ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 99 Číslo 4 Únor 2015 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Aktivistické inkluzi NE, informované volbě ANO Nevidomý řecký ministr Z historie organizace nevidomých a slabozrakých v O lomouci – 3 Makulární degenerace – stále mnoho otazníků Brýle v době předlékařské Nakažlivé zívání Emanuel Pötting-Persing – slepý zakladatel českého vzdělávacího ústavu v Olomouci Neznalost, nebo neochota? Příznivé klima pro zaměstnávání Maminky pohodářky Studna světců Vesmír na dosah Inspirace ze Star Treku? Pověsti o Dobré Vodě Pozvání do Hustopečí nad Bečvou Šumava pro všechny Kouzlo sprintu # Aktivistické inkluzi NE, informované volbě ANO K výrokům prezidenta Miloše Zemana o inkluzivním a segregovaném vzdělávání zdravotně postižených dětí se prostřednictvím televize a tiskové zprávy vyjádřilo již několik odborníků, politiků a představitel Národní rady organizací zdravotně postižených. Předpokládám, že představitel Národní rady hovořil pouze za ty skupiny zdravotně postižených, které zastupuje (tedy především tělesně a mentálně postižené a duševně nemocné), nikoli za nevidomé a slabozraké, které nezastupuje, neboť jejich reprezentativní organizace není členem Národní rady již 7 let. Prezidentova zdrženlivost, pokud jde o stoprocentní správnost inkluzivního vzdělávání zdravotně postižených dětí, má jisté racionální jádro. U dětí nevidomých je to natolik názorné, že lze o účelnosti inkluzivního vzdělávání na základních a středních školách dokonce pochybovat. Nevidomý žák nepotřebuje širší dveře, výtah, rampu či upravenou umývárnu, nevidomý žák se musí alternativním způsobem vzdělávat – nečte běžné písmo, nepíše běžné písmo, nevidí na graficky sdělované pokyny. Zde nastupuje asistent, který žákovi celý den pomáhá. Dítě zpravidla samo nečte, poslouchá jen mluvení počítače a taky velmi málo píše; výsledkem je funkční negramotnost, snadno doložitelná žalostnými výstupy psaného projevu dospělých nevidomých, kteří prošli inkluzivním vzděláváním. Zastánci inkluze často argumentují nutností přímého styku zdravotně postiženého (v našem případě „nevidomého“) dítěte s ostatními dětmi ve třídě v zájmu navazování normálních kamarádských vztahů. Myslíte, že byste o přestávce navazovali kamarádský kontakt se svým nevidomým spolužákem - například za účelem provedení nějaké nezbednosti, kdyby mu stála po celou dobu za zády cizí dospělá osoba? Jednoduše platí, že se nevidomé dítě skamarádí se svými zdravými vrstevníky daleko spíš při mimoškolních činnostech než ve škole, takže i v popsaném případě argument nutnosti inkluzivního vzdělávání pokulhává. A co nabízí segregované vzdělávání? Nadstandardně vybavené speciální školy i zázemí; třídy nanejvýš o deseti dětech; kvalifikované učitele; individuální podchycení a rozvíjení vloh žáků atd. Děti jsou nuceny číst a psát, protože učitelé jejich písmu rozumějí. Když děti ze školy vyjdou, jsou konkurenceschopnější než děti z inkluze. Na závěr trochu pozměňme slovník a všechno bude vypadat hned daleko růžověji: místo „segregované vzdělávání“ říkejme „exkluzivní vzdělávání“ a místo „ghetta“ říkejme „společenství“. Bohatí lidé upřednostňují vzdělávání svých dětí v exkluzivním prostředí uzavřených společenství sobě rovných. Rodiče nevidomých dětí, ač často nikoli bohatí, mají stejnou možnost. Je na nich, dokud jim to nerozumný aktivistický předpis nezakáže, zda zvolí inkluzi či exkluzi. Rudolf Volejník, viceprezident Tisková zpráva SONS ČR, 16. 1. 2015 Tento text je umístěn na nových webových stránkách www.sons.cz a na facebooku SONS # Nevidomý řecký ministr V Řecku vyšla z lednových voleb vítězně Syriza, tj. koalice radikální levice (Synaspismos Rizospastikis Aristeras). Nový premiér Alexis Tsipras vzápětí sestavil vládu. Post ministra zdravotnictví v ní bude zastávat nevidomý poslanec Panagiotis Kurumblis. Ten je zároveň jedním z mluvčích Syrizy. 63letý ministr Panagiotis Korumblis přišel o zrak v dětství následkem výbuchu munice z druhé světové války. Sociální a zdravotní problematikou se zabývá již řadu let, stejně jako aktivní politikou. Dříve působil jako náměstek strany PASOK (Panhelénské socialistické hnutí). Představitelé vítězné Syrizy odmítají politiku úspor a škrtů a budou vyjednávat s představiteli eurozóny o změně podmínek záchranného programu a odpisu velké části řeckého dluhu. red. # Z historie organizace nevidomých a slabozrakých v Olomouci Kapitola III. Až k dnešním dnům Nedílnou součástí historie naší olomoucké organizace nesporně byl vznik a trvalé vydávání informačního zpravodaje Majáček. Jeho první číslo vyšlo v roce 1981, který byl Organizací spojených národů vyhlášen jako Mezinárodní rok invalidů. Ten byl hlavním impulsem pro vznik myšlenky podávat zrakově postiženým našeho regionu informace, které se jich týkají a které je zajímají a současně šířit povědomí o potřebách této skupiny mezi širokou veřejností. Začátky byly velmi skromné. Majáček vycházel zprvu dvakrát ročně v rozsahu 4 až 8 stran. Prvními redaktory Majáčku byl Josef Láník, Josef Hlavinka, Jan Příborský a Miloslav Fiala. Protože posledně jmenovaný tehdy pracoval v tiskárně, zajišťoval tisk zpravodaje ochotně on a jeho kolegové na pracovišti. Po jeho odchodu z tiskárny se situace zkomplikovala, hledali jsme možnosti přes různé podniky, ale byla to cesta trnitá, protože se tehdy všechno hlídalo, pokud jde o tisk čehokoliv. Již v roce 1983 začala vycházet zvuková varianta Majáčku – Echo. Jeho načitatelkou a současně distributorkou se stala paní Marie Fialová, která přes svůj těžký tělesný handicap věnovala mnoho času naší organizaci nejen při vydávání Echa, ale také byla po řadu let naší hospodářkou. Její zásluhou jsme získali místnost v penzionu důchodců pro schůzování výboru organizace. Podmínky pro vydávání Majáčku i Echa se radikálně změnily k lepšímu až po roce 1991, tedy poté, kdy vznikly odborné služby pro zrakově postižené. Vydávání časopisu začalo vydatně podporovat město Olomouc, takže jsme mohli nabízet časopis ve zvětšeném tisku, ale také v bodovém písmu, a hlavně již čtyřikrát do roka  ve větším rozsahu i počtu výtisků. Načítání zpravodaje na kazety se věnovali pracovníci a civilkáři, později se nahrávání na profesionální úrovni ujalo studio Českého rozhlasu Olomouc, za což patří náš dík především jeho tehdejšímu řediteli Pavlu Hekelovi. Hned v první kapitole tohoto vzpomínkového pojednání jsem zmínil, že za socialismu byla naše organizace součástí Svazu invalidů, který postupně měnil víceméně jen své názvy, ne svou obsahovou náplň. Po revoluci v roce 1989 to začalo poněkud vřít i v naší olomoucké organizaci. Většina členů se přihlásila k tehdejší Společnosti nevidomých a slabozrakých, několik členů vstoupilo do České unie NS. Ta v roce 1991 založila v Olomouci Oblastní ambulantní středisko Tyfloservisu, a to bylo evidentně příčinou toho, že po dvou letech přešli všichni členové do této organizace. Konkrétně se tak stalo v listopadu 1993 na shromáždění ke Dni nevidomých. Předsedkyní Oblastní odbočky ČUNS se stala Květa Nejeschlebová, která předtím několik let zastávala pozici hospodářky. Funkci předsedkyně organizace vykonávala až do dubna 2014, působila tedy v této roli více než 20 let. Na tomto místě bych rád vzpomenul jednu událost, která měla význam širší nežli regionální. Hned na jaře příštího roku, tedy v roce 1994, se na olomouckou organizaci a na odborná pracoviště obrátilo vedení ČUNS se žádostí o spolupráci při uspořádání celorepublikové valné hromady. Konala se v dubnu 1994 za účasti téměř 500 osob. Myslím, že jsme se s hostitelskou rolí vypořádali uspokojivě. „Třešničkou na dortu“ této akce bylo první řádné zvolení Milana Pešáka za prezidenta ČUNS. V roce 1996 došlo ke sloučení ČUNS a SNS. Stalo se tak na slučovacím shromáždění obou organizací v Hradci Králové v červnu 1996. Slučovacího procesu se velmi aktivně zúčastnili i členové oblastní odbočky v Olomouci, které v tomto úsilí podpořili i členové organizace. Cesta k současné organizační struktuře v rámci SONS ČR byla, jak bylo popsáno, velmi složitá, což je ovšem také projevem demokracie. Už nám nikdo nevnucoval jedinou alternativu, ale mohli jsme si sami svobodně rozhodovat, kde chceme být a co potřebujeme k naplňování svých specifických potřeb. Do pětapadesátileté historie naší organizace můžeme započítat také VI. celostátní shromáždění SONS, které se konalo v Olomouci v dubnu roku 2008, při kterém rovněž naše oblastní odbočka vydatně pomáhala. Historie naší olomoucké organizace je určitě bohatá, a proto nelze vzpomenout úplně všechny akce a události, nelze vyjmenovat všechny ty, kteří se do činnosti aktivně zapojili a odvedli spoustu práce ve prospěch těch ostatních. Kromě již dříve jmenovaných předsedů bych alespoň namátkou chtěl vzpomenout na některé z nich, kteří působili jako místopředsedové, jednatelé, sociální referenti, nebo jen jako průvodci nevidomých členů, na Ervina Jánoše, Justinu Sedlářovou, Josefa Láníka, Alenku Antkovou, Růženu Zatloukalovou, Milana Ekmajera, Ludmilu Svobodovou, Láďu Jakoba, Karla Stejskala, Gabrielu Trnečkovou, Olgu Čejkovou, Evu Skácelovou a samozřejmě nemůžeme vynechat ani Lidušku Soltysiakovou, která v odbočce působí více než 20 let. Je třeba jim všem a mnohým dalším, za jejich obětavou a nezištnou pomoc poděkovat! A co popřát té „naší organizaci“ do dalších let? Ať vždy patří k těm, o kterých se v našem hnutí ví, ať členové vždy najdou v nabídce akcí vždy něco zajímavého a přitažlivého a ten, kdo potřebuje pomoc a radu, ať ji u nás vždy najde. Jan Příborský # Makulární degenerace – stále mnoho otazníků Na otázky týkající se příčin, diagnostiky a prevence věkem podmíněné makulární degenerace odpovídá oční lékař Miroslav Veith z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Příčiny Do dnešního dne nebylo ještě zcela odhaleno, co je příčinou věkem podmíněné makulární degenerace. Je ale známo mnoho rizikových faktorů spojených s touto chorobou, z nichž nejvýznamnější je především věk. Pozor by si měli dát lidé nad padesát let. Další rizikové faktory jsou rodinná zátěž, pohlaví (ženy mají riziko vyšší), světlé oči, vysoký krevní tlak, vysoká hladina krevních tuků, kouření, opalování, špatná strava, obecně tedy nezdravý životní styl. Častější postižení žen prokázalo několik epidemiologických studií. Přesný důvod, proč tomu tak je, však známý není. Faktem ale je, že se ženy dožívají vyššího věku než muži a svoji roli budou hrát i hladiny hormonů. Menší riziko VPMD mají ženy s hormonální substitucí a ženy, u kterých menopauza nastala později. Diagnostika Jedná se o oční onemocnění, které postihuje centrální část sítnice. To je ta část oka, která nám umožňuje sledovat detaily a je zodpovědná za „přímé“ vidění, které je pro nás nezbytné při rozpoznávání obličejů nebo vykonávání každodenních aktivit jakými jsou čtení, psaní, práce na počítači, řízení auta nebo dívání se na hodinky. Nemoc se zpočátku projevuje nenápadnými symptomy jako špatné vidění za tmy nebo mírné zhoršení viditelnosti barev. Především lidé s brýlemi často tyto příznaky lehce přehlednou. Včasné identifikaci nemoci také brání fakt, že VPMD zpravidla postihne nejdřív jedno oko. Důležité jsou především preventivní prohlídky u očních lékařů. Včasným odhalením tohoto onemocnění můžeme díky moderním technologiím postup makulární degenerace mnohdy nejen zastavit, ale zrakovou ostrost dokonce i zlepšit. Prevence Prevencí tohoto onemocnění je eliminace rizikových faktorů, které můžeme ovlivnit. Upravit životosprávu - nekouřit, omezit konzumaci tvrdého alkoholu, v dostatečné míře přijímat zeleninu a ovoce, ryby. Vhodný je také dostatek pohybu. Rovněž důležitá je kompenzace celkových onemocnění jako krevního tlaku, cukrovky, upravit hladiny cholesterolu. Přísun antioxidantů lze mimo stravu zvýšit také pomocí umělých preparátů. Součástí prevence by měly být pravidelné oční prohlídky. red. # Brýle v době předlékařské Koho poprvé napadlo využít sklo k tomu, aby lidé lépe viděli, nelze dohledat. Možná už staří Egypťané, Řekové či Římané měli nějakou pomůcku k lepšímu vidění. I mezi vykopávkami ve staré Tróji se našly šperky, které vypadaly jako čočky. Těmto úvahám nahrává i socha Hippokrata, slavného starověkého lékaře, narozeného 460 let před n. l. Vznikla sice až roku 1270, ale najdeme na ní asi nejstarší vyobrazení „brýlí“. Vědec míchá léky a zároveň drží zvětšovací sklo. Problém se špatným viděním na blízko řešil ve středověku svérázným způsobem anglický mnich Roger Bacon. Rozřízl skleněnou kouli a polokoule se pak v 11. století užívaly ke čtení. Aristokrati ve vyspělých zemích dlouho nosili brýle hlavně v soukromí, protože se styděli. Proto v Německu vyvinuli začátkem 18. století monokl, brýle na jedno oko. Monokl nebyl tolik nápadný a nosil se i na veřejnosti. Později byl dokonce znakem lepšího postavení. Teprve postupně si lidé zvykali na brýle, jak je známe dnes. S větším rozšířením knih se objevila nutnost zajistit, aby čtenáři na písmenka lépe viděli. V 19. století „předepisoval“ pacientovi brýle obchodník, nikoliv lékař. Zkoušel slabozrakému člověku jednotlivé obroučky společně se skly tak dlouho, až klient začal vidět. Kdepak nějaké měření dioptrií... Chvilka pro tebe/red. # Nakažlivé zívání Je známé, že když začne někdo zívat, ostatní se přidají. Čím to je? Na tuto otázku odpověděl profesor fyziologie a farmakologie František Vyskočil z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Proč je zívání nakažlivé, můžeme neurofyziologicky pochopit pomocí koncepce tzv. zrcadlových buněk. Tyto neurony v předním mozku registrují pohyby a zvuky okolí a „učí“ se je napodobovat. Zívají i nevidomí, když tyto zvuky slyší. Polovina lidí včetně zívá do pěti minut potom, co vidí nebo slyší zvuky zívání. Tím se jaksi mentálně přizpůsobujeme, připojujeme k psychickému stavu lidí (tlupy) okolo. Zívání je nakažlivé u člověka, primátů a snad i psů. Je projevem vcítění, empatie, která nám často chybí v dnešním uspěchaném způsobu života. Při zívání, ale i při pořádném protažení jsou v mozku aktivována citová centra, např. amygdala nebo locus coeruleus (příjemné pocity) a nucleus paraventicularis mezimozku. red. # Emanuel Pötting-Persing – slepý zakladatel českého vzdělávacího ústavu v Olomouci V  roce 2015 si připomíná 120. výročí svého založení Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola zdravotnická Emanuela Pöttinga v Olomouci. V základních listinách Ústavu hraběte Pöttinga je zdůrazněno, že město získá školu pro výchovu a vzdělání dívek, škola má nést jméno Ústav hraběte Pöttinga v Olomouci a že vyučovacím jazykem je čeština. Slavnostní otevření ústavu se uskutečnilo 15. září 1895. Během desítek let zde působila řada různých typů škol a kurzů – např. škola literní, průmyslová (později škola pro ženská hospodářská povolání), hudební, obchodní, kurzy němčiny, francouzštiny, malování porcelánu, uměleckého vypalování dřeva, šití a vaření. Nejvýznamnější a nejdéle trvající v systému škol Ústavu hraběte Pöttinga byla veřejná obchodní škola, která byla založena r. 1899 jako první obchodní škola na Moravě a první česká dívčí obchodní škola v českých zemích. V roce 1948 byly na škole ustaveny dvě třídy sociálně zdravotní školy, což lze považovat za počátek zdravotnické školy v budově Pöttingea. K jejím prvním oborům patřily specializace zdravotní sestra, zdravotní pracovnice, porodní asistentka, dětská sestra, zdravotní laborant a rentgenologický pracovník. V roce 1952 bylo Pöttingeum předáno státu – přešlo pod správu ministerstva zdravotnictví. Od 1. 9. 2005 nese škola název Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola zdravotnická (SZŠ a VOŠZ) E. Pöttinga. Od roku 2002 je budova Pöttingea kulturní památkou a jejím zřizovatelem je nyní Olomoucký kraj. Emanuel Pötting-Persing žil v letech 1818–1898. Pocházel ze starého dolnorakouského šlechtického rodu, který byl v r. 1662 povýšen císařem Leopoldem I. do hraběcího stavu. V roce 1652 získal tento rod právo zakupovat statky též v Čechách a na Moravě; od této doby se rod Pöttingů řadil k významným moravským šlechtickým rodům. Rodina, z níž Emanuel pocházel, byla početná – čítala deset dětí; sedm synů a tři dcery. Emanuel se narodil jako deváté dítě. Gymnaziální studia absolvoval v Brně, a to s výborným prospěchem. V roce 1837 byl poslán do Olomouce na dvouletý filozofický kurz. V r. 1839 vstoupil do biskupského teologického ústavu v Brně, kde byl v roce 1843 zdejším biskupem vysvěcen na kněze. Poté působil 25 let v různých duchovních hodnostech na moravském venkově. Svědomitým plněním svých povinností, dobročinností a obětavou podporou chudiny si hrabě Pötting získal důvěru, přízeň a úctu duchovenstva i farníků. V roce 1844 byl zvolen olomouckou kapitulou nesídelním kanovníkem olomouckým. Po smrti olomouckého sídelního kanovníka barona Karla Weitersheima byl hrabě Pötting císařským rozhodnutím ze dne 6. února 1868 povolán do tohoto úřadu. Když v roce 1871 rezignoval tehdejší probošt u sv. Mořice Gustav hrabě Belrupt, byl na jeho místo v říjnu téhož roku jednomyslně zvolen hrabě Pötting. Za jeho zdejšího působení značně pokročila obnova tohoto vzácného pozdně gotického chrámu. V září 1880 byl pak zvolen kapitulním proboštem, tj. jedním z hodnostářů kapituly při dómu sv. Václava. V roce 1886 byl za své církevní zásluhy vyznamenán papežem titulem papežského preláta a apoštolského protonotáře. Přestože byl hrabě Pötting německého původu, hlásil se k českému národnímu hnutí v Olomouci. Podle politických názorů by jej bylo možno zařadit k zastáncům austroslavismu. Budoucnost českého národa viděl ve vyrovnání české a německé národnosti, zejména v jazykové rovině. O jeho českém národním cítění svědčí i úcta, kterou choval ke Karlu Havlíčku Borovskému, s nímž určitou dobu studoval a poté i bydlel v jednom domě v Německém Brodě. V domácnosti hraběte Pöttinga se vždy mluvilo česky nebo hanácky. Základním směrem jeho národního snažení byla podpora českého školství v Olomouci. Byl jedním ze zakládajících členů zdejší Matice školské, kterou výrazně finančně podporoval – každoročně jí daroval 100 zlatých a značným obnosem též přispěl ke stavbě budovy první olomoucké české obecné školy na Bělidlech. Jako kněz se zúčastnil svěcení a předávání všech nových českých školních budov, které byly zřízeny během jeho působení v Olomouci. 15. září 1895 byl přítomen svěcení Ústavu hraběte Pöttinga pro výchovu dívek, který sám založil. Po tomto svěcení sloužil hrabě Pötting v domácí kapli nově vysvěceného a jím zbudovaného ústavu první mši svatou. Velký dojem zanechal jeho proslov, prostoupený hlubokou mravností a českým vlastenectvím. V posledních deseti letech svého života trpěl hrabě těžkou oční chorobou, která přešla v úplnou slepotu. Své dílo nikdy nespatřil, znal však jeho každý kout do detailů – mluvíval o jednotlivých místnostech rozsáhlé budovy s jistotou stavitele a znal velkou část žákyň podle jména, rodiště a povolání rodičů. Neztratil svůj životní elán a nadále se o chod ústavu živě zajímal. Počátkem února 1898 onemocněl hrabě Emanuel Pötting zápalem plic a 4. února, pro své okolí nečekaně, zemřel. Jeho pohřeb se konal 9. února v katedrále sv. Václava, pochován byl podle svého přání v rodinné hrobce v Budišově. O opravdovém zármutku, který jeho smrt v široké veřejnosti vyvolala, svědčí velká řada smutečních telegramů, dopisů a soustrastných projevů z království, markrabství i vévodství, mnoho věnců a obnos 400 zlatých, věnovaný z nejrůznějších míst jím založenému ústavu. Jan Příborský # Neznalost, nebo neochota? U řady oborů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se objevují požadavky na zrak. Ne u všech je to však odůvodnitelné. Když se podíváme na dokumenty požadavků přijímacího řízení na bakalářské a magisterské obory, zjistíme, že se v nich objevují leckdy obskurní informace: „Studium je náročné na zrak“ (Mgr. Historie – České dějiny v evropském kontextu, Mgr. Historie - Hospodářské a sociální dějiny), „Studium oboru historie je náročné na zrak, studenti pracují s velkým množstvím odborných textů v několika evropských jazycích“ (Bc. Historie, Mgr. Historie – Obecné dějiny), „Upozorňujeme, že studium japonštiny je náročné na zrak. Mnohé učební materiály mají velmi malé fonty, čtení znaků samo o sobě zatěžuje zrak, studium proto není vhodné pro osoby s vážnějšími vadami zraku“ (Bc. a Mgr. Japanologie) „Studium oboru Historie – Evropská studia je náročné na zrak, studenti pracují s velkým množstvím odborných textů v několika evropských jazycích“ (Bc. Historie – Evropská studia). Požadavky na dobrý zrak se objevují i u jiných oborů, například u archeologie, fonetiky nebo dějin a kultury islámských zemí, kde je to ovšem pochopitelné – u archeologie je nutná vizuální analýza materiálu, moderní fonetiku nelze provozovat jen s diktafonem a psacím strojem a kulturní studia islámských zemí nejspíš budou zahrnovat i práci s vizuálním materiálem. Zvláštněji se jeví požadavky historie a japanologie. První zarážející fakt je, že historické katedry dávají do souvislosti dobrý zrak a porozumění několika evropským jazykům - jako kdyby osoba, která nevidí, nemohla ovládat více jazyků. Co se týče čtení, existuje v dnešní době řada způsobů, jak nevidomým nebo slabozrakým studentům zpřístupnit text: Jednou z možností je asistenční služba, kde placený asistent předčítá studentovi text, další je práce s materiálem v Braillově písmu a poslední je automatické čtení zdigitalizovaného textu. V dnešní době se digitalizace netýká jen sekundárních, ale i primárních pramenů. Studijní plány historie navíc nepřekypují předměty, které by stály na vizuální analýze. Potenciálně problematické mohou být předměty Pomocné vědy historické (kde se studenti mohou seznámit s paleografií, kampanologií a podobně) a Duchovní a materiální kultura v dějinách, nicméně ty v součtu tvoří jen deset kreditů, což je jedna osmnáctina celého bakalářského studia. Také se nabízí otázka, jak moc se studenti dostanou do hloubky předmětu a jak moc budou muset získané vizuální poznatky v průběhu studia aplikovat. U japanologie lze tytéž obtíže řešit podobně – pro samostudium využít přepis učebnice do Braillova písma nebo do digitální podoby. Koneckonců, osoby, které žijí v Japonsku a mají vážné problémy se zrakem, se nějak naučit číst musejí. Pro japonštinu se používá zápis Braillovým písmem, který je slabičný, stejně jako dvě japonské abecedy, hiragana a katakana. Pouze kandži, logografické písmo, nemá v Braillově písmu ekvivalent. Zrakově postižení Japonci mají tedy úplně stejné podmínky a pro ovládání jazyka je potřeba vyjma písma ovládat i gramatiku a konverzaci. Mimo to studium japanologie nepojímá jen jazyk, ale například i historii, politiku a filozofii Japonska. V dnešní době zrakově postižení studují například i práva, ekonomii, matematiku, informatiku, psychologii nebo pedagogiku, a dokonce nastupují do jiných běžných zaměstnání. Proč se tedy některé katedry Filozofické fakulty chovají takto selektivně? Těžko říci, může za tím stát řada důvodů. Možná nechtějí studentům se zrakovým postižením pomoci, možná jen nevědí, že existují možnosti pomoci. Ivana Recmanová, denikreferendum.cz (kráceno) # Příznivé klima pro zaměstnávání Personální ředitel Kooperativy Jan Března je přesvědčen, že by se personální šéf ve firmě měl starat o vytváření klimatu, které by bylo příznivé pro zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. Management v Kooperativě stanovil jako prioritu zvyšovat počet lidí se zdravotním omezením o několik desítek. „Máme 4 tisíce zaměstnanců, z toho 50 se zdravotním postižením. Pracují na různých pozicích – na přepážkách, jako pojišťovací poradci, specialisté, v IT apod. Pomáhají nám otevřít oči a vnímat zdravotně postižené lidi jako naprosto běžnou součást života, a to i života pracovního. Kvótu se nám nedaří naplňovat, takže využíváme i náhradní plnění. Například se nám osvědčuje spolupráce se společností Tecum, která zaměstnává nevidomé maséry, a ti poskytují masérské a rehabilitační služby našim zaměstnancům,“ popisuje Jan Března. Personální ředitel si také nechal vypracovat analýzu a audit pracovních míst, která by byla vhodná pro lidi s postižením. Jedná se o klasifikaci pracovních míst s ohledem na to, jaká diagnóza musí být, aby člověk danou práci mohl vykonávat. „Chceme, aby toho využívali náboráři a dávali do inzerce informace o typu zdravotního omezení, se kterým lze inzerovanou pozici vykonávat. Myslím, že pouhá informace ,vhodné pro osobu se zdravotním postižením' je málo konkrétní. Stále ale platí, že v náboru zdravých uchazečů i lidí s postižením rozhodují znalosti a schopnosti kandidáta,“ upozorňuje Jan Března. red. # Maminky pohodářky Malé děti jsou zvídavé a bez zábran se vyptávají na vše, co kolem sebe vidí. Často se mi tak stává, že slyším, jak se dětský hlásek maminky ptá, na co má ten pán ten „klacek“ a co to s ním dělá. S napětím poslouchám, jak odpoví. Podle reakcí maminky dělím do různých kategorií. Nejhorší jsou mámy „okřikovačky“. Ty svého potomka nějak odbudou, napomenou a nic mu k tomu neřeknou. Možná se mě nechtějí dotknout, když vidí, že poslouchám. Mě to ale naopak mrzí a mám vždycky chuť za takovou mámou zajít a zeptat se, proč to tomu svému dítěti prostě normálně nevysvětlí. Nejradši mám maminky „pohodářky“. Ty svému dítku začnou trpělivě vysvětlovat, že ten pán nevidí a tou hůlkou si hledá cestu, aby do ničeho nenarazil. Někdy za mnou jdou a sledují. To mám vždycky trochu trému, abych se náhodou zrovna v tu chvíli nerozsekal o nějaký ten sloup a nepokazil mamince výchovu. Občas mi nabídnou pomoc a maminka mě iniciativně zapojí coby živý model do výuky. Společně se mě pak vyptávají, co a jak poslepu, a já poctivě odpovídám a ukazuji. Docela mě tyhle rozhovory s dětmi baví. Nedávno jedna sympatická maminka svému synkovi horlivě vysvětlovala, že kdyby si tady strejdu vzali domů, musel by si na všechno sáhnout a všechno by mu tam museli ukázat. Pokud v tom byla nějaká skrytá výzva, rozhodl jsem se ji ignorovat. Co kdyby náhodou přišel domů tatínek. Asi by mi taky ukázal. Zdeněk Rybák # Studna světců Slovácké divadlo uvedlo 17. ledna na scéně v Uherském Hradišti premiéru hry Studna světců. Jejím autorem je irský dramatik John Millington Synge. Hra je podobenstvím o světě viděném a neviděném. Odehrává se před mnoha staletími na irském venkově. Synge, současník Čechova nebo bratří Mrštíků, je u nás známý hlavně kvůli Hrdinovi západu. Studna světců je mýtičtější, fatálnější a stejně tvrdá hra z irského zapadákova. Hru, která měla premiéru v roce 1905, autor zasadil do venkovského prostředí, přestože je satiricky namířena především vůči maloměšťáckým pokrytcům. Téma má kořeny ve francouzské Moralitě o slepci a mrzáku z 15. století. Dva staří slepí žebráci prohlédnou poté, co jim potulný světec zázračně vrátí zrak, a spatří pokřivenou tvář okolního světa. Srovnání dvou neslučitelných obrazů světa – toho žijícího jen ve fantazii slepců a toho, který po uzdravení „konečně“ uvidí, je fatální… U nás se Studna světců poprvé hrála ve Zlaté kapličce roku 1921. A to s nevalným úspěchem, dočkala se tří repríz. Po dlouhé prodlevě ji v roce 2003 v režii Michala Langa úspěšně uvedlo pražské Švandovo divadlo. Slepé manžele hráli Věra Galatíková a Stanislav Šárský. V roce 2014 byla Studna světců natočena jako televizní film v režii Lukáše Hlavici s protagonisty Simonou Stašovou a Viktorem Preissem. V Uherském Hradišti hru režíroval Igor Stránský. V roli nevidomé žebračky Mary Doulové se představila Irena Vacková, jejího muže hraje Pavel Majkus. Otázka pro režiséra Igora Stránského Jak se režírují herci, kteří hrají nevidomé? Neměl jsem s tím zásadní problém, protože ve svém blízkém okolí znám několik nevidomých, jsou to příbuzní nebo dobří přátelé. Z jejich běžného života jsem stačil odpozorovat celou řadu zajímavých detailů. Na zahajovací zkoušku jsem pozval nevidomou paní učitelku Mirku Kneslovou, kterou zná celá řada lidí ze ZUŠ v Uherském Hradišti. Hlavním představitelům poskytla velmi cenné rady a informace o svém běžném životě a zvycích z pozice nevidomého. Ještě malou poznámku – není to má první inscenace, kde se ve významné roli objevuje nevidomý. Již v osmdesátých letech jsem režíroval americkou hru Motýli. Snad si na ni ještě někdo občas vzpomene. Otázka pro mužského protagonistu Pavla Majkuse Je těžké hrát postavu nevidomého? Jak na to jdete? Takovou roli mám poprvé. Měli jsme možnost popovídat si s nevidomou paní Mirkou Kneslovou, byla na čtené zkoušce. Některé scény jsem zkoušel na jevišti nejprve se zavřenýma očima. A tady mohou hodně pomoci takzvané „další oči“, tedy pohled režiséra, dramaturgyně, choreografky, partnerů na jevišti a dalších kolegů. Otázky pro představitelku hlavní role Irenu Vackovou Jaké je vcítit se do role nevidomé ženy? Například že se nesmíme dívat na své ruce, když pracují, nepoužívat příliš gesta, učinit z našeho sluchu zrak. Když jsem si na zkoušce nevěděla rady, prostě jsem zavřela oči. Ale stejně vás pořád instinkt táhne k tomu se na kolegu při dialogu podívat, ulehčit si cestu přes jeviště tím, že se podíváte, abyste nezakopli. Co byste si přála, aby si diváci z inscenace odnesli? Dovolím si citovat kousek ze hry. „Neviděli jsme snad lepší věci, když jsme tu dřív seděli slepí?“ Poselství hry vnímám jako střet dvou světů, které divák může aplikovat na různé věci. Zda ho zaujme rovina morálního poučení, politické polemiky nebo jen zkrátka to, jestli je lepší vidět, nebo ne. Každopádně bych si přála, aby se diváci nechali pohladit poetickým textem a atmosférou irského venkova. Nejbližší reprízy Studny světců jsou na programu 15. a 21. února. Taťána Králová # Vesmír na dosah Na královéhradecké hvězdárně v Hradci Králové nastal 23. ledna „velký třesk“. Po dlouhém očekávání zahájilo provoz nové digitální planetárium. Jeho stavba, která vypadá jako mimozemská vesmírná loď, vyrostla v těsné blízkosti současného planetária a stála více než sto milionů korun. Planetárium chce být přívětivější k handicapovaným návštěvníkům, do nabídky budou postupně zařazovány i programy pro nevidomé a neslyšící. Zrakově postižení budou moci využívat speciální pomůcky, například reliéfní obrázky. Digitárium nemá sloužit pouze k pozorování vesmíru, ale také jako centrum, které bude popularizovat vědu a techniku. Stejně, jako se to daří v Brně, kde podobné zařízení otevřeli v roce 2013. Srdcem nového královéhradeckého planetária o celkové ploše přes 800 metrů čtverečních je kruhový sál s nakloněným hledištěm se stovkou sedadel. „Speciální projekční plocha má tvar polokoule a digitální projekční systém pokrývá několika projektory celou její plochu. Návštěvníci se tak mohou těšit na prostorovou projekci hvězdné oblohy či videofilmy z dalších vědních oborů lidského poznání,“ vysvětluje mluvčí Královéhradeckého kraje Martina Götzová. Jak vypadá budova ve tvaru UFO uvnitř? Nečekejme žádné hranaté místnosti nebo strohé chodby. Připravme se na zvláštní oblé prostory, imitující interiér kosmické lodi. Ve foyer jsou umístěny interaktivní exponáty, které návštěvníkům umožní vyzkoušet si fyzikální zákony, podle nichž se řídí celý vesmír. Jedná se například o mlžnou komoru, díky níž lze pozorovat elementární částice, nebo model supernovy naznačující, proč hvězdy explodují. Cílem je totiž provázat dění na Zemi s děním ve vesmíru. red. # Inspirace ze Star Treku? Jednou z postav populárního britského seriálu Star Trek je hlavní inženýr lodi, Afričan Geordi La Forge. Scénáristé mu dali do vínku vrozenou slepotu. Současně jej však vybavili zázračným přístrojem zvaným VISOR. Nosí přes oči speciální pásku, která přenáší vizuální informace do jeho mozku. Této představě o vzdálené budoucnosti již začal pomalu ale jistě šlapat na paty i současný technický vývoj. Seriál Star Trek: Nová generace (v anglickém originále Star Trek: The Next Generation) je v pořadí třetím cyklem příběhů posádky kosmické lodi putující vesmírem. Jeho 178 epizod bylo natočeno mezi lety 1987 a 1994. Podle přání scénáristů se děj na rozdíl od původního seriálu odehrává v tehdy sto let vzdálené budoucnosti. Jeho tvůrci tedy popustili uzdu fantazii a obohatili postavy o řadu vymožeností ze sféry sci-fiction. Idea přístroje vysílající přímo do mozku zrakové vjemy mezitím postupuje z říše fantazie pozvolna směrem k realitě. Zkoušejí se například bionické brýle s kamerkou nebo implantáty přímo v oku, které částečně nahradí zrak i nevidomým. V roce 2013 lékaři poprvé voperovali nevidomému pacientovi sítnicové protézy Angus II, které umí v reálném čase přehrát obraz do mozku. Implantáty obsahují 60 řad elektrod, kameru a malou jednotku zpracovávající video. To je bezdrátově posláno na elektrody v implantátu, které aktivují neurony v zadní části oka a začnou vysílat správné signály do mozku. Protézy nevrátí lidem dokonalý zrak, avšak jsou schopny zprostředkovat pohyb a obrysy předmětů. Inspirace očních protéz s kamerkou hrdinou Star Treku je sice jen nepřímá, ale i tak je bravurní řešení handicapu inženýra Geordiho La Forge zajímavou předzvěstí vývoje, který byl v době vzniku seriálu hudbou budoucnosti. Sympatického mladíka s vidící páskou na očích ztvárnil v seriálu herec LeVar Burton, který v českém znění promlouvá hlasem Saši Rašilova. red. # Pověsti o Dobré Vodě Voda vyvěrající z kaple v Dobré Vodě na Znojemsku, kde mělo v minulosti dojít k zázračnému uzdravení slepého chlapce, prý stále dokáže vracet zrak. Znojemsko-vranovský děkan Jindřich Bartoš zmínil další osobu, kterou měla voda uzdravit. „Znal jsem jednu starou paní v Bítově, která už před několika lety zemřela. Říkala, že se tady jako malé dítě uzdravila, byla také slepá,“ líčí. Podle dávné pověsti projížděla přes Dobrou Vodu šlechtická rodina se slepým synem. Zastavili u pramene vytékajícího ze stráně. Osvěžili se a chlapec si umyl oči. „Zjevila se mu Panna Maria, které nevědomky pasáček ovcí, když bičem zaháněl ovce, udělal jizvu na rtu,“ vypráví Růžena Nekulová z nedalekých Mladoňovic. Událost se prý rychle rozšířila po okolí. Šlechtická rodina nechala na místo vyrobit sochu Panny Marie podle popisu zázračně uzdraveného chlapce. Podle Jindřicha Bartoše není uzdravená žena z Bítova jedinou, kterou síla zdejšího místa přitahovala. „Poutníky sem přivádí údajné uzdravení dítěte i staletí modliteb, které si místo uchovává,“ zamýšlí se. U kaple, které místní neřeknou jinak než vodní, se během roku vystřídá přes tisíc poutníků. „Lidé tam jezdí odjakživa po celý rok, někteří si na vodu vozí i kanystry,“ připomíná Růžena Nekulová. Místní si kvůli nim už dokonce odvykli vyhazovat použité plastové lahve. Ochotně je odnášejí do kaple. „Ti, co si na vodu nic nepřivezou, si je můžou vzít,“ pobízí Marie Jelínková, která žije jen několik kroků od vodní kaple. Zdroj čisté a podle mnohých i uzdravující vody zatím nikdy nevyschl. „Říká se, že do kaple stéká z horních lesů, od Kdousova. A ani nikdo ze vsi si na nedostatek vody ve studních nestěžuje. Vodovod máme, používáme ho ale výjimečně,“ vypráví seniorka. Kromě léku na neduhy je prý dobrovodecká voda nejlepší na vaření kávy. „Ve skleničce vám udělá vysokou pěnu,“ dodává sousedka dobrého pramene. Jihlavský deník/red. # Pozvání do Hustopečí nad Bečvou V Hustopečích nad Bečvou jsou centrem pozornosti příležitostných návštěvníků, a tedy i členů odboru zrakově postižených KČT Ostrava, dva nejvýznamnější objekty – zámek a kostel Povýšení sv. Kříže. Hustopečské pamětihodnosti zatím nejsou běžně přístupné veřejnosti. Spravuje je obec, a prohlídky je nutné domluvit s místním úřadem. Hustopeče nad Bečvou je malé městečko ležící 10 km jihovýchodně od Hranic na Moravě. Vzniklo ve 14. století, ale na významu nabylo teprve s příchodem Žerotínů na počátku 16. století. Karel ze Žerotína a jeho syn Viktorín přestavěli původní gotickou tvrz na reprezentační renesanční zámek. Žerotínové byli protestanti a v tomto náboženském duchu přestavěli i přilehlý gotický kostel. Za jejich účast na stavovském povstání jim bylo hustopečské panství zkonfiskováno. V období rekatolizace se ujali držení zámku a městečka Podstatští z Prusínovic. Od roku 1799 do roku 1945 se stal majitelem skotský rod Bailou. Zámek stojí v jižní části městyse. Jde o čtyřkřídlou dvoupatrovou budovu s čtvercovým nádvořím s arkádami na třech stranách. Severní křídlo bylo dostavěno v polovině 18. století v pozdně barokním slohu. Na jižním průčelí byla zrestaurována renesanční sgrafita s rostlinným motivem. Na zámku probíhají od 70. let 20. století rekonstrukční práce. Stropy 2. patra byly úplně propadlé, v některých sálech 1. patra se dochovaly zbytky rokokových maleb. V přízemí zámku byla otevřena expozice řeznického muzea firmy Vahala. Všechny předměty a řeznické potřeby je možné otestovat rukama. V další místnosti probíhají časově omezené výstavy. Sklepení slouží jako lapidárium a jeho součástí jsou kromě četných kamenných artefaktů originály soch světců z ohradní zdi zdejšího kostela. Sochy, reliéfy, dekorativní prvky byly přístupné taktéž hmatem. Po prohlídce zámku jsme zamířili s naším průvodcem do kostela Povýšení sv. Kříže. Jeho interiér je dílem obnovy jednoduše vybaveného protestantského prostoru na bohatě zdobený interiér katolického kostela se sochami, okenními vitrážemi a vzácnou dřevěnou kazatelnou. Vnější vzhled kostela je novorenesanční z přestavby z let 1570-1604 a pozdějších menších úprav z roku 1711 a 1801. Zasloužili se o ně Viktorín ze Žerotína a Jan Nepomuk Podstatský z Prusínovic. Ohradní zeď kostela zdobí repliky původně barokních soch. Váže se k nim zajímavá legenda. Majitel zámku Jan Nepomuk Podstatský si zval jako hosty své zámožné přátele ze šlechtických rodů, s kterými rád hrával karty. Nabídl jim, že ten, který vyhraje, nechá zhotovit sochu a sám ji bude financovat. Jeho spoluhráči nechali záměrně zámeckého pána vyhrávat. Ten se jim pomstil tím, že je nechal tajně vyportrétovat a sochy mají údajně jejich podobu. Odměnou za vynaložené finanční prostředky mu bylo překvapení a údiv při odhalení plastik. Poté jsme ještě navštívili cihlový větrný mlýn z 19. století v blízké obci Poruba. Po prohlídce mlýna jsme konstatovali, že jeho rekonstrukce je nezbytná. Část mlecího zařízení a dřevěná konstrukce byly příležitostí pro náš hmatový prožitek. Technických památek tohoto typu není již mnoho. Na jejich opravu i na zpřístupnění dalších prostor hustopečského zámku chybí Městskému úřadu, správci památek, finanční prostředky. Přesto já i mí přátelé z turistického oddílu věříme, že se tyto cenné historické památky Hranicka podaří zachránit. Milan Linhart # Šumava pro všechny? Nejrozsáhlejší české pohoří a chráněné území jsem navštívil mnohokrát, jako zdravý kluk na letních táborech a zimních lyžařských výcvicích, později jako nevidomý turista. Na některá místa bych se chtěl po letech vrátit, ale rád poznávám osobně i místa nová. Proto mne vloni na podzim zaujala zpráva, že Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava vydala v bodovém písmu a s reliéfními mapkami Průvodce pro turisty se zrakovým postižením. Když jsem si nijak rozsáhlou knihu pročetl poprvé, inspirovala mě k návštěvě některých šumavských lokalit. Což byl asi prvotní záměr autorů. Leč některé podané informace jako by byly nedotažené... A tak jsem se pustil do důkladnějšího čtení a hodnocení, které vám tu předkládám po oddílech, do nichž je kniha členěna. Oddíl A má čtenáře stručně seznámit s historií ochrany přírody i se stavebními památkami na Šumavě. Dozvíme se sice, že délka chráněného území je 113 km, ale ne, odkud kam. Myslím, že většině nevidomých se základními zeměpisnými znalostmi by pomohla zmínka, jak daleko to mají z Plzně a Klatov na severozápadě, ze Strakonic na severu a z Českých Budějovic či Českého Krumlova na jihovýchodě. Případně: Co vedle státní hranice s Bavorskem určilo hranice chráněné krajinné oblasti (ChKO) a podstatně menšího národního parku (NP) na českém území? Skromné informace o fauně a skoro žádné o flóře Šumavy dokládají, jak autoři balancovali mezi zachováním malého formátu publikace a důvěrou ve schopnost lidí pídit se přes internet a v informačních střediscích. Až dost prostoru je věnováno revitalizaci mokřadů a rašelinišť, jíž se šumavští ochranáři pochopitelně rádi pochlubí. Avšak údaj o „oživených“ hektarech přírody nemusí ve chvíli, kdy jej budete číst, už platit. Zato zmínka o projektu Dostupná Šumava by si zasloužila víc než „Mimo sezónu doprava osob s pohybovým omezením do lokalit jinak pro ně nedostupných.“ Holt nezbývá, než se aktuálně doptávat v některém z tamních informačních středisek. Oddíl B je věnován umístění a zaměření informačních středisek (IS) zřízených na území ChKO a NP Šumava. U každého je též uvedeno pár zajímavých a zřejmě pro nás snadno přístupných míst v nejbližším okolí. Kupodivu ve výčtu chybí IS v Kašperských Horách, přitom asi nejlépe dostupné veřejnou dopravou. Doporučil bych v případném dalším vydání publikace seřadit IS abecedně, protože co vidící přejede rychle očima na listu papíru nebo na monitoru počítače, to my dlouho hledáme prsty na mnoha stránkách. V oddílu C nám autoři vybrali 8 pozoruhodných tras pro pěší, některé částečně pro cyklisty. Z jejich popisu vyplývá, že bychom se po nich měli pohybovat jen od jara do podzimu, a za dobrého počasí. Není ovšem dovysvětleno, jaké záludnosti nás čekají v úsecích „pro fyzicky zdatné turisty“. Za problematické u nabídnutých tras lze považovat to, že jejich výchozí a často zároveň i konečná místa jsou vzhledem k řídké veřejné dopravě dostupná především pro ty, kdož přijedou na Šumavu osobním automobilem. Ono vracet se pro auto 10 km z Čeňkovy Pily k Antýglu, nebo řidiče nechat u auta a místo něj mít s sebou na túře jiného průvodce, vyžaduje i tak jistou logistickou přípravu. Oddíl D obsahuje nejprve třídílnou celkovou mapu chráněných území Šumavy, dále pak každý díl reliéfně zobrazený podrobněji. Hmatem je dobře patrná státní hranice, odlišení plochy národního parku od chráněné krajinné oblasti; poblíž též měřítko v kilometrech. Pro pohodlnější orientaci v mapách mohlo být označení řady šumavských bodů umístěno v hladkých plochách vedle. Klidně by se daly doplnit i linie řek Vydry s Otavou, potažmo Teplé Vltavy, i Studené Vltavy přitékající z Bavorska. U každé mapy je list s očíslovanými a trochu popsanými body (hora, jezero, IS). Číslování odpovídá abecednímu řazení bodů pro celou Šumavu. (Asi omylem se hora Poledník dostala mezi Plechý – nejvyšší horu naší Šumavy – a Plešné jezero.) Teprve v oddílu E najdete kontakty na informační střediska. Tato však opět nejsou seřazena abecedně, jak by nám jistě víc vyhovovalo. I tak doporučuji těm, kdož ovládají Braillovo písmo a láká je navštívit poměrně klidnou krajinu, aby si Průvodce po Šumavě přečetli. K zapůjčení jsou například v Tyflocentrech, Tyfloservisech a redakci časopisu Zora. Vladimír Krajíček # Kouzlo sprintu Na počátku to byla pro mne především zvědavost seznámit se s taji disciplíny, která je pevně zakotvena v programu vrcholných evropských či světových soutěží vidících kuželkářů. A dokonce Česká republika má v něm zásluhou Lucie Vaverkové z loňského brněnského šampionátu mistryni světa! Potěšila mě rovněž informace, že sprint měl v minulém roce premiéru na mistrovství Evropy zrakově postižených kuželkářů v Polsku. Z iniciativy Václava Webra mělo spolu se mnou dalších třiadvacet kuželkářů možnost vyzkoušet si „naostro“ v sobotu 31. ledna na čtyřdráhové kuželně v Přelouči tuto dynamickou disciplínu. V čem spočívá její kouzlo? Hráči jsou nalosováni do čtyřčlenných, případně tříčlenných skupin podle stupně zrakového postižení (B1, B2 a B3, případně i Open), v nichž hraje každý s každým 2 x 10 hodů do plných (tedy vždy do znovu postavených všech devíti kuželek). Za každou vyhranou desítku získává hráč jeden bod. Pokud mají stejně, dochází k rozstřelu na jeden hod. Kdo dosáhne většího počtu sražených kuželek vítězí. Dvojice si mezi sebou vzájemně prohodí dráhy, a když je po obou odehraných desítkách po jednom vítězství, následuje rozstřel na dva hody. Úspěšnější ze souboje si připisuje dva body a poražený jeden bod. Pokud byl hráč lepší v obou drahách, získává tři body do tabulky. Podle zpracovaného soutěžního pavouka postupují hráči z prvního a druhého místa do semifinálových bojů, vítězové hrají o celkové prvenství, poražení o třetí místo. Zbývající hráči v jednotlivých kategoriích o další pořadí. Jednotlivá hra trvá cca 15 minut a pro plynulost soutěže je nezbytné, aby hráči respektovali rozpis a byli připraveni k nástupu na dráhy. Po šesti hodinách vzájemných duelů se vykrystalizovalo pořadí. V kategorii nevidomých (B 1) to byla velká radost v táboře červenobílých. Zvítězil Pavel Petříček před Eliškou Čermákovou – oba z SK Slavia Praha – OZP. Třetí místo obsadila favorizovaná Daniela Hladíková ze Sokola Brno IV. V kategorii prakticky nevidomých (B2) vybojoval první místo Jan Kemeny z SKK Rokycany před svým oddílovým kolegou Vladimírem Odstrčilíkem a Jiřím Matějným ze Zory Praha. Největším překvapením turnaje bylo vítězství Milana Holého ze Sokola Brno IV, který dokázal postupně porazit oba favority – třetího Karla Pařila ze Sokola Brno IV i druhého Václava Webra z SKK Rokycany. V kategorii Open si vedl nejlépe Jan Ungr z SKK Rokycany. Druhé místo obsadil David Maška ze Sokola Brno IV a na třetím místě skončila Marie Gutová z Jiskry Kyjov. Další příznivce sprintu přeje Jiří Reichel