ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 98 Číslo 23 Prosinec 2014 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Ohlédnutí za volbami Seminář o Braillově písmu Rekordní Světluška Čtyři miniportréty Informace a odpovědi ze Sociálně právní poradny SONS – 12 Terapie v Chrlicích Nejradši mám vůni miminek Krásný věk pěveckého sboru Dotekem v kontaktu Hostina dravců Slepý ved(l)e slepého Pozvání od Spejbla a Hurvínka Černobílé problémy Jak dopadlo Lovosické házení Turisté na Havlíčkobrodsku Biháry opět mistrem světa Jedinečná možnost Inzerce # Ohlédnutí za volbami V říjnových komunálních volbách do zastupitelstev měst a obcí se prosadili i zrakově postižení kandidáti. Opavský náměstek Velký úspěch zaznamenal nevidomý Josef Stiborský, bývalý prezident SONS ČR. Jako kandidát za KDU-ČSL získal v Opavě tolik hlasů, že se s přehledem stal členem městské rady. Dokonce v rámci tzv. duhové koalice (reprezentantů pěti uskupení, hnutí a stran, které město povedou), získal na následující čtyři roky post jednoho ze tří náměstků primátora Martina Vítečka. Bude spravovat oblast sociálních věcí, dopravy, informatiky a příspěvkové organizace působící v sociální oblasti. Josef Stiborský se  narodil roku 1954 v Opavě. V roce 1977 ukončil studium na Konzervatoři pro zrakově postižené v Praze. Poté působil téměř třicet let na Základní škole pro zrakově postižené a žáky s vadami řeči v Opavě jako  hudební pedagog. V červnu 2006 byl zvolen prezidentem SONS a tuto funkci zastával do konce května 2012. Poté krátce pracoval jako poradce pro oblast kompenzačních pomůcek v pražské firmě Spektra VDN. Poradenství zůstal věrný i nadále, avšak jako osoba samostatně výdělečně činná. (spolupráce s Ministerstvem pro místní rozvoj, realizace vzdělávacího semináře pro pracovníky krajských poboček Úřadu práce aj.). Dlouhodobě se angažuje v hnutí zrakově postižených, a to jak na oblastní, tak i celostátní úrovni. Je předsedou správní rady společnosti Mapron, o. p. s., jejíž činnost je zaměřená na všestrannou pomoc nevidomým a těžce slabozrakým lidem a na osvětu související s problematikou zrakového postižení. Je přirozené, že Josef Stiborský nežije jen prací, ale má i jiné zájmy. Na prvním místě je hudba, která se mu stala současně hlavním životním povoláním. Rád si  poslechne jak muziku vážnou, tak i populární včetně dechovky. Dlouhodobě se věnuje amatérsky sportu – doslova mu učarovala tandemová cyklistika. Více než deset let organizoval prázdninové tábory a různé víkendové akce pro zrakově postižené děti na tandemových kolech. V mladším věku provozoval rovněž lehkou atletiku, především sprinty a skok daleký. Přes značné časové vytížení si rád s přáteli vyrazí do „lesů a strání“ Čech, Moravy i Slovenska, ať již pěšky, či na kole. Ve výčtu zálib nelze přirozeně opomenout četbu – především historickou a cestopisnou literaturu. V nové funkci náměstka opavského primátora by se Josef Stiborský rád zaměřil na to, co lze v jeho městě zlepšit. „Opava je skutečně pěkné město. Máme zde spoustu zeleně, široké možnosti kulturního vyžití, univerzitu a řadu dalších škol i jiných vzdělávacích institucí, hustá síť MHD výrazně usnadňuje pohyb po celém území města atd. Ve výčtu pozitiv by bylo možno pokračovat ještě dlouho,“ vypočítává politik. Co je podle něj v Opavě třeba změnit či zlepšit? „Mladí rodiče by jistě uvítali pro své děti dostatek míst v mateřských školách, rodiny s nízkými příjmy by určitě potěšila možnost sociálního bydlení a mnohé Opavany – hlavně ty se zrakovým či tělesným handicapem – zase lepší stav mnohých chodníků. Čistička na území města dokáže docela znepříjemnit letní posezení na zahrádce či terase a okolo bydlícím dost často i větrání bytů. Jako příznivce sportu mne nenechává zcela klidným také značně neuspokojivý stav městského krytého bazénu. Jsem přesvědčen, že rekonstrukce s výraznou podporou evropských fondů by z něj učinila opět důstojný stánek plaveckých sportů,“ upozorňuje Josef Stiborský na priority, kterým se bude v nové funkci věnovat. Důvěra pro maséra Městským zastupitelem v Bystřici pod Hostýnem se stal nevidomý Petr Loupanec (37). Do voleb šel jaké nezávislý ze sedmého místa, lidé ho ale vykřížkovali až na pozici lídra. Je totiž ve městě velmi známý jako vynikající masér. „Vysvětluji si to tak, že mě tu lidi v podstatě znají. Měsíčně obsloužím určitý počet klientů. A když každý z těch klientů řekne dalším dvěma třem čtyřem lidem, tak to je ten počet hlasů, které jsem potom dostal,“ myslí si nový zastupitel. „Když jsem se podíval, kolik hlasů jsem dostal, tak jsem si říkal: No budu se s tím muset nějak poprat,“ prozrazuje Petr Loupanec. Reakce podle něj byly různé: „Někteří gratulovali, podávali ruku a byli rádi. Říkali, že mě volili. S vyložené otevřenou negativní reakcí jsem se nesetkal, ale v hlase poznáte, že si lidi myslí svoje,“ uvádí. Nový bystřický zastupitel má tři děti a rovněž nevidomou ženu, která ho v kandidatuře podporovala. Velkou důvěru v něj vkládají i bystřičtí občané: „Pana Loupance znám. Je to úžasný člověk, chodím k němu na masáže. Je velice komunikativní a jsem ráda, že se tam dostal,“ přeje mu jeho klientka Marie Pospíšilová. Nový zastupitel má jednu velkou výhodu. Ze své masérny bude chodit na jednání zastupitelstva na radnici jen zhruba padesát metrů. Pro svou práci má jediný speciální požadavek: „Bude potřeba, abych v dostatečném předstihu dostal materiály v elektronické podobě. Pak si s nimi budu muset poradit. To znamená převést si je do Braillova písma, nebo tyto zdigitalizované materiály přečte hlasový výstup počítače,“ popisuje nový člen městské rady. Komunální politiku sleduje Petr Loupanec už léta. Už ví, co chce v zastupitelstvu prosadit jako první. „Jedno z mých osobních témat je audiozáznam zastupitelstva na internetu. Aby si lidé mohli tento záznam zpětně přehrát,“ přeje si. Audionahrávka nejen pro zastupitele Vstříc zrakově postiženým občanům a zastupitelům vyšel v novém volebním období i Svaz měst a obcí ČR. Připravil aktualizované 4. vydání Příručky pro člena zastupitelstva obce. Inovací je vytvoření audionahrávky textu, která umožní flexibilnější a účelnější způsob studia pro všechny uživatele. Téměř na dvou stech stranách jsou řešena témata z legislativy a jednotlivých oblastí komunální politiky. Příručka obsahuje také konkrétní příklady z praxe a reflexi aktuálních legislativních změn v oblasti veřejné správy. Audionahrávku i elektronickou verzi příručky je možné volně stáhnout na webových stránkách http://www.odpovednyzastupitel. cz a http://www.smocr.cz. red. # Seminář o Braillově písmu Středisko Tyfloservisu v Hradci Králové uspořádalo ve čtvrtek 23. října ve víceúčelovém sále tamní městské knihovny seminář Braillovo bodové písmo. Primárně byl určen pro lidi s vážným zrakovým postižením. Zúčastnili se jej však i knihovníci z celé republiky, kde jsou oddělení pro zrakově postižené a studenti vysokých škol zaměřených na sociální oblast. „Cílem semináře je podpořit zájem zrakově postižených lidí o nácvik a využití Braillova písma jako prostředku pro zachování aktivní formy čtení a vlastní gramotnosti,“ uvedla vedoucí střediska Tyfloservisu v Hradci Králové Mgr. et Mgr. Daniela Morávková a dodala: „Posláním také je informovat méně poučeného posluchače o významu tohoto písma v životech lidí s vážným zrakovým postižením.“ Po úvodním slovu ředitele Tyfloservisu PhDr. Josefa Cerhy seznámil přítomné šéfredaktor časopisu Zora PhDr. Jiří Reichel s osobností Louise Brailla – tvůrci geniální šestibodové soustavy a v další části věnoval pozornost Karlu Emanueli Macanovi – iniciátoru založení spolku Český slepecký tisk a prvnímu redaktoru časopisu Zora. Na jeho vystoupení volně navázal ředitel Knihovny a tiskárny pro nevidomé Bohdan Roule s příspěvkem Historie a současnost knihovny v kontextu využití bodového písma v 21. století. Ředitel Střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky – Teiresiás PhDr. Petr Peňáz přednesl přednášku na téma Braillovo písmo ve vysokoškolském vzdělávání. Bc. Ivana Součková ze Speciálně pedagogického centra pro děti s vadami zraku při SŠ, ZŠ a MŠ v Hradci Králové pohovořila o výuce a uplatnění Braillova písma v podmínkách integrovaného vzdělávání školních a předškolních dětí. Vedoucí královohradeckého střediska Tyfloservisu Mgr. Et Mgr. Daniela Morávková věnovala zase pozornost problematice výuky Braillova písma u dospělých lidí s vážným zrakovým postižením. Viceprezident SONS ČR PhDr. Rudolf Volejník si pro své vystoupení zvolil závažné téma: Logika odpůrců Braillova písma. Ředitel Tyfloservisu PhDr. Josef Cerha nazval svůj příspěvek Braill versus zvuk, v němž vyšel z osobních a pracovních zkušeností uživatele s těžkým zrakovým postižením. V odpolední části semináře pracovnice Tyfloservisu zapojily účastníky do workshopu Pojďte si hrát s Braillovým písmem, v němž se měli možnost ve skupinách seznámit s ukázkami výuky Braillova písma, včetně textů a pomůcek. V závěru vydařeného semináře, kterého se zúčastnilo na stovku pozorných posluchačů, uspořádali pracovníci knihovny pro zájemce exkurzi po prostorách nové moderní knihovny. Vedoucí oddělení zvukové knihy Božena Paleníková seznámila s činností a provozem oddělení. Mgr. Lukáš Treml se zaměřil především na provedené bezbariérové úpravy budovy pro osoby se zrakovým postižením. J. R. # Rekordní Světluška Sbírka Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška letos získala rekordních 22,5 milionu korun. To je o šest milionů víc než v loňském roce. Světlušce se podařilo získat více příspěvků od drobných i firemních dárců. Do konce roku chystá další aktivity. V prosinci Světluška plánuje prodej vánočních ozdob z chráněných dílen. „Do konce roku nás čeká ještě projekt, který jsme nazvali Křišťál pro Světlušku. Podporuje nás velká česká firma, která vyrábí a vyváží český křišťál,“ popsala vedoucí sbírky Linda Vaňková a dodala: „Dali nám zadarmo křišťálové komponenty, ze kterých v tuto chvíli nevidomí vyrábějí v chráněné dílně vánoční ozdoby. Ty budeme prodávat na Václavském náměstí v Praze na vánočních trzích.“ Ozdoby vznikají v dílně Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního centra pro nevidomé Dědina. Během přenosu koncertu Světlo pro Světlušku v sále Pražská křižovatka obdržela Světluška desetitisíce dárcovských DMS. Osobnostem v callcentru přislíbili volající téměř 250 tisíc korun. „Od té doby ale už na světluščí konto dorazilo více než půl milionu korun. Evidentně tedy přispívají i ti, kteří se nedovolali, za což moc děkujeme,“ řekl ředitel Nadačního fondu Českého rozhlasu Přemysl Filip. V listopadu také Světluška vydala nové CD s pohádkami O nepotřebných věcech od Arnošta Goldflama. red. # Čtyři miniportréty Během slavnostního koncertu Světlušky na Pražské křižovatce měly v říjnu premiéru i čtyři krátké klipy věnované lidem, kteří i přesto, že nevidí, žijí zajímavý život. Natočil je zkušený filmový režisér Zdeněk Tyc. „My jsme hledali režiséra, kterému sociální problematika není vzdálená. Teď natočil film Jako nikdy s panem Schmitzerem, a když jsme viděli jak ten film, tak i rozhovory, které Zdeněk dával, tak jsme byli přesvědčeni, že to je ten správný muž,“ vysvětluje Linda Vaňková z Nadačního fondu Českého rozhlasu. Zdeněk Tyc byl i přes bohaté filmařské zkušenosti zvědavý, co natáčení s nevidomými přinese. „Když si vezmeme třeba hned první natáčení, čili lezení po skále s Honzou Říhou a Viktorem Pařízkem, který ho jistí, to bylo pro mě někde za hranicí představitelného,“ vzpomíná na natáčení se zrakově postiženým horolezcem režisér Zdeněk Tyc. V klipech se představuje také cyklista Aleš Moravec, ale i nevidomá Jana Bydžovská z Nechanic u Hradce Králové, která se věnuje drezúře koní. „Ona sama to nazývá, že kůň jsou její oči. Je schopná jezdit složitou drezúru s pomocí manžela, který ji zvukově navádí, aby se orientovala v prostoru, ale umí i někam vyrazit sama. Tvrdí, že kůň ví, že ona nevidí, takže se vyhýbá nějakým riskantním situacím,“ popisuje Zdeněk Tyc. Poslední portrétovanou je devítiletá Věrka Strbačková z Huslenek na Vsetínsku, která zpívá, hraje na housle a také sportuje. „Věrka je neuvěřitelná, velice ctižádostivá, ale zároveň i cílevědomá. Něco pro to dělá, má velké ambice, chce být zpěvačkou nebo herečkou nebo spisovatelkou, všechny tyhle polohy rozvíjí a jediné dilema má z toho, že neví, co si vybrat,“ dodává režisér Zdeněk Tyc. Všechny čtyři medailonky jsou k vidění na webových stránkách svetluska.net. red. # Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 12 V dnešním – spíše kratším, o to však hutnějším – článku se zaměřím na jediné téma, k němuž mě inspiroval dotaz, který jen v mírně poupravené formě hned na začátku odcituji. Při jeho odpovídání jsem čerpal téměř výhradně z nového občanského zákoníku, čímž plním svůj asi nikdy nekončící úkol vás, naše milé čtenáře, seznamovat s tímto kolosálním dílem a základním pilířem naší soukromoprávní legislativy. Ručení Dotaz: Zaručil jsem se za úvěr své dcery a zetě, ale oni přestali být schopni úvěr splácet. Jejich finanční situace je opravdu špatná, procházejí insolvenčním řízením, soud patrně vyhoví návrhu na jejich oddlužení. Já pobírám jen invalidní důchod, ale věřitel po mně nemilosrdně žádá splácení úvěru, který jsem si sám nevzal, a navíc jsem z něj neměl ani korunu. Je tento postup v souladu s právem? Dříve než se pustím do zodpovídání konkrétního dotazu, považuji za užitečné alespoň částečné seznámení se s úpravou ručení v novém občanském zákoníku (z. č. 89/2012 Sb.). Příslušná ustanovení najdeme mezi § 2018 až 2028. Ručení je jedním ze způsobu zajištění dluhu, mezi další způsoby patří: finanční záruka, zajišťovací převod práva a dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů. Základní vysvětlení, co vlastně ručení je, najdeme hned v ustanovení § 2018 odst. 1: „Kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem.“ Ručitel své prohlášení musí provést v písemné formě. Za zajímavé považuji i ustanovení § 2019 odst. 2: „Platnosti ručení nebrání, je-li závazek dlužníka neplatný pro nedostatek jeho způsobilosti zavazovat se k povinnostem, pokud o tom ručitel při převzetí ručitelského závazku věděl nebo vědět musel.“ To tedy znamená, že i kdyby se někdo zaručil za dluh člověka např. s omezenou svéprávností, tak v případě, že o omezení svéprávnosti dlužníka věděl nebo vědět musel, bude muset nakonec dluh splatit, pokud jej dlužník nesplatí sám. Důležité je také ustanovení § 2020 „Je-li ručením zajištěna pouze část dluhu, nesnižuje se rozsah ručení částečným plněním, zůstává-li dluh nesplněn ve výši, v jaké je zajištěn ručením.“ Z toho plyne, že zaručí-li se někdo za celkově půlmilionový dluh, ovšem s maximem do výše dvou set tisíc, nebude stačit, že dlužník dokáže uhradit tři sta tisíc; pokud nebude plnit zbytek dluhu, pak bude ručitel povinen zaplatit svých celých dvě stě tisíc. A teď již konečně přesné znění toho, jak zákon definuje okamžik, kdy je ručitel povinen za dlužníka plnit – § 2021 odst. 1: „Věřitel má právo požadovat splnění na ručiteli, nesplnil-li dlužník v přiměřené lhůtě dluh, ač jej k tomu věřitel v písemné formě vyzval. Výzvy není třeba, nemůže-li ji věřitel uskutečnit nebo je-li nepochybné, že dlužník dluh nesplní.“ Ustanovení § 2022 sice slibuje, že: „ručitel může plnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem“, ale příliš často takováto situace asi nenastane. To je už o něco pravděpodobnější možnost situace popsané v ustanovení § 2023 odst. 1: „ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, které má proti věřiteli dlužník,“ např. kdyby došlo k promlčení tzv. hlavní pohledávky, tedy dluhu, za nějž je ručeno. Přitom promlčecí lhůta obvykle činí tři roky. Ale pokud by se ručitel těšil, že právo věřitele vůči němu se promlčí, když už o celé záležitosti třeba i nějaký ten rok neslyšel, pak by měl vědět, že „právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi,“ jak praví ustanovení § 2025 odst. 1. Teď konečně přijde čas ukázat si, jak závazek ručitele zaniká, aniž by musel plnit. Nejstandardnější postup a takový, v nějž ručitel samozřejmě doufá, je popsán v § 2026 odst. 1: „Ručení zaniká zánikem dluhu, který zajišťuje.“, zkrátka dlužník splatí úvěr, ručitelovo ručení tím zaniká.“ Ale pozor na odstavec druhý: „Ručení však nezaniká, pokud dluh zanikl pro nemožnost plnění dlužníka, a ručitel jej splnit může, nebo pro zánik právnické osoby, která je dlužníkem.“ Zde už se pomalu začínáme blížit k odpovědi na v úvodu této pasáže položenou otázku, ačkoliv ještě to není úplně ono. Na tomto místě ještě napnu vaši trpělivost poukázáním na ustanovení, které se věnuje situaci, kdy se za nějaký dluh zaručí více ručitelů. Tito pak ručí za celý dluh bez ohledu na skutečnost, že zde jsou jiní ručitelé, jejich podíly se nijak nekrátí, věřitel se může obrátit na kteréhokoliv z nich s požadavkem splnění celého dluhu. Jednotlivým ručitelům mezi sebou a vůči dlužníkovi pak zbývá tzv. regresní nárok, tedy možnost domáhat se náhrady toho, co splnili (nad svůj podíl) na ostatních, kteří též měli plnit. A nyní již opravdu k tomu, jak je to v případě, když dlužník nesplní svůj dluh, dostane se do insolvence a v rámci insolvenčního řízení dojde k vypořádání jeho závazků formou tzv. oddlužení. O tom, co přesně oddlužení je, si můžeme povědět v některém z následujících článků, pro tuto chvíli nám snad postačí, že k oddlužení fyzické osoby může dojít tehdy, je-li tato schopna během následujících pěti let splatit zpravidla nejméně 30 % svých splatných závazků. Pokud je jí oddlužení povoleno a tato osoba splní podmínky v rozhodnutí o oddlužení stanovené, dojde k zániku všech jejích závazků. Ale oddlužení dlužníka nemá žádný vliv na závazek ručitele, takže ručitel je i v tomto případě povinen dostát svému závazku, tedy splnit za dlužníka ve prospěch věřitele to, co sám dlužník nesplnil. Dokonce je v případě schválení oddlužení a jeho řádného splnění na tom ručitel ještě hůře, protože navrhne-li to dlužník, zanikne ručiteli i právo na jeho regresní nárok, tedy náhrada toho, co za dlužníka splnil, jak je upraveno v ustanovení § 414 odst. 3 insolvenčního zákona. Vím, že předchozí text není právě čtenářsky nejstravitelnější, nicméně věřím, že z něj jasně plyne následující závěr: být ručitelem jakéhokoliv dluhu není žádným formálním závazkem, jak ho snad bylo možné vnímat např. před rokem 1989, kdy nesplacení nějaké půjčky téměř nepřicházelo v úvahu, a pokud, tak jen opravdu ve zcela výjimečných případech. V současné době se jedná o skutečně velmi závažný krok, který by měl každý, kdo se jej chystá učinit, velmi pečlivě zvážit. Nezáleží totiž jen na dobré vůli osoby, která se chce stát dlužníkem a chce (potřebuje) k tomu využít ručení někoho jiného. Mohou velmi snadno nastat okolnosti na dobré či špatné vůli člověka, kterému bychom eventuálně ručením rádi pomohli, naprosto nezávislé – nemoc, úraz, živelná pohroma, ztráta zaměstnání, podnikatelský neúspěch, – a povinnost splácet dluh zůstává na ručiteli. Proto přeji v tomto ohledu všem jen ta správná rozhodnutí! Za Sociálně právní poradnu SONS Praha Luboš Zajíc # Terapie v Chrlicích V Centru sociálních služeb pro osoby se zrakovým postižením v Brně-Chrlicích pečují o zhruba stovku klientů a snaží se vyvolat u „vidomých“ lidí pochopení pro problémy zrakově postižených. Pořádají tedy různé osvětové akce, jako je prohlídka jejich „bytečku na dotek“ nebo Koncert ve tmě. Další ročník netradičního hudebního vystoupení je v centru v plánu 27. ledna 2015. Nově centrum veřejnosti nabízí jako doplňkovou službu i terapii tmou. Služba je určená pro lidi, jejichž zrak je v pořádku, jen ho potřebují na krátký čas „vyřadit z provozu“. Zájemci o terapii najdou v Chrlicích vybavený byt s kuchyňkou, ložnicí, sprchovým koutem a toaletou, dokonale izolovaný od přístupu světla. Zde mohou strávit několik dnů až týdnů ponořeni do svého nitra. Pobytu předchází konzultace s psycholožkou. „Ta zjistí, co klient od terapie očekává i čeho se bojí,“ popsal ředitel centra Miloš Paleček. Psycholožku je možné kontaktovat také kdykoliv během doby strávené potmě a po skončení terapie následuje závěrečný rozhovor. Čas strávený beze světla si každý klient vyplní podle svého – může provádět tělesná cvičení, sledovat a zapisovat si své prožitky, rozvíjet citlivost smyslových receptorů a obrazotvornost. Zpomalení životního tempa regeneruje psychiku a tma umožňuje prožívat stavy vědomí blížící se hloubkové meditaci. V ceně (9 900 Kč za týden) je pravidelná strava. Platí zákaz kouření či požívání alkoholu. Pro někoho může být ovšem nejtěžší vzdát se elektronických a elektrických přístrojů. K dispozici je tlačítko první pomoci, kdyby měl klient potíže nebo chtěl pobyt ukončit. Na závěr účastníci obdrží certifikát o absolvování terapie. Bližší informace a kontakty najdete na webu http://www.centrumchrlice.cz. red. # Nejradši mám vůni miminek… Romana Hladišová se narodila předčasně a pobyt v inkubátoru ji připravil o zrak, přesto nepřestává žít. Vystudovala pedagogiku a sociální práci, spolu s nevidomým manželem vychovává syna, píše do šuplíku, cestuje a pracuje jako průvodkyně v Neviditelné Olomouci, tedy na výstavě, která přibližuje návštěvníkům běžný život nevidomých, ale i krásy hanácké metropole. Expozicí i skvělou atmosférou černočerné tmy jsem byla natolik fascinována, že jsem se rozhodla dozvědět se více o životě této obdivuhodné a skvělé dámy bez jednoho smyslu. Zdávají se ti v noci sny? Jaké jsou? To není publikovatelné (smích). Jasně, že se mi zdají sny a ty sny se inspirují tím, co si přes den osahám. Často se mi zdají sny, ve kterých mě někdo (třeba zloděj) pronásleduje, já cítím, jak smrdí, vím, že je blízko, ale nevidím ho. Když jsem ještě bydlela na severu (Ústí nad Labem), pravidelně se mi zdával sen o tom, že náš byt chtěl někdo vykrást, přestože jsem zamknula. V jedno období jsem mívala i sen, ve kterém se mi zdálo, že jedu vlakem do Chebu, že ten vlak vykolejí a já chodím mezi mrtvými lidmi. Později mi můj kamarád řekl, že na této trase je jen jeden dispečer a že se tam jednou stala nehoda. Co vlastně vidíš? Lze to označit jako černo, tma? Ne. Když na nic nesahám, tak vidím jen vzduch a prostor. Pokud teď začnu hledat sušenku, tak budu chvíli vidět jen vzduch, ale až se jí dotknu, tak už ji vidím a vím, že je tam. Vnímáš tedy alespoň intenzitu světla? Ne, vůbec ne. Jak vnímáš režim dne? Kdy poznáš, že je čas vstávat, nebo naopak jít spát? Jednak podle bimbání hodin, taky podle mluvících hodin na mobilu a samozřejmě podle venkovního ruchu a teploty – když je noc, je ticho (pokud zrovna nejdou chlapi z nonstopky). Samozřejmě pokud by mě někdo ve dvě v noci postavil na Václavák, tak nebudu vědět, kde jsem a kolik je hodin. Máš nějaké oblíbené místo, na které se ráda vracíš? Já jsem se ráda vracela do Olomouce, když jsem ještě bydlela v Ústí. Taky rádi jezdíme do Loun za tetou Věrkou. Ale dá se říct, že ráda cestuju všude. Stává se ti občas, že se ztratíš? Jak vlastně poznáš, že ses ztratila? Jednou jsem se ztratila, když jsem jela odpoledne ke kamarádce. Vašíček (syn) měl dva a půl roku. Byla zima a začalo hustě sněžit, a tak vlaky nabraly zpoždění. Vystoupili jsme v Ústí, jednoho pána jsem se zeptala na cestu, pak zmizel a my jsme sami nevěděli, jak přijít k benzínce, u které jsme se s kamarádkou měli sejít. Všechno bylo pod sněhem, tudíž jsem neviděla chodníky, neměla jsem ponětí, jestli jdu po silnici nebo ne, nikde jsem neslyšela jediného člověka nebo auta. I vodicí pes si nevěděl rady. Slyšela jsem jen to hnusné ticho, při kterém jen padají vločky na zem. Váša se mi na zádech začal klepat zimou. Řekla jsem mu, že to musíme vydržet a musíme pořád jít. Nakonec jsem zavolala té kamarádce. Zeptala se mě, co slyším. Odpověděla jsem, že slyším továrnu. Nakonec jsem zjistila, že stojíme u továrny na prskavky, což bylo kousek od jejího domu, a tudíž nám přišla naproti. Nemít se koho zeptat a slyšet jen to ticho bylo opravdu hnusné. Jak vnímáš vesmír? Nijak. Chtěla bych být kosmonaut, abych si ten vesmír mohla jít sama osahat a zjistit, jestli vůbec existuje. Vesmír si vůbec neumím představit, a možná proto nemám ráda ani science fiction literaturu. Vadí mi ty děsivé pohledy do budoucnosti. Občas bojuju s tím, co se v okolí děje. Nechci sledovat zprávy, nedělá mi to dobře, protože pak se mě Vašík ptá, jestli tady bude všechno dobré, a tak říkám, že prostě musí, musí. Jsi věřící? Jak si představuješ boha, vyšší sílu? Určitě věřící jsem, ale jsem pořád v práci, a tak nemám čas nikam chodit. Ráda si ale zajdu do církve bratrské nebo k evangelíkům na mši, protože ten pocit, že mě někdo chrání, je hrozně fajn (povzdech). Taky si myslím, že dobro nebo zlo Bůh nemůže uhlídat, protože všechno je v lidech samotných. Když lidi něco chtějí udělat, tak to prostě udělají. To je to samé, jako když někdo řekne, že matka přece nemůže dopustit, aby si dítě odřelo koleno. Samozřejmě nejsem žádná fanatička, jsem normální člověk, takže když si třeba skopnu palec, tak normálně řeknu sprosté slovíčko, protože se mi pak náramně uleví (smích). Kdybys mohla vidět jednu jedinou věc či bytost, co by to bylo? Tak to nevím. Svého syna asi ne, protože ho mám ohmataného od hlavy až k patě, manžela taky ne (stačí mi, když cítím tu jeho pleš), takže bych asi chtěla vidět sama sebe. Chtěla bych prostě najít svou dvojnici a pořádně si tu paní prohlédnout. To jsem ale egoista, co (smích)? Jak vnímáš barvy? Jak jsi malého Vašíka učila barvy? Barvy vnímám podle struktury, vůní. Mám moc ráda modrou barvu, protože je jako ocel, která je příjemná na dotek a taky chutná jako švestky, které mám také ráda. Obdobné je to se žlutou, zelenou, růžovou barvou, ovšem s hnědou barvou je to trochu specifičtější (smích). Vašíka jsem učila barvy podle jedné hry na počítači, která hlásila jednotlivé barvy nahlas. Taky podle víček s PET lahví jsme se učili. Nejradši mám modrou, černou a červenou. Setkala ses někdy s lidmi, kteří nesouhlasí s tím, aby slepí lidé vychovávali děti? Ano. Pak doktor, který nás učil na pajdáku, řekl, že vůbec nechápe, jak takoví lidé mohou mít děti. Podle něj se z takových dětí stanou jen otroci svých rodičů. Litovala jsem toho, že on má vůbec nějaké děti, ale později jsem se dozvěděla, že žádné nemá a nikdy neměl. To víš, že takové názory člověka rozhodí, ale musíš se s tím smířit a poprat. O lidech, kteří nás odsuzují za to, že vychováváme děti, si myslím hodně málo. Pro mě za mě, ať jdou do háje zeleného! Někdo má zkrátka maminku, která nevidí, někdo má maminku, která pije a nestará se o děti, někdo má dvě maminky, někdo zase dva tatínky a někdo zase nemá vůbec žádné rodiče a bydlí v dětském domově. Jak probíhalo tvoje těhotenství? Měla jsi velké obavy? Ne. Těhotenství přece není nemoc. V té době jsem vychovávala taky štěňata, takže jsem měla takový menší trénink. Když se to mimčo začalo hýbat, tak to bylo úžasné. Líbilo se mi, když jsem cítila jeho patu, zadek, koleno, všechny prsty. Ale na konci už mě nebavilo spát, protože nebylo jak (smích), na břichu se to nedalo a kříže mě příšerně tlačily. Ale bylo to nádherný! Moc jsem si to užila, taky ty přípravy – žehlení těch malinkatých věcí. Jaký obor jsi vystudovala? Vystudovala jsem pedagogiku a sociální práci, tedy pětileté magisterské studium. Jediná nevýhoda je v tom, že nemůžu dělat ani učitelství pro střední školy, protože mi jaksi chybí pedagogické minimum. V současné době mi chybí dodělat státnice speciální pedagogiky, ale asi nemám tolik síly to dostudovat. Chybí mi jen jedna zkouška a státnice, ale nějak jsem to nechala propadnout a plavat. Demotivující je pro mě hlavně to, že řada mých slepých kamarádů má vystudovaný tento obor, ale pro jejich postižení je nikam do práce nevezmou. Smůla. Jaké zaměstnání bys ještě chtěla zkusit? Chtěla bych pracovat s vodicími psy, cvičit je a starat se o ně. Taky bych ráda pracovala v dětském domově a starala se o děti (pokoušela jsem se o to, ale celé snažení ztroskotalo na tom, že nemám auto, které bych prý potřebovala), ale rozhodně bych nemohla pracovat u probační nebo mediační služby nebo třeba v K centrech, protože, i když jsem se sama dostala na dno, nikdy jsem žádnou drogu nepotřebovala. Radši budu pracovat s mentálně postiženými dětmi, které mě mají rády a berou mě takovou, jaká jsem, a které dokážou tu lásku a důvěru dát najevo, než s lidmi, kteří o pomoc možná ani nestojí. Mám taky spoustu vysněných povolání, které jsou v mém případě ale trochu nereálné. Ráda bych doprovázela maminky k porodům a psychicky je na to připravovala, ale jet za pacientkou v noci někde 30 kilometrů je prostě nemyslitelné. V dětství mě moc mrzelo, když jsem pochopila, že veterinářka ani dětská doktorka ze mě asi nikdy nebude. Jak se ti pracuje v Neviditelné Olomouci? Jací lidé k vám přicházejí? Strašně mě to baví, protože u každé skupinky návštěvníků můžu být někým jiným – učitelkou, kamarádkou, tetou, divadelním hercem… Člověk tam blbne a dělá různé koniny, lidi to baví a mě baví, že je to baví a že do toho můžu dát sebe samu. Často se stane, že se tam lidi rozbrečí, pustí nějaké slovo, protože ta tma je pohltí a pustí jejich emoce. Jindy mi tam přišla holčina, která byla mentálně postižená a řekla, že se bojí, takže se mi pověsila na záda a celou cestu jsme spolu takhle absolvovaly. Na všechno sahala a byla úplně božská. Nedávno tam přišla paní, o které jsem se dozvěděla, že dělá dětskou psychologii, ale svoje dítě bych k ní nikdy v životě nedala – sama by potřebovala pomoc. Jak se tvoji rodiče smiřovali s tvou nevidomostí? Táta to ze začátku obrečel, ale nikdy se mě nevzdal. Občas se spolu sice pohádáme, ale vím, že to nemyslí špatně. V podstatě se s tím moji rodiče smířili a brali mě jako normální dítě – jezdila jsem na kole, lozila jsem po stromech, propadla jsem se na ledě s bruslemi, měla jsem otřes mozku a tak normálně jako ostatní děti. Jaké bylo tvé dospívání? Vadilo tě, že si nemůžeš sama vybírat oblečení, parádit se, malovat? Jak ses seznamovala s kluky? To bylo docela hrozné. V té době jsem právě začala utíkat do spánku, kde člověk může vypadat, jak chce, sbalit koho chce a tak. V té době taky nebyla vůbec žádná technika pro nevidomé (mluvící počítač a internet), takže jsem si nemohla dát ani inzerát na seznamku, ale maximálně do rádia. Pokud mi někdy přišla nějaká odpověď, stejně mi ji musela přečíst kamarádka. Samozřejmě mě mrzelo, když jsem viděla, že holky už mají nějakého kluka, že je už někdo sbalil a mě ne. Mě měli kluci vždycky jen jako dobrou kamarádku, u které se můžou schovat před jejich stíhačkou, ale nic víc. Kluky jsem poznala dost různé. Když mi bylo 16, seznámila jsem se s jedním, o kterém jsem se nakonec dozvěděla, že to má rozjeté na dvě strany. Jiný kluk byl jako princ na bílém koni: neustále sliboval, že jednou přijede, ale nikdy nepřijel. Potřetí mě s klukem seznámil můj brácha. Šli jsme na večeři ve čtyřech. Ten kluk si dal dost drahou rybu, jenomže mu zaskočila kůstka, a tak jsme museli jet na úrazovku. Samozřejmě útratu jsme platili my s bráchou. Takové rande s matfyzákem (student matematicko-fyzikální fakulty VŠ, pozn.) taky není zrovna ideální. Chodit v mínus dvaceti stupních po venku a přepočítávat, kde mají levnější kapučíno, bylo fakt perfektní. Když se mě pak zeptal, jestli mi může dát pusu, tak jsem mu řekla, ať si to nejdřív raději přepočítá. Pak jsem s toho měla zánět močového měchýře, protože mi byla strašná zima. Postupem času jsem se začala uzavírat sama před sebou, až jednou táta řekl dost a přihlásil mě na nějaký pobyt nevidomých mládežníků, kde o mě začali mít kluci zájem. V tom věku jsem toho jako všechny správné ženské patřičně využívala. Jednou jsem dala klukovi pusu za jogurtovou zmrzlinu a rybízový džus (smích). Takže až na tom pobytu jsem zjistila, že kluci mě mají rádi, ale musí to být kluci mně rovní. Můj nevidomý kamarád mi často říká, že mám velké charisma a že ze mě chlapi musí šílet. Tak se tomu směju. Podle čeho si vybíráš partnera? Vždycky jsem si chlapy vybírala podle svého ega a citů a vždycky to dopadlo špatně. Dřív jsem chtěla mít krásného, vysokého, statného, dlouhovlasého, blonďáka s hustými vlasy, ale vždycky to byl pěkný lump. A když už jsem slevila ze svých požadavků, tak jsem si přála, ať je aspoň muzikant, ale ten zase hrozně pil. Když jsem měla vidícího partnera, jeho maminka mu mě neustále rozmlouvala. Takže když už jsem slevila ze všech svých ideálů, tak jsem si jen přála, ať je klidně slepý, ale ať mě má trochu rád. Můj manžel sice nevidí, ale je mi s ním dobře. Vztah dvou nevidomých lidí má samozřejmě spoustu nevýhod – když se něco přihodí, musíš si zavolat taxi, taky nemůžeš nikam jezdit autem a tak podobně. Je pro nevidomé lidi jednodušší lhát? Poznáš, že ti lidi lžou? Nemám ráda lži, už jen kvůli mé mámě, která lhala dost často. Nedokážu lhát manželovi v tom, že jsem si koupila nové oblečení, ale už mu neřeknu, jak moc bylo drahé. Asi bych jako správná ženská uměla lhát, ale já to nedělám, protože to dělala moje máma. Nedokázala jsem zapřít tatínkovi, že jsem byla za školou, a když se mě pak ptal, jaký jsem z toho měla pocit, tak jsem řekla, že pěkně blbý. Jednou se mi s Vášou nechtělo do školky, tak jsem řekla, že jsme byli u doktorky, i když jsme u žádné nebyli, a tak jsme šli aspoň na veterinu, abychom nelhali. Na manželovi poznám, že lže, když dlouho přemýšlí, jak odpoví. Na ostatních lidech to ne vždy poznám. Zkoušela jsi někdy kouřit marihuanu? Jak to na tebe, jakožto slepou působilo? Zkusila jsem to asi čtyřikrát. Dvakrát to moc nefungovalo. Potřetí jsem se hrozně smála všemu, co jsem říkala. Dodnes si pamatuju, že jsme rozebírali to, jak nemůže být želva panna, když má krunýř. Taky mě pak chytla hrozná žravá. Ale po čtvrté přišel bod zlomu, bylo mi divně a ztratila jsem se na chodbě na kolejích, kde jsem to jinak dokonale znala. Všechno se mi slilo do nějakého podivného kruhu a ještě druhý den jsem byla jak vypatlaná – měla jsem depku, bylo mi úzko z toho, že mě někdo chytí a něco mi udělá nebo že mě srazí auto, no prostě to byl hnus. Jeden můj slepý kamarád zkusil taky LSD, prý po něm extrémně silně vnímal hudbu a všechna slova, ale žádné barvy pochopitelně neviděl. Jak si kupuješ oblečení? Buď si s sebou vezmu kamarádku, která mi poradí, nebo se ptám prodavaček, ve kterých mám trochu důvěry. Ale nakupuju velmi nerada. Oblečení většinou koupím už v prvním obchodě a odcházím. Jen batůžky a kabelky si vybírám ráda. Různé věci si vybírám i na internetovém bazaru, který je pro slepé lidi dobře přístupný. Jakou vůni máš nejradši? Asi vůni miminek. Vůni jara a vůni života. Barbora Čandová # Krásný věk pěveckého sboru Koncert, kterým Vokál Klub SONS oslavil své první kulaté jubileum – 10 let činnosti, měl skutečně důstojnou kulisu. Proběhl v pondělí 20. října v koncertním sále Zpěváckého spolku Hlahol, na nábřeží Vltavy, a měl zasloužený úspěch. Důležité je obojí – úspěch, ale i slovo zasloužený. Protože zjevně zásluhou nového, mladého sbormistra Ondřeje Bernovského se sbor po dlouhé době znovu představil ve své kdysi standardní kvalitě. A nejspíš i celé publikum, které vzhledem ke svému složení nebývá vždycky kritické, znovu ucítilo to nepopsatelné, co odlišuje dobrý výkon od výkonu skvělého – i když třeba v dynamice projevu je stále ještě určitá rezerva. Mimořádný byl přístup sboru Hlahol, jehož sbormistr dokonce přesunul pravidelnou zkoušku, aby Vokál Klubu mohl vyjít termínově vstříc. Poděkování je namístě i proto, že místo konání rozhodně přispělo ke zmiňovanému úspěchu. Prostory budovy Hlaholu v Praze totiž nezapřou, že pro zpěv sborový byly určeny od samého počátku, vlastně ještě před ním, již od projektu. A také vlastní Zpěvácký spolek Hlahol si zaslouží stručné představení. Jeden z nejstarších českých sborů, založený roku 1861, měl jako první ze sbormistrů Karla Bendla a Bedřicha Smetanu. V roce 1903-1905 si nechal postavit vlastní budovu s koncertním sálem na nábřeží Vltavy, v secesním stylu, s nástěnnou malbou Alfonse Muchy, a celé následující 20. století sbor spolupracoval s předními hudebními institucemi a médii. V letech 1957-1973 disponoval Hlahol dokonce vlastním orchestrem. A budova? Disponuje například štukovou dekorací sochaře Josefa Pekárka v parteru a rozměrnou mozaikou ve štítě autora Karla Klusáčka. Projektantem celého domu a autorem většiny dekorativních prvků byl architekt Josef Fanta, jedna z nejpozoruhodnějších postav naší umělecké scény přelomu století. Podařilo se mu vyprojektovat stavbu, kterou lze – jako jednu z mála – označit za čistě secesní. Půvabným detailem je v této souvislosti jméno jednoho ze zakladatelů Vokál Klubu SONS a jeho provozního a organizačního šéfa – jmenuje se Václav Fanta... Hlavní sál s proskleným stropem a překrásnými lustry, s bustami hlavních protagonistů (sbormistrů) Hlaholu, malé varhany a rozměrná luneta s obrazem Alfonse Muchy nazvaným Česká píseň – to vše vytvořilo atmosféru, vyvolávající představu, jako by se zde zastavil čas. V tom nejlepším slova smyslu. V této atmosféře pak zněly písně umělé i lidové, skladby prověřené časem – od Adama Michny z Otradovic po Leoše Janáčka, samozřejmě nechyběl Dvořák ani Smetana a další skladby, kterými se již dříve Vokál Klub SONS vyprofiloval a které publikum náležitě ocenilo. Významným bonusem se stali všichni hosté a je jen dalším důkazem dobrého jména sboru, že pozvání přijali Jiří Tichota s manželkou Zdenkou, jejíž výrazný, zvonivý hlas zcela zaplnil koncertní sál. Dalším významným hostem byla herečka Gabriela Vránová, a aby byl výčet úplný, musíme zmínit i známého textaře (mj. i Tichotova Spirituál Kvintetu) a rozhlasového publicistu Františka Novotného, který celý koncert moderoval. Francouzská píseň, kterou u nás poprvé proslavil zmiňovaný Spirituál Kvintet a která se stala i součástí repertoáru Vokál Klubu SONS, Batalion Pierra Attaignanta, uzavřela – nepočítáme-li přídavky, které si publikum vyžádalo – program koncertu, tedy až na skutečně poslední pódiovou atrakci. Závěrem totiž přišlo představení a křest kalendáře, který vlastně již tradičně ve prospěch a na pomoc činnosti Vokál Klubu vyrábí i připravuje komunikační agentura R MEDIA. Ten letošní, již pátý v pořadí, je souborem 13 reprodukcí grafických listů Vladimíra Suchánka, prezidenta grafického sdružení Hollar, a nese název Ženy. Následující pohoštění v zázemí koncertní síně pak jen udělalo tečku za větou a kromě chvály koncertu, který se právě stal minulostí, a kalendáře, jehož podobu mohla ocenit bohužel jen vidoucí část publika, se tam chválila chuť pochoutek a dobrého vína. Tak tedy – na koncertě snad dříve, ale na dalším jubileu na shledanou až za deset let. Václav Senjuk # Dotekem v kontaktu Ve „světlé“ části výstavy Neviditelná Olomouc je již od loňského léta instalována výstava fotografií Lukáše Noska s názvem Dotekem v kontaktu. V listopadu mohli fotografie Lukáše Noska obdivovat i návštěvníci Městského muzeu Flemmichova vila v Krnově. Umělec, který žije v obci Mrsklesy poblíž Olomouce, zde vystavoval soubor fotografií s názvem Život nevidomého. Zatímco krnovská výstava již skončila, na výstavě Neviditelná Olomouc jsou snímky Lukáše Noska k vidění až do konce ledna 2015. red. # Hostina dravců Brněnské Mahenovo divadlo zařadilo do repertoáru hru Hostina dravců. Černá komedie se odehrává ve Francii okupované nacisty. Jedním z protagonistů je nevidomý válečný veterán Pierre. Hostina dravců je původně novela francouzského autora arménského původu Vahého Katchy z 60. let. Převedení do divadelní podoby se dočkala až téměř o půlstoletí později. Autor adaptace Julien Sibre se podílí i na chystaném zfilmování příběhu (zfilmován byl poprvé už v roce 1964 v režii Chrique). Komorní drama se odehrává v roce 1942. Sedm přátel se v pařížském bytě sešlo na narozeninové oslavě jednoho z nich. Veselí ale přeruší gestapo. Odplatou za smrt dvou německých důstojníků, kteří byli zastřeleni před domem, odvádějí z každého bytu dvě rukojmí, pravděpodobně je čeká smrt. Hostitele narozeninové společnosti ale německý major zná a ze známosti nechává přátele, aby „oběti“ mezi sebou vybrali sami. „Z roztomilé oslavy středostavovské společnosti, kde jsou všichni přátelé a mají se rádi, se najednou ze zoufalství v boji o život stává hostina dravců,“ vysvětlila název hry dramaturgyně Olga Šubrtová. Jak by se kdo z nás v takové situaci zachoval? „Nevím, asi bych byl srab. Člověk si může u stolu říct, jak by se obětoval, ale realita je hodně složitá,“ je si vědom herec Martin Siničák, představitel nevidomého veterána Pierra, kterého ostatní hosté považují za obzvlášť vhodného kandidáta na „oběť“. „V celém příběhu vidím mnoho paralel mezi malým francouzským člověkem a malým českým človíčkem. Konkrétně můj Pierre je válečný veterán, který ve válce oslepl. Má proto pocit, že tím už udělal pro svoji vlast víc než dost,“ přiblížil svoji postavu Martin Siničák. Dodal, že v příští činoherní premiéře sezony Král Oidipus se představí v titulní roli, čímž mu vzniká zajímavá paralela s další postavou slepce. Hostinu dravců u nás nastudovalo již před dvěma lety Jihočeské divadlo. Derniéru odehrálo letos v dubnu. V Mahenově divadle se bude tíživé drama plné černého humoru v nejbližší době hrát 9. a 20. prosince, dále 20. ledna a 18. února 2015. Premiéra hry o slepém vládci Král Oidipus se odehraje 19. prosince, reprízy 5. a 17. ledna, 17. února a 13. května. red. # Slepý ved(l)e slepého Dokumentární film o životě nevidomých s názvem Slepý ved(l)e slepého získal ocenění v 56. ročníku mezinárodní soutěže neprofesionálních filmů a videoprogramů Rychnovská osmička. V kategorii školní film získal dokument stříbro. Film natočili studenti Tomáš Hubáček, J. Beran, M. Střecha, A. Kaslová jako maturitní práci na Střední průmyslové škole sdělovací techniky v Praze. Druhé místo pražských maturantů je o to cennější, že v jejich kategorii nebyl oceněn žádný jiný ze čtyř přihlášených snímků. red. # Pozvání od Spejbla a Hurvínka Divadlo Spejbla a Hurvníka uspořádalo 26. listopadu další představení pro neslyšící dětské diváky. Tentokrát poprvé vyzvalo k návštěvě i zrakově postižené. Připravili pro ně dětský muzikál Jak s Máničkou šili všichni čerti. Ve hře plné písniček Mánička závidí spolužačkám jejich moderní oblečení. Za jejich kamarádství a za krásné šatičky by dala cokoliv. Přátelství Hurvínka, lásku bábinky, a snad by se upsala i samotnému čertu. Od přání ke skutku není daleko. Stačí nastoupit do tramvaje a vydat se do Ďáblic. Do samého pekla, kde šijí všichni čerti… Během muzikálu dětští diváci zjistí, jakou cenu by za splnění svých přání musela Mánička zaplatit a jak to nakonec dopadne. Na představení se podílí Nadační fond pomoci Karla Janečka a Česká komora tlumočníků znakového jazyka. Pozvánka pro nevidomé diváky platí i do budoucna. Bude záležet i na jejich zájmu. Divadlo by pro ně uzpůsobilo program tak, aby si mohli Hurvínka, Máničku, Spejbla a bábinku ohmatat, a tím získat vizuální představu o tom, jak vlastně vypadají. „Zveme do divadla i nevidomé diváky, kterým dáváme možnost se s loutkami seznámit hmatem,“ uvedla ředitelka Helena Štáchová. red. # Černobílé problémy - Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 12 V. Jerochin (Rusko) 665 Čs. šach 11/1989 Bílý: Kg8, Da8, Vc6, Vg4, Sd3, Se3, Jd4, Jg6, Pa6, b3, c5, e6 (12) Černý: Kd5, Da2, Vc1, Sb1, Jg1, Pa5, b7, c4, d6, h6 (10) Mat 2. tahem (C+) Tohoto autora jsme v naší rubrice ještě neměli. Patří už ke starší generaci (nar. 1937), ale touto dvojtažkou potvrzuje pořekadlo o vínu – čím starší, tím lepší. Na vyjádření své ideje potřeboval sice plných 22 kamenů, tento počet však bude vyvážen jejím obsahem. Přesvědčíte se, že úvodník není právě snadný, ale za jeho objevení budete odměněni tzv. dvojnásobnou záměnou matů. Z pozice je totiž vidět 1.-bxc6 [a] 2.Dxc6# [A], 1.-dxc5 [b] 2.Dd8# [B], v řešení pak budou na pěšcová braní následovat jiné maty. Řešení úlohy č. 10 (Karol Wojtyla) z října 2014: Připravené hry: 1.-Se7 2.V6xe7#, 1.-Ja5/c5 [a] 2.K(x)c5# [A], 1.-c6/c5 2.bxc6#, 1.-f5 2.Je5# - Řešení: 1.Da7! [tempo] 1.-Jd6/a5/c5 [a] 2.Jb6# [B], 1.-c6/c5 2.bxc6#, 1.-f5 2.Je5#, 1.-Se7 2.V6xe7#. Poměrně jednoduchá, ale hezká úloha s jednou záměnou matu. Další body za správné řešení v celoroční soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Rostislav Miller z Bludova, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Jan Olejník z Málkova, František Skoumal z Bludova, Petr Šíma z Chromče, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. Dodatečně připisujeme bod za správné řešení úlohy č. 9 ze září Rostislavu Millerovi z Bludova. red. # Jak dopadlo Lovosické házení V létě jste si mohli v časopise Zora přečíst pozvánku na Memoriál zasloužilého trenéra ČSTV Ladislava Krajíčka. Je jistě správné, abyste se něco dozvěděli o průběhu akce. Ačkoli předpověď počasí nebyla příznivá, tak se v neděli 21. září v Lovosicích na stadionu u Labe sešlo z původně 11 zájemců 8 nevidomých a slabozrakých vyznavačů atletiky, vesměs veteránů od 45 do 71 let. V historii tohoto mítinku je to nejpočetnější účast, přestože jsme očekávali větší vzhledem k tomu, že dospělí ZP atleti letos jinou příležitost k závodění neměli. Zatímco ve vedlejších sektorech se zdraví sportovci včetně českých reprezentantů věnovali povětšinou jen své jedné speciální disciplíně, my jsme se tradičně pustili do vrhačského trojboje. Rivalita byla ryčná, leč přátelská, výkony žel odpovídající věku, zdravotním nesnázím i váze nářadí, jež bychom měli mít už dávno lehčí... Počasí nám naštěstí povětšinou přálo; vítr a déšť nás začaly obtěžovat až ke konci závodění. A také způsobily, že jsme vyhlášení výsledků a předání cen a účastnických listů o to ochotněji přenesli na krytou terasu nedaleké restaurace. Slušelo se samozřejmě poděkovat za pomoc našim dlouholetým mladým asistentům i paní učitelce Záklasníkové, která po Ladislavu Krajíčkovi převzala upečení medailí. A jaké byly výsledky? Mezi nevidomými muži vyhrál vrh koulí a hod diskem Kladeňák Miloš Burda. Jeho sebevražedný styl v hodu oštěpem ovšem způsobil, že stejně jako před čtyřmi lety se o vítězství v trojboji při součtu pořadí v jednotlivých disciplínách (568 bodů) dělil s domácím Vladimírem Krajíčkem, prvním v hodu oštěpem. Třetí mezi muži v kategorii B1 byl Jaroslav Pata z Bruntálu (540 bodů), bramborovou medaili si za 471 bod odvezl Oldřich Mach do Ústí nad Labem. Jeho krajan Karol Mihalovič vybojoval 372 body. Ve sloučené kategorii „jakžtakž koukavých“ (muži B2-B3) si dvě výhry vybojoval Ladislav Půta z Kladna (celkem 583 body), ovšem o hodně starší Josef Bartoš z Prackovic nad Labem to všem natřel v oštěpu (583 body). Poprvé se Lovosického házení zúčastnila zrakově postižená žena, Olga Vyskočilová z Červeného Újezda u Prahy. Získala 498 bodů. Závěrem si lze jen přát, abychom se na sportovištích setkávali častěji a s mladšími soupeři. Vladimír Krajíček # Turisté na Havlíčkobrodsku Na loňské výroční členské schůzi v Kutné Hoře si členové odboru zrakově postižených Klubu českých turistů Ostrava vybrali pro konání 23. podzimního srazu mikroregion Havlíčkobrodsko. Rozdíl mezi turisticky frekventovaným a památkami nabitým Kutnohorskem a drsným krajem Vysočina je na první pohled markantní. Přesto i v této části naší země, která není vyhlášenou turistickou lokalitou, si každý z účastníků čtyřdenního pobytu přišel na své. Každoroční příprava této akce vyžaduje hodně času, práce a letité organizační zkušenosti. Jedním z důležitých prvků organizace je komunikace. Ta nespočívá pouze v zaslání e-mailu s příslušným požadavkem. Jde o navázání verbální komunikace formou osobní návštěvy před samotnou akcí nebo prostřednictvím telefonních hovorů. To vytváří nadstandardní vztahy mezi oběma stranami, které se později zúročí. Sraz nevidomých a slabozrakých turistů z OZP KČT Ostrava se uskutečnil ve dnech 9. – 12. října 2014 v Havlíčkově Brodě. První den pobytu jsme věnovali poutnímu místu u obce Pohled. Opět zafungovala příznačná komunikace, a jejím výsledkem bylo neplánované pozvání k prohlídce kostela v areálu bývalého kláštera cisterciaček. Autorem návrhu na hlavní oltář kostela Nanebevzetí P. Marie a fary nebyl nikdo jiný než slavný barokní architekt Jan Blažej Santini. Z obce Pohled jsme se táhlou lipovou alejí přesunuli ke kapli sv. Anny s kapličkami křížové cesty, pramenem léčivé vody a budovou bývalých lázní. Páteční program byl věnován atraktivitám města Humpolce a prohlídce kláštera Želiv. Humpolecká mozaika sestávala z prohlídky recesistického muzea zvaného Hlinikárium, výstupu na věž kostela sv. Mikuláše a exkurze do rodinného pivovaru Bernard. Inspirací ke vzniku Hlinikária se stala slavná věta „Hliník se odstěhoval do Humpolce!“ z filmu Marečku, podejte mi pero! Muzeum je plné rekvizit z tohoto českého filmu (školní lavice, Hujerovy švestičky ze zahrádky, skrytá postava Kroupy a předměty z hliníku – trubková zvonkohra, hliníková cihla, plastika z hliníkových příborů). Expozici doplňuje projekce filmu, pohledy z různých zemí světa, zaslané fiktivní postavě Josefa Hliníka. Vstup na kostelní věž byl opravdovou zkouškou zdatnosti našich členů. Pivovar Bernard nabídl procházku provozem, kterou zakončila ochutnávka několika druhů místního zlatého moku. Nedaleko Humpolce stojí impozantní areál želivského kláštera. Byl založen v polovině 12. století knížetem Soběslavem. Prošel mnohými peripetiemi, ale vždy znovu a znovu povstal k novému životu. K poslední tragédii patří zřízení internačního tábora pro politické vězně v 50. letech minulého století a pozdější psychiatrická léčebna. Dnes slouží klášterní komplex premonstrátům. K ozdobám Želiva patří refektář s malířskou a štukovou výzdobou a kostel, který nese rovněž stopy Santiniho geniálního uměleckého cítění. Sobota 11. října patřila vyjížďce do obce Pohled. Během pěší trasy si přišli na své milovníci panenské přírody i houbaři. V tzv. Michalově statku nás zdejší starosta provedl hospodářskými staveními z 19. století (obytné části, stáje, špýchar, stodola, dílny, hospoda). Odpolední program vyplnila prohlídka městečka Lipnice nad Sázavou. První zastávkou byla zřícenina mohutného hradu. Výrazné stopy na jeho vzhledu zanechaly přestavby Trčků z Lípy z přelomu 15. a 16. století a hrabat Thurnových před třicetiletou válkou. Požár z roku 1869 mnohé zničil, ale do jisté míry vymodeloval jeho dnešní romantickou podobu. K nejzachovalejším architekturám patří kaple sv. Václava s gotickou klenbou, kružbami a konzolami. Majestátně působí torzo tzv. Velké věže, Trčkův palác, věž Samsona a Thurnovský palác. Na hradě často pobýval spisovatel Jaroslav Hašek. Jeho dům pod hradem je sídlem Památníku J. Haška. V tomto domečku žil před svou smrtí a zde také ve věku 40 let dne 3. ledna 1923 zemřel. Tady a v blízkém hostinci U Koruny české napsal převážnou část svého slavného románu Osudy dobrého vojáka Švejka. Z lipnického náměstí vede turistická značka k zatopenému lomu, kde v roce 2013 vznikl triptych kamenných reliéfů ve skalách nad jezírky s názvem Památník národního odposlechu se symboly oka, ucha a úst. Reliéfy v životní velikosti s názvy Bretschneiderovo ucho, Ústa pravdy a Zlatý voči vytesal sochař Radomír Dvořák. On je také autorem žulového pomníku Jaroslava Haška s názvem Hlava XXII pod hradem. Sobotní den zakončila tradiční výroční členská schůze ve známém havlíčkobrodském hostinci U Kroupů. Nedělní dopoledne patřilo prohlídce města a jeho pamětihodností. Jeho historie začíná v 2. polovině 13. století, kdy byl založen Smilem z Lichtenburka. Až do 5. května 1945 nesl název Německý Brod. Dobyli ho husité i Švédové, zažil období rozkvětu i úpadku. Těžilo se zde stříbro. Kvetl tu textilní průmysl. Žili a studovali v něm slavné osobnosti – J. V. Stamic, B. Smetana, J. Dobrovský a především Karel Havlíček Borovský. K pamětihodnostem města patří renesanční radnice s plastikou kostlivce ve věži. Podle legendy jde o kostru hlásného, který vydal město v bojích s jihlavskými Němci. Kostel Nanebevzetí P. Marie má nejstarší dochovaný zvon Vilém z roku 1300. Havlíčkovo náměstí zdobí kašna, mariánský morový sloup a řada měšťanských domů, převážně barokních s honosnými štíty. K ozdobám náměstí patří Havlíčkův (dříve Rolandovský) dům s nárožním arkýřem s věžičkou. V něm dnes sídlí Muzeum Vysočiny. Kromě stálé expozice věnované historii města v něm návštěvník nalezne obytné místnosti s původním vybavením rodiny Havlíčkových. My jsme si mohli při naší návštěvě prohlédnout historická sklepení s instalací egyptských hrobek, která působila velice tajemně a mysticky. V tzv. Malinově domě je umístěna městská galerie. Další zastávkou byl klášterní kostel sv. Rodiny. V době rekatolizace ho v 17. století založili bosí augustiniáni. Po zrušení řádu sloužil klášterní komplex jako gymnázium. Kostel má barokní inventář s kaplí Božího hrobu. Lidovou středověkou architekturu zastupuje Štáflova chalupa, v níž vyrostlo několik generací významných havlíčkobrodských malířů. V parku Budoucnost najdete pozůstatky městské fortifikace s tzv. Štáflovou baštou a řadou pomníků a památníků místních významných rodáků a osobností. Ve městě se nachází ještě řada dalších hodnotných sakrálních i profánních staveb. Po prohlídce historického centra nastal čas se s tímto městem a regionem rozloučit. Mozaikou atraktivit, pohostinností a atmosférou nás rozhodně nezklamal a jeho návštěvu můžeme doporučit. Milan Linhart # Biháry opět mistrem světa V turecké Antalyi se od 11. do 20. října konalo 12. mistrovství IBSA zrakově postižených v powerliftingu a benchpressu. Česko reprezentoval pětinásobný mistr světa a držitel světového rekordu v benchpressu v kategorii do 82,5 kg Martin Biháry. Jedenačtyřicetiletý rodák z Rokycan bojoval pouze na vzpěračské lavici, protože kromě zrakového postižení má i postižení tělesné, které mu nedovolí soutěžit ve všech třech disciplínách powerliftingu. V jeho váhové kategorii se sešlo celkem sedm zrakově postižených borců z různých koutů světa. Biháry sice zvednul o 10 kg méně než v roce 2013, kdy jeho výkon měl hodnotu 170 kg, přesto tento výkon stačil na zlato. „S výsledkem 160 kg jsem spokojený. Moje letošní příprava byla o polovinu kratší, protože dlouho nebylo jasné, jestli se mi podaří získat prostředky na účast, nakonec se to ale podařilo. Podpořil mne třeba Lou Fanánek Hagen. Na výsledku se podepsal i zdravotní problém, který mne postihl v průběhu mistrovství. Na první pokus jsem zkusil 140 kg a zjistil jsem, že to jde dobře, tak jsem přidal rovnou 10 kg a vzápětí dalších 10 kg a vyšlo to,“ zhodnotil svůj výkon Biháry. red. # Jedinečná možnost V sobotu 1. listopadu se v Praze na Žižkově uskutečnil již třetí ročník otevřených turnajů poslepu pořádaný TJ Zora. Pozvána byla i široká veřejnost. Lidé se tak mohli seznámit se sporty, které nevidomí provozují. Konaly se turnaje v golbalu, zvukové střelbě, showdownu a šachu. Golbal Golbalové turnaje se hrály dva. „Amatérů“, kterého se zúčastnilo 9 týmů, a „profesionálů“, ve kterém bojovala 4 družstva. Jednalo se tak o největší golbalovou akci u nás.  V turnaji „profesionálů“ po tuhém boji těsně zvítězil tým pod názvem Česko-Slovensko (M. Ondružka, I. Budil, T. Franěk a K. Novotný) nad BSC Praha A  10:9. Tým BSC B si vítězstvím v boji nad Brnem vybojoval bronzovou medaili. Mladí Brňáci sice odjíždějí bez medaile, ale svojí předvedenou hrou mile překvapili. Nejlepším střelcem se stal Jan Bošek. Mezi „profesionály“ mimo jiné hráli někteří reprezentační hráči jako: Tomáš Franěk, Jan Bošek, Václav Svoboda a Martin Fejfar.  Mezi „amatéry“ jste mohli vidět hráče od učitelů, přes hráče žákovské ligy až po běžce. „Amatéři“ museli být rozděleni do dvou skupin. Skupinu A vyhráli Banánci ve složení Matěj Hejma, Jan Hejma a Vojtěch Vondrat. Celkový vítěz „amatérů“ se stal vítěz Skupiny B s názvem Pankrác ve složení Jaromír Ambrus, Kristýna Fajtlová, Lukáš Horák a Tomáš Jiroutek. Jak „amatéři“, tak „profesionálové“ podávali vynikající výkony. Showdown Turnaj ve showdownu vyhrál již podruhé Mário Bihári. Je vidět, že Máriovi jde vše, na co sáhne! Zvuková střelba Turnaj ve zvukové střelbě, kterého se zúčastnilo rekordních 60 střelců, vyhrál „profik“ ze Zory Jan Schejbal před Karlem Novotným a Kristýnou Vondráčkovou. Děkujeme TJ Zora Praha, že tento turnaj uspořádala, a tím dala možnost k šíření sportů nevidomých. Pro spoustu vidících lidí, kteří tyto sporty sledovali poprvé v životě, to byl nezapomenutelný zážitek. A navíc si je mohli sami vyzkoušet. Katka Gavlasová # Inzerce Prodám kamerovou zvětšovací lupu MIRA o uhlopříčce monitoru 58 cm, pořízenou v březnu 2012. O ceně se jistě dohodneme. Tel.: 605 081 269.