ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 99 Číslo 2 Leden 2015 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Oblastní shromáždění v Olomouci Z historie organizace nevidomých a slabozrakých v Olomouci – 1 Odešel muzikant a sportovec Miloš Slavík Nevidomý kandidát Informace a o odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 1 Revoluční čočky Nespavost může poškodit oči Projekt pro budoucí maséry Bývali telefonisté – Malá schůzka s Petrou Jak nás vidí aneb jak to (ne)vidíme Psí průvodci ve Francii FriendlyVox – nový webový portál Budoucnost s mluvicí holí? Hluchá doba Adventní koncert v Sokolově Dva francouzské snímky Návštěva v Novém Jičíně Dcera jménem „Účel“ Další muzeum myslí na nevidomé Masér pokořil Gerlachovský štít # Oblastní shromáždění v Olomouci Letošní podzimní shromáždění Olomoucké oblastní odbočky SONS se konalo v pátek 28. 11. 2014 nejen proto, abychom si připomněli Den nevidomých, ale poněkud slavnostnějším způsobem jsme si připomněli také 55. výročí založení organizace nevidomých a slabozrakých v Olomouci. V úvodu nám zazpívala a zarecitovala z vlastní tvorby Dagmar Sýkorová, pracovnice Nadace prof. Vejdovského. Její písničky a verše navodily příjemnou předvánoční atmosféru a dobře nás všechny naladily pro další průběh odpoledne. Dáša Sýkorová je mladá slečna s příjemným hlasem, někdejší absolventka Základní školy pro zrakově postižené v Litovli a taktéž Pedagogické fakulty, obor speciální pedagogika. Jednu z jejích písniček si můžete poslechnout po kliknutí na tento odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=N2SeoeXm-hQ V následující části programu vystoupil hlavní host odpoledne, prezident SONS ČR Mgr. Václav Polášek, který zavítal do Olomouce, aby se zde setkal se členy naší odbočky a společně s námi si připomněl významné výročí naší organizace. Vysvětlil význam Dne nevidomých a také krátce shrnul historii vzdělávání těžce zrakově postižených. Dále hovořil o významu sdružování nevidomých a slabozrakých v jedné velké organizaci. V současné době je v SONS evidováno přes 8 000 členů. Právě hodně početná organizace může účinně působit na státní a legislativní orgány a lépe argumentovat a prosazovat naše oprávněné zájmy a potřeby. Proto je třeba počet členů udržet a získávat také členy nové. Po přestávce byl další blok věnován 55. výročí založení naší organizace. (blíže v samostatném třídílném seriálu). Na závěr našeho setkání byli přítomni obdarováni právě dorazivším andělem a čertem mikulášskými balíčky, jejichž obsah byl sponzorským darem supermarketu Globus Olomouc. J. P. # Z historie organizace nevidomých a slabozrakých v Olomouci Kapitola I. Počátky organizace Olomoucká organizace nevidomých a slabozrakých byla založena již v roce 1959. Měla zprvu krajskou působnost v tehdejším Olomouckém kraji a několikrát poněkud změnila svůj název, ale pořád to byla a je tatáž organizace. Také několikrát změnila svého zřizovatele, kterým byl v onom roce 1959 Svaz československých invalidů. Říkalo se tehdy a ještě dlouho poté, že je to jednotná organizace všech invalidů, ale je třeba podotknout, že zrakově postižení díky své činorodosti si dokázali vydobýt i v podmínkách socialistického centralismu jistý stupeň autonomie. Protože můj otec Jan Příborský patřil ke skupině aktivních nevidomých na Olomoucku a protože jsem s ním navštěvoval různé schůzky, znal jsem celou řadu těchto lidí osobně. Kromě mého otce k nim patřil Metoděj Večerka, Dr. Bohumil Kučera, Bohumil Mostecký a celá řada dalších, kteří již před válkou a těsně po ní byli členy Podpůrného spolku samostatných slepců (který byl založen již v roce 1902). Přes výhrady po zániku této samostatné slepecké organizace vstoupili do jednotné organizace a stali se i jakýmsi jádrem později vzniknuvší Krajské organizace nevidomých. Prvním předsedou této organizace se stal Oldřich Veselý, k aktivistům tehdejší doby patřili i Václav Šmoldas, Ervín Jánoš, Justina Sedlářová, Rudolf Zoufalý, později také Otakar Horák. Posledně jmenovaní po roce 1960, poté, kdy došlo ke změně územního uspořádání, založili Okresní organizaci nevidomých v Prostějově. Určitě bychom mohli hodně vyprávět o událostech těch dob, o přeměnách přicházejících s různými obdobími našeho státu. Bylo to třeba období, které vedlo k událostem Pražského jara, poté k okupaci a následující normalizaci. To vše se samozřejmě odráželo i v postojích členů naší organizace, kteří se ne vždy ztotožňovali s mocenskou vůlí tehdejší politické nomenklatury. Je zajímavé, že za celou dosavadní existenci stálo v čele olomoucké organizace pouze 6 předsedů. Po Oldřichu Veselém to byl krátce František Cízler, pak Václav Šmoldas, kterého po jedno období vystřídal Karel Souček. V roce 1975 byl zvolen Jan Příborský ml. a v roce 1993 jej vystřídala Květoslava Nejeschlebová, která vedla organizaci až do dubna 2014. A cože ta naše organizace ve svých počátcích dělala, co řešila a o co usilovala? Především podporovala snahy zrakově postižených o pracovní uplatnění. Jednak to byli učitelé hudby, kteří se v hojné míře uplatňovali na hudebních školách, ladiči pian, ale také kavárenští hudebníci. Velmi známou dvojicí nevidomých učitelek hudby byly již zmíněná Ludmila Kudrnová a její dlouholetá spolubydlící Božena Švábíková. Velmi oblíbený a na veřejnosti známý byl pan Schulmaister, známým harmonikářem, který po léta hrál v olomouckých kavárnách a vinárnách, byl Karel Ševčík. V padesátých a šedesátých letech ještě dožívalo kartáčnictví a košíkářství, které až v devadesátých letech i v současnosti zaznamenává jistou renesanci jako povolání vhodné pro nevidomé. Největšího počtu zaměstnaných nevidomých a slabozrakých v olomouckém okrese dosáhli telefonisté, kterých bylo někdy v průběhu sedmdesátých i osmdesátých let až 35. Poměrně solidní zaměstnanost nepřicházela sama o sobě. Nevidomí museli prokázat velké úsilí, aby obstáli ve srovnání s vidomými ve stejné profesi. Hodně je v tom podporovala organizace, jejíž funkcionáři velmi často navštěvovali jak úřady, tak podniky, kde dokazovali na příkladech již zaměstnaných nevidomých, že i se zrakovým postižením lze dosáhnout značných dovedností a výkonů v pracovním procesu. K relativně vysoké zaměstnanosti v povolání telefonních manipulantů značnou měrou přispěl průkopník v tomto oboru Josef Šedivý, který těsně po válce začal pracovat na ústředně šumperského podniku Pramet. Na základě svých dobrých zkušeností pořádal s vedením podniku krátkodobé kurzy pro nevidomé telefonisty z celé republiky, pro mnohé právě z okresu Olomouc. Organizace žila také bohatým společenským životem. Byly pořádány nejen pravidelné schůze členů, ale také společenské zábavy s živou hudbou, po řadu let i dvakrát ročně. Existoval šachový kroužek, později vznikl i dramatický kroužek a po několik let působil v rámci organizace i hudební soubor Rébus, který sestával ze dvou harmonikářů, houslisty, bubeníka a zpěvačky. Soubor hrával nejen na našich sešlostech, ale také vystupoval při jiných příležitostech, čas od času i v domovech důchodců. Po několik roků jsme byli zřizovateli další hudební skupiny s názvem Kečup. Byla to velmi dobrá folková skupina, kterou tvořili mladí lidé, převážně rodinní příslušníci jedné naší členky. Protože v dobách tuhé normalizace jim nechtěl nikdo poskytnout „střechu nad hlavou“, z obavy, že by mohli mít potíže s texty písniček, které si sami skládali, ujali jsme se skupiny my. Za odměnu nám pravidelně hráli na našich akcích, ale vystupovali také na různých folkových festivalech a koncertech. Jan Příborský (Pokračování v únorovém čísle) # Odešel muzikant a sportovec Miloš Slavík (24. července 1945 – 4. prosince 2014) Nevidomý pedagog Miloš Slavík pracoval jako učitel hry na trubku na Lidové škole umění, později na Základní umělecké škole v Praze na Vinohradech. Poté, co musel ze zdravotních důvodů vyučování opustit, se věnoval přepisu not pro dechové nástroje do bodového notopisu. Byl dlouholetým držitelem vodicích psů, německých ovčáků. Počátkem osmdesátých let stál u zrodu pracovní skupiny držitelů vodicích psů při Svazu invalidů, z níž postupem času vznikl dnešní Klub držitelů vodicích psů při SONS. Pomáhal též nevidomé učitelce hudby Zdeňce Horké se zvukovou realizací prvního občasníku pro držitele vodicích psů Člověk a jeho pes, který začal vycházet v roce 1979 (dnes Azor – příloha časopisu Zora). Několik let byl úspěšným reprezentantem TJ Zora Praha v kuželkách. Mohl se pochlubit i medailemi z mistrovství republiky. Ale hlavně měl – spolu se svým nedávno zesnulým švagrem Janem Sílou – velkou zásluhu o rozvoj střeleckého sportu v řadách zrakově postižených. Po celou dobu existence sekce simulované zvukové střelby ČSZPS byl předsedou jejího výkonného výboru. Miloš, ač pedagog, měl kupodivu lepší projev písemný než verbální, o čemž se mohli přesvědčit ti čtenáři Zory, kteří se s ním setkali osobně. Bohužel, stejně jako jeho nevidomý starší bratr Luboš, ani on se nedožil oslavy své sedmdesátky... Rodina a známí (i vodicí psi) se rozloučili s Milošem Slavíkem ve středu 10. prosince v obřadní síni na Olšanských hřbitovech - ne však ve svých vzpomínkách. S úctou k jeho památce Vladimír Krajíček # Nevidomý kandidát V úterý 4. listopadu se v USA rozhodovalo o vítězích kongresových a guvernérských voleb. Celkově volby skončily vítězstvím republikánů. Ve státě Minnesota se o křeslo ve Sněmovně reprezentantů ucházel i nevidomý republikánský kandidát Torrey Westrom (41). Od autonehody ve svých 14 letech nevidí, přesto se dlouhodobě věnuje profesionální politice. Již od 23 let působí v ohijském Kongresu. Nyní však bylo po sečtení hlasů zřejmé, že se Westromovi nepodařilo překonat demokratického protikandidáta Collina Petersona (71), který zastává post amerického senátora a posléze předsedy zemědělského výboru již téměř čtvrt století – od roku 1991. V předvolebním klání Westrom o protikandidátovi prohlašoval, že je ve funkci již příliš dlouho a ztratil kontakt s voliči. Tentokrát prošel Peterson, označovaný za konzervativního demokrata, velmi těsně. Zatímco dříve míval přízeň dvou třetin voličů, Westroma překonal mnohem těsnějším výsledkem 54 ku 46 procentům hlasů. Torrey Westrom postavil svou předvolební kampaň na zdůrazňování pochopení pro zájmy zemědělců. Sám vyrůstal na mléčné farmě. Prohlašuje o sobě, že již několik týdnů po ztrátě zraku skládal opět balíky slámy a ve škole se účastnil sportovního utkání. Úspěšně absolvoval střední školu a od roku 2000 působí ve federální poradní komisi pro osoby se zdravotním postižením. V roce 2012 získal medaili Za odvahu. V předvolebních vystoupeních kritizoval Westrom také politiku prezidenta Obamy, ve které vidí nebezpečí pro malé a střední podniky. Za zbytečnou zátěž pro zemědělce považuje i přísné předpisy pro kvalitu vody, stanovené Agenturou pro ochranu životního prostředí. Na volební neúspěch reagoval Westrom s humorem. Prohlásil, že jeho stav z něj dělá „dobrého posluchače", který nemá problém dobře spolupracovat jak s republikány, tak demokraty. Nevidomý politik neztrácí do budoucna optimismus a věří, že se stěhování do Washingtonu přece jen příště dočká. red. # Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 1 Původně jsem tento článek zamýšlel věnovat toliko pracovně právním otázkám. Nakonec však, i když je datum uzávěrky čísla časopisu Zora vzhledem k vánočním svátkům nemilosrdně předsunuté oproti jiným měsícům, přináším i několik neucelených informací o legislativních změnách spojených s přelomem kalendářního roku, které se týkají sociálně právní oblasti. Novela zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením Jde o vládní návrh, o němž jsem podrobně informoval v článku s číslem 10/2014, který se týká průkazu osob se zdravotním postižením. Novela byla schválena Poslaneckou sněmovnou a nyní je v Senátu. Senát naplánoval projednání této novely na třetí plenární schůzi, která bude zahájena 10. prosince. Předpokládejme, že již nedojde k žádným komplikacím a že zákon nabude platnosti i účinnosti ke dni 1. ledna 2015. Úřad práce by pak měl držitele průkazů, kteří pobírají příspěvek na mobilitu, sám oslovit a instruovat, jak dále postupovat. Ti z Vás, které by Úřad práce během prvních několika měsíců nového roku neoslovil, budou muset příslušnou krajskou pobočku ÚP kvůli výměně svých průkazů kontaktovat sami. Nezapomeňte na to, že budete-li stát o piktogram symbolizující druh zdravotního postižení, pro které vám byl průkaz přidělen, budete muset sami o vybavení průkazu tímto piktogramem požádat. Dosavadní průkazy, pokud v nich není uvedeno bližší datum, pozbudou platnosti až 31. prosince 2015, takže by se celý proces výměny měl pohodlně stihnout. Porodné Novelou číslo 253/2014 Sb. dochází s účinností od 1. ledna 2015 ke změně zákona o státní sociální podpoře a ke změkčení podmínek pro nárok na tuto dávku. Zatímco dosud platilo, že nárok na porodné měla žena, které se narodilo první dítě a příjem rodiny této ženy nepřevyšoval 2,4násobek životního minima, dále bude pro splnění nároku stačit, nebude-li rozhodný příjem rodiny převyšovat 2,7násobek životního minima. A navíc porodné bude vypláceno na první i druhé dítě. Výše porodného u prvního dítěte zůstává stejná jako dosud, tedy 13 tisíc korun, u druhého dítěte se bude jednat o částku 10 tisíc korun. Jiné osobní a důležité překážky v práci Dotaz: Pracuji v Jeseníku, ale z různých osobních a jiných důvodů jezdívám třikrát za rok na oční vyšetření do zdravotního zařízení v Plzni. Do tohoto zařízení mě vždy doprovází moje manželka. Má zaměstnavatel povinnost mně i mé manželce na tuto dobu dát volno i s náhradou mzdy, nebo si musíme oba tuto dobu nadpracovat? Snad budete i vy považovat za užitečné, prokoušeme-li se společně jednotlivými ustanoveními přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb., v platném znění), kterým se stanoví okruh a rozsah jiných osobních a důležitých překážek v práci. Protože v nařízení je stanoveno celkem 11 takových překážek, nezvládneme je všechny probrat v rámci jediného článku, část si jich necháme na některé z pokračování této rubriky. Pokud již z názvu nařízení vyplývá, že jde o „jiné“ překážky, je na místě ptát se, na rozdíl od kterých jde o překážky „jiné“. Ty „primární“ jsou popsány v zákoníku práce (z. č. 262/2006, ve znění pozdějších předpisů), a jde-li o překážky v práci na straně zaměstnance, patří sem překážky uvedené v ustanoveních § 191 až § 207, tedy: dočasná pracovní neschopnost a karanténa, mateřská a rodičovská dovolená a překážky v práci na straně zaměstnance z důvodu obecného zájmu. Tyto překážky si můžeme blíže představit při jiné příležitosti, teď pojďme na ono citované nařízení. Hned v jeho prvním bodě nalezneme tento text: „1. Vyšetření nebo ošetření a) Pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu se poskytne na nezbytně nutnou dobu, bylo-li vyšetření nebo ošetření provedeno ve zdravotnickém zařízení, které je ve smluvním vztahu ke zdravotní pojišťovně, kterou si zaměstnanec zvolil, a které je nejblíže bydlišti nebo pracovišti zaměstnance a je schopné potřebnou zdravotní péči poskytnout, jen pokud vyšetření nebo ošetření nebylo možné provést mimo pracovní dobu. b) Bylo-li vyšetření nebo ošetření provedeno v jiném než nejbližším zdravotnickém zařízení, poskytne se pracovní volno na nezbytně nutnou dobu; náhrada mzdy nebo platu však přísluší nejvýše za dobu podle písmene a).“ Podle tohoto ustanovení lze tedy tazateli odpovědět na tu část otázky, která se týká jeho pracovního volna a náhrady mzdy. Protože není pravděpodobné, že by neexistovalo zdravotnické zařízení bližší jeho bydlišti nebo pracovišti, které má smlouvu s jeho zdravotní pojišťovnou a bylo schopné poskytnout stejnou zdravotní péči, pak mu je zaměstnavatel prakticky povinen poskytnout pouze pracovní volno, které by bylo potřebné k návštěvě nejbližšího zdravotnického zařízení, jež splňuje tyto dva parametry. Předpokládám, že v okolních krajských městech (Olomouc či Ostrava) se patrně najde zdravotnické zařízení, které bude schopno poskytnout adekvátní zdravotní péči. Zaměstnavatel může poskytnout pracovní volno i k návštěvě vzdálenějšího zařízení, ale náhradu mzdy rozhodně poskytuje jen v rozsahu, jakoby zaměstnanec navštívil nejbližší vyhovující zařízení. Ke zodpovězení části dotazu, za jakých podmínek a zda je povinen uvolnit zaměstnavatel také manželku tazatele coby jeho průvodkyni, je třeba ocitovat bod 8 přílohy nařízení: „8. Doprovod a) Pracovní volno k doprovodu rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení k vyšetření nebo ošetření při náhlém onemocnění nebo úrazu a k předem stanovenému vyšetření, ošetření nebo léčení se poskytne jen jednomu z rodinných příslušníků na nezbytně nutnou dobu, nejvýše však na 1 den, byl-li doprovod nezbytný a uvedené úkony nebylo možno provést mimo pracovní dobu 1. s náhradou mzdy nebo platu, jde-li o doprovod manžela, druha nebo dítěte, jakož i rodiče a prarodiče zaměstnance nebo jeho manžela; má-li zaměstnanec nárok na ošetřovné z nemocenského pojištění, nepřísluší mu náhrada mzdy nebo platu, 2. bez náhrady mzdy nebo platu, jde-li o ostatní rodinné příslušníky.“ Nyní tedy lze již odpověď uzavřít s tím, že manželce těžce zrakově postiženého tazatele je zaměstnavatel povinen pracovní volno poskytnout, a to i s náhradou mzdy nebo platu. Ovšem pokud by průvodcem měl být jiný rodinný příslušník – a zde má zákon na mysli sourozence, rodiče a sourozence manželky, manžela dítěte nebo manžela sourozence, pak zaměstnavatel poskytuje pouze pracovní volno, ale bez náhrady mzdy. To znamená, že pokud by takový rodinný příslušník nechtěl mít mzdu sníženou o neodpracované hodiny z důvodu poskytnutí volna k doprovodu, musel by si zameškané hodiny „nadpracovat“. Bod 8 dále pokračuje písmeny b) a c): „b) Pracovní volno k doprovodu zdravotně postiženého dítěte do zařízení sociálních služeb nebo do školy nebo školského zařízení samostatně zřízených pro žáky se zdravotním postižením s internátním provozem a zpět se poskytne jen jednomu z rodinných příslušník?, a to s náhradou mzdy nebo platu na nezbytně nutnou dobu, nejvýše však na 6 pracovních dn? v kalendářním roce. „c) Pracovní volno k doprovodu dítěte do školského poradenského zařízení ke zjištění speciálních vzdělávacích potřeb dítěte se poskytne jen jednomu z rodinných příslušník? na nezbytně nutnou dobu bez náhrady mzdy nebo platu.“ Dále pokračuji bodem 2: „2. Pracovnělékařská prohlídka, vyšetření nebo očkování související s výkonem práce Pracovní volno na nezbytně nutnou dobu se poskytne zaměstnanci, který se podrobil pracovnělékařské prohlídce, vyšetření nebo očkování souvisejícím s výkonem práce v rozsahu stanoveném zvláštními právními předpisy nebo rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví.“ Zde by tedy (překvapivě) zaměstnavatel nemusel poskytovat náhradu mzdy, pouze pracovní volno, ačkoli tomu tak v praxi snad příliš často nebude. „3. Přerušení dopravního provozu nebo zpoždění hromadných dopravních prostředků Pracovní volno bez náhrady mzdy nebo platu se poskytne na nezbytně nutnou dobu pro nepředvídané přerušení dopravního provozu nebo zpoždění hromadných dopravních prostředků, nemohl-li zaměstnanec dosáhnout včas místa pracoviště jiným přiměřeným způsobem.“ Pokud tedy nestihnete přijít včas do práce kvůli zpoždění např. vlaku, není to samozřejmě považováno za absenci, nicméně pokud budete chtít, aby vaše mzda nebyla o neodpracovanou dobu zkrácena, musíte si zpoždění nadpracovat. „4. Znemožnění cesty do zaměstnání Pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu na nezbytně nutnou dobu, nejvýše na 1 den se poskytne zaměstnanci těžce zdravotně postiženému pro znemožnění cesty do zaměstnání z povětrnostních důvodů nehromadným dopravním prostředkem, který tento zaměstnanec používá.“ Tímto ustanovením tedy zákon myslí převážně na tělesně postižené, kteří pro svou dopravu musejí používat auto. Ovšem aplikovatelné by toto ustanovení bylo i v případě, kdyby nevidomou osobu běžně vozil do zaměstnání např. manžel, popř. by nevidomý obvykle jezdil do práce taxíkem a z důvodů sněhové kalamity by tento způsob dopravy selhal. Další pracovní překážky si ponechme na příští pokračování, nyní jen prozradím, že půjde o svatbu, narození dítěte, úmrtí, pohřeb spoluzaměstnance, přestěhování a vyhledání nového zaměstnání. Luboš Zajíc # Revoluční čočky Vývoj kontaktních čoček pokročil v poslední době hodně kupředu. Klinika v Londýně jako první nabízí čočky, které se nemusí vyjímat, protože jsou operativně vložené přímo do oka. Implantáty pomohou nejen lidem vidícím špatně do dálky či na blízko, ale i pacientům s šedým zákalem a astigmatismem. Jedním z prvních pacientů, který si nechal nové čočky do očí voperovat, je Jenny Brindely (58). Nemůže si je vynachválit: „Nosím brýle od 7 let. Nikdy jsem neměl dobrý zrak. Trpěl jsem šedým zákalem a dalekozrakostí. Teď je to naprosto vynikající a zrak se mi prý bude ještě zlepšovat." Velkou vadou na kráse je ovšem to, že napevno voperované čočky zatím nepatří mezi nejlevnější. Plastový implantát do jednoho oka totiž vyjde přibližně na 140 tisíc! Dosud obvyklé operace s korekcí zraku, kdy se provádí zásah přímo do oka, jsou tedy podstatně levnější. Výhodou nových implantátů je ovšem důležitý fakt, že nejde o nevratný zákrok. red. # Nespavost může poškodit oči Pokud nedostatečný klidný spánek přeroste v poruchu, které se říká spánková apnoe, ocitají se v ohrožení i naše oči. Vědci dávno zjistili, že porucha má při dlouhodobém neléčení neblahý vliv nejen na plíce, srdce a cévy, ale také na zrak. Přispívá totiž ke vzniku zeleného zákalu, který je druhou nejčastější příčinou slepoty na celém světě. Výzkum tisícovky pacientů se zmíněnou diagnózou sledoval jedince starší čtyřiceti let. Výsledky jednoznačně potvrdily počáteční domněnku. Osobám se syndromem spánkové apnoe hrozí téměř dvakrát vyšší riziko zeleného zákalu než ostatní populaci. Mimochodem, u nás má zelený zákal 6 % obyvatel, na celém světě je to přes sto milionů lidí. red. # Projekt pro budoucí maséry Na zdravotnické škole v českobudějovické Husově ulici získávají kvalifikaci i zrakově postižení studenti. V budoucnu by se měli uplatnit jako maséři. „Na tuto integraci má škola vypracovaný projekt, z něhož nakoupila velké množství učebních pomůcek a přístrojů pro handicapované žáky,“ uvedl Karel Štix, ředitel Střední zdravotnické školy (SZŠ) a Vyšší odborné školy (VOŠ) zdravotnické České Budějovice. Při výuce oboru masér spolupracují Jihočeši dlouhodobě se zdravotnickou školou ve slovenské Levoči. V únoru přijede do Českých Budějovic ze Slovenska tým odborných učitelek. Společně s budějovickou a polskou školou připraví mezinárodní projekt, který by měl výuku pro zrakově postižené ještě vylepšit. „Naštěstí mám tu čest pracovat se zkušeným a osvědčeným týmem velmi pracovitých kolegů, kteří posouvají naši školu a její poslání dál,“ poznamenal Karel Štix. red. # Bývali telefonisté - Malá schůzka s Petrou Momentálně pracuje na Dědině – i o tom nám krátce něco poví Petra Ševčíková. Ve volných chvílích se věnuje literatuře a zpěvu. V malém souboru Lenpela zmiňovaného Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina i ve Vokál klubu SONS. Tato milá a přemýšlivá dáma prožila jistou část svého života ve společnosti telefonní ústředny, proto jsem ji požádala o malou vzpomínku. Chtěla bych se tě, Petro, nejdříve zeptat, jak dlouho jsi měla tuto práci, jaká byla příprava na ni? Absolvovala jsem půlroční kurz pro telefonisty v Praze-Krči, tedy ve všeobecně známém Kláráku. Bylo to v roce 1986. Vedl ho pan učitel Bálek. V tomtéž roce jsem nastoupila do prvního zaměstnání ve Výzkumném ústavu zemědělské techniky v Praze-Řepích. Tam jsem pobyla do roku 1989. Po přestěhování za manželem jsem se dostala do domova důchodců na Chodově. Odtamtud jsem odešla ze zdravotních důvodů v roce 2003. Které pracoviště ti vyhovovalo víc? Líbilo se mi na obou místech. Ve výzkumáku v Řepích byla takzvaná hledačová ústředna s terčíky, ta byla opravdu převelice poruchová. Krátce před tím, než jsem končila, tam dali novou UK 11, mnohem modernější. Z té starší často vypadávaly pojistky, tak jsem vždy musela poprosit někoho vidícího, aby je nasadil. V Řepích i později v „důchoďáku“ jsem měla samostatnou místnost. Ovšem v roce 1997 jsme dostali novou ústřednu, ta se ocitla ve vrátnici onoho domova důchodců. Tísnili jsme se v jednom malém prostoru plném skříní já a vrátný, spíš se říká recepční. To mi nevyhovovalo. Spojovala jsem vlastně z jednoho telefonního přístroje. Ovšem ten měl provolbu, takže se volající dostávali přímo do kanceláří, ústřednu vynechávali. Poslední léta v oné vrátnici pro mne nebyla moc spokojená, proto jsem nakonec i odešla. Zažila jsi za těch šestnáct let na ústředně i něco veselého? Jednou jsme si povídaly s kamarádkou, taky Petrou, a převelice se smály. Volal jeden pán a slyšel to, tak hned povídá: „No pobavte mne taky, když jste tak veselá.“ Ovšem někdy byly i nepříjemné chvilky. Účastník se nedovolal, v kanceláři to zvonilo a nic: „No tak mne spojte někam vedle! No tak ještě jinam vedle!“ Ovšem tam to také nikdo nebral, kde jsem mohla dotyčného shánět? Ve vrátnici už jsem si vždy nějak poradila, kolegové pomohli daného člověka najít. Snažila ses hledat další místo telefonistky, či bylo rozhodnuto nabrat jiný směr? V tomto oboru už ne. Ústředny většinou končí a taková práce skoro není. Byly ovšem nabídky, ale požadavek cizí jazyky, což já neumím. Člověk by si nevystačil s pár frázemi z telefonního kurzu. Na jednu stranu je to škoda, občas se mi zdává, že spojuji hovory. Ovšem nejsem bez zaměstnání. V Rehabilitačním středisku na Dědině jsem se rekvalifikovala a našla, i díky pochopení tehdejší paní ředitelky Schifferové, místo v tkalcovské dílně. V tomtéž středisku se mohu věnovat i zpěvu, rádi vystupujeme každý rok v Karlových Varech na Tyfloartu. S Petrou jsme povídaly v létě 2014 na soustředění Vokál klubu SONS, kde zpívá v altu. Ovšem je i šikovná sólistka, to ví každý, kdo ji kdy slyšel! V onom domově důchodců, korektnější je seniorů, ale snad laskaví čtenáři příslušného věku prominou, ráda pro i s klienty za doprovodu kláves zpívala. I kvůli tomu se s ní neradi loučili. No a já jsem ráda, že ji znám a vím jak se, i přes ne příliš pevné zdraví, umí radovat ze života. Eva Budzáková # Jak nás vidí aneb jak to (ne)vidíme V listopadu uspořádala oblastní odbočka SONS Kyjov u příležitosti Dne nevidomých výstavu výtvarných prací. Prezentovali jsme na ní práce členů našeho výtvarného kroužku, ale také kresby dětí z MŠ a žáků ZŠ v Kyjově. Nejdříve jsme na školách s dětmi besedovali o tom, jak se žije nevidomým lidem a jak jim pomáhat. Zpětnou vazbou pak byly výkresy, které děti na náš podnět nakreslily. Vernisáž výstavy se velmi vydařila. Zazpíval na ní pěvecký sbor Pastelky. Svou návštěvou nás poctila nová rada města Kyjova a také autoři výtvarných děl v doprovodu svých rodičů. Nejlepší práce jsme ocenili pamětním listem a balíčkem. Hlavním smyslem celého počinu bylo vnést do povědomí veřejnosti, že tu jsme, že potřebujeme pomoci, ale také že něco umíme a že máme co nabídnout. Hana Vrtková # Psí průvodci ve Francii Ve Škole pro vodicí psy pro nevidomé a slabozraké v Paříži se ročně narodí 80 štěňat. Téměř padesátka z nich je po výcviku předána zrakově handicapovaným majitelům. V celé Francii vychází z deseti výcvikových center ročně 200 vodicích psů. Výcvik vodicího psa stojí ve Francii 25 tisíc eur (cca 680 tisíc korun). Zrakově postižení tu získávají čtyřnohého průvodce zcela zdarma. Čekají na něho v průměru dva roky. Během té doby se už při výcviku ukáže, komu by pes vyhovoval. Vodicí pes se pak setkává s novým pánem při dvoutýdenní stáži ve škole. Povolání instruktora Wiliama V pařížské škole pracuje již 13 let devětatřicetiletý cvičitel William Saligot. V celé Francii toto povolání vykonává 80 osob. Stejně jako jeho kolegové cvičí William Saligot tři psy. Je jim rok a půl. Nyní má na starosti fenku Izie – křížence flat-coated retrívra a labradora, fenku bílého švýcarského ovčáckého psa Ivoire a labradorského retrívra jménem Inko. „Štěňata se rodí ve škole, zůstávají tu tři měsíce a pak jdou na rok do rodiny, která se uvolila o ně po tuto dobu pečovat. Začínají nabývat citové rovnováhy, zvládat stres a netrpělivost a učí se pohybovat se na ulici: neočichávat všechno, neškubat za vodítko a neběhat za jinými psy,“ vysvětluje cvičitel. Šest měsíců ve škole umožňuje prohloubit jejich znalosti. Pracuje se s nimi dvě hodiny denně. „Učíme psy chodit s postrojem, jezdit veřejnou dopravou a hledat přechody pro pěší,“ popisuje William Saligot. Výcvik nejprve probíhá ve škole, pak v klidných ulicích a nakonec na velkých náměstích. Psi se učí, jak se mají chovat i při krmení. „Vodicí pes musí zůstat na místě, když se mu dávají granule, a nesmí skákat na osobu, která ho krmí. Když je mám ale všechny tři pohromadě, vždy tu je nějaké to soupeření,“ usmívá se instruktor. Pro výcvik vodicích psů jsou ve Francii pro svou stabilitu v chování a fyzická kritéria vybíráni labradoři, zlatí retrívři, bílí švýcarští ovčáci či border kolie. Vyhovují zejména pro střední vzrůst, sílu, společenský charakter, schopnost soustředění, paměť, samostatnost a přizpůsobivost. Po šesti měsících výcviku psi získávají certifikát poté, co svého cvičitele se zavázanýma očima dokázali vodit hodinu po městě. „Všichni psi certifikát dostanou, protože ti, kteří se pro tuto práci nehodí, jsou vyřazeni již dříve,“ dodává William Saligot. Příběh Fabuienne a Finlaye Slabozraká tanečnice Fabuienne Haustant (39) našla svého průvodce ve čtyřletém zlatém retrívrovi Finlayovi. Mladá žena, maminka sedmiletého syna, trpí od dětství progresivním degenerativním onemocněním sítnice. Ráda vzpomíná na první kontakt se psím společníkem, který se odehrál před dvěma lety: „Finlay je dynamický, ale dokáže být v klidu a zcela neviditelný. Rázem jsem se do něho zamilovala. Zcela mu důvěřuju,“ zdůrazňuje. Dnes ji zlatý retrívr vodí všude, kam potřebuje. Do metra, do autobusu, a dokonce i do letadla. Její manžel si ovšem musel na neustálou přítomnost psího průvodce delší dobu zvykat. „Už si na něho zvykl a můj syn ho zbožňuje,“ s radostí popisuje Fabuienne, kterou statečný Finlay jednou dokonce ubránil před útokem bulteriéra. Profesionální tanečnice dříve vystupovala po celé Francii. Nyní pořádá kurzy tance se zavřenýma očima. Workshopy se zaměřují na mládež a dospělé se zrakovým i jiným zdravotním postižením. Účastníci kurzů se pod vedením Fabuienne soustřeďují na vnímání prostoru v pohybu a bez zrakových vjemů. I pro vidící, kteří mají při tanci zavázané oči, je to čas, kdy poslouchají své tělo, aniž by byli něčím rušeni. Díky tanci poslepu objevují nové pocity a uvědomují si své tělo pohybující se v prostoru. Na kurzech se stávají součástí celku sdílejícího stejné hodnoty a otevírají se ostatním. Zrakově postižení tanečníci navíc pomáhají svému okolí tím, že akceptují svůj handicap. „Tyto zkušenosti mi umožnily přijmout své postižení a vyrovnat se s nemocí. Tanec mi umožňuje se každý den posunout dopředu a být autonomní,“ pochvaluje si Fabuienne. I na taneční workshopy doprovází svou paní věrný Finlay. „Řeknu mu: dopoledne jdu tančit a on mě tam dovede. Jsem díky němu zcela samostatná,“ dodává tanečnice. red. # FriendlyVox – nový webový portál Tisíce hodin práce, několik milionů korun a jeden příběh – to vše stojí za vznikem programu FriendlyVox, který má pomoci nevidomým s přístupem k zpravodajským serverům, s emaily nebo s vytvářením vlastních textových dokumentů. Používání portálu je zdarma a ke spuštění postačí počítač a připojení k internetu. Portál nevyžaduje použití obrazovky ani myši. FriendlyVox uživatele přivítá černou plochou a pouze hlasovým výstupem. Pro potřeby nevidomých je možné ho nainstalovat jako rozšíření webového prohlížeče Chrome a po spuštění počítače se nastartuje sám, stejně jako se sám aktualizuje. Aby se člověk dostal ke své poště, stačí mít pouze vlastní adresu u kteréhokoli poskytovatele a po přihlášení do FriendlyVoxu mu portál přečte doručené e-maily. Ve startovací verzi nabízí také možnost nechat si přečíst tři nejčtenější zpravodajské servery. V letošním roce budou podle autorů přibývat funkce jako například práce s dokumenty a portál by měl nevidomým zpřístupnit i aplikace Skype, YouTube nebo Facebook. „Jako jednu z největších výhod portálu vidím to, že není nutné si nic sám složitě instalovat a aktualizovat. To působí mnoha nevidomým potíže, protože čtecí zařízení neumí moc reagovat na chybová hlášení,“ vysvětluje Josef Konečný, který se díky svým letitým zkušenostem s výpočetní technikou stal konzultantem a testerem FriendlyVoxu. Celý koncept FriendlyVoxu stojí na celoživotní snaze programátora Vladimíra Jareše umožnit svému od narození nevidomému synovi žít plnohodnotný život a hlavně studovat. Poté, co za svými kolegy ve firmě TurboConsult, která se zabývá vývojem bankovního softwaru, chodil pro rady s problémovou technikou pro nevidomé, rozhodli se, že se pokusí sami navrhnout jednodušší řešení. Pokud chce nevidomý člověk v současnosti pracovat s počítačem, musí mít operační systém Windows, zakoupený kancelářský balík MS Office a k němu připojený odečítací program. To se programátoři FriendlyVoxu rozhodli změnit a nabídnout služby bez omezení všem a zdarma. Do budoucna pak počítají se zpoplatněním pokročilejších funkcí. „FriendlyVox nedělá nic nového, ale řeší každodenní problémy nevidomých zcela novým a jednodušším způsobem,“ prohlásil o projektu Vladimír Jareš. „Portál funguje i mimo počítač uživatele. Sám uživatel si pouští pouze běžný prohlížeč, do toho prohlížeče si poprvé nainstaluje nějaký malý kousek toho programu, který, když si ten prohlížeč potom spustí, tak se mu přihlásí, propojí se mu se serverem a začne s ním si povídat,“ popisuje autor. Jeho syn Honza, který je nyní dospělý, mohl právě jen díky výpočetní technice vystudovat pražskou konzervatoř. „Portál otevírá cestu k počítačům lidem, pro které je jejich ovládání bez zraku jen velmi obtížně představitelné. Ať už jsou to uživatelé, kteří nejsou fanoušky výpočetní techniky, nebo jsou pro ně odečítací programy příliš drahé,“ dodal Radek Pavlíček, metodik projektu Blind Friendly Web. red. # Budoucnost s mluvicí holí? Vítězem tuzemského kola soutěže European Satellite Navigation Competition (SNC) se loni stal prostředek umožňující zrakově postiženým orientaci v neznámém prostředí. Systém kombinuje klasickou satelitní navigaci se senzorem rozpoznávajícím překážky v chůzi, který je schopný uživatele varovat a nabídnout bezpečnou trasu. Mezinárodní soutěž SNC nesla až do loňska název Galileo Masters. Začínala v roce 2004 a účastnily se jí čtyři země. Česko se připojilo o rok později. Loňského ročníku se zúčastnilo už přes tisíc účastníků ze 40 států, kteří přihlásili celkem 434 projektů. Cílem soutěže je přinést nápady, které by podpořily rozvoj chystaného satelitního systému Galileo. Globální družicový systém Galileo staví Evropská unie prostřednictvím Evropské kosmické agentury. První družice vylétla v roce 2005, v příštích letech následovalo několik dalších. V roce 2013 došlo poprvé k zaměření cíle na Zemi. Administrativní centrum Galilea sídlí od roku 2012 v Praze. Vítězný tuzemský systém zaměřený na prostorovou orientaci zrakově postižených je jedním ze satelitních projektů, které dokážou systém Galileo rozvíjet a aplikovat na konkrétní potřeby. „Systém dokáže nahradit vodicího psa a je rovněž podstatně lacinější,“ uvedl jeho tvůrce Juraj Kisztner. „Senzor dokáže i v obtížných světelných podmínkách rozpoznávat předměty a uživatele na jejich přítomnost pomocí hlasové komunikace upozornit. Dozví se tak o rozměrech překážky, zda například zasahuje do celé šířky chodníku a jakým způsobem ji půjde nejbezpečněji obejít,“ doplnil Kisztner. Prozatím nepojmenovaný systém je dosud ve fázi prototypu. Jako senzor překážek byla prozatímně použita běžná herní konzole xBox. Důvodem byla její dostupnost a relativně nízká pořizovací cena. Do budoucna by mohly být podle autora použity senzory s mnohem menším rozměrem, které by bylo možné umístit přímo do slepecké hole. red. # Hluchá doba Psal jsem tu, že mi lidé na ulici občas nabízejí pomoc. Někdy ale sám musím někoho zastavit a zeptat se třeba na cestu. Zdá se mi ovšem, že oslovit někoho na ulici je v dnešní době čím dál těžší. Nevím proč. Nedávno mě ale napadlo, že ti kolemjdoucí mě často vlastně možná vůbec neslyší! Všimli jste si, kolik lidí dneska chodí po světě se sluchátky v uších? Domluvit se s nimi bez předchozího očního kontaktu je v podstatě nemožné. Jenže já se na ně těžko nejdřív podívám. V praxi to tedy vypadá tak, že poslouchám, kde někdo jde nebo stojí, a tam se pak vydám, abych dotyčného oslovil. Dotyčný ovšem občas zareaguje tím, že nepočká, až k němu dojdu, ale uhne mi z cesty, protože si myslí, že chci jen projít. Musím tedy znovu za ním. U toho samozřejmě pronáším věty jako „Haló, promiňte, můžu se vás na něco zeptat?“, ovšem je-li dotyčný zahlušen sluchátky, je to marné. Časem pronásledování vzdám a jdu si počíhat na jinou kořist. Člověk by si občas pořádně nahlas zanadával. Jenže co kdyby si dotyčný zrovna v tu chvíli sluchátka z uší vytáhl. Nebylo by špatné mít krabičku, kterou bych mohl dočasně přerušit přívod zvuku do všech sluchátek v okruhu několika metrů a nahradit ho vlastním „vysíláním“. To by se to pak ptalo na cestu. Ovšem v případech, kdy není neochota komunikovat způsobena sluchátky v uších, by asi nepomohla ani krabička. Zdeněk Rybák # Adventní koncert v Sokolově Ve velmi příjemném prostředí Kapucínského kláštera sv. Antonína Paduánského v Sokolově se v podvečer 12. prosince 2014 uskutečnil v pořadí již šestý adventní koncert, jehož pořadatelem bylo karlovarské TyfloCentrum. Úvodní část svátečního večera patřila RNDr. Petru Rojíkovi a jeho varhanům. Bez nenapodobitelných tónů tohoto královského hudebního nástroje si už dnes nelze Vánoce ani představit. K našim koncertům rovněž neodmyslitelně patří i zpěv Věry Smržové, z jejích úst zde zazněly skvostné chrámové písně, vážící se k času adventu. Stalo se již tradicí, že na tomto koncertu vystupují i zrakově postižení sólisté. Ani letos tomu nebylo jinak. Hlavním hostem tohoto večera byl nevidomý zpěvák Radek Žalud, který přijel mezi nás z Českých Budějovic. Sál Kapucínského kláštera má velmi dobrou akustiku, a tak jsme si mohli nejen vychutnat, ale společně s ním si zazpívat nejznámější vánoční písničky Mezi nimi nechyběly ani takové, jako je Purpura na plotně a další. Poprvé mezi nás zavítala i vokálně instrumentální skupina z Mariánských Lázní CANTILO, v. i. p., která si pro nás připravila vybrané sváteční melodie. Poté již nastoupil na podium asi 30členný ZUŠBAND z Lokte a Horního Slavkova. Z jejich repertoáru jsme si mohli poslechnout některé nejznámější filmové melodie. Milým překvapením pro všechny přítomné bylo i společné vystoupení tohoto orchestru s Radkem Žaludem. Na rozloučenou tu zazněla i Tichá noc, která nás báječně navnadila na ten „pravý vánoční čas“. Mezi milými hosty jsme mohli mezi sebou přivítat i vedoucí sociálního odboru města Sokolov Mgr. Soňu Zaschkeovou. Tento koncert byl skutečně velmi zdařilý, a to nejen díky prostředí, nádherné vánoční výzdobě, ale hlavně díky účinkujícím, kteří na svátečním večeru vystoupili. Na závěr se sluší poděkovat nejen Studiu 060 Štefana Škulavíka za ozvučení celého programu, ale i moderátorce Martině Brožové, která nás celým večerem provázela. Upřímné poděkování právem náleží i sokolovskému středisku TyfloCentra Karlovy Vary za skvělou přípravu a organizaci této náročné akce. Zbývá už jen dodat, že výtěžek z tohoto adventního koncertu bude věnován na sociální služby pro zrakově postižené karlovarského regionu. Emil Miklóš # Dva francouzské snímky Na sklonku podzimu se v pěti českých a moravských městech konal 17. ročník Festivalu francouzského filmu. V Praze, Brně, Českých Budějovicích, Hradci Králové a Ostravě bylo uvedeno osm předpremiérových titulů. Mezi nimi jsou hned dva filmy s tematikou zrakově postižených. První je psychologické drama s názvem Jimmy P. – Psychoterapie prérijního indiána. Konverzačka zavedeného režiséra Arnauda Desplechina se odehrává ve Spojených státech v 50. letech. Indián Jimmy Picard za druhé světové války bojoval na západní frontě a od návratu domů trpí závratěmi, dočasnou slepotou či ztrátou sluchu bez zjevných fyziologických příčin. Příčinou by mohlo být zranění hlavy, které se mu stalo během válečných operací ve Francii. Jako válečný invalida se tedy dostává do nemocnice Toppeka, kde se léčí váleční veteráni. Celkem vstřícné prostředí a pozornost lékařů i sester však nepůsobí na Jimmyho dobře. Na pomoc je povolán francouzský psychoanalytik Georges Devereux. Tento svérázný lékař, který se nezabývá jen psychoanalýzou, ale je to také velký obdivovatel a znalec indiánských kmenů, má o pacienta zájem a rozhodne se mu zcela věnovat. Během terapeutických rozhovorů spolu navazují otevřený a přátelský vztah. Díky Picardově případu se Devereux zapíše do dějin jako lékař, který poprvé zmapoval takzvaný posttraumatický syndrom. Film stojí na hereckém výkonu obou hlavních představitelů: indiána hraje tradičně skvělý Benicio Del Toro, jeho psychoterapeuta Mathieu Amalric. Také další snímek s názvem Příběh Marie je natočený podle skutečných událostí. Komorní film od Jeana-Pierra Amérise se odehrává ve francouzském klášteře na konci 19. století. Vypráví o nevidomé a hluchoněmé čtrnáctileté dívce Marii Heurtinové, která se navzdory vrozeným postižením naučila soběstačně žít. Milující otec, chudý řemeslník, nedokáže dívenku navzdory doporučení lékařů dát do ústavu pro choromyslné. Ze zoufalství ji umístí do zařízení Larnay u Poitiers. Tam se děvčete, žijícího dosud jak „divoké zvířátko“, ujme mladá řádová sestra Marguerite. Citlivá jeptiška nesdílí skepsi lékařů ani matky představené. Dokáže najít cestu do Mariina vnitřního vězení. Naučí ji vlastní znakovou řeč založenou na dotycích rukou. Skutečná Marie Heurtinová se díky tomu později naučila Braillovo písmo, psát na stroji, šít a plést. Učila se i dějepis a zeměpis a stala se z ní půvabná mladá žena. Amérisův filmový počin je v první řadě hereckou podívanou. Marguerite hraje Isabelle Carréová, statečnou dívku debutující Ariana Rivoireová. Oba filmy spojuje téma „průvodcovství“. Doktor Devereux podobně jako jeptiška Marguerite věnují maximální osobní pozornost a obrovské nasazení, aby pomohli člověku s více handicapy, mezi něž patří i zrakové postižení. Jejich filmové protějšky – indián Jimmy a dívenka Marie – nejsou pouze pasivními příjemci dobročinnosti, ale citlivé samostatné bytosti. Díky individuálnímu přístupu a důvěře dokážou najít vnitřní harmonii a vztah k okolnímu světu Zajímavé francouzské snímky se v letošním roce dostanou do běžné distribuce. red. # Návštěva v Novém Jičíně Nový Jičín je jedním z klenotů na pomyslné koruně českých, moravských a slezských měst. Za své jméno vděčí svému předchůdci, sousednímu hradu a městečku jménem Starý Jičín. Po několik staletí sdílela obě místa stejné osudy a byla v držení stejných majitelů – od pánů z Kravař přes Cimburky k pánům ze Žerotína. Zatímco po třicetileté válce sláva starojičínského panství rychle upadala, město Nový Jičín zažilo několik nových rozkvětů. Tím prvním vzestupem bylo 16. století a doba renesance. Zasloužili se o něj páni z Žerotína. Z té doby pochází přestavba historického jádra města a zámku v jeho těsném sousedství. K dalšímu rozmachu došlo po založení továrny na výrobu klobouků v roce 1799 a továrny na výrobu cigaret v roce 1873. I ve 20. století je Nový Jičín významným průmyslovým střediskem. Malebné čtvercové novojičínské náměstí s řadou honosných renesančních a barokních domů s kouzelnými podloubími po celém obvodu náměstí patří k nejzachovalejším u nás. Z měšťanských domů vyniká renesanční budova zvaná Stará pošta z roku 1563. Město má řadu dalších památek – kostelů, část městského opevnění nebo tzv. Španělskou kapli, vztyčenou nad hroby španělských a neapolských vojáků z období třicetileté války. Žerotínský zámek, přestavěný v letech 1533–1538 Bedřichem z Žerotína a jeho manželkou Libuší z Lomnice, si uchoval svou renesanční podobu do dnešních dnů. Je sídlem muzea s expozicí klobouků a historických sbírek. Ve městě zemřel v roce 1790 slavný generál Laudon, pobýval zde generál Suvorov (1799) a před bitvou u Slavkova v roce 1805 zde nocoval ruský car Alexander. V Novém Jičíně působili František Palacký a J. A. Komenský. V tzv. Laudonově domě na Masarykově náměstí bylo nedávno zřízeno Návštěvnické centrum, zaměřené na seznámení s tradicí výroby klobouků zdejší firmy Tonak. Ve vstupní části je promítán instruktážní film. V další místnosti je galerie a expozice sestávající z několika set klobouků – výrobků zdejší firmy. Poslední částí je tvůrčí dílna. Všechny prostory centra včetně toalet jsou bezbariérové. Novojičínské Návštěvnické centrum jsme si vybrali i my v rámci činnosti odboru zrakově postižených Klubu českých turistů Ostrava. Ujala se nás jedna ze zdejších pracovnic a ochotně nám představila všechna oddělení. Klobouky a veškeré pokrývky hlavy si mohli naši členové osahat i vyzkoušet. Vrcholným bodem programu bylo vytváření a zdobení miniaturních kloboučků pod dohledem odborné instruktorky. Zrak při této činnosti nehrál roli. Pracovalo se především s pomocí hmatu. Hotové výrobky jsme si mohli odnést domů jako suvenýry. Na památku jsme se s vybranými klobouky společně vyfotografovali. Druhou část dne vyplnila návštěva Žerotínského zámku. I ve zdejší expozici dominovaly zejména klobouky. Návštěvu města Nový Jičín s jeho pamětihodnostmi a atraktivitami si rozhodně zařaďte do kalendáře svých výletů a toulek. Milan Linhart # Dcera jménem „Účel“ Zpěvák Stevie Wonder (64) se stal v prosinci znovu otcem. Jeho o 28 let mladší přítelkyně Tomeeka Robyn Bracy porodila holčičku jménem Nia. Je to jejich druhé společné dítě. Teprve krátce před jeho narozením vyvrátil nevidomý interpret informaci, že tentokrát očekává trojčata. Dcerčino jméno Nia znamená Účel. Americká pěvecká legenda se tímto výběrem hlásí ke svým africkým kořenům. Účel je jedním z principů Kwanzaa – týden trvajícího svátku, který v USA slaví lidé připomínající si odkazy africké kultury. Svátek Kwanzaa sestává ze sedmi dní oslav, které zdůrazňují sedm principů: jednotu, sebeurčení, kolektivní práci, odpovědnost, družstevní ekonomiku, účel, kreativitu a víru. Nyní je zpěvák hrdým otcem 9 dětí. 7 z nich má z předchozích vztahů. Zasloužilý otec byl už dvakrát ženatý, do třetí svatby se současnou přítelkyní se zatím nežene. red. # Další muzeum myslí na nevidomé Do Muzea jižního Plzeňska sídlícího na zámku Hradiště v Blovicích se na podzim vrátila expozice Milana Knížáka, který ve městě vyrůstal. Mohou ji navštěvovat také slabozrací a nevidomí. U každého díla teď je tabulka s Braillovým písmem i s výraznějším písmem pro slabozraké, od exponátu k exponátu se dá dojít po pruhu červeného koberce. S úpravami pomohla dotace ministerstva kultury. „Dostali jsme ji na zpřístupnění zámku Hradiště zrakově postiženým. Do vybraných částí expozic jsou zařazeny vodicí linie v podobě koberců, od vchodu povedou reflexní nálepky do pokladní místnosti, kde návštěvníci získají základní informace a kde se jich ujme průvodce. Dále podle nálepek dojdou do knihovny vybavené badatelským pracovištěm s upraveným počítačem. Přizpůsobili jsme také naše webové stránky, které jsou blind friendly,“ uvedla ředitelka muzea Radka Křížková Červená. Muzeum expozice obohacuje také o haptický doprovodný program. „Průvodce bude návštěvníky ve vybraných částech instruovat, že se mohou exponátů dotýkat. Dostanou speciální výklad a máme také vyrobeny repliky některých předmětů,“ pokračuje ředitelka. Milan Knížák s tím, že se návštěvníci budou jeho plastik dotýkat, souhlasil. Mohou si tedy ohmatat například velkou plastiku hradu, v němž lze poznat řadu českých památek. „Jedna věž je z Karlštejna, část ze Zvíkova, Křivoklátu nebo z Červené Lhoty,“ popisuje Radka Křížková Červená. „Máme připravené katalogy v Braillově písmu, informace o zámku i v černotisku pro slabozraké, naši průvodci prodělali odborné školení,“ dodala ředitelka s tím, že vše se připravovalo s plzeňským TyfloCentrem a Tyfloservisem: „S nimi jsme se radili, jestli to, co jsme si vymysleli, by pro nevidomé a slabozraké mělo vůbec nějaký užitek.“ Hana Dostálová, ředitelka Tyfloservisu, o podobném projektu v Plzeňském kraji neví. „Pouze v Plasích několik let funguje naučná stezka s popisky v Braillově písmu. Nápad je to určitě výborný,“ pochválila projekt. red. # Masér pokořil Gerlachovský štít Jan „Slepejš“ Bauer, nadšený sportovec a masér z Libně, vylezl těžkým terénem na nejvyšší slovenskou horu. Na tandemových kolech vyrazili začátkem podzimu tři nevidomí sportovci se třemi vodiči z Prahy do Vysokých Tater. Expedici Poslepu na Gerlachovský štít od počátku provázel vytrvalý déšť, který je nejen zpomaloval, ale také promáčel všechny jejich věci. Trasu z Prahy do Liptovského Mikuláše, dlouhou přes 585 km, přesto dokázali ujet za čtyři dny. V Tatrách na ně čekalo slunečné počasí a dvoudenní pěší túra pod vrchol nejvyšší slovenské hory. Přes Štrbské a Popradské pleso se dostali až do hotelu Sliezsky Dom, kde přenocovali před finálním výlezem. Cesta sem byla pro některé účastníky natolik fyzicky a psychicky vyčerpávající, že k výstupu na vrchol se z trojice nevidomých odhodlal pouze Bauer. Při cestě na vrchol na něho čekala nejtěžší fáze výpravy. Jako nevidomý přelézal balvany doslova po čtyřech, takže měl okopané holeně, krvavá kolena a sedřené prsty na rukách. Dokonce přemýšlel i o tom, že se vrátí – když visel na laně ve vzduchu a hledal rukama a nohama ve skále místo, kde se zachytit. Cesta nahoru trvala sedm, dolů pak osm hodin. „Když jsem se vyškrábal na vrchol, tak jsem se zeptal svého průvodce, co vidí,“ vzpomíná Honza, „a on mi odpověděl, že ať jsem v klidu, protože vidí stejné nic jako já.“ Vrchol byl totiž zrovna v mracích. Průvodcem nevidomých byl Petr Müller (47). Je trenérem goalballu v pražské TJ Zora. Také vede oddíly běžeckého lyžovaní a cyklistiky, leze po skalách a každoročně jezdí Jizerskou padesátku. Pravidelně uráží sáhodlouhé štreky se zrakově postiženými parťáky. Ať už pěšky, nebo na speciálním trojkole. Dostali se třeba k polárnímu kruhu, do Říma i do Londýna. Cestu na Gerlach hodnotí průvodce jako velkou zatěžkávací zkoušku. „Byl to náročný výstup nejen pro Honzu Bauera, který mockrát musel zatnout zuby a překonávat bolesti, ale i pro doprovod a horské vůdce. Nevidomý student Petr Fábera udělal za těch devět dní takový pokrok, že jsem tomu ani sám nemohl věřit, a to jsem s nevidomými přes dvacet let,“ popisuje Petr Müller. Zpáteční cestu z Popradu do Prahy absolvovali sportovci už vlakem. Pokořitel Gerlachu Honza Bauer se po návratu chystá na další sportovní akce. Na letošní rok plánuje uběhnout svůj první maraton. Spoustu plánů má i Petr Müller. Pokud to zdraví dovolí, příští rok by chtěl vyjet na tandemech do Řecka a vystoupit na Olymp, rok poté se vydat přes celou Jižní Ameriku na paralympiádu v Rio de Janeiru. „Pořád ve skrytu duše věřím, že se tam dostane i goalballový tým, který stále trénuji i přesto, že už nejsem reprezentační trenér,“ říká. V roce 2017 chce pokračovat z Řecka na Kilimandžáro. „Pak se uvidí. Moje představa je taková, že by den před věhlasnými evropskými tour jezdili handicapovaní sportovci z celé Evropy,“ uzavírá nadšený sportovec. red.