ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 99 Číslo 1 Leden 2015 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Novoroční projev prezidenta SONS ČR Ceny VVZPO uděleny Slavnostní koncert SONS ČR Předvánoční zájezd do Prahy Šek pro Palatu Operace ve Zlíně Unikátní zákrok Příběh Lisy Reid Zážitkový Den otevřených dveří Kladenské setkání Návštěva na americké ambasádě Poděkování za Dorinku Tabu slovo Ojedinělá výstava Setkání s uměním trochu jinak Čínský film sbírá ceny Cesta do pravěku Černobílé problémy Showdown zná mistry Turnaj o Šumperský pohár Úspěch slovenských kuželkářů Rekord ve Štětí # Novoroční pozdrav prezidenta SONS ČR Vážení a milí čtenáři, je tu opět nový rok, rok 2015 a dovolte mi, abych vás všechny na jeho začátku pozdravil a zároveň udělal malou bilanci roku uplynulého. Rok 2014 jsme v naší organizaci věnovali její stabilizaci. V této oblasti jsme, podle mého názoru, již znatelně pokročili – na úrovni řízení jsme celou strukturu změnili z dvoustupňového na třístupňový systém především proto, aby efektivněji spolupracovala jednotlivá oddělení, která díky charakteru své činnosti mají k sobě blíže. V rámci tohoto systému byla zřízena vnitřní správa, která spravuje náš nemovitý majetek, o který je třeba se starat lépe než v minulosti. Kromě ústředí se snažíme stabilizovat také naší organizaci a činnost v regionech. Byly zajištěny podmínky pro zřízení nových pracovišť v Jihlavě, Mostě, Teplicích a Brně, posílena pak byla pracoviště v Kyjově, Přerově a ve Zlíně. V květnu jsme díky houževnaté práci místních funkcionářů otevřeli v rámci vsetínské odbočky unikátní pracoviště – masérský salón, který zaměstnává 4 nevidomé maséry a 2 další zdravotně postižené osoby v administrativě a recepci. Plníme tak úkol pomoci zaměstnávat zrakově postižené. Můžeme bez nadsázky říct, že jsme pravděpodobně již největším zaměstnavatelem zrakově postižených v naší zemi. Abychom tento rozvoj a naše plány mohli realizovat, je pro nás důležité získávání finančních zdrojů. V této souvislosti mi dovolte, abych poděkoval veřejnosti, které jsme za přispívání do naší celostátní sbírky všichni vděčni. Milí čtenáři, cílem mého novoročního pozdravu není pouze informace o úspěších. Máme stále co zlepšovat. Chceme přesvědčit zrakově postižené, že SONS je tu proto, abychom sami formulovali problémy vůči majoritní vidící společnosti a ukazovali jí nejen, jací zrakově postižení jsou, co mohou dokázat, jak mohou být přínosem, ale také kde a jak potřebují pomoc a podporu. Věřte, že členství v SONS není o účasti na schůzích či na zájezdech nebo na jiných akcích – to samozřejmě mnohým lidem vyhovuje, ale především je to o příslušnosti a sounáležitosti k celé skupině, která čím bude početnější a silnější, tím bude mít větší respekt u veřejnosti a hlavně u autorit státu a obcí, kteří rozhodují o mnohých, pro nás všechny životně důležitých věcech. Milí přátelé, přeji vám v tomto roce vše nejlepší, mnoho zdraví, štěstí a spokojenosti jak v osobním, tak i v pracovním či celosvazovém životě. Mgr. Václav Polášek prezident SONS ČR # Ceny VVZPO uděleny Vládní výbor pro zdravotně postižené občany, jehož výkonným místopředsedou je ministr pro lidská práva, legislativu a rovné příležitosti Jiří Dienstbier, uspořádal v úterý 2. prosince v Lichtenštejnském paláci v Praze slavnostní večer k Mezinárodnímu dni osob se zdravotním postižením. V jeho průběhu byly vyhlášeny výsledky již XXI. ročníku soutěže o Cenu Vládního výboru pro zdravotně postižené občany za publicistické práce zaměřené na problematiku zdravotního postižení, které jsou udělovány od roku 1994. Za tu dobu prošlo soutěží více než 1 200 publicistických děl. V posledním ročníku bylo hodnoceno 85 prací, které posuzovala nezávislá devítičlenná porota. „Vyhlašování výsledků Ceny Vládního výboru je již tradičně spojováno s Mezinárodním dnem osob se zdravotním postižením, který si připomínáme každoročně 3. prosince od roku 1981, kdy byl Valným shromážděním Organizace spojených národů poprvé vyhlášen,“ uvedla moderátorka večera Jarmila Balážová a dodala: „Každoroční oslava Mezinárodního dne osob se zdravotním postižením si klade za cíl podporovat porozumění problematice zdravotního postižení a uznávání důstojnosti a práv osob se zdravotním postižením. Rovněž se snaží zvýšit povědomí o přínosech, které integrace osob se zdravotním postižením přináší do všech aspektů politického, společenského, hospodářského a kulturního života.“ Oceněna byla ta díla, která nejvhodnějším a nejlepším způsobem upozorňovala na problematiku zdravotního postižení. „Hlavním měřítkem při jejich posuzování bylo tedy to, jak může přihlášená práce oslovit širokou veřejnost, seznámit ji s danou problematikou a pozitivně ovlivnit její přístup k osobám se zdravotním postižením,“ zdůraznil ministr Jiří Dienstbier. Celkem bylo uděleno 15 cen, a to ve třech kategoriích – tiskové, rozhlasové a televizní. Ve dvou oceněných pracích byla zaměřena pozornost na problematiku zrakově postižených. V tiskové kategorii obdržela čestné uznání Petra Pášová za článek Za výlohou lidé koukají, jak jim ťukáte na sklo, který vyšel v Olomouckém deníku. Redaktorka si na vlastní kůži vyzkoušela, jak komplikovaný je pohyb po městě, když člověk nevidí. V rámci 14. ročníku soutěže nevidomých Tyflomobil si s bílou holí a s průvodkyní vyšla do ulic Olomouce a nezastavila se ani před eskalátory. V reportáži také představila neziskovou obecně prospěšnou společnost Tyfloservis a služby, které zrakově postiženým nabízí. V rozhlasové kategorii si I. cenu odnesla Radka Rozkovcová za pořad Vidět neviděné z rozhlasového cyklu Kafemlýnek Radia Proglas. Dokument je mimořádně zdařilou a obdivuhodnou výpovědí nevidomé vzdělané mladé Romany Hladišové, která se svým nevidomým manželem Jiřím vychovává zdravého a temperamentního, dnes již pětiletého Vašíka. Její pozitivní a zdravě sebevědomý postoj k sobě i k životu nutí i její okolí zacházet s ní důstojně jako s člověkem bez handicapu. Úvahy o přístupu k porodu, výchově i nesnadné mateřské péči by zcela jistě mohly být inspirativní pro ostatní vidoucí i nevidomé maminky. Jiří Reichel # Slavnostní koncert SONS ČR Pod záštitou prezidenta České republiky Miloše Zemana a arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky uspořádala k Mezinárodnímu dni osob se zdravotním postižením Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky ve středu 3. prosince ve Španělském sále Pražského hradu 21. Slavnostní koncert. V jeho úvodu předal ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček Cenu ministra zdravotnictví za práci ve prospěch zdravotně postižených občanů Mgr. Marii Horákové, tlumočnici znakového jazyka, která zprostředkovává bezplatné služby tlumočení do znakové řeči stovkám neslyšících občanů a je průkopnicí online tlumočení. Cenu za rozvoj zdravotně sociální péče obdržela z rukou ministra ředitelka TyfloCentra Brno RNDr. Hana Bubeníčková, která se dlouhodobě věnuje využití počítačů u skupiny občanů s postižením zraku a vybudovala první digitalizační středisko pro nevidomé na Moravě. Má zásadní podíl na zavedení nácviku obsluhy kompenzačních pomůcek, založených na výpočetní technice pro nevidomé v celé ČR. Je autorkou a propagátorkou přístupnosti internetu pro zrakově postižené. Pak již moderátor slavnostního večera Mgr. Luboš Zajíc spolu s viceprezidentem SONS PhDr. Rudolfem Volejníkem popřáli přítomným hluboký kulturní zážitek, který v plném rozsahu vyplnil Komorní orchestr Národního divadla pod vedením dirigenta Petra Vronského a zrakově postižení sólisté. Nejdříve zazněla předehra k opeře La Clemenza di Tito od W. A. Mozarta. Následoval Koncert pro 2 klarinety a orchestr Františka Vincence Kramáře, v němž se představili jako zdatní sólisté Jan Budín a Milan Arner. Jan Budín se narodil v roce 1950 v Praze. V roce 1957 byl přijat do ZŠ pro nevidomé a slabozraké v Brně, kde začal navštěvovat hodiny klavíru. Roku 1963 se začal učit ještě na klarinet a o rok později byl přijat ke studiu na pražské Střední hudební škole internátní pro mládež s vadami zraku, dnešní Konzervatoř Jana Deyla – obor klarinet. Zde byl jeho vyučujícím prof. Jiří Kratochvíl. V roce 1971 byl přijat jako první student pracující výhradně s braillským notopisem na pražskou AMU do třídy prof. Vladimíra Říhy a prof. Milana Etlika. Roku 1975, kdy ukončil vysokoškolská studia, se stal prvním vítězem mezinárodní soutěže nevidomých a slabozrakých interpretů v Praze a začal působit pedagogicky na Konzervatoři Jana Deyla. Konzervatoři zůstal věrný a kromě klarinetu vyučuje též hudebně teoretickým předmětům. Vedle pedagogické práce se také věnuje koncertní činnosti jako sólista a komorní hráč doma i v zahraničí – Německo, Francie, Itálie, Dánsko atd. Má řadu nahrávek v rozhlase a na CD a věnuje se rovněž kompozici. Milan Arner, narozený v roce 1976, od roku 1982 navštěvoval Základní školu pro nevidomé Jaroslava Ježka v Praze na Hradčanech. V letech 1990–1997 studoval na Konzervatoři Jana Deyla v Praze. Hru na klarinet studoval u Jiřího Urbana, hru na klavír u Ivy Skalákové. V letech 2001-2002 absolvoval roční stáž na Státním specializovaném institutu umění v Moskvě, kde studoval hru na klarinet pod vedením Sergeje Sorokina a komorní hru u Natálie Ivanovové-Kramské. Roku 2003 ukončil magisterské studium oboru hudební věda na FF UK v Praze. Roku 1997 získal druhou cenu a cenu pro nejlepšího českého interpreta na Mezinárodní soutěži zrakově postižených hudebníků v Mariánských Lázních. Od roku 1995 spolupracuje v duu Musica grata se svou manželkou, kytaristkou Petrou. Nejvýraznějším úspěchem tohoto dua bylo vítězství v kategorii komorních souborů na mezinárodní soutěži Concorso Europeo di Chitarra Classica v italském městě Gorizia roku 2007. Jako sólista vystupoval s několika českými orchestry (Pražská komorní filharmonie, Plzeňská filharmonie, Symfonický orchestr opery Národního divadla v Praze, Komorní orchestr pražských symfoniků aj.). Vystupoval také s moskevským Komorním orchestrem Kremlin, ruským Prezidentským orchestrem a s Petrohradskou filharmonií. Spolupracoval s několika dirigenty, např. Petrem Vronským, Leošem Svárovským, Debashishem Chaudhurim, Michailem Rachlevsým, Michailem Tatarnikovem aj. Vystupoval rovněž s českou klarinetistkou Ludmilou Peterkovou. Milan Arner působí jako učitel hudebně teoretických předmětů na Konzervatoři Jana Deyla a učitel hry na dechové nástroje v ZUŠ A. Voborského v Praze 4 - Modřanech. Na závěr Slavnostního koncertu zasedl za klavír David Šugárek, aby pod taktovkou Petra Vronského zazněl Koncert pro klavír a orchestr a moll Roberta Schumanna. David Šugárek se narodil v roce 1971, pochází z Fryčovic nedaleko Frýdku-Místku. Klavírní hru studoval zpočátku u J. Řezánkové na ZUŠ v Brušperku a soukromě u K. Hrubiše ve Frenštátě pod Radhoštěm. Ve studiích pak pokračoval na Konzervatoři Jana Deyla v Praze (O. Kohl, F. Malý) a na pražské HAMU (M. Langer, F. Malý). V roce 1991 získal 1. cenu na Mezinárodní soutěži zrakově postižených interpretů v Mariánských Lázních. V létě 1992 absolvoval mistrovské kurzy pod vedením E. Indjice v Piešťanech. V roce 1996 a 1997 opakovaně získal stipendium italské vlády. Zúčastnil se mistrovských kurzů na Accademia Musicale Chigiana v Sieně (P. Badura-Skoda, J. Achucarro, M. Campanella) a studoval na Scuola di Musica v Sesto Fiorentino (M. L. Macario). V roce 1999 získal 2. cenu na mezinárodní soutěži komorní hudby Palma d´Oro v italském Finale Ligure. Pro nadaci Fondazione Romualdo Del Bianco ve Florencii natočil CD se skladbami L. Janáčka a A. Dvořáka. Kromě pravidelné koncertní činnosti (ČR, Itálie, Velké Británie, Francie, Belgie, Německo, Polsko) se v současné době věnuje také výuce klavíru na Konzervatoři J. Ježka v Praze. Jiří Reichel # Předvánoční zájezd do Prahy Karlovarské TyfloCentrum připravilo ve spolupráci s OO SONS K. Vary pro své členy a další zájemce předvánoční zájezd do Prahy spojený s návštěvou konzervatoře Jana Deyla v Praze a návštěvou Slavnostního koncertu SONS ve Španělském sále Pražského hradu. Zájezdu, který se uskutečnil ve středu 3. prosince 2014, se zúčastnilo celkem na čtyři desítky osob, mezi nimi byli i vybraní studenti a dobrovolníci, kteří obdrželi tento zájezd jako poděkování za svou aktivitu při celonárodní sbírce Bílá pastelka. První zastávkou našeho zájezdu v Praze byla Konzervatoř Jana Deyla. V koncertním sále konzervatoře nás uvítala zástupkyně ředitele Mgr. Markéta Kozinová, Ph. V úvodní části nás seznámila se základními informacemi této instituce, kterou tvoří již zmíněná konzervatoř, tak i Střední škola pro zrakově postižené, jejíž součástí je i učební obor ladění. Studium na konzervatoři je šestileté, vyučuje se zde jak hudbě, tak i zpěvu. Kromě klavíru, varhan, cembala a akordeonu se zde učí hře na všechny nástroje symfonického orchestru, vyjma hoboje a fagotu (tyto dva posledně jmenované nástroje nejsou vhodné z důvodu poškození nitroočního tlaku). Letos zde otevřeli další dva hudební obory – zobcovou flétnu a bicí. Samozřejmostí je zde výuka Braillova písma, tak i bodového notopisu, nově příchozí studenti se zde učí i prostorové orientaci a sebeobsluze. Celkový počet studentů je 96. V další části prezentace této školy jsme si mohli vyslechnout tzv. interní koncert, při kterém si studenti zvykají na „živá vystoupení“ pro skutečné publikum. V přízemí hlavní budovy konzervatoře jsme ještě mohli posedět nejen v nově zřízené kavárně, vhod přišel i malý, improvizovaný vánoční trh. Poté jsme se vydali přes Karlův most do Betlémské kaple, kde se již tradičně konala výstava betlémů, tentokrát pod názvem Betlémské zvonění. Obdivovat jsme zde mohli nádherné betlémy, vyrobené jak z perníku, papíru, dřeva, moduritu či keramiky.  Velmi příjemným dojmem na nás zapůsobila i báječná atmosféra vánočních trhů na Staroměstském náměstí. Rozsvícený, nádherně nazdobený vánoční smrk, impozantně nasvícené chrámy a další budovy, stánky s vánočním zbožím, ale i koledy či vůně pečených kaštanů nebo svařeného vína plně dokreslovaly pravý čas adventu. Ve večerních hodinách jsme navštívili Pražský hrad, kde se ve Španělském sále konal již 21. Slavnostní koncert SONS. Emil Miklóš # Šek pro Palatu V září jsme v Zoře informovali o kampani České spořitelny s názvem I vaše karta pomůže. Netradiční charitativní kampaň spočívala v tom, že z každé bezkontaktní platby směřovalo pět haléřů na podporu pražského Domova Palata. Kampaň nakonec přinesla 1 079 561 korun. Symbolickou poukázku na tuto částku předal Domovu Palata při příležitosti oslav 121. výročí jeho založení Miloslav Křečan, ředitel Kartového centra České spořitelny. Z jeho rukou převzal šek ředitel Domova Ing. Jiří Procházka. Palata peníze využije na nákup čtecích pomůcek a dalšího potřebného vybavení. Současně byl při oslavě pokřtěn kalendář fotografií z výstavy nazvané Zahalení hrdinové. Tuto výstavu připravil Domov Palata ve spolupráci s Českou spořitelnou jako poděkování svým pečovatelům za jejich každodenní práci. red. # Operace ve Zlíně Ve zlínské klinice Gemini již v roce 2008 poprvé uskutečnili unikátní operaci – implantaci umělé rohovky. Jako první ji podstoupila žena ze Vsetína, která byla nevidomá 16 let. Po zákroku vidí, a čte dokonce bez brýlí. „Typickou indikací k implantaci umělé rohovky je například oko po těžkém poleptání vápnem nebo jinou chemikálií. Zákrok však není možné provést u lidí, kteří jsou slepí od narození, ani těm, kteří oslepli například následkem zeleného zákalu nebo cukrovky. Umělá rohovka totiž nemůže pomoci pacientům, kteří mají poškozený zrakový nerv nebo sítnici,“ vysvětluje Pavel Stodůlka, přednosta sítě očních klinik Gemini. Dosud dokázali ve Zlíně vrátit ztracený zrak více než desítce pacientů. Někteří byli nevidomí i několik desítek let. „V případě, že je rohovka poškozená následkem úrazu a sítnice pacienta je v pořádku, je možné zrak vrátit v podstatě po jakkoli dlouhé době. Pokud je ale člověk slepý déle než dvacet let, je třeba počítat s tím, že se zrak bude vracet postupně. Po dlouhém období slepoty totiž člověku přestává fungovat zrakové centrum v mozku, které je třeba obnovit,“ popisuje Pavel Stodůlka.  Na podzim podstoupil zákrok na zlínské klinice pětatřicetiletý Michal Franciszek Madaliński z Polska. O zrak přišel kvůli imunologickým potížím. Dva roky byl nevidomý. Zlínští lékaři mu implantací rohovky zrak vrátili. Dva dny po operaci už dovedl číst bez brýlí. Zlínskou kliniku si vybral i proto, že se tento druh operací v Polsku vůbec nedělá. „Měl jsem obavy, jak to dopadne. Byl jsem připraven na to, že ještě několik měsíců po operaci neuvidím. Patnáct minut po zákroku už jsem ale rozeznával barvy a malé předměty. Bylo to obrovské překvapení,“ svěřil se pacient. „Díky moderním technologiím je zákrok bezpečný a jeho úspěšnost vysoká,“ dodal doktor Stodůlka, který operaci provedl. red. # Unikátní zákrok Lékaři v Česku provedli unikátní zákrok, který představuje obrovský pokrok v oční medicíně. Nová léčba je nadějí pro pacienty, které mohl donedávna zachránit před oslepnutím jen chirurgický zákrok. Prvním pacientem se stal Kanaďan, který přijel do Brna speciálně kvůli tomuto zákroku. Pacient trpěl onemocněním sítnice, které se projevuje zkresleným nebo zhoršeným viděním. Takzvaná vireomakulární trakce postihuje převážně starší lidi. Komplikuje běžné denní činnosti jako řízení auta, čtení či rozeznávání obličejů. Může vést i k prasknutí a nevratnému poškození sítnice. Lékaři brněnské oční kliniky NeoVize jako první v Česku a Slovensku provedli aplikaci okriplazminu. Plazmin si lidské tělo vytváří samo, pokud je ho nedostatek, nově lze enzym pacientovi podat injekčně přímo do sklivce. Podání enzymu okriplazminu má z pohledu očních chirurgů obrovskou budoucnost. Nebolí, trvá okamžik a pomáhá zabránit poškození sítnice, což může končit i slepotou. V České republice by se ročně mohlo jednat až o 200 pacientů ročně, kterým by léčba mohla pomoci. „Tato metodika se již používá v USA nebo třeba v Německu, u nás se ale jedná o zcela první aplikaci,“ popisuje jedinečnost zákroku primářka brněnské oční kliniky, MUDr. Věra Kalandrová. Aplikace trvá jen malou chvíli, celý zákrok pak přibližně pět minu, z toho injekční podání enzymu zabere zhruba 10 vteřin. Nutné je však věnovat speciální péči účinné látce, která je dodávána ze zahraničí. Podléhá přísným pravidlům pro logistiku, také na sále je důležité efektivně pracovat s časem, aby okriplazmin zůstal účinný. První aplikace proběhla zcela bez komplikací, samotný zákrok i s přípravou trval asi jen patnáct minut a hned další den mohl pacient odcestovat. Z medicínského hlediska jde o velký pokrok. „Během aplikace léčíme vážný stav ohrožení sítnice pomocí enzymů, které jsou našemu tělu vlastní. Pokud diagnostikujeme a vybereme pacienta, můžeme u něj snížit či dokonce úplně odstranit riziko následné operace,“ prozradil MUDr. Radovan Piovarči, který vedl česko-slovenský lékařský tým na operačním sále. Protext.cz # Příběh Lisy Reid Australský deník Daily Mail otiskl příběh o „zázračném navrácení zraku“, jehož protagonistkou je slabozraká žena Lisa Reid (38). Historka během krátké doby obletěla celý svět a objevila se i u nás (např. deník Aha). „Zázrak“ se ovšem stal již před čtrnácti lety. Lisa pochází z novozélandského Aucklandu. Do 24 let byla zcela nevidomá. Oslepla v 11 letech v důsledku nádoru, který tlačil na oční nerv. Žila dál svůj život, v němž jí pomáhala vodicí fenka Ami. V roce 2000 dostala Lisa „osudovou“ ránu. Shýbala se tak nešikovně, že se čelem uhodila do kávového stolečku. Jen si zkontrolovala, jestli nemá rozbitou hlavu. Nic však nezaznamenala a večer si šla lehnout jako obvykle. Ráno po probuzení Lisa zjistila, že rázem rozeznává svět kolem sebe – obrysy a barvy. Po letech uviděla svého bratra, jehož proměna z malého chlapce na dospělého muže ji prý nejvíc šokovala. „Neumím popsat, jaké to bylo, když jsem opět viděla! Na to nestačí slova!“ popsala dnes po letech novinářům. Ani lékaři prý nejsou schopni jednoznačně popsat, co částečný návrat zraku způsobilo. Samozřejmě nikomu z našich čtenářů nemůžeme doporučit, aby se pokoušel „Lisin efekt“ napodobit. Po „zázračném uzdravení“ se Lisa stihla vdát a porodit dceru Maddison, z níž je dnes dospívající slečna. Dnes stále využívá pomoc vodicího psa nebo svých blízkých. Zrak se jí sice nevrátil stoprocentně, před novináři však projevila obrovské nadšení: „Raduji se z každého dne, z prostého nákupu v supermarketu. Nemohu se vynadívat na zelenou trávu a modré nebe,“ jásá mladá žena. red. # Zážitkový Den otevřených dveří Již 23 let sídlí v Olomouci, na ulici I. P. Pavlova 69, TyfloCentrum – organizace pomáhající občanům Olomouckého kraje řešit problémy vzniklé v důsledku jejich zrakového postižení. U příležitosti Dne nevidomých vždy vítají zvídavé návštěvníky. Ne jinak tomu bylo i 12. listopadu 2014. Poslední netradiční zážitkové pojetí mělo ale úspěch. V úvodní části byli přítomní studenti několika středních škol a Pedagogické fakulty, ale i další individuální návštěvníci včetně klientů stručně seznámeni s historií a posláním jednotlivých organizací. Překvapením bylo vytvoření 7 skupinek, které obcházely jednotlivá stanoviště, kde na ně čekaly různé úkoly. Hned v klubovně si s pracovníkem TyfloCentra pro odstraňování bariér Mgr. Petrem Bradáčem prohlédli reliéfní mapy a vyzkoušeli s klapkami zvukovou střelbu. Většinou poprvé v životě. V kanceláři OO SONS seznámili Bc. Marie Kebrdlová a Jan Příborský při prohlížení zvětšeného tisku návštěvníky blíže s činností odbočky. Poté, s použitím simulace těžké krátkozrakosti, byla četba zvětšeného písma i orientace v místnosti výrazně obtížnější. Ale i tak různě zvládali napsat na pohlednici adresu a text. Na dalším stanovišti TyfloCentra si s odlišnými typy simulačních brýlí, vyzkoušeli podle rad Bc. Evy Vonešové psát na PC se zvětšovacím či hlasovým programem. A hned vedle u její kolegyně Mgr. Jany Krčové, na pracovišti, kde vzniká speciální časopis pro zrakově postižené Majáček, návštěvníci zjistili, jak probíhá převod běžného textu do bodového písma. Vedoucí Tyfloservisu Mgr. Darina Růžičková seznámila zájemce s problematikou chůze těžce zrakově postiženého s průvodcem i s bílou holí. Na tomto stanovišti byly k dispozici i jiné typy simulačních brýlí a ukázky pomůcek. V kuchyňce v rámci nácviku sebeobsluhy pod dohledem instruktorky Tyfloservisu Mgr. D. Dvorské si účastníci mohli s úplným vyloučením zrakové kontroly nalít vodu, ukrojit, namazat a sníst svůj chléb (a ten byl zaslouženě vynikající). Na posledním stanovišti Mgr. M. Ševčíková zasvětila přítomné do tajů Braillova písma. Spokojení pisatelé na Pichtově psacím stroji si odnášeli domů nejen ručně psané pohledy s adresou, ale i své jméno napsané bodovým písmem. Posledním stanovištěm byla prodejna tyflopomůcek SONS ČR. Zdejší pracovnice D. Dvorská a Y. Langová návštěvníkům odborně předvedly speciální pomůcky pro nevidomé a těžce slabozraké, většinou s hlasovým výstupem či dobře hapticky rozeznatelné, a inspirovaly je k zakoupení zajímavých dárků. A tak téměř po dvou hodinách odcházeli, soudě podle přímé odezvy, návštěvníci plni dojmů. Stejně spokojení byli i pořadatelé, kteří již nyní přemýšlejí, čím novým za rok překvapí. Akce se zúčastnilo 48 zájemců. Pozvaných bylo více, ale třeba se potkáme příště. Takže za rok ve stejnou dobu na stejném místě se budeme na vás těšit. Vždyť každý nový poznatek nás posouvá o kousek dále a nikdy nevíme, kdy jej můžeme uplatnit. Marie Kebrdlová # Kladenské setkání Členové kladenské odbočky SONS si připomněli Den nevidomých na slavnostním shromáždění v hotelu Kladno. Jako obvykle hodnotili uplynulý rok, co se povedlo a co je třeba vylepšit. Toto zasedání bylo navíc volební, členové si do čela své odbočky volili nové zástupce. Předsedou odbočky zůstává i nadále Miloš Burda, místopředsedkyně Hana Kuncová, hospodářka a jednatelka Ivana Macounová. Pětici členů oblastní rady kladenské odbočky doplnili Hana Hanusová a Petr Bláha. I v roce 2014 byl program odbočky velmi bohatý. Pořádala pro své členy různé besedy, sportovní akce (např. bowling, zvukovou střelbu) a vzdělávací přednášky. V lednu se uskutečnil v odbočce kurz finanční gramotnosti, o který byl značný zájem. V letních měsících se členové vydali na výlety do přírody i za památkami. „V minulém roce jsme navštívili například Zoo Praha a Dvůr Králové, botanickou zahradu v Rakovníku, zámek Hrubý Rohozec, Muzeum Škoda auto v Mladé Boleslavi nebo Železniční muzeum Českých drah v Lužné u Rakovníku. Všechny prohlídky se vždy snažíme přizpůsobit zrakově postiženým. Nevidomí mají možnost si řadu věcí osahat a získat tak o nich lepší představu,“ uvedla jednatelka Ivana Macounová. Nedílnou součástí programu kladenské odbočky jsou rekondiční pobyty, kde se nevidomí učí samostatnosti, procvičují si chůzi s bílou holí a nechybějí zde různé soutěže, přednášky a diskuze. Loni se téměř padesátka členů vydala do hotelu Štikov u Nové Paky. Činnost SONS je financována z různých dotací. Velkou finanční pomoc poskytuje odbočce hlavně Magistrát města Kladna. „Bez této pomoci si naši práci nedovedeme představit. Doufáme, že dotace budou i v příštích letech, abychom mohli udržet dosavadní úroveň naší odbočky,“ uzavřela Ivana Macounová. Kladenský deník/red. # Návštěva na americké ambasádě V pondělí 10. listopadu se žáci druhého stupně Základní školy a žáci Praktické školy Jaroslava Ježka setkali a besedovali s prvním tajemníkem amerického velvyslanectví v Praze Alexandrem Barrassem. Beseda proběhla v kulturním centru americké ambasády ve Vlašské ulici. Náš hostitel, který je nevidomý, vyprávěl o tom, jak se ve své práci vyrovnává se svým handicapem a jaká je situace nevidomých v USA. Alex nám vyprávěl o cestování do různých zemí. Uměl výborně česky. Alex byl velmi nadšený z našich pomůcek a také nám ukazoval svůj zápisník, který měl i braillský řádek. Říkal nám, že hrál osm let na trumpetu, ale že byl hodně zaneprázdněn různými aktivitami, takže musel bohužel hry na trumpetu nechat. Ale zato je mistr v šachách. Alex dostal od Nely šachovnici a byl velmi překvapen. Říkal, že to byl jeho nejhezčí dárek, co dostal. Byl rád, že se s námi mohl setkat a na konci besedy prohlásil, že by byl rád, kdyby si to s námi mohl zopakovat. Pozvali jsme ho k nám do školy… Daniela Leitermannová, 10. ročník Alex Barrasso je nejen diplomat, ale i vynikající šachista. Povídal nám, kde všude pracoval, bylo to např. v Thajsku a Bruneji… Kristýna Vrabcová, 10. ročník Vyprávěl nám, jak to vypadá v Americe s politikou a různými zákony. Nejvíce mě překvapilo, že Alex se učil česky deset měsíců. Bylo mu opravdu dobře rozumět. Chvíli s námi mluvil i anglicky. Na téhle besedě jsme se dozvěděli nejen něco o Americe, ale i jsme se dobře pobavili… Zuzana Šochmanová, 9. ročník Byl to moc hodný pán. Byl i vtipný. Líbilo se mi, že se často smál. Marek Javor, II. PrŠ Dozvěděli jsme se zajímavosti o práci velvyslance. Pana Barrassa zase nejvíc zaujala hůl pro nevidomé, která má vysílačku. .. Jiří Krenk, II. PrŠ Byl jsem nadšený, jak se panu Barrassovi líbila šachovnice, kterou jsme mu dali. Moc dobře mluvil česky a hezky se vyjadřoval. Nezlobil se, když ho někdo opravoval a pomáhal mu s češtinou. Naopak nás pochválil… Ondra Vohradský, II. PrŠ Pan Barrasso vyprávěl, že moc rád hraje šachy. Od 6 let se učil Braillovo písmo a chodil do normální školy. Vyprávěl také o sultánovi, u kterého byl při své práci na návštěvě. Když sultán dojedl, tak všechno jídlo odnesli pryč a on nemohl dojíst svoje jídlo… Jára Klucho, 7. ročník Řekl nám, že tady bude ještě asi 2 roky a možná přijde i k nám do školy… Josef Klucho, 10. ročník Navštívil Kolumbii, Singapur a byl také v Bruneji. V Americe vyhrával šachové turnaje. Divil se, jaký máme systém v dopravě a jak je dobře udělán pro nevidomé… Jan Vích, 10. ročník red. # Poděkování za Dorinku Rádi bychom se s vámi podělili o náš příběh s Dorinkou. Dorinka je pětiletá, černá fenka labradorského retrívra. Je velmi hodná, hravá, společenská. Do naší rodiny zavítala před třemi roky, jako vodicí pes. Se svým nevidomým páníčkem se sžila hned od první chvíle a přinesla do naší rodiny spoustu nových a radostných momentů. Největším hororovým snem každého páníčka je zákeřná nemoc nebo úraz pejska, a to platí dvojnásob u pejska vodicího. Bohužel před rokem se právě takový úraz Dorince stal a došlo u ní k přetržení kolenních vazů na zadní noze. Musela podstoupit operaci, kterou nám doporučil pan doktor z nové veterinární kliniky u nás v Sokolově. Bohužel nám však nesdělil všechny alternativy a také všechna možná rizika této operace. Jelikož se Dorinčina chůze i po operaci a následných kontrolách zhoršovala, museli jsme opět vyhledat lékaře. Vzhledem k tomu, že jsme nebyli spokojeni s pooperační péčí našeho veterináře, obrátili jsme se na Středisko výcviku vodících psů, kde nám ochotně poradili a doporučili veterináře z kliniky v Praze. Zde nám po sérii vyšetření sdělili, že Doreen musí podstoupit komplikovanější a finančně náročnější reoperaci, která by měla její stav zlepšit. Bez operace by její prognóza nebyla příznivá. Ukázalo se, že první operační metoda nebyla zvolena úplně šťastně, protože se provádí spíše u malých a středních plemen. Vzhledem k finanční náročnosti reoperace byly však naše možnosti omezené. Na doporučení přátel jsme se tedy opět obrátili na SVVP, konkrétně paní ředitelku Marii Hájkovou, s žádostí o pomoc. Paní ředitelka nám přislíbila finanční podporu z fondu Brita, který byl zřízen na pomoc podobně postiženým vodicím psům. Během dvou dnů nám zařídila návštěvu Veterinární kliniky Jaggy v Řepích v Praze 6, kde Doreen operaci nakonec podstoupila. Chtěli bychom proto touto cestou poděkovat Středisku výcviku vodících psů za poskytnutí finanční pomoci a paní ředitelce Marii Hájkové za velmi vstřícné a rychlé jednání. Velmi si vážíme její práce a také toho, že osudy jejich psích svěřenců jí nejsou lhostejné ani po tom, co opustí brány střediska. Náš dík patří také všem dobrovolným dárcům, kteří poskytují příspěvky do fondu Brita, protože bez nich, bychom si takto nákladnou operaci pravděpodobně nemohli dovolit. Dále bychom chtěli vyjádřit poděkování zaměstnancům a lékařům kliniky Jaggy. Jmenovitě MVDr. Martinovi Kunclovi a doc. MVDr. Michalu Vlašínovi, PhD. za jejich profesionalitu a lidský přístup, neboť ne všude jsou samozřejmostí. Poděkování patří také Klubu držitelů vodicích psů za dlouhodobou spolupráci a finanční podporu v případě první operace. V současné době je už Doreen po operaci a čeká ji ještě cvičení a rehabilitace, pod dohledem lékařů. Doufáme však, že se její stav zlepší a  brzy se uzdraví. S pozdravem a velkými díky Jozef Krajčovič a psí slečna Doreen # Tabu slovo Občas je švanda pozorovat, jak se lidé, kteří mě moc neznají, při rozhovoru se mnou až úzkostlivě vyhýbají všemu, co nějak souvisí se slovy "vidět" či „dívat se“. Zřejmě mají pocit, že by mě tím hluboce ranili. Netuší, že my nevidomí tato slova zcela běžně používáme jako kdokoliv jiný. Samozřejmě, že když řekneme, že jsme se včera dívali na televizi, nemyslíme tím zrovna, že bychom na obrazovce opravdu něco viděli, ale „poslouchali jsme televizi“ zní přece jen trochu uhozeně, ne? Jenže přesně v takových uhozenostech si někteří vidící lidé snad přímo libují nebo co. To se s někým takovým loučím a on místo toho, aby mi řekl „tak se zejtra uvidíme“ a dál to neřešil, začne se v tom šťourat, všelijak se opravovat a omlouvat a já nevím, co všechno. Obvykle se shovívavě pousměju stylem „tenhle vtip už slyším potisící“ a vysvětlím dotyčnému, ať si nedělá násilí a mluví úplně normálně. Většinou to stačí, ale najde se i dost takových, kteří tahle slovíčka pořád nějak vyhledávají, zarážejí se na nich a čekají, co já na to. Přemýšlím, jestli bych se já nějak rozpakoval zeptat se člověka na vozíku na výsledek nějaké schůzky větou: „Tak co, jak jsi pochodil?“ Asi ne. Nebo kdyby mi oznámil, že už není se svojí holkou, asi bych klidně vyhrkl: „Cože, vy jste se rozešli?“ Přece mu neřeknu - vy jste se rozjeli? Všechno tohle rozpakování je takové divné, a tak mám nejradši způsoby kamaráda Petra. Když na něj někde čekám, už na mě přes půl ulice řve: „Zdendo, nečum!“ Zdeněk Rybák # Ojedinělá výstava Oblastní odbočka SONS Vsetín pořádala v týdnu od 10. do 14. listopadu ve svém sídle v Tyršově ulici v rámci připomínky Dne nevidomých výstavu pod názvem Viděno srdcem. Stovky návštěvníků z řad studentů, veřejnosti, členů odbočky SONS i ze sousedních odboček mohli zhlédnout a zároveň si doslova osahat řezbářské umění Jaromíra Šimáka z Újezdu u Valašských Klobouk. Umělec zde vystavil obrazy Křížové cesty a také další sochy. Další část výstavy patřila prezentaci velmi pěkných prací dvou slabozrakých členek SONS. Ukázku překrásně zdobených perníčků různých tvarů předvedla Jiřinka Žáčková. Perníková srdíčka a různá zvířátka nabízela i dětem. Ke zhlédnutí byla i přímo umělecká díla z tohoto chutného materiálu – chaloupky různých druhů, košíčky, kazety apod. Největší zájem byl v předvánoční době o nádherné adventní svíce. Téměř všechny výrobky z tohoto křehkého materiálu si návštěvníci mohli rovněž osahat, neboť byly zabaleny v celofánu. Druhá vystavující, Pavla Andrýsková ze Zlína, měla svůj talent a nápaditost skryty v úžasných výrobcích z korálků, dutinek, a také v inspiraci pro vánoční dárky, jako jsou pletené šály. „Výstavu Viděno srdcem připravila odbočka hlavně pro veřejnost, aby se i ta mohla přesvědčit, že může osoba se ztrátou zraku, vidět a tvořit nejenom zrakem, kterého se většině z členů nedostává, ale že může tato osoba, vnímat i jinými smyslovými orgány, v tomto případě hmatem,“ uvedla předsedkyně odbočky Ludmila Pavelková. Obrazy, na nichž se daly osahat i nejmenší detaily, ale i ostatní vystavované výrobky, dokázaly účastníky pohladit na duši, a navodit tak svou atmosférou sváteční adventní čas. Součástí výstavy byly i Dny otevřených dveří v prostorách nově zbudovaného pracoviště masáží. V masérně pracují celkem čtyři maséři, kteří nabízejí zájemcům relaxační, klasické i lymfatické masáže šíje, zad, rukou či nohou. Oblastní odbočka SONS současně představila veřejnosti prostory odbočky, kompenzační pomůcky pro nevidomé a slabozraké občany. Těší se z účasti dalších návštěvníků a klientů. Ludmila Pavelková # Setkání s uměním trochu jinak Olomouc patří k mým zamilovaným městům. Nejenom pro své jedinečné historické památky, skvělá muzea, ale i pro svou příjemnou atmosféru, klid a mladé lidi. Jezdím sem téměř pravidelně na školní a rodinné výlety, s turistickým oddílem, na výstavy Flora Olomouc, na varhanní koncerty ve svatomořickém chrámu. Mé nejhezčí vzpomínky se vážou ke studiím na zdejší Univerzitě Palackého. Rád jsem se po přednáškách toulal malebnými uličkami a zákoutími starého města, obdivoval jeho starobylou architekturu a jeho umělecké skvosty. Právě při těchto procházkách jsem se mohl dokonale seznámit s jeho stavebním vývojem a s jeho „geniem loci“. Kromě turisticky vysoce frekventovaných lokalit, jakými jsou Horní náměstí s radnicí s orlojem, sloupem Nejsvětější Trojice, kašnami Dolního a Horního náměstí, okolí chrámu sv. Mořice, náměstí Republiky s blízkou Univerzitou Palackého, jsem v Olomouci objevil místa, která mne překvapila svým klidem a tajemnem. Návštěva početných olomouckých muzeí, kostelů a výstupy na věže – to jsou pro mne vždy nové a nové zážitky. Při procházkách úzkými bočními uličkami někdy objevím místa, která mne překvapí. Výlety do Olomouce nemusí být vždy plánovanou cestou za historickými památkami, ale mohou být docela prozaické. To, když si člověk se zrakovým handicapem zajede do místních tyflopomůcek pro potřebnou kompenzační pomůcku. Trasu tramvají a pěšky do střediska znám za ta léta již nazpaměť. Nedávno jsem se vypravil opět do olomoucké prodejny. Od konečné tramvaje na Nové ulici kolem nudných panelových domů na sídliště, v jehož komplexu tyflopomůcky sídlí. Těsně před cílem je jedno místo, jakoby vytržené z jiné doby. Je jím jednolodní barokní kostel se schodištěm a dvěma pískovcovými sochami. Prošel jsem kolem mnohokrát. Zaujal mne už tím, že tady byl. Nikdy jsem si ho ale neprohlédl zblízka. Až nyní… Když jsem procházel kolem, zaslechl jsem hlasy dvou lidí. Jeden z nich zkoumal nápis na podstavci sochy. Že by pracovníci muzea nebo památkového ústavu? Zůstal jsem stát a se zaujetím naslouchal. „Zajímá vás tato památka?“ oslovil mne jeden z nich. Přikývl jsem. „Ani nevím, komu je kostel zasvěcen,“ poznamenal jsem. „Tak pojďte a podíváme se“, zval mě k sestupu se schodů. Když jsem si holí oťukával stupně, všiml si, že velmi špatně vidím. Kostel byl zavřený. Pán se nabídl, že mi přečte ceduli před objektem. Byl na ní seznam všech kostelů v Olomouci. Společně jsme identifikovali, že se jedná o kostel P. Marie Pomocné z poloviny 18. století. Neznámý se mě zeptal, zda jsem z Olomouce, a proč se zajímám o památky. Řekl jsem mu, že jsem na zdejší univerzitě vystudoval dějiny umění. Pán nesmírně ožil a vyzval mě, abychom společně probádali nápisy a reliéfy na sochách před kostelem. Jemně uchopil mou ruku a vedl ji po kamenném podstavci. Přeložili jsme oba latinské texty. Muž s fotoaparátem mi přečetl jméno autora a letopočet vzniku plastik. Pak se dal do vyprávění, při němž vyšlo najevo, že je zapálený fotograf a amatérsky se zajímá o pamětihodnosti. Chodí po městě a svým objektivem zachycuje známé i neznámé objekty, zapomenutá místa dob minulých. Vždy mě dokázali nadchnout lidé se zápalem pro věc. Nadšenci pečující o staré památky, dobrovolníci zachraňující vše, co je součástí našeho kulturního dědictví. Náš rozhovor na společné téma Olomouc a jeho pamětihodnosti by trval mnohem déle, kdybych nemusel pokračovat k cíli své cesty. Jsem vděčný za tuto šťastnou náhodu a doufám, že v našem započatém rozhovoru budeme moct ještě někdy pokračovat. Třeba někde jinde a u jiné památky. Milan Linhart # Čínský film sbírá ceny V březnové Zoře jsme informovali o úspěchu čínského filmu Tui na (nyní je anglicky uváděn jako Blind Massage, v překladu Masáž naslepo). V únoru si film odnesl Stříbrného medvěda za mimořádný umělecký výkon z 64. ročníku Berlinale. Nyní snímek zabodoval na dalším festivalu: posbíral šest Zlatých koní na Tchai-wanu, které tu již po jedenapadesáté uděloval jeden ze čtyř velkých festivalů filmů natočených v čínštině. Pod úspěšným filmem je podepsán kontroverzní režisér z pevninské Číny Lou Ye, který adaptoval románovou předlohu, pojednávajícího o životě pracovníků slepeckého masážního salónu. Režisér skutečně pracoval s nevidomými herci a herečkami. Přenesl na filmové plátno skutečný život zaměstnanců podniku Sha Zongi, který se nachází ve městě Nan-ťing v centrální Číně. Silný a inovativní asijský film pracuje s prozaickým námětem a představuje různé typy lidí – např. veselého majitele podniku Sha (Eric Čchin Hao) či vážnější postavu Zhang Zongqi (Wang Zhihua). Prostřednictvím paralelního světa metafyzické kinematografie režisér filmovým divákům ukazuje, že i tam, kde světlo a temnota ztrácejí svůj obvyklý význam, zůstávají základní lidské emoce (láska, žárlivost, přátelství) stále stejné. red. # Cesta do pravěku V Pardubicích je od ledna možné prožít cestu do pravěku poslepu. Ve zdejším muzeu se návštěvníci octnou v éře kamenných sekyrek, bronzových spon a keltských oppid. Zážitky z takového výletu spolehlivě zprostředkuje i nevidomým nová hmatová archeologická expozice. Stezka, rozprostřená ve čtyřech místnostech, bude vyprávět o pravěku a raném středověku na Pardubicku. V jednotlivých místnostech se bude moci návštěvník dozvědět informace o stravování, pohřbívání, odívání a sídlení tehdejších obyvatel na území Pardubic a okolí. Naleznete tu 3D modely a repliky kovových, keramických a kamenných nálezů. Celkem je vystaveno asi patnáct exponátů, například kopie slovanské sekery. Víc bohužel neumožňují prostorové podmínky. Informace o pardubickém pravěku jsou předávány formou obrázků a jednoduchých textů. Text je vyveden v barvě kontrastující k pozadí. Naleznete tu také audiotechniku a na návštěvníky čeká několik interaktivních zpestření. Rozmístění stolů, artefaktů na nich či jiné aspekty, které mohou zajímat nevidomé návštěvníky, byly v průběhu utváření stezky pravidelně konzultovány s odborníky z Hapestetiky a Tyflocentra v Pardubicích. „Hmatová stezka obsahuje repliky archeologických nálezů, které jsou uložené ve Východočeském muzeu v Pardubicích. Jedná se především o nádoby a nástroje z různých etap pravěku. Cílem je, aby nevidomí návštěvníci mohli hmatem poznat artefakty, které běžný návštěvník jinak vidí ve vitrínách,“ popsal Jan Jílek z archeologického oddělení pardubického muzea. Součástí nové expozice je i poněkud neobvyklý cestovní bedekr s názvem Hmatem do pravěku. „Katalog obsahuje text ve zvětšeném černotisku pro slabozraké i přepis do Braillova písma. Pro ilustraci slouží reliéfní plastové obrázky. Titulní stránky, také uzpůsobené pro vnímání hmatem, jsou dokonce námi ručně vyráběné,“ popsala Johana Tlustá, studentka Univerzity Karlovy. Je jednou z týmu studentů, kteří se na přípravě katalogu podíleli. Kromě ní se realizací projektu dobrovolně zabývala její spolužačka z katedry klasické archeologie na FF UK Dominika Schmidtová a student kulturních dějin na FF Univerzity Pardubice David Richter. „Chtěli jsme co nejvíce ilustrací, aby katalog nebyl jenom suchý, ale abychom nevidomým co nejlépe ilustrovali pravěký život,“ dodala Johana Tlustá. Reliéfní gelové obrázky vytvářeli ilustrátoři za pomoci kontur pasty. „Konzultujeme to pravidelně s tyfloorganizacemi, protože zrakový hendikep není jen jeden, ale je jich spousta,“ vysvětlila Dominika Schmidtová. Vznik této cestovatelské příručky do pravěku trval zhruba rok a půl. Pro studenty to byla zajímavá životní zkušenost, protože se se zrakovým handicapem seznámili na vlastní kůži. „Nevidomí budou určitě rádi, že i pro ně ty informace budou dostupné,“ uvítala novou expozici a katalog Daniela Morávková z Tyfloservisu Hradec Králové. red. # Černobílé problémy - Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Vyhlašujeme další ročník řešitelské soutěže. Věříme, že opět najde své stálé příznivce a že se zapojí i noví řešitelé. Úloha č. 1 Stanislav Juříček (Vsetín) originál Bílý: Ka1, Dc2, Vg8, Sg4, Jd3, Pb3, e5, f3, f6 (9) Černý: Kd5, Dh8, Sa6, Se3, Pa5, b6, b7, d4, e7, f7, h4 (11) Mat 3. tahem (C+) Dnešní trojtažka je poměrně jednoduchá, tím spíše že má tzv. „krátkou“ hrozbu, čili po úvodníku už bude hrozit mat. To se u třítahových prací objevuje méně často, a pokud bychom ji zaslali do nějaké soutěže, zcela určitě by se neumístila mezi oceněnými. Podle skladatelských zákonů má taková úloha obsahovat dvojtahovou hrozbu, což ale neznamená, že by byla špatná, či nezajímavá. Např. pěknou svůdnost 1.Se6? Kxe6 2.Dc8 Kd5 3.Dd7# vyvrací 1.-fxe6!. Při řešení jistě přijdete na to, že se zde objeví pojmy – odlákání, blokáda polí, krytí hrozbového pole, přerušení působnosti bílé dámy a návrat krále do původní pozice. K určení správného 1. tahu vám jistě pomůže také logické zhodnocení postavení černého (král je v centru, dáma h8 v rohu a střelec a6 na okraji šachovnice). Jednotlivé motivace obrany černého uvedeme v řešení v příštím čísle. Pro milovníky miniaturek: Nadel – Marguiles, Berlín 1922 [D17] dámský gambit: 1.d4 d5 2.c4 c6 3.Jf3 Jf6 4.Jc3 dxc4 5.a4 Sf5 6.Je5 c5? Lépe 6.-e6 s dalším Sb4. 7.e4! Jxe4 8.Df3 cxd4 Nejde 8.-Jd6 pro 9.dxc5. 9.Dxf5 Jd6 Kryje mat a ustoupí-li napadená dáma, vezme jezdce. 10.Sxc4! Ouha! Po 10.-Jxf5?? následuje 11.Sxf7#! 10.-e6 11.Sb5 Ke7 Pokud se král ocitne již v zahájení „na procházce“, bývá to většinou jeho konec. 12.Jd5! exd5 13.Jg6!! hxg6 Nádhernou obětí dvou jezdců vyklidil bílý dráhy pro matový závěr. 14.De5# 1-0 [glos. SJ] Řešení úlohy č. 11 (Mansfield) z listopadu 2014: V úloze bylo plno svůdností - 1.Da7?, Kb6? e5!, 1.Da6? e6!, 1.Vd6/f6? Kc4!, 1.Vc5? Ke6!, 1.fxe4? Vxe4!, 1.Vec1? exf3!. Řešením bylo naprosto nečekané 1.Kb4! [2.Da5#], kdy bílý král vstupuje do čtyřnásobného šachu 1.-e6+ 2.Vc5#, 1.-e5+ 2.Vd6#, 1.-exf3+ 2.Vc4#, 1.-e3+ 2.f4#. Pátá varianta je doplňková 1.-Ke5 2.Da5#. Vynikající nápad a doslova fantastický úvodník! Další body za správné řešení v celoroční soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Rostislav Miller z Bludova, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Jan Olejník z Málkova, František Skoumal z Bludova, Petr Šíma z Chromče, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. red. # Showdown zná mistry Ve dnech 8. a 9. listopadu se v Brně uskutečnilo 22. Mistrovství České republiky v showdownu jednotlivců. V soutěži mužů se mistrem ČR stal opět Jaromír Vospěl z Tyflosportu, ale jen těsně, protože měl stejně bodů s Davidem Hájkem, avšak David prohrál vzájemný zápas, a to rozhodlo o jeho druhém místě. Bronzovou medaili vybojoval David Sícha z Tyflosportu. V soutěži žen zvítězila Hana Vrtková z Jiskry Kyjov, která všech pět zápasů vyhrála. Druhou příčku obsadila Květoslava Trnečková z SK Sigma Olomouc MŽ před třetí Zdeňkou Borýskovou z Tandemu Brno. „Mistrovství proběhlo bez podaných protestů, za což jsem byla ráda a úroveň zápasů, které jsem sledovala, byla moc dobrá,“ uvedla předsedkyně výkonného výboru sekce showdownu Květoslava Trnečková. red. # Turnaj o Šumperský pohár V sobotu 22. listopadu proběhl v prostorách Oblastní odbočky SONS Šumperk turnaj v showdownu – aplikovaném stolním tenise pro nevidomé. Turnaj se již tradičně hraje v listopadu při příležitosti Dne nevidomých. V Šumperku se hraje showdown již 14 let. Turnaje se zúčastnilo 18 hráčů z několika oddílů z celé ČR a také ze Slovenska. Bylo mezi nimi 8 hráčů, kteří se probojovali na mistrovství ČR. Zápasy se hrály na dvou stolech. Každý zápas se hrál s velkým nasazením, nikdo nechtěl soupeři darovat míček zadarmo. Přesto však panovala na turnaji velice přátelská atmosféra, protože na tento turnaj se nejezdí jen pro vítězství, ale také za společným setkáváním a přátelským popovídáním nejen o životě se zrakovým postižením. Po těžkých bojích ve čtyřech základních skupinách postoupilo do čtvrtfinále 8 hráčů. Dále se hrálo systémem KO, kdy vždy jen vítěz postupuje dál až do samotného finále. Vítězem turnaje se stal Dušan Milo z OŠK Rosina (Slovensko), druhý skončil David Hájek z SK Olomouc SIGMA MŽ, třetí byl Pavel David z Tandemu Brno a čtvrtý Jan Řežucha ze SONS Šumperk. R. J. # Úspěch slovenských kuželkářů Překvapivým vítězem 28. ročníku Mikulášského turnaje zrakově postižených kuželkářů, který ve dnech 5. a 6. prosince uspořádala Zora Praha, se v soutěži tříčlenných družstev stalo trio Štartu Levoča (Koprda, Trnka a Ježíková) se ziskem 1 987 bodů. Také druhou příčku obsadilo slovenské družstvo z Male Šintavy (Kralovič, Sliva a Strižová) s 1 976 body. Na třetím místě skončilo družstvo SK Michálkovice (Paulusová, Z. Paulus a J. Paulus) se 1 947 body. Rovněž v soutěži dvojic se dařilo východním sousedům. Zvítězilo levočské duo (Ježíková a Trnka) s 1 354 body před Kralovičem a Thotem z Male Šintavy za 1 319 bodů a Škropekovou s Mrkvičkou ze Zraposu Opava, kteří zůstali zpět jen o dva body. V soutěži jednotlivců, kde startovalo 50 hráček a hráčů, si nejlépe vedl František Kralovič z Male Šintavy, když docílil 689 bodů. Druhé místo vybojoval Peter Vrablec z bratislavského oddílu Jastrabi Inter (679 bodů) před Janem Kemenym z SKK-ZP Rokycany (675 bodů). Sedmičku nejlepších, kteří se dostali na limit mistrovské třídy, ještě doplnili: čtvrtý Václav Trnka z Levoče (674 body), pátý Karel Pařil ze Sokola Brno IV (670 bodů), šestý Róbert Jaderko ze Slavie Praha – OZP (663 body) a sedmá Alžběta Ježíková z Levoče (661 bod). Jiří Reichel # Rekord ve Štětí Prvního závodu Českého poháru na veslařských trenažérech v severočeském Štětí se zúčastnilo i několik závodníků se zrakovým handicapem. V žákovské kategorii vytvořila rekord zrakově postižená závodnice Naděžda Bariová. Její čas byl 05:44,4. Mladá závodnice trénuje v 1. Centru zdravotně postižených JČ v Českých Budějovicích. red.