ZORA

časopis pro zrakově postižené

Ročník 99 Číslo 17 Září 2015

Šéfredaktorka: Mgr. Taťána Králová
Redaktoři: PhDr. Jiří Reichel, Petr Mašek 

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1

Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze

Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost

Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72 Kč

Obsah:

Poděkování PhDr. Jiřímu Reichelovi 
O Zoře a nejen o ní – rozhovor s novou šéfredaktorkou – 1. část
Příspěvek na péči po evropsku
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 8
Řecké dojmy
Život je krása
Gentleman s velkým srdcem – 1. část
Výstava v kavárně
Vernisáž obrazů Sally Booth
Tyfloart se blíží
Soutěž ve čtení a psaní
Pozvánka na psí mistrovství
Na víkend do Orlických hor
O Naší šanci – 1. část
Secese versus křidýlka
Černobílé problémy
Výzva pro vás
Milí čtenáři

#
Poděkování PhDr. Jiřímu Reichelovi 

Ke konci června 2015 PhDr. Jiří Reichel na základě své žádosti ukončil svou práci na pozici šéfredaktora časopisu Zora, kterou vykonával od března 1982. 
V Tyflopedickém lexikonu Josef Smýkal uvádí, že „Od r. 1965 se Reichel věnuje práci ve slepeckých organizacích Svazu invalidů. V roce 1968 zakládá celopražskou základní organizaci nevidomé a slabozraké mládeže, v r. 1969 je zvolen členem Ústředního výboru Českého svazu nevidomých a slabozrakých. V r. 1970 se stává členem redakční rady časopisu Zora a bylo mu svěřeno vedení přílohy časopisu Zora Junior. V témže roce je zvolen do Svazu invalidních sportovců při Ústředním výboru Československého svazu tělesné výchovy, kde vyvíjí organizační činnost dodnes. V r. 1976 startuje jako první český nevidomý sportovec na první zimní paralympiádě ve Švédsku“.
Své zkušenosti a odborné znalosti ze světa nevidomých a slabozrakých využil Jiří Reichel ve své činnosti pro časopis Zora. Nyní ho nová šéfredaktorka vyzvala, aby zúročil své nabyté znalosti z historie časopisu při zpracování publikace k nastávajícímu stému jubileu Zory.
Doktoru Jiřímu Reichelovi patří dík za jeho dlouholetou práci a úsilí pro komunitu zrakově postižených. Přejeme mu hodně šťastných let v dalším životním období.

    red.

#
O Zoře a nejen o ní – rozhovor s novou šéfredaktorkou – 1. část

Pravidelným čtenářům jistě neuniklo nedávné výběrové řízení na post šéfredaktora Zory. Jak napovídá změna v tiráži časopisu, novou šéfredaktorkou se od 1. července stala Taťána Králová. Byla vybrána ze šesti uchazečů, kteří se dostali do nejužšího výběru. 
Jak jsem měla možnost Táňu blíže poznat, vím, že je velmi pracovitá, skromná, nerada o sobě mluví, na publicitu si příliš nepotrpí, přestože se kromě své práce a péči o velkou rodinu pravidelně věnuje vlastní literární činnosti. Je mj. autorkou čtyř vydaných sbírek básní a spoluautorkou řady historických monografií. Ke své práci přistupuje svědomitě a s pokorou.
Při příležitosti jejího jmenování do funkce šéfredaktorky jsem ji požádala o rozhovor, aby se vám, čtenářům, představila a prozradila něco o svých plánech týkajících se vydavatelské činnosti SONS a také pár informací o sobě. 

Vím, že předtím, než ses stala šéfredaktorkou, jsi už jako redaktorka Zory působila více než tři roky. Jak vzpomínáš na dobu, kdy jsi do redakce nastoupila? 
V červnu 2012 jsem přišla do Zory místo dlouholeté paní redaktorky Danuše Kudlové. Ještě jsem měla možnost se s ní osobně potkat, popovídat si, předala mi své pečlivě shromažďované podklady. Tato charismatická a noblesní dáma nechala v práci pro Zoru 43 let života. Já osobně jsem ji poznala až několik týdnů poté, co se dozvěděla fatální diagnózu a ze dne na den odešla na léčení. Prognóza se bohužel potvrdila, měla tehdy před sebou pouhých šest měsíců života. Každý den jsem u jejího bývalého stolu otvírala počítač, z něhož mě ještě dlouho vítalo její jméno. Vše v kanceláři, kterou jsem od ní převzala, v sobě ukrývalo kousek její bytosti – květiny, knihy, obraz, váza… Cítila jsem tam stálou připomínku pomíjivosti života, ale zejména pokoru před tím, co má každý z nás přichystané v osobním osudu, aniž to předem tušíme.
Já sama jsem byla za příležitost začít pracovat v Zoře prostě a jednoduše velmi vděčná. Bylo mi tehdy přesně 50. Měla jsem sice za sebou tisíce napsaných a redigovaných textů, ale přesto – byla jsem ve věku, kdy člověk vnímá nabídku od zaměstnavatele jako podanou ruku a určitou jistotu. Tím spíše, když jde navíc o práci, ve které se skrývá hluboký smysl. 
Pro mě tyto hodnoty tehdy ztělesňoval šéfredaktor Jiří Reichel. Bezesporu mu patří zásluhy za vedení redakce v období posledních desetiletí. 
Ty jsi už, Marie, rok mou kolegyní v kanceláři, takže víš, že teď budu opakovat to, co jsi ode mě slyšela mnohokrát. Cítila jsem k panu šéfredaktorovi vždy vděk a loajalitu. Když to teď říkám, uvědomuji si, že jemu osobně jsem to nejspíš nijak nezdůrazňovala. To už tak bývá, když se lidé denně potkávají v práci, vědí, že se na sebe mohou spolehnout, ale ani si neřeknou, že k sobě cítí respekt. A tak to vyslovím teď. K doktoru Reichelovi cítím za jeho práci především respekt.

Od svého sousedního stolu však vidím, že ty jsi zvyklá pracovat zcela samostatně. Celé hodiny, den po dni, připravuješ každý měsíc desítky textů do Zory a dalších časopisů. Já sama vím, jak je redakční praxe zvenčí obvykle málo přehledná. Redaktoři se nepodepisují zdaleka pod všechny texty, které jim projdou rukama, tedy počítačem. Možná tedy bude i pro čtenáře novinkou, jaké časopisy jsi v redakci dosud připravovala.
Redigovala jsem všechny příspěvky do Zory, sestavovala celá periodika Svět, příroda a společnost, Technická revue, Světluška a Kalendárium. Další časopisy jsem připravovala k vydání z podkladů od externích redaktorů – Emu, Hudebníka, Azora a Maséra. 

S jakými pocity tedy nyní nastupuješ na pozici šéfredaktorky?
Současné období je takovým postupným „střídáním stráží“. Doktora Reichela, který ještě v Zoře do konce roku zůstává, jsem požádala, aby zúročil své znalosti z historie časopisu a slepeckého tisku vůbec a připravil publikaci ke stému výročí Zory. Věřím, že je k tomuto úkolu nejkompetentnějším člověkem a díky němu neupadnou do zapomnění fakta a události, která jsou součástí naší tradice.
V redakční práci bych ale také ráda postupně zavedla nejrůznější změny. Jak už to bývá, mnohé věci časem zapadnou do příliš hlubokých kolejí na to, aby lidé, kteří v nich jedou, ještě chtěli dělat něco jinak. Vyjetá cesta nebyla vždy špatná, naopak. Odpovídala době, předchůdci se věnovali své práci s nadšením a plným nasazením. Nechali za sebou v podobě 98 (!) uzavřených ročníků časopisu uceleně a přehledně zmapovanou historii života zrakově postižených v naší zemi. Proto jsem se i já se celou dobu snažila k práci pro časopis Zora přistupovat především s úctou k úsilí předchůdců. 
Druhou stranou mince je fakt, že zažitou podobu časopisů a celého stylu redakční práce zkrátka nikdo již celé roky neměnil. Ráda bych ledacos dělala pokud možno jinak a zatím jsem na úplném začátku plánování a domlouvání. Většinou mám pocit, že se snad pro samé mluvení, tedy kontaktování nejrůznějších lidí, už téměř ani nedostanu k vlastnímu psaní. Již teď jsem však i za tu krátkou dobu od začátku července při setkáních s lidmi, kteří se nějakým způsobem na přípravě Zory podílejí nebo budou podílet, zažila především spoustu vstřícnosti, nadšení a vlastních nápadů. Z toho mám velkou radost. Věřím, že to čtenáři pocítí také, i když ne třeba vše naráz.

V roce 2017 oslaví Zora významné jubileum – připomeneme si sté výročí od jejího vzniku. Po celou dobu měla Zora vždy zrakově postiženého šéfredaktora. Ty jsi přetrhla tuto nit, což by se některým z komunity zrakově postižených nemuselo líbit a mohli by namítat, že nikdo nemůže znát jejich potřeby lépe než člověk se stejným handicapem. Co bys jim na to odpověděla?
Abych pravdu řekla, ta metafora s přetrženou nití mi nepřipadá nejvýstižnější. Pokud jde o mě, budu pokračovat ve své práci, jak nejlépe umím. Nyní navíc s možností dělat i změny a realizovat více nápadů. Budu dál žít a pracovat s lidmi, mezi nimiž už mám hodně známých, kolegů, kamarádů, a dokonce i nejbližších přátel.
Ovšem s otázkou, zda je vlastní zrakové postižení při práci při práci pro tuto komunitu předností, či dokonce nutností, jsem se už samozřejmě také setkala. A také s dvojí rozdílnou odpovědí. Dřívější zvyklosti odpovídá názor, který jsi zmínila ve svém dotazu. I já samozřejmě souhlasím s naprosto zřejmým faktem, že osobní zkušenost by zrakově postiženému šéfredaktorovi skutečně umožňovala bezprostřední vnímání všech smyslových vjemů zcela totožnými „kanály“, jaké využívá jedna část naší čtenářské obce. Tedy čtenáři nevidomí, kteří odebírají bodové a zvukové mutace časopisů. Další velká část čtenářů však čte časopisy ve zvětšeném tisku a každý z nich vidí nějak jinak, někdy třeba i podobně jako já, když si sundám své brýle s pěti dioptriemi. 
Osobně se však domnívám, že není potřeba jednu složku lidské bytosti, tedy způsob získávání části smyslových informací z okolního světa, zcela absolutizovat. Myslím, že „cíl“, kam tato informace dorazí, je mnohem podstatnější než „dráha“, tedy smyslové vjemy, po níž člověk informaci získá. Tento složitý popis vystihují například známá Exupéryho slova „Správně vidíme srdcem“. Důležité tedy je, jaký je člověk uvnitř, jaké má etické principy, kulturu, jak si se získanou informací poradí a ve prospěch čeho ji použije.
Zkusím k tomuto mudrování dodat jeden příklad ze svého života. Když jsem před třemi lety dopsala básnickou sbírku s názvem Oči za očima, zvolila jsem pro její knižní podobu ilustrace Jaroslavy Bendové, výtvarnice s těžkým zrakovým handicapem. S touto výjimečnou ženou jsem se spřátelila nejen při společných prezentacích naší tvorby, ale zejména po lidské stránce. Myslím, že tento osobní příměr může ve zkratce charakterizovat to, co považuji v práci pro zrakově postižené čtenáře za podstatné – schopnost vzájemného vcítění, pochopení a úcty bez rozlišování podle kritéria „handicapu“.
Pořád si myslím, že tak či onak vidící nebo nevidící oči jsou pouze jedním z mnoha a mnoha kamínků v osobnostní mozaice každého člověka. Nad tím vším jsou pak velmi obyčejná a velmi důležitá lidská pravidla, jako je slušnost, přirozenost, zájem a empatie.

A dodejme, že v práci k tomu patří profesní kvality, které ty bezesporu máš. Jaké si dále budeš vybírat spolupracovníky?
Žádné radikální změny se nyní nekonají, protože do konce roku zůstáváme v redakci na plný úvazek v původní dvoučlenné sestavě s doktorem Reichelem. Do budoucna bych byla ráda, aby se všechny časopisy připravovaly týmovým způsobem. Proto má už v těchto týdnech v naší redakci své pracovní místo i Petr Mašek, který se dosud pohyboval takzvaně v terénu, a znali ho zejména posluchači Naší šance. Požádala jsem ho, aby v rámci mírně zvýšeného pracovního úvazku připravoval i několik příspěvků do dalších časopisů. Prozatím můžu říct, že mě velmi příjemně překvapil. A čtenáři Zory to mohou posoudit už v tomto a dalším čísle, do kterých napsal pozvánku k poslechu Naší šance a do Zory s číslem 18 první díl seriálu Hlasy našich knížek o hercích, kteří pro nás nahrávali akustické knihy. Z Petrova přístupu je znát silné osobní zaujetí, zkrátka tolik nezbytná jiskra. Tedy přesně to, co naše časopisy potřebují, aby byly živější a přitažlivější.
Dále se od září v redakci na menší úvazky objeví dvě nové tváře. Jednou je Monika Krchovová (38), hudebnice, která se mimo jiné zabývá i psychologií, masážemi (této profesi se ostatně částečně věnuje i Petr), sportovní střelbou a dalšími nesčetnými aktivitami. V příštím čísle se představí reportáží ze soustředění Vokál klubu.
Mladou mužskou posilou bude Jiří Hubáček (23), který již absolvoval bakalářská studia v oboru bohemistika. Protože se ještě plně věnuje dalšímu studiu, bude prozatím v redakci pracovat na malý úvazek. Vyzvala jsem jej, aby jako svou vizitku poskytl čtenářům vyprávění o své dosavadní cestě za vzděláním. Třeba jen proto, že je úžasným příkladem mladého člověka, který studuje vysokou školu nejen s vynikajícími výsledky, ale v nejkratších možných termínech a bez asistenta. Rozhovor najdete v Zoře číslo 18 pod názvem Strasti a slasti studia naslepo.

Všichni tři noví redaktoři, s nimiž se teď začneme na stránkách Zory a dalších časopisů potkávat, jsou od narození nevidomí. Pozvala jsi je ke spolupráci právě proto?
I tak se to dá říct. Samozřejmě platí už řečené, že jakýkoliv handicap je pro osobnost každého z nás jen jedním z mnoha kritérií. Je tu však ještě jedno poslání, které se SONS úspěšně snaží uvádět do života, a tím je vytváření pracovních příležitostí pro zrakově postižené. Proto bych chtěla takovou možnost nabízet právě i novým redaktorům Zory. 
Pro mě jsou navíc velmi podstatné i jejich výjimečné schopnosti, které sama v takové míře zdaleka nemám. Například Monika a Jiří čtou nesrovnatelně rychleji než já bodové písmo, Petr se zas mnohem víc kamarádí s technikou, zejména akustickými zařízeními všeho druhu. Ale tím hlavním důvodem, proč jsem ráda, že do našeho týmu přibydou právě oni, případně další zrakově postižení redaktoři, vždycky je a bude to zmíněné nadšení, které je pak ve výsledku velmi znát.
Další staronovou posilou, tentokrát mezi externími spolupracovníky, se stala Jaroslava Novotná. Už v tomto čísle najdou čtenáři její fejeton Secese versus křidýlka, inspirovaný začátkem školního roku, a v příští Zoře číslo 18 první díl nové psychologické poradny. Pro Emu začala připravovat osobně vyzkoušené a komentované série receptů s názvem Delikatesy a poradnu psycholožky věnovanou speciálně ženám. Od nového roku budeme v Zoře opět otiskovat její rozhovory nejen se zrakově postiženými, ale i s lidmi z jejich okolí, v seriálu, pro který vymyslela mírně provokativní název Městu a světu. 
Spolupracovníků, nápadů a nových rubrik bude v časopisech postupně víc, ale i tak už je tento rozhovor příliš dlouhý. S dovolením si tedy další podrobnosti necháme do pokračování v příštím čísle.

	Za odpovědi na první část otázek poděkovala
	Marie Svobodová

(Pokračování příště)

#
Příspěvek na péči po evropsku

Evropská unie nevidomých čas od času připravuje stručné popisy toho, co je třeba v Evropě činit ke zlepšení kvality života nevidomých a slabozrakých; těmto popisům říká „akční letáky“. Jsou připraveny pro nejrůznější palčivá témata jako elektrické automobily, které na silnici nikdo neslyší, moderní elektrospotřebiče, které nemůže nevidomý obsluhovat apod. Níže si přečtěte jeden takový leták, týkající se nutnosti všeobecného zavedení sociální dávky na kompenzaci zrakového postižení (tak trochu obdoba českého „příspěvku na péči“. 

Právo na kompenzaci zrakových postižení
(tento akční leták vydává Evropská unie nevidomých)

1. Současný stav
Slepotu i závažnou ztrátu zraku považuje Světová zdravotnická organizace stále za obzvláště těžká zdravotní postižení. 80% informací získávají lidé prostřednictvím zraku; tento údaj je téměř určitě podhodnocen ve světě, ve kterém jsou obrazové informace každodenně všudypřítomné díky internetu, multimédiím, počítačovým programům, obrazovému promítání atd. 
Významnou etapu v začleňování zdravotně postižených do společnosti představuje konec 70. let minulého století; tehdy si společnost začala konečně uvědomovat jejich potřeby a schopnosti. Řada států, zejména v Evropě, přijala zákony na podporu vzdělávacího a profesního začleňování s cílem zlepšit každodenní život zdravotně postižených.
V době méně nedávné se objevuje koncepce „univerzální přístupnosti“, která sleduje stejné cíle skrze ukládání povinností v oblasti zpřístupnění veřejných pozemních komunikací, dopravy, budov a digitálního prostředí zdravotně postiženým.
Navzdory nepopíratelnému pokroku se nevidomí a těžce zrakově postižení i nadále střetávají s překážkami bránícími jejich úplné samostatnosti; takové překážky jsou s to překonávat pouze za pomoci dalších osob nebo kompenzačních pomůcek, což obojí je často velmi nákladné.

Zde uvádíme jen několik názorných příkladů, jak je obtížné, ba často nemožné pro nevidomého člověka provádět základní úkony, které tvoří běžnou součást každodenního života nás všech: 
o šití, žehlení, práce v domácnosti, příprava jídel;
o vedení účtů, čtení a třídění pošty a úředních dokumentů;
o drobná domácí údržba: instalatérské, elektrikářské a malířské práce;
o orientace ve velkých obchodech a na neznámých trasách, řízení motorového vozidla;
o pomoc malým dětem s domácími úkoly, při kulturním vyžití…

Tento seznam není ani zdaleka vyčerpávající. 
K překonávání uvedených těžkostí je nezbytné přijmout následující opatření:
o využívání služeb další osoby, často dvě až tři hodiny denně a nezbytnost používat další osoby i pro provádění drobných údržbářských prací;
o nezbytnost používat specializované dopravní služby, pokud jsou v místě bydliště k dispozici, jinak je nutno uchýlit se k využití taxíků;
o nutnost bydlet v centrech měst, nakupovat v malých obchodech s obsluhou, nebo využívat dovážkových služeb;
o pohybovat se s pomocí vodicího psa, což zahrnuje veškeré příslušné náklady na péči o psa;
o trvalé používání technických pomůcek s braillským nebo hlasovým výstupem: váhy, teploměry, hodiny, budíky, uzpůsobené hračky, počítačové odečítací programy, braillské tiskárny atd.

2. Stanovisko evropské unie nevidomých 

Evropská unie nevidomých žádá:
1) aby státy, které ratifikovaly Úmluvu Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, danou Úmluvu přísně a bezodkladně uplatňovaly, zejména pak její články 9, 19, 20 a 21 s cílem umožnit nevidomým a slabozrakým samostatnost v jejich každodenním životě;
2) aby – na základě životní úrovně každého státu – byla přiznána všem nevidomým paušální dávka, která kompenzuje konkrétní náklady související s jejich zdravotním postižením;
3) aby osoby trpící vážnou zrakovou vadou rovněž dostávaly podobnou dávku, jejíž výše by se měla odvíjet od jejich skutečných potřeb kompenzace míry postižení;
4) aby byly tyto paušální dávky, jejichž výše může být rozdílná podle věku příjemce (dítě, dospělá osoba, senior), naprosto nezávislé na finanční situaci příjemce i jeho rodiny s cílem neodrazovat práceschopné od výkonu výdělečné činnosti;
5) aby tyto dávky sloužily k hrazení níže uvedených výdajů:
a. služby dalších osob po stanovený počet hodin týdně, přičemž by hodinová sazba podléhala pravidelnému přezkumu;
b. přiměřeně vypočtené náklady na péči o obydlí, dopravu, bydlení atd.;
c. nákup nezbytných technických pomůcek, jak náročných, tak jednoduchých, popřípadě dalších speciálních zařízení a nástrojů, které nevidomí potřebují ke svému každodennímu životu, a to na základě jejich stávající tržní hodnoty;
d. nákup vodicího psa a veškeré související držitelovy náklady: péče, krmivo, veterinární služby atd.;
6) aby se tyto minimální dávky zvyšovaly ve shodě se specifickými potřebami konkrétních osob, objektivně posuzovanými nezávislým multidisciplinárním týmem složeným z lékařů, zdravotníků, sociálních pracovníků a členů sdružení zastupujících nevidomé a slabozraké;
7) aby byly nezávisle na individuálně vyplácené shora uvedené kompenzační dávce zavedeny programy na úhradu nákladů souvisejících s uzpůsobováním pracovního prostředí pro nevidomé a slabozraké. Tyto náklady by měli nést zaměstnavatelé;
8) aby nebylo možné jednou zavedené dávky svévolně snižovat v důsledku hospodářských otřesů. 

3. Co je třeba udělat? 
Řada evropských států již dávky pro nevidomé a slabozraké určené ke kompenzaci jejich postižení zavedla:
o ve Francii je měsíční výše dávky na kompenzaci zdravotního postižení 620 euro;
o v Itálii činí tzv. „asistenční“ dávka vyplácená měsíčně úplně nevidomým osobám 864 eur, 200 eur se vyplácí slabozrakým se zrakovou ostrostí nižší než 1:20; vyšší dávka je vyplácena hluchoslepým;
o ve Švýcarsku se vyplácí měsíční dávka na kompenzaci zdravotního postižení ve výši 385 eur;
o srbští a černohorští nevidomí pobírají měsíční dávku ve výši 260 eur.

Shora uvedené příklady náležité praxe je třeba použít k zavádění podobných dávek ve státech, kde nevidomí dávku účelově určenou ke kompenzaci jejich vady dosud nepobírají. Evropské unii nevidomých i nadále přísluší v tomto snažení významná úloha. 

Kontakt: www.euroblind.org, ebu@euroblind.org

    Přeložil a redakčně upravil Rudolf Volejník

#
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 8

Informace a odpovědi letní série článků ze Sociálně právní poradny SONS věnujeme podání informace o účasti SONS na schůzce, jejímž hlavním a jediným bodem byla iniciativa některých poslanců a některých organizací osob se zdravotním postižením. Půjde o pravidla přiznávání příspěvku na péči.

Začátkem měsíce června byla SONS pozvána k účasti na jednání podvýboru pro nepojistné dávkové systémy, zdravotně postižené, seniory a sociálně ohrožené skupiny. Tento podvýbor je pomocným orgánem výboru Poslanecké sněmovny pro sociální politiku. 
Tématem schůzky, která se uskutečnila ve čtvrtek 25. června v prostorách Poslanecké sněmovny, byla iniciativa navrhující novelu zákona o sociálních službách (z. č. 108/2006 Sb.). Podstatou návrhu, za jehož hlavní iniciátory lze označit předsedkyni zmíněného podvýboru paní Janu Hnykovou a Sdružení zdravotně postižených ČR v čele s předsedkyní Marií Havlíčkovou a právničkou Zdenou Cupkovou, je návrat posuzování závislosti na pomoci jiné fyzické osoby pro účely příspěvku na péči před rok 2012. 
Podobný návrh byl již před časem neúspěšně prosazován tehdejší poslankyní Věcí veřejných Kateřinou Klasnovou. 
Pokud by tento návrh prošel úspěšně legislativním procesem (tedy by byl schválen Poslaneckou sněmovnou, nerozporován Senátem a podepsán prezidentem), pak bychom se opět vrátili k posuzování 36 úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnosti namísto dnešních 10 základních životních potřeb. 
Z hlediska žadatelů a příjemců příspěvku na péči je v zásadě jedno, zda se posuzuje 36 úkonů, které byly ještě rozpracovány do mnoha činností, nebo zda je posuzováno 10 základních životních potřeb rozpracovaných do dalších aktivit. Podstatné je, jaký stupeň závislosti, tudíž i výši příspěvku na péči konkrétní osoba při těchto dvou způsobech hodnocení získá.
Na tomto místě mohu s jistotou prohlásit, že z hlediska osob s těžkým zrakovým postižením nelze jednoznačně říci, že by posun od starého systému k novému přinesl nějaké markantní zlepšení nebo zhoršení, proto je nanejvýš pravděpodobné, že by návrat zpět neměl způsobit výraznější změny, tudíž by nám ani nemusel příliš vadit. Problémem této iniciativy je však absence prodiskutování se zástupci alespoň největších organizací hájících zájmy osob se zdravotním postižením, ale zejména její naprostá nekoncepčnost. 
V tomto smyslu se v průběhu schůzky vyjádřil předseda Národní rady zdravotně postižených Václav Krása. Nesouhlas zněl pochopitelně i ze strany MPSV a Posudkové služby. Obavu před neuváženými změnami a o to, že vůbec není promyšlen dopad na jednotlivé skupiny příjemců či žadatelů o příspěvek na péči, vyjádřil předseda Vládního výboru zdravotně postižených Pavel Ptáčník.
Autorky poslanecké iniciativy připustily její nekoncepčnost, nicméně na svém návrhu nekompromisně trvaly. Jeho správnost obhajovaly zejména tím, že opakovaně vyzývaly ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou k urychlené nápravě dopadů reforem bývalého vedoucího představitele téhož resortu Jaromíra Drábka, ale podle jejich slov neúspěšně. Navíc na podporu svého kroku zorganizovaly petici, pod niž se podepsalo přes 11 tisíc signatářů. 
Na schůzce bylo přečteno Memorandum ke zlepšení podmínek v oblasti přiznávání příspěvku na péči. Memorandum obsahuje i následující pasáž:
„Podmínky pro přiznání příspěvku byly spravedlivé a většina nás žadatelů o příspěvek byla s jeho výší spokojena.“ 
Touto „ideální dobou“ mají autoři memoranda na mysli stav před rokem 2012. 
Zásadním problémem je skutečnost, že vždy existuje (doufejme, že pouze) menšina žadatelů, kteří s výsledkem posouzení spokojeni nejsou. Jde však o to, jak velká tato menšina je a jak oprávněné její námitky jsou.
Cílem novely by přece měla být právě snaha o nastavení co nejobjektivnějších kritérií posuzování stupně závislosti, k čemuž, dle mého přesvědčení, tento krok zpět rozhodně nesměřuje.
Za náš spolek jsem tedy jednoznačně vyjádřil stanovisko, že tento návrh naši podporu nezískal. Jsme naopak pro pokračování činnosti pracovní skupiny, jež vznikla při MPSV a v jejímž rámci „snad“ může dojít k nalezení většinově přijatelného konsensu, který posune hodnocení potřebnosti státní subvence jednotlivých osob skutečně vpřed. Předložený návrh by přinesl „zlepšení“ jen pro některé osoby, jiným by však pravděpodobně uškodil.
A navíc, sami předkladatelé návrhu návratu zpět připouštěli, že by se mohlo jednat jen o jakési provizorium, než bude vytvořen návrh nový, vzešlý ze zmíněné pracovní skupiny a mající podporu MPSV. Ovšem neustálé změny právních předpisů jsou jedním z nejčastěji oprávněně kritizovaných jevů našeho polistopadového legislativního vývoje. Za pravdu mně určitě dají ti z vás, kteří po průkazu mimořádných výhod získali tentýž průkaz v podobě karty sociálních systémů (s-Karty), poté dočasného průkazu a nyní snad již na nějakou dobu definitivního průkazu osoby se zdravotním postižením. 

    Luboš Zajíc

#
Řecké dojmy

Karlovarské TyfloCentrum ve spolupráci s Oblastní odbočkou SONS Karlovy Vary uspořádalo od 30. června do 10. července pobytový zájezd na řecký Peloponés. Tohoto pobytu se zúčastnilo na čtyři desítky účastníků. Ubytováni jsme byli v příjemném prostředí rodinného hotelu Ritsa v přímořském městečku Tolo. 
Tolo je nejkrásnějším letoviskem antického Řecka, což je předpokladem jak k báječnému odpočinku, tak i k seznámení s uměním, krásou i prastarou kulturou jižního Řecka. V celém letovisku se nacházejí písčité pláže a přístup do moře je pozvolný. Obklopeni jste pestrobarevnými kaktusy, oleandry, fíkovníky, olivovníky, mandarinkovníky a dalšími citrusy. Nechybí tu ani večerní promenády se spoustou kavárniček, cukráren, obchůdků, taveren či tanečních klubů s řeckými tanci za doprovodu charakteristické bouzouki. 
Pro turisty jsou připraveny jak poznávací zájezdy, tak i výlety lodí na nedaleké ostrovy Daskalios, Spetses a Hydra, spojené s koupáním v nádherně čistém moři, krmením racků či ochutnávkou řeckých specialit a vín. Ani my jsme se nedokázali ubránit těmto lákavým nabídkám, a tak si každý z nás mohl bohatě vybrat dle svého zájmu a potřeb. Výlety na menších bárkách, ale i velkou turistickou lodí Mantalena pro 450 osob měly svůj půvab a šarm. 
Okouzlujícím dojmem na nás zapůsobil i polodenní autobusový výlet do palmami lemovaného přístavu Nauplia, dříve hlavního města Řecka. Staré město je úhledně rozloženo nad velkým zálivem a je malebnou směsicí domů v benátském a neoklasistickém stylu, tureckých fontán a mešit, nábřežních restaurací a desítek kavárniček v křivolakých uličkách. Ze zachovalých věží benátské pevnosti Palamidy (957 schodů), vypínající se vysoko nad městem, je úchvatný pohled na celou kotlinu úrodné Argolidy. Navštívit zde můžete i tradiční trh s ošacením, zlatem, suvenýry, rybami či typickým řeckým kořením. 
Většina z nás absolvovala celodenní výlet do Argolidy, kde na vás na každém kroku dýchá historie antického Řecka. V pradávných vesničkách tu kdysi vzkvétaly dílny keramické, sochařské, zlatnické a dílny na zpracování bronzu. V průběhu tohoto výletu jsme navštívili tři významné památky, zapsané v knize kulturního dědictví Unesco.
Prvním místem byl Mykénský hrad se známou Lví branou. Citadela byla postavena v letech 1350–1200 př. n. l. Poté jsme navštívili Starý Korint, jeho vznik je datován 7. až 5. století př. n. l. Ve své době patřil mezi nejbohatší a nejproslulejší města antického Řecka. Prohlédnout si zde můžete zbytky Apollónova chrámu, tak i svatyni Akrokorintos s mnoha kamennými sochami. 
Třetí významnou památkou, kterou jsme navštívili, byl Epidaurus. Nachází se zde přírodní kamenné divadlo, pocházející ze 4. století př. n. l. Dodnes je nejlépe dochovaným amfiteátrem ze všech starověkých divadel v Řecku. Hlediště je postaveno ve tvaru vějíře.  Díky skvělé akustice se zde konají mnohé koncerty a festivaly. Kapacita tohoto amfiteátru je 1 400 z vápence vytesaných míst, postupně seřazených do pětapadesáti řad. 
Posledním místem, které neušlo našemu zájmu, byla vstupní brána na Peloponés, kterou tvoří Korintský průplav. Pokusy o vykopání tohoto průplavu sahají do prastaré historie, avšak technické obtíže výkopových prací znemožňovaly jeho vybudování. To se podařilo až v roce 1882, kdy počala jeho vlastní výstavba, která byla dokončena v roce 1893. 
Průplav je dlouhý necelých 6,5 kilometrů, šíře kanálu je 25 metrů, hloubka 80 metrů, výše mořské hladiny činí 8 metrů. Lodě vplouvají do průplavu z Jónského moře, na druhé straně vplouvají do Egejského moře. Technickou raritou tohoto průplavu je spouštěcí most. Při vplouvání vyšších lodí je silniční most spuštěn až na dno průplavu, poté je most opět vysunut k propojení se zemskou pevninu. 
V průběhu pobytu jsme absolvovali dva společenské večery. Ten první se nesl v hudební režii Radka Žaluda, jehož romantické písničky dokázaly rozezpívat nejen celou terasu, ale i Thomase, majitele hotelu, který se spontánně k Radkovi přidal při zpěvu jedné z řeckých písní. Ten druhý večer se nesl v duchu řeckého folklóru, kdy mj. Řekové učili naše klienty jejich lidovým tancům. Vyvrcholením večera byl tanec řeckých tanečníků v ohnivém kruhu mezi střepy rozbitých talířů, symbolizující volnost a svobodu řeckého národa.
Jak sami můžete posoudit, zážitků bylo mnoho, pobyt byl opravdu skvělý a báječný, s potěšením můžeme říci, že byl přímo hojivou náplastí na loňskou destinaci v Chorvatsku.

    Emil Miklóš

#
Život je krása

Srdečně zdravím všechny, kteří čtou nebo poslouchají tento článek. Vracím se v něm k autobusovému zájezdu do Pradědovy galerie v Jiříkově a k Rešovským vodopádům. Tento zájezd pořádala dne 25. července Oblastní odbočka SONS v Olomouci.
Jeli jsme krásnou krajinou Nízkého Jeseníku a jako vždy byli informováni o zajímavých místech, kterými jsme projížděli.
Dojeli jsme do Jiříkova, obce, která má pozoruhodnou atrakci – tou je Pradědova galerie u Halouzků.
Je to unikátní projekt profesionálního řezbáře pana Jiřího Halouzky. Galerie je umístěna v areálu dančí farmy. 
Pan Halouzka areál neustále rozšiřuje. Do svých plánů zařadil i využití kostela Sv. Michala v Jiříkově, který zakoupil. Přes mříže byly v interiéru kostela vidět nádherné sochy ze dřeva vyřezaných andělů v životní velikosti s rozpětím křídel 1,5 metrů.
V Pradědově galerii vystavuje pan Halouzka svá díla na ploše 8 ha. Dominantou galerie je socha vládce Jesenických hor děda Praděda. Tyčí se do výše 10,4 metrů a váží 15 tun. Je vytesaná z 24 lipových kmenů.
Největší chloubou galerie a taky nejznámější je Betlém s postavami v životní velikosti, který má asi 261 soch o váze asi 20 tun. Betlém byl oceněn titulem Největší Betlém na světě a také oceněn Asociací betlémů v Římě. Osm soch Jiřího Halouzky je dokonce zapsáno v České knize rekordů.
Další zajímavostí je obrovská dřevořezba děda Praděda a jeho říše, jehož originál stál původně v kamenné rozhledně na vrcholu Pradědu. Obraz je vyřezán z 24 lipových kmenů a měří 5,5 metrů x 2,2 metrů. V dřevořezbě je také znázorněna historie našich dějin. V areálu nechybí sochy různých zvířat v životní velikosti, např. koně, velbloudi, sloni, ovce, kozy, husy aj. nádherně provedená díla, jako i lidské postavy. Obrovský je také i drak, krokodýl – ten měl paradentózu, protože se mu kývaly řezáky. 
To už vlastně přecházím do zahradní galerie. Kromě soch jsou zde atrakce pro děti (houpačky, kolotoče, průlezky). Kolotočů, které taktéž vyřezal pan Halouzka, si užili i někteří naši účastníci zájezdu. A chov daňků? Ty jsme neviděli, byli schovaní před sluncem v přístřešku. 
Pozoruhodností v zahradním areálu je medvěd Kodiak. 4 metry vysoký, vážící 3 tuny. Kdo prolezl otvorem v jeho těle, mohl si něco přát. Tak ať se nám přání vyplní. Celý areál Pradědovy galerie je svědkem práce člověka, který ji vytváří celým svým srdcem. Proto se zde člověk cítí velice příjemně. A štěstím pro zrakově postižené je, že díla mohou poznávat hmatem. Všem se galerie velice líbila. 
Autobusem jsme přejeli do Rešova. Je to malá vesnice 3 km od Horního Města, kde pramení řeka Huntava, která má souvislost s další naší akcí – návštěvou Rešovských vodopádů. Čekala nás chůze k vodopádům v délce 1,5 km. Cesta tam byla stálé prudké klesání. Ale příroda, to je dar. Vůně lesa, šumění řeky Huntavy. Tato říčka je zázrak přírody. Na horním toku vyhloubila hluboké skalnaté údolí s četnými kaskádami a několika vodopády, největšími v Nízkém Jeseníku.
Rešovské vodopády jsou Národní přírodní památkou. Úžasná přírodní krása umocněná vůní lesního porostu, šuměním řeky Huntavy a paprsky slunce, které se prodíraly mezi větvemi stromů a vytvářely nádhernou hru světla a stínů. A vodopády? Člověk stojí v němém úžasu. Takovou krásu je těžké popsat. Neseme si ji ve svém srdci do svého života a vzpomínek. 
Další cesta se zastávkou vedla do Rudy. Byli jsme se podívat na křížovou kamennou cestu, která vede od kostela a je zakončena na kopci obrovským křížem. Došli jsme tak k pátému zastavení a z časových důvodů cestu nedokončili.
Vrátili jsme se bohatší o setkání a poznání úžasné lidské práce a setkání s nádhernou přírodou. Tak někdy zase na shledanou. Byli jste báječní.

    Eva Zatloukalová

P. S.:
Vybráno z Hymny života od Matky Terezy:
„Život je krása – obdivuj ji.“

#
Gentleman s velkým srdcem – 1. část

Začátek léta pro mě byl letos ve znamení cesty přes kanál La Manche a devítidenního putování po Anglii a Skotsku. Stopy historie 2. světové války spojené se vzpomínáním na naše piloty bojující v Královském letectvu (RAF) vedly na hřbitovy v mnoha městech a obcích, kde jsou naši stateční krajané pochovaní. 
Jednou z četných zastávek byl hřbitov v malé obci East Wretham, která se nachází v anglickém hrabství Norfolk. V malé vesnici, ležící 10 kilometrů severovýchodně od města Thetford a 40 kilometrů jihozápadně od Norwiche, dnes žije 366 obyvatel. Dominantou obce je kostel sv. Ethelberta a historický hřbitov. Majestátní stavba kostela upoutá stejně jako vstupní brána zdmi vyskládanými z lesklých kamenů – pazourků. 
Na hřbitově se v pietní symbióze potkávají zubem času poznamenané náhrobní desky, starobylé pomníky i nízké bílé obelisky s československým státním znakem – hroby dvanácti našich letců. Nejmladšímu Františku Duškovi bylo pouhých 20 let, nejstarší Rudolf Grimm zahynul 6. dubna 1942 jen dva dny před 31. narozeninami. Pod korunami starých stromů tu panuje klid, návštěvník zaznamená i vzorný pořádek a pečlivě udržovaný anglický trávník. Náš průvodce poznamenal, že o hřbitov pečuje jeho dobrý známý, novinář John Kitson. 
To však byl pouhý začátek. Ukázalo se, že rozsah prospěšných aktivit Johna Kitsona je mnohem širší a zahrnuje i záslužnou práci pro zrakově postižené obyvatele místního regionu. Zmínka, že novinář v roce 2007 dokonce obdržel za vydávání zvukových novin pro nevidomé vyznamenání od prince Charlese, samozřejmě nemohla uniknout mé pozornosti.
Při napjatém časovém harmonogramu naší velké autobusové výpravy bohužel nebyl čas na osobní setkání s britským kolegou. Hned po návratu z cesty jsem však oslovila Johna Kitsona s prosbou poskytnout čtenářům Zory alespoň dálkový rozhovor. Díky jeho žurnalistické pohotovosti byly odpovědi obratem zpět.
Gentleman s velkým srdcem John Kitson původně pochází ze Suffolku. Do Norfolku se s rodiči přistěhoval v 8 letech a měl následovat svého otce ve studiu zemědělského inženýrství. Když však bylo Johnovi 12 let, jeho otec zemřel. Spolu s matkou a starší sestrou se pak přestěhovali do města Norwich, kde John vystudoval a v roce 1957 nastoupil jako zpravodaj do regionálních novin The Eastern Daily Press.
Během své kariéry pracoval John Kitson v různých funkcích na okresních úřadech, poté se věnoval zejména informačním a komunikačním technologiím ve městech Norwich a Thetford. Psaním pro deník The Eastern Daily Press strávil novinář čtyři desítky let. 
V šedesáti letech odešel z novin do důchodu a žije s manželkou Eileen v obci East Wretham. Dříve předsedal zdejší obecní radě, stále je tajemníkem v kostele sv. Ethelberta, kde je jeho žena Eileen vedoucím kurátorkou (pozn.: laický asistent faráře v anglikánské církvi). Dodnes tráví John každých čtrnáct dní až devět hodin sekáním trávy na rozsáhlém hřbitově při kostele!
Mé otázky však směřovaly především k aktivitě určené zrakově postiženým spoluobčanům, za kterou obdržel před osmi lety zmíněné královské vyznamenání. Na počátku byl impulz od dnes již nežijícího (zemřel v roce 2007) nevidomého Teda Finche. Na přání tohoto krajana začal John v roce 1984 vydávat zvukové noviny pro nevidomé s názvem Link-Up. 
Loni bylo Johnovi, zakladateli projektu Link-Up, 75 let. V tomto věku přenechal vydávání zvukových novin svým nástupcům. Po třiceti letech práce. Z toho dvacet let působil jako vedoucí redaktor, později jako předseda. Také jeho žena Eileen pracovala v projektu téměř po celou dobu jeho trvání jako sekretářka.

Jaký byl impulz k vašemu projektu – vydávání zvukových novin pro nevidomé?
V roce 1984 mě oslovil místní nevidomý muž Ted Finch, který mě požádal, abych zahájil vydávání zvukových novin. Uspořádali jsme veřejné setkání, díky němuž jsme získali dobrovolníky a počáteční financování. Koupili jsme zařízení a začala výroba na gymnáziu v městě Thetford, kde mají noviny dodnes své zázemí.

Můžete vaše noviny Link-Up představit – na co se zaměřují, jaký mají rozsah a periodicitu?
Periodicita novin Link-Up je jedenkrát za 14 dní. Každé číslo obsahuje 60 minut zvukových nahrávek zpráv a reportáží, převzatých ze stránek  místních novin.
Obsahem novin je mikrokosmos, tedy výběr z toho, co se objeví ve dvanácti denících a deseti týdenících během uplynulých dvou týdnů. Nevidomí posluchači získávají obdobnou směs zpráv, kterou by našli v běžných novinách. Chceme, aby měli stejné podmínky jako vidící čtenáři. 

Jaký mají noviny regionální dosah a kolik mají odběratelů?
Náš čtrnáctideník obsahuje zprávy z regionu Breckland, který má pět velkých měst a řadu menších obcí. Na začátku jsme měli 150 posluchačů. Dnes jsou však již mnohem více než dříve dostupné zvukové zprávy, vysílané po celých 24 hodin denně 7 dnů v týdnu. Proto se počet našich posluchačů postupně snížil na dnešních 90.

(Dokončení příště)
Taťána Králová
jazyková spolupráce Marie Svobodová

#
Výstava v kavárně

Výtvarnice Jaroslava Bendová v současné době vystavuje své enkaustické obrazy v pražském Café Alternatif. 
Na vernisáži, která se konala v sobotu 11. července, vystoupil spolu s autorkou vystavených děl Jiří Hubáček. Čerstvý bakalář, absolvent oboru bohemistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, je od narození nevidomý. Pro slavnostní večer si připravil výběr z poezie provensálského básníka Frédérica Mistrala. Hrou na kytaru setkání nečekaně obohatil nevidomý hudebník Lakatoš, kterého účastníci vernisáže uslyšeli hrát bezprostředně před akcí na Staroměstském náměstí a pozvali mezi sebe.
Kavárnu s vystavenými obrazy najdete v centru Prahy v Mezibranské ulici číslo 2. Je to první ulice doleva (zády k historické budově Národního muzea) z horní části Václavského náměstí. Od 8. srpna připojila autorka k obrazům také další ukázky své mnohovrstevnaté tvorby – nejnovější fotografie a koláže.

					Taťána Králová

#
Vernisáž obrazů Sally Booth

V rámci 21. ročníku festivalu Dny umění nevidomých na Moravě proběhla 3. srpna v prostoru nového olomouckého nákupního centra Galerie Šantovka vernisáž obrazů zrakově postižené umělkyně z Velké Británie Sally Booth. 
Výstava byla do konce měsíce srpna umístěna ve druhém podlaží na volném prostranství, kudy prochází každý, kdo se chystá v Šantovce do kina, divadla, restaurace nebo na boowling. Na přenosných závěsných stojanech byly zavěšeny obrazy, informace o Dnech umění nevidomých na Moravě, o autorce obrazů a o SONS. 
Vlastní průběh vernisáže byl poklidný, inspirativní a úspěšný. Přítomným se líbil projev PhDr. Rudolfa Volejníka, viceprezidenta SONS ČR, a vystoupení dvou hudebnic – Ludmily Nováčkové (housle) a Heleny Mádrové (kytara). Jako host vystoupila i zástupkyně Nadace profesora Vejdovského – Bc. Dagmar Sýkorová. 
S povděkem jsme využili i pomoc dobrovolníků s nabídkou minipohoštění, fotodokumentací a doprovody klientů. Přítomné, kteří hůře vnímají ruch velkého prostranství, mohly rušit různé okolní zvuky, i když volně přístupný klavír byl na dobu vernisáže uzavřen. 
Výstava byla na poměrně frekventovaném místě. Proto ji zhlédlo hodně návštěvníků a doufáme, že bude dobrou a vítanou propagací SONS ČR.

    Marie Kebrdlová

#
Tyfloart se blíží

Od čtvrtka 10. do neděle 13. září pořádá SONS ČR v Karlových Varech již 23. ročník festivalu zájmové umělecké tvorby amatérských zrakově postižených umělců Tyfloart 2015. Přehlídky se opět zúčastní nevidomí a slabozrací hudebníci, divadelníci, výtvarníci, rukodělci, recitátoři a další zrakově postižené umělci. 
Pokud se chcete festivalu zúčastnit jako diváci, a podpořit tak účinkující, budete samozřejmě vítáni. Ubytování a část programu je zajištěno v penzionu Hubertus, ostatní program v Alžbětiných Lázních v Karlových Varech a v Kulturním domě v Ostrově.
Ve čtvrtek 10. září večer proběhne první část Tyfloartu v Hubertusu. V pátek dopoledne se bude konat workshop v Alžbětiných Lázních v Karlových Varech. Po odpolední prohlídce města bude v Alžbětiných Lázních následovat první společenský večer s přehlídkou tvorby zrakově postižených umělců.
V sobotu dopoledne je plánován zájezd do Lokte. Po obědě přijde na řadu druhá část festivalové přehlídky v Kulturním domě Ostrov, která bude po večeři pokračovat programem hostů festivalu. V neděli 13. září po snídani se účastníci rozjedou do svých domovů.
Budete-li mít jakékoliv dotazy či připomínky k akci, kontaktujte, prosím, pořadatele festivalu na číslech 221 462 466 či 775 722 434 (p. Pakoš) nebo 603 265 875 (p. Rogaczewski), případně prostřednictvím e-mailu pakos@sons.cz.

									red.

#
Soutěž ve čtení a psaní

Chcete si poměřit své schopnosti s ostatními? Případně víte o někom, kdo by se chtěl také zúčastnit soutěže ve čtení a psaní? Neváhejte s účastí, předejte následující sdělení dalším zájemcům. 
Nepropásněte šanci zasoutěžit si, setkat se s novými lidmi i starými přáteli a v neposlední řadě získat uznání a zajímavou cenu. V nesoutěžním čase se budete moci pod odborným vedením seznámit s novými kompenzačními pomůckami.
Redakce časopisu Zora ve spolupráci s výrobním družstvem nevidomých Spektra Praha pořádá v sobotu 24. října 2015 od 10 hodin v Domě služeb v Krakovské 21, Praha 1 soutěž ve čtení a psaní. 
Soutěžit se bude v následujících disciplínách:
a) ve čtení Braillova písma,
b)  v psaní na počítačové klávesnici,
c)  ve čtení, psaní a úpravě textu na krátkých elektronických braillských řádcích.
Soutěžící se může zúčastnit více disciplín. 
Ve čtení Braillova písma z papíru jsou soutěžící rozděleni do dvou skupin.
a) zrakově postižení, kteří prošli výukou Braillova písma již na 1. stupni ZŠ,
b)  později osleplí.
Každá skupina soutěží zvlášť, čte se neznámý text po dobu dvou minut.
V disciplíně psaní na počítačové klávesnici si může soutěžící přinést svou klávesnici. Po dobu dvou minut se píše neznámý text podle individuálního diktátu.
Soutěžící ve třetí disciplíně budou pracovat na elektronických braillských řádcích o délce 12 až 18 znaků připojených k výrobkům společnosti Apple typu iPhone, iPod Touch a iPad. V editoru Poznámky budou číst na rychlost, psát na přesnost a upravovat nesprávně uspořádaný text v daném časovém limitu. Součástí disciplíny bude i odesílání psaných výstupů elektronickou poštou.
Těšíme se na vaši hojnou účast. Své přihlášky zasílejte na e-mailovou poštu: zora@sons.cz nebo přes klasickou poštu: Redakce Zora, Krakovská 21, 110 00 Praha 1. Případné dotazy rádi zodpovíme na telefonu 221 462 473.

								red.

#
Pozvánka na psí mistrovství

Klub držitelů vodicích psů SONS ČR ve spolupráci se Střediskem výcviku vodicích psů SONS ČR vás srdečně zvou na 32. ročník mistrovství republiky ve výkonu vodicích psů – Memorial Miroslava Fišera. 
Soutěž se bude konat v sobotu 12. září od 10 hodin v prostorách OC Atrium Flora v Praze. Představí se na ní dvacítka nejúspěšnějších závodníků, kteří se nominovali z jarních kvalifikací.
Vodicí psi předvedou pod dohledem rozhodčích svou každodenní práci při bezpečném provázení nevidomého nástrahami rušné nákupní galerie a v přilehlých pražských ulicích také cviky základní ovladatelnosti psa na vodítku.
Závěrečné slavnostní vyhlášení výsledků se plánuje přibližně na 17 hodin před obchodním centrem Flora na Vinohradské třídě.

							red.

#
Na víkend do Orlických hor

Ráda bych vás pozvala na listopadovou akci, kterou pořádá Klub držitelů vodicích psů a Oblastní odbočka SONS Dobruška.
Od pátku 6. do neděle 8. listopadu 2015 se v Jedlovém u Deštného v Orlických horách uskuteční tematický „Silvestrovský víkend“. 
Účastníci budou ubytovaní v chatě Jedlová, ve dvou a třílůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením. Cena za nocleh a plnou penzi na jeden den činí 450 Kč. 
Připraven bude zajímavý program. Během sobotního večera si užijeme nejdřív předčasné Vánoce s nadílkou a potom o půlnoci přivítáme nový rok.
Těšíme se na všechny dvounohé i čtyřnohé kamarády, kteří si s námi přijedou užít čerstvý vzduch Orlických hor.
Hlásit se můžete do 20. září na kontaktech:
renata.dobruska@seznam.cz
tel. 494 622 953, mobil: 732 262 600

		Renata Moravcová a Xanto
		Stanislav Poloprutský a Jimmy a Kajro

#
O Naší šanci

Milí čtenáři,
Již dva roky mám tu čest připravovat zvukovou přílohu Zory nazvanou Naše šance. Vychází jednou měsíčně a její výjimečnost spočívá v prostém faktu, že je celá jen o zvuku.
Býval to zvukový magazín plný mluveného slova, a co pamatuji, všichni mí předchůdci Naši šanci doslova nacpávali zajímavostmi ze světa zrakově postižených. O totéž se snažím i já.
Jenom jsem poněkud změnil strukturu a z magazínu pouze mluveného jsem udělal magazín tak trochu hudební. Od vydání 10. čísla z roku 2013 pravidelně k mikrofonu zvu zrakově postižené hudebníky, jejichž písně, či skladby pak slouží jako hudební předěly mezi jednotlivými příspěvky.
V Naší šanci také vychází seriály krátké, či delší, některé pravidelně, některé s menšími přestávkami.
Posluchači zmiňovaného magazínu si tak mohli poslechnout velmi chválený seriálek Jaký si dnes koupit mobilní telefon, bavíme se s odborníky na téma inkluze či integrace, vyzkoušel jsem také zařadit pár příspěvků o lidech, kteří sice přišli o zrak, ale jsou dále aktivní, a nemohu opomenout svůj velký a částečně splněný sen, zveřejnit seriál o lidech, kteří se věnují načítání zvukových knih (První díl tohoto seriálu, věnovaný osobnosti herce Bořivoje Navrátila, najdete v následujícím čísle Zory – pozn. red.)
Paní šéfredaktorka Taťána Králová mě požádala, abych napsal o Naší šanci také do časopisu Zora. Jsem velmi rád, že vás, kteří ještě nejste v mém posluchačském stádečku, mohu oslovit a pozvat ke sledování mnou nabízené přílohy. Tím „stádečkem“ nechci nikoho urazit, ale všichni odběratelé Naší šance, kteří pravidelně poslouchají, jsou tak trochu mí a já mám velkou radost, když jich přibývá.
V každém čísle také apeluji na posluchače, aby se mnou komunikovali, a mám opět velkou radost, když píší či volají, aby mi sdělili, jak se jim to které číslo časopisu líbilo. Jestliže se vám tento můj příspěvek zdál poutavý a jestliže dosud Naši šanci neodebíráte, pojďte si ji zkusit objednat. Stanete-li se mými nadšenými posluchači, určitě se můžete spolehnout, že dám i na vaše rady, přání či podněty. Velké skupině svých posluchačů totiž vděčím za to, že mi píší a posílají nápady a náměty na události, o kterých bych vás měl informovat.
Využiji také příležitosti, abych též písemně poděkoval všem, kteří mi v tvorbě časopisu pomáhají. Všem svým milým hostům, všem, kteří mi posílají náměty, ale především těm, kteří mi napíší i to, co se jim nelíbí, a poradí, jak změnit nepříjemné, či nedokonalé v dobré a poslouchatelné.
Věřím, že jsem několik z vás přesvědčil a že se stanete novými odběrateli magazínu, který pro vás s čím dál tím větším zaujetím připravuji, tedy Naší šance.

Srdečně vás zdraví a příjemný poslech přeje

(Pokračování příště)
    Petr Mašek

#
Secese versus křidýlka

Se svými dvěma vnuky Bertíky se nevídám moc často. Nejsou sice úplně z venkova, ale i satelitní sídliště v dosahu Pražské integrované dopravy k integraci svých obyvatel moc nepřispívá. Bertíci, tedy dvojčata Norbert a Albert, si ale podobné frustrace vůbec nepřipouštějí. Jsou zdraví, veselí a hraví a také dost zcestovalí. Z evropských hlavních měst viděli mnohem víc než já – nikoliv snad pro mou vadu zraku, ale spíš pro rozdílnou četnost příležitostí.
Maminka i tatínek pracují v Praze a vydělávají slušné peníze. Podle mého názoru je utrácejí celkem rozumně, za poznávací výlety a pobyty v kulturních centrech západní Evropy. Někdy se ale přihodí, že rodná matička Praha zůstává v závěsu za Londýnem, Paříží, Římem či Benátkami nebo Frankfurtem nad Mohanem. Na Prahu je možné se spolehnout, vždyť je přece logicky stále po ruce!
Bertíci dosáhli letos ve vzdělávacím procesu 2. stupeň a jejich maminka usoudila, že už jsou dost velcí, aby se naučili samostatně dojíždět do kvalitní školy a stali se tak součástí české metropole. Škola, kterou rodiče vybrali, je v historické části Prahy, nedaleko náměstí Republiky. Budova je zvenčí středověká, leč uvnitř hezky postmoderně vybavená.
Bertíci se během prvních dvou dnů nového školního roku bez obtíží naučili chodit na metro a pak vlakem nebo busem domů. Naučili se i perfektně zvládat nejbližší okolí školy včetně obchodního centra Paládium, z jehož spletité architektury má trauma nejeden Pražan. To ale trochu předbíhám.
„Tak hoši, jak oslavíme začátek nového školního roku v nové škole?“
„Super babičko“, vykřikli téměř unisono, „půjdeme do KFC na křidýlka“.
Poněkud jsem se zalekla. Původně jsem si představovala zmrzlinové orgie v nějaké romantické cukrárně, ale netroufla jsem si ani špitnout. Jen jsem trochu namítala – „ale KFC je v Paladiu a tam já se nevyznám“.
Ani domluvit mě nenechali: „Nebuď měkká, babi, my tě tam dovedem.“
Vůbec jsem nechápala, jak se mohli během dvou dnů naučit zpaměti celé Paládium včetně obchodu s morčaty, obchodu s domácími limonádami, toalet zdarma. Zatím co jsem máchajíc bílou holí za nimi pelášila, stačili mi ještě přes rameno popisovat cestu, kudy se řítíme. Byla jsem ráda, že mají bundy výrazných barev, protože bych je asi jinak rychle ztratila. Nechápu, proč ty děti musí tak kmitat, copak mají tak šílený hlad?
V KFC jsem byla dovedena ke zdroji teplé vody na umytí rukou, byl mi vybrán stůl a decentně jsem byla požádána o platební kartu. O pět minut starší Norbert se jen ještě potichu ujistil, že ji mám krytou. Bertíci odkvačili a já zůstala se svými myšlenkami. Nebyla bych to já, abych na oslavu začátku školního roku promptně nevymyslela zajímavý a poučný program.
A již jsou chlapci zpět! Každý třímá podnos s různými krabičkami, balíčky, brčky, věčnými kelímky a ubrousky. Dostala jsem ubrousek, kávu a jakýsi rohlík, v němž se též nacházelo cosi z kuřete.
Jídla ubývalo, kelímky se stále a znovu plnily nezdravou colou, mastných ubrousků a prázdných krabiček přibývalo. Konečně si Norbert i Albert pohladili bříška a nejistě se mě zeptali, jestli mám dost. Ukázala jsem gestem pod bradu a tak jsme šli.
Na náměstí Republiky jsem je přiměla, abychom přešli na protější chodník a postavili se čelem k Obecnímu domu. Zde jsem se nadechla a vedla dlouhý monolog o této ojedinělé stavbě na někdejším místě Králova dvora. A jak Karel Špillar vyhrál tu soutěž o průčelní obraz, podle kterého se ta mozaika – „Dívejte se nahoru kluci“ – jmenuje Hold Praze. Několik vět o secesi, Alfonsu Muchovi a Mikoláši Alšovi. Ještě něco o Smetanově síni, ještě něco o vyhlášení republiky v roce 1918, něco o sametce a Občanském fóru. Krapítek o Prašné bráně a krapítek o Empirovém slohu Paláce Hybernia. Kluci poslouchali ani nedutali, dokonce mi připadalo, že je to šíleně baví. Nebo jsou vychováni k tomu, aby nechali starší lidi a učitele vymluvit?
Když jsem si vydýchla, zmínila jsem ještě restauraci a krásnou stylovou kavárnu v přízemí Obecního domu, kde se blýskají zrcadla, číšníci mají fraky a hrají zde na piano lidi, kteří fakt umějí.
Znovu jsem se nadýchla, protože mi hlavou bleskl geniální nápad. Jen jsem musela vteřinu přemýšlet, jestli si budu moci dovolit jej zaplatit:
„A víte co, kluci? Já vás zvu, abychom v té náááádherné kavárně oslavili v prosinci svátky chanuka. Osm svíček na stole, koblihy a nějaké dobré pití, co říkáte?“ libovala jsem si v duchu nad svou originalitou. Mohu jim při té příležitosti povědět něco o tomto významném židovském svátku z doby povstání Makabejských.
Podívali se na mne s jakousi tolerantní trpělivostí. Pak povídá o pět minut mladší Albert: „Určitě, babičko, jestli chceš. Ale pak půjdeme do KFC, jo??“

    Delicie Nerková

#
Černobílé problémy
Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín)

Úloha č. 9

Stanislav Juříček (Vsetín) 
originál (podle T. H. Bwee)

Bílý: Kf6, Dg7, Vc3, Ve6, Sb3, Sa5, Je7, Jg5, Pc7, d2, f5 (11)
Černý: Kd4, Dh4, Va6, Va7, Sd8, Sg4, Jc1, Jh8, Pe4, h5 (10)

Mat 2. tahem (C+)

Idea dvojtažky dnešního diagramu není z mé hlavy, „vypůjčil“ jsem si ji z úlohy indonéského skladatele s půvabným jménem Touw Hian Bwee. Ta prošla tiskem v roce 1980 a její sedmivariantový obsah se mi velice líbil. Zároveň jsem byl ale přesvědčen, že počet obran černého půjde zvýšit, i když bude konstrukce hodně podobná té původní. Kriticky přiznávám, že se tato dvojtažka pohybuje na tenké hranici mezi původní skladbou a plagiátem, proto ji ani není možné zaslat do nějaké soutěže a uvádím k ní „originál (podle T. H. Bwee)“. Nakonec se mi podařilo přidáním pouhého jednoho kamene a určitým upravením rozestavení pěšců a figur dosáhnout počtu deseti variant, tedy o tři více. Šlo mi v podstatě o to, aby řešitel po objevení skvělého úvodníku zaplesal nad zajímavou konstrukcí s mimořádným počtem obranných tahů. Jak je z diagramu patrno, ústředním motivem bude pochopitelně baterie bílého krále a dámy. 

Řešení úlohy č. 7 (Alexander Pankratjev) z července 2015: 

Velice hezká úloha s přerušením dráhy černých figur na poli e5. Po úvodníku 1.Ve6! [2.Dc7#] zaslouží pozornost „kritické“ pole e5, kde černý přerušuje nejen působnost bílé dámy k poli c7, ale zároveň i vlastních figur: 1.-De5 2.Sg7#, 1.-Se5 2.Ve8#, 1.-Ve5 2.Sh6#. Motivačně nádherně sestavená dvojtažka musela nutně obdržet vysoké vyznamenání! 

Další body za správné řešení v soutěži získali: 
Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Rostislav Miller z Bludova, Jan Olejník z Málkova, František Skoumal z Bludova, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové.

    red.

#
Výzva pro vás

Časopis Zora si můžete objednat v různých podobách. Jako čtrnáctideník v Braillově písmu (kód 11, předplatné 72 Kč za 24 čísel) nebo ve zvukové nahráce na flash discích MP3 zasílaných poštou (kód 31, předplatné 120 Kč za 24 čísel) či přes internetové rozhraní (kód 43, předplatné 90 Kč za 24 čísel). Zoru tištěnou ve zvětšeném typu písma můžete dostávat do své poštovní schránky jako měsíčník (kód 01, předplatné 120 Kč za 12 čísel). Hlavní časopis Zora si můžete přečíst take v různých typech kompletů spolu s dalšími periodiky vydávanými redakcí Zory. 

Každý současný čtenář, který přihlásí nového předplatitele na rok 2016, obdrží před Vánoci z redakce malý dárek. 

Kontakt na předplatné:
Pavla Jungwirthová – asistentka redakce
tel.: 221 462 472
e-mail: zora-objednavky@sons.cz

#
Milí čtenáři,

naše Zora má za sebou dlouhou a úctyhodnou historii. V roce 2017 uplyne již celé století od vydání jejího prvního čísla. Máme na co navazovat a současně se můžeme stále více zaměřovat na všechny oblasti života (nejen) nevidomých a slabozrakých, které zajímají současného čtenáře.
Rádi bychom v původních rozhovorech věnovali větší pozornost lidem dneška a v galerii osobností těm, kteří se zapsali do dějin zrakově postižených u nás i ve světě. Připravujeme pro vás nové rubriky, v nichž chceme větší prostor poskytnout pro aktuální reportáže a zpravodajství z dění ve všech koutech naší vlasti. Dále budeme otiskovat vyhledávanou sociálně právní poradnu a přidáme i odpovědi na dotazy, které budete pokládat očnímu lékaři či psychologovi. 
Těšíme se také na vaše náměty nebo vlastní příspěvky. Zveřejněné texty i fotografie budeme honorovat.
Autorská odměna za vyžádaný příspěvek, tvořený původním (nepřevzatým) textem, bude činit 100–200 Kč za normostranu (tj. 1 800 znaků). Fotografie zveřejněné na obálce odměníme částkou 100 Kč za snímek.

Kontakt na redakci: 
Taťána Králová – šéfredaktorka
tel.: 221 462 474
e-mail: kralova@sons.cz