ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 99 Číslo 5 Březen 2015 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Mozaika názorů Na zdraví! Opavská ohlédnutí Světlo pro svět bilancuje a plánuje Studium bez omezení Dvě ženy na startu Nitra, milá Nitra (Ne)viditelná Olomouc pokračuje Vlasy pro dobrou věc Život je jen náhoda Pozvání a výzva z AVE Další ročník literární soutěže Sklenice na výstavě Tvarytmy Dernisáž Jaroslavy Bendové Černobílé problémy Plavec míří do Ria Pěkně to sypalo # Mozaika názorů V minulém čísle Zory jsme přinesli tiskovou zprávu SONS ČR Aktivistické inkluzi NE, informované volbě ANO. Reagovala na silný mediální ohlas vyvolaný těmito slovy prezidenta Miloše Zemana o vzdělávání handicapovaných dětí, pronesenými 14. ledna v Brandýse nad Orlicí: „Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapované, měly být umisťované do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Není to žádný rasismus ani preference etnické skupiny, ale děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě. Z hlediska duševní pohody je daleko lepší, když budou existovat praktické třídy. Vůbec se mi inkluze nelíbí a jsem proti ní.“ Výrok prezidenta Zemana patří do kontextu jeho živého vystoupení a jeho účelem nebylo postihnout všechny aspekty vzdělávání handicapovaných dětí. Především je třeba rozlišovat druh handicapu. Dále není možné hovořit o vzdělávání žáků pouze v obecném smyslu, bez upřesnění jejich věku a individuality. Děti různých věkových skupin a různé vzdělávací potřeby. Jiné priority v socializaci a vzdělávání vyvstávají v mateřské škole, jiné pak na prvním stupni, kde si žáci osvojují základy gramotnosti jako nezbytný předpoklad pro další vzdělávání. Nové specifické požadavky klade na žáky druhý stupeň základní školy, kde se již rozhodují o svém dalším profesním zaměření. Z těchto základů pak žáci čerpají a prohlubují svůj potenciál na středních, případně vysokých školách. Jde především o úhel pohledu, jak k této citlivé problematice přistupovat, aby nezaznívaly převážně emoce a rychlé laické úsudky, které dostaly prostor v nejsledovanějších médiích. Rodiče zrakově postižených dětí se při rozhodování, jaký typ vzdělávání bude pro jejich potomka nejvhodnější, jsou pak nuceni se orientovat v často zcela protichůdných informacích. Přinášíme proto několik názorů kompetentních osob, které mají co říci přímo k problematice vzdělávání zrakově postižených v různých typech škol. Jan Hájek – Děti se samy rozhodnout nemohou Bezprostředně po prezidentově výroku vydala tiskovou zprávu Národní rada osob se zdravotním postižením. (Dostupné na http://www.nrzp.cz/aktualne/informace-predsedy-nrzp-cr/1305-informace-c-5-2015-tiskova-zprava-k-vyjadreni-prezidenta-republiky.html ) Na některé závěry tiskové zprávy podepsané předsedou NRZP odpověděl Mgr. Jan Hájek, ředitel Školy Jaroslava Ježka pro zrakově postižené. „Jan Hájek má za sebou 38 let nepřerušené učitelské a ředitelské praxe ve škole pro nevidomé a jeho otevřené vyznání bychom měli brát vážně nejen my, poučení laici; nechť se nad ním zamyslí i ti, kdo o dalším osudu inkluzivního vzdělávání a speciálních škol rozhodují,“ vyzval viceprezident SONS Rudolf Volejník. Několik otevřených řečnických otázek pro Mgr. Krásu, předsedu Národní rady osob se zdravotním postižením ČR Vážený pane magistře, poslední věta Vaší tiskové zprávy ze dne 15. 1. 2015 zní: „Segregace ve vzdělávání by nutně vedla k vytváření ghett osob se zdravotním postižením.“ A v předchozím textu: „…integrace osob se zdravotním postižením, a to nejen ve vzdělávání, ale i v dalších oblastech života.“ Pane Kráso, proč se, řečeno Vašimi slovy, segregujete členstvím v Národní radě osob se zdravotním postižením a vytváříte ghetto jako její předseda? Jak to, že nejednáte jménem nějaké organizace hlavního společenského proudu? Vaše proklamace jsou v rozporu s Vašimi činy. Používat výrazy segregace, ghetto, ústav apod. v souvislosti se vzděláváním mně není vlastní, a proto si dovoluji přejít na smířlivější tón. Zdravotně postižené sdružují společné potřeby (problémy, zájmy, osudy, sporty…). Domnívám se, že to mohou být důvody i Vašich aktivit v NRZP. Proč tuto možnost odepírat postiženým dětem, které ještě mnohé nevědí, obtížně se mohou bránit a rozhodují za ně převážně zdraví? Vážený pane předsedo, nejsem zastáncem vzdělávání výhradně ve speciální škole, jak tomu bylo dříve, ani zastáncem vzdělávání výhradně v běžné škole, jak je trendem dnes. To je druhá a nebezpečná krajní mez. Nejde o to buď anebo. Existuje více různých způsobů vzdělávání postižených a více typů škol: speciální školy, speciální třídy v běžné škole, vzdělávání v běžné škole, domácí vzdělávání, individuální vzdělávací program, vzdělávání v církevních, soukromých, státních, krajských nebo obecních školách. Každý typ školy má své priority, ale vzdělávání v nich je a musí být plnohodnotné, protože vychází z téhož rámcového vzdělávacího programu stanoveného ministerstvem školství. Jeden z mnoha příkladů různých priorit: Organizace na podporu inkluzivního vzdělávání vyžadují asistenty pedagoga k postiženému dítěti v běžné škole. Priorita Školy Jaroslava Ježka je jiná, vychovat z nevidomého dítěte samostatného a soběstačného člověka, který asistenta ke svému životu nepotřebuje. Co je lepší? Rozumím dobře Vaší tiskové zprávě, že za plnohodnotné považujete pouze vzdělávání v běžné škole? Rodiče si zatím ještě stále mohou zvolit pro své dítě nejvhodnější způsob vzdělávání a typ školy. Jejich volba by měla být informovaná, ale svobodná už není, pokud jsou zastrašováni výrazy „segregace, ghetta, ústavy“. Již současná legislativa diskriminuje jiné vzdělávání postižených než vzdělávání v běžné škole a další omezení se připravují. Jsem zastáncem toho, aby byla rodičům zachována možnost široké, informované a svobodné volby. Velké množství organizací se zabývá podporou tzv. inkluzivního vzdělávání s celkovými náklady v řádech miliard korun na svou činnost, ale málokterá z nich pracuje přímo s postiženými dětmi. Tato práce zůstává na učitelích ve školách. Kolik peněz dostávají běžné školy na vzdělávání zdravotně postižených? Také v řádu miliard? Nestala se podpora inkluze výnosným zaměstnáním? Většina organizací na podporu inkluzivního vzdělávání se obrací se žádostmi o pomoc, radu, výzkum, dotazníkové šetření atd. na speciální školy. Proč právě na ta „ghetta a segregující ústavy“? 22. ledna 2015 Mgr. Jan Hájek P. S.: Nezaměňujte inkluzi se vzděláváním v běžné škole a segregaci se vzděláváním ve speciální škole. Nejsou to synonyma. Je více příkladů, kdy je postižené dítě v běžné škole segregováno a ve speciální škole probíhá úspěšně inkluze se zdravou majoritou. Speciální školy to mají s inkluzí snazší, zdravých je kolem zaplaťpánbůh dost. Ale jak běžné školy zajistí kontakty se stejně postiženými? Budou si muset své „ghetto“ najít až po „úspěšné inkluzi“? Výhody a nevýhody integrace Výhodu integrace spatřuje nejen laická, ale i odborná veřejnost v možnostech vzdělávání dítěte v blízkosti jeho bydliště a relativně přirozené zapojení do intaktní populace. Nevýhodou integrovaného vzdělávání i nadále velmi často zůstává nepřipravenost školy na její realizaci po stránce materiální i personální. Tato situace pak nezbytně vyústí v degradaci výchovně-vzdělávacího procesu žáka se zdravotním postižením. Ne všichni učitelé pracující s žáky se zdravotním postižením jsou ochotni se reálně dál vzdělávat či měnit své zažité vzdělávací postupy a formy práce. Výjimkou nejsou ani přetrvávající altruistické postoje pedagogické veřejnosti skrývající v sobě neadekvátní péči a pomoc žákovi s postižením – nepřiměřeně k jeho reálným schopnostem a možnostem, které pak nejsou dostatečně rozvíjeny. Integrovaná forma vzdělávání dětí se zrakovým postižením vyžaduje zajištění komplexní speciálněpedagogické podpory, jejíž součástí jsou podpůrné vzdělávací a terapeutické služby dětem, metodické a odborné služby poskytované jejich pedagogům i rodičům v odpovídající míře, jakou nabízí systém škol určených primárně pro žáky se zrakovým postižením. Pro tyto účely byla zřízena speciálněpedagogická centra určená pro děti, žáky a studenty se zrakovým postižením. Služby těchto center jsou určeny pro jedince se zrakovým postižením od tří let věku až po ukončení školního vzdělávání, zpravidla do 15–18 let věku, jejich rodičům a pedagogům. Vzhledem k absenci obdobného zařízení určeného pro studenty středních škol poskytují speciálněpedagogická centra uvedené činnosti i studentům středních škol se zrakovým postižením. (Dostupné na www.sancedetem.cz/cs/hledam-pomoc/deti-se-zdravotnim-postizenim/vzdelavani-deti-se-specialnimi-potrebami/vzdelavani-deti-se-zrakovym-postizenim/integrace-a-formy-alternativniho-vzdelavani-u-zaku-se-zrakovym-postizenim.shtml) Názor z ankety Dříve, než dáme slovo dalším lidem, kteří mají se vzděláváním zrakově postižených bezprostřední zkušenost, uveďme pro změnu jeden z názorů, který novináři zaznamenali v anketě přímo na ulici. Martin Vídeňský, vlakvedoucí osobních vlaků, básník, Letohrad: „Abych řekl pravdu, tak mne v poslední době poněkud znepokojuje afektovanost a hysterie naší společnosti. Všemu, co souvisí s Milošem Zemanem, se hned vystavují červené karty, protože je to In. Ale to, že tak dostává v mnoha případech červenou kartu i zdravý rozum a možnost diskuze, to už nám nějak nedochází. Postižení není jedno. V mnoha případech je důležitý odborný posudek a vyjádření, neměli bychom opomenout přihlédnutí k možnostem školy (bezbariérové přístupy, odborná asistence, pomůcky pro nevidomé a podobně). V neposlední řadě musí mít postižený žák sílu, odvahu a chuť se do normálního kolektivu a výuky zapojit. Hlavně nepaušalizujme, posuzujme vše individuálně a někdy, pokud možno, i s potřebným nadhledem.“ Petra Mžourková – Volba je na rodičích Petra Mžourková, ředitelka Rané péče EDA, reagovala na slova prezidenta Zemana odmítavě a vysvětlila: „Podporujeme inkluzivní vzdělávání, a pokud je pro dané dítě s postižením vhodné, dáváme rodičům doporučení. Je vždy ale na nich, aby se rozhodli, jaký typ vzdělávání pro své dítě zvolí. Volba vzdělávacího systému je individuální a jsou případy, kdy je speciální škola pro dítě vhodnější. Současně nás ale těší, že existují mateřské a základní školy, které integraci dětí s postižením podporují.“ (Celý text dostupný na https://www.facebook.com/ranapeceeda) Jan a Kateřina Hegrovi – Na vlastní kůži Nevidomý programátor Jan Hegr je jedním z prvních, kdo procesem začleňování handicapovaných dětí do běžných škol prošel. Má pochopení pro názor prezidenta Miloše Zemana, že to může být pro takové děti i neštěstí. Podle Jana Hegra aby mohla být integrace skutečně úspěšná, a to nikoli jen teoreticky, musí být prospěšná jak pro postižené dítě, tak pro zbytek třídy. „Podle mě integrace není pro všechny děti vhodná. K tomu, aby fungovala, tedy aby byla oboustranně výhodná, je potřeba spolupráce rodiny, dítěte, pedagoga i zbytku třídy. Dítě by mělo být schopno zvládat školu mentálně i komunikačně, jinak sice bude chodit do normální třídy, ale stejně bude izolované,“ tvrdí Jan Hegr. Sám vinou nemoci přišel o zrak v útlém věku, přesto dokázal absolvovat vysokou školu a stát se programátorem. Jeho rodiče, kteří byli oba také nevidomí, velmi stáli o to, aby navštěvoval běžnou školu. Po první třídě, již absolvoval ve speciální škole, nastoupil na podzim 1989 na jednu z pražských základek. „Přišel jsem do školy, představili mi paní učitelku, pana ředitele, ukázali mi, kde je třída a kudy se jde na záchod, a nazdar. Měl jsem speciální podmínky jen v tom, že jsem seděl v lavici sám, protože jsem psal na speciálním psacím stroji na Braillovo písmo, protože tehdy nebyly žádné jiné technické pomůcky. Učitelka byla tak dobrá, že se v něm naučila číst, takže mě mohla rovnou kontrolovat. Mým asistentem byla celá třída, ale pozici jsem si musel sám získat, někdy silou, jindy intelektem nebo břitkou odpovědí,“ konstatuje Jan Hegr. Současná situace, kdy s mnohými postiženými dětmi sedí ve škole asistent, je podle něj diskutabilní. „Necpěme všem handicapovaným asistenta. Když má dítě od první do poslední hodiny vedle sebe dospělého, tak to integraci cloní. Dítě pak nemůže dělat obyčejné kraviny, vykecávat se v hodině, posílat si dopisy. Asistent je do značné míry rušivý prvek a děti to tak vnímají. Trocha ochoty od učitele nebo spolužáků je lepší než asistent,“ zamýšlí se Hegr s tím, že asistent je nicméně v opravdu těžkých případech nezbytný. Základní krok pro integraci musí podle Hegra u handicapovaných dětí udělat jejich rodina. „Není to ale o tom, že budu za dítě dělat všechno, že ho budu všude vodit za ruku. Tím mu naopak bráním v osobním rozvoji. Nebudu ho každý den vodit až do lavice, ale ukážu mu cestu. Týden, čtrnáct dnů to třeba nepůjde, ale pak se to zlepší,“ má jasno Jan Hegr. Svou důležitou roli i pro případnou pozdější integraci mají podle Hegra i jeho ženy Kateřiny Hegrové, která je také nevidomá, speciální či praktické školy. „Pro mě jako nevidomou bylo dobré, že jsem chodila nejprve do speciální školy, protože co bych dělala v běžné třídě, když by se děti učily psát? V tu chvíli bych byla vyloučená z kolektivu, protože bych to nemohla dělat s nimi,“ vysvětlila Hegrová. I ona zastává názor, že integrace je dobrá věc, ale ne za každou cenu. „Je to prospěšné v tom, že se děti potkají s handicapovanými a mohou si k nim najít cestu, pokud chtějí. Asistent za zadkem při tom není moc dobrý, protože cestu si k sobě najdou většinou přes pomoc,“ sdělila. „Rodiče by také měli vzít v úvahu, že pokud chtějí dítě dát do běžné školy, měly by to udělat co nejblíž svého domu, a ne ho vozit třeba na druhý konec města. Dítě pak bude žít v bublině. Vzdělání mu totiž dá i speciální škola, tady ale může dostat nový rozměr sociální složka. Je potřeba, aby ho spolužáci potkávali i mimo školu, třeba na hřišti,“ zakončila Kateřina Hegrová. (Zdroj: Novinky.cz) Integrace versus inkluze Pojmy integrace či inkluze se dnes staly moderními termíny a preferovanými vzdělávacími koncepcemi. Zpravidla bývají oba termíny používány synonymně, tj. v totožném významu. Nicméně ideově se od sebe poměrně podstatně liší. Přes některé principiální rozpory mají však oba přístupy totožný cíl – maximální možný rozvoj osoby s postižením či znevýhodněním, její sociální adaptaci a využití veškerého jejího potenciálu. Aktuálně je v našich podmínkách možné zaznamenat tři dimenze pojetí inkluze: 1. Inkluze se ztotožňuje s integrací 2. Inkluze představuje optimální vylepšený typ integrace. 3. Inkluze jako nová kvalita přístupu k dětem s postižením, ideově odlišná od integrace, která představuje bezpodmínečné akceptování speciálních vzdělávacích potřeb všech dětí (tedy nejen dětí s postižením). Velmi zjednodušeně by bylo možné říci, že integrace vyžaduje větší přizpůsobení dítěte škole, zatímco inkluze se víc snaží přizpůsobit edukační prostředí dětem. (Zdroj: www.sancedetem.cz) Petr Peňáz – Jsme členy téhož společenství Z textu na webových stránkách střediska Teiresiás. Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky je celouniverzitním pracovištěm Masarykovy univerzity Brno. Jeho úkolem je zajišťovat, aby studijní obory akreditované na univerzitě byly přístupné studentům se smyslovým nebo jiným handicapem. Nelze zpochybnit právo prezidenta říct, že se mu dosavadní inkluzivní praxe nelíbí, a v této první části svého výroku se asi shodne jak s pracovníky speciálních, tak s pracovníky inkluzivních škol. Druhá část výroku, která mluví o neštěstí handicapovaných a nehandicapovaných, už postrádá signály toho, že jde o vyjádření subjektivního pocitu, a je zkreslením, které si na veřejnosti nesmí dovolit ani osoby v méně důležitém postavení a s horším přístupem k informacím, než má prezident ČR. Kdyby byl Miloš Zeman výrok od počátku pronesl tak, jak posléze uvedl mluvčí Hradu, byl by posléze mohl svůj výrok obhájit. Názor, že každému je nejlépe mezi svými, totiž odráží stanovisko, na kterém se nejrůzněji zaměření pedagogové shodnou a který mnohem obratněji posléze formuloval i bývalý rektor MU a bývalý ministr školství Petr Fiala: nutit kohokoliv k segregaci je stejný nesmysl jako nutit kohokoliv k inkluzi. Fakt, že existují důvody k tomu, aby některé skupiny žáků či studentů byly v těch či oněch dovednostech vzdělávány ve skupině osob s týmiž potřebami, naprosto nezakládá důvod k výroku, který prezident pronesl. Brandýské prohlášení je znevážením práce těch, kdo bez ohledu na chybějící finanční, technologické a profesní podmínky pro skutečně efektivní inkluzi v českých školách dokazují, že společné vzdělávání je nejenom přirozené, ale je potřebné, už s ohledem na to, že všichni jsme členy jednoho a téhož občanského společenství a žijeme svůj život v témže státě. Petr Peňáz ředitel střediska Teiresiás (Celý text na www.teiresias.muni.cz) Radek Pavlíček – Děti by neměly být nikam tlačeny Z blogu Poslepu – POmoc SLEpým Uživatelům, který je zaměřen na přístupnost a asistivní technologie pro uživatele s těžkým postižením zraku. Jeho zakladatel Radek Pavlíček dlouhé roky působil jako lektor a učil své nevidomé a slabozraké klienty obsluhovat speciálně upravené počítače. Tato práce jej také přivedla k přístupnosti, které se aktivně věnuje v posledních 15 letech. Jakkoliv mi výrok prezidenta Zemana přijde nevhodný a nesouhlasím s ním, stejně tak nesouhlasím s protistranou, která se v boji za inkluzi dopouští naprosto stejného a nešťastného zobecňování jako prezident Zeman. Situaci moc nepomáhají ani zavádějící ankety typu „Měly by se postižené děti vzdělávat odděleně od těch zdravých, jak navrhl prezident Zeman?“ s možností odpovědět pouze Ano či Ne. Jistě se nelze divit, že předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání považuje výroky za nešťastné, nepřijatelné a nebezpečné. Že Ondřej Liška za tím vidí upírání práva vzdělávat se spolu s ostatními dětmi, které handicapy nemají. Zapadá to do jejich světonázoru a asi by mě hodně překvapilo, kdyby tomu tak nebylo. Ale opravdu si někdo myslí, že situace je tak černobílá, jak čtu v médiích i ve spoustě komentářů v diskusích? Skutečně je integrace to jediné správné a speciální školství se dotýká lidské důstojnosti dětí se zdravotním postižením? Opravdu těmto dětem škodím tím, že jim nabídnu „speciální vzdělávání na míru“, které zohledňuje jejich potřeby? Mám za to, že kvalitní speciální škola může být pro dítě často lepší variantou než nepřipravená a nezvládnutá integrace. A naopak. Za bezmála 17 let, co působím v oblasti služeb pro zrakově postižené, jsem se setkal s řadou lidí, kteří prošli speciálním školstvím. A byli spokojeni. Za bezmála 17 let, co působím v oblasti služeb pro zrakově postižené, jsem se setkal s řadou lidí, kteří prošli integrací. A byli spokojeni. Za bezmála 17 let, co působím v oblasti služeb pro zrakově postižené, jsem se setkal s řadou lidí, kteří prošli obojím – chodili například na speciální základní školu a střední a vysokou absolvovali už v integraci. A byli spokojeni. Dlouhá léta jsem vedl tábory pro děti se zdravotním postižením a nejednou jsem se setkal s tím, že dítě bylo rádo, když se – po roce stráveném v integraci – dostalo na 14 dní „mezi svoje“, s nimiž mohlo sdílet podobné radosti i strasti, které jeho „zdraví“ kamarádi neměli. Jedna z myšlenek Mezinárodní letní školy pro zrakově postižené studenty je poznat vrstevníky z různých zemí světa během desetidenního pobytu v prostředí bez bariér. Můj kamarád Martin Sukaný už roky pořádá integrační zážitkové kurzy. Znám lidi, kteří jezdí na běžné tábory. Skvělé je, že všechny tyto akce mohou být pořádány vedle sebe a jistě by bylo špatné, kdyby byly děti či mladí lidé tlačeni do účasti pouze na těch „správných“ – totiž těch, kde jsou integrováni. Rozumné výroky v této souvislosti jsem zatím zaznamenal od Petra Fialy, bývalého ministra školství, a Věry Čadilové, speciální pedagožky z Asociace pomáhající lidem s autismem. Petr Fiala „Posuzovat, kde je dítě šťastnější, to není princip integrace a inkluze. U některých handicapovaných dětí je lepší, když jsou vzdělávány ve speciálním školství, a pro některé je mnohem lepší, když jsou vzdělávány s ostatními dětmi v hlavním vzdělávacím proudu. Nezáleží jen na typu handicapu, ale i na osobních vlastnostech konkrétního dítěte.“ Věra Čadilová „Výrok prezidenta Zemana mi přijde velmi zkreslený. Nelze tuto problematiku paušalizovat, obzvláště u dětí s autismem, s nimiž pracuji. Řada z nich se může vzdělávat v běžných školách. Najdou se však děti, které mají přidružené postižení a potřebují speciální vzdělávání.“ Kdybych to měl celé shrnout do jedné věty, tak to vidím nějak takto: Adorování inkluze jako jediné správné cesty pro všechny lidi se zdravotním postižením mám proto za stejně nebezpečné jako výrok o šťastnějších dětech v rovnocenné komunitě. Radek Pavlíček (Zdroj: Poslepu.cz) Připravila: Taťána Králová # Na zdraví! Dovolte mi, abych nejenom za sebe, ale i za velkou obec nevidomých a slabozrakých popřála touto cestou k životnímu jubileu Mileně Tourkové z Brna. 17. března 2015 oslaví své 80. narozeniny. Děkuji Ti, Miluško, za dlouhá léta zájmu a usilovné činnosti pro nevidomé i slabozraké, za rady a pomoc nám, kteří o zrak přicházíme postupně, děkuji Ti za dobrovolnou práci, kterou jsi odváděla v slepeckých organizacích a dodnes jsi zůstala věrná té naší – oblastní odbočce SONS Brno-střed. Hodně zdraví do dalších …sáti let! Marie Tlačbabová za radu oblastní odbočky SONS Brno-střed # Opavská ohlédnutí Po listopadových volbách se náměstkem primátora Opavy stal Josef Stiborský, dřívější prezident SONS ČR. Na opavské radnici dostal na starosti dohled nad sociální politikou města. Byty pro ženy a maminky V nové funkci se 28. ledna zúčastnil slavnostního otevření nově rozšířených prostor – samostatných bytů Domu pro ženy a matky s dětmi v Rybářské ulici. Ten provozuje Armáda spásy, jeho vlastníkem je město Opava „Město do projektu vložilo celkem 407 tisíc korun, které v loňském roce zůstaly nevyčerpány v položce sociálních grantů. Zbylých zhruba 200 tisíc potřebných na rekonstrukci zainvestovala Armáda spásy,“ vyčíslil Josef Stiborský. „Jsem rád, že se společnými silami podařilo vylepšit podmínky pro důstojné bydlení ženám, které se mnohdy ne vlastní vinou nachází v těžké životní situaci. Nikdo z nás nikdy neví, kdy se vlivem nejrůznějších okolností může sám ocitnout bez střechy nad hlavou, proto mě vždy těší, když se podaří najít cestu, jak těmto lidem pomoci tuto tíživou situaci řešit,“ doplnil náměstek opavského primátora. Setkání s ministryní Během druhého únorového víkendu navštívila Opavu ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová. Přijela na pozvání primátora Martina Vítečka. V sobotu 7. února se setkala s primátorem, jeho 1. náměstkyní primátora Simonou Bierhausovou, náměstkem primátora Josefem Stiborským a radními. Jednání v primátorově pracovně na Hlásce trvalo něco přes hodinu. „Byla to neformální schůzka, na které jsme jednali o možnostech zapojení Opavy do různých programů, o novinkách, které paní ministryně plánuje zavést, spolupráci Opavy s ministerstvem a podobně,“ uvedl po jednání Martin Víteček. Poté následovala prohlídka města, při níž ministryně v doprovodu primátora a dalších členů vedení města včetně Josefa Stiborského prošla Opavou. Návštěva si prohlédla unikátní interiér kostela sv. Václava, katedrálu Nanebevzetí Panny Marie, prstenec městských parků či Obecní dům. „Opava je krásné historické město a moc ráda se sem ještě někdy přijedu podívat,“ rozloučila se se svými průvodci Karla Šlechtová. red. # Světlo pro svět bilancuje a plánuje Organizace Světlo pro svět je součástí mezinárodní konfederace Light for the World, která pomáhá těm nejzranitelnějším a nejchudším skupinám obyvatel v rozvojových zemích – nevidomým a osobám se zrakovým či jiným postižením. Díky příspěvkům dárců mohla nezisková organizace Světlo pro svět vloni provést bezmála 90 tisíc vyšetření očí v rozvojových zemích a téměř sedmi tisícům nevidomých zaplatit operaci, která jim vrátila zrak. Velkou skupinou dárců jsou vytrvalostní běžci, kteří startovali na pražském půlmaratonu a maratonu. Každý vytrvalec, který se rozhodl běžet, vrátil zrak jednomu slepému člověku z Afriky. „Vloni jsme díky všem dárcům provedli 6701 operaci,“ upřesňuje Čestmír Hrdinka, výkonný ředitel organizace. „Snažíme se, abychom i letos zajistili péči o nevidomé a slabozraké ve stejné míře jako v minulém roce. Vytrvalostní běžci nás mají možnost podpořit již na jaře na pražském půlmaratonu a maratonu, kde mohou běžet s tím, že díky nim jeden nevidomý člověk znovu uvidí, a to je přeci krásný pocit,“ připomíná Čestmír Hrdinka. Výtěžek poputuje na charitativní projekty na podporu očních klinik Kagbayi ve Rwandě i Butajira a Zeway v Etiopii. red. # Studium bez omezení V únorové Zoře jsme otiskli článek s názvem Neznalost, nebo neochota? Poukazoval na to, že při přijímacím řízení na některé obory Filozofické fakulty Univerzity Karlovy je nadbytečně zdůrazňováno, že studium je náročné na zrak. Opačný příklad přístupu k zrakově handicapovaným studentům jsme objevili na stránkách Fakulty tělesné výchovy a sportu téže univerzity. U oboru Aplikovaná tělesná výchova a sport osob se specifickými potřebami fakulta přímo zdůrazňuje, že studium tohoto bakalářského oboru na FTVS UK je přístupné i osobám se specifickými potřebami. V ročníku je nyní jeden vozíčkář s DMO, tři amputáři, jeden student ochrnutý na polovinu těla a jeden zrakově postižený. Studiem získávají jeho absolventi vysokoškolskou kvalifikaci a kompetence v oblasti tělesné výchovy, sportu a dalších aplikovaných pohybových aktivit provozovaných v tělovýchovných a speciálně výchovných zařízeních, centrech volného času, sportovních svazech a federacích i občanských sdruženích specializujících se na práci s osobami se specifickými potřebami. Studium je ukončeno obhajobou bakalářské práce a státní závěrečnou zkouškou. Absolventi pak mohou pokračovat v navazujícím magisterském studiu Aplikovaná tělesná výchova a sport osob se specifickými potřebami. Více na www.ftvs.cuni.cz red. # Dvě ženy na startu V prosinci 2013 jsme v Zoře podrobně představili projekt Pět statečných, který realizuje SONS ČR. Spočívá v zajišťování stáží pro pracovníky se zrakovým handicapem. Cílem projektu je odbourávat neopodstatněné předsudky potenciálních zaměstnavatelů. Jejich obavy z přijetí slabozrakého nebo nevidomého kolegy do týmu obvykle pramení z pouhého nedostatku konkrétních zkušenosti. Obecně je málo známé, jak se zrakově handicapovanými v práci jednat, co zvládnou, jak jim uzpůsobit pracoviště či jaké potřebují vybavení. Působení pěti statečných stážistů má pomoci v odbourávání zcela zbytečných bariér. V ideálním případě by měla stáž vyústit v nabídku delší pracovní perspektivy. To se podařilo ve druhé fází projektu Pět statečných, která odstartovala v loňském roce. Úspěšnou stážistkou byla Jolana Kropáčková z Plzně. V lednu působila na stáži v plzeňské pobočce České spořitelny, od března tu nastupuje do pracovního poměru. Pilotní projekt Pět statečných se stal předstupněm, na který navázal nový projekt s názvem Rozvoj oddělení zaměstnanosti osob se zrakovým hendikepem. Jeho cílem je zajistit zrakově handicapovaným delší než týdenní stáže. V rámci tohoto projektu – a také díky účasti v konkurzu na práci získala šanci na nové uplatnění Martina Rybaříková z Olomouce. Obě statečné ženy jsme vyzpovídali a na startu nové pracovní kariéry jim přejeme hodně štěstí. Jolana Kropáčková (40) Bydlí v Plzni. Vystudovala SŠ ekonomického směru. Pracovala jako organizační pracovnice, pak jako účetní na správě nemovitostí a cca rok jako účetní fyzické osoby. Vše v podstatě byla místa jen pro OZP, až na správu nemovitostí. Je vdaná a má dvě děti (15 a 3). Ráda chodí a cvičí pilates a zumbu. Má praktickou slepotu. V rámci jakého projektu, kdy a kde jste absolvovala pracovní stáž? V projektu Pět statečných. Stáž proběhla v lednu 2015 na pobočce České spořitelny v Plzni ve Františkánské ulici ve středu města. Jak vás na pracovišti přijali, jak byli na vaše působení připraveni – měli zkušenost kontaktu se zrakově postiženými? Jak se k vám chovali kolegové? Bylo pracoviště vybaveno pomůckami pro zrakově postižené? Přijali mě velice přátelsky. Jelikož na tomto pracovišti již dříve proběhla stáž s úplně nevidomým stážistou (v roce 2013 tu na recepci pracoval Ing. Jiří Pardubský – pozn. red.), měli již nějaké zkušenosti, ale připraveni podle mého soudu moc nebyli. Pravda ale je, že se ptali, co můžu, a co co ne, s čím potřebuji pomoci. Mám tu výhodu, že si rychle na nové prostředí zvyknu a pak jsem v podstatě naprosto samostatná. Kdy se rozhodlo o tom, že vám zaměstnavatel nabídne pracovní poměr? O možnosti pracovního poměru jsme mluvili již při sjednávání stáže. Jelikož jsem komunikativní, sama jsem nabídla možnost telefonování s klienty. S tím souhlasili a obratem nabídli, že když to bude podle jejich požadavků, byl by možný pracovní poměr. Ten mi nabídli ve druhém týdnu stáže. Kdy a kam nastupujete – znáte tam někoho? Nastoupit jsem měla na stejné pracoviště, kde jsem byla na stáži. Původně od následujícího měsíce, což byl únor 2015. Posléze jsem se dozvěděla, že budu moci nastoupit od března. Máte představu o konkrétní náplni své nové práce – nakolik odpovídá vaší kvalifikaci? Ano, budu pokračovat ve stejné náplni, jakou jsem měla při stáži. Telefonování (obvolávání kampaní, zvaní na schůzky atd.), pak snad nějaké případné scanování.  Kvalifikaci to opravdu neodpovídá, ale za daných okolností si moc nemůžu vybírat, rozsah postižení je tak velký, že by mě zaměstnala asi jen „chráněná dílna“. Bude pro vás snadné skloubit práci s rodinným životem a dalšími povinnostmi? Ano, bude to po rodičovské s druhým dítětem těžší, ale v podstatě se nic zásadního měnit nebude. Vždy jsem pracovala, než jsem měla rodinu i potom. Na co se v nové práci těšíte? Na kontakt s lidmi, trochu snad i na seberealizaci a určitě i zlepšení finanční situace. Martina Rybaříková  (27) Bydlí v Olomouci. Má maturitu z Obchodní akademie v Opavě, kam chodila do třídy pro zrakově postižené. Bakalářský titul získala v lednu 2015 na Univerzitě Palackého na Cyrilometodějské teologické fakultě a Caritas VOŠ sociální Olomouc, studijní program Sociální politika a sociální práce v oboru Charitativní a sociální práce. Pracovala jako operátorka telemarketingu pro soukromou mezinárodní firmu a jako operátorka PC a průvodce výstavou Neviditelná Olomouc.  Žije s přítelem, zajímá se snad úplně o všechno, ale hlavně o literaturu, hudbu, historii, ekologii a počítače. Její oční vada souvisí s albinismem a astigmatismem. Absolvovala výběrové řízení a 1. března nastupuje v přerovské pobočce Všeobecné zdravotní pojišťovny. V rámci jejich programu Handicap bude pracovat na tzv. dohodu o provedení práce. Zkušenosti z působení na novém pracovišti tedy zatím nemá, nicméně při výběrovém řízení se dozvěděla, že její nadřízená již práci s osobami se zdravotním postižením zažila. Máte představu o konkrétní náplni své nové práce – nakolik odpovídá vaší kvalifikaci? Podle mých informací je to oddělení, kde pracují přímo s klienty. Jde o práci za přepážkou a vyřizování agendy s tím spojené. V době studia sociální práce jsem se nejvíce věnovala ekonomice neziskových organizací, takže teoreticky administrativní práce a přímý kontakt s klienty odpovídají mé kvalifikaci.   Bude pro vás snadné skloubit práci s rodinným životem a dalšími povinnostmi? Určitě, vzhledem k tomu že jsem byla i při studiu zvyklá pracovat, většinou na plný úvazek, a starat se o vlastní domácnost. Nevidím v tom žádný problém. Na co se v nové práci těšíte? Na poznávání nových věcí a lidí, na smysluplnou práci, která bude za mnou vidět a na peníze, které si vydělám. Taťána Králová # Nitra, milá Nitra Pro mě všechno začalo vloni někdy kolem prvního prosince. To volal Václav Fanta, že má pozvání na Slovensko, kde je zájem o jeho hru Qardo – čtenářům Zory ostatně dobře známou. Cílem že je Nitra, kde Jožka Zbranek koná pro slepé a slabozraké hotové zázraky a jako jeden z nich že zvolil seznámení svých oveček s uvedenou hrou. V pátek 12. jsme vystupovali na nádraží pod někdejším sídlem knížat Mojmíra, Pribiny, Svatopluka... Tehdy poprvé mi vytanula na mysli dávno zasutá píseň – vlastně jen úvodní verš – Nitra, milá Nitra. S příjemnými pocity, jejichž intenzita i rozmanitost rostla, jsem si na ni vzpomněl pak ještě několikrát. Ale popořádku. V předvečer Samozřejmě, sluší se alespoň zběžně popsat průběh, byť to nejdůležitější při naší hře, totiž atmosféra, se pro sobotu 13. prosince dá stěží přiblížit jinak než konvenčně, a to je škoda. Mohu stokrát napsat, že od samého počátku jsme se cítili jako doma, ale to je málo – byli jsme doma. Jožka Zbranek je totiž muzikant a kromě duše veškerého dění mezi nevidomými a slabozrakými v Nitře je rovněž duší spolku muzikantů – vyznavačů country stylu. Večer po našem příjezdu právě měli s Domovinou a pár dalšími muzikanty „zpívanou“ – typicky české setkání, které ale on a ještě dva tři jeho kamarádi před nějakými dvaceti lety začali propagovat tady na Slovensku. Tedy – propagovat? Prostě se scházeli a hráli. A hráli dobře, tak dobře, že se k nim začali přidávat místní muzikanti, psali si písničky s akordy, sehrávali se a zdokonalovali, rozšiřovali repertoár až k té úrovni, kterou jsme v pátek, dva týdny před loňskými Vánocemi, zažili i my. Možná to nevíte, ale spíš ano, že Václav Fanta je nejen „vynálezcem“ hry Qardo, ale také muzikant tělem duší, zpěvák a výborný sluchař, takže jeho pochvala a ocenění dokonalé intonace nitranských country muzikantů je skutečným uznáním odborníka. Mimochodem – Jožo hrál na foukací harmoniky, měl jich kolem pasu na výběr snad deset a nemělo to chybu! Den druhý – den Qarda Ráno začalo sluníčkem a dobrou snídaní, po níž nás další dobrá duše místní organizace Únie nevidiacich a slabozrakých Slovenska Erika (přesněji Mgr. Erika Šodorová, sociální pracovnice krajského střediska) odvezla do sídla ÚNSS do Nedbalovy ulice na sídlišti nad Nitrou. Následovalo vzájemné představení a rovnou i seznámení s pravidly a vůbec celou hrou. Všichni, kdo si kdy hru QARDO vyzkoušeli, vědí, že nejlepší cesta k jejímu zvládnutí je rovnou začít hrát, nejlépe s někým, kdo už ví jak. A tak se stalo i v příjemném prostředí komunitního centra ÚNSS – jakého lepšího školitele než autory hry by si ostatně bylo možné představit. Václav byl na roztrhání, vysvětlovali jsme kdeco a netrpělivost, aby už začala hra „naostro“, stoupala. Když pak turnaj Jožka Zbranek s Václavem Fantou zahájili, byla nálada uvolněná, skvělá a plná těšení na turnaj. Nejen proto, že – jak také zaznělo – se jednalo o historicky první turnaj ve hře Qardo na východ od naší společné hranice. Co k tomu ještě dodat? Odjezd pozdě odpoledne byl plný emocí, slibů brzkého setkání a z obou stran i výrazů vděčnosti za povzbudivý zážitek, krásně prožité dva dny a znovu ověřená, prostá lidská přátelství. Prostě, Nitra, milá Nitra. Díky, Jožko. Václav Senjuk # (Ne)viditelná Olomouc pokračuje Zážitková výstava (Ne)viditelná Olomouc přibližuje návštěvníkům život nevidomých na vlastní kůži. Poznají, jak se žije nevidomým v hanácké metropoli. V absolutní tmě si vyzkouší, jaké to je pohybovat se po rušném městě bez zrakových vjemů. Zažijí tak, jak lze slyšet Olomouc, cítit Olomouc a hmatat Olomouc. Cílem dlouhodobé výstavy je jednak představit široké veřejnosti život nevidomých a jednak propagovat výrobky a služby sociální firmy Ergones a sociálních služeb pro nevidomé a slabozraké, které TyfloCentrum zajišťuje. Původně měla výstava končit k 31. ledna 2015. Podařilo se ji však prodloužit minimálně do 31. prosince 2015. „Počítali jsme, že na výstavu přijde od srpna 2013 do ledna 2015 necelých 2000 návštěvníků. Skutečnost nás ale mile překvapila. Do konce ledna navštívilo výstavu již téměř 5000 návštěvníků. Velký zájem o výstavu mají jak školní skupiny, tak i široká veřejnost, proto jsme se rozhodli výstavu prodloužit,“ zhodnotil Petr Zavadil, ředitel TyfloCentra Olomouc. Součástí výstavy je také celá řada doprovodných akcí. „Například v sobotu 21. února se uskutečnil koncert skupiny Ukulele band. Dále plánujeme pravidelné kávy potmě, obědy či večeře potmě apod.,“ informovala Romana Hladišová, vedoucí týmu průvodců. Výstava je otevřena v úterý, čtvrtek a pátek od 9 do 13 hodin, ve středu, sobotu a neděli od 9 do 13 a od 13:30 do 17 hodin na adrese Křížkovského 5, Olomouc. Vstupné je 60 Kč základní, 40 Kč snížené. red. # Vlasy pro dobrou věc Charita mívá mnoho podob. Poskytnout pomoc lze s vážnou tváří či s úsměvem, ve prospěch potřebných můžeme věnovat peníze, svůj čas nebo něco jiného, s čím jsme schopní se pro dobrou věc rozloučit. Ve světě jsou zcela běžné charitativní akce, při nichž si lidé nechávají ostříhat vlasy. Výtěžek, získaný v takové pro nás netradiční aukci nebo ze vstupného pak obvykle putuje ve prospěch nemocných, nejčastěji onkologických pacientů. Protagonistkou podobné akce se stala Martina Belasová, která je zaměstnaná v chebském TyfloCentru jako pracovnice v sociálních službách. Mladá žena poskytla své vlasy na podporu zdejšího Hospice sv. Jiří. Stalo se na farním plese, který se konal v sobotu 31. ledna v chebském kulturním centru Svoboda. Spolu s Martinou se benefice s názvem Hospicové postřižiny zúčastnilo dalších pět žen a jeden muž, farář Petr Hruška. Šest odvážných žen dalo své kadeře k dispozici za předem vyhlášenou částku. Všechny dámy byly odhodlané tímto způsobem povzbudit štědrost dárců a vyjádřit solidaritu s těmi, jimž vlasy vypadaly v důsledku léčby. Příkladem jim šla Alena Votavová, ředitelka hospice, který již téměř rok v Chebu a širokém okolí poskytuje služby domácí hospicové péče. Mladá paní ředitelka projevila odhodlání jít z dlouhých loken na ježka za deset tisíc. Martina Belasová byla skromnější a nabídla své tmavé vlasy do pasu výměnou za sedm tisíc. „Mám ráda bláznovství, která druhým dělají radost, a tak jsem si řekla, proč neobětovat své vlasy. Sama nemám na to, abych darovala hospici těch 7 tisíc, za které jsem ochotná nechat se ostříhat, ale mám vlasy a někdo snad má otevřené srdce a peníze, které je ochotný darovat pro organizaci, jež pomáhá a tu pomoc dělá s láskou a úctou k těm, kdo ji potřebují. A já mám to štěstí, které někteří nemají, že mi vlasy dorostou,“ napsala Martina svou výzvu na stránky Hospicové postřižiny. Zájemci pak mohli předem deklarovat, kolik jsou ochotni na výzvu k ostříhání té které dámy přispět. Totéž pak bylo možné udělat ještě v první části plesu. Po přestávce nastoupili odborníci s nůžkami z chebského kadeřnického salonu JKM Vlas a vytvořili dámám novou image přímo na pódiu. Z plesu Martina odcházela ve stejné tmavomodré róbě, ale již s krátkým rozcuchem. „K tomu, abych se nechala ostříhat pro hospic, mě nikdo nenutil. Rozhodla jsem se dobrovolně, i když to bylo po delším uvažování,“ prohlásila s úsměvem. Na plese se výměnou za ustřižené kadeře celkem podařilo vybrat 88 tisíc korun. Dlouhá hříva Martiny byla vyvážena nejvyšší částkou 25 a půl tisíce korun. Pár otázek pro Martinu Kdo vás k účasti na Hospicových postřižinách vyzval? Oslovil mě pan farář Petr Hruška. Známe se díky tomu, že mimo TyfloCentra pracuji i jako dobrovolnice ve zdejší charitě. Když se mě zeptal, jestli bych do takové akce šla, nejdřív jsem o tom přemýšlela. Po několika dnech jsem si řekla – proč ne, a rozhodla jsem se, že je to pro dobrou věc, kterou ráda podpořím. Jak dlouho vám vaše dlouhé vlasy rostly? Nestříhala jsem je od deseti let. Zaznamenala jste předem nějaké udivené reakce lidí, kteří se o vaší účasti dozvěděli? Před plesem prý pár lidí zahlásilo, že na něco takového přispívat nebudou a o nás šesti se vyjadřovali jako o chudinkách. Pak jsem se do toho pustila, obrátila jsem se s výzvou na své známé, a tak jsem už při sobotním plese měla za své vlasy nabídnuto 24 400 korun. Další stokoruna přibyla v neděli a v pondělí doplnila celkovou částku ještě tisícovka. Všem dárcům moc děkuji. Co na váš nový účes říkali kolegové? Nevidomí kolegové (Martina pracuje v chebském TyfloCentru s Emilem Miklóšem, pozn. red.) to pochopitelně moc posoudit nemohli, ale chebská kolegyně Martina Brožová si změny všimla. Zůstanete teď u krátkých vlasů? Myslím, že ne. Známí sice říkají, že vypadám dobře, ale já se v krátkých vlasech moc necítím a nechám si je zase narůst. Mám především dobrý pocit, že jsem pomohla. Taťána Králová # Život je jen náhoda Zaplněný Kongresový sál v pardubickém AFI Paláci hostil ve středu 4. února komponovaný pořad Život je jen náhoda, který posluchačům neotřelou formou objasnil životní osudy hudebního skladatele Jaroslava Ježka. Úvod benefice obstaral Dětský pěvecký sbor Zpěváčci, jehož členové jsou žáci čtvrté, šesté a deváté třídy polabinské Základní školy Prodloužená. Pod vedením sbormistryně Moniky Kadlecové si pro tuto slavnostní chvíli připravili Ježkovy písně Stonožka, Šaty dělaj člověka a Ezop a brabenec. V následujícím programu, ve kterém vystoupilo seskupení Corvus Quartet, zazněly další skladby Jaroslava Ježka napsané pro orchestr. Výtěžek benefičního koncertu ve výši 6711 korun bude použit na zajištění služeb pardubického TyfloCentra, zejména na podporu vzdělávacích a sportovních aktivit. red. # Pozvání a výzva z AVE Křesťanské sdružení zrakově postižených a jejich příznivců AVE má pro vás dvě pozvánky a jednu výzvu. Setkání ve Strašnicích Tradičně se členové, příznivci a případní hosté dobré vůle sejdou v Praze-Strašnicích v prostorách farnosti při kostele Neposkvrněného početí Panny Marie. Tentokrát v sobotu 18. dubna 2015 od 10 do 15:30 hodin. Uvedené časové rozmezí zahrnuje schůzi, mši svatou, polední přestávku, promluvu kněze a besedu s hostem. Pokud mu zdraví dovolí, uvítáme novináře a komentátora Jana Petránka. Oběd není povinný, ale lze jej v ceně přibližně 110 korun objednat, a to včas a závazně. Kontakt na naši hospodářku Boženku Knížetovou je 774 290 103. Přidejte se ke sboru Mši svatou doprovodí zpěvem náš Komorní smíšený sbor AVE. Tady je namístě naše výzva. Pracujeme statečně, během měsíce ledna jsme už zpívali při mších v kostele sv. Norberta ve Střešovicích a v kostele sv. Jakuba většího v Kunraticích. Přiznáváme však, že stárneme a je nás málo, takže kdokoli je nepřítomný, citelně chybí. Pokud vy nebo někdo, koho znáte, rád zpívá a netouží po osobní slávě, se kterou v našem sboru, pracujícím na způsob sboru kostelního, nelze počítat, mohl by to být náš zpěvák či zpěvačka. V každém případě si i člověk nevelkého talentu, což je můj případ, leccos může zkusit, co by ho dříve ani nenapadlo, a může to dopadnout docela dobře. Jestlipak se k nám někdo přidá? Pro takový případ uvádím kontakt na sbormistryni: Leonarda Bayerová 222 723 900, 773 675 830. Pozvánka na letní pobyt Letos pojedeme zcela jinam – do kláštera anglických panen ve Štěkni na Strakonicku. Cena při plné penzi činí 500 korun na den. Tato základní cena se snižuje o příspěvek sdružení na každého nepracujícího člena a o příspěvek za průvodcovskou službu. Možnost vycházek, turistiky, samozřejmá je náplň duchovní, i když nepovinná. Termín od soboty 20. do soboty 27. června 2015. Zde kontakt na předsedu sdružení: Josef Kučera 274 77 59 17. Na viděnou i na slyšenou Drahomíra Hlaváčová # Další ročník literární soutěže Cílem letošního ročníku evropské literární soutěže pro nevidomé, pořádané Evropskou unií nevidomých (EBU) z pověření společností Onkyo Corporation a The Braille Mainichi, je opět podpora používání Braillova písma jako klíče zpřístupňujícího nevidomým lidem informace, a také jako prostředku jejich začlenění do společnosti. Ať již vám Braillovo písmo pomáhá v životě jakýmkoli způsobem, můžete své zkušenosti sepsat a vyhrát jednu z hodnotných cen. Neobejdete se bez Braillova písma v práci nebo v osobním či veřejném životě? Pomáhá vám při vašich koníčcích? Nebo se na jeho plné zvládnutí teprve chystáte? Podělte se. Uvítáme příběhy, jež mají potenciál pro Braillovo písmo nadchnout další zájemce, příběhy poutavé a inspirativní. Zdaleka nemusíte vyprávět jen svůj vlastní příběh, ale můžete naplno využít svou nápaditost, a zvolit např. formu dopisu, básně či rozhovoru. Uvítáme i práce, jež se zaměří na výhody i nevýhody Braillova písma v porovnání s černotiskem, nebo jež se budou zabývat budoucností Braillova písma. Soutěže se mohou zúčastnit všichni uživatelé Braillova písma, třeba i vidící. Soutěžní esej může být psán česky či anglicky a musí mít mezi 900 a 1100 slovy. Ještě před jeho názvem je třeba v jeho hlavičce uvést též počet slov, jméno, příjmení a věk autora, a telefonní číslo, na kterém bude autor dosažitelný. Své soutěžní práce s označením Evropská literární soutěž můžete doručovat do redakce časopisu ZORA, Krakovská 21, 110 00 Praha 1, e-mail: zora@sons.cz nejpozději do 30. dubna  2015. A jaké jsou připraveny ceny? V obou kategoriích, ve kterých soutěž probíhá, do 25 let a nad 25 let, je pro 3. místa připraveno 500 amerických dolarů, pro místa druhá 1000 dolarů a na hlavního vítěze, společného pro obě věkové kategorie, čeká 2000 dolarů. Z redakce Zory vám přejeme hodně inspirace do psaní. red. # Sklenice na výstavě V prostorách pražského Veletržního paláce je instalována výstava s názvem UMPRUM 2014. Vysoká škola uměleckoprůmyslová do ní vybrala to nejlepší z tvorby studentů v uplynulém roce. Výstava přináší příležitost seznámit se s tvorbou nejmladší generace tuzemských umělců. Prezentují se na ní všechny ateliéry školy, mnohá díla by našla uplatnění i v každodenním životě. Alena Hájková z ateliéru skla vystavuje svou diplomovou práci Demodocus, zaměřenou na pochopení světa nevidomých. Základní inspirací bylo pro autorku haptické vnímání člověka, kde platí specifické hodnoty. Hlavním skleněným exponátem je nápojový set, který nevidomým pomáhá při stolování. Sklenice mají upravené proporce a obsahují drobné haptické prvky. Sklenice pro nevidomé a další vybrané studentské práce jsou ve Veletržním paláci k vidění do poloviny března. Otevřeno je denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin. red. # Tvarytmy Nová knížka známého herce Jaroslava Duška Tvarytmy je inspirovaná autorovým týdenním pobytem v naprosté tmě. Pojednává o tmě, o poselstvích, která přináší, o rytmech. Při hledání ilustrací do knihy se autor obrátil na nadaci Artevide, která podporuje uměleckou činnost nevidomých dětí, mládeže a sociálně slabých. Uměleckým patronem nadace a vedoucím workshopů je akademický malíř Dino Čečo, který podobně jako Jaroslav Dušek vstoupil do tmy a získal jedinečnou a inspirativní zkušenost. Ilustrace do knihy Tvarytmy byly vytvořeny speciální Čečovou haptickou metodou, patentovanou malířskou technikou. Na křtu knihy v pražském klubu Lávka zazpíval Tomáš Klus. „Když mne Jaroslav Dušek požádal o spolupráci při křtu knížky a řekl mi, o čem ta kniha je, rád jsem souhlasil,“ odpověděl známý zpěvák na otázku, zda je jeho účast pouze náhodnou. Při této příležitosti si Tomáš Klus zazpíval s další účinkující, nevidomou zpěvačkou Petrou Ševčíkovou, duet Cesta. „Petra má nádherný hlas a byla úžasná, když pak zazpívala další dvě písničky a doprovázela se přitom na klavír. Jsem rád, že jsem sem přišel i se svoji ženou. Nakonec jsem se ji mohl zeptat, zda souhlasí, aby mne nevidoucí kreslířka před malováním mého portrétu ohmatala,“ dodal s úsměvem populární interpret. red. # Dernisáž Jaroslavy Bendové Výstava enkaustických obrazů Jaroslavy Bendové v prostorách galerie Konzervatoře Jana Deyla bude ve čtvrtek 26. března v 17 hodin zakončena slavnostní dernisáží. Rozloučení s obrazy chomutovské výtvarnice doprovodí hudební vystoupení zrakově postižených konzervatoristů. TaK # Černobílé problémy Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 3 Jevgenij Bogdanov (Ukrajina) Cena Canadian Chess 11+12/1980 Bílý: Kd2, Dg6, Ve1, Sf1, Sh2, Jc4, Jh5 (7) Černý: Kd5, Sh1, Ja8, Jh3, Pc5, c6, d4, d7, e6, f6, g7 (11) Mat 2. tahem (C+) Při pohledu na dnešní diagram nás udeří do očí jeden fakt – zatímco u bílého skladatel nepoužil ani jediného pěšce, u černého téměř všechny. Jak víme, charakteristikou pěšců je pohyb pouze dopředu, případně šikmo dopředu, takže při posunu některá pole v jejich okolí ztrácí krytí, jiná sami zablokují. Už to nám signalizuje, že půjde zřejmě o tempovou dvojtažku a předem řeknu, že celkových variant bude ne méně než deset. Ano, černý má sice ještě tři figury, ale... Bílý zahraje úvodník, ničím hrozit nebude, avšak na soupeře přejde povinnost něco potáhnout. A v tom je celý vtip! Každý tah umožní jiný mat, a jak v řešení uvidíte, jeden hezčí než druhý. K osobě autora, jednoho z předních ukrajinských komponistů (1952–2000) ještě uvedu, že to byl můj ročník, ale není mezi námi už celých patnáct let. Řešení úlohy č. 1 (Juříček) z ledna 2015: 1.Vxh8? Sxd3!, 1.Se6? fxe6!, 1.Jb4? axb4!, 1.Jf4? Sxf4! – 1.f4! [2.Dg2#]. Obrannými motivy bylo: 1.-Dh7 [odlákání dámy z 8. řady] 2.Jb4 axb4 3.Vd8#, 1.-h3 [pokrytí hrozbového pole] 2.Sf3 Se4 [blokáda pole] 3.Dc4# (2.-Ke6 3.Dc8#), 1.-Ke4 2.Jc5 Kd5 [návrat krále do původní pozice] 3.Sf3#, ( 2.-Kxf4 3.Dh2#), 1.-Sd2/f2 [přerušení působnosti bílé dámy] 2.Sf3 Ke6 3.Dc8#. Motivy jsou docela zajímavé, menším nedostatkem této trojtažky je pouze „krátká“ hrozba. Další body za správné řešení v soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Rostislav Miller z Bludova, Jan Olejník z Málkova, František Skoumal z Bludova, Petr Šíma z Chromče, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. red. # Plavec míří do Ria V září jsme v Zoře představili bývalého plaveckého reprezentanta České republiky Miroslava Smrčku (51), který před třemi lety náhle ztratil zrak. Jeho hlavním cílem nyní je zúčastnit se v roce 2016 paralympiády v Riu de Janeiro. Pětkrát týdně trénuje v děčínském bazénu a připravuje se na závody na 100 a 200 metrů znak. Na podporu odhodlaného plavce se 31. ledna konala akce Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška v bazénu v pražském Podolí. Její výtěžek podpoří sportovcovu cestu do Brazílie. Plavání se zatmavenými brýlemi si vyzkoušeli moderátorky Radiožurnálu Lucie Výborná a Helena Sulcová, sportovní moderátor Jiří Chlum, herečka Lenka Krobotová či bývalý profi boxer Lukáš Konečný. Mediálně známé tváře doplnila na startovních blocích podolského bazénu plavecká esa Simona Baumrtová a Petr Bartůněk. „Mám vidinu nějakého úspěchu, ale i kdyby v Riu úspěch nebyl, tak už jen to, že tam bude dobrá bazénová chlórovaná voda, mě velice uspokojuje,“ prohlásil v Podolí Miroslav Smrčka, kolem jehož nezdolného optimismu koluje hned několik legend.  Nejvíc jich zná asi jeho tréninkový kolega Petr Bartůněk. „Oceňuju jeho smysl pro humor. Celkem pravidelně se na tréninku dožadoval, ať hrajeme na slepou bábu, aby měl nějakou výhodu. Perfektních bonmotů střílí šest do minuty.“  „Optimismus a pohoda, to je základ úspěchu. Pak to přijde zákonitě samo,“ prozrazuje své heslo budoucí paralympionik.  K přípravě na paralympiádu přispělo Miroslavu Smrčkovi částkou 30 tisíc také město Ústí nad Labem, kde sportovec bydlí. TaK # Pěkně to sypalo O českotřebovské kuželně se mezi hráči říká, že je padavá, tedy že to tam pěkně sype. Potvrdili to svými výkony i mnozí ze 34 účastníků ze sedmi oddílů Otevřeného přeboru Pardubického kraje v kuželkách zrakově postižených, který se konal 14. února. Ovšem platilo to za podmínky, že dokázali na citlivých skládačkách kouli, pokud možno, 120krát poslat středem, aby po 20 metrech směřovala nejlépe do pravé či levé „ulice“ od předního „roha“ – (tolik z kuželkářské hantýrky). Laťku hodně vysoko nasadila hned po první odehrané rundě 716 body Ivana Vlachová ze Sokola Brno IV. Mezi dalšími dosaženými hodnotnými výsledky zvlášť vyniklo 754 bodů Jana Kemenyho z SKK Rokycany – bylo to nejen první místo, ale i nový český rekord v kategorii B2 muži! Vše gradovalo v závěrečném kole, kdy Josef Paulus skvělým výkonem 729 poražených kuželek vybojoval ve společném pořadí druhé místo. Na třetí místo se posunula Ivana Vlachová. Třebaže i Václav Webr překonal sedmistovku o 13 bodů, musel se spokojit s pomyslnou bramborovou medailí. Kvalitní hranici 680 bodů ještě dokázalo pokořit dalších sedm hráček a hráčů: pátá Daniela Hladíková ze Sokola Brno IV – 699 bodů, šestá Jaromíra Nývltová – 695 bodů, sedmý Jiří Matějný – 694 bodů (oba ze Zory Praha), osmý David Maška ze Sokola Brno IV – 692 bodů, devátá Marie Sadílková ze Slavie Praha – 684 bodů, desátý Petr Mrkvička ze Zraposu Opava – 683 bodů a jedenáctý Josef Gruncl ze Slavie Praha – 680 bodů. V turnaji byly překonány ještě dva rekordy v soutěži dvojic. V kategorii B2 se o to zasloužil tandem Mrkvička a Škropeková ze Zraposu Opava výkonem 1 242 bodů a v kategorii B1 tandem Petříček a Čermáková ze Slavie Praha – 965 bodů. V rámci turnaje se uskutečnil 4. ročník Memoriálu Alžběty Webrové, v němž startují pouze ženy. Zvítězila Ivana Vlachová před oddílovou kolegyní Danielou Hladíkovou a Jaromírou Nývltovou. Jiří Reichel