ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 99 Číslo 15 Srpen 2015 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: SONS má mistryni světa! Za Zdeňkem Černým Oči jsou vaším obrazem Den otevřených dveří ve Vsetíně SONS a projekt GIVT Schodoběh pro mateřskou školu Díky, milí Kyjovjáci! Zážitkový den v Ratíškovicích Pustý ostrov Mluvík – univerzální pomůcka Zajímavý hybrid Model Rybího trhu Černobílé problémy Když je golbal srdeční záležitost # SONS má mistryni světa! V červnovém čísle Zory jsme podrobně informovali o účasti české výpravy na Světových hrách zrakově postižených v jihokorejském Soulu. Největší úspěch tu zaznamenalo bowlingové družstvo. S pěti mužskými kolegy se v něm na významné sportovní klání vydala i zprvu nenápadná Věra Macháčková (48). Dobře ji jako kolegyni znají zaměstnanci Domu služeb SONS v pražské Krakovské ulici i pracovníci odboček, kterým je nápomocná v rámci své profese referentky v oddělení pro oblastní odbočky a celostátní kluby. Po 12. květnu se její jméno učili vyslovovat také korejští organizátoři, rozhodčí, a zejména soupeřky na bowlingových drahách, kterým vzala naději na vítězství. V kategorii ženy B3 vybojovala zlatou medaili! Stala se tak historicky první českou hráčkou bowlingu, která dovezla zlato z turnaje konaného v zahraničí. O tři dny později přibyl novopečené mistryni světa ještě bronz za součet všech bodů, tzv. all events. V Praze čekali na zlatou a bronzovou Věru nadšení kolegové s gratulací, nádhernou kyticí, šampaňským a symbolickým dárkem – maketou stupňů vítězů. Na stupíncích pro první a třetí místo trůnily kulaté dózy s čokoládovými bonbóny. Na stříbrný stupínek připevnila Věřina kolegyně Renata Poláčková malý otazník, aby naznačila, že jedna světová medaile přece jen ještě do sbírky chybí… (Samozřejmě s humornou nadsázkou.) Po několika dnech již Věru opět pohltily pracovní povinnosti, bonbóny byly snězeny, napínavé okamžiky v Soulu se začaly usazovat ve formě vzpomínek. Usoudili jsme, že právě teď nastala správná chvíle požádat úspěšnou reprezentantku o rozhovor. „Vždyť kdo se může pochlubit, že má na pracovišti mistryni světa!“ pochvaluje si Jan Pakoš, vedoucí oddělení pro oblastní odbočky. Částečně tak nahrazuje Věřinu skromnost a neokázalost, s níž přistupovala i k našemu povídání. Sama se vůbec ničím nemínila chlubit. O podrobnostech provázejících její cestu ke zlatu vypráví bez urputnosti těch sportovců, kteří jsou mnohdy přesvědčeni, že pouze jejich „branky, body a vteřiny“ hýbou světem. Proto jsme nemluvili jen o bowlingu, ale i rodině, studiu, práci a životě vůbec. A také o zrakové vadě, která Věru předurčuje k zařazení do kategorie B3 – mezi sportovce s nejlehčím typem zrakového postižení. Dozvěděli jsme se, že Věra prožila dětství v rodném Přerově a odmala toužila být paní učitelkou v mateřské školce. Brzy se však u ní projevilo onemocnění sítnice, pak šedý zákal, zelený zákal a od osmi let postupně trávila čas v nemocnicích, kde se lékaři snažili najít lék, který by odsunul předpokládané neodvratné trvalé postižení zraku. Tehdy oslepla na pravé oko. A stejný osud snad čeká i oko levé, ale stále pevně věří, že osud se nenaplní… Rodiče ani učitelé Věrčin handicap příliš vážně na vědomí nebrali. Ostatně, ani teď v dospělosti není nijak zvlášť patrný. Snad jej naznačuje jen to, že Věra nepoužívá make-up, který však její přirozeně pohledná a příjemná tvář ani nemá zapotřebí. Musí totiž být opatrná na levé oko. Přestože lékaři Věrku připravovali na to, že postupně oslepne úplně, prognóza se zatím nepotvrdila. Pravidelné lékařské kontroly a každodenní medikace jsou však od dětství neodmyslitelnou součástí jejího života. A také speciální znalosti, zejména schopnost číst hmatem, kterými se od mládí připravovala na budoucí život a povolání. Chodila jste od dětství do speciální školy? Základní školu jsem vychodila doma na Moravě v Přerově. Sice odborní oční lékaři doporučovali možnost přejít do speciální školy pro zrakově postižené děti v Litovli, ale to by znamenalo odmala trávit život na internátě a dojíždění vlakem s přestupy. Já jsem měla vždycky výbornou paměť, skvělé spolužáky ve třídě, kteří mi pomáhali číst texty z tabule, takže jsem učivo zvládala a dostala doporučení na střední školu. Na střední školu jste už ale zamířila do Prahy? Kvůli oční prognóze, zhoršujícímu se stavu, jsme s rodiči vybrali Střední ekonomickou školu pro zrakově postiženou mládež, oproti Gymnáziu (dnes sídlí v Butovicích), kde nabízeli během studia získat Certifikát na operátora telefonních ústředen a také tenkrát Certifikát na dálnopis. Dále naučit se perfektně psát všemi deseti na stroji, číst a psát Braillovým písmem. To vše se mi hodilo do budoucna pro větší šanci najít si zaměstnání, což jsem pak i využila a uplatnila v družstvu Spektra, kde jsem pracovala s editovacím přístrojem Versa Braill. Jak dlouho pracujete v Domě služeb SONS? Bude to 15 let. Mezitím jsem si doplnila vzdělání o vysokoškolské studium v oboru speciální pedagogika. („Věra absolvovala všechny státnice na výbornou,“ doplňuje příliš skromnou kolegyni Jan Pakoš.) Věnujete se i jiným sportům než bowlingu? Na základní škole jsem ráda hrála volejbal, stejně jako můj starší bratr, ale to už později kvůli zraku moc nešlo. Na střední škole byla příležitost provozovat sporty pro zrakově postižené. Kvůli nemocným průduškám jsem sice nemohla běhat, ale získala jsem medaile ve sportech založených na přesnosti – což byl například hod kriketovým míčkem. Zamlada mě taky velmi bavil společenský tanec, byla jsem členkou tanečního kroužku – kategorie standardních tanců, absolvovala jsem několik závodů. Bylo to nádherné, dodnes sleduji pořady jako Stardance apod. Doteď také velmi rádi tančíme s manželem, navštěvovali jsme spolu několik pokračovacích kurzů tanečních pro dospělé v Národním domě na Vinohradech. Víme, že váš manžel Karel Macháček byl v bowlingovém družstvu v Soulu také a v kategorii B2 vybojoval pěkné osmé místo. Můžeme z toho odvodit, že vás k bowlingu přivedl právě on? Ano, je to přesně tak. Začala jsem s bowlingem teprve před pěti lety, občas jsem chodila na tréninky s manželem, který se tomuto sportu věnoval už delší dobu, občas jsem pomohla na turnaji – no a pak jsem si řekla, že to zkusím taky, a vidíte, úspěch se dostavil (úsměv). Máme děti, které už nám odrůstají, a tak rádi hledáme s manželem příležitost, jak trávit čas aktivně a společně. Prozradíte nám o vaší rodině něco víc? Můj muž pracuje jako analytik. Máme spolu dva zdravé syny, staršímu Martinovi je 22, studuje na VŠE informatiku a statistiku, a mladšímu Davidovi je 16 let, studuje na Gymnáziu Jana Keplera. Oba se věnovali veslování, byli ve svých kategoriích několikrát mistry republiky. V současnosti si starší Martin k veslování ještě přidal šerm, slečnu, brigády, takže naše děti už nebývají tak často doma, o víkendech jezdí na závody různě po republice a my, abychom jim nedělali s manželem ostudu, tak se snažíme být aktivní i ve sportu, který se dá hrát až do sta let! Dalo by se říct, že jste konečně našla čas věnovat se soustavněji nějakému sportu. Mohlo by to znít jako informace o pouhém koníčku – ale jak do této představy zapadá vaše vítězství na mistrovství světa? Do Soulu jsem neodjížděla jako favoritka, o to jsem vlastně měla pozici snadnější. Soupeřky mě neznaly, byla jsem klidnější, nesvazovala mě žádná přílišná zodpovědnost za to, abych nezklamala očekávání. Jaká byla v Soulu konkurence? V bowlingu soutěžilo celkem 12 zemí, z toho některé státy, například Japonsko, měly víc týmů. Naše šestičlenná výprava patřila k nejmenším. Mé soupeřky byly vesměs o deset let mladší. Sportovkyně z asijských zemí se tomuto sportu věnují na velmi vyspělé úrovni. Japonka Akiko Morisawa, se kterou jsme se utkaly ve finále, je dvojnásobnou mistryní světa. O to větším šokem pro ně musel být váš vítězný postup. Z bezprostřední reportáže na stránkách Českého svazu zrakově postižených sportovců už víme i to, že vynikající hráčka Wing Shan Yuen z Hong Kongu, kterou jste porazila v semifinále, se usedavě rozplakala… Ano, což mě překvapilo. Ale je to dáno tím, jak vážně berou účast na světových hrách. Já jsem naštěstí nebyla zatížená břemenem závazku obhájit medaili. Mohla jsem jen příjemně překvapit, což se podařilo dokonale a mě potěšilo nesmírně. K vašemu skromnému úsměvu je však třeba dodat, že jste překonala sama sebe, a v semifinále jste dokonce vytvořila osobní rekord o hodnotě 234 bodů. Je to otázka tolikrát zmiňované psychiky, jíž někteří členové naší výpravy vysvětlovali, proč nedosáhli výsledků, které by odpovídaly jejich možnostem? Nebo má lví podíl na vašem úspěchu váš trenér? Přítomnost trenéra Jakuba Varadiho skutečně našemu týmu velmi pomohla. Má zkušenosti ze zahraničních turnajů, účastnil se meetingů, kde se losovalo, domlouval se za nás anglicky s pořadateli, hlásil nám průběžné výsledky, protože jsme nikdo nedohlédli na vyvěšené zprávy. Jen pro srovnání – někteří hráči, kteří jsou podle stupně postižení zraku ve střední kategorii B2, ale mají třeba tzv. trubicové vidění, na monitor i na dráhu vidí lépe. Já vidím do dálky na kuželky rozmazaně, a tak vítám, když mi trenér řekne, které kuželky zůstaly stát, a kam mám tedy mířit. Stejné pokyny typu „miř na trojku“ ale dával trenér všem členům naší výpravy. Hrát za nikoho nemůže a nehraje, je to moje hlava, která se zaměří na cíl, a moje ruka, která na něj hází a dohodí. Chce to vynaložit v danou chvíli správnou energii, mít dobrý motiv a soustředit se na potřebný hod…(Jinak klidná Věrka je v tuto chvíli přece jen o něco důraznější, ale stále se usmívá). Ve sportu se nedá nic moc přechytračit, člověk se musí zaměřit na výkon ve vymezeném čase v danou chvíli. Odpovídají tomu i pravidla, která jsou pro boje v semifinále a finále pro všechny stejná a neúprosná. Rozhoduje jeden zápas, jedna hra a buď to dáš, nebo ne. A o vašem zlatu, jak už víme, v konečné fázi rozhodovala jediná kuželka. Proč ne, i takové napětí ke sportu patří. Ještě se vraťme k tomu, jestli máte k bowlingu stejné podmínky jako vaše soupeřky pokud jde o vybavení, tréninky či cestu na mistrovství? Finále bylo fantasticky napínavé, moc se mi líbilo a opravdu rozhodla jediná a poslední kuželka. Naše sportovní podmínky jsou daleko skromnější. Bowling nepatří mezi paralympijské sporty, a tak jej Český svaz zrakově postižených sportovců nedotuje. Z oddílu Tyflosport Praha mám dres, ale boty a bowlingové koule jsem si musela obstarat sama. Koule s otvory vysoustruženými přesně na míru pro prsty bych správně měla mít aspoň tři, podle zkušeného trenéra. Dvě excentrické, které mají uvnitř speciální jádro a po hození na dráze zatáčejí. A ještě třetí kouli, která míří rovně, tzv. dohozovku. Jak slovo naznačuje, snadno se s ní dohazují jednotlivé „opuštěné“ kuželky, jako třeba číslo 10. Jedna excentrická koule stojí i šest tisíc korun, takže mám jen dvě a na „dohozovku“ šetřím. (Toto ne příliš optimistické konstatování provází Věrčin obvyklý úsměv.) Podobné je to s tréninky. S manželem trénujeme obvykle jednou týdně, musíme si pronajmout dráhu, přítomnost trenéra znamená další zhruba dvě stovky na hodinu. Cestu, letenku do Soulu a startovné na hry ve výši tisíc euro si také všichni z našeho bowlingového družstva platili sami, případně za přispění svých sponzorů. Levnější letenky jsme si kupovali ve velkém předstihu, pozitivní na tom bylo, že jsme si mohli vzít každý třicetikilové zavazadlo místo obvyklých dvaceti kil, takže jsme se hromadně domluvili a jako skupině se nám do limitu vešly i všechny naše těžké bowlingové koule. (Na Věrčině usměvavé tváři je opět vidět, jak je zvyklá nahlížet na každou skutečnost z té lepší stránky.) Jaký byl pocit slyšet po vítězství českou hymnu? Měli ji vůbec pořadatelé připravenou? Pocit nádherný! Korejci měli vše velmi dobře připravené, vzhledem k tomu, že her se účastnilo cca 1 700 lidí, tak klobouk dolů. Moc se nám líbilo i příjemné ubytování v olympijském komplexu, v okolí zeleň a park s jezírkem, fungující přehledné metro, chodníky upravené pro cyklisty a chodce. Vše bylo čisté. Vlajky a hymny byly připravené v poličkách na herně, pohotově k dispozici. Ceremoniál byl velmi slavnostní, s čestnou stráží tří vojáků a hosteskami. Zažít na vlastní kůži okamžik, kdy jste vítězem, jste daleko od domova a na stožár stoupá česká vlajka, hraje vaše hymna, to je něco nádherného, přála bych to každému aspoň jednou v životě. Snad můžu prozradit i to, že jsem měla slzy v očích nejen já, ale i můj manžel. Náležitě pyšní jsme na vás byli i my, kolegové z práce. A jistě i vaši synové, kteří vás doma čekali. Moc děkuji všem, kdo mi drželi palce a fandili na bowlingové konferenci. Úžasné a nečekané bylo uvítání s překvapením v práci. S oběma syny jsme byli v kontaktu, mladší David si užíval v Irsku. V době našeho pobytu v Koreji byl právě se školou na zájezdě v Dublinu, plánovaná akce se jmenovala Po stopách irských spisovatelů. Oba synové nás pak čekali na letišti a přivítali nadšeně, věděli, že budeme mít výbornou večeři a oslavíme zlato a bronz! Od manžela jsem kromě gratulace dostala krásný dárek. No ale samozřejmě byli všichni rádi, že už je maminka doma a budou opět klasické teplé večeře. (Toto sdělení opět, jak jinak, provází Věrčin typický vlídný úsměv.) Bývá obvyklé se na závěr ptát, jaké máte sportovní plány do budoucna… Plán mám – měla bych splnit očekávání kolegyně Renaty, která ještě zanechala otazník u stříbrného stupínku… Tak, že by příště bylo stříbro??? To znamená, že na příštím mistrovství světa budete schválně bojovat o stříbro, a ne o zlato? (Úsměv je už na obou stranách, protože je zřejmé, že Věrka rozhodně nemíní brát boj o sportovní vavříny jako otázku života a smrti…) Ráda bych se intenzivněji a efektivněji připravovala na turnaj mistrů, který se bude konat v srpnu příštího roku ve Varšavě. Budou tam nároční soupeři, domácí Poláci jsou vytrvalí a odhodlaní vyhrát. Za čtyři roky jsou plánované další světové hry, těch bych se ráda zúčastnila taky a samozřejmě bych se chtěla výborně umístit. Nejdůležitější ale je zahrát si, mít pevné nervy a dobré zdraví. To vše naší mistryni světa ze srdce přejeme! Taťána Králová # Za Zdeňkem Černým Dne 22. června tohoto roku zemřel Zdeněk Černý, český hudební pedagog a konstruktér pomůcek usnadňujících život nevidomým učitelům hudby. Narodil se 7. prosince roku 1922 v rodině strojního zámečníka v Ostravě-Vítkovicích. U Zdeňka i u jeho dvou mladších bratrů se projevila pigmentace sítnice. Přesto navštěvoval zpočátku běžnou školu v místě bydliště. Zde se také aktivně věnoval hře na klavír. Do Ústavu pro nevidomé v Brně nastoupil v roce 1940. Pokračoval ve studiu hry na klavír u Vladimíra Hawlíka a zároveň se intenzívně věnoval výuce ladění u Františka Podluckého. Už jako mladý již zkonstruoval amatérské rádio, na němž se svými spolužáky v době 2. světové války poslouchal tehdy zakázané stanice, např. vysílání z Londýna atd. Po absolvování státní zkoušky z hudby na tehdejší brněnské konzervatoři (dnes Konzervatoř), celý svůj aktivní život vyučoval hře na klavír v tehdejší lidové škole (nyní Základní umělecké škole) v Ostravě-Vítkovicích, kde působil do roku 1992. Kromě hry na klavír vyučoval později také hru na akordeon a kytaru. Věnoval se rovněž nácviku komorních skladeb s orchestrem, který často vystupoval na školních koncertech. Zároveň využíval svých dovedností v oboru ladění klavírů a bezplatně ladil ve výše uvedené ZUŠ všechny klavíry. V době, kdy vyučoval, zkonstruoval několik významných pomůcek. Nejznámější je tzv. notová světelná tabule. Sloužila pro výuku vidomých žáků k osvojení si hudební notace. Skládala se ze dvou panelů. První s tlačítky a druhý s žárovkami, kde byly na fóliích namalovány noty jak v houslovém klíči, tak i v basovém. Fólie se daly různě vyměňovat podle obtížnosti. Aktivně se také věnoval výuce Brailleského písma, pro tuto příležitost rovněž vyrobil pomůcku. Zabýval se též opravou bílých holí. Sestrojil i svůj magnetofon. Pro domácnost zhotovil reléový třídič umožňující z jednoho místa ovládat několik elektrických spotřebičů i s jejich skupinovým zapojováním. Je určený pro nevidomé a osoby s poruchami hybnosti dolních končetin. Se svou manželkou vychovali dvě zdravé děti. V šedesátých letech dvacátého století při ozdravném pobytu v Luhačovicích  poznal přítelkyni, která mu byla po celý zbytek života velkou oporou. V prosinci minulého roku jsme ho s PhDr. Josefem Smýkalem navštívili a do sbírkového fondu oddělení dokumentace slepecké historie Technického muzea v Brně předal prakticky všechny své pomůcky, za což mu patří můj obrovský dík. Do poslední chvíle svého života aktivně využíval počítač upravený pro nevidomé osoby. Už nikdy neuslyším po skypu jeho indiánský pozdrav. Byl to pro nás všechny velmi laskavý, pracovitý, hodný spolužák a přítel. Čest jeho památce. Mgr. Eliška Hluší # Oči jsou vaším obrazem Časopis Můžeš otiskl pojednání, jehož autorkou je přední česká oftalmoložka doc. MUDr. Drahomíra Baráková, CSc. Autorka je primářkou oční kliniky Gemini v Praze. V letech 1980-2003 pracovala na Oční klinice 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a ve FN Královské Vinohrady. V letech 2003-2013 působila v Evropské oční klinice Lexum, kde zastávala funkci lékařské ředitelky. Specialistka na mikrochirurgii oka, chirurgii šedého zákalu, nitrooční refrakční zákroky, nádorová onemocnění oka u dospělých a sonografii oka a očnice. Úzce spolupracuje s Oční klinikou dětí a dospělých FN Motol, kde se specializuje na operační řešení vrozeného šedého zákalu u dětí. V rámci České republiky zavedla implantaci nitroočních čoček u novorozenců. Celkem provedla téměř 25 000 nitroočních, laserových a plastických zákroků, z toho přes 20 000 operací katarakty. Jak jsou na tom české oči? Za poslední roky sledujeme příznivý jev - přichází k nám stále více pacientů, kteří se opravdu starají o svůj zrak, přicházejí s obtížemi včas, jsou také dobře informováni a vedou s námi dialog o svých potřebách a problémech. Pozorujeme, že informovanost pacientů má neustále vzrůstající tendenci. Na internetu dnes surfují lidé všech věkových skupin, ať jsou to studenti, lidé v produktivním věku nebo senioři. Přesto je patrný určitý rozdíl mezi nároky u pacientů, kteří přicházejí na zákrok v rámci zdravotního pojištění (např. na operaci šedého zákalu), a těch, kteří jsou ochotni do svého zdraví investovat a požadují řešení, které navíc odstraní i závislost na brýlích či kontaktních čočkách (např. laserové refrakční zákroky, implantace prémiových nitroočních čoček). Tyto zákroky nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, a klienti si tak musí celý zákrok platit. Kdo by si myslel, že naši klienti patří pouze ke středním a vyšším příjmovým skupinám, je na omylu. Dnes celá řada seniorů neváhá zaplatit si za kvalitní zdravotní péči a část svých úspor místo do dětí a vnuků vloží do svého zdraví. Platí to však i naopak. Nezřídka se setkáváme s případy, kdy finančně zajištěné děti rády a ochotně zaplatí svým rodičů např. operaci šedého zákalu s implantací multifokální čočky, a dopřejí jim tak kvalitní vidění na všechny vzdálenosti bez brýlí. Ale i tak to ukazuje jistý obrat – lidé se zajímají o své zdraví, o dobrý životní styl a jsou mnohem odpovědnější než dříve. Proto často můžeme odvrátit vážné poškození zraku i případnou slepotu. Pomáhá nám i použití moderních technologií, ještě před pár lety nemyslitelných - např. šedý zákal dnes operujeme řezem do dvou milimetrů, dříve byla rána desetkrát větší. Ránu už nešijeme a pacient může jít po zákroku domů. K tomu si připočtěte vymoženost před tím nevídanou - operovala jsem i stoletou pacientku, ale i čtrnáctidenního novorozence s vrozenou kataraktou. Bohužel dosud neznáme přesný mechanismus příčin, které k šedému zákalu vedou, ale známe rizikové faktory – věk, cukrovka, vysoký krevní tlak, obezita, a také kouření nebo alkoholismus. Věk se prodlužuje, oči se ozývají Už jsem říkala, že s přibývajícími léty oči mohou přestávat dobře sloužit. Statistika je jasná – v populaci nad 75 let je zákal čočky prokazatelný až u 90 procent lidí. Operace šedého zákalu je v civilizovaném světě vůbec nejčastějším operačním zákrokem u osob starších 65 let. Zhoršené vidění v souvislosti se zákalem oční čočky je však dnes velmi dobře operačně řešitelné. Hlavní nebezpečí ze současného demografického vývoje hrozí jinde - věkem podmíněná makulární degenerace sítnice. Vyskytuje se po padesátém roce života a její příčina není dosud zcela objasněna. Předpokládá se, že její podstatou je poškozený gen, který řídí látkovou výměnu v sítnici. Onemocnění má dvě formy - suchá je méně agresivní, vlhká způsobí vážné poškození zraku skoro u všech postižených. Riziko této nemoci zvyšuje kouření, ultrafialové světlo, a strava chudá na antioxidanty, vitamin C, betakaroten, měď, lutein. Prevence? Silné zastoupení ryb, citrusů, zeleniny, ořechů a mléčných výrobků v potravě. Léčba této nemoci je problematická, její možnosti jsou omezené. Neléčená makulární degenerace může vést až k praktické slepotě. Jistou léčbu vlhké formy už dnes máme - aplikace léčiv injekcí přímo do nitra oka, do sklivce. Bohužel se jedná o velmi nákladné přípravky, ne vždy hrazené pojišťovnami. Tato léčba nevede sice k úplnému vyléčení, ale ve většině případů dokáže zpomalit progresi onemocnění a udržet potřebné vidění co nejdéle. Přitom platí jako u většiny onemocnění: čím dříve problém zachytíme, tím je léčba úspěšnější. Musím ale říci, že zaběhané představy o bezmocných seniorech přestávají platit. Dnes se setkáváme s velmi aktivními a informovanými lidmi, kteří chtějí onemocněním předcházet, ptají se, a doslova vyžadují odbornou radu, a také hodně vědí o zdravém životním stylu. Nejen oční lékaři, ale celá medicína by potřebovala takových pacientů víc, mnoho nemocí by se podařilo odvrátit, kdyby se lidé aktivně zajímali i o nebezpečí, které jim hrozí až třeba za deset nebo dvacet let. Možná je to i tím, že běžný občan málo cítí souvislost mezi svým zdravím a komfortem svého života. Proto bychom měli znovu hledat, jak pacienty opravdu zainteresovat na vlastním zdraví. Prospěch by měli oni i celé zdravotnictví. Špičková oftalmologie bydlí v Česku V naší zemi je dnes už dost pracovišť, kde umějí oční lékařství doslova na světové úrovni. Jak v soukromé, tak i ve veřejné sféře najdeme specialisty, kteří úspěšně operují na prestižních klinikách v Evropě i USA. Také naše vybavení v ničem nezaostává. Příkladem může být velmi časté onemocnění - diabetická retinopatie, která může končit slepotou. Při počtu nemocných s cukrovkou v naší zemi jde o statisíce ohrožených. Léčba diabetické retinopatie zahrnuje laserové ošetření sítnice, aplikaci speciálních látek injekcí do nitra oka nebo náročnější operace sítnice a sklivce. A zase - nejlepší prevencí je kompenzace diabetu, tedy dodržování diety, léčby a disciplína pacienta. Dobré výsledky máme i v léčbě zeleného zákalu, který rovněž patří k častým příčinám slepoty. Dostupnost špičkové péče, postupná pozitivní změna v chování pacientů a vynikající úroveň našich pracovišť mě vedou k celkem optimistickému konstatování - naše oči mohou dobře sloužit i do vysokého věku, nemusejí se stávat překážkou v práci, osobním či veřejném životě. Ale i nadále bude velmi často platit – oči nebudou nikdy jiné než jejich nositel. V dobrém, ale i špatném... Drahomíra Baráková # Den otevřených dveří ve Vsetíně V květnu 2015 uspořádala odbočka SONS Vsetín, jedna z největších odboček sdružujících občany se zrakovým postižením v ČR, u příležitosti ročního výročí provozu relaxačního centra – chráněné pracovní dílny se zrakově postiženými maséry Den sociálních služeb a masáží SONS. Návštěvníci měli možnost seznámit se s aktivitami této odbočky a prohlédnout si prostory sociálních služeb a relaxačního centra, kde zrakově postižení maséři a masérky nabízejí zdravotní, léčebné, rehabilitační, relaxační, ruční lymfatické a sportovní masáže, ale i akupresuru. Většina z nich prošla několikaletým vzdělávacím procesem v oblasti masírování a dalších relaxačních technik. O všechny typy masáží je mezi klienty velký zájem, což ocenila i místostarostka města Vsetína Simona Hlaváčová, která se akce osobně zúčastnila. Akce se zúčastnili i studenti z Masarykova gymnázia Vsetín. Mohli si vyzkoušet kompenzační pomůcky a hry, které nabízí SONS svým klientům. Mladí lidé se o aktivity odbočky  SONS ve Vsetíně velmi zajímají. Vynikající spolupráce je i se Střední odbornou školou Josefa Sousedíka ve Vsetíně. „Studenti této školy připravili úžasné občerstvení pro celou slavnostní akci,“ poděkovala Gabriela Drozdová ze vsetínské odbočky. red. # SONS a projekt GIVT SONS se zapojila do internetového projektu GIVT, který umožňuje přímou finanční podporu neziskových organizací. Pokud nakupujete u e-shopů, stačí, když do „svého“ e-shopu vstoupíte přes portál (webovou stránku) www.givt.cz. Zde si můžete vybrat organizaci, kterou chcete podpořit. U každého e-shopu vidíte počet procent, které ze sumy vašeho nákupu (bez DPH) jde do vámi zvolené organizace. Nákup provedete na stránkách zvoleného e-shopu tak, jak jste zvyklí. A neplatíte nic navíc. Pokud podpoříte SONS, přispějete tím na projekty integrující nevidomé a slabozraké do společnosti – podpora jejich zaměstnávání, rekvalifikační kurzy, speciální výukové programy pro ty, kdo se učí žít při ztrátě či vážném poškození zraku, zajištění systematické přípravy v oblasti samostatného pohybu a orientace v prostoru či výukové programy zaměřené na ovládání výpočetní techniky. Marie Svobodová # Schodoběh pro mateřskou školu Na střechu českobudějovického Clarion Congress Hotelu vede 365 schodů. Ve čtvrtek 18. června po nich vyběhlo 130 sportovců, kteří si chtěli užít jedinečný výhled na město a pomoci dobré věci. Výtěžek totiž organizátoři věnovali Mateřské škole pro zrakově postižené děti v budějovické Zachariášově ulici. „Na startovném jsme vybrali 16 549 korun,“ upřesnila Gabriela Kombercová z Městské charity České Budějovice, která sbírku zastřešovala. Ředitel hotelu Martin Štolka ocenil velký zájem veřejnosti o akci. „Příští rok ji určitě zopakujeme,“ ujistil. Nejmladšímu účastníkovi schodoběhu Danielovi Sládkovi bylo 2,5 roku, nejstaršímu Jiřímu Kladrubskému 61 let. Originální pojetí sbírky pochválil jihočeský hejtman Jiří Zimola, jenž sportovce na střeše hotelu vítal. „Je sympatické, že kromě sportovních výkonů měla akce i přidanou hodnotu, a sice peníze vybrané pro dobrou věc,“ řekl. red. # Díky, milí Kyjovjáci! Přišla mi mailem tato pozvánka na akci pořádanou přáteli z Kyjova: „Oblastní odbočka SONS Kyjov Vás srdečně zve na 14. přátelské setkání zrakově postižených, na kterém chceme nejenom navázat nová přátelství, ale seznámit Vás s naším regionem. Toto setkání proběhne v sobotu dne 6. června 2015 v Kyjově. Sejdeme se na Městské knihovně, ulice Komenského, kde má sídlo naše odbočka. Program: Komentovaná prohlídka ZOO Hodonín.“69 Protože jsem se již několika těchto setkání zúčastnil a tyto akce jsou vždy perfektní, díky obětavé, skvělé a precizní práci hlavní organizátorky Hanky Vrtkové, nezaváhal jsem ani na vteřinku, zaslal přihlášku a na setkání dorazil. Do Kyjova se mnou jel i jeden kolega z naší semilské odbočky, který byl stejně jako já akcí a programem nadšen. Text pozvánky pokračoval: „V roce 1977 byl v Hodoníně, na pomezí lužního lesa Dúbrava otevřen zookoutek s větším počtem domácích zvířat a vybranými druhy malých opic a šelem. V roce 1992 získal statut zoologické zahrady, je to tedy jedna z nejmladších a také nejmenších ZOO u nás. Dnes má ZOO Hodonín rozlohu 8 ha, 190 chovaných druhů a 740 chovaných jedinců. Ze vzácných zvířecích druhů zde uvidíte šimpanze, lemury, guerézy, gibony, drápkaté opičky, kolekci exotických ptáků, zebry, velbloudy, různé druhy antilop, ale také žraloky, jaguáry, tygra ussurijského a pár velmi vzácného, dnes v přírodě již vyhynulého lva berberského.“ Areálem ZOO nás provázela Šárka Krakovičová, pracovnice Vzdělávacího a výukového centra ZOO Hodonín, které má zpracovaný program pro MŠ a ZŠ. Tento program si pro nás, zrakově postižené, Šárka upravila, a to velmi zdařile. Během odborného výkladu doplňovaného pro odlehčení historkami ze života a dění v ZOO, zodpovídala i spousty našich zvídavých dotazů, ale hlavně: měla s sebou a nechávala kolovat exponáty, které si bylo možno „prohlédnout rukama“, tj. vzít do ruky a osahat si je. Při prohlídce akvária a terária to byla např. hadí kůže, vypadané zoubky zde chovaných žraloků a pro porovnání i zub jejich bratránka žijícího v moři, který je neporovnatelně větší. Dále to byl krunýř želvy a podobně. U opeřenců jsme si mohli osahat pero pštrosa a pro porovnání zase ocasní pero páva nebo pštrosí vejce a porovnat ho se slepičím. Též jsme byli v prostorách výukového centra, kde jsme si mohli vzít do rukou různou žoužel, například živou užovku červenou, varana, osmáka degu a ještě cosi, co vypadalo jako suchý trus, ale název tohoto pišišvora jsem již dávno a spolehlivě zapomněl. Největší úspěch však měla zastávka u lam, kde nám Šárka dávala na kousky nakrájenou mrkev a jablíčka, kterými jsme mohli krmit roztomilou lamí slečnu Julinku. Za tento drobný úplateček se nechala Julinka pohladit a mohli jsme si tak osahat její nádhernou a hebkou vlnu, což byl pro mnohé z nás nádherný vjem. Já osobně nemám na svoje setkání s lamou moc příjemný, byť nezapomenutelný zážitek. To bylo kdysi v brněnské ZOO, kterou jsme navštívili s mou malou dcerkou, tehdy zhruba tříletou. Ta byla z lam přímo unešená a snažila se jednu z nich pohladit. Lama to však nesla velice nelibě, na kamarádění neměla zřejmě náladu a svůj názor projevila plivanci. Ale protože čas neúprosně plynul, museli jsme se, ač neradi, s naší milou průvodkyní rozloučit a vrátit se nazpět do Kyjova. Zde nás již čekal výborný a velice chutný oběd, který pro nás připravili další ze členů kyjovské odbočky. Po obědě následoval další program, ale toho jsme se již s kolegou nemohli zúčastnit a pospíchali na vlak do Brna a následně domů do Semil. Ono těch více než 300 kilometrů a téměř 7 hodin cestování, zpestřeného výlukami, je docela náročné. A co dodat závěrem? Snad jenom: Díky vám, milí Kyjovjáci, za krásný zážitek a za rok, na 15. setkání, zase na rozpoznatelnou! S přáním pevného zdraví a všeho dobrého Pavel Paldus předseda OO Semily # Zážitkový den v Ratíškovicích Je sobota 6. června krátce po sedmé hodině ráno. Nebe bez mráčků. Teplo, zkrátka den jako stvořený pro výlety. Do železniční stanice v Ostravě-Svinově vyjíždí rychlík Moravia. Právě do něj nastupují členové odboru zrakově postižených Klubu českých turistů Ostrava a vydávají se na jednu ze svých pravidelných akcí. Naším cílem je tentokrát oblast Moravského Slovácka, speciálně okolí Hodonína. Tento spoj nás měl přivézt do přestupní stanice. Odkud jsme chtěli pokračovat dál do Kyjova. Jenže znáte to, cestující míní a České dráhy mění. Do Starého Města u Uherského Hradiště přijíždí náš vlak kvůli technické závadě na soupravě s půlhodinovým zpožděním. Přípoj je, pochopitelně, také pryč. Smůla, ale my turisté jsme za dlouhá léta cestování u nás dostatečně vyškolení. Nejsme přece v Japonsku a nikdo nám jízdné vracet nebude. Vzniklou situaci řešíme operativně náhradním spojem a do cíle našeho výletu se dostáváme, i když o něco později. Ratíškovice jsou malá obec, ležící na sever od města Hodonína. V této části Dolnomoravského úvalu byla na počátku 20. století objevena ložiska ropy, zemního plynu a lignitu. Právě v těžbě uhlí sehrála v Ratíškovicích významnou roli, stejně jako v blízkém městečku Dubňany. Majitelem uhelných dolů se stal zlínský podnikatel Baťa. Na tomto území nechal postavit železnici pro přepravu vytěženého nerostu a horníků. Na ní pak navazoval důmyslně propracovaný systém Baťova kanálu a železnice. Ložiska uhlí nebyla tak bohatá jako na Ostravsku nebo Mostecku. Sloje dosahují hloubky pouhých 150 metrů. V některých částech Hodonínska se lignit těží dodnes. V Ratíškovicích a okolí byla těžba ukončena a nutno říci, že na přírodě nezanechala výrazně negativní stopy. Zbyla po ní technická zařízení a tzv. Baťova železniční vlečka s ojedinělými šlapacími drezínami. Ty neskončily ve sběrnách kovového odpadu, ale staly se technickou památkou, která z popudu místních patriotů a nadšenců začala po roce 1990 sloužit veřejnosti k projížďkám. Je to opravdu ojedinělá parta a turisticky lákavější atrakce. I proto jsme si je vybrali jako jedinou ze zajímavostí tohoto mikroregionu. Autobusem z Hodonína to sem trvalo asi 20 minut. Od zastávky U sv. Jána to k areálu U trati trvá 10 minut pěšky. Místo je rozpoznatelné podle tří odstavených starých železničních vagónů. Zde nás přivítal správce železnice, bodrý a vtipný Ratíškovák. Následovala instruktáž, jak se tyto dopravní prostředky ovládají a pak se už konečně nasedalo. Jedna drezína pojme 6 osob, z nichž dvě pohánějí lidskou silou po stranách šlapadla. Není to žádná legrace a pro šlapající je to opravdová dřina. Tři kilometry dlouhá trať vás zavede až k přístavišti v Rohatci. Cestou můžete obdivovat okolní krajinu s dominantním lesem Doubravou. Pro zpáteční jízdu na jednokolejní vlečce bylo nutné přehodit šlapadla. U tohoto manévru bylo kromě fyzických sil zapotřebí špetky technického kumštu, ale povedlo se. A zážitek to byl vskutku jedinečný i pro naše těžce zrakově postižené členy. Dojmy doplnil ochotný průvodce výkladem v místním slováckém nářečí. Dozvěděli jsme se od něj zajímavosti o historii obce, těžby, o festivalech krojů a hudby v Ratíškovicích, o rodině Baťů nebo místním dole Tomáš. Druhou část návštěvy vyplnila prohlídka Muzea hornictví ve vagonu s expozicí těžby uhlí v této oblasti. Ve vagonech bylo možné prohlížet i dotýkat se dřevěných lavic, starých kamínek, luceren a dalších součástí historických vagonů. Po prohlídce jsme se občerstvili v místní hospůdce, a i když otevírali až za 2 hodiny, ochotně nás obsloužili. Inu, pravá moravská pohostinnost. Loučili jsme se s Ratíškovicemi, ale ne s mikroregionem, v němž najdete vinné sklepy a vinné naučné stezky (Plže, Nechory, Čejkovice), historické památky (zámek Milotice, Ždánice, město Kyjov, Hodonín), muzea a selské izby (Skoronice, Dubňany), archeologické lokality, přírodní či technické zajímavosti, doklady lidové architektury, poutní místa atd. To jsou pravidelné cíle výletů našeho turistického oddílu. Jde ovšem jen o jednu část Moravského Slovácka, které nabízí návštěvníkům nepřeberné bohatství zajímavých zážitků. Den, který jsme prožili my v Ratíškovicích, je toho důkazem. Tak nasedat a šlapem! Směr Moravské Slovácko! Milan Linhart # Pustý ostrov - Příspěvek, který získal 5. místo v soutěži Internet a můj handicap 2015 Sleduji večerní televizní program. Dobře, na televizní programy kouká kdekdo a nemusí o tom ještě psát. Na mé nové televizi mám volbu s možností komentování programů. Pro nás nekoukavé je to skvělá pomoc se orientovat v ději a utvořit si dokonalou představu o daném příběhu. Právě sleduji televizní kvíz. Reportér na ulici se ptá náhodné kolemjdoucí: „Kdybyste měla strávit sama měsíc na opuštěném ostrově a mohla si s sebou vzít jen tři věci. Co byste si vzala?“ Žena podle hlasu musí být mladá, možná i hezká, určitě studentka, podle její odpovědi. „Co bych si vzala?“ odpoví s úsměvem v hlase:  „Určitě konturovací tužku, pěknou knížku a krém na opalování.“ Co bych na takovou otázku odpověděla já, ženská nad padesát, větrem ošlehaná, deštěm a životem poznamenaná? Předpokládám, že ostrov je v tropech s blankytně modrou oblohou, hřejivým sluncem s palmovým stínem, písčitou pláží a s průzračně čistou vodou. Před lety bych se neptala, dnes se optám: „Máte na mysli nějaký ostrov na Seychelech?“ „Proč zrovna Seychely?“ ptá se reportér. „Protože tohle je jedno z mála míst na světě, kde nejsou žádní hadi.“ „Hadi?“ diví se reportér. Hadů se neštítím, ale než zjistím, kde má hlavu nebo ocas, určitě mě uštkne, nebo uškrtí. Koneckonců stejně bych asi dostala dřív infarkt. Seychelské ostrovy nejsou tak daleko od sebe a můžeme tam slyšet i češtinu. Mám další otázku: „Budu mít na ostrově k dispozici elektrický proud?“ „Ne, mám na mysli úplně opuštěný ostrov.“ Vzala bych si tedy sebou solární panel, ale ne takový, co hyzdí a zabírá úrodnou plochu. Sluneční kolektor, který plave na vodní hladině a ukládá sluneční energii. Protože, jako druhou věc si sebou vezmu svůj počítač s hlasovým výstupem. Chytré ozvučené telefony, počítače pro nás nevidomé jsou jako klíče v kabelce anebo konturovací tužka té mladé slečny. Jako třetí věc bych si vzala dobré červené moravské víno. Umíte si představit vlahou teplou noc rozzářenou hvězdami? Jemný vánek roznáší vůni květů nepředstavitelných barev, tropického ovoce. Vlny narážejí na skalní útvary a s pravidelným šuměním se vylijí na břeh, aby se vzápětí mohly vrátit. Nikdo nikde, jen já, pár racků a cizokrajného ptactva. Možná se tu zastaví na cestě od nás z domova hejno divokých hus, či vlaštovek. Do té pohody klidu, vůní, šumu bude znít z mého počítače Novosvětská Antonína Dvořáka. „Prosím vás, mohla bych si vzít s sebou ještě sklenku na víno? Nedovedu si představit, jak by chutnalo naše skvělé moravské z kokosového ořechu.“ Každý člověk má jiné sny, přání a požadavky. Co byste si vzali vy na opuštěný ostrov? Mnozí z nás by možná nemuseli nikam jezdit, protože žijí svůj každodenní život na svém soukromém pustém ostrově. Dobře, pozměním otázku: „Co můžeme udělat,  abychom  nežili sami na opuštěném ostrově?“ Už víte? Někdy stačí tak málo a mohou se dít ohromné věci. Ivana Pelešková # Mluvík – univerzální pomůcka S velmi praktickou pomůckou přišla na náš trh česká firma NIPPY s.r.o. Tvarem a velikostí připomíná maličký puk, padnoucí dobře do ruky. Obsahuje i spojku pro přiložené poutko pro zavěšení, třeba na krk. Ve spodní boční části má ještě konektor pro připojení přídavných zařízení. Uprostřed má pouze jedno dobře hmatné pogumované tlačítko a tím se vše ovládá. Každý stisk je ozvučen, takže i bez návodu je Mluvík dobře ovladatelný. Prvním stiskem, je-li zapnut „režim obchod“, se pěkně představí a jednoduše popíše, jak se obsluhuje. Základní modul obsahuje tyto funkce: ? Hodiny s praktickým budíkem a kalendářem (dny v týdnu). ? Měření teploty, vnitřní teplota nebo teplota přiložené sondy. Lze tak měřit teplotu tělesnou, případně i venkovní. ? Automatická hlášení, nastavitelná jednou, nebo nastavitelně počet opakování každou hodinu třeba od sedmi až do půlnoci. A to v libovolný den, každý den, nebo jen dny pracovní, či jen o víkendu. Ke hláškám o teplotě, času, datu, lze přiřadit cokoliv ze široké škály zvuků a melodií. ? Časovač - minutka do 60 minut. ? Hlášení o stavu vložených, běžných mikrotužkových baterií, s výdrží až jeden rok. Nejdůležitější je, že firma vše vyvíjí na základě požadavků zrakově handicapovaných a tak se plánují další přídavné moduly. Nové funkce budou realizovány pomocí přídavných sond, které se připojí do konektoru Mluvíku. Aktualizaci Mluvíku pro fungování s dalšími sondami provede firma při zakoupení sondy pro stávající majitele Mluvíků zdarma. Aktuálně připravují, měření relativní vlhkosti a teploty, což je dobré hlídat, aby se v bytě netvořily plísně a zároveň se dobře dýchalo. Další modul bude pro testování stavu baterií ve voltech až do napětí 24 voltů. Mluvík také řekne informace o různých typech baterií a napětí při kterém jsou již vybité. Další modul bude pro rozpoznání barev a intenzity světla. Největší zájem bude zřejmě o meteo sondu, která umožní měření teploty, barometrického tlaku, intenzity světla a deště. U deště bude možné nastavit Mluvík, aby automaticky hlásil, že začalo nebo přestalo pršet. Také i známý indikátor hladiny a světla a podobně, případně další moduly, podle zájmu uživatelů. Mluvík mluví příjemným ženským hlasem s nastavitelnou hlasitostí a intonací ve třech stupních. Více na www.mluvik.cz. Za 2 300 Kč můžete objednat telefonicky na čísle 605 538 256, nebo v prodejnách Tyflopomůcek. J. L. # Zajímavý hybrid Na Tmavomodrém festivalu 2015 nám Michal Jungmann, zástupce firmy Galop, představil chytrý mobilní telefon SmartVision, který je navržený speciálně pro zrakově postižené uživatele. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že jde o kombinaci dotykového telefonu s OS Android a tlačítkovou numerickou klávesnicí. Přístroj má trošku masívnější konstrukci, než na jaké jsme většinou zvyklí. Jeho rozměry jsou 130 krát 60 krát 13 mm a hmotnost je 140 gramů. Obsahuje 3.5 palcový dotykový displej, pod kterým je umístěna klasická tlačítková číselnice. Tedy, ne tak zcela klasická. Její klávesy netvoří 3 sloupce číslic, jak to známe u běžných mobilních i stolních telefonů, ale 4. Velká podlouhlá tlačítka, jsou řazena tak, že tlačítka hvězdička, nula a křížek nejsou jako čtvrtá vodorovná řada kláves, ale jako čtvrtý svislý sloupec. Nad tímto číselným blokem je řada čtyř tlačítek – menu / volat, šipka nahoru, šipka dolů a tlačítko zpět / zavěsit. Operačním systémem telefonu je upravený Android verze 4.0.3 a jako odečítač slouží speciálně vyvinutý odečítač Kapsys screen reader. Tento odečítač podporuje použití klávesových zkratek pro přístup k rychlým stavovým informacím, pro pohyb v textu a práci s ním, včetně kopírování a ovládání rychlosti odečítače apod. Přístroj je možné obsluhovat buď pomocí klasických tlačítek numerického bloku nebo pomocí dotykového displeje či kombinací obou postupů. Další možností je ovládání pomocí široké škály hlasových příkazů, a nechybí ani možnost hlasového diktování textu. Programové vybavení obsahuje běžné funkce, jako jsou kontakty, SMS zprávy, kalkulačka, budík, FM rádio, přehrávač MP3, e-mailový klient či webový prohlížeč. Součástí však jsou i funkce ne zcela běžné jako Zvětšovací lupa či Detekce barev, využívající vestavěný fotoaparát, navigační aplikace Kapten, speciálně navržená pro zrakově postižené uživatele, jednoduchá aplikace pro práci s NFC tagy či aplikace pro rozpoznání textu z obrázků (OCR). Telefon SmartVision vyrábí Francouzská firma Kapsys a na našem trhu by jej měla nabízet, snad někdy od podzimu letošního roku, pražská firma Galop. Pokud se do té doby nějak zásadně nezmění kurz koruny k euru, tak by základní verze telefonu měla stát 20 900 Kč. K dispozici by však měla být i levnější varianta Lite, která neobsahuje navigační aplikaci Kapten, podporu NFC a OCR a hardwarové příslušenství. Ta by pak měla stát 13 900 Kč. Obě ceny jsou uvedeny včetně DPH 15 %. A tak se snad rýsuje velmi zajímavá a přijatelná alternativa, především pro uživatele, kteří se v současné době jen neradi smiřují s tím, že tradičních tlačítkových telefonů nezadržitelně ubývá. Josef Konečný # Model Rybího trhu Čtyři měsíce pracovali žáci 8. A z opavské základní školy Havlíčkova na keramickém modelu zdejšího historického náměstí – Rybího trhu. Vzhledem k tomu, že školu navštěvují žáci s vadami zraku a řeči, použili přitom tzv. Axmanovu techniku. Hlavní zásluhu na vzniku modelu měla Jaroslava Franerová, která na škole vede keramický kroužek. Nejzdařilejší částí modelu je katedrála Nanebevzetí Panny Marie. K dalším dominantám patří Matiční dům, kaple sv. Alžběty a dětský domov. Unikátní je mimo jiné i to, že vzniklo nejen krásné keramické dílo, ale i další pomůcka pro výuku nevidomých žáků. Jedinečný model lze nyní spatřit v Matičním domě a v příštích měsících na Hlásce. red. # Černobílé problémy - Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 8 Lindgren Frithiof (Švédsko) Svenska Dagbladet 1920 Bílý: Kh8, Dg3, Vb7, Ve5 (4) Černý: Kd6, Vd5, Ja6, Pc5, d4 (5) Mat 3. tahem (C+) Pro dnešní rubriku jsem vybral téměř stoletou trojtažku švédského skladatele Frithiofa Lindgrena (1897–1957). V jejím obsahu se totiž objevuje konstrukčně obtížně dosažitelné a proto i velmi ceněné tzv. „echo“. O co tady půjde? Jak už název napovídá, určitý matový obrazec se bude opakovat a v této úloze se objeví dokonce dvojbarevně! Na první pohled se zdá, že bílý se bude snažit využít připravenou a hrozivě vyhlížející baterii dámy s věží, ale jak se v řešení přesvědčíte, různé odtahy nic konkrétního to nepřinesou. Např. 1.Vf5? s pěknými maty 1.-Ve5 2.Dd3 Kc6 3.Dd7# (2.-Vd5 3.Dxa6#) bude vyvráceno tahem 1.-Kc6! Řešení úlohy č. 6 (Stanislav Juříček) z června 2015: 1.Jb7?, Vc8? Va8!, 1.d7? Kf8!, 1.Dg6? Kxd8! – 1.Jdf7! [2.Vc8#] 1.-Kf8 2.Vc8#, 1.-0-0 2.Dh7#, 1.-Sxg5 2.Vxh8#, 1.-Va8 2.Dxa8#, 1.-Jc6 2.d7#. Průměrné hodnocení nepříliš složité dvojtažky s motivem slabé 8.řady snad vylepšuje jen větší počet matových zakončení. Další body za správné řešení v soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Rostislav Miller z Bludova, Jan Olejník z Málkova, František Skoumal z Bludova, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. red. # Když je golbal srdeční záležitost Ve sportu bývá občas sezóna, jaká se už nikdy nemusí opakovat. Řekla bych, že právě taková potkala náš golbalový tým právě v sezóně 2014/2015, kterou jsme uzavřeli v týdnu 14. do 19. června na Letní olympiádě dětí a mládeže v Plzni. Obrovské závodní klání mezi všemi kraji České republiky mělo v oficiálním programu také turnaj v golbalu. Ten se týkal nás (tentokrát spíš jako reprezentantů Moravskoslezského kraje nežli Opavy) a týmů z Prahy, Olomouce a Liberce. Nechyběli ani oba favorité na zlato Brno a domácí Plzeň. Po slavnostním nástupu všech týmů se turnaj otevřel zápasem Plzně a Olomouce. Rozpis prvních soubojů určovaly výsledky ze Sportovních her zrakově postižené mládeže, které se konaly v Praze o tři týdny dříve. Proto jsme po druhém souboji mezi Brnem a Prahou, který jasně oponovali mistři z Moravy a jenž skončil předčasně rozdílem deseti bodů, na hřiště nastoupili my, jako bronzový tým s vyhlídkami na dobré umístění (a s touhou po zlatu), proti modrožlutým hráčům z Liberce. Ačkoli jsme všichni věděli, že tihle hoši mají letos naprosto raketový vzestup a já počítala s tím, že to bude tuhý boj (papírově jsme se právě s nimi měli prát o bronz), nebála jsem se jich. Na hřiště jsme nastupovali víc namotivováni, než kdykoli předtím. Mohla tak na nás možná působit neobvyklá atmosféra, kterou dělaly řady diváků z jiných výprav, to je na golbalu opravdu něco nového, nebo i fakt, že se právě nacházíme na hřišti, kde jsme před dvěma měsíci zaznamenali historicky největší golbalový úspěch pro Opavu, tedy vítězství na Poháru Doubravky. S čím jsem už ale moc nepočítala, byl jakýsi výkonnostní kolaps, který mě na tomhle zápase potkal. Za poslední rok a půl, co jsem se golbal naučila jakž takž slušně hrát, tohle bylo fakt nejhorší, co jsem kdy předvedla. Liberec se velmi brzy dostal do vedení 4 : 1 a, upřímně, i následující minuty to dlouho vypadalo, že si nás tento tým po tolika marných pokusech konečně podá. A já se na tom středu ne a ne přepnout na normální hru. Musím ale moc pochválit své spoluhráče Jakuba Gieceka a Ondru Gureckého, kteří svou prakticky bezchybnou střelbou i obranou zápas vyrovnali a hodně mě při něm podrželi. Takže místo klidného rozehrání se se ze zápasu stal tvrdý boj o každý míč. Čtyřicet sekund do konce se nám podařilo skórovat na 9 : 8 a tento stav už udržet. Tento vítězný vstup do turnaje si ale vydřeli kluci, a já z toho neměla vůbec dobrý pocit. Takže při následujícím zápase proti Plzni jsem si právě dvakrát nevěřila, ale svému týmu ano. Proti favoritům jsme však zahráli celkem dobře. Věděli jsme jen, že je nesmíme moc pustit do vedení, jinak je všechno pryč. Plzeň se nenechá jen tak dohnat. Po druhém poločase ale se časomíra zastavila na skóre 11:7 pro nás, což upřímně nikdo nechápal. Najednou jsme ale měli dva ze tří nejtěžších soupeřů za sebou a my pochopili, že když dnes už nic „nezvoráme“, svítá nám naděje na olympijskou placku. S tímto vědomím jsme pak odehráli i poslední dva zápasy toho dne, tedy s Olomoucí a následně s Prahou, oba zápasy vítězně o deset. Na začátku dne jsme odstartovali dost nejistě, a najednou jsme na konci vyhlíželi finálový zápas s těmi nejtěžším i – s Brnem, vedeným na středu největším talentem a výborným střelcem Danielem Přikrylem. Podobně jako my si vedli také Brňané. Vyhrávali naprosto všechno suverénně, než se v posledním zápase toho dne postavili proti domácím. Tady se projevila únava a naopak, teprve až tento zápas začala Plzeň hrát tak, jak je u ní zvykem. Zatímco všechny předcházející zápasy u nich vypadaly, jak by fungovali v úsporném režimu, tady zahráli naprosto naplno. Kapitán týmu Jaroslav Levý předvedl nádherný výkon a za celou dobu zápasu nepustil ani jednou Brno do vedení. Brňané už ke konci začali dělat podobné chyby, jako já v prvním našem utkání. Plzeň nakonec prolomila letošní sérii remíz s tímto týmem a zapsali si další vítězství. Týmy Brna i Plzně měly na konci prvního hracího dne jedinou prohru, na medaili ještě teoreticky mohl sahat Liberec s dvěma prohrami. Vše záviselo na finálových zápasech. Čtyři týmy ve hře o medaile a jen my jediní měli jistotu, že hůře než třetí už být nemůžeme. Což samozřejmě znamenalo velkou radost, protože olympijskou medaili opravdu nemáte moc často šanci získat. Naopak nálada výrazně klesla v týmu Brna, který si cestu ke zlatu hodně zkomplikoval. Druhý herní den se konaly finálové boje, a to rovnou v přímém přenosu na webu her. Každý tým měl jen jeden zápas. Ten první o páté místo svedla Olomouc proti Praze. Ze začátku celkem vyrovnanou hru nakonec jistě vzali do svých rukou hráči z hlavního města, a tak se rozdělili o šesté a páté místo. Ve druhém boji se utkal Liberec proti Plzni. Tohle představení už vypadalo o dost vyrovnaněji. Nakonec ale neochvějná hra Plzně, která navázala na včerejší vystoupení proti Brnu, odsunula nádherně sehraný tým Liberce na čtvrtou příčku. O zlato pořád ještě nebylo vůbec rozhodnuto. Tak trochu nám to pomohlo, protože vítězství Plzně znamenalo pro Opavu ještě stále šanci na zlato. Že na tom nejsou naši jižní kolegové po včerejším zápase psychicky právě nejlépe, bylo znát začátkem zápasu, kdy jsme prvně vyhrávali 4:1. Ale v momentě, kdy se i Dan vrátil plným nasazením do hry, tak se začali dít věci. Nejtěžší zápas, jaký jsem kdy hrála! Skládám poklonu před všemi, kteří se ho zúčastnili. Jak obrovské máme štěstí, se ukázalo ve výsledku zápasu, kdy nás Brno porazilo těsně o jediný bod 7:8. Přesto všechno však největší favorité skončili třetí. Zvláštní, jak jeden jediný zápas může všechno rozhodnout. Brno ale je rozhodně týmem, který by měl být za poslední dva roky určitě vyhlášen jako nejlepší. A jeden bronz na tom nic nemění. Ještě k tomu nádherný, zasloužený bronz pod olympijskou vlajkou a za situace, kdy o prvních třech týmech rozhodovalo skóre. Při diplomovém ceremoniálu přímo v tělocvičně jsme se dozvěděli, že pouze jediný bod dělil stříbrnou Plzeň od zlaté medaile! Jediný bod! Můj úžasný tým zažil neskutečné štěstí, když se nám večer houpaly na krku zlaté medaile. Pro některé z nás tímhle turnajem skončila reprezentace základních škol, ale v golbalu společně pokračujeme. Věřím, že jednou se žákovské tváře objeví v české reprezentaci a pokusí se aspoň napodobit výkony nynějších velikánů, hráčů, ke kterým vzhlíží. Eva Lesová