ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 99 Číslo 13 Červenec 2015 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Jaký byl Tmavomodrý festival 2015 Moravské ohlédnutí Malířka lidí a komínů K pracovnímu jubileu Úspěšná exkurze v SONS Pracovní příležitost Černá kavárna Pozvání na Automoto Inteligentní hůl pozná tváře Fotografie s lidským poselstvím Afro-blues v Praze Černobílé problémy Úspěšné 3. mistrovství světa v kuželkách Inzerce # Jaký byl Tmavomodrý festival 2015 Tmavomodrý festival 2015, na který jsme vás zvali v květnovém čísle časopisu Zora je už za námi. A jaký tedy byl? Zájemci o výpočetní techniku s úpravou pro zrakově postižené se sešli v pátek 15. a v sobotu 16. května v sále Břetislava Bakaly na Žerotínově náměstí v Brně. Pracovníci brněnského TyfloCentra, které si v letošním roce připomíná 15 let své činnosti, pro ně připravili zajímavý a bohatý program. V průběhu pátečního odpoledne, v době, kdy ve velkém sále probíhala přehlídka malých zpěváků a hudebníků, probíhala ve foyer tohoto sálu již tradiční výstava výpočetní techniky. Ta pak pokračovala i v sobotu dopoledne. Od devíti do dvanácti hodin si návštěvníci mohli u jednotlivých stánků osahat všechny pomůcky, se kterými k nám přijeli zástupci již tradičních a osvědčených firem ACE Design, Spektra a Galop. Paralelně s výstavou pak probíhala v sousedním malém sále i tradiční přednášková část, v níž nás prezentující formou krátkých upoutávek seznamovali s nejčerstvějšími novinkami z jejich nabídek. A tak jsme se od zástupců brněnské firmy AC Design například dozvěděli, že i jejich WinMonitor již disponuje novou funkcí, která umí číst text i z obrázků, to, že aplikaci DotWalker Pro je možné ovládat i pomocí hlasových příkazů, nebo to, že aplikaci Talkman pro Android je možné ovládat prostřednictvím externí klávesnice nebo ovládacích prvků na handsfree. Pracovníci pražské Spektry nám představili stolní počítače s bohatým programovým vybavením, celou řadu stolních i kapesních kamerových lup s OCR programy i bez nich, mini NetBook, braillský řádek, kamerovou OCR čtečku clearReader i EasyLink 12 Touch v propojení s telefonem iPhone. Ve své upoutávce nám pak názorně ukázali, jak lze obsluhovat dotyková zařízení iPhone pomocí malé externí klávesnice Rivo. Po dvouleté přestávce za námi opět přijel Michal Jungman z pražského Galopu, který nám představil kamerovou lupu ONYX Deskset HD, kapesní kamerové lupy řady RUBY, brailleské řádky Focus a především novinku na kterou se spousta z nás hodně těšila. Byl jí chytrý mobilní telefon SmartVision, navržený speciálně pro zrakově postižené uživatele. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že jde o kombinaci dotykového telefonu s OS Android a tlačítkovou numerickou klávesnicí. Na výstavě nechyběli ani zástupci firmy Sagitta s nabídkou stolních i kapesních kamerových lup či modifikovaného čtecího zařízení Read Easy, stejně jako i pracovnice olomouckých Tyflopomůcek. I letos k nám přivezly bohatou nabídku pomůcek pro každodenní potřebu a také novinky, jimiž byly rádio Boombox, česky mluvicí hodinky, rohaté pexeso či hmatová hra ccrable. Na venkovní prezentaci školy vodicích psů Milana Dvořáka pak mohli návštěvníci přímo s ním pobesedovat o všem, co se týká problematiky výcviku vodicích psů, jejich soužití s nevidomým pánem, poradit se o zásadách správné péče o psa, možnostech jeho získání atp. Na stánku brněnského TyfloCentra pak bylo možné si zakoupit i spoustu drobností na památku z nabídky naší výtvarné dílny HapAteliér. Výstavy výpočetní techniky se letos nezúčastnili zástupci firmy Adaptech, kteří nám včas neodeslali svou přihlášku. Věřím však, že je důstojně zastoupili zástupci, nově se formující pražské firmy Symbio. Ti nám představili kamerovou zvětšovací lupu Vocatex, čtecí zařízení Easy Reader, brailleské řádky Esys a produkty firmy Apple. Dalšími novými a milými hosty u nás byli, letos také poprvé, zástupci firmy Turboconsult, kteří nám představili velice zajímavý projekt FriendlyVox. Jedná se o cloudovou mluvicí aplikaci, nejen pro nevidomé. O něm si však napíšeme něco víc v samostatném článku. Letošní program v sobě zahrnoval i několik organizačních novinek. Jednu si pro návštěvníky festivalu připravily kolegyně z ostatních oddělení našeho TyfloCentra. Bylo jí poskytování doprovodu návštěvníkům v rámci budovy Bílého domu. Nejen, že byly ozdobou festivalu a moc jim to slušelo, ale především nenechaly žádného z návštěvníků, který neměl vlastní doprovod, napospas chaosu. Aktivně je oslovovali a nabízely jim doprovod ať už do přednáškového sálu, k jednotlivým stánkům, pomohly jim najít volné místo nebo jim pomohly vyhledat jejich přátele apod. Druhou novinkou pak byla změna moderátora dopolední přednáškové části. Josef Konečný, který festivalem provázel návštěvníky předchozích 24 roků, předal na dalších nejméně 24 roků mikrofon svému o generaci mladšímu kolegovi Martinu Balážovi. Třetí, avšak nejzásadnější novinkou, bylo prodloužení setkání fandů až do odpoledních hodin. Po oficiálním ukončení výstav a Tmavomodrého festivalu jsme se přesunuli s přihlášenými zájemci do nedalekého Střediska Teiresiás Masarykovy univerzity. Pracovníci tohoto střediska ve spolupráci s pracovníky TyfloCentra tam pro ně připravili malé občerstvení a v době mezi třináctou a šestnáctou hodinou celkem 15 hodinových workshopů v pěti odborně zaměřených okruzích. Každý z těchto workshopů probíhal v samostatné učebně a jejich účastníci měli možnost si buď na vlastních, nebo na zapůjčených zařízeních prakticky vyzkoušet některé aplikace mobilních telefonů, málo známé funkce Jawsu, nebo si na vlastní kůži ověřit, že s FriendlyVoxem se opravdu dá pracovat i na počítači, který není vybaven odečítačem obrazovky a hlasovým výstupem. Témata jednotlivých workshopů byla následující: ?Seznámení s portálem FriendlyVox – přednášel Roman Kabelka ? Tipy pro praktické využití kamery iPhonu zrakově postiženými – přednášel Jan Šnyrych ? Využití kamery v zařízeních se systémem Google Android – přednášel Matěj Plch ? DotWalker Pro v praxi – přednášeli Libor Doušek a Marek Susčík ? Málo známé, ale velmi užitečné funkce JAWSu – přednášeli Michal Jelínek a Michal Jungmann Tato pracovní setkání měla u návštěvníků nebývale velký ohlas a posléze i velice kladnou odezvu. Oproti původně očekávaným cca 20 zájemcům se nám jich nakonec prostřednictvím internetového formuláře přihlásilo 35 a v dopoledních hodinách se k nim přímo na místě přidalo ještě dalších 8. Celkem se tak ve Středisku Teiresiás sešlo, včetně přednášejících a průvodců, téměř 60 osob. Díky operativnímu přístupu a skvělé organizaci se nakonec podařilo umožnit absolvovat workshopy i zájemcům, kteří nebyli přihlášeni, i když to mohlo být jen formou náslechů. Všichni absolventi workshopů pak na rozloučenou obdrželi flashdisk s materiály z některých workshopů a propagačními materiály zúčastněných firem. Tyto flashdisky, stejně jako i drobné občerstvení bylo možné návštěvníkům poskytnout jen díky vstřícnosti a sponzorské podpoře společností ACE Design, s. r. o., GALOP, s. r. o., TurboConsult, s. r. o. a Spektra v. d. n., kterým tímto ještě jednou moc děkujeme. Velké poděkování patří také lektorům, kteří si pro účastníky připravili obsahově zajímavé workshopy i dobrovolníkům, kteří v případě potřeby účastníkům asistovali nebo jim pomáhali s orientací v neznámém prostředí. Projevený zájem zrakově postižených uživatelů výpočetní techniky o tuto akci naznačuje, že jim podobná pracovní setkání chybí a rádi by je navštěvovali i v budoucnosti. Svědčí o tom i jejich ohlasy, z nichž si některé dovolím citovat: „Celé to hodnotím pozitivně, jen na některá témata by to asi chtělo více času. Budu se těšit na další pokračování. Ještě jednou díky za workshopy.“ Jan Balák „Chci poděkovat za výborný ročník Tmavomodrého festivalu. Všechny odpolední workshopy velmi oceňuji. Díky moc všem i za flešku s materiály. Já myslím, že se Vám to moc povedlo, za což ještě jednou velký dík a určitě bych přivítal i do dalších ročníků nějaký odpolední program, aby se „vyplatilo“ přijet.“ Miloš Šmíd „Chci vám touto cestou poděkovat za veliký kus práce, který jste udělali. Myslím, že zejména díky workshopům se povedlo dát TMF nový impuls a dobrou perspektivu do budoucna.“ Vladimír Jareš Děkujeme za tyto ohlasy a rádi přivítáme i ty vaše. Především pak takové, které nám do budoucna můžou být novou inspirací a povzbuzením. Josef Konečný # Moravské ohlédnutí Již od roku 1995 se každoročně v období jara a léta koná ve vybraných městech především střední a východní Moravy festival Dny umění nevidomých na Moravě. Také v měsíci květnu se konala řada setkání s obrazy i hudbou, na kterých tradičně vystoupili zrakově postižení umělci a soubory. Olomouc Oblastní odbočka SONS Olomouc pozvala letos návštěvníky opět na výstavu obrazů zrakově postiženého malíře Jonathana Huxleyho z Velké Británie. Výstava se konala v prostorách pobočky Knihovny města Olomouce od 5. května do konce června. Prostějov Ve středu 13. května zahráli na náměstí T. G. Masaryka nevidomí kytaristé Jaroslav Knejp z Prostějova a Milan Hradil ze Zlína. Ostrava V Galerii výtvarného umění se od 15. do 22. května uskutečnil workshop s názvem Hlas a hmat. Při zahájení vystoupil soubor Tichý zpěv ze Základní školy pro děti se specifickými potřebami. Zlín V sobotu 16. května se v kulturním sále obce Lukoveček konal koncert klavíristy Petra Bazaly, který se představil také 22. května ve zlínské Základní škole ve Štefánikově ulici. V pátek 22. května se ve zlínském klubu konal kytarový koncert slabozrakého Filipa Moravce. Šumperk V Městské knihovně vystoupil při vernisáži obrázků a vyhlášení soutěže Světem s bílou holí zpívající kytarista Milan Hradil. Kroměříž V Základní umělecké škole byl 28. května na programu koncert klarinetisty Jana Budína a klavíristy Davida Šugárka. Oba umělci vystoupili také v pátek 29. května v Bystřici pod Hostýnem. Odpoledne v ostravské knihovně V pondělí 4. května se uskutečnila ve společenském sále Knihovny města Ostrava za osobní účasti britské malířky Sally Booth vernisáž její výstavy, kterou mohli návštěvníci shlédnout do 29. května. Současně tím byly odstartovány Dny umění nevidomých na Moravě v Ostravě, kde se konají již po osmé. Partnerem SONS při organizaci festivalu je právě Knihovna města Ostravy, příspěvková organizace města. Velká zásluha na úspěšnosti všech akcí v rámci Dnů umění nevidomých patří Miroslavě Mikuškové, vedoucí půjčovny pro dospělé, která se obětavě podílí na vytváření specifických podmínek v knihovně pro handicapované občany. Ostravské setkání oficiálně zahájil náměstek primátora Ostravy Zbyněk Pražák, který upozornil, že problém zrakového postižení je v populaci značně rozšířený – jen v Ostravě žije téměř tisíc lidí se zrakovým postižením, z čehož je asi sto dětí kteří využívají služeb i v rámci komunitního plánování. Sdělil, že je třeba vytvářet podmínky pro plnohodnotný život těchto občanů. Prezident SONS Václav Polášek pozdravil přítomné za hlavního organizátora akce a stručně pohovořil o tradici tohoto festivalu. Poté vystoupila protagonistka vernisáže, sympatická Sally Booth, která neotřelým způsobem seznámila přítomné se svou tvorbou. Program uzavřelo hudební vystoupení klavíristy Adama Blažka za doprovodu klavírní pedagožky Jekatěriny Garbové. V knihovně bylo možné si rovněž prohlédnout fotografie zrakově postiženého fotografa Lubomíra Pavelčáka a v půjčovně pro dospělé pak expozici hmatových reliéfů zrakově postižených návštěvníků Galerie výtvarných umění v Ostravě s názvem Jak to (ne)vidím. Z dopisu Sally Booth pro koordinátorku Marii Svobodovou Milá Marie, moc děkuji za to, jak ses o mě starala v Praze. Prožila jsem zde nádherný čas a velmi oceňuji vše, cos pro mě udělala – celé organizační zajištění mé služební cesty včetně letenky, ubytování, uspořádání výstavy, vernisáže a dalších věcí, aby vše proběhlo tak „hladce“. Děkuji i za prohlídku Prahy a setkání s milými lidmi. Děkuji paní redaktorce Králové za možnost uskutečnit rozhovor (viz článek Malířka lidí a komínů – pozn. red.). Děkuji všem v Ostravě, kteří se podíleli na uspořádání vernisáže a kteří se zasloužili o to, že jsem se tam cítila tak dobře. Je velmi velkorysé od SONS, že mě pozvala, a tím mi bylo umožněno utvořit si opravdu pozitivní dojem z České republiky a hezké vzpomínky. Doufám, že se opět vrátím do Ostravy, abych zde výtvarně zaznamenala místní komíny, a zase se všichni uvidíme i v Praze. Sally red. # Malířka lidí a komínů Začátkem května navštívila naši zemi na pozvání SONS britská malířka Sally Booth (54), jejíž obrazy letos v rámci festivalu Dnů umění nevidomých putují po Moravě. V dubnu se objevily v prostorách zámečku Lešná u Valašského Meziříčí, v květnu v ostravské knihovně. V červnu se s nimi návštěvníci setkali v opavské Knihovně Petra Bezruče, v červenci v galerii ve zlínském mrakodrapu a nakonec v srpnu v sále evangelického sboru v Janáčkových sadech v Novém Jičíně a v olomouckém nákupním centru Šantovka. Kromě osobní účasti na ostravské vernisáži strávila výtvarnice několik dnů na počátku května také v Praze. Při této příležitosti jsme ji požádali, aby čtenářům Zory přiblížila svou tvorbu a životní osudy. V minulém roce vystavoval na Dnech umění nevidomých váš krajan Jonathan Huxley. Souvisí vaše letošní účast na této akci s loňským projektem putovní výstavy? Malíře Jonathana Huxleyho už delší dobu znám, několikrát jsme spolu dokonce vystavovali. Když jsem dostala milou výzvu od koordinátorky Marie Svobodové, vyhledala jsem jej a ptala jsem se na to, jak loňská akce probíhala. Jonathan mi vřele doporučil, abych pozvání SONS přijala, protože se u vás vloni cítil velmi dobře. Říkáte o sobě, že zrakové postižení ovlivnilo vaši uměleckou a profesní kariéru. Jaký byl tento vliv v negativním – nebo naopak v pozitivním smyslu? Zrakové postižení mám od narození. Původně jsem hůř viděla na levé oko. Ale doma ani ve škole to nikdo příliš neřešil. Prostě jsem „jen“ velmi špatně viděla na tabuli, ale naučila jsem se dobře poslouchat a vše si hned ukládat do paměti. Díky tomu jsem si vytrénovala dobrou paměť a myslím si, že jsem také docela dobrý řečník (úsměv). V pětadvaceti letech – to už jsem studovala výtvarné umění na vysoké škole – se mi však velmi prudce zhoršilo pravé oko. Podstoupila jsem operaci katarakty, která se však nepovedla. Od té doby jsem se znova učila používat zbytky vidění na levém oku, které pro mě dřív nebylo tak podstatné. Tehdy jsem se rozhodovala, zda budu pokračovat ve své práci. Pozitivní je, že ve chvíli, kdy jsem se rozhodla výtvarné práci věnovat dál, jsem začala používat nové zajímavé techniky. Dělám zřetelné linky černou tuší, na akvarelech často používám jednu dominantní výraznou barvu (například červenou), dívám se zblízka na detaily (třeba na lidské ruce). Hodně jsem malovala, pilovala, vybavovala si z paměti. Měla jsem štěstí, že mi v paměti zůstaly podoby předmětů, umím si vybavit světla. Dál však maluji podle skutečnosti, protože si myslím, že je to jednodušší. To, co chci namalovat, si vždy velmi dobře prohlédnu a na místě si udělám náčrtek tuší. Podle něj pak doma dělám hotový obraz. Kdo z vašich pedagogů a na jaké škole vás po výtvarné stránce nejvíc ovlivnil? Na vysoké škole jsem se většinou setkala s malíři, kteří tvořili velká abstraktní plátna. Moje představa však byla poněkud jiná. Chtěla jsem vždy zachycovat skutečný život. Ne malovat módní záležitosti, ale být k sobě naprosto pravdivá a malovat skutečné věci tak, jak je vidím a cítím. Proto mám ráda například obrazy francouzských impresionistů, zejména Henriho Matisse. Velmi obdivuji Rembrandtova plátna – to, jak dokáže zachytit výrazy tváří, náladu. Rozhodně jej nechci kopírovat, ale je pro mě velkou inspirací. Jaké obrazy jste vybrala pro moravskou putovní výstavu z hlediska námětů? Na výzvu koordinátorky Marie Svobodové jsem jí poslala výběr ze svých výtvarných projektů. Zaznamenala jsem při nich výjevy z britských průmyslových měst Liverpool a Hastings, hrabství Cornwall s cínovými doly a souostroví Shetlandy, které leží u severního pobřeží Skotska a málokdo z obyvatel naší země má zájem se tam podívat. Chtěla jsem na obrazech ukázat rozdíly mezi krajinou s tradičním průmyslem a oblastmi, kde se vše točí kolem lovu ryb. Náměty mých výtvarných projektů mohu shrnout do tří slov: lidé, místa, průmysl. Některé vystavované obrazy vycházejí ze společných projektů se skotskou básnířkou Evlynn Sharp, v nichž jsou vaše díla doprovázená básněmi. Z čeho tato spolupráce výtvarnice a básnířky pramenila? Dlouhá léta jsem působila jako projektová manažerka a zabývala jsem se organizováním akcí pro handicapované. Pracovala jsem pro charitu, v nemocnicích, s postiženými dětmi. Poznala jsem, jak je práce pro druhé specifická a náročná. Po čase jsem se odhodlala, že v jednom případě udělám i něco takzvaně „pro sebe“ – tedy že seženu peníze, které podpoří mou výtvarnou práci. Domluvila jsem se na společném projektu s Evlynn Sharp, s níž jsme se poznaly právě při práci pro handicapované. Tak vznikly naše cykly obrazů a básní z Cornwallu a Shettland. Jak jste s básnířkou tvořily – vznikly nejprve vaše obrazy, její básně nebo obojí společně? S Evllyn jsme se vždy vypravily na nějaké místo, třeba do rybářské hospody, do muzea, do cínového dolu, který je už zavřený. Jednou jsme se v šest ráno šly podívat do továrny na zpracování ryb. Oslovovaly jsme lidi, ptaly jsme se, jestli si je můžeme namalovat, povídaly jsme si s nimi. Komu patří obraz s detailem upracovaných rukou, který se objevuje na pozvánkách k putovní výstavě vašich obrazů v moravských městech? To jsou ruce Eddieho, horníka, který dřív pracoval v cínovém dole v Cornvellu. Když jsem si je poprvé malovala, musela jsem být velmi velmi blízko a pracovat ve velké rychlosti. Pak, než vznikl výsledný obraz, jsem ty ruce malovala ještě mnohokrát, podle svého prvního nákresu a po paměti. Nejdůležitější pro mě bylo zachovat ten hlavní pocit. To se zcela jistě povedlo, protože tento obraz doslova „mluví“ za člověka, který celý život velmi tvrdě pracoval. Je tak sugestivní, že si jej na moravských výstavách vybírají jako ústřední motiv, v Ostravě jej dokonce dali i na kulaté odznaky propagující výstavu v knihovně. Vy se však kromě výtvarné práce věnujete i pedagogické činnosti. Jaké kurzy například vedete? Nyní učím malovat dospělé se zrakovým postižením a dávám hodiny dětem bez zrakového postižení. Občas vedu workshopy v galeriích a muzeích. A někdy, když maluji venku, tak se mi stává, že se u mě zastavují lidé, dívají se a ptají – a já jim odpovídám na otázky, jak vzniká obraz. Prozradíte nám i něco ze svého osobního života – kde žijete, jaké máte kromě výtvarného umění zájmy? Bydlím sama v londýnském bytě. Mám ráda procházky, cestování, občas i jízdy na tandemovém kole. Nejvíc ze všeho mě těší setkávání s lidmi. Jaké dojmy si odvážíte z návštěvy Prahy a Ostravy? Ve vaší zemi jsem poprvé a přiznám se, že jsem předem neměla žádná přesná očekávání. O to příjemnější bylo mé překvapení na místě. Viděla jsem, že mému příjezdu předcházela spousta práce. Jsem velmi ráda, že se mé obrazy povede představit v tolika rozmanitých prostředích – v knihovně, na zámku, na faře, v obchodním centru. Sama jsem viděla expozici v ostravské knihovně a byla jsem tímto velmi pěkným prostorem příjemně překvapena. A opět – největší dojmy mám z lidí. Byli velmi příjemní, otevření, plni zájmu. Díky tomu jsem získala cennou zpětnou vazbu a odjíždím s tím nejlepším pocitem. Taťána Králová # K pracovnímu jubileu Čtyřicet let telefonním manipulantem bude 7. července 2015 Ivan Jelínek. A po celé ty roky jsou si vzájemně věrni se Závody průmyslové automatizace v Nové Pace. Měnilo se vedení i typy ústředen, ale zůstalo pracoviště, kam dodnes přichází rád. Byl jsi, Ivane, na ústředně vždycky sám nebo, jak jsem slýchala od jiných i osobně zažila, s více spolupracovníky? Do roku 1993 seděly ve stejné místnosti dvě dámy. Jedna měla na starosti poštu a druhá dálnopis.“ Občas to zajiskřilo, jako to bývá všude. Měl jsem tehdy větší provoz než je dnes, kolegyně chtěla poslouchat rádio. Nepochopila, že když beru hovory, potřebuji mít klid. V roce 1993 byla dokončena stavba nové části areálu a tam se našla samostatná místnost. Tehdy jsem dostal ústřednu Integrál 33 X od firmy Bosch. Telefonista by měl být na ústředně sám, argumentoval jsem spojovými předpisy i zákoníkem práce. Tohle se na mnoha místech nedodržovalo. A byl jsi, jako mnozí jiní telefonisté, žákem pana učitele Bálka? V deyláku (dnešní Konzervatoř Jana Deyla, pozn. red.) jsem se začal učit ladičem, což mne nebavilo ani mi nešlo. Od února 1975 jsem tedy byl v kurzu telefonistů v Praze-Krči právě u pana učitele Bálka. Vše, co jsme se učili, mne těšilo, a kurz jsem absolvoval s vyznamenáním. Měli jsme spojové (také se říkávalo telefonní) předpisy, zeměpis a ekonomiku. O spojový zeměpis mám zájem dodnes. O telefonování jako takové zvlášť. Myslím, že pan učitel Bálek mi dal dobré základy. Pracovali jsme s ústřednami USH, které už dnes nejsou. A co bys ještě víc řekl o své práci? Zastávám názor, když už člověk něco dělá, měl by to dělat pořádně. Byly takové názory, že telefonistou může být každý hlupák a že nepotřebuje nic moc vědět. Já jsem se ovšem vždycky zajímal víc, jak a proč ta ústředna funguje. Kromě USH byly i ústředny B51ve veřejné komunikační síti. Také ústředna PK, ale tam jsem se nedostal. Rád jsem navštívil, zcela ze zájmu, ústředny Uzlových telefonních obvodů i  některé větší podnikové. Maximálně vstříc mi vyšli v ústředně Východočeské energetiky, ukázali sál i manipulační pulty, měla přibližně dva tisíce účastníků, možná i víc, už to je dávno. Skutečně nezapomenutelný zážitek! Byl jsem i na meziměstské telefonní ústředně v Hradci Králové, také na tranzitní, otevřené v roce 1985. To už je vše minulost! A spolupracoval jsi, pokud vím, s přílohou Zory pro telefonisty… Rád jsem do ní přispíval zvlášť po roce 1990, kdy jsem psal o prvních mobilních telefonech Eurotel. Též o bývalých Amrech, což byly Automatické městské radiotelefony. Pokusy s těmito velkými mobily se dělaly už od poloviny 70 let, což u nás málokdo ví. Výzkumný ústav spojů měl první stanici. V jednom článku jsem reagoval na názor, že je vše přetechnizováno, tedy pro našince složité. Zdůraznil jsem, že by se, jako to je v jiných oborech, i telefonista měl vzdělávat, seznamovat se s novými komunikačními technologiemi. Informoval jsem i o dodnes populárních, ale již trochu jiných memoboxech. Pracoval jsi na ústředně s ještě leckým pamatovanými terčíky? Ano, ústředna USH, kterou jsem měl dlouho, tuto obsluhu potřebovala. Dělala je, jestli se nepletu, Meta. Terčíky někdy zlobily, zasekávaly se, neboť se pod ně dostával prach. Občas jsem tedy dostal vynadáno, že účastník nebyl spojen, ač vše vypadalo v pořádku. Mnohem lepší byla ústředna od firmy Bosch, kde byl braillský řádek. Volajícímu se ozývala hláška: Čekejte, prosím. Měl jsem deset státních linek na 150 poboček, po výměně ústředny přes 200, to je dodnes. Jsou digitální i analogové. Firma dost „zeštíhlela“, navíc máme od r. 1996 tzv. provolbu, takže rodinní příslušníci zaměstnanců a ti, kdo vědí příslušná čísla, už nejdou přes ústřednu. V roce 1993 nikdo nepočítal s mobilními telefony! Samozřejmě lidé, zvlášť když linku neznají, sem volají, ale požadavky na telefonistu už nejsou, jako bývaly. A také vím, že ses angažoval v komisi zrakově postižených telefonistů… Ano, od roku 1985 jsem tam byl za Východočeský kraj, občas bylo nutné jet na schůzi. Tehdejší pan ředitel neměl pochopení, že to není věc našeho podniku! Když jsem po osmi letech dostal zmíněnou novou ústřednu, všechny hovory jsou evidovány, těžko se lze smlouvat na čemkoli s kolegy telefonisty, také jich není mnoho, už neexistuje ani komise. Lze si zavolat z práce soukromě, ale vše je evidováno, člověk dostane sjetinu z počítače a zaplatí. A teď už ani není ústředna v místnosti, kde jsem, je ve zcela jiném oddělení. Já zde mám pouze převodník z analogového na digitální signál a opačně, v podstatě je na stole počítač a Woip telefony. Občas kontroluji, jestli je ústředna funkční, vrátní mají své práce dost, tak víme, že vše je v pořádku. Z původních 1 500 zaměstnanců je teď 140, to se velice pozná. O technických a jiných podrobnostech povolání telefonisty by se dalo povídat dlouho, ale ptám se i na spíš humornou stránku téhle profese. Třeba jednou mi z meziměstské ústředny slečna dodala důležitý hovor do Olomouce. Na druhém konci vrátný: „Mám duležitó prácu, dávám kliče!“ Jindy zas volal přímo soudruh tajemník OV KSČ, někoho naléhavě potřeboval. A terčík se zasekl, nepoznalo se, že se hovor nespojil. Tak jsem se při jeho druhém a velice rozhořčeném volání dověděl, že jsem neschopný telefonista a měl bych být vyměněn. Jiný důležitý soudruh pak požádal o spojení jediným slovem: „Ředitele!“ Takže vidíte, milí čtenáři, co se vše může stát na ústředně. Ivan měl takových historek víc, určitě ještě někdy po některé sáhnu, stejně jako po jeho odborných znalostech, ale nezbývá než položit sluchátko do vidlice. Však se včas s kamarády telefonisty ozveme zas. Eva Budzáková # Úspěšná exkurze v SONS SONS Praha společně s Tyfloservisem Praha uspořádaly dne 27. května exkurzi v sídle SONS Krakovská pro studenty prvního ročníku sociální činnosti střední školy (JÚŠ) z Jedličkova ústavu. Kromě technických pomůcek si studenti mohli vyzkoušet pobyt v temné komoře, která simuluje absenci zraku. Zde si mohli poslechnout různé zvukové ukázky a ozkoušet pití kávy ve tmě. Akce byla přínosná nejen pro studenty, ale i pro učitele a vychovatele, kteří studenty doprovázeli. O tom svědčí i e-mail od třídního učitele Petra Masného, který zaslal do SONS a ze kterého citujeme některé pasáže: „Byli jste úžasní. Skláním se a smekám. Bylo to skvělé, erudované a v pravdě široké vyložení historie i současnosti, systému a funkcí i cílů celé SONS a jejich dceřiných společností. Bylo to opravdu autentické uvedení nás všech do částečné ztráty zraku až po praktickou slepotu a možnosti kompenzací pomocí celé škály pomůcek. Teď se to uvědomění, jaké to je, když člověk ztratí 80 % informací díky selhání zrakových počitků, šíří jako vlna užaslými a ohromenými zúčastněnými dál po celé škole. Myslím, že všichni zažili přerod, překročili jakousi pomyslnou bránu nevědomosti k pochopení Pavlových stavů (black-outů), kdy zcela neočekávaně vypadne zrak a člověk je sám v šoku, jeho okolí tím pádem také, on tápe v temnotách a je nucen se učit všemu znova, jakoby se právě narodil, a to ještě do jiné dimenze... Veliké díky. Je to obrovská práce, kterou děláte pro všechny nevidomé a slabozraké, nedocenitelná a obrovsky záslužná. Všichni vás obdivujeme a přejeme mnoho a mnoho úspěchů“. Myslím, že se jedná o názorný příklad partnerského vztahu zrakově postižených k lidem s jiným zdravotním handicapem, který stojí za zveřejnění. Marie Svobodová # Pracovní příležitost Tichý svět, o. p. s., hledá do týmu kandidáta/kandidátku na pozici OZP přepisovatel(ka) mluvené řeči. Hledáme zrakově postižené uchazeče z celé ČR pro občasné terénní simultánní přepisy – na školení, konference, přednášky apod. Náplň práce: * Přepis provádějí dva přepisovatelé, kteří se střídají po 20 minutách. Vše, co řekne přednášející (školitel, účastník konference) přepisovatel přepisuje na klávesnici do počítače a text se zároveň zobrazuje na plátně nebo obrazovce. Přepisovaný text sledují neslyšící, kteří se účastní akce. * Zrakově postiženého přepisovatele náš vyškolený kolega před přepisem seznámí s prostředím (pracovním místem, technickým zajištěním, zázemím) a bude mu k dispozici i během přepisu. * S dostatečným časovým předstihem budeme přepisovatele informovat o možnostech konkrétních přepisů (délka, téma, místo), zašleme podklady a dohodneme se na způsobu dopravy na místo, event. zajistíme průvodce. Požadujeme: * umění psát rychle všemi deseti – min. 400 úhozů za minutu * velmi dobrou znalost českého jazyka a gramatiky * loajalitu, spolehlivost, etický přístup, dobrou komunikaci (po e-mailu, telefonu) * ukončené středoškolské vzdělání * čistý rejstřík trestů Nabízíme: * smysluplnou práci v organizaci, která pomáhá neslyšícím * přátelské, neformální prostředí neziskové organizace * práci na DPP, případně dle dohody * nástup průběžně od srpna 2015 Své životopisy a informaci o rychlosti psaní (počet úhozů za minutu) zasílejte na adresu alena.nezbedova@tichysvet.cz společně s motivačním dopisem. # Černá kavárna Klub dětí a mládeže v Benátkách nad Jizerou pořádal 23.–24. března tzv. Černou kavárnu pro střední a základní školy. Obdobná akce proběhla v Domě dětí a mládeže v Mladé Boleslavi od 13. do 20. května 2015. Cílem bylo seznámit žáky a studenty se životem nevidomých a slabozrakých a s problémy, s kterými se tito lidé setkávají. Jelikož je pro studenty k pochopení starostí nevidomých důležitý přímý kontakt s nimi, požádali pořadatelé naši odbočku SONS v Mladé Boleslavi, zda by se těchto akcí naši členové zúčastnili. Takové pozvání se neodmítá, protože i informace o životě zrakově postižených patří k výchově mládeže. Je to tradiční akce, kterou zde v Mladé Boleslavi zahájilo již před několika lety Tyflocentrum. Minulý rok se za SONS zúčastnila Mgr. Kristýna Rumlová a Josef Hejl. Tento rok probíhala akce za pomoci Bc. Gabriely Vavřinové, která má kvalifikaci na prostorovou orientaci, a mohla tak proškolit instruktorky a dobrovolnice z DDM, které žákům a studentům zajišťovaly bezpečnou chůzi s klapkami na očích a bílou holí na překážkové dráze. Za SONS Mladá Boleslav se postupně vystřídali Josef Hejl, Luboš Krejča, František Krčma, Ladislav Pečenka, Ivan Tůma a dále pak Mgr. Kristýna Rumlová a Kamila Koncová se svým vodicím pejskem. Naším úkolem bylo předvést některé základní, ale i elektronické pomůcky. Tradičně velký zájem byl o předvedení Braillova písma a psaní na Pichtově stroji. S klapkami na očích si studenti vyzkoušeli nalévání do hrníčků za pomoci elektronické hladinky, rozpoznávání barev pomocí mluvící pomůcky Colorino, mluvící měřící pásmo aj. Žáci a studenti si také zahráli některé stolní hry pro nevidomé a pokoušeli se rozeznat kovové mince i papírové bankovky. Vše probíhalo v prostředí Černé kavárny, kde byla tma a studenti měli klapky na očích. Stejné to bylo i ve vedlejší místnosti na překážkové dráze, kde dostali studenti i bílé hole. Každý den přišlo pět skupin po 22 žácích, někteří i se svými učiteli. Každá skupina měla vyhrazeno zhruba 70 minut. Na závěr se konalo posezení s informacemi a otázkami týkajícími se problémů běžného života zrakově postižených. Byli jsme překvapeni, jak se vše odehrálo v klidu, pohodě a za velikého zájmu žáků a studentů. Přispěly k tomu i zkušené pracovnice DDM v Benátkách nad Jizerou a Mladé Boleslavi. Naše přání je, aby informace které žáci a studenti získali, nezapadly v jejich myslích a oni věděli, jak se k těžce zrakově postiženým chovat. Ivan Tůma # Pozvání na Automoto V rámci poznávacích výletů jsme si tentokrát zvolili nedaleké Františkovy Lázně. Cílem však nebyly léčebné prameny či soška věhlasného Frantíka, ale Automotomuzeum, které najdete v samém centru lázeňských parků, poblíže Císařských lázní. Expozici jsme navštívili ve čtvrtek 21. května. Vystaveno je zde na sedm desítek aut a motocyklů. Předem jsme měli domluvenu hmatovou prohlídku vybraných exponátů, a tak vězte, že se naši zrakově postižení měli na co se těšit. Majitel tohoto soukromého muzea Milan Bojtar zde má opravdu jedinečné unikáty. Návštěvníky u vchodu jistě zaujme dvousedadlová sportovní Tatra 12 z roku 1930. Motory tohoto typu byly používány i pro výrobu prvních vozů volkswagenů. Obdivovat můžete i Škodu 430 z roku 931, kterou nevlastní ani mladoboleslavská Škodovka. Mezi dalšími exponáty zde můžete najít i čtyři mercedesy, používané německým gestapem. Dva z nich byly určeny pro vyšší, dva pro nižší šarži, vybaveny jsou mj. i dalekohledným zaměřovačem. Za zmínku jistě stojí i velorex z 60. let či několik typů trabantů a wartburgů ze 70. let minulého století. Našim zvídavým prstům však neunikl ani atypický tvar elektromobilu z roku 1981. V další části výstavních prostor lze obdivovat celkem 18 zástupců motocyklového průmyslu. Mezi nimi najdete např. Jawu 500 z roku 1952 nebo policejní Jawu 500 OC s-typ šnek (pohon kardanovou hřídelí), Simsona Duo či Mustanga. Spatřit zde můžete různé mopedy a motocykly rozličných kubatur. Opravdovým veteránem tu byl i jednosedadlový Pionýr o obsahu 50 ccm, přezdívaný „pařez“. Z doby našeho mládí jsme si zde připomněli i dvousedadlový Pionýr 050, obdivovat jsme tu mohli i další exponáty, jakými jsou skútry a „čezety“, motorky s lodičkou (sidecary) atd. Kuriózně na nás zapůsobil i jednosedadlový moped s přívěsným vozíkem, na němž projel jeho dvaasedmdesátiletý majitel celou Namibii. Mezi těmi novějšími motocykly jsme tu mohli spatřit i závodní motocykl o kubatuře 150 ccm, který nás zastupoval na jedné z nejobtížnějších automobilových a motocyklových soutěží Paříž – Dakar. Jak sami můžete posoudit, bylo opravdu nač se „dívat“. Navíc majitel nám muzea prozradil mnohé zajímavosti jak o vystavených exponátech, tak i o vzniku této sbírky včetně náročnosti oprav vystavených veteránů. Na závěr už jen dodávám, že všechna auta i motorky jsou v pojízdném stavu, příležitostně jsou zapůjčovány na mnohé významné kulturně společenské akce. Emil Miklóš # Inteligentní hůl pozná tváře Rozeznat tváře rodinných příslušníků a přátel v davu a dovést k nim prostřednictvím GPS navigace svého majitele umí inteligentní slepecká hůl XploR. Pod vynálezem revoluční pomůcky pro zrakově handicapované je podepsána skupina studentů z Birminghamské univerzity. Informoval o tom britský deník Daily Mail. Uvnitř hole je zabudována kamera a vestavěny senzory, které dokáží rozpoznat tváře lidí z nahrané databáze a upozornit uživatele na jejich přítomnost. Známé tváře dokáže kamera rozeznat, i když se nacházejí uprostřed davu, a může tak být praktickým nástrojem pro orientaci v ruchu velkoměsta. Pokud se blízká osoba pohybuje v okruhu 10 metrů od uživatele, hůl majitele upozorní prostřednictvím vibrací na její přítomnost a vestavěná GPS jej pak může dovést až k ní. Tváře známých lidí jsou uloženy v paměti SD karty, a pokud je senzory zaznamenán v blízkosti hole obličej, který přístroj rozezná, dojde k reakci a zároveň spuštění navigace, jejíž pokyny jsou přenášeny prostřednictvím technologie Bluetooth do sluchátek uživatele. S návrhem pomůcky pro zrakově postižené, která by využívala chytré technologie, přišel tříčlenný tým studentů ICT z Birminghamské univerzity, sestávající ze Stevea Adigba, Waheeda Rafiqa a Richarda Howletta. Studentský projekt je součástí evropské iniciativy pro podporu podnikání a mezinárodní spolupráce LILA. Projekt se vyvíjel rovněž ve spolupráci s osobami se zrakovým postižením. Tvůrci zjišťovali, které vlastnosti slepeckých holí jsou pro jejich uživatele klíčové. Rozhodující se ukázaly být především mechanické vlastnosti jako je lehkost. V současné době představují tvůrci svůj vynález lékařským organizacím v Lucembursku a ve Francii a v průběhu tohoto roku by měl být prezentován také lékařské obci v Německu. Posléze by měl být produkt, před svým uvedením na trh, testován. Ačkoliv v dnešní době již existují hole využívající chytrých technologií, jako je například hůl varující uživatele před nebezpečím kolize, ve schopnosti rozeznávat tváře blízkých lidí a reagovat na jejich přítomnost je výrobek studentského týmu Birminghamské univerzity unikátní. svobodnymonitor.cz # Fotografie s lidským poselstvím RNDr. Petr Velkoborský, CSc. (* 21. června 1938 Praha) je významný český fotograf a vysokoškolský pedagog. V 80. letech 20. století vytvářel fotografie ve stylu humanistického dokumentu. Tehdy vznikl unikátní cyklus černobílých fotografií s názvem Základní škola pro nevidomé. Z této série pochází například fotografie malého unaveného školáka, který odpočívá s hlavou položenou na rozevřených stránkách braillské knihy. Snímek nese silný emocionální náboj a je typickým pro autorovo vyjádření subjektivního postoje k dokumentované skutečnosti. Fotograf Petr Velkoborský přednáší na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, Institutu fotografických studií Photogenia v Brně a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Patřil k prvním českým propagátorům vědecké exponometrické metody – tzv. zonálního systému. Jeho tvorba je znovu aktuální v kontextu s rostoucím zájmem o klasickou analogovou fotografii. „Protože černobílá fotografie obsahuje jen různé odstíny šedi, fotograf má v konečné fázi tvůrčího procesu k dispozici pouze černou a bílou a mezi nimi všechny odstíny šedi. Zdánlivě toho mnoho není, ve skutečnosti se však jedná o teoreticky nekonečné množství polotónů a jejich vzájemných kombinací. Proto by měl každý, kdo se věnuje černobílé fotografii, ať už klasické, nebo digitální, o zacházení se škálou černá-bílá vědět co nejvíce,“ uvádí Petr Velkoborský, spoluautor knihy Exponometrie. red. # Afro-blues v Praze O víkendu 13. a 14. června se na pražské Ladronce konal Respect festival, zaměřený na world music. Letošní 18. ročník nabídl dosud nejbohatší program. Mezi hvězdnými účinkujícími bylo i duo nevidomých zpěváků Amandou a Mariam. Zpívající manželé, známí jako „slepý pár z Mali“, přivezli do Prahy špičkové afro. Hudebníci se seznámili v ústavu pro mladé nevidomé. Zpěvák a kytarista Amandou Bagayoko (24. 10. 1954) ztratil zrak v 16 letech. Vokalistka Mariam Doumbia (15. 4. 1958) oslepla v 5 letech v důsledku neléčených spalniček. V ústavu oba účinkovali v orchestru vedeném Idrissou Soumaouro. Jejich první společné nahrávky se začaly objevovat v osmdesátých letech. V jejich hudbě, pro niž je typické málo obvyklé obsazení pro kytaru a hlas, se mísí tradiční zvuk Mali s rockovými kytarami, syrskými houslemi, kubánskými trubkami, egyptskými flétnami ney, indickými bubínky tablas a perkusemi. Hudebníci se stali průkopníky stylu nazývaného afro-blues. V roce 1980 se dvojice vzala a roku 1983 spolu začali vystupovat na pódiích. Mezitím Amadou pokračoval v úspěšné sólové kariéře a organizoval hudební program ústavu pro nevidomé. V roce 1986 se pár přestěhoval do Pobřeží Slonoviny a nahrál několik alb. V té době se setkali se Stevie Wonderem a začali hrát na festivalech po celém světě. V roce 1996 se manželé přestěhovali do Paříže, kde žijí dodnes. Mají tři děti. V roce 2006 nahráli oficiální hymnu pro mistrovství světa ve fotbale. Hudebníci se snaží usilovat o lepší postavení žen a ukončení bojů v Kongu. Od roku 2010 jsou ambasadory pro Světový potravinový program, kterému nabídli svou píseň Labendela (Děti jsou budoucnost). Mariam popsala poselství této písně, z jejíhož výtěžku hudebníci přispěli k nákupu potravin pro hladovějící děti: „Význam písně je velmi důležitý. Musíme bojovat proti hladu ve světě a musíme držet jeden druhého za ruku. Ruku v ruce můžeme krmit děti i ženy.“ red. # Černobílé problémy Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 7 Alexander Pankratjev Alexander (Rusko) 1. cena, Danas 1986 Bílý: Kb6, Dh2, Vd6, Vh8, Sf8, Jb7, Jd7, Pc6 (8) Černý: Kc8, Dh5, Va8, Ve1, Sb2, Pa6, c5, f7, h4 (9) Mat 2. tahem (C+) Mylným názorem, který jsem i já zastával dosti dlouhou dobu, je, že čím má úloha více variant, tím je kvalitnější. Mnohdy tomu tak skutečně bývá, ale daleko důležitější je ucelený obsah. V našem dnešním případě budou ve výsledku pouhé tři varianty, ale ty jsou motivačně tak sjednocené, že rozhodčí neváhal této úloze udělit dokonce nejvyšší cenu. A to dokonce i přesto, že neobsahuje žádné připravené hry! Krásné konstrukční zpracování konečně posoudíte sami, pokud se vám podaří nalézt řešení. Upozorním ještě na velkou svůdnost 1.Je5? s dvojí matovou hrozbou [2.Sh6# a 2.Vd8#], což vyvrací elegantní obrana 1.-Dg5!. Pro milovníky miniaturek Juříček S (2183) – Kaminský R (2199) Moravskoslezská liga 2002/03 (Vsetín – Holešov 7,5 : 0,5), [C10] francouzská: 1.e4 e6 2.d4 d5 3.Jc3 dxe4 4.Jxe4 Jd7 Tahle Rubinsteinova obrana mi vždy připomene má dorostenecká léta, hrával jsem ji černými též. 5.Jf3 Se7 6.Sd3 Jgf6 7.De2 b6 Nyní šlo samozřejmě i 8.0-0, ale vzpomněl jsem si na jistou „pastičku se špekem” ... 8.Je5 To není nic zvláštního, po 8.-Jxe5 9.dxe5 Jd5 10.0-0 0-0 11.Vd1 si bílý udržuje jen mírnou převahu. 8.-Sb7? A světe div se, černý tu slaninu konzumuje. 9.Jxf7! Cvak – a myšička je naše! 9.-Kxf7 10.Jg5 Ke8 Další průběh je v podstatě vynucen. 11.Jxe6 Dc8 12.Jxg7 Kf7 13.De6 Kxg7 14.Dxe7 Kg8 15.Sc4 Jd5 16.De6 Kg7 17.Sh6# 1-0 [glos. SJ] Řešení úlohy č. 5 (Valerij Rezinkin) z května 2015: Řešením byl velmi jemný úvodník s přemístěním dámy pouze o jedno pole 1.Dg1! [tempo]. A pak se před vámi objevila celá paleta matových zakončení: 1.-e5 2.Jd5 Ke6 3.Dxg6#, 1.-g5 2.Dxd4 e5 3.Dd6# (2.-Kg6 3.Dg7#), 1.-fxe4 2.Df1 Kg5 3.Sh4# (2.-Ke5 3.Sg3#), 1.-f4 2.Dg5 Kxg5 3.Sh4#, 1.-Ke5 2.Jc6 Kf4 3.Dg3# (2.-Kd6 3.Dxd4#, 2.-Kf6 3.e5#). Další body za správné řešení v soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Rostislav Miller z Bludova, Jan Olejník z Málkova, František Skoumal z Bludova, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. red. # Úspěšné 3. mistrovství světa v kuželkách V týdnu od 24. do 31. května proběhlo ve slovenských Rakovicích u Piešťan 3. mistrovství světa zrakově postižených kuželkářů. Možnosti naší výpravy byly do poslední chvíle nejisté, protože Český svaz zrakově postižených sportovců kuželkářské soutěže finančně nepodporuje. Nakonec se nám podařilo získat finance, které nám umožnily sestavit alespoň kompletní družstvo žen a této významné soutěže se zúčastnit. Na Slovensko jsme tedy vyjely v této sestavě: Ivana Vlachová za kategorii B3, Anna Paulusová za B2, Daniela Hladíková za B1. Doprovodili nás dva trenéři, Jaroslav Komárek a Zdeněk Paulus. O obci Rakovice jsem nikdy dříve neslyšela, o to větší bylo překvapení, které nás čekalo na místě. Obci se podařilo bez pomoci dotací vybudovat krásnou kuželnu v bezprostředním sousedství základní školy. Toto strategické umístění nepochybně přispělo k tomu, že se kuželky staly velmi rychle nejvýznamnějším místním sportem. Na trénink sem pravidelně dochází 50 dětí a Rakovice reprezentuje i několik kvalitních družstev dospělých i dorostenců. Mistrovství začalo jako obvykle soutěží žen. (V první části odehrají všichni hráči po 120 hodech. Výsledky se pak použijí pro výpočet výkonu družstva, zároveň jsou rozhodující pro případný postup do finále v soutěži jednotlivců). V kategorii B1 jsem postoupila do finále, a to z druhého místa výkonem 582 kuželek. V kategorii B2 se na třetí místo ve finále kvalifikovala Anička Paulusová velmi vydařeným náhozem 662 poražených kuželek. Ivaně Vlachové se podařilo zahrát také dobře, bohužel, jí na poslední dráze příliš nepřálo štěstí. Umístila se tak jako osmá se 640 kuželkami, což bylo pouhých 8 bodů za poslední finalistkou. Tyto krásné výsledky nám vynesly druhé místo v soutěži družstev se součtem 1884 bodů. Předběhly nás jen favorizované Chorvatky s 2010 poraženými kuželkami. Třetí místo obsadily Rumunky s 1849 body. V úterý a ve středu následovala soutěž mužů, kde se družstva skládají ze šesti hráčů, po dvou z každé kategorie. Medailové pořadí zde bylo následující: 1. Polsko – 3 945 bodů, 2. Slovinsko – 3 936 bodů 3. Chorvatsko – 3 921 bodů. Kromě soutěže mužů proběhla ještě poměrně nová disciplína, tzv. mix tandem, ve které soutěží vždy dvojice (muž a žena) stejné kategorie vyřazovacím způsobem. Jelikož jsme v reprezentačním týmu žádného hráče muže neměli, čekalo na nás až páteční finále. Velmi mile nás překvapili manželé Marie a Pavel Gutovi, kteří nás přišli podpořit za kuželkářskou sekci a všechny členy výpravy ocenili zlatou medailí z čokolády. V závěrečném boji hrála Anička Paulusová hezky, nezopakovala ale svůj excelentní výkon z prvního kola a umístila se jako pátá součtem 1 299 kuželek. V kategorii B1 jsem si udržela druhé místo výkonem 592 kuželek a získala tak hned dvě stříbrné medaile, jednu v individuální soutěži za součet obou náhozů, druhou za samostatně hodnocený výkon z finále. V této kategorii překonala Petra Deša (Chorvatsko) můj světový rekord z minulého šampionátu a posunula tak laťku na 635 kuželek. Za první Petrou Dešou (1 254 bodů) a mnou (1 174 bodů) následovala Regina Szczypiorská z Polska (1 055 bodů). Domů jsme tedy odjížděli se třemi stříbrnými medailemi. Největší význam přikládám umístění v soutěži družstev, kde se nejvíce projeví úroveň celého týmu a záleží na tom, aby všichni hráči předvedli hru velmi vysoké kvality. A to se podařilo nám všem, samozřejmě také ale díky vynikajícím trenérům, jejichž práci oceňujeme a vážíme si jí. Zájemci o kompletní výsledky najdou všechny tabulky ze světového šampionátu na stránkách http://www.sazps.sk. Na závěr bych chtěla poděkovat nadačnímu fondu Světluška, díky jehož finanční podpoře jsme mohli reprezentovat Českou republiku na tomto mistrovství světa. Také děkuji paní místostarostce městské části Brno-Černovice Petře Quittové, která se o získání těchto prostředků postarala. Vážíme si její podpory, kterou v této pro kuželkáře nesnadné době velmi potřebujeme. Daniela Hladíková # Inzerce Koupím slepecké hodinky značka Raketa i poškozené. Volejte na číslo 281 860 866.