu, a pořadatelům občas nezbývalo než poněkud improvizovat.
První část trasy frekvence vedla po schodech do nedalekého metra a pokračovala kolem obchodního domu. Psí závodníci vedli své pány přes přechody a po chodnících, předváděli rychlou chůzi a překonávali přirozené i umělé překážky. Druhý úsek trasy již vedl prostorami obchodního domu. „Trochu problém jsme měli s dveřmi, místo nich mi Nabu označil výlohy, jinak trasa byla celkem dobrá,“ popsal nejtěžší úsek Roman Vaněk, pán psího závodníka s pořadovým číslem 1, který tu chvíli ještě netušil, že na sklonku dne bude hrdým držitelem psího šampiona. Poslední soutěžní disciplínou byla tradičně tzv. poslušnost. 
Osmnáct psích účastníků s pány se postupně potýkalo s nástrahami nelehké trasy. Mezitím vyplňovali čekání, jak se dalo. Procházkami po obchodním centru a jeho okolí, občerstvením, ale hlavně povídáním (v případě pánů) a očicháváním (které se týkalo samozřejmě čtyřnohých závodníků) s kolegy. S povděkem jsme přitom zaznamenali velký zájem redaktora Mladé fronty Dnes, který postupně vyzpovídal předsedkyni Klubu držitelů vodicích psů Petru Duškovou, ředitelku SVVP Marii Hájkovou i několik soutěžících, resp. jejich držitelů. Výslednou reportáž, která hned po víkendu vyšla na stránkách novin i jejich internetové verze, otiskujeme za tímto článkem.
Oběma zmíněným hlavním pořadatelkám i vítězi jsme položili několik otázek. Zde jsou jejich slova, určená pro čtenáře Zory:

Petra Dušková, předsedkyně Klubu držitelů vodicích psů (KDVP)

Znáte letošní psí vítěze a jejich pány osobně? Jistě si většinou výborné umístění zasloužili – nebo myslíte, že některým tentokrát prostě více přálo štěstí?
Všechny páníčky osobně neznám, asi tak třetina z nich se probojovala přes kvalifikační soutěže na mistrovství poprvé. Za sebe považuji za opravdu velmi šikovného mladého labradora Nabu SVVP, který vyhrál jarní brněnskou kvalifikaci a stal se následně i mistrem republiky. Jde o posledního vodicího psa, jehož vycvičil nestor mezi cvičiteli pan Josef Mecel, který letos na jaře zemřel. Velmi kvalitní výkon podali také dva zbývající soutěžící, kteří Nabuovi dnes dělali společnost na stupních vítězů. U nich jde naopak o velmi zkušené psí matadory, kteří se soutěží pořádaných KDVP účastní po celou svou dlouhou vodicí karieru a vždy na horních příčkách v pořadí.

Byl mezi účastníky někdo, kdo měl letos naopak spíš velkou smůlu?
Za smolaře bych označila Hebbi SVVP, loňskou vicemistryni republiky. Letos se jí trasa v obchodním domě moc nelíbila, byla podle slov svého majitele příliš roztěkaná, dělala zbytečné chyby a skončili až devátí. V běžném pracovním životě je ale Hebbi zodpovědná a velmi svědomitá vodicí fena, která provází svého pána několikrát v týdnu do centra Prahy na Neviditelnou výstavu, kam chodí do práce.

Jak hodnotíte práci spoluorganizátorů a rozhodčích?
Spoluorganizátorem letošního mistrovství bylo společně s KDVP výcvikové středisko v Jinonicích. Paní ředitelka Hájková, která je od června zároveň také členkou klubové rady KDVP, mi opravdu vydatně pomáhala s veškerou organizací závodu a patří jí mé velké poděkování. Také všechny cvičitelky z Jinonic odvedly jako rozhodčí vynikající výkon.

Jaký je rozdíl mezi soutěží probíhající převážně v ulicích a letošním ročníkem, který se z velké části odehrával v prostorách obchodního centra?
Pro mistrovství republiky coby vrcholnou soutěž pro ty nejlepší z jarních kvalifikací se obvykle vybírá náročná trasa, na níž se dobře projeví rozdíly v připravenosti i adaptabilitě vodicích pomocníků. 
Prostředí obchodního centra pro ně není vůbec jednoduché, ale smysl jejich práce zůstává pořád stejný, tedy provést svého nevidomého pána bezpečně a přesně podle pokynů po předem stanovené trase.

Jaká je vaše nejlepší a nejhorší zkušenost z letošního mistrovství?
Závodu jsem se letos neúčastnila v úloze soutěžícího. Má odpověď bude tím pádem čistě z pozice organizátora. Moje nejhorší zkušenost se týkala pizzerie, kde jsme měli pro soutěžící, jejich doprovody i realizační tým předem domluvený oběd. Paní servírka se chovala naprosto chaoticky a hlavně poskytovala chybné informace ohledně domluveného menu. Nejlepší zkušeností byl podle mě bezproblémový průběh akce, dodržení časového harmonogramu a mé speciální poděkování patří Evě Bendové z Jinonic, která posuzovala jako etapová rozhodčí i jako rozhodčí na poslušnosti zároveň."

Marie Hájková, ředitelka Střediska výcviku vodicích psů (SVVP) SONS ČR Praha-Jinonice

Na startu mistrovství se objevila většina vašich odchovanců – máte z nich radost?
Z našich odchovanců máme samozřejmě velikou radost, z 18 soutěžících jich z našeho střediska pochází 13. Většinou se jednalo o ostřílené psovody se starším, zkušeným vodicím psem, anebo dokonce už s druhým, i když mladým psem. Úplní nováčci soutěžili tři, všichni mají svého vodicího psa teprve od loňského roku. 

Zúročilo se psím soutěžícím procvičování dovedností, ke kterému je vedete například během letních soustředění?
Někteří ze soutěžících se zúčastnili našeho letošního soustředění v Českém ráji, kde jsme v rámci zajímavých aktivit a výletů denně procvičovali dovednosti jejich vodicích psů. 

Byl pro vás letošní vítěz, váš odchovanec, velkým překvapením?
Vítězný vodicí pes Nabu SVVP byl benjamínkem závodu. Jedná se o posledního psa, kterého cvičil nestor výcviku vodicích psů a dlouholetý zkušební komisař Josef Mecel. Roman Vaněk a jeho Nabu letošní mistrovství s naprostou lehkostí vyhráli, a předčili tak o 10 bodů mistra republiky z roku 2013, který obsadil druhé místo. Největší radost by tedy měl pan Mecel, byl by na ně jistě velmi hrdý. 

A jak prožil závěrečné minuty mistrovství a okamžiky poté držitel benjamínka a zaslouženého vítěze Roman Vaněk? Popsal je včetně napětí, emocí i dojemného poděkování, které přesahuje horizont lidského života:
„Konečně se blížila 17. hodina a přišlo na řadu vyhlášení. Do desítky jsem byl v klidu, když říkali už 5. místo a já furt nic, to jsem se už trochu víc potil. A když se blížila poslední 3 místa tj. Blanka Stará, Milan Melichar a já, tak to byl mazec. Trochu to protahovali… 
Třetí místo měla Blanka Stará. A teď kdo s koho – já, nebo Milan Melichar. Já to přál Milanovi a on zase mně. No, a když vyhlásili druhé místo (Milan Melichar) a já získal s Nabíčkem první místo, ten pocit se nedá ani popsat, Tolik lidí kolem mně a každý fotil, přáli nám. Já to vážně nečekal. Bylo to krásné. Vím, že Nabík je šikulka, ale porazit 17 nejlepších soutěžících a k tomu i minulou mistryni ČR… To byl mazec. 
Cestou domů jsme v mikrobusu vytáhli šampus, který žena koupila. Takže se oslavovalo už v autě s přáteli. Doma na nás už čekali – zbytek rodiny, chlebíčky a vínko. 
Rád bych poděkoval zesnulému p. Josefu Meclovi tam nahoru, protože vím, že by měl obrovskou radost. Dal si na Nabíkovi obzvlášť záležet. Důkazem toho je i můj velký kamarád vodicí pes Nabu, který jako jeho dílo je nejen mistrem a šampionem, ale důležitým kamarádem v mém životě, za kterého mu budu do smrti vděčný. Je v něm kus jeho duše, kterou budu stále cítit.
Všichni psi jsou na vysoké úrovni, velmi dobře vycvičeni a proto je velmi těžké bodování a určit vítěze. Nechtěl bych být v roli porotců. Měli jsme krásné počasí, tak jsme si ten den náležitě užili. Vyhráli jsme putovní pohár. Je ze dřeva, na kterém jsou známky všech vítězů s letopočtem. Přibyde tam i ten můj a Nabíčka. Celý rok se budu o pohár starat a zase za rok na MČR ho budu předávat dalšímu mistrovi.“
Připravila: Taťána Králová

#
Napsali o nás 1 - Mladá fronta Dnes – 14. září 2015

Doleva, vpravo, najdi. Na Floře soutěžili vodicí psi pro nevidomé
Mají speciální výcvik, svého majitele dokážou upozornit na nečekanou překážku. Vodicí psi pro nevidomé. Ti nejlepší se o víkendu utkali v Praze na mistrovství republiky. 
Andrea Hlaváčková z Rožmitálu pod Třemšínem oslepla před dvěma lety. Rok a půl jí v orientaci především ve venkovním prostředí pomáhá labrador Kanto. „Sžila jsem se s ním poměrně rychle. Pes vám musí věřit. Je to pomocník a přítel hlavně v psychické rovině,“ usmívá se Andrea.
Přestože se Kanto stále ještě „učí“, i tak se z jarní kvalifikace probojoval premiérově do sobotního v pořadí 32. republikového šampionátu vodicích psů, který organizátoři umístili do nákupní galerie Flora. Orientaci v obchodním centru však podle představ majitelky Kanto nezvládl. Chvíli mu trvalo najít schody do vestibulu, hůř se vyrovnával například s upozorněním na vysoké překážky, kdy měl zastavit. Dvojice tak logicky ztrácela body. „Je to zklamání. Asi si spíš pamatoval trasu z doby, kdy jsme tu byli nakupovat. Soutěž byla náročná, ale aspoň máme motivaci se zlepšovat,“ řekla odhodlaně nakonec jedenáctá Andrea Hlaváčková.
Povely jako „schody, dveře, doleva, vpravo“ se ozývaly nákupní galerií celý den. „Obchodní centrum jsme vybrali proto, aby psi ukázali, jak se dokážou přizpůsobit chaosu,“ vysvětlila volbu prostředí předsedkyně Klubu vodicích psů Petra Dušková. „Psi se raději pohybují po ulicích, tohle byla pro ně taková vyšší škola,“ dodala. V minulém roce se přitom šampionát v Praze konal na Václavském náměstí. Samotný závod spočíval v orientaci psa v neznámém prostředí. Svého pána musel na povel rozhodčích provést vestibulem metra, přes přechod pro chodce, upozornit ho na překážky. Ve druhé části se pes musel zorientovat právě v obchodním centru, ve třetí předváděl obraty na místě či musel zvednout a přinést „upuštěný“ předmět.
„Ale celkově to psi zvládli na výbornou,“ zhodnotila šéfka střediska výcviku vodicích psů v Jinonicích Marie Hájková. Její středisko za 18 let fungování vycvičilo přes 400 psů. A většina jejich „klientů“ soutěžila právě v sobotu na Floře. Na soutěžící v každé disciplíně dohlíželi dva rozhodčí s mezinárodní licencí, kteří závodníkovi určovali povely. Ten je potom předával psovi. „Pro rozhodčí je každá takováto soutěž psychicky i fyzicky náročná. Kromě povelů musíme zároveň hlídat, aby si soutěžící neublížil,“ přiblížila Kateřina Ungrová, která soutěž pro nevidomé soudcuje tři roky.
Vítězem klání se stal Roman Vaněk z Varnsdorfu se svým labradorským retrívrem Nabu. Nasbíral 402 ze 420 možných bodů. Stříbro bral předloňský vítěz Milan Melichar z Neratovic se psem Pascalem.
Vítězslav Bureš (kráceno)

#
Novinky z Chomutova

Chomutovskou odbočku SONS ČR najdete v ulici Dřínovská 4606. Telefonní kontakt je 775 438 164. 
Předsedou odbočky byl po zesnulé paní Fukové zvolen Michal Zeman. Vedoucí pracoviště a pracovnice v sociálních službách je Vendulka Závorová, dříve zaměstnaná v TyfloCentru Ústí nad Labem. Známá chomutovská výtvarnice a pedagožka Jaroslava Bendová přináší klientům zajímavé podněty pro volný čas. V létě inspirovala k návštěvě výstavy prací ze sochařského sympozia Boleboř. Vystavovaná díla byla k vidění a „hmatání“ v atriu místní knihovny.
Sportovní nadšenci se scházejí každé úterý. Na programu bývají nejčastěji elektronické šipky nebo procházky po okolí. Nové družstvo kuželkářů, které má za sebou první turnajové úspěchy, trénuje v pondělí a ve středu dopoledne v místní kuželně. Čtvrtky jsou vyhrazené pro klubová odpoledne. Klienti je podle svých zájmů vyplňují poslechem hudby, ručními pracemi, zdravotním tělocvikem nebo se utkávají v „soubojích“ podle pravidel nejrůznějších společenských her. Oblíbené jsou také přednášky na zdravotní téma a besedy v chomutovské knihovně. 
Novinkou jsou v Chomutově pondělní kurzy arteterapie, které pod vedením Jaroslavy Bendové začaly 7. září. Každé pondělí odpoledne na nich v „ateliéru“ chomutovské odbočky rádi uvítají účastníky z blízkého i vzdáleného okolí, kteří mají zájem o kreativní tvoření spojené povídáním a novými zážitky.
Ve druhém zářijovém týdnu pracovali účastníci kurzu s hlínou. Pod jejich rukama vzniklo tzv. hmatovou technikou několik zajímavých portrétů lidských tváří.
V sobotu 19. září se členové OO SONS Chomutov sešli spolu s členy sdružení s názvem PRO KULTURA v prostorách odbočky, kde se pustili do realizace projektu s názvem Mýma očima. Realizaci projektu podporuje Nadace ČEZ. Vybraná skupina z chomutovské odbočky malovala s asistencí členů sdružení PRO KULTURA ,,svůj svět“ – tedy své skutečné prožitky, ale i sny a touhy. 
Projekt vznikl pod vedením Jarky Bendové a Hany Šťastné. Jeho výsledkem se stane výstava výtvarných prací, která bude instalována v čajovně v Jirkově. Současně zde bude možné zhlédnout práce Jarky Bendové. Slavnostní vernisáž se tu bude konat ve čtvrtek 29. října.
Aktuální informace o činnosti chomutovské odbočky lze získat na stránkách www.odbockacv.estranky.cz.
red.

#
Píšeme si – Milé psaní z Chomutova

Vážená a milá naše nová šéfredaktorko časopisu Zora,
srdečně Vás zdravím z Chomutova. Jsem osmdesátiletá prakticky nevidomá a ke zpestření života i sluchově postižená dlouholetá čtenářka černotiskové Zory. Se zájmem jsem si přečetla v zářijovém čísle rozhovor s Vámi. Kdybych měla tu možnost stát vedle Vás, stiskla bych vám srdečně pravici a upřímně řekla: „Vítejte mezi námi čtenáři a ať se Vám vše daří podle představ.“ A protože jsem vedle Vás stát nemohla, tak Vám to píšu.
Jsem nejen čtenářka, ale také pamětnice, a proto jsem měla i to štěstí poznat osobně bývalého šéfredaktora Jirku Reichela. Ke všem těm zásluhám v hnutí pro zrakově postižené patří ještě, že je to upřímný, svědomitý, kamarádský a mezi námi oblíbený člověk. Vždy si pro každého návštěvníka redakce vyšetřil trochu času, uměl poradit, povzbudit i se zasmát. V redakci byla vždy přátelská atmosféra především zásluhou naší milé redaktorky Danušky Kudlové. Vzpomínka na toto milé přátelství mi vhání slzy do očí. 
Jeden čas jsem byla i členka redakční rady, proto jsem poznala také krásné dlouholeté přátelství s Evičkou Reinwaldovou. To je vzácná žena a časopis Ema je její zásluhou tak oblíbený.
Také Vy mezi námi nejdete přátele, pro které budete pracovat srdcem. Jistě i my čtenáři oceníme změny.
Já jsem přímo jásotem přivítala článek Hlasy našich knížek. Protože jsem čtenářkou od roku 1974, napíšu nějaké poznatky tomu milému nadšenci Petru Maškovi. 
Počítač nemám, mohu psát jen tímto způsobem (úhledným rukopisem na listy papíru – pozn. red.), ale on mu to jistě někdo přečte a Vy mu to předáte.
Ještě jednou zdravím Vás i tu Marušku Svobodovou.

P. S. Ještě jedno soukromé přání, paní Táňo. Pozdravujte dětskou lékařku Věrušku, o které tak pěkně vyprávíte. Já jsem bývalá dětská sestra. Do chomutovské nemocnice jsem na dětské oddělení nastoupila před 60 lety a 35 let jsem u dětí pracovala. Není to náhoda, že se o sobě dozví paní doktorka a sestřička, které zasvětily život dětem?

Milý Petře,
promiň, že Ti budu tykat, vždyť bych mohla být věkem Tvoje div ne prababička. Ten článek o Bořivoji Navrátilovi jsi napsal překrásně. Z toho usuzuji, že jsi pro tu práci přímo stvořený. 
Ráda bych Ti jako dlouholetá posluchačka zvukových knih trochu pomohla. Víš, co nejvíc chybí a v čem bys mohl pomoci? Chybí zpětná vazba. Vždyť ti, kteří pro nás tak krásně načítají, neví, jestli se to líbí, nebo to jejich úsilí končí někde do ztracena. Ale jak jim my posluchači můžeme poděkovat, když nevíme, kam.
Vím, že je ta zpětná vazby velmi důležitá. Měla jsem krásné dlouholeté přátelství s paní profesorkou Hanou Makovičkovou, která načetla velkou spoustu krásných knih. Náhoda tomu chtěla, že jsme se setkaly a ani jsme netušily, že se setkala ta, co krásně načítá zvukové knihy, s posluchačkou. Tak začalo přátelství a vlastně taková milá spolupráce. Pozastavovaly jsme se nad každou načtenou knihou a sdělovaly si dojmy. 
Ono to není pouhé automatické čtení, ono je to vcítění do postav a děje, a proto i my posluchači se vžíváme do děje. Paní Haně jsem mohla poděkovat jak osobně, tak v dopisech. Dokonce paní profesorka navštívila naši organizaci zrakově postižených v Chomutově a povídala si s posluchači zvukových knih.
Ale jak mám poděkovat mojí oblíbené Haně Rychetníkové, Renatě Volfové, a nejvíce Helze Čočkové. Vždyť nevím, kam. Pokud bys měl zájem a chtěl si popovídat, srdečně Tě zvu do Chomutova k pamětnici
Pavla Sykáčková
z Chomutova 

Dopis naší milé čtenářky nás v redakci všechny velmi potěšil a již jsme na něj pisatelce odpověděli. Odpověď na jedno přání z jejího dopisu však rádi adresujeme všem čtenářům Zory. V tomto čísle pokračuje seriál Hlasy našich knížek povídáním právě s herečkou Helgou Čočkovou. A v následujících dílech se budeme měsíc co měsíc věnovat dalším dámám i pánům, jejichž hlasy tak důvěrně známe z poslechu zvukových knih. 
Pozdrav a poděkování od čtenářky jsme zmíněným dámám rádi vyřídili. Ve spolupráci s Hanou Rychetníkovou jsme dokonce připravili pro čtenáře našich časopisů překvapení. Právě ona se stala autorkou, která již začala připravovat zcela novou podobu časopisu Vstupte. V novém roce se pak stane klíčovou osobností našeho nového magazínu s názvem Obzor, o kterém podrobněji píšeme v nabídce časopisů na konci tohoto čísla.
Ještě jednou děkujeme naší paní čtenářce za vlídná a povzbudivá slova.
Taťána Králová

#
Tyfloart s číslem 23

Účastníci 23. ročníku přehlídky zájmové umělecké činnosti nevidomých a slabozrakých se již po čtvrté sjeli do Karlových Varů. Akci opět pořádala SONS ČR spolu s TyfloCentrem Karlovy Vary. Záštitu nad festivalem stejně jako v minulých letech převzal Magistrát města Karlovy Vary a Městský úřad Ostrov.
Přihlášeno bylo kolem 90 účastníků, všech akcí se nakonec zúčastnilo přibližně150 účinkujících, diváků a hostů. Vstup na všechny programy festivalu byl volný. 
Čtyřdenní festivalový program odstartoval ve čtvrtek 10. září. Na klubovém večeru v penzionu Hubertus přivítali účastníky Jan Pakoš, vedoucí oddělení pro oblastní odbočky, a Pavel Rogaczewski, ředitel TyfloCentra Karlovy Vary. Zahajovací setkání i další festivalové programy jako obvykle zdařile moderovala Martina Brožová. Poté, co si účastníci vyslechli organizační pokyny, následovala volná zábava. K tanci a poslechu spontánně zahráli klávesista Josef Ježek a kytarista Milan Hradil, zazpívaly sestry Marie a Jarmila Šímovy a přidali se i další hosté festivalu.
V pátek 11. září se v budově Alžbětiných lázní v Karlových Varech otevřela celodenní výstava prací zrakově postižených, určená jak pro festivalové hosty, tak i pro lázeňskou veřejnost. Návštěvníci měli možnost obdivovat zdařilé rukodělné výrobky z textilu a přízí, korálků i dalších rozmanitých materiálů, které si mohli za symbolické ceny zakoupit na památku nebo jako drobné pozornosti pro radost blízkým.
Účastníci Tyfloartu z celé republiky mezitím využívali možnosti pobývat v světoznámém lázeňském městě, nechat se unášet ruchem karlovarského života či navštívit masáže, lázeňské procedury, solnou jeskyni nebo si zaplavat v bazénu. 
Během oběda seznámili zástupci redakce Zora hosty festivalu se zcela čerstvým nabídkovým listem, který obsahuje portfolio časopisů připravovaných k vydávání na rok 2016. Svůj stánek s ukázkami časopisů měla redakce i v Alžbětiných lázních. Zájemcům jsme odpovídali na otázky, sdělovali nejrůznější podrobnosti a vyslechli jsme zajímavé podněty.
O půl páté začala v sále Alžbětiných lázní první část hlavního kulturního programu. Zdravice přednesli Pavel Rogaczewski, Mgr. Jiří Klsák, náměstek primátora města Karlovy Vary, Pavlína Lišková, zástupkyně ředitele TyfloCentra Karlovy Vary a členka Rady Ostrov nad Ohří.
Moderátorka Martina Brožová pak přivítala na symbolickém pódiu známého zpěváka Radka Žaluda. Několik písní přednesl i za doprovodu ZUŠ Bandu Horní Slavkov/Loket pod taktovkou Marka Rothbauera, fagotisty Karlovarského symfonického orchestru.
Mezi dalšími účinkujícími byla Hana Šimková, učitelka hudby z Prahy. Moderátorka ji představila jako velkou cestovatelku, která na svých výpravách zavítala například i do Mexika. Pozorným posluchačům zazpívala několik folkových písní, které sama doprovázela na kytaru. O dalším hudebníkovi Milanu Hradilovi ze Zlína nezapomněla Martina Brožová sdělit, že je vynikající masér a úspěšný sportovec v simulované střelbě.
trio Lenpela z Dědiny se zpěvačkami Lenkou Čermákovou a Petrou Ševčíkovou za doprovodu klávesisty Vladimíra Albrechta zapůsobilo na publikum především písněmi z repertoáru Marty Kubišové a Edith Piaf. Na sklonku dne program pokračoval společenským večerem, jehož protagonisty byli Kyklop Band Olomouc a
Radek Žalud.
V sobotu 12. září dopoledne vyrazili účastnící na prohlídku města Loket. Průvodkyní jim byla paní Lojínová – spolumajitelka zdejšího rodinného pivovaru Svatý Florián. Prozradila, že zdejší pivo okusil i herec Richard Gere, který během letošního hostování na karlovarském filmovém festivalu tajně navštívil město Loket a inkognito, maskován velkou čepicí, se procházel mezi zdejšími obyvateli. Po skončení prohlídky měli všichni možnost ochutnat či zakoupit specialitu pivovaru v originální lahvi s připevněným uzávěrem – uzené pivo. 
Odpoledne vrcholila festivalová přehlídka v sále Kulturního domu v Ostrově. V předsálí měla místo kreativní dílna aneb tvoření vybranými kreativními technikami pro zrakově postižené i veřejnost. Vidící hosté si mohli vyzkoušet rukodělnou práci s klapkami na očích.
Přehlídku hudební i literární činnosti zahájili Pavel Rogaczewski, Pavlína Lišková a Bc. Pavel Bočan, starosta města Ostrov. O úvodní bod programu se přednesem vlastní básně Jestřáb a holubice postaral Milan Drahoš za asistence kolegyň z TyfloCentra Pardubice. Znovu vystoupila Hana Šimková s repertoárem z písní Spirituál kvintetu a bratrů Nedvědů. Zazpívala také Irena Kratochvílová, která vystupuje se souborem Pastelky. Soubor se letos festivalu nezúčastnil, zpěvačka proto pozdravila přítomné i jejich jménem.
Nevidomý Josef Ježek z Merklína u Domažlic zahrál na klávesy a zazpíval společně s Irenou Mlnářovou lidové písně z Domažlicka. Oblékli se do lidových krojů (kroj Ireny šila její maminka). Dále zazpívaly sestry Marie a Jarmila Šímovy ze Strunkovic nad Blanicí. Obě pracují na Městském úřadu Prachatice jako telefonní spojovatelky a ve volném čase zpívají na svatbách, v kostelech apod. Ještě jednou vystoupili Milan Hradil a trio Lenpela.
Od osmi hodin večer pak hráli k poslechu a tanci členové bývalé skupiny KTO s hosty, kterými byl například Radek Žalud a Kyklop Band. V neděli 13. září po snídani se pak již účastníci 23. Tyfloartu vydali na zpáteční cestu.
Taťána Králová

#
Pozvání pod fíkovník

Ve středu 21. října v 18 hodin se bude v podzemní galerii v pražské Deylovy konzervatoře na Maltézském náměstí 1 konat autorský večer Delicie Nerkové, autorky s těžkým zrakovým postižením. Básnířka dala setkání název své nové sbírky – Pod fíkovníkem. 
Autorka, která je svou tvorbou dobře známá i čtenářům Zory, představí svou sbírku veršů na židovské a všelidské téma. Recitovat bude Ivona Mojžíšková, moderátorkou večera se stane Markéta Hlasivcová. Atmosféru k četbě veršů dotvoří hrou na harfu Jana Šouflová, zpívat s doprovodem houslí bude Marie Kozáková. Večerní setkání bude věnováno památce zbytečně mrtvých z druhé světové války.
red.

#
Opojení květinami, sportem a zpěvem

To květinové opojení se dostavilo ve čtvrtek 20. srpna na letní etapě výstavy Flora Olomouc 2015 v pavilonu H, kdy Svaz květinářů a floristů ČR připravil ve spolupráci s lednickou Zahradnickou fakultou Mendelovy univerzity v Brně a TyfloCentrem Olomouc workshop pro zrakově postižené zájemce jako součást projektu Květiny čtyřmi smysly. 
Nejdříve jsme měli možnost seznámit se se 13 florálními objekty. Tvořeny byly tak, abychom je mohli vnímat hmatem, sluchem a čichem. Význam léčivých a aromatických rostlin byl rozšířen o estetický účinek tvarů, barev, struktur, textur použitých rostlin a ověřen senzorickým hodnocením jejich barvy, vůně, chuti, textury a zvuku. „Domníváme se, že tímto způsobem můžeme přiblížit nádherný svět květin lidem, kteří nemají to štěstí vnímat jejich barvy a tvary zrakem,“ uvedl předseda Svazu květinářů a floristů ČR Ing. Jiří Horák. 
Osobně mě nejvíce zaujal paraván Ariadnino zrcadlo. Autor se nechal inspirovat příběhem, kdy Ariadnina nit pomohla Théseovi dostat se z hlubin temného labyrintu. Husto bylo i u paravánu, kde ústřední roli hrály dýně, resp. indické okurky, tedy kalabasy. S tímto tykvovitým plodem jste se možná už setkali v čajovně jako s nádobou nebo v obchodě s netradičními hudebními nástroji či suvenýry. 
Veselou náladu vyvolával vedlejší objekt. Nafouklé gumové rukavice v odstínech bílé a žluté barvy vytvářely stěnu plnou vzpínajících se rukou, které jakoby vyzývaly: „Dotkněte se nás, prosím!“ Velkému zájmu se těšily florální objekty přiléhavě nazvané Vanilková zmrzlina, Mexický klobouk a Duch Vánoc. Neodpustil jsem si ani hrábnout do zavěšených lusků dřezovce a zaposlouchat se do tajemných zvuků, prý zpěvu dračích šupin. 
Dále na nás čekalo zastavení u stolů, na nichž jsme si mohli vyzkoušet všemi smysly), jaké máme znalosti v rozeznávání léčivých rostlin, zeleného koření a jedlých květů.
Pak už nadešel čas na očekávaný workshop. Byli jsme vyzváni, abychom zasedli k pracovním stolkům, na nichž bylo vše připravené k vlastnoruční tvorbě. Každý obdržel misku s mokrou aranžérskou hmotou, ostrý květinářský nožík a kyblík s květinami a voňavými rostlinami. Byli jsme seznámeni se základními aranžérskými zásadami s tím, že odborná asistence je vždy nablízku. Nejdříve bylo nutno seříznout hmotu tak, aby se zvětšila plocha, do které se zabodávají seříznuté stonky květin dle vlastní fantazie. Po půlhodinovém snažení jsme si vzájemně vyměňovali poznatky a prohlíželi vytvořená aranžérská díla. Líbila se! Profíci zvlášť oceňovali, že se mnohým podařilo velmi dobře zvládnout vkusné prostorové rozložení aranžérie.

Valašská olympiáda
Ke sportovnímu opojení došlo následující dopoledne na hřišti FC Lhotka nad Bečvou, kde se uskutečnil 1. ročník Valašské olympiády. Uspořádala ji Rada Oblastní odbočky SONS Vsetín pod vedením její předsedkyně a zdejší rodačky Ludmily Pavelkové. 
Startovní čísla si obléklo 36 účastníků, pro které byly připraveny zábavné disciplíny – skok do dálky z místa, chůze na přesnost, hod míčkem na přesnost, hod štěnětem (soudek od piva), běh na 60 m, jízda na duplexu, ale i odhad váhy či vzdálenosti, a to vše s klapkami na očích. Nechyběla dobrá nálada, vzájemné povzbuzování, hecování…
Nejvíce zlatých medailí posbírala Lidka Pavelková. Druhou příčku v celkovém pořadí obsadil Jiří Stromšík ze Zašové před Karlem Plačkem ze Zlína. Také ceny pro nejlepší byly valašské: slivovice, klobásy a frgál.
V sousedním přírodním amfiteátru se odpoledne v rámci Dnů umění nevidomých na Moravě uskutečnil pod názvem Ukončení léta koncert vítěze mezinárodní soutěže Zlatý šlágr zpěváka Radka Žaluda. Před zaplněným hledištěm zazněly především písně z připravované nové desky. Jako hosta si Radek přizval Milana Hradila, který se prezentoval oblíbeným folkovým repertoárem. K potěše diváků vystřihli spolu i nějaká dueta. To, že oba hrají rádi a s chutí, dokázali tím, že i večer hráli a zpívali v tamním sportovním areálu k tanci i k poslechu. 
Jiří Reichel

#
Hlasy našich knížek: 2. díl – Helga Čočková

Je pro mě velkým potěšením, že článek, ve kterém jsem vám přinesl pár vzpomínek na pana Bořivoje Navrátila, se u vás setkal s ohlasem. Ještě než však usedneme ke stolu s mým prvním hostem, musím předeslat jeden fakt, který mě vlastně k tvorbě tohoto seriálu přiměl.
Jsem již dlouhou řadu let nadšeným čtenářem zvukových knih a chtěl jsem vědět něco více o lidech, kteří nám knihy čtou. Na můj námět natáčet s načitateli medailonky nedokázala knihovna najít řešení. Na to „není čas“ a „ani se vlastně neví, jak“. Zlomovým okamžikem pro mě bylo úmrtí paní Hany Makovičkové. Poté, co se ke mně dostala tato zpráva, koupil jsem profesionální záznamové zařízení a dal jsem se do shánění kontaktů na načitatele zvukových knih.
Výsledkem je série rozhovorů, které si již mohli poslechnout odběratelé Naší šance. Nynější seriál v Zoře je – i není totéž. Když jsem na výzvu nové paní šéfredaktorky začal přemýšlet, čím bychom mohli zpestřit čtení v našem hlavním časopise, nesměle jsem zmínil vzpomínky na setkávání s našimi načitateli. Tehdy ještě pro mě bylo velkou novinkou, že paní šéfredaktorka (na rozdíl od poněkud lhostejné reakce knihovny) tento nápad nadšeně uvítala a začala rozvíjet myšlenku, jak jej připravit v psané podobě. Nejde tedy jen o pouhý přepis rozhovorů, ale o vzpomínání na vše, co povídání s majiteli „hlasů našich knížek“ provázelo. 
V minulém čísle jsme trochu předběhli čas a vzpomínali na rozhovor s hercem Bořivojem Navrátilem, který by 23. září oslavil 82. Narozeniny. Nyní se vrátíme k vůbec prvnímu rozhovoru. Zavedu vás do klubu Nové scény Národního divadla, kde vznikla první kapitola zvukového seriálu.

„Haló,“ ozvalo se ze sluchátka.
„Dobrý den, jmenuji se Petr Mašek a jsem váš obdivovatel. Řadu let totiž poslouchám zvukové knížky, které pro nás natáčíte ve zvukové Macanově knihovně.“
Rozhovor se dále odvíjel ve velmi příjemné atmosféře, během několika málo minut jsme dohodli místo a čas schůzky a teď tedy naproti sobě sedíme u kávy, paní Helga Čočková a já.
Svěřuji se jí, že je vlastně úplně prvním člověkem, kterého interviewuji, a tak se obávám neobratnosti či trémy. Paní Čočková je však dáma naprosto úžasná. Uklidňuje mě, že se učit musíme všichni a pokud by se měl začít odehrávat nějaký trapas, hned mě upozorní. Zapínám tedy záznam a moje první věta je opravdu profesionální:
„Paní Čočková, děkuji vám, že jste přijala mé pozvání k rozhovoru a… Ehm, pardon, tohle musí pryč, protože mi začal zvonit mobil.“
Výbuch smíchu a poznámka paní Helgy: „Tak to vidíte, jak rychle se učíte.“ 
Pak už se povídání odvíjelo a přemýšlel jsem nad tím, jak vlastně říci, že už jako malý kluk jsem poslouchal její milý hlas s osobitým přízvukem. Knížky Kluci, holky a Stodůlky nebo Kolo na střeše patřily k mým nejoblíbenějším dětským titulům.
Z mých rozpaků mě paní Helga vysvobodila nádherným argumentem, že nejen není netaktní bavit se s dámou o řadě uběhnuvších let, ale naopak, že jsem ji potěšil tím, že mi uvedené knížky, čtené před tolika lety, uvízly v paměti.
„A pak, pane Mašku, bavíte se s herečkou o její práci, nehovoříte s ješitnou ženou o jejím věku.“
Pak jsme trochu odbočili ke zmínce o tom, že paní Čočková byla jednou z prvních dětských rozhlasových hlasatelek. Vzpomněla si na to, jak s přenosovým vozem Ostravského rozhlasu navštěvovala lyžařská soustředění nebo letní tábory, odkud byly vysílány reportáže v přímých přenosech. 
Paní Helga také s úsměvem vzpomněla na to, že byla do rozhlasových her obsazována hlavně do rolí kluků a časem se prý dopracovala až k ženskému hlasu. Nešlo se nezastavit u Ireny Štrosmajerové, kterou v seriálu Nemocnice na kraji města ztvárnila velmi přesvědčivě. Ale protože naše povídání mělo být hlavně o knížkách, vrátili jsme se k nim.
„Tato práce mě velmi baví a vždycky si za mikrofonem uvědomuji jakési intimní pouto, které vznikne, když si knížku někdo vypůjčí a doma si ji v soukromí přečte.
Je to takový mezilidský i sociální kontakt a já mám pocit, že tím načítáním vedu přímo s tím čtenářem dialog. Jakákoli emoce, kterou jsem něco sdělovala, byla tedy určena přímo do posluchačova ucha. Další výhoda čtení knížek je v tom, že jako herečka mohu svobodně a naplno vyjádřit své pocity, tedy nevím, zda se mi to vždy daří, ale já se o to pokaždé naplno snažím. A to je právě to, co mě jako herečku naprosto uspokojuje.“
„Řekněte nám, prosím, jak se vyrovnáváte s úsměvnými pasážemi v knížkách.“
„No tak já vás nechám nahlédnout do herecké kuchyně. Abych se mohla připravit a rozhodnout se, jak přednést obsah knížky, musím periferním zrakem sledovat jednu nebo dvě věty dopředu. Když zjistím, že bude nějaká humorná pasáž, může být malinký problém. Já i zvukařka Dáša Javůrková jsme obě velcí smíškové, a tak se nejdřív pořádně vysmějeme, a když Papinův hrnec vyvřel a my jsme se uklidnily, teprve poté mohu přednést děj tak, aby se tomu mohl dosyta zasmát i posluchač.“
Probrali jsme hrdiny kupříkladu z knihy Druhý názor, románu z lékařského prostředí, zastavili jsme se u Moci podvědomí Josepfa Murphyho a pokračovali dalšími a dalšími tituly.
S paní Helgou jsem strávil velmi příjemnou hodinu a povídalo by se dál, ale oba jsme měli čas omezen a museli jsme se k mé velké lítosti rozloučit. Setkání s neustále usměvavou, drobnou, ale statečnou ženou (to jsou slova přímo paní Helgy, která mě tímto varovala, že chválu má do jisté míry ráda, ale mnoho jí neunese), pro mě bylo opravdu velice silným a krásným zážitkem.

Abych vám rozhovor věrně přiblížil, poslouchal jsem při psaní, co jsme před pěti lety natočili. Je tomu tedy už pět let, co jsem se seriálem začal, a pořád se setkávám se zajímavými lidmi. Vyptávám se jich vlastně skoro na to samé, nač jsem se ptal „paní Helgy“ (toto oslovení jsem měl dovoleno pro naše povídání). Dodnes však čerpám z toho, co mi paní Helga řekla, co mi vysvětlila a jak mi usnadnila kladení jistých – třeba věku se týkajících – otázek.
Rozhovor se mi tímto psaním krásně oživil. Vybledlé barvy dostaly ostré kontury, a když tak poslouchám, jak jsem ztrémovaně breptal, no hrůza a děs. I přesto se mnou paní Čočková natočila rozhovor, který si můžete v archivu Naší šance vyhledat a poslechnout.
A právě díky paní Helze, která mi jen potvrdila, že udělám těm, kteří nám knihy čtou, tímto způsobem radost, celý projekt běží a snad se ještě v tomto století dočkáme jeho uceleného vydání.
Pokud si to budete, milí čtenáři, přát, pozveme vás zase někdy na návštěvu k dalšímu načitateli. Napište nám, o kom byste chtěli číst. Pokud bude patřit k našim hostům, rádi se s vámi o zážitky z natáčení rozhovoru podělíme.
Petr Mašek

#
Černobílé problémy - Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín)

Úloha č. 10
Paul Keres (Estonsko)
3. cena Suomen Shakki 1944

Bílý: Kd8, Db2, Ve7, Sb8, Se8, Jd1, Je6, Pb4, d3 (9)
Černý: Kd5, Df2, Vf4, Sb7, Sh8, Pa2, b5, e3, f7 (9)

Mat 2. tahem (C+)

Úzkou spojitost mezi praktickým a skladebním šachem představuje autor dnešní úlohy. Jméno Paul Keres (1916–1975) byste totiž znát mohli, či spíše měli. Byl to vynikající velmistr a dlouholetý kandidát na titul mistra světa, jeho portrét se dokonce objevil i na jedné estonské bankovce. Osobně jsem jej potkal coby divák na turnaji v Luhačovicích v roce 1969 a imponoval mi nejen pohlednou útočnou hrou, nýbrž i štíhlou postavou (hrál výborně tenis) a neokázalou hrdostí ke své národnosti. V jeho dnešní dvojtažce si doslova vychutnáte jak vtipný úvodník, tak i 6 obran černého, z nichž dvě budou na téma Nowotny a dvě na téma Grimshaw. 
Keresovu všestrannost dokládá také následující studie Bílý na tahu remizuje, kterou vám předkládám včetně řešení. Její motiv s úžasným závěrem je zcela nepochybně z hrané partie. 
Kh3, Dd2, Pa3, b4, d4, f2, g4 – Kh8, Vf4, Sh3, Pa4, c3, d5, e4, g5 (7+8) Chess World 1933. Řešení: 1.Dxc3! Vf3 2.Dxf3 exf3 3.b5 Sxf2 4.b6 Sxd4 5.b7 Sa7 6.b8D! Sxb8 pat! 

Pro milovníky miniaturek:
Keres (GM) – Wade (IM)
Londýn 1954
[C14] francouzská: 
1.e4 e6 2.d4 d5 3.Jc3 Jf6 4.Sg5 Se7 5.e5 Jfd7 6.h4 Velmi nebezpečná oběť pěšce, tzv. Aljechin-Chatardův útok. 6.-Sxg5 7.hxg5 Dxg5 8.Jh3 De7 9.Jf4 a6 10.Dg4 Kf8 11.Df3 Kg8 Ústup byl nutný, protože hrozilo Jg6+. 12.Sd3, c5? Nenápadnou chybu novozélandského mezinárodního mistra nyní využije estonský velmistr k brilantní kombinaci. 13.Sxh7! Vxh7 14.Vxh7 Kxh7 15.0-0-0 f5 A co jiného proti hrozícímu útoku po h-sloupci? 16.Vh1 Kg8 17.Vh8! 1-0. Řízná miniaturka dokazuje, že ne nadarmo je Keres řazen k nejlepším hráčům šachové historie. 

[glos. SJ] 

Řešení úlohy č. 8 (Frithof Lindgren) ze srpna 2015: 
1.Dg7! [2.Vb6#] 1.-Kc6 2.Vxe6 Vd6 3.Dg2#, 1.-c4 2.Vb6 Kc5 3.Dg1#. Dvě echové varianty s vazbou černé věže a navíc barevné. Je opravdu s podivem, že tato velice hezká úloha nezískala žádné vyznamenání. 

Další body za správné řešení v soutěži získali: 
Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Rostislav Miller z Bludova, Jan Olejník z Málkova, František Skoumal z Bludova, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové.
red.

#
Inzerce

Nevidomí maséři Praha, s. r. o., přijmou mladé lidi OZP do svého týmu na pracovní pozici recepční, na částečný úvazek podle dohody. Nástup možný ihned!
Požadavky: 
Práce s PC: Office, Word, Excel
Komunikativnost
Příjemné vystupování
Odborná způsobilost 
Praxe v oboru

KONTAKT:
Nevidomí maséři Praha, s. r. o.
Poliklinika Litochleby
Hvězdoslavova 1600/6
149 00 Praha 4 – Háje
Vyřizuje: Bc. Tomáš Antala
Tel.: 605 974 460