ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 98 Číslo 22 Listopad 2014 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Vydařený „Den s Mašlí“ Informace a odpovědi ze Sociálně právní poradny SONS – 11 Padesát plus…9: Dáša Malování na zeď dovoleno Osmáci o pravěku Více nám důvěřují Jak se tiskne ze sádry Desetieurovka s vroubky Vibrující displeje Model Západočeské univerzity Profíkem v The Tap Tap Kontakt s přírodou Hory na dotek Unikátní muzeum oceněno Oči pro lukostřelce Nevidomý řidič láme rekordy Biháry sní o Riu Střelba už zná mistry # Vydařený „Den s Mašlí“ Ve čtvrtek 9. října se ve Středisku výcviku vodicích psů pro nevidomé SONS ČR v Praze Jinonicích konal Den otevřených dveří. Téhož dne přesně před 17 lety – 9. října 1997 – bylo středisko po dlouhých přípravách slavnostně otevřeno jako první zařízení tohoto druhu v naší republice. Vystavěno bylo díky významné dotaci ministerstva práce a sociálních věcí a velkorysé podpoře a pomoci Rotary klubu Praha Staré Město. Zástupci těchto institucí se přišli i tentokrát podívat na pejsky, jejich cvičitele i nové majitele. Dalším významným hostem byla modelka a moderátorka Hanka Mašlíková, která je velkou fanynkou střediska a jeho dobrou duší. Několikrát již připravila charitativní akci, díky které středisko obdrželo nezanedbatelný sponzorský dar. Dne otevřených dveří se zúčastnila bez nároku na honorář a dokonce jej i sama moderovala. „Na její počest jsme celou akci nazvali Narozeninový den otevřených dveří s Mašlí,“  uvedla s úsměvem ředitelka střediska Marie Hájková, které jsme položili několik otázek. Co zajímavého se ve středisku odehrálo v době, která předcházela Dni otevřených dveří? Naše středisko v poslední době pořádalo nebo se podílelo na velkém množství různých aktivit a akcí. V druhé polovině srpna se konal již druhý ročník letního soustředění ve Vranově nad Dyjí. Začátkem září jsme se podíleli na přípravě a průběhu Mistrovství republiky ve výkonu vodicích psů. Koncem září jsme pak byli na několikadenní stáži ve Velké Británii. Navštívili jsme školu vodicích psů v Leamingtonu, která je jednou ze čtyř škol Asociace vodicích psů pro nevidomé (Guide Dogs for the Blind Association, založena 1934) a v Národním chovném centrum vodicích psů (National Breeding Center, založeno 1970). Dále nás během září a října navštívilo poměrně velké množství exkurzí. Proběhly různé akce pro klienty a zúčastnili jsme se prezentačních akcí i mimo naše středisko. Na co se nejvíc zaměříte v nejbližší době? Rádi bychom se zaměřili na dokončení naší práce v tomto roce – výcvik psů, školení nových klientů, předávání psů a poskytování následného servisu a s tím souvisejících služeb. V budoucnu bychom pak rádi uplatnili nově získané poznatky ze zahraničí, i když v našich podmínkách a v našem relativně malém středisku není možné zavádět stejné postupy jako ve škole, kde vycvičí téměř 20krát více vodicích psů ročně než my a v chovném centru, kde odchovají kolem 1400 štěňat budoucích vodicích psů za rok. Kolik navštívilo středisko během Dne otevřených dveří lidí? Podívat se přišlo přibližně 300 návštěvníků – veřejnost, sponzoři, pracovnice úřadů práce, školy, lidé, kteří mají štěňata v předvýchově a v neposlední řadě naši stávající i budoucí klienti. Všichni se velmi zajímali o naši činnost i o doprovodný program. Jak jste s průběhem dne spokojená? Troufám si tvrdit, že se celý den velmi vydařil, všichni jsme měli velikou radost. Taťána Králová # Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 11 Článek na tento měsíc obsahuje informaci o změně valorizačního klíče pro důchody všech druhů, který přinese jejich méně symbolické zvyšování. V druhé, podstatně rozsáhlejší části, se dozvíte, o čem jednala sociálně právní komise, poradní orgán prezidenta SONS ČR. Zvyšování důchodů Zprávou, která pravděpodobně málokterého čtenáře zarmoutí, je skutečnost, že došlo k novelizaci ustanovení zákona o důchodovém pojištění (z. č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů), upravujících zvyšování důchodů. V hlavě sedmé, která obsahuje pouze dva paragrafy, byla z ustanovení § 67 odst. 6 vyškrtnuta věta, která stanovila, že v letech 2013 až 2015 bude na zvyšování procentní výměry důchodů mít vliv pouze jedna třetina procentního přírůstku indexu spotřebitelských cen (tedy inflace). Pro zvýšení důchodů v lednu r. 2015 se tak již bude opět procentní výměra důchodů zvyšovat v závislosti na celkové inflaci. Na zvyšování procentní výměry důchodů má dále kromě procentního přírůstku indexu spotřebitelských cen vyhlašovaného Českým statistickým úřadem vliv růst reálných mezd, přičemž z reálných mezd se i nadále (jako dosud) započítává jedna třetina jejich nárůstu. Proto, aby došlo k určité kompenzaci výrazně nižších zvýšení důchodů v minulých letech, bylo stanoveno, že pro nejbližší lednové zvýšení musí celkový nárůst průměrného důchodu činit nejméně 1,8 %. V lednu 2014 přitom výše průměrného důchodu činila 10.970,-Kč. Takovýto důchod by se tedy v lednu 2015 měl zvýšit nejméně o 197 Kč. Jen pro zajímavost uvádím, že v České republice bylo ke konci roku 2013 cca 2,86 mil. důchodců, z toho 433 tisíc důchodců invalidních. Jednání sociálně právní komise SONS ČR Naposledy se komise sešla v pondělí 6. října 2014. Pokusím se shrnout to nejzajímavější, o čem komise jednala. V úvodu předseda komise František Krčma všechny členy přivítal. S politováním konstatoval, že svůj teprve nedávno nabytý post tajemnice komise z důvodu skončení pracovního poměru k SONS opustila Monika Brunová, a že tak komise bude ve spolupráci s prezidentem usilovat o jmenování jiné vhodné osoby do této funkce. Jan Příborský s viceprezidentem Rudolfem Volejníkem se o víkendu těsně předcházejícím zasedání komise zúčastnili mezinárodní konference pořádané v rámci projektu VISAL. Jde o projekt zaměřený na zrakově postižené seniory a jejich aktivní stárnutí. Ačkoliv Česká republika se přímo nepodílela na celém projektu (jeho účastníky bylo 6 evropských zemí), měla možnost se zúčastnit závěrečné konference. Zde se setkali zájemci o problematiku zrakově postižených seniorů z více než dvacítky evropských států. Za největší přínos konference Jan Příborský označil získání kontaktů i nových poznatků, které by rád zúročil v programu zaměřeném na vytvoření uceleného systému služeb a péče o zrakově postižené seniory v České republice. Luboš Zajíc komisi informoval o snaze SONS o změnu nového občanského zákoníku, který klade neadekvátní požadavky při zhotovování pořízení pro případ smrti (závěti, dovětku nebo dědické smlouvy) tehdy, jsou-li tato pořízení činěna nevidomými osobami. Zákon bezpodmínečně vyžaduje přítomnost tří svědků bez ohledu na skutečnost, jsou-li pořízení zhotovována formou soukromé listiny či formou listiny veřejné (tedy před notářem). Tuto úpravu SONS považuje za nepřiměřeně omezující nevidomé ve svobodném projevu jejich vůle. Proto byla připravena a Ministerstvu spravedlnosti ČR zaslána připomínka s návrhem jednoduché změny, jak tento problém řešit. V zásadě v ní navrhujeme, aby v případě, kdy nevidomý má v úmyslu testovat formou veřejné listiny, platila stejná pravidla jako při vlastnoručním podpisu běžných listin. Viceprezident SONS v této souvislosti konstatoval, že i na Slovensku se připravuje nový občanskoprávní kodex a uložil L. Zajícovi, aby poskytl informace o české úpravě předsedovi Únie nevidiacich a slabozrakých Slovenska Branislavu Mamojkovi. L. Zajíc byl komisí pověřen, aby předložil ideový záměr k uspořádání vnitrokomunitní diskuse na téma vlastnoručního podpisu nevidomých. L. Zajíc komisi informoval o činnosti pracovní skupiny při Ministerstvu práce a sociálních věcí. Proběhlo několik setkání, při nichž byla zejména připomínkována MPSV vypracovaná normativní směrnice upravující postupy sociálních pracovníků při sociálních šetřeních v rámci řízení o příspěvku na péči. Akceptována byla připomínka SONS, aby se normativní směrnice nevztahovala na sociální šetření prováděná v rámci jiných řízení (např. při řízení o žádosti o příspěvek na zvláštní pomůcku). Další připomínky SONS, které namítaly nepřiměřený důraz na sociální šetření oproti posudku zdravotního stavu, dále pak příliš velký zásah do soukromé sféry žadatelů, akceptovány nebyly. Poslední setkání pracovní skupiny bylo svoláno ad hoc k vyjádření stanoviska k návrhu Národní rady osob se zdravotním postižením. Návrh požadoval stanovení výjimky pro žadatele, kteří potřebují osobní čtyřiadvacetihodinovou péči, ovšem při posuzování jejich závislosti na pomoci jiné fyzické osoby jim nebývají uznány základní životní potřeby komunikace a orientace, tudíž nedosáhnou na IV. stupeň závislosti. Výjimka by spočívala v tom, že takové osoby, ačkoliv nezvládnou „pouze“ 8 základních životních potřeb, by měly nárok na nejvyšší stupeň. SONS v této věci deklarovala neutrální postoj. Toto naše stanovisko vyplývá ze skutečnosti, že naše organizace se zabývá sdružováním a hájením zájmů osob se zrakovým postižením, které se v této pozici prakticky octnout nemohou. Proto nám nepřísluší jakkoliv posuzovat a vyjadřovat stanoviska za takovéto osoby. Pracovní skupina by se měla dále zabývat koncepčními otázkami příspěvku na péči. Již teď je ale zjevné, že naše snaha zdůraznění specifičnosti zrakového postižení a příklon k hodnocení stupně zrakového postižení je v opozici vůči mainstreamové tendenci zdůrazňování individuálního a funkčního hodnocení dopadů zdravotního postižení na každodenní život. Pavel Ptáčník v této souvislosti poukázal na zvýšenou aktivitu organizací zastupujících jiná než smyslová postižení a jejich snahu o překročení hranic daných legislativní úpravou před 1. lednem 2012, tedy před „sociální reformou“. SONS také vypracovala připomínku k návrhům na změnu minimální mzdy. Náš návrh obsahoval kompromisní variantu mezi principem neoddělování výše minimální mzdy pro osoby pobírající invalidní důchod a ostatní a mezi vládním návrhem, který počítal s dalším rozevíráním pomyslných nůžek mezi těmito ukazateli. Tento návrh nebyl akceptován. V současné chvíli to vypadá, že minimální mzda pro poživatele invalidních důchodů bude ponechána na současných osmi tisících Kč a zvýšena pro ostatní zaměstnance na 9 200 Kč. Komise v této záležitosti doporučila prezidentovi SONS zastávat princip jednotné úrovně minimální mzdy pro všechny. P. Ptáčník zmínil tlak zaměstnavatelů specializujících se na zaměstnávání osob se zdravotním postižením a jejich argumentaci, že zvýšení minimální mzdy pro invalidní důchodce by vedlo ke skončení jejich zaměstnávání vzhledem k ekonomické neúnosnosti. Konstatoval však, že je otázkou, zda by se v některých případech nemělo uvažovat o transformaci pracovněprávního vztahu ve vztah jiný, např. sociálně-terapeutický apod. L. Zajíc shrnul další vývoj v oblasti průkazu osob se zdravotním postižením. Oproti předpokladům neprošlo zrychlené projednání vládního návrhu zákona v Poslanecké sněmovně, ovšem P. Ptáčník se domnívá, že by se legislativní procedura mohla do 1. ledna 2015 stihnout. Ale i pokud by se tak nestalo, mírné zpoždění by nemělo mít žádné katastrofální dopady. Jako důvod procesních obtíží uvedl určitý nedostatek komunikace mezi klíčovými aktéry. F. Krčma poukázal na potřebu zdůraznit doporučení pro úplně a prakticky nevidomé držitele průkazů ZTP/P, aby si při výměně průkazu neopomněli zažádat o piktogram nevidomého. Jeho zásadní výhodou je např. možnost čerpání slevy v podobě bezplatné jízdenky pro průvodce nevidomého v mezinárodní železniční přepravě. Viktor Dudr informoval komisi o obtížích při prosazování problematiky bezpečného a bezbariérového pohybu zrakově postižených. V této souvislosti zmínil problematiku tzv. tichých vozidel a dále aktuální zvyšující se počet zatím legislativně neupravených osobních přepravních vozítek, známých pod názvem segway. Komise jednotně doporučila, aby se oddělení bariér potažmo SONS ještě jednou písemně v těchto záležitostech obrátilo na Ministerstvo dopravy a v případě nedostatečné odezvy zahájilo mediální kampaň, v níž by bylo poukázáno na naše specifické problémy za účelem jejich zviditelnění a zvýšení tlaku na přijetí uspokojivých řešení. P. Ptáčník zhodnotil kurz pro poradce SONS. Kurz proběhl ve dnech 26. až 28. září v pardubickém hotelu Signal. Šlo o akreditovaný kurz s názvem Sociálněprávní a pracovněprávní poradenství zaměřené na osoby se zrakovým postižením. Kurzu se účastnila třicítka zaměstnanců sociálněprávních poraden rozmístěných po celém území ČR. Kromě pravidelného programu, který lektorsky obstarávají JUDr. Pavel Ptáčník, Mgr. Viktor Dudr a Mgr. Luboš Zajíc byly pro frekventanty kurzu letos připraveny semináře vedené dvěma hostujícími lektory: jednak předsedou Posudkové komise MPSV pro Královéhradecký kraj MUDr. Janem Lukešem a také zaměstnancem MPSV Mgr. Michalem Švecem. Získané i upevněné znalosti všech poradců pak byly ověřeny formou individuálních pohovorů. Ačkoliv úroveň znalostí jednotlivých účastníků kurzu byla rozdílná, jsme přesvědčeni, že kurz splnil očekávání, pro která byl připravován, tedy zkvalitnění odborného poradenství poskytovaného SONS. Doufáme, že se i v příštím roce podaří zákonem požadované další vzdělávání sociálních pracovníků i pracovníků v sociálních službách zajistit přinejmenším na stejně vysoké úrovni. To je potřebné také proto, že – jak konstatoval P. Ptáčník – odborné poradenství je vzhledem ke změně financování sociálních služeb zcela jistě jednou z velmi ohrožených služeb. P. Ptáčník komisi seznámil s připravovanými legislativními novinkami: Chystají se nové zásady vlády pro poskytování dotací ze státního rozpočtu. Mělo by být umožněno již tak dlouho žádané a očekávané víceleté financování některých služeb. Nepůjde o obligatorní nárok, ale mělo by být umožněno uzavření smlouvy o víceletém financování. S prvními poskytnutími víceletých dotací se počítá nejdříve v r. 2016. V rámci novely zákona o vysokých školách vznesl Vládní výbor zdravotně postižených občanů podněty k  zakotvení práv studentů se zvláštními vzdělávacími potřebami. Došlo ke zpomalení legislativního procesu novely zákona o veřejném ochránci práv, k němuž i SONS uplatnila svoji připomínku, která požadovala dostatečné zakotvení nezprostředkovaného zastoupení osob se zrakovým postižením v poradním orgánu, který by se měl zabývat uplatňováním mezinárodní Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. L. Zajíc upozornil na novelu zákona o soudních poplatcích, která by měla přinést osvobození od soudního poplatku za zápisy údajů o spolcích a dalších právnických osob neziskového sektoru do veřejného rejstříku. Nakonec P. Ptáčník zmínil změnu zákona o důchodovém pojištění, kterou jsme si výše podrobněji představili. Předseda sociálněprávní komise SONS stanovil datum dalšího jednání na 8. prosince 2014. Luboš Zajíc # Padesát plus…9: Dáša Dáša je na první pohled tichá a nenápadná. Tráví spolu s manželem dovolenou, přesněji jsou spolu na rekondici ve Vranově. S nimi tu je i velká labradoří kamarádka Chani a kamarádka kamarádky jezevčice Asta. Všichni spolu tvoří nerozlučnou čtyřku, a vypadá to, že takhle je to obvyklé. Když si Karel bral Dášu a Dáša Karla, nezdálo se, že by Dášin zrak, resp. vrozená zraková vada neznámého původu, hrál nějakou podstatnou roli v jejich životě. Dáša měla změněnou pracovní schopnost, potom i částečný invalidní důchod. Pracovala v družstvu invalidů. Narodili se jí postupně dva synové, a tak šla na mateřskou. Když kluci odrostli, jejich těžce slabozraká maminka měla stále slabší zrak a k tomu i potíže neurologického druhu. Byla ráda, že mohla uklízet dílny a šatny a být prospěšná i v domácnosti a při péči o starou matku. S Karlem si oblíbili jezevčíky a motorky. Pořídili si tedy rodinný domek se zahradou, na které tehdy Dáša také ráda pracovala. To už dneska nezvládá. Domek a zahrada však celé rodině vždycky poskytl dostatek prostoru pro lidské i psí záliby. Kluci odrostli a žijí si každý po svém, někteří pejsci tu už také nejsou, a jiní přibyli. Dáša i Karel dál žijí spokojeně, a nebýt občasných starostí s kluky, nic by jim nechybělo, míní Dáša realisticky. Život vůbec, a s handicapem obzvlášť, mnoho štěstí člověku nezaručuje. Nicméně, Dáša i její Karel jsou lidé moudří, vděční za to, co mají a spokojení s drobnými radostmi, které si dopřávají. Na rekondici pořádané Střediskem pro výcvik vodicích psů Dáša a Karel absolvovali celý program spolu i se svými psy, Channy se snaží, aby předvedla, co umí, a neudělala ostudu. Tuhle „rodinku“ neslyšíte brblat, pomlouvat, kritizovat. Zkrátka - jsou rádi, že jsou tu, že našli i příjemné společníky pro pobyt. A celou dobu se těší, že příští týden budou na dalším setkání, tentokrát na srazu motorkářů, kteří si oblíbili staré ruské motorky Ural a Dněpr. Karel se pyšní Uralem šestsetpadesátkou se sajdkárou, v níž si jako poklad vozí Dášu. A tak jsem se dozvěděla, že Karel jezdí motorkářské soutěže a Dáša ho doprovází v sajdkáře. Tak to jsme tu ještě neměli! Dášo, kdy jste se začala považovat za těžce zrakově postiženou? Tak teď je mi padesát devět let, z toho dvacet pět let na jedno oko nevidím vůbec a na druhém mám 25% zbytek zraku. Ani nevím, jak to přišlo, najednou se mi zrak hodně zhoršil. Tehdy jsem nevěděla vůbec nic o sociálních podporách pro zrakově postižené, ani o pomůckách. Měla jsem kamaráda, je skoro slepý, který mi tehdy pořídil kus papíru, a na tom byly sepsány všechny nároky pro zrakově postižené. Teď je sice situace v informacích mnohem lepší, ale co vím, lékaři informovaní nejsou, a kdo se nějakou náhodou nedostane k informacím přes Tyfloservis nebo SONS, tak má smůlu. Tady na rekondici je také pár lidí, kteří se nic nedozvěděli, až tady. A teď si budou ty věci teprve zařizovat. Díky tomu, že jsou tu informovaní lidé, jsem se i já dozvěděla pár užitečných věcí, na kterých ještě zapracuji. Kdo vás učil chodit s bílou holí? Na jedné z rekondic, kterých jsem se zúčastnila, mě to naučila lektorka Eva. Doma jsem využívala zbytku zraku a zároveň se učila chodit s holí tam, kde to znám. Manžel Karel mi v tom hodně pomáhal. Když jsem dostala psa, naučili mě trasy instruktoři z jinonického výcvikového střediska. O pomůckách jsem se dozvěděla v českobudějovickém Tyflokabinetu. Také jsem před šesti lety dostala svého prvního vodicího psa Channi. Je to velká úleva, nemusím zatěžovat manžela a cítím se bezpečněji, než kdybych šla sama. Samozřejmě jsem i rychlejší, hlavně pokud jde o známé trasy. Říkala jste, že občas jezdíváte sama se psem do Prahy, hlavně na akce pejskařů. Jak to zvládáte? Praha je na mne přeci jen trochu silný tabák. V tomto případě zavolám do občanského sdružení Okamžik a vyžádám si asistenční službu – doprovod pro cestování po Praze. To je úžasná pomoc. Jinak cestu z domova do Prahy a zpět jezdím bez problémů. Máte-li hůl a psa, cestování je celkem jednoduché, když nemusíte přestupovat. Čtyři roky už se účastníte srazů sajdkár. Co vás k tomu vedlo? Mám ráda adrenalin. Moje tajné přání je seskok na tandemovém padáku. Další – hlavní důvod je, že manžel se zamiloval do veteránů a sajdkár. Původně jsme měli Jawu 350 se sajdou, ale pak se zbláznil do těch ruských veteránů. Tak jezdíme na ty srazy, kde je veselo a kde jsme našli spoustu přátel. Kdybychom měli víc peněz, jezdili bychom ještě častěji a třeba i po Evropě, což je taky můj sen. Jenže tento koníček je finančně dost náročný. Můžete nám popsat, jak se sedí v sajdkáře? Hlavně se tady sedí nízko, jezdec na motorce, který vás veze, je vysoko nad vámi. Sajda je z pevného železného plechu, ale sedadlo a opěradlo je vytapecírované tak, abyste seděli pohodlně. A to víte – docela to drncá a drkotá, ale paradoxně mi to dělá dobře na bolavou páteř. Musíte mít přilbu a být dobře oblečeni, protože v sajdkáře taky fouká a tím, že se nemůžete moc hýbat, snadno prochladnete. Na posledním srazu jsem zažila i průjezd brodem, kde bylo 50 cm vody. Ideální jsou asi kožené obleky, ale to je také hodně drahá záležitost. A pak už jen sedíte a doufáte, že váš pilot všechno zvládne a nikomu se nic nestane. Jaké záliby a koníčky ještě máte? Miluju cestopisné knihy. Půjčuji si je v obecní knihovně a skenuji je. Naskenovala jsem jich desítky, ale až tady jsem se dozvěděla, že jsem je neměla mazat, ale dát k dispozici Knihovně digitálních dokumentů. Je to škoda, ale už se nedá nic dělat. Knihovnu digitálních dokumentů nevyužívám, nevěděla jsem o ní. Zvukovou knihovnu také nevyužívám, protože zde došlo k nedorozumění. Zavolala jsem tam, do Krakovské, řekli mi, že audioknihy půjčují jen Pražákům. To mě naštvalo. Tady jsem se dozvěděla, že v ulici Ve Smečkách je zásilková služba a ta rozesílá knihy mimo Prahu. To jsem prostě nevěděla. Jakmile se vrátím z dovolené, tak si to zařídím. Kromě čtení ráda vařím. Práce v domácnosti mě baví, nemám s ní problém. Rádio neposlouchám často, mám ráda klid. Na druhou stranu s manželem rádi navštěvujeme místní zábavy, především taneční, kde se hraje country a heligonky. To je hudba, kterou mám nejraději. Uvažovala jste někdy o rekvalifikaci? Byla jsem navštívit rehabilitační středisko pro zrakově postižené na Dědině, když byl den otevřených dveří. Nikdo mi ale neřekl, že bych mohla nějakou rekvalifikaci absolvovat. Na počítači mě naučil pan Fiala z Tyflokabinetu, na internetu manžel. Žádné jiné kurzy nemám, prostě jsem se o nich nedozvěděla. Ve věku po padesátce míváme i další zdravotní obtíže. Je něco, co vás sužuje, kromě zrakového postižení? Už jsem zmínila, že mám nepříjemné problémy s páteří. Někdy je to horší, někdy lepší. Co mě ale opravdu dost omezuje, je vada sluchu, kde se vzala, tu se vzala. Na sluchadlo prý nemám nárok, takže žádné nemám. Když je ticho a lidi mluví srozumitelně, tak to rozumím docela slušně. Větší problém je, když je skupina lidí, kde jich mluví třeba víc najednou, například v restauraci nebo na zábavě. Tam nutně potřebuji manželovu pomoc, protože ani neslyším číšníka, když přijde objednávat - natož, abych ho viděla. Hluk mě hodně obtěžuje, ale jsem i tak moc ráda mezi lidmi a chci, aby mi tahle sympatie k lidem vydržela co nejdéle. Nejsem extrémně společenský typ, ale mám ráda, když je živo. A také mám ráda svůj klid. Je fajn, když si člověk může v určitém věku vyhovět, jít tam, kde ho to baví a mít zázemí, kde má své pohodlí a své soukromí. Pak můžete být spokojeni, i když nejste nijak zvlášť zdraví ani bohatí. Rozmlouvala Jaroslava Novotná # Malování na zeď dovoleno Děti z Mateřské školy pro zrakově postižené v Českých Budějovicích mohou při hraní venku malovat barevnými křídami přímo na černé plochy zdi jedné z budov školky. Umožnila to rekonstrukce mateřinky, kterou symbolicky završilo slavnostní otevření v úterý 30. září. „Mám radost, že se nám podařilo získat peníze a zrenovovat obě budovy,“ popsala ředitelka školky Marie Bízková. „Ještě ale není vše hotovo, jedna z budov je totiž teprve zateplena a upravena zvenčí. Ještě tedy při vhodné příležitosti chceme zrekonstruovat její vnitřní prostory,“ dodala ředitelka. Do školky chodí celkem šedesát dětí s různými formami zrakového postižení. „Pro děti máme ve školce připraveny různorodé aktivity, chodíme s nimi třeba plavat, bruslit a máme tady také fotbalový kroužek,“ vypočítala ředitelka. „Nechybí samozřejmě ani speciální terapie, jako je třeba stimulace zraku,“ upřesnila Marie Bízková. Českobudějovický deník/red. # Osmáci o pravěku Hmatovou knihu pro nevidomé školáky vytvořili žáci 8. A třídy ze ZŠ Havlíčkova. Kniha s názvem Opavsko v pravěku vznikla v rámci literární soutěže O cenu primátora. Pod vedením své učitelky Šárky Bělastové psali osmáci v hodinách českého jazyka a dějepisu příběhy ze života pravěkých lidí na Opavsku. V knize se čtenáři dovědí, jak pravěcí lidé sháněli obživu, lovili zvěř, vyráběli kamenné nástroje, rozdělávali oheň, stavěli svá obydlí a léčili nemocné. Své texty školáci doplnili rovněž hmatovými obrázky šavlozubého tygra, srstnatého nosorožce či mamuta. Vznikla tak nejen hezká společná práce, ale i skvělá příručka regionální historie pro nevidomé žáky, neboť všechny texty v knize jsou převedeny do Braillova písma. Za svou práci žáci získali ocenění primátora Opavy, které převzali 24. září při slavnostním vyhlášení výsledků soutěže v Obecním domě z rukou náměstkyně primátora Pavly Brady. Ocenění primátora převzali spolu s osmáky i páťáci E. Balarin, M. Honka a třeťačka Vendula Nedopílková, kteří v keramickém kroužku vyrobili kachle s tematikou města Opavy. red. # Více nám důvěřují Časopis Respekt uveřejnil rozhovor s nevidomým masérem. Marek Rojíček (29) pracuje spolu s dalšími zrakově postiženými kolegy v pražském salonu Novida. Proč jste se stal masérem? Klasické rozhodnutí po základce: volil jsem mezi obchodní akademií, gymnáziem pro zrakově postižené a maséřinou. Ta nakonec zvítězila. A tak jsem se přesunul z Opavy do Prahy na Střední školu Aloyse Klara, kde se obor vyučuje. Jak probíhala výuka? Měli jsme teoretické přednášky o maséřině, biologii, zdravovědu, učili se vše o konstrukci těla... Po teorii přišla masérská praxe, ze začátku jsme to zkoušeli na spolužácích, později jsme chodili na praxi do domova důchodců. Byla maséřina dobrá volba? Jsem tomu rád, neměnil bych. I když musím přiznat, že mým snem bylo být záchranářem, strašně se mi to líbí, ale jako záchranář pracovat bohužel nemůžu. Nicméně pro každý případ u sebe pořád nosím lékárničku. Jinak nevidomí moc šancí na pracovním trhu nemají. Jsou různé projekty, které se snaží lidi s tímhle postižením prosadit například do call center, ale všichni víme, co je to za práci. Ovšem i v mém oboru je velká konkurence, masérských salonů je dneska hodně, takže jde o to se prosadit. Jak se prosazujete s kolegy vy? Musíme se spolehnout na hmat. Sice nevidíme třeba zarudlá místa na kůži, kde by mohl mít klient problém, na druhou stranu nám ale více důvěřují; odpadá totiž stud, hlavně u žen, se svléknout. Hodně klientů tvrdí, že mají zkušenost, že nevidomý masér je lepší než ten, který vidí, ale to nemůžu potvrdit, já se naučil to co ostatní maséři. Poznáte třeba, jak je člověk velký? Není to tak složité. Když ke mně klient přijde, potřesu mu rukou a už v tu chvíli jsem schopný odhadnout, jakou má ten člověk přibližně konstrukci těla. Samozřejmě, že když si nejsem jistý, tak mu nejprve projedu rukou po zádech, abych věděl, co a jak. Ale dá se říct, že po pár letech praxe již poznám podle velikosti ruky a síly stisku, jak ten člověk asi vypadá. Jaký máte s klienty vztah? Potkávám samé zajímavé lidi, hodně z nich mě pak na ulici zdraví a hlásí se ke mně. Ta práce mě obohacuje, lidé mi často děkují, že jsem jim pomohl od problémů třeba se zády. Máte nějaké koníčky? Trávím hodně času u videí a poslouchám rád hudbu, od hip hopu po rock. Jsem také poměrně společenský typ, takže trávím dost času s kamarády – chodíme různě na výlety, na pivo, diskotéky... A hodně času se snažím strávit se svojí přítelkyní, která mě bere jako normálního člověka i přesto, že ona sama je zdravá. Někdo vás tak nebere? Musím říct, že mi vadí chování některých lidí. Někteří prostě nevědí, co mají dělat nebo jak se bavit se slepým člověkem, i když je jinak naprosto zdravý a ve všech jiných ohledech naprosto normální. Občas to zamrzí. Respekt (kráceno) # Jak se tiskne ze sádry Nechat zvěčnit sám sebe do podoby malé figurky můžete v pražském 3D Studiu v Pánské pasáži. Soška vytvořená v poměru 1:9 s výškou cca 20 cm přijde na zhruba 6 tisíc korun Jedním z prvních figurantů, kteří při testování dostali sošku zdarma, se stal nevidomý Vladimír. Získal podobiznu, kterou si může sám prohlédnout. Pro vytvoření 3D předlohy pro tisk postavy využívají ve studiu ruční skener Artec Eva. V ideálním případě trvá sken dvě až tři minuty. Skenovaná osoba stojí na motorem otáčeném podstavci a obsluha postupně „nabírá“ její povrch. Do studia můžete přijít oblečeni jakkoli, s několika výjimkami. Špatně se skenují lesklé materiály nebo velké tmavé jednobarevné plochy. Skenovací technologie má problém i s vlasy, které paprsky odrážejí všemi směry a nezachytí tak jejich strukturu. Grafikům usnadní práci, když jsou delší vlasy stažené do culíku, spletené do copu, nebo alespoň zahrnuty za uši. Živý model má jen jeden úkol – musí po celou dobu skenování vydržet v klidu a nepohnout se. Poté začne několikahodinová práce grafika. Ten musí slícovat všechny části skenu (které se nepovedly softwaru automaticky), očistit všechny odlesky, nečistoty, dvojité kontury a další chyby, které při skenování vznikly. Modelu musí doplnit chybějící části a vyrovnat sošku na podložce tak, aby udržela balanc a nekácela se. Na hotový model se nanese barevná textura. Poté může být odeslán do 3D tiskárny. Tiskovým materiálem je bílá prášková sádra. Zatímco z plastu dnes tisknou i malé domácí a cenově dostupné tiskárny, tisk z práškové sádry je zatím domácímu provozu hodně vzdálený – jak z hlediska obsluhy, bezpečnosti práce, tak i nákladů na tisk i materiály. Tiskne se vrstvičku po vrstvičce, dokud není celý prostor zaplněný práškovou sádrou. V ní se ukrývají sošky vzniklé pomocí lepidla a barev. Na rozdíl od tisku z plastu, kde se tiskne do prázdného prostoru samotný objekt, u tisku ze sádry obsluha nemusí vymýšlet podpory pod vyvýšené části objektu. Jako podpěra slouží přebytečná sádra. Soška se pak nahrubo očistí vysavačem a ručně dočistí kartáčky a proudem vzduchu. Jakmile se barevná soška vyloupne z popelavých pokryvů sádry, je potřeba povrch ustálit a zakonzervovat ve speciální kapalině v prostoru zahřívaném na 35 stupňů. Po vyjmutí a vychladnutí je soška hotová. # Desetieurovka s vroubky Na konci září zamířila do oběhu nová bankovka v hodnotě 10 eur. Nevidomí by ji měli snadno rozlišit po hmatu. Přečtení její hodnoty mají usnadnit vroubky na okraji. Pro slabozraké bude sloužit k lepší orientaci i mírně odlišný barevný odstín, který bankovku lépe odliší od 50eurovky. Omlazovací a vylepšovací proces čeká postupně všechny eurobankovky. Jako první šla loni do oběhu nová pětieurovka. Vzhledem k malé hodnotě nejčastěji putuje z ruky do ruky a rychleji se opotřebuje. red. # Vibrující displeje Čím dál větší rozšíření dotykových mobilů přináší zrakově postiženým stále ještě problémy. Jelikož na hladké ploše displeje nelze pouhým hmatem nalézt záchytné body, jsou prozatím použitelné jen díky hlasovým aplikacím. Nový směr vývoje představují systémy vyvíjené v rámci projektu Wearhap univerzitou v německém Bielefeldu. Výzkum směřuje ke hmatem rozeznatelným strukturám na skle. Tým vedený Markem Ernstem se zabývá praktickým využitím výzkumu haptiky, vnímání prostřednictvím dotyků. Dotykové displeje by se mohly nevidomým „zviditelnit“ cílenými mikrovibracemi, přičemž by se pod bříškem prstu vytvořila tenká vrstva vzduchu a povrch by na některých místech působil hladším dojmem než jinde – „jako když prstem přejíždíte po ledu“, vysvětluje Ernst. Uvedený postup by umožnil, aby přístroje dokázaly vytvořit iluzi specifické textury. Vědci už dokonce sní o tom, jak se ve vzdálenější budoucnosti budou haptické informace přenášet prostřednictvím internetu. Zákazník by mohl například již ve fázi objednávání zboží zjistit třeba to, jestli vybraný svetr „kouše“. Jenže než se dostaneme tak daleko, musí výzkumníci vyřešit ještě celou řadu komplikací. Hmat je totiž pozoruhodně komplexní smysl. Třeba pouhé uchopení vajíčka, aby křehká skořápka nepraskla, zůstává pro většinu robotů pořádně zapeklitým úkolem. Geoskop/red. # Model Západočeské univerzity S originálním nápadem, jak nevidomým přiblížit areál Západočeské univerzity v Plzni na Borech, přišel Josef Formánek z katedry konstruování strojů fakulty strojní. Z ručně opracovaných bloků tvrdého dřeva vytvořil zmenšený model areálu, který doplnil popisky v Braillově písmu. Na ně spotřeboval přes tisíc hřebíčků s půlkulatými hlavičkami. Tvorbě modelu věnoval autor desítky hodin. Jednotlivým budovám ponechal jejich výrazné detaily, jako je tvar střechy, atrium či přechodové mosty mezi jednotlivými objekty. Nechybí vyznačené chodníky, parkoviště a popisy nejbližších ulic a autobusových zastávek, včetně popisu směru, kam spoje jedou. Na každé budově je uveden nejen její název, ale také třeba to, kde se nacházejí výtahy. „K vytvoření modelu by bylo možné použít i jiné technologie, jako je 3D tisk nebo CNC opracování. Tak by sice bylo možné získat více detailů na budovách, ale ztratila by se možnost snadného čtení Braillova písma,“ vysvětluje Formánek, který dřevěný materiál zvolil po poradě s pracovníky plzeňského TyfloCentra. Veřejnosti se model poprvé představil na odborné konferenci Rovné podmínky pro všechny, jež se konala na ZČU 15.–16. září a věnovala se problematice výuky studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. Zde model poprvé otestovali i sami nevidomí. V budoucnu má být vystaven v Informačním a poradenském centru ZČU. Na katedře konstruování strojů model nevznikl náhodou. Vyučuje se zde totiž také obor konstrukce zdravotnické techniky, který se zabývá technickými návrhy v oblasti kompenzačních pomůcek pro osoby s různým postižením. red. # Profíkem v The Tap Tap Na koncertě kapely tělesně postižených muzikantů The Tap Tap ve velkém sálu domu kultury v Karviné vystoupil 7. října karvinský rodák. Za klávesy usedl mladičký nevidomý hudebník Petr Hudec. V Karviné chodil na hodiny klavíru a po ukončení základní školy se odstěhoval do Prahy. „S Petrem jsme se seznámili zhruba před čtyřmi lety. V té době jsme podpořili sbírku na nové klávesy pro něj. On je zajímavý příklad člověka, který ačkoli je od malička na vozíku a po nepodařené operaci očí nevidomý, stále na sobě pracuje. V současné době se Petr s maminkou a bratrem přestěhoval do Prahy, začal studovat na gymnáziu pro zrakově postižené a po tříleté přípravě nastoupil již jako placený muzikant do The Tap Tap. Máme z něj velkou radost, i když ho čeká ještě hodně práce,“ popsal Šimon Ornest, zakladatel, dirigent a šéf kapely. red. # Kontakt s přírodou Záhony s aromatickými květinami pro nevidomé, vyvýšené záhony pro vozíčkáře či přírodní zvonkohru nabízí mimo jiné areál pro zahradní terapii, který nedávno slavnostně otevřeli v Balinách u Velkého Meziříčí. Nový areál vybudovala v bývalém statku obecně prospěšná společnost Chaloupky Areál bude otevřený celoročně. Během týdne v něm bude probíhat program pro objednané skupiny, o víkendech se budou konat akce pro veřejnost. Zahrada zapojuje všechny smysly. Slouží k odpočinku, hře i zahradničení. Cílem zahradní terapie je prostřednictvím pobytu na zahradě a díky kontaktu s rostlinami a přírodními materiály aktivovat paměť, pozornost, myšlení, učení, tvořivost a časoprostorovou orientaci. Pomáhá zlepšit jemnou i hrubou motoriku, svalovou sílu, úchopy, rovnováhu a podpořit vnímání vlastního těla. „Zahrada vychází z prvků okolní přírody. Lidé zde najdou suchou stráň, tůňku nebo mokřad. Průlezky, skluzavky a nejrůznější typy hřišť jsou uzpůsobené i pro vozíčkáře. V budově je výstava hraček a výukových pomůcek,“ popsala vedoucí Jana Audy. Prohlídku zahrady s průvodcem si můžete objednat na tel. 566 522 831 nebo e-mailu baliny@chaloupky.cz red. # Hory na dotek Německy Villnöss Tal či italsky Val di Funes je trochu opomíjené údolí Jižního Tyrolska v pohoří Dolomity na severu Itálie. Údolím vede naučná stezka Zannes, která se vine ve výšce okolo 1700 metrů. Trasu lemuje čtrnáct informačních tabulí v němčině a italštině. Informace jsou v těchto jazycích uvedeny i v Braillově písmu. Stezka začíná na konci údolí hned u parkoviště. Je dlouhá 2,4 kilometru a její sklon nepřesahuje osm procent. Hory na dotek či Koncertní sál příroda – to jsou názvy některých zastavení. Panely poskytují informace o původu a historii okolní krásné přírody. Informace o fauně a flóře Dolomit doplňují fakta o tom, jak člověk přispívá ke vzniku krajiny v údolí Villnöss. Dech beroucí údolí je prozatím turisty spíše opomíjené. Nejsou tu lyžařské lanovky, které by vyvážely masy lidí na kopec, ani bujaré apres-ski. Jen klid hor s desítkami kilometrů značených turistických tras, cyklotrasami, procházkami vhodnými i pro vozíčkáře a zajímavými terény pro horolezce. Zatímco hned na druhé straně masivu Geisler/Odle tepe jedno z nejoblíbenějších a nejnavštěvovanějších turistických center Val Gardena, ve Villnöss Tal je rajský klid. Údolí má i slavného rodáka. Narodil se zde, vyrůstal a pokořoval první skály slavný jihotyrolský horolezec Reinhold Messner. red. # Unikátní muzeum oceněno Na jaře by mělo přivítat první návštěvníky letecké muzeum Metoděje Vlacha v Mladé Boleslavi. Unikátní muzeum předem slibuje, že zajistí prohlídky pro nevidomé. V současné době je hotová samotná stavba z dílny architekta Michala Hlaváčka. Právě teď se objekt muzea pyšní čerstvým oceněním Stavba roku. Budova byla vybrána z 63 přihlášených staveb a její tvůrci převzali prestižní titul spolu s dalšími čtyřmi oceněnými 9. října v rámci Dnů stavitelství a architektury na slavnostním setkání v Senátu Parlamentu ČR.  „Unikátnost projektu spočívá v tom, že se jedná o živé muzeum s interaktivními prvky. Návštěvník neuvidí jen „mrtvé“ exponáty jako v normálním muzeu, ale živá historická letadla a jejich repliky. Zažije jejich startování, nastupování pilotů do kokpitů a létání. Návštěvník si také sám zalétá na leteckém simulátoru. Nic podobného neexistuje v Čechách ani ve většině zemí Evropy,“ uvedli tvůrci jako motto oceněné stavby. Nyní se uvnitř budovy pracuje na náročné přípravě interiérů včetně věže, kde si návštěvníci budou moci vyzkoušet simulaci seskoku s padákem. V muzeu bude shromážděno přes 30 letadel včetně 11 plně funkčních replik z Nadačního fondu Metoděje Vlacha. Zbytek zapůjčí Národní technické muzeum. Expozice bude rozdělena na dvě části – leteckou a technickou. Zavěšené stroje budou nefunkční, letadla umístěná dole ale budou k dispozici návštěvníkům i pro případné vyhlídkové lety. Součástí komplexu se stane také kavárna a promítací sál. Návštěvníci muzea se seznámí i s životním příběhem Metoděje Vlacha. V letošním roce uplynulo sto let od chvíle, kdy v Mladé Boleslavi poprvé vzlétlo letadlo sestrojené tímto významným konstruktérem. Kromě letadel budou v muzeu vystaveny také motory. V plánu je i výstava vývoje letectví, modely letadel, dobové plakáty a fotografie. V technické expozici by měly být letecké simulátory, dětský koutek a dílna exponátů. Oceněné letecké muzeum by podle posledních informací mělo být otevřeno v dubnu příštího roku, a to na den letectví a kosmonautiky. red. # Oči pro lukostřelce O pokrocích medicíny, která chce v budoucnu vracet vidění pomocí tzv. bionických očí, jsme již psali. Nyní vám představíme člověka, který dostal tento nejnovější výdobytek medicíny a techniky jako jeden z prvních. Lékaři implantovali bionické oči před rokem. Jmenuje se Jeroen Perk. Mladý muž pochází z Nizozemí, žije ve Španělsku a závodně se věnuje lukostřelbě. Jeorenovi se kvůli zděděné chorobě začal zrak horšit v 11 letech. Pak o něj přišel úplně, nevnímal světlo ani tmu. Při loňské operaci mu lékaři do oka umístili maličkou destičku se 60 elektrodami. Je napojená na brýle se zabudovanou minikamerou a malý výkonný počítač. Systém pracuje tak, že kamera zaznamenává obraz, pošle ho do počítače, ten ho zpracuje a bezdrátově vyšle signál na destičku v oku. Tam už informaci dostanou nervy, které ji předají do mozku. Tak pacient znovu vidí. „Jsem si teď mnohem jistější při všem, co dělám,“ prohlašuje dnes Jeroen Perk. Znovunabytý smysl se ovšem nejprve musel naučit používat. Pohledem na základní tvary v kontrastním rozlišení si mozek vytváří jakousi databázi, kterou pak používá při vidění reálného světa. Zatím jsou bionické oči využitelné jen pro hrstku nevidomých. Mohou pomoci jen těm, kteří někdy v životě viděli. „Chorob, které způsobují nevidomost, je celá řada. Snažíme se naše zařízení zlepšovat tak, aby mohlo řešit co nejvíc z nich,“ konstatuje chirurg Marco Mura. Pokrok se ale žene vpřed a stejnou pomoc, jakou dostal mladý úspěšný lukostřelec, budou moci v budoucnu využít i další lidé. red. # Nevidomý řidič láme rekordy Nevidomý britský jezdec Mike Newman (52) je řidič rychlých aut, který v posledních deseti letech láme rychlostní rekordy. Nejnovější má hodnotu 323 km/h. Dosáhl jej s vozem Nissan GT-R, upraveným tuningovou společností Litchfield, který má výkon kolem 1200 koní. Nejrychlejší nevidomý řidič světa se narodil s glaukomem a o zrak přišel v osmi letech. Lásku k autům lze u něho vystopovat už od dětství. Sám na sebe vzpomíná jako na malého kluka „šíleného do aut“. Pří řízení rychlého auta se Mike prý cítí jako v nebi. „Kdybych mohl vidět, byl bych závodníkem,“ prohlašuje a dodává, že „není lepší hudby než poslech výkonného motoru“. Dříve pracoval v bance, ale nyní se naplno věnuje spolupráci s firmou, která navrhuje a vyrábí speciálně upravené vozy pro zdravotně postižené řidiče. Při překonání rekordu na trati v Bruntingthorpe Proving Ground seděl Mike v autě sám. Z doprovodného vozu dostával pokyny pomocí směrových příkazů jako vlevo, vpravo, drž se rovně či brzdi. Dával mu je vysílačkou jeho nevlastní otec Michael. „Dal jsem hodně důvěry Mikovi, a on dal velkou důvěru mně,“ popisuje instruktor. Překonání rekordu nebylo vůbec samozřejmé. Aby byl nový rekord uznán, musel Mike absolvovat jízdu oběma směry. Kvůli nepříznivému počasí nakonec provedl pokus celkem čtyřikrát. „Udělal jsem to, jak nejlépe to šlo. Ale bylo to těžké, musel jsem se hodně koncentrovat., Snažit se udržet auto rovně a dělat vše, co je třeba, když nemůžete vidět, je to tvrdá práce,“ svěřil se Mike v cíli. red. # Biháry sní o Riu V hale 1. Centra zdravotně postižených JČ kraje v Českých Budějovicích se uskutečnilo otevřené mistrovství České republiky v benchpressu tělesně postižených a nominační závody před mistrovstvím světa v Turecku pro zrakově postižené. Limit pro světový šampionát splnil Martin Biháry. Silák z 1. CZP JČ se v Antalyi pokusí pošesté obhájit titul Mistra světa. V Českých Budějovicích zvedl Biháry ve váhové kategorii do 82,5 kg činku o váze 150 kg bez pomoci speciálního dresu. Kdo je Martin Biháry Narodil se s kombinovaným postižením nohou a zraku, ale od dětství měl motivaci vyrovnat se vrstevníkům bez hendikepu. „Říkal jsem si, že chci dělat věci, jako zdraví kamarádi. Neuzavřel jsem se, ale lítal s klukama. Stavěli jsme bunkry, lezli po stromech,“ vzpomíná Biháry, který na pravé oko nevidí vůbec a na levé má 20procentní trubicové vidění. „Toužil jsem něco dokázat, aby o mně lidé věděli, že jsem byl v něčem nejlepší na světě. Spousta lidí se mi smála. Odpovídal jsem, že to budu zkoušet, dokud se mi to nepovede,“ vzpomíná pětinásobný mistr světa, který žije v Mirošově. K benčpresu se dostal v roce 2003, předtím se věnoval bojovým sportům. „Chtěl jsem se dostat na paralympijské hry v judu, ale neexistoval tady oddíl, se kterým by to bylo možné. Hodně jsem cvičil a kamarádi říkali, jsi silný, zkus závodně benčpres,“ popisuje. Peníze na cestu do Turecka sháněl, kde se dalo. „Benčpres není dotovaný sport a za účast na šampionátu nedostanete nic. Vyhlásil jsem sbírku a sháněl jsem sponzory, ale nestačilo to. Musel jsem si půjčit,“ posteskne si Biháry. Mezi jeho dárce patřil třeba Nadační fond Tři sestry. Při tréninku se vzpěrač řídí zgruntu předělaným heslem, známým z filmu Jáchymě, hoď ho do stroje. „Nemusí pršet, jen když leje,“ dodává si energii. Trénuje čtyřikrát týdně. Kromě posilování a bojových sportů jezdí na kole. Začal i s kanoistikou, kde také uplatní silné paže, a navíc tento sport skýtá na rozdíl od benčpresu olympijskou perspektivu. „Je to paralympijský sport a za rok bych se chtěl dostat na mistrovství Evropy, kde bych se chtěl nominovat na paralympiádu do Ria de Janeira,“ sní Biháry o kanoistické budoucnosti. A jak je to možné všechno zvládnout? „Když jsem chodil na bojové sporty, ptal jsem se doktorů, jak je možné, že přes hendikep vyhrávám krajské soutěže. Oni řekli, že mám vyvinutý šestý smysl,“ dodává tajemně šampion. red. # Střelba už zná mistry V sobotu 19. října jsme si zajeli do Plzně. Ne na pivo, ale na 11. ročník Mistrovství republiky v simulované zvukové střelbě z pistole. Účastnit se mohli pouze ti borci, kteří měli za sebou 3 platné nástřely. U žen to bylo nejméně 3x 140 kruhů a u mužů 3x160 kruhů. Tyto nástřely zvládlo 7 žen a 10 mužů. Je to velké zlepšení proti minulému ročníku v Kyjově, kdy byly k dispozici střelnice s novým ozvučením a střelci si zvykali na nové tóny. Tam se kvalifikovalo pouze 6 mužů a 4 ženy. K organizaci tohoto letošního mistrovství byla ustanovena TJ VD Start Plzeň v čele s ředitelem turnaje Jiřím Švábkem. Zpočátku se nedařilo zprovoznit obě střelnice a všichni čekali v malých stísněných prostorách na chvíli, kdy podle startovního čísla půjdou vstříc svému osudu. Nervozita udělala své. Některým to vyšlo, některým zase naopak. Nejlépe byli na tom ti, kteří přijeli těsně před svou střelbou. Poprvé byla na akci i dopingová kontrola, která si počínala tak, jak při závodech vidících sportovců. Jistě to není na škodu i v našich kruzích. Výsledky dopingové kontroly budou do 14 dnů a všichni doufáme, že nedošlo k žádnému pochybení. V ženách se na první příčce umístila Zuzana Chalupová – 169 kruhů, druhá byla Hana Petrášová – 162 kruhů a třetí Lenka Matějná – 159 kruhů. Všechny jsou z oddílu TJ Zora Praha. V mužích nedošlo k žádnému překvapení. Jako první se po rozstřelu umístil Lukáš Lacina z SK Sigma Olomouc – 179 kruhů, rozstřel 26 kruhů. Na druhém místě byl velký favorit Marek Šimíček z SK ZP Baník Ostrava – 179 kruhů, rozstřel 25 kruhů. Třetí místo obsadil Vladimír Krajíček z ASK Lovosice – 172 kruhů. Bohužel, jeden z velkých favoritů, Milan Hradil z SK „Handicap“ Zlín, skončil až na šestém místě. V doprovodné soutěži kategorie OPEN se nejlépe dařilo Tomáši Trnkovi, který nástřelem 172 kruhů zvítězil. Druhé místo patří Tomáši Zemanovi – l69 kruhů – oba TJ Zora Praha a třetí byl Radek Baštář z domácího oddílu – 152 kruhů. Na adresu pořadatele je nutno dodat, že kolektiv pod vedením ředitele turnaje Jiřího Švábka se postaral skvěle o všechny soutěžící i jejich doprovody. Určitě byli všichni spokojeni a budou na příjemné pořadatele vzpomínat. Marie Gutová