ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 98 Číslo 24 Prosinec 2014 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Den nevidomých na Karlovarsku Dveře dokořán Poděkování nejlepším Bliká to, aby to bylo hezký Bývali telefonisté – Pohovořila jsem s Viktorem Sedlářem Titul pro lektorku Padesát plus…5: Jarmila Adámková Pozvání do Itálie Stewie Wonder bude mít trojčata V jeho očích Prvenství opět pro Kateřinu Cítí vítr na tváři # Den nevidomých na Karlovarsku U příležitosti Mezinárodního dne bílé hole a Dne nevidomých se v sobotu 8. listopadu 2014 uskutečnilo již tradiční Oblastní krajské shromáždění SONS, kam se sjeli zrakově postižení z celé oblasti severozápadního Podkrušnohoří. K důstojné oslavě tohoto svátku neodmyslitelně patří i Ples nevidomých. Tentokrát šlo už o 14. ročník, který se uskutečnil pod názvem Ples tónů aneb jak nevidomí vnímají hudbu. Oblastní shromáždění SONS V příjemném prostředí kavárny Domu kultury v Ostrově nad Ohří se v odpoledních hodinách uskutečnilo Oblastní shromáždění SONS. Záštitu jak nad tímto shromážděním, tak i nad plesem nevidomých převzaly a finančně podpořily město Ostrov, statutární město Karlovarský Vary, Karlovarský kraj a TyfloCentrum K. Vary, o. p. s. Mezi významnými hosty jsme mohli přivítat zástupce města Ostrova, starostu Bc. Pavla Čekana, radní Pavlínu Liškovou a člena městského zastupitelstva Ing. Josefa Železného. V úvodu shromáždění jsme si nejdříve připomněli dvě významná data, vážící se k životu zrakově postižených. Tím prvním datem je 15. říjen, jenž je uznáván jako Mezinárodní den bílé hole. Druhým je 13. listopad, který je označován jako Den nevidomých, kdy se narodil Valentin Haui, zakladatel prvního ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých. Neméně významným chovancem tohoto ústavu je i Luis Braille, tvůrce bodového písma, jež je dodnes symbolem gramotnosti nevidomých na celém světě. Poté nás Pavel Rogaczewski, předseda místní odbočky SONS i ředitel TyfloCentra Karlovy Vary v jedné osobě, podrobně seznámil s aktivitami, které se v roce 2014 uskutečnily a které jsou ještě přichystány do konce tohoto roku, tak i s akcemi, které se připravují na rok příští. Další část programu patřila novinkám v oblasti sociálního poradenství, se kterými nás seznámil Mgr. Luboš Zajíc, vedoucí sociálně právního oddělení SONS. Zvýšená pozornost byla věnována průkazům osob se zdravotním postižením, novému posuzování zdravotního stavu či přidělování kompenzačních pomůcek a zaměstnávání osob se zdravotním postižením. V předsálí se mohli účastníci tohoto setkání zastavit u stánku Tyfloservisu Karlovy Vary. Vedoucí pracovnice tohoto střediska-Mgr. Petra Marková zde představila „horké“ novinky v oblasti pomůcek pro práci v kuchyni. Své zastoupení zde měla také VDN Spektra Praha, která zde prezentovala náročné elektronické kompenzační pomůcky pro nevidomé a slabozraké. Pro účastníky tohoto shromáždění byla přichystána i prodejní výstava výrobků z vosku, keramiky, proutí a textilií, vše zhotovené zrakově postiženými z TyfloCentra a Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé v Praze na Dědině. Domů si mohli odvézt i různá přáníčka k blížícím se Vánocům či malý kosmetický dárek. Členové SONS si zde mohli zároveň objednat jak kalendáře na rok 2015, tak i periodika, vydávaná redakcí časopisu Zora. Ples tónů aneb jak nevidomí vnímají hudbu Večerní část tohoto svátečního dne patřila tradičnímu Plesu nevidomých. Tentokrát se nesl v duchu tónů, jak je vnímají nevidomí. K tanci a poslechu hrál Forte Band Josefa Škulavíka. O moderování celého večera se postarali Martina Brožová a známý bavič Milan Pitkin. Hostem večera byl Milan Drobný. V podání tohoto interpreta zazněly jeho nezapomenutelné hity sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. V průběhu celého večera jsme si mohli zakoupit i některá z jeho vydaných CD. Neméně významným hostem byl nevidomý zpěvák Radek Žalud. Svým bezprostředním přístupem, barytonově zbarveným hlasem a klávesami si rázem získal všechny přítomné v sále. Při jeho vystoupení byl taneční parket vždy zaplněn do posledního místečka. V jedné z tanečních přestávek došlo i k vydražení velkého, ovocem bohatě zdobeného, jistě i velmi chutného dortu, který zhotovila jedna z klientek TyfloCentra Karlovy Vary. V průběhu večera probíhalo i slosování vstupenek. Výherci si domů odnesli velmi pěkné a hodnotné ceny, které mimo jiné věnovala firma Jan Becher, hotel Ferdinand Loket, Kavárna Jan Hartman Ostrov, pension Lesanka z Mariánské a další. Mediálními partnery této akce byly Studio 060 Štefana Škulavíka a Kabel Ostrov, s. r. o. Emil Miklóš # Dveře dokořán Dům služeb SONS v pražské Krakovské ulici číslo 21 měl ve čtvrtek 13. listopadu od rána do večera opět dveře dokořán. Každoroční Den otevřených dveří pořádalo občanské sdružení SONS ČR, obecně prospěšná společnost Tyfloservis a obecně prospěšná společnost TyfloCentrum Praha při příležitosti Dne nevidomých. Návštěvníci se mohli přesvědčit, jaké služby mají zrakově postižení k dispozici. Mezi pozvanými byli zejména současní a budoucí členové, oslovení zejména prostřednictvím oblastních odboček SONS. Pozvání využila početná čtrnáctičlenná výprava z odbočky Pardubice a Chrudim. Přijela i šestičlenná skupina z místní odbočky Vrchlabí. Několik zájemců se do Prahy vypravilo také z odboček v Benešově, Havlíčkově Brodě, Chomutově, Teplicích a Prachaticích. V celkovém počtu 161 návštěvníků, kteří se zapsali na recepci, nechyběli ani ti, kdo se s nevidomými a slabozrakými klienty setkávají na svých pracovištích. Dům služeb SONS si přišlo prohlédnout šest zaměstnanců Úřadu městské části Praha 4 a trojice pracovníků z městské části Praha 7. Stejně početná výprava dorazila i z Ministerstva kultury ČR, jeden zájemce se přišel podívat z očního oddělení Ústřední vojenské nemocnice. Tradičně nejpočetnější zastoupení měly střední a vysoké školy, kde se studenti připravují na povolání, související se sociální a zdravotní problematikou. Studenti ze Střední odborné školy sociálních služeb v Ječné ulici 33 se museli rozdělit, protože jejich devatenáctičlenná skupina by se najednou do otevřených kanceláří nevměstnala. Dvanáct studentů přišlo z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, jedenáctičlenné zastoupení měla Vyšší odborná škola sociálně právní z Prahy 10. Shodný počet deset studentů měly třídy ze Střední školy zdravotní 5. května a Gymnázia a SOŠ v Radlické ulici. Devět studentů zamířilo do Krakovské ze Střední školy Aloyse Klara, osm z VOŠZ Ječná, sedm z Gymnázia a SOŠ Nové Butovice. Vítaná pětičlenná studentská výprava vážila cestu z královéhradecké univerzity. Na recepci dostali návštěvníci plánek domu, propagační materiály i časopisy. Mohli využít komentovanou prohlídku s osvědčenými průvodci Viktorem Dudrem či Jiřím Reichelem. S doprovodem nebo samostatně nahlíželi celý den do dveří kanceláří a učeben a zajímali se o to, co mohou zdejší zaměstnanci zrakově postiženým nabídnout. V prvním patře čekali na zájemce pracovníci právní poradny a Tyfloservisu, kde byla v optické místnosti připravena výstavka tyflopomůcek a v protější kanceláři ukázky písma a tyflografiky. V suterénní černé komoře opět čekala na návštěvníky tzv. temná čajovna, nabízející stolování potmě. V klubovně se promítaly filmy o životě se zrakovým postižením, na vedlejším dvoře byl v provozu ozvučený semafor. Mnozí hosté využili návštěvu v centru SONS i k zakoupení některé z tyflopomůcek z prodejny ve 2. patře či k předplacení časopisů v redakci Zory, která se nachází ve 4. patře. Informace určené k prezentaci v médiích získávali zájemci v sekretariátě ve 3. patře. O dojmech a poznatcích vítaných hostů svědčí řada zápisů v návštěvní knize, z nichž otiskujeme malý výběr: ? Velmi děkujeme za naučnou a zážitkovou prohlídku. Vaši zaměstnanci byli velmi vstřícní, příjemní a ochotní. Přijdeme rády znovu. Dávkařky ÚP Praha 7 ? Prodejna pomůcek byla pro nás velice poučná! ? Velmi děkuji tomuto zařízení, kam se mohu obrátit se svými problémy, kde jsou všichni vstřícní a milí a jen s pomocí těchto zaměstnanců žiji naplno. Ludmila Antošová ? Děkuji za zajímavé informace, které mi pomohou opět o něco víc porozumět životu a problémům nevidomých. Ať se vám daří! Zdeňka ? Výborná akce, děkujeme! SOŠS Ječná 33 ? Velmi děkujeme za velmi zajímavou prohlídku. Velice jsme si cenili ukázku kompenzačních pomůcek i demonstračních brýlí simulujících oční vady. Seznámení s problematikou bylo pro nás velkým přínosem. Studentky 1. ročníku Vyšší odborné školy zdravotnické Ječná Můj první kontakt s komunitou nevidomých byl pro mě velmi přínosný. Seznámila jsem se s novými přístupy a formami práce. Děkuji. A. Horáčková, Výzkumný ústav bezpečnosti práce ? Jsem velmi spokojená s prací SONS, TyfloCentra a vedení SIA, jmenovitě Ing. Kuncové. V sociálně právní oblasti mi pomohl Mgr. Zajíc, ostatní zaměstnanci v integraci do společnosti… Mainerová, Chomutov ? Byla jsem mile překvapena velmi vstřícným způsobem informování. Získala jsem cenné informace, rady a kontakty. Věra Hladká, Beroun ? Návštěva byla pro mou dceru Elišku velice přínosná. Trpí odumíráním sítnice, má již hranici slepoty. Zařizuje kuchyň, nakoupily jsme mnoho pomůcek a jiné plánujeme. Všichni se nám s vlídností věnovali. Díky. Jana Ritterová Komunikace mezi personálem a veřejností byla na vysoké profesionální úrovni. OO SONS Benešov ?Děkujeme za velmi zajímavý a poučný zážitek, který nám pomohl „uvidět“ do světa nevidomých. Kristýna Gardášová, Tereza Svobodová, Ministerstvo kultury ČR Taťána Králová # Poděkování nejlepším U příležitosti Dne nevidomých pořádala SONS ČR akci Poděkování nejlepším. V pátek 14. listopadu byly v rezidenci pražského primátora oceněny vítězné dvojice soutěže dobrovolníků v rámci veřejné sbírky Bílá pastelka. Během letošního 15. ročníku sbírky vybrali dobrovolníci v ulicích našich měst a obcí částku 1 775 878 korun. Hosty malé slavnosti na pražském magistrátě byli opět poskytovatelé služeb pro osoby s těžkým zrakovým postižením a zástupci spolupracujících institucí. Přivítal je viceprezident SONS ČR Rudolf Volejník. Vzpomněl tradici Mezinárodního dne bílé hole (15. říjen), který je u nás od roku 2000 spojen se sbírkou Bílá pastelka. Druhý, ryze český svátek Den nevidomých (13. listopad), je připomínkou dne narození (13. 11. 1745) Francouze Valentina Haüye, zakladatele systematického vzdělávání nevidomých. Zatímco první z významných dnů byl založený na myšlence dobročinnosti, druhý zdůrazňoval zejména vlastní schopnosti zrakově postižených. „Jde o to vytvořit syntézu mezi dobročinností a tím, co nám moderní doba dává v podobě zákonů a předpisů,“ nastínil Rudolf Volejník aktuální propojení obou významných dnů. Hlavními partnery akce se opět staly internetový vyhledávač Seznam.cz a Frekvence 1. Programem slavnostního dopoledne mile provázel Luboš Zajíc. „Za Bílou pastelku děkujeme všem, kteří k nám dorazili z celé země. Pro pastelku je to velká čest,“ přivítal účastníky koordinátor sbírky Jan Frank. Společně s moderátorem rozvinuli zajímavou lingvistickou debatu, zda těm, kdo nabízejí pastelky a vybírají za ně do pokladniček dvacetikorunové příspěvky, říkat „sběrači“ (tento termín se zamlouvá L. Zajícovi), nebo „prodejci“ (oficiálnějšího označení se drží J. Frank). Mimo to v článcích v Zoře užíváme ještě jedno neformální označení – „pastelkáři“. Letos se již podruhé osvědčily dvě akce, které přispěly k propagaci sbírky. Po loňské dražbě dresu fotbalového brankáře Petra Čecha na portálu Aukro se letos dražila gólmanova typická ochranná přilba. Díky jejímu úspěšnému prodeji zbohatlo pastelkové konto o 7 170 korun. Protagonisty koncertu pro Bílou pastelku na Václavském náměstí se letos stali zpěvák Mário Bihári a tanečnice flamenca Lenka Glässnerová. Každý rok vyráží do ulic velkých i malých měst na 2 600 prodejců bílých pastelek – sběračů alias pastelkářů. Nejplnější pokladničku letos odevzdala dvojice Veronika Kondelová a Anna Frouzová z Prvního českého gymnázia v Karlových Varech. Dívky si myslely, že mají v zapečetěné kasičce asi dva tisíce. Překvapení, že vybraly 9 626 korun, bylo nelíčené! V Praze si letos vedly nejlépe Jana Lišková a Anna Mrázová, studentky Střední pedagogické školy Evropská. Za den vybraly 5 726 korun. V ulicích Kutné Hory potkávala celý den vstřícné dárce Hana Pánková. Začala ráno v 6 a poslední příspěvek do pokladničky přidala ve 20 hodin večer. Celkem za Střední Čechy zvítězila s částkou 2 874 korun. Z Ostravy do Prahy si pro ocenění pro nejlepší prodejce Moravskoslezského kraje přijeli Dominika Kamenská a Tomáš Polášek, studenti 3. ročníku Vyšší odborné školy sociální. Kasičku naplnili částkou 3 205 korun. Nejlepšími „pastelkářkami“ Královéhradeckého kraje se staly Kristýna Adámková a Michaela Voňková ze Střední odborné školy a Obchodní akademie. „Moc jsme neočekávaly, ale lidé byli vstřícní,“ popsaly studentky den, kdy nasbíraly 3 951 korun. Nejlepšími prodejci bílých pastelek Jihomoravského kraje se už podruhé stala dvojice spolužáků ze třetího ročníku Střední zdravotní školy v Blansku Dominika Hlubinková a Marek Vavroušek. Osmnáctiletá Dominika se chystá po absolvování zdravotnické školy na dráhu porodní asistentky, sedmnáctiletý Marek by se rád stal v budoucnu lékařem, nejspíš záchranářem. Oba mají už ve velmi mladém věku nejtěsnější kontakt s lidmi, kteří potřebují pomoc – absolvují totiž praxi na oddělení následné péče v Boskovicích a na chirurgii v blanenské nemocnici. Do Prahy přijeli s paní profesorkou Ing. Annou Stloukalovou, která byla atmosférou slavnostního dne v primátorské rezidenci nadšená natolik, že se rozhodla v příštím roce také vybírat pro Bílou pastelku. Z Jihomoravského kraje si uznání zaslouží také Kateřina Užičářová, která prodala tři a půl krabičky pastelek a vybrala jen o čtyři stokoruny méně než vítězná dvojice blanenských studentů. Úspěch členky kyjovské odbočky SONS, která je právě na mateřské dovolené, je o to cennější, že pastelky nenabízela ve dvojici, ale sama. „Byli jsme příjemně překvapeni přístupem lidí. Buď slušně odmítli, nebo nám věnovali příspěvek,“ popsali novou zkušenost Martin Kukrál a Tomáš Sandrini, studenti 1. ročníku Gymnázia J. Picka. Za Plzeňský kraj nasbírali 3 460 korun. Olomoucký kraj již tradičně zastupovali klienti Domova pro zrakově postižené v Hanušovicích František Vyhnálek  a David Kubík. Na Městském úřadě v Hanušovicích, ve škole a mezi obyvateli malého městečka vybrali  5567 korun. Pardubický kraj opět reprezentovali nejmladší účastníci sbírky. Žákyně základní školy Kristýna Šejvlová a Veronika Walterová utržily za pastelky úctyhodných 6 691 korun. Do Prahy si pro ocenění přijely i se spolužáky a jejich čtrnáctičlenná výprava obsadila celý mikrobus. Studentky 1. a 3. ročníku Technické univerzity Liberec Veronika Šťastná a Tereza Hofmanová vybraly nejvíc za Liberecký kraj – 2 848 korun. „Odskakovaly jsme do ulic z vyučování,“ svěřily se dívky, které nedostaly ve škole volno. Pastelky prodávaly hlavně v univerzitním kampusu a na kolejích, kde potkávaly kamarády a spolužáky. Přispěli jim i zahraniční návštěvníci Liberce. „Jsem v kontaktu s pracovnicemi Tyfloservisu Liberec, které jsou velmi milé,“ prozradila Veronika, proč se s kamarádkou rozhodly pastelku podpořit. V Mostě se dvojice Lenka Valtersteinová a Michal Zlatníček zaměřila zejména na vchod do magistrátu a prodávala pastelky úředníkům směřujícím do práce. Díky nejlepším prodejcům z Ústeckého kraje je pastelkové konto bohatší o 3 046 korun. Vítězná dvojice z jihočeského kraje, Marie Mrázová a Anděla Váchová, nasbírala nejvyšší částku v kraji již počtvrté. Do Prahy je doprovodila Mariina vodicí fenka Arwen. „Využívám služeb Tyfloservisu v Českých Budějovicích. Naučili mě znát potřebné trasy i sebeobsluze. Díky nim se mohu volně pohybovat a cítím se bezpečná,“ poděkovala Marie, která svým dílem pomohla podpořit právě jmenované aktivity. Spolu s přítelkyní a Arwen vybraly 5 212 korun. Nejlepší dobrovolníce ze Zlínského kraje Zuzana Vařáková a M. Galíková, které do Prahy osobně přijet nemohly, nasbíraly 6 439 korun, a Helena Husová a Leona Janíčková z kraje Vysočina 3 828 korun. Slavnostním dopolednem dvakrát zazněly tóny klavíru, který rozezněla Rachel Skleničková. V úvodu přednesla Preludium a fugu Cis dur z Dobře temperovaného klavíru J. S. Bacha a 1. větu Adagio Allegro z Beethovenovy sonáty Les Adieux. Na závěr zahrála na počest nejlepších prodejců bílých pastelek skladbu Amoroso z cyklu Vzpomínky Vítězslava Nováka a Etudu a moll, opus 25 od Fréderica Chopina. Od 14 hodin čekala nejlepší „pastelkáře“ ještě exkurze do Senátu na pozvání senátora Milana Pešáka, který návštěvníky osobně provedl. „Ještě jednou všem prodejcům děkujeme za účast v letošní 15. sbírce. Na viděnou opět za rok,“ rozloučil se s přítomnými Jan Frank. Taťána Králová # Bliká to, aby to bylo hezký aneb Rande naslepo v Evropském parlamentu Evropské unii nevidomých je letos 30 let. Výročí svého vzniku se odhodlala oslavit vskutku originální propagační akcí – ve dnech 11. a 12. listopadu uspořádala ve veřejných prostorách Evropského parlamentu Rande naslepo – neromantické schůzky s poslanci a jejich asistenty o tom, jak se nevidomému člověku žije ve vizualizované Evropské unii 21. století. Česká republika, resp. SONS jakožto řádný člen EUN se k účasti na akci přihlásila jako jedna z prvních, protože považujeme za správné ukázat lidem s rozhodovací pravomocí, jaký je náš potenciál a co umíme, máme-li vytvořené náležité podmínky a jsme-li v alternativních technikách práce bez zraku dobře vycvičeni. Nevěděli jsme nijak přesně, co nás čeká; domnívali jsme se, že záleží na naší iniciativě, co a jak poslancům ukážeme a předvedeme. Chyba lávky! Stali jsme se součástí moderního týmu, u něhož se předpokládalo, že bude víceméně dodržovat předepsaný scénář navržený zkušenou agenturou pro vztahy s veřejností. Jak to tedy fungovalo? Každá buňka týmu se skládala ze dvou osob: nevidomého předváděče a vidomého náhončího. Předváděč seděl u stolku, který za okamžik popíšu, zatímco náhončí číhal u eskalátorů na úlovky, které následně předváděči předhodil. Náhončí byli řízeni a dozorováni supernáhončími, kteří měli alespoň letmý přehled o programu některých poslanců a jejich asistentů. A jak tam tak předváděč sedí, čeká na úlovek a opakuje si scénář, před sebou má obdélníkový stolek (tak trochu jako školní lavice) a proti němu za stolkem je druhá židle pro úlovek. Na stolku máme mezi sebou kartónovou přepážku, a jelikož náhončí nasadí úlovku klapky, téměř po celou dobu rozhovoru se dorozumíváme jen slovem. Teď popíšu trochu podrobněji, co se má stát, až úlovek s klapkami na očích zasedne proti mně, předváděči: činím tak proto, že by se SONS i dalším subjektům mohly některé finty hodit i pro práci na domácím poli. Po vzájemném představení se úlovku zeptám, zda se ke svému randeti naslepo zaregistroval na dotykové obrazovce (to přirozeně ještě klapky na očích neměl). Když přisvědčí, hned mu vpálím: „No, vidíte. A tohle slepý člověk udělat nemůže – dotykové obrazovky se bez zraku ovládat nedají.“ A pokračuju: „Stejné je to u bankomatů, platebních terminálů, přístrojů na výdej jízdenek atd.“ Tady se český předváděč bouří a říká šéfce týmu: „Bankomaty uvádět nebudu, u nás je jich totiž dost pro nevidomé zpřístupněných. A když se banky dovědí – a to ony se dovědí –, co o nich v Evropském parlamentu hlásáme, přestanou podporovat SONS i další subjekty.“ Česká námitka je s nesouhlasným zamručením smetena ze stolu, ale my si stejně budeme dělat, co budeme chtít. Po nepřístupných platebních terminálech přijde na řadu dálkový ovladač televize. Tady se rozpovídám o nepřístupném menu na televizní obrazovce, ale také o příkladu dobré praxe některých výrobců, kteří se snaží své přijímače nevidomým zpřístupnit. Po televizi ukážeme starý ovládací panýlek automatické pračky s tlačítky a hned nato dotykový panýlek bez jakýchkoli hmatových symbolů (mějte na paměti, že úlovek si na všechno jen sahá, pořád ještě nic nevidí). Pak mu vyprávíme o nepřístupném internetu, přičemž klapky vymění za simulační brýle, které z něj rázem udělají zbytkaře. Dáme mu za úkol, aby zkusil přečíst grafickou nezřetelnou řadu písmen a číslic, která se dosud někde používá jako ochrana před automatizovaným přihlašováním (říká se tomu „kapča“). Když úlovku vytmavíme, že ani tohle slepí lidé nemohou zmoct, je natolik zmaten, že mu musíme předložit pár příkladů dobré praxe. Hloupá je na celé věci skutečnost, že ony příklady zpravidla nepocházejí z Evropské unie, nicméně mu můžeme například předvést nějaký výrobek společnosti Apple. Rozhovor se chýlí ke konci a my se konečně vytasíme s naším požadavkem: „Až se budou projednávat předpisy o povinném zpřístupnění zboží, služeb, internetu, peněz apod., podpořte naše požadavky, že se má design změnit tak, aby mohli všechno bez výjimky používat nevidomí. Čím víc věcí nám bude zpřístupněno, tím budeme mít lepší život, tím budeme produktivnější, tím raději právě vás budeme volit.“ Rozloučíme se a čekáme na další úlovek; a tak to jde po celé dva dny. Sedí nás vedle sebe pět předváděčů a vidíme si takříkajíc do talíře, a z toho plyne smutné zjištění: zájem o rande naslepo má málokdo. A když někdo přijde, je to asistent, ázerbajdžánský euroturista, parlamentní tlumočník, a poslanců je jako šafránu. Přesto se oficiální statistika holedbá počtem 50 poslanců. Tak se mi zdá, že se hlavně počítají ti, co přišli na večerní koktejl. Nejsem žádný euroskeptik, jsem naopak přesvědčen, že Evropská unie je jediným řešením, které může národní státy Evropy odvrátit od dalších případných válek. Přesto jsem si při celé akci připadal jako nezvaný vyděděnec, člen fanklubu Václava Klause nebo europoslance Petra Macha. Tenhle pocit měl trojí příčinu, přičemž ona třetí příčina přesahuje rámec tohoto stručného příspěvku a možná o ní napíšu někdy jindy: 1. Evropská unie nevidomých nápadně zdůrazňovala na plakátech i ve veřejném projevu svého prezidenta při koktejlu, že nás, nevidomých voličů, je v Evropě 30 milionů. Kdyby tomu tak opravdu bylo, byl by víceméně každý patnáctý Čech nevidomý, což je až nestydatý nesmysl. Na včasné oficiální upozornění české delegace nebyl brán zřetel s až zábavnou argumentací, že si poslanci stejně statistiky nepočítají a nijak neověřují. Považuji to za krajně hloupé a kontraproduktivní: poslanec, který nám chce fandit, si statistiku ověří, aby sám nevypadal směšně; a my děláme Rande naslepo přece hlavně pro ty, které chceme na svou stranu přetáhnout. A pokud argumentujeme třiceti miliony voličů, asi se nám podaří přesvědčit jen poslance s pětkou z matematiky už od čtvrté obecné. Šéfové týmu přidali v kuloárech ještě nejapnější argument, že totiž těmi třiceti miliony nevidomých myslí celou Evropu; pak ale nevím, jak se v Rusku volí do Evropského parlamentu. 2. Už jednou jsem tu letmo zmínil, o čem máme poslance ohnivě a aktivisticky přesvědčovat. Požadavek, aby předpisy nařizovaly povinnost MĚNIT výrobky a služby tak, že budou vyhovovat nevidomým, se mi jeví jako poněkud přitažený za vlasy. My přece chceme spíše alternativu (když si nemohu koupit lístek z automatu, mohu si jej koupit přes internet) nebo uzpůsobení (mluvicí informační stojan nebo bankomat); dotyková obrazovka nám přece taky vůbec nevadí, když je ovládání upraveno podobně jako odečítač VoiceOver. Neberme vidícím lidem jejich vizualizovaný svět a odpovězme spolu s maminkou tříletému chlapci, který se ptá, proč bankomat bliká: „Bliká to, aby to bylo hezký.“; a připojme si k témuž bankomatu sluchátko s dovětkem: „Mluví to, aby to bylo pro nás použitelný.“ Rudolf Volejník # Bývali telefonisté POHOVOŘILA JSEM S VIKTOREM SEDLÁŘEM Známe se už pěkných pár let. Nejdřív letmé setkání na kurzu prostorové orientace, který později také zmíníme, pak na různých dalších setkáních pro zrakově postižené. Během let hrstka dopisů. Věřím, že se z jeho života rádi něco dozvíte: Ráda bych se tě, Viktore, zeptala, jak ses dostal k povolání telefonisty? Přátelé, o tomto povolání mne v životě nenapadlo uvažovat. Vůbec jsem nevěděl, že mohou být slepí telefonisté a neuměl bych si představit, jak by jakoukoli práci zvládl někdo bez zraku. Jako zaměstnanec Poldi Kladno jsem v pětapadesáti letech přišel k těžkému pracovnímu úrazu. Na své původní místo, tedy do kováren, už jsem se nemohl vrátit, zůstal jsem tedy doma. Během vteřiny jsem byl absolutně nevidomý. V nemocnici, kde se mi snažili zachránit zrak, mi žádný lékař neřekl, že bych mohl ještě pracovat. Ani o existenci bílé hole nebo o pomůckách pro nevidomé. Byl jsem tedy doma a rozhodoval se, jestli žít, nebo nežít. K rozhodnutí žít bez zraku mne přinutila moje rodina. Všichni mě ujišťovali, jak mi budou pomáhat, ale že bych mohl něco dělat samostatně, to mi řekli nevidomí noví přátelé z Kladna, kteří se o mně dověděli i to, že nevycházím ven a nevím, že by se dalo chodit s bílou holí bezpečně mezi lidmi. Lákalo mne dostat se zase do města a uslyšet lidské hlasy, mluvit s druhými jako normální člověk. Současný předseda SONS v Kladně Miloš Burda s kamarády mě upozornili, že se mohu vyučit. Mohl bych být masérem, košíkářem nebo také telefonistou. Napadlo mne, že bych se tak vrátil do společnosti a mohl být nějak prospěšný. Přihlásil jsem se do telefonního kurzu, který v Praze-Krči vedl pan učitel Bálek. Ve svých pětapadesáti, tehdy pět let před důchodem, jsem byl nejstarší žák, i někteří učitelé a ředitel byli mladší. Bydlel jsem na internátě, už rozumný starší pán a nemohl se účastnit jejich rošťáren. I v těch hloupostech chtěli být zrakově postižení jako ostatní. Tak jsem se tedy z dlouhé chvíle šprtal vše, co bylo nutné umět. Tehdy sedmnáctiletá Petra Ševčíková si dělala poznámky v Braillu, to já jsem ještě neuměl, teprve se seznamoval s Pichtovým strojem. I body jsem se tedy nakonec naučil. A jednou nás navštívil mladý speciální pedagog Pavel Wiener, který šikovně vysvětlil smysl bílé hole. Nadšeně jsme se učili chodit večerními, někdy až nočními pražskými ulicemi. Pavel měl tolik dobrých spolupracovníků, že každý dostal svého „anděla strážného“, který dbal o naši bezpečnost. V kurzu jsi tedy nahlédl do tajů tehdejších telefonních předpisů a získal další dovednosti. Ale jaké pak bylo tvoje uplatnění? Pan učitel Bálek nám brzy připomínal, že se máme zajímat o práci. Tak jsem navštěvoval různé továrny a ptal se. I Poldi mne odmítla, kvůli riziku mého pohybu tam, nechtěli mne i leckde jinde, někdy mi tekly i slzy. V bezradnosti jsem tehdy šel i na krajský výbor KSČ, odkud zavolali, že už je místo obsazeno. Opravdu všude váhali přijmout nevidomého člověka. Až díky panu učiteli Bálkovi mne přijali na zkoušku v telefonní ústředně nemocnice na Kladně. V místnosti  bylo pět dalších vidících telefonistek a sledoval jsem, jak rychle pracují, očima nacházejí čísla. Dostal jsem příručku, podle níž jsem se měl naučit volací znaky všech měst v Československu, byl na to čas přes víkend. V pondělí jsem suverénně nastoupil, ale zjistil, že se nikam nedovolám, čísla neexistovala, prostě mi pan správce dal patnáct let starou brožurku, musel jsem se učit znova, vygumovat z paměti ta neplatící čísla. Během týdne už jsem normálně spojoval. Brzy jsem věděl, kam spojit často nešťastné pacienty podle toho, co kdo potřeboval, často chtěli sanitku. Lidé mi začali najednou děkovat, získal jsem sebevědomí, neboť před časem jsem se ještě bál vyjít ven. Jak dlouho jsi zůstal na tomto pracovišti? Smlouva na čtyři roky, přesně tuto dobu na den jsem tam zůstal. Na Kladně jsme měli dalšího potřebného člověka se špatným zrakem, kterému bylo třeba sehnat práci, což nevypadalo moc nadějně, tedy jsem odešel do důchodu. A měl bys v zásobě nějakou veselou historku z vytáčení? Našly by se i tragikomické situace: Běžně jsem se představoval: „Nemocnice, dobrý den.“ Takto slušně se uvést nás učil pan Bálek a ti, kdo volali, k nám získávali důvěru. Jednou jsem si označoval, kolik hovorů za osm hodin propojím, bylo tam 610 čárek. Prodavačce, u níž jsem cestou z práce kupoval zeleninu povídám na dotaz, co si přeji: „Nemocnice, dobrý den.“ Mnoho toho jsme si ještě s Viktorem řekli. Měl rád svoje zaměstnání, to bylo znát z jeho slovního projevu, který těžko přenesu na papír. Našel opravdu dobré zázemí mezi zrakově postiženými, u nichž nacházel v nové životní situaci opravdové pochopení. Docela jsem si uměla představit, že v krizových situacích, jaké vedou lidi k volání do nemocnice, jim uměl být dobrou vstupní brankou do často nového a ne vždy příjemného prostředí. Na shledanou s vámi, milí čtenáři, se těší zas někdo další od telefonu a Eva Budzáková # Titul pro lektorku Již počtvrté byly rozdány tituly Zaměstnanec roku osobám se zdravotním postižením. Zaměstnavatelé mohli nominovat své pracovníky z volného i chráněného trhu práce. V konkurenci 24 finalistů uspěla v kategorii „chráněný trh“ i nevidomá lektorka Petra Helebrantová. Nevidomá Petra Helebrantová dnes pracuje jako specialistka vzdělávání a lektorka OZP Akademie se sídlem v Praze 10, která se zaměřuje především na rekvalifikační kurzy. Petra se narodila v roce 1985 v Praze. V roce 2010 úspěšně ukončila magisterské studium speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě UK, v roce 2013 dokončila studium psychologie na Filozofické fakultě UK v Praze. Předtím, než našla zaměstnání na chráněném trhu práce, se Petra snažila uspět mezi zdravými zaměstnanci. Setkávala se však s odmítáním a předsudky. Potenciální zaměstnavatele většinou nezajímaly její znalosti a dovednosti. Fakt, že velmi špatně vidí, automaticky snižoval její šanci na úspěch při pracovním pohovoru. „Ačkoliv poškození nebo ztráta zraku je pro člověka velkým omezením, Petra je důkazem toho, že lze pracovat, a dokonce pomáhat druhým i s takovýmto handicapem,“ prohlásila Mirka Kroupová z OZP Akademie, která mladou ženu nominovala. Petra Helebrantová se v kurzech OZP zaměřuje především na rozvoj tzv. měkkých dovedností zaměstnanců či uchazečů o zaměstnání. Specializuje se převážně na komunikaci, asertivitu, komunikaci s obtížnými klienty, výkonovou motivaci. Má na starost i rekvalifikační kurzy. Ve volném čase se Petra dobrovolně věnuje klientům ve své on-line psychologické poradně. Od roku 2009 také publikuje knihy a články o duševním zdraví. Má ráda procházky do přírody a posezení s přáteli. „Snažím se naslouchat všem, kteří se potřebují svěřit se svým třeba i na první pohled neřešitelným problémem. Pomáhám lidem zvládat jejich krizové situace. Společným úsilím tak můžeme hledat různá řešení. Věřím, že každá situace či každý problém má své řešení. Upřednostňuji nedirektivní způsob komunikace s klienty,“ přibližuje svou práci. Mladá specialistka se rovněž zabývá tyflopedií a tyflopsychologií všech věkových kategorií. Kromě toho se zaměřuje na problematiku zdravotního postižení či onemocnění. „Každá nemoc či i lehké postižení může nabourávat náš vnitřní duševní klid. Proto věnuji pozornost psychickým aspektům různých onemocnění,“ uvádí Petra Helebrantová. Kontakt s klienty udržuje různým způsobem. Těm, kdo si chtějí popovídat o svých trápeních anonymně, nabízí bezplatné chatové poradenství. Ty, kdo preferují osobní setkání, vyzývá, aby jí napsali na e-mail petrahele@gmail.com. „Všichni z Prahy a Středočeského kraje, a nejen ti, jsou vítáni,“ dodává psycholožka. „Každý člověk se svým problémem je pro mě jedinečná osoba, které se snažím porozumět a pochopit ji. A může to být člověk s depresí, s potížemi ve vztazích, po prožitém traumatu apod.,“ popisuje Petra Helebrantová svůj přístup. „Dlouho jsem hledal někoho, komu se budu moct svěřit a jsem rád, že to zrovna byla tato paní. Skutečně vřelý a milý přístup. Pokud hledáte někoho, kdo vám poradí a rozebere s vámi vaší situaci, tak jste právě našli. Děkuji vám za pomoc,“ napsal na stránky Petry Helebrantové jeden ze spokojených klientů. „Všem zdravotně postiženým lidem bych vzkázala, ať vydrží a nevzdávají se, i když může jejich situace vypadat již beznadějně,“ vzkázala oceněná lektorka při převzetí titulu Zaměstnanec roku. red. # Padesát plus 5: Jarmila Adámková Víte, co je „flash back“? To se vám čas od času vrací útržky situací, zběžně zahlédnutá tvář, něčí smích, kousíček příběhu. Vám se to nestává? Mně docela často, protože pořád někoho potkávám, s někým si povídám, o někoho se zajímám nebo někdo se zajímá o mne. Snad je to tím, že svůj život neprožívám pod peřinou nebo jen u počítače. Jarmila Adámková – to jsou desítky flash backů v mé hlavě. Objevuje se a zase mizí, bere s sebou svou tvář i své jméno, ale zničehonic je tu zas. Tentokrát jsme se nepotkaly na žádné akci zrakově postižených, ale sedíme v jejím maličkém a velmi útulném bytečku a vzpomínáme. Jarmilo, jak to bylo, když jste ještě viděla? Pokud vím, v současné době žijete doslova potmě. Je to tak (Souhlasí Jarmila, a ani se nezdá, že by se současným životem bez světla a zrakových hranic nějak trápila. Jarmila je velmi podobná keramickému slunci, které na zdi visí nad našimi hlavami.) Narodila jsem se s vrozenou těžkou myopií, a tak jsem pořád nosila tlusté brýle. Nicméně, viděla jsem na ně natolik, že jsem mohla vystudovat Střední zemědělskou technickou školu v oboru sadovník, květinář a aranžér. Měla jsem vždycky výtvarné sklony, a tak mě to bavilo. Po sametce jsem si pronajala krámek ve Vítkově ve Slezsku, kde jsem měla své květinářství. Vedla jsem jej sama do doby, než jsme se s mým manželem a našimi sousedy rozhodli firmu přesídlit do větších prostor. Mou roli ve firmě i v životě po čase převzala o něco mladší kolegyně a jednatelka firmy. Musela jsem opustit kromě dvou dětí všechno, co pro mne bylo důležité. Ani druhé manželství se nepovedlo. To jsme zase měli hospodu a já musela hodně těžce pracovat, od tahání přepravek s lahvemi až po zírání do účtů a dokladů. Ve finále jsem ztratila hospodu, manžela a zrak. Zůstaly mi dospělé děti a obrovská chuť za každou cenu pracovat a najít smysl života. Dcera se rozhodla odejít do zahraničí, pracuje v Londýně a je tam více jak deset let. Syn našel práci v Liberci. To už jsme bydleli v Jablonci. Tehdy mě oslovila pracovnice libereckého Tyflocentra a nabídla se, že mě naučí psát na stroji. Neměla jsem co dělat, strašně jsem potřebovala nějak naplnit svůj čas. Trénovala jsem a trénovala, až jsem to psaní zvládla. Horší to bylo s chůzí a orientací. Bílá hůl tehdy byla můj nepřítel, a tak si asi umíte představit, jak to se mnou bylo. Bez cizí pomoci jsem se prakticky nehnula z domu. Nicméně ta touha po seberealizaci, samostatnosti a účelné práci ve mně přetrvávala. Tak jak to říkáte, zní to skoro jako sci-fi. Vždyť přece nevidomí nemají dostatek pracovních příležitostí. Nebo ano? Já si myslím, že když někdo pracovat chce, tak za tím půjde, hlava nehlava. Mně bylo skoro padesát, když se mi zcela rozsypal můj dosavadní život. Děti už mě nepotřebovaly, manželství zkrachovalo, přátelé zůstali ve Vítkově. Tak jsem posbírala nějaké informace a rozhodla se jít do Rehabilitačního střediska pro zrakově postižené na Dědině. Nebylo to vůbec jednoduché, protože mi bylo o hodně víc let než instruktorkám a lektorům. Špatně jsem snášela, když mě nutili dodržovat řád, především docházky večer do střediska. Já chtěla poznat Prahu, najít si přátele, chodit na večerní vycházky nebo někam do útulné hospůdky. Jenže to se neslučuje s řádem rehabilitace, a tak moji „šéfíci“ měli dost důvodů mi dělat kázání, veřejně mi dávat najevo, že jsem rušivý element. Dopadlo to tak, že jsem se z Dědiny nechala vyhodit. Po týdnu jsme si to všichni rozmysleli, já učinila nějaké formální pokání a mohla jsem pokračovat v krasojízdě. Naučila jsem se všechno, co jsem potřebovala – na počítači, braillské písmo (to ovšem zvládám jen na popiskách), chůzi s bílou holí a hlavně – zamilovala jsem si keramiku. To jsem vůbec netušila, že keramika se stane mou pozdní láskou. Keramika v našem národě prožila v posledních dvaceti letech velký boom, čímž vznikla větší nabídka než poptávka. Dá se s touto dovedností uživit? (ptám se možná trochu zbytečně) Uživit se s keramikou nedá. Já to ani tak neberu. Proto jsem se pochlapila a na Dědině jsem zůstala ještě další rok, abych si udělala masérský rekvalifikační kurz. Kupodivu, z masírování se stala moje další pozdní láska, takže jsem absolvovala ještě asi dalších pět kurzů se speciálním zaměřením na různé masérské metody a techniky. To už ale bylo mimo Dědinu, takříkajíc na vlastní pěst. Proč zrovna masírování? Na rozdíl od umění nebo pletení svetrů, které mě v poslední době také hrozně baví, se masírováním uživím. Ale kvůli penězům to není. Velmi mě naplňuje přesvědčení, že lidem přirozeným způsobem pomáhám od fyzické bolesti, ale někdy také od těch duševních bolestí a bolístek. Už to, že si třeba povídáme, nebo že se klient při masáži zrelaxuje, to je velmi blahodárné. Navíc mě osobně pomáhá být v kontaktu s živými lidmi. Samozřejmě také mám mobil, internet a všechny tyhle vymoženosti, ale nejsem na to nijak odkázaná. Sociální sítě mě nelákají, raději někam zajdu s přáteli. Nedávno jste vystavovala své keramické objekty na Staroměstské radnici, kde se staly velmi zajímavou součástí fotografické výstavy, která se jmenovala Praha fotografická. Pravidelně chodíte do Hmateliéru občanského sdruženíí Okamžik, kde se u paní Kerlické učíte sochařit podle Axmanovy metody. Máte nějaký sen, který se týká vašeho sochařského sebevyjádření? Chtěla bych vytvořit opravdovou sochu. Ti moji dosavadní andělé a další figury, např. Vodník, mi sice dělají radost, ale sochy to nejsou. Představuji si sochu asi tak 150 cm vysokou. Je to hodně složité, kvůli velikosti pece se takové objekty musí dělat natřikrát a pak sestavovat dohromady jednotlivé díly. Je to náročné na čas, na materiál, na příkon energie a hlavně na inspiraci. Trochu mi to dělá starosti především v souvislosti s nedostatkem finančních prostředků pro Hmateliér. Jeho existence je reálně ohrožena, stejně jako jiné aktivity jiných subjektů, kde se něco dělá pro zrakově postižené. To mi připadá strašně nespravedlivé. V současné době žijete v Praze, máte tady práci. Část rodiny máte v Anglii, část v severních Čechách, spoustu přátel ve Slezsku. Je pro vás Praha tak důležitá? Už jsem říkala, že během pobytu na Dědině jsem poznávala Prahu, která mi přímo učarovala. Není moc míst na světě, kde by se nevidomý cítil jako doma. Já se do Prahy přímo zamilovala, vplula jsem do pražských ulic jako rybka do vody. Mám tady ráda všechno – lidi, kulturu, parky, ulice, dopravu, příležitosti k setkávání, například při sázení stromů, které pořádal Okamžik nebo literární večery s Polyfémem, které pořádá sdružení Mathilda. Mám tady práci, modelování i kamarády, kteří jsou více po ruce, než kdybych byla třeba na Moravě. Když přijedou moje vnučky, mám už připraveny nápady, co jim v Praze všechno ukážu. Samozřejmě k tomu potřebuji doprovod syna a jeho zkušenost s vyhledáváním po internetu, ale vždycky si to náramně užijeme. Problémy s tím, že jsem slepá, prozatím nijak neprožíváme. Dokonce jsem starší vnučku naučila háčkovat, protože druhá babička, která na to vidí, nemá tu trpělivost a možná i schopnost popisu. Žijete v hezkém, leč malém a pronajatém bytě. Jak zvládáte návštěvy přátel z Moravy i pobyt vaší rodiny bez úrazu? (snažím se být vtipná…) Ten byt mi spadl z nebe. Domácí měl nejdřív trochu zábrany vzít si sem nevidomou nájemnici. Ale já nutně potřebovala bydlet, když jsem odešla z Dědiny a už měla připravené místo masérky tady v Praze. Nakonec to pan domácí vydýchal, možná proto, že byt je v úrovni chodníku a tedy tmavší, což nevidomé nájemnici nijak nevadí. Máme tady taky paní správcovou, která je nenahraditelným zdrojem informací. Nejenže vím, co se aktuálně v domě děje, ale informuje mě i o výhodných nákupech v okolí, bere mi poštu, když nejsem doma a vůbec, je moc fajn. A ještě k té Praze – mám ráda historické centrum, nedaleko mého bydliště je Pražský hrad. Jenže to mám ráda bez cizinců, když je klídek, třeba na podzim nebo zjara. Nemusím být pořád v nějakém frmolu. Když vnučky a rodina odjedou – spáváme tady všichni v té mojí garsonce – najednou mi přijde můj byteček neuvěřitelně rozlehlý a útulný, o nic a o nikoho nezakopávám, po ničem nešlapu. Není tu už tak velká legrace, ale na druhou stranu – to ticho a klid je k nezaplacení. Myslíte si, že po padesátce je těžké získat přátele? Tak to si nemyslím. Metodou sněhové koule – tedy nabalování – jsem během posledních pěti let přišla k mnoha přátelům. Nejenže si rozumíme, ale trávíme spolu spoustu času – dovolené, hory, chata. Nejčastěji se vídáme s manželskou dvojicí, oba vidí. On si vezme na starost mého zrakově postiženého přítele, ona zase mne. Byli jsme na vodě, na lyžování, na horách – tedy turisticky. Nyní jsme se vrátili ze společné dovolené v termálních lázních. Řeknete si – to je správné, pro seniory – ale my byli docela akční. Mimo jiné jsem tam během týdne naplavala ve velkém bazénu osm kilometrů, a to je moc prospěšné, když se zase musím vrátit k masírování. Vztahy jsou pro mne to nejdůležitější na světě. Bála bych se potřetí vstoupit do manželství, k tomu už nejsem dost naivní a přizpůsobivá. I můj přítel má na to stejný názor. Nicméně pořád věřím, že přátelství a láska vítězí nad nepřátelstvím a nenávistí. Jarmilo, je ještě něco, co děláte, a já o tom dosud nevím? Řekla bych, že pár věcí tu ještě je. Koupila jsem si klávesy, a ačkoliv jsem nikdy nehrála, zatoužila jsem se naučit aspoň pár lidových písniček, abych mohla hrát a zpívat. To mě baví. Našla jsem si pana učitele hudby. Moc si rozumíme a on je tak trpělivý, že mě na ty klávesy učí a nezlobí se, když mi to třeba nejde. Také skenuji knížky pro digitalizaci. Mám z toho malý výdělek na pokrytí drobnějších výdajů, ale také mě to hlavně baví. Jen to musí být knížka, která se mi líbí, jinak je to nuda. Chvíli jsem uvažovala o vodicím psu – mám ráda zvířata a psy zejména – nicméně, došla jsem k názoru, že psa mít vedle sebe 24 hodin denně, to není pro mne. Jsem úplně samostatná, takže bych ho pořádně ani nevyužila, v práci by překážel. Zatím tedy dávám přednost lidským tvorům. Na závěr otázka – šla byste do domova důchodců, kdyby nebylo zbytí? Ale klidně, já bych tam masírovala, učila keramiku a zpívala koledy s klávesami. Nikdo by se tam nenudil, o to už bych se postarala. Spolu s Jarmilou Adámkovou přejeme pokojné Vánoce a hodně spokojenosti v roce 2015. Se svými čtenáři se loučí Jaroslava Novotná # Pozvání do Itálie Oblastní odbočka SONS Praha-jih vás zve na autobusový zájezd do Itálie – Carole v termínu od 15. do 24. května 2015. Cena 6 000 Kč, děti 5 200 Kč. V ceně je doprava, ubytování v hotelu, plná penze s lehkým obědem, plážová lehátka a delegát. Zájemci, hlaste se co nejrychleji, protože do února je nutné uhradit zálohu 2 500 Kč. Bližší informace podá Žofie Mouchová, tel. 241 729 053, 604 587 932. # Stevie Wonder bude mít trojčata Nevidomý zpěvák, ikona Stevie Wonder se ve svých 64 letech stane tatínkem trojčat. V jeho životě velmi plodném jak na hudbu, tak na ratolesti to ale nebude zas tak obrovská změna. Dosud se mu totiž narodilo už osm dětí. Zpěvákovým dětem je od 39 (dcera Aysha) do jednoho roku. Stevie byl dvakrát ženatý. Děti má s druhou manželkou a čtyřmi dalšími ženami. Jeho současná přítelkyně Tomeeka Robyn Bracy mu loni porodila osmého potomka a příští rok přivede na svět devátého, desátého a jedenáctého. „To je Stevieho mechanismus vlastního štěstí. Nevím o tom, že by si nějak dopředu stanovil, že bude mít zrovna jedenáct dětí, a k tomu ve svém věku trojčata, ale není to ani tak, že by z toho nebyl šťastný, nebo že by si ty děti nemohl dovolit,“ uvedl Wonderův kamarád. Stevie si sype popel na hlavu, že v minulosti nebyl právě vzorným otcem. Teď by chtěl vše změnit. Už nyní prý ho děti zaměstnávají více než jeho hudba, a to je co říct! „Nejstarší Aisha si svého otce docela užívá. Chodí spolu na obědy, žertují. Stevie také hodně pomáhá synovi Mumtazovi s jeho hudbou. Rád o něm mluví, jak je velice talentovaný. Ví dobře, že být otcem je práce na plný úvazek. Teď, když je starší, cítí mnohem silněji, že je za tento úkol zodpovědný, a nechce žádné dítě zklamat,“ dodal zpěvákův přítel. red. # V jeho očích Pražské kino Lucerna a brněnská kina Art a Scala hostily v listopadu filmový festival Mezipatra. Festival zahájilo brazilské romantické drama o první lásce s názvem V jeho očích (The way he looks, v originále Hoje Eu Quero Voltar Sozinho). Díky speciální projekci s dabingem a audiodeskripcí si ho mohli užít i nevidomí diváci. Vidící diváci si mohli u vchodu do kina zapůjčit šátek, aby díky němu vnímali film také poslechem. Film V jeho očích učaroval již programovému týmu na letošním festivalu Berlinale. Dílo režiséra Daniela Ribeira na přehlídce získalo prestižní cenu Teddy Award. Zamilované drama se stalo také favoritem pro členku berlínské poroty Teddy Award Lucii Kajánkovou: „Jedná se o skvěle napsaný debut s úžasnými hereckými výkony, kamerou i hudbou, který skutečně má co říct o dospívání. A také dává nový význam známému rčení, že láska je slepá,“ prohlásila o filmu. Romantické drama vypráví o zrakově handicapovaném teenagerovi Leonardovi (Gilherme Lobo), který tráví veškerý čas buď ve škole, nebo s nejlepší kamarádkou (Tess Amorim). Úzkostliví rodiče ho totiž nepouštějí nikam samotného. Puberťák Leo má už plné zuby toho, jak ho všichni chtějí ochraňovat. Včetně kamarádky Gi, která ho ještě navíc popichuje ohledně jeho hudebního vkusu (výhradně klasika!) a faktu, že se ještě s nikým nelíbal. Do třídy ale přichází nový kluk Gabriel (Fabio Audi), který se moc líbí Leonardovi i jeho kamarádce. Gabriel chce pomáhat Leovi s úkoly, vzít ho do kina či koukat na zatmění měsíce a tančit na písničku svých oblíbených Belle & Sebastian. Jak to dopadne, když se Gabriel líbí kamarádce i Leovi? Tomu, že se máme na co těšit, nasvědčují komentáře na internetu: „Snímek přímo svádí k lacinému moralizování a emocionálnímu vydírání. Daniel Ribeiro se však ukazuje jako empatický tvůrce, který si děj snímku několikrát pořádně promyslel. Na příběh dospívajícího chlapce, který se narodil slepý a začíná prožívat svou první lásku, se dívá s porozuměním a trochu jinou optikou, než je zvykem. A napomáhá mu k tomu právě i ono výše zmíněné postižení. To skrze něj lze sledovat Leovo nazírání na sebe samého. Film není příběhem o přijímání a objevování sebe samého. Místo otázek „Proč zrovna já?“ se Leo pouze táže „Proč mě nevnímáte jako každého jiného?“ Snímek je poměrně silný v těch nejobyčejnějších momentech, dost často se ale ke „klíčovým scénám“ dostává zbytečně násilným a doslovným způsobem (kino, západ slunce),“ napsal účastník internetové diskuse Dudek. „Nepatřím zrovna k těm, kteří by tahle témata vyhledávali, ale byla jsem nesmírně příjemně překvapená, s jakým citem byl tento příběh předložen. Leonardovo nelehké hledání sebe samotného při svém postižení, potažmo jeho vyvíjející se přátelství s Gabrielem jsem vnímala s tak velkou dávkou empatie, kterou jsem už dlouho při takovém filmu nezažila. Ta noční chvilka při vysvětlování toho, jak vypadá zatmění měsíce, a bylo jich daleko víc, na mě silně působily. Cítila jsem se zranitelná jako Gi, viděla jsem očima Lea a snažila se vcítit do pocitů Gabriela. Jemný, krásný a křehký film,“ dodala Ema. Divák s přezdívkou Beckett připisuje filmu V jeho očích přímo očistný význam: „ Představte si ten pocit, když ležíte na pláži a slyšíte, jak šumí moře. Představte si ten pocit, když jdete po rozlehlých horských cestách a vítr vám rozčechrává vlasy. Představte si ten pocit, když jdete dehydrovaní po poušti a náhle se před vámi objeví oáza s nomády, kteří vám zachrání život. Představte si ten pocit, když po několika týdenní abstinenci můžete do úst strčit kousek na jazyku se rozplývající čokolády. Představte si pocit, když si po několikahodinové práci sednete a zavřete oči… To všechno jsou moc hezké věci, ale ani zdaleka se nerovnají tomu, co bylo ukázáno v tomhle filmu.“ Film je oficiálním kandidátem Brazílie na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Doufejme, že brzy po české premiéře na festivalu Mezipatra zamíří i do běžných kin. red. # Prvenství opět pro Kateřinu Ve dnech 8. a 9. listopadu se v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé v Praze na Dědině uskutečnil 3. ročník šachového turnaje Memoriál Luboše Slavíka. Zúčastnilo se jej 18 hráčů z pěti oddílů, z toho tři ze zahraničí. Pracovníci střediska připravili perfektní zázemí, a tak se hráči mohli plně soustředit na hru. Prvenství z loňského ročníku obhajovala Kateřina Skočková, která turnajem procházela hladce a potvrzovala roli favoritky. V pátém kole se střetla s Josefem Polnarem, který ji stíhal s půlbodovou ztrátou. Partie se hrála do poslední figurky a minutky. Vítězně odcházel Josef Polnar, který v koncovce získal potřebnou výhodu. Následující kolo Josef Polnar nastoupil proti Vladimíru Orviskému. Tato partie si zasloužila delší časový fond než rapidových 30minut, a tak se oba shodli, že pozice je remízová a v čase dvě minuty pro každého se nepodaří ani jednomu soupeře přemoci.   Kateřina potvrdila roli favoritky, a tak s Josefem Polnarem oba do posledního 7. kola nastupovali se stejným počtem pěti bodů. Počítač určil Kateřině za soupeřku Janu Vítovou a Josefu Polnarovi  soupeře Piotra Checiňského. Jana i Piotr statečně odolávali tlaku, ale nakonec podlehli. O vítězi turnaje tak rozhodovalo pomocné hodnocení, které lépe vyznělo pro Kateřinu, a ta tak obhájila loňské prvenství. Rozhodčí Taťána Polnarová během turnaje řešila jen drobné nesrovnalosti na šachovnici. Hráči svým kladným přístupem pomohli, a nemusela zasednout námitková komise. J. P. # Cítí vítr na tvářích Na klidných vodách jezera Siemianówka u běloruských hranic se nevidomí a slabozrací učí plachtit. Umožňuje jim to polská nadace Imago Maris. Jejich cíl je ale mnohem ambicióznější: chtějí se plavit po moři. Po kurzu teorie, v němž se dozvěděli vše o stavbě plachetnice a o bezpečnostních opatřeních na vodě, vyráží tucet nevidomých a slabozrakých objevovat živel, který vypadá ještě obtížnější ke zdolání než jejich každodenní skutečnost. „Myslíme si, že takovými projekty můžeme nevidomým a slabozrakým pomáhat nalézt nezbytnou odvahu a sebedůvěru," vysvětluje prezidentka Imago Maris Ewa Skrzeczová. „Tady jsem poprvé nastoupil na plachetnici,“ vzpomíná Piotr Sokolski, mladý obchodník z Bialystoku na severovýchodě země. Je téměř nevidomý a trpí vadou nystagmus, která způsobuje nekontrolované trhavé pohyby očí. „Nevěděl jsem, že se plachetnice tolik nachyluje na stranu. Při prvním obratu jsem si myslel, že se převrátíme. Pak jsem zjistil, že to je normální,“ popisuje své první pocity na vodě. „Nevěděl jsem ani, že je voda tak blízko, když sedíte na boku lodi, a že se jí mohu dotýkat,“ dodává. „Tváří v tvář neznámu se postoj těchto lidí nijak neliší od postojů ostatních: někteří jsou vystrašení, jiní mají otevřený přístup a chtějí okusit něco nového. Jsou takoví, kteří přišli o zrak a mají strach vyjít z domova. Snažíme se je povzbuzovat a připomínat jim, že jejich život neskončil, že může pokračovat a že mohou dělat zajímavé věci,“ dodává Maris Ewa Skrzeczová, která obhájila diplomovou práci na téma námořní plavby pro nevidomé a slabozraké. Polsko má v tomto směru bohatou tradici. Již několik let se tam pořádají výlety na plachetnici po Baltském moři, zejména v rámci projektu nazvaného Vidět moře, na trojstěžníku Zawisza Czarny. Vzdělávací kurzy pro slepé a slabozraké se konají rovněž na Mazurských jezerech na severovýchodě země. Jeden takový kurz absolvovala i Walentyna Koziolová, která je od narození slabozraká. Získala již diplom kormidelníka a nyní také brázdí vody jezera Siemianówka. „Nemohu sledovat plachty, ale na tom nezáleží! Na tváři cítím a také slyším, odkud přichází vítr, pociťuji jeho sílu, když tahám za lano,“ raduje se mladá žena. „Teď chceme předávat naše dovednosti a tradice dalším zemím,“ prohlašuje Maris Ewa Skrzeczová. Její nadace pořádá mezinárodní okružní plavbu na plachetnici po Středozemním moři, od Alicante přes Mallorku a Ibizu až do Barcelony, na polském škuneru Kapitan Borchardt. Po boku polských handicapovaných tam budou i Němci, Litevci a Lotyši. „Handicapovaní jsou součástí posádky. To je naše hlavní zásada. Nemohou být považováni jen za cestující. Pracují s lany, vaří, podílejí se ve dne v noci na téměř všech činnostech," zdůrazňuje Skrzeczová. Plachetnice je pro ně uzpůsobena: kormidlo má hlasový indikátor kurzu a chodu, je zde zvukový GPS a reliéfové mapy s Braillovým písmem. „Abychom mohli zajistit bezpečnost takové výpravy, potřebujeme samozřejmě pomoc lidí s dobrým zrakem. Zkušenosti nám říkají, že správný poměr mezi vidoucími a nevidomými má být jedna ku jedné, všechno dělají společně,“ upřesňuje prezidentka nadace Imago Maris. red.