ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 99 Číslo 11 Červen 2015 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Patnáct let Okamžiku Výběrové řízení Informace o novém projektu Zvoneček vděčnosti pro Mgr. Marii Schifferovou Prezentace SONS v televizním vysílání Nabídka zaměstnání Sluníčko rozšířilo služby Bestie v sukních Ústecké setkání aneb tři v jednom Cesta ve tmě Rehabilitační víkendový pobyt Navštivte s námi království železnic Navigační centrum pro nevidomé druhé generace Co Apple Watch přinesou nevidomým Lovec očí Verona, Beraun, Beroun Černobílé problémy Noční běh pro Světlušku Bolt: Nejrychlejší vodič Pochod s Eskymo Welzlem Rokycany ovládly republiku # Patnáct let Okamžiku Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých (www.okamzik.cz) má v červnu 15. výročí svého založení. To je příležitost, abych položil několik otázek jeho zakladateli a výkonnému řediteli Ing. Miroslavu Michálkovi. Jelikož jsme kdysi měli pracovny vedle sebe v Krakovské ulici v Praze, začal jsem rozhovor vzpomínkou na ty dávno uplynulé časy. Mirku, jaké to bylo odejít z fungujícího pracoviště a začínat jinde, jak se říká, „od píky“? Byl to mnohem víc krok do neznáma, než jsem si tehdy představoval. Přálo nám štěstí a hned první projekt uspěl, a tak jsme mohli začít. Ale dalších devět grantových žádostí skončilo v koši. První dva roky jsem pracoval za minimální mzdu od úřadu práce na úrovni asi třetiny mé předchozí mzdy. Bylo to náročné, manželka mi vždycky říkala, ať si vyberu sobotu nebo neděli na práci a druhý den na odpočinek. Běžný pracovní týden na vše nestačil. Myslím, že až po třech letech se Okamžik trochu stabilizoval. Paradoxně nám pomohly povodně v roce 2002, které zvýšily zájem o služby našeho rodícího se dobrovolnického centra. Tehdy několikanásobně vzrostl počet jeho klientů a dobrovolníků. Teprve pak jsem začal mít pocit, že založení Okamžiku nebyl krok vedle a že propad příjmů pro rodinu je něčím vyvážen. Bez skvělých spolupracovníků a nadšenců by to ale nešlo. Velký dík náleží manželce a kolegyním Jarmile Kerlické, Jiřině Holeňové, Petře Mračkové, Petře Kasové a dalším lidem, kteří přišli později. Ale byli jste tak trochu solitéři, nebo ne? Řekl bych, že to bylo naopak. Třeba přišel někdo zvenku s nápadem nebo nás o něco požádal a byla z toho spolupráce a nový projekt. Od počátku jsme se věnovali programům pro zrakově postiženou mládež, kultuře a dobrovolnictví. Pak nám jedna malá neziskovka nabídla partnerství a 30  tisíc k tomu, které jsme mohli využít téměř jakkoliv. Za tyto peníze jsme vydali knihu Nevídáno a spustili tak naši rozsáhlou ediční činnost. Asi v roce 2004 přišla Pavla Francová (nyní Kovaříková) s nápadem založit poradnu, která by se hodně orientovala na vidící veřejnost. Prošla proměnami, ale funguje dodnes. O dva roky později přišla Terezie Kochová z asociace rodičů s přáním, abychom pro děti vytvořili službu podobnou tomu, jak pomáhají dobrovolníci dospělým nevidomým. A byl tu projekt Vidět tvýma očima aneb asistence nevidomým dětem. A v roce 2007 nás oslovil Štěpán Axman z Tasova, jestli bychom jeho speciální keramickou techniku mohli přenést do hlavního města. Později z toho vzešly tři evropské projekty a keramická dílna pro nevidomé Hmateliér (www.hmatelier.cz). Pak se na místo koordinátorky kultury přihlásila Pavla Vaňková z Galerie Oliva a nabídla nám své zkušenosti galeristky a Okamžik se začal více věnovat výtvarnému umění. Takže ledacos z našich dnešních aktivit vyrostlo ze spolupráce a z různých podnětů zvenku. Šlo o to, abychom si zachovali původní nastavení, že chceme dělat věci nové a nově, že chceme být malým týmem, aby to bylo jednoduché uřídit, a že chceme být otevřeni různým spolupracím. Několikrát jsme pořádali setkání menších neziskovek z našeho prostředí, byli jsme u zrodu Asociace pro osobní asistenci, i když už v ní nejsme, jsme členy dvou dalších asociací, účastníme se konferencí a podobných akcí.“ Rád říkáváš, že Okamžik přinesl nové služby. Jaké? Byly opravdu nové? Zcela nová byla pomoc profesionálně podporovaných a vedených dobrovolníků nevidomým. Dodnes asi není větší dobrovolnický projekt, máme 150 dobrovolníků a ti pomáhají zhruba stejnému počtu nevidomých. Nová byla také asistence nevidomým dětem. Nadace totiž dávají peníze přímo rodičům a ti si individuálně domlouvají asistenci pro dítě s nějakým sousedem nebo babičkou, tedy s lidmi bez průpravy, pojištění a jiné podpory. Náš projekt je zatím asi jediný v ČR, kde jsou tyto věci posunuty na profesionální úroveň a kde dětem nepomáhají dospělí ve věku jejich rodičů, ale mladí lidé z vysokých škol sociálních směrů. A také naše ediční činnost vybočuje z normálu neziskovek, kdo jiný vydal 54 publikací spojených se zdravotním postižením? Kdo by chtěl vědět víc o tom, co a jak jsme dělali, může si objednat náš elektronický zpravodaj Poradenské okamžiky, tam letos v příloze zveřejňujeme různá ohlédnutí třeba za prvními projekty, začátky dobrovolnictví, za již zaniklým literárním klubem. Jsou tam vzpomínky, staré rozhovory z tisku, ukázky z publikací i nepublikované tvorby. Mirku, to zní pěkně. Ale šlo vše tak hladce? Nebyly problémy? A co peníze? Bez problémů asi nic nejde. Mě nadměrné zatížení prací přesčas a umělým hlasem počítače stálo kousek zdraví, čtyřikrát jsme se museli stěhovat a s financemi to je asi jako jinde. Někdy jsou, jindy musíme něco omezit. Takový je život neziskovky. Prostě – 15 let naplněných nejrůznějšími zážitky je pryč. Kdyby to šlo, dal bych si je ještě jednou. Tak hodně štěstí Okamžiku do další patnáctky a nevidomým klientům Okamžiku dobré služby. Jiří Reichel # Výběrové řízení Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých vypisuje výběrové řízení na pozici šéfredaktor (-ka) časopisu Zora a vedoucí vydavatelského úseku Hlavní náplň práce: redakční činnost pro časopis pro zrakově postižené ZORA včetně jeho příloh s plnou zodpovědností za podobu časopisu a koordinace dalších vydavatelských aktivit Požadavky: * přiměřená znalost prostředí osob se  zrakovým postižením * žurnalistické dovednosti * praxe v oboru žurnalistiky minimálně 7 let * schopnost řízení týmu * smysl pro týmovou práci, tvůrčí schopnosti, vynikající znalost českého jazyka, stylistické dovednosti * marketingové dovednosti v oblasti získávání zdrojů na spolufinancování vydavatelské činnosti * znalost práce s textovými editory * zodpovědnost, pečlivost, komunikativnost, odolnost proti stresům * vysokoškolské vzdělání humanitního směru * znalost Braillova písma Nabízíme: * zajímavou a flexibilní práci * příjemné pracovní prostředí v centru Prahy Další informace: * předpokládaný nástup od 1. července 2015 Motivační dopis se strukturovaným životopisem (vč. uvedení tel. čísla a e-mailové adresy) zasílejte v termínu do 12. června do 12:00 hodin Mgr. Marii Svobodové (tel. 221 462 404) poštou na adresu SONS, Krakovská 21, 110 00 Praha 1 nebo e-mailem na svobodova@sons.cz # Informace o novém projektu Vzdělávání dospělých s těžkým zrakovým postižením v oblasti počítačové gramotnosti v návaznosti na zavádění eGovernmentu v České republice je název nového projektu SONS, který se uskuteční v měsících červen až září 2015. Projekt je realizován v rámci dotačního programu Podpora aktivit v oblastech využití volného času dětí a mládeže a celoživotního vzdělávání osob se zdravotním postižením pro rok 2015. Vyhlašovatelem programu a poskytovatelem dotace je Moravskoslezský kraj, zastoupený hejtmanem kraje. Projekt proběhne ve městech Ostrava a Opava formou seminářů, které budou mít teoretickou a praktickou část. V rámci teoretického vzdělávacího semináře účastníci budou mít příležitost seznámit se s problematikou eGovernmentu, tedy elektronickou veřejnou správou a především jejími výhodami pro občany. Těmi jsou úspora času, a to jak při zkrácení doby čekání na úřadech, zkrácení času pro získání informací a při vyřizování záležitostí, odstranění docházky na úřady pro různé formuláře a informace, což je právě důležité pro zrakově postižené, kteří mohou komunikovat s veřejnou správou z domova. K tomu je však nutná informační a počítačová gramotnost. To je získání dovedností a schopnosti pracovat s počítačem a různými programy, vyhledávat, zpracovávat a efektivně využívat informace pomocí internetu atd., což bude obsahem praktické části projektu. Pokud jste z Ostravy, Opavy či okolí a měli byste zájem zúčastnit se tohoto projektu, můžete se přihlásit u Mgr. Marie Svobodové, SONS, e-mail: svobodova@sons.cz, tel. 221 462 404. Marie Svobodová # Zvoneček vděčnosti pro Mgr. Marii Schifferovou Pod záštitou ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka a paní hraběnky Mathildy Nostitzové uspořádal Nadační fond Mathilda, Tyfloservis, o. p. s., a Ministerstvo zahraničních věcí ČR v úterý 28. dubna ve Velkém sále Černínského paláce v Praze již 14. ročník benefičního koncertu S jarem za ruku. V úvodu slavnostního večera převzala Mgr. Marie Schifferová, bývalá dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé v Praze, z rukou předsedkyně správní rady Tyfloservisu a vedoucí Katedry speciální pedagogiky Pedagogické fakulty UK doc. PhDr. Ley Květoňové, Ph.D. zvoneček vděčnosti. Patronka fondu paní hraběnka Mathilda Nostitzová poděkovala sponzorům a příznivcům, že v praxi účinně přispívají k naplňování motta Pomáháme pomáhat. Posledním příkladem může být zakoupení chovné feny vodicích psů Liffi ze specializovaného zahraničního chovu v Bratislavě, na kterou získali příspěvek ve výši 700 tisíc korun od Nadace ČEZ. O hluboký hudební zážitek se tentokráte postarali jazzový hudebník, multiinstrumentalista a skladatel Jiří Stivín, jeho dcera Markéta a Musica pro Sancta Cecilia. Zazněly skladby A. V. Michny, G. F. Händela, J. S. Bacha a G. P. Telemanna. Jiří Stivín se od roku 1975 zabývá interpretací předklasické hudby na zobcovou flétnu. Studoval na Royal Academy of Music v Londýně a skladbu na AMU v Praze. Hře na flétnu se učil u Milana Munclingera a Jiřího Válka. Jiří Stivín interpretuje hudbu středověku, renesance i baroka. Ovládá všechny druhy příčných i zobcových fléten. Kromě hudby předklasické se intenzívně věnuje jazzu, skládání a improvizované Nové hudbě, přičemž vedle saxofonů, klarinetu a příčné flétny používá také flétny zobcové a různé lidové píšťaly. Markéta Stivínová vyrůstala v mimořádně hudebním prostředí. Studovala hru na flétnu na pražské konzervatoři ve třídě Jana Hecla, pokračovala na Pedagogické fakultě UK v oboru hudební výchova a sbormistrovství. Studia uzavřela opět hrou na flétnu u Jiřího Válka na Hudební fakultě AMU v Praze. Je sólistkou souboru Collegium Wuodlibet Jiřího Stivína. Musica pro Sancta Cecilia je vokálně-instrumentální soubor, který se zaměřuje především na interpretaci hudby z období gotiky, renesance a baroka. Soubor vznikl v roce 1992 na půdě pražské Konzervatoře Jana Deyla. Dnes v něm působí sedm absolventů této konzervatoře. Uměleckým vedoucím souboru je Zbigniew Janusz. Poděkování za možnost uspořádat letošní benefici patří zejména firmám Galop, Bayer, Fokus optik a hospodě U vystřelenýho oka. Jiří Reichel # Prezentace SONS v televizním vysílání Televizní pořad Střepiny připomněl v dubnu osudy lidí postižených metanolovou kauzou, která si dosud vyžádala 47 obětí. Sedmdesát devět lidí přežilo, ale většinou s trvalými následky, mezi něž patří slepota. V souvislosti s tím byl hostem pořadu viceprezident SONS Rudolf Volejník. V přímém vstupu odpověděl na otázku, jak se změní život člověku, který náhle v dospělém věku přijde o zrak? „Dá se říct, za jak dlouho se s takovou ránou vyrovná a vrátí se zpátky do života?“ zeptala se jej moderátorka Markéta Fialová. „Lidé, kteří náhle přijdou v dospělosti o zrak, jsou zpravidla hned v rukou očních lékařů a tito často osvícení oční lékaři velmi dobře vědí, že existují i nelékařské služby. A právě ony nelékařské služby vracejí člověka do života. Drtivou většinu těchto služeb poskytuje Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých, která má odbočky v sedmdesáti místech České republiky, má také v každém kraji jednu velmi aktivní dceřinou společnost a také jednu celostátní dceřinou společnost. Právě tyto organizace se starají o to, aby se ten člověk vrátil do života i po stránce nemedicínské. Jak dlouho to trvá, záleží na spoustě faktorů, z nichž jeden je odhodlání. Odhodlání toho člověka se opravdu znovu do života vrátit,“ informoval Rudolf Volejník televizní diváky o aktivitách SONS a dceřiných organizací. red. # Nabídka zaměstnání Nevidomí maséři Praha, s. r. o., přijme mladé lidi OZP do svého týmu na pracovní pozici masér/ka na částečný úvazek podle dohody. Nástup možný ihned! Požadavky: Práce s PC: Microsoft-Office, Word, Excel Komunikativnost Příjemné vystupování Odborná způsobilost Praxe v oboru Kontakt: Nevidomí maséři Praha, s. r. o. Poliklinika Litochleby Hviezdoslavova 1600/6 14900 Praha 4 Háje Vyřizuje: Bc. Tomáš Antala Tel.: 605 974 460 # Sluníčko rozšířilo služby Zařízení s názvem Sluníčko funguje v Hradci Králové už přes deset let. Pomáhá dětem se zdravotním postižením od narození až do sedmi let. Od letošního dubna navíc Středisko rané péče, které provozuje Oblastní charita Hradec Králové, rozšířilo své služby. Nově se věnuje i dětem se zrakovým postižením. V prostorách střediska je nyní i speciální zatemněná místnost určená pro stimulaci zraku. „Spolupracovali jsme s různými organizacemi a odborníky, kteří nám pomohli v metodické přípravě,“ líčí vedoucí střediska Pavlína Chmelíková. „Každé zrakově postižené dítě potřebuje jinou péči. Proto postupujeme velmi individuálně, vždy záleží na jedinci a na tom, co zvládá očima, co rukama, jak je na tom celkově. Využívá se maximálně běžných pomůcek, co tu máme pro všechny děti, a pak se například pracuje s pomůckami, které jsou kontrastní a tím více stimulují zrak. Některé děti například nejvíce upoutávají černobílé předměty,“ vysvětluje poradkyně Eva Zikmundová. Každé cvičení probíhá na doporučení lékaře. Sluníčko spolupracuje s hradeckou fakultní nemocnicí i dalšími odborníky. „U nás péči nastartujeme a pak ji předáváme dalším institucím. Je důležité, aby se s dětmi začalo pracovat co nejdříve. Je škoda, když k nám dítě přijde třeba až v pěti letech, do té doby mohlo udělat spoustu práce a výrazně se posunout,“ pokračuje Eva Zikmundová. Jako příklad uvádí rodinu, jejíž potomek měl nastoupit původně do speciální školy. Díky včasné pomoci šlo dítě do běžné „základky“, a dokonce bez odkladu školní docházky. Denik.cz (kráceno) # Bestie v sukních Květnové výročí sedmdesáti let od konce války je důležitým mementem, které vybízí k připomínání stále více se vzdalujících historických skutečností. S válečnými lety byly spojeny i neuvěřitelně brutální skutky, neslučitelné s představou o vyspělé civilizaci. Příkladem sadistické „bestie v sukních“ je dozorkyně koncentračního tábora Alice Orlowski. Její „specialitou“ bylo mučení vězňů, při kterém je připravovala o zrak. Jako dozorkyně začala pracovat v roce 1941 v německém koncentračním táboře Ravensbrück. Tehdy jí bylo 39 let. V říjnu 1942 byla vybrána do vyhlazovacího tábora Majdanek nedaleko polské Lublaně. Tady nechvalně proslula jako jedna ze dvou nejbrutálnějších dozorkyň. Mezi její oblíbené „kratochvíle“ patřilo bičování vězňů přes oči. Se sadistickou vášní je oslepovala a následně je posílala do plynu, protože se už nehodili k zařazení do pracovního komanda. Navíc měla bestiální „zlepšovák“. Nad hlavy žen v plynové komoře ještě nechala házet malé děti jako zavazadla, aby se při hromadných vraždách šetřilo místem. Na konci války se Orlowski v lednu 1945 vmísila mezi vězenkyně, které byly poslány na pochod smrti do tábora Osvětim. V květnu 1945 ji zajali sovětští vojáci a vydali do Polska k soudu pro válečné zločiny. V roce 1947 byla odsouzena k doživotnímu vězení, ale po deseti letech se dočkala propuštění. Zemřela v době obnoveného soudního procesu v roce 1976 ve věku 73 let. red. # Ústecké setkání aneb tři v jednom Když už se člověk z pohodlí domova vypraví na nějakou akci, obvykle si přeje, aby si ji užil naplno. To se nám podařilo ve středu 22. dubna, když jsme přijali pozvání na soutěž ve čtení a psaní, pořádanou Tyfloservisem v Ústí nad Labem. Soutěžilo se v pěti disciplínách, do té poslední se ale přihlásili jen dva odvážlivci. Při čtení Braillova písma, kde se hodnotila rychlost i přesnost, jsme se prokousávali receptem Ládi Hrušky na bublaninu v mikrovlnce. Na Pichtově psacím stroji jsme zase přepisovali článek o kulturních památkách, zatímco rozhodčí u počítačové klávesnice diktovala úryvek z povídky Šimka a Grossmana Jak jsem se učil plavat. Čtvrtou disciplínou bylo sestavit z kartiček popsaných bodovým písmem několik českých přísloví a nenechat se přitom splést výrazy, které do žádného z nich nepatřily. Soutěží „pro pamětníky“ pak bylo psaní na tabulce. Bývá příjemnou tradicí, že při setkáních, jako bylo to popisované, se objeví i něco „na zub“. Tentokrát to byla nejen velká mísa obložených chlebíčků a voňavý medovo-jablíčkový koláč, ale i různé druhy kartáčků, past, dentálních nití a dalších nezbytností pro zubní hygienu. Mgr. Petra Křížová, dentální hygienistka ze Stomatologické kliniky Fakultní nemocnice na pražských Královských Vinohradech, nám trpělivě a zábavnou formou vysvětlovala a prakticky ukazovala, jak nejlépe o svůj chrup pečovat. Bylo znát, že tuhle problematiku nevysvětluje nevidomým poprvé. Má zkušenosti se zrakově postiženými studenty z Butovic a ráda přijde i mezi vás, zvláště jste-li z Prahy, kde pracuje, nebo z Ústeckého kraje, kde bydlí. (Kontakt na Mgr. Křížovou získáte v ústeckém Tyfloservisu nebo u pisatelky tohoto článku.) Vraťme se ale k našemu setkání. Zasoutěžili jsme si, pečovali o chrup – a co bylo do třetice? Zatímco pořadatelky sčítaly body, seznámili se účastníci s hmatovou hrou pro nevidomé Quardo. Jestli se tato hra stane tak populární jako v jiných regionech, to ukáže teprve čas. Vyprávět o soutěži a nezmínit výsledky, to by mi čtenáři asi neodpustili. A tak vězte, že v psaní na klávesnici zvítězil Tadeáš Holeček z Teplic. Dalo se to čekat; kdyby nepsal tak dobře, těžko by si ho Tichý svět, o. p. s., vybral za externího spolupracovníka, který bude mít na starosti on-line přepisy pro neslyšící na Ústecku. Psaní na tabulce s přehledem vyhrála Olga Mihalovičová z Ústí. Pokud jste stáli za dveřmi místnosti, kde bodátkem tvořila písmenko za písmenkem, měli jste pocit, že někdo píše na pichťáku – tak rychle jí bodíky přibývaly. Ve zbývajících třech disciplínách zvítězila Iva Zuchová z Lovosic, čímž skvěle reprezentovala i RRS Dědina, kde nyní pracuje. A jak dopadla pisatelka tohoto příspěvku? Přiznám se, že moje znalost bodíků vystačí tak na označení kořenek a jiných drobností v domácnosti, a ani jako kancelářská písařka bych se určitě neuživila. Ale jestli příště zase přijde pozvání z ústeckého Tyfloservisu, rozhodně přijedu. Už pro tu příjemnou atmosféru, která díky pořadatelkám Nicol, Hance, Jindře a nevidomé praktikantce Helence, a samozřejmě i díky všem soutěžícím, po celou dobu vládla. Stáňa Krajíčková # Cesta ve tmě V pátek 24. dubna proběhl v Blansku již dvanáctý ročník soutěže vodicích psů Cesta ve tmě. Akci pravidelně organizuje brněnská Škola pro výcvik vodicích psů a blanenská odbočka SONS. Z kapacitních důvodů mohlo startovat pouze dvacet soutěžících. „Trasa, která je vedena přes městské centrum, se každý rok mění. Psi jsou za každý úkon bodováni. Soutěžící, kteří se akce se svými čtyřnohými pomocníky účastní pravidelně, si tak mohou ověřit, v čem se zlepšili a na jakých úkolech je ještě třeba zapracovat,“ vysvětluje Milan Dvořák, hlavní rozhodčí soutěže a majitel brněnské školy. Mezi účastníky bylo i několik soutěžících, kteří si schopnosti svého průvodce teprve ověřují a porovnávají. Na trasu po blanenské Rožmitálově ulici se vydal například jednatřicetiletý Jan Balák z Předklášteří u Tišnova s fenkou německého ovčáka Nancy. „Na soutěži jsme podruhé, chci se dozvědět, jaký jsme za uplynulý rok udělali pokrok. Jsem spokojený, myslím, že to Nancy docela šlo,“ usmívá se muž, který nevidí něco přes dva roky po nepovedené operaci. „S vodicím psem je všechno o tisíc procent lepší než bez něj,“ má jasno. Osmašedesátiletá Zdeňka Jeřábková téměř nevidí kvůli nemoci od svých devíti let. Na soutěž do Blanska přijela s fenkou labradorského retrívra Elzou z Majdaleny u Třeboně už počtvrté. „Moc se mi zde líbí, potkám zde dlouholeté kamarády a seznámím se s novými lidmi. Soutěž s Elzou asi nevyhrajeme, u nás ve vesnici není tak zvyklá na chodníky a přechody, ale s jejím výkonem jsem spokojená,“ hodnotí žena. Elza je její třetí vodicí pes. „Už si to bez psa neumím představit. Pomáhá mi hlavně, když jedu někam, kde to moc neznám, díky němu mohu v podstatě kamkoliv. Je to i můj kamarád a společník, když je mi někdy smutno. Ale já se snažím žít naplno, mám spoustu kamarádek, syny, vnoučata, a dokonce už i pravnoučata. Někteří lidé jsou na tom mnohem hůř, vždyť já jenom nevidím,“ usmívá se žena, která šestatřicet let pracovala jako telefonistka. Vítězkou dvanácté Cesty ve tmě se stala labradorka Hermína, která pochází ze Střediska výcviku vodicích psů SONS ČR v Praze-Jinonicích. Psí průvodkyně přijela do Blanska se svou paní Janou Votápkovou z Příbrami. Opakovaná vítězství příbramské psí šampionky (o týden později zvítězila na Mistrovství ČR ve výkonu vodicích psů, které pořádalo centrum Helppes) potvrzují, jak je důležité důsledné procvičování toho, co se pes naučil. Hermína se svou paní se pravidelně účastní klientských čtvrtků v pražském středisku. red. # Rehabilitační víkendový pobyt Tradicí naší olomoucké odbočky se již staly pobyty pořádané dvakrát ročně od pátku do neděle v krásném prostředí lázní Skalka na Prostějovsku. Úžasné ticho, doprovázené pouze zpěvem ptactva, kvetoucí stromy, plno květinek, pampelišek a jarních vůní v okolí, příjemná vycházka prosluněnou přírodou k jezírkům lásky a novou cestou od kříže zpět do obce Skalka, kvetoucí lán řepky olejnaté a cvičná chůze s holemi nordick walking, vstřícná a rychlá obsluha v místní restauraci, chutné jídlo za rozumnou cenu. Samotné procedury či popíjení vody přímo z pramenů označených zajímavými názvy s vysvětlením léčivých účinků (neznalé může odradit jejich ozón, ale množství okolních obyvatel s plnými kanystry těchto vod dává tušit jejich výjimečnost) a příjemné setkávání s účastníky naší výpravy. To vše zůstane dlouho v mé mysli. Ani právě probíhající mistrovství v ledním hokeji nás neodlákalo od společného večerního posezení. Pálení čarodějnic, které právě probíhalo na místním fotbalovém hřišti, nás tentokrát nevtáhlo mezi dětské účastníky soutěží. A tak někteří pouze zpovzdálí sledovali rej těchto malých čarodějů a zapálení ohně. Zato nás velmi lákala nedaleká „lanovka“. Svezli jsme se na tyči se sedátkem po dlouhém a pevném laně. I pro dospělé je to výborná zábava. Počasí se vydařilo, jen cestou k autobusu směrem k domovu jemně poprchávalo. A co teď? Můžeme se těšit za půl roku na další víkendový lázeňský pobyt. Zveme i vás, kdo jste tu ještě nebyli. Objevte tak jako my tento krásný kout pod Drahanskou vrchovinou, oázu klidu a zdraví, plnou energie a příjemných zážitků. Mimochodem – někteří naši členové se svými průvodci navštěvují lázně i mimo námi pořádané pobyty. Hned po nás nastoupilo dokonce na týdenní pobyt dalších deset zájemců z našich řad. Marie Kebrdlová # Navštivte s námi království železnic K nevšedním zážitkům zrakově postižených z Chebu nepochybně patří i výlet na výstavu Království železnic, který se uskutečnil ve čtvrtek 30. dubna. Toto miniaturní království se nachází na pražském Smíchově, otevřeno bylo v červenci 2009. Představuje unikátní model České republiky v podobě modelové železnice s mnoha technickými vychytávkami moderní doby. V pravidelných intervalech zde přibývají nové části kolejiště, které reprezentují jednotlivé kraje ČR s jejími hlavními dominantami v jednom propojeném celku o celkové rozloze více než 1800 m2. Nyní zde můžete spatřit významné modely Prahy, Ústeckého, Karlovarského, Plzeňského, Středočeského a Libereckého kraje. Dominantní autentické budovy a stavby (nádražní budovy, historické objekty, industriální stavby) v jednotlivých krajích jsou ručně zhotoveny na zakázku přesně podle předloh. Kolejová pláň, plochy pod stavbami a silnice jsou tvořeny pásy překližky, samotný reliéf krajiny je zhotoven z polystyrenu, který je zpevněn polepeným papírem a na tento dodatečně probarvený podklad je lepen travní povrch či další materiál dotvářející finální krajinu. Celá plocha je protkána velkým množstvím kolejnic, spatřit zde můžete desítky osobních a nákladních vlaků, modely aut, autobusů, tramvají či motorek. Tyto modely jezdí, svítí, otevírají se, dávají si přednost na křižovatkách, při zpomalení se rozsvěcují brzdová světla atd. Unikátní atmosféru tohoto prostředí dotváří i střídání denního a nočního cyklu, jakmile se začne šeřit, postupně se rozsvěcují pouliční lampy, okna domů či vlaků, ale i světla dalších dopravních prostředků. Některé modely jsou uzpůsobeny tak, abyste je mohli sami ovládat. Miniaturní kamery Vám zprostředkovávají aktuální pohledy z lokomotiv, projíždějící kolem nejrůznějších dominant ČR. Na celém kolejišti je osazeno kolejivo H0 od Firmy Fleischmann s vymodelovaným podložím. Každá výhybka má elektromagnetický přestavník dálkově ovládaný pomocí počítače z velína. Celou miniaturní krajinu obývají tisíce postaviček, které zde žijí své malé životy, příběhy i nehody. Spatřit zde můžete přijíždějící sanitní vozy či požární auta. Ve vstupní části této výstavy je umístěn informační panel s veškerými technickými daty všech tratí na území ČR. Po zadání čísla tratě zjistíte veškeré historické údaje o této trati, kdy byla vystavěna a zprovozněna, délku tratě, kdy byla elektrifikována či další zajímavosti trati včetně železničních nehod a neštěstí. Mnozí návštěvníci uvítají i možnost usednout do simulované kabiny lokomotivy, následně si tak mohou vyzkoušet jízdu z točny do depa. Expozice je obohacena o navigačně-informační systém pro návštěvníky se senzorickým handicapem. Nad kolejišti jsou instalovány kamery, které návštěvníci ovládají prostřednictvím dotykových obrazovek. Pamatováno je zde i na zrakově postižené návštěvníky. K dispozici jsou popisy objektů v audionahrávce, přichystán je i text v Braillově písmu. Pro nevidomé návštěvníky je k dispozici také hmatový koutek, kde si mohou osahat různé vagony, lokomotivy či modely budov. Kromě modelů železnic si zde můžete prohlédnout ještě další dvě velmi zajímavé expozice. Mnozí z nás se zde ve vzpomínkách rádi vrátí do dětského věku, jakmile vstoupí do „Světa lega“. Fantazii se zde meze nekladou, obdivovat zde můžete miniatury ze 350 stavebnic lega. Za zmínku stojí např. kolotoče, centrifugy, benzínové pumpy či různé modely stavebních strojů, letadel, aut apod. Dospělé návštěvníky nepochybně zaujme i samostatná expozice urbanistického modelu Prahy. V měřítku 1:1000 na ploše 118 m2 můžete vidět ucelenou expozici modelu Prahy na konci 20. století. Model je doplněn o speciální technologie audiovizuální techniky s velkým množstvím informací z historie a současnosti města. Po zadání příkazu se na modelu během několika vteřin rozsvítí objekt vašeho zájmu. Součástí expozice je i unikátní ručně malovaný Šípův papírový model Prahy o rozloze 24 m2. Tento model představuje pouze určitou část Prahy, resp. Staré Město, obdivovat zde tak můžete na 2000 papírových domků a významných staveb této části Prahy. Emil Miklóš # Navigační centrum pro nevidomé druhé generace Mnozí z vás jistě využíváte řadu služeb, které nabízí navigační centrum SONS. Jednou z poskytovaných služeb je i GPS navigace, kterou toto centrum již několik let nabízí. Její využití spočívá v tom, že klient má u sebe lokalizační GPS jednotku, v případě potřeby tuto jednotku zapne, telefonicky se spojí s pracovníky navigačního centra a tím jim umožní sledovat jeho polohu a pohyb na mapě monitoru počítače. Tito pracovníci pak mohou, na základě aktuálně nebo předem domluvených pokynů, klienta buď jen monitorovat, upozornit jej na blížící se cíl jeho cesty, nebo jej varovat v případě, že někde odbočí ze správného směru. Dnešní technika však už postoupila natolik, že umožňuje nejen lokalizaci držitele navigační jednotky a hlasový kontakt s ním, ale tuto komunikaci rozšiřuje o možnost přenosu obrazu a další služby. A není k tomu potřeba ani žádné speciální zařízení jako dosud. Stačí k tomu běžně používaný „chytrý“ telefon s operačním systémem Android, jeho fotoaparátem a příslušným programovým vybavením. Na ČVUT v Praze, fakultě elektrotechnické, řešiteli prvního navigačního střediska, nyní v rámci grantu TAČR, práce na využití moderních technologií pro nevidomé pokračovaly a jejich výsledkem jsou nové technologie pro navigační centrum druhé generace. V pátek 17. dubna nám na krátkém semináři v Praze vedoucí projektu doc. Ing. Jiří Chod, CSc. a jeho kolegové předvedli, jak takové navigační středisko druhé generace pro nevidomé může vypadat a naznačili i možnosti dalšího vývoje. V podstatě jde o to, že si klient spustí příslušný program na svém chytrém mobilním telefonu. Ten už se postará o to, aby se zapnul GPS modul, a zajistí spojení s centrem navigace. Pracovníci centra zjistí jeho polohu, nechají si ji zobrazit na mapě a vše může pokračovat tak, jak je výše popsáno. Problém současných chytrých telefonů je však v tom, že používají dotykové obrazovky, a to není nejrychlejší ani nejpohodlnější pro nevidomé. Proto jeden z opěrných bodů nového navigačního střediska je „nástavec“ pro rukojeť bílé hole. Jeho součástí jsou tlačítka (standardně 5), pomocí kterých je možno ovládat navigační funkce, jako je přihlášení/odhlášení do střediska, zahájení obrazového nebo hlasového přenosu a podobně. Navigaci s využitím družic však je možné použít jen v místech, kde je klient pod přímým dohledem dostatečného množství satelitů, které udávají jeho polohu. To však, bohužel, nejde zajistit s dostatečnou přesností například v hodně husté městské zástavbě, v hodně členitém terénu nebo uvnitř budov. V takových případech však je možné využít kameru chytrého telefonu. Po jejím zapnutí a natočení do příslušného směru se obraz z této kamery přenáší na monitor počítače pracovníků navigačního centra, kteří pak mohou navigovat klienta, doslova krok za krokem. Mohou jej navést ke konkrétnímu vchodu do budovy, přečíst otevírací dobu, upozornit jej na odbočky chodeb či na schodiště, pomoci dohledat konkrétní ordinaci lékaře nebo kancelář úředníka. Mohou mu pomoci se vymotat z bludiště regálů v obchodech, vybrat konkrétní druh zboží a určitě si dokážete představit i další možná využití takovéto služby. A aby nebylo nutné nosit telefon v ruce, pak je možné k němu připojit i malinkatou externí kamerku. Ta může být zabudovaná například v brýlích nebo v čelence a vlastní telefon může být schovaný třebas v kapse. Ovládat jej je možné pouze pomocí mechanických tlačítek, která mohou být součástí rukojeti bílé hole, podobně jako jsou například tlačítka vysílače povelů VPN. I takovouto rukojeť nám pracovníci Centra Asistivních technologií z elektrotechnické fakulty ukázali. Vlastně hned dvě. Obě byly vyrobeny na 3D tiskárně. Jedna obsahovala jen 5 tlačítek, s jejichž pomocí se dá výše popsaná aplikace snadno ovládat, druhá pak obsahovala hned 20 tlačítek, která je možné naprogramovat tak, aby se jimi dal v podstatě ovládat celý mobilní telefon. V současné době jsou tyto prototypy použity k rozsáhlým testům, aby bylo možno odladit případné nedostatky. Tak jako byl pro nás seminář na ČVUT, tak bude na veletrhu SighCity 2015 ve Frankfurtu nad Mohanem evropská premiéra a to hned ve třech jazykových mutacích – česky, anglicky a německy. Jistě se zeptáte, kdy budou dostupné jako komerční výrobek. Odpověď je, že koncem roku se obhajuje grant, ale již nyní běží příprava sériové výroby, klíčové budou odezvy právě z Frankfurtu – jaký bude zájem. Distribuce atd. bude zabezpečena firmou Svarovsky, s. r. o., kterou znáte jako výrobce bílých holí. Takže první výrobky lze očekávat asi tak v březnu příštího roku. To však předpokládá vykonat ještě spoustu práce, a proto, držme palce pracovnímu kolektivu doc. Choda, aby se jim podařilo vše zabezpečit, protože výsledky jejich práce mohou být prospěšné především nám, nevidomým. Josef Konečný # Co Apple Watch přinesou nevidomým Apple v březnu poodhalil více ze svých chytrých hodinek. V médiích se probraly z mnoha úhlů, ale co Apple Watch mohou přinést nevidomému uživateli? Proč se vlastně o Apple Watch tolik zajímám? Když Apple vypustil iPhone 3GS s odečítačem Voiceover pro nevidomé, znamenalo to doslova revoluci. I já jsem si do té doby říkal, že dotykové telefony nejsou nic pro našince. Pak jsem si zašel iPhone vyzkoušet a můj názor se začal měnit. Aktuálně je iPhone nejpopulárnější dotykový telefon mezi zrakově postiženými, je kolem něj obrovská komunita uživatelů, kteří diskutují všemožné problémy kolem přístupnosti všech možných aplikací. Své postřehy sdělují ostatním, chyby hlásí do Applu či vývojářům samotným. Chvíli to trvalo, ale Apple až v dubnu oficiálně potvrdil, že Watch dostanou vestavěný odečítač Voiceover. Co by tedy hodinky mohly nevidomému přinést? Proč ano Já osobně bych uvítal možnost rychle reagovat na veškerá oznámení, aniž bych musel zastavovat, vytahovat telefon z kapsy a prohlížet, co se kde stalo. Hodinky má člověk na ruce, jsou snáze dosažitelné a mělo by tak pro mě být snazší a rychlejší zjistit, kdo mi co chce. Pokud by takovým oznámením byla zpráva, líbí se mi možnost odpovědět z hodinek přednastaveným vzkazem, nadiktovanou zprávou či audiozprávou. Všechny tyto možnosti u iPhonu fungují skvěle. Když už jsme u oznámení, zaujala mě funkce Taptic engine. Když člověk nosí telefon v kapse, občas vrnění či zvuk přeslechne, ale když vám hodinky "zaťukají" do zápěstí, jen tak to "nepřeslechnete". Krásné by bylo, kdyby si člověk pro každý kontakt mohl nastavit určitý rytmus poklepání - zprávy od kamaráda budou ťukat jinak než zprávy od rodičů atd. Pomocí ťukání by hodinky měly umět i navigovat, představuji si to tak, že když máte zahnout doleva, ťukne to dvakrát, a když doprava tak jednou. Teď se pustím do vod neoficiálních. Pokud bude v Česku někdy funkční platební služba Apple Pay, rozhodně bych hodinky k tomuto účelu začal využívat. Bezkontaktní karta je k ukradení náchylnější než k ruce připoutané hodinky. Indicie napovídají, že by se Siri měla někde kolem iOS 9 naučit česky, což by pro nevidomé znamenalo další usnadnění a další argument pro koupi hodinek. A jaké aplikace bych jako nevidomý využil na nositelném zařízení? Zatím je to jenom můj sen, ale třeba jednou... Určitě by se toho dalo vymyslet víc, aktuálně ale netuším, jaké možnosti vývojáři mají. Můj vlak od ČD: Přes aplikaci koupím lístek, blížím se k nádraží, hodinky mi zaťukají na zápěstí. Kouknu a vidím, že mi vlak odjíždí v tolik a v tolik hodin a že jede z nástupiště X, koleje Y, nebo že má zpoždění. Dále mě napadá appka, která by mi uměla naplánovat cestu hromadnou dopravou do bodu X, s tím, že by mi dokázala ukázat, na jaké zastávce stojím, jakou tramvají mám jet, jakým směrem a v kolik mi tramvaj jede. Nakonec znova zmíním bezpečnost. Brát informace ze zařízení na zápěstí je pro nevidomého bezpečnější, než vytahovat z kapsy telefon. Ten vám někdo vytrhne během sekundy, a pokud nevidíte, už ho těžko dohoníte. Proč ne Apple Watch bych nekupoval v případě, že za den vyřídím něco kolem pěti hovorů, na e-maily nespěchám, nepoužívám sociální sítě a nemám v telefonu nainstalovanou tunu aplikací. V takovém případě by se nemalá investice zřejmě nevyplatila. Nedovedu si představit mnoho lidí, kteří by chtěli přes Watch telefonovat, jak to Apple ukazoval na tiskovce. Na telefonování je zkrátka telefon a na tom se nic nezmění, ať se Apple třeba na hlavu postaví. Souhrn Už tedy víme, že hodinky budou v základu přístupné. Teď bude záležet, jaké budou mít vývojáři nápady na aplikace a funkce, které budou užitečné pro nevidomé. A zde podle mě opět nastupuje komunita uživatelů. Pokud budou mít nevidomí zájem o aplikace do hodinek, aplikace budou, pokud zájem nebude, tak nebude nic. Mám v úmyslu si Apple Watch vyzkoušet. Zajímá mě, jak se mi osvědčí v každodenním životě, doma, při organizaci úkolů, či na cestách. Hned letos si je ale koupit nehodlám. Jednak je to značná investice a za druhé předpokládám, že bude první generace z pohledu nevidomého dost chybová. Takže si spíš počkám na rok 2016 a případnou druhou generaci. To už bude mít nová platforma něco za sebou, přibydou aplikace, lidi budou reportovat chyby a i přístupnost pro nevidomé se zlepší. S iPhonem to bylo zrovna tak. Pavel Ondra článek byl převzat a upraven z blogu GeekBlind Zone # Lovec očí V thrilleru Sběratel očí (vyšel u nás v loňském roce) jejichž autorem je německý spisovatel Sebastian Fitzek, se bývalý policejní vyjednavač Alexander Zorbach pouští s pomocí nevidomé fyzioterapeutky Aliny po stopách nemilosrdného vraha, který se svými obětmi hraje krutou hru na schovávanou. Volné pokračování, nazvané Lovec očí, vyšlo v českém překladu letos v nakladatelství Knižní klub. Psychopatem, který přichází na scénu v Lovci očí, je špičkový oční chirurg Zarin Suker. Ten provádí ve dne ty nejsložitější operace očí, a v noci pak unáší ženy, aby jim odstranil oční víčka, znásilnil je a poté nechal odejít. Oběti bývají ale natolik traumatizované, že se nakonec vždy rozhodnou pro sebevraždu. Jen jedna ze Sukerových obětí stále žije a mohla by policii pomoci k jeho usvědčení. Jenže se psychicky zcela zhroutila. Policisté tak znovu žádají o pomoc nevidomou Alinu Gregorievovou, jenž má pověst média. Mladá žena nakonec souhlasí a ve své vidině získává stopu k příští Sukerově oběti. Tím to ale všechno teprve začíná. Výše nastíněné je opravdu jen malým střípkem děje celé knihy. Sebastian Fitzek se už od první stránky pokládá do příběhu s plnou vervou. Děj je nabitý akcí, překvapivými zvraty i hrůzu nahánějícími momenty. Řazení děje do krátkých kapitol navíc podporuje už tak dynamické tempo. Alina se ocitá ve smrtelném nebezpečí, na scéně se znovu objevuje „sběratel očí“, policii chybí důkazy a hlavní vypravěč Alexander Zorbach možná vykoupí život svého uneseného syna tím, že se sám střelí pistolí do oka. Dějových linek je několik a přece se všechny střetnou v jednom bodě. U nás stále spíše neznámý Fitzek s přehledem strčí do kapsy některé slavnější kolegy. Právě takto má vypadat ten správný thriller. Všem milovníkům napětí vřele doporučuji. Eva Šamánková (kráceno) # Verona, Beraun, Beroun V berounském Muzeu Českého krasu byla na konci dubna otevřena nová výstava s názvem Verona, Beraun, Beroun. Je věnována středočeskému městu Beroun, které letos slaví 750. výročí. Autorkou expozice je historička muzea Dana Hradilová. Výstava představuje návštěvníkům geologické, paleontologické, archeologické, archivní a muzejní památky. Svým rozsahem a rozmanitostí to je první výstava svého druhu o Berouně. Část expozice věnovalo muzeum nevidomým a slabozrakým návštěvníkům. „Máme zde hmatové reliéfy a právě pomocí těchto reliéfů jsme se rozhodli představit hlavní atributy města," zdůraznila Dana Hradilová. Návštěvníci mohou hmatem prozkoumat například reliéf pravěkého trilobita, městské brány či archeologických nálezu, např. mince a keramické nádoby. Výstavu věnovanou městu Beroun si můžete v muzeu prohlédnout do 28. září. red. # Černobílé problémy (Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček - Vsetín) Úloha č. 6 Stanislav Juříček (Vsetín) originál Bílý: Ke6, De4, Vc7, Vh1, Sa3, Jd8, Jg5, Pd6 (8) Černý: Ke8, Va4, Vh8, Sh6, Jb4, Pg7 (6) Mat 2. tahem (C+) S králem na 8. řadě jsou obvykle potíže, protože jeho obranné možnosti omezuje právě jeho umístění na kraji šachovnice. Na druhé straně, zvláště při postavení Ke8 a Vh8 či Va8, musíte vždycky počítat s možnou rošádou. Ta bude i jednou z obran v naší dnešní dvojtažce. Pokud by následovala například po svůdnosti 1.Vc8? [hrozí odtažný mat] 1.-0-0?, pak by přišlo samozřejmě 2.Dh7#, jenže vyvrácení spočívá v 1.-Va8! Úvodník tedy musí být jiný, ale osmá řada, jak jistě tušíte, je klíčovým motivem. Řešení úlohy č. 4 (Juříček) z dubna 2015: Na motiv s obětí dámy jste asi přišli, ale myslím, že řada z vás uvedla jako řešení 1.Dd2? To byla ovšem jedna ze svůdností, kterou vyvracela obrana 1.-h5! Právě proto musela dáma napadnout Achillovu patu h6 pouze z pole h5: 1.Dh5! [2.Dxh6 Kxh6 3.Vh4#] s pěknými maty 1.-gxh5 [uvolnění sloupce „g“] 2.Vg7 Kh8 3.Vxf7#, 1.-g5 [uvolnění pole f5] 2.Vh4 gxh4 3.Df5#. Ve třetí variantě 1.-Sc1 2.Jd7 č=libovolně 3.Jf8# byl střelec odlákán od krytí pole f8. Další body za správné řešení v soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Rostislav Miller z Bludova, Jan Olejník z Málkova, František Skoumal z Bludova, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. Dodatečně připisujeme bod za správné řešení únorové úlohy Antonínu Maňákovi. red. # Noční běh pro Světlušku Potemnělý park Stromovka ozářil ve čtvrtek 16. dubna pozdě večer roj běžců s čelovkami na hlavě. Už počtvrté se tudy běželo pro Světlušku. Vítěz charitativního běhu ale tentokrát nebyl jeden, ale rovnou 4100, tedy všichni zúčastnění, kteří díky startovnému pomohli vybrat pro nevidomé rekordní částku 1 916 tisíc korun. „Jde o happening a společenskou akci, kde se lidé potkají a společně sdílejí atmosféru. A to se myslím povedlo. Před čtyřmi lety to byla celkem malá událost, ale každým rokem narůstá a dnes už musí mít robustní zázemí,“ konstatoval spokojeně Přemysl Filip, ředitel Nadačního fondu Českého rozhlasu, který akci pořádal. Mezi tisíci účastníky se registrovala dvacítka nevidomých běžců, kterým byli přiděleni traséři. Podle Přemysla Filipa byly na startu další desítky zrakově postižených, ti se ale účastnili v doprovodu svých blízkých. Zaběhat si přišel i nevidomý Vladimír Dvořák, který zatím nevynechal ani jeden ročník. „Na čas se moc nesoustředíme, spíš jde o společenskou událost. Potkávám se tu s příjemnými lidmi a jdu podpořit své nevidomé kamarády,“ popsal mladý muž sportovní postavy, který jinak pravidelně lyžuje a jezdí na kole. Mezi traséry byla běžkyně Jitka Křížová i několik tváří známých z televizní obrazovky. Trasování si vyzkoušela například herečka Kristýna Podzimková. Jejím běžeckým partnerem nebyl nikdo jiný než šéfredaktor Zory Jiří Reichel. „Zvolila jsem se svým spoluběžcem kratší tříkilometrovou trasu, která nám rychle uběhla. Cestou jsme se totiž zapovídali a zjistili, že pocházíme ze stejného kraje a máme řadu společných známých,“ prozradila Kristýna Podzimková.   V běžeckém poli nechyběl ani Alexander Barrasso. „Cítím energii a nadšení lidí okolo mě,“ pochvaloval si nevidomý americký diplomat, jehož trasérkou byla redaktorka Kristýna Adámková. Sám Alexander Barrasso přiznal, že nepatří mezi sportovce. Běžel však proto, že může pomáhat dalším lidem s handicapem. První ročník běhu pro Světlušku se letos uskutečnil také v Brně. Akce, která se konala ve čtvrtek 23. dubna v okolí brněnského koupaliště Riviéra, se zúčastnilo šest stovek běžců. Zdolali trasu dlouhou tři a půl kilometru. „Brněnské Světlušky vyběhaly do sbírky krásných 226 tisíc korun, což je na první ročník akce skvělé číslo,“ doplnil Přemysl Filip. Na Riviéře zazářila olympijská medailistka Šárka Kašpárková, fotbalový bavič Petr Švancara a zpívající herci Městského divadla Brno Jana Musilová a Lukáš Vlček. Masáž běžcům poskytli Nevidomí maséři Brno a na běh je naladilo hudební trio excelentních hudebníků se zrakovým handicapem ve složení Barbora Janová, Lucie Chrápavá a Martin David. Příspěvek od Světlušky se daří pravidelně získat například brněnskému Středisku rané péče. Jde o částku kolem čtvrt milionu korun ročně. „Pomáháme rodičům, kteří mají dítě se zrakovým postižením. Když mu správně stimulují zrak, může se v tomto raném věku zlepšit,“ vysvětlila vedoucí střediska Karla Němcová. red. # Bolt: Nejrychlejší vodič Nejrychlejší muž planety Usain Bolt (28) si 18. dubna na mítinku v brazilském Rio de Janieru zkusil zbrusu novou roli. Dělal vodiče nevidomé brazilské běžkyni Terezinhě Guilhermina (36). Sprint na 50 metrů zvládli na jedničku. Sprinterka Terezinha Guilhermina se narodila s vrozeným onemocněním retinitis pigmentosa, které způsobuje postupnou ztrátu zraku. V roce 2008 vyhrála v Pekingu první zlato v běhu na 200 metrů. V roce 2012 zazářila na olympijském stadionu v Londýně vítězstvím na 100 a 200 metrů. „Splnil se mi sen, bylo to něco úžasného!“ jásala trojnásobná šampionka z paralympiády a se smíchem prozradila: „Usain se před startem strašně bál, že poběží moc rychle a oba spadneme.“ Jamajský šestinásobný olympijský vítěz přiznal, že nervózní byl. „Nechtěl jsem jí to pokazit. Ale nakonec to byl parádní zážitek,“ pochvaloval si. red. # Pochod s Eskymo Welzlem Klub českých turistů v Zábřehu na Moravě uspořádal v sobotu 25. dubna první ročník pochodu určeného pro handicapované turisty. Zúčastnilo se jej kolem stovky zdravotně postižených se svými průvodci včetně živého maskota Eskymo Welzla. Mezi účastníky bylo 35 zrakově postižených z Prahy, Šumperka a Olomouce, několik vozíčkářů a mentálně postižených. Akci podpořil Olomoucký kraj, záštitu převzala náměstkyně hejtmana Mgr. Yvona Kubjátová. Ta spolu s hlavním organizátorem Ing. Alešem Kostelkou a dalšími zástupci pořádajícího klubu tuto jarní turistickou akci zahájila. Za slunečného počasí se účastníci vydali z Lupěného u Zábřeha na trasy dlouhé 5 a 11 km po cyklostezce vedoucí údolím řeky Moravská Sázava do Hněvkova a Hoštejna. Trasa byla nenáročná s ohledem na nepatrné stoupání a asfaltový povrch stezky. Rušivým momentem však byla souběžně i v protisměru chodce míjející kola a „inlajnisté“, později na úzké silničce i auta a motorky. Věříme, že během příštího ročníku bude na několik hodin pohyb cyklistů a bruslařů z trasy pochodu vyloučen. Na zpáteční cestě jsme v cíli obdrželi diplomy za účast a opekli si špekáčky na ohni připraveném organizátory. Na shledanou na příštím ročníku pochodu! J. P. # Rokycany ovládly republiku Kuželky jsou jedním z nejrozšířenějších sportů v Českém svazu zrakově postižených sportovců. Vrcholem sezóny je mistrovství republiky jednotlivců, které se letos 9. května konalo již po šestatřicáté. Hostitelem letošního šampionátu bylo Blansko, kde tamní šestidráha splňuje ta nejvyšší kritéria. Celkem 23 hráčů a hráček se prezentovalo, aby bojovali o tituly a medaile ve čtyřech kategoriích. Úvod obstarali hráči kategorie open. Svůj první mistrovský titul získal David Maška ze Sokola Brno IV, který tak zastoupil svého dědu (Karla Pařila) na stupních vítězů, a tím opět dokázal rčení, že jablko nepadá daleko od stromu. V kategorii B1 (nevidomí) i přes neúčast Daniely Hladíkové, největší favoritky a také naši největší naděje na nadcházejícím mistrovství světa, které se uskuteční v závěru května v Rakovicích na Slovensku, putoval titul rovněž do Brna zásluhou Josefa Borýska. Bohužel výkony v této kategorii zůstaly trochu za očekáváním. Naproti tomu výkony medailistů kategorie B2 (zbytky zraku) snesou přísné evropské měřítko. Bronzovou medaili získal za výkon 691 bodů Jan Kemeny z SKK ZP Rokycany. Stříbro putuje zásluhou Petra Mrkvičky (706) do Opavy a titul mistra republiky získal za výkon 715 bodů Vladimír Odstrčilík z SKK ZP Rokycany. Závěr šampionátu obstarali hráči kategorie B3 (slabozrací) a byla to opravdu pastva pro oči. Své dominantní postavení při neúčasti Karla Pařila potvrdil Václav Webr z SKK ZP Rokycany, který zvítězil doslova rozdílem třídy před Josefem Paulusem (684) z SK Michálkovice ZPS a Ivanou Vlachovou (677) ze Sokola Brno IV. Svůj výkon 742 bodů umocnil vynikající poslední drahou (204), která nemá v tuzemských vodách obdoby a je jen škoda, že nás nebude reprezentovat na nadcházejícím mistrovství světa, kterého se zúčastní pouze družstvo žen. V. W.