ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 99 Číslo 10 Květen 2015 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Ze zasedání republikové rady SONS ČR Vzpomínka na veterána Víte o zraku, že… Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 5 Palata dělá radost Cesty pěšky i na kole Velikonoční koncert Mezinárodní! Česko-slovenské qardo Papa Sangre – hra pro nevidomé Internet a můj handicap Vernisáž na zámku v Lešné Vatikán nabízí umění pro všechny Beknutí muntžaka listového Mělnická Novanta patřila šansonům Model Javoříčka Geopark Český ráj Další tituly pro Tyflosport Úspěch opavských žáků Triumf slavistů # Ze zasedání Republikové rady SONS ČR Z iniciativy vedoucí Tyflopedického oddělení Technického muzea Brno Elišky Hluší se 6. března uskutečnilo v přednáškovém sále muzea 11. řádné zasedání Republikové rady Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky. V úvodu výjezdního zasedání zvlášť srdečně přivítal prezident SONS Václav Polášek nové členy rady. Poté, co se 5. února 2015 vzdal členství v RR její přímo volený člen Vladimír Krajíček, postoupila na uvolněné místo další kandidátka podle umístění při volbě stálých členů RR na VIII. celostátním shromáždění SONS ČR Ludmila Pavelková, předsedkyně oblastní odbočky Vsetín. Jihočeský kraj zastupuje nově zvolený předseda tamní Krajské koordinační rady Jan Steringa, předseda oblastní odbočky České Budějovice a ředitel Tyflokabinetu České Budějovice. Dne 19. února byl na zasedání Krajské koordinační rady Libereckého kraje zvolen novým předsedou této KKR Miroslav Šetek, místopředseda oblastní odbočky Česká Lípa. Moravskoslezský kraj zastupuje Martin Hyvnar, předseda oblastní odbočky Nový Jičín. Ústecký kraj zastupuje Lenka Waltersteinová, předsedkyně oblastní odbočky Most. Jan Příborský seznámil přítomné se zprávou k problematice nevidomých a slabozrakých seniorů a pomoci SONS. Z ústředí byl materiál k předmětné záležitosti zpracovaný Evropskou unií nevidomých zaslán na příslušný odbor MPSV ČR. Pracovní skupina pro transformaci SONS poté, co ji opustil Vladimír Krajíček, bude nadále pracovat ve složení Václav Polášek, Jan Příborský, Rudolf Volejník, Josef Cerha a Luboš Zajíc. Právní rámec pro pobočné spolky dohodnou V. Polášek a L. Zajíc. Počítá se s obecným vymezením ve stanovách a s přesnějšími pravidly, která budou obsažena ve statutech pobočných spolků. R. Volejník provede redakční úpravu stávající verze návrhu stanov tak, aby mohl být návrh předložen k veřejné diskusi. Po schválení této verze skupinou pro transformaci bude návrh stanov rozeslán prostřednictvím konference všem členům RR, včetně námětů k přemýšlení. R. Volejník připraví průvodní dopis pro členstvo a ten bude spolu s návrhem Stanov rozeslán prostřednictvím oddělení oddělení pro oblastní odbočky a celostátní kluby SONS ČR všem odbočkám a klubům. Veřejná diskuse k návrhu stanov bude ukončena 15. listopadu 2015. Republiková rada schválila konání IX. celostátního shromáždění SONS v termínu od 27. do 29. května 2016 v Havlíčkově Brodě. Potřebné informace k shromáždění budou zasílány průběžně. Ve Středisku pro výcvik vodicích psů SONS v Praze-Jinonicích pracují nyní 4 cvičitelé. Jsou téměř dopracovány standardy sociální rehabilitace, za což si zaslouží poděkování Lenka Koubová, Petra Schejbalová a Marie Hájková. Působí tam dvě vysokoškolsky kvalifikované sociální pracovnice Věra Macháčková a Petra Schejbalová. Další zaměstnanci absolvovali kurzy pracovníků v sociálních službách. Byl zahájen systém měsíčních intervizí i systém vnějších supervizí. V současné době SONS zaměstnává 125 pracovníků, z nichž je přes 70 zdravotně postižených, drtivá většina z nich jsou zrakově postižení. Cílem je v každém větším městě mít kontaktní místo obsazené zrakově postiženým člověkem. V termínu od 1. do 4. října 2015 se plánuje setkání všech pracovníků SONS v oblastech mimo Prahy (tzv. žluté a modré odbočky). red. # Vzpomínka na veterána Sedmdesáté výročí konce druhé světové války vybízí k připomínání osudů lidí, kteří v té době tvořili dějiny. Vynikajícím vojákem a obdivuhodným člověkem byl i armádní generál Tomáš Sedláček (8. ledna 1918 Vídeň – 27. srpna 2012 Praha), příslušník československého protinacistického odboje a politický vězeň komunistického režimu. Ke konci života se mu postupně zhoršoval zrak a v roce 2001 definitivně oslepl. Do posledních dnů byl nesmírně činorodý jako zakladatel a první předseda Československé obce legionářské. Se svými zážitky seznamoval jako jeden z posledních žijících veteránů druhé světové války především děti a mládež na besedách. Vyprávěl jim například, proč klademe věnce k hrobům padlých, jaký má význam češství, kdo je skutečný akční hrdina, co je  to válka a život ve vězení, co znamená celoživotní přátelství a jaké hodnoty pomohou člověku přežít. Jako poselství pro budoucí generace znělo: „Uvědomte si, že za svobodu, které si dnes užíváte, a je skvělé, že ji tady máme, tak umírali lidé, moji blízcí přátelé. Za tu svobodu je potřeba se také obětovat, být připraven na to ji bránit.“ Životopis Tomáše Sedláčka se dočkal i knižního zpracování pod názvem Neobyčejný příběh obyčejného člověka. Kniha sleduje jeho životní pouť od doby, kdy jako mladý důstojník odešel v roce 1940 tzv. balkánskou cestou do Francie a působil zde v 1. československé pěší divizi. Po porážce Francie uprchl do Velké Británie, kde vstoupil do řad Československé smíšené brigády. V roce 1944 byl zařazen mezi důstojníky přesunující se do Sovětského svazu, kde se stal příslušníkem 2. československé paradesantní brigády. Útvar bojoval v Karpatech a posléze byl v rámci pomoci Slovenskému národnímu povstání shozen na Slovensku. Po porážce povstání Sedláček spolu se zbytky brigády pokračoval v odporu v oblasti Nízkých Tater, v únoru přešel i s ostatními přeživšími frontu. Po osvobození Československa byl povýšen na majora a absolvoval Vysokou školu vojenskou v Praze. Od roku 1949 učil na Vysokém vojenském učilišti v Praze. 21. února 1951 byl zatčen a po mučením vynuceném podpisu odsouzen ve vykonstruovaném procesu za údajnou velezradu a špionáž. Byl vězněn ve Valdicích, na Mírově, v Leopoldově a táboře Bytíz při příbramských uranových dolech. Propuštěn byl 11. května 1960, poté pracoval jako skladník. Po listopadu 1989 se dočkal rehabilitace. Byl předsedou revizní komise Konfederace politických vězňů a předsedou Československé obce legionářské. V roce 2008 byl povýšen do nejvyšší hodnosti armádního generála. Po smrti generála Tomáše Sedláčka v srpnu 2012 vznikla mezi příslušníky Posádkového velitelství Praha iniciativa k vybudování pomníku, který připomíná nástupcům tuto významnou vojenskou a lidskou osobnost. V září 2014 byl v kasárnách Posádkového velitelství Praha v Dejvicích pomník slavnostně odhalen. Autorem generálovy busty je Petr Lacina, tvůrcem pomníku akademický sochař Petr Siegl. V knize Neobyčejný příběh obyčejného člověka je zachyceno životní krédo generála Tomáše Sedláčka: „Pravda je relativní a záleží na pohledu každého jednotlivce, jak se na konkrétní událost dívá. Jsou ale některé zásady, které slušný člověk nemůže nikdy porušit. Zásady spravedlnosti, tolerance, slušnosti, demokracie, lidských práv a řada dalších. Věřím, že jsem se žádné z těchto zásad nezpronevěřil, že jsem bojoval ze všech sil proti nenávisti, krutosti, nesvobodě a fanatismu jakéhokoliv druhu. To, že jsem měl možnost proti těmto záporným hodnotám aktivně bojovat, považuji za velké štěstí...“ red. # Víte o zraku, že… ? Náš zrak není při narození ještě plně vyvinut. Až kolem 1,5 roku se dítě přiblíží ostrosti vidění dospělého. Během 1. týdne je svět novorozence obrácen vzhůru nohama a až během času se mozek naučí obrazy správně obracet a zaostřit. V půl roce začnou děti vidět prostorově a rozvíjí se u nich trojrozměrné vnímání. ? 30–50 % mozkové hmoty vidících lidí se zabývá zpracováváním obrazů zachycených očima. Z těchto obrazů se pak snaží rekonstruovat realitu. ? Zrakové vnímání je velmi složitý proces. Smysly se od narození vyvíjejí společně, a když jeden vypadne, už ho nelze propojit s ostatními smysly. Ani všechny vjemy, které na nás působí, nedokážeme vnímat, protože by nás to zcela ochromilo. Vědci na mnichovské univerzitě při testech zjistili, že ani vidící lidé nejsou schopni 25 % života správně zpracovávat informace. Vše, co považují za skutečné, je produktem mozku. Například barvy nejsou fyzikálními vlastnostmi předmětů, ale vjemy, které vznikly v lidské hlavě. ? V naprosté tmě jsou vidící lidé zcela oslepeni, ale vnímají i sebemenší světlo. Kupříkladu světlo svíčky mohou vidět na vzdálenost 30 km. Jaké barvy vidí zvířata Barevné vidění většiny savců je omezené. Ptáci a obojživelníci vidí všechny barvy spektra, naopak savci většinou vidí jen některé bary. Noční zvířata, pravděpodobně barvy skoro nerozlišují. Například ježek vnímá nejvíce žluté světlo a ostatní barvy téměř nerozeznává. Pes nevnímá barvu zelenou a červenou, kočka červenou. Pavouci, včely, hadi a ptáci vnímají ultrafialové záření a omezený počet barev. Pavouci znají jen zelenou, včely modrou a žlutou, a pouze hadi rozeznají většinu barev. Ptáci vnímají pět až sedm barev. Díky tomu, že mají oči navíc uzpůsobené k vnímání ultrafialového záření, se lépe orientují podle polohy Slunce na obloze. Vidí je i za špatného počasí, protože ultrafialové světlo proniká částečně i mraky. Ryby znají většinou jen dvě barvy, zatímco žáby většinu barev. A jak je to v říši savců? Veverky vnímají modrou a žlutou, kočky i psi vidí jen dvě nevýrazné barvy. Pouze někteří primáti (šimpanzi) a lidé vidí díky práci svého mozku všechny barvy. red. # Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 5 V letošním pátém příspěvku rubriky z naší poradny najdete odpověď na častý dotaz, s nímž se na nás v nedávné době obraceli naši klienti. Souvisí s piktogramy znázorňujícími druh zdravotního postižení držitele průkazu osoby se zdravotním postižením. Symboly druhů zdravotního postižení v průkazu osoby se zdravotním postižením Dotaz: „Jsem nevidomý vozíčkář. O který z piktogramů pro mě bude výhodnější při nadcházející výměně průkazů požádat? O piktogram nevidomého, nebo o piktogram osoby s postižením pohybového ústrojí, a nebo budu moci mít piktogramy oba?“ Ke zodpovězení tohoto dotazu stačilo nahlédnout do zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (z. č. 329/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Tento zákon v ustanovení § 34a odst. 1 upravuje, co vše průkaz osoby se zdravotním postižením obsahuje. Pod písmenem h) je uvedeno toto: „h) označení druhu průkazu osoby se zdravotním postižením, popřípadě doplněné o symbol označení osoby s úplnou nebo praktickou hluchotou nebo osoby hluchoslepé anebo osoby úplně nebo prakticky nevidomé, pokud osoba o označení průkazu tímto symbolem požádá při podání žádosti o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením nebo při podání žádosti o změnu nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením…“ Již z tohoto ustanovení tedy plyne, že neexistuje žádné označení osoby užívající vozík ani osoby s postižením pohybového aparátu. Proto i nevidomému vozíčkáři můžeme doporučit, aby si do průkazu nechal umístit označení osoby úplně nebo prakticky nevidomé, díky němuž, jak v této rubrice uvádím opakovaně, může získat bezplatnou jízdenku pro průvodce nevidomého v mezinárodní železniční dopravě. Existenci pouze tří typů piktogramů v nových průkazech pak dosvědčuje i prováděcí vyhláška k citovanému zákonu (vyhl. č. 388/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v jejíž příloze č. 3 jsou symboly vyobrazeny. Luboš Zajíc # Palata dělá radost Na kopci nedaleko Strahovského stadionu se uprostřed parku jarně rozkvetlých stromů tyčí monumentální historická budova – domov pro zrakově postižené Palata. Uvnitř vládne atmosféra klidu a vlídného vzpomínání, kterou umocňuje uspořádání interiéru. Ve vybavení většiny společenských místností převládá nábytek a zařízení, pamatující padesátá i dřívější léta dvacátého století. Stěny vymalované vzorem válečku, vitríny s parádními hrníčky, květináče s tchýninými jazyky, dečky, záclony, ale i historické kuchyňské vybavení či psací stroj. S nostalgií po dřívějších časech se tu ovšem propojují i výdobytky nejnovější techniky. Slabozrakým obyvatelům Palaty slouží například počítač s hlasovým výstupem a braillským řádkem či stolní lupy, díky nimž si mohou zvětšit a přečíst na obrazovce knihu, dopis či jakýkoliv dokument. Dvě lupy, které domov zakoupil u výrobního družstva Spektra, využívají zdejší klienti už delší čas. Novinkou mezi technickými přírůstky jsou dvě čtečky Clean Reader, další z pomůcek získaných prostřednictvím Spektry. Když jsme v lednové Zoře psali o tom, jak Palata převzala od České spořitelny šek na částku přesahující milion korun, otiskli jsme i slova ředitele domova Ing. Jiřího Procházky, že peníze využijí na nákup čtecích pomůcek a dalšího potřebného vybavení. Už je to tady! Na přelomu roku přibyly do technického arzenálu domova zmíněná čtecí zařízení se zvukovým výstupem. Jsou malá (23x9x20 cm), lehká (2,5 kg) a vybavená držadlem pro pohodlné přenášení, takže si je obyvatelé domova mohou podle potřeby brát na pokoj a v klidu si nechat předčítat časopisy, knížky nebo jiné písemnosti. Stačí umístit textovou předlohu pod kamerku, což díky hmatovým zarážkám pohodlně zvládne i nevidomá osoba. Přístroj si text na každé stránce vyfotografuje a za několik sekund začne příjemným hlasem předčítat. Čtenář může sám regulovat hlasitost a rychlost, čtení libovolně zastavovat a posouvat po větách dopředu i dozadu, či dokonce volit různé jazyky (kromě češtiny je do čteček v základním provedení nainstalována i slovenština, angličtina a němčina). Starší lidé oceňují i velmi jednoduché ovládání, kdy na všechny základní funkce stačí jedno tlačítko. To také připomíná „staré dobré doby“, kdy nám na ovládání televizoru či rádia stačil knoflík přímo na přístroji, a nepotřebovali jsme sadu ovladačů s desítkami mačkátek, posunovátek, potvrzovátek a dalších udělátek. Nakonec – výrok „v jednoduchosti je krása“ patří k oblíbeným rčením ředitele Jiřího Procházky. Chod domova pod jeho vedením vyhlíží nenápadně a jednoduše, a přitom je zdejší poklidná atmosféra založená na pečlivé přípravě a propracovanosti jednotlivých procesů a detailů. V jídelně se chystá oběd, který tu servírují klientům přímo na stoly. Vše se zdá být léta neměnné, a přitom zdejší stravovací úsek neustále něco vylepšuje, aby za dva roky, stejně jako v roce 2014, opět se ctí obhájil tzv. standardizaci nutriční péče. Zkoušejí nové recepty, rozšiřují nabídku jídel podle chuti strávníků i nejnovějších doporučení specialistů na zdravou výživu, vylepšují úpravu servírovaného pokrmu. Pro zaměstnance zdejšího stravovacího úseku není například problém ani dodat menu třeba na rodinnou oslavu či přátelskou sešlost, pokud se některý z klientů rozhodne uspořádat v prostorách domova setkání s občerstvením. Jedna z nejútulnějších společenských místností nabízí k takovým příležitostem atmosféru domácí pohody u velkého jídelního stolu z poctivého dřeva, slavnostně prostřeného krásným porcelánovým servisem. Další vzácné kousky památečního nádobí včetně svátečných polévkových mís doplňují interiér za sklem parádního příborníku. Pohodlné křeslo čalouněné pravou kůží s červeně vyšívaným polštářkem, svícny, obrazy – to vše dotváří dojem, že jste právě vstoupili jako vzácná návštěva do obýváku svých rodičů či prarodičů. Stylovou čistotu interiérů doplňují klasické jednoduché záclony bez vzoru, jaké mívaly na oknech babičky, jen s tím rozdílem, že ty dnešní materiály se nemusí složitě škrobit a vypínat. Okna lemují závěsy v teple zlatisté barvě. „Donedávna jsme všude měli vertikální žaluzie, ale vyšli jsme vstříc klientům, kteří si přáli závěsy, na jaké byli léta zvyklí u domova,“ popisuje pan ředitel. To je ostatně druhá část odpovědi na otázku, co domov pořídil za peníze z prosincového šeku. První investicí vedenou snahou, aby se zdejší cítili klienti čím dál lépe, byl zmíněný nákup dvou čteček (jedna stojí 67 300 Kč), druhým nákupem bylo jednotné a vkusné zastínění zdejších oken. „Věkový průměr našich obyvatel je 84 let. Proto všechny prostory postupně upravujeme tak, aby se tu cítili jako v dobách svého mládí,“ vysvětluje ředitel Procházka. Před čtyřmi lety tu navíc začali využívat při poskytování sociálních služeb koncept biografie (psychobiografický model péče podle profesora Böhma), který pracuje s životním příběhem klienta, kde jsou respektovány jeho zvyky a rituály. To znamená, že se skupiny klientů spolu s pracovníky vracejí do atmosféry důvěrně známých dob, povídají si v místnosti zařízené ve stylu padesátých let střední vrstvy měšťanské domácnosti, zpívají oblíbené písně, ale také se ohlížejí do své individuální minulosti. „Na koncept biografie máme velký ohlas od příbuzných klientů, kteří vidí, že se jejich blízký cítí téměř jako doma,“ podotýká pan ředitel. „Sami také vidíme dva velké přínosy tohoto konceptu. Jednak jsme díky tomu, že jsou klienti lépe emocionálně naladěni, zaznamenali výrazné snížení medikace. A za druhé – díky konceptu zaměstnanci dokáží rozpoznat v jaké životní etapě se klient nachází. K tomu jsou přizpůsobovány denní činnosti, které byl klient zvyklý dělat doma,“ popisuje Jiří Procházka. Jedná se přístup, který dosud není v našich zařízeních pro seniory zatím běžný. Koncept biografie totiž klade na zaměstnance kromě požadavku poskytnout klientům běžný sociální a zdravotní standard ještě zcela specifické nároky. Spočívají nejen v doplnění vzdělání v duchu nejnovějších poznatků tzv. diferenciální diagnostiky, ale i (v některých zařízeních zdaleka ne samozřejmém) v lidském přístupu, založeném na zájmu, slušnosti a vlídnosti. Při vší skromnosti, s níž vystupuje ředitel Palaty i tým zdejších zaměstnanců, je zřejmé, že by domov pro zrakově postižené mohl být vzorem pro obdobná pobytová zařízení typu domovů pro seniory, pečovatelských domů apod. Nenápadným potvrzením faktu, že se Palata má čím „chlubit“, byla i nedávná návštěva velvyslankyně Čínské lidové republiky v ČR Ma Keqing. Navštívila Palatu spolu s ministryní práce a sociálních věcí Michaelou Marksovou-Tominovou a radní pro sociální politiku a školství Irenou Ropkovou. Ředitel domova Jiří Procházka měl pro ně připravenou názornou ukázku pomůcek pro zrakově postižené klienty. „Paní velvyslankyně byla překvapena, jak dobře se v Praze o seniory staráme,“ uvedla radní Ropková. „V loňském roce jsme tu také měli návštěvu z Jižní Korei. Je to odrazem trendu, typického například také pro Japonsko a další vyspělé asijské země, které v poslední době začínají řešit otázky poskytování sociálních služeb a hledají inspiraci v Evropě. V dubnu pak navštívili Palatu kolegové z obdobného zařízení ve Švýcarsku. Tam je sice standard velmi vysoký, ale nemáme se za co stydět,“ dodal ředitel Procházka. Taťána Králová # Cesty pěšky i na kole Televizní stanice Čt 2 odvysílala 6. dubna dokument s názvem 10 % Afriky. Představuje životní osudy Tomáše Kráčalíka, téměř nevidomého muže z Ostravy, který předloni absolvoval cestu do Afriky. Tomáš nedávno překročil třicítku. Od dětství se potýká ze zdravotními problémy: ve třech letech prodělal leukémii, ve čtrnácti měl nádor na mozku, v sedmnácti druhý. Při poslední operaci se mu poškodil oční nerv a prakticky nevidí. Na levé oko vůbec a na pravé tak na 10 %. Ale s humorem sobě vlastním říká: „Nevidím – ale žiju...“ A žije aktivně. Bydlí v Ostravě sám v bytě po otci, pracuje jako masér, běhá, lyžuje, jezdí na kole a hlavně cestuje. Je neposedný, plný energie, přátelský, s velkým smyslem pro humor – někdy černý, ve vztahu ke svému handicapu. Je obklopen kamarády a přáteli, kteří ho berou na výlety a občas i na větší výpravu. Jako prakticky nevidomý navštívil Island, prošel se okolo Bajkalu a čtrnáct dnů cestoval napříč Namibií. Loni na přelomu prázdnin se například zúčastnil čtyřdenního cyklomaratonu handicapovaných sportovců, při kterém ujeli na tandemu s bratrancem Filipem Knotkem přibližně tři sta kilometrů. Zůstalo vám jen jedenáct procent zraku. Co to znamená? To asi nedokážu správně popsat. Na levé oko nevidím vůbec a na pravé vidím rozmazaně. Už je to hrozně dlouho. Vidím špatně od sedmnácti. Pohybuji se ale úplně sám bez pomoci. Nenosím ani hůl, protože relativně ještě vidím. Nevrážím do lidí, bez problémů přejdu po přechodu. Je pravda, že jste zkoušel i jízdu na normálním bicyklu? Ano, ale je to docela rizikové. Jízdu jako takovou zvládnu, ale nestihnu zareagovat, když mi někdo vleze do cesty. Jezdili jsme v Čechách po nějakých cyklostezkách, kde nebyla ani noha. Byl jsem vždycky za někým, kdo mi říkal, kudy mám jet. Samozřejmě je ale jednodušší i bezpečnější jet na dvoukole. Sportujete hodně? Poslední dva roky se snažím. Předtím jsem ale nesportoval vůbec. Přestal jsem kouřit, pít alkohol a začal jsem se nudit. Proto jsem začal sportovat. Shodil jsem asi třicet kilo a člověk má hned víc energie. Kromě jízdy na tandemovém kole ještě posiluji, jezdím na rotopedu a občas běhám. Hodně cestujete. Jezdíte na kole i v zahraničí? To beru spíš turisticky, takže chodím hlavně pěšky. Předloni jsem byl v Africe, rok nebo dva předtím jsme procestovali transsibiřskou magistrálu. Byl jsem taky na Islandu a různě po Evropě. Loni jsem chtěl na Kubu, ale to mi z finančních důvodů bohužel nevyšlo. Musel jsem si koupit nové kolo. Jinak mi je ale v podstatě jedno, kam jedu. Hlavně že někam vypadnu… red. # Velikonoční koncert V příjemném prostředí kostela Nanebevstoupení Páně ve Staré Roli se v pátek 10. dubna uskutečnil 7. ročník Velikonočního koncertu, konaného ve prospěch zrakově postižených. Pořadatelem této akce byla oblastní odbočka SONS Karlovy Vary ve spolupráci s TyfloCentrem Karlovy Vary. Upřímné poděkování náleží faráři tohoto kostela Vladimíru Müllerovi. Díky jehož vstřícnosti a pochopení se zde mohl uskutečnit tento koncert již posedmé. Úvodní část tohoto benefičního koncertu patřila chrámové hudbě a zpěvu paní Věry Smržové za doprovodu varhan RNDr. Petra Rojíka. Tak jako vždy, i letos vystoupili na tomto koncertu zrakově postižení umělci a sólisté. Na podiu jsme mohli nejdříve přivítat hudební seskupení Lenpela z Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska (PRRS) v Praze na Dědině. V podání Petry Ševčíkové a Lenky Čermákové za doprovodu Vladimíra Albrechta jsme slyšeli známé, romanticky laděné melodie. Sólově zde vystoupila Hana Šimková z Prahy, která si na tento den připravila vybrané instrumentální skladby na kytaru, a následně zazněly i country písničky, vážící se k  svátku jara. Hlavním hostem velikonočního koncertu byl nevidomý zpěvák, Radek Žalud z Českých Budějovic. Jelikož je v tomto kostele velmi dobrá akustika, mohli jsme opravdu „vychutnat“ jeho skvostné Ave Maria od Franze Schuberta. Společně se Zušbandem z Lokte a Horního Slavkova si pro nás připravili vybrané písničky z muzikálů Kat Mydlář, Drákula, Baron Prášil a dalších. Svým vystoupením si u návštěvníků tohoto koncertu získali velký obdiv a opravdové uznání. Tradiční moderátorkou koncertu byla Martina Brožová. Ve vstupních prostorách kostela byla připravena prezentace služeb TyfloCentra K. Vary, spojená s prodejem výrobků zrakově postižených klientů TyfloCentra a frekventantů PRRS Praha. Emil Miklóš # Mezinárodní! Česko-slovenské qardo V sobotu 18. dubna se v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé Dědina uskutečnil, jako ostatně každý rok na jaře, letos již šestý ročník, turnaj ve hře qardo. Tentokrát ale celá akce měla v sobě jistý náboj novosti, výlučnosti i nostalgie. Šlo totiž o první turnaj v této hře, který se směle mohl nazvat mezinárodní. Za účasti 9 hráčů z Nitry a okolí, což je, jak většina i těch mladších ví, jedno z někdejších sídelních míst říše Velkomoravské a jinak dnes jedno z krajských měst Slovenské republiky, se kolem 8 stolů rozsadilo v prvním kole hry celkem 32 hráčů. A hned v tom prvním kole se ono sobotní dopoledne bojovalo jako o život. Každý turnaj provázejí velké emoce. Ale přesto si i ti, co prohráli hned v boji o postup, a samozřejmě také neúspěšní semifinalisté užili atmosféru jako takovou. A finále, to bylo rovnocennou záležitostí obou národních celků – u finálového stolu v posledním kole se utkali dva Slováci se dvěma českými borci. Dohled na regulérnost hry a dodržování pravidel ležel na bedrech 8 rozhodčích. I jejich řady letos posílil rozhodčí ze zahraničí – slovenští hráči si přivezli i jednoho sudího, který se ke svojí rozhodcovské zručnosti vypracoval rozhodováním právě u stolů v Nitře, když se hráči připravovali na pražský turnaj. Trocha nervozity byla na obou stranách – to ale patří ke každé hře, tím spíše k mezinárodnímu turnaji. Již řadu let platí, že bez sponzorů se žádná akce, a už vůbec ne turnaj ve hře nevidomých, neobejde. Již tradičním sponzorem a velkým podporovatelem této hry u nás i v zahraničí, je Creation Audiace, kanadská agentura. Celou akci zahájila dnes již emeritní ředitelka Dědiny Marie Schifferová, která na úspěšném startu hry měla od jejích prvních krůčků na veřejnosti neobyčejnou zásluhu. Další sponzor – Petra Clinic – je rovněž tradiční. I tentokrát se mezi sponzory zařadil i Nadační fond Českého rozhlasu Světluška. Jedna z tradičních účastnic, Marta Zemanová ze Zlína, se většinou pyšní i neformálním titulem nejvzdálenější, ovšem tentokrát měla v tomto ohledu hned devět úspěšnějších soků – všechny slovenské hráče. Jeden z nich po finále skončil na stupních vítězů – na druhé místo se probojoval a stříbrnou medaili získal pro Slovensko Rostislav Šabík. Letos se ovšem, snad kvůli rovnováze – objevila in natura i ona pověstná a nemilovaná bramborová medaile. Tedy pardon – bramborovo-salátová! Čtvrtou cenu představovala miska bramborového salátu – no řekněte, to je přece cena! S trochu rozporuplnými pocity ji přijala Jana Hrnčířová, také ze slovenské Nitry. Pro úplnost – na prvním místě si zlatou medaili převzala Lenka Čermáková a třetí skončil Emil Miklóš, oba z ČR. I letos nedekorovaným, zato jasným vítězem ve své kategorii bylo ovšem – také již tradičně – Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina. Bez ohledu na to, že se od loňska vyměnila žena v čele – místo ředitelky po Marii Schifferové převzala Naděžda Modráčková – aplaus a poděkování za to, že se turnaj mohl uspořádat, patří beze zbytku všem. Obzvláštní poděkování pak směřuje ke kolektivu kuchyně v čele s Jiřinou Dočkalovou. Díky a zas za rok, doufejme. Ať žije další turnaj qardo! Václav Senjuk # Papa Sangre – hra pro nevidomé Napínavé okamžiky, zákeřní protivníci, parádně propracovaný příběh, skvělé zvukové efekty, žádná grafika. Tohle všechno nabízí dvoudílná hra pro nevidomé. Jde o Papa Sangre. Hra byla vytvořena na bázi jednoduchého používání většinou s moderním 3D zvukem. Je dostupná na mobilních zařízeních. Dvě části, dva příběhy Hra Papa Sangre se skládá ze dvou částí. Lze je hrát postupně, ale i každou zvlášť. Je rozhodně lepší vyhrát nejdříve první část, a pak se pustit do druhé, protože oba příběhy na sebe vzájemně navazují. V první části této hry se ocitnete uvězněni v paláci otce Sangreho, který je obklopen temnotou a v němž je trendem žít jako nemrtví. Váš úkol je prostý, musíte si zachránit život. Nezbývá vám nic jiného, než proniknout do temných hlubin paláce a vypořádat se s připravenými nástrahami. Druhá část hry spočívá v tom, že musíte najít své ztracené vzpomínky, o které přijdete, když se vám podaří vyzrát nad všemožnými zákeřnostmi otce Sangreho v temném paláci. I když se po celou dobu snažíte nezemřít, smrti se nakonec stejně nevyhnete. Ve druhé části hry Papa Sangre procitáte a děláte vše pro to, abyste se byli schopni navrátit zpět do běžného života. Zákeřná lest otce Sangreho na konci první části nebyla tak mocná, abyste se nemohli probrat po nějaké době zase k životu. V celé hře se nenalézá žádné grafické rozhraní, při jejím ovládání tedy musíte dát na svůj sluch a zdatnost využívání postupů, které jsou vám vždy v prvním levelu představeny. První level spočívá většinou v tom, že se učíte hru ovládat a zjišťujete co a jak. V okamžiku, kdy Papa Sangre spustíte, nelekněte se, vzhled prvků na displeji dotykového zařízení se nastaví na šířku. Při hraní je doporučeno používat VoiceOver, pokud nevidíte na display. Základní menu hry ovládáte stejně jako zbytek celého dotykového zařízení, změna nastává vždy až v herní oblasti. Abyste uspěli, musíte s hlavním hrdinou splnit řadu zákeřných úkolů, ale nikoli tak, že potvrzujete nějaká tlačítka s možnostmi, které máte k dispozici. S ničím takovým se ve hře nesetkáte. Ovládáte postavičku, s níž musíte chodit, otáčet se atd. Dobré je, když si při spuštění herní oblasti výběrem příslušného levelu položíte dotykové zařízení na pevný podklad před sebou na šířku, např. na stůl. Pokud budete vždy jedním prstem na pravé a levé ruce klepat střídavě do okraje displeje dotykového zařízení, který máte blíž k sobě, tedy jeho spodní část vpravo a vlevo, budete provádět jednotlivé kroky postavy. Prsty musíte ťukat do displeje střídavě stejně, jako když při běžné chůzi střídáte nohy. V okamžiku, kdy budete prstem pohybovat na horním okraji displeje vpravo nebo vlevo, budete postavou hlavního hrdiny otáčet. To je celé úskalí ovládání první části hry Papa Sangre. Pokud si ovládání osvojíte, máte z jedné čtvrtiny vyhráno. Ve druhé části Papa Sangre tvůrci přišli na to, že by se ovládání mohlo dát vylepšit. Kromě procházení jednotlivými oblastmi a vyhýbání se nástrahám byly zapojeny i ruce postavy. Abyste se posunuli dál, je nutné např. rozbít sklenici, zastřelit protivníka apod. Práci s rukama postavy provádíte tak, že v rychlém sledu poklepáváte prsty v horní části displeje dotykového zařízení. Opět střídáte ruce stejně, jako když pohybujete nohama. Pokud vám z první části Papa Sangre nevyhovovalo otáčení postavou pohybem jednoho prstu v horní části displeje, můžete si nastavit, abyste postavou mohli otáčet tím, že budete otáčet celým zařízením. Tato úprava zřejmě vyžaduje trochu víc cviku při ovládání, protože když otáčíte celým zařízením, je dost nepohodlné zjišťovat, kde je spodní část displeje, abyste mohli kráčet dál. Herní propracování nemá chybu I když není hra opatřena žádnou grafikou, vůbec to nevadí. Ve všech herních oblastech jsou velmi realistické zvukové efekty, které dodávají celé hře nezapomenutelný zážitek. Nelze přeslechnout kroky postavy, rozléhající se v rozlehlých síních temného paláce, šustění křídel ptáků poletující na obloze, šum řeky, kráčení po ledové ploše jezera, let balónem, otvírání dveří, vrčení monster, která se vás snaží zahubit, unikající páru, valící se kameny, praskající led a mnoho dalšího. Pokud umíte slušně anglicky, jistě si vychutnáte pointu celého příběhu v rámci probíhajících dialogů mezi postavami. Parádní zážitek něco stojí Pokud si chcete Papa Sangre zahrát, musíte investovat drobnou finanční částku, ale věřte, že to opravdu stojí za to. První část, nazvanou Papa Sangre, lze zakoupit na App Store za 4,99 euro, druhou část, nazvanou Papa Sangre II, za 3,99 euro. Celkem si na svém dotykovém zařízení na obě části hry nechte kolem 500 MB volného prostoru. Zrak není překážkou I když vidíte, vůbec vám to nebrání v tom, si tuto hru zahrát. Jak již bylo zmíněno, není v ní obsažena žádná grafika, vše funguje pouze na bázi zvuku a šikovnosti rukou. Máte-li tedy chuť vyzkoušet si, jaké to je, hrát nějakou hru primárně určenou pro nevidomé, nabízí se skvělá příležitost. Sluchátka jsou nutností Bez používání sluchátek nemáte šanci uspět. Je nutné, abyste poslouchali zvukové efekty, ozývající se v každé z herních oblastí a vždy určitý druh zvuku, který určuje směr vašeho putování. K hraní doporučujeme též dostatečný klid, abyste se mohli plně soustředit. Karel Giebisch (kráceno) # Internet a můj handicap Na konferenci INSPO, která proběhla v neděli 28. března v Kongresovém centru, byly vyhlášeny výsledky jedenáctého ročníku literární soutěže Internet a můj handicap. V prvních pěti ročnících byla soutěž zaměřena jen na internet. Pak zůstal sice její tradiční název, ale téma soutěže se rozšířilo o to, jak pomáhá lidem se zdravotním postižením i telefon. Soutěžní práce mohly mít rozsah maximálně 600 slov. Autoři by v ní měli vyjádřit na základě vlastní zkušenosti, jak jim internet nebo telefon pomáhá vypořádat se se zdravotním postižením. Do letošního ročníku soutěže došlo 30 příspěvků. Desetičlenné porotě letos opět předsedala spisovatelka Ivona Březinová. Dalšími porotci byli Miloš Pelikán (Vozíčkář), Věra Strnadová (ASNEP), Lucie Štěpánková (Alfa Human Service), Michaela Vrběcká (Krajská knihovna Vysočiny Havlíčkův Brod), Pavel Veselský (InternetPoradna.cz),  Hana Kunešová (Gong), Hana Kosová (Budu pomáhat.cz), Monika Jindrová (Orbi Pontes) a Jaroslav Winter (BMI sdružení). Porota při hodnocení přihlížela jak k literární úrovni textu, tak k obsahové zajímavosti. Dospěla k následujícímu pořadí: Zvítězil vozíčkář Jiří Mára z Přerova. Protože nemohl na vyhlášení výsledků osobně přijet, účastníci zhlédli alespoň jeho krátký videoprofil. Cena 7000 korun od Ery mu bude zaslána na účet. Druhá v pořadí, hluchoslepá autorka Dana Ťukalová z Prahy, převzala na místě z rukou Jitky Švejcarové, specialistky společenské odpovědnosti Československé obchodní banky, cenu ve výši 5000 korun.  Třetí místo obsadila a 3000 korun získala nevidomá Olga Vyskočilová z Červeného Újezdu za příspěvek s názvem Beknutí muntžaka listového. Na propozice soutěže, uveřejněné na stránkách helpnet.cz (informační portál pro osoby se zdravotním postižením), upozornil bývalou novinářku Ing. Jiří Ježek ze Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. „Jsem mu za to moc vděčná,“ poděkovala Olga Vyskočilová. „Celé ty roky, kdy jsem přicházela postupně o zrak, jsem se – nechci říct, že utápěla v zoufalství, ale bylo to přelomové obdobím, kdy jsem se už nedokázala vrátit k tomu, abych psala. Taky proč bych psala… Ale tato soutěž mě úžasným způsobem vybudila. Už jsem se přihlásila do dalších soutěží a věřím, že díky helpnetu a jeho podnětu se vrátím k tomu, co mi bylo kdysi vlastní a přinášelo mi velké potěšení,“ dodala oceněná autorka. Čtvrté místo v soutěži obsadil nevidomý Zdeněk Rybák se zamyšlením nazvaným Učitel na telefonu. Pátá příčka patřila nevidomé autorce Ivaně Pelíškové za text Pustý ostrov. S vybranými příspěvky nevidomých účastníků soutěže se budeme postupně setkávat na stránkách Zory. red. # Vernisáž na zámku v Lešné Dne 17. dubna 2015 se uskutečnila v zámku Lešná poblíž Valašského Meziříčí vernisáž výstavy zrakově postižené vizuální umělkyně Sally Booth z Velké Británie a zrakově postižené keramičky Kateřiny Rathúské z Uherského Hradiště. Jejich díla budou přístupná návštěvníkům ještě v měsíci květnu. Vernisáž zahájila Ludmila Pavelková, předsedkyně odbočky SONS ve Vsetíně, která poděkovala kastelánce Ing. Aleně Lysé za možnost uskutečnit tuto výstavu v nádherných prostorách zámku. Poté zahrála na akordeon Eliška Hasalíková, žačka prakticky nevidomého učitele hudby Petra Bazaly. Na vernisáži zaznělo veršované přivítání Václava Valáška v podání jeho manželky, složené přímo pro tuto akci. Za ústředí SONS se vernisáže zúčastnila Marie Svobodová, koordinátorka Dnů nevidomých na Moravě, v rámci kterých je pořádána i tato výstava. Ta ve stručnosti seznámila s historií festivalu a přiblížila přítomným tvorbu anglické malířky. (pozn. red.: více informací o Sally Booth bylo zveřejněno v dubnové Zoře). Karla Cedidlová, sociální pracovnice Vsetína, řekla pár slov o Kateřině Rathúské, která vytváří užitkové a dekorativní nádoby tzv. Axmanovou technikou modelování. Závěrem pak Ludmila Pavelková pozvala přítomné na koncert nevidomé klavíristky Ráchel Skleničkové, který se uskutečnil tentýž den ve večerních hodinách v nedalekém Novém Jičíně. Po skončení vernisáže byla připravena pro účastníky i komentovaná prohlídka zámku. Organizátorům patří dík za pěkně připravenou a úspěšnou akci. Marie Svobodová # Vatikán nabízí umění pro všechny Vatikánská muzea disponují slavnými díly italských malířů, která patří k těm nejoblíbenějším na světě. Caravaggio, Michelangelo nebo Raffaello se teď nevidomým návštěvníkům odhalují v nové podobě. Díky trojrozměrné reprodukci si na obrazy a sochy mohou příchozí sáhnout a prozkoumat detaily. Součástí nového speciálního prohlídkového okruhu pro nevidomé jsou zatím tři části muzea Pinacoteca (Galerie Picture). Otcem myšlenky je kardinál Giovanni Lajolo, bývalý prezident Vatikánského městského státu. Díky svému moudrému a laskavému přístupu se zamyslel nad touhou slepého pacienta své sestry, který snil o tom, aby mohl ocenit vatikánskou sbírku umění. Řešením bylo vytvoření prohlídkové trasy, během níž si návštěvníci mohou prozkoumat vybrané sochy na displeji, sáhnout si na tepelné panely a na reliéfy obrazů. „Vidění je požehnání a umění je dárek pro všechny, ne luxus. Je výjimečné, že jsme schopni nabídnout přístup k zázraku umění pro lidi, kteří vidí jinak,“ prohlásil kardinál. Jedním z vystavených děl je například kopie fragmentu fresky, kterou vytvořili odborní restaurátoři tak, aby se co nejvíc podobala originálu. Součástí fresky je vystupující reliéf s detailem anděla, na který si mohou účastníci prohlídky bez obav sáhnout. Legenda k uměleckým dílům je zpracovaná v Braillově písmu a zvětšeném černotisku  Během prohlídky jsou zážitky z uměleckého díla stimulovány nejen hmatem, ale i prostřednictvím ostatních smyslů, aby návštěvníci mohli umělecké sdělení opětovně zpracovat. Proto muzejníci doplnili senzorické prohlídky například o dobovou hudbu, úryvky z poezie nebo vůni kadidla. Díky tomu jsou obdivovatelé umění ještě víc vtaženi do atmosféry. Jedné z prvních prohlídek se zúčastnila Deborah Tramentozzi. Od narození nevidomá mladá žena se vášnivě zajímá o umění. Při prohlídce dokázala společníkům detailně popsat křivky soch, detaily svalů nebo píseň andělů, kterou vnímala prostřednictvím dotýkaného obrazu a hlasů madrigalistů. „Dodala plátnu tep a sochám maso. Paní Tramentozzi nám pomohla „vidět“ umění před námi. Měli jsme husí kůži,“ svěřil se jeden z vidících návštěvníků. Do prohlídkového okruhu po muzeu Pinacoteca brzy přibydou i vatikánské zahrady. „Díky štědrosti našich patronů umění jsme schopni nabídnout speciální prohlídku pro nevidomé a slabozraké bez poplatku,“ dodal Mark Haydu, ředitel oddělení patronů umění vatikánských muzeí. Vstupenky pro nevidomé jsou tedy zdarma, jeden volný lístek navíc muzeum poskytne pro doprovázejícího. V jedné skupině může být maximálně 8 návštěvníků. Prohlídka trvá přibližně 2 hodiny a je k dispozici pouze v italštině. Pro jednoho až dva návštěvníky slouží během prohlídky didaktická příručka, která pomáhá optimalizovat zážitky. Prohlídku pro zrakově postižené je třeba předem rezervovat rezervace e-mailem na visitedidattiche.musei@scv.va (s uvedením „Prohlídky pro nevidomé a slabozraké"), nebo na telefonních číslech + 39 06 69883145 či +39 06 69884676. Taťána Králová # Beknutí muntžaka listového - Příspěvek, který získal 3. místo v soutěži Internet a můj handicap 2015 Stoupám se stále těžknoucím batohem zavátým srázem Himálaje. Jsem nyní nad výší Mont Blancu, kamarádi dávno zmizeli v bílé tmě na cestě do tábora. Nemůžu dýchat, jsem unavená a tolik se mi chce spát… Něžné vločky se mi těžce snášejí přes oči. Neochotně se probouzím. Proti mně stojí v záplavě vloček nezřetelná postavička miniatury jelínka. Zírá na mne bez jakékoli známky strachu. Po snad nekonečné chvíli pohodí hlavou, bekne a zmizí ve vánici. Jakoby říkal: Nevzdávej to, jdi dál! O deset let později mi glaukom navzdory operacím vyničil levé oko a tři čtvrtiny pravého. Život pro mne od dětských let znamenal psaní, hektický dech novinařiny včetně cestování po celém světě, akčních reportáží. Tak tohle je konec. Vzdám to... Tím „beknutím himálajského jelínka“ neboli kopancem do zadku jsou pro mne vzpomínky na paralympiádu v Naganu a skvělé výkony nevidomých sportovců. Na paralympiádě v Sydney jsem viděla, jak kvadruplegici, hráči bocciy, soustřeďují sílu do pár zbývajících neuronů v krční páteři pro zlatou medaili, vozíčkáři vrhají oštěp bez pomoci kmitu dolní části těla, jednonozí cyklisté dosahují jen o pár sekund nižšího času než nejlepší dvounohý rekordman, neslyšící česká sjezdařka nemá v Davosu konkurenci... Ale mám ještě světu co říct? Nejde jen o obsah. Ano, píšu rychle, ale prostě prstík padni, kam padni. Bez zrakové kontroly je taková rychlost k ničemu. V Tyfloservisu má zkušená lektorka pochybnosti – od třinácti do padesáti let psaní se zrakovou kontrolou a zlozvyky z toho plynoucími, tohle lámat přes koleno je prý skoro nemožné. Do pytle, vypracovala jsem se z myčky nádobí na redaktora. Deset let dálkového studia jsem taky zvládla. Driluji fjfj, až si zadělám na zánět karpálního tunelu. Dobrá. Tak umím psát poslepu. Ale co dále? Nejhorším psychickým propadem pro mne ani tak není postupná ztráta zraku, ale náhlá nečinnost. Tolik prázdných hodin… připadám si v 53 letech ještě příliš mladá na takto bezútěšné dny zaplněné sice odpočinkově, ale neužitečně. Díky internetovému kontaktu na středisko pro nevidomé a slabozraké Dědina se učím vedle chůze s holí, košíkaření, mazlení s hlínou a dalšími dovednostmi ovládat počítač s hlasovým výstupem a skenovat. Díky tomu získávám na rok práci. Legislativní nejistoty kolem zaměstnávání handicapovaných posílají tuto firmu zaměstnávající neslyšící, tělesně postižené i mne kamsi na dno. Slušně řečeno. Po pravdě, nepotkat mě slepnutí, asi bych v informačních technologiích ustrnula na úrovni doby kamenné mých dnes přece jenom takřka 60 let, spokojená, že umím číst a psát maily, napíšu a uložím článek tam, kam chci. Jenomže život na našich slepeckých internetových konferencích je převelice čilý a nedá člověku usnout na vavřínech. A tak se dozvídám, jak převádět jednotlivé textové, video či audio formáty. Kamarád počítač mě přivádí k různým slepeckým knihovnám, pro něž tu sama nějakou tu knížku naskenuji či opravím, v dalších nacházím hotové poklady mnou vroucně milovaných autorů. Díky ozvučenému počítači zjišťuji, že je nesmysl platit v bance za kdeco, když jiná mi nabízí vše zcela zdarma, o vyšším úroku nemluvě. Dokážu si spočítat, nakolik je pro mne vhodný ten či onen operátor. Měsíčně tak ušetřím sedm stovek. Další braillnet konference mě zase nutí uvažovat o dotykovém telefonu. Ano, i slepci dokážou pomocí blind friendly aplikací ovládat dotykový iPhone či android. Díky tomu se také dozvídám o dalších neuvěřitelných možnostech, jako jsou hlasové navigace. Dnes jsem po zápalu plic musela na vyšetření kdesi na Kladně. Zadala jsem do mého smartíka adresu. Hlasová navigace mě dovedla perfektně, ani jsem se moc nepřizabila. Mimochodem, díky netu se po čtrnácti letech dozvídám jméno toho himálajského jelínka. Jmenuje se Muntiacus putaoensis, česky muntžak listový. Podle wikipedie byl objeven roku 1998. Já ho viděla o čtyři roky dříve. Olga Vyskočilová # Mělnická Novanta patřila šansonům V pátek 27. března patřilo divadlo Novanta v Mělníku šansonům. Nevidomý hudebník Pavel Diblík doprovázel hrou na klavír herečku a zpěvačku Evu Horkou. Spolu představili vnímavému publiku písně z tvůrčí dílny autorské dvojice Petr Hapka a Michal Horáček. Pořadatelé pozvali do divadla na Pšovce i třetího „účinkujícího“. Spolu s Pavlem Diblíkem se úspěšného představení zúčastnil i jeho vodicí pes, černý labradorský retrívr jménem Kody. red. # Model Javoříčka Sedmdesát let od vypálení vesnice Javoříčko na Olomoucku nacisty se tam otevírá nová stálá expozice, která bude připomínat zavraždění 38 mužů a likvidaci celé vesnice. Její sídlo je v bývalé škole, jedné z mála budov, které komando SS 5. května 1945 nesrovnalo se zemí. Dominantou mezi novými exponáty v Javoříčku je trojrozměrný model původní vesnice, kterou tvořilo asi 35 domů. Model je haptický, aby si jej mohli osahat i nevidomí návštěvníci. Vytvořili ho studenti Střední školy obchodu a služeb v Teplicích. Je z umělého kamene, váží více než tunu. „Studenti vycházeli ze starého územního plánu, historických fotografií. Také si vyfotografovali reliéf krajiny,“ uvedla mluvčí školy Ivana Hájková. Javoříčko je místem vůbec největší perzekuce, jaké se nacisté za 2. světové války dopustili na moravských obyvatelích. Oběti byly uloženy do hromadného hrobu. Osvobození Rudou armádou se tamní obyvatelé dočkali o čtyři měsíce později 9. května 1945. Z původní vesnice zůstaly zachovány dva domy – škola a hájovna. Po válce vzniklo pár desítek metrů od vypálené vesnice Javoříčko nové, které je teď součástí obce Luká. Na původním místě je památník obětem, naučná stezka, takzvané hrobodomy a také vyznačené základy někdejších stavení. Dřevěný kříž u hromadného hrobu vystřídal v roce 1951 pomník vytvořený sochařem Janem Třískou z Prostějova. Díky projektu sdružení Nové Javoříčko a Iniciativy pro podporu vypálených obcí se nyní podařilo opravit starou školu, která je centrem nové expozice. „Tato budova má nezapomenutelného genia loci a je tak sama ústředním prvkem celé expozice. Je místem, kde se zavraždění obyvatelé učili číst a psát, kde prožili část životů,“ zdůraznil Filip Žáček z Iniciativy pro podporu vypálených obcí. K sedmdesátému výročí javoříčské tragédie nyní také vysadí představitelé vesnice i dalších nacisty vypáleních obcí v pietním areálu lipovou alej. red. # Geopark Český ráj Geopark Český ráj v sobě zahrnuje kromě území stejnojmenné chráněné krajinné oblasti i geologicky nesmírně pestrý a atraktivní region mezi Novou Pakou, Lomnicí nad Popelkou, Jilemnicí a Železným Brodem. Romantická krajina plná hradů, zámků, skal, vyhaslých vulkánů, nalezišť drahých kamenů, nebo zkamenělin a archeologických nalezišť se stala cílem takzvaných geoturistů z celého světa. Mezi nimi jsou i zrakově postižení návštěvníci, kterým se geopark nedávno představil v televizní minireportáži v pořadu Nedej se. „Jednou z důležitých činností geoparku je takzvaný geoturismus. Přibližuje běžnému návštěvníkovi, jak vlastně planeta Země funguje. Proto je geopark Český ráj ideální učebnicí, kde lze představit celou řadu geologických fenoménů. Máme programy, které navštěvují slabozrací a nevidomí, protože i z tohohle hlediska je v geoparku co nabídnout,“ sdělil v televizním vystoupení Tomáš Řídkošil, ředitel geoparku Český ráj. „V Libuni je základní expozice, která na 14 metrech chodníku k faře a na sousedních exponátech seznamuje s dlouhou geologickou historií. Motto této expozice je Jak šel čas. Geopark však pochopitelně není jenom o venkovních expozicích, není jenom o kamenech, ale je to komplexní projekt, který směřuje k rozvoji celé oblasti. Postupně budujeme stálé expozice, nové naučné stezky, vytváříme každý rok nové programy,“ dodal ředitel. Existuje mnoho možností, jak představit  mineralogii, paleontologii a geologii zrakově postiženým návštěvníkům geoparku. Patří mezi ně odborný výklad s možností zkoumat hmatem různé minerály a modely, návštěva výstavy s popisky v Braillově písmu, možnost zhotovit si vlastnoručně šperk s „drahokamínkem“. Mezi návštěvníky, kteří už program pro zrakově postižené vyzkoušeli na vlastní kůži, byli například členové pražského tyfloturistický oddílu – skupina více než dvaceti dětí a studentů ze středních a vysokých škol s asistenty. V geoparku se jim věnovali dva připravení průvodci. Průvodci vysvětlí, že základní stavební jednotkou zemské kůry jsou minerální látky, které se vyskytují jako krystaly a které se liší od amorfních látek svým tvarem a tepelnou vodivostí. V tu chvíli si mohou návštěvníci osahat vzor ametystového krystalu a kus obsidiánu, amorfního sopečného skla. Krystal je v rukou chladný a obsidián naopak, jako by hřál, navíc má výrazný zápach. Tento jev byl používán švédskými geology v 19. století, kteří používali vycvičené psy při hledání rud. Ten, kdo návštěvu geoparku dosud nezažil, mohl díky televizní reportáži získat představu i o tom, jak pokračuje program poté, co průvodci nechávají kolovat další minerály: „Tento je těžký. Přivoňte si k němu. Tento minerál se jmenuje pyrit, je z Chvaletic, kde se pyrity těžily. Jsou to důležité rudy, které člověk většinou využívá k tomu, aby z nich získal kovy. A další kámen – křemen. Vytváří určité plochy, které jsou poměrně rovné, čili krásně tam cítíte hrany, plochy a rohy. Na základě měření krystalů byly zhotoveny modely. Teď vám dám papírový model běžného minerálu, který se jmenuje sádrovec. Těch krystalů jsou v přírodě tisíce. Všechny byly v průběhu uplynulých 200 let, co se vyvíjela krystalografie, změřeny. Proto existují takovéto modely…,“ vysvětlují průvodci skupině nevidomých návštěvníků. V geoparku není problém strávit několik hodin. Umělecky založení návštěvníci dostanou k dispozici drobné kamínky k vytvoření krásných náhrdelníků, náramků a prstenů. Z návštěvy geoparku tak můžete odejít obohaceni o nové zkušenosti a se suvenýry, tj. šperky, které si sami vytvoříte. red. # Další tituly pro Tyflosport Mistrovství České republiky v bowlingu zrakově postižených – jednotlivců pro sezónu 2014/15 bylo završeno finálovým turnajem, který se uskutečnil v sobotu 25. dubna v Pardubicích. Hrálo se na šest her a do finálových bojů postupovali ti, kteří v sezóně absolvovali alespoň tři kvalifikační turnaje. V kategorii B1 (nevidomí) suverénně zvítězil Michal Krch z Tyflosportu se 718 body. Druhé místo obsadil Ivo Budil ze Zory Praha výkonem 504 body před Ivetou Kunovjánkovou z Jiskry Kyjov (431 bod) (pouze tři soutěžící!). V nejpočetněji obsazené kategorii B2 (10 hráčů) mistrovský titul vybojoval Roman Matouš kvalitním výsledkem 1 118 bodů před Karlem Macháčkem s 1 006 body – oba Tyflosport. Třetí místo obsadil Jaromír Hasala z Jiskry Kyjov za 951 bodů. Také v kategorii B3 (slabozrací) se na prvních dvou místech prosadil tandem Tyflosportu shodným výsledkem 1 037 bodů. O titulu musela rozhodnou mejlepší hra hráče, a v té byl úspěšnější Josef Gruncl. Stříbrná medaile náleží Věře Macháčkové. Třetí místo za 895 bodů obsadil Karel Novotný ze Zory Praha. Jiří Reichel # Úspěch opavských žáků Poslední dubnový víkend dostali žáci z opavské Základní školy pro zrakově postižené a žáky s vadami řeči pozvání na Mezinárodní showdownový turnaj do Bratislavy. Turnaje se zúčastnilo celkem 9 družstev z České, Slovenské a Maďarské republiky. „Naši školu reprezentovali Eva Lesová, Daniel Pogatz a Ondřej Gurecký,“ uvedla Pavlína Škrobánková a radostně se rozdělila o úspěšném vystoupení svých svěřenců: „Po náročných bojích obhájilo naše družstvo zlatou medaili z předchozích turnajů a Eva Lesová se v soutěži děvčat umístila rovněž na prvním místě. Také chlapci se v konkurenci 23 hráčů neztratili, Ondřej Gurecký obsadil 7. a Daniel Pogatz 11. místo.“ red. # Triumf slavistů Lázeňské turnaje zrakově postižených v Karlových Varech mají již svou tradici. Ten kuželkářský, jehož 26. ročník se uskutečnil v sobotu 2. května, zcela ovládli hráči SK Slavia Praha – OZP, kteří vyhráli, co se dalo. V kategorii B1 (nevidomí) zvítězil Pavel Petříček se 650 body před oddílovou kolegyní Eliškou Čermákovou se 618 body. Třetí místo obsadil Zdeněk Hradil z SK Handicap(?) Zlín se 596 body. Mezi prakticky nevidomými (kategorie B2) prvenství vybojoval Róbert Jaderko, když docílil 677 bodů. Druhou příčku obsadil Antonín Vitouch se 669 body před třetím Leopoldem Brücknerem se 668 body – oba Sokol Brno IV. Slavistický triumf potvrdila skvělým výkonem Marie Sadílková, která jako jediná pokořila sedmistovkovou hranici výsledkem 709 bodů. Za 687 bodů druhé místo vybojoval Václav Webr z SKK-ZP Rokycany před Josefem Grunclem ze Slavie Praha (651 bodů). V soutěži Open zvítězil Pavel Kilián ze Zory Praha se 665 body před Marií Gutovou z Jiskry Kyjov (662 body) a Zdeňkem Horským ze Zory Praha (556 body). I v soutěži družstev zvítězil kvartet Slavie (Gruncl, Petříček, Sadílková a Jaderko) hodnotným výkonem 2 687 bodů. Na druhém místě se umístila Zora Praha „A“ (Nývltová, Matějný, Schejbal a Kilián) se 2 511 body před Sokolem Brno IV (Vitouch, Brückner, Holý a Malíšek) se 2 437 body. Už v pátek 1. května se konal 22. ročník Lázeňského turnaje v simulované střelbě. Velmi zdatně si v něm vedli střelci z Jiskry Kyjov. Jejich trio ve složení Hudeček, Bartoníková a Gut vyhrálo soutěž družstev nástřelem 490 bodů. Druhé místo vybojovala trojice Hradilových výkonem 474 bodů před Zorou Praha (Trnka, Zeman a Schejbal), kteří dosáhli 445 bodů. V soutěži jednotlivců na 2 x 10 ran s přehledem zvítězil Milan Hradil z Handicapu(?) Zlín se 177 body. Druhé místo si vystřílel Josef Hudeček se 165 body a o dva body zpět zůstal třetí Pavel Gut – oba Jiskra Kyjov). Šestici nejlepších ještě doplnili: čtvrtý Vojtěch Pálka z Handicapu(?) Zlín (163 body), pátá Stanislava Bartoníková z Jiskry Kyjov (162 body) a šestý Tomáš Trnka ze Zory Praha (159 bodů). Jiří Reichel