ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 99 Číslo 18 Září 2015 Šéfredaktorka: Mgr. Taťána Králová Redaktoři: PhDr. Jiří Reichel, Petr Mašek, Bc. Jiří Hubáček, Monika Krchovová, DiS. Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72 Kč Obsah: Milí posluchači Za Jiřím Pavelkou O Zoře a nejen o ní – rozhovor s novou šéfredaktorkou – 2. část SMS Infokanál v Olomouci Počítačová rekondice Hoří! Uteklo to jako voda Výlet do Blovic Vydařená akce Nad zlato Slasti a strasti studia „naslepo“ Hlasy našich knížek – 1. díl – Bořivoj Navrátil Inspirace ze zahraničí Píšeme si – Ohlas na Naší šanci Mezinárodní tandemové soustředění Michálovická kuželka Blanenský turnaj v kuželkách Inzerce # Milí posluchači, periodika, které jste se rozhodli odebírat ve zvukové podobě, doplňujeme od minulého čísla úvodním představením článků, které tvoří obsah nového čísla našeho časopisu obsahuje. Můžete si tak zvukový magazín rozdělit na příspěvky, které si prostě musíte poslechnout ihned, a na ty, které vám jednoduše nesmí uniknout. Tuto úvodní pozvánku k číslu 18 pro vás za celou redakci Zory připravili Petr Mašek a Taťána Králová Nyní již  obsahu. Co jsme tedy pro vás pro toto číslo časopisu Zora připravili? Ne vždy jsou články, které vám přinášíme, veselé a radostné. S lítostí vás musíme informovat o úmrtí pana Jiřího Pavelky, člověka s velkým Č. Malou vzpomínku připravila paní Eliška Hluší Budeme se věnovat pokračování rozhovoru s Taťánou Královou. Zpovídání na pokračování, kdy nová šéfredaktorka Zory velmi upřímně a výstižně odpovídá na otázky, Marie Svobodové, se v tomto čísle stočí na téma autorských honorářů a také zvědavě nahlédneme pod pokličku Tánina osobního života. Věřte, milí posluchači, že Táňa si své soukromí střeží jako vzácný poklad a ve své skromnosti by nikdy nepovažovala za nutné sama sebe prezentovat. Vždy to bylo naopak, dělala rozhovory s mnoha lidmi, ale sama důsledně zůstávala tím, kdo se ptá. Přesto, že má o sobě mnoho co říci. Je nejen zkušenou redaktorkou, ale také uznávanou autorskou poezie a, jak sama říká, především maminkou velké rodiny. V dalším příspěvku vám představíme SMS Infokanál v Olomouci, který může sloužit i zrakově postiženým občanům. Jeho uživatelé dostanou zprávu v případě prudkého zhoršení povětrnostní situace, nebo třeba i při změnách v MHD. Jak tedy může SMS Infokanál v Olomouci sloužit a co vše tamějším přináší? Zastavíme se také u dvou rekondičních pobytů. Nejprve se krátce ohlédneme za pobytem pro uživatele počítačů na Dědině a pak vám nabídneme článek Václava Valáška. Ten popisuje evakuaci hotelu při požáru. Na štěstí šlo jen o nácvik, ale i tak je článek napsán tak, že je člověk napjatý, jak to vlastně dopadne. Dále si poslechneme stručnou zprávu o letním pobytu Vokál klubu. Připravila ji nová posila našeho redakčního týmu Monika Krchovová. Monika sice tvrdí, že o Vokál klubu se píše takzvaně pořád, ale s paní šéfredaktorkou jsme jí tento dojem vyvrátili. V budoucnu se tedy k činnosti tohoto pěveckého sboru ještě vrátíme. Podíváme se i na blovický zámek kam se vypravili členové chebské odbočky SONS a z zastavíme se na výukovém pobytu zrakově postižených masérů. Novinkou, kterou vám redakce Zory nabídne v časopisech Zora a Ema, je psychologická poradna. Doktorka Jaroslava Novotná vám v úvodním příspěvku názorně přiblíží význam této stále ještě poněkud neobvyklé služby pro běžný život každého z nás. Slasti a strasti studia „naslepo“. Tímto článkem chceme povzbudit zejména mladé posluchače, ale nejenom je, kteří by rádi studovali vysněný obor na vysoké škole, ale mají obavy, jak vše zvládnout se zrakovým postižením. S čerstvým bakalářem Jiřím Hubáčkem si povídáme o jeho osobní zkušenosti. Jiří je studentem magisterského programu oboru bohemistika a současně jej paní šéfredaktorka zlákala jako další novou posilu redakčního týmu. Jen na vysvětlenou dodejme, že do redakce přibývají nové tváře, ale prozatím jde o zaměstnance na malé a ještě menší úvazky. Do budoucna by nás mělo být v redakci ještě víc, aby byly příspěvky co nejautentičtější a nejpestřejší. V příspěvku Hlasy našich knížek se ohlížíme za jedním velmi příjemným rozhovorem, který natáčel redaktor Naší šance Petr Mašek pro svůj seriál O zvukových knihách a nejen o nich. Z článku se dozvíte, jak příjemné a neopakovatelné bylo povídání s hercem Bořivojem Navrátilem. Taky vám vadí muzea, kde jsou exponáty za sklem nebo za provazem a nesmíte se jich ani dotknout? Taťána Králová nás zavede do muzea, které je sice ve Velké Británii, ale může okamžitě sloužit jako zdroj inspirace pro kterékoliv tuzemské muzeum. Je to prostor, kde dotýkat se je velmi žádoucí. A že se ve zmíněném muzeu neučí pouze lidé, ale také budoucí vodicí psy? I to je důkaz, že někdy je spíš než složité přípravy důležitý netradiční nápad a odvaha zkusit něco nového, a na světě je výsledek hodný následování. A teď něco osobního za Petra Maška. Redaktor Naší šance říká: „Josefu Lopatovi vděčím za moc hezký e-mail, který jsem přeposlal paní šéfredaktorce, abych se trochu vytáhl. Že jej ale zařadí do Zory, jsem nečekal…“ Abyste tedy také nebyli zaskočeni, připravte se na porci chvály a pár dobře míněných rad, které se týkají našeho zvukového magazínu. Těsně před závěrem si trochu zasportujeme. Nejprve nás budou bolet nohy, to při představě, kolik toho museli ušlápnout účastníci tandemového soustředění, o kterém píše doktor Jiří Reichel. A pak se zastavíme nejdříve v kuželně v Michálkovicích a poté v Blansku. Nakonec nabídneme pár inzerátů. Příjemný a ničím nerušený poslech vám přeje vaše redakce # Za Jiřím Pavelkou Dne 30. srpna tohoto roku nás navždy opustil těžce slabozraký ladič klavírů Jiří Pavelka. Absolvoval Základní školu pro nevidomé a slabozraké žáky v Brně. Byl absolventem Odborné ladičské školy v Praze. Vynikal svými povahovými rysy. Dovedl být velmi vstřícný, dobrosrdečný, nikoho nezarmoutil, spíše se snažil lidi potěšit. Často přispěl legrační anekdotou. Na požádání ladil také cimbály. Spolupracoval s nám všem dobře známou kapelou Cimbál clasic. Pokud mu to čas dovolil, mohli jsme ho přivítat na našich tradičních koncertech Vítání jara. Čest jeho památce. Eliška Hluší # O Zoře a nejen o ní – rozhovor s novou šéfredaktorkou – 2. část Když mluvíš o autorech textů, měli bychom připomenout, že zamýšlíš začít znova vyplácet autorské honoráře za původní tvorbu, jak je to praktikováno v obdobných redakcích. V tomto smyslu už jsi oslovila čtenáře v tištěných srpnových časopisech Zora a Ema. Zvukové a bodové prázdninové časopisy mají poněkud delší výrobní lhůtu, a tak se tato informace dostává k jejich čtenářům právě teď. Možná tedy nebude na škodu ji ještě jednou zopakovat? Tato výzva je zařazena na konci tohoto čísla Zory, opět pod titulkem Milí čtenáři. Jak si však poradíš s tvrzením, že na honoráře nejsou peníze? Na honoráře musí být. Navíc – někteří spolupracovníci naopak nikdy nepřestali dostávat plat, a to obvykle za texty přebírané z internetu a jiných médií. Chtěla bych tedy raději honorovat autory původních příspěvků. To nám pomůže, aby byly naše časopisy živější a autentičtější. Na honoráře chci také využít nové zdroje, a zejména ušetřit snížením výdajů, které jsou zcela konkrétní. Jen v tomto rozhovoru nebudu prozatím zacházet do detailů. Než se rozloučíme a necháme si na příště povídání o tom, jaké změny mohou čtenáři časopisů připravovaných v redakci Zory očekávat, poprosím tě přece jen ještě o pár vět. O tobě. V Zoře už se objevilo mnoho rozhovorů s nejrůznějšími lidmi, ale ty jsi vždycky byla tím, kdo se ptá, a nikdy tím, kdo odpovídá. Prozradíš nám tedy teď například něco o svém rodinném životě? Svět má na každého z nás dnes velké nároky, pořád musíme něco řešit, spěchat, rozhodovat, plnit. Je to velký stres, a potom je k nezaplacení, když si může člověk s někým volně povídat, užívat si blízkosti, vzájemných podnětů, humoru, společných zážitků. Vždycky jsem si přála především velkou a soudržnou rodinu, kde by bylo hodně vzájemných vazeb mezi rodiči a dětmi, sourozenci, všemi blízkými lidmi. Nakonec se mi rodina během života poskládala do současné podoby, pro kterou se v dnešní společnosti vžívá označení patchwork. Ale to vše přišlo postupně. Nejprve jsem se před 28 lety stala matkou prvního syna Martina. Odmalinka tíhl k hudbě a dnes ji skládá, zpívá, hraje na klavír a učí. Mimochodem, s jeho skladbami již několikrát koncertně vystupoval David Šugárek, známý klavírista se zrakovým postižením. V další životní etapě se mi rok po sobě narodily dvě mladší děti. Dcerce Leoně je právě 16 a začíná studovat na umělecké škole obor fotografie. O rok mladší syn Kryštof je v deváté třídě. Můj manžel Aleš pracuje zdánlivě ve zcela jiném oboru než já – je stavebním inženýrem. Ale důležité je, že se, jak se říká, umíme spolu smát. Člověk by se neměl brát pořád příliš vážně. S mužem do naší rodiny přibyli i jeho synové. Dva nejmladší, dvanáctiletý Michal a sedmiletý Ráďa, mají u nás doma svůj pokojíček, i když více času bydlí a chodí do školy u své maminky. Pak je tu manželova maminka, impozantní 84letá dáma, která byla celý život vyhledávanou dětskou lékařkou, dodnes je obdivuhodně vitální a zajímá se o vše možné. Snad mohu zmínit, že už velmi špatně vidí, trpí makulární degenarací, a tak se z ní stala věrná čtenářka naší Emy, tištěné velkými písmeny. Moji rodiče bohužel před pěti lety oba zemřeli, a já teď cítím tolik důležité pouto s předcházející generací právě k mamince Věře (tchyně ji neříkám). Ještě nesmím zapomenout na milovanou skorosnachu Chikako. Pochází z Japonska, studuje u nás na HAMU hru na housle, hraje v České filharmonii. Všichni spolu nebydlíme, ale bývá nás doma poměrně dost. Tak třeba když u nás byli letos o Velikonocích rodiče Chikako, sešli jsme se v pokoji u velkého dubového stolu po babičce v počtu 11. Za odpovědi na druhou část otázek poděkovala Marie Svobodová (Pokračování příště) # SMS Infokanál v Olomouci Mnozí z členů i nečlenů Oblastní odbočky SONS Olomouc mají možnost již více než dva roky využívat této vynikající služby – informování o mimořádných událostech a krizových situacích prostřednictvím hromadně rozesílaných SMS zpráv. Včasná informovanost je pro občany zejména se zdravotním, zvláště pak zrakovým postižením, často naprosto nezbytná, zejména při krizové komunikaci v případě přírodních a povětrnostních kalamit, požárů, veřejného ohrožení apod. Odbor ochrany Magistrátu města Olomouce na území správního obvodu obce s rozšířenou působností zajišťuje agendu krizového řízení a ochrany obyvatel a je napojen na integrovaný systém výstražné služby ČHMÚ (Český hydrometeorologický ústav). Nově tento systém spolupracuje i s informačním systémem Dopravního podniku města Olomouce. Všichni uživatelé této služby tedy budou do svých mobilních telefonů dostávat zprávy také o změnách v MHD Olomouc. Tyto informace určitě uvítají i ti zrakově postižení, kteří využívají hlasových informací inteligentních zastávek pomocí dálkových ovladačů VPN. Aktivací příslušným tlačítkem získá uživatel spolehlivou informaci o nejbližších čtyřech až šesti spojích. Bohužel však tento systém neuměl hlásit také mimořádné informace o výlukách a dalších změnách v MHD. Rozšířená služba SMS Infokanálu tento nedostatek již řeší. Stalo se tak z iniciativy členky Rady města Olomouce Ing. Anny Taclové, která po konzultaci s pracovníky Oblastní odbočky SONS Olomouc přednesla na červnovém zasedání Rady města tento podnět. Rada na něj pozitivně reagovala a Odbor ochrany obyvatelstva pak projednal tento návrh s vedením Dopravního podniku města Olomouce. Nyní už tedy můžeme této rozšířené a velmi prospěšné služby využívat. Zrakově postižení občané, bydlící na území města Olomouce a v obcích spadajících do územního obvodu spravovaného Magistrátem města Olomouce, kteří zatím této skvělé a bezplatné služby nevyužívají a měli by o ni zájem, se mohou obrátit na pracovnice OO SONS Olomouc. Od zájemců budou požadovat pouze telefonní číslo a podpis, že se zasíláním opravdu souhlasí. Vše ostatní poté s příslušným odborem Magistrátu zařídí. Jan Příborský # Počítačová rekondice V týdnu od 24. do 28. srpna proběhla v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé Dědina, o. p. s., počítačová rekondice, které se zúčastnilo 15 osob. Z toho přímo kurzu 12 osob (8 žen a 4 muži) a 3 průvodci. Všichni účastníci pracovali podle stanoveného rozvrhu,  individuálních plánů a rozšířili si dovednosti práce na PC se speciálním softwarem. Jelikož se jednalo o osoby převážně zaměstnané, rozvoj počítačových dovedností přispěl ke zvýšení produktivity jejich práce. Pobyt ve středisku (výuku, ubytování a stravování) hodnotili účastníci kladně.  Středisko Dědina děkuje Nadačnímu fondu Českého rozhlasu Světluška za významnou finanční podporu, díky které bylo možné akci realizovat. Poděkování patří i ČSOB, společnosti Herbadent a Nadaci Vodafone, která je partnerem Světlušky v oblasti technologií. Marie Schifferová # Hoří! Sedím v pokoji ve třetím poschodí hotelu Kahan. Čiřikání vlaštoviček, doléhající sem otevřenými balkonovými dveřmi, mne vrací o mnoho let zpátky, do mého mládí, kdy jsem toto švitoření slýchával celé léto. Idylka je najednou přerušená ostrým zaklepáním a než stačím zvolat „dále!“ dveře se energicky otevírají. „Jsem hasič,“ slyším blížící se slova, „budete muset opustit hotel! Sáhněte si,“ přikládá moje ruce na svou přilbu, „abyste opravdu uvěřil, že nejsem někdo jiný!“ Aha, tady na boční straně jsou nějaké úchyty, přední strana je uzavřená, proto ten tlumený hlas, na zadní straně cítím nápis, níže něco jako tužší fólii, přecházející od přilby na záda. „Budete si muset nasadit masku, protože půjdeme zakouřeným prostorem,“ dává mi do ruky věc, která se hmatem dosti podobá zmíněné fólii. Jen co ji s jeho pomoci nasadím, strká mi do rukou úzké popruhy, umístěné na bočních stranách masky s povelem: „Utáhněte si je prosím!“ Plním jeho požadavek, tahám, až mám nos, ústa i bradu uzavřenou v dýchací části. Teprve nyní zjišťuji dotykem, že mám oči a čelo kryté sklem. „Jak se cítíte? Dobré? Dokážete v tom dýchat?“ táže se trošku nervózně. Nedivím se mu, vždyť je v kontaktu s nevidomým poprvé, stejně jako já v takovéto situaci. „Vezměte si, co potřebujete,“ vybízí mne rozhodným hlasem, „a půjdeme! S čím potřebujete pomoct?“ „Hůlku mám tady, ještě si vezmu léky, peněženku s doklady a můžeme jít,“ odpovídám co nejhlasitěji, aby mi můj zachránce rozuměl. Bere mne za zápěstí, nato vycházíme. Při procházení úzkým prostorem mezi postelemi a nábytkem zpomaluje, abych mohl hůlkou najít průchod. Jakmile jsme na volnějším prostranství, křičím, aby mne slyšel, že se ho chytím v podpaží. Automaticky mi pouští ruku, nastavuje loket a vyrážíme vpřed. Po chvíli huláká do masky zase on: „Počkáte tady,“ pokládá moji dlaň na zábradlí schodiště, „hned si vás převezme jiný hasič!“ Proč nesjedeme výtahem, uvažuji, jenže vzápětí mi dochází, že je v celém objektu vypnutá elektřina. Stojím, nehýbám se, poslouchám hluk okolo, někdo běží do chodby vlevo, bouchá na dveře, co se tam však děje nevím, protože cítím, jak někdo spěchá ke mně, zastavuje se, pak říká: „Jak jste na tom, pane, můžeme jít?“ Proboha ženská? Ano, nemýlím se, je to opravdu ženský hlas, který ke mně promlouvá. „Ano, můžeme jít.“ odpovídám se smíšenými pocity. „Řekněte si, jakým způsobem chcete jít!“ vyzývá mne. „Fajn. Pokud bude dostatečný prostor, půjdu vedle vás a budu se držet za loket, pokud se budeme pohybovat nějakým úzkým prostorem, půjdu za vámi s rukou položenou na vašem rameni, ano?“ Jen co se jí chytnu v podpaží, měním názor na ženy u hasičů, protože cítím její vypracovaný biceps. Snažím se sladit rytmus, zůstávám o schod výše, trošičku kolísáme, ale po pár schodech už kráčíme přesně, jak to má být. „Pozor, vpravo je hadice!“ upozorňuje mne a než ji hůlkou najdu, dodává „ budeme se točit, před námi je odpočívadlo.“ „Ano, klidně, já ho ucítím,“ vzápětí narážím hrotem hole do zmíněné plochy. „Můžeme klidně zrychlit,“ přesvědčuji ji, „orientuji se, nemusíte mít obavy!“ Jsme mezi druhým a prvním podlažím, potím se, na její upozorňování na natažené hadice odpovídám stroze, šetřím docela rychle ubývající dech. Maska, jež se zpočátku zdála udýchatelná, k tomu srdce kardiaka se čtyřmi bypasy, i to, že už nepatřím k nejmladším, to vše umocněno stresem, není záviděníhodná situace. Už abychom byli venku, přeji si toužebně! A to jdu jen nalehko. Co ti chudáci v nepromokavých mundúrech, s dýchacími přístroji na zádech, když musí běhat po schodech nahoru a dolů? Není jim co závidět, přestože jsou urostlí a v nejlepších létech. Mám nutkání zeptat se mé zachránkyně, v jakém znamení je narozená, čímž bych alespoň okrajově zjistil, jakého typu musí být žena, která se dá na tak těžkou a nebezpečnou práci? Jenže na takové otázky není čas, navíc potřebuji co nejdříve čistý vzduch. Venku si konečně sundávám masku, zhluboka se nadechuji s rukama opřenýma o kolena. Vůkol si známé hlasy vzrušeně sděluji zážitky, do toho mi kdosi pokládá ruku na rameno se slovy: „Já vás odvedu do evakuační místnosti. Opět žena? Ano, jenže tento hlas už poznávám, patří psycholožce hasičů z Valašského Meziříčí, která nám na předešlé rekondici přednášela, jak bychom se měli chovat v různých situacích. Držím se jí zleva, někdo, zatím nevím kdo, se jí drží zprava a jdeme k jídelně. Sotva jsme ušli pár kroků, slyším volání: „Nosítka, rychle nosítka!“ Za okamžik se kolem přeženou běžící skoky, a mizí v útrobách hrůzostrašného domu. Ve druhém nebo ve třetím patře leží na posteli masér Honza. „Mně je zle, já nemůžu dýchat!“ s rukou na srdci vysvětluje, já dolů neslezu, prostě nemůžu! Více nemusel vysvětlovat. Byl uchopen čtyřmi svalnatými chlapy, položen do nosítek, svým tvarem připomínající spíše plytkou vanu než nosítka, přikurtován, nato evakuován vleže. S jeho více než sto kilogramy měli co dělat, když se vytáčeli na odpočívadlech. „Teď vás musíme zvednout nad zábradlí,“ upozorňoval maséra pátý zachránce jdoucí za jeho hlavou, „ale nemusíte se bát, i když to bude s vámi kolébat. Jak je vám? Jak se vám dýchá? Zhoršuje se to?“ vyptával se téměř celou cestu. Přesto, že je před jedenáctou dopoledne, teplota se blíží ke třicítce, i ti, co nebyli účastníky evakuace, se potí, což teprve hasiči? Ti pro jistotu ještě zjišťují, zda jsou všichni zrakově postižení venku, teprve potom se odstrojují. Vůbec bych se nedivil, kdyby z mundúru vylévali pot. Čtenáři určitě pochopili, že šlo o předem domluvené cvičení, které nás i hasiče obohatilo o nezaplatitelné zkušenosti. Před časem jsme i s průvodci absolvovali únik z ohroženého letadla sjezdem po skluzavce, to však byl jen slabý čajíček proti dnešku. Když si představím, že by to bylo naostro, kdyby okolo praskal oheň, vyly sirény, bylo cítit všudypřítomný štiplavý dým, nevím, nevím? Když jsme se všichni usadili v evakuační místnosti, jak byla pro dnešní cvičení nazvána jídelna, nastal mumraj. Při výměně poznatků se dozvídám, jak na tom byli ostatní, sdělujeme si názory nejen s hasiči, ale i mezi sebou. „Možu něco řéct?“ vznáší do chviličky ticha otázku masér Honza svým valašským dialektem a po souhlasu pokračuje pomalu, rozvážně: „Tož řeknu vám, že to lehátko néni zrovna moc pohodlné!“ „Víte pane, ono je také určeno pro vynášení lidí, ne k vylehávání!“ dostává se mu, po skončení huronského smíchu, vysvětlení. Následně odměňujeme valašskomeziříčské i zlínské hasiče bouřlivým potleskem, a aby nám nebylo líto, oplácejí nám stejně mohutným potleskem, třebaže je jich jen sedm. Tak i takovéto zkušenosti získáváme na rekondičních pobytech, organizovaných odbočkou SONS Vsetín. Běda mužům, kterým žena vládne, říká jedno přísloví, jenže v našem případě neplatí. Nedám dopustit, a určitě nejsem sám, na naše vedení odbočky s předsedkyní Ludmilou Pavelkovou, protože jsem rád tam, kde se něco děje, přestože si dokáži i polenošit. Nu řekněte, znáte nějakou odbočku, která, mimo pravidelné akce, zajistila jen na tři čtvrtletí letošního roku pětadvacet akcí a která má, jako my, i svou slepeckou hymnu? Václav Valášek # Uteklo to jako voda Z historie pěveckého sboru Vokál klub jsme na našich stránkách četli již mnoho a mnoho. A proto dnes tyto zmínky vynechám a ráda bych vás zpětně a alespoň obrazně „vzala mezi nás“. Již pěknou řádku let sbor nezahálí ani během léta. Konává se tradičně tzv. pěvecké soustředění. Letošní rok tomu bylo ne jinak. Tentokráte jsme se nikoliv poprvé sešli z celé republiky v hotelu Kahan v Horní Bečvě a to 25. července až 1. srpna. Byl to opět týden plný hudby všelikých žánrů od rána až do noci. Denně se usilovně nacvičovalo mnoho písní. Středeční večer jsme koncertně věnovali všem ubytovaným v hotelu a v neposlední řadě samozřejmě personálu, který se o nás každoročně stará naprosto bezkonkurenčně. Čtvrteční odpoledne nás přivezl autobus do Valašského Meziříčí kde se, jako již loňský rok vystupovalo v místním parku hospice Citadela. Na závěr bych za sebe a myslím, že i za členy sboru, ráda tento pobyt vyhodnotila jako velmi vydařený. A pokud si chcete s námi také zazpívat, tak se neostýchejte. Od září zkoušíme na novou sezónu! Více informací vám rádi podáváme v redakci Zory. Monika Krchovová # Výlet do Blovic Chebské středisko TyfloCentrum Karlovy Vary připravilo na čtvrtek 13. srpna velmi zajímavý a poučný výlet na zámek v Blovicích u Plzně. Na zámku se nachází stálá expozice Muzea jižního Plzeňska. S potěšením lze říci, že je zde pamatováno i na handicapované návštěvníky. V 1. patře zámku Hradiště je připraven haptický doprovodný program pro nevidomé a slabozraké. Zrakově postižení návštěvníci se zde tak mohou hmatem seznámit s tradičními regionálními řemeslnými výrobky, např. kolovečskou keramikou, skašovskými hračkami, proutěným zbožím běžné potřeby. Nechybí tu ani repliky sbírkových předmětů z keramiky atd. Do haptického programu je rovněž zařazena expozice děl prof. Milana Knížáka. Nevšední pozornost v nás vzbudila i expozice věnovaná sv. Janu Nepomuckému. Součástí služeb poskytovaných zrakově postiženým návštěvníkům jsou rovněž texty v Braillově písmu nebo zvětšeném černotisku. Průvodcovský výklad s rozšířeným popisem je zaměřen na zprostředkování hmatového zážitku. Velký obdiv i uznání náleží kurátorovi tohoto muzea i haptického programu Mgr. Červenkovi, který se nám nejen plně věnoval, navíc nás osobně očekával na blovickém nádraží. Jeho odborný výklad a vstřícnost v nás zanechaly mnohé nevšední dojmy a zážitky. Emil Miklóš # Vydařená akce V našem Spolku zrakově postižených masérů proběhla vydařená akce. V průběhu dvou víkendových dnů se konal kurz Funkční manuální medicíny podle doc. Tichého. Sešli jsme se ve Frýdlantu nad Ostravicí, a to docela brzy po ránu, tedy přesněji o půl osmé. Po vybalení lehátek, která poskytli členové Spolku masérů ze svých zásob, a přichystání učebny nás přivítal nás starosta spolu Miroslav Hrtús, který se také postaral o ubytování a velmi chutnou stravu. Poté jsme se seznámili s naším lektorem, kterým byl Petr Čagan. Přesně podle plánu začala výuka a velmi záhy jsme zjistili, o jak zajímavou metodu se jedná. Petr byl ve svém teoretickém výkladu nápaditý a snažil se jej co nejvíce přiblížit svůj výklad pomocí různých improvizačních prostředků běžnému životu. Největší náš dík patří garantovi našeho spolku doc. MUDr. Miroslavu Tichému, který přizpůsobil osnovy kurzu našim možnostem, a tudíž umožnil rozvinout techniky pro naši další práci v oboru. Nesmírnou úctu máme i proto, že je jedním z mála, který pomáhá nevidomým vzdělávat se ve své profesi. Celá teoretická část probíhala ve velmi přátelském duchu a občas jsme se i zasmáli, což jistě odbouralo počáteční ostych. Když jsme začali s praktickou výukou, zjistili jsme, že tato metoda je jemná, nenásilná, ale o to více účinná. Při těchto praktických cvičeních byla práce pro lektora trochu těžší, protože frekventanti měli velký zájem všechno si vyzkoušet a Petr se obrovsky snažil předat své praktické dovednosti všem v co největší míře. Proto se mezi námi hodně naběhal. I při náročnosti vše probíhalo ve velmi kamarádském prostředí, také se všichni frekventanti mezi sebou známe. Po celou dobu výuky byl striktně dodržen vyhlášený suchý zákon, což znamenalo podávání pouze nealko nápojů včetně kávy a čaje. Ale protože jsme také normální lidé, tak po skončení výuky byl obnoven pitný režim, a ten jsme samozřejmě dodrželi a s ním i jiné pořekadlo že, i když chodíme o hůlce, můžeme si dát po půlce. Všichni jsme se ovšem vrátili na ubytovnu v rozumném čase a stavu s vědomím toho, že druhý den nás čeká náročné pokračování kurzu, což také proběhlo hladce. Celý tento kurz zorganizoval Spolek ZP masérů vlastními silami a hlavně díky starostovi spolku Miroslavu Hrtúsovi a Lukáši Janoškovi, který velmi ochotně při zajištění ubytování a stravy pomáhal. Kurz byl velkým přínosem pro naši práci a také se všichni shodli, že budou v tomto pokračovat v dalších částech výuky této úžasné metody při rozvíjení své dovednosti. Oleg Peterek # Nad zlato – psychologická poradna Říká se: dobrá rada nad zlato. Zároveň by měla platit poučka – mluviti stříbro, mlčeti zlato. Lámu si hlavu – jak dostát těmto dobrým radám a být tím, kdo sám může dobře poradit a přitom nemluvit. Zkusím tedy o problémech, které na nás často útočí, nehovořit, ale raději něco užitečného napsat. Vychází mi z toho zcela nové přísloví – mluviti stříbro, mlčeti zlato, ale poradit písemně – to je jako sůl. A sůl je přeci nad zlato. Moc bych si přála, aby nová poradenská rubrika měla opravdu cenu soli. Sůl nejen ochucuje potravu, ale zároveň konzervuje, dezinfikuje a blahodárně působí na vyčerpaný organizmus. Jejím zdánlivě nežádoucím účinkem bývá, že sůl v otevřené ráně nepříjemně pálí. Věřím ale, že tento nedostatek se dá vyřešit třeba tím, že nám o své bolesti sami něco napíšete. Pokud byste chtěli poslat privátní dotaz, zaručujeme vám stoprocentní mlčenlivost i spolehlivou odbornou odpověď na vaši soukromou adresu. Můžete se však o své zkušenosti nebo otázky podělit s ostatními čtenáři a čtenářkami Zory – a tehdy bychom si váš dotaz dovolili otisknout v některém z následujících čísel s tím, že připojíme odpověď odborníka. Budeme velmi potěšeni, když dostaneme i vaše vzkazy nebo dopisy s názorem na naši novou rubriku a třeba i s vašimi vlastními nápady, co vylepšit, změnit nebo odstranit. Přejeme vám i sobě, aby naše sdílení na stránkách časopisu Zora bylo opravdu jako sůl. A tedy nad zlato! Poradce, konzultant nebo cvokař? Romana přišla do poradny s manželem. Jsou spolu 35 let. Ona seděla nebo spíš se nervózně vrtěla na židli s výrazem tvora lapeného do vlastní pasti. Tichým a zajíkavým hlasem svěřovala důvod, kvůli kterému přišli. Její manžel Ferdinand se choval naprosto suverénně a hleděl na mne s přezíravým výrazem člověka, který si vždy a ve všem ví rady. Dával jasně najevo, že podlehl opakovanému přání své ženy, aby navštívili psychologickou poradnu, jakkoliv on sám s tímto nápadem bytostně nesouhlasí. Romana pracuje jako účetní v manželově stavební firmě. Začínali od nuly, s jednou dodávkou, mobilem a kalkulačkou. V současné době je firma vybavena vší možnou technikou, na kterou je zvlášť Ferdinand, majitel i šéf v jedné osobě, nesmírně pyšný. „Ferdinande, mám z vás takový dojem, že se vám sem nechtělo. Možná tak trochu považujete psychologické poradenství za ztrátu času,“ říkám Ferdinandovi po úvodních větách. „No bodejť,“ hned reaguje Ferdinand. „Doposud jsme s Romanou nepochybovali o tom, že jsme dostatečně silní, abychom si své problémy vyřešili sami, jaksi svépomocně. A před nějakou dobou jí něco přelítlo přes nos a začala mě dusit s tou poradnou. A najednou prý na to nestačíme, i když mně se zdá, že máme stejný problémy jako milion jinejch lidí. Na stavbě mi teď stojí práce, na chlapy nemá kdo dohlídnout a já tady marním svůj čas.“ „Říkali jste, že máte ve firmě tahače, bagry, náklaďáky všeho druhu a dokonce i jeřáb. Zajímalo by mne, proč nepoužíváte lopaty, krumpáče a kolečko, když o sobě tvrdíte, že jste silný a že člověk by měl své potíže řešit sám nebo jinak bude za chcípáka.“ Ferdinand se zamýšlí – „Ale to je přece o něčem jiném! V dnešní době nemusíme plýtvat svými silami a huntovat si zbytečně tělo, když se dá pořídit špičková technika!“ „Ano“, odpovídám skoro nadšeně, „teď jste klepl hřebík na hlavičku. To, že jste zvolili odbornou pomoc, je dobrý krok. Nemusíte se zbytečně vysilovat řešením konfliktů, nebudete dělat chybné kroky a používat nesprávné nástroje. Dnešní doba je náročná, protože člověk se musí pořádně ohánět, aby vydělal nějaké slušné peníze a zajistil sebe i rodinu. Vám se to daří za cenu, že nemáte dost volné kapacity na to, abyste ještě měl náladu i energii zamyslet se nad tím, co se děje s vaší manželkou, která vidí problémy tam, kde vy je nevidíte. Proto chtěla přijít do poradny a proto chce, abyste nemuseli hledat řešení po svém, tedy pokusem a omylem. Oba si potřebujete trochu vydechnout a neklesat pod břemenem odpovědnosti, kterou máte sami za sebe i jeden za druhého. Potřebujete třetího do party, a je mi jedno, jestli o mě budete mluvit jako o konzultantovi, cvokařovi nebo poradci. Jako dnešní doba nabízí špičkovou techniku, abyste si ulehčili práci se stavbou domu, tak my „cvokaři“ podobným způsobem nabízíme pomoc při stavbě vašeho vztahu i svých osobních životů. Mně to připadá jako dobrá nabídka. Rozhodnout se, zda ji přijmete, ale musíte každý sám za sebe, stejně jako když si vybíráte nějakou technickou vymoženost. Je tedy na vás, jestli nástroje naší pomoci využijete nebo se dál budete plahočit s tím starým těžkým krumpáčem. PaedDr. Jaroslava Novotná # Slasti a strasti studia „naslepo“ Anglistiku? Pedagogiku? Bohemistiku? ... Nebo něco jiného? ... Je to tak – dávno jsou už pryč časy, kdy si nevidomý maturant takovéto otázky mohl klást jen poměrně těžko a plně otevřené dveře měl hlavně na konzervatoři (pokud se tedy směl počítat mezi šťastné miláčky Múz); pokud takové štěstí neměl, kynula mu celkem slibně studia právnická. To, co bylo dříve spíše výjimkou, totiž že by se někdo vrhl do studia filozofie, pedagogiky nebo podobného oboru, se dnes stává poměrně běžným. Nejrůznější centra pro pomoc studentům se speciálními potřebami, a tedy i se zrakovým postižením, fungují dnes už prakticky při každé fakultě při Univerzitě Karlově v Praze i Masarykově univerzitě v Brně. Někteří ale – zdá se – úspěšně odmítají i tuto pomocnou ruku. „Je to tak,“ říká Jiří Hubáček, čerstvý absolvent bakalářského studia oboru český jazyk a literatura na FF UK v Praze. „Většina vysokých škol nevidomým vychází čím dál více vstříc a nabízí řadu věcí, kterými si mohou studium „zpřístupnit“. Není to jenom možnost nastavení v podstatě jakýchkoli individuálních plánů, jimiž si často můžete studium rozvrhnout až do dvojnásobného počtu semestrů, než je předepsaný standard, ale i celá řada center, která vám pomáhají jednat s vyučujícími, orientovat se po budovách, číst odbornou literaturu...“ Kde a jak taková centra fungují? Pokud vím, především v Praze a Brně. Brněnské centrum Teiresiás fungující při Masarykově univerzitě z vlastní zkušenosti příliš neznám, je ale proslulé a obecně se proslýchá, že Brno poskytuje zrakově postiženým studentům asi největší možnosti. Tím ale nechci říci, že jsme na tom v Praze špatně. Při Univerzitě Karlově jsou zřízena především centra pro studenty se speciálními potřebami. Ta vám pomohou třeba s modifikací studijního plánu, orientací v prostorách fakultních budov a podobně; kromě toho poskytují také databázi asistentů-dobrovolníků z řad studentů – to si pak stačí přes počítač najít někoho, kdo má čas podobně jako vy a chuť asistovat, a získáte průvodce a leckdy i dobrého kamaráda. To je jistě velmi vstřícný krok univerzity vůči všem handicapovaným studentům... Samozřejmě. A není jediný. Již několik let funguje při UK středisko Karolinka, pomáhající nevidomým digitalizovat veškeru odbornou literaturu, kterou při studiu potřebují – něco jako brněnský Teiresiás, i když snad na poněkud menší základně. Těch služeb je tedy opravdu poměrně hodně. A jaké s nimi máte zkušenosti vy osobně za tři roky svého studia? Musím se přiznat, že vlastně žádné. Když jsem začínal se studiem na Filozofické fakultě UK, dlouho jsem o tom uvažoval, nakonec jsem si ale řekl „ne“. Co vás vedlo k takovému rozhodnutí? Především obava z toho, že by mě takové „upravené“ podmínky vlastně nepřipravily na skutečnou práci v oboru. A pak taky možná jistá hrdost, chuť zkusit si, že to jde i jinak. A jde to skutečně i jinak? Jak potom takové studium vypadá? Nu, zpočátku je to poměrně těžké a krušné. Přijdete do obrovské budovy, kde netušíte, kam se dát, na koho se obrátit... To jsou ty první měsíce, u mě to byl tak první semestr, to zkrátka musíte překousnout, vydržet a snažit se. Snažit se... To jistě, ale o co přesně? O komunikaci s okolím, to je naprosto na prvním místě. Jde tu hlavně o vaše spolužáky, tedy, jak se při studiu vysoké školy říká, kolegy. Některé věci bez nich prostě nezvládnete – tak například orientovat se v některých starých budovách FF UK, používat fakultní knihovny, občas potřebujete nějakou tu asistenci i při některých předmětech... Základem se mi stalo především přesvědčit ostatní, že jsem jedním z nich a že sice potřebuju občas s něčím pomoci, ale jinak jsem – lidově řečeno – „normální“. Zpočátku je to možná poněkud obtížné, ale jakmile se vám podaří zapovídat s prvními lidmi a prodělat s nimi první dvě tři návštěvy blízkých restauračních zařízení... (směje se čerstvý bakalář). A co vyučující? Jak se na tento způsob vašeho studia dívají? A jak se vůbec komunikuje s nimi? Pravdou je, že ať už máte nebo nemáte asistenta, samozřejmě si vás každý vyučující hned zapamatuje – přece jen nás nevidomých bohemistiku zase tolik nestuduje. To, jakým způsobem jsem se rozhodl studium zvládat, alespoň myslím, všichni vždy akceptovali, dokonce se teď proslýchá, že náš ročník držel pohromadě jako už dlouho žádný... A stejně tak jsem nikdy neměl problém ani s domluvou o jakékoli modifikaci zkoušky, i když jsem to nikdy neřešil oficiální cestou. Většina vyučujících samozřejmě tuší, že asi budete mít nějaké zvláštní požadavky – a alespoň co se studia bohemistiky týče, všechny zkoušky se daly zatím absolvovat v plném rozsahu, a to buď v elektronické podobě anebo ústní formou, to je už většinou na pedagogovi a na charakteru zkoušky. Češtináři mají určitě spousty povinné četby. Nevyužíváte alespoň služeb centra Karolinka, které jste zmínil? Nevyužívám, překvapivě právě proto ne, že té literatury je tolik. Ono se třeba stává, že vám některý z pedagogů řekne, že ke zkoušce si představuje seznam literatury minimálně o sto padesáti položkách, nebo že vám někdo jiný přijde na seminář s větou: „Do příštího týdne přečtěte tyto dva romány.“ A to vám žádné centrum zkrátka z kapacitních důvodů neudělá. Proto, co je potřeba se naučit při studiu tohohle oboru, je především dobře skenovat a číst pomocí PC – většina naší i světové „klasiky“ totiž zatím není ani elektronicky, ani ve zvukové či bodové podobě dostupná. Pravdou zůstává, že když právě nejsem ve škole nebo neřeším něco s ostatními studenty, trávím u počítače nad hromadami knih vlastně všechen zbývající čas – a to nejen v období školním, ale i o všech prázdninách. Nakonec si ale říkám, od toho přece člověk češtinu a literaturu studuje...“ To máte jistě pravdu, student literatury asi opravdu musí hlavně číst... Celkově tedy svůj dosavadní přístup ke studiu měnit nehodláte? Určitě ne, takhle jsem plně spokojen. Myslím, že jsem takhle dosáhl bližšího kontaktu nejen s vyučujícími, ale i se spolužáky, než by mi umožnil individuální plán nebo oficiální asistence. Po šesti semestrech opravdu mohu říci, že mám mezi spolužáky řadu opravdu vynikajících přátel, pro které je kontakt s nevidomým něco naprosto normálního a kteří vědí, že když pomohou oni mně, tak někdy jindy zase já jim... To je totiž jediné, co opravdu musíte: vynikat ve studiu, aspoň tím, že o něj projevujete zájem. Pak vás všichni vyučující nejen rádi vídají na svých přednáškách, ale ostatní studenti mají pocit, že jim můžete pomoci stejně, jako oni pomáhají vám – třeba naučit se ke zkoušce, napsat práci a podobně. S elánem a velkou chutí jde zkrátka zvládnout všechno – i když to původně vypadá jako opravdové studium „naslepo“. red. # Hlasy našich knížek - 1. díl – Bořivoj Navrátil Je to již více než pět let, co jsem začal shromažďovat materiál pro svůj seriál O zvukových knihách a nejen o nich. Čtenáři Naší šance vědí, že některé díly tohoto souboru reportáží, ve kterých představuji herce, herečky, rozhlasové redaktory a lidi dalších profesí, spojovalo jediné. Načítali ve zvukové knihovně pro nevidomé K. E. Macana zvukové knihy. Na výzvu paní šéfredaktorky se s vámi i na stránkách Zory rozdělím o pár svých vzpomínek na to, jak jednotlivé díly vznikaly. Dodám i pár věcí, které v reportážích nezazněly. První pokus o takovouto vzpomínku chci věnovat člověku, jenž sice pro knihovnu načetl jen asi 15 knížek, ale kterého k nám dovedla potřeba jeho sousedky, jež přicházela o zrak postupně a vyprávěla mu právě o zvukové knihovně a o tom, co pro ni znamená možnost nemuset se s knihami rozloučit ani poté, co už si je nebude moci přečíst. Ti, kteří rozhovor s tímto začátkem slyšeli a pamatují si, ve kterém díle toto krásné odůvodnění zaznělo, už jistě poznali, o kom že bude řeč. Zde musím velice poděkovat dvěma dámám, se kterými jsem také natáčel, totiž Renatě Volfové a Haně Rychetníkové, které mě nezávisle na sobě upozornily, že pan Bořivoj Navrátil by si určitě zasloužil, aby se na něj v mém seriálu nezapomnělo. Trochu jsem se zastyděl, dal jim za pravdu a díky paní Daně Žítkové, která s panem Navrátilem spolupracovala při natáčení knížek, se mi podařilo si rozhovor s ním domluvit. Nevím, jak se dozvěděl, že nevidím, ale trval na tom, že si pro mě přijde na stanici metra, od které bydlel asi jen 200 metrů. V jeho bytě jsme pak popíjeli kávu a povídali si o různých veselých i smutných věcech, jež život přináší. Tam se mi svěřil se svou obavou, zda vůbec něco natočíme, protože již tenkrát zápasil s velmi zákeřnou chorobou, která, jak víme, nad ním po asi půl roce zvítězila. V době, kdy ale natáčíme rozhovor, je ještě plný sil a rozhodnut, že s touto nevítanou a protivnou nemocí bude bojovat. Jeho velké obavy, aby nebylo slyšet, že si často odkašlává, že musí často pít, aby osvěžil hlasivky, a že mu tu a tam selže hlas, jsem se pokusil zaplašit jednak tím, že jsem mistr střihu, to s úsměvem, a pak také vážně tím, že od herců znám pravidlo mikrofonu, které většinou funguje. Tedy i herec na smrtelné posteli se vzchopí, jakmile uvidí obecenstvo či mikrofon, to podle toho, k čemu měl v životě blíže. Věřte, nebo nevěřte, začali jsme natáčet a pan Navrátil zázračně ožil. Je pravda, tu a tam si musel udělat přestávku, tu a tam musel opakovat větu, když mu selhal hlas, ale co svým fanouškům a čtenářům chtěl říci, řekl. Mě při jeho vzpomínání běhal mráz po zádech, když jsem pochopil, že i toto jeho povídání bere jako roli, že ji musí zvládnout, ale co mi řekl téměř na konci našeho setkání, na to nezapomenu snad do konce života. „Víte, pane, zápasil jsem na všech kolbištích. Ať už v divadle, filmu, rozhlase, či dabingu, ale až v knihovně pro nevidomé jsem pochopil, jaký smysl má sdělovat informace hlasem a že čtení knížek je velmi osvobozující, protože tam jsem zbaven režisérské knuty. Tam záleží jen na mně, jak vyložím kterou postavu, jaký hlas dám komu z knížky a že mohu svobodně bez jakýchkoli omezení dát čtenářům, tedy vám, to nejlepší, co dovedu a co v sobě mám.” Pan Navrátil opravdu ožil a tím, že jsem o něj a o jeho práci pro KTN projevil zájem, jsem mu prý do žil nalil další dávku energie. Svěřil mi také, že rozhovory již neposkytuje, protože se o něj hlavně zajímá bulvár a první otázkou je postup jeho choroby. Velmi ho potěšilo, že na toto téma vůbec nepřišla řeč a měl radost z toho, že o jím čtené knížky je zájem a že se líbí. Oni totiž načitatelé se mi svěřili skoro všichni s takovým malým tajemstvím – Ale nikde to raději neříkejte, ony totiž se k nám nedostávají žádné zpětné vazby. My vůbec nevíme, jestli se to vlastně líbí, jestli nás ti lidi poslouchají a hlavně co na to naše čtení říkají… Já jako starý čtenář je ujišťuji, že co vím, jsme za každou knížku rádi a že jsme to právě my, čtenáři, kdo se o nich a jejich životě chce něco dovědět. Nejinak tomu bylo u pana Navrátila. Když se dozvěděl, že nejen knihy, ale i básně, které ve fondu knihovny nyní díky němu máme, jsou pro mnohé z nás tím, k čemu se rádi vracíme, byl velmi potěšen. Možná i právě proto mi rozhovor poskytl, řekl věci, se kterými se nikde jinde nesvěřil. A právě proto se můžeme chlubit tím, že to byla zvuková kniha, které věnoval svoje poslední vystoupení za mikrofonem a že jsme to byli my, čtenáři, které srdečně zdravil, na které se smál a na které s vděčností vzpomínal, protože zájem o jeho práci pro KTN jej zase na nějakou dobu prý postavil na nohy. „Nejdříve jsem se musel podrobit dramaturgickým požadavkům knihovny,“ říkal mi pan Navrátil, „pak ale po nějakých pěti nebo šesti knížkách jsem dostal možnost načíst si pár věcí, které mám rád, ale s podmínkou, že ještě ve fondu knihovny nejsou. Vybral jsem si tedy Seifertovu Maminku, krásnou poezii, kterou velmi miluji. Dále básnickou poemu Ve stínu lípy Svatopluka Čecha. Tam jsem se mohl jako herec naplno nechat strhnout a dát této krásné poezii vše, co mohu.“ Dále pan Navrátil s povzdechem zalomil rukama nad češtinou, jak ji slýcháme dnes i z médií, a jeho velkým přáním bylo, abychom si vážili českého jazyka, abychom si uvědomili jeho bohatost a abychom jej proboha nekazili různými přejatými polotvary. Vzpomněl také na knížku Ivana Klímy, Moje první lásky, která se mu též velmi dobře četla. Doporučil mi ale přečíst si něco, co jsem od něj nečekal. Povídal velmi poutavě o knížce Vladimíra Sorokina Den opričníka, kterou přeložil Libor Dvořák, skvělý překladatel. „V té knížce jsou scény až ochechulózní,“ říkal pan Navrátil, „scény, které se blíží až pornografii. Pro interpreta je tohle, jak my říkáme, maso na kosti, a nejvíce se mi líbí, že lidé, kteří se od této knihy s odporem odvracejí, se k ní potmě a o samotě vrátí, aby si ji dočetli.“ Svůj souboj se zlou nemocí Bořivoj Navrátil prohrál, do poslední chvíle však bojoval a jeho e-mail, který diktoval panu Zahradníkovi poté, co si vyslechl konečnou verzi našeho povídání, tedy e-mail, ve kterém mi gratuloval a děkoval, že jsem upravil rozhovor tak, že není znát, v jak vážném zdravotním stavu se nacházel, budu mít schován dlouhá léta. Vždy, když se vrátím k některé z jím čtených knížek, nebo když jej uslyším v nějakém filmu či rozhlasové hře, vzpomenu si na dobu strávenou v jeho malém, ale útulném bytě. Jeho vděk za to, že jsme si na něj vzpomněli a za to, že to, co pro nás dělá, má smysl, mě hřál na srdci. To, že bychom mu měli být vděčni spíše my, odmítl. „Byla to pro mě zkušenost a byla to pro mě osvobozující a osvěžující činnost a paní sousedka si zase může přečíst něco nového, když to načtu já, aspoň na mě nezapomene.” Nu a já se s vámi rozloučím slovy, se kterými se pan Bořivoj Navrátil loučil jako vyučující se svými žáky na hodinách herectví. Říkal: „Brzy na shledanou, už teď se mi po vás stýská.” Petr Mašek # Inspirace ze zahraničí Muzeum Královského letectva (RAF) v britském Cosfordu je rozsáhlým areálem tvořeným několika obřími hangáry. V každém z nich procházejí návštěvníci kolem skutečných bojových letadel a dalších rozměrných exponátů, pocházejících většinou z období 2. světové války. Dotýkat se vystavených exponátů je nejen povoleno, ale dokonce žádoucí! Nápad, který téměř nic nestojí K hmatovému vnímání přímo vybízí speciální panel, na kterém jsou pro zrakově postižené návštěvníky připravené ukázky několika běžných povrchů, které mohou v muzejních halách prozkoumat svými prsty. Ocel, překližka, smrkové dřevo či celtovina – každý z osmi ukázkových čtverců s nejčastěji zastoupenými materiály je opatřený popiskem ve vystouplém běžném tisku a bodovém písmu. Jednoduchý pultík je zkrátka připravený přesně na míru lidem odkázaným na vnímání jinými smysly než zrakem. Je to velmi prosté, ale současně milé a vstřícné gesto. Nápad, který téměř nic nestojí, by mohl být inspirací téměř pro kterékoliv muzejní a výstavní prostory v naší vlasti. Muzeum RAF Cosford k tomu navíc nabízí zájemcům o historii Královského letectva také dotykové exkurze pro jednotlivé zrakově postižené hosty, stejně jako hmatové prohlídky pro skupiny, které se zaměřují budování sociálních dovedností. Krátká verze prohlídky (v rozsahu 30–45 minut) s vyškoleným průvodcem je určena maximálně pro 15 zájemců v jedné skupině. Muzeum je otevřeno denně od 10 hodin a vstup je zdarma. V muzeu jsou také vítáni vodicí psi, kteří mají povolen vstup do všech hangárů. Psí trénink na vřavu velkého světa Vstřícnost k spoluobčanům se zrakovým handicapem prokázalo muzeum RAF také během spolupráce s místní školou pro výcvik vodicích psů. Po domluvě s pracovníky muzea sem například přivedl cvičitel psů ze školy Giude Gogs pět čtyřnohých adeptů na budoucí průvodce nevidomých, tedy štěňata ve věku kolem osmi měsíců. Psí žáci se pod vedením svých cvičitelů připravují na každodenní život s hlukem aut, autobusů, vlaků, davy lidí, tlačenice i nepřehledná místa. Letecké muzeum, kde je spousta věcí, pachů, zvuků, rozlehlých prostor i netušených zákoutí – to je přesně ideální prostředí k tomu, aby si vodicí psi zvykali na nejrůznější složitosti světa, kterým mají provázet své budoucí pány. „Bylo fantastické strávit den v muzeu RAF, protože naši psi potřebují zažít tolik různých scénářů, kolik je možné,“ pochvaloval si návštěvu v populárním muzeu Howard Jones, vedoucí trenér školy Giude Dogs. „Jsme potěšeni, že jsme mohli v muzeu RAF přispět k přípravě štěňat pro životně důležité role, které budou hrát v budoucnosti. Muzeum jim zůstane otevřeno kdykoliv během jejich výcviku. Díky spoustě nových exponátů, zvuků a lidí kolem jsem si zcela jistá, že tu najdou ideální prostředí pro trénink svých sociálních dovedností,“ dodala Nina Mitchell, manažerka RAF muzea Cosford. Taťána Králová # Píšeme si – Ohlas na Naší šanci Ahoj Petře, moc Tě zdravím v těchto horkých dnech z naší chaty u Hracholuské přehrady. Než se odeberu k vodě, rád přispěju svým ohlasem na Naši šanci. Snad Ti můj příspěvek poslouží jako užitečná zpětná vazba. Poslechl jsem si jak starší vydání ještě z dílny paní Jarošové, tak Tvoje. Mám tak myslím si dobrou možnost srovnání a hodnocení. Hned se do toho pustím. Začal bych úrovní moderování. Jindru Jarošovou si pamatuju ještě z vysílání Českého rozhlasu. Nevím, jestli je to profesionální moderátorka s hlasovou průpravou, Tvoje uvádění a hlasový projev mi však přijdou přinejmenším srovnatelné. A Ty se občas za svůj projev omlouváš a tak trochu se i podceňuješ. K tomu vůbec nemáš důvod! Jediné, kde vidím určitou slabinu, je používání obecné češtiny místo hovorového jazyka. Velice dobře si uvědomuju, že pokud vedeš rozhovor s někým, koho dlouho znáš, je tendence k užívání obecné češtiny nasnadě a je nepoměrně těžší se z jejích spárů vymanit. Jsem však přesvědčen o tom, že užívání hovorového jazyka by úroveň pořadu ještě víc pozvedlo. Podotýkám, že hovorový jazyk není totéž co spisovný jazyk, lidé si to často ztotožní, ale jde přece jen o dvě odlišné jazykové roviny. V žádném případě nechci, abys mluvil jak obrozenci z konce devatenáctého století! Tak a teď už budu jenom chválit. A že je co! K naší šanci mě přivedla především hudba a je to právě hudební složka, kterou jsi oproti předešlým vydáním podstatně zkvalitnil, pozvedl a učinil plnohodnotnou součástí časopisu. Představovat umění zpěváků z řad nevidomých a slabozrakých místo někdy až nevhodně zvolené útržkovité převzaté hudby mi přijde jako výtečný nápad. Svět je dokonce tak malý, že Tvůj blízký kamarád Michal Maišl, který byl taky opakovaně v Naší šanci, je můj spolužák ze třídy na speciální základní škole. Před časem jsem na něj dostal číslo od jeho maminky, která potkala moji mamku, a psal mu k Vánocům, ale neozval se. Tak ho alespoň ode mě moc a moc pozdravuj, určitě si na mě bude pamatovat! Za absolutně nejlepší příspěvek Naší šance považuju Tvůrčí dílny Maria v letošním červnovém vydání. V tomto příspěvku jsi předvedl bez nadsázky moderátorské mistrovství. Jak jinak totiž nazvat velice citlivé moderování zklidněnou dikcí! Poslouchal jsem příspěvek cestou z vlakové zastávky k nám na chatu za chůze venkovskou přírodou a měl jsem dojem, jako bych tam byl taky. Pocit vnitřního ztišení, vyrovnanosti. Bylo znát, jak hluboký dojem na Tebe mistr a celá akce udělali, a to je moc dobře. Před závěrem dopisu se ještě zastavím u prázdninového dvojčísla. Nikdy bych netušil, že prohlídka zámku může být taková sranda. Prozradil bys mi prosím, co to bylo za klavírní skladbu, která reportáž z prohlídky doplňovala? Tolik tedy moje ohlasy. To, co děláš, má smysl a děláš to víc než dobře. Moji úvodní kritiku prosím neber nijak osobně, spíš jako můj zcela subjektivní návrh co zlepšit. Sám bych něco takového nedokázal. Josef Lopata (redakčně kráceno) # Mezinárodní tandemové soustředění Redakce časopisu Zora ve spolupráci s Česko-německým fondem budoucnosti uspořádala ve dnech 18. – 25. července v Liberci mezinárodní tandemové soustředění zrakově postižených. Zúčastnilo se jej 40 vyznavačů cyklistiky, z toho 12 z Německa. Organizačně pobyt připravil autor článku s kolegyní Pavlou Jungwirthovou, s překladem projektu do němčiny jim ochotně pomohl „motor“ jednoho z tandemů Zdeněk Rybák. Vyhovující ubytování jsme našli na koleji Technické univerzity Liberec-Harcov. K dispozici jsme měli uzavřený prostor pro parkování tandemů i společenskou místnost na večerní workshopy, na nichž jsme se bavili nejen o cyklistice na dvoukolech, ale vyměňovali jsme si zkušenosti a poznatky i z oblasti vzdělávání, možnostech pracovního uplatnění, kompenzačních pomůcek, cestování, volnočasových aktivit apod. Stravování (snídaně a večeře) bylo zajištěno v sousední budově menzy. Obědy byly předem domluveny v restauracích na jednotlivých vybraných cyklotrasách. Na každý den byly připraveny „domácími“ bratry Pikešovými cyklotrasy, které předem projela a otestovala ostřílená liberecká tandemová dvojka Mirek Tipek a Vlastík Macháček. Na náročných, avšak dobře volených trasách měli možnost účastníci seznámit se s přírodními krásami i pamětihodnostmi tohoto regionu. Každá dvojice (pilot a nevidomý spolujezdec) obdržela soubor map, na nichž byly zakresleny jednotlivé vybrané cyklotrasy a jednotná upomínková žlutá trička s logy pořadatelů, názvem akce, místem a datem konání. Na trasy jsme vyjížděli o půl desáté dopoledne a vraceli jsme se kolem 18. hodiny. O pitný režim cyklistů se starali manželé Jetelovi v doprovodném automobilu. V neděli 19. července se peloton vydal z Liberce přes Bedřichov, Hřebínek, Knajpu na Snědavu a přes Českou Chalupu zpět – 59 km. Následující den jsme jeli na Bílý Kostel, Hrádek nad Nisou, zaplavali jsme si na Kristýně, pokračovali na Žitavu a zpět do Liberce – 65 km. V úterý 21. července jsme si nejdříve prohlédli baziliku sv. Marie v Hejnicích a pak pokračovali do Frýdlantu v Čechách, kde jsme měli komentovanou hmatovou prohlídku zámku. Přes Albrechtice jsme se vraceli zpět – 68 km. Ve středu 22. července jsme si udělali výlet lanovkou na Ještěd, někteří však se na vrchol vydali na tandemech a zdolali jej! V odpoledních hodinách byla komentovaná prohlídka hostitelského města. Příští den jsme se vydali přes Hodkovice nad Mohelkou do Hrubého Rohozce, kde jsme měli možnost seznámit se s historií a interiérem zámku. Když jsme se vrátili do Liberce, měli jsme v nohách dalších 60 km. Při závěrečné páteční etapě neunikl naší pozornosti vyhledávaný orloj v Kryštofově Údolí, který ovšem byl vykoupen dlouhým (nekonečným) stoupáním. Po jeho zdolání to už skoro samo jelo do Jablonného v Podještědí, kde jsme navštívili se zasvěceným výkladem tamní katakomby. Na cykloúčtě přibylo dalších 70 km. Po večeři následovalo zhodnocení pobytu plus posezení s hudbou (dudy, kytara, klarinet, flétna, housle, kontrabas). Tandemový pobyt byl všemi účastníky vysoce hodnocen a vyjádřili přání, aby se podobně zaměřená akce opakovala. Byla to skvělá propagace jak tandemové cyklistiky, tak i zrakově postižených. Zatímco většina sportů zrakově postižených probíhá v halách, bazénech a na stadionech s minimální diváckou kulisou, peloton se těšil velkému zájmu kolemjedoucích i kolemjdoucích. Průvodkyně na zámku v Rohozci si posteskla: „O vaše kola je větší zájem u dětí a jejich otců než o prohlídku zámku.“ Organizátory potěšilo, že soustředění bylo Česko-německým fondem budoucnosti vyhlášeno za projekt měsíce. Jiří Reichel # Michálkovická kuželka Opět po roce jsme se sešli 14. a 15. srpna na kuželně v Bohumíně. Sešlo se nás 43 hráčů z Čech a Slovenska. I přes to, že bylo velmi horké počasí a na kuželně se pomalu nedalo dýchat, se podařilo překonat sedmistovku Danielce Hladíkové ze Sokola Brno 729 bodů, a tím si zajistit první místo před Janou Meďveďovou z Nitry 688 a novou hráčkou ze Zlína Františkou Špačkovou 664 bodů. V mužské kategorii obsadilo trio ze Slovenska, a to první místo Václav Trnka ze Štartu Levoča, kterému se taky jedinému podařilo překonat sedmistovku výsledkem 720 bodů. Za ním skončil František Kralovič z Male Šintavy (673 bodů) a Pavol Garaj z Lokomotivy Vrútky (673 bodů). Bramborovou medaili získal Petr Mrkvička ze Zraposu Opava výkonem 668 bodů. Anna Paulusová # Blanenský turnaj v kuželkách Do blanenské kuželny se v sobotu 29. srpna sjelo 51 kuželkářů a kuželkářek, aby se poprali o prvenství v již osmém ročníku tohoto mezinárodního turnaje. Vedle českých družstev se zúčastnily i tři slovenské oddíly a to Inter Bratislava, START Levoča a Scorpioni Nitra. Mezi sedmnácti tříčlennými družstvy se nejvíce dařilo hráčům z Bratislavy, kteří celkovým výkonem 2 025 bodů tento turnaj vyhráli. Druhé místo obsadil SK Michálkovice-Ostrava, který zůstal zpět o pouhých patnáct bodů za vítězem. Bronzové medaile získali reprezentanti Sokola Brno IV. výkonem 1 981. V jednotlivých kategoriích byl nejvyrovnanější souboj v kategorii OPEN. O prvé a druhé místo se podělili otec a syn Josef Maška a David Maška, které při výkonech 660 a 658 bodů dělili jen dvě poražené kuželky. Otec reprezentoval družstvo Dolní Lhoty a syn je hráčem Sokola Brno IV. I třetí Zdeněk Paulus z Michálkovic zůstal za stříbrnou příčkou, také o pouhé dvě kuželky. V kategorii B3 zvítězil stříbrný medailista z letošního mistrovství světa Peter Vrablec z Bratislavy, který dosáhl skvělého výkonu 729 poražených kuželek. Také druhý v pořadí Václav Webr z Rokycan se dostal přes magickou hranici sedmistovky, když porazil 708 kuželek. Bronzovou medaili si do Michálkovic odvezl Josef Paulus za výkon 680. V kategorii B2 o vítězství úporně bojovali Václav Trnka z Levoče a Anička Paulusová z Michálkovic. Vítězství si nakonec do Levoče odvezl Václav Trnka výkonem 678 bodů a o pouhé čtyři body zpět zůstala Anna Paulusová. Z třetího místa se radoval bratislavský Tibor Koller výkonem 653 bodů, když o pouhý bod odsunul na čtvrté místo Jirku Matějného ze Zory Praha. V letošním roce získala Daniela Hladíková ze Sokola Brno na mistrovství světa v soutěži jednotlivců dvě stříbrné medaile. Svou skvělou formu potvrdila i v Blansku, kde výborným výkonem 712 bodů suverénně ovládla kategorii B1. Druhé místo překvapivě vybojoval František Koplík z Jiskry Kyjov výkonem 549 bodů. Ze třetího místa se velice radovala Jana Hrnčárová z Nitry a odvezla si bronzovou medaili za výkon 523 body. Jednapadesát věcných cen a tři poháry byly připraveny pro nejlepší hráče celkového pořadí bez rozdílu kategorií. První tří místa obsadili ,,sedmistovkaři“ a to: první Peter Vrablec, Bratislava, 729, druhá Daniela Hladíková, Sokol Brno, 712 a třetí Václav Webr, Rokycany, 708. Pro úplnost uvedeme ještě další hráče, kteří se svým výkonem dostali nad limit první výkonnostní třídy (640). Čtvrtý Josef Paulus, Michálkovice, 680, pátý Václav Trnka, Levoča, 678, šestá Anna Paulusová, Michálkovice, 674, sedmý Jozef Štefák, Nitra, 667, osmý Josef Maška, Dolní Lhota, 660, devátý David Maška, Sokol Brno, 658, desátý Zdeněk Paulus, Michálkovice, 656, jedenáctý Tibor Koller, Bratislava, 653, dvanáctý Jiří Matějný, Zora Praha, 652, třináctá Ivana Vlachová, Sokol Brno, 652, čtrnáctý Petr Flek, Dolní Lhota, 647, patnáctý Patrik Hetmer, Luhačovice, 645, šestnáctý Peter Koller, 643. Závěrem chceme upozornit na letošní mistrovství světa kde kromě dvou stříbrných medailí Daniely Hladíkové ,,cinkla“ ještě jedna stříbrná za výkon družstva v sestavě Hladíková, Paulusová a Vlachová. Mimo medaile získala děvčata i krásný pohár, který byl po dobu celého turnaje na kuželně vystaven. PK # Inzerce Nevidomá 65/162 hledá tolerantního muže nejlépe ze střední Moravy, na věku nezáleží. Zvládám domácnost, vaření i úklid. Mám ráda veselé lidi, děti i zvířata – mám vodicího psa. K mým zálibám patří cestování, hudba, knihy. Volejte na mobil 774 989 592 nebo na pevnou linku 573 330 214. Prodám česky mluvící přívěskové a programovatelné hodinky Zeitgeist od rakouské firmy Caretec. Tento přístroj je určen pro nevidomé nebo slabozraké. Hodinky jsou řízeny výkonným mikroprocesorem, mají zabudovaný kalendář, stopky, možnost nastavit jubilea, zprávu termínu a mnoho dalších funkcí, vše s mluveným hlasitým výstupem. Původní cena 2 600 Kč nyní 1 300 Kč. Tel.: 326 325 322, e-mail: nejman.jiri@seznam.cz Prodám Pichtův psací stroj zn. NOT 525 – ERIKA. Cena dohodou. Zn. Mobil: 731 317 025.