ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 99 Číslo 3 Únor 2015 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Drobné i velké kroky Z historie organizace nevidomých a slabozrakých v Olomouci – 2 Výročí pedagoga – Vladimír Buberle Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 2 Když se narodí předčasně Tráva roste Návštěva z Kosova Etika do škol Pro studenty v Hradci Králové Nový projekt pro pracovní uplatnění Nevšední návštěva u kapucínů Závěť starého gentlemana Malíř s bílou holí Další pražská výstava Jaroslavy Bendové Pozvání na výstavu Pohádka o slepé princezně Pozvání do Itálie – změna termínu Černobílé problémy Novoroční turnaj v kuželkách a simulované střelbě # Drobné i velké kroky Viceprezident SONS ČR Rudolf Volejník opět přiblížil svět zrakově postižených nejširší veřejnosti. Pro Magazín Víkend DNES si s redaktorem Lukášem Hronem povídal o rozšířených mýtech, které o nevidomých kolují, i o postupném řešení problémů, s nimiž se v každodenním životě potkávají. Nic před očima „Lidé si pod slepotou představují něco strašlivého, tragického. Ale je to zkrátka součást života,“ popisuje Rudolf Volejník. „I proto nemám rád slogany, které v souvislosti s nevidomými používají slovo tma. Proč bychom tím měli veřejnost strašit? Strach k tomu nepatří. Jakmile vám v domě zhasne světlo, tak se budete bát jít po schodech. Jediný, kdo si na to v takové chvíli bez problémů troufne, je nevidomý.“ Jeden z nejrozšířenějších mýtů tvrdí, že nevidomí mají před očima černou tmu. „Není to tak, že vidíme tmu. Co vidíme? Nic. Tohle téma by si zasloužilo rozmluvu s buddhistickým filozofem. My jednoduše svět vnímáme bez očí. Tak, jako kdyby existoval bez zraku. Je to opravdu NIC. Proto slepý nemůže ve chvíli klinické smrti nikdy vidět světlo na konci tunelu. Prostě nemůže. Říkám, že všechny tyhle teorie jsou nesmysly. Je podle toho poznat, že si každou složitější věc sami obracíme v něco, co jsme schopni pochopit hmotně.“ Ze všech předsudků je ten o tmě pro nevidomé ještě neškodný. Horší je to s představami o tom, že nevidomý nemůže samostatně nic dělat. Rozhodovat o sobě. Nebo se dokonce postarat o druhého, třeba o potomka. Viceprezidenta SONS rozčiluje, když s ním někdo mluví jako s dítětem, s dikcí falešně soucitného porozumění – zkrátka povýšeně. „Ale vytočí mě i jiná věc: Tlumočím v Senátu, jsem oblečen v drahém obleku. Skončím, zamířím domů, zajdu do metra. Čtu si knihu přes speciální zařízení, když do mě vrazí opilec a huláká: Hele, co to tady máš? Najednou vidíte, kde je vaše místo. Jednu chvíli sedíte v Senátu, jste vážená osoba. Pak jste bezbranný. Copak ho můžu praštit? Třeba bude vedle něj stát těhotná žena a já omylem udeřím ji. Konec té historky ale taky o něčem svědčí – čekali byste, že každý v metru bude dělat, že se nic neděje. Místo toho ho někdo na příští zastávce drapnul a vyhodil z vagonu." Možná se i v téhle pomoci od neznámého odráží přístup české společnosti k nevidomým. Není zdaleka tak přezíravý, jak by se třeba zdálo. Není ani vzorový, ani odstrašující. Spíš tak nějak na půli cesty. „Nebyli jsme před ostatními skrýváni ani za socialismu,“ vyvrací Rudolf Volejník další často opakované tvrzení. „Jako dítě jsem chodil do školy pro nevidomé nad Hradčanským náměstím. A ani tehdy nám nikdo nebránil, abychom běhali po nádvořích Pražského hradu, lezli po obelisku, po kašně. Počítalo se s námi.“ Nenaříkat, ale řešit V další části rozhovoru přiblížil Rudolf Volejník vidící veřejnosti drobné i velké kroky vpřed, které u nás usnadňují život nevidomých. Mezi velkými zásluhami SONS jmenoval usnadněný pohyb po městech a bezbariérovost v dopravních systémech, která je pro české nevidomé jednou z nejpokročilejších v Evropě. Mezi dalšími pokroky upozornil na možnost získat počítač s vybavením pro zrakově postižené nebo rozšíření bankomatů uzpůsobených pro nevidomé. Viceprezident SONS upozornil i na dosud neřešená úskalí. „Pomáháme nevidomým vrátit se do života. Řešíme jejich pracovní uplatnění, stejně jako zdánlivé maličkosti typu závěti. Nevidomý musí mít u jejího sepsání dva svědky, aby mu někdo něco nepodstrčil. Nesmějí být však obmyšlenými osobami, musí být cizí. Jenže co je komu cizímu do toho, co si dám do závěti? Bojujeme s tím, aby to nevidomý mohl podle zákona udělat i jinak, snad to dostaneme do novely,“ popsal Rudolf Volejník. „Ano, problémů máme dost. Jsme znevýhodněná skupina, na což si nenaříkáme, jen konstatujeme. Je jen na nás, abychom veřejnosti vysvětlili, že nám jde o to, problémy vyřešit, ne aktivisticky vyřvávat kolem,“ zakončil viceprezident. # Z historie organizace nevidomých a slabozrakých v Olomouci Kapitola II. Sedmdesátá a osmdesátá léta Naše organizace měla vždy snahu dělat něco smysluplného, něco, co by zrakově postiženým pomohlo více, než pouhé schůzování a plnění socialistických závazků. To byl hlavní a snad jediný požadavek na dobrovolné funkcionáře organizace od těch „nahoře“. O některých aktivitách jsme psali v minulém článku, dnes se zaměříme na ty, které později zapadaly do oblasti sociální rehabilitace. To byla sféra nová a nepoznaná, ale hlavně tyto aktivity hodně podporovaly samostatnost nevidomých. Psal se rok 1979, když byly tyto programy zahájeny. Tvůrcem a šiřitelem těchto myšlenek byl Ján Jesenský, pracovník tehdejšího Federálního výboru Svazu invalidů. I v těžkých podmínkách uvedl do života programy výcviku prostorové orientace a samostatného pohybu, ale také výuky čtení a psaní bodového písma a další programy. Realizátory tzv. docházkových kurzů mobility byli vidící instruktoři z řad příznivců a nevidomí konzultanti. Samozřejmě byli všichni dobrovolníky bez nároku na jakoukoliv odměnu. Prvním vyškoleným konzultantem výcviku POSP pro olomoucký region byl Jan Juráň. Tehdy byl předsedou Rady zrakově postižených, která byla vytvořena při Okresním výboru Svazu invalidů a měla vytvářet jakousi koncepci v úzké součinnosti se základní organizací. Z Prahy tehdy přišla pozvánka na kurz do Přívratu-Presy a on váhal, zda tam jet, jestli to není zase nějaký socialistický výmysl. Nakonec se rozhodl, že pojede a vrátil se s obrovským nadšením. Brzy nato zorganizoval první kurz POSP v Olomouci. Našel si celou řadu pomocníků z řad vidících příznivců a kamarádů. Kurzu se zúčastnilo 8 zrakově postižených. Akce měla velice příznivý ohlas, a tak v příštích letech následovaly další kurzy a přibyli také další vyškolení. Byli jimi Josef Láník a Jan Příborský. Následovaly taktéž docházkové kurzy bodového písma a zkoušely se i dovednosti z oblasti tzv. sebeobsluhy. V té době přišla ještě jedna novinka. Rovněž jejím autorem byl Ján Jesenský. Byly to pobytové kurzy sociální rehabilitace (až později se jim začalo říkat rekondiční pobyty). Olomouc nemohla být pozadu, a tak mezi prvními uspořádala už v roce 1981 čtrnáctidenní pobytový kurz ve Starém Městě pod Sněžníkem Další následoval v roce 1988. Také vznikl docházkový klub sociální rehabilitace, který měl sídlo v tzv. agitačním středisku v Javoříčské ulici. A když jsme u vzpomínání na sociálně rehabilitační činnost, tak musím zmínit, že v roce 1983 byla v Olomouci poprvé uspořádána soutěž v prostorové orientaci a samostatném pohybu, kterou jsme později pojmenovali Tyflomobil. A když jsem výše zmínil Jana Juráně, tak je třeba vzpomenout i na další oblast jeho působení. Stal se jedním z prvních sociálně právních poradců. Ačkoliv bydlel až v Uničově vzdáleném od Olomouce 30 km, tak pravidelně po mnoho let dojížděl do Olomouce na poradenské hodiny v tehdejším klubu v Mozartově ulici. Ve velmi nepříjemných podmínkách nezdravých suterénních prostor, které nám tehdejší radnice přidělila, pomáhal erudovaně a bezplatně zrakově postiženým orientovat se v tehdejší legislativě, jak získat kompenzační pomůcky (kterých bylo tehdy poskrovnu) a v mnoha dalších situacích včetně rad rodičům nevidomých dětí. Je třeba podotknout, že výše popsaná činnost byla „trnem v oku“ tehdejších okresních i pražských svazových funkcionářů. Vymykali jsme se velmi výrazně ze stranické linie. My jsme přece měli působit směrem k politickému uvědomění členstva, a ne pečovat o jejich individuální specifické potřeby a zájmy.“ Zde vzpomenu na jednu dnes již úsměvnou epizodu, která však měla tehdy pro mou osobu velmi nepříjemné důsledky. Na jedné členské schůzi naší organizace vystoupil jeden člen, který v nějaké souvislosti prohlásil, že nesouhlasí se socialistickým zřízením. I byl jsem povolán na nejbližší zasedání Okresního výboru Svazu invalidů a tam jsem to pěkně „slízl“. Mojí politickou chybou bylo, že jsem jako předseda organizace nezasáhl, nechal ho domluvit a nereagoval v tom smyslu, že dotyčný se dopustil lži. Tento škraloup se se mnou táhl až do revoluce. Dokonce na mně poslali jednoho vysoce postaveného soudruha z ústředí, bývalého pracovníka ÚV KSČ, který přišel na kontrolu na naši další schůzi, zda se tam nedějí zase nějaké nepravosti. Jan Příborský (dokončení v březnovém čísle) # Výročí pedagoga - Vladimír Buberle (24. 2. 1925 – 25. 1. 2009) Byl nejen tlumočníkem, sportovním funkcionářem, ale především učitelem. Několik desítek let působil jako mistr oboru čalouník ve škole pro zrakově postižené. Spoluzakládal českou pobočku UNICEF, Dětský fond OSN. Vladimír Buberle se narodil před 90 lety (24. února 1925) v Praze české matce a ruskému otci. Po zápalu mozkových blan téměř ohluchl a na pravé oko oslepl. Navštěvoval školu v Holečkově ulici v Praze na Smíchově. Absolvoval odbornou školu v Prvním českém ústavu pro hluchoněmé v Praze a roční mistrovskou školu bytové tvorby na Žižkově. Jako učeň nastoupil za druhé světové války do firmy Žirovnický v Dejvicích (obchodovala s textilem), kde se vyučil oboru čalouník. Po komunistickém převratu v roce 1948 musela firma skončit a mladý Vladimír nastoupil do Svazu invalidů. Znalost čalounictví se mu hodila i zde. Ve svazu se seznámil s Miroslavem Vosobou, ředitelem Učňovské školy internátní pro mládež s vadami zraku (nyní Střední škola Aloyse Klara v Praze-Krči), který ho v roce 1954 požádal, aby na škole založil a pedagogicky vedl nový obor – čalounictví. Na této škole zůstal až do důchodu. I při své profesi stále pracoval pro neslyšící. Už ve svých 13 letech nastoupil jako člen výboru do I. Pražského sportovního klubu hluchoněmých, kde jako sekretář pracoval až do léta 1952. V tomto roce založil spolu s Josefem Pivoňkou, slyšícím pracovníkem Svazu invalidů, Divadlo neslyšících. Učitelem pantomimy asi 15členného souboru neslyšících herců byl herec Národního divadla Josef Pehr. První nastudovanou hrou v Divadle neslyšících byl Strakonický dudák. Jednalo se o zkrácenou verzi, která se tehdy hrála v Národním divadle. O rok později navázali spolupráci s novým režisérem, členem Městských divadel pražských Richardem Záhorským. Záhorský s nimi nastudoval novou hru, a to Macháčkovu komedii Ženichové. Největšího úspěchu dosáhl v této oblasti Vladimír Buberle v roce 1954, kdy vyhráli celostátní divadelní přehlídku Jiráskův Hronov. V roce 1966 jako předseda sekce neslyšících motoristů v Autoklubu Československé republiky založil v Praze Mezinárodní federaci neslyšících motoristů (FIAMS). Prezidentem FIAMS byl až do léta 1971. Roku 1990 zakládá Českou unii neslyšících (ČUN). Ustavující valné hromady ČUN dne 8. prosince1990 v aule Právnické fakulty Univerzity Karlovy se zúčastnilo přes 500 neslyšících. Dalších deset let byl prezidentem ČUN. V r. 1992 spolu s několika dalšími neslyšícími spoluzakládá Asociaci organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel (ASNEP). V roce 1993 založil s Věrou Strnadovou časopis Unie a podílel se i na prosazení zákona č. 155/1998 Sb. o znakové řeči. Vladimír Buberle zemřel 25. ledna 2009. Petr Pánek/red. # Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 2 Dnešní pokračování naší rubriky bude co do témat, jimž se budeme věnovat, téměř přesnou kopií rubriky minulé. Tedy průkaz osoby se zdravotním postižením a práva zaměstnanců v pracovně-právních vztazích. Věřím, že i přesto přinese článek aktuální a originální náplň. Průkaz osoby se zdravotním postižením Evergreenem našich článků se stal průkaz osoby se zdravotním postižením, ale vzhledem k tomu, že dotazy na toto téma v naší poradně neustávají (spíše naopak) a nakonec i fakt, že k výměně průkazu bude muset do konce roku dojít u každého držitele, mě nutí, abych se znovu pokusil zrekapitulovat, co je dnes o procesu výměny známo. Nejdříve si tedy zopakujme, jaké faktory ovlivňují, zda k výměně průkazu dojde bez zahajování správního řízení a posuzování zdravotního stavu a kdy naopak správní řízení s posouzením zdravotního stavu výměnu provázet musí. Předznamenejme, že úřad práce může zahájit řízení z moci úřední ve všech případech, kdy vzniknou důvodné pochybnosti o nároku na průkaz. Ale již z množství průkazů, které bude třeba vyměnit, myslím jednoznačně plyne, že bude i v zájmu úřadu práce a zejména posudkových lékařů okresních správ sociálního zabezpečení, aby byl nárok u drtivé většiny držitelů průkazu prokázán z již existující dokumentace. S jistotou lze tedy říci, že každá osoba, platnost jejíhož současného průkazu přežije 31. prosinec 2015, má nárok na nový průkaz podle současných předpisů. Správní řízení s posuzováním zdravotního stavu tedy musí proběhnout jen v těch případech, kde by bez ohledu na současnou plošnou výměnu tak či tak muselo dojít ke znovuposouzení nároku. V této souvislosti samozřejmě vyvstává otázka, jak je tomu u osob, kterým platnost průkazu končí v průběhu tohoto roku, nicméně jim byl již v minulosti přiznán průkaz trvale. Prokázání trvalého nároku je možné buď samotným průkazem (tento obsahuje u doby platnosti slova „trvale“ nebo „bez omezení“) nebo je tato skutečnost vyznačena na rozhodnutí o nároku na průkaz (pokud toto rozhodnutí bylo vydáváno), eventuálně by se trvalost dala doložit též posudkem dříve zhotoveným právě pro účely posouzení nároku na průkaz. U té osoby, u níž nelze z existující dokumentace prokázat, že její nárok je trvalý, bude vydán nový průkaz s datem platnosti, které je uvedeno na jejím dosavadním průkazu. Procesní stránka výměny Úřad práce deklaruje, že průkazy osoby se zdravotním postižením v nové podobě bude mít k dispozici teprve od 1. dubna 2015. Z toho plyne, že těm, kterým do tohoto data platnost průkazu nekončí, lze jednoznačně doporučit, aby návštěvu úřadu práce odložili až na období po tomto datu. Pokud někomu platnost průkazu končí do té doby nebo třeba v průběhu měsíce dubna, lze doporučit, aby proces výměny začali řešit raději s určitou časovou rezervou. Úřad práce, pokud nebude mít ještě k dispozici nové průkazy, může a má tam, kde o platnosti nároku není sporu, vydat průkaz dočasný. Právě s vydáváním těchto dočasných průkazů byly zaznamenány určité potíže, zejména na přelomu roku 2014 a 2015, ale ukázalo se, že tyto obtíže pramenily spíše z neznalosti konkrétních zaměstnanců úřadu práce než z jakýchkoliv skutečných legislativních překážek. Po 1. dubnu by tedy mělo dojít k masové výměně starých průkazů za nové a tuto výměnu bude třeba stihnout nejpozději do 31. prosince 2015. Kdo by propásl toto datum, musel by podávat zcela novou žádost o průkaz, jakýkoliv nárok plynoucí ze současného držení průkazu by mu totiž zanikl. Většina současných držitelů průkazu by měla být k výměně úřadem práce vyzvána, garantováno je to u všech příjemců příspěvků na mobilitu. K výměně bude třeba vyplnit formulář žádosti s názvem Žádost o přechod nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením. Tento formulář bude k dispozici na kontaktních pracovištích úřadu práce, nicméně pro počítačově gramotné zrakově postižené osoby bude určitě velkou pomocí elektronický formulář. Ten je již nyní možné získat zde: https://formulare.mpsv.cz/oksluzby/cs/form/edit.jsp?CMD=EditForm&FN=OZPPRO150101575&SSID=9dF1Zl7PhQtNjoLxnJtB5mI38~r~5oc5 Tento složitý odkaz vede přímo na konkrétní popisovaný formulář. Výběr formuláře je možné provést z této kratší adresy: http://formulare.mpsv.cz/oksluzby/form/OZPPRO.jsp Žádost jsem si zkusil cvičně vyplnit a musím konstatovat, že jsem při vyplňování formuláře nenarazil na žádný problém. Jsem opravdu velmi rád, že vše nasvědčuje tomu, že elektronický formulář je skutečně přístupný, že i úplně nevidomá osoba jej zvládne bez problémů vyplnit. Nezapomeňte na část formuláře pod písmenem F, v níž určíte, zda chcete, aby váš průkaz obsahoval označení osoby úplně nebo prakticky nevidomé. Nárok na tento symbol musí vyplývat z vaší dosavadní dokumentace, máte jej v průkazu nebo v rozhodnutí, viz prokázání trvalé platnosti. K výměně bude dále třeba úřadu práce poskytnout fotografii 35 x 45 mm a zaplatit správní poplatek ve výši 30 Kč. Jiné důležité osobní překážky v práci na straně zaměstnance – pokračování V minulé rubrice jsme začali s probíráním tohoto tématu. Nyní tedy pokračujme dalšími čtyřmi překážkami, jak je stanoví nařízení vlády č. 590/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Svatba „Pracovní volno se poskytne na 2 dny na vlastní svatbu, z toho 1 den k účasti na svatebním obřadu; náhrada mzdy nebo platu přísluší však pouze za 1 den. Pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu se poskytne rodiči na 1 den k účasti na svatbě dítěte a ve stejném rozsahu se poskytne pracovní volno bez náhrady mzdy nebo platu dítěti při svatbě rodiče. Náhrada mzdy nebo platu podle tohoto bodu přísluší rovněž zaměstnancům uvedeným v § 317 zákoníku práce.“ Zaměstnancem uvedeným v § 317 je zaměstnanec, který nevykonává práci na pracovišti zaměstnavatele, ale vykonává pro něj práci podle dohodnutých podmínek a v pracovní době, kterou si sám rozvrhuje. Narození dítěte „Pracovní volno se poskytne na nezbytně nutnou dobu a) s náhradou mzdy nebo platu k převozu manželky (družky) do zdravotnického zařízení a zpět, b) bez náhrady mzdy nebo platu k účasti při porodu manželky (družky).“ Úmrtí „Pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu se poskytne na a) 2 dny při úmrtí manžela, druha nebo dítěte a na další den k účasti na pohřbu těchto osob, b) 1 den k účasti na pohřbu rodiče a sourozence zaměstnance, rodiče a sourozence jeho manžela, jakož i manžela dítěte nebo manžela sourozence zaměstnance a na další den, jestliže zaměstnanec obstarává pohřeb těchto osob, c) nezbytně nutnou dobu, nejvýše na 1 den, k účasti na pohřbu prarodiče nebo vnuka zaměstnance nebo prarodiče jeho manžela nebo jiné osoby, která sice nepatří k uvedeným fyzickým osobám, ale žila se zaměstnancem v době úmrtí v domácnosti, a na další den, jestliže zaměstnanec obstarává pohřeb těchto osob. Náhrada mzdy nebo platu podle tohoto bodu přísluší rovněž zaměstnancům uvedeným v § 317 zákoníku práce.“ Posledním nepříliš radostným bodem, který si dnes uvedeme, je: Pohřeb spoluzaměstnance „Pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu se poskytne na nezbytně nutnou dobu zaměstnancům, kteří se zúčastní pohřbu spoluzaměstnance; tyto zaměstnance určí zaměstnavatel nebo zaměstnavatel v dohodě s odborovou organizací.“ Na příští pokračování nám tedy zbývají už jen dvě překážky, jsou jimi přestěhování a vyhledání jiného zaměstnání. za Sociálně právní poradnu SONS Luboš Zajíc # Když se narodí předčasně Nedonošené děti, které se narodí s porodní hmotností nižší než 1500 gramů, jsou velmi ohrožené a projevuje se u nich řada zdravotních rizik. Počet předčasně narozených dětí celosvětově stoupá. „Zatímco v roce 2002 se v Česku narodilo předčasně 6 % dětí, v roce 2013 jich bylo již 8,3 %,“ říká předseda České neonatologické společnosti ČLS JEP, MUDr. Lumír Kantor, PhD. Předčasně narozené děti jsou velmi zranitelné. Jejich organizmus ještě není připraven na život mimo dělohu. Mají potíže s termoregulací, problémy s dýcháním, krevním oběhem, nezralostí trávicího systému. Jsou znevýhodněny nezralostí centrálního nervového systému, která může způsobit poruchy zraku, sluchu nebo poškození mozku. Přesto, že ohrožených miminek přibývá, daří se díky specializované péči zvyšovat počet těch, která příliš brzký příchod na svět přežijí bez následků. Nejvíce ohrožené děti se rodí v perinatologických centrech intenzivní péče. Středně a lehce nezralí novorozenci jsou pak ošetřováni v perinatologických centrech intermediární péče. Po roce 2000 bylo také zavedeno sledování počtu dětí s celoživotním postižením. Příznivější statistika „Díky dlouhodobému sledování víme, že počet takto postižených dětí klesá. Zatímco v letech 2000–2002 bylo vážně až těžce postižených 29 % dětí, dnes je to asi 19 %,“ dodává MUDr. Kantor. Například těžká porucha zraku až slepota poklesla na 2,3 % (z 13,8 % v letech 2000-2002). Mýtus o inkubátorech Mezi rodiči se často traduje, že oči jejich dětí byly spáleny kyslíkem v inkubátoru. „Není to pravda,“ vyvrací mýtus MUDr. Milan Odehnal, primář Oční kliniky dětí a dospělých Fakultní nemocnice Motol. „Značně nezralé děti dodatečnou aplikaci kyslíku skutečně potřebují, protože mají ještě nevyvinutý plicní a oběhový systém. Dnešní postupy jsou ale bezpečné, přístroje pro sledování hladin vdechovaného kyslíku a krevních parametrů jsou přesné a neonatologové zajistí optimální vývoj dítěte.“ Kontroly na očním „Sledování všech léčených i neléčených nedonošených dětí je nezbytné až do jejich 15 let. Nedonošené děti mají obecně vyšší četnost výskytu krátkozrakosti, šilhání a tupozrakosti. Všechny tyto změny je důležité včas podchytit a léčit. V případě významnějšího zrakového postižení je potřeba specializovaná rehabilitace zraku,“ doplňuje MUDr. Odehnal. red. # Tráva roste Čtyřiadvacátý ročník Národní ceny za studentský design, pořádané Design Cabinetem, předvedl v roce 2014 nejzdařilejší práce v oblasti vizuální komunikace. Prestižní cenu novinářů a Cenu ředitelky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze získala Alžběta Surá za design knihy pro nevidomé s názvem Tráva roste. Alžběta byla oceněna v konkurenci sto tří prací z jedenácti univerzit a čtrnácti vyšších a středních odborných škol. Hodnotily je tři nezávislé poroty složené z pedagogů, kurátorů muzeí, nezávislých expertů a nejlepších českých profesionálních designérů. Oceněná studenta je absolventkou oboru Management umění a reklamy na Střední odborné škole Luhačovice a v současné době pokračuje v magisterském studiu oboru Digitální design na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Na knize pro nevidomé pracovala v duchu skandinávského hnutí Design for Every Body. Tvorbu průběžně konzultovala se zlínským TyfloCentrem. Její hmatovou knihu po soutěži odkoupilo do svých sbírek Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Vítězné studentce položil Design Cabinet několik otázek: Alžběto, jak ses vůbec dostala k tématu publikace pro nevidomé? Bylo to úplnou náhodou. Mám docela kladný vztah k papíru a různým jiným materiálům. Když jsem se rozhodovala, jaké téma si dát k bakalářské práci, věděla jsem, že chci dělat práci, která někomu pomůže a nebude to žádná školní věc „do šuplíku“. Navíc vytvořit ilustrace pro nevidomé byla pro mne celkem výzva a ty já mám ráda. V tomto tématu jsem se pak utvrdila, když jsem zjistila, že na trhu je žalostně málo výtvarných hmatových knih pro dospělé. Stránky tvé knížky jsou doplněny půvabnými japonskými krátkými básněmi haiku. Proč jsi sáhla právě po nich? Původně jsem měla v plánu ilustrace doplnit nějakými poznatky, na které jsme v průběhu práce narazila. A přišla jsem na to, že nahodilá poezie básní haiku to vystihuje naprosto nejlépe. Pro nevidomé je mnohdy svět, který jim popisujeme stejně abstraktní a nahodilý jako básně haiku pro nás. Máme z nich určitý pocit, ale nikdy nám problém neohraničí naprosto dokonale. Texty navíc krásně doplňují relaxační pocit z knihy, kniha má být takovým pohlazením na duši. Nakonec se mi celkem hodil text i z praktického hlediska, kvůli knize jsem se musela naučit alespoň základy Braillova písma, takže jsem byla ráda za tak krátké texty. Jak probíhaly tvé konzultace s nevidomými v TyfloCentru? Zaujala knížka spíše děti nebo dospělé? Do TyfloCentra Zlín jsem chodila zhruba tři čtvrtě roku, nosila jsem různě rozpracované části knihy, většinou ilustrace a nad nimi jsme spolu debatovali, co v nich kdo „vidí“. Bylo to pro mne moc inspirativní a moc mi pomohlo slyšet zpětné reakce nevidomých. I samotný pobyt mezi nimi bych naordinovala celé společnosti, je strašně fajn dívat se na to, jak se „popasovali“ se svými osudy, často mi přišlo, že svoji slepotu berou asi jako my bereme rýmu. Mají prostě jiné žebříčky hodnot, a povrchní věci pro ně nejsou tak důležité. Měli bychom před nimi všichni smeknout. Právě proto by kniha měla sloužit i vidomým tak, abychom aspoň na chvilku proklouzli do jejich světa, proto je také text psaný jak Braillem, tak klasickým, nám tak známým, tištěným černotiskem. Co ti bylo největší inspirací při hledání námětů pro jednotlivé hmatové listy? Největší inspirací byli právě sami nevidomí, jejich reakce na ilustrace mi často dávaly další náměty. Bylo strašně fajn slyšet, jak na jednu ilustraci reaguje jinak nevidomý a vidomý, každý v tom vidí něco jiného. Také mě poháněla dopředu radost, kterou z toho měli. Celkově mi bylo inspirací moderní umění, v podstatě jsem přetransformovávala pocit z některých děl do abstraktních tvarů. V některých ilustracích jsem se inspirovala hravostí a ilustrace rozhýbala, čtenář si tak může sám vytvářet svůj obraz. U dalších ilustrací jsem porovnávala světy vidomých a nevidomých. Z tvé dřívější práce je zřejmé, že kombinování různých materiálů je ti blízké. Neplánuješ téma publikací pro nevidomé dále rozvíjet? Zatím nemám přímo vymyšlený konkrétní projekt, ale doufám, že se k této fajn práci ještě dostanu. Je mezi osmnácti použitými materiály na stranách knihy některý opravdu atypický? Většinou se jedná o různé typy papírů s odlišnou texturou, ale takový můj nejoblíbenější materiál je pěnová guma. Nevidomé většinou v knize překvapil smirkový papír. Na čem se chystáš v rámci svého studia dále pracovat? Příštím rokem na jaře budu končit magisterské studium na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, takže právě pracuji na diplomové práci. Jelikož studuji obor Digitální design, tak je práce věnovaná tématu mobilní aplikace pro děti s poruchou učení. Získala jsi cenu ředitelky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Vítěz tohoto ocenění má možnost poskytnout své dílo k vystavení v rámci sbírek muzea. Bude si moci návštěvník mezi ostatními exponáty prohlédnout i tvoji knihu Tráva roste? Doufám, že ano. Byla bych moc ráda, kdyby si knížku mohlo přijít „osahat“ co nejvíce lidí. Třeba i designérů, které by to mohlo inspirovat k vytvoření něčeho dalšího pro naše nevidomé spoluobčany. red./designcabinet.cz # Návštěva z Kosova Ve společnosti Raná péče EDA, která poskytuje péči dětem se zrakovým postižením, nedávno přivítali návštěvu až z Kosova. Čtyři pedagogové ze školy a vzdělávacího centra pro zrakově postižené v Peji přijeli do Prahy načerpat zkušenosti, jak pracovat se zrakově postiženými dětmi a jejich rodiči. Studijní cesta je dalším krokem ve společné snaze Člověka v tísni a České rozvojové agentury o integraci lidí s vadami zraku do kosovské společnosti. „V Praze máme velmi nabitý program, jenž pro nás připravili pracovníci naší partnerské organizace Raná péče Eda. Budou nás učit, jak správně pracovat se zrakově postiženými dětmi i jejich rodiči,“ popsala kosovská pedagožka Ilrijana Shehu. Pro čtveřici kosovských učitelek připravili v Rané péči Eda program zaměřený na teorii i praxi. „Po seznámení se s praktickým fungováním našeho střediska a jeho vybavením pro terénní pracovníky i klienty jsme kosovským kolegyním ukázali kromě jiného instruktory stimulace zraku při práci, vzali jsme je na přednášku doktorky Terezie Kochové o hmatovém vnímání a hmatových knihách pro děti s těžkým zrakovým postižením a společně jsme navštívili dvě pražské mateřské školky, kam tyto děti docházejí,“ přiblížila program Martina Herynková z Rané péče Eda. „Naším cílem je ukázat jim, že je možné pracovat s dětmi i jejich rodinami mnohdy již několik týdnů po narození dítěte,“ shrnula Martina Herynková. Studijní cesta navázala na týdenní seminář v Kosovu, který se uskutečnil na konci září 2013. Učitelé se při něm vzdělávali pomocí přednášek a diskusí s využitím velkého množství videomateriálů. „Nyní si mohly kolegyně vědomosti z kurzu utvrdit formou náslechů, diskuse a konkrétním seznámením se se speciálními materiály a pomůckami,“ uvedla Martina Herynková a dodala, že i když je spolupráce na začátku vidí v ní velký potenciál. Pozitivně vnímá především zájem ředitele školy v Peji podpořit myšlenku práce s rodinou dítěte předškolního či ještě mladšího věku i zájem některých pedagogů o téma rané péče. „Ředitel by rád vybavil kabinet pro práci terénních pracovníků a požádal nás, abychom mu doporučili konkrétní standardizované testy pro posouzení zrakových funkcí dětí raného věku,“ vysvětlila Martina Herynková. „Také jsme se dozvěděli, že kosovští kolegové již začali ve škole vyrábět speciální hračky podle našich nápadů, které jsme jim předali. Nemusejí tak kupovat drahé pomůcky, ale mohou si je jednoduše vyrobit sami z dostupných materiálů,“ doplnila Martina Herynková. Možnost sdílet zkušenosti vítá i Ilrijana Shehu. „S neziskovou organizací Raná péče Eda spolupracujeme teprve od roku 2013, přesto již cítíme, jak nás to obohacuje. Získané znalosti a zkušenosti budeme moci uplatnit doma při práci s našimi klienty, těch máme v současné době skoro sto,“ podotkla Ilrijana Shehu a upřesnila, že z 97 klientů je sedmadvacet podporováno v rodině a 44 k nim dochází do školy. Zbývajících šestadvacet klientů jsou už dospělí lidé, kteří potřebují intenzivní výuku, protože specializovanou školu nenavštěvovali v raném věku. „Konkrétně si z návštěvy odneseme spoustu zkušeností pro takzvanou ranou péči i poradenství pro rodiče, jak se o děti s postižením zraku starat,“ uzavřela Ilrijana Shehu. Zdroj: Člověk v tísni # Etika do škol Základní škola pro zrakově postižené žáky a žáky s vadami řeči v Havlíčkově ulici v Opavě patří mezi 174 základních škol a víceletých gymnázií, které získaly pro rok 2014 grant MŠMT na začlenění nového předmětu – etické výchovy do výuky. Cílem celého projektu je vést žáky k tzv. prosociálnímu chování, tj. chování bez očekávání vnější odměny nebo protislužby. Pedagogové na opavské škole využili grant mj. k pořízení kompletního dostupného materiálu pro výuku. Nový předmět si žáci osvojují nejen pomocí učebnic. Pro výuku etických pravidel jim slouží hlavně pracovní listy, zábavné komiksy či DVD s příběhy tajemného agenta Kixe. Textové materiály byly také přepsány do Braillova písma a škola má k dispozici i učebnice pro nevidomé žáky. V průběhu loňského roku stihli v Opavě upravit školní vzdělávací program a rozjet pilotní hodiny nového předmětu. V praxi se nejedná o nudné získávání nových vědomostí, ale o systematický nácvik sociálních dovedností především prostřednictvím zážitkových metod. Žáky opavské školy hodiny estetické výchovy baví. Ani si neuvědomují, že se při nich něco nového učí. „Cílem vzdělávání není informacemi nabitý jedinec, ale morálně vyzrálý člověk, který se vyznačuje empatií, kreativitou, zdravým sebevědomím, pozitivním hodnocením jiných a prosociálními formami chování,“ popsala koordinátorka projektu Ivana Hudeczková. red. # Pro studenty v Hradci Králové Univerzita Hradec Králové (UHK) se aktivně věnuje podpoře uchazečů o studium a studentům se specifickými potřebami. Prostřednictvím střediska služeb Augustin byl spuštěn speciální fond elektronických dokumentů, který umožňuje především studentům se zrakovým postižením samostatnou práci s informacemi. Jedním z největších problémů, se kterým se studenti se zrakovým postižením potýkají během studia, je špatná dostupnost studijních materiálů v pro ně přístupných formátech. Výukové texty a studijní literatura jsou proto softwarově zpracovány do přístupného formátu. Při tom je důležité, aby nedošlo ke změně obsažených informací. Ke slovu se tak dostávají zejména programy, které zvětší velikost textu a aplikace s hlasovým výstupem. „Zpracování textů neboli jejich adaptace je standardizovaný proces, při němž se forma dokumentu přizpůsobí technickým, smyslovým a kognitivním nárokům studentů se specifickými potřebami, například zrakovému postižení. Výsledkem této činnosti je dokument, který umožňuje efektivní práci s textem a obsahuje typicky grafické prvky, navigační aparát a slovní adaptace doprovodných ilustrací a grafů zajišťující přístupnost dokumentu pro osoby se specifickými potřebami,“ přibližuje novinku vedoucí střediska Augustin Lucie Slezáková Misařová. Jednou ze studentek se zrakovým postižením, která již tuto službu využívá, je Oľga Šintáková, studentka prvního ročníku Managementu cestovního ruchu na Fakultě informatiky a managementu (FIM) UHK. „Zpřístupnění studijní literatury je pro mne velmi důležité, protože základním předpokladem splnění podmínek pro absolvování většiny předmětů je vypracování semestrální práce na určité téma. K tomu, abych mohla práci zpracovat, potřebuji tištěné nebo časopisecké zdroje, které musím prostudovat, zpracovat a vhodně implementovat do své vlastní práce“, přibližuje studentka, která si tak jako ostatní studenti bez zrakového hendikepu musí doplňovat veškeré informace ze zdrojů doporučené literatury. „Nevím, jak je tomu u jiných oborů na univerzitě, ale pro můj obor existuje málo literatury v elektronické či zvukové formě, a pokud existuje, pak je z velké části neaktuální a tudíž nepoužitelná. Což znamená, že tuto službu využívám často, i když musím na zpracování některých knih čekat, protože nejsou v žádné knihovně dostupné a musí se teprve zpracovat,“ vysvětluje možná největší úskalí svého studia. „Věřím však, že dláždím cestičku dalším studentům se specifickými potřebami, protože se tak na UHK vytváří databáze literatury, která jim bude ihned k dispozici.“ O Středisku Augustin se dozvěděla při absolvování průvodcovského kurzu organizovaného Institutem celoživotního vzdělávání na FIM UHK a přiznává, že právě existence tohoto střediska byla částečnou motivací pro to, proč se rozhodla podat si přihlášku ke studiu. „I když mě management cestovního ruchu přitahoval, neuměla jsem si představit, jak bych studium zvládala vzhledem ke svému současnému zdravotnímu stavu. Augustin se pro mne na začátku semestru stal jakýmsi odrazovým můstkem, který mi ulehčil adaptaci na nové prostředí,“ a doplňuje, že studenti se zrakovým postižením se potýkají především s problémy se zabezpečením studijní literatury, zápisem poznámek na přednáškách, písemným vypracováním seminárních prací a vyplňováním zadání a testů u zápočtů a zkoušek. Z celé škály služeb, které středisko Augustin nabízí, využívá především zpřístupnění studijní literatury, osobní a studijní asistenci, časovou kompenzaci a technické vybavení. „Spolupráce se střediskem je na velmi dobré úrovni, jelikož pružně reagují na všechny moje požadavky a potřeby. Já na oplátku tyto služby zbytečně nezneužívám,“ přibližuje spolupráci s pracovníky centra Oľga Šintáková a doufá, že služba týkající se zpřístupnění studijní literatury bude pro studenty se specifickými potřebami dostupná co nejdelší dobu. „Bez toho bych si své studium na vysoké škole nedokázala představit. Jsem ráda, že Univerzita Hradec Králové umožňuje a zpřístupňuje studium všem lidem bez ohledu na jejich omezení či postižení,“ dodává studentka se zrakovým postižením. Přístup k elektronickým editovatelným dokumentům je realizován přes online katalog Univerzitní knihovny UHK (http://arl.uhk.cz, v záložce Zdroje lze nastavit Online katalog Augustin). Případně tyto dokumenty lze také získat prostřednictvím online katalogu Portálu vysokoškolských knihoven pro zrakově postižené (http://seth.ics.muni.cz/usr/portal). V současné době je speciální fond Střediska Augustin zaměřen na oblast pedagogiky a psychologie, ale se zvyšujícím se zájmem osob se specifickými potřebami o vysokoškolské studium jiných oborů se rozsah speciálního fondu může rozšířit na celou oblast lidského poznání. Středisko Augustin je celouniverzitní pracoviště, které realizuje podporu jak uchazečům se specifickými potřebami při jejich zájmu o studium, tak i studentům, kteří ke studiu nastoupí. V průběhu celého studia mohou studenti využívat rozsáhlou nabídku servisních opatření, která se snaží vyrovnávat příležitost studentů se specifickými potřebami ke studiu. Jedním z cílů Střediska Augustin je vytvoření a zpřístupnění speciálního fondu elektronických dokumentů jednotlivým studentům se specifickými potřebami přes online katalog Univerzitní knihovny UHK a Portál vysokoškolských knihoven pro zrakově postižené. Více informací naleznete na webových stránkách Střediska Augustin (www.uhk.cz/Augustin) nebo pište na e-mail augustin@uhk.cz. Petra Lukešová # Nový projekt pro pracovní uplatnění Dne 1. prosince 2014 byl zahájen nový projekt SONS ČR s názvem Remote asistent pro pracovní rehabilitaci osob s těžkým zrakovým postižením. Projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR. Nový projekt je zaměřen na zlepšení postavení osob s těžkým zrakovým postižením na trhu práce. Jeho přínos spočívá v nahrazení funkce pracovního asistenta novou formou pomoci – tzv. vzdáleného asistenta. Proti současnému přístupu je předkládané řešení levnější a také více podporuje principy empowermentu (zplnomocnění, zrovnoprávnění). Dosavadní praxe, k níž patří fyzická přítomnost asistenta zrakově postiženého na pracovišti, v sobě totiž ukrývá nebezpečí deformace vztahů jak mezi zaměstnanci, tak i mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Díky asistentovi na telefonu bude moci zrakově postižený pracovat nezávisle, bez trvalé asistence. Projekt je určen osobám s těžkým zrakovým postižením v produktivním věku ve Středočeském, Ústeckém, Královéhradeckém, Jihomoravském a Moravskoslezském kraji. Kontaktní osobou pro tento projekt je Mgr. Lenka Koubová, e-mail: koubova@sons.cz, tel:775722798 nebo 221462438. red. # Nevšední návštěva u kapucínů První akcí oblastní odbočky Olomouc v novém roce byla návštěva kapucínského kláštera. Ve čtvrtek 8. ledna nás v jeho prostorách jako průvodce uvítal bratr Radek. Usadili jsme se v příjemně vytopeném prostorném refektáři – místnosti s velkým pevným vánočně nazdobeným dřevěným stolem, s mísami cukroví, sladkých smaženek s tvarohem, jednohubek atd. Příjemnou atmosféru doplňoval v rohu rozsvícený nazdobený vánoční stromeček. Až do těchto míst jsme měli příležitost se podívat díky vstřícnosti bratří a s hlavním „vůdcem“ této akce – Liduškou Soltysiakovou, která se s bratry přátelí. Právě toto setkání bylo nečekaně chvílemi natáčeno (ADCM – Arcidiecézní centrum pro mládež), v polovině února se můžeme na zpracované části podívat na youtube (přesnou webovou adresu rády sdělí na vyžádání pracovnice odbočky). Při ochutnávání a popíjení výborného bylinného nápoje, jsme se zaposlouchali do čteného příběhu o vzniku tradice jesliček. Jejich původ je spojen s příběhem Františka s Assisi, který před Vánoci roku 1223 postavil se svými přáteli v lesní jeskyňce nedaleko obce Greccio v italské Umbrii prosté jesle. Vystlal je senem a kolem nich postavil dvě živá zvířata: osla a vola. Malé „jezulátko“ jsme si také mohli blíže prohlédnout a pochovat. Dostatečný prostor byl vyčleněn dotazům, připomínkám a vlastním názorům přítomných. Velkým zážitkem pro všechny byl přímý osobní kontakt s figurami vystaveného betlému v kapucínském kostele Zvěstování Páně, kam jsme prošli spojovací chodbou. Každý si mohl za pomoci bratra Radka prohlédnout slona, velblouda či ovečky a postavu, která je vedla. Rádi jsme také přispěli do poblíž stojící pokladničky. Plni dojmů jsme po dvou hodinách odcházeli k domovům. Při loučení a poděkování za krásné zážitky nám bratr Radek přislíbil, že podobné setkání budeme minimálně dvakrát ročně opakovat. Moc děkujeme a už teď se těšíme. Více o kapucínech a klášteře naleznete na stránkách http://tezkorict.webz.cz/clanek.php?tid=olomoucke-rady-kapucini Marie Kebrdlová # Závěť starého gentlemana Město Chlumec nad Cidlinou zřídilo v roce 2013 speciální zdravotní dětský fond. Radnice do něj posílá sto tisíc ročně z příjmů z hazardu. Štědrý dar poskytl fondu při jeho zrodu i zdejší rodák Ladislav Nohynek, který žije v německém domově důchodců. „Když mu bylo 90 let, tak mě jako jubilant zval na oslavu a zajímal se o novinky ve městě. Když jsem mu popsal, že chceme založit zdravotní fond pro postižené děti a mladistvé, zaujalo ho to a už tehdy věnoval v přepočtu asi 50 tisíc korun,“ sdělil chlumecký starosta Miroslav Uchytil. Peníze z unikátního fondu už pomohly dvěma dětem. Jedním z nich je teprve pětiletý nevidomý Adam. „Příspěvek využíváme jako cestovné, protože každý den musím vozit syna do 30 kilometrů vzdálené speciální školky v Hradci Králové. Pomáhá nám to především v jeho rozvoji,“ vysvětlila jeho matka Gabriela Fifernová. Štědrý rodák Ladislav Nohynek nyní pamatoval na chlumecký dětský fond znova ve své závěti. Na dobu příštích deseti let do něj odkázal ročně sto tisíc – celkem milion korun. Chlumecký patriot nezapomněl na pětitisícové městečko na Královéhradecku, kde vybudoval strojírenskou firmu Nirosta, kterou dnes vlastní jeho syn. Vítaný příspěvek do fondu tak pomůže v příštích letech dalším dětem mj. se zrakovým handicapem. red. # Malíř s bílou holí Pod tímto názvem uspořádala Nadace Taťány Kuchařové Krása pomoci ve spolupráci s online galerie Young Real Art v Galerii Villa Pellé v Praze výstavu nevidomého malíře Ladislava Macháčka, klienta Okamžiku – sdružení pro podporu nejen nevidomých. Na slavnostní vernisáži ve čtvrtek 15. ledna Miss Word a předsedkyně správní rady nadace Krása pomoci Taťána Kuchařová uvedla: „V rámci nadační činnosti dlouhodobě podporujeme sdružení Okamžik, které pomáhá nevidomým a těžce slabozrakým osobám. Při návštěvě klientů, využívajících služeb profesionálně vedených dobrovolníků, jsme se seznámili s panem Macháčkem. Jeho nádherné obrazy nás při prvním setkání naprosto uchvátily a nutno dodat, že nejen obrazy. Osobnost Ladislava Macháčka je velmi inspirativní a nám je ctí, že jsme mohli s jeho svolením uspořádat výstavu, která byla jeho celoživotním přáním.“ Výstava, která trvala do 5. února, přiblížila návštěvníkům průřez jeho tvorbou od počátku 60. let do poloviny 90. let minulého století. Zastoupeny byly olejomalby, na kterých malíř zachycuje své nejčastější motivy: dětství, domov, přírodu, ženy a venkov. Jejich zdánlivá každodennost je potlačována autentickým ztvárněním těchto motivů. Malířovy výlety noční krajinou a městem propůjčuje obrazům nádech tajemna, stejně jako postavy žen, jejichž totožnost zůstává neznáma. Centrem výstavy byl obraz Léto na Labi (Jiřice), 1962, zachycující poklidný život v obci Jiřice. Letní barvy, mladé ženy a čirá vodní hladina vytvářejí téměř exotickou atmosféru. I v dalších obrazech Ladislav Macháček čerpá ze svého rodného kraje – Polabí, z domu, kde vyrůstal, zahrady na chatě v Kostelci nad Labem, kde s manželkou (též malířkou) trávil volné chvíle, a z přilehlých vesnic, lesů a luk. Ladislav Macháček se narodil 5. září 1928 v Semíně v Pardubickém kraji. V letech 1946–1950 studoval Státní grafickou školu, později Vyšší škola uměleckého průmyslu v Praze, kde byl žákem malíře Zdeňka Baleše a malíře, grafika a ilustrátora Karla Müllera. Současně absolvoval jednoroční sochařský kurz. Život Ladislava Macháčka byl velmi pestrý a profesně zajímavý – byl učitelem na základní škole, pracoval jako kreslíř a výtvarník ve Vojenské akademii a také jako písmoznalec. Ladislav Macháček trpěl od mládí oční vadou, která ho v jeho osmdesáti letech připravila o zrak úplně. I přes svůj handicap celý život maloval. Ve vlastní tvorbě, jak sám o sobě říká, byl malířem nedělním. Vedle počátečního vlivu osobností, u kterých studoval, měly na jeho tvorbu vliv osobní kontakty s akademickým malířem Janem Špálou a akademickým sochařem a řezbářem Vojtěchem Suchardou. Jan Špála výrazně ovlivnil jeho tvorbu a pod jeho vlivem přešel také z temper na olej. Z důvodu zrakového postižení inklinoval k modré barvě. A právě Jan Špála mu doporučil vývoj v modrých obrazech. Těžištěm tvorby Ladislava Macháčka je malba. Podstatným prvkem jeho krajin a figurálních kompozic je barva a světlo. Jako hlavní zdroj inspirace mu sloužily běžné denní výjevy, které v něm utkvěly. Základním motivem v malbě byla krajina, buď samotná, nebo se zakomponovanými lidskými postavami. Jako správný nedělní malíř se Ladislav Macháček se svými obrazy nedokáže rozloučit. Například Janu Kodešovi trvalo téměř dva roky, než pana Macháčka přemluvil, aby obraz s motivem z pražského Karlína, kde se Wimbledonský vítěz narodil, mohl zdobit stěny jeho domova. Nadace Taťány Kuchařové – Krása pomoci se od svého založení v roce 2008 soustřeďuje na projekty pro seniory, které jim pomáhají žít doma a zamezují jejich vyloučení ze společnosti. Nadace podporuje služby osobní asistence, terénní pečovatelské služby, dobrovolnictví v domácnostech seniorů a ústavech sociální péče a kvalitní aktivizační programy. Topmodelka a dosud jediná česká Miss World Taťána Kuchařová se jako jedna z mála mezinárodně známých osobností postavila za zájmy seniorů, její nadace během šesti let přispěla na projekty moderních sociálních služeb pro seniory v České republice částkou přesahující 20 milionů Kč. Jiří Reichel # Další pražská výstava Jaroslavy Bendové Od 30. ledna hostí pražská galerie v prostorách Konzervatoře Jana Deyla výstavu obrazů a fotografií malířky Jaroslavy Bendové. Výtvarnice učí společenské vědy a občanskou nauku na střední škole v Chomutově. I přes těžký zrakový handicap se věnuje umění. Tvoří barevné obrazy pomocí voskových barev a žehličky technikou zvanou enkaustika. V poslední době se věnuje také malování jinými technikami a fotografování přírodních scenérií. red. # Pozvání na výstavu V expozici Kultura nevidomých oddělení dokumentace slepecké historie Technického muzea v Brně bude 16. února v 16 hodin slavnostní vernisáží zahájena výstava trojrozměrných modelů. Postupně je vyrobil docent ve výslužbě Dušan Jozef, který přednášel studentům na stavební fakultě Vysokého učení technického v Brně. Bude možné si prohlédnout různé taktilní miniatury Brna. Výstava potrvá do 30. června 2015. Eliška Hluší # Pohádka o slepé princezně V Metropolitní opeře New York bude 14. února debutovat umělecký ředitel varšavské Polské národní opery Mariusz Treliński v Čajkovského romantické pohádce Jolanta o psychologickém probuzení slepé princezny. Přímý přenos z tohoto představení uvedou vybraná česká a moravská kina a divadla. Jednoaktovou operu doplní inscenace Bartókova Modrovousova hradu. Obě díla bude řídit Valerij Gergiev. V titulní roli Jolanty vystoupí Anna Netrebko spolu s Piotrem Beczalou a Alexejem Markovem v rolích Vaudémonta a Roberta, kteří oba usilují o její lásku. Ve své poslední opeře z roku 1892 skladatel uplatnil kouzelné melodické árie i duety. Není na škodu ani to, že téměř chybí dramatický děj. Slepá princezna Jolanta ve středověké Francii nabude zraku spíše vlivem lásky k rytíři Vaudémontovi než následkem léků maurského doktora. Dílo ohlašuje nástup symbolismu, kde podobná témata převládala. V podstatě komorní, kouzelná a mistrovská opera má v sobě až magičnost – je to hluboce lyrický příběh o zázračném návratu zraku podpořeném silou lásky. Téměř 1,5 hodinové dílo je sice méně známé, ale v posledních letech se u nás hraje poměrně často. Nastudovaly je např. operní scény v Liberci a Plzni. Liberecká inscenace byla uvedena i v Praze na jednom z ročníku festivalu Opera. Liberecká protagonistka Věra Poláchová se za roli Jolanty dokonce ocitla v širší nominaci na Cenu Thálie. „Je to nádherná hudba, jímavá, v některých momentech má člověk pocit, že mu dojetím pukne srdce,“ svěřila se pěvkyně. V hodnocení poroty stálo: „Poláchová prodchla roli nevidomé dívky hlubokou jímavostí a půvabem. Lyrická vroucnost, s níž se její Jolanta zpovídá ze svých představ o světě, přispěla k věrohodné charakteristice titulní postavy zřídka uváděné Čajkovského opery.“ Sólistka Anna Netrebko excelovala loni na podzim v koncertním provedení Jolanty. Na turné, které začalo 1. listopadu ve slovinské Lublani, i 23. listopadu při koncertě v pražském Obecním domě, bylo hráno v jednom celku bez pauz. Jistý tmavší soprán hvězdné Anny Netrebko posluchače jako vždy chytil za srdce. „V jejím podmanivém hlasu jsou slyšet emoce a jejich proměny v takové míře, že pěvkyně psychologicky plně přesvědčuje a dojímá,“ psaly po listopadovém koncertě kritiky. red. # Pozvání do Itálie – změna termínu Oblastní odbočka SONS Praha-jih vás zve na pobyt do Itálie – Careola v termínu od 29. května do 7. června (termín uvedený v prosincové Zoře byl změněn). Cena 6 000 Kč, děti do 10 let 5 200 Kč. V ceně je doprava autobusem (z Prahy, zájemci mohou přistoupit v Benešově, Táboře a Českých Budějovicích), ubytování v hotelu u pláže (s výtahem – vhodné i pro vozíčkáře), plná penze s lehkým obědem, plážový poplatek a služby delegáta. Zájemci se mohou přihlásit u Žofie Mouchové, tel. 241 729 053, 604 587 932. # Černobílé problémy - Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 2 Jan van Woerden (Holandsko) 3. cena, Belgisch Schaakbord 1988–1989 Bílý: Kd8, Da4, Vg4, Sb2, Sg8, Jd7, Jh6, Pb5, c2 ,e2 (10) Černý: Kd6, Da3, Ja2, Jg3, Pb4, d4, e7, f4, g7 (9) Mat 2. tahem (C+) V některých úlohách, a to je i náš dnešní případ, se objevují zdánlivě jednoduché, ale ve skutečnosti velmi originální nápady vyplývající z běžných pravidel šachové hry. O to více jsme pak překvapeni nejen krásou obsahu, ale i perfektním technickým zpracováním. Kdybych vám nyní naznačil, o jakou myšlenku v pozici diagramu jde, na úvodník byste přišli ihned, což nechci. Zaměřím se tedy na svůdnosti. Holandský autor do dvojtažky zakomponoval, že po 1.Vg6? jde 1.-e6! 2.Vxe6 a král unikne na d5, zahrajeme-li 1.Sc4? [2.Jf7#], následuje 1.-gxh6! a na braní 1.Sxa3? [2.Da6#] černý odpoví 1.-e6!. Objevíte-li řešení, pak přijdete na to, že kromě vtipného úvodníku obsahuje úloha i dvojnásobnou záměnu matů. Poprvé byla úloha publikována v časopise Belgisch Schaakbord (Belgická šachovnice) a získala jednu z cen. Řešení úlohy č. 12 (Jerochin) z prosince 2014: Připravené hry - 1.-bxc6 [a] 2.Dxc6# [A], 1.-dxc5 [b] 2.Dd8# [B]. Svůdnosti - 1.Db8/c8/d8/f8?, Jb5/f3? Dh2!, 1.Vxd6? Kxc5!, 1.Je7/f4? Ke5!, 1.Je2? dxc5!, 1.Vg5? hxg5!, 1.Sxc4? Vxc4!, 1.Se4? Sxe4!. Řešení - 1.Jc2! [2.Vxd6#] 1.-bxc6 [a] 2.Sxc4# [C], 1.-dxc5 [b] 2.Se4# [D], 1.-Kxc6 2.Dxb7#, 1.-Kxe6 2.Vxd6#. Krásný úvodník dal černému králi dvě volná pole a v úloze je obsažena dvojnásobná záměna matů z a-A, b-B na a-C, b-D. Poslední body za správné řešení v soutěži za rok 2014 získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Rostislav Miller z Bludova, Jan Olejník z Málkova, František Skoumal z Bludova, Petr Šíma z Chromče, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. Do celoroční soutěže se v roce 2014 zapojilo celkem jedenáct čtenářů. Sedm z nich vyřešilo všech 12 úloh – Miloš Černý, Jan Horák, Antonín Maňák, Rostislav Miller, Josef Lachman, Irena Šourková a Kostas Zisopulos. Řešitelé obdrží od redakce zlaté medaile se svým jménem, názvem soutěže a rokem dosažení úspěchu. Stříbrnou medaili za 11 správně vyřešených úloh získají Ondrej Čanecký, František Skoumal a Petr Šíma, bronzová medaile za 10 úspěšných řešení připadne Janu Olejníkovi. Všem blahopřejeme a přejeme si, ať je to pro ně, ale i pro další milovníky královské hry povzbuzením v novém ročníku soutěže Černobílé problémy 2015, který začal v lednovém čísle Zory. red. # Novoroční turnaj v kuželkách a simulované střelbě Už je tu opět nový rok, tentokrát s číslicí 2015. Pohodový čas Vánoc je již nenávratně pryč, díky všem dobrůtkám a přátelským návštěvám nějaké to deko navíc, a tak co my s tím? Jedno řešení by tu bylo, navíc tak ještě spojíte příjemné s užitečným! V příjemném prostředí kuželny u Dolního nádraží v Karlových Varech se v neděli 18. ledna 2015 uskutečnil již tradiční, Novoroční turnaj v kuželkách a simulované střelbě. Věhlas tohoto turnaje je čím dál větší. Zasoutěžit či posedět s přáteli přijely na čtyři desítky sportovců a návštěvníků z celého severozápadního Podkrušnohoří, resp. od Aše až po Chomutov. Velmi nás potěšilo i to, že jsme mezi sebou mohli přivítat i nové zájemce o tyto sporty. Nejdříve se s ostychem rozhlíželi, jak to tu chodí a jak to vše probíhá, dlouho se však nenechali pobízet, a tak vše úderem desáté mohlo začít. Sportovního klání v kuželkách se zúčastnilo 20 sportovců, střeleckou mušku si vyzkoušelo celkem 23 účastníků. Čas rychle plynul, zapisovatelé i podavači měli plné ruce práce. Než se všichni soutěžící vystřídali, už tu bylo 14 hodin, a tedy i očekávané vyhlášení výsledků obou soutěží. Tento čas velmi příjemně vyplnila kytara a country písničky v podání Hany Šimkové z Prahy a Milana Hradila, který neváhal mezi nás přijet až z dalekého Zlína. Slavnostnímu vyhlášení a dekorování vítězů předcházel ještě i novoroční přípitek, na stolech, nechyběly ani velmi chutné chlebíčky či něco sladkého ke kávě. Diplomy, poháry medaile a ceny vítězům společně předával ředitel karlovarského TyfloCentra Pavel Rogaczewski a Martina Brožová. A jak vše dopadlo? Ve střelecké soutěži 2 x 10 ran si střeleckou trofej a vítěznou cenu odvezla Maruška Zemanová z Jáchymova s nástřelem 195 bodů. Druhé místo si vystřílel Milan Hradil ze Zlína s počtem 190 bodů a třetí místo náleží Františku Špenglerovi z Karlových Varů se ziskem 185 bodů. V kuželkách na 100 hodů neomylně zvítězila Eva Bednářová z Chomutova se ziskem 597 bodů. Druhé místo si vybojovala Hana Šimková z Prahy s 526 body. Třetí místo patřilo Emílii Jenčíkové z Karlových Varů s počtem 485 bodů. Emil Miklóš