ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 99 Číslo 8 Duben 2015 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Změny ve vzdělávání žáků se zrakovým postižením Děti u očního lékaře Riddochův syndrom Informace a odpovědi ze Sociálně právní poradny SONS – 4 Bývali telefonisté – Noblesní i spokojený Milan Koupil Když (skoro) vůbec nejde o peníze Originální seznamka Hlasová čtečka ClearReader Porcelán s nápadem Knihy v Braillově písmu Šance pro vás Cena pro Marka Šimíčka Husarský kousek Elišky Tyflosport potvrdil kvalitu # Změny ve vzdělávání žáků se zrakovým postižením Tak, jako se mění naše společnost, mění se i naše školství. Jedná se o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. Dnes mají rodiče možnost zvolit pro svého potomka vzdělávání ve škole, která je podle jejich názoru pro ně a pro jejich dítě tou nejvhodnější variantou. Říkáme, že žák se může vzdělávat ve speciální škole, nebo může být vzděláván formou integrace. Ve speciální škole předpokládáme vhodné podmínky pro vzdělávání žáka se zrakovým postižením, v běžné škole musíme pro žáka se zrakovým postižením vhodné podmínky vytvořit. Již mnoho žáků se zrakovým postižením využívá možnost vzdělávání integrovaným způsobem. Integrující pedagogové i integrovaní žáci a jejich rodiče jsou podporováni a metodicky vedeni speciálními pedagogy speciálněpedagogických center (SPC). Speciální pedagogové center už tedy zkušenosti se vzděláváním žáků se zrakovým postižením získali a chtějí tyto zkušenosti předávat dál, především těm učitelům, kteří mají o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami zájem. Asi 20 speciálních pedagogů SPC pro zrakově postižené se účastnilo níže popsaného projektu. Vytváření prostředí ve školách, které je příznivé pro vzdělávání všech žáků bez rozdílu, označujeme jako vytváření inkluzivního prostředí. Tento proces se může týkat jak škol běžných, tak speciálních. Na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci je řešen projekt s názvem Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR, který je podpořen z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR. Jedním z hlavních výstupů projektu je vznik Katalogu podpůrných opatření. Katalog podpůrných opatření navazuje na novelu školského zákona, kterou v srpnu schválila česká vláda. Novela přináší změny i ve vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Opouští totiž dělení podle medicínských nebo psychologických diagnóz do kategorií „zdravotní postižení“, „zdravotní znevýhodnění“ a „sociální znevýhodnění“ a nově zavádí takzvaný systém podpůrných opatření. Ten více zohlední skutečné dopady postižení či znevýhodnění dětí do vzdělávání. Pomoc, která bude dětem určená, se bude nově dělit do pěti stupňů. Dílčí část Katalogu je věnována žákům s potřebou podpory ve vzdělávání z důvodu zrakového postižení nebo oslabení zrakového vnímání. Hlavní změna při vzdělávání v mateřské, základní i střední škole je v tom, že zohledňujeme případnou lékařskou diagnózu a klasifikaci zrakového postižení, ale na prvním místě zjišťujeme potřebnou míru podpory a určujeme vhodná podpůrná opatření ve vzdělávání, která jsou různá pro každého jednotlivého žáka. Příklad: Dva žáci se stejnou lékařskou, případně psychologickou diagnózou mohou mít ve škole různé potřeby – jeden potřebuje pomoci se začleněním do kolektivu třídy a nemá zároveň problémy se zaznamenáváním učiva, protože umí pracovat s diktafonem, počítačem a učitel je přístupný k zadávání úkolů elektronickou formou. Druhý žák má problém se zaznamenáváním učiva, protože dosud se práci s počítačem nenaučil, škola ho v získání těchto dovedností nepodporuje, učitel sám pracovat s IT technikou neumí. Dva žáci se stejnou diagnózou, ale každý má při vzdělávání jiné potřeby. V katalogu jsou také popsány problémy, které mohou vzniknout žákům při vzdělávání díky nedokonalému vnímání zrakem (žáci, kteří nedosáhli hranice zrakového postižení v lékařské klasifikaci) a jak těmto problémům předcházet nebo jak tyto problémy kompenzovat. Každé opatření v katalogu je doplněno ilustračním příkladem tj. popisem situace, která může při výuce vzniknout a jak se taková situace řeší. Katalog je určen především pedagogům běžných škol, ale využijí ho i další osoby, které se vzdělávání žáka se zrakovým postižením účastní např. speciální pedagogové SPC, učitelé speciálních škol, vychovatelé, asistenti pedagoga, rodiče a další. Katalog podpůrných opatření prošel rozsáhlým ověřováním v praxi. Dílčí část týkající se podpůrných opatření pro žáky s potřebou podpory z důvodu zrakového postižení a oslabení zrakového vnímání se ověřovala na 20 školách z různých krajů ČR (mimo Prahu). Ověřování se účastnily školy běžné i školy speciální, také školy s alternativním vzdělávacím programem (waldorfské). Využití katalogu ověřovali učitelé, kteří aktuálně vzdělávají žáka se zrakovým postižením v mateřských, základních i středních školách. Celý katalog i další zajímavé výstupy projektu je možné sledovat na www.inkluze.upol.cz. Zatím tam jsou materiály v pracovní verzi. Na základě připomínek ověřovatelů a recenzentů upravené materiály jsou aktuálně připravovány k tisku. Vytištěných katalogů bude málo, ale připravuje se zároveň elektronická verze, která bude asi od července 2015 přístupná všem zájemcům o tuto problematiku na výše uvedených elektronických stránkách. Jana Janková # Děti u očního lékaře Na otázky ohledně zrakového postižení u dětí odpovídá oční lékařka příbramské nemocnice MUDr. Soňa Karkanová. Jaký je nejčastější důvod návštěvy malého pacienta na očním oddělení a jak je to s četností dioptrických očních vad? Nejčastějším důvodem návštěvy dětského pacienta bývá zánět spojivek, ječné zrno, neprůchodnost slzných cest, ale také tupozrakost, šilhání či dioptrické oční vady. Obecně dioptrické oční vady rozdělujeme na krátkozrakost, dalekozrakost a astigmatismus, což je nepravidelné zakřivení rohovky, někdy i oční čočky. Budeme-li se věnovat přímo dioptrickým vadám, je možné je nějak rozdělit? Dalekozrakost neboli hypermetropii má každé miminko hned po narození, vada postupem času většinou vymizí. U některých dětí ale vada přetrvává a projeví se špatným viděním do blízka. Po narození je oko v předozadní ose kratší, než je pro správné vidění třeba. U dětí se ale oko stále vyvíjí a roste, takže postupně dorůstá do normální velikosti a vše se samo upraví. Pokud však oko zůstane krátké, hovoříme o dalekozrakosti. V dětství a mládí se často vada nijak neprojevuje. Tím, že je dětské oko schopné velmi dobře akomodovat, vadu i několika dioptrií samo vyrovnává. Oči však musí vyvinout větší úsilí, takže se u dětí může projevit častá únava i bolesti hlavy, netrpělivost, apod. Krátkozrakost se u dětí často objevuje až ve školním věku, kdy dítě nepřečte text na tabuli, píše "nosem", začne se vyhýbat některým hrám. Této oční vadě se také říká myopie, jedná se o refrakční oční vadu, při které dítě při pohledu do dálky vnímá neostrý obraz pozorovaného předmětu. Vada se většinou postupně zvětšuje, a to až do ukončení růstu. Okolo 20. roku věku se vývoj vady zpravidla zpomalí a dále se přibližně do30 let mění jen nepatrně. Krátkozrakost je u dětí velmi častou oční vadou, může být vrozená (u předčasně narozených dětí) nebo získaná. Na vzniku krátkozrakosti se určitým způsobem podílí i současný způsob života, kdy děti většinu volného času věnují hrám na počítači, tabletu, mobilu či sledování TV (pohled do blízka). Vidění do dálky totiž stimuluje a pozitivně ovlivňuje pobyt na přirozeném světle a časté zaměřování pohledu na vzdálené předměty v okolí. A to je spojeno hlavně s aktivitami, které děti provozují venku, na hřišti nebo v přírodě. Pohyb na čerstvém vzduchu tedy prospívá nejen zdraví a fyzické kondici, ale i zraku. Astigmatismus tzv. cylindrická oční vada je způsobena nepravidelným zakřivením rohovky, někdy i oční čočky. U zdravého oka je rohovka pravidelná, tvarem odpovídá kulatému míči, a tak se světelné paprsky, které přes ni procházejí, lomí ve všech směrech stejně. Při nepravidelném tvaru rohovky, podobnému například míči na ragby, se světlo lomí v místech s větším či menším zakřivením různě, takže se paprsky na sítnici nesetkávají a vidění je rozostřené, pokřivené a zdeformované. Vada bývá zpravidla vrozená, ke změnám na rohovce může ale dojít také vlivem zánětů a úrazů očí, příčinou mohou být i onemocnění rohovky, operace či alergie. Jakých signálů je potřeba si všímat, aby se přišlo na tyto vady co nejrychleji? Je to mhouření očí, promrkávání, přivírání jednoho oka, nepřirozený sklon hlavy, bolesti hlavy, psaní „nosem“. Některé oční vady, jako například tupozrakost, mají dědičnou dispozici. Příbramský deník/red. # Riddochův syndrom Riddochův syndrom je zajímavý jev, který je dosud velmi málo známý. Jeho podstatou je vnímání pohybujících se předmětů bez zraku. Popsal jej skotský neurolog Georg Riddoch (1889–1947). Tento jev se může vyskytnout u pacientů s lézí v týlním laloku, omezující schopnost rozlišovat objekty. Zvláštností Riddochova jevu je, že zatímco pacient nevidí statické předměty, pohybující se objekty jsou pro něj zvláštním způsobem „viditelné“. Člověk má přitom pouze povědomí o pohybu bez vizuálního vnímání nebo povědomí o tvaru pohybujícího se objektu, který může vnímat například jako stín či obrys. Praktický příklad tohoto zvláštního úkazu demonstroval před deseti lety skotský doktor Gordon Dutton po setkání s pacientkou Milenou Channing. V roce 2000 prodělala tehdy 29letá žena mrtvici, která zničila její primární zrakovou kůru. To mělo znamenat naprostou slepotu. Přesto Milena tvrdila, že může sledovat například déšť padající k zemi, auta svištící kolem jejího okna nebo svou malou dcerku, když běhá a hraje si. Poté, co lékaři analyzovali její mozek, tvrdili, že se pacientka zcela jistě mýlí. Přidělili jí diagnózu Charles Bonnetův syndrom, bizarní trápení, který způsobuje, že nevidomí lidé zažívají zrakové halucinace. Tvrdili, že Milena nemůže vidět nic než velkou prázdnotu. Jediný, kdo Mileně uvěřil, byl glasgowský oční lékař Gordon Dutton. Vyslovil názor, že Milena zažívá Riddochův jev. Aby svou hypotézu vyzkoušel, posadil ji doktor do houpacího křesla. Při pohybu Milena najednou „viděla“ svět kolem sebe. Pět let po Milenině mrtvici skupina vědců tuto teorii potvrdila. Část jejího mozku, která zpracovává informace z vnějšího světa, zůstala neporušená. Místo toho, aby vysílala signály do zničené zrakové kůry, její oči předávají do mozku zprávy o pohybu. S pomocí doktora Duttona Milena svou schopnost ještě rozvinula. Stále nemůže rozeznat tváře lidí kolem sebe, protože část jejího mozku, která to měla na starosti, již nepracuje. Vidí však obrysy lidí a věcí v pohybu. red. # Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 4 Tentokrát si dovolím pravidelný článek ze Sociálně právní poradny SONS koncipovat poněkud odlišně. Popíši dvě události, kterých jsem se zúčastnil a které sice samy o sobě nepřinesou jistě žádnou převratnou změnu, nicméně si z nich můžete udělat určitý obrázek o tom, jak se SONS, resp. další osobností z hnutí nevidomých a slabozrakých staví ke dvěma důležitým tématům. Dvě události, o nichž budu dále referovat, se týkaly a) právního jednání nevidomých v písemné formě a b) příspěvku na péči. Ad a) – Prezentace postoje SONS k příspěvku na péči SONS byla oslovena členkou Poslanecké sněmovny Ing. Radkou Maxovou, poslankyní hnutí ANO, prostřednictvím ředitelky Sociální Inkluze, z. ú., Štěpánky Vajnerové, abychom se zúčastnili semináře věnovaného příspěvku na péči. Naší organizaci byl určen desetiminutový časový prostor, v němž jsme měli vyjádřit výhrady a další představy o této dávce. V první části semináře přednesli své příspěvky představitelé státní správy (Ministerstvo práce a sociálních věcí, Úřadu práce ČR, Lékařské posudkové služby), ve druhé části pak zástupci dalších skupin, jichž se z různých důvodů příspěvek na péči týká (praktičtí lékaři, organizace osob se zdravotním postižením atd.). Naši organizaci krátce představil prezident SONS Mgr. Václav Polášek. Konstatoval, že SONS zastupuje zájmy zrakově postižených ČR, jsme spolkem s širokou členskou základnou, máme oblastní odbočky ve více než 70 městech ČR. SONS z velmi vážných důvodů není členskou organizací NRZP. Za obrovský problém považujeme vysokou nezaměstnanost zrakově postižených (dále ZP), sami zaměstnáváme desítky osob se ZP na chráněných pracovních místech. Zbytek velmi omezeného času využil Mgr. Luboš Zajíc k prezentaci následujících čtyř bodů: 1. Koncepce příspěvku na péči (dále PnP) Od počátku mají ZP určitý problém s koncepcí této dávky. Odráží se již v jejím názvu; nevidomí nepotřebují na prvním místě péči, spíše snad pomoc. Zrakové postižení s sebou nese kromě nutnosti pomoci jiných osob zvýšené náklady na vykonávání mnohých činností, z nichž zdaleka ne všechny lze zařadit pod sociální služby, navigace, mytí oken, počítačový kurz, pomoc s administrativou zaměstnaným ZP, zpřístupnění písemných materiálu, náklady na péči o vodicího psa, atd. 2. Posuzování závislosti Jsme přesvědčeni, že z hlediska zrakově postižených je daleko objektivnějším kritériem stupeň zrakového postižení stanovený lékařským posudkem. Příliš nevěříme v možnost objektivního individuálního posuzování založeného na sociálním šetření. Sociální šetření by mělo mít spíše zpřesňující význam, posouzení některých hraničních případů, klasifikace nároku u zrakově postižených by však měla být odvozována od stupně zrakového postižení. Problémem je i trvání zákona na „každodenní“ pomoci. Neadekvátní je tento požadavek rozhodně v I. a II. stupni PnP. Mnoho činností, při nichž potřebují ZP pomoc, není třeba vykonávat každodenně, nakoupit, roztřídit potraviny, připravit stravu, naučit se zvládnout samostatně procházet nějakou trasu, pomoci s korespondencí, s úklidem atp. Poskytnutí pomoci je možné i v delších časových intervalech, což nijak nesnižuje její intenzitu ani výši odměny pomáhajícím, tedy ani potřebnou výši příspěvku. Přesto to zákon dnes neumožňuje. 3. Výše PnP Kromě nevidomých má většina zrakově postižených nárok na PnP v I. stupni. Pokles tohoto stupně z 2 000 Kč na 800 Kč byl citelný. U tohoto stupně bychom nárůst považovali za velmi potřebný, u všech stupňů by měl být PnP navázán na vývoj inflace. Rozhodně nesouhlasíme s oddělováním výší PnP ve prospěch preferování péče registrovaných poskytovatelů oproti tzv. neformální péči. Podpora neformální pomoci je nakonec pro státní rozpočet ekonomicky výhodnější. 4. Využívání PnP Krokem špatným směrem bylo uzákonění institutu asistenta sociální péče. Nutnost písemné smlouvy v některých případech znemožňuje užití příspěvku na skutečně poskytovanou pomoc. Lidé (sousedé, známí) jsou ochotni nevidomým pomoci, přijmout za to nějakou neformální odměnu „dárek“, ale pokud mají sepisovat smlouvu, v níž se zavazují k pravidelnému poskytování pomoci, jejich ochota klesá k nule. Mělo by být ponecháno na příjemcích, jak s příspěvkem naloží. Ke zneužití příspěvku v některých případech dojít mohlo, ale tato zneužití byla politicky zneužita až k místy demagogické argumentaci ve prospěch vyšší kontroly, ale hlavně dalšího zbyrokratizování poskytování dávky. Závěrečné dojmy z prezentace Jsme rádi, že jsme dostali prostor k prezentaci našeho stanoviska. Ovšem zdravotně postižení jsou jen velmi malou skupinou osob, které příspěvek pobírají, většina prostředků jde na pomoc seniorům. Zrakově postižení jsou ještě další velmi malou částečkou ze skupiny zdravotně postižených. Každá ze skupin má určitou představu o tom, jak by dávka měla být nadále koncipována, nalezení řešení vyhovujícího všem je téměř nemožné. Ad b) – Právní jednání nevidomých v písemné formě Mnozí z vás jste jistě zaznamenali nález Ústavního soudu České republiky vydaný 2. dubna 2014, který se zabýval ústavní stížností nevidomých manželů domáhajících se zneplatnění jejich podpisu na úvěrové smlouvě. Tento soudní verdikt vyvolal v našich kruzích poměrně živé ohlasy, jedním z nich bylo i stanovisko SONS. V tomto stanovisku bylo konstatováno, že soudní verdikt chápeme jako potvrzení toho, že základy současné právní úpravy spočívající na platnosti podpisu nevidomých za splnění zákonem daných podmínek jsou správné a neotřesitelné. Dávají nevidomým možnost svobodně právně jednat, přitom jim současně umožňují samostatně a odpovědně zvolit způsob, jakým se seznámí s obsahem listin, jež podepisují. Dojde-li k prokázanému nesouladu vůle jednajících např. podvodem jiné osoby, pak zde existuje možnost dovolat se spravedlnosti soudní cestou. Toto dění se stalo jedním z hlavních impulzů, který nás přivedl k záměru uspořádat na půdě SONS setkání osobností hnutí nevidomých, které by prodiskutovaly současný stav, a to jak z hlediska platné legislativní úpravy, tak z pohledu její aplikace v praxi. K takovému setkání došlo 2. března. Sešlo se 15 účastníků, kteří formou panelové diskuse strávili nad tématem právního jednání nevidomých v písemné formě 180 minut plných zajímavých diskusních příspěvků. Všichni účastníci dostali ještě předem k prostudování několik materiálů. Šlo o aktuální legislativní úpravu podpisového práva nevidomých v několika základních tuzemských právních předpisech, dále předmětný nález Ústavního soudu a stručný přehled postojů k totožné problematice v evropských zemích. Hlavní příspěvky si připravili Štefan Čulík, Pavel Ptáčník, Rudolf Volejník a Luboš Zajíc. Po vystoupení hlavních panelistů proběhla zajímavá diskuse všech zúčastněných. Diskuse nakonec vyústila v nalezení konsensu v následujících bodech: 1. Podpis nevidomé osoby je platný stejně jako podpis kohokoliv jiného. Před podpisem se však nevidomý musí být schopen seznámit s obsahem listiny, a to buď prostřednictvím speciálních pomůcek, nebo osoby, kterou si nevidomý sám zvolí, zároveň musí být schopen listinu vlastnoručně podepsat. Odpovědnost za způsob, jakým se nevidomý s obsahem listiny seznámí, však leží zcela na něm. Pokud nevidomý není schopen listinu vlastnoručně podepsat, pak před dvěma přítomnými svědky učiní na listinu vlastní znamení, oba svědci listinu podepíší a jeden z nich připojí jméno jednajícího. 2. Zásadní výhradu, kterou již SONS již několikrát (zatím bezúspěšně) uplatňovala, máme k současné úpravě pořizování poslední vůle nevidomými formou veřejné listiny, tedy obvykle formou notářského zápisu. Bude-li zde notář trvat na přítomnosti tří svědků, s největší pravděpodobností bude jednat v souladu se současnou úpravou. Ta je však v tomto případě zcela nesmyslná, namísto proklamované ochrany nevidomých jim v tomto případě pořizování poslední vůle výrazně znesnadňuje. Rozhodne-li se nevidomý vynaložit ne zcela zanedbatelné prostředky na sepsání své poslední vůle notářem, jistě již nestojí o to, aby další tři svědci věděli, jak se svým majetkem chce naložit. 3. Účastníci panelové diskuse dále konstatovali, že vnímají, že v komunitě nevidomých existuje určitá skupina osob, které z důvodů nejen svého zrakového postižení, ale různých dalších, mohou pociťovat určitý deficit informací, které by mohly přispět k získání vyšší jistoty při písemném právním jednání. Proto bylo doporučeno, aby SONS vypracovala určitý návod, jak při podepisování postupovat, čeho se naopak vyvarovat, jaká praktická opatření se jiným nevidomým osvědčila, atp. Přípravou tohoto materiálu se tedy budeme vážně zabývat. Luboš Zajíc # Bývali telefonisté Noblesní i spokojený Milan Koupil Nejdřív se vyučil košíkářem, protože mu bylo řemeslo doporučeno, snad, že má zlaté dno? Určitá moudrost v tom byla. Co kdyby se v okolí daného zájemce vhodné místo nenašlo, a na tom bylo závislé přijetí do kurzu, nebo by naopak našel práci třeba právě jako košikář, kartáčník či kdo? Přál si jít k telefonu, na což se připravil v půlročním kurzu pod vedením pánů učitelů Šlemra a Bálka, znali jsme je mnozí. Kdy a kde jsi začal pracovat na ústředně? Přesně 4. února 1963 jsem nastoupil do Tesly Litovel a vydržel tam celých 37 let. Vystřídal jsem hned čtyři druhy ústředen, první byla hledačová, další dvě třídičové, poslední už digitální. A měnili se i zaměstnavatelé. Dlouho to byla Tesla, pak nás převzala Elektropraga Hlinsko, později Eta, po dvou letech spolupráce skončila, o podnik se zajímal Belgičan. Tedy jsme jako zaměstnanci končili, ač původně sliboval, že přijme víc lidí, i na to dostal peníze od starosty. Onen podnikatel ale už měl svoje záměry. Některé budovy dal zbourat, udělat parkoviště pro kamiony, vozící zboží z východu na západ a opačně. Ale nakonec našel levné pracovní síly v Číně a odstěhoval se za nimi. To už tam skončili všichni. Šel jsem do předčasného důchodu. Znamenalo to ale slušné odstupné, doufám, že i pro ostatní. V dobách bývalého ROH ani později jsem příliš nejezdil na zájezdy, cosi tedy daly i odbory. Jaké jsi měl podmínky na pracovišti? Byl jsi na ústředně sám? Do roku 1980 ano, ale už byl tak velký provoz, že bych to dál nezvládl. Dostal jsem novou spolupracovnici Naďu Poláčkovou, ta skončila v roce 1997. Získána moderní digitální ústředna, zase jen pro mne. Práce jen tak napůl, nemohl jsem tu věc plnohodnotně ovládat. Chtělo by to braillský řádek, ale v podniku prý na něj nebyly peníze. Tak nějak jsem dělal a nedělal, ale snažil se volající účastníky i naše zaměstnance v mezích možností co nejlépe obsloužit. Nezůstalo nás už moc, ale ještě bylo koho spojovat. Nakonec všechny propustili a zůstal jsem doma. Podnik jako takový už neexistuje,. Stále se tam ale vyrábějí gramofony, ujali se toho soukromníci, bývalý ředitel s kolegou. Dokonce v těch prostorách jeden čas byla výroba sportovního zboží, zvlášť obuvi. A bylo ti v práci jako takové i lidsky mezi kolegy dobře? Opravdu jsem se cítil užitečný, když ještě byla Tesla. Podnik prosperoval, měli jsme kolem 2 000 zaměstnanců. I vztahy s kolegy byly dobré. Když se podniky začaly střídat, už to nebylo ono. Ovšem zaměstnanci mne měli rádi po celou dobu. A sama práce mne velice bavila. To se pak projevilo i na našem vzájemném vztahu. A jak už to bývá vždy, najde se nějaká historka ze spojování, nemusí být přímo veselá? V Papcelu dělala také zrakově postižená Anička Buchtová. Povídali jsme všelijaké hlouposti, rády se přidávaly i slečny z pošty, různě měnily hlasy. Třeba jsem Aničce položil, jako vždy po hanácke, čistě zemědělskou otázku: „Ož nám vezete tó ložo?“ Loža, to je hnojivo na pole, přesně řečeno močuvka. A jednou se také stalo, co už dnes není možné, že vznikla jakási míchanice, hovory z jiných spojení byly vzájemně slyšet, tož jsme si s Aničkou hráli na rozhádané manžele, různě překřikovali ostatní volající. Jindy se stala zvláštní věc: Volali chlapi z nádvorní party a sdělili, že si mám stoupnout do pozoru, cosi mi musí sdělit. Tož mi oznámili, že vrátným ztěžuji práci. Dodnes nevím, jestli to byl žert nebo schválnost. Milan je tedy už čtrnáct let takzvaně doma, ale jako každý normální důchodce má stále co dělat. Hraje na varhany v kostele v obci Vilémově. Muzikou lehčího žánru těší účastníky různých seniorských či spolkových schůzek v širokém okolí. Je to člověk laskavý a bezelstný jako málokdo z nás, snažící se žít jako křesťan. Věřím, že toto zaměření i klidná povaha mu pomáhaly šťastně projít úskalími telefonistického života. A ty slečny na poště, ač leckterá už byla dávno paní? Slečno bylo nejčastější oslovení při objednávaní hovorů. Člověk vytočil desítku, někdy, zvlášť po sedmé ve slabém provozu, byl spojen hned, jindy čekal a čekal. Od některých těch dam vím, že se nerady loučily se svou prací, často pak byly u přepážek či nosily poštu. Automatizace provozu je fajn věc, ale kde je to kouzlo dávného telefonování? Děkuji Milanovi za přátelský rozhovor a přeji mu, ať ho těší hudba, čtení a život vůbec. Na schůzku s někým dalším se těší Eva Budzáková # Když (skoro) vůbec nejde o peníze Několikrát týdně nasedá v Praze do rychlíku na Poděbrady sedmadvacetiletá Petra Musilová, aby na tamější základní umělecké škole učila zpěv. Ano, zpěv hezky u klavíru s notami a texty, které rozhodně do hitparád neproniknou. Jeden z jejích žáků, jedenáctiletý Matouš, právě znovu a znovu zkouší lidovou písničku, ve které řeší, zda jsou Moravanky hezčí než Češky. Přitom obdivně sleduje svou učitelku a možná ani neví, že má před sebou absolventku Konzervatoře L. Cherubiniho ve Florencii, graduovanou Mistryni koncertního zpěvu. Ale dobře ví, že Petra má něco se zrakem – minimálně silné brýle říkají mnoho. Znáte Vratislávku? Asi ne. Vesnička kousek od Tišnova má pouhých osmdesát obyvatel a patří k nim i Musilovi. Otec opravář ledniček, maminka vrátná. Petra o nich říká: „Vždycky mě i moje sestry podporovali. Mé zrakové postižení jim pochopitelně dělalo velké starosti, ale nikdy neřekli – tohle kvůli očím nemůžeš. Opravdu poslední korunu by nám dali, jen abychom si mohly plnit sny. Ten můj byl knihovnická škola. Jenomže lékaři to zamítli. Tak jsem šla na obchodně-podnikatelskou, ale už po dvou letech jsem přestoupila na konzervatoř pro studenty s vadami zraku.“ A úspěšně ji dokončila. Podpora rodiny a skromnost, velká materiální skromnost ji dovedla k maturitě. Co dál? Sebevětší zrakově postižený talent u nás nemůže studovat zpěv na vysoké škole, protože se vyučuje jen opera. Tedy divadlo, akce na jevišti, kontakt s ostatními zpěváky, pohyb v přesně vymezené dekoraci. Zdálo se, že cesta k celoživotnímu krásnému zpěvu je uzavřena. Pak přišla neuvěřitelná možnost – ve Florencii vyučují i zpěv komorní, při kterém problémy s očima nevadí. Petra uměla jen základy italštiny a neměla žádné finanční prostředky. Z Vratislávky do legendárního města básníků, muzikantů, malířů, sochařů a spisovatelů, na uměleckou školu – bez tatínka-milionáře? Pomohlo Konto Bariéry a Nadace Leontinka. I tak byl začátek tvrdý: rychle se naučit bez cizí pomoci italsky a s poloprázdnou kapsou a velkou důvěrou v lepší časy vstoupit do země, kde je hudba všudypřítomná. Za dva a půl roku absolvovala hodinovým koncertem ukončeným ovacemi publika. Kdo tenkrát tušil, že má před sebou na pódiu doslova obyčejnou moravskou dívku, už dávno jen s jedním funkčním okem, protože to druhé tak bolelo a obtěžovalo, že muselo být vyoperováno. Petra se vrátila domů a začala hledat uplatnění. Napsala do čtyřicítky základních uměleckých škol a dostala čtyřicet odmítnutí. Až v Poděbradech ji přijali a uměli ocenit. Nový velký sen Co byste, Petro, chtěla v životě dokázat? „Jistě uspět v téhle profesi, jistě koncertovat, ale hlavně přesvědčit své žáky, že dospělý život může být krásný. Tolikrát jsem slyšela - počkej, až budeš dospělá, život se s tebou mazlit nebude! Nečekej žádné zázraky! A já je prožívám skoro denně. S malými zpěváčky, s kamarády, s mými milovanými knihami.“ Mladá žena se zrakovým postižením k smrti ráda čte. Proto jí nevadí časté cesty vlakem, proto skoro nepotřebuje jinou zábavu, proto začala z kdysi neposlušné italštiny i překládat. Knihovnickou školu jí osud nedopřál, knihy jí vzít nemůže. Stejně jako úžasné chvíle na pódiu, kdy za sebou slyší orchestr a před sebou spíše tuší publikum. Ve své celoživotní situaci není a nikdy nebude bohatá. Ale už ukázala, že neumí odevzdaně čekat s nataženou rukou, že příležitosti k plnému životu se musí hledat a naplňovat. Možná se ještě stane hvězdou, možná natočí úspěšná alba. Možná potká někoho. A když ne? Nebrání se ničemu, neplánuje příští měsíce a roky. Už cosi umí, už ji někdo potřebuje. Už došla z Vratislávky přes Prahu a Florencii do Poděbrad. Slušný kus cesty, na které občas tvrdě číhá sloup veřejného osvětlení nebo jiná zrada. Je chudá, nebo bohatá? Se smíchem se zeptá: „A chytřejší otázku nemáte?“ Zdeněk Jirků, Můžeš # Originální seznamka Do Česka nedávno dorazil nový způsob seznamování, nazvaný Rande poslepu. Není to klasická seznamka, ale dobrodružný večer plný zážitků. Jeho účastníci se mohou v zatemněné místnosti potkat s lidmi, kteří se rádi se seznamují, zkoušejí něco nového a nebojí se žádné výzvy. Stačí zavřít oči, a nechat naplno působit svoje ostatní smysly a vychutnat si své pocity zcela jinak. Jak to funguje „Napravo máš stůl, před sebou vpravo dámu,“ říká nevidomý průvodce Ondra, který se stará o to, aby pánové rotovali v tmavé místnosti od stolu ke stolu pokud možno bez úrazu. „Můžeš prosím promluvit, abych alespoň tušil, kde máš hlavu? Tohle jsi ty?“ ozývá se ze tmy mužský hlas. Jeho majitel šátrá rukama před sebe. „To nejsem já, to je stůl,“ odpovídá po pravdě žena, sedící proti němu. Jediným orientačním bodem v místnosti je malé červené světlo kamery s nočním viděním. Účastníci nové seznamky Rande poslepu napínají ze všech sil uši. Většina účastníků z nich se totiž zřejmě podvědomě rozhodla řídit heslem ,Když nejsem vidět, musím být alespoň hodně slyšet'. Kde se zrodil nápad „Nedávno jsem byla v Berlíně na večeři v restauraci, kde se stoluje potmě, a uvědomila si, jak moc je komunikace s lidmi, které nevidíte, jiná. Se sestrou nás pak napadlo využít kouzlo tmy, která odvede pozornost od vzhledu, v seznamování,“ přibližuje organizátorka Rande poslepu, sedmadvacetiletá doktorandka České zemědělské univerzity Gabriela Koláčková. „Ve tmě mají všichni stejnou startovní pozici. Nehraje roli, jakou máte značku košile, hodinek nebo jaký nosíte sestřih. Člověk musí prostě zapojit jiné smysly,“ popisuje výhody absence světla. S myšlenkou rozjet seznamku potmě si pohrávala asi rok. Loni v prosinci pak s kolegyní z univerzity, osmadvacetiletou Janou Polákovou, zorganizovaly pilotní verzi pro přátele, kteří se navzájem neznali. A ověřily si, že koncept funguje – jedna dvojice si ve tmě „padla do oka“ natolik, že už mají společnou domácnost. Příběh s happy endem „Během rozhovoru jsme si s Honzou strašně sedli, takže když se pak rozsvítilo, měla jsem už tak trochu růžové brejličky. Přitom fyzicky to vlastně vůbec není můj typ a na první pohled by mě nezaujal,“ vypráví o novém partnerovi třiatřicetiletá obchodní referentka Bára Firčáková. Přímo ve vinárně, kde se akce koná, si pak už za světla dvojice povídala až do rána a po necelých dvou měsících chození se k sobě na začátku února nastěhovali. V minulosti Bára hledala štěstí i na klasické seznamce. Neúspěšně. „Musím říct, že v té tmě byli pánové rozhodně o dost otevřenější a spontánnější než při randění za světla,“ porovnává. To je ostatně z psychologického hlediska přirozené. „Pokud je tma bezpečná, ztrácíme v ní zábrany, můžeme se za ni schovat, uvolnit se v ní, být tak trochu anonymní. To nám dovoluje se odvázat, nekontrolovat tolik svou upjatost,“ vysvětluje psycholog Pavel Rataj z terapeutického centra Terra. Člověk se podle něj pod rouškou tmy může více jak ponořit sám do sebe, tak soustředit na druhého. „Ten se ale zdá jaksi nedostupný. Nedostupnost probouzí vzrušivost a zájem. A tento prožitek je při seznamování velmi důležitý,“ dodává psycholog. Na vlastní kůži První akce nové seznamky Rande poslepu byly určeny zájemcům ve dvou věkových kategoriích, maximálně však do 40 let. Protože jsme chtěli čtenářům Zory zprostředkovat živou reportáž, vyslali jsme do seznamovací „arény“ dvojici mladých nezadaných dívek. A tady jsou zážitky jedné z nich: Dne 24. února jsem se zúčastnila akce Rande poslepu, která je pořádaná ve spolupráci s nevidomými. Naskytla se mi tak jedinečná možnost najít si potenciálního partnera, ale i zažit seznamování bez vizuálního kontaktu. Rande poslepu se konalo v útulné vinárničce v Praze, kde každý zúčastněný dostane welcome drink v podobě skleničky vína a ti, kteří neholdují vínu, tak kterýkoliv nealkoholický nápoj. Osobně bych doporučila víno pro větší pohodu a odbourání nervozity. Na začátku večera jsou ženy striktně odděleny od mužů. Nevidomá moderátorka Bára posadí ženy k připraveným stolečkům. Každý účastník dostane kapsičku na krk složenou ze tří přihrádek. Hladká část kapsičky slouží pro lístečky s naším kontaktem, hrubá část pro 10 prázdných lístků pro případ, že nám protějšek nesedne, prostředek kapsičky pak slouží pro kontakty, které obdržíme od opačného pohlaví. Po důkladné přípravě kapsiček a uvedení Bárou může večer začít. Bára postupně posazuje 10 mužů k ženám u stolečku. Ještě jednou nám připomene pravidla. Poté se ozve zvoneček a začíná povídání, a to po dobu 5 minut, další cinknutí znamená přesazení mužů. Dohromady poznávám 10 mužů. Po 50 minutách jsou opět muži odvedeni a ženy promíchány tak, aby nebylo poznat, která kde seděla. Místnost se osvítí svíčkami a povídání může začít na novo, teď už tváří v tvář a bez časového omezení. Díky seznamování poslepu nemusím přemýšlet, jak vypadám, a soustředím se čistě na rozhovor… Tereza Svobodová Otázky pro pořadatelku Na projektu seznamky poslepu nás zaujalo zejména to, že pořadatelky zapojily „do hry“ dvojici nevidomých spolupracovníků Báru a Ondřeje, kteří mají na starosti usazování hostů ke stolkům a další pomoc při komunikaci v naprosté tmě. Zajímalo nás i to, zda by služeb nové seznamky mohl případně využít také někdo ze čtenářů Zory. Pořadatelce Gabriele Koláčkové jsme proto položili tři otázky: Byla na počátku vašeho záměru domluva s nevidomými průvodci, nebo to bylo naopak, tj. nejprve projekt schůzek ve tmě – a pak kontaktování Báry a Ondřeje jako spolupracovníků vaší seznamky? Nejprve byl projekt, pak jsme sehnali Ondru a Báru. Můžete nám oba průvodce blíže představit? Ondřej Kodet (24) je 6 let nevidomý. Je průvodcem na Neviditelné výstavě, pracuje jako rekondiční sportovní masér, studuje obor vychovatelství na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Zajímá se o sport (lukostřelba, goalball, lyže, showdown) a hudbu. Barbora Stiborová (29) je nevidomá od narození. Studuje na Právnické fakultě UK. Je lektorka v dobrovolnickém centru Okamžik, příležitostná průvodkyně Neviditelné výstavy. Mezi její zájmy patří četba, hudba a kultura. Je vaše služba určena i pro zrakově postižené adepty seznámení? Ano, je určena pro všechny lidi, kteří rádi zkouší nové věci a rádi se seznamují s novými lidmi. Další informace a termíny nejbližších seznamovacích akcí naleznete na stránkách www.randeposlepu.cz. Taťána Králová # Hlasová čtečka ClearReader Hlasová čtečka je přístroj pro nevidomé, který hlasem čte černotisk (knihy, noviny, časopisy): * Jednoduché ovládání jedním tlačítkem * Kamerou vyfotografujete předlohu a posloucháte * Přenosná čtečka s dobíjitelnými bateriemi Čtečku vám rádi předvedeme, zavolejte 241 763 416. www.spektra.eu # Porcelán s nápadem Na počátku byl záslužný nápad tuzemské porcelánky G. Benedikt Karlovy Vary: Co kdybychom vyrobili nádobí pro ty, kteří špatně vidí nebo mají problémy s motorikou? A tak i díky návrhu Prokopa Chludila z Ateliéru keramiky a porcelánu Vysoké školy umělecko půmyslové v Praze vznikla řada Active, která je určená pro tuto kategorii uživatelů. Svou premiéru si porcelánová sada Active odbyla na veletrhu Ambiente. Největší světový veletrh spotřebního zboží a designu se konal od 13. do 17. února ve Frankfurtu nad Mohanem. Návštěvníci si tu s pomocí brýlí simulujících jednotlivá zraková postižení si mohli vyzkoušet, jak zvolená barevnost na talířích a šálcích servisu Active funguje. Mladý designér Prokop Chludil využil poznatků, které jsou známé už delší dobu. Třeba to, že slabozrací lidé potřebují výrazný barevný kontrast, aby se jim dobře odlišil bílý talíř a šálek od světlého ubrusu. Při stolování by měly pomáhat sytě vybarvené pruhy na talířích a dalším porcelánovém nádobí. Společně s designéry porcelánky přidal designér i další benefity. Pokud postavíte hrníček, byť nešikovně, na speciálně tvarovaný podšálek, promyšlený tvar „přinutí“ šálek sklouznout na střed, nezvrhne se. Nehrozí tedy opaření. V talíři zase najdete „zarážku“, u níž skončí lžíce či vidlička. Není tedy nutné pronásledovat jednotlivá sousta. Podobně fungují i kompotové misky, kde designér zase využil výrazného zaoblení k podobnému efektu. Nová kolekce je nejen praktická, ale také i dobře vypadá. Porcelán je navíc z hygienického hlediska pro stolování ideální. Reality.iDnes/red. # Knihy v Braillově písmu V magazínu Víkend Dnes vyšel v březnu článek Metr a půl Rowlingové, který představuje široké veřejnosti proces vzniku knih v bodovém písmu. Redaktorku MF Dnes Kláru Kubíčkovou seznámila s celým procesem vedoucí knihovny Dagmar Turková. Přestože většině čtenářů Zory nebude většina faktů žádnou novinkou, vybíráme z textu několik informací, které přibližují aktuální dění v pražské Knihovně a tiskárně pro nevidomé K. E. Macana. Detektivka Hedvábník od potterovské autorky J. K. Rowlingové (napsaná pod pseudonymem Robert Galbraith) patří k 50 titulům, které u nás ročně vyjdou v Braillově písmu. Hitem mezi zrakově postiženými se stal již Harry Potter. Jeho první díl – Kámen mudrců – vyšel v Braillově písmu na 7 svazků. Hedvábník má 11 svazků. Předchozí detektivka od Rowlingové – Volání kukačky – jich měla 14. 11 svazků – to je celá police. Existují však praktičtější knížky, které je dobré mít doma v braillu. Třeba učebnice či slovníky. Na levou stránku se vejde 27 braillských řádek, na pravou o jeden méně, dole je totiž doplňuje stále se opakující informace o tom, jaký titul člověk právě drží v rukou, plus stránkování. Všechny knihy v Braillově písmu vypadají stejně, neliší se velikostí ani drsností obálky, hřbetem ani ořízkou. Okolo 80 vytištěných braillských stránek se váže vždy samostatně do spirálových hřbetů. Jde o váhu knihy, aby s ní čtenáři měli co nejjednodušší manipulaci. Psaný text se do braillského programu převádějí v knihovně pomocí textového editoru T602. Na Pichtově stroji tu píší už jen korektoři, kteří hmatem kontrolují, zda v textu nezůstaly chyby. Menší stroj v tiskárně lisuje obrázky předpřipravené výtvarníkem do speciálního reliéfu. Nedávno tak tiskli např. průvodce po českých hradech a zámcích. „Největší zájem je o kuchařky,“ podotýká Dagmar Turková. Kuchařky Ládi Hrušky na konci minulého roku tiskli 10 kusů. Běžně se dělají tři nebo čtyři výtisky. V případě zájmu lze knihu kdykoliv dotisknout. Výtisky zůstávají v knihovně a čtenáři si je chodí půjčovat nebo si je nechávají posílat. Odnést v batohu na zádech dva metry knih ve spirálových vazbách je přece jen problém… Oblíbené jsou i křížovky, kterých tisknou do roka několik verzí. Každoročně tu vzniká i několik druhů kalendářů včetně obrázkových. Pevnou vazbu dělají v tiskárně pro nevidomé zřídka. „Měli jsme tu paní, která chtěla svázat svoji sbírku poezie do tvrdých desek se zlatými nápisy. Přestože na ně neviděla, věděla, že to v knihovně vypadá hezky,“ popisuje Dagmar Turková. V Braillově písmu vytiskli v tiskárně pro nevidomé například F. L. Věka, Posledního Mohykána, Havlův Dálkový výslech nebo Čapkovu Dášeňku. Hedvábník je jako novinka spíš rarita. Většinu současné beletrie nevidomí čtenáři nečtou hmatem, nýbrž – díky rozmachu audioknih – ušima. Zdroj: Víkend Dnes # Šance pro vás Chcete si poměřit své schopnosti s ostatními? Případně víte o někom, kdo by se chtěl také zúčastnit soutěže ve čtení a psaní? Neváhejte s účastí, předejte následující sdělení dalším zájemcům. Nepropásněte šanci zasoutěžit si, setkat se s novými lidmi i starými přáteli a v neposlední řadě získat uznání a zajímavou cenu. V nesoutěžním čase se budete moci pod odborným vedením seznámit s novými kompenzačními pomůckami. Redakce časopisu Zora ve spolupráci s výrobním družstvem nevidomých Spektra Praha pořádá v sobotu 24. října 2015 od 10 hodin v Domě služeb v Krakovské 21, Praha 1 soutěž ve čtení a psaní. Soutěžit se bude v následujících disciplínách: a) ve čtení Braillova písma, b) v psaní na počítačové klávesnici, c) ve čtení, psaní a úpravě textu na krátkých elektronických braillských řádcích. Soutěžící se může zúčastnit více disciplín. Ve čtení Braillova písma z papíru jsou soutěžící rozděleni do dvou skupin. a) zrakově postižení, kteří prošli výukou Braillova písma již na 1. stupni ZŠ, b) později osleplí. Každá skupina soutěží zvlášť, čte se neznámý text po dobu dvou minut. V disciplíně psaní na počítačové klávesnici si může soutěžící přinést svou klávesnici. Po dobu dvou minut se píše neznámý text podle individuálního diktátu. Soutěžící ve třetí disciplíně budou pracovat na elektronických braillských řádcích o délce 12 až 18 znaků připojených k výrobkům společnosti Apple typu iPhone, iPod Touch a iPad. V editoru Poznámky budou číst na rychlost, psát na přesnost a upravovat nesprávně uspořádaný text v daném časovém limitu. Součástí disciplíny bude i odesílání psaných výstupů elektronickou poštou. Těšíme se na vaši hojnou účast. Své přihlášky zasílejte na e-mailovou poštu: zora@sons.cz nebo přes klasickou poštu: Redakce Zora, Krakovská 21, 110 00 Praha 1. Případné dotazy rádi zodpovíme na telefonu 221 462 473. red. # Cena pro Marka Šimíčka Běžecké lyžování, běh, aquatlon, triatlon, simulovaná střelba. To vše jsou sporty, kterým se s úspěchem věnuje nevidomý Marek Šimíček (44) z Horní Moštěnice. V únoru získal krásné druhé místo v kategorii handicapovaných sportovců v soutěži o titul Nejlepší sportovec Olomouckého kraje. Na prvním místě byl vyhodnocen tělesně handicapovaný cyklista Tomáš Kajnar. Do Markovy dlouholeté sportovní kariéry patří účast na mistrovství Evropy v běžeckém lyžování zrakově postižených (1993), na paralympiádě v Lillehammeru (1994) či na mistrovství Evropy v biatlonu (2. místo, 1995). Byl účastníkem Jizerské padesátky (2013), účastníkem závodu La Transjurassienne na 50 km (Francie, 2013). Marek se zúčastnil také různých regionálních běhů: Běh sv. Václava (2006 –2014), Ráhovská desítka (2011, 2012 a 2014), Vepřovská desítka (2011–2014), Běh na sv. Hostýn (2010, 2013 a 2014), Silvestrovský běh Přerov (2012), Osek nad Bečvou (2013), Valachia Run Přerov (2014) či Run Tour 2014 v Hradci Králové a Olomouci. Na norských zimních závodech pro tělesně a smyslově postižené Ridderrennet 2014 (informovali jsme o nich v červnové Zoře 2014 v článku Sedm medailí z Norska – pozn. red.) získal Marek Šimíček s trasérem Ivem Haničincem 2. dubna 2014 zlatou medaili v biatlonu nevidomých v kategorii muži 40–59 let, což je naprosto mimořádný výsledek. Samotná nominace v kategorii handicapovaných sportovců soutěže Nejlepší sportovec Olomouckého kraje je velkým úspěchem, který byl navíc korunován ziskem stříbra. Na úspěšného nevidomého sportovce upozornil soutěžní komisi Petr Bulko, člen komise pro mládež a sport v Olomouckém kraji. „Jsem přesvědčen, že to Marka posílí k dalším sportovním úspěchům,“ prohlásil Petr Bulko. red. # Husarský kousek Elišky Hned v první rundě Přeboru Prahy v kuželkách zrakově postižených, který se konal v sobotu 28. března, nasadila Mirka Nývltová ze Zory Praha 678 body laťku docela vysoko. Poměrně vyrovnanou partii až do čtvrté třicítky s ní hrál Josef Gruncl ze Slavie Praha. Na závěrečném účtu byla však ztráta 30 bodů. Když se ani ve druhém kole Marii Sadílkové v dresu sešívaných příliš nedařilo, dosáhla pouze 642 bodů, zdálo se, že o přebornici na rok 2015 je již rozhodnuto. To ovšem měla před sebou ještě 120 hodů do plných sedmadvacetiletá nevidomá Eliška Čermáková ze Slavie. Předvedla husarský kousek. Hrála soustředěně, jeden hod jako druhý, v dlouhých sériích nešla pod pět kuželek na hod. Platilo to zejména pro první dvě třicítky! Výsledné číslo 697 bodů katapultovalo Elišku bezpečně na první místo. Jiří Reichel # Tyflosport potvrdil kvalitu Čtvrtým kvalifikačním turnajem, který se uskutečnil v neděli 29. března v Praze, vyvrcholilo Mistrovství České republiky dvojic a trojic v bowlingu zrakově postižených pro rok 2015. Do celkového pořadí se započítávaly vždy tři nejlepší dosažené výsledky hráčů. Osmičlenný tým Tyflosportu si opět vedl znamenitě. Ve všech vypsaných soutěžích s přehledem jeho hráči obsazovali posty nejvyšší. V soutěži dvojic B1+B3 mistrovský titul vybojovalo duo Štefan Čulík a Josef Gruncl výkonem 5 147 bodů před Michalem Krchem a Věrou Macháčkovou se 4 828 body – všichni Tyflosport. Třetí místo obsadila dvojice Zory Praha Ivo Budil a Karel Novotný se 4 088 body. V soutěži dvojic B2+B2 zvítězil tandem Karel Macháček a Luboš Krapka z Tyflosportu s 5 528 body. Druhá příčka patřila opět Tyflosportu, a to zásluhou Romana Matouše a Mariána Lisého (5 348 bodů). Třetí byla kyjovská dvojice Jaromír Hasala a Miroslav Jurkovič s 4 844 body. Rovněž v soutěži trojic B1, B2 a B3 si zcela suverénně počínali hráči Tyflosportu, kteří obsadili, jak jinak, zase první dvě místa. Za 8 389 bodů zlaté medaile obdrželi Michal Krch, Karel Macháček a Josef Gruncl. Stříbrné medaile byly za 7 674 body předány Štefanovi Čulíkovi, Romanu Matoušovi a Věře Macháčkové. S bronzovými odjeli hráči Jiskry Kyjov – Iveta Kunovjánková, Jaromír Hasala a Jana Julínková (6 190 bodů). Jiří Reichel